ČÁST PĚT
Byla jasná, noc a na nebi zářil měsíc. Castiel počítal. Naposled, pozoroval úplněk z Danielova bytu. Ležel na balkoně a kouřil, dokud ho nezábly prsty.
To znamená, že se Samem a Deanem je skoro měsíc.
„Vážně, to děláme?“ Vytrhl Castiela z uvažování Deanův hlas.
Přikývl. „Buď tiše.“
On a lovec kráčeli ve stínu podél budovy, přes parkoviště, ke dveřím márnice. Bylo by pravděpodobně lepší, kdyby měsíc nezářil tak jasně, protože tma by je schovala.
„Říkal jsi, že to bude fungovat,“ ujistil se Dean.
„BUDE to fungovat,“ odsekl roztržitě Castiel. Byl ve špatné náladě celý den. Rozhlédl se a zastavil přede dveřmi. Dean zápolil se zámkem.
Cas se zatím, ledabyle opřel o trám dveří, a skepticky lovce pozoroval. Dean vzhlédl, sjel anděla pohledem, protočil očima, a pokračoval v práci.
Castiel trval na tom, že to on Deana doprovodí, ač se Sam nabídl, že s bratrem půjde sám.
Dean prolomil zámek. Vstoupili.
„Věděl jsi, že Lilie je symbol čistoty?“ Prolomil ticho Cas. Jeho hlas, se rozléhal prázdnou místností. „To jméno, znamená, neposkvrněnost. A, dobrotu.“
Dean, si olízl ret. „Casi, já bych si tohle rád odbil bez připomínek. Nepomáhá to. Cítím, se hůř.“
Cas, nic neřekl. Semkl rty, a pokračoval v cestě, ztmavlou halou, v závěsu za lovcem.
Byl to šílený plán, ale šílenější bylo, že by mohl doopravdy fungovat. Castiel s jistotou tvrdil, že Lily, je malé děvče, a její duše byla čistá. Neměli v ruce nic lepšího. Tělo, které potřebují, bylo přímo tady, a bylo by hloupé toho nevyužít.
Nakolik je jejich čin morální, bylo otázkou. Rozhodně je opodstatněný, ale Deanovi to nepomáhalo cítit se líp. Je to, jen kost, opakoval si.
Dean rozbíjel hroby, už dřív. Spálil množství těl. Řezal do kůže, a svalů, dokud se z těla, nespustila krev, a srdce v něm nepřestalo být.
Jen, tělo.
Když se nad ním, pak v márnici sklonil, a spatřil Liliynu bledou tvář, uvědomil si, že tentokrát to bude nesmírně těžké.
Polkl.
Castiel byl zticha. Dean ho nejistě pozoroval. Anděl, pootočil hlavu ke straně. Zvedl tuku, a položil jí na dívčinu nehybnou hruď.
Dean, skoro očekával, nějaký zázrak, něco andělského, ale Castiel tam jednoduše stál, s rukou na srdci, které už nebylo, a jemně dýchal. Nádech a výdech, jakoby ho bolela skutečnost, že on přežil.
Nemohl se zachovat víc, lidsky.
Stáhl ruku a uhnul pohledem.
„Kdybych byl pořád anděl, mohl jsem jí vyléčit,“ podotkl.
„Casi, vážně chceš – chci říct, nemusíme –„
Cas, zvedl oči. Zablýsklo se mu v nich, a pak, potemněly. Dean nevěděl jistě, co se Casovi honí hlavou, ale zdálo se, že se anděl dohaduje sám se sebou.
Pak, v Casovi převládla profesionalita a jakási, Dean měl pocit, že zahořklost, kterou lovec zpozoroval i u sebe sama v budoucnosti.
Přikývl.
„Na sentiment není čas, Deane. Udělej to.“
Když si pak Dean o hodinu později umýval zkrvavené ruce, v umyvadle v motelu, a zavadil o svůj odraz v zrcadle, zeptal se sám sebe: Čím jsem se stal?
Odraz mu neodpověděl, ale Dean měl pocit, že zahlédl své budoucí já.
Masku, neschopnou vyjádřit emoce, nebo cítit.
Dean nevěděl, k čemu došlo v budoucnosti, ale nemohlo se jednat o nic, příjemného.
… BUDOUCNOST...
Ulice, byla liduprázdná. Castiel kráčel ztichlým městem. Pořád, cítil energii, která ve městě panovala před lety. Viděl, duchy toho místa. Chodce procházející ulicí, i přízraky dětí hrajících si na opuštěných zahradách.
Bylo, tu ticho. Silnice mizela pod vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Pokrýval i vraky automobilů. Castiel minul vyrabovanou pumpu.
Zdálo se mu, že zaslechl zvuk. Rychle se otočil, zbraň připravenou v ruce, ale na ulici nikdo nebyl. Castiel pokračoval v cestě. Zanechával za sebou vyšlapanou cestu. Kdyby byl pronásledován, bude snadné ho vysledovat.
Castiel zahnul za roh. Ze střech kapala voda, a smívala ze silnice sníh. Castiel viděl, že je zčernalá ohněm. Stejně, jako většina budov. Sklo ve výlohách bylo vysypané, a v ohořelých stěnách zely velké díry.
Castiel neviděl dovnitř. Z otvorů v budovách sálal nepříjemný pach. Mohlo se jednat o zápach mrtvých těl, nebo jen o zatuchlý nábytek.
Castiel prošel celé město, aby se ujistil, že je sám. Pak vytáhl vysílačku, a spojil se s Deanem a ostatními.
…
Risa nadzvedla obočí. Byla, v Deanově týmu, nová.
„Posíláš svoje přátele obyčejně napřed, aby zjistili, jestli je město čisté?“
Dean ledabyle čistil zbraň. „Je to anděl. I kdyby tam byli nakažení, nic mu nehrozí. Je to lepší, než nechat se zabýt, nemyslíš?“
„A kdyby tam čekalo něco jiného?“
Dean mlčel. Schoval revolver za pas.
