vánoční setkání

Predmet: vánoční setkání 23.12.11 15:26

Vím, že ješte nejsou vánoce, ale snad to nevadí a vy si užijete tuto povídku a všem přeji Stastné, klidné a bohaté Vánoce

Vánoční Setkání

„Nesnáším zimu, nesnáším jí!“ vrčel Dean, zatímco stíral led ze svého auta, což nebylo nikterak jednoduché, jelikož nejenže sněžilo, ale byla i slušná zima.
„Říkal jsem ti, že si to auto můžeš dát do garáží.“
„To určitě. Já jim zaplatím a oni mi ho poškodí, či dokonce ukradnou.“
„Neuraz se, ale vážně si myslíš, že by někdo chtěl takové auto?“
Deran po něm vrhl výhrůžný pohled.
„Tohle auto je v perfektním stavu, jen se mu v téhle chvíli nechce startovat, ale já najdu způsob, však já něco vymyslím.“
„Myslím, že se půjdu projít, v tuhle chvíli jsem tu stejně k ničemu, pokud se ti to auto podaří nastartovat, dej mi vedet, musíme doufat, že mobily taky nezamrznou.“
Dean se ušklíbl a dál se věnoval drhnutí auta.
Sam potřásl hlavou, položil k Deanovi ještě jednu deku, na kterou položil pytel a doufal, že si jí Dean všimne, vleze dovnitř do auta a pořádně se zahřeje.
Samovi na rozdíl od Deana, zima nikterak nevadila,. Mel rád sníh a na mráz, byl celkem zvyklý a navíc, když byla zima, ve státech se vyskytovala jen minimální nadpřirozená aktivita.
Pohled mu padl na nedaleký kopec, Sam ani nevěděl, proč se tam rozhodl vydat.
Došel na něj o několik minut později, jakmile se ocitl uprostřed, zachvěl se, ale nebylo to zimou, mel pocit, jako by do něho ze země proudila energie, když o krok ustoupil, ten pocit zmizel, když se vrátil, ten pocit se zase objevil.
Pohlédl před sebe, ve stále hustším sněžení zahledl Deanovu siluetu, jak usilovně drhne své auto.
Pousmál se. Ne, že by to samozřejmě bylo příjemné, takhle se snažit očistit své auto, ale pobavila ho ta Deanova posedlost, přitáhl si bundu ke krku, mel pocit, jako by se trochu ochladilo, mraz ho štípal do tváře, ruce mu začínaly mrznout a to i přesto, že mel na sobe rukavice
Chtěl z toho kopce sejít, ale v tom ho upoutalo světlo, které se objevilo na obloze.
Pomyslel si, že to musí být nějaká hvězda a chystal se sejít dolů, když v tom se ozvala rána a k němu se donesl slabý ženský křik.
Nikoho kolem sebe neviděl, v tom sležení to ani nebylo možné, slabé zasténání se ozvalo znovu a přicházelo z místa předním.
„Je tady někdo?“ zavolal, nedostalo se mu žádné odpovědi.
Udělal tedy několik kroku vpřed, rukama si čas od času zakryl obličej, nakonec před sebou uviděl na zemi ležet nějakou ženu, ale byla to zvláštně vypadající žena, byla zhruba stejně stará jako on, ale jak její šaty, tak její vlasy a oči byly stříbrné.
Jakmile ho uviděla, pokusila se couvnout, ale nepodařilo se jí to, tvář se jí zkřivila bolestí a Samovi bylo jasné, že se musela ublížit.
Nemel v plánu na ní zírat, ale nemohl si pomoct, bylo na ní cosi neskutečného.
Ta žena mezitím před sebe natáhla ruku v obrané pozici a druhou se opřela o zem a pokusila se vstát, ale neúspěšné, Sam se k ní maličko přiblížil, zvedl ruce na znamení, že jí nechce ublížit a to i přesto, že ho mraz, začal intenzivně štípat do tváří, ta žena se tiše zasmála, nebyl to však lidský smích, ale zvonivý
Sama zalilo zvláštní teplo, byl si jistý, že nic takového před tím ještě nezažil.
