Nemůžu uvěřit tomu, že tuhle povídku konečně přidávám. Vznikla před několika týdny. Konkrétně, napsala jsem jí dva dny po shlédnutí dílu 7x17, na jedno dlouhé posezení. Jenže, čas letěl a já se prostě nedokopala k tomu jí sem přidat. Nesnáším to nutné upravování již hotových věcí. Ale, díl 7x21 je skoro tady, takže je na čase sem tohle mrsknout.
Jedná se o alternativní pokračování dílu 7x17. Castiel se rozhodně opustit nemocnici a - zbytek se dočtete v povídce. Mohla by být kapitolová, ale nechávám to po hromadě. I tak, má v zásadě několik dějství. Pravděpodobně jí budu muset rozdělit, protože do jednoho článku se nevejde.
O Casově vyrovnávání se s Luciferem. O, jeho minulosti, a o přítomnosti a budoucnosti. Odpustí Dean Casovi? Bud mu schopný pomoc? A co přesně se odehrává uvnitř Castielovy hlavy? Co přesně chce Meg a co Crowley?
Co chce Cas, a co Dean?
Pohrávám si s myšlenkou, že Lucifer neafektoval jen Casovu psychiku, ale především jeho milost. A, to pro anděla rozhpdne nění "zdravé". Z Castiela se stala tikající bomba.
Meg a Crowley mají zájem o energii, a Dean o Case.
Neobsahuje spoilery od dílu 7x17. Je to čistě moje pokračování.
Doufám, že vám zpříjemním čekání na páteční díl. Komentáře vítány
Nejsem spokojená se všemi částmi té povídky (s některými jsem velice nespokojená), ale upravovat je už nebudu, jinak bych jí nepřidala nikdy. Krom toho, jsem samu sebe naprosto dostala koncem povídky, a už kvůli němu si to stojí za to přečíst (nebo celou povídku přeskočit), protože já mám za to, že jsem nikdy nenapsala dojemnější, ale i smutnější konec, jakékoli povídky. Nevím, proč, ale mám za to, že všechny cesty vedou do MOŘE...
Spoiler: Na konci do děje vstoupí impala
Moje nejoblíbenější část: Moře, ke konci.
Nejsmutnější část: Konec sám.
Poporvé jsem samu sebe skoro, rozbrečela.
Děj se odehrává prakticky na cestě, odněkud někam, a v přeneseném slova smyslu, JE to povídka o cestě odněkud někam.
Otevřený konec. Aspon myslím
So, let me tell you this story...
ehm. Enjoy.
DEVIL IS WATCHING OVER YOU
Stál jsem na pobřeží. Oceán je modrý, a já cítil slaný, mořský vzduch. Zvedl jsem, oči. Je jasno. Byl, jsem mrtvý.
Někdo mě však, volal zpět. Bůh?
Ne.
Spatřil jsem pár zelených očí. A, byl jsem doma.
O tom jsem snil.
Ten příběh se však bohužel, nikdy neodehrál takhle.
…
„Kde, jsi?“
„Přejel jsem hranice. Dneska v noci už motel nenajdu. Na druhou, stranu bez přestávky, budu ráno na místě.“
Dean vytáhl pivo. Nohou zavřel lednici. Tu ruku, v níž nedržel mobil, použil k otevření láhve. Byl teprve květen, a noci byly přesto, horké, jako letní. „Šetři ho, pamatuj si, že to není,“
„Impala. Já VÍM, Deane,“ Dean slyšel, povzdech, a v pozadí zavrčení motoru. „Tak jako tak, nemám na vybranou,“ odmlka. „Mluvil jsi, s –„
„Ne,“ vyštěkl Dean.
Netrpělivý povzdech: „Deane…“
„Co? Co přesně, čekáš, Same? Zázrak?“
Delší pauza: „Nevím, Deane. Ale, Cas má problém-„
Dean zatnul zuby. Udělal to vždy, když Sam řekl jméno „Cas“. Napil se. „Jo, Cas má nejeden, problém, ale má to pod kontrolou.“
Nevěřícné ticho.
„Vážně?“
Vážně. Cas, byl Cas. Dean neví, proč předpokládá, že Cas, se vypořádá se vším, ale je to tak.
„Ráno se ozvu. Dobrou.“
Dean zaklapl mobil. To, že se on a Sam museli rozdělit, se mu nelíbilo, ale je to praktické. Dočasné. Dean nemůže být na dvou místech najednou, a je třeba prověřit všechny stopy. Odložil láhev, na stůl. Když byli čtyři, on a Sam, a Bobby a Cas, všechno bylo snazší. I, Konec světa.
Dean, skopl boty, a lehl si na postel. Přepínal programy tak dlouho, dokud jej Naučný pořad o migraci ptáků, neukolébal ke spánku. Klimbal. Když se probral, v pokoji byla tma. A, zima. Dean nechal otevřené okno, jímž do místnosti proudil chladný noční vzduch. Slyšel, že venku prší. Vyhoupl se na nohy, a okno zavřel. V tu chvíli TO Dean spatřil.
Odraz tváře ve skle. Někdo stál za Deanovými zády. Lovec, polkl, a otočil se. Místnost, je prázdná. Je zima, ale ten chlad není nadpřirozený. Je, to v pokoji.
Je, to VŠUDE.
Dean, přivřel oči. Zaváhal, a vytáhl mobil. Dvě čísla. Samovo, a,
Polkl, znovu. Cas…
Sam, před třemi dny, MLUVIL s Casem, (Dean předstíral, že konverzaci, neposlouchá a že se víc zajímá o těstoviny na talíři), a ten rozhovor byl poněkud jednostranný.