„Chápu, jestli se nevrátí, znamená to, že je to PŘÍLIŠ nebezpečné.“
„Cas se vždycky vrátí,“ vyštěkl Dean, ostřeji než zamýšlel. Proč souhlasil s tím, aby šla Risa s nimi?
Když vysílačka v Deanově, kapse ožila, Dean po ní, aniž si to uvědomil, skočil jako kočka po myši.
„Cas říká, že je to v pořádku,“ ušklíbl se. Risu to neoslnilo.
…
Castiel seděl, na silnici, a kouřil. Zábly ho prsty. Čas od času se rozhlédl, aby zkontroloval, zda je cesta čistá. Začalo, znovu sněžit. Castiel zahodil cigaretu. Dean a ostatní by tu měli být každou chvíli.
Aby si ukrátil čekání, a zahřál se, Castiel se zvedl, a procházel okolo ostnatého plotu. Někdo ho kdysi natáhl, podél celého města, jako ochranu před nakaženými.
Kdysi, když lidé v tomhle městě, ještě věřili tomu, že je čeká budoucnost.
Podél plotu, rostly stromy. Zčernalé větve, se ohýbaly, k zemi. Cas zvedl oči k obloze. Byla, tmavě šedá.
Dean a osttaní byli v nedohlednu. Castiel zavadil prsty o plot. Vydal kovový zvuk.
Poklepal do něj rukou znovu, a z jedné z větví přitom spadl sníh.
Castiel nevěděl, proč ho nohy zavedly právě tam. Bezmyšlenkovitě bloudil městem, a najednou si uvědomil, že stojí před budovou. Nápis motel, ležel o kousek dál, ve sněhu.
Castiel zaváhal. Uvnitř by mohly být zásoby, nebo něco jiného, co budou potřebovat. Budova, byla na první pohled opuštěná, a kdyby uvnitř přeci jen někdo byl, Castiel měl zbraň.
Obezřetně, vstoupil dovnitř.
Stěny, byly ohořelé, stejně, jako venkovní fasáda. Venku se zvedl vítr, a rozfoukal sníh ležící, na parapetu. Castielovi na krku naskočila husí kůže.
Prošel prázdnou halou, do jednoho z pokojů.
Pod okny ležela vrstva sněhu, ale zbytek místnosti byl relativně suchý. Castiel udělal krok vpřed, a slyšel, že pod jeho nohama, cosi křuplo.
Podíval se, na co to šlápl.
…PŘÍTOMNOST...
Castiel se vytratil z pokoje.
Když vyšel ven, jeden z mladíků, opírajících se o auto, zpozorněl. Jeho a Castielovy oči se setkaly.
Cas POZNAL dealera, když ho viděl, a dealer poznal, že Cas má zájem.
Anděl, se rozhlédl. Zavadil pohledem, o okno, za kterým seděl Sam, a pak se otočil zpět k cizinci.
„Co nabízíš?“ zeptal se, hlas nepodobný Castielovu hlasu.
„Co chceš?“
Cas se znovu ohlédl přes rameno, ujišťujíc se, že se Sam nedívá.
„Cokoli.“
…
Cas, zavřel oči. Tohle, potřeboval.
Neuvědomoval si, že zadržuje dech. Uvolnil se. Jak dlouho vlastně už drží dech? Kolik, let?
…
„Hej,“ uvítal Deana Sam.
Dean, který právě vyšel z koupelny, odhodil na postel zkrvavený ručník. Ušklíbl se. Sam seděl u počítače a nejistě po Deanovi pokukoval.
Dean věděl, že si Sam přeje, aby se mu bratr otevřel, a přitom se snaží Deana nenaštvat tím, že to dá najevo přímo.
„Mluvil jsi s Bobbym?“ zeptal se, čímž okamžitě vyloučil jakoukoli debatu na téma city. Viděl, že Sam polkl, a zápasí sám se sebou.
„Jo,“ vysoukal ze sebe neochotně. „Chce vidět ten blok. A i pro nás bude lepší, na chvíli změnit prostředí.“
Sam významně zvýšil hlas. Čekal, zda Dean zabere.
Dean, zíral z okna.
„Deane?“
Na parkovišti okouněli dva mladíci, které Dean viděl, stát na stejném místě už včera. Něco řešili. Když si všimli, že se Dean dívá, rychle zapluli do stínu jedné z postraních uliček.
„Jo?“ Dean neochotně odtrhl oči, od scény venku.
„Posloucháš mě?“
„Ráno vyrážíme. Slyšel jsem tě, Sami. Kde, je Cas?“
Sam frustrovaně vydechl. „Nevím. Nevěděl jsem, že ho mám hlídat.“
Dean po Samovi šlehl očima. Otevřel ústa, a zase je zavřel. Rozhodil rukama. „Jdu ven,“ zamručel, a s prásknutím, za sebou zabouchl dveře.
…
„Casi! Castieli, co si myslíš, že děláš?“
Cas to slyšel znovu. Deanův, vzteky chvějící se hlas.
Samozřejmě. Lovec byl tady, aby Casovi připomněl chyby, kterých se anděl, dopustil. Aby ho za ně peskoval pořád, a pořád dokola.
Dean, si dával záležet na tom, aby Casovi vyčetl vše. Dělal si seznam?
Nejdřív, mu nebylo vhod, že Cas je anděl, a pak Deanovi Castiel nebyl dost dobrý ani, coby člověk.
Zdálo se, že Cas ani v jednom dle Deana neobstál.
„Slyšíš mě? Pro Krista Pána!“
Spolkl jedovatou odpověď.
Dean, se, coby přízrak zjevoval ve většině Casových halucinacích. Většinou se opakoval. Řval na Case, nebo se znechuceně otočil, a nechal Case stát na zasněženém parkovišti, samotného, chvějícího se zimou. Křik, byl lepší, než ignorance.
