už se vám někdy stalo, že se probudíte s pocitem, že musíte něco napsat.........no toto se stalo dnes mě
včera jsem si znovu pustila 7x21 a hned jak jsem otevřela dnes ráno oko, tak jsem zjistila, že musím své myšlenky sepsat
dlouho jsem nic nepsala a nemyslím si, že je to dobré, ale berte to jako vyjádření mojich pocitů po epce - je to vlastně spíš taková krátká úvaha
budu ráda, za všechny postřehy
a i negativní komentáře
povídka není slashová (i když .......)
hl. postavy: Dean, John a Castiel
ROZHODNUTÍ
Jednou za tisíce let se narodí člověk, jehož činy a rozhodnutí ničí svět.
Nemůže zemřít. Všichni to věděli, jen on ne. Byl vyvolený? Možná. Byl prokletý? Možná. Některá rozhodnutí změní svět a bylo by pošetilé si myslet, že bude líp. Nebude – a dokud si to on nepřizná, budou trpět všichni.
……………
Bylo by snadné zavřít oči, nemyslet, nechat se kolébat nevědomím. Nejde to. Byl úplněk a měsíc prosvětloval skrze rozbité okenní výplně a do pokoje proudil chladivý jarní vzduch. Lovec se zahrabal ještě více do deky, pozorujíc svého bratra, jak v klidu oddechuje z druhého kouta místnosti. Povzdechl si.
Když člověk nemůže usnout, začne se zaobírat věcmi, na které během dne nemá čas. Myslí na to, co bude dělat, co udělal a v tomto případě co dělá. Nevěděl to. Netušil, jak zabít Leviatany, jak pomoct Castielovi – nebo spíš, jak mu má odpustit. Kde se sakra stala ta chyba, že se toto stalo? Co udělal špatně?
„Ty opravdu nevíš, co se stalo?“ Hlas tak povědomý, hlas, který v lovcovi vzbuzoval napětí a respekt – bál se toho hlasu, ale bezpečně ho poznal. Po zádech mu přeběhla husí kůže.
„Tati?!“ Dean se zprudka posadil a rozhlížel se po místnosti nenápadně rukou šátrajíc po zbrani, kterou měl neustále při sobě. Nebyla tam – vlastně nic tam nebylo. Byl sám. Byl v prázdné místnosti sám. Zmocnila se ho panika, ale mozek mu našeptával, aby zůstal v klidu. Toto musí být sen – usnul. O tátovi se mu občas zdálo, ale toto bylo tak živé.
„Nikdy jsi neposlouchal. Mohl jsem se snažit sebevíc, ale ty jsi prostě tvrdá hlava a podívej, k čemu to vedlo.“ Pokojem se nesl Johnův hlas, ale nikde ho vidět nebylo.
„Co se tu k sakru děje. A o čem to mluvíš.“ Deana málo co dokázalo vyvést z rovnováhy, ale hlas jeho otce v něm vyvolával pocit úzkosti – doufal, že je to opravdu jenom sen.
„Sam by to pochopil, byl vždycky ten bystřejší.“ Lovce tato slova od neviditelné bytosti zasáhla víc, než by si pomyslel. „Ano Deane, spíš. Toto je sen, na který jsem se těšil několik let. Musíme si promluvit a to opravdu velmi vážně.“
S těmito slovy se v pokoji objevil stůl a dvě židle. Na jedné z nich seděl John a upřeným zrakem pozoroval svého syna. Dean se chtěl rozeběhnout a obejmout svého otce, tak moc mu chyběl. Ale něco v jeho očích ho zastavilo. Poznal, když byl jeho otec rozzlobený a ze zkušenosti věděl, že nemá cenu dráždit hada bosou nohou - tak se jenom posadil naproti němu. Pozoroval ho. Nevěděl, co má čekat, co přijde. Ale i po tolika letech věděl, kdo má v této chvíli rozhodující slovo.
V místnosti bylo dlouho ticho. Nikdo nepromluvil. Pozorovali se. Deanovi to začínalo být dost nepříjemné. Bylo to, jako by ho otcovy oči skenovaly. Jako by si prohlížely jeho duši. A zvláštním způsobem to bolelo. Sklopil hlavu, už nemohl ten pohled unést.
„Synu, jaké bylo základní pravidlo, co jsem tě vždycky učil.“ John prolomil ticho. Slova se nesla místností jako drobné jehličky, které se zabodnou do všeho živého, co vidí. S Deanem to trhlo. Bál se toho, co bude následovat. Začínalo mu to docházet.
„Je mi to líto, tati. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky….“ Mladší z lovců byl přerušen.
„Deane Winchestre, když se na něco zeptám, tak ty odpovíš. Rozumíme si.“
„Ano, pane. Základní pravidlo, které jsi mě učil, bylo věřit svým instinktům.“ Deanovi se zrychlil puls a nervozitou se začal štípat konečky prsů to dlaně a doufal, že se probudí, protože toto nebude vůbec dobré. Věděl, že až jednou dojde k zúčtování, tak to nebude procházka růžovou zahradou. Ale takto brzy to nečekal.
