KONEC SVĚTA

Povídka navazuující na díl 8x17. Obsahuje pár spoilerů, ale ve skrze jde o fikci. Útržky života Deana a Sama a Castiela měsíc za měsícem... až do KONCE.

Jak se změnili a proč?

Varování: slash. A, sex. A, pár neslušných peprných slov. Ale, vzdor tomu všemu i pocity. Hodně, hodně pocitů...

a, Casiel se konečně podívá na film, "Wonderfull life."

ENJOY. THE WORLD IS ENDING.

KONEC SVĚTA

Deanovi došlo, že to končí, když stál v motelovém pokoji, Sam byl čert-ví-kde a Castiel, padlý Anděl Páně, se choulil na zemi, u paty postele. Castiel měl svěšenou hlavu, dýchal zrychleně a nehty zatínal do vlastních dlaní.

Poprvé se předávkoval. Najednou, se předklonil a zvracel. Dean odvrátil tvář. Bylo to nechutné, ale důvodem nebyl vyvrácený obsah Castielova žaludku. Bylo to jednoduše… žalostné. Ponižující.

Dávivý zvuk ustal – Dean otočil hlavu, a zjistil, že Castiel k němu vzhlíží. Byl vyděšený. Castiel měl strach.

Dean znovu, uhýbal pohledem, tentokrát před Castielovýma sklenýma očima. Nevydržel to, a zavřel svoje. Nalehl na trám dveří a nadechl se. Zvenku se ozývaly výstřely. Co se, stalo se světem? Takhle to skončí. A, přemýšlel Dean, mohl něčemu z toho zabránit – mohl to změnit? Tak jako tak, je pozdě.


Nebo ne?

Listopad 2013

Květen 2013


Hlas boží. Rocken – rocken roll… ne, hlas boží… do pytle. V takových podmínkách, Sam nedovedl pracovat. Zaklapl knihu, sevřel jí v podpaží a sešel do kuchyně, aby zjistil, co se děje. Bolela ho hlava, a Deanovou vinou. Přesněji řečeno, za to mohla muzika vyhrávající v rádiu.

„Deane – Deane!“ Sam otočil vypínač, a muzika ztichla. Dean vykoukl zpod linky, a zamračil se. V jedné ruce držel klíč, a v druhé špinavý hadr. Sam nadzvedl obočí. „Co děláš?“

„Utěsňoval jsem –„ zavrtěl hlavou. „Nic,“ Vyškrábal se na nohy, a začal si umývat ruce. Na lince stála poloprázdná láhev whisky a vedle sklenička. Sam si pamatoval, že láhev byla ještě včera, plná.

„Neměl bys s pitím přibrzdit?“ zeptal se mírně.

„Možná bych měl pít víc,“ odsekl Dean. Skončil s mytím rukou a pod Samovým dohledem si je začal otírat. Ta levá krvácela. Dean si z potyčky s vodovodním těsněním zjevně odnesl ošklivý škrábanec.

Sam nevěděl, proč Dean nepožádal o pomoc Castiela. Andělu by stačilo lusknout prsty.

Castiel seděl opodál, a zaujatě, Deana pozoroval. Když se Sam podíval jeho směrem, anděl otočil hlavu a zadíval se na protější zeď.

Zdálo se, že nejen Dean dnes vstával levou nohou napřed. „Co je to?“ zeptal se lovec, poukazujíc na knihu, kterou sebou Sam přinesl. Natáhl ruku, ale k Samovu překvapení si k sobě přitáhl hrnek s kávou, ne alkohol.

„Píše se tu, že Metatron je prvotní anděl – ten úplně první,“ dodal významně. „Takže když říká, že – Deane, posloucháš?“

„Jo? A?“ Napil se kávy, a namátkou zalistoval v knize. „Je to křídlený žvanil, žádná novinka. Hej, Casi, tohle se ti podobá – koukni.“

Castiel, pootočil hlavu ke straně. Jejich oči se setkaly. Deana vždycky, když se na něj podíval, zarazil Castielův zjev. Nový úbor, a především žádný baloňák.

Dean a Sam pořád nevěděli, zda Castiela ochrannou andělské tabulky pověřil Bůh nebo Metatron, ale Metatron, který se před týdnem objevil tady, v jeskyni (očividně byla andělu-vzdorná, ale Metatron se nepočítal), o takové banalitě nehodlal diskutovat. O čem diskutoval, byla tabulka a instrukce, jak s ní zacházet.

Okřídlený kretén se objevil jenom proto, aby všechno, víc zamotal. Anděly by zabilo, kdyby jednou odpověděli přímo? Dean si pamatoval Castielův výraz, a jak nerad se tabulky vzdával. Neřekl nic, ale Dean viděl, že si jí chce nechat. Tisknul si cestovní tašku k hrudi, a když paže rozvinul, vzdal se tím něčeho víc, než jenom kusu kamene.

Dean nevěděl, kolik toho jejich anděl ještě snese.

V tu chvíli pomyslel, že pro Castiela by bylo lepší, kdyby ho sem nikdy nepřivedl.

Začalo to snem. Deanonovi se v něm zjevila Naomi.

„Věř, nechovám k němu ani tobě, žádnou zášť,“ řekla. „Zatím to nebylo osobní. Nechtěj doopravdy vzbudit můj hněv. Mám tři hlavy a jedna z nich je lví. Teď sníš, ale vystrčíš hlavu, a já ti jí ukousnu.“

„Třesu se. Došlo mi to, víš… viděl jsem, malého Pinocchia, kterého jsi z Case udělala.“

„To? To nic nebylo. Jenom jsem Castielovi tak říkajíc… pocuchala peří.“

Dean k ní přistoupil, a prakticky se třásl, vzdor skutečnosti, že ve snu neměl fyzické tělo. „Jestli na něj znovu vztáhneš ruku, přísahám, že ti vyškubu to tvoje, lví hlava, nebo ne.“

Usmála se. Ta kráva se usmála. „Tak jako tak, pokud ho Crowley najde přede mnou, nebude co, cuchat. Nemůžu tě přinutit se mnou spolupracovat, ale určitě ti nemusím vysvětlovat, co Castielovi od démona hrozí.“ S tím se vypařila, a Dean se probudil v bunkru, v posteli, zamotaný do peřin a prostěradla. Věděl, že Naomi jde o tabulku, ne o Case, ale na jednom se shodli – musí Case najít dřív, než Crowley.

Dean ho našel.

Šokovalo ho, kde se Castiel schovává. Ale když se nad tím zamyslel, dávalo to smysl. Řekl Castielovi, že je rodina a Castiel se vydal tam, kde to začalo. Do bezpečí. Domů. Do Dakoty. K Bobbymu.

Když Dean zaparkoval vůz na dvoře, a vydal se k terase u zadního vchodu do domu, kde anděla zahlédl, neubránil se melancholii. Vdechl prach a zem, a vůni benzínu.

A, spáleniště.

Castiel seděl na posledním schodu – na tom, co zbylo z ochozu, a pozoroval západ slunce. Nepřekvapilo ho, že Dean je tady. Neodtrhl oči od oblohy.

„Casi…“

Castiel pomalu, otočil hlavu, a Deanovi se ulevilo, když spatřil jeho oči. Neskutečně jasné, a modré – ne prázdné oči cizince, s nímž se utkal v kryptě.

Co ho mátlo, bylo oblečení. Džíny, a vojenská bunda na místo saka. Castielův baloňák vykukoval z cestovní tašky, která Castielovi ležela u nohou.

Dean se váhavě posadil. „Vidím, že jsi slovo variabilita konečně zařadil do svého slovníku. Nebo, šatníku? Nic mi do toho není, Casi, ale čistě ze zvědavosti, proč ses tak ohodil?“

Castiel přivřel oči, a vydechl. „Mám rád svůj oblek, Deane,“ řekl rozvážně, „ Chybí mi to – „

Co přesně?