Cas zavřel oči, čekajíc, až se fantom rozplyne a zmizí. Překvapilo ho, že cítí, Deanovi ruce. Chytili ho a otočili. Cas ztratil rovnováhu a zakolísal. Dean byl tak skutečný.
Musel přebrat.
…BUDOUCNOST...
Podíval se, na co to šlápl.
Ztuhl.
Na zemi ležel přívěšek, který Dean před lety, vrátil Samovi. Byl, zrezivělý, ale Cas pořád rozeznal drobnou tvář. Kožený řemínek chyběl.
Shýbl se a přívěšek sebral. Kov ho studil v ruce.
Jestli je tady přívěšek, Sam tady musel být taky. Cas se nejistě rozhlédl.
Sam by se toho přívěšku dobrovolně nevzdal. Castiel věděl, že pořád doufal, že bude mít možnost ho Deanovi vrátit. Až, lovec přijde takříkajíc, k rozumu.
Zavřel oči. Kov, v jeho dlani zteplal.
Možná, že právě tady, k tomu došlo. Tady Sam řekl –
„Casi! Castieli, co si myslíš, že děláš?“
Z uvažování jej vytrhl Deanův hlas. Castiel porušil pravidlo. Vydal se do budovy, ač Dean jasně řekl, ať se pro jistotu, drží jen, venku. Bylo mu to fuk. Nejistě natáhl ruku, a ukázal lovci, co našel.
Deanova tvář, byla nečitelná. Castiel doufal, že Dean něco řekne. Že se naštve. To, že se lovec otočil, a jednoduše, beze slova odešel, bylo horší, než vztek.
Byla, to rezignace. Castiel stál, ve ztichlé místnosti, s rukou pateticky napřaženou ve vzduchu. Otočil jí dlaní dospod. Když přívěšek spadl na zem, vydal cinkavý zvuk.
Castiel se neodhlédl.
…PŘÍTOMNOST...
Tahle halucinace, byla hodně živá. Castiel cítil Deanovy paže, na svých ramenou. Lovec s ním třásl.
Castiel otevřel oči, čekajíc, že spatří záplavu sněhu. Viděl, jen Deana.
Lovec stál u něj.
„Co děláš?“ zeptal se, ostře.
A, Castiel si vzpomněl. Byl v minulosti, s tím druhým Deanem. Nedocházelo mu nicméně, proč je i tenhle Dean naštvaný.
Co Cas provedl tentokrát?
Dean s ním znovu jemně zatřásl.
„Au,“ poznamenal Castiel. Zvedl oči k obloze, a zadíval se do koruny stromu.
Dean stáhl ruce, jakoby se spálil.
„Casi?“ zeptal se nejistě.
Castiel se neotočil. Pořád, se díval vzhůru, jakoby tam nahoře bylo k vidění, něco zajímavého. Kdo ví, CO Cas viděl.
„Casi!“ Dean musel zvýšit hlas. Byl zoufalý, ale zabralo to. Konečně upoutal Casovu pozornost. Anděl, rychle sklopil hlavu, a vyplašeně se na lovce zadíval, jakoby si právě na něco vzpomněl.
A, Deanovi došlo, že Cas si vzpomněl na něj.
Sakra. Nejen, že Castiel byl zjevně sjetý, trpěl navíc, jakousi post-traumatickou reakcí.
Dean rychle změnil ton. „Pojď sem,“ řekl.
Cas se ohlédl přes rameno, jakoby se rozhodoval, zda chce odkráčet pryč, nebo poslechnout Deana. Neodešel, ale rovněž se nehnul z místa.
„Pojď sem, Castieli,“ zopakoval Dean.
Castiel se ušklíbl. Nalehl na strom zády, a objal jej oběma rukama. Zvědavě Deana pozoroval. Dean vykročil kupředu, a Cas se zkusil do stromu vtisknout víc.
Dean zaváhal.
„Co to děláš, Casi?“
„Víš, že někteří lidé čerpají energii ze stromů?“ Aby dodal slovům, váhu, Cas po kůře, přejel prsty. Pak se ke stromu otočil čelem. Položil obě své, dlaně, na hladký kmen.
„Rostou pomalu, a žijí déle. Když zavřeš oči, můžeš je slyšet šeptat. Občas, když listí šustí, si myslím, že slyším, křídla andělů. Že, šeptají,“ Dodal zasněně. „Měl bys to zkusit, Deane,“ navrhl vážně. „Je to uklidňující.“
Dean polkl. „Nemyslím si, že ošukávat strom, mě uklidní. No tak,“ Jemně Case zatahal za rukáv. Potřeboval ho odtud dostat zpět do motelu. Se zbytkem se vypořádá později.
Castiel nesouhlasně zamručel, ale přeci jen Deanovi dovolil jej od stromu odtáhnout.
Při tom pohybu však škobrtl, zakopnul a zastavil se až od Deana. Lovec jej od sebe, zkusil rychle odstrčit, ale Castiel se o něj jednoduše opřel plnou vahou.
„Děláš si ze mě srandu?“ zavrčel.
Cítil, že Cas se usmál. Jeho vlasy Deana lochtaly na krku.
Něco, zamumlal, do Deanova ramene.
„Co jsi říkal?“
Dean se rozhlédl. Byl rád, že je pozdě večer a nikdo je nevidí.
Došlo mu, že Cas znovu mluví.
„Lily,“ říkal. Pak něco, stěží srozumitelně. „Hřích,“ a „trest“, A,
„Jablko… neměli jste jíst to jablko… kdybych se vrátil zpět, v čase, řekl bych jí, ať to nedělá. Že, nechci trpět. Věděl jsi,“ změnil náhle téma, „že když včela použije žihadlo, přijde spolu s ním i o žaludek? Umře však dřív, než to začne, takže nic necítí. A, já si nepamatuju… necítím –„ Cas zamrkal.
