Navazuji, pokračuji, ještě jsem neumřela
Tuhle povídku jsem nechtěla nechat rozdělanou - jenom jsem jí odsunula... a když jsem se k ní teď vracela - it felt like going home. Takže je mi potěšením na ní navázat a snad - jí konečně dokončit. Problém je, že do téhle chvíle jsem přesně věděla, co se v povídce stane - měla jsem napsané kapitoly a představovala jsem si scény, a mám napsaný i závěr - poslední kapitoly ale mezitím je velké vakuum. Vím, kudy se bude díl ubírat, ale nějak se mi nechce ten prostředek psát. Takže se může stát, že po přidání tohohle příspěvku, pár týdnů zase nic nepřidám a teprve až načerpám inspiraci, konečně to dokončím celé. Ale, budiž, i začátek je úspěch, no ne?
Taky jsem si tu povídku četla zpětně a jsou tam některé scény, které chci opravit a napsat jinak, takže s emůže stát, že zatímco čekám až mě políbí můza, poupravím a znovu přidám to, co už tu jednou je, což není zrovna profesionální, ale - fuck it.
Nevím, kolik z vás si tu povídku pamatuje a kolik z vás jí začne znovu číst... snad se najdo tací, kteří se k ní rádi vrátí. To, že se k ní vracím já, už něco znamená, protože tyhe věci obyčejně nedělám.
Začala jsem tím, že jsem přepsala některé části už kdysi přidané "THE WANDERER III" -
OD ČÁSTI ŠEST, plus připsala jsem nové scény, které jsem tam zařadila. Takže je to totéž, co jste už jednou četli, ale jednou tak dlouhé, obohacené o něco úplně nového. Plus, najdete tu začátek části SEDM.
ENJOY
THE WANDERER
ČÁST ŠEST
Ráno bylo nemilosrdné.
Castiel se probral s bolestí hlavy. Měl sucho v ústech a netušil, co přesně se v noci stalo.
Ví jen, že přebral, a podle toho, jak se Dean tváří, usoudil, že dost. Lovec ho celé ráno ignoroval, a byl to Sam, kdo mu nabídl kafe, a snídani. Jediná konverzace, která mezi andělem a starším lovcem proběhla, byl spor o koupelnu.
O poledni vyrazili na cestu. Bylo, to nepříjemné.
Cas a Dean vzájemně uhýbali jeden druhému pohledem, a Sam předstíral, že to nevidí.
Když Castiel poznamenal, že ho bolí hlava, Dean nenápadně zesílil rádio.
…
Castiel si v Pekle k Deanovi probojovával cestu skrz oheň a led.
Tohle, zvládne s levou zadní, pomyslel si.
…
Bobbyho dům vypadal s odstupem hůř než před týdnem. Na dvoře se válely kusy dřeva a cihel a omítka byla napůl zčernalá kouřem a žárem.
Deanovi se zhoupl žaludek.
„Myslíš, že bude znovu obyvatelný?“ zeptal se nenápadně, Sama, když vstoupili. Ohořelé trámy, popadaly, a dům držely pohromadě, jen stěny. Bobby po něm šlehl očima.
„Proto ho rekonstruuju, idiote.“
Castiel se vřítil do místnosti, jako velká voda. Odhodil na stůl tašku, rozhlédl se, ohrnul nos, a zmizel nahoře v patře.
„Je v pořádku?“zeptal se Bobby.
Dean, zamumlal něco, čemu nebylo rozumět, protože měl hlavu vraženou v lednici. Sam, odložil vlastní tašku, mnohem jemněji než předtím Cas.
„Je jen, unavený…“
Dean zavřel lednici, a napřímil se. Sam při pohledu na bratra, nemohl setřást dojem, že se dívá na rozzářený vánoční stromeček.
„Lednice,“ vysvětlil Dean. „Bobby má lednici.“
Bobby protočil očima. „Ukaž mi ten blok, Same. A ty,“ Ukázal na Deana, který se mezitím zabavil lahví piva, „udělej kafe.“
…
Castiel sešel do kuchyně, která se, coby jediný větší obyvatelný pokoj, stala hlavním stanem, o hodinu později. Měl na sobě, seprané džíny a vytahané tričko. Obezřetně obešel Deana, ukořistil jeden hrnek a posadil se na gauč, odkud pozoroval tři dohadující se lovce.
Bobby odešel spát o chvíli později a Dean ho následoval.
Sam, a Castiel zůstali vzhůru do noci.
Stůl pokrývaly poznámky a knihy. Castiel si protřel oči a zívl. V místnosti bylo šero. Lampa, osvětlovala stěží část stolu a i Sam jen s obtíží viděl na to, co četl. Zaklapl knihu.
Cas, překvapeně vzhlédl.
„Skončil jsi?“
Sam přikývl.
„Díky, Bohu.“
Sam nejistě pozoroval, jak si Cas stoupá, a protahuje se. Byl, bledý, ale možná za to mohlo mizerné světlo.
„Víš, že jsi mohl jít spát, když jsi unavený, že jo?“
Zamrkal.
„Můžeš si dělat, co chceš.“
Casův výraz byl upřímně překvapený.
