THE WANDERER IV

Pokračování... co víc, k tomu říct. Prostě, pokračování...

THE WANDERER IV

Sešel ze schodů. Sam a Bobby seděli za stolem, pokrytým lejstry, a Castiel opodál čistil zbraně. Když Dean vstoupil, zvedl hlavu a ušklíbl se na něj.

Dean protočil očima. Zamířil k lince, ke kávovaru. Nalil si kafe, černé a silné. Sam popíjel svůj šálek, typicky s mlékem. Bobby ten svůj bezpochyby vylepšil něčím ostřejším. Dean zvedl hrnek, a napil se, když v tom zaregistroval, že Sam na něj zírá. Nadzvedl obočí, a zagestikuloval, co?

Sam zavrtěl hlavou a vrátil se k práci.




Sam zvedl oči od poznámek rozložených na stole, zadíval se na Deanova záda, a zamyslel se. Když se tu tenhle Castiel objevil, Sam se bál, že Dean mu bude zazlívat chyby tamtoho Castiela, anebo hůř – že si bude dál vyčítat, co se jejich Casovi stalo, což se promítne do jeho vztahu s tímhle Castielem. Ale, Dean se s celou situací vyrovnal kupodivu dobře. Možná proto, že tohohle Castiela z budoucnosti trochu znal, a taky proto, že Castiel se choval – Sam se usmál – jako, Cas.

Castiel a Dean si to neuvědomovali, ale Castiel se až tak moc nezměnil. Už sice nebyl anděl, ale, byl pořád válečník. A, za druhé. Byl stejně umanutý, a vytrvalý jako kdysi, možná víc.

Pak tu byly rozdíly. Smysl pro humor, například. Mrzutost a rozmrzelost a – Castiel pil – a pak tu byla ta věc se závislostí. A nejhorší – Samovi to lámalo srdce – tenhle Castiel neměl víru. Prakticky se topil v beznaději.

Ale, podstatné bylo, jak se choval poblíž Deana – vedle něj se měnil v Case. V tvrdošíjného, anděla, který by pro Deana obrátil svět, a nebe vzhůru nohama. Jenom u toho víc nadával.

A Dean na druhou stranu sice předstíral, že je mu fuk, že Castiel je zpět a opakoval, že ho tenhle Castiel nesmírně štve a otravuje, ale Sama neoklamal. Dean se tvářil stejně, jako když tehdy před dvaceti lety přitáhl sem, k Bobbymu zatoulané stěně, se slovy, podívejte, co jsem našel. Šlo za mnou až domů. Můžeme si ho nechat? Prosím? Prosím…

Dean na něj vrhl ošklivý pohled. Sklopil oči.

„Zatímco jsi vyspával,“ říkal Bobbyho, „my pohnuli s překladem. A už víme, co všechno, kromě té kosti potřebujeme,“ odmlka. Dean upil kávu. Zastrčil ruce do kapes a ležérně se opřel o linku.

„Nech mě hádat, dračí hlava, vílí krev…“

„Skoro ses trefil. Krev padlých.“

Zatřásl hlavou. S hrnkem v jedné ruce došel až ke stolu. „Je načase poohlédnout se po dárcích krve, hm?“ Začal se přehrabovat v papírech, pokrývajících stůl. Znovu se napil.

„Necháš mě domluvit?“ Dean a Sam si vyměnili pohled. Někdo dnes vstával levou nohou napřed. „Krev padlých,“ pokračoval netrpělivě Bobby. „Padlého anděla – „ zašilhal po Castielovi, „démona – potřebujeme Crowleyho krev. A krev Alphy.“

„Toho Alphy,“ přitakal Sam.

„Skvělý… krev monster…“

„Nezapomeň na Case,“ připomněl mu jemně Sam.

Dean vzhlédl od papírů. „Fajn, nalož cheruba do auta, a hurá na lov. Slyšel jsem, že zrovna začala sezona.“

„Upřednostňoval bych, kdybys mi neříkal cherub,“ zamumlal Castiel.






Dean zrychlil. Šlápl na plyn, motor zavrněl a lovec se usmál. Bože, jak mu to chybělo. Přejel prsty po obvodu volantu. „Deane – zpomal, přece. Limit je – “

Dean zesílil rádio. Tohle, je jeho vesmír. Jeho, hřiště.






„Deane, pozoroval jsem vás století. Byl jsem u toho, když jste objevili kruh. Vím, jak funguje auto.“

Dean Castiel prakticky vtlačil do vozu. „Správně. Víš, jak funguje auto, ale nemáš páru, jak ho řídit, což se ti v téhle branži, může hodit.“

„Branži?“

„Lov, Casi,“ zabouchl za reptajícím andělem dveře a obešel vůz. Když se posadil na místo spolujezdce, Castiel seděl za volantem, ruce na prsou a propaloval lovce pohledem.

„Tohle je ztráta času.“

„Jsi nervozní, nebo co?“

„Nejsem nervozní,“ odsekl Castiel. Rozhlédl se.

„Já myslím, že jo. Myslím si, že kecáš, a že máš strach. Když mě táta učil řídit – „

„Řekl jsem, že nemám strach, Deane,“ prakticky zaječel anděl. Přeskočil mu hlas. Uvědomil si, co udělal. Semkl rty a otočil hlavu pryč, od Deana. Zahleděl se do tmy. Míjela je projíždějící auta.

Dean nevěděl, co si počít, co říct. Castiel přicházel o svou moc a každý den byl slabší, a slabší. Dean ho postupně učil různým věcem. Oba věděli, že je otázkou času, kdy se z Castiela stane člověk – pokud se toho dožijí, a Dean nechtěl, aby je to zastihlo nepřipravené, v tu nejnemožnější dobu. Chtěl, aby až k tomu dojde, Castiel už byl samostatný.

Castiel sám, se smířil se svým osudem. Čas od času sice nadával, ale vždycky na život všeobecně, nikdy ne na svůj vlastní. Byla to rezignace, co je oba pomalu užíralo a měnilo, ale zatím se oba, drželi.

Proto ho překvapilo, když na něj Castiel vyjel.

„Chceš se mi s něčím svěřit?“ zeptal se opatrně. „Je pochopitelný, že se bojíš – každý – „

„Nebojím se…“ Castiel se pořád díval z okna.

„Uch, fajn.“

„Deane, neumíš si představit, u čeho jsem byl… denně čelíme smrti, a čelíme jí nebojácně. Tohle je směšné.“

Dean si olízl ret. Natáhl ruku, přes Castiela, který se na něj konečně podíval, otočil klíčem v zapalování a, nastartoval. Auto se ale pořád nehýbalo. „A najednou jsi zjistil, že tě děsí život.“

Castiel zíral na svoje spojené ruce, v klínu. „Jde, o kontrolu. Život je, děsivý. Plný spádů, a zvratů beze smyslu. Nevěřím tomuhle autu. Nerozumím… nechápu… nerozuměl jsem Plánu, ale tomu jsem rozumět neměl, jenom v něj věřit. Věřím v Boha, ale nevěřím v auta. Nevěřím v tenhle život a nevěřím v tohle tělo… nevěřím tomuhle tělu. Život je plný, klamů,“ zavrtěl hlavou. „Jaký smysl má svobodná vůle, když člověk nemůže být svobodný?“

Úkosem na Deana pohlédl. Dean se znovu pohnul a Castiel ztuhnul – napjal ramena a Dean věděl, že pokud udělá jeden špatný krok, anděl se sebere, a zmizí. Proto se uvolnil – Castiel pomalu, udělal totéž.

Deanovi to mělo dojít, Castielova snaha všemu rozumět, a všechno do hloubky analyzovat a rozebrat… a najednou ho hodí do vody, a řekne, plav, Casi. „Pojď ven.“

Castiel pootočil hlavu ke straně.

„No tak, ven.“

Dean vylezl z auta, a obešel ho. Otevřel přední kapotu, a zmizel za ní. Castiel se neobtěžoval dveřmi. Vypařil se sedadla, a vmžiku se zhmotnil za Deanovými zády.

Lovec měl hlavu strčenou v motoru. Castiel se vyklonil po jeho vzoru. „Auta nejsou děsivá. Hodně věcí na světě nedává smysl, ale auta jo. Tohle je baterie. Tohle chladič… ne, na tohle nesahej, Casi… dávej pozor. Posloucháš?“

„Poslouchám.“

Dean Castielovi postupně vysvětlil, k čemu slouží jednotlivé součástky. A minutu od minuty, se bavil víc, a víc. Uneslo ho to. Na nebi vyšli hvězdy. Dean se rozpovídal. Shýbl se do auta, rukávy zpola vytažené nad lokty, paže umazané od oleje, a mluvil, mluvil… zatímco Castiel stál u něj, v měsíčním světle, jako bledá socha, oči nespouštějíc z Deanových rukou, z jeho tváře, a oči se mu leskly.

Castiela obzvláště zaujalo jádro motoru, které přirovnal k srdci. Dean nastartoval, a Castiel zaujatě pozoroval, jak se motor rozjíždí. Rytmus, skoro jako tep. Když Dean kapotu zabouchl, Castiel se na něj vděčně podíval. „Děkuju… tohle, bylo poučné. Měl jsi pravdu, je to jiné, když to zažiješ na, takříkajíc… vlastní kůži…“

Dean mu hodil klíče. „Řídíš?“

Motor chladnul. Castiel podržel svazek klíčů ve vzduchu. Kývl.




Tolik, krve. Castiel přišel o schopnost uzdravovat. Beztak, to zkusil. Po minutě, nebo dvou vztáhl zakrvavené ruce od těla na zemi. Podíval se na Deana přes rameno, a zavrtěl hlavou.

O týden později ho Dean našel u Bobbyho, na dvoře. Castiel se procházel mezi vraky aut, sahal na kapoty, pod nimiž se ukrýval pokažený motor, a dotykem studený kov navracel k životu.







Castiel se probral za pár hodin. Zvedl hlavu, protáhl se, a posadil. Oslnilo ho protijedoucí auto. Zaskuhral.

„Copak, Casi?“ zeptal se Sam.

„Potřebuju… si odskočit.“

„Vydržíš to ještě chvíli?“ vmísil se do hovoru Dean. Rozhlédl se. Žádná odbočka, nebo odpočívadlo v dohledu.

„Ne. Potřebuju čůrat teď,“ prohlásil umanutě anděl. „Nebo to pustím tady.“

Dean dupnul na brzdu.






Svítalo. Obloha bledla, a když lovci zastavili u pumpy, na východě se objevil zlatý proužek světla. Nebe, zmodralo.

Dean stál venku, vdechujíc chladný ranní vzduch.

Sam a Cas vyšli z kiosku u pumpy. Sam držel dva kelímky kávy, a Castiel láhev vody, a malou plastikovou krabičku.

„Co je to?“ vyštěkl Dean. Vytrhl Castielovi krabičku z ruky. Anděl nadzvedl obočí. „Ibubrufen?“

„Bolí mě hlava,“ odsekl Castiel.

Dean mu věnoval nasupený pohled. Castiel se zamračil. Natáhl ruku, ale Dean se nehnul.

Sam mu zkusil podat kafe.

„Bolí-mě-hlava!“

„Deane, vážně ho bolí,“ přisvědčil Sam. Samozřejmě, že Sam je na jeho straně. Ti dva závisláci se podobají jeden druhému, jako vejce vejci. Dean sváděl vnitřní souboj. Nakonec, semkl rty, otevřel lahvičku, a obsah vysypal na dlaň.

„Fajn, na,“ podal Castielovi jednu pilulku. Sam, který se mezitím vtěsnal na místo řidiče s tím, že řídit bude chvíli on, za sebou, zabouchl dveře.

Cas zíral na bílý prášek, ve své dlani, jakoby doufal, že se z něj zázračně vyklube jeho dvojče.

Zvedl oči, a významně ruku přistrčil Deanovi pod nos.

„Kolik těch hlav máš?“

„Deane. Mám vyšší toleranci, než ty. Nestačí mi –„

„Pokud to nepřestane bolet, dám ti obklad. Teď si tady buďto zůstaň, nebo zahuč do auta. Odjíždíme. Už jsme měli být dávno na hranicích, ale díky tvému čůrání…“

Anděl obdařil Deana obzvláště nenávistným pohledem. Dean, ho jemně poplácal po ramenu, ale Cas se odtáhl.

„Tady. Voda.“

„Trhni si,“ zavrčel Castiel. Nastoupil do auta, zabouchl dveře, ale proud protestů, neustal. Dean slyšel, že mu Sam něco vysvětluje.

Zvedl oči k obloze. Nic. Ani hvězdy, ani slunce, jenom nekonečné modro.







Přejeli hranice s Kansasem. Odtud měli namířeno, do Nového Mexika. „Když už jsme tady, co takhle zastavit se cestou zpátky ve Phoenixu? Znám tam jednu kočku v kasinu. Co je? Už zase potřebuješ čůrat, Casi?“

Castiel se předklonil. V ruce držel sluneční brýle, které po něm Dean hodil, když si nepřestával stěžovat na bolest hlavy. „Není Phoenix v Arizoně?“ zeptal se.

