DUŠE

Nikdy bych si nemyslela, že na tenhle seriál i pár něco napíšu. Po tom, co se mi podělal počítač jsem přišla o všechnu naději a rozepsané povídky. Naštěstí ke mně přišla múza, takže jsem něco sesmolila. Nečekejte dlouhou povídku, spíš jen tak na úvod abyste vůbec věděli, jak píšu. Moje specializace s povídkami je totiž... Jak bych to řekla... Prostě píšu poprvé na vůbec nějaký seriál. Každopádně tuhle věnuji Maky. Sice ji neznám, jen její tvorbu, ale zatím mi pokaždé odpověděla na každý komentář a navíc její povídky jsou skvělé. Takže tohle je pro tebe




Opravdu se nudil. Ne proto, že by nahoře bylo nudné prostředí, ale protože bylo tak perfektní! Alespoň to si myslely duše. Taková dokonalá idyla. Nebe bylo nekonečné, stejně jako Peklo. Duše zabíraly neskutečné množství prostoru, každá měla pro sebe kousek Ráje. Jenže on byl voják a jako voják takový plnil rozkazy Otce a bojoval. Jenže teď dlouho nedostával rozkazy. Nevěděl, co se dělo, archandělé mlčeli, nebo se alespoň nebavili o bitvách. Castiel byl poprvé za ta staletí znuděný, ale nahlas to neřekl. Byl perfektní voják, bez ambicí, plnící Otcovo slovo. Nástroj k plnění vůle.

Léta pozoroval Jeho výtvory, jak se množí, přetvářejí, boří a staví. Byli to jeho mazlíčci a On na ně nedal dopustit. Z místa, odkud se díval Castiel, vypadali všichni jako mravenci a Země byla jejich hnízdem. Roky pozoroval, jak tihle mravenci umírají a znovu se rodí. Sledoval jejich ohavné činy, zabíjení ve jménu Božím, uctívání jiných božstev, války ale i ty lepší věci. Věděl, že k tomu Otec svolení nedal, věděl by to. Archandělé by si to vzájemně sdělili. Jenže nemohl nic dělat. Nedostal k tomu příkaz.

Tak tam v klidu seděl a dál sledoval, ale se zájmem. Lidstvo bylo... Pozoruhodné. Někdy jeho jedinci dělali ukvapené závěry, špatná rozhodnutí, ale žili svoje životy a nikdo jim do toho nemluvil. Někteří za svoje činy šli do Pekla, nebo Nebe. A potom se narodili oni dva. Nahoře vyvolali pěkné pozdvižení.

Samuel a Dean Winchesterovi. Synové Mary a Johna Winchesterových. Jeden nádoba Lucifera, druhý nádoba archanděla Michaela, jednoho z jeho bratrů. Jejich životy uplynuly v tak krátkém čase, ale i přes ten "okamžik" sympatizoval Castiel víc s Deanem. Choval se jako voják, myslel jako voják, lovil jako voják i lovec zároveň. Ten pocit nechápal, nikdy žádný neměl. Bylo to poprvé, co něco cítil. Nevěděl, co má dělat. Tak moc se tím pocitem zabýval, že na chvíli přestal pozorovat ty dva človíčky a navíc skoro přeslechl tu novinku.

"Castieli, mám pro tebe úkol. Zachraň ho. Musíš to udělat. Dávám ti ho na starost."

A tak se archanděl vydal do pekla pro lidskou duši. Ovšem ne z důvodu, že by ji Otec nějak miloval, ale protože zlomila první Pečeť. I přesto duše Deana Winchestera byla jeho oblíbená. Líbila se mu její barva. Někteří lidé jsou prý schopni vidět auru, ale aura - jako taková - byla jen odrazem barvy duše.