„Ale schovávám se. Před anděly a… démony. Přitahovat pozornost je nerozvážné.“

„Došlo ti to? Lidi nemají účetní v oblibě.“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Nejsem… informoval jsem se – „

Dean se usmál. Byl rád, že se anděl s jeho zkušenostmi nenasoukal do růžového ponča.

„ – a usoudil, že v tomhle, zapadnu mezi lidi,“ přejel prsty po lemu bundy, kterou měl na sobě a uhladil jí. Byla zalátaná, a určitě z druhé ruky, ale Castielovi seděla na míru. „Měl jsi pravdu. Praktické oblečení je pohodlné. Je to jen… je to nezvyk. Ale, na tom nezáleží teď, když mám novou misi.“

„Misi?“

„Mám novou misi, Deane,“ Castielovi se rozzářily oči. „Tentokrát, jsem prospěšný. Začal jsem to jako člověk, a jako člověk to dokončím.“

„Mluvíš o té tabulce.“

Castiel kývl.

Dean na něj zíral dobrou půl minutu. Pak řekl. „Páni. Ale, poslyš, když jsem tě tu našel já, Crowley tě najde taky. Vím o bezpečnějším místu. O úžasném místu,“ a když se Castiel nadechoval, dodal. „Tu tabulku si nech, já ti jí nevezmu. Jen… pojď se mnou, Casi.“






Metatron měl jiné plány, a Castielovi nezbylo, než se tabulky vzdát ve prospěch… vyššího dobra. Jeho úkol, skončil.





„Hej, Casi, tohle se ti podobá – koukni.“

Castiel zamrkal. Pak, zmizel. A vzápětí se zhmotnil přímo před Deanem.

Dean si za ta léta zvykl, ale nečekal, že Castiel se přemístí, když se oba nachází ve stejné místnosti. Leknutím se zalkl kafem, a začal prskat. Castiel klidně přihlížel, hlavu pootočenou ke straně.

„Co to k čertu,“ zasýpal Dean, když popadl dech, „mělo znamenat?“ Odložil hrnek, a podíval se na zlité tričko. Zaklel.

Castiel, zíral.

„Nohy,“ připomněl mu. „Zakrněly ti?“

Castielův výraz se nezměnil. Deanovi se zdálo, že mu možná – jenom možná, zacukal koutek. Zavrtěl hlavou a šel se převléct.

A tak to pokračovalo. Deanovi neuniklo, co Castiel dělá. Přemisťoval se, z jedné místnosti do druhé. Z jednoho konce místnosti na druhý… nepoužíval dveře. Ani, nohy.

Dean se zprvu tvářil, jako že nic, protože Castiel nikdy nebyl úplně normální, ale nakonec to nevydržel. Seděl u stolu, za počítačem a Castiel postával opodál, a zíral na strop.

Dean ho pozoroval. Poklepal hrotem tužky o počítač. „Casi… přihraj sem něco k pití, prosím tě.“

Castiel se podíval na řadu hrnků v kredenci nad hlavou. Jeden vyndal. Najednou zmizel, a vzápětí se zjevil o metr dál, u Deana.

„Fajn. To stačilo. Dělá ti to dobře, nebo co?“

Castiel nadzvedl obočí. „Nechápu – „

„Tohle,“ Dean se rozmáchl. Castiela to na okamžik rozptýlilo. Až když Dean lusknul prsty, získal si znovu jeho pozornost. „Co je to s tebou? Proč se pořád přemisťuješ?“

Castiel se ošil. Muselo se mu nechat, že vypadal zahanbeně. „Nevěděl jsem, že ti to vadí. Jenom jsem se… protahoval,“ uhnul očima, a ulpěl jimi na protější zdi za Deanovým ramenem.

Dean se ušklíbl „Když je nepoužíváš, není divu, že ti nohy ztuhly.“

„Ne. Ne, nohy,“ odvětil anděl klidně.

Deanovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem Castiel mluví. Vytřeštil oči.

„Myslíš – ty myslíš…“ nedokončil větu. Zadíval se někam, za Castiela, ale neviděl nic neobvyklého. Ani stín křídel. Ani mžitku před očima.

„Deane – „

Zrudnul. „Promiň. Chápu,“ Nechápal, ale věděl, že mu do toho nic není.

„Prostor,“ řekl anděl, jakoby to vše, vysvětlovalo. „Lucifera zavřeli do klece za trest, protože byla… malá. Nemohl, létat. Nemohl... existovat…“

Dean nevěděl, co ho šokuje víc. Zda Castielovo přirovnávání se k Ďáblu, anebo že tenhle dům považuje za klec. „Chceš mi říct, že trpíš klaustrofobií?“

Castiel ztuhl. „Já… ne. Je to složité.“

„Jasně, že je,“ Dean se podrbal vzadu za krkem. „Takže, tohle… protahování, pomáhá?“ Vzpomněl si na to, co slyšel o ptácích zavřených v příliš malé kleci. Jak, z nedostatku prostoru zešílí a nakonec se sami oškubou.

„Protáhnout si křídla je přirovnání, Deane. Víš, jak velký jsem. Je to… tohle tělo, nepojme všechno, a – je tu tak těsno – “

Dean zvedl ruku, dřív než toho Castiel stihl říct víc, a umlčel ho. „Chápu, Casi, Došlo mi to. Proč jsi nic neřekl?“

Castiel na něj úkosem pohlédl. „Nemám na výběr, Deane.“






„Kdyby ses teď mohl… rozletět do světa, kam?“

Dean se nudil. Zkoušel se dívat na televizi, ale skončil u toho, že se díval na Castiela, který se díval na televizi. Anděl sledoval telemarketing. „Co prosím?“ zeptal se, aniž přitom odtrhl oči od obrazovky.

„Místo. Kam by ses vydal, kdybys mohl? No tak, nestyď se. Kam? Socha svobody? Grand Canyon? Hawaii?“

Castiel neodpověděl hned, oči nalepené na obrazovce, a Dean to skoro zamluvil, ale najednou anděl otočil hlavu a řekl. „Himaláje. Rád pozoruji hvězdy, z vrcholku hor.“

„Och… to je, super Casi.“

Castiel se na Deana podíval, jakoby zvažoval, zda si z něj Dean střílí, ale Deanův výraz byl vážný. Polkl, osmělil se, a pokračoval.„ Cypřišové hory. Na jaře je tam krásně.“

Dean neměl tušení, kde to je, ale kývl i tak.







„Chci něco zkusit, Casi.“

Castiel seděl na gauči, knihu, kterou nečetl v ruce.

„Chceš si povyrazit?“

„Ne, děkuju.“

Deanovi zacukal koutek. Posadil se naproti andělu tak, že Castiel neměl na vybranou a musel se na něj podívat. Anděl pomalu, zvědavě zvedl oči.

„Chci…“ Dean se podrbal vzadu za krkem. „Chci, tě někam vzít.“

„Deane – to není dobrý – „ začal, ale Dean ho přerušil.

„Ty nechceš? Myslel jsem, že se nudíš. Našel jsem tady tohle, a Sam říkal…“ vytáhl amulet, a podržel ho ve vzduchu tak, aby na něj Cas dobře viděl. „Je to ochranné. Vím, že to není moc, ale schová tě to.“

„Ne před Naomi.“

„Mohlo by. Koukni, mluvím o vycházce, ne přeletu nad Himalájemi. Nemůžeš tady trčet věčně, Casi. Chceš, aby ti nohy zakrněly?“

Castiel se podíval na svoje nohy, jakoby zvažoval, zda je to možné. Odfrkl si.

„Dám pozor,“ ujistil ho Dean.

Castiel zaváhal. Nebál se o sebe, ale o Deana a Sama. Nechtěl jim ublížit. Zadíval se na přívěšek, který mu Dean nabízel, a nakonec Deanovi do očí.