„Nechci ti ublížit, jmenuji se Sam,“ promluvil tichým přátelským hlasem a natáhl k ní ruku.
Sedící žena se na něho pátravě dívala a v očích se jí odrážel jas, Samovi se rozbušilo srdce.
„Jmenuji se Star,“ promluvila žena nakonec a stiskla nabízenou ruku, její ruka byla jemná, Sam jí pomohl vstát, zachytil jí, když zavrávorala, do nosu ho udeřila líbezná vůně, která ho na několik okamžiku zcela ohromila
„Už mě můžeš pustit, budu v pořádku?“ požádala ho šeptem Star a Sam jí pustil i když značně neochotně, uvědomil si, že má Star holé nohy, že ty její stříbrné šaty, jsou velmi tenké.
„Tady?“ chtěl si svléknout svojí teplou bundu, ale ona ho zarazila.
„To není potřeba:“
„Já ti jí chci dát, nechci riskovat, že umrzneš:“
„ Dekuji, ale není potřeba, já chlad necítím.“
„Jak je to možné?“
Star se pousmála a hlavu zvedla vzhůru.
„Necítím ji, protože pocházím tam odtud!“ rukou ukázal na nebe.
„Co tím myslíš…, ale pak si vzpomněl na tu padající hvězdu.
„To jsi byla ty?“ vydechl překvapeně.
„Ano. To jsem byla já a teď bych mela jít, musím se někde schovat as počkat na rozednění!“ otočila se, ale Sam jí jemně chytil za ruku a otočil si jí k sobe, nebránila se, asi dve minuty si hleděli vzájemně do očí a poté Sam zašeptal.
„Neodcházej prosím, zůstaň tu se mnou.
„Já musím, nemůžu tu zůstat?“ zašeptala Star, ale Samových rukou se nepustila.
„Nechoď?“ Samovi rty se přiblížily k jejím, ona se opět nebránily a tak se jejich rty spojily, Sam vůbec nevnímal, že mu zvoní mobil.-
Když se od sebe konečně odtrhli, jejich ruce se spojily a oni začali společně sestupovat z kopce, ovšem druhou stranou, nežli na ten kopec Sam přišel.
„Dean zaklapl svůj telefon.
„Kde se zas poflakuje, hlavně, že říkal, že mu mám zavolat?“ do úst se mu dostalo několik sněhových vloček, vyplivl je a pak se otočil ke svému autu, v rámci možností bylo očištěné, ale po Samovi nebyla ani stopa, mohl by se ho sice pokusit hledat v autě, ale to bylo značně riskantní, v tomhle sněhu by mohl brzo do něčeho nabourat.
„Zatracený Sam, co se s nim stalo?!“ zavrčel, ale v jeho hlase se odrážela spíše obava nežli zlost.
Shýbnul se pro deku, kterou mu tam nechal Sam, nebylo to sice nic moc, ale muselo to stačit, natáhl jí přes auto a poté si třetím prohřál prokřehlé ruce.
„Ted by se mi hodilo něco teplého, klidně bych bral i vřelé ženské tělo, ale nemám tu ani pitomý burčák!“
„Pokusím se být zpátky, co nejdříve, přisahám, že až ho najdu tak ho nakopnu, ale každému kdo by slyšel jeho hlas, by bylo jasné, že to nemyslí vážně, že má o svého bratra opravdový strach.
„Same? Jsi tady, Same?!“ zakřičel, jak nejsilněji dokázal, ozvěnou mu však byl jen jeho vlastní hlas.
„V téhle vánici nevidím skoro nic, jak ho mám najít?!“ v tom se předním něco objevilo, nebyl si tím jistý, bylo to jen na okamžik, ale poté znovu, možná, že to byla srna anebo mu z té zimy začalo přeskakovat, tak či tak, to mířilo na blízký kopec, nemel příliš na výběr a tak se na ten kopec vydal.