×

V Pekle bylo horko. Horko a tma. Snažil se nevnímat všechnu tu bolest a utrpení duší, která byla prosáklá každým koutem. Slyšel křik, cítil krev, ale Deana neviděl. Občas měl pocit, že mu horkem křídla shoří, že se k němu nedostane včas. Mysl se mu plnila obavami. K jeho překvapení byla duše v nejzazším koutu Pekla v nejhorším utrpení, které mohlo Peklo nabízet. Dean krvácel a jeho "tělo" bylo poseto šrámy, ovšem ne horšími, než byla zničena jeho mysl. Byl zlomený. Ovšem když se Castiel podíval blíže, nebyl zlomený natolik, aby se nedal vyléčit. Dotkl se jeho tváře a v té chvíli Dean otevřel oči.

Oči podlité krví. Byl to pohled někoho, kdo ztratil veškerou naději, koho mučili nejen fyzicky, ale především psychicky a Castiel nepochyboval, že to byla práce těch nejlepších z Pekla.
Úkolem bylo dostat ho odtud. Hodlal to splnit. Objal duši a společně zmizeli. Cestou ven se Castiel snažil Deana vyléčit, ale některé rány prostě nemohl.

×

Když se ujistil, že je všechno tak, jak má, zmizel. Ale pozoroval teď každý Deanův krok. Bylo to jeho poslání. Až bude duše připravená, zavolá ho. Nechal mu znamení. Označil si ho. Aby ho našel i v té nejčernější a nejzlověstnější tmě. Podruhé ho už neztratí...


[i]

Angela: Na to, že je to Tvá prvotina, tak moc dobré Fakt se mi to líbilo. Byly to ty Casovy emoce... Cas ze začátků, kdy byl ještě tím autoritativním Castielem, kterého se všichni báli. Tím nechci říci, že by nyní nevzbuzoval respekt, ale přece jen již víme, že má i jiné stránky, než tu autoritářskou... že dokáže být i dost milý... i roztomilý Takže tleskám a rozhodně se neboj napsat i něco víc

Bohdy: Moc děkuju. Měla jsem jich rozepsaných mnohem víc, ale říkám - počítače jsou zrádné. Takže po dlouhých měsících je to moje první povídka. Dlouho jsem ji upravovala, až jsem si nakonec řekla, jestli ji vůbec dneska ještě přidám.

Angela: Počítače jsou zrádné To znám. Mě vybouchl týden před tím, než jsem měla odevzdávat diplomku. Takže jsem to nakonec tiskla v kavárně

Bohdy: Alespoň máš kliku, žes diplomku nemusela psát znova. Já přišla o všechno, co jsem neměla na blogu nebo na exterňáku. Dost mě to nasralo...

Příjemná povídka na sobotní večer, po přípravě přednášek na FF. Zvláště poslední odstavec se mi moc líbí

Angela: nečetla jsem zde všechny povídky, ale zatím je tahle první, která popisuje záchranu Deanovy duše. Hezky napsané.

It was beautifull... Mimochodem, děkuji za věnování. Opravdu si ho vážím!

Měla bys úsát víc. Píšeš poutavě, gramaticky správně, máš zajímavé nápady a krásný slovosled. Takže, já zvedám prst vzhůru. Na můj vkus, to bylo maličko suché, ale jen maličko a možná to byl záměr a ta povídka měla mít právě tenhle nádech. Ale, mělo to osobitý styl a podpis a to je důležité.

Bylo tam několik částí, které mě zaujaly a nad kterými jsem se pozastavila a to je taky důležité. Plus konec a poslední věta! Ta takříkajíc sedla...

Mně se to líbilo a ráda bych si přečetla i jiné povídky od tebe. Jsem zvědavá na to, jak by ses vypořádala s dialogem mezi těma dvěma To mně osobně chybí nejvíc. Povídky v češitě, kdy dialog mezu nimi nezní montovaně, ale stejně "cool" jako v agličtině.

A, znovu děkuji za věnování!

Maky: Moc děkuju za komentář. Povídku jsem původně chtěla rozepsat tak na dvě až tři stránky, jenže mi došlo, že by to nejspíš nebylo až tak zajímavé. Co se týče téma "Jak Cas k Deanovy duši přišel", mám radši kratší povídky, kde se nestihne projevit můj sarkasmus. Nějak ho totiž propašovávám do všech povídek. *nemá tucha, jak to dělá*

To chápu. Někdy je méně více. A to doslova. Mně se to takhle líbilo!