Sam a Dean si vyměnili pohled. „Uch, Casi… nic ve zlém, vím, že nejsi ve formě, ale já myslel, že andělé tyhle věci ví?“

Castiel si odfrkl. „Jeho s vět a váš svět, nejsou totéž. Města, nestvořil On.“

„A?“

„Hory a řeky jsou stálé, ale města hoří, rozpadají v prach, a znovu vyvstávají z popela den za dnem. Chceš se něco dozvědět? Koukni se do mapy. Tvoje slova.“

Dean polkl. „Jo, to zní, jako já. A jo, Phoenix je v Arizoně.“

Castiel si nasadil sluneční brýle. „Fantastický.“

Později zastavili u restaurace, na odpočívadle. Silnici a stromy halila mlha, a všechno, ještě spalo. Když Castiel čekal na parkovišti, u krajnice zastavilo auto. Ze sedadla spolujezdce vystoupila spoře oděná dívka. Vyměnila si několik slov s řidičem, zabouchla dveře a odcupotala. Auto zmizelo v zatáčce.

Zamířila k autobusové zastávce. Když si všimla Castiela, významně se usmála. Castiel zavrtěl hlavou. Pokrčila rameny. Minula zastávku, a zaplula do mlhy.







Castielova první sexuální zkušenost se jmenovala Bonnie.

„Takže ty jsi… jsi opravdový, anděl?“

Castiel se díval z okna. Měl z něj výhled na parkoviště a okolí motelu. Včas uvidí, pokud se nějaký nakažený dostane příliš blízko a současně, odtud může vyhlížet Deana.

Ošil se. Nechápal, proč mu Dean svěřil tohle… dítě. Byl anděl. Válečník, ne chůva. „Obávám se, že ano.“ Pohnul rukama, zastrčenýma v kapsách baloňáku. Jenom pár hodin. Dean řekl, že se vrátí za úsvitu. Pak jí převezme, a Castiel se bude moci vrátit k tomu, co dělá. Zabíjet pekelné psy a démony, což mu bylo milejší, než ona.

„Páni. Nevěděla jsem, že andělé jsou tak… sexy.“

Castiel ztuhl. Pomalu otočil hlavu. Seděla na posteli, v tureckém sedu, dlouhé nohy složené pod sebou. Z culíku jí vypadl pramen vlasů, s nímž si ledabyle hrála. Castiel později odpozoroval, že to při flirtování dělá většina dívek.

„Tohle není moje skutečné tělo,“ odvětil vážně a znovu se zahleděl ven, z okna. „Za několik hodin bude po všem.“

Kroky. Položila mu ruku na rameno. „To znamená, že máme spoustu času, že jo?“

Castielovy oči sklouzly k hebké, teplé dlani. „Nerozumím – „

Otočila ho k sobě, a políbila. Castiela to zaskočilo. Zaskočilo ho to natolik, že jí od sebe neodstrčil. A, proč by to dělal?

Neříkej mi, že sis nikdy nevrznul.

Nebyla příležitost.

Neumřeš, jako panic.

Šeptala, že ho potřebuje, že ho chce.

Castiela dlouho nikdo nechtěl.

Tehdy tomu pořádně, nerozuměl. Nepoznal, že v něm hledají absolutno. Něco, nadpřirozeného, něco, co je spasí. Stejně, jako ony nevědí, že takhle to nefunguje a že Castiel je padlý anděl. Byla to protislužba. Ony chtěly cítit, a věřit v něco nadpozemského, a něco, co utlumí bolest – hledaly únik – a Castiel potřeboval cítit a věřit v něco skutečného, a něco, co utlumí bolest, a hledal… únik.

Sex a drogy a alkohol, byl odpověď.

„Chci, abys mě vyzvedl do Nebe, rozumíš?“ zašveholila Bonnie.

„Já – „ Castiel nadzvedl obočí. „Já – ne – myslím, že – obávám se, že je to nemožné – nemůžu – „ sjel očima k její šíji, k dlani, kterou se ho dotýkala. Vykasala mu košili zpod kalhot. Její prsty tančily po jeho kůži. A Castiel to cítil. Rozptylovalo ho to, ale lhal by, kdyby řekl, že mu to není příjemné.

„Jen mě polib, anděly…“

Ztratil se v ní, stejně, jako se ztrácel v nebi – atomy a molekuly jeho bytí se rozptýlily.

Mám být na hlídce, proběho mu hlavou.

Přišel k sobě o hodinu později.