„Proč se staráš, Same?“
Sam nadzvedl obočí. „Co prosím?“
„Vím, že se zajímáš, protože Dean je tvůj bratr. Nemusíš se snažit, tolik.“
Sam se poškrábal na čele. Samozřejmě… zapomněl, že tenhle Castiel a tamten Sam, si pravděpodobně nebyli blízcí, jako jejich současná já. Byli v podstatě cizinci.
Dean, to byla jiná.
Sam, vzdychl. „Casi. Zajímám se.“
„Proč?“ naléhal Cas „cizinec“ z budoucnosti.
Sam, se jemně usmál. „Nevím. Za začátku jsem se zajímal, kvůli Deanovi, to je fakt. Byl jsi užitečný,“ zarazilo ho, že to byla pravda. Vážně Castiela využívali? „Ale nakonec se z nás stali… přátelé.“ Rodina.
„I přesto, že tě moje druhé já zradilo?“
Sam ztuhl. Nezmohl se na slovo.
Castiel zamrkal. Polkl. „Slyšel jsem vás. Vím, co jsem udělal.“ Řekl jednoduše. Pak zaplul do tmy. Jediné, co Sam, slyšel, když Castielovy kroky odezněly, byl zrychlený tlukot vlastního bijícího srdce.
…
Deana probudily rány. Sešel do kuchyně.
Nalil si kafe, a přes hrnek se usmál na Sama. Bratr ho stěží zaregistroval. Zamumlal něco o tom, že pokud chce, Dean mu může pomoc překládat. Dean odsekl, že nechce.
Nevěděl, kam se podít, aby nepřekážel Bobbymu, který byl od rána, ve špatné náladě a současně se vyhnul Samovi, který se ho rozhodl otravovat.
Nakonec s úlevou vyšel ven, aby se nadechl čerstvého vzduchu.
Na některé věci, Dean ani s jeho bohatými životními zkušenostmi, připravený není. Jedna z nich, byl nový, Castiel. Z jednoho z rádií v autě se linul melodický, hlas Johnyho Cashe. To by se ještě dalo skousnout, ale…
Castielova bunda ležela v prachu a Castiel jen v tričku, měl hlavu zabořenou v motoru –
Deanovy IMPALY!
Svět, se zbláznil.
Cas se zbláznil!
Deana svrběla ruka – vážně zvažoval, že vytáhne zbraň a začne střílet, ale bál se, že se trefí.
„Ruce pryč, pokud o ně nechceš přijít.“Byl vmžiku u auta, nepříčetný.
Castiel vystrčil rozcuchanou hlavu, ven. Ruce měl až po lokty umazané od oleje.
„Dobré ráno i tobě,“ poznamenal kysele.
Dean ho ignoroval. „Co si myslíš, že děláš?“
Anděl si Deana změřil pohledem. „Spravuju tvoje auto,“ řekl zpříma.
„Ptal jsem se, CO děláš?“
Cas zamrkal. „Utěsňoval jsem –„ větu nedokončil. Dean ho hrubě odstrčil stranou a sám se sklonil nad otevřenou kapotou. Castiel se k autu postavil bokem.
Pozoroval, jak Dean kontroluje vnitřek svého auta, které stálo na Bobbyho dvoru, nepojízdné pravděpodobně, týdny.
„Deane,“ podotkl jemně. „Vím, jak spravit auto.“
„Co?“ vyštěkl Dean zpod kapoty. Napřímil se, stále se nacházejíc v ochranářské poze, mezi Castielem a impalou.
Castiela z míry nevyvedl. „Naučil jsi mě, všechno,“ vysvětlil mírně.
Dean polkl, vstřebávajíc novou informaci. Nedokázal se přenést přes to, že jeho impala – a Cas – ne.
„Tak teď říkám, NE!“
„Ale –„
„Ruce pryč od mého auta!“
Castiel konečně ztratil trpělivost. „Vím, co dělám, Deane!“
A teď, Dean viděl skutečně rudě.
Viděl zoufalého Castiela v továrním komplexu, …
Vím, co dělám, Deane.
Vztekle zabouchl kapotu. Naneštěstí si neuvědomil, že Castiel má prsty pořád uvnitř.
Když Castiel dotčeně stáhl ruku, bylo pozdě.
Dean si uvědomil, co udělal.
„Promiň. Nechtěl jsem,“ okamžitě zmírnil ton. „Jsi v pořádku, Casi?“
Cas si ruku křečovitě držel u těla, nespouštějíc z Deana oči.
„Ukaž.“
Zavrtěl hlavou.
„No tak,“ Dean ho za ruku jednoduše chytil a pozvedl jí do výše svých očí. Prsty, otékaly a kůže modrala, ale nezdálo se, že jsou zlomené. Cas jemně vydechl.
Deanovy oči, sjely výš. Na Casovu k lokti odhalenou paži, dopadalo sluneční světlo a odhalovalo drobné jizvy a vpichy.
Dean ztuhl. Castiel ruku rychle stáhl.
Nikdo z nich, neřekl chvíli ani slovo.
