Rubínové rozcestí 1/?

Autor: Panthera
Postavy: Dean/Castiel, Benny, Sam, Crowley
Spoil: AU po 8x17
Varování: destiel, upíři, Dean!whump, Castiel!whump
Vhodnost: NC-17
Slov: ~
Dílů: ~
Shrnutí: Na světě existují pouta silnější i slabší. Jak daleko lze zajít po návratu z očistce? Jak pevné vztahy mohou mít upír, člověk a anděl?
Beta: -
Personal note: Nejsem si jistá, kolik „destielovců“ si všímá hereckých interpretací v zatím poslední osmé sérii. Zatímco Dean, per se, se v Jensenově podání stále drží svých styčných bodů, postava Castiela dostává s každým dalším dílem tolik různých rovin, až je mi z toho špatně. Není to vinou Mishi, ale „bezradní“ scénáristé jakoby cítili potřebu s ním zahýbat po všech směrech, přičemž Misha se snaží udržet linie dané scénářem a Castiel, ten už nikdy nebude ten trouba, jakého jsem měla ráda. On jím po tom všem už prakticky ani být nemůže.
Původní koncept byl zpracován pro MV, avšak jsou scény, které nelze tak jednoduše nalézt, à propos, je vůbec vystříhat i z jiných seriálů v dostatečné kvalitě. Druhá věc jest, že se mi vzhledem k pracovnímu vytížení nechtělo pátrat, přeci jen poznámkový blok se otevírá mnohem rychleji.

Music background: Cinephile – „Comatose“




Část I.
Jiný pohled na svět


„Mě nemůžeš zabít, Winchestere…“ rezonoval místností povýšený mužský baryton. Hbitý výpad, mlaskavý zvuk, zachroptění a tupé žuchnutí k zemi se sesunuvšího těla.

„Nemám rád čaroděje,“ zakroutil Dean hlavou, otřel si zpocené čelo a nahlédl pod poslední kulatý stůl, který po lítém boji zůstal stát jako jediný. Po měkkém hustém koberci světle béžové barvy se válely rozházené karty, peníze a spousta barevných žetonů, avšak jediným podstatným bodem, který nyní přitahoval jeho pozornost, bylo plnoštíhlé tělo asi třicetiletého bělocha, které se mu před očima pozvolna rozpadalo. Z pěstěné ruky vypadla poslední karta a s vrtošivým tancem se lícem složila k zemi.

Za pár minut z těla takřka nic nezbylo, stačilo překročit hromádku zánovního oblečení a po další nestvůře se slehla zem. Stačilo jediné, mosazná kudla a správné kouzlo objevené tajným společenstvím Men of Letters.

Dean zběžně prohlédl místnost, nebylo tu nic, co by dál stálo za pozornost. Úkol byl splněn, byl čas vyrazit zpátky na centrálu. Letmo zavzpomínal na Bobbyho vrakoviště a na muže v umaštěných svršcích.

„Tohle už nebudeš potřebovat, pozdravuj v očistci.“ Zvenčí k němu doléhaly zvuky ulice, byl čas zmizet z místa činu dřív, než svojí přítomností vzbudí nechtěnou pozornost. Rychle sesbíral několik bankovek, které byly v dosahu, jen tak pro jistotu rozhodil hromádku podivně poskládaných svršků a svižným krokem se vydal ke dveřím. „Adiós…“ prohnalo se čtyřmi stěnami, zámek cvakl a dupot na schodech pomalu utichal.

Už byl skoro u východu, když se mu v kapse rozvibroval telefon. Automaticky zašmátral v bundě, „Yep?,“ sáhl po klice.

„Delší dobu mimo dosah,“ ozval se z druhé strany Bennyho znatelně unavený hlas, „hola, brácho.“

Zastavil se v půli pohybu a ztišeným hlasem odpověděl: „Řekl bych to stejně,“ najednou nevěděl, co by měl vlastně říct. „Ehm, něco akutního?,“ vyřkl to první, co měl na jazyku. O Bennym poměrně dlouho neslyšel, což si uvědomil až nyní. Jak bylo domluveno, ozvat se pouze v případě bezprostředního nebezpečí, takže telefonát zcela jistě nevěstí nic dobrého. Poněkud zbytečně se rozhlédl po prázdné chodbě a opíraje se o stěnu si promnul kořen nosu.

