OČISTEC
Když Dean otevřel oči (živý, došlo mu. Žije), spatřil jiskry. Poletovaly, v mlžném oparu, plujícím Deanovi nad hlavou.
Uhodil se do hlavy?
Ne.
Nejsou to jiskry, ale částečky zlatého prachu, vznášející se v mléčně bílém kouři.
Casova milost. Cas, byl ve vzduchu. Denovi, se zhoupl žaludek.
Jejich, popel rozfouká vítr.
Kouř vycházel z ohořelých stromů, které podlehly výbuchu.
Několik akrů lesa, bylo spáleno, a Dean, ležel v kráteru, mezi kmeny. Mlha se převalovala nízko u země. Dean si neviděl na špičku nosu.
Pročistil si hrdlo.
„Casi?“
Cas je v pořádku. Určitě.
Musí.
Olízl si ret. „Casi!“ Měl sucho v ústech. Vlastní hlas, a Casovo jméno se k Deanovi, skrz neprohlédnutelný závoj mlhy, ozvěnou vracelo.
Škobrtl. Málem, upadl. Poslepu, nahmatal strom.
Deanovi byla zima.
„Castieli!“
Teď by na Deana mělo něco zaútočit. Nic.
Ticho. Cas spolu s lesem spálil i vše, co v něm přebývalo. Žádné, monstrum. Žádný, Cas.
Mlha zhoustla. Dean neměl na vybranou. Poklekl, a začal zem ohledávat poslepu. Neví, co si myslí, že najde. Po tom všem, co ví, tu nebude tělo. Cas, prostě vyprchá.
Zlatý prach, rozfouká vítr.
Je tu někde otisk Casových křídel?
Dean na něco narazil. Noha.
Deanovi, se rozbušilo srdce.
Poslepu našel paži.
Mírně s ní zatřásl.
„Casi?“
…
„Deane,“ Cas zalapal po dechu, a zkusil se odvalit, dál od ruky lovce. „Přestaň!“
„Promiň. Nevidím tě. Chci, se ujistit, že jsi v pořádku.“
Ticho. Cas, kývl, což Dean neviděl. Vzápětí, je oba zalilo slabé světlo. Vycházelo z Case.
„Jsi, v pořádku?“ Dean nevěděl, proč šeptá. Cas, polkl.
„Ne.“ Ukázal, si na srdce. Třásla se mu ruka.
„Do prdele.“
Rána, kterou Cas utržil, krvácela. Vyházelo z ní světlo, a krev, a Cas, byl vteřinu od vteřiny bledší.
„Co se stalo, Casi? Kde je ta, věc?“ Dean roztrhl vlastní košili, a kousek látky mu posloužil jako obvaz. Přiložil ho k ráně na Casově hrudi. Anděl, celý proces pozoroval zpod přivřených víček, jakoby se snažil přijít na to, co má Dean v úmyslu.
Usmál se. Opřel hlavu o zem. Zkřížil prsty. „Převezl jsem jí.“
Dean se nečapal. „To je vtip, že jo?“
„Eva je pořád, jenom démon.“
„A?“
„Démoni se s anděly, jejich pravým já, nesnášejí dobře.“
Oh. „Ona, nevěděla, co jí hrozí? Chtěla tě vysát, Casi. Do sebe. Já to viděl.“
„Chtěla,“ odvětil Cas. „A, já jí to umožnil. Dal jsem jí, všechno. Nečekala tu poddajnost, a tolik energie, v jednu chvíli, bylo to zdrcující. Předpokládala, že o život budu bojovat.
Otevřel jsem se, místo toho, abych zkusil ránu zavřít, a ukrýt svojí milost uvnitř. Rozptýlil jsem se, rostl, a obklopil Evu. Bylo, to zničující. Podcenila mě. Nečekala, oběť, ale vzdor.“
„Takže, je mrtvá?“
„Jenom daleko.“
„Co ty?“
Cas, neodpověděl hned. Přemýšlel. „Necítím se dobře.“ Přiznal. Vztáhl ruku, k tváři a otřel jí. Krvácel z nosu.
„Proč jsi to neudělal? Mohl sis zachránit vlastní kůži.“
„Byl bych mrtvý tak jako tak. Eva, je silná. Takhle aspoň, nepatřím jí. Nejsem, a nebudu její.“
…
„Co chceš, abych udělal, Casi?“
Cas, nepřítomně zamrkal. Těžko říct, zda ví, o čem Dean mluví.
Zavřel, oči.
“Castieli!“
Cas, otevíral ústa, ale nevyšel z nich zvuk. Dean, se nad andělem sklonil, odezírajíc.
„Chci, domů.“
Co to k čertu!
„Casi…“
Dean, si položil ruku přes oči. Nebude, plakat.
…
Cas, upadal do bezvědomí. Dean zkusil zastavit krvácení, ale světlo prosakovalo skrz látku. Dean toho neměl moc. Jenom cár vlastní košile.
Casovo srdce pořád pumpovalo krev, takže to nebyl problém. Deanovi dělala starost Casova vyprchávající milost.
Zranila ho vážně.
„Pověz mi něco, Casi.“
Cas, nechal oči zavřené.
„Co chceš, abych řekl?“
„Nevím. Něco. Cokoli. Mluv. Něco, vyprávěj. Historku.“
Zůstaň na živu. Dean se rozhlédl. Doufal, v zázrak.
Slyšel, že Cas se pohnul.
Shlédl. „Casi?“
Cas, otevřel oči.
„Neznám, historku, Deane,“ hlesl, roztřeseně.
„Hm,“ Dean se znovu, rozhlédl. Nic. Nemají tolik štěstí.
Polkl. Usadil se pohodlněji, vedle Case.
Je, bezmocný. Neví, jak a zda může Casovi pomoc. Dean, to akceptoval. Akceptoval bezmoc, složil pod sebou nohy, a zkusil sena Case usmát.
Jejich oči, se setkaly.
Casovy se nepřítomně leskly.
„To je blbost. Něčím sis prošel, Casi. Nic?“ Dean nadzvedl obočí, snažíc se Case pozvednout na duchu, ale starost nezakryl.
Casovi tekla krev, z nosu i úst.
„Přemýšlej,“ Neumírej. Dean si zaryl nehty do dlaně. Žij.
Soustřeď se, Deane. Nebreč.
Ta mantra nezabírala. Case přání, nevyléčí. „Casi,“ Deana zradil hlas.
Ví, že to nebude v pořádku.
Cas, se zamyslel. Zkřivil tvář bolestí, a chytil se za srdce. Dean už-už vztáhl ruku, ale Cas ho přerušil. Sípavě se nadechl, a začal mluvit.
Příliš, tiše.
„Viděl jsem je vyjít, z Ráje.“
„Cože?“
„Prošli bránou, a neohlédli se. Zvolili, svobodu. Měli jsme je hlídat, a najednou byli pryč. Bál jsem se, o ně. Věděl jsem, co všechno dole, číhá, a oni, neměli zbraň.“
Cas, vykašlal krev.
„Hej,“ Dean Casovi položil ruku na rameno. Castiel, na ní ulpěl pohledem. Svraštil čelo, jakoby přemýšlel o tom, komu ta ruka patří, a co gesto znamená. Soudě, dle vděčného výrazu, Dean usoudil, že vše.
Cas kývl. Olízl si ret.
„Rozkaz zněl, nechat je jít. Myslel jsem si, že jsou vyděšení, tak jako já.
Byli, mnohem víc. Plní očekávání. Báli se, ale byli i šťastní. Přál jsem si cítit, to co oni. To očekávání. Ta, odvaha.
Chtěl jsem rozumět.
Ptal ses, co vidím v tobě. Tohle je ono, Deane. Tvoje duše, žhne i tady, dole. Chci zůstat naživu, dost dlouho a vidět tě vyjít, bránou ven,“ Polkl. Vzhlédl, k Deanovi a čekal.
„Zůstaneš,“ V očích ho pálily slzy.
„Ne.“
Cas, zavřel oči. Přetočil se na bok, ruce ukrývajíc v jehličí. Křídly, rozdmýchal mlhu, ve snaze, zahřát se.
Přikryl se tím zdravým.
Cítil, že ho milost opouští. Vytéká, ven.
Krvácí, doopravdy. „Ne. Ale, nebudu její.“
…
Probral se. Něco, ho hřálo. Deanova bunda.
Zavrtěl se. „Deane?“ Otevřel oči, a nadzvedl se na loktu. Bunda, z něj sklouzla. Zmateně zamrkal, oči přivykajíc šeru.
„Deane…“ Zněl jako dítě, které zaskočila noční můra.
„Tady.“
Cas, si protřel oči. Vlasy, mu odstávaly od hlavy, a trčely do všech stran.
„Proč jsi mě přikryl?“ zeptal se, podezřívavě.
Dean protočil očima.
„Třásl ses.“
Cas, tupě zamrkal.
„Nemáš, zač, Casi.“
Cas, na Deana beze slova zíral.
„Víš, že světélkuješ?“
Okolo Case, se vytvořila slabá zlatá aura. Zářil, jako malé slunce.
„Já, nesvětélkuju,“ upozornil lovce, rozespale, a mírně rozmrzele Castiel.
Zavíraly se mu oči. Držel je násilím otevřené. Náhle, trhl rameny, pootočil hlavu, zadíval se do šera, a zpět na lovce.
„Jsme, tu sami, Casi.“
Zasténal.
„Co jsi říkal?“
„Rozhodně, světélkuješ.“
Cas přikývl, pravděpodobně nevěda, co odsouhlasil.
Dean si odkašlal. „ Proč, pořád krvácíš? Kdy, to, však víš, vyléčíš?“
Cas, znovu zamrkal. Soustředil se. Vkládal, do toho vše.
Když mu došlo, nač se Dean ptá, pookřál.
Věděl, že Dean stojí o jinou odpověď, ale Cas slíbil, nelhat.
„Umírám,“ Cas, nebyl krutý. Cítil jen úlevu.
…
„Umírám.“
Dean se šokovaně, stáhl.
Možná, měl sáhnout ke lži z milosti?
„Kecy. Ty, neumíráš. Řekni to znovu, a zabiju tě sám.“
Cas pootočil hlavu ke straně. „Deane,“ Zněl unaveně. „Cítím milost, vyprchávat. Jako krev. Vím, co se děje. Umřu. Je to, otázka času“
„Tak to zastav.“
„Nejde to zastavit.“
Promnul si oči. „Blbost. Říkáš, jako krev? Krvácení, umíš zastavit. Umíš?“
Cas přivřel oči.
Bezvědomí, bylo milosrdné.
Dean jím nemilosrdně zatřásl. „Umíš?“ opakoval.
Cas, zalapal po dechu a zkřivil tvář bolestí. „Samozřejmě,“ přiznal, s obtížemi. „Ale postrádám, takříkajíc, správný materiál.“
Dean, ztuhl. „Je tu šance?“
Neodpovídal.
„Casi? Jaký, materiál?“
„Energie.“
„To jako z duše.“
„Jako z duše.“
Oba mysleli na totéž. Cas, všechno okolo zabil.
Cas, si rozsudek smrti zpečetil, když nahlas řekl: „Nic tu není. Nic, co bych mohl použít.“
Ticho.
A pak. „Jsem tu
já.“
…
Castiel vytřeštil oči. Zkusil se posadit, ale selhal. Polkl. „Deane, „
„Použij mě.“
„Neuvědomuješ si, oč – „
„Nech toho! Chci ti zachránit život. Proč ti to vadí?“
„Přesně.“
„V čem je problém?“
„Energie, jíž spotřebuji, k něčemu takovému, „ Sípavě se nadechl a vykašlal krev. „Oslabí tě to.“
„Už jsem oslabený, Casi.“
Cas, vrtěl hlavou. „Ne, dost. Ohrozí tě to. Oslabí. Riziko je příliš velké. Nestojí to za to.“
Cas říkal: Nestojím za to.
„Je to jenom duše, Casi.“
„Jsi to TY. Chci, tě chránit,“ vykašlal víc krve.
Dean si ho prohlížel. Usadil se na patách.
„Chránit mě?“ ujistil se, bezvýrazně.
Cas, kývl.
„Mrtvý, těžko, ty paličatý osle!“
Cas svraštil čelo, přemýšlejíc. „Nerozumím.“
„Potřebuju tě, Casi. A,“ přitlačil na pilu, pátrajíc po něčem, čemkoli, správných slovech, která Case přesvědčí. „Ještě, nejsem venku. Mise neskončila. Jsem, tvůj, tvůj… úkol, Casi. Slíbil jsi to!"
„Jsi silný, Deane.“
„Ne dost.“
„Svedeš to. Sám.“
„Nechci!“
Cas, vzdychl. „Jsi, umanutý.“
„Vždy.“
Odmlka. „Jsi si jistý?“
Dean doufal, že se mu netřese hlas. „Absolutně.“
„Jak si přeješ.“
Cas zvedl, ruku. Zanořil jí do nitra Deanovi duše, a Dean, vykřikl. Zkusil, křik potlačit, bál se, že Cas změní úmysl. Ale, nešlo to.
Bylo to silnější, než Dean.
Ochraptěl, a křik ustal. Dean, jen sténal. Cítil, že slábne, a motá se mu hlava. Cítil se nesvůj. Jinak.
Začal, se na svět dívat jinýma očima.
„Deane!“
Bolest, ustala. Cas, vytáhl ruku, a Dean zalapal po dechu. Koutkem oka viděl, že Cas upadl na zem.
„Casi?“ hlesl ochraptěle. Bolí ho vše. Deana, bolí duše.
Bolí ho oči. Deana bolí ruce, nohy a kůže. Mění se? Je, tohle ono? Něco, není v pořádku.
Upadl. Je to dramatické. Deanova hlava spočívá, na Casově hrudi, jako na polštáři, a nohy lovce, jsou skrčeny v nepohodlném, skoro bolestivém úhlu. Dean v sobě nenašel sílu pohnout se a pozici změnit.
Jednu ruku, položil na Casovu hruď pátrajíc po tlukotu srdce.
Když se ujistil, že tluče, Dean dovolil sám sobě, zavřít oči.
Upadl do nevědomí.
…
Dean už, dlouho nespal tak tvrdě.
…
Cas, si sedl. Dean, z něj sklouzl. Pohyb lovce probral. Ospale zamrkal.
Cas, mohl být jemný.
„Casi?“
Cas, se držel za srdce, a byl v šoku.
„Jsi, v pořádku?“
Přikývl. „Zdá se.“
Zdá se.
„Určitě? Ta věc s duší pomohla?“
Další kývnutí.
Dean se posadil, a sykl.
Deanův sten, Case vytrhl z apatie.
„Co ty?“
Dean, se zamyslel. Cítil se jinak, ale i sám sebou. I bolest, odezněla.
Pokrčil rameny. „Co myslíš?“
Cas, vztáhl ruku a Dean automaticky ucuknul.
Cas, zaváhal a pokračoval. Dotkl se Deana, uprostřed hrudi.
Lovec zatajil dech, připravujíc se na další bolestivý vstup. Nepřišel.
Cas, jednoduše řekl:
„Děkuju. Zachránil jsi mě.“
Zachránil jsem sebe.
Dean, polkl. „Nemáš zač,“ přeskočil mu hlas.
…
„Takže, jsi v pořádku?“
„Sejde na tom, jak to myslíš.“
„Jak to myslíš, jak to myslím?“
„Jsem na živu,“ řekl Cas.
„Ale?“
„Moje milost. Je pryč. Necítím jí. Uvnitř je zbytek, Castiela. Jako, jiskra. Ne dost k zažehnutí ohně. Jen, já. A ty. Není to dost. Ale, žiju.“
Ticho. Dean, polkl. „Cítíš mě uvnitř?“
Kývnutí.
„Hm…“
Tohle Samovi říkat, nebude.
…
Mlha se protrhla. Začalo to u země. Opar, se zvedal a stoupal. V korunách dosud stojících stromů, se mísil se slunečným světlem.
Zezlátl a zmizel. Obloha, zmodrala.
Slunce. Zářivé, zlaté světlo. Prosvítalo shora, mezi větvemi.
Dean omámeně zamrkal.
„Co je to?“
„Já.“
…
Dean šel za Casem, kráčejícím ve světle.
Byl opilý, září.
Z cesty, si toho Dean nepamatuje moc. Jen, to, že nedovedl odtrhnout oči, od slunce.
„Deane!“ napomenul ho Cas. „Nedívej se do něj.“
„Jasně,“ odvětil Dean, a zíral dál.
Byli venku, z lesa, když Dean, zaváhal a zamumlal. „Nechal jsem tam boty.“
…
Spolu, stojí na palouku. Obloha, je modrá. Dívají se do světla.
Dean, si uvědomuje, že prakticky vidí Case. Všude, okolo.
„Takže ty ses, změnil ve slunce?“
„Jsem, to světlo. Eva nedokončila rituál. Nevstřebala mě. Moje milost, se rozptýlila, do okolí.“
„Znamená to, že část tebe, zůstane tady dole? Navždy?“
Jako, část Deanovy duše, v Pekle.
„Je to adekvátní trest.“
„Nejsi naštvaný?“
Cas odtrhl oči, od slunce. „Jsem, slunce, Deane. Vzhlížíš ke mně.
Jsem začátek. Dne.
Necítím, důvod k vzteku.“
Odmlka. „Ironie je, Já si přál být Bůh, a teď jsem.“
Dean, se kousl do rtu. „Ty, tady chceš zůstat?“
Viděl, že se Cas, skrz závoj světla, usmál.
„Co chci. Chci, se vrátit domů, Deane. Mrtví se budou modlit k mrtvým bohům. Pro živé je tu svět.“
„Copak? Ty už nechceš být Bůh?“ Chtěl, aby to znělo uštěpačně, ale prakticky šeptal, hlas stísněný.
Cas, mohl říct ANO.
Zavrtěl hlavou. „Nerozumíš,“ řekl mírně, vzhlížejíc vzhůru. Do očí, mu dopadal svit. „Já, nechci být Bůh.“
„Hm. Jo, jasně, nerozumím. Promiň, na chvíli mě zmátlo, že sis na jednoho hrál.“
Cas, se kousl do rtu „Přál jsem si, Utnout bolest.“ Odmlčel se. „Naneštěstí, to dopadlo jinak. Způsobil jsem víc bolesti.“
…
Castiel pozoroval zlatý prach, vznášející se ve vzduchu.
Zářil. Cas, smítka chytal do otevřených dlaní, a světlo, jimi procházelo skrz na skrz. Usmíval se.
Dean nevěděl, že Cas umí vypadat šťastně.
Dean, o tom popravdě nikdy nepřemýšlel. O tom, co Cas cítí. O tom, že anděl CÍTÍ.
Cas, neodtrhl oči, od oblohy a Dean od Case.
Něco, uvnitř Deana se změnilo. Zasténal.
„Deane?“ Cas, se ohlédl. „V pořádku?“
Rozhodně, NE. „Asi jsem, onemocněl…“ odmlka. „Ty?“
Anděl pootočil hlavu ke straně.
„Cítím Ho, Deane.“
„Jsi to ty, ty osle“ podotkl zdrženlivě Dean.
Case, se urážka nedotkla. „Jsem. A nejsem.“ Spustil ruce. „Ber to, jako zpětnou transformaci. My, vzešli z Boha. Uchovávám v sobě božskou částici, jako ty. Část Jeho. Já jí, vypustil. Osvobodil jsem Boha v sobě, a on se stal znovu Bohem.“
…
"Víc, neřekneš?"
"Přeju mu štěstí."
…
Oba, hledí do slunce.
Brána, se otevírá.
Dean, je nesvůj. Lehčí. Omámený.
Dean ví, že vplul do světla. Zář, ho pohltila, a Dean pocítil štěstí, a smutek. Radost, a pak,
Stoupá, výš. Stal se vzduchem. A, rozplynul.
Nebo, by se rozplynul -
Ale, prach, ho drží pohromadě.
Nebo, je to Cas.
Domov 
Stránka 
a jsem moc ráda, že Cas i Dean žijou - díky 
Je to perfektní!!! Torturing Case se mi moc líbil 
A jak Dean trpěl také nebylo k zahození 
A ta Deanova hláška, že tohle Samovi říkat nebude 
Takže fakt moc povedené. A myslím, že teď to bude ještě zajímavější, když je Cas bez milosti. Už se těším na pokračování 