Dean, zamrkal. Byl unavený, a neví, jak se vypořádat s tímhle, vším.
Dean JE unavený, a NECHCE se vypořádávat. Už, ne.
Cas se naštěstí odtáhl. Upřel na Deana modré oči. Byly, rozšířené.
„Kolik jsi toho vykouřil, Casi?“
„Čeho?“ zeptal se Cas, a znovu se usmál. Byla to víc, bolestná grimasa, než co jiného. Dean přemýšlel, jsou-li Casovy oči, červené od kouření, cigaret, nebo od pláče.
„Pojď domů, Casi.“
Možná, to byla únava v Deanově hlase, nebo Castielova vlastní únava, ale Cas neprotestoval. Nechal se odvést a uložit do postele.
Dean Samovi nic nevysvětloval. Nechal ho vypořádat se s Castielem, a sám odešel ven. Před motelem proseděl polovinu noci. Díval se do tmy, do prázdna před sebou, a neviděl NIC.
Okolo třetí hodiny ráno, začalo svítat. Dean se zvedl. Došel k jednomu stromu, a bez přemýšlení se o něj opřel rukama a čelem.
Dean necítil, NIC.
Jako, ta včela.
…
Castiel snil o zasněžené krajině, o zemi věčného ledu. Nezáleželo na tom, kam se poděl, nebo které roční období panovalo, byla mu pořád zima.
Ve snu se střídavě zjevovala Lily, Lucifer a Daniel.
ČÁST ŠEST
Ráno bylo nemilosrdné.
Castiel se probral s bolestí hlavy. Měl sucho v ústech, a netušil, co přesně se v noci stalo.
Ví jen, že přebral, a podle toho, jak se Dean tváří, usoudil, že dost. Lovec ho celé ráno, ignoroval, a byl to Sam, kdo Casovi nabídl kafe, a snídani. Jediná konverzace, která mezi andělem, a starším lovcem proběhla, byl spor o koupelnu.
O poledni vyrazili na cestu. Bylo, to nepříjemné.
Cas, a Dean vzájemně uhýbali jeden druhému pohledem, a Sam předstíral, že to nevidí.
Když Cas poznamenal, že ho bolí hlava, Dean nenápadně zesílil rádio.
…
Bobbyho dům, vypadal s odstupem hůř, než před týdnem. Ohořelá omítka opadala a na dvoře se okolo zdí válely kusy dřeva, a cihel.
Okolo byl pořád cítit pach spáleniště. Deanovi se zhoupl žaludek.
„Myslíš, si že bude znovu obyvatelný?“ zeptal se, nenápadně, Sama, když vstoupili. Ohořelé trámy, popadaly, a dům držely pohromadě, jen stěny. Bobby po něm šlehl očima.
„Proto ho rekonstruuju, idiote.“
Cas, se vřítil do místnosti, jako velká voda. Odhodil, na stůl tašku, rozhlédl se, ohrnul nos, a zmizel nahoře v patře.
„Je v pořádku?“zeptal se Bobby.
Dean, zamumlal něco, čemu nebylo rozumět, protože měl hlavu vraženou v lednici. Sam, odložil vlastní tašku, mnohem jemněji než předtím Cas.
„Je, jen unavený…“
Dean zavřel lednici, a napřímil se. Sam se při pohledu na něj, nemohl zbavit dojmu, že se dívá na rozzářený vánoční stromeček.
„Lednice,“ vysvětloval Dean. „Bobby má lednici.“
Bobby protočil očima. „Ukaž mi ten blok, Same. A ty,“ Ukázal na Deana, držícího pivo, „udělej kafe.“
…
Castiel sešel do kuchyně, která se jako jediný větší obyvatelný pokoj, stala hlavním stanem, o hodinu později. Měl na sobě, seprané džíny a vytahané tričko. Obezřetně obešel Deana, ukořistil jeden hrnek a posadil se na gauč. Odtud pozoroval tři dohadující se lovce.
Bobby odešel spát, chvíli později a Dean ho následoval.
Sam, a Castiel zůstali vzhůru do noci.
Stůl pokrývaly poznámky, a knihy. Cas si protřel oči, a zívl. V místnosti bylo šero. Lampa, osvětlovala stěží část stolu, a i Sam jen s obtíží viděl na to, co četl. Zaklapl knihu.
Cas, překvapeně vzhlédl.
„Skončil jsi?“
Sam přikývl.
„Díky, Bohu.“
Sam nejistě pozoroval, jak si Cas stoupá, a protahuje se. Byl, bledý, ale možná za to mohlo mizerné světlo.
„Víš, že jsi mohl jít spát, když jsi unavený, že jo?“
Cas, zamrkal.
„Nemusíš, mě a Deana, ve všem poslechnout.“
Casův, výraz byl upřímně překvapený.
„Proč se staráš, Same?“
Sam nadzvedl obočí. „Co prosím?“
„Vím, že se zajímáš, protože Dean je tvůj bratr. Nemusíš, se snažit, tolik.“
Sam, se poškrábal na čele. Samozřejmě si, on a tenhle Castiel, nebyli tak blízcí, ale vážně to bylo tak zlé? Mohl Casovi stěží zazlívat, že se drží zpět, když Sam je v podstatě cizinec.
Dean, to byla jiná.
Sam, vzdychl. „Casi. Zajímám se.“
„Proč?“ naléhal Cas „cizinec“ z budoucnosti.
Sam, se jemně usmál. „Nevím. Za začátku jsem se zajímal, protože se Dean zajímal, to je fakt. Věci se mění. Zasloužil sis, abych se zajímal.“
„I přesto, že tě moje druhé já zradilo?“
Sam, ztuhl. Nezmohl se na slovo.