„Casi. Tady je… ne, ne Dean. Sam…“ Sam, po Deanovi loupl očima. Ticho. „Casi?“ Sam byl dost chytrý na to, aby se vyhnul frázi „Tak, jak je?“ Ticho. Ticho. Ticho. Jen, Sam, mluví. Vodopád slov. Jídlo, se v Deanových ústech změnilo v kámen. Žvýkal, automaticky dál.
„Cokoli, vidíš, a co říká. Není to doopravdy.“
Dean, odvrátil tvář. Zachvěl se.
Sam, frustrovaně zaklapl mobil.
„Myslel si, že jsem ty.“
Dean, ví, že Sam, naznačuje: „Chtěl,“ abys to byl ty. Ale, hraje si na pitomce. „Hm…“ řekl. Sam, rozhodil rukama.
Dean, si nemyslí, že, tohle JDE spravit. Že, spraví Case. A proto netvrdí opak, a opakuje NE, protože Dean, skončil. Lovec, zavrtěl hlavou, odsouvajíc vzpomínku, do pozadí, a mobil schoval. Pak odešel do koupelny, a rychle se osprchoval. Zítra, ho, i Sama čeká dlouhý den.
…
Další vteřina. V Pekle. Minuta. Hodina. Další, den, podobající se předchozímu. Další, život, který Cas žije, ale NENÍ jeho. Castiel, už neví, KDO je. Býval anděl, ale od té doby, uběhla řada pozemských let, a Cas se stal i někým jiným. A, když se dívá a svůj odraz v okně, současně ignorujíc Lucifera za svými zády, Cas už, NEVÍ, kdo je.
Soustřeď se na to dobré. Na můj hlas. Kdo to řekl? Cas, si myslí, že Sam, ale třeba se plete. Cas, se snaží rozptýlit, sám sebe, ale v pokoji, v němž je zavřený, toho moc není. Občas Cas sedí (dlouhé dny) na posteli, a pozoruje zeď (která MÁ tvář). Lucifera to pak omrzí, a zmizí, ale Case to většinou omrzí dřív.
Problém není v nehybnosti, protože Cas je anděl, a vydrží stát „nohama na zemi“, tiše, a v klidu tisíce let, zatímco jeho milost cestuje v prostoru a čase. Ne. Ta apatie, do níž Cas upadl, je hlubší než Casova lidská podstata. Infikuje Casovu milost, a bolí to. Bolí… samota?
Možná.
občas, Cas chodí po pokoji, sem, a tam, ale, vždycky mlčí. Cas, nedává Luciferovi záminku, použít to, co říká a dělá proti němu. A, občas, Cas šlápl vedle.
Ďábel, vztáhl ruku, pokládajíc ji Casovi na rameno. Cas, se nezachvěl. VÍ, že to není doopravdy. Ďábel tu není. Bojuje s nutkáním roztáhnout křídla a uletět. Všechno bolí. Tohle tělo, ta cela, v níž je držen, to není správně. Cas nechce být tady. Přeje si, uletět, a být vzduch, a mysl a milost, a energie, proudící vzduchem. Být, Anděl.
Cas však, zůstal tady, v nemocnici, a nikam se nechystá, protože Cas nemá KAM jít. Kam, letět.
V Nebi není vítán, a Dean se vyjádřil jasně: Cas, MUSÍ zůstat tady.
Mohl by se vrátit za Dafné. Cas ví, že život, který ten rok žil, byla iluze, a ví rovněž, že je pořád vítaný, ale Cas nechce ohrozit ženu, která se o něj postarala už jednou. To, období, skončilo.
Mohl by BÝT vzduch. Stát se duchem éteru, a POLETOVAT, v podobě světla, duhy. Cas, se usmál.
Rozdělil by svojí milost na atomy, a molekuly, a dělil by a dělil, a dělil, dokud by z Castiela, kterým je, nic nezbylo. Překročil by tu bezpečnou hranici, která odděluje bytí od nebytí. Cas, by, byl částice, nevědomí, energie, plující vzduchem. Přestal by řídit let, a dělil by se dál.
Za hranicí života. Za hranicí smrti. Je KONEC. Sahá dál než nebe. Je starší, a pustý.
Ta senzace by Case ovládla, vplul by do hmoty, a stal by se jenom jí, a ZTRATIL by se.
Andělé musí dávat pozor, když letí, jinak se uvnitř rozdělí, a Cas chce, aby se to stalo jemu. Chce, se ztratit.
Cítit, že se trhá, a nic ho nespojí dohromady. V neexistenci, nic nebolí.
Cas, přijde o vůli spojit se. Stane se součástí vzduchu, a už nepoletí, ale bude se vznášet. Ve, světle. A, Cas NEBUDE.
Nic nebude.
Mohl, by udělat TOHLE. A, utnout bolest. Ale, Cas, je slabý. Křídla, která mají moc odnést ho z jednoho konce světa na druhý, se zachvěla, ale neroztáhla. Cas, je patetický a ví to. Lucifer se za jeho zády ušklíbl. „Co, se děje, bratře?“
Cas, použil svá křídla, a obemkl je okolo sebe. Jako štít. Ani, to nepomohlo. Luciferova ruka prošla jedním, křídlem. Je, na Casově ramenu. Není to iluze. Cas, ví, že spolu s halucinacemi, přebral ještě něco, něco, co do něj nepatří. Není to prázdno, které cítil (vlastně necítil) Sam, když přišel o duši.
A, není to prázdno, které sužovalo Deana po návratu z Pekla. Je to něco NAVÍC. V Casovi. Luciferova a Casova milost se spolu, nesnášejí dobře.
Cítí korupci. Je, jako parazit.