Když na něj došel a stoupl si přímo doprostřed, ucítil, jak jeho tělem proudí zvláštní energie, Udělal krok na stranu, ten pocit zmizel a Dean si povšimnul dvou stop.
Poklekl k nim, jestli usuzoval správně, tak patřily Samovi a směřovaly z kopce dolu na druhou stranu.
Postavil se a zachvěl se, nebyl si však jistý, jestli to bylo zimou, na tomhle kopci bylo něco divného, rychle z něho sešel a sledoval přitom stopy svého bratra, které vedly stále dopředu, ale poté náhle zmizely.
„Vždyť tady přece není nic, kam se mohl podít?“ Udělal další tři kroky, ale po Samovi žádná stopa, jediné, co kolem bylo, byla poměrně velká sněhová hrouda.
„Kdo by jí postavil, Vždyť tady nikdo v okolí není,“ blesklo mu hlavou a položil na tu hroudu svojí ruku, škubl sebou, když jeho ruka pod sněhem narazila na něco tvrdého.
„Co to sakra?!“ začal ten sníh odhrabávat a nakonec se mu objevila ruka.
Okamžitě jí poznal, byla to Samova.
„Sakra! Sakra!“ začal horečnatě ten sníh odhrabávat, až se mu nakonec podařilo dostat se na studené zemi ležícímu Samovi, který mel studené ruce i nohy v obličeji bledý, oči rozevřené.
„To ne! To ne!“ Vzal svého bratra za ruce a začal ho táhnout ven, když se mu to podařilo, přiložil své ucho, k Samove srdci, nic neslyšel, ani tep ani dech.
„No tak brácho, co si to sakra vyvádel, no tak brácho prober, co se to stalo? Vždyt jsem byl u toho auta jen chvilku?“ mumlal horečnatě, ale když se na své hodinky podíval, bylo na nich 3 hodiny a Sam od něho odešel ve dvanáct.
„Proboha!“ Same! Same, prober se! No tak se prober, přece jsi mi tady nemohl umrznout! No tak! No tak!“ Deanovi z očí kanuly teplé slzy, které dopadaly na Samovo zmrzlé tělo, ale nebylo to nic platně, Sam zůstával nehybný a studený.
„Je to má vina,“ ozval se za ním tichý ženský hlas.
Dean se otočil a spatřil mladou ženu se stříbrnými vlasy a šaty.
„Kdo jste a co jste mu udělala?!“
„Jmenuji se Star a jsem Vánoční hvězda.
„No jisté. Spíš nějaký zákeřný démon, ale to co si udělala, bylo to poslední!“
„Prosím! Jen jsem chtěla, aby šel rychleji, já nejsem žádný démon, jsem hvězda, co spadla, hvězda, co se objevuje těsně před vánocemi.
„Co myslíš tím, aby šel rychleji!“ Dean na ní namířil zbraň.
„Všechno to oblečení, co mel na sobe ho velmi zpomalovalo, já jen chtěla, abychom spolu strávili co nejvíc času, je to poprvé, co jsem potkala člověka, člověka tak slušného a jemného…?“
„Ten člověk je můj bratr a tys ho zabila!“
„Nechtěla jsem, jen jsem ho žádala ať se zbaví těch všech věcí, že potom budeme moct být rychlejší…, já… já jsem zapomněla, že vy lidé…,“ po tvářích jí začaly stékat stříbrné slzy, jedna po druhé dopadala na Samovo zmrzlé tělo, pokaždé když kapka dopadla, pozvalo se zasyčení, Dean uskočil, ale nepřestával na Star mířit zbrání, s úžasem začal sledovat, jak se led na Samově tele začíná rozpouštět, jak se mu do obličeje vrací barva, dotkl se jeho ruky, byla opět teplá, pohlédl na Star, která si rukou setřela slzu z tváře.