„Potřeboval bych se sejít, pokud nemáš nic proti tomu.“ Bennyho hlas zněl najednou naléhavě. Než se Dean zmohl na odpověď, pokračoval: „Jsem v přístavu, molo sedm,“ aniž by mu dal jakoukoliv šanci k odpovědi, zavěsil.

„Benny?“ Dean zakroutil hlavou, zkontroloval displej a schoval přístroj na své místo. Pomalu se odlepil od stěny, a aniž by se déle rozmýšlel, vyšel na ulici. Má zkontrolovat Sama nebo jet rovnou? Když usedl za volant, nedalo mu to, ještě jednou vylovil mobil z kapsy a několika letmými stisky kláves napsal krátkou sms; neposlal ji. Snad to nebude nic extra závažného.

Impala vyrazila do temné noci rychleji, než bylo obvyklé.

~ ~ ~

S urputným kašlem se Sam zvedl, aby se posadil. Zatuchlý pach a všudypřítomný prach mu nedělaly dobře. Unaveně si odhrnul cíp deky z hrudi a pohlédl na stůl, na kterém se v mnoha komíncích válelo množství starých knih a několik map. V hlavě mu třeštilo, neměl ten pocit rád, tohle nebylo způsobeno pitkou z předchozí noci.

Mezi nepořádkem na stole zahlédl kousek papíru se vzkazem, písmo odpovídalo Deanově rukopisu. Nechtělo se mu pro něj natahovat, podal si sklenici s vodou a promnul si unavené oči. Opět se mu spustila krev z nosu, neměl sílu na nadávky, z proužkovaného boxu si vytrhl papírový kapesník, utřel to nejnutnější a bez přemýšlení si krátký smotek strčil rovnou do nosní dírky.

Takže se na něj vydal sám, snad mu onen návod z jednoho z předchozích případů uvedeným v seznamech původních Men of Letters pomohl. Na mobilu neblikala žádná zpráva, ale snad je v pořádku. Má mu zavolat, nemá ho rušit? Na další příval vlastních otázek se potřeboval najíst. Několikrát se zhluboka nadechl a pokusil se vstát.

Kde jsou ty doby, kdy na všechny případy vyráželi společně. Poprvé si pohrával s vtíravou myšlenkou, že je dnes Deanovi vlastně svým způsobem i vděčný, že ho nevzal se sebou. V takovém stavu by mu byl jako záloha k ničemu, snad spíš přítěží. Ať si před svým starším bratrem hrál na hrdinu, jak jen chtěl, nebylo mu nejlépe. Jediný úkol ze tří má za sebou, podle nynějších pocitů si jen s úšklebkem představil, že po druhém už bude nejspíš mrtvý.

~ ~ ~

Chodba krom dvou policistů v uniformách zela prázdnotou. Někteří sousedé se v obavách tiše krčili za vlastními dveřmi, jiní zvědavě nakukovali do chodby.

„Paní, vraťte se zpět do svého bytu.“ Hlasité bouchání do dveří: „Pane Dresdene, tady policie, otevřete.“ Žádná slyšitelná reakce.

„Pane Dresdene, okamžitě otevřete nebo budeme nuceni vyrazit dveře.“ Neoblomný hlas nezvyklý na vyjednávání vystřídal dutý úder policejní boty do dveří. Krátké kývnutí, zbraně v rukou. Po druhé ráně policisté konečně vyrazili dveře do pokoje. Náhlý průvan zdvihl nejbližší kartu ze země, kárové eso se ladně vzneslo do vzduchu, vylétlo pootevřeným oknem a za pár okamžiků zmizelo z dohledu.

„Tady dvěstěpadesátšestka, nahlášená rvačka, byt je prázdný…“ cvaknutí, šumění zapnutého přístroje.

~ ~ ~

Vrzavé otočení klíčkem a spokojené brumlání neochotně utichlo. Dean chvíli zůstal nehnutě sedět a skrze zkrápěné přední sklo sledoval líně se kolébající plachetnice v přístavu. Zcela obyčejný přístav, mdlý svit lamp chabě ozařoval vlhká prkna zdejších mol, vzduch byl prosycen slaným odérem šplouchající vody a odevšad bylo slyšet tiché povrzávání kotevních lan.