Dean zíral za Castielovo rameno, a anděl uhýbal pohledem stranou.
Tohle, bylo nepříjemné. Cas si měl dávat větší pozor.
A, Deana pro změnu napadlo, jak to, že si nevšiml dřív, ale, vážně – jak? Zatím, neměl důvod k tomu držet a zkoumat Castielovu ruku.
„Casi-„
„Zapomněl jsem, že Bobby chtěl, abych mu pomohl s večeří,“ přerušil ho ostře Cas. „Určitě se mě přitom nepokusí zmrzačit,“ Zaraženého Deana, nechal stát na dvoře.
K večeři se dostavil v triku s dlouhým rukávem a v očividně špatné náladě.
Měli dušené hovězí. Nemělo žádnou chuť, ale Dean a Sam byli na Bobbyho kuchařský um dávno, zvyklí.
Castiel snědl bez řečí, jako vždy, vše co před něj postavili.
Deanovi neušlo, že mu činí problémy držet vidličku v pravé ruce, ale umanutý anděl si jí odmítl nechat ošetřit.
…BUDOUCNOST…
„Deane. Deane, počkej,“ Castiel lovce dohnal venku. „Podívej se na mě.“
Dean se otočil na patě.
„Co chceš?“
Castiel se zarazil. Deanův ton ho konečně vyvedl z míry.
Byl mírně zadýchaný. Objal si hruď pažemi, jakoby se snažil zahřát. Najednou se cítil malý a nicotný.
Správně. Co, CHCE Deanovi říct?
„Problémy?“ Ozval se Risin hlas z vysílačky – z kapsy Deanovy bundy. Castiel k ní automaticky sjel očima.
„Ne,“ odsekl Dean a umlčel stroj palcem.
Castiel shlédl k mluvítku a podíval se zpět na Deana. Popadl dech. „Sam –„
„Neopovažuj se, Casi.“
Castiel zmlkl. Zdálo se, že bude zticha, ale pak změnil názor. „Deane –„
Dean překvapeného, Castiela přirazil zády k plotu. Anděl zalapal po dechu.
„Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není,“ Z Deanova hlasu nečišela zlost. Jen zoufalství.
Přesto, ani Castiel nebyl nekonečně trpělivý. Týdny hromadící se vztek a emoce, vypluly napovrch.
Castiel Deanovy ruce, prudce odstrčil. „Ne!“ Zaskočil sám sebe. „Budu si dělat a říkat, co se mi zlíbí! Padl jsem kvůli tomuhle, Deane. Nic mi do toho není? Sobecký idiote!“
Víc toho říct nestihl. Dean ho praštil. Castielovi se z nosu spustila krev. Když si uvědomil, co udělal, lovec se zarazil. Zaváhal a o krok ustoupil.
Měřili se pohledem. Castiel zvedl ruku, a otřel si rukávem nos. Kapičky krve dopadly do sněhu.
To, byl ZLOMOVÝ okamžik.
Cas, byl den ode dne slabší.
„Skončil jsi?“
Dean se otočil a nasupeně, nastoupil do auta.
Castiel se konečně vzpamatoval.
„Deane. Počkej – Já-„
Lovec zabouchl dveře. Castiel se díval za vozem, mizejícím v zatáčce. „Se nemůžu přemístit,“ dodal, pro sebe sama. Znovu se objal, a tentokrát to nebylo kvůli zimě.
Zvedl se vítr. Rozfoukal poprašek sněhu. Castiel poslouchal. Zvuk motoru se vzdaloval a pak, Castiel kromě větru, neslyšel nic. Stál na parkovišti, sám a ztracený.
…
„Nevěřím tomu, že jsi šel, pěšky. Celou tu cestu.“
Castiel přijal ručník, který mu Dean podával.
„A, co jsem měl podle tebe dělat?“
Dean neodpověděl.
Castiel si otřel mokrou tvář. Pochod ho zmohl. Když skončil a vykoukl zpod osušky, neunikl mu Deanův výraz. Odhodil ročník na zem.
„Věděl jsi to.“
Dean semkl rty.
„Věděl jsi, že se nemůžu přemístit, že jo? A nechal jsi mě tam,“ pokračoval, Castiel. „Umřít.“
Deanovi se zablesklo v očích. „Nechci, abys umřel, osle. Byla to tvoje šance… ode mě utéct.“ Zachránit se.
„Jak šlechetné,“ ušklíbl se Castiel.
„Neměl ses vracet. Víš, kam tohle povede. Zabiju tě, Casi. Neměl ses vracet,“ Dean šeptal.
Castiel chtěl cítit vztek, ale cítil jenom lítost. Pozoroval Deanovy třesoucí se ruce. Pak zatřásl hlavou jako pes. Z vlasů mu při tom kapala voda.
„Kam bych šel?“ hlesl.
„Mohl jsi… mohl jsi… přidat se k někomu jinému,“ trval na svém Dean.
„Nikdo jiný není, Deane.“
„V údolí je tábor. Doufal jsem, že půjdeš tam. Že ti to dojde.“
„Došlo mi to, Deane, ale nepřicházelo to v úvahu.“
Dean se kousl do rtu. Věděl, že prohrál, protože když si Castiel něco umanul, nebyla s ním řeč.