Naomi Castiela vytrénovala k zabíjení. Zabil ho. Zabil Deana. Ale, jenom jako. Ve skutečnosti, všechno probíhalo stejně – až do chvíle, kdy se na Deana podíval – doopravdy podíval – podíval se lovci do očí, a spatřil záblesk čehosi, jako, Dean.

Spatřil vzpomínky (svoje, Deanovi), spatřil Deanovu duši… cítil ho.

Figuríny, které zabil, duši neměly. Nemohl zabít, Deana.

To, v co věřil. To co věřilo v něj. Ne v Boha Castiela… ne v Anděla Páně, ale v něj. Castiel doufal, že je to pravda.

Vybral si.

A protože byl anděl, věděl, že bude potrestán.

Vztáhl ruku a dotkl se kovového kroužku na řetízku. Vypadal jako prsten, s vyrytými symboly po obvodu. Přetáhl si ho přes hlavu.






Castiel se rozhlédl po restauraci. Změť zvuků, a tváří. Nadechl se nosem a vdechl nové, neznámé vůně…

„Casi – Casi?“

Dean se na něj starostlivě díval. Anděl zamrkal. „Jsi v pořádku, Deane?“ zeptal se.

Dean si nemohl pomoc. Zasmál se. „Já? Jo,“ odložil hůlky, a začal rozbalovat sušenku s předpovědí. Rozlomil jí, a přečetl si vzkaz. „Štěstí je na dosah… „ odmlka. Dean přemýšlel, jak se zeptat. „Co myslíš, funguje ten amulet? Anebo… možná to Naomi, vzdala, co myslíš?“

Castiel na Deana pohlédl přes stůl. Jeho sušenka s předpovědí ležela zabalená vedle talíře s jídlem, které pro něj objednal Dean a kterého se Cas zatím nedotkl.

„Je… to možné,“ připustil.

„Chceš si to zkusit sundat?“

Tentokrát Casiel odpověděl okamžitě. „Ne.“

„Fajn,“ Dean zvedl ruce v obranném gestu. „Dobře. Ale, jsi v pořádku, ne? Necítíš se divně, že ne?“

Castiel se zamyslel. Zvažoval, jak se cítí, ale nenapadalo ho správné přirovnání. „Cítím se, jako já,“ odvětil nakonec.

Dean se uvolnil. „Dobře. To je, dobře.“

„Dobře?“

„Zkrátka, dobře, Casi,“ Dean poklepal prsty na papírek s předpovědí. „Nelam si hlavu. Dnešek je můj, šťastný den.“

Ten den Castiel padl.






Vybral sis. Vyhošťuji tě z Nebe. Navždy.






Když bylo po všem, Castiel znehybněl. Dean ho držel v náručí. Normálně by mu to bylo nepříjemné, ale teď ho to nezajímalo. Byl vyděšený. Castielova, bezvládnost ho děsila.

A nejvíc ho děsilo, jak studený anděl je. Slyšel jeho tlukoucí srdce – příliš rychle tlukoucí srdce, ale, Castiel byl studený, jako led.

Dean a Sam si přes Castielovu hlavu vyměnili zneklidněný pohled. Sam pokrčil rameny.






Červen 2013


Castiel stál u okna, a díval se ven.

Když se Dean nebo Sam, zeptal, co chce k jídlu, odvětil, že je mu to fuk. Jedl, ale jenom proto, že neměl na vybranou, a jídlo mu bylo vnucováno. Spal, kdykoli ho přemohla únava. Ale, to nestačilo.

Dean nevěděl, co je horší. Zda tenhle Castiel, který neprojevuje žádné emoce, nebo ten, který se s pocity pere. Přemýšlel i o tom, že Cas si poranil hlavu. Doktoři řekli, že je v pořádku, ale co ti vědí o andělech a nebeských experimentech?

Na větvi za oknem přistál pták. Castiel ucukl, jakoby ho nenadálý pohyb vyplašil. Sklopil oči a najednou si začal prohlížet svoje holé paže tam, kde mu vykukovaly zpod rukávů trička, které mu půjčil Dean. Deanovi málem přetekly nervy, když Castielovi vysvětloval, proč se musí převlékat a prát si oblečení. Castiel sice nenosil baloňák a oblek nějakou tu chvíli, ale i jeho nové oblečení se vždycky vyčistilo samo od sebe.

S tím byl konec.

První emoci, cosi, co se podobalo zájmu, Castiel projevil, když se Dean nabídl, že ho naučí řídit. Když Dean postřehl, jak nadšený Castiel je, napadlo ho, že na to šel od začátku špatně. Castiel nepotřeboval vést za ruku. Potřeboval jen popíchnout.

Ten večer Dean uvařil večeři – Castiel se sice nepřidal, ale zvědavě lovce pozoroval ze své židle od okna. Vítězství.






Poprvé se doopravdy vyděsil, když náhodou vkročil do koupelny. Castiel stál u zrcadla, prohlížel si svůj odraz, a na umyvadle ležel andělský nůž, který Castiel vzal Crowleymu.

Dean si pamatoval Castielův výraz, když si ten nůž bral. Crowley byl překvapený – očividně, nečekal, že Castiel se ukáže. Byla to podívaná. Castiel do souboje zapojil křídla a světlo a všechno, jakoby se chtěl ujistit, že tentokrát odvede práci dobře.

Než se Crowley vypařil – nadobro, upustil andělský nůž. Castiel ho zvedl, úkosem – pohrdavě na Crowleyho pohlédl, skrz světlo a rozzářené oči, a zavrčel. „Tohle ti nepatří.“

Dean zamrkal – a výjev se změnil. Castiel stál u zrcadla, neoholený, bos. Bez křídel, oči vyhaslé.

Castiel zvedl hlavu, a zadíval se na Deanův odraz v zrcadle. Jeho výraz, potemněl. Pak, jakoby o nic nešlo, schoval nůž za pas.






Červenec 2013


Dean se vrátil z nákupu. Castiel, sedící na posteli před televizí, ho pozdravil kývnutím hlavy.

„Nemám křídla. Nemůžu létat.“

Pokrčil rameny, a začal vybalovat nákup. Chvíli poslouchal dialog, který běžel v televizi a nakonec se otočil k obrazovce, aby zjistil, co přesně Castiela zaujalo. Anděl – s hlavou pootočenou ke straně – se díval se na, Život je krásný.

„Georgi, splním ti přání. Nikdy ses nenarodil.“

Anděl zvedl oči ke stropu.

Dean si pročistil hrdlo. „Klasika nikdy neomrzí, co?“ Připadal si pitomě v okamžiku, kdy to řekl. „Život je krásný…“ Castiel na lovce úkosem pohlédl. Dean ztuhl. Castiel taky.

Tak je našel Sam.





Castiel brzy narazil. Když se otrkal a začal vycházet, většinou v doprovodu Sama nebo Deana, mezi lidi, každý poznal, že je jiný. Castielovi to nevadilo, když byl anděl, ale teď, jako člověku, mu konečně došlo, proč Deanovi zírání vadí.

Castielovi došlo, že už není, co býval. Byl v baru, se Samem, který opodál vyslýchal svědka, když v tom si všiml muže, a dívky. Muž trval na něčem, co se jí nelíbilo, a zatímco on byl minutu od minuty neústupnější a hrubější, ona se zoufale rozhlížela. Muž vztáhl ruku a sáhl jí na prso. Castiel zasáhl. Přistoupil k cizinci.

„Myslím, že tvoje… přítelkyně, jasně řekla, že…“ zapátral v paměti, „si ho můžeš vyhonit sám,“ řekl hlubokým hlasem, kterým obvykle zastrašoval démony. „Odejdi.“

Další věc, kterou Castiel viděl, byla pěst a pak podlaha.