„Správně. Takže má další otázka. Proč se tímto neřídíš?“
Dean mlčel. Nevěděl, co na to odpovědět. Byl ztracený. Vždycky se snažil dělat vše pro to, aby zachránil co, nebo koho šlo. Věděl, že to párkrát posral, ale ……… Z myšlenek ho vytrhl hlas otce.
„Ano, správně mlčíš. Na to není odpověď. Nevím, kde jsem udělal chybu. Ale ty jsi se rozhodl všechno, co jsem tě učil, ignorovat. Zamysli se nad tím, co jsi udělal. Všechny tvé činy mají následky. Všechny. Neříkám, že každé rozhodnutí musí být správné, ale ono to vždy vede k řetězové reakci. Sleduju tvá rozhodnutí, Deane. A kam ty šlápneš, tam to umírá.“
„Já……..snažím se jednat správně.“ Dean slova sotva zašeptal. Věděl, že má jeho otec pravdu. Ano, opravdu se za všechno cítil vinný a evidentně i to bylo málo.
„Snažíš se?“ John se začal smát a najednou zvážněl. „Věděl jsem, že ty i Sammy jste vyjímečné děti. Ano, věděl jsem i o pokrevních liníích našich rodin. Proto, když jsi umíral, jsem věděl, že tě musím zachránit. Že ty nemůžeš zemřít, né teď. Ale jedno ti, Deane, řeknu. Toto bylo mé nejhorší rozhodnutí v životě.“
Dean zvedl hlavu a po tváři mu stekla slza. Věděl, že je zklamáním svého otce. Ano, věděl to.
„Neprosil jsem tě o to.“ Slova se rozlehla místností, ale nikdo v ní už nebyl. Dean zůstal v místnosti sám. Najednou to ticho a opět ta samota – to byl jako těžký kámen, který vám někdo položí na záda. V Deanově hlavě se pletla jedna myšlenka přes druhou. Všechny staré bolesti, které v sobě nosil, najednou vyplavaly opět na povrch. Pomalu si začínal uvědomovat, že měl otec pravdu. Všichni kolem něj umírají. A nebyli to jenom lovci. Opravdu ničí vše. Zničil všechny, které měl rád. Díky němu zemřela spousta nevinných lidí – civilistů. Nechal padnout svého anděla – svého jediného přítele. A proč? Protože neposlouchal své instinkty – až moc se nechal ovlivňovat city a tím, co chtěl on.
……………
Bylo ještě šero. Lovec procitl, ale nechtělo se mu otevírat oči. Nechtěl vidět, co všechno se stalo, kvůli němu. Chtěl být ještě chvilku slepý. Potřeboval se uklidnit a nastavit světu a hlavně Samovi svou pokerovou tvář.
Ticho přehlušil hlas. „Není to tvoje chyba, je to tvůj osud.“
Dean otvírat oči ani nemusel. Už podruhé za jeden večer poznal hlas, jenž k němu mluvil. Byl to jeho anděl. Anděl, který padl, protože ho vytáhl z pekla. Neměl to dělat.
„Co tu děláš Casi. Myslel jsem, že jsi s Meg.“ Lovec se protáhl a snažil se působit v pohodě. Ale Castiel do něj, i po tom všem, viděl. A i když teď byl, jak sám říká „mimo hru“, tak stále to pouto mezi nimi bylo a to se nedá zrušit.
„Deane, vím, o čem jsi snil. A ano, John má pravdu, veškerá tvá rozhodnutí mění svět.“
„Takže i ty jsi mi přišel dělat přednášku. Nech toho Casi.“
„Nebudu ti říkat, co jsi udělal špatně a co ne.“ Místnost naplnilo ticho. Lovec stál k andělovi zády a díval se před sebe a po chvilce přemýšlení si olízl rty a povzdechl si.
„Já ti nemůžu odpustit Casi – já nemůžu odpustit sobě.“ Lovec při posledních slovech zavřel oči a doufal, že anděl zmizí. Jeho starý Castiel to tak vždycky dělal. Dean na to spoléhal, nechtěl, aby ho takto viděl.
Najednou se stalo něco, co Dean nečekal. Anděl ho zezadu objal a do ucha mu zašeptal: „Právě jsi to udělal a tvé činy změní svět.“
Domov 
Stránka 
Takže mě tím fakt neskutečně vytočil. A ano, to, že Dean v sobě dusí celou tu vinu, to je nám všem jasné. A můžeme mu stokrát říkat, že za to nemůže, ale on si to prostě vymluvit nedá. Ještě, že má svého věrného anděla 
Ten konec byl fakt krásný a dává Deanovi naději. Takže moc děkuji za tuto úvahu, protože se fakt povedla 
Umíš. 
... ale přemýšlím jestli se skutečně jedná o něho, nebo je to jen Deanova projekce. Deanovo obviňování, projektováno skrze jeho otce. Víte, měli jste někdy takový ten sen, co vám rozšíří obzory a řekne nějakou pravdu z podvědomí, kterou tušíte, ale až ve snu to uslyšíte jasně... A Cas 
, který přijde Deana utěšit a srovnat vše na pravou míru...