Byl vytrvalý.
„Kolik síly ti zbývá?“
Castiel pootočil hlavu ke straně, zaražený náhlou změnou tématu. „Zázrak nečekej. Svedu jenom, karetní triky.“
Dean přikývl. „To stačí.“
„Co máš v plánu?“ zeptal se opatrně. Pořád se bál, že Dean změní názor.
„Vypravíme se na jih. Vím, kde je kolt.“
„A pak?“
„Jak to myslíš, pak?“
Castiel věděl, co to znamená, a k čemu se upsal.
Nic Deanovi nevyčítal, rozhodl se následovat, koneckonců, sám.
…PŘÍTOMNOST…
Castiela probudil nezvyklý hluk. Otevřel oči a vykoukl zpod peřiny. Dean byl v jeho ložnici a přehraboval se v JEHO batohu.
Cas by se byl býval naštval, ale byl příliš unavený a navíc věděl, že dohadovat se s Deanem, v téhle náladě, nemá smysl.
„Posluž si,“ zamumlal rozespale a upadl zpět, do peřin.
Dean mu nevěnoval pozornost. Přestal se přehrabovat v batohu a zaútočil na šuplík. To Case konečně probralo. Nadzvedl se na loktu a nejistě Deana z postele pozoroval.
„Deane? Co, to děláš?“
„Hledám drogy,“ odsekl, lovec.
Castiel zbledl, ale okamžitě se vzpamatoval.
„Podíval ses pod postel?“ navrhl, rozmrzele.
Dean se zarazil. Zdálo se, že přemýšlí o tom, že pod postel nahlédne, ale nakonec to neudělal. Místo toho, došel k oknu a nemilosrdně rozhrnul závěs. Do místnosti proniklo ostré sluneční světlo.
Castiel zasténal. Zkusil se znovu schovat pod peřinou, ale Dean jí jednoduše stáhl.
„Obleč se,“ vyštěkl, „ a pojď dolů.“
„Chytráku…“ Pomalu vylezl z postele, odešel do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Do kuchyně se dostavil za čtvrt hodiny.
Usedl ke stolu a zamračeně se rozhlížel. Dean usoudil, že se zapomněl učesat.
Postavil před něj misku s nevábně vypadající směsí a sklenici mléka.
Anděl se na lovce díval, jakoby se zbláznil.
„Co je to?“ zeptal se a nejistě zakroužil lžící v ovesné kaši.
„Vitamíny,“ odsekl Dean. Castiel misku znechuceně odstrčil.
„Tolik vitamínů najednou, mě může zabít.“
„Jez!“
„Když už jsi u toho, vyhodíš i lahve s alkoholem?“
Dean, který umýval nádobí, ztuhl. Otočil se k Castielovi čelem. „Casi –„
„Jsi pokrytec,“ ucedil Cas. „Nemáš ponětí, čím jsem si prošel,“ zabořil lžičku do kaše a spolkl sousto. Nechutnalo to kupodivu špatně. Ale, mazlavě. Snažil se soustředit na snídani, aby měl důvod, nepodívat se na Deana, ale uvědomoval si, že lovec z něj nespustil oči.
Snědl, všechno.
Mohl uniknout Deanovým očím, ale ne slovům. „Casi, snažím se, TI pomoc.“
Odstrčil prázdnou misku. „Nemůžeš mi pomoc, Deane. Vidíš ve mně Castiela, a co hůř, hledáš ho ve mně. Věříš ve mně… že se můžu změnit. Ale, já nejsem, o nic lepší. Jsme jedna osoba, já a on.“ Napil se mléka. „Děkuju za snídani.“
Na Deana se nepodíval.
...BUDOUCNOST...
Castiel seděl na zčernalém zpola zbořeném ochozu, pokrytém popelem. Prohledal část města, která mu byla přidělena, a teď čekal, až se k němu přidají ostatní. Dean se objevil první. Lovec k Castielovi mířil ráznými kroky a andělu neušlo, že se už předem tváří namíchnutě. Povzdechl si.
Dean se zastavil u Castiela a rozhlédl se.
„Co děláš?“
„Jenom jsem… čekal jsem – to je
fuk,“ zavrtěl hlavou a sklouzl ze zídky. Snažil se nenechat zdeptat Deanovou uštěpačností. Den stál už tak za nic. Vyčerpal svojí železnou zásobu léků a v kapse měl poslední cigaretu. Mise byla naplánovaná na týden a zbývaly tři dny. Tři dny, bez drog, alkoholu a – sexu. Tři dny pekla. Castiel uvažoval i o tom, že se v noci se potají sejde s Risou, která je doprovázela, ale nebyl cvok. Risa patřila jenom Deanovi.
„Vypadáš hrozně.“
Castiel se ušklíbl, nevěda, co na to říct. Deanovi z vlasů po spáncích stékal pot, a rozmazával špínu, která se mu během přespávání v lesích nahromadila na tváři. Navíc byl zarostlý. Anděl věděl, že vypadá zrovna tak, a zbytek týmu na tom není líp. Nevěděl, proč ho o tom Dean spravil.