A, Cas, ví, že lhal, když Deanovi říkal, „Budu v pořádku.“ Cas, cítí Ďábla, rozlévat se jeho tělem, jako jed. Otravu, která koluje Castielovou podstatou. Cas polkl, je to stejné jako polykat oheň. V afektu, se rukou dotkl skla, před sebou. To, byl ten přešlap. Chlad pomáhá. Je, útěcha.
Cas, zvedl oči. A, na krátký okamžik, Lucifer zmizel, a Cas ve skle vidí svou tvář, a za ní, jiný pokoj, a jiné místo. Zdá se mu, že možná, pohnul křídly, a dovolil jim odnést ho pryč, ale, za minutu, je Cas zpět, tady, v nemocničním pokoji, s Luciferem po své levici.
Zdá se mu, i to?
…
Po druhé má Dean pocit, že je POZOROVÁN, když se převléká. Lovec stojí před zrcadlem, a zápolí s knoflíky u košile. Vzhlédl, a zadíval se do vlastních, zelených očí. Košile mu volně visí na jednom ramenu a to druhé je holé. Dean, na něm ulpí očima. Je ráno, a v pokoji je pořád šero. I tak, je obrys dlaně na Deanově ramenu, viditelný. Dean, váhavě, zvedl ruku, a dotkl se jizvy.
Ušklíbl se.
„Jsi trochu nervozní, nezdá se ti?“
Cas, polkl. „Dean mě asi vidí.“
„Oh. Dean? Tvůj mazlíček, tě opustil, CASI. Nechal tě tady se mnou. PROČ by se díval? Proč by vedle sebe Dean, snesl něco tak odporného, opovržení hodného –„
„Dost!“ vykřikl Cas, a tišeji, hlesl. „Dost.“
Lucifer zmlkl, Prohlíží si Case, a Cas si prohlíží sám sebe v zrcadlu. Anděl, stojí v koupelně, je polonahý, a z vlasů mu na zem kape voda. Slyší za sebou zvuk. Ďábel se zvedl, a zezadu k Casovi přistoupil. „Jsem tu jenom, já, Casi.“
Cas, se ošil.
„Víš,“ Ďábel si pročistil hrdlo. HLADOVĚ si Case prohlíží. „Tohle tělo, ti sluší. Ale,“ zvedl ruku. Posouvá ji podél Casovi páteře, vzhůru, výš. A, pak NÍŽ. Cas, ztuhl. Zavřel oči. TOHLE se neděje. Je, to jako.
Lucifer, se k němu zezadu přitiskl blíž, a Cas to IGNORUJE. Blíž. Cas, se neubránil, překvapenému vyjeknutí. Zvedl oči, a v zrcadle, se setkal s očima Ďábla.
Odraz drží duši. Cas, chce uletět, sledovat stopu, a najít Deana, ale BOJÍ se. „ Proč by vedle sebe Dean, snesl něco tak odporného, opovržení hodného –„
Lucifer ho otočil tváří k sobě. Cas, znovu vyjekl. Neuvědomil si, že v afektu shodil zrcadlo ze stěny a teď šlape v rozbitém sklu. Horký dech Ďábla se Casovi,usazuje na tváři. Cas cítí síru, a Peklo.
„Tohle tělo, ti sluší. Ale,“ Usmál se. „Vypadá nepohodlně. Pomůžu ti z něj ven. Prořežu ti cestu ven.“
Cas, si neuvědomil, že křičí. Slyší kroky, a ví, že přestřelil, že uvěřil a křičí. Sestry, a doktoři, a lidi, lidi, lidi… slova.
Ruce a paže, a jehly, a Cas ví, že asi něco udělal. Co?
Lucifer, do jeho těla řeže, a bodá po zbytek noci, a Cas ví, že to nic neznamená, protože mají i zbytek věčnosti. Ďábel nikdy nespí, a Cas naneštěstí taky ne. Lucifer z něj zkouší vyřezat sochu, to, co chce vidět, mistrovské dílo Ďábla, a Cas má pocit, že se mu to daří.
…
„Cas mě asi vidí,“ poznamenal si Dean do notesu. Začal to dělat poměrně nedávno. Psát si poznámky. Možná je to tím, že stárne, nebo se prostě potřebuje svěřit, a přitom nemluvit. Dean, se změnil. Jako všichni, a všechno, co zná. Pak, dlouho zíral na tu stránku, na slova, a snažil se přijít na to, co znamenají. Zdali, něco změní. Konečně, vytáhl mobil, a rozechvěle vytočil číslo, které není Samovo. Jedno zazvonění. Dean se opřel zády o trám dveří. Druhé. Zavřel oči.
„Ještě, NEJSOU Vánoce, Deane,“ slyší. Polkl. „Slyším, jak se ta rezavějící kola v tvojí hlavě otáčejí, Deane. Jsi, sladký.“
Dean Meg ignoruje. „Všechno v pořádku?“ zeptal se nakonec. Nepoužívá frázi: „Je Cas v pořádku?“
Není, padlý na hlavu.
„Jeho opeřený, zadek, je tady se mnou v bezpečí. Dokud,“ Meg zaváhala. „Slíbil jsi, najít Crowleyho- „
„Nejdřív, Legie,“ připomněl, Dean, taktizujíc. Je to hraní si s ohněm, a Dean ví, že riskuje, protože Meg jednou ztratí trpělivost, ale teď ne. Ještě, chvíli. Jen, moment. „Ozvu se,“ houkl. Zaklapl mobil. Nalehl na trám, plnou vahou. Je toho MOC. Ta, tíha. A,
Cítí, změnu atmosféry.
Vzduch, v pokoji zřídl. Dean cítí mořskou vodu. A déšť. Letní, bouřku, a náboj ve vzduchu. Brní to.
