Tohle mě napadlou dnes ráno. Říkala jsem si, že přidám další jednorázovou povídku předtím, než dokončím ty rozdělané kapitolové. Občas je to fajn, psát si jen tak, a nepřemýšlet, a nechat se unést proudem inspirace. Kapitolové povídky vyžadují více ehm, soustředění.
Opět, jedna z méně dějových dialogových povídek, spíše zamyšlení.
Děj se odehrává v páté sérii. Díl 5x21. Dean a Cas spolu vedou konverzaci. Mezi Casovým vpádem do nemocnice (zabití Jezdce), a příjezdem k Bobbymu, Sam a Dean (a Cas) zastaví na noc v motelu, aby si odpočali.
Co se jim honí hlavou,
NOTHING LEFT
Klik. Obě části zbraně zapadly s kovovým cvaknutím na místo. Dean pistol odložil, zvedl další a začal ji čistit.
Postupoval mechanicky, a zatímco se postupně probíral zbraněmi ležícími na stole, přemýšlel.
Tak tady to všechno končí, on a Sam, svědci Úsvitu Konce světa. Koho by před lety napadlo, že tohle je jejich osud. Jenom, schránky.
Dean neřekl ano, ale konečně na tom nesejde, neboť se zdá, že jakákoli cesta, skutečně vede do jediné destinace.
Sam a Lucifer se brzy setkají v Deatroitu, Dean je zlomený, a Cas sice není opilá troska, kterou v budoucnu byl, ale rozhodně nemá daleko (a už to i navrhl) k tomu sáhnout po jedné z láhví z Deanovy železné zásoby.
Dean odložil zbraň, a vzhlédl ke svým společníkům. Sam měl nos zabořený v nějaké knize, a Dean, kterému se zhoupl žaludek, kdykoli v tyhle dny, Sama spatřil, rychle uhnul očima.
Pokoj, který si na noc pronajali, byl zařízen stroze. Zdi zdobila modrá tapeta, a jedna z lamp na nočním stoku chyběla. V místnosti byly tři postele. Dean při přihlašování se, už-už prohodil, že od teď si budou muset pronajímat vždy tří lůžkový pokoj, ale včas mu došlo, že třetí místo které zaujal Cas, se brzy uvolní, protože Sam vypadne z týmu.
To, že Deaovi zbude Cas, pomyslel si trpce, byla chabá útěcha.
Sebral jinou pistol, a po očku, se zadíval na Case.
Anděl seděl na židli, kterou si přitáhl k oknu, a hleděl ven. Čas od času mimoděk zvedl ruku a podrbal se na hrudi. Dean se ušklíbl. Říkal, Casovi, aby si rány nedrbal, protože se znovu otevřou. Cas odsekl, že „svědí“, a chovajíc se jako velké dítě, se samozřejmě drbal dál.
Dean měl pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil hlavu a zjistil, že Sam na něj zírá, se stejným melancholickým a smutným výrazem, který musel mít Dean. Aby zakryl rozpaky, Dean se dal rychle do práce, oči upřené na stůl.
Po pěti minutách, znovu zvedl hlavu, a zjistil, že Cas se zase drbe.
„Hej,“ sykl, protože to poslední, co chce, je vysvětlovat manageru motelu, kde se na podlaze vzali stopy krve. Ne, že by k tomu nedošlo už dřív. Dean dnes jednoduše nebyl v náladě.
Cas po Deanovi šlehl očima, a mimoděk se znovu podrbal.
„Jestli nemáš na práci nic lepšího, můžeš zrovna tak zajít pro něco k večeři.“
Dean předstíral, že neviděl Samův nasupený pohled. Cas, se oproti tomu netvářil nijak. Pootočil hlavu ke straně.
Dean protočil očima. Uložil pistole do cestovní tašky a odešel do koupelny umýt si ruce. Když se vrátil, Cas byl pryč. Zamrkal, a zarazil se. „Kde je?“
Sam, na druhém konci pokoje, obezřetně odložil knihu. „Kde, si myslíš, že je?“
Pravděpodobně, ne v restauraci na-přes-proti? Dean si utřel mokré ruce do kalhot.
„Jsi idiot, Deane, víš to?“
„Jak to?“ Rozvalil se na jedné z postelí. Položil si ruku přes oči, a unaveně vydechl.