Byl horký letní den. Vzduch byl těžký a nedýchatelný. Castiel pozoroval, jak Dean vytahuje ruční zbraň a kontroluje zásobník. Od hlavně se odráželo sluneční světlo. Nakonec zbraň schoval za pas, a Castiel jeho ruku automaticky sledoval očima. Dean si všiml, kam se Castiel dívá. „Co?“ zavrčel, ale k Castielovu podivu, ani ne tak podrážděně, jako nervózně.
Polkl. „Kdysi jsem –„ luskl prsty. Dean k jeho spokojenosti, trhl rameny.
„Hráblo ti?“
„To je diskutabilní, nemyslíš?" povzdech. „Kdysi by mi stačil jeden přelet ke zmapování tohohle města…“
„Jo? Už nejsi člen andělských aerolinek, tak se s tím smiř.“
Před pohledem, který mu Castiel věnoval, by ustoupil každý a dokonce i Deanovi přeběhl mráz o zádech. Možná to bylo tím, že se tvářil stejně -
podrážděně, jako tehdy když spolu před lety stáli v kuchyni, Dean zkoušel Castielovu andělskou trpělivost, a anděl Deanovi vyhrožoval, že ho svrhne zpět do Pekla.
„Já to
vím, Deane.“
„Ale nechováš se tak,“ pokračoval Dean, v ráži. „Ušlo ti, že je konec světa? Rozhlédl ses? Nikoho nezajímá, že jsi na dně.“
Zírali jeden na druhého, a oběma jim před očima běželi vzpomínky a útržky ze života. Deanovy zelené oči byly prázdné. Castiel otevřel pusu. Nadechl se – pořád
je Deanův anděl. „Deane, já tě – „
Zpoza rohu se vynořila skupinka lovců. Castiel nikdy nedokončil, co měl na srdci.
Já tě neopustím. …
Myslel si, že Dean se mu zdá. Ne, určitě se mu zdál, protože tohle nemohlo být skutečné. Dean byl vyděšený.
Tohle, nebyl jeho Dean. Castiel ho od sebe odstrčil – zkusil ho odstrčit, ale jakmile vztáhl ruku, ucítil ostré bodnutí. Svět zčernal. Zamrkal, a když znovu otevřel oči, Deanova tvář byla jasná, jako den.
Co to… „
Do hajzlu..." vypadlo z něj. Přej jen, se od Deana něčemu přiučil.
Aha, vzpomněl si. Odlehlá benzinka na kraji města. Nocleh. Útok… uvědomil si, že leží na podlaze. Bylo to nepohodlné. Otočil hlavu a spatřil dvě těla. Risa a Walter se skláněli nad třetím lovcem zkropeným krví. Jamie stál opodál a tvářil se nešťastně.
Ucítil Deanovy ruce – lovec ho šacoval. Všechno splývalo. Hlasy, a barvy. Dean něco hledal. Castiel nezraněnou rukou – co se stalo té druhé?, sáhl do postranní kapsy a vytáhl zbraň a podal jí Deanovi, aby jim všem ušetřil čas. Dean ho ignoroval. Castiel to nechápal. Nehledá Dean právě tuhle zbraň? To proto se sem vydali. Kolt byl cíl a Castielova mise byla u konce. Aby zdůraznil, co dělá, řekl, „Jsou tam tři náboje…“
Dean ho konečně přestal šacovat. Tvářil se zhrozeně. Castielovi by to přišlo legrační, kdyby to nebylo tak vážné. Deanova další slova ho odzbrojila –
„Zapomeň na chvíli, na tu
pitomou pistoli.“
„Ale – „ nebyl kolt priorita?
„Nech to plavat, sakra…“ a začal Castiela znovu prohledávat. Castielovi konečně došlo, že Dean nehledá kolt, ale ujišťuje se, že
on není zraněný. Dnešek přinesl nejedno překvapení. Lovec odhrnoval látku, vrstvu za vrstvou… zavadil přitom o kožený řemínek na Castielově krku. Zvedl ho. Podíval se na amulet. Pak na Castiela. Anděl pohled opětoval, obočí mírně nadzvednuté, dech zrychlený.
Dean polkl a vrátil se k tomu, co dělal. Znovu už se mu do očí nepodíval.
Den se přehoupl v noc. Castiel ležel na zadním sedadle nepojízdného auta, které Walter zajistil proti nepřátelskému vpádu a oddychoval. Dýchal, tiše. Klidně. Postranním oknem naproti, měl výhled ven. Pozoroval hvězdy.
Tak, vysoko… tak, daleko. Castiel se zasněně usmál. Léky zabraly, a on upadal do příjemného mezi-stavu mezi vědomím a nevědomím. Jeho,
oblíbený. Nebyl sjetý, ale příjemně otupělý.
Díky Bohu za zranění. Jenom díky němu, měl na léky nárok. Byla to rezerva, a pokud budou znovu napadeni… když mu je Dean dával, tvářil se zatrpkle, jakoby to byla Castielova vina – jakoby útok naplánoval, nebo co, ale co je mu do toho?