Cas, zamrkal. Polkl. „Slyšel jsem vás. Vím, co jsem udělal.“ Bylo jediné, co Cas řekl. Pak zaplul do tmy. Jediné, co Sam, slyšel, když Castielovy kroky odezněly, byl zrychlený, tlukot vlastního bijícího srdce.
…
Deana probudily rány. Sešel do kuchyně.
Nalil si kafe, a přes hrnek se usmál na Sama. Bratr ho stěží zaregistroval. Zamumlal něco o tom, že pokud chce, Dean mu může pomoc překládat. Dean odsekl, že nechce.
Dean nevěděl, kam se podít, aby nepřekážel Bobbymu, který byl od rána, ve špatné náladě, a současně se vyhnul Samovi, který ho nepřestal uhánět, co se překladu týče.
Nakonec, s úlevou vyšel ven, aby se nadechl čerstvého vzduchu.
Na některé věci, Dean ani s jeho zkušenostmi, připravený není. Jedna z nich, byl nový, Castiel. Z jednoho z rádií v autě, se linul melodický, hlas Johnyho Cashe.
Castielova bunda ležela v prachu a Cas jen v tričku, měl hlavu zabořenou v motoru –
Deanovy IMPALY!
Svět, se zbláznil.
Cas se zbláznil!
V první chvíli se Dean nezmohl na slovo, ale rychle se vzpamatoval. Byl vmžiku u auta, nepříčetný.
„Ruce pryč, pokud o ně nechceš přijít.“
Castiel vystrčil rozcuchanou hlavu, ven. Ruce měl až po lokty umazané od oleje.
„Dobré ráno i tobě,“ poznamenal kysele.
Dean nezaregistroval nic z toho. „Co si myslíš, že děláš?“
Anděl, si Deana změřil pohledem. „Spravuju tvoje auto,“ rozhodl se být upřímný.
„Ptal jsem se, CO děláš?“
Cas zamrkal. „Utěsňoval jsem –„ větu nedokončil. Dean ho hrubě odstrčil stranou a sám se sklonil nad otevřenou kapotou. Cas se k autu postavil bokem.
Pozoroval, jak Dean kontroluje vnitřek svého auta, které stálo na Bobbyho dvoře, nepojízdné pravděpodobně, týdny.
„Deane,“ podotkl jemně. „Vím, jak spravit auto.“
„Co?“ vyštěkl Dean zpod kapoty. Napřímil se, stále stojíc v ochranářské poze, mezi Casem a impalou.
Castiela z míry nevyvedl. „Naučil jsi mě, všechno,“ vysvětlil mírně.
Dean polkl, vstřebávajíc tu novou informaci. Nedokázal se však přenést přes to, že jeho impala – a Cas – ne.
„Tak teď říkám, NE!“
„Ale –„
„Ruce pryč od mého auta!“
Castiel konečně ztratil trpělivost. „Vím, co dělám, Deane!“
A teď, Dean viděl skutečně rudě.
Vím, co dělám, Deane.
Vztekle zabouchl kapotu. Naneštěstí si neuvědomil, že Castiel má prsty pořád uvnitř.
Když Cas dotčeně stáhl ruku, držíc jí v druhé, bylo pozdě.
Dean si uvědomil, co udělal.
„Promiň. Nechtěl jsem,“ okamžitě zmírnil ton. „Jsi v pořádku, Casi?“
Cas si ruku křečovitě držel u těla, nespouštějíc z Deana oči.
„Ukaž.“
Zavrtěl hlavou.
„No tak,“ Dean ho za ruku jednoduše chytil a pozvedl jí do výše svých očí. Prsty, byly oteklé, a tvořila se na nich modřina, ale nezdálo se, že jsou zlomené. Cas jemně vydechl.
Deanovy oči, sjely výš. Na Casovu k lokti odhalenou paži, dopadalo sluneční světlo, a odhalovalo drobné jizvy a vpichy.
Dean ztuhl. Cas ruku rychle stáhl.
Nikdo z nich, neřekl chvíli ani slovo.
Dean zíral před sebe, neschopný slova, a Cas uhýbal pohledem, stranou.
Tohle, bylo nepříjemné. Cas si měl dávat větší pozor.
A, Deana pro změnu napadlo, jak to, že si toho nevšiml dřív, ale, vážně si to nemohl klást za vinu. Zatím, neměl důvod, držet a zkoumat Castielovu ruku.
„Casi-„
„Mám dojem, že Bobby chtěl, abych mu pomohl s večeří,“ přerušil ho ostře, Cas. „Určitě se mě přitom nepokusí zmrzačit,“ Zaraženého Deana, nechal stát na dvoře.
K večeři se dostavil v triku s dlouhým rukávem a v očividně špatné náladě.
Měli dušené hovězí. Nemělo žádnou chuť, ale Dean a Sam byli na Bobbyho kuchařský um dávno, zvyklí.
Cas jako vždy, snědl bez řečí, vše co před něj postavili.
Dean si všiml, že mu činí problémy držet vidličku v pravé naražené ruce, pro jednou se však zdržel komentáře.
…
Castiela probudil nezvyklý hluk. Otevřel oči, a vykoukl zpod peřiny. Dean, byl v jeho ložnici, a přehraboval se v JEHO batohu.
Cas by se byl býval naštval, ale byl příliš rozespalý a unavený a navíc věděl, že argumentovat s Deanem, když má tuhle náladu, nemá smysl.
„Posluž si,“ zamumlal rozespale, a upadl zpět, mezi peřiny.
Dean, mu nevěnoval pozornost. Přestal se přehrabovat v batohu a zaútočil na šuplík. To Case konečně probralo. Nadzvedl se na loktu a nejistě, Deana z postele pozoroval.
„Deane? Co, to děláš?“
„Hledám drogy,“ odsekl, lovec.
Castieůl ztuhl, ale okamžitě se vzpamatoval.