Otevřel dosud semknuté, oči, ale je sám, a zvoní mu telefon. Možná si to jen představuje, a je to pravděpodobně hra světla a stínu, ale lovec má pocit, že v pokoji mu nad hlavou víří, drobný zlatý prach.
Telefon, zvoní.
Dean zamrkal a rychle, přijal hovor. „Jo, Sami?“ lovec, pozoruje, jak se prach rozplývá a mizí v tmavých koutech o stropu místnosti.
„Mám ho, Deane. Je, TADY.“
Bod, pro ně.
Dean, se usmál, ale je to víc škleb. „Za pár dnů jsem u tebe!“
…
Cas, leží na matraci. Nádech, a výdech. Nádech, a výdech.
U stropu se vznáší prach. Cas, vidí detail každého zrnka, molekuly, a atomy, a Vesmírná vlákna, o nichž nevědí ani fyzici. Prohlíží si je. Ty, molekuly, z nichž se skládá každá jednotlivá věc v pokoji, ale, i to Case brzy přestane bavit, protože Ďábel JE v detailech.
Case, pálí oči. Pohnul křídly, která nechal volně svěšená u podlahy. Peří vydává šustivý zvuk. Ďábel nemá Nickovu podobu. Ty okamžiky, kdy jí na sebe bere, jsou víc Samovy vzpomínky. Verze Castielova Ďábla, je skutečný Satan Anděl. Planoucí Světlo.
Hoří, UVNITŘ Casovy milosti. To, mu, znemožňuje let. Ďábel přistřihl Castielova křídla.
Prach, padající ze stropu, se změnil ve spršku horkých jisker, v duhové světlo, tančící po pokoji. Všechno, se houpe nahoru a dolů.
„Cítíš, se dobře?“ zeptal se Ďábel. „Jestli je ti horko, proč něco neřekneš?“ a v tu chvíli, se Casova křídla, milost uvnitř, změní v led. Cas, zalapal po dechu. Sedl si, držíc se za hruď. Je to patetické lidské gesto, protože Cas ví, že nemá srdce a tudíž to, že v jeho hrudi, nic netluče, by Case, nemělo znepokojovat. Na druhou stranu ona skutečnost nedávno, znepokojila lékaře, jenž posléze Case přinutil projít řadou prohlídek, a testů.
„Víš, co dělá Dean?“
Cas, nereaguje.
„Jde, po Legii. Ty, znáš Legii. Samozřejmě. Byli v tobě. Dean, se s ní utká, a umře při tom!“
„Sklapni,“ odsekl, Cas.
„Proč? Je to pravda.“
„Buď zticha.“
„Nejlepší je, že když umře, ty to nezjistíš. Ty a já, Casi, spolu strávíme zbytek věčnosti, TADY. Miliony let, a až hvězdy zhasnou a nebude ani Bůh, ani Nebe, ty a já tady budeme pořád. Protože, já jsem TY!“
„Ticho!“ Casovi přeskočil hlas.
„Vzbouřil ses. Zabil jsi. Neuposlechl jsi! Jsi, jenom další neposlušný syn, a Bůh tě rozmáčkne. Zatím to neudělal, a víš proč? Protože tvůj trest je horší. Mně Bůh svrhl do Pekla, ale přinejmenším, někam patřím. Dal, mi to království, pod nebem a zemí. Ale tobě –„
„Otče, smiluj se.“
„ NEJSI NIC, Casi. Nikam nepatříš, a nikoho nemáš. Ta iluze života, minulý rok. Iluze přátelství s Deanem. Oh, Dean. Je blízko, už je skoro tam. Je prakticky mrtvý.“
„NE!“ Pokoj explodoval, bílým světlem. Částice, se rozpojily.
Atom po atomu, se poskládal, do vesmírné harmonie, a hmota, nabyla původní tvar. Castielova milost, zhasla. Jenom zlatý prach poletující u stropu, pořád, žhne.
Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. Rozhlédla se, mírně nervozně, a pak se uklidnila. Spočinula pohledem na Castielovi. „Všechno v pořádku, Klerenci?“ zeptala se.
Cas, polkl. „Musím jít.“
„To těžko,“ řekl Ďábel, a sestra (Meg) nadzdvihla obočí.
„Musím jít. Teď.“
Castielova křídla váží víc, než kdysi. Jsou příliš těžká, a leží srolovaná u země, jako mrtvé končetiny, údy, ve kterých chybí cit, a namísto toho, abyste se na nich pohybovali, je vlečete za sebou.
Cas překoná tu únavu, bolest, i otravu, roztahujíc pár andělských křídel, do šířky, a výšky.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala, se mírně znepokojeně Meg.
„Musím, jít,“ zopakoval, Cas. Do pokoje, vstoupila jiná sestra. Na rozdíl od Meg nevidí křídla, ale zlatá aura, sálající z Case, jako ze slunce, je nepřehlédnutelná. Cas, je pryč.
Sestra se zarazila na prahu, a zamrkala.
Pacient zmizel. Otočila se k druhé sestře. „Kam šel?“ zeptala se rozechvěle.
Meg se ušklíbla, maskujíc vztek. „Koledovat.“ A, rovněž, zmizela.
…
„Tohle není TVOJE auto.“
Dean sedí v autě, které si vypůjčil (ukradl) o pár měst zpět, na cestě za Samem. Soustředí se na jízdu, a když se vedle něj objeví Cas, Dean strhl volant do protisměru. Lovec, zalapal po dechu, vyhýbajíc se protijedoucímu vozu. Zařadil se do svého pruhu.
„Casi?“
Cas, sedí vedle něj, rozhlížejíc se. Tváří se, jako by si na moment odskočil, a teď je zpátky. „Nemám to rád,“ podotkl. A, Dean neví, zda míní nový vůz, nebo – COKOLI.