„Deane, co to děláš, co se stalo?“ zeptal se nechápavě Sam a pomalu vstal.
„Už jsem myslel, že si pryč, co tě to kruci napadlo?!“
„Já nevím, potkal jsem Star a chtěl jsem být jen s ní, na nic jiného jsem nemyslel.
„To je očividné, Vždyť si…, Vždyť si…!“
„Už je to dobré, už jsem v pořádku a přestaň na ní mířit tou zbraní.
„Jo jasně!“ Dean jí zasunul za pás.
Star pohlédla na Sama a v očích se jí odrážely slzy.
„Tohle jsem nechtěla, doufám, že se na mě nezlobíš?“ jakmile to dořekla, začala pomalu mizet.
Sam k ní přiskočil, přitiskl jí k sobe.
„Nemáš se za co omlouvat, nic si neudělala, neodcházej, zůstaň tu se mnou!“
„Tentokrát už ne Sammy, tentokrát už nemohu, bud sbohem, mysli na mě!“ zašeptala Star chvějícím hlasem a poté se jejich rty spojili, Sam si jí k sobe přitiskl ještě pevněji, ale nebylo mu to nic platné, Star se mu rozplynula mezi rukama, ve stejném okamžiku ustalo i husté sněžení, Sam poklesl na kolena, nedbal studeného sněhu.
Dean se k němu opatrné přiblížil.
„Same, musíme jít.“
„Nech mě být Deane!“
„Same! Tady nemůžeme zůstat!“
Řekl jsem, nech mě být!“ Sam Deana prudce odstrčil.
„Sejdeme se v blízké hospodě?“ zamumlal Dean a odešel do hospody, která byla od nich necelých 200 metrů.
Sam na to nikterak nereagoval, jen hleděl do sněhu.
Dean ho chtěl poplácat po zádech, ale nakonec to neudělal, došel k té hospodě, a jakmile vstoupil dovnitř, spatřil u předního stolu sedět tu ženu, akorát, že nemela stříbrné oči a vlasy, ale hnědé.
Otočil se a spěchal na to místo, kde zanechal sama, ten tam však nebyl, na zemi ležel papírek, na kterém bylo napsáno.
„Odjel jsem na letiště, letím do Manchesteru, vrátím se po svátcích.
Dean se podíval před sebe.
„Merry Christmas Sammy.“
Sam vstoupil do letištní haly. Trochu ho překvapilo, že měli v letadle volné místo, ale na jeho rozhodnutí se nic nezměnilo, musel na chvíli vypadnout ze států i když to znamenalo, že tady Deana nechá samotného, ale nemohl tady, proste zůstat a předstírat, že je vše v pořádku.
Uslyšel hlášení o brzkém odletu jeho letadla a tak se vydal k vstupnímu turniketu, ale naposlední chvíli se kolem něj a nějaké mladé ženy prohnal obtloustlý Santa Claus, který křičel.
„ Ho Ho Ho.Merry Christmas! Merry Christmas!“
Mladá žena by dopadla na zem, kdyby jí Sam nezachytil, srdce se mu rozbušila, vypadala jako ona, ale nemohla to být ona, protože mela hnědé vlasy a oči.
„Dekuji,“ zamumlala ta žena a postavila.
„Je mi líto, že jste nestihla to letadlo.
„Ho Ho Santa má proste přednost a nebýt vás, mohla jsem dopadnout mnohem hůř.
„To nic nebylo:“
„nebuďte tak skromný, chtěla bych vás pozvat kávu, mé jméno je Amelia Star a vaše?“
Mé jméno…, Sam se zarazil, jejích oči se střetly a on v jejich uvidel úplně stejný odraz, jako viděl v očích hvězdy jménem Star.
„Mé jméno je Sam Winchester.
„Těší mě Same, Winchestere.“
I mě těší, slečno Star,“ odvětil Sam a poté bok po boku vyšli ven do slabě padajícího snehu.