„Podíval ses pod postel?“ navrhl, rozmrzele.
Dean se zarazil. Zdálo se, že přemýšlí o tom, že pod postel nahlédne, ale nakonec to neudělal. Místo toho, došel k oknu a nemilosrdně rozhrnul závěs. Do místnosti proniklo ostré sluneční světlo.
Cas zasténal. Zkusil se znovu schovat pod peřinou, ale Dean jí jednoduše stáhl.
„Obleč se,“ vyštěkl, „ a pojď dolů.“
Castiel vylezl z postele, a zabouchl se v koupelně. Do kuchyně se dostavil za čtvrt hodiny.
Usedl ke stolu, a zamračeně se rozhlížel. Dean usoudil, že se zapomněl učesat.
Postavil před něj misku s nevábně vypadající směsí a sklenici mléka.
Cas se na lovce díval, jakoby se zbláznil.
„Co je to?“ zeptal se a nejistě zakroužil lžící v ovesné kaši.
„Vytamíny,“ odsekl Dean. Cas misku znechuceně odstrčil.
„Nevím jistě, jestli mě tolik vitamínu najednou, nezabije.“
„Jez!“
„Když už jsi u toho, vyhodíš i lahve s alkoholem?“
Dean, který umýval nádobí, ztuhl. Otočil se, k Casovi čelem. „Casi –„
„Jsi pokrytec,“ ucedil Cas. „Nemáš ponětí, čím jsem si prošel,“ zabořil lžičku do kaše, a polkl. Nechutnalo to špatně. Snažil se soustředit na snídani, aby měl důvod, nepodívat se na Deana, ale uvědomoval si, že lovec z něj nespustil oči.
Snědl, všechno.
Mohl, uniknout Deanovým očím, ale ne slovům. „Casi, snažím se, TI pomoc.“
Castiel odstrčil prázdnou misku. „Nemůžeš mi pomoc, Deane. Vidíš ve mně Castiela, a co hůř, hledáš ho ve mně. Někoho, o koho jsi přišel, a vkládáš do mě ideály, které ti Castiel vzal. Nejsem, o nic lepší. Jsme jedna osoba, ale jsme jiní. Ne lepší nebo horší, jen jiní,“ Napil se mléka. „Děkuju za snídani.“
Na Deana se nepodíval.
...BUDOUCNOST...
„Deane. Deane, počkej,“ Castiel lovce dohnal venku. „Podívej se na mě.“
Dean se otočil na patě.
„Co chceš?“
Castiel se zarazil. Deanův ton, jo konečně vyvedl z míry.
Byl mírně zadýchaný. Objal si hruď pažemi, jakoby se snažil zahřát. Najednou se cítil malý a nicotný.
Správně. Co, CHCE Deanovi říct?
„Je tu problém?“ Ozval se Risin hlas z vysílačky, kterou měl Dean zastrčenou za opaskem.
„Ne,“ odsekl Dean, a tlačítkem, stroj umlčel.
Castiel shlédl k mluvítku, a podíval se zpět na Deana. Popadl dech. „Sam –„
„Neopovažuj se. Casi.“
Cas, zmlkl. Zdálo se, že bude zticha, ale pak změnil názor. „Deane –„
Dean překvapeného, Castiela přirazil zády k plotu. Anděl zalapal po dechu.
„Nestrkej nos, do věcí, do kterých ti nic není,“ Z Deanova hlasu nečišela zlost. Jen zoufalství.
Přesto, ani Castiel nebyl nekonečně trpělivý. Týdny hromadící se vztek, a emoce, uvnitř jeho nové lidské duše, vypluly napovrch.
Castiel Deanovy ruce, prudce odstrčil. „Ne!“ Vykřikl a zaskočil sám sebe. „Budu si dělat a říkat, co se mi zlíbí! Padl jsem, kvůli tomuhle, Deane. Nic mi do toho není? Sobecký idiote!“
Cas toho víc říct nestihl. Dean ho uhodil do tváře, ignorujíc krev, která se Casovi vzápětí zpustila z nosu. Když si uvědomil, co udělal, lovec se zarazil. Zaváhal a o krok ustoupil.
On a Cas se měřili pohledem. Castiel zvedl ruku k tváři, a otřel si rukávem nos. Kapičky krve dopadly do sněhu.
To, byl ZLOMOVÝ okamžik.
Castielův nos pořád krvácel. Na tváři měl rudou šmouhu. Dean si pomyslel, že vypadá pateticky, a lidsky.
Cas, byl den ode dne slabší.
„Skončil jsi?“
Dean se otočil a nasupeně, nastoupil do auta.
Castiel se konečně vzpamatoval.
„Deane. Počkej – Já-„
Lovec zabouchl dveře. Castiel se díval za vozem, mizejícím v zatáčce. „Se nemůžu přemístit,“ dodal, pro sebe sama. Znovu si objal prsa pažemi, a tentokrát to nebylo kvůli zimě.
Ušklíbl se.
Zvedl se vítr. Rozfoukal poprašek sněhu. Castiel poslouchal. Zvuk motoru se vzdaloval a pak, Castiel kromě větru, neslyšel nic. Stál na parkovišti, sám a ztracený.
…
„Nevěřím tomu, že jsi šel, pěšky. Celou tu cestu.“
Castiel přijal ručník, který mu Dean podával.
„Co jsem měl podle tebe dělat?“
Dean neodpověděl.
Castiel si otřel mokrou tvář. Přechod přes řeku, ho zmohl, ale horší bylo kráčet po zmrzlé silnici.
Když skončil, a vykoukl zpod ručníku, neunikl mu Deanův výraz. Castiel ručník odhodil na zem.
„Věděl jsi to.“
Dean semkl rty.
„Věděl jsi, že se nemůžu přemístit, že jo? A nechal jsi mě tam,“ pokračoval, Castiel. „Umřít.“
Deanovi se zablesklo v očích. „Nechci, abys
umřel, osle. Dal jsem ti šanci žít.“
„Jak
šlechetné,“ ušklíbl se Castiel.
