CASTIEL WASNT SORRY. HE WAS MADE FOR IT.

V první řadě, jsem zpět z velké výpravy. Kdokoli si přeje znát detaily, ráda poskytnu

Na cestě mě žádná povídka nenapadla, ale když jsem dorazila domů, a viděla spoiler k osmé sérii a Case sedět u té vody, napadlo mě tohle. Nemůžu se zbavit pocitu, že ten Cas, který tam sedí, se nápadně podobá Casovi z dílu 5x04. A, nemůžu se zbavit pocitu, že vše, co se Casovi stalo, a vztah, který měl později s Deanem, ten jeho vývoj, směřuje právě k tomhle "budoucímu Casovi"...

v povídce zachycuji Castiela z páté (padlý Cas), sedmé (bláznivý), a případně osmé série (Očistec), a rovněž náznak budoucího Case (později v osmé sérii/devátá).

Lucifer řekl, že všechno směřuje "sem", tak proč ne. Dává to naneštěstí smysl. Aniž bych ho tam násilím dotlačila, Cas se v povídce tak nějak sám, v toho budoucího Case vyvinul. Napište mi, co si myslíte vy.

A, Cas je samozřejmě po boku Deana. Ne, že by ho to těšilo.. a na druhou stranu,

"Castiel isnt sorry. He was made for this."

Zdá se, že jakoukoli cestu člověk zvolí, to, pro co byl stvořen je i to, jak skončí. Je to dobrá nebo špatná věc? A znamená to pořád, že svobodná vůle existuje?

Slash.

ENJOY!

CASTIEL WASNT SORRY. HE WAS MADE FOR IT.

Castiel býval anděl. Létal vysoko, a byl všemocný. Viděl vše svým vnitřním zrakem. Necítil, nic.

Castiel dostával rozkazy, díky nimž vždy věděl, že to, co dělá, je správné.

Když další Castielův rozkaz zněl, vytáhnout zatracenou duši z Pekla, Castiel nezaváhal, roztáhl křídla, a letěl. Nepřemýšlel o tom.

Nemuselo to dávat smysl. Castiel, plnil rozkaz. Je anděl, a pro tohle byl, stvořen.

Vletěl do středu Pekla obklopen boží milostí. Natáhl ruku.




Dotek Castiela změnil. Vztáhl ruku, a v ten okamžik byl ztracen.

Castiela to později nemrzelo. Stal se něčím jiným, ale ne horším. Jen, jiným…

nedovedl si představit, že je jinde, ne po boku Deana. Že dělá, něco jiného. Zdálo se to být v pořádku. Jakoby, Cas byl kdysi dávno, při předpovědi, stvořen právě, pro TOHLE.





Castiel seděl na jedné z židlí u stolu v Bobbyho kuchyni, ruce složené v klínu, a hlavu otočenou tváří k oknu. Když Dean vešel do místnosti, Cas aniž se přitom zachvěl, nebo otočil, pozdravil.

„Deane.“

Lovec ztuhl. Samozřejmě, že Cas nepotřeboval šestý, nebo sedmý nebo jiný andělský smysl k tomu, aby věděl, aby poznal, Deana. Zapomněl na sklenici s vodou, pro kterou si přišel a z kuchyně se beze slova vytratil.

Když se Cas konečně otočil, Dean byl pryč. Anděl vydechl nosem, překvapený tím, jak málo člověku stačí k tomu, aby přišel o sebekontrolu.

Až později mu došlo, že ji v ten moment ztratili oba.




Dean se přehraboval v kufru impaly. Sam k němu přistoupil zezadu, ale nic neřekl. Počkal, a když Dean skončils úpravou interiéru svého auta, odkašlal si.

Dean zvedl hlavu. Sam zády naléhal o kapotu jednoho z odtavených vraků. Tvářil se nešťastně.

„Dřív nebo později si s Casem budeš muset promluvit.“

Dean spolkl jedovatou poznámku o tom, že žádné později se pravděpodobně konat nebude, protože konec světa je v dohledu. Namísto toho zabouchl kufr, prudčeji než zamýšlel, a nadzvedl obočí, předstírajíc, že neví, o čem Sam mluví, a co má za problém.

„Udělal to kvůli tobě, Deane, a,“

A, Sam sice neřekl, je to tvoje chyba, ale efekt byl týž. Dean pocítil osten viny, ale ustál půdu.

„Tak za to můžu já,“ vyštěkl, „a? Nenutil jsem Case. Sakra. Nevěděl jsem, co se stane. Jsem jenom člověk. Těžko přinutím, anděla k tomu udělat něco, co sám nechce.“

Což byla lež. Osten viny uvnitř Deana se rozrostl, a bolel.

Sam sjel Deana pohledem, a pak zatřásl hlavou. „Nikdo tě neobviňuje, Deane. Měl by sis to uvědomit dřív, než všechny okolo začneš obviňovat z toho, že tě obviňují. Cas nemůže za tvůj komplex. Všichni si zasloužíme víc…“

To nevyslovené „Tohle je, konec světa,“ viselo ve vzduchu.

Sam věnoval Deanovi významný pohled. Odlepil se od auta, od kterého se opíral, a zamířil zpět dovnitř do domu.

Dean ví, že Sam má pravdu. Z nemocnice se lovci a padlý anděl vrátili před dvěma dny a Dean s Casem od té doby sotva promluvil. Vyhýbal se mu a konverzaci omezil na nezbytné slovní fráze.

Ne, že by se nechtěl Case zeptat na milion věcí, omluvit se mu, a taky andělu naložit za to, jak mu Cas nedávno naložil… ale, Dean nemůže. Neustojí pohled na Case, neustojí všechnu tu vinu, kterou cítí, kdykoli na něj Cas upře pár modrých očí, a co hůř, Cas do Deana pořád vkládá neutuchající víru, kterou ani po tom všem neztratil a kterou si Dean rozhodně nezaslouží.

Dean, neustojí to.

A Dean na Case chce křičet, říct mu, že to nejlepší, co může udělat je, utéct někam hodně daleko, protože tohle, ta cesta, po které kráčí, ho stáhne na úplné dno. Cas, jde za Deanem. Vždy o krok pozadu, ale je tam.

Dean stál Case křídla, a bude ho stát i mnohem víc. Život, v tom lepším případě.

Na druhou stranu, Dean Case potřebuje, protože si neumí představit, že je v Pekle sám, a neví jak Casovi říct tohle. Nemusí. Ví, že Cas ho bude následovat kamkoli se Dean hne, až na samý kraj světa, za hranici nebe, a do Pekla, nehledě na to, zda s ním Dean mluví nebo ne.

Je to nefér, protože Cas by měl mít svobodnou vůli stejně jako Dean nebo Sam. Ale, zdá se, že Cas si sám neví rady, což mu Dean nevyčítá, protože Cas nebyl nikdy sám.

Sedí tam, kam ho Sam před pár hodinami posadil, a Dean nechal, a právě tady ho teď lovec zase našel.

Vstoupil do místnosti, ostýchavě, ne jako někdo, kdo je téměř doma, ale jako Castielův host.

Cas je nezvykle tiše. Vycítil Deanovu přítomnost, ale počkal, až Dean přijde za ním. Lovec, ho obešel, opřel se zády o rám okna, tak že stál čelem k Casovi.

Anděl zvedl oči. Tvářil se možná, maličko zvědavě, ale jinak Dean z jeho výrazu nic nevyčetl. Pozoroval to, jak Dean zvedl ruku, přejel si prsty přes oči, a zase ruku svěsil.

Cas, i bez čtení v mysli ví, že tohle gesto znamená, že Dean neví, co říct. Proto ho překvapí, když lovec otevře pusu a zamumlá, „promiň.“

Cas, je zticha. To ticho se vleče déle, než je vhodné, a Dean se mezitím napřímil, patrně připravený odejít, patrně smířený s tím, že Cas má na něj po právu vztek.

Jak by to, k čemu došlo, mohla spravit omluva?

Cas, si uvědomil, že měl něco říct.

„Proč?“ zeptal se náhle. Jeho hlas, je ochraptělý, od dlouhého mlčení. Dean se zarazil a překvapeně se na Case zahleděl.

Anděl si pročistil hrdlo. „Za co se omlouváš?“ zkusil to znovu.

Dean se chce rozesmát. Vážně se Cas musí ptát? Stojí o seznam? Dean frustrovaně zvedl ruku a ukázal před sebe, na Castiela v gestu, však víš.

Cas, zamrkal.

„Za,“ vysoukal ze sebe Dean,“ tohle. Tebe. Za to, co z tebe je. Že tě rozmetali? Za všechno?“

Cas pootočil hlavu ke straně. Tvářil se pořád zmateně. Nehrál to. „Jsem, člověk,“

Cas pohlédl na své ruce, pořád složené v klínu, jakoby mu až teď došlo, že patří jemu, a co to znamená. Zkušebně pohnul prsty. Dean polkl.

Když Cas oči znovu zvedl, byly neskutečné modré. Dean se chtěl znovu omluvit. Otevřel pusu, ale dřív, než stihl říct, co má na srdci, Cas pokračoval. „Nejsem mrtvý.“

To, bylo jen dočasné. Samozřejmě, že Cas to ví. Není idiot. Ví, že Apokalypsu nepřežijí. Co, Deanovi říká je, nejsem mrtvý, jsem tady, s vámi, a neopustím vás.

Casovi toho moc nezbylo. Měl jenom tohle a Dean bude zatracený, pokud to Casovi vezme.

Dean se kousl do vnitřní strany tváře. Přikývl.

Odkašlal si, a pak protože na něj Cas pořád zíral a Dean cítil, že se potí, prolomil nepříjemné ticho.

„Tak jak se cítíš?“

Cas se ošil. Poposedl si, a konečně od Deana odtrhl oči. Zdálo se, že zvažuje odpověď.

„Divně,“ řekl nakonec. „Jinak.“

Deanovi zacukal koutek. „Neříkej,“ odmlka. „Potřebuješ něco?“

Cas, pootočil hlavu ke straně. Zamrkal.

Dean se cítil náležitě stupidně, ale nechtěl přestat teď, když se konečně odhodlal k tomu začít. „Cokoli, Casi, stačí říct.“

Dean doufal, že Cas nepřijde s něčím šíleným, ale i kdyby ano, i kdyby Cas chtěl pouštět draka, Dean vyrazí do města a nějakého sežene. Protože, Dean mu to dluží.

Ne, ne dluží. Dean chce.

Došlo mu, že Cas mlčí a tváří se utrápeně. Nadzvedl obočí, doufajíc, že Cas pochopí, že to gesto mu má dodat kuráž. „Co je to? Co chceš, Casi?“

Cas začal mluvit, ale z nějakého důvodu se vyhýbal Deanovu pohledu.

„Tohle tělo, je moje… od začátku cítím, že potřebuje a říká si o víc. Andělé tohle necítí. Necítí. Neexistuje žádná spojitost mezi tím, co chceme a co potřebujeme. Mám hlad, a přemáhá mě únava. Snažím se to ignorovat, ale zdá se, že je silnější, než já. Je to nepříjemné.“

„Jo, vítej ve světě smrtelníků.“

Cas, po Deanovi šlehl očima, patrně zvažujíc, zda si z něj Dean dělá legraci. Lovec se nicméně tvářil vážně a Cas, nakonec kývl.

„Musím uspokojovat potřeby téhle schránky, a dělám to. Je tu ale i jedna emoce. Neukojitelná potřeba. Nevím, co to je. Nevím, o co si říct. Je to…“

Cas konečně přestal mluvit. Jeho a Deanovi oči se setkaly. Dean polkl.

„Zkus to,“ vybídl ho.

A, pak, nevěda, jak k tomu došlo, zda se Cas zvedl ze židle nebo Dean sklonil, jeho a Deanovy rty, se dotýkají.

Líbají se. Nejde o vášnivý polibek. Není ani, sexuální. Cas Deana líbá k uzoufání pomalu, pouze rty na rtech, kůže na kůži. Zkouší a ochutnává Deana, ale nikdy se nedováží zlomit bariéru mezi nimi. Jeho ruce, jsou svěšené podél těla, jakoby Cas nevěděl, co s nimi dělat, a Dean je zamrzlý.

Pak, konečně, Case políbil zpět, ale dřív, než stačil převzít kontrolu a ukázat Casovi, víc, dřív, než použil jazyk, anděl se odtáhl.

Tvářil se, jakoby právě složil komplikovanou skládačku.

Casovy oči ve tmě září. Rty má pootevřené, a mírně narůžovělé a je zadýchaný. Nikdy nevystoupil z Deanova osobního prostoru. Pak, jakoby skutečnost, že právě políbil svého nejlepšího – jediného, přítele, byla na běžném pořádku, řekl, „děkuju.“

Dean, pořád v šoku se nezmohl na víc, než na „Nemáš zač.“

Někdy o tom Dean přemýšlí. Usoudil, že se jednalo o zkrat. A zkusil na tu noc, na Casovy rty, přestat myslet.





Dean to nevydržel. Chtěl Case praštit. Vtlouci do něj rozum. Namísto toho, popadl první věc, která mu přišla pod ruku, a mrštil budíkem o zeď. Castiel s zachvěl, ale ustál půdu.

Pootočil hlavu ke straně.

„Přeskočilo ti? Sakra. K čertu s tebou,“ zařval Dean. Odpověď znal. „Jsi, dočista šílený. Idiot. Casi, nemůžeš se zříct zodpovědnosti! Takhle to nefunguje. Nemůžeš žít ve své vlastní hlavě navždycky. Není to doopravdy. Svět je. A hoří kvůli tobě. Něco s tím udělej. A přestaň na mě zírat.“

Doufal, že výbuch Case probere. Že se Cas naštve nebo, v lepším případě vyděsí a uletí, a nechá Deana o samotě.

Jediné, co Cas udělal, bylo, že se shýbl a zvedl rozbitý budík. Jeden dotek, a byl zase vcelku

Cas ho položil na stůl, opatrně jako by byl ze skla.

„Nemůžeš, to spravit dotykem, Casi,“ zamumlal Dean skrz zaťaté zuby. Spravit mě. Nás. Na Case se přitom nepodíval. „Nemůžeš použít svojí sílu a spravit tohle. Nejsem, budík. Lidi nejsou stroje, Casi, sám jsi to říkal. Nemůžeš to spravit, když to nezkusíš.“

Dean slyšel tikot. A, pak, jedno slovo, „Promiň.“




Dean pozoroval Castiela. Anděl zkoušel složit rubikovu kostku. Sam odjel na nákup a Cas s Deanem zůstali ve srubu sami.

Lovec si odkašlal, přemýšlejíc o tom, jak zlomit tísnivé ticho. Opřel se zády o zeď, udržujíc mezi sebou a andělem jistý odstup. Pak ho něco napadlo.

„Hm, Casi? Ty a Daphne, byli jste vy dva, spolu… jako… fyzicky spolu. Ehm, však víš- pekli jste sušenky?“

Castiel nezvedl oči od kostky. „Ne,“ zamumlal, tvář zkřivenou soustředěním. „Já a Daphne jsme žádný moučník v minulosti neupekli.“

Dean v duchu zaklel. Protočil očima. Už už odešel, a nechal Case jeho zábavě, anděl však náhle znovu promluvil.

„Je to škoda. Rád bych znovu seděl na verandě jejího domu a pozoroval východ slunce, a objal jí.“

Dean polkl. Vybavila se mu podobná vzpomínka na Lisu. On a Cas mají pořád něco společného.

„A nic nevěděl. Je to taková škoda, vědět, a znát a o všechno přijít. Když to zapadne na místo, nemělo by to bolet, ale ono, bolí. Je to škoda, žít…“

Castiel podal šokovanému Deanovi kostku, otočenou modrou stranou vzhůru. Všechny barvy, byly na svém místě a tvořily perfektní krychli.




V Očistci je jezero. Cas u něj sedává, a hlídkuje. Když k němu Dean přistoupí a n a Case mluví, Cas nedá najevo, že o Deanovu ví. Je lapen uvnitř své vlastní hlavy. Dean se nevzdává. Nemůže. Cas je všechno, co v Očistci je a taky Deanova jediná naděje na návrat domů.

Jednou to Dean nevydržel. Cas sedí u jezera, jako vždy, výraz bezelstný. Je zarostlý, a na baloňáku, který mu visí za ramen, zasychá krev, jejíž původ Dean nechce znát.

Dean Case oslovil jménem, a pak znovu, a zas. Doufajíc, že Cas je uvnitř. Dean neví, jak dlouho tady může zůstat, snažíc se přivést svého anděla k rozumu.

Ztratil trpělivost. Když Cas ani po pěti minutách nezměnil postoj, Dean do něj strčil, a povalil ho na zem.

Na moment si myslel, že viděl záchvěv emoce. Vzteku, nebo překvapení. Ale, Cas jen zamrkal, a dál na Deana upíral oči.

„Řekni něco!“

Cas mlčí.

„Oněměl jsi?“

Ten pohled, je moc. Dean z Case slezl. Uvědomuje si, že udělal chybu. Týdny stál opodál, netroufajíc si k Casovi přijít blíž. Když to udělal naposled, Cas ho skoro zabil. Roztrhal na kousky. Dean neví, a nechce vědět proč.

Teď na něj Dean „zaútočil“, což bylo nerozumné, protože Cas by mu, pokud se mu zachce, snadno zlomí vaz.

Ale, Deanovi je to fuk. Zavřel oči. Pořád Case drží u země, ale už nevyvíjí tlak. Čeká, že Cas zmizí. Čeká, až se to, co drží, změní ve vzduch.

„Co, od mě chceš, Casi?“ zeptal se, slabě. Doufal, že Casovi může nabídnout to, co potřebuje. To, co pomůže. Pořídí mu včely, celý roj včel, jestli se odsud dostanou ven.

Dean toho čekal hodně. Tohle ne. Překvapilo ho, když Casův pohled změkl. A, anděl, pod jeho rukama ožil, a vydechl… Cas, vydechl.

Anděl, tiše, hlesl.

„Polib mě.“

Když se Dean nehnul, Cas, se chopil iniciativy. Odvážil se, vztáhl ruce, chytil Deana za límec bundy, a stáhl níž, k sobě. Počkal, a dal mu možnost, odtáhnout se, a změnit názor.

Dean hledí, do Casových očí. Jsou to jeho oči. Cas není šílený. Není monstrum. Není Bůh. Tohle, je Cas. Dean nezkusil zabránit tomu, k čemu se schylovalo. V duchu počítal vteřiny a pak přestal.

Shýbl se, a políbil Case. Vplul jazykem do jeho úst, a Cas, zasténal. Dean neví a nechce vědět, kde se to Cas naučil.

Tolik se toho změnilo.

Cas, se pod Deanovýma rukama změnil. Ze sochy v něco, živého. Kůže pod Deanovýma rukama hřeje, a Casovo vypůjčené srdce tepe. Cas, je překvapivě skutečný.

Dean cítí, že se třese, že lapá po dechu, a drží se Deana jako by lovec, byl poslední záchytný bod ve vesmíru, něco co Case drží pohromadě.

Zřejmě, byl. Cas, znovu zasténal, dlouze a hladově, a Dean přestal myslet. Protože, pokud existuje místo, kde je nikdo nevidí, a nikdo neodsoudí, je to tady, v Očistci.

Cas, je na moment, jeho Cas, při smyslech, a Dean toho využívá a bere si vše, co je mu Cas ochotný dát, to teplo, a lásku a pocit že Dean je zase potřebný, a milován, a není sám. Možná, že zítra, se vše změní.

Možná, pomyslí si, bude Case muset zabít.

Možná, pomyslí si, bude Case v pořádku.

Cas chutná krásně. Ne, jako člověk, a ne jako vzduch. Líbají se věčnost. Dost dlouho na to, aby Dean lapal po dechu, a začal se cítit trochu lehkovážně.

Jendou rukou vplul do Casových vlasů, a druhou Case drží za lem baloňáku, nasáklého krví a blátem. Jakoby, se bál, že Cas se rozhodne zmizet uprostřed… toho, co právě dělají. Že se zase zblázní.

Drží Case, drží ho vším, co má, a ujišťuje se, že Cas ví, že Dean ho drží.

Castiel, se schoulil víc, snažíc se vtisknout do Deana, jakoby chtěl zůstat uvnitř, a žít v Deanovi, a přežít. Kdyby to lidská anatomie neznemožňovala, Dean by mu to dovolil.

Lovec se posadil. Cas, se drží Deana a Dean drží jeho, a proto je lovec sebou do sedu vyzvedne oba. Cas, z Deana nespouští oči. Netváří se šťastně. Když nic, tak unaveně.

Oba, jsou.

Dean rukama zajel pod baloňák, a chodil ho z Caových ramen na zem. Spadl za ně jako deka, na kterou si oba následně lehli.

Uběhla minuta. Hodina. Den. Cas, se jednou vypaří, ale teď Dean přemýšlí o přítomnosti. A, děkuje jakékoli síle, která způsobila, že Cas je, Cas. Je v něm. Je okolo něj.

Je, všechno.

Když pak Dean z Očistce uprchl, a Cas, zůstal uvnitř, Dean tu sílu proklíná.



V Očistci je jezero. Cas u něj často sedává, a snaží se vzpomenout na to kdo je. A proč chodí zrovna sem. Pozoruje svůj odraz na hladině, rozšklebenou tvář, pod nánosem bahna.

Cas, stárne. Každý den tady, je den na zemi. Cas, už nemá žádnou milost. Stárne jako člověk. Ale, Cas to neví. Kdyby umřel, nepoznal by to. Zkušebně se dotkl hladiny vody.

Odraz jeho samého se rozbil, a rozutekl. Všechno, je rozbité.

Cas, vzdychl. Zadíval se do dálky. Voda, šumí, a příjemně studí.

Casovi připomíná zvuk vzdechů. Proč? Zabil tu něco? Patrně.

V Očistci žijí monstra, a Cas ví, že je jedno z nich.




V očistci je vodní plocha. Odráží to, co jste jako zrcadlo. Když do něj Cas jednou pohlédl, a pohlédl hlouběji, do nitra sebe, spatřil záblesk. Jasný plamen.

Patřilo a nepatřilo to jemu. Cas si to vzal, násilím i právem, kdysi dávno. Od někoho jiného. Cas si to vzal, a dotvořil to, co sám je. Skrz oheň a vodu.

Cokoli to je, ten plamen se Casem šíří, a když se mu rozzáří oči, a tvář, a Cas svůj odraz spatří na vodní hladině, ví, že není prokletý.

Ví, kdo je. Je, Castiel.




V písku u jezera, za sebou zanechali pouze otisk páru rukou a křídel.




Kdyby Cas věděl, co představuje, a čemu bude předcházet, jejich akt, byl by na otisk plivl. A, na druhou stranu nikdy nelitoval toho, že to neudělal.

Cas, nelitoval ničeho.




Prodírali se lesem. Náhle, se odněkud z křoví ozvalo varovné zavrčení. Větev vrzla. Dean ztuhl.

„Casi?“

Ucítil dotek ruky, na svých zádech, ujištění, že Cas je přímo za ním. Cas zaryl prsty do Deanových lopatek, nehty přes látku do kůže, tak silně, že to bolí. Na druhou stranu, jde o hmotné ujištění o Casově přítomnosti, a Dean nelituje.

Castiel prsty přitiskl víc, přejíždějíc jimi podél Deanovy páteře, a Dean ucítil jeho dech vzadu na svém odhaleném krku.

„Přímo tady…“

Dean roztřeseně vydechl. „Dobře.“

Castiel si nemyslí, že kdy slyšel něco krásnějšího.

Ví, že by ho to, vzhledem k okolnostem, a situaci, v níž se nachází, nemělo těšit, ale těší. Přemýšlí, zda to z něj dělá víc monstrum nebo člověka.




Nezáleželo na tom, čemu se vyhnuli a jakou volbu učinili, všechno směřovalo sem.

Cas Deanovi při jedné příležitosti, pod vlivem léků a čehosi dalšího, vysvětloval princip vesmíru. Princip, Osudu a Boha. Anděl řekl, že právě pro tohle byli stvořeni.

Lucifer věděl, o čem mluví. Jakoukoli cestu zvolí, všechno je dovede do jedné destinace. Ne proto, že svobodná vůle není, ale proto, že každá bytost má účel. A, vesmír se postará o to, aby ten účel byl naplněn.

Kdyby tomu tak nebylo, celý vesmír se zhroutí a zabije to i Boha.

„Tohle, je ono, Deane.“

„Tys věděl, že se stane TOHLE?“

Cas semkl rty. Samozřejmě, že NE. Proč, Dean nikdy neposlouchá?

Pokrčil rameny a zkusil se nenuceně usmát. Cas se teď usmíval mnohem víc, než kdysi a nejednalo se o veselý úsměv.

„Jsem, co jsem. Stalo se, co se stalo. Co s tím asi tak podle tebe svedu?“ zeptal se, zatímco zápasil s uzávěrem lahvičky léků.

Dean protočil očima a tiše zamumlal cosi obscénního o smýšlení zatracených hippies.

Dean se s předurčeným účelem stěží dovedl smířit stejně snadno, jako Cas. Odmítl se vzdát. Cas si přál mít stejnou neutuchající víru v hodnoty.

Zkusili zavřít bránu Pekla. A, namísto toho, vypustili ven Ďábla. Ne nadarmo se říká, hrát si s ohněm. Zdálo se, že Dean si prostě nezaslouží pauzu. Vyložil všechny karty na stůl a čekal, s čím život přijde.

Nebyl proto překvapený, když to, co vešlo do motelového pokoje, nebyl Sam, ale Lucifer.

Kdyby Dean nepolykal vzlyky, musel by se, smát. Smát!

Sam, což bylo uklidňující, nesouhlasil jen tak. To, co ho nosilo, ho přinutilo říct ano. Skrze lásku. Sam zachránil svojí ženu, a pravděpodobně i Deanův život.

Dean si nemyslel, že on osobně pořád věří v něco, jako láska.

Nevěděl, v co věří.

Nevěděl, ZDA věří.

Když se Dean vzdal, bylo to totéž, jako pozorovat hasnoucí pochodeň. Světlo a teplo ze světa vyprchalo a Castiel zůstal po tmě, a sláb.

Castiel se kdysi zapřísáhl, že se obrní proti emocím.

Nemohl si pomoc. V tu chvíli cítil všechno. Deanovu bolest, a nenávist.

Nevěda, co víc dělat, položil Deanovi v gestu útěchy ruku na rameno a lovec jí vztekle setřásl.

„Deane…“ chtěl dodat, „promiň“. Až, pak si vzpomněl, že to Dean neslyší rád.

Zkusil lovce utěšit polibkem, říkajíc „Já, jsem pořád tady“. Doufal, že ve vzájemné blízkosti rozeznají jeden druhého. Cas Deana, a Dean Case.




Spoušť s kovovým cvaknutím zapadla na místo. Castiel byl připraven vyrazit.

Následoval Deana ven, skrz kemp a les, skrz závoj mlhy. Vstříc, smrti, a co hůř, životu.

Dean, člověk, vedoucí anděla.

Dean se neohlédl. Hnala ho zuřivost a jakýsi vnitřní pud, který mu nedovoloval se vzdát, dokud ho něco skutečně nerozená na kousky.

Cas si mockrát říkal, že Dean lituje toho, že k tomu nedošlo, že ho Cas dovedl složit dohromady, ale anděl nikdy nenašel sílu k tomu Deana roztrhat a skončit to. Dean by ho nechal.

Teď pozoroval vzdalující se záda, a věděl, že je pozdě. Všechno, vedlo sem.

Dean v šeru zářil, jako jasný plamen, a to světlo vycházelo z něj. Občas, měl Cas pocit, že pořád vidí jeho duši. Nebo, její zbytek. To, co skomírá.

Cas, ho za to nenáviděl. A obdivoval. A, miloval. To, co pohánělo Case, byl Dean. Dean nebyl uvnitř Case, byl o krok vpředu.

Byl všude.

Možná, Deanova část, něco z lovce, co si Cas kdysi vzal a přivlastnil, pořád existuje uvnitř Case. Možná, Cas Deana po tom všem, doopravdy spasil.




Sam tady s nimi není. Cas je. Rozumí Deanovu hněvu. Kdyby se ho Dean rozhodl ze vzteku zardousit, Cas by mu to dovolil.

Ví, že by ho mělo mrzet, že je tady, s Deanem, protože to znamená, že Sam tady s Deanem není. Ale, Castiela to nemrzí. Nemůže. Zdá se to být správné. Stát, po Deanově boku, je správná věc, jakoby Cas byl právě pro to stvořen.

Má to tak být.

Cas, by měl být tady, a právě tady je. Smysl Castielovy existence.

Castiela mrzí, že ho to nemrzí.




Castiel seděl ve srubu. Nohy ve špinavých botách, nedbale položené na stole před sebou, a čistil automatickou zbraň. Venku se stmívalo.

Světlo v místnosti skomíralo.

Dean byl nervozní. Co chvíli vyhlédl z okna, jakoby očekával útok ze strany nepřítele, což nebylo nemožné. Uklidňující byla pouze skutečnost, že Cas je zrovna čistý.

Anděl se nikdy nezbavil závislosti na lécích, které mu naordinovali, když se zraněný a vyčerpaný, vrátil z Očistce.

Dean si odfrkl a odstoupil od okna.

Překvapil ho Casův hlas.

„Chceš mě ošukat?“ zeptal se konverzačním tonem. Nevěděl, zda se snaží rozptýlit sebe, nebo Deana.

Deanovy kroky ustaly.

Lovec zvedl oči. Pohlédl na Case, jakoby ho právě bodl do zad.

„Ne,“ vyštěkl.

Cas se ušklíbl. Částečně zklamaně, a trochu rozmrzele. Anděl, sklopil oči, a pod Deanovým dohledem, pokračoval v čištění ruční zbraně.




Smířil se s tím, že tohle je jeho život.

Castiela to nemrzelo. Právě pro tohle byl stvořen.

Maky: Na úvod říkám, že já samozřejmě chci znát detaily Tvé cesty A jsem moc ráda, že jsi se živá a zdravá opět navrátila a hned napsala tak skvělou povídku Hmm... když tak nad tím uvažuji, klidně by to tak mohlo být. I like it Jak píšeš, dějově by to zapadalo. A kdo ví, co si pro nás scénáristé připravili. Stále doufám, že pokud mají v plánu opravdu 10 sérií a finito, tak by ten děj mohli pořádně propracovat s tím, že desátá série by opravdu skončila v Detroitu. Ale nevím nevím, zda na to mají kuráž A pokud jde o tvou myšlenku, zda existuje svobodná vůle nebo jsou všechny naše činy dílem osudu... Nevím... ale doufám, že si život utváříme sami a ne, že je za nás řízen někým... Představa, že je můj život již nalinkovaný je pro mě dost depresivní. Takže zůstávám u svého životního optimismu a Tobě děkuji za tuto povídku

Tak já ti ty detaily napíšu do zprávy! Jsem ak unavená. Pořád ještě ty dva týdny dospávám. Připomíná mi to jednu povídku, v níž Cas musel dospávat.. ale, to jsem odbočila Zkusím Ti to napsat, ještě dnes nebo zítra. Tší mě zájem

Jinak doufám, že ses ty dva týdny tady měla dobře.

Tahle povídka mě napadala, když jsem shlůédla nové promo. Nejdířv jsem měla vztek, pak jsem byla smutná a pak mě napadlo tohle.. víš, jedna věc na SN je skvělá - klidně by to tak "mohlo být", protože ty jiné reality tam jsou a nikdo neřekl, že Cas v té jedné nežije, že v té jedné se neděje něco jinak.. tolik možností. Když někdo někde umře, nebo je zraněn nebo zrazen, většinou je prostě mrtvý. V SN nikdy. V SN vždycky existují ještě i jiné světy.

Někde byl Cas milován.

Tuhle povídku jsem neplánovala. Psala jsem jí postupně a postupně mi docházelo, že ono to sedí. Nějak to samo dospělo k tomu Casovi z 5x04. Co se stalo mezi ním a Deanem? Co Casem tak mocně itřáslo, že přešel na pilulky, a klidně se pro Deana nechal zabít a přišel o vlastní sebeúctu a Deana následoval a nezkusil mu odporovat?... pořád mi nesdělo, že by to mohla být jen dohra páté série. Něco v tom muselo být. SA když jsem si představila Case - po sedmé sérii, to čím si prošel, jak byl zlomený, a jak se cítil vinen a naopak, co k němu cítil Dean... i kdyby se Cas nějak zotavil, nějak ho to muselo piznamenat. A, kdyby se z něj stal člověk - a koukni na promo fotky, jak je Cas zarostlý (vážně mi připomíná Case z 5x04), klidně by to tak mohlo být...

prostě je to geniální. Možná to nebyl záměr tvůrců a pravděpodobně Case nakone cpovedou jinam. Ted jsem četla jiný spoiler a zdá se, že Case bude "zandělizován"- v dobrém slva smyslu... ale, to nic nemění na to, že by to mohlo být právě tak.

I Dean se pomalu ale jistě blíží tomu Deanovi s 5x04. Takže, kdo ví, zda si to tvůrci uvědomují a možná je to jen má fantazie, ale já si za tím stojím

A, děkuji za komentář