Pak slyšel Deanlv hlas. „Měls na něj dávat pozor, Samy.“






První opravdový lov, byl neplánovaný. Dean ležel na zemi, a od vyceněných zubů vlkodlaka ho dělily centimetry. Lovec nepřemýšlel, a vykřikl, vystřel.

Castiel sáhl pro pušku, v koutu motelového pokoje, a vystřelil.

Castiel nevěděl, jak s puškou zacházet, ale viděl lidi používat střelné zbraně, a udělal to, co by na jeho místě udělal každý nezkušený střelec. Zvedl pušku, přiložil si pažbu k oku, namířil a stiskl spoušť.

Ozval se výstřel, a Castiel překvapeně vykřikl. Deanova vize se zamžila. Nejdřív si myslel, že Castiel zasáhl jeho, ale pak si uvědomil, že to, co mu stéká do očí, je vlkodlačí krev. Shodil ze sebe těžké tělo, a vyškrábal se na nohy. Když popadl dech, rozhlédl se.

Castiel stál u protilehlé zdi, pušku u nohou, a spodní polovinu tváře si zakrýval rukou. V očích se mu zračil šok. Zpod dlaně mu mezi prsty protékala krev. Zamrkal, zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Když se na Deana znovu podíval, tvářil se klidněji, ale ruku ze rtů nespustil.

Dean v duchu zaklel. Byl idiot a zapomněl na to, že Castiel neví, jak s puškou zacházet. Pažba, která se správně přikládá k ramenu, a ne k oku, Castielovi pravděpodobně vyrazila zuby.

„Do hajzlu.“

Castiel ustoupil o krok vzad. O něco při chůzi zavadil. Ztuhl. Zvuk upoutal i Deanovu pozornost. Oba, shlédli. Na podlaze ležel prázdný náboj.

Krok. Druhý. Castiel nastražil uši a zvedl hlavu. Dean k němu přistupoval. Překročil náboj, chytil Castiela za zápěstí a odtáhl mu ruku od rtů.

Sykl. Castiel si nevyrazil zuby a nepřišel o oko. Měl víc štěstí než rozumu. Krvácel ze rtu, a otékala mu tvář a nos, ale nezranil se vážně.

Anděl beze slova pozoroval, jak Dean sbírá pušku, a otáčí se k němu zády.






Srpen 2013


Dean vylezl zpod impaly, a ruce umazané od oleje a prachu, si otřel do kalhot.

„Rád spravuješ věci, jako já… auto není duše, ale i tak… podobá se to tomu,“ Anděl seděl opodál, na vraku auta, a pozoroval Deana při práci. Na kapotě, po jeho levici, ležela puška. V ruce držel andělský nůž, který patříval Crowleymu. Od neskutečně ostré a hladké čepele se odráželo sluneční světlo.

Díval se upřeně Deanovým směrem.

„Bavíš se dobře, Casi?“ odmlka. Sjel anděla pohledem. „Tobě v tom není horko?“

Castiel nadzvedl lem bundy, kterou stejně jako baloňák málokdy sundával.

„Je teplo, připouštím…“

„Kurevské horko,“ zamumlal lovec zadýchaně. Vyhrnul si triko, a otřel do něj zpocenou tvář. Když vykoukl zpod látky, Castiel stál u něj, s rukou napřaženou, prsty u Deanovy tváře. Lovec ztuhl. „Hopla, Casi?“

Castiel ruku natáhl, a dotkl se Deanovy lícní kosti. Dean si uvědomil, co dělá. Co, zkouší. Když Castiel ruku svěsil, Dean viděl, že má prsty umazané od oleje, který ulpěl na tváři jemu, a který Castiel zkusil neúspěšně odčarovat.

Anděl vypadal roztrpčeně.

„Skončil jsi?“ zeptal se ochraptěle. Aby zamaskoval rozpaky, sáhl pro láhev piva, která ležela otevřená na straně, a přihnul si.

Castiel kývl. Zvedl pušku, a podal jí lovci. Dean si jí nevzal.

„Počkej…“

Anděl frustrovaně vydechl. Otočil hlavu. Dean věděl, že Castiel upřednostňuje nože, ale nebylo zbytí. Střílet umět musí.

„Koukni, Casi…“ začal Dean, ale hned zase skončil, nevěda, jak pokračovat. Jak se omluvit za vše, čím si Castiel prošel, jak se omluvit za to, co z něj Dean udělal, jak mu vrátit, oči přišel – co mu Dean vzal.

Castiel na něj úkosem pohlédl, jakoby doufal, že Dean na něco přijde, že je oba vyvede z temnoty. V očích se mu odráželo zapadající slunce, které zvýrazňovalo modřinu, pokrývající dobrou polovinu Castielovy tváře.

Dětské krůčky, připomínal si Dean… zatáhl Castiela za rukáv. „Pojď sem.“

A, Castiel, který Deana vždycky následoval, a vždycky bude, bez zaváhání šel.

Tak se octli tady, na Bobbyho dvoře, trénujíc střelbu. Bylo to odpočinkové, a Castiel se tu cítil dobře. Oba, potřebovali pauzu.






Anděl pozoroval, jak Dean bere do rukou pušku, a nabíjí jí. Pak proces zopakoval sám, krok za krokem. Dean se znovu usadil na kapotu vraku, odkud ho pozoroval. Když Castiela skončil, Dean kývl.

Anděl nevěděl proč, ale potěšilo ho to. I Dean se tvářil potěšeně. Možná, když se bude dost snažit, může být zase užitečný. Možná, může spravit věci a ne je ničit. Potěžkal v ruce zbraň, přejel po kovu prsty… nebylo to Nebe, ale…

najednou si uvědomil, že Dean dlouho nic neřekl, a jaké ticho tu je. Zvedl oči. Dean seděl na kapotě, nohy svěšené a zkřížené a v prstech jedné ruky otáčel kovový náboj. Díval se na Castiela, rozzářenýma očima.

Zacukal mu koutek.

Dean se taky ušklíbl, a najednou vypadal mladší a bezstarostnější. Castielovi se to líbilo. Pootočil hlavu ke straně, a v tu chvíli spatřil vlastní odraz v předním skle auta, na kterém lovec seděl. Tělo – jeho tělo. Odhalené paže, pár modrých očí, tvář, snědší než bývávala, a prach, na rukách od loktů k zápěstím. Zpocená kůže.

Polkl.

Dean mu hodil náboj. Castiel ho chytil do zaprášené ruky, chvíli ho držel a pak pušku nabil. Přiložil pažbu k oku, jako prve.

„Počkej.“

Ztuhl. Dean se zvedl – Castiel ho slyšel přistupovat k němu zezadu. Lovec mu dýchl za krk, položil Castielovi ruku na rameno a anděla pootočil.

„Rozkroč se,“ instruoval. „Levá noha dopředu… rozkroč se víc, Casi. Takhle…“ Dean přestavil Castielovy nohy do správné pozice, ukázal mu, jak držet tělo, ruce a lokty, a Castiel zopakoval každý krok, každý pohyb, jakoby neměl na vybranou.

„Levou ruku polož sem, tvář k pažbě… otevři pravé oko, namiř… a vystřel,“ Dean ustoupil, a vzduchem prosvištěla kulka. Zasáhla vrak auta. Přední sklo se vysypalo. Castiel sykl, spustil ruku a se zadostiučiněním se zadíval na sklo na zemi.

Dean mu ukázal, jak znovu nabít a doplnit náboje. Postřehl, že Castielova levá paže se pod vahou pušky třese, ale Castiel si nestěžoval a nechtěl přestat a Dean to nezmínil.

Nakonec, Castiel zbraň přeci jen odložil.

„Dobrá práce,“ řekl Dean. Castiel si nevedl špatně, ale ani skvěle. Spíš průměrně, ale dost dobře na někoho, kdo si neumí zavázat tkaničky. Navíc, to potřeboval slyšet…

Castiel se na Deana podíval a protočil očima.