„Neměl ses vracet. Víš, kam tahle cesta vede. Zabiju tě, Casi. Neměl ses vracet,“ Dean šeptal.
Castiel chtěl cítit vztek, ale přemohla ho lítost. Pozoroval Deanovy třesoucí se ruce. Pak zatřásl hlavou jako pes. Z vlasů mu při tom kapala voda.
„Nemám kam jinam jít,“ hlesl.
„Mohl jsi zůstat, tam. Mohl ses přidat k někomu jinému,“ trval na svém Dean.
„Není tu nikdo
jiný, Deane.“
„V údolí je kemp. Doufal jsem, že půjdeš tam. Že ti
to dojde.“
„
Došlo mi to, Deane. Pořád, tu ale není nikdo jiný, kdo – přichází v úvahu.“
Dean se kousl do rtu. Znal, tenhle Castielův odhodlaný, výraz, a věděl, že argument prohrál. Když Castiel nechtěl něco udělat, prostě se zařídil po svém.
Dean musel uznat, že JE vytrvalý.
„Kolik síly ti zbývá?“
Castiel pootočil hlavu ke straně, jakoby ho překvapilo, že Dean ustoupil. „Zázrak nečekej. Svedu jenom, karetní triky.“
Dean přikývl. „To stačí.“
„Co máš v plánu?“ zeptal se Castiel opatrně. Pořád nevěděl jistě, na čem je.
„Vypravíme, se na jih. Vím, kde je kolt.“
„A pak?“
„Jak to myslíš,
pak?“
Castiel věděl, co to znamená, a k čemu se upsal.
Nic Deanovi nevyčítal, rozhodl se následovat, koneckonců, sám.
…PŘÍTOMNOST...
Dean seděl na verandě, a
odpočíval. Ve vzduchu poletovaly bílé chomáčky pylu.
Castiel se k lovci připojil o chvíli později. Zamžoural do sluníčka a posadil se.
Mezi palcem a ukazováčkem, držel drobný kovový předmět. Když se Dean podíval blíž, uvědomil si, co Castiel drží.
Jeho přívěšek. Dean tu věc neviděl roky.
Chtěl se Case zeptat na to, kde k přívěšku přišel. Vidět Castiela zacházet s něčím, k čemu má Dean tak blízko, tak – tak majetnicky, se mu podvědomě příčilo.
Uvědomoval si však, že o vlastnické právo, dávno přišel.
Zvolil, jinou cestu: „Neříkej mi, že pořád věříš v Boha.“
Castiel zavrtěl hlavou. Zpod ucha mu vyklouzl pramen příliš dlouhých vlasů.
„Nevěřím v NĚJ, ale věřím, že JE, Deane.“
Dean pootevřel ústa. „Proč?“ zeptal se nakonec. Cítil, že se mu potí dlaně, a automaticky je otřel, do kalhot. Castiel zvedl oči k obloze. Zavrtěl se, a poposedl si.
„Co jiného tu zbývá, v co lze věřit?“
Dean si musel připomínat, že tohle, muž sedící vedle něj, je Castiel. Anděl. Zkusil přijít na adekvátní odpověď.
Bez úspěchu. Zkusil to jinak, a pohlédl na svého
přítele.
„Nevím… lidi, možná? Tady na světě, máme, jeden druhého.“
Castiel sklopil hlavu. Jeho a Deanovy oči se střetly. „Vím, že lidé JSOU skuteční, Deane. Vidím je. A, jsem jedním z nich,“ odsekl, poněkud roztrpčeně. Hlas mu přeskočil. „Tím spíš vím, že nemá smysl vkládat do nich víru.“
…
Castielovy sny, jsou víc vize, a vzpomínky, spletené dohromady. Tisíce let lidské historie, a andělské vědění, je příliš, obsáhlé pro lidský mozek, ale Castiel si pamatuje všechno. Kdyby se ho někdo zeptal na data, nebo jména, Castiel by zaváhal, ale ty pojmy jsou uvnitř, a Castielovi se ve snech zjevují tváře, a místa, která poznává.
Rozumí, každému jazyku, a občas, je sen jen světlo, s nímž Cas komunikuje, jako kdysi.
Občas Castiel vidí, stíny, a barvy. Vpluje do nich, a občas, Cas sní o tom, že letí. Představuje si nebe.
Je vzduch, a světlo a esence.
Vidí útržky toho, k čemu došlo, a k čemu dojde, a k čemu nikdy nedošlo.
Cas neví jistě, co jsou přízraky, a co je skutečné. Navštěvují ho andělé, a Cas ví jistě, že to se mu jen zdá, protože nikdo v Nebi s ním nechce mít, co do činění.
A, výjimečně, Cas doopravdy SNÍ, ač si sny nepamatuje.
Malý černovlasý chlapec, stojí na polní cestě. Obilí okolo je ořezané, a po obou stranách cesty roste řídká žlutá tráva.
Chlapec drží za ruku, muže. Chvíli oba tiše kráčí po cestě, a pak se muž zastaví. Chlapec vzhlédl. Snaží se zahlédnout otcovu tvář, ale vše co vidí, je sluneční světlo, dopadající na jeho hlavu.
Uvědomuje si, že nikdy neviděl jeho tvář, ač po celou dobu cesty, slyší tátův hlas.
„Tati?“ zeptal se, mírně, a zatáhl muže za ruku.
Nehnul s ním.
„Musíš, pokračovat v cestě.“
Chlapec poslušně přikývl. Pak zaváhal. „Ty ale půjdeš se mnou, že jo?“
Muž nic neřekl, a chlapci poprvé v životě, odpovědělo ticho. Vyděsilo ho to.
„Jdeš, se mnou, že jo?“ naléhal.