Co to bude tentokrát? Co je tak důležitého, že ho sem ten chlap upírská zavolal? Byl příliš unavený na to, aby nad věcí přemýšlel hlouběji. Vystoupil a s rukama v kapsách se opřel o černý lak. Pokousal někoho, vysál člověka? Z povrchního hloubání ho vyrušil povědomý hlas.

„Hej, brácho,“ ozvalo se odkudsi z mola. Zavalitá postava v tmavém kabátě a v černé čapce s neoholenou bradou, Benny.

„Hej,“ odvětil Dean a volným krokem se vydal k němu na molo.

Upír postával mírně rozkročen mezi dvěma oprýskanými plachetnicemi, které již pamatovaly lepší časy, ve tváři stále ten stejný výraz zmučeného flegmatika čekaje, až k němu Dean dojde sám.

„Tak co se stalo? Vybal to,“ Dean si došel ležérním stylem až k hromadě beden seskládaných bez ladu a skladu po boku jedné z lodí. „Někdo je ti na stopě?“ Než stačil přidat jeden ze svých vtipných dovětků, Benny pozvedl horní ret a s hlubokým zasyčením odhalil celou sadu zubů.

„Myslím, že máme problém,“ modré oči získaly na podivném svitu. „Společný problém.“

Dean se zarazil, jeho šestý smysl mu radil, aby se okamžitě otočil a opatřil si adekvátní zbraň, ale mozek si v tu chvíli stál za svým, je to přece přítel. Chyba. Než stačily nervové dráhy přenést jisté vzruchy na ta správná místa, už Dean ležel na vlhkých prknech a na temeni mu rašila slušná boule.

Životem lovce vybičované reflexy však i poté zafungovaly spolehlivě. Než se upír stačil srovnat do správné pozice přemožitele, setkala se jeho brada s Deanovou zaťatou pěstí, jen to křuplo.

„Co je s tebou?“ zafuněl Dean a snažil se otočit tak, aby se vyškrábal na všechny čtyři, ale Benny byl opět rychlejší, jediným dobře mířeným kopancem do žeber vrátil svoji oběť zpátky na záda, beze slova sedl Deanovi na břicho a hbitě mu sevřel jedno zápěstí.

„Ne, Benny, sakra, nech mě být,“ hlesl Dean překvapeně, „co to do tebe sakra vjelo?“ Ztěžka sípaje chytil volnou rukou Bennyho za límec a ze všech sil se ho snažil odstrčit, ale upír byl silnější, mnohem silnější, než by se mohlo zdát. Koleny ho pevně svíral v bocích, až měl Dean pocit, že mu prasknou kyčelní klouby.

„Je mi to líto brácho,“ odvětil snad až s příliš zkroušeným podtónem Benny skrze rozražený ret. Očima jakoby se omlouval. Pak Deanovi došlo, co chce udělat, zalila ho vlna vzteku a bezmoci. Zoufale stočil hlavu stranou a sevřel rty. „Ty zkurvysynu, nikdy…“

~ ~ ~

Sam se dopotácel do kuchyně, na stole čekal oschlý hamburger a takřka celý nedojedený salát. Bez váhání sáhl po vidličce a misce povadlé zeleniny. Káva v hrnku byla nechutně studená a hořká, ale když ji polkl, věřil, že ho to alespoň trochu probere.

Několikrát si prohrábl mastící se vlasy a s povzdechem do sebe začal soukat kusy nakrájené zeleniny, kterou Dean očividně po jediném soustu hluboce pohrdl. Větší množství kofeinu ho po deseti minutách řádně probralo. Už nikdy nebude hledět do knih nepřetržitě víc jak šest hodin. Není ve své kůži a Dean už něco tuší. Musí se dát do pořádku.

~ ~ ~

Rychlý hmat, v tu chvíli měl Dean pocit, že mu levé předloktí drtí plně naložený náklaďák a ne jen upíří koleno. Zasténal, pak mu Bennyho dlaň neúprosně stiskla bradu a donutila jej srovnat hlavu. Upjatě se mu díval do očí, nebyly v nich slzy, ale ani hlad upíří nestvůry, byly bolestně prázdné. Avšak náhle jeho pozornost upoutal Bennyho rozražený ret, plně hypnotizován sledoval drobnou karmínovou krůpěj, která se pozvolna zvětšovala.