Neřekl snad sám, že ho nezajímá, co Castiel dělá a nedělá? Hladově hrábl po lahvičce se zázračným obsahem, a ignoroval i Deanův povzdech, který si už určitě nevyfantazíroval.
Teď Deana zahlédl venku. Nejdřív slyšel koky. Ztuhl, ale pak se za sklem, v měsíčním světle, objevila Deanova tvář. Chvíli se dívali jeden na druhého. Castiel pootočil hlavu ke straně, a Dean – Deanovy oči, zjihly. Pak je rychle sklopil, a otočil hlavu. Další kroky. Šoupavý zvuk podrážek a štěrk.
K lovci se nečekaně připojil Walter. Stoupl si vedle Deana a nakoukl do auta. Jeho výraz byl prost melancholie, ale usmíval se, a ten úsměv byl hřejivý a upřímný. „Je rozkošný, když je zticha, že jo?“
Castiel zavřel oči, a schoval hlavu pod bundu, kterou se přikrýval, a kterou si k sobě tiskl.
Blbec. Dean se zasmál. Že by to řekl nahlas?
…
„Na co se to díváš?“
Castiel uhnul očima. Posledních pár minut zíral na Deanovu tvář. Fascinoval ho odraz světla, v jeho očích.
Seděli u řeky. Tající sníh stékal z hor a koryto se rozvodnilo. Dean měl na sobě jasně zelenou vojenskou bundu, která ostře kontrastovala se sněhovým popraškem a zvýrazňovala barvu jeho očí.
Byl březen.
Dean vytáhl ruce z ledové vody, v níž je máchal uplynulých pět minut a otřel je do kalhot. Krev, kterou z nich smýval, zmizela. Deanova kůže byla jasně růžová.
Měli kolt a teď navíc věděli, kde se ukrývá Lucifer. Dean měl svojí metodu. Krvavou. Ne, že by na tom sešlo, byl to jenom démon, ale i tak… Castiel by měl být potěšený, šlo o zabití Ďábla, ale všechno, na co myslel, byla krev na Deanových rukách a jeho oči.
„Vytáhl jsem tě z Pekla,“ vypadlo z něj. Nejistě. Vystrašeně. „
Zachránil jsem tě…“ dál zíral na Deanovy ruce, jako v transu. Dean ztuhl.
„Co jsi to řekl?“
Castiel si olízl ret. Osmělil se a zvedl hlavu. Jejich oči se setkaly. „
Deane…“
Všechno, co viděl, byla prázdnota.
V noci se opil. V noci, přišel o víru. V noci, přišel o všechno. Ale, i bez křídel a víry a odhodlání, Deana neopustil, protože – je to jeho vina, nebo ne? Nespasil Deana. Něco se pokazilo. Chyboval. Někde.
Poslední šance, poslední šance... běželo mu hlavou.
Castiel zůstal, až do konce. Neopustil Deana, ne proto, že ho Dean potřebuje. Ne proto, že je to správná věc, ne proto, že on potřebuje Deana, ne proto, že nemá na vybranou – nic z toho nebyla pravda, ale proto, že pokud Dean skončí v Pekle, Castiel, který ho nezachránil, si zaslouží totéž.
...PŘÍTOMNOST...
„Takže… co, co chceš dnes dělat, Casi?“
Castiel otevřel jedno oko. Stál v pokoji, který mu byl předělen, v pruhu slunečního světla, ruce založené na prsou a doteď zavíral oči, jako vyhřívající se kočka. Nadzvedl obočí. „
DEEP BLUE SOMETHING.“
„Cože?“
„Film.Snídaně u Tiffanyho -"
„Došlo mi to, Casi, ale - odkdy se zrovna ty odvoláváš na filmy?"
„Musel jsem se nějak zabavit během těch dlouhých osamělých - nudných večerů, když - " zmlkl. „Jde o to, na co si hraješ
ty, Deane. Myslíš si, že když se o mě pěkně postaráš a zahrneš mě péčí, docvakne mi to a to mě…
spasí.“
„
To?“
Castiel zašilhal oknem ven. „Neprší…“ zamumlal.
Dean protočil očima. „Obleč se. Nechápu, proč s tebou ztrácím čas.“
Castielsi odfrkl, ale sáhl pro košili a začal se převlékat. Zamumlal něco, čemu Dean nerozuměl. Znělo to hodně jako,
jdi do háje, Deane. Dean přemýšlel, zda to právě takhle kdysi začalo. Opřel se o dveře.
Castiel si převlékl triko a pak si přes něj začal natahovat košili. Dean z něj nespouštěl oči. Tohle stvoření určitě není Cas?
„Poslyš, Casi – máš pravdu.“
Castiel se zarazil, s rukávy košile navlečenými pod lokty. Upřel na Deana pár modrých očí.
„Máš pravdu,“ osmělil se Dean, protože –
co když je to, Cas? „Nevím, co se stalo.“
Co jsem ti udělal. „Nesoudím tě, ale v jednom se pleteš, víš?“ Castiel na něj dál zíral. „Ne – pečuju proto, že on – já to posral – ale proto, že – to kvůli tobě, ne komplexu viny,“ vyhrkl.
Určitě? Castiel zamrkal. A rychle si přes hlavu přetáhl košili. Pak se na sebe zadíval do zrcadla.
Chvíli zápolil se zapínáním a nakonec to vzdal u předposledního knoflíku. Zkusil ho zapnout levou rukou, pak oběma, ale knoflík mu vždycky vyklouzl z prstů. Dean, který jeho počínání pozoroval, ode dveří, si vzpomněl na jeho pohmožděnou ruku. Aniž o tom vážně uvažoval, narovnal se, a přistoupil k andělu. Zvedl ruce. Castielovy impulzivně vystřelily vzhůru ve stejnou chvíli. Anděl je nechal zdvižené ve vzduchu, připraven k útoku – nebo obraně, a až když mu došlo, že před ním stojí jenom Dean, uklidnil se a ruce svěsil.
Dean dopnul knoflík, který Castielovi dělal problémy a zarazil se u posledního – přejel po něm prsty, zavadil o Castielovu klíční kost, dotkl se jeho hrudi, a spočinul na ní dlaní.
Castiel shlédl. Spojil obočí dohromady. Když Dean prsty nahmatal malou vypouklinu pod Castielovým trkem, anděl zatajil dech. Pozoroval, jak Dean zatáhl za konec řemínku na jeho krku a vytáhl přívěšek. Deanův amulet.
„Jak to – co to… nechal sis to…“
Castiel protočil očima. Doufal, že je přesvědčivý. „Sentiment…“
Chvíle napjatého ticha. „Ty pořád věříš, že jo? I po tom všem…“
Tlukot srdce. „Ne. Ne, v Boha.“
„Tak v co?“
Castiel se ošil. „Je to jediná věc, kterou jsem kdy od někoho dostal. Od tebe.“
Dean chtěl namítnout, že to Castiel mu přívěšek vrátil – že ho po něm v zásadě mrštil, ale nebylo by férové vyčítat mu to, když on sám amulet zahodil do koše, přímo před Samovýma očima.
A tak přívěšek zastrčil zpět za Castielovo triko, kam patřil.„Hotovo,“ Ustoupil. Poslední knoflík nechal rozepnutý. Castiel na něj zíral.
„Takže..." Dean byl v rozpacích. „Takže se uvidíme, později," otočil se na patě, a rychle vyšel z pokoje, nechávajíc Castiela o samotě. Potřeboval se napít. Schody bral mílovými kroky.
Castiel se za ním díval. Byl mírně zmatený a tak… nesvůj. Dotkl se místa, kde se ho dotýkal Dean. Sevřel ruku v pěst a přitiskl jí k hrudi. Cítil cosi, jako vibraci pod kůží. Cosi, jako brnění nebo vření a teplo a blaho. Tenhle vypůjčený život byl návykový.
Castiel v sobě našel oheň a nemínil se ho vzdát.
…
Dean hleděl na odstavenou impalu. Kov, se na slunci leskl, jako tekuté zlato a pneumatiky pokrývala vrstva prachu. Nepřiznal by to, ale sedět tiše, v Castielově přítomnosti, bylo uklidňující. A, přirozené.
Dean a Cas seděli vedle sebe, oba zabraní do vlastních myšlenek, a přitom vnímali přítomnost toho druhého.
Dean přemýšlel, zda za to může jejich pouto, nebo zda je to zkrátka tím, že on a Cas jsou si tak, blízcí.
Ale, muselo v tom být víc, protože Dean si byl blízký se Samem, a rozhodně v bratrově přítomnosti nevydržel být dlouho zticha, aniž by to ticho nebylo současně, úzkostlivé.
S Casem, se Dean uvolnil.
„Kdybys chtěl, můžu to spravit,“ navrhl náhle, Castiel.
Dean si uvědomil, že mluví o impale: „Nepokoušej, štěstí, Casi.“
Castiel po něm šlehl očima. „Nevěříš mi,“ konstatoval. Přikývl. „Pochopitelně.“
Proč mi nedůvěřuješ, Deane. Zasloužím si to.Lovec vzdychl. „Není to o důvěře, Casi. Zkoušel jsem jí spravit.“
Castiel se nenechal zviklat. „Smím to zkusit, znovu?“ zeptal se mírně.
Dean byl unavený souboji.
„Posluž si.“
…
Castiel obcházel vůz kolem dokola. Občas sáhl pod otevřenou kapotu, napřímil se a pohlédl na Deana, jakoby se ujišťoval, zda se lovec dívá, a zase zmizel.
Dean si hrál s kapesním nožem. „Casi, vzdej to,“ čepel vyskočila a Dean jí zabodl do trámu, vedle své nohy.
„Víš, že motor aut se nápadně podobá lidskému tělu? Vše má své místo. Každá součástka musí fungovat, a zapadat do ostatních. Jinak, auto nepojede. Složil jsem dohromady tebe, tohle nemůže být těžší.“
Dean pootevřel ústa.
O čem, to Cas mluví?
Anděl utěsnil ventil. Nic. Napřímil se, a nenápadně poklepal prsty o kapotu. Potřebuje, jen malý zázrak.