„Musíš jít sám. “
Chytil se ho za ruku, jako klíště. Cítil, že ho v očích tlačí slzy, a pak byl Castiel tím chlapcem.
Přikývl, protože ví, že musí poslouchat. Ale, Castiel je tak vyděšený. „Bojím se,“ řekl chlapec. „Nevím, co mám dělat.“
Muž se usmál. Cas mu nevidí do tváře, ale ton otcova hlasu, je laskavý a plný něhy, ale i přísný. „Musíš pokračovat v cestě. Jsem, pořád tady, i když mě nevidíš.“
„Jak?“ Castiel neví, kde najít sílu pokračovat. Co má dělat, a jak se rozhodnout. Nikdy nebyl sám. Vždycky slyšel hlas, který mu říkal, co dělat a cítil lásku, jako dotek ruky, vedoucí ho obilným polem.
Uhýbá očima, neví, kam se podívat. Pole trávy osvětluje zapadající slunce, a Cas má pocit, že všechno hoří, a on je lapen, uvnitř pekla. Ne, Pekla.
„Máš v sobě oheň. Hoří v tobě, nenech ho uhasnout a jdi.“
„Kde hoří ten oheň?“ zeptal se chlapec, Castiel. Otcova ruka, vyklouzla z jeho. Cas zpanikařil, ale o chvíli později,
Cítil teplý dotek, u srdce.
Castiel se probudil. Nepamatoval si, svoje SNY.
…
Dean hleděl na odstavenou impalu. Kov, se na slunci leskl, jako tekuté zlato a pneumatiky pokrývala vrstva prachu. Nepřiznal by to, ale sedět tiše, v Castielově přítomnosti, bylo uklidňující. A, přirozené.
Dean a Cas seděli vedle sebe, oba zabraní do vlastních myšlenek, a přitom vnímali přítomnost toho druhého.
Dean přemýšlel, zda za to může jejich pouto, nebo zda je to zkrátka tím, že on a Cas jsou si tak, blízcí.
Ale, muselo v tom být víc, protože Dean si byl blízký se Samem, a rozhodně v bratrově přítomnosti nevydržel být dlouho zticha, aniž by to ticho nebylo současně, úzkostlivé.
S Casem, se Dean uvolnil.
„Kdybys chtěl, můžu to spravit,“ navrhl náhle, Castiel.
Dean si uvědomil, že mluví o impale: „Nepokoušej, štěstí, Casi.“
Castiel po něm šlehl očima. „Nevěříš mi,“ konstatoval. Přikývl. „Pochopitelně.“
Musíš mi, důvěřovat, Deane. Zasloužím si to.
Lovec vzdychl. „Není to o důvěře, Casi. Zkoušel jsem jí spravit.“
Castiel se nenechal zviklat. „Smím to zkusit, znovu?“ zeptal se mírně.
Dean byl unavený souboji.
„Posluž si.“
…
Castiel obcházel vůz kolem dokola. Občas sáhl pod otevřenou kapotu, napřímil se a pohlédl na Deana, jakoby se ujišťoval, zda se lovec dívá, a zase zmizel.
Dean si hrál s kapesním nožem. „Casi, vzdej to,“ čepel vyskočila a Dean jí zabodl do trámu, vedle své nohy.
„Víš, že motor aut se nápadně podobá lidskému tělu? Vše má své místo. Každá součástka musí fungovat, a zapadat do ostatních. Jinak, auto nepojede. Složil jsem dohromady tebe, tohle nemůže být těžší.“
Dean pootevřel ústa.
O čem, to Cas mluví?
Anděl utěsnil ventil. Nic. Napřímil se, a nenápadně poklepal prsty o kapotu. Potřebuje, jen malý zázrak.
Karetní trik. Dean o tom, nemusí vědět.
Jedna. Dvě.
Castiel cítil, tlukot svého, lidského srdce, pod tenkou blánou kůže, a svalů.
Jako ptačí.
Motor se rozjel.
Dean vyskočil, nůž zapomenut. Vrhl se k impale a odstrčil Castiela z cesty. „Co jdi, udělal?“
„O čem to mluvíš, Deane?
Spravil jsem auto.“
Deanovi neuniklo, že Castielovi zablesklo v očích.
…
Castiel nevěděl, zda ten trik, pořád svede. Ty vitamíny, které posnídal, mu očividně prospěly.
Pozoroval Deana, který se snažil nedat najevo nadšení. Lovec si sedl za volant, a Case napadlo, že by, jen možná, mohl být zase součást týmu.
Že, ho Dean potřebuje.
Lovec se usmíval, a Casovi nedošlo, že se automaticky, usmál taky.
Domov 
Stránka 
tak ta se ti povedla - přesně jsem viděla šokovaného Deana, když zjistil, že mu NĚKDO sahá na Impaličku 
prý, jestli se mi líbí tvoje/Deanovy hlášky - si piš, že ano 
např. jak Dean odešel, když mu Cas podával ten přívěsek, či jak je Dean "unavený" .... ze všeho 
........prostě se to opět četlo samo 
a taky děkuju, že přidáváš tak rychle 
To bylo perfektní!!! Zejména ten konec, jak Dean přišel na to, že Cas bere drogy. Ten jeho šok. A ty Casovy myšlenkové pochody. To s tím přívěskem bylo taky super. A scéna s Impalou 
Dobře, neplánovala jsem to, tak brzy. A rozhodně jsem neplánovala napsat tohle. Ale, najednou mi přišlo, že Casovi z budoucnosti něco dlužím. Že ten příběh ještě není dopovězený, a že byvh ho měla ukončit, než se vrhnu dál. Takže tou krátkou částí, která obsahuje úryvek z budoucnosti, a pak krátkou scénu z přítomnosti, ukočuji Šestou část.
A ta poslední věta byla just awesome 
a to mě strašně mrzí, proto beru vše, krom tohoto 