„Omlouvám se,“ zašeptal Benny, silným stiskem Deanovi rozevřel rty a z vlastních úst se mu nekonečně dlouho táhla rostoucí kapka krve. Najednou se plynoucí čas stal neskutečně pomalým, konečně.

Měsíc na vše hleděl svojí klidnou tváří, kdesi v pozadí šuměly nárazy vln na zřasené sloupy mol a narezlá tabulka „Jezero Harlan County“ posměšně povrzávala v krátkých poryvech větru.

~ ~ ~

Kdy mohl Dean vyrazit, vždyť byli vzhůru přes třicet hodin v kuse. Nejspíš po obědě, naposledy se bavili o tom, co Dean uvaří a pak zmizel do kuchyně, pak už si pamatuje pouze odstavce, věty, písmena. Do onoho hotelu to mohlo být tak hodinu cesty, chvíle na přípravu, samotná likvidace, „do háje“, vydechl Sam nervózně, to už by tu měl dávno být.

Rychle dožvýkal poslední sousto a takřka jedním skokem se vrhl na mobil ve společenské místnosti. Displej jeho posledního Blackberry byl setmělý, žádný zmeškaný hovor, žádná sms zpráva. Místností se ozvalo ostré zakletí, které ještě nějakou chvíli rezonovalo vysokým stropem. Dean si vzal Impalu, jiné auto tady není, jak se dostat do města? Automaticky vytočil Deanovo číslo.

~ ~ ~

Před očima se mu rozhostila hustá mlha, bolest v kyčlích přecházela v mohutných vlnách do hlavy, odkud se z boule na temeni šířila zpět do celého těla. Tolik příšerných zvuků si žádalo jeho pozornost, chtěl je všechny navždy umlčet. Nakonec s námahou otevřel oči, aby zjistil, že není najednou schopen ani pojmout takové množství světla, zamžoural do dálky na lampu nad Impalou a vzápětí, zacláněje si oči, se v sedu otočil na opačnou stranu.

„Co…“ snažil se dát si všech pět dohromady: „Co se stalo?“ vymáčkl ze sebe ztěžka a šklebíce se chtěl vyškrábat na kolena a odtud na nohy, toliko k plánu. Záhy zjistil, že to není nejlepší nápad, jakoby měl nohy z gumy, s potlačeným vzdychnutím zůstal sedět na vlhkých prknech jako dítě v pískovišti. Namátkou si prsty zajel na dásně horního patra, spodní čelist ho sice bolela, ale nebylo to nic proti tomu, co na něj nachystala horní. „Do prdele…“ vydralo se mu syčivě z hrdla. Bolestí se mu rty stáhly do úzké čárky, tohle si pamatoval, jsou věci, které nikdy zapomenout nelze: „Ty hajzle…“

Benny trpělivě postával opodál, jakoby na něco nebo na někoho čekal. Chvílemi sledoval Deana a chvílemi příjezdovou cestu.

Drtíc nadávky skrze nový chrup se odplazil těsně k ledabyle naskládaným bedýnkám, opřel se a snažil se utřídit vlastní myšlenky, když se mu rozvibroval mobil. Mátožně zapřel hlavu o jednu z beden, zašmátral po mobilu a chvíli se snažil zaostřit na displej, ale ve změti rudých kol nakonec jen po paměti stiskl příjem hovoru.

„Deane, jsi v pořádku?“ Samův hlas zněl jak výstřel z pistole. Dean zhnuseně vydechl a odtáhl ruku s mobilem před sebe, jakoby ho to malé technické nic kouslo.

„Deane? Haló? Deane!“ hlas nabíral na obavách, až Dean stiskl zuby, polkl a přiložil si přístroj zpátky k uchu: „Jo…“, ozval se Samovi nepřesvědčivě: „Jsem… nejsem…“ nepříjemné ticho.

„Kde jsi?“ na druhé straně spojení už Sam pobíhal po bunkru a balil si batoh. Musí se dostat na hlavní silnici, při troše štěstí se tam dostane do půl hodiny pěšky, pak už stačí obstarat si auto.

„Molo sedm.“ Ruka s mobilem v ruce poklesla k zemi a třesoucí se palec stiskl zavěsit.


TBC

hlt, hlt, slurp... a je to přečtené. Super rozjezd, těším se na pokračování, neb Panthera je pro mě nejlepší autorka FF a když vidím NC-17, tak se moje radost násobí.

akorát jsem si teda myslela, že se dočkám "trojky" v podání teamu purgatory a zatím to teda nevypadá.