Karetní trik. Dean o tom, nemusí vědět.
Jedna. Dvě.
Castiel cítil, tlukot svého, lidského srdce, pod tenkou blánou kůže, a svalů.
Jako ptačí.
Motor se rozjel.
Dean vyskočil, nůž zapomenut. Vrhl se k impale a odstrčil Castiela z cesty. „Co jdi, udělal?“
„O čem to mluvíš, Deane?
Spravil jsem auto.“
Deanovi neuniklo, že Castielovi zablesklo v očích.
…
Castiel nevěděl, zda ten trik, pořád svede. Ty vitamíny, které posnídal, mu očividně prospěly.
Pozoroval Deana, který se snažil nedat najevo nadšení. Lovec si sedl za volant, a Case napadlo, že by, jen možná, mohl být zase součást týmu.
Že, ho Dean potřebuje.
Lovec se usmíval, a Casovi nedošlo, že se automaticky, usmál taky.
ČÁST SEDM
Deana probudilo příjemné šimrání za krkem. Usmál se a zpola omámený spánkem se přitiskl k tělu za svými zády. Otočil se a otevřel oči. Do tváře se mu svezl pramen tmavých vlasů, které ho prve šimraly. „Dobré ráno…“ Její tělo bylo hebké, teplé – hřejivé, jako svatyně zalitá sluncem. A její vůně, byla první věc, kterou Dean ucítil, když se probudil.
Přitáhl k sobě Lisu blíž.
„Deane,“ protestovala chabě. „Počkej.“
Políbil jí. Lisa, roztála. „Deane…“ zasmála se.
„Hm?“ Hrál si s jejími vlasy a vdechoval, jak voní. Jako mýdlo a květiny a…
něco sladkého.
„Mám v troubě jablečný koláč,“ řekla omluvně. „Přece ho nechceš připálit.“
Báječné ráno. Mohlo být lepší? Dean o tom chvíli přemýšlel.
Koláč, koláč, koláč… do prdele s koláčem. „
Deane!“ Domem se rozlehl smích.
…
Dean otevřel oči, a zjistil, že se nachází v jiné místnosti, v jiné posteli. Nespokojeně zabručel. Chvíli vedle sebe hledal Lisu, ale dozvuk snu postupně odezníval a spolu s ním se vytratil i fantom vůní, zvuků a hebkých dlaní. Dean byl u Bobbyho.
Zamrkal a rozkoukal se. Vedle postele, seděl na židli Castiel a upřeně ho pozoroval. Deanovi chvíli trvalo, než si v hlavě všechno srovnal. Sen, Cas z budoucnosti, Bobbyho dům… obrátil se na záda.
„Myslel jsem, žes s tím skončil?“
„Některé zvyklost je těžké odbourat. Mimoto, jsi pastva pro oči.“
Dean vykoukl zpod ruky, kterou si přehodil přes hlavu a zašilhal na Castiela. „Jsi sjetý?“
Když si ho teď lépe prohlížel, všiml si, že vypadá jinak. Jeho oblečení bylo pořád ušmudlané, byl strhaný, vyhublý a pod očima měl kruhy, ale do očí se mu vrátilo světlo. Když tu tak seděl a upřeně se na něj díval, pronikavýma modrýma očima, všechno skoro, jakoby se vrátilo do starých kolejí. Pak ale k Deanově rozmrzení Castielovo dvojče protočilo očima.
„Naneštěstí ne,“ odmlka. Založil si ruce na prsou. „O čem se ti zdálo?“
Jiskřičky v očích a Castielův ton, Deanovi napověděl, že Castiel pravděpodobně tuší víc, než dává najevo, a že Dean byl pravděpodobně… hlučný. Zamračil se, „
Vypadni.“
Mělo ho zarazit, že Castiela to nezarazilo. Anděl se jednoduše zvedl jakoby, byl na podobný přístup zvyklý. Ušklíbl se, a na odchodu se zarazil na prahu. „Sam něco našel. Čekají na tebe s Bobbym v kuchyni. Mají… mají, plán. Přišel jsem ti to vyřídit.“ Zabouchl za seou dveře.
Domov 
Stránka 
Protože tohle je jedna z mých nejoblíbenějších povídek od Tebe. Jsem ráda, že jsi se k ní vrátila. A i když si do detailu nepamatuji předchozí části, u téhle povídky mi to ani nevadí. Prostě si jí užívám. Obzvláště Castiela. Sjetý Cas, to se jen tak nevidí. Ale říkám si, že to v seriálu ještě nebylo. Jinak tam toho bylo hodně, ale tohle ještě ne. A narozdíl od slashe tohle by tam zařadit fakt mohli. I když teď by to do dějové linie moc nezapadalo. Trochu mě mrzí, že se v seriálu Apokalypsou zabývali jen v 5x04. Chtělo to rozvést trochu více, a pak tam mohli zařadit i tohodle Case. Ale co už... Alespoň si to dosytosti užiju ve Tvých povídkách. Takže díky a pokud bude ještě nějaké pokračování, budu se těšit 