Ležel na posteli, a nahá Bonnie se mu tiskla k boku. Castiel se na ní nepodíval. Místo toho si prohlížel svoje ruce.

Otáčel je ve vzduchu a zkoumal záhyby, klouby… to, jak se od kůže odráží světlo. Kapičky potu, ohebnost… zajímavé. Bylo to zajímavé. A lepkavé. Přemýšlel, jaké by to bylo s někým, koho –

ze zamyšlení ho vytrhl až mobil. Rychle po přístroji sáhl. Prudce se posadil – ignorujíc ruku, která ho objímala – aha, vzpomněl si, že je taky nahý. Mrkl. Už oblečený, a čistý se postavil. Bonnie za jeho zády, se začala probouzet.

Castiel rychle přitiskl dva prsty k jejímu čelu, a počkal, aby se ujistil, zda spí. Pak přijal hovor.

„Deane – „ Ulevilo se mu, když slyšel lovcův hlas. Bonnie se zavrtěla – Castiel ignoroval i to, a přešel k oknu. Ze slušnosti – nebo studu, šeptal.

Dean si toho všiml. Proč šeptáš? Všechno v pořádku? Odmlka. Ruch v pozadí.

„Deane?“

Jo, jo… jsem tady… jak se vede naší malé uprchlici?

Castiel polkl. Ohlédl se. „Fajn,“ Dean tu nebyl, ale Castiel prakticky viděl, že nadzvedl obočí.

Dej na ní pozor. Budu tam nad ránem. Měj se…

Linka ztichla. Castiel zíral na zčernalý displej. „Ty taky…“





„Takže, co přesně…“ mumlal Dean. V puse se mu převaloval koláč. Jahodový.

Castiel seděl o okna, a upíjel černý čaj, do kterého si přisypával cukr. U pátého sáčku, ho Dean zarazil. „Víš, že tohle vede k cukrovce?“

Sam po Deanovi šlehl očima.

Castiel, jenom zamumlal, „A alkohol vede k rakovině jater, a ty ho přesto piješ.“

Sam si odkašlal. „Takže, co uděláme, s Crowleym?“ Crowley byl ošemetné téma. Krev alphy byla jedna věc, ale krev krále Pekla? „Nechci být pesimista, ale – „

„Nezapomínej, co Crowley chce,“ přerušil ho Castiel. „Jde o poměr sil,“ Zamyšleně míchal čaj. „Crowley touží po nadvládě. Je v jeho záměru nám vyjít vstříc, a ví to.“

Sam Castiela v autě informoval o všem, co anděl nevěděl o téhle době a potřeboval to vědět – řekl mu, o Crowleym, i podrobnosti o Dykovi. Vynechal pasáž, v níž figurovalo Castielovo druhé já. Bratři se shodli, že čím méně toho Castiel o tamtom Castielovi ví, tím lépe. Kdyby to záleželo na Deanovi, vláčel by sebou Case napříč státy, bez jakýchkoli vědomostí o tomhle světě. Jakoby si Castiel nedovedl složit pět a pět dohromady.

„To dává smysl,“přitakal Sam. Castiel na něj překvapeně pohlédl, jakoby ho zaráželo, že s ním někdo souhlasí. „Takže porazíme zlo zlem.“

„Budeme s Crowleym spolupracovat. Koneckonců, je menší zlo,“ přitakal Castiel. „Co je?“ vyštěkl, když si všiml, že Dean se na něj dívá a mračí se.

„Nic, nic… vůbec, nic.“

Maky: Tak tentokrát jsi nechala opravdu dost otevřený konec, takže se těším na pokračování o to víc. Tahle část se mi opět líbila. Jak jinak Ani nevím, co konkrétně bych vypíchla, prostě se mi to líbilo jako celek, tak snad Ti to stačí A jsem zvědavá, co se vyklube s tou spoluprací s Crowleym. Tahle postava mě vzhledem k poslední epizodě spn velice zajímá. Možná to v budoucnu taky do své povídky nějak zahrneš. No, uvidíme. Každopádně díky

bohdy: Jsem ráda, že se ti to líbilo Mám napsaných dalších pár částí, něco chci upravit, něco připsat... nemám ted moc času, rpzhoduju se, zda si koupit auto nebo ne tak jsem trochu, hrr... no, ona ta auta s tou povídkou trochu souvisí, že a navíc jsem pořád v šoku ze závěrečného dílu série, takže se nemůžu na nic pořádně soustředit, ale průběžně na pokračování pracuju