Panthera: Tak tu náhodou najedu a co nevidím??? O. k.... učení odsouvám stranou a jdu číst A rozhodně nelituji! Je to super! Pro mě jsi také jedna z nejlepších autorek FF... teda alespoň těch pár, co znám Moc se těším, jak to bude pokračovat.

Padmé: Naděje umírá poslední Také doufám ve trojku.

Po mukách u zubaře tu najdu muka Deanova - super

Perfektní rozjezd - Bennyho nemám ráda, takže tento začátek vítám s otevřenou náručí.

Označení NC-17 mě natěšilo hodně moc.

Aneb Panthero, KONEČNĚ ZASE NĚCO!!!

Zatím spokojenost, ale chci víc....tak nenapínej

Nejsem sice "destielovec", ale stejně jsem se k tomu varování-nevarování přichomýtla a začalo to teda sakra dobře. Zhltla jsem to, ani nevím jak a už se těším, co bude dál! A ten způsob psaní, to je teda bomba!

Všem děkuji za komentáře, nic nepotěší duši víc, než když si čtenáři naleznou to, co se jim líbí.

Padme: Nejspíš mě prokleješ do X-tého kolena, Bennyho stále nemůžu dostatečně strávit. Ty je sympaťák, o tom žádná, ale zasahuje mi to do destielu. Občas zapřemýšlím, jak by taková trojka v podání TP mohla fungovat v reálu a narážím stále na stejný problém. Koblih a Benny se prostě nemají rádi, takže bych to musela násilně tlačit na AU. Když by Koblih v posteli víceméně soutěžil s Bennym, to by si to nikdo pořádně neužil.

Bohdy: Doufám, že to nezpůsobí učební katastrofu.

Nemix: Nenapínej, to se dobře říká, dejte mi někdo týden placenou dovolenou.

Danny.T: Díky, Tobě speciálně za odvahu.

Část II.
Jen matoucí deja vu

Sam neváhal, ještě než Dean položil telefon, už byl venku ze dveří a doslova sprintoval k hlavní silnici, až mu z nosu vypadl smotek kapesníku a po obličeji se mu znovu zvolna roztekla krev. Stačilo se dostat do města, přinejhorším u pumpy už snad nějaké auto najde. V hlavě si neustále opakoval Deanova poslední slova, molo sedm, molo sedm, stále dokola, závisel na tom život.

I když Dean zamlada lovil sám, už teď si byl nebohý Sam vědom toho, že si bude do konce života vyčítat, že vůbec dopustil, aby Dean odjel lovit bez něj. Tolik věcí ve svém vlastním životě „pohnojil“ a tohle se pomalu vyvíjelo v další zklamání v řadě. Ne, nesmí na to teď myslet.

Když míjel další ostrůvek křovin a probíhal kolem bavlníkového pole, srdce mu doslova bušilo adrenalinem, což mu dodávalo na rychlosti. Jak byl vděčný za to silné espresso, které našel v kuchyni na stole. V dálce už se rýsovalo osvětlené město, najít auto, najít molo sedm, najít Deana, hlavně nezpomalit.

~ ~ ~

„Benny… proč?“ neustále pološeptem opakoval Dean, zatímco se zakloněnou hlavou pozoroval vysmívající se měsíc: „Zakládáš nové hnízdo?“ dávivě se rozkašlal, několikrát se pokusil vyplivnout černou krev, až ji nakonec rezignovaně polkl a otočil hlavu, aby na Bennyho viděl.

Upír neřekl ani slovo, jen tak stál v pozadí za bednami, ani se nehnul. Čapku ztracenou při boji naraženou zpět pevně do čela a stále onen flegmaticky unylý výraz ve tváři. Neměl ani snahu cokoliv vysvětlovat nebo dál udělat, snad věděl, že by ho v tomto stavu Dean stejně neposlouchal.

Minuty se dlouze vlekly jedna za druhou, aniž by se něco dělo. Dean stále schouleně seděl zapřený o bednu a snažil se vzpamatovat. Žaludek se pomalu, ale jistě přestal převracet, jen hlava se mu příšerně točila. Když si konečně alespoň trochu zvykl na zvuky z okolí, kterých by si v normálním stavu ani nevšiml, snažil se přivyknout i zrak. Každé ostřejší světlo, každý odraz i slabý záblesk ho bodaly tak, že musel pevně sevřít víčka.