„Pro Krista, Casi!“
Anděl, pootočil hlavu. Nadzdvihl obočí, ale, na Deanovo rouhání se, nepoukázal. Jenom zamrkal. Cas, je oblečený do nemocniční čistě bílé košile, a kalhot. Skrz sklo mu na tvář, a prsa, dopadá sluneční světlo, a Castiel zcela jistě vypadá velice, pozoruhodně. Andělsky.
Až na, Dean se ušklíbl. Cas, má přes ramena přehozený baloňák.
„Co tady děláš?“ nechce, aby to znělo tak, hrubě, ale ve chvíli kdy ta slova opustí Deanovu pusu, je pozdě. Cas, se zatvářil, skoro zraněně, ale rychle semkl rty, tváříc se jako obvykle, prostě nedotknutelně.
„Přišel jsem,“ Cas, se rozhlédl. „Kde je Sam?“
„Právě teď za ním jedu,“ Zpomalil, ostražitě si Case prohlížejíc.
„Jak mu je?“
„Žije,“ Dean polkl, a na moment zapomněl sledovat vozovku. Dívá se na Case, a je totálně mimo. Sebe.
„Zíráš, Deane,“ podotkl Cas.
„Jo, promiň, Casi, jen drobný detail: Jak to, že jsi tady? Když jsem tě viděl naposledy, byl jsi –„
Dean zvedl ruku do vzduchu, a zase, jí nechal klesnout. Vytáhl mobil. Jedno zazvonění, druhé. Pak naskočila hlasová schránka.
„Nemyslím si, že Meg má na místě, na kterém se nachází, příjem.“
„Mrcha. Je, v Pekle?“
„Ne. V Africe. Obrací domorodce na,“ Castiel, potáhl vzduch nosem. Byl to, jistý osobitý pokus o ušklíbnutí se. „Pravou víru. V Satana.“
„Sklízí ovoce před dozráním,“ Dean mobil vztekle odhodil.
Zastavil u krajnice.
„Deane?“
„Ven. Z auta,“ houkl. „Teď.“
Castiel zamrkal. Nehnul se. Teprve když sám Dean vystoupil, anděl, ho upjatě následoval. Setkal se s lovcem, na straně řidiče. Lem, baloňáku se Castielovi při chůzi vlní okolo kolenou.
„Co jsi zač?“ sykl Dean.
Casův výraz se změnil. Ze zmateného, v chápavý. Přikývl. „Ujišťuji tě, že jsem to já.“
„Aha,“ Dean na něj namířil prst. Cas, ho zvědavě pozoroval. „Nech mě připomenout ti maličkost, že když jsem tě,“ polkl. Nechce říct „Opustil“, „že ještě, nedávno, jsi byl mimo.
Tak, si ze mě přestaň utahovat, a řekni, KDO jsi!“
Castiel si Deana pečlivě prohlížel. „Vidím… moje přítomnost, tě rozrušila.“
„Věř mi, „Casi“, zatím nejsem rozrušený. Ale, rozhodně, ti brzy, nakopu zadek.“
Castiel, vzdychl. Chápavě, přikývl. Pak, zlomil oční kontakt. „Byla to zjevně chyba, sem přijít. Pravděpodobně bych měl,“
Ale, Dean ho chytil za rukáv, a otočil čelem k sobě. Anděl, zalapal po dechu. „Ani, náhodou. Nikam nejdeš. Ne, dokud nezjistím, CO jsi zač.“
Castiel se zamračil, a ztratil trpělivost. Přistoupil blíž, Dean slyší, jeho nohy posouvat se po štěrkové cestě, po kamínkách. To, tlukoucí srdce, když je blíž.
Lovec, vidí, jemné vrásky, okolo Castelových očí, a tu modrou barvu, nic nenapodobí. „Deane, jsem to já,“ hlas, je doopravdový. Stísněný, ale Casův.
„Castiel, Anděl.“
Dean zavřel oči. „Deane,“ hlesl, jemněji Cas. „Podívej se na mě.“
Lovec, poslechl. Cas, se pořád dívá, a Dean v těch očích nevidí lež. Jenom očekávání, a zmatek, a bolest, a naději. Rozechvěle přikývl. „Jak to?“
Teď, se ošil Cas. „Jak to, CO?“
Dean snesl hodně, ale tohle je moc. Nikdo není TAK naivní. Ani, Cas. „Na co si hraješ, Casi?“ Dean vstoupil do Casova osobního prostoru, a Cas ztuhl. Vzhlédl. „Tahle Lumber Jack party, nefunguje, to přece víš.“
Castiel, nakrčil nos. „Ujišťuji tě, že,“ polkl. „Si nehraju. Je to slovní obrat?“
„Ne. Pravda,“ Lovec, si vjel rukou do vlasů, odvracejíc pohled.
Ochladilo se, Zapadá slunce, a Cas, čeká.
Dean ví, že MUSÍ něco říct, protože Case na té, silnici nevykouká. Zhluboka se nadechl. Vzduch, je osvěžující, a pomáhá.
„Nevykládej si mě špatně, Casi,“ hlesl nakonec, ochraptěle. „Jsem rád, že si myslíš, že jsi v pořádku,“
Cas, frustrovaně vydechl.
„Ale, já bych byl radši, kdybys zůstal v té nemocnici, dokud si nebudeme jistí,“
„Abych se ti nepletl do cesty,“ přerušil ho Cas. Vidí rudě. Doslova. Cas, vidí oheň.
„Ne,“ brání se Dean. „Ne, já jen,“ Dean ztuhl. „Casi?“
Castiel, zkoumá, svoje ruce.