„Vážně.“

Castiel se zadíval na skupinu vraků, které mu posloužily za terč. Dlouze unaveně vydechl.

„Poslyš, Casi,“ začal Dean. Bylo to snazší, když k němu anděl stál zády. „Já vím, že je to těžké…“ Děsivé… „a že se snažíš.“ Ne, že bysme ti dali na výběr. „A já to oceňuju.“

Castiel otočil hlavu a podíval se na lovce přes rameno, modré oči zářící a vypočítavé. „Je to moje chyba, takže…“

Zablýsklo se v nich.

„Co přesně je tvoje chyba, Deane?“ zeptal se anděl. Dean zalapal po dechu. Vážně? Nevěděl, zda si ho Castiel dobírá, nebo zda je vážně tak…

„Utahuješ si ze mě?“

Castiel zamrkal. Tvářil se vážně.

„To, že trčíš tady, například?“

„Nechceš mě tady?“

Znovu, Deanovi došla řeč. Modřina pokrývající dobrou třetinu Castielovy tváře, byla modřejší než jeho oči, a Castiel se ptá? Mohl by umřít, pomyslel si Dean.

„Nech toho, Deane,“ a dodal. „Tohle jsem si vybral. Tohle si… zasloužím. Je dobře, že to skončilo takhle.“

Dean, který se dosud opíral o auto, se odlepil od kapoty. Šlápl do skla a nábojů. „Nic nekončí! Nech si ty kecy.“

Castiel přivřel oči, a taky k němu přistoupil. „Jaké… kecy?“

Dean vybuchl. Všechno, co se v něm měsíce hromadilo, vybublalo napovrch. „Že jsi v pořádku. Že tě neštve, co se stalo. Že je ti to fuk!“ zradil ho hlas. Semkl rty, překvapený a zděšený. I Castiel se tvářil vyděšeně, ale zachoval klid.

„Není to kec, ale pravda.“

„Jasně, já zapomněl na to, že ty když nechceš, necítíš nic!“

Oba, ztuhli. Oba dýchali zrychleně a Deanovi najednou došlo, jaké horko tu je. Jak, zpocený je. Jak blízko Castiel je.

Anděl přistoupil. Byl naštvaný. Byl vzteky bez sebe. Přitiskl Deana zády, ke kapotě vozu, a přišpendlil ho k němu vlastním tělem. Dean ostře vydechl. Cítil Castielovy ruce, na svých bocích. Přes triko mu zarýval prsty do kůže, a jejich pánve se dotýkaly.

Castiel nalehl blíž. Dýchl Deanovi do tváře, a na moment odhalil zuby. „Máš pravdu. Bylo lepší nic necítit,“ Zablýsklo se mu v očích.

Dean polkl. Horko. Horko, horko… tlak. Deanovi se rozbušilo srdce. „Casi,“ zasýpal.

Castiel ztuhl. Maličko se odtáhl. Dean sklopil oči, a Castiel udělal totéž. Deanovi v kalhotách vyrostla boule. Castiel věděl, co to znamená. Viděl porno. Dean si přál, aby se uměl vypařit, jako andělé.

Tohle, zmrvil. „Casi, já… promiň.“

Castiel vzhlédl od jeho rozkroku. Zdálo se, že přemýšlí. Pak, si olízl ret.

Deanovi se zhoupl žaludek. „Do hajzlu.“






Dean se zády opíral o auto. Tričko na bocích zpola vyhrnuté, dech přerývavý. Studený kov, mu vháněl slzy do očí. Nebo za to mohly Castielovy dlaně, hřející, a všude, na Deanově holé kůži. Pod trikem.

Deanova ruka byla v Castielových kalhotách. Lovec mu ho honil.

Dvě tlukoucí splašená srdce. Dean zrychlil tempo, a anděl překvapeně vykřikl. Ostře vydechl, a začal přirážet. Šoustal sám sebe o Deanovu ruku, bezhlavě, jako smyslů zbavený.

„Deane,“ Zadrhl se mu dech. A najednou, to přišlo. Castiel se poprvé za milion let, udělal. Když bylo po všem, zavěsil se do Deana.

Zaťal lovci prsty do paže a ramene, jakoby se potřeboval o něco opřít a Dean byl přístřešek. Pravou rukou pořád svíral lem jeho rukávu, ale levou položil na Deanovo rameno, něžně a skoro stydlivě. Hlava se mu svezla na Deanovo druhé rameno, a tam i zůstala, zpocené čelo, opírajíc o Deanův krk. Jeho zrychlený, horký dech Deana lechtal za uchem.

Dean ho nikdy neviděl tak, tak… mimo. „Kurva, Casi... cítíš to?“ zeptal se ochraptěle, rovněž bez dechu. Pořád držel jeho ochablý penis v ulepených prstech, zkropených semenem. Jejich rozkroky se dotýkaly. Chtěl Castiela ohnout přes kapotu a ošukat ho. Namísto toho, mu vjel rukou do vlasů, a zatáhl.

Castiel, omámeně kývl. Kdyby se o Deana nepřidržoval na nohách, určitě by se sesunul na zem.

Dean se odvážil víc. „Co, cítíš Casi?“

Castiel se pomalu narovnal, tak, aby na lovce viděl. Jeho oči byly neskutečně jasné. „Tohle bylo poučné, Deane,“ pak jeho oči, a hlas zjihl. „Děkuju,“ otočil se na patě, a zamířil pryč.

Šokovaný Dean stál tam, kde ho Castiel opustil, a snažil se srovnat si v hlavě, co se stalo. Co udělal. Dean Winchester, lamač dívčích srdcí, ho právě vyhonil svému nejlepšímu příteli, a andělu v mužském těle. A, nešlo jen o laskavost. Deana to vzrušilo.

Do prdele… do prdele! Přikryl si tvář rukou a sesul se na kapotu auta. Musel dočista zešílet.






Zkusil nad tím nepřemýšlet, když nakládal arzenál zbraní do kufru impaly a spolu s Castielem na sedadle spolujezdce vyjížděl z Bobbyho dvoru. Všechno bylo naprosto normální. Později se – znovu – zeptal, jak se Castiel cítí a Castiel odvětil, rozbolavěle.

Narážel na střelecký výkon nebo na sex? Dean to nechtěl vědět.






Září 2013


Dean spal. Castiel seděl nohou postele, a díval se. Kdyby Dean věděl, že sedí na jeho posteli, takhle blízko, určitě by ho praštil, ale Castiel se nenechá přistihnout. Anebo se na něco vymluví. Castiel si za tu řadu let osvojil výmluvy.

Dean ležel na břiše, levou ruku pod hlavou, hlavu pootočenou ke straně, tváří k Castieolovi. Peřina se mu odhrnovala pod lopatkami a odkrývala Deanovu šíji a krk.

Castiela svrběla ruka. Chtěl ji natáhnout a projet prsty Deanovy vlasy. Chtěl, aby se Deanovy oči otevřely, protože když se na něj Dean díval, Castiel neviděl jenom svůj vlastní odraz. Připadal si lepší.

A miloval to, jak se v Deanových očích odráží světlo. Jak se rozzáří, když se Dean usměje. Ten zápal. Deanův život – a jejich příběh, vepsaný v očích.

Castiel nechtěl všechno. Stačily mu kousky. Nemohl mít všechno, co patřilo Deanovi, celý jeho svět, ale mohl ho s Deanem sdílet. Tak, jako sdílí kousek Deanovy duše, který v něm, uvízl v Pekle.

Bolelo to, jako střep zarostlý pod kůží.

Ale ta bolest za to stála. Castiel Deana obdivoval. Hýčkal ho. Ochraňoval. Vzhlížel k němu… protože –

proč? Protože Dean, je čestný… protože Dean je statečný a obětavý. Protože, když Deanovo srdce vzplálo, Dean dokázal cokoli. Protože, Deanova kůže, je hebká. Protože Castielovi se líbí jeho oči.