V tom se na příjezdové cestě objevila dvojice světlometů staré Corvetty.

~ ~ ~

Když Sam doběhl k první lampě veřejného osvětlení, zapřel se dlaněmi o kolena a ztěžka oddechoval. Několik rudých kapek svobodně ukáplo do žíznivého prachu u cesty a zpovzdálí houkala sova. Poté, co se mu podařilo chytit dech, vylovil z kapsy papírový kapesník, zběžně si utřel obličej a zamířil si to k silnici. Několikrát cestou s Deanem viděl pumpu s občerstvením bez kamerového systému, tam musí najít nějaké auto.

Winchesterové nikdy nebyli dětmi štěstěny, ale tuto noc se přeci jen malý stín štěstí objevil. Na parkovišti u pumpy stálo několik aut, většinou samé ošuntělé farmářské pick-upy, nicméně na samém kraji se krčila i stará rezavá Corvetta. Vítěz výběru „made in Buranov“ byl jasný.

Většina řidičů se mačkala v malé prodejně a popíjela pivo u zamaštěného stolku. Majitel právě vykládal nějaký hodně zajímavý, nejspíše sprostý vtip neboť stádo silně podnapilých farmářů se hlasitě rozřehtalo, aniž by věnovalo pozornost vysokému muži, který se hbitě vkradl na toalety, aby si alespoň částečně očistil obličej od krve a poté se nepozorovaně vloupal i do jednoho z jejich aut.

Původní majitel Corvetty ani neprotestoval, když si Sam sedal za volant a odkládal těžký batoh na sedadlo spolujezdce. V opileckém mámení se válel u dveří od toalet, kde si z blízkého setkání s bíle natřenými veřejemi odnesl bouli navíc. Nenaříkal bolestí, jen sprostě klel a marně hledal papírový pytlík s nedopitou lahví zřejmě domácí pálenky, kterou mu Sam v zastání zdravé výživy postavil mimo dosah na parapet.

Nikdo z dalších přítomných si ničeho podezřelého nevšiml, Sam sešlápl plyn až k podlaze a s mapou rozloženou na palubní desce se vydal vstříc záchraně toho, na čem mu v tu chvíli záleželo nejvíc.

~ ~ ~

Dean polohlasně zaklel a zastínil si oči paží. Skřípot písku pod pneumatikami zapříčinil bolestné heknutí. Jak mohou upíři normálně fungovat, zavířilo mu hlavou, vždyť se cítil ještě hůř, než po eskapádě s Borisem.

Benny stojící za ním udělal pouze dva kroky vzad, ale neuhnul pohledem, naopak auto i s jeho řidičem bedlivě sledoval.

Během chvíle Sam zběžně zkontroloval situaci a zastavil kousek za Impalou. Než vystoupil, bedlivě se rozhlédl po okolí, pak vytáhl z tašky nůž a za opasek si zasunul pistoli. Pomalu vystoupil z auta, narovnal se do celé své výšky a pak zahlédl tři postavy na molu. Očividně na něj již čekali. S nožem skrytým v náprsním pouzdře se obezřetně vydal k nim.

„Deane…“ vydechl částečně s úlevou, když konečně identifikoval osobu sedící u beden. Postavy stojící za ním však v oné tmě nerozpoznal. Pro jistotu se zastavil pár metrů před Deanem, nechtěl tasit zbraň, ale zároveň se nehodlal stát lehkou kořistí. Kdyby chtěli, určitě by byl Dean mrtvý, chtějí vyjednávat, problesklo Samovi hlavou, v tom z přítmí vykročila jedna z postav, ze které se záhy vyklubal Benny.

„Zdravím Same,“ jeho hlas byl silný, ale zároveň nejistý s jakýmsi nádechem vlastní melancholie: „Ber to jako poslední varování.“ Krátký nádech a přešlápnutí: „Řekněme si to stručně a jasně, brány pekelné nikdy nezavřeš a…“

„Cos mu udělal?“ přerušil ho ostře Sam ve chvíli, kdy se Dean postavil na čtyři a s přidušeným kašlem utrousil jediné: „Sammy, zab ho.“ A svalil se na bok.

Upír se nezdál být překvapený, pousmál se, zadíval se do země, jakoby ho na malