Hm... v rychlosti jsem dokončila další část. Je krátká, ale říkala jsem si, že krátké je možná lepší než nic? Každopádně, po téhle části přijde ještě jedna - a pak, bude konec... odvaujete se hádat, jak to dopadne?
Kdo poznal, nebi chce zkusit uhádnout, co jsou ta zvířata zač?
Pokud chce někdo vědět, proč jsem použila zvířata - vše, co vstupuje do jiného scěta (zem, Očistec?) na sebe bere nějakou podobu. Svhránku. Manifestaci. Přišlo mi správné, že v Očistci na sebe vzali podobu zvířat.
V téhle kapitole je náznak toho, že i Dean se octlv Očistci z nějakého důvodu. A až ted mu možná došlo, nebo dojde pár věcí.
Napsáno ze dvou pohledů, nejdřív Deanova, a pak Castielova.
PS: Další kapitola bude hrát hodně na city. A bude o poznání delší než tahle.
Stejně se ale nemyslím, že to dokončím do středy...
ENJOY
OČISTEC
EYES OF GOD
„Do prdele.“
Někdo obrátil Očistec vzhůru nohama. Ne, došlo Deanovi, něco je špatně se mnou. Obvyklá reakce člověka, v případu napadení, je šok. Dean byl lovec, a šok proto vmžiku odezněl. Bránil se, proti bestii však neměl šanci.
Bojoval se změtí zubů a drápů. Hustá srst Deanovi znemožňovala vidět víc. Nebyl to férový souboj. Dean se jednoduše snažil ubránit a to značně neefektivně. Zmítal sebou, ve snaze zvíře odstrčit, docílil však jenom toho, že vlk zaťal zuby do nabídnuté paže. Dean vykřikl. Ochromila jej bolest. Byl lovec dost dlouho na to, aby věděl, že prohrál, a nic, co udělá, ho nezachrání. Bylo otázkou času, kdy jeho tělo podlehne síle nepřítele. Při smyslech ho udržoval pouze adrenalin.
Zem pod ním zvlhla, a Dean si uvědomil, že to, po čem klouže, je jeho vlastní krev. Bylo těžké říct, odkud krvácí, a zda zvíře prokousl některou z jeho hlavních tepen. Vlk Deana uchopil za nohu, a odtáhl o kus dál, a Dean příliš vyčerpaný, se nezmohl na odpor. Zkusil zvíře přeci jen oslabit, nadzvedl se, a uhodil ho do tlamy. Vlk se rozzuřil, a zaťal drápy do Deanova ramena.
Deanovi se vybavilo dejavu. Už jednou byl hračkou pro psa. Tentokrát se agonie táhla mnohem déle. Cokoli se ho snažilo rozsápat, dávalo si to na čas. Jako kočka hrající si s myší, dávajíc přednost mučení před ranou z milosti.
Ležel v prachu a těžce oddychoval. Stejný instinkt který Deanovi velel zvednout se a bojovat, mu napovídal, že přišel čas vzdát se, zabořit tvář do země a přijmout nevyhnutelné.
Vlk na něj šlápl a přidržel Deana u země. Sklonil hlavu. Dean ucítil zápach sýry. Je to tady, pomyslel si.
Byl zpola šílený bolestí a hlavou mu běželo jediné. Ukonči to.
Svět se rozplýval. Dean upadal do nevědomí. Vzpomněl si na mámu, a na Lisu a Bena. Myslel na Sama a na to, že bratra zklamal. Doufal, že Sam mu jednou odpustí. Myslel na Peklo.
Je Bobby v Nebi?
A, pak, si vzpomněl na Case. Přinutil se nadzvednout hlavu, ignorujíc výhružné vrčení. Očima vyhledal anděla. Spatřil ho o pár metrů dál, v přítomnosti toho největšího orla, kterého Dean kdy viděl.
Asi, blouzní. Odtrhl oči od přízračného dravce, a zahleděl se na Castiela. Jejich oči se setkaly. Viděl, že anděl se zkusil zvednout, a pták mu v tom zabránil.
Deanova hlava klesla, ale oči z Castiela nespustil.
„Běž,“ hlesl, doufajíc, že Castiel slyší. Rozkašlal se. „Zachraň se, Casi.“
Castiel se zatvářil, jakoby do něj uhodilo, oči rozšířené hrůzou. Zavrtěl hlavou.
Dean zavřel oči. Probrala ho až bolest. Zvláštní, Dean si nemyslel, že to může bolet víc.
Vlk otevřel velkou tlamu a zahryzl se do Deanovy paže. Utrhl jí.
Svět zčernal.
…
Obluda Deana porazila na zem. Byl to mohutný v kohoutku dobré dva metry vysoký vlk, s rudýma očima. Určitě pocházel z Pekla. Lovec dopadl na záda, a instinktivně zvedl ruce, ve snaze ubránit se zubům a drápům. Vlk zavrčel, zakousl se do Deanovy nohy, a táhl ho pryč.
Castiel nepřemýšlel. Rozběhl se k lovci, odhodlaný zaútočit na vlka holýma rukama. Něco, mu v tom zabránilo. Něco, andělu zastoupilo cestu. Nejdřív si všiml stínu, který zastínil slunce. Castiel ztuhl. Cítil, cizí přítomnost. Pocítil, svátost. Kdyby měl křídla, stáhl by je okolo sebe, protože síla, která vstoupila do světa, byla absolutní.
A, pak mezi ním a Deanem bojujícím o život, stál orel, větší než Castiel, větší než jakýkoli anděl. Snesl se na zem. Pták stáhl křídla, a Castiel, se zkusil dát dohromady. Zkusil orla obejít.
Pták ho zobákem jemně odstrčil a povalil na zem. Castiel se zvedl, snažíc se za každou cenu pomoci Deanovi. Pták ho znovu povalil.
Anděla to rozzuřilo. Pták s ním nebojoval, ale zdálo se, že proti jemnosti, téměř mateřské něze, s kterou si počíná, Castiel nemá šanci.
„Musím pomoc Deanovi,“ vyhrkl, ač nevěděl, proč to zvířeti říká. Zřejmě mu nerozumí. Zvedl se a pták konečně ztratil trpělivost. Sklonil hlavu a zobákem Castiela přidržel u země.
Castiel instinktivně roztáhl pár křídel, která už neměl. K ničemu nedošlo. „Pusť,“ Zmítal sebou, a nakonec přestal, vyčerpaný soubojem. Těžce oddychoval.
Pootočil hlavu a periferně pozoroval souboj, který se odehrával mezi Deanem a vlkem.
Vlk Deana vláčel okolo jako hračku, a za lovcem zůstávaly krvavé stopy.
Castiel se v Očistci často něčeho, bál, ale zatím se nikdy nebál tak moc.
Dean umře, a Castiel s tím nic nesvede. Už ho nesloží dohromady. Přijde o Deana a nic ho znovu neoživí.
Žádný zázrak. Žádný, Dean.
Dean prohrával a Castiel to nemohl spravit. Měl Deana ochránit a nesvedl ani to.
Castiel si uvědomil něco strašlivého. Tělo v Očistci je pouze, manifestace. Útočí to na Deanovu duši, ne tělo. Proto si to dává tolik záležet na tom, kam kousne. Zničí Deanovu podstatu. Zničí to Deana.
Castiel nikdy nenajde všechny kousky, a Dean nikdy, znovu, nebude.
Zkusil odstrčit zobák. Prsty přitom vjel do peří. Bylo překvapivě hebké. „Nech mě…“ zavrčel rezignovaně.
Dean zakřičel. Castiel slyšel stejný zvuk jen jednou, v Pekle a všechno v něm se okamžitě sevřelo. Vyhledal Deanovy oči.