Protože miluje jeho úsměv, protože…

Ne. Castiel si uvědomoval, že zachází daleko. Takhle by neměl uvažovat, ale co s tím nadělá? Je koneckonců jenom, člověk. Ne anděl bez citu, a potřeb.

Nebe o tebe nestojí. Nikdo o tebe nestojí. Jenom já, řekla mu kdysi Naomi. Zachránila jsem tě. Castiel tomu už nevěřil.

Dean se přetočil na záda, a uvolnil se. Vypadal… spokojeně. Výdech, a nádech. Zdvihající se hruď. Šíje, a rameno. Castiel po sobě zanechal otisk. Mohl by…

„Pozorovat humanitu, nikdy neomrzí, že?“

Castiel otočil hlavu. Ve dveřích stál Sam. Neslyšel ho přijít. Mladší Winchester potichu, aby nevzbudil bratra, přišel až k posteli. Podíval se na Deana, a z něj sjel pohledem na Castiela. Castiel polkl. Věděl, že Sam – ví.

Kdyby mohl, zmizel by, ale naneštěstí, neměl křídla. Sam byl ale, jako vždy, nesmírně milý.

„Záleží mu na tobě, víš?“

Castiel zamrkal. Zadíval se na spícího lovce a potichu si odfrkl. Dean se ve spaní usmál a Castielovi oči, proti jeho vůli, zjihly. Uvědomil si, že Sam ho pořád pozoruje.

„Něco mi slib, Casi.“

Castiel zvedl hlavu.

„Slib mi, že na něj… že ho neopustíš.“

… „Samozřejmě.“







Co to do mě vjelo? Jenom, úlet, usoudil Dean. Bylo ale těžké ten úlet pustit z hlavy. Především proto, že pořád viděl Castielovy oči, pořád cítil jeho ruce, pořád cítil střelný prach… anděl byl všude.

Stal se z Deana gay? Obával se, že jo. Zamyslel se. Ne, nebylo to tak jednoduché.

Dean na tom byl se sexualitou dobře. Vyspal se, se vším, co stálo za to, a čas od času si mohl dovolit experimentovat, a pak to smést s klidným srdcem ze stolu, aniž přitom utrpělo jeho mužské ego. Dean se toho natropil už hodně.

Jenže, Castiel nebyl úlet. Byl to… Cas. Ne, experiment, a Dean se nemohl přenést přes Case. Proto bylo jednoduší předstírat, že problém spočívá v krizi Deanova mužství a ne v tom, že se do Castiela možná zamilovává.

Dean byl chlap, a jako takový měl potřeby, přirozeně. Čas od času si potřeboval ulevit od napětí a v tu chvíli ho nezajímalo, kam zasouvá (jistá měřítka existovala, ale Dean měl dva mozky a ten dole nepotřeboval, aby Dean do sexu vkládal srdce. City). Pro pořádek, Dean nebyl ten typ chlapa. Vždycky, si sex užíval, nevyspal se s každou, pokaždé se ujistil, že uspokojil především svojí společnici. Snažil se, i když šlo jenom o sex.

Jenže se zdálo, že Dean se nedovede už ani pobavit.

„Koukni… zasadit poražený strom se dá. Postavíš ho, ale i ve stoje, je to pořád jenom kmen. Nevyroste, bez života… „ a, dá to hodně, hodně práce, která za to nestojí. Vysvětloval nedávno dívce, s kterou skončil v posteli po pitce v baru. Chtěl se jenom pobavit – byla překrásná, ale nebyla Cas. Deanovi sice postavil, ale nebylo to ono. Omluva o stromu, s kterou vyrukoval, taky nebyla na místě, soudě dle facky, kterou dostal.

Existoval rozdíl mezi sexem a milováním se. Do milování, Dean vkládal sebe.

A věděl, že s Castielem, šlo o víc, než o honitbu.






Nocovali ve Wyomingu, ve srubu v lesích. Když se Dean uprostřed noci vzbudil, a zjistil, že Castiel s ním ve srubu není, zamířil ven. Cestou zvedl jednu ze zbraní a pro jistotu si jí zastrčil za pas. Věděl, že Castiel je venku. Vždycky byl. Jakoby ho nic, a nikdo nemohl udržet uvnitř.

Vyšel ze dveří. Studený vzduch byl osvěžující, ale ne dost. Dean si protřel oči a zamžoural do tmy.

Castiel stál nehybně na opačné straně srubu, pod skupinkou stromů a na tvář zdviženou k obloze mu dopadalo bledé měsíční světlo, a stříbřitá zář. Vypadal, andělsky.

I v sepraných riflích a vytahaném tričku.

„Dobrý večer, Deane,“ pozdravil, aniž se přitom na lovce podíval.

Dean si znovu protřel oči. „Dobrej…“ nepoukázal na skutečnost, že dvě hodiny ráno, je noc, nebo – ráno, a ne večer. Pročistil si hrdlo, ale víc toho neřekl. Castiel otočil hlavu a upřel na něj pár modrých zářících očí – lovec polkl.

Castiel nadzvedl obočí. „Co?“ zeptal se.

Odkašlal si. „Tvoje oči…“ když se v nich odrazí světlo… zabíjí mě to. Zbožňuju ho. „Vypadáš, božsky.“

Pootočil hlavu ke straně. Patrně zvažoval, zda po tom všem, k čemu došlo, jde o kompliment. „Děkuju,“ odvětil hřejivě.

„Jo… no, nemáš zač, Casi,“ pročistil si hrdlo. „Jak se cítíš?“ zeptal se, protože to bylo na místě.

Castiel si zastrčil ruce do kapes. Nalehl na trám za zády a zavřel oči. „Tenhle lidský život… je plný omezení. Plný bolesti, a lásky. Je to matoucí.“

Lampa, která jim svítila nad hlavou, zapraskala a zablikala. Oba, vzhlédli.

Ticho prolomil Dean. „Co tady vlastně děláš?“ Zeptal se. Castiel odtrhl oči od lampy a nakrčil nos. „Není na tohle trochu pozdě?“ Zagestikuloval k obloze.

„Nemodlil jsem se. Přemýšlel jsem…“ Castiel se ošil. Pohnul rukama v kapsách a vydechl. Tvářil se ztraceně. Dean ho viděl ošívat se jen ve třech případech. Když lhal. Když byl usvědčen ze lži a když se mu nechtělo o něčem mluvit. „O, tobě.“

„Chceš to vzít zpátky, že jo? Já vím, Casi, přepískl jsem to. Neměl jsem – „

Rychle zavrtěl hlavou. „Nechci to… vzít zpět, Deane. Ničeho nelituji. Naopak. Bylo to příjemné. Ty, jsi příjemná – společnost.“

„Tak, společnost?“ Dean nadzvedl obočí. Jemně do Castiela šťouchl špičkou boty. „Díky. Ty taky ujdeš, na anděla. Chci říct –„ zamotával se mu jazyk, „jsem rád, že jsi zůstal, po tom všem. Jsi, můj strážný anděl, víš?“

Anděl polkl a semkl rty. Deanovi se zdálo, že se tváří zklamaně. „Samozřejmě, že jsem.“

Opodál, vrzla větev. Castiel zmlkl. Oba, on i lovec otočili hlavu za zvukem. V lese, se něco hýbalo. Dean vytáhl zbraň, a podal jí Castielovi. Castiel si jí vzal, a nabil, jak to nacvičovali.

„Miř, nezapomeň. Hej, kam si myslíš, že jdeš? Počkej tady, a kryj mi záda“ Už-už vyrazil, bez anděla, ale Castiel byl rychlejší. Položil Deanovi ruku na rameno, obešel ho a octl se v čele výpravy.

„Nejsem tady jenom proto, abych ti seděl na ramenu, Deane,“ zavrčel, a vtlačil se kupředu. Dean pozoroval jeho ve tmě mizející záda. Vzdaloval se rozhodnými kroky, a pár jeho těžkých vojenských bot, za sebou v blátu zanechával otisk.

Umanutý zmetek. Nezměnil se.





Říjen 2013


Nešťastná shoda náhod, ne osud, ujišťoval se později Dean. Castiel mu pomáhal s opravou auta. Zvedal těžkou baterii, která mu nečekaně vyklouzla z rukou a dopadla na nohu. Ozvalo se křupnutí, přidušený výkřik a dutý náraz, naráz.

Baterie ležela na zemi, a skrz Castielovu botu prosakovala krev. Deanovi se vybavily dvě věci. První, scéna z Dr. Sexy. Druhá, Castiel v roce 2014.

Představil si Castiela kráčejícího podél ostnatého plotu, se zbraní v ruce - se zbraní, s kterou ho naučil zacházet on. Rychle tu představu zahnal.

Vyzul Castielovi – mezi klením, a slovy, které si nikdy nemyslel, že od Castiela uslyší, a které Castiel cedil skrz zaťaté zuby – botu, a prohlédl si zlomeninu, to, co viděl, rozhodně nespadalo do popisu romantické komedie.







„Casi, přestaň, přece. Uklidni se.“

„Ne – ne… ne,“ zmítal sebou.

„Pro Krista Pána, Casi!“

Castiel se zkoušel postavit, a při každém pokusu znovu došlápl na zlomenou nohu. „Neklej, Deane,“ zavrčel.

Dean do něj šťouchl, ne dost hrubě na to, aby mu ublížil, ale jemný taky nebyl. Castiel, který přišel o rovnováhu, zasténal, spadl na postel, a překulil se na bok, kde zůstal bezvládně ležet. Krví podlitýma očima pozoroval, jak Dean vytahuje z kapsy lahvičku, vysypává léky, a podává mu je.

„Tohle spolkni,“ nařídil.

Castiel protočil očima, ale poslechl.

Po pár minutách, léky zabraly. Castiel zmalátněl, a napětí povolilo. Dean si otřel zpocené čelo, a schoval lahvičku zpět do kapsy. Castiel, z něj nespouštěl oči.

„Myslel jsem, že nám došly zásoby,“ podotkl slabě.

Dean se zarazil. „Tyhle jsou Samovy…“

Castiel kývl, i když věděl, že Dean ho nevidí. Sam nepotřeboval léky. Potřeboval lékařskou pomoc. Nebo, zázrak.

Chtěl pomoc.

„Casi?“

Castiel si prohlížel ruce. Otáčel je ve vzduchu, proti světlu. „Chci pomoc,“ řekl dutým neosobním hlasem, za který mohly léky.

„Dneska ses napomáhal dost, nemyslíš?“

„To nestačí. Chci – „ Léky mu rozvazovaly jazyk. Olízl si ret. „Chci toho udělat víc. Chci napravit… škodu. Chci to opravit.“

Dean byl unavený. Posadil se na stůl, odkud anděla pozoroval. „Jako, co Casi?“ zeptal se konverzačně. „Zachránit deštný prales, a vstoupit do Greenpeace?“

„Ne, Deane,“ otočil hlavu, podíval se na lovce, a zkusil zaostřit. Dle jeho výrazu, se mu to nedařilo. „Nejsem už anděl, ale jsem pořád válečník, ne green…“ spojil obočí dohromady… „kousek zeleně. Nemůžu spravit všechno, ale chci spravit tohle… tebe.“

„Casi…“

„Zvláštní,“ zavíraly se mu oči. „Říkával jsi mi, Castiel…“ ztratil vědomí.






„Tohle bolí?" zeptal se, když Castielovi sundal provirozní dlahu.

Castiel omámeně pohlédl na svojí nohu, na kůži, dlouho schovanou pod obvazy. Cítil se legračně, pod vlivem léků. „Ne," odvětl popravdě.






Listopad 2013


Castiel přišel o všechno, a všeho oč přišel, se vzdal dobrovolně, jenom proto, aby pomohl Deanovi a Samovi. A vzdával se sám sebe, zas a znovu, kousek do kousku, ve válce, kterou vedl pro ně. Čím víc toho pro ně Castiel udělal, tím větší vinu Dean cítil. Věděl, že brzy se andělu nedovede podívat do očí, a až ta chvíle nadejde, bude to zlomový bod. Bude to, konec.






Castiel přejel po tabulce prsty. Nic, se nestalo. Všechno, co cítil, byl hladký studený kámen. Žádný záblesk světla, žádné zjevení.

„Metatron je taky pryč,“ řekl, a doufal, že se mu netřese hlas. Dean vzhlédl od rozdělané práce. „Věděl jsem, že… práskne do bot,“ jako ostatní, pokračoval Castiel. „Ale doufal jsem, že sebou nevezme všechno.“ Vzali všechno.

Dean si znechuceně odfrkl, a vrátil se ke studování map. Byl mrztuý celý týden, od chvíle, kdy při výbuchu přišel o svoje auto.

Castiel se kousl do rtu. Dean tomu nerozumí...

Padl. Stal se člověkem, ale odlišoval se od lidí. Naomi mu nemohla vzít milost, protože Castiel by se jí musel vzdát dobrovolně. A jako Anna, by se znovu narodil s duší (to nepřicházelo v úvahu. Catsiel si nemyslel, že si zaslouží druhou šanci). Milost nebyla jenom síla, ale ekvivalent duše, a tu vám nikdo nevezme.

Andělé mohou být svrhnuti, na zem nebo do Pekla, mohou je odříznout, ale o podstatu je to nepřipraví.

Naomi Castiela odřízla od zdroje, ale vlákno, spojující Castiela z mezivěty, pořád existovalo. Čas od času zaslechl modlitbu lidí. Občas, měl vizi. A, pořád, cítil svojí milost.

Ale teď se brány Nebe uzavřely, vlákna zpřetrhala, a Castielova milost zčernala a zakrněla. Zůstalo po ní prázdno. Studená černá díra. Ticho. Všechno, ztichlo.

Castiel jí vláčel za sebou, jako odumřelou končetinu. A když i ta odpadla, její fantom Castiela pořád pronásledoval, a pořád to bolelo.

A, Castiel nedoufal ani ve vysvobození, které by mu přinesla smrt. Byl vyhoštěn z Nebe. Navždy.

Castiel se zarazil. Uvědomil si, že je pozorován. Zvedl oči a zjistil, že Dean přestal studovat mapy a dívá se na něj. Ušklíbl se, a statečně, pohled opětoval. Zadíval se do zelených očí, a odrazu světla, a za něj, a spatřil temnotu…

neviděl dovnitř. Neviděl Deanovu duši a tohle - Dean, mu bude chybět ze všeho nejvíc.






Prosinec 2013


Když se Dean vehnal dovnitř, do srubu, jako velká voda, Castiel věděl, že se něco stalo. Dean by neztratil nervy, dokud – aha.

„Sam?“ zeptal se. Sam byl pořád, nemocný. A jeho stav se zhoršoval. Den, ode dne…

Dean uhodil pěstí do zdi. A znovu, znovu… určitě si zlomil ruku. Rozhostilo se ticho. Nic, kromě Deanova dechu, a vrzání dřeva. Hlasy, zvenčí. Pominuly. Castiel se odvážil přistoupit blíž.

„Deane…“

Dean se otočil, tvář rudou vzteky. Chytil Castiela pod krkem, jako rozzuřené zvíře (jsou to zvířata, říkávali andělé), a přirazil ke zdi. Jako bestie. Castiel polkl. Slyšel Deanovo srdce – nebo svoje? Znehybněl. Oba, znehybněli.

Deanovy oči žhnuly, a Castiel mu vykluzoval ze zakrvácených, kluzkých rukou. Došlo mu, že Dean tu pořád je. Nemusí být anděl, aby viděl jeho duši. Všechno, co Dean dělá, co říká… Deanův pohled –

v očích se mu zračí zápal. Zápal, duše.

Castiel věděl, že se to nehodí, ale neskutečně se mu ulevilo, teď když se mu Dean otevřel.

Olízl si rozpraskaný ret. Unavovalo ho představovat boxovací pytel, ale mnohem víc ho unavovalo být sám. Castiela děsila samota. Zvláštní to lidský pocit. Co to o něm, jako o andělu vypovídá? „Udělej to…“







Dean chtěl zabít Castiela. Začal to. Anděl všechno zničil. Začalo to tím, že Deana vytáhl z pekla a to odstartovalo katastrofu. Chtěl Castielovi ublížit za to, že Sama nezachránil. Za to, že zachránil jeho. Nedávalo to smysl, ale… někoho obvinit musel.

Castiel mu vykluzoval z rukou. Nebolely. Všechno ostatní, bolelo.

Anděl se nebránil. Zavřel oči, vydechl, a když se na Deana znovu podíval, tvářil se rezignovaně. To bylo nejhorší. Chytil Deanova zápěstí, ale nezkusil se osvobodit. Spíš se zdálo, že Deanovi dodává kuráž, udělat to.

Je to tvoje vina, můžeš za to ty! Běželo Deanovi hlavou. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale bylo to tam. Věděl, že kdysi dávno – v budoucnosti, podobné téhle, to řekl. Řekl to.

Chce od sebe anděla odstrčit.

Místo toho, se do Castiela zavěsil. Zadíval se mu do očí. Castiel dýchal pořád příliš rychle, a možná, ho nejímala hrůza. Byl vzrušený.

Dean zvedl nezraněnou ruku a zaryl nehty do Castielovy paže, silně – Castiel sykl, ale, neodtáhl se. Druhou rukou chytil přední lem Castielova trika, a bez varování ho z Castiela stáhl.

Tohle, Castiel nečekal.

Chvíli stál před Deanem, s holou hrudí a červenal se. Castiel, anděl páně se červenal. Rozbušilo se mu srdce. Do tváří se mu nahrnula krev.






Dean z něj hladově, stáhl triko a prohlížel si, co vidí. Castiel se červenal. Dýchal zrychleně, a na odhalených pažích, a zdvihající se hrudi, mu vyvstala husí kůže… Dean prsty zavadil o jizvu na Castielově boku, u žeber. Přejel po ní palcem, a pak ruce svěsil a nechal je položené na Castielových bocích.

Castiel sklopil oči. Podíval se na svou holou hruď, jakoby jí viděl poprvé, zamrkal, a zase vzhlédl.

Jeho oči byly neskutečně modré, a vlasy zelektrizované tím, jak mu Dean přes hlavu přetahoval triko.

„Deane – „ zachraptěl. Vztáhl ruku. Mířil k Deanově poklopci. Stiskl ho, přes džíny… ale, lovec anděla chytil za zápěstí, a ruku odstrčil. Překvapivě, jemně. Castiel pootočil hlavu ke straně. Co, zkazil tentokrát?„Počkej, Casi. Počkej…“

Proč? „Co děláš, Deane?“

Až když ho Dean políbil, myslel si, že mu to došlo.







„Co děláš, Deane?“

Chci něco zkusit. „Sázím, strom…“ zamumlal. Chceš něco zachránit nebo to zničit?
„Cože?“

„Nic,“ zavrtěl hlavou. „Chci tě políbit, Casi.“

Castiel se zatvářil zmateně, a trochu překvapeně. Přivřel oči. „Proč?“ zachraptěl?

„Proč, co?“ Pro Boha. Je tak, naivní. „Tohle je poprvé. Měli jsme sex, ale nelíbali jsme se.“

Sex? Byla to… byla to honitba.

Polibek, byl víc. Byl intimní. Z něj už se Dean, nemohl vymluvit.

„Myslel jsem, že – o nic nešlo?“ pokračoval anděl. Zněl, jakoby opakoval frázi, které se přinutil uvěřit, ale doopravdy tomu nevěří. „Teď mě chceš líbat. Proč teď? Po tom všem. Co to znamená?“

Dean polkl. Vážně? Už to přece dělal. S Meg… „To znamená, že ti strčím jazyk do pusy,“ nevydržel to.

„Vím, co polibek znamená, Deane,“ odvětil anděl, mírně netrpělivě. Odmlka. „Nerozumím tobě.“

Dean se přidušeně zasmál. To jsme dva. Dýchl mu do tváře. „Nevyděs se, Casi.“

Myslel si, že Castiela viděl protočit očima. Bylo to vážně trochu divné, říkat to někomu, jehož penis jste drželi v ruce.





Dean Case líbá a cítí to. Dean pořád cítí. Mělo by ho to těšit, ale ono ho to k smrti děsí. Je to klišé?

Mění, budoucnost?





Skončili v posteli. Váleli se na zemi, vráželi do věcí, a pak skončili v posteli. Dean přirážel, tak vehementně, jakoby z Castiela chtěl vyšukat život.

„Představoval jsem si... chtěl jsem - představoval - ah..." Castielovi překvapeně vydechl, a zavřel oči.

„Co, Casi?" zeptal se Dean. Zmírnil tempo a dal mu šanci nadechnout se.

„Tebe a sebe... spolu."

„Jsme spolu," připomněl mu Dean.

Castiel se zadýchával. Byl blízko. Brzy vyvrcholí. Prst mapoval Deanova záda. Dean zhoupl boky. Anděl zalapal po dechu. „Takhle - ne takhle... představoval jsem si -"

Dean přirazil a Castiel se udělal.




Leden 2014


Dean a Castiel seděli v malém srubu, u plápolajícího ohně, a oba se dívají do plamenů. Castielovi u nohou ležel kožený blok, který mu Dean kdysi dal. Podobal se tomu, který patřil Johnovi Winchesterovi, což byl Deanův záměr.

Castiel si bezděky hrál s kovovým kroužkem, který mu sloužíval jako ochrana, a pořád se mu ze zvyku, houpal okolo krku.

„Políbil jsi mě,“ řekl najednou, hlas ochraptělý dlouhým mlčením. Nezvedl oči od ohně. Dean taky ne. Castiel ví, že kdyby se na Deana podíval, v očích lovce by spatřil odraz plamenů, jako oheň dohořívající na dně Deanovy duše.

„Já vím…“ to bylo všechno. Castiel neví, co si Dean myslí. A, neodvažuje se vzhlédnout.

Pak, už toho víc neřekli. Dál seděli, tvář osvícenou světlem ohně, jako zářnou milostí, dokud i to nevyhaslo, a svět se ponořil do tmy.

KONEC?

Tak tohle je hodně dobré Líbí se mi úplně všechno. Takhle nějak si to představuju Hlavně ten sex... takový drsný... pak na závěr už romantičtější... ten otazník na konci je výstižný. No, tohodle se v seriálu asi nedočkáme Ale já budu ráda už za to, když se nám Cas vrátí a naváže s Deanem zase takový ten důvěrnější vztah Tak uvidíme. Každopádně díky

Na tebe nezvykle drsné, ale dobře živočišné! Bylas ve špatné náladě? Nebo v ráži? Mám ráda některé tvoje slovní hříčky a popis situací, vidím to před očima. Děkuju

Děkuju

Padme: Já Ti nevím, jestli v ráži. Ale rozhodně jsem si užila svoje, když jsem jim popouštěla uzdu :-)

bohdy... : V romantické náladě jsem nebyla, to přiznávám. Když v ní jsem, dovedu i polibek mezi těma dvěma, považovat za neskutečně erotický. V tomhle případě v tom sehrálo roli víc kůže a potu a krve a vzteku, a všeho