Sam, neodpovídal, a Dean oči otráveně otevřel. Nadzvedl obočí.
„Právě jsi řekl svému nejlepšímu příteli, že bez super moci, je k ničemu, a tebe unavuje se na něj koukat.“
Dean polkl. „Ne, neřekl.“
Sam semkl rty.
„Fajn,“ Dean si sedl, rozhodil rukama, a bezděky podrbal čelo. Cas BYL frustrovaný. Měl právo být frustrovaný. Kdo by nebyl?
Poprvé v životě (a že nebyl krátký), je bezmocný a uvázaný k jednomu místu, k dvěma osobám, na nichž závisel. Cas nevěděl, do čeho kopnout, když se okolo zrovna nic neděje, a Dean se po příchodu do motelového pokoje, zrovna nepřetrhl snahou Case něčím zaměstnat,
nebo andělu poradit, čím se zaměstnat. Není divu, že anděl usedl na židli, a odtud se nehnul. Casův Vesmír se scvrkl.
Dean si matně vybavoval, že Cas zprvu obcházel pokoj, a Dean ho okřik s tím, že je to šíleně znervózňující.
Došlo mu, proč Sam Casovi vnucoval tu knihu, předtím, než jí začal číst sám.
Dean pokoj zamořil stísňujícím vakuem ticha, a Sam a Cas ZASE dojeli na Deanovu špatnou náladu.
Casovi hlavou mu běží Bůh-ví-co (jak se asi cítí padlý anděl), a Dean se ho nepokusil rozptýlit.
Cas je přítěž. Stal se jí kvůli Deanovi, ale nejedná se o břemeno v pravém slova smyslu. Jen se to přihodilo v nevhodnou dobu. Cas, by si to měl uvědomovat, a ne přemýšlet nad tím, oč přišel.
V čemž mu Dean, zase, nepomáhá.
Vše, čím se Casovi odplatil, je „Zmiz mi z očí, protože jsi k ničemu.“
Dean polkl, a zkusil se usmát. Sam, se tvářil jako Bůh pomsty.
„Fajn, tak jsem to přepískl. Co po mně chceš, Same? Vím, že je to moje vina! Ale, nic s tím nesvedu. Jsem utahaný, a Cas je jen jeden člověk. Je konec světa, nikomu z nás není do tance.“
Sam, si přesedl. Začal prsty přejíždět obal knihy.
„V první řadě Deane,“
Spustil chlácholivě, a vše v Deanovi se zježilo.
„Za to nemůžeš ty. Cas se rozhodl sám, a určitě to ví a neobviňuje tě. I já se rozhodl, sám,“ dodal, pro případ, že Dean zapomněl. „A za druhé, po tobě nechci, abys Case krmil a oblékal a staral se o něj, ačkoli trocha péče a zájmu by neškodila.“
„Čas, Same. Za pár dní, budeme všichni mrtví.“
Dean zavřel oči.
„Přesně.“
Otevřel je. „Přesně, co?“
„Nemůžeš Case vyvést z mizérie, anebo vzít zpět to, k čemu došlo, ale možná by ho potěšilo, kdyby věděl, že není sám.“
Dean se zasmál. „A to mám podle tebe udělat jak?“
Sam po něm hodil knihu, a Dean se letícímu předmětu na poslední chvíli vyhnul. „V první řadě na něj přestaň řvát, a vnucovat mu, že je k ničemu,“
Dean se zachvěl. Vybavil si Case z budoucnosti, a napadlo ho, co z toho, čím se Cas stal, je Deanova práce. Co by bylo jinak, kdyby si Dean „udělal“ čas, a nechoval se ke každému okolo, jako k už mrtvému muži, kterého nic, ani Dean nespasí.
Kdyby si Dean myslel, že to Má, pořád smysl. Umřou, pravda. Nevyhnutelný konec, Dean stěží změní, ale může změnit POCIT.
Neudělá nic s tím, Čím Cas je, a neodvrátí katastrofu, ale pořád může změnit, co Cas cítí, a jak se cítí.
Sam, věda, že Dean se znovu chystá začít se sebeobviňováním se, rychle pokračoval. „A, to nejdůležitější. Zvedni zadek, a jdi za ním.“
Dean se zašklebil.
„No tak. Nebuď, osel. Jen mu pověz, že anděl nebo ne, pořád je součást týmu.“
Lovec zamrkal. „Samozřejmě, že je.“
Cas neměl nikoho jiného. A, Dean by v týmu nikoho jiného nechtěl. Pokud tohle JE konec světa, je rád, že právě Cas mu kryje záda.
„A ví to, Cas?“ zeptal se Sam.
„Fajn,“ Dean se zvedl, oblékl bundu, a přes rameno houkl. „Ale jestli ze sebe udělám idiota, je to tvoje vina.“
Neunikl mu Samův vděčný úsměv.
Case, našel venku, před motelem. Drbal se a tvářil utrápeně.
A, pořád, žil. Mluv s ním, jen s ním mluv… nedej té nešťastné budoucnosti šanci, ač už začala.
Každý si zaslouží vědět, že není sám. I anděl Páně.
Zhluboka se nadechl. Zachumlal se do bundy. Bylo jaro, a večery pořád zábly. Zaváhal a posadil se vedle Case.
Anděl zíral upřeně před sebe, ale když Dean dosedl, otočil hlavu. Dean tu svojí rychle sklopil. Nedovedl se Casovi podívat do očí, po tom všem, a ani před vším, co je čeká.
Byly pořád stejně modré, a Deanovi připomínaly, bytost, kterou Cas byl, a vlastní bolest, a vinu.
Casovi zřejmě došlo, před čím Dean utíká, protože utrápeně vydechl, a zadíval na zem.
„Máš hlad?“ zeptal se Dean. Samozřejmě to nebyl dobrý začátek, ale Dean to myslel dobře! Cas musel jíst, a ukázat mu, že Dean to akceptuje, a stará se, je dobrý začátek. Cas si nicméně, sdělení vyložil mylně, protože se začal zvedat.
„Pokud pořád stojíš o tu večeři…“
Dean rychle natáhl ruku, a stáhl Case zpět do sedu. „Ne. Ne, Casi, jen seď na zadku.“
Cas, s žuchnutím dosedl.
„Ne, že bys doopravdy svedl, objednat si jídlo,“ začal nemotorně. „Asi ani nevíš jak, a,“ polkl. Tohle, se neubíralo dobrým směrem.
Dean schoval tvář v dlaních. V duchu si představoval Casův výraz. Proto ho překvapilo, když anděl, jemně podotkl,
„Deane?“
Dean svěsil ruce. Cas, se díval přímo na něj, obočí svraštělé, a hleděl nejen na, ale DO Deana.
Lovec polkl. Neuvědomoval si jednu věc. Cas, se nezměnil. Přišel o svou sílu, ale byl to pořád Cas, a to, že Dean před ním utíká, ho muselo zraňovat víc, než skutečnost, že padl.
Cas, zvedl ruku a znovu se podrbal na hrudi.
Dean ho automaticky pleskl přes prsty. „Říkal jsem, nedrbat.“
„Nemůžu si pomoc,“ zamumlal Cas, a nejistě složil ruce v klínu. „Bolí to,“ dodal nejistě.
Dean nadzvedl obočí. Cas opustil nemocnici před dvěma dny. Určitě byl v pořádku? Poznal by Cas, že není?
„Můžu se podívat?“
Cas, zvedl hlavu. Zjevně zvažoval, zda Deanovi přeskočilo, a co se stalo s tolikou ‚potřebnou‘ potřebou osobního prostoru.
Dean cítil, že rudne. „Jestli to není zanícené, nebo tak,“ dodal, rychle.
Cas sjel Deana očima, a studoval lovce, jako kdyby četl knihu, a po chvíli kývl.
Rozepl si košili. Spustil ruce, a zatvářil ztraceně. Dean ho natočil čelem k sobě. Skrz obvazy neprosakovala žádná krev, což bylo dobré znamení. Dean opatrně odmotal část gázy za gázou, dokud nebyl hotov.
Spatřil hojící se pečeť. Místy vybledla, a zůstala po ní pouze, tenká jizva, v kůži stěží viditelná. Dean po ní přejel prsty.
Cas se zachvěl.
Rychle, ruku stáhl. „Jsi v pořádku?“
„Je, chladno,“ přiznal neochotně Cas. Muselo to být těžké přijmout všechny limity, které lidskost přinesla.
„Jasně. Pohnu.“
Okraje horní části pečeti byly mírně zarudlé, ale rána uzavřená a zjevně se hojila. Nebylo to tak zlé. Stehy se nicméně na některých místech potrhaly a právě to patrně bolelo.
„Když mi dáš minutku, můžu to spravit,“ navrhl Dean.
Cas se mírně odtáhl. „Nejsi doktor,“ podotkl klinicky. Na to, že tohle tělo bylo fakticky jeho, jen pár dnů, byl ohledně něj, Cas velice obranářský.
Dean protočil očima, a nechal okraje obvazu spadnout na zem. „Nemluvím o operaci, Casi. Jenom opravím steh. Věříš, mi že jo?“
Cas neodpověděl hned, a Dean pocítil paniku. Nedotkl se Case tak moc?
„Samozřejmě,“ odvětil anděl.
Deanovi se ulevilo.
„Počkej,“ zvedl se, a došel k impale, něco vytáhl z kufru. Cas, z něj nespouštěl oči. „Mám tady…“ zahulákal. Cas, zamrkal.
Dean se vrátil, a kufřík s první pomocí položil, na zem. Cas, zmateně zamrkal.
Deanovi připomínal hosta z pořadu v televizi „Uhádni, výraz“, v němž soutěžící předvádějí zadaná slova, a ostatní hosté hádají, oč se jedná.
Dean se teď snažil navodit dojem, že je kvalifikovaný doktor, a Cas mu to zjevně nežral, a rozhodně nevěděl, co přesně Dean představuje, ale věřil mu, a to samo o sobě, stačilo.
Vytáhl pinzetu, a usadil se tak, že čelil Casovi.
„Tak jak se,“ pročistil si hrdlo, a přiložil hrot pinzety k ráně. Cítil, že Cas ztuhl. „Jaké to je, být jedním z nás?“
„Zvyknu si,“ odvětil jednoduše Cas. ‚Nějak, to snesu‘, slyšel Dean.
Fér je fér, pomyslel si. Pokud Cas nechce mluvit o tom, co cítí, je to jeho věc.
„Nepoděkoval jsem ti,“ zamumlal Dean a vytáhl část nitě. Cas, se zachvěl.
„Vděk není třeba. Udělal jsem, co jsem musel. “
Dean pinzetu a zakrvavenou nit odložil. Zřetelně viděl okraje pečetě. „Nemusel jsi udělat TOHLE.“
„Chtěl jsem,“ a tím, to bylo vyřešeno. Cas se nikdy nerozpovídal zbytečně, a zbytečně věci nekomplikoval. Rozhodoval se jednoduše.
Dean zalovil v kufříku. Cas tápající ruku lovce, pozoroval. „Nelituju toho.“
Deanova ruka ztuhla. Zvedl oči.
„Jak to?“ vyhrkl. „Je z tebe člověk. Nenávidíš to. A, můžu za to já.“
Cas pootočil hlavu ke straně. „Nenávidím být člověk. Ne tebe.“
Jejich oči, se poprvé po několika týdnech setkaly a Dean Casův pohled snesl.
„To, že Nebe, stojí za…“ Cas, zalapal po dechu, „hovno, za to nemůžeš ty. Padl bych tak jako tak, tys to pouze, uspíšil.“
Dean se ušklíbl. „To není útěcha, Casi.“
„Jednalo se o nešťastnou shodu náhod, Deane.“
Dean vytáhl dezinfekci a navlhčil tampon. „Tohle, trochu uštípne.“
Cas se zašklebil, ale neodtáhl. Zvedl oči, hledíc k obloze, a zatímco Dean dezinfikoval ránu, oba mlčeli.
„Radši bych nebyl součást, té náhody,“ prolomil ticho Dean. Začal, ránu zašívat. „Chci, abys byl pořád anděl,“ Dean mluvil dál. Bylo to snazší, když se soustředil na zašívání, a nemusel Casovi hledět do tváře. „Nechápej mě špatně, Casi, protože tvoje moc by se nám teď hodila.“ Sešil okraje rány dohromady, a cítil, že Cas ztuhl. „Ale, v první řadě, je to škoda, kvůli tobě.“
„Mně?“ hlesl Cas. Hlas, měl podivně stažený, a Deanovi došlo, že přemáhá bolest.
„Vím, jaké to je, přijít o něco, na čem ti záleží, a ty nemáš sílu to vzít zpět, ani s tím nic udělat,“ Dean přestal šít. Zavřel oči. Samy… „Proklouzne ti to mezi prsty.“
„Co říkám, je,“ dal se znovu do práce, „že mi na tobě záleží. Nevrť se.“
„Promiň.“
Bylo, chladno, ale Dean se potil.
Odložil, jehlu a nit, a rychle ránu zavázal. Podal Casovi košili. Anděl, jí přidržel, ale neoblékl. Mimoděk, žmoulal látku, mez prsty.
„Chci se vrátit domů,“ hlesl, měkce. Dean poslouchal. „Chci být, co jsem byl, a za obojí bych dal vše. A, na druhou stranu, i kdybych mohl, já, nevezmu nic zpět. Ta bolest, ta za to nestojí, ani za záchranu světa, Deane, protože svět neprojeví vděk. Svět, to neumí.
Tak proč se snažit? A přesto,“ odmlčel se, „se snažíme. Nemyslím si, že rozumíš. Já to plně nechápu.
Cas nemotorně vklouzl do košile. Stmívalo se.
Dean polkl. „Já, to chápu, Casi.“
Nadzvedl obočí: „Chápeš?“
Dobře, Dean nevěděl, co obnáší být anděl, ale rozhodně věděl, něco málo o předem prohraných bitvách.
A, znal bolest.
Cas, si zapnul košili, a usadil jako předtím, do pozoru, ale jeho výraz tak nějak změkl, jakoby ho ovládly emoce. „Když jsem se probral na té rybářské lodi,“ začal nejistě, „říkal jsem si, že smrt by teď byla milosrdná. Říkal jsem si, že by bylo snazší,“ polkl, „to vzdát, a nevracet se, a nebýt u konce. Nebýt u toho… věděl jsem, že jsi neřekl ano, vyčetl jsem to ze stavu světa. Ale, i tak…“ odmlčel se.
Dean zaklapl kufřík první pomoci.
„Ale, změnil jsi názor. Proč?“
Cas otočil hlavu. Zúžil oči. „Kvůli tobě. A, Samovi. Kdybych, umřel hned, bylo by po všem, a to by bylo snadné. Ale,“ Cas vydechl. „Je důležité držet při sobě, není? Neříkal jsi, že je? Jde o jednu z mála věcí, za kterou bolest stojí, a stát bude.“
Dean kývl. „Předpokládám, že je,“ kousl se do vnitřní strany tváře. Neznělo to tak trapně, jak si myslel. Možná proto, že to je Cas, s kým mluví.
„Vidím…“ Cas polkl. „Děkuju za,“ ukázal na svou zafačovanou hruď. „Tohle. Měl by ses asi vrátit dovnitř.“
Dean kývl. Věděl, že Sam si v motelu okusuje nehty.
„Doufám, že topení funguje.“
„Proč by nemělo?“ zamumlal Cas. Musel se toho ještě HODNĚ učit.
Dean se zvedl, a zarazil. „Jdeš?“
Cas zaváhal.
„Chci, ti něco ukázat.“
„Další film?“
Zasmál se. „Ne,“ Pořád MAJÍ práci. A, jsou tým. „Ukážu ti, jak vyčistit a nabít zbraň. Něco mi říká, že se to bude, hodit.“
Nešlo o slib, že bude líp, ale ani o verdikt že nebude.
A, Cas by byl idiot, kdyby nepřijal podanou ruku, kterou mu Dean nabízel. Nebylo to moc, ale jednou ta ruka možná, bude vše, co anděl Páně, má.
Domov 
Stránka 
A jsem ráda, že Dean konečně Casovi řekl své pocity a řekl mu, že mu na něm záleží 
Protože jak víme, Dean si samozřejmě vždy myslí, že Cas slova útěchy nepotřebuje, ale opak je pravdou. A ta poslední věta byla prostě epic 
Takže díky moc za tuto povídku 