Jeho rty se pohybovaly,
„Běž,“ Dean se trhavě nadechl. „Zachraň se, Casi,“
Casiel si neuvědomoval, že vrtí hlavou.
„Je, to pořádku,“ ujistil ho šeptem Dean. „Chci, abys šel… zachraň se.“
Castielův svět se rázem proměnil. Jakoby na tohle čekal miliony let. Až na něm někomu bude záležet, dost na to, aby Castiel byl na prvním místě. Dean by neváhal umřít pro Sama, a chtěl udělat totéž i pro Castiela.
Jakoby anděl čekal na to, až nebude jen Castiel, ale Cas, a ten nepodstatný rozdíl změnil Nebe, Vesmír, hvězdy… Castiela.
Bylo to důležitější než být anděl. Záleželo na tom víc než na Bohu.
Nemohl Deana opustit. Byl pořád, vzdor všemu, jeho strážný anděl.
Castiel zvedl oči, a zadíval se na orla. Poprvé se zvířeti zahleděl do očí. Pták je přivřel. Castiel pocítil zvláštní nutkání zabořit tvář do hebkého peří, a usnout.
Orel se díval na Castiela, a skrz něj, do něj, přímo do Castielovy mladé duše.
Zdálo se, že Castiela už dlouho zná a Castiel znal jeho. Odněkud.
Přestal se vrtět, a znehybněl. V očích orla spatřil vlastní odraz. Nejen, zvenku. Viděl, co je uvnitř, viděl svojí duši, a Castela překvapilo, že se tak moc nezměnil. Byl menší, než kdysi, pravda ale nejspíše díky kousku Deanovy duše, zářil pořád stejně. Možná, víc.
Neměl křídla.
Pak se odraz začal rozplývat a Castiel spatřil víc. Něco, na co kdysi dávno zapomněl, a přitom nezapomněl. Pamatoval si, že to znával, a nevěděl jistě, co to je, ale teď se mu vybavovaly… kousky.
Bylo to v těch očích. Castiel po tom vztáhl ruku, jako žíznivý syn, který konečně našel pramen, z nějž se může napít a ukojit žízeň.
Našel to. Bylo to ztraceno a Castiel to našel. Polkl. Ty oči, zná. Září a jsou starší než Castielovy, starší než hvězdy na obloze, starší než cokoli.
Vzhlížejí k němu s láskou a porozuměním a Castiel se v nich touží ztratit, chce, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, protože, je doma.
Castiel jemně vydechl.
Jde o jiný druh lásky. Je to,
Dean zakřičel znovu, a Castiela vytrhl z transu. Orel otočil hlavu, hledíc stejným směrem, jako Castiel.
Vlk sklonil obrovskou hlavu, zahryzl se Deanovi do paže, a utrhl jí. Dean, přestal křičet. Castiel si myslel, že možná přestal dýchat. On, přestal dýchat už před chvílí.
Omráčila ho hrůza. Dean, pomyslel si, a ač pohnul rty, neřekl to nahlas. Orel z něj slezl, ale Castiel to stěží zaregistroval. Nedovedl od Deana odtrhnout oči, nebo myslet.
Dean, běželo mu hlavou zas a znovu dokola. Castiel neuvažoval jasně. Vše, zbrodila krev – pak byl konec. Dean se nehýbal.
Orel roztáhl křídla a konečně se vydal lovci na pomoc. Vznesl se, uchopil vlka drásajícího Deanovo tělo, do spárů a shodil bestii z hory.
Vlk zavyl, a nad Očistcem se stáhl černý mrak. Pak,
bylo ticho.
Domov 
Stránka 
Výborně napsaná část. Jen škoda, že si vše Dean a Cas uvědomili až tak pozdě... i když možná ještě tak pozdě není 
Hlavně ta Casova část se mi líbila. Jde vidět, že máš k němu hlubší vztah 
Takže už se těším na poslední část 