Otáčí, je ve vzduchu. Co, provedl…
Dean, nervozně polkl. „Jsi v pořádku?“
Anděl, odtrhl pohled, od vlastních, dlaní, a zadíval se Deanovi do očí.
„Samozřejmě,“ odtušil, bez zachvění.
Bude. Potřebuje, jen čas. Krev na rukách není skutečná. Cas, se zachvěl.
To, není doopravdy. Vzmuž se! Je to jako mantra. Cas, tohle dokáže. Musel, se však, nějak, prozradit, protože
Dean, vztáhl ruku, pokládajíc jí Casovi na rameno. Anděl, potlačil absurdní nutkání, jí odstrčit. Proč, je Deanova ruka, tak těžká?
Cas, pod váhou Deanova, doteku, padá.
„Casi,“ hlesl.
Přikývl. Anděl, se rukou zaštítil o kapotu auta. Kov, v jeho uších, zasyčel.
„Neříkal jsem to, bratře? Nejsi už anděl, jsi Ďábel. Jako já. Všechno, čeho se dotkneš, shoří. Zničí to všechny. Co, kdybychom si pohráli i s tvým nedotknutelným, Deanem?“
Castiel, vytřeštil oči. Odtrhl se od lovce, od jeho ruky, spočívající na vlastní paži, a zády narazil do kapoty. Ten rychlý pohyb, Dean zaskočil. Dean.
Nechce, zranit Deana.
Zavřel oči, počítajíc do desíti. To cvičení Casovi, poradil Sam. Je to jednoduchý trik, a Cas si nemyslí, že bude fungovat proti Lucierovi, ale kupodivu to pomohlo.
Deanova ruka, je zpět.
Lovec, přidržuje, Case na nohách, zaklíněného mezi Deanovým tělem, a vozem. Cas, se trhavě, nadechl. Jeho hlava, klesla na Deanovo rameno (Dean ztuhl, ale neodtáhl se), a zamumlal do něj něco, čemu Dean nerozuměl.
„Co jsi říkal?
Cas, dál tlumeně mumlá, a Dean rozumí slovům: „Nechci“, a „zranit“.
„Cože? Casi, musíš mluvit nahlas. Jsi zraněný?“
Cas, zavrtěl hlavou. Dean cítí, že se třese. Jeho vlasy, lechtají lovce na krku. „Tebe,“ hlesl. „Nechci zranit tebe.“
Lovec, polkl. Cas, je blízko, a jeho dech, je horký, a u Deanova ucha. Těžkl.
„Pojď, zpátky do auta.“
Cas, se ušklíbl, což Dean nevidí. „Abys mi mohl nakopat zadek?“
„Jo,“ Dean, se od Case odtáhl, a poodstoupil. Pro jistotu anděla, pořád přidržuje jednou rukou. „Ale, počkám, až budeš ve formě.“
Castiel chce namítnout, že JE ve formě, ale byla by to totální, lež, a je mnohem snazší zůstat zticha a nechat Deana pomoc mu nasednout do vozu.
…
Dean má široká ramena. Cas, se zarazil. Proč, by mu Ďábel našeptával tohle? Odtrhl oči, od lovce.
Sedí na motelové posteli, zatímco Dean, pro něj, hledá vhodné oblečení.
Je bos. Cas, palci u nohou zkušebně, jezdí po koberci. Šimrá to. Koberec je teplý, a příjemně měkký.
Podlaha, v nemocničním pokoji, studila.
„Na,“ Dean mu podal triko a džíny. „Bude ti to asi trochu velké, ale nic lepšího nemám.“
„Tohle stačí. Děkuju,“ hlesl, Cas.
„Casi.“
„Dovolíš?“ Anděl, posbíral, oblečení, a odešel do koupelny.
Dean se, kousl do jazyku. Když se chce Cas chovat, jako pako, fajn. Vytáhl z batohu láhev whisky, a nalil si. Z koupelny se ozývají rány, a Dean přemýšlí, zdali je ten únik do koupelny, Casův nový lidský návyk, nebo jedná-li se o únik, od Deana.
Napil se.
Nevšiml si, Case, který se mezitím vrátil, a postavil se za něj. „Zase, piješ?“ zeptal se. Nemoralizoval, byl to dotaz. Cas, má na sobě Deanovo tričko, a je pořád bos. Dean, ho sjel pohledem, a nadzdvihl obočí.
Anděl nejistě přešlápl, usmál se, spíš sám pro sebe, a upřel modré oči, zpět, na lovce.
„Nikdy jsem nepřestal.“
„Posledních pár dnů piješ VÍC,“ podotkl.
Jak to. Sakra! A, Deanovi to konečně dojde. Zakuckal se. Cas, nehnul brvou.
„Pozoroval jsi mě? Tos, byl ty? Celou tu dobu? Myslel jsem si, že jsi duch, Casi!“
Pootočil hlavu ke straně. „Pravděpodobně, jsem se nechal. Unést. Promiň.“ Cas, polkl. „Spojení mezi námi, je silnější, než jsem předpokládal,“ poznamenal, napůl úst, sám zjevně překvapený. Pak, se vzpamatoval. „Kdybych věděl, že tě ten, kontakt, se mnou, rozčiluje, nechal bych toho.“
Dean rozvážně, odložil skleničku. „Nerozčílil, jsi mě, Casi,“ pečlivě, volí slova. „Je to jenom. Nepříjemný,“ znejistěl. „Co všechno jsi viděl?“
Cas, přivřel oči, pátrajíc v Deanovi. „Jestli tě to uklidní, viděl jsem tě nahého už dřív,“ podotkl, klidně.
Sakra. Dean v duchu zaúpěl. „Ne, to mě rozhodně, neuklidnilo.“
„Promiň.“
Dean polkl. Je koneckonců, dospělý a přenese se přes to. „Co, JEŠTĚ jsi viděl, Casi?“
„Moc, ne. Útržky. Pocity. Něco mohly být jenom halucinace,“ Cas bloudí očima po pokoji. Dean si domyslel, co se mu honí hlavou.
„TOHLE, je skutečné,“ ujistil ho.
Castiel přikývl: „Já vím,“ Natáhl ruku. Dean ztuhl, čekal, že jí vztáhne po něm, ale Cas jednoduše uchopil zapomenutou, skleničku s whisky, a na ex jí do sebe vyklopil. „Odlišuji, realitu od fikce, ale lhal bych, kdybych řekl, že mě ty přeludy neafektují,“ Otáčí skleničku v ruce. „Máš, víc?“
Dean, ho ignoruje. „Afektují jak?“ Deanův hlas, přeskočil. V pokoji je tma, a Cas, je pořád bos.
Cas, vidí, že se Dean dívá.
„Různě,“ odvětil suše. Poodstoupil, a Dean si až teď uvědomil, že dosud zadržoval dech. „Chceš, zabít Legii,“ Konstatoval. „Ve třech se šance uspět zvýší.“
„Cassie se naučil počítat!“
Cas, předstíral, že Lucifera neslyší. Předal Deanovi prázdnou sklenku.
„Casi, oceňuju snahu pomoct, ale už zase se přeceňuješ.“
„Budu v pořádku,“ přerušil ho Cas. Občas, má Dean pocit, že Castiel jsou emoce, a city, a horkost, všechno spletené do hromady, a pak mrknutím oka, před Deanem stojí tahle socha.
„Cokoli,“ Dean se prosmýkl okolo Case. Obloukem, mu hodil deku, a sám si lehl na gauč. Castiel, sklopil pohled, a zkoumavě, deku žmoulá v prstech. Fascinuje ho ta, měkkost…
„Nevím, jestli potřebuješ spát, ale jestli jo, tak radši začni, počítat ovečky.“
Nakrčil nos. Odtrhl oči od deky. „Proč bych to dělal?“
„Protože ráno vyrážíme brzy,“ odsekl lovec.
Castiel, si sedl, na okraj postele. „Správně,“ A, pak si lehl. Pomalu. Promyšleně, jako, když se rozpojuje a spojuje skládačka, opatrně, složil údy, skrčil nohy, a pak ruce skládá pod hlavou. Leží, na boku. Cas, deku, pořád drží v náručí, místo, aby jí použil jako přikrývku a Dean to nekomentuje.
Je, MOC unavený.
…
Budík zazvonil, v pět hodin ráno. Lovec, ho zaklapl, rozsvítil lampu na nočním stolku, a posadil se. Uviděl, dva páry bot, hozených u paty postele. Lovec, rozespale zamrkal.
Chvíli to trvá, než vše naskočí na místo: Kde, kdo. S kým… Pak, si vzpomněl: Zvedl hlavu. Castiel, na něj z druhé postele, zírá.
„Co je to, tentokrát, Casi?“ zeptal se rezervovaně Dean, a začal se obouvat.
Cas přihlíží. „Jsi unavený,“ podotkl.
Lovec, napotřetí minul otvor, jímž se snažil provléknout tkaničku. „Jo. Zaměstnává mě, záchrana světa.“
Castielova odpověď je prosta vší zlosti.
„Všiml jsem si.“
Pomalu, se zvedl. Dean zapomněl na tkaničku, a vzhlédl.
Pročistil si hrdlo. „Jak ti je?“
„Spánek je velmi osvěžující.“
Dean nadzvedl obočí. „Nespal jsi.“
„Pozoroval jsem tebe.“
Dean otevřel ústa, ale sklapl. Co na to říct? Polkl. Pozorovat někoho jak spí, je nudné, ne osvěžující, a Dean nevěděl, zdali být polichocený, dotčený, nebo, co říct. „Hm,“ zabrblal ochraptěle. „Jsem, úžasný?“
„Jsi.“
Dean, ztuhl.
„Jsi, úžasný. Uvnitř, i na povrchu. Jsi, mistrný kousek boží, jako klenot. Perfektně vyřezaný, a,“
Dobře. To vysvětluje, tu Casovu posedlost. Bůh. Ale, Cas vzápětí, dodal:
(A, usmál se, spíš pro sebe. Dean si nemůže pomoc, má pocit, že je to smutný úsměv) „A, jsi pěkný. Jsi pěkný, Deane.“
Lovec, polkl. Co, to, Cas říká? Jak to říká? „Jsi, pěkný, Deane…“
„Neříkej to.“
Cas pootočil hlavu ke straně. „Nerozumím.“
„Casi, jsem chlap. Nepoužívej slovo, pěkný. Když chceš chlapovi, složit kompliment, říkej, pohledný, nebo -„
„Ne,“ přerušil ho Castiel. Přistoupil k Deanovi, a podal mu košili, přehozenou přes židli. Dean ji beze slova přijal. „Nerozumím TOBĚ,“
Zírá. Odbila minuta.
Cas, se dívá, a dívá, a DÍVÁ. Nikdy, toho nenechá, a Dean se zlobí, ale Cas je neudolatelný. Proč? „CO na mě vidíš?“ Chce se zeptat.
Ale, mlčí. Ticho přerušil vyzvánějící telefon. Dean, téměř vyletěl z kůže. Vděčně, se protáhl okolo Castiela, a stoupl si k oknu. Přijal hovor. „Jo?“
Castiel, poslouchá jeho debatu se Samem, jen do poloviny. Pak, ztratí nit.
„A, tohle bylo co, Cassie?“ ptá se, Ďábel. „Můžeš, si vzít, co potřebuješ, máš tu moc. A ty si ho nadbíháš?“
Tak to není, odvětil v duchu Cas.
„LEŽ!“
Cas trhl, rameny. Zadíval se z okna. Vycházející slunce osvětlovalo vrcholky stromů a střech, pokrytých rosou. Siluety budov, byly pořád ukryté ve stínu, ale obzor, zlátl.
Cas, přivřel oči, soustředíc se na tu tenkou zářivou linku, oddělující nebe, a zemi. Představil si, že vplouvá dovnitř, do meziprostoru, kde NIC nebolí. Mohl by,
z uvažování jej vyrušila rána. Dean hodil svůj cestovní batoh na stůl, a začal se v něm přehrabovat. Když náhodou, objevil sáček s bonbony, vítězoslavně se ušklíbl. Schoval ho do kapsy. „Připravený vyrazit?“
Cas, polkl. „Samozřejmě.“
…
„Hej, tohle musíš zkusit, Casi.“
Anděl, ohrnul ret, odtahujíc se z Deanova dosahu, jakoby se bál, že mu lovec začne jídlo cpát násilím, do úst, pokud neochutná, dobrovolně. Oba, sedí, v restauraci Burgery u Hladového Burgieho.
Lovec polkl a otřel si ústa, ubrouskem.
Castiel, zvedl oči, pohlédl na lovce, a zase je sklopil, obdařujíc burger TÍM pohledem.
„No tak. Kousni si. To jídlo tě nekousne samo.“
Ve chvíli, kdy Dean slova vypustil z úst, si lovec uvědomil, že to možná není pravda. S těmi halucinacemi, v Casově hlavě, se salát na Castielově talíři klidně mohli přeměnit v monstrum. Nebo, burger, v monstruozní kousek. Kdo ví.
Ďábelské hranolky? Proč ne.
„Promiň. Nemusíš –„
Castiel, se zamračil, ale kupodivu si kousl. Spolkl sousto. Dean se přistihl, že zírá, na jeho pohybující se ústa. Rychle sklopil zrak. Castiel, do úst vsunul jednu hranolku, otřel umaštěnou ruku do kalhot, a sáhl pro mléčný koktejl.
Napil se. „Jaký, je plán?“
„Zabít dyka, a nenechat se zabít,“ zahuhlal Dean s plnou pusou.
„To není plán, Deane.“
„Trhni si.“
Cas, zvedl oči, ale nic neřekl. Znovu se napil. „Tohle, není špatné,“ poznamenal. Držel sklenici v obou rukách, přejíždějíc po skle prsty.
„Chutná to skoro jako zmrzlina.“
Dean nadzvedl obočí. „A, jak TY víš, co je zmrzlina?“
„Dafne,“ hlesl. Provinile. Došlo, Deanovi.
„Byli jste si,“ Dean si pročistil hrdlo. „Hodně blízcí?“
Cas, se znovu napil. „Byla, opora. Ale já, nebyl sám sebou. A, i byl. Je to komplikované. Ten okamžik, je pryč.
Přesto,“ zaváhal, a přejel po sklenici bříškem palce, „to bylo zajímavé období,“
Podotkl. Melancholicky? Dean, si nebyl jistý. Ví, Cas, CO je melancholie?
A,
Byl, Cas zamilovaný?
„Byl jsi, šťastný?“ Zeptal, se místo toho Dean.
„Štěstí je pocit, ne stav,“ odvětil, vyhýbavě Cas. „Byli jsme, pár.“
Typická Castielovská, reakce, Deana uzemnila. Cas, si to ticho špatně vyložil.
Přivřel oči, a otočil hlavu, tváří k oknu. Sklo, studí. Ne, jako Peklo. Sklenice se orosila, a na Castielově kůži ulpěly, kapičky vody. Zhluboka, se nadechl. Oheň.
Hledajíc v ochlazení útěchu, Cas přitlačil bříška prstů, těsněji k povrchu sklenice. A ta, praskla. Cas, má pořád MOC síly a občas, zapomněl.
Deanova ruka s vidličkou, zamrzla na půli cesty k ústům. Ostatní hosté se otočili, a Cas, ztuhl.
„Nic, se nestalo, Casi,“ hlesl, Dean ujišťujíc současně sebe, i Case. Vidět, Case tvářit se takto, zničeně, bolelo.
„Tady,“ Lovec, před anděla postavil vlastní nedotknutý koktejl. A, vykouzlil i úsměv. Cas, odtrhl oči od země, od rozlitého mléka, a střepů.
„Děkuju,“ hlesl. Dean, se nuceně usmál, víc. Nevěděl, proč cítí potřebu Case utěšovat.
„V pohodě.“
Přiškrceně vydechl, a Dean věděl, na co anděl myslí: Ne, není t o v pohodě.
Rychle dojedli oběd. Castiel, čas od času, sklopil oči, dívajíc se na střepy. Svět, který se v nich zrcadlil, hrany skla rozdělily na drobné rozpojené kousky, a totéž se stalo s Castielovou tváří. Cas, zamrkal, a několik Casů zamrkání oplatilo. Těžko říct, který je ten pravý. Castiel, ale DRŽEL pohromadě. Všechno.
Dokud, se to nerozsypalo. Poprvé o den později, u Los Angeles.
…
Domov 
Stránka 
Musím se přiznat, že jsem měla co dělat, abych si to nepřečetla hned, když jsi to sem hodila, ale fakt jsem se musela učit a tohle čtení bude na delší dobu. Chci to stihnout před zítřejší ranní epkou, tak schválně, jestli to stihnu 
Ale zatím se mi to líbí straaašně moc 
Ale jak to skončilo 
Něco se pokazí??? No nic, jdu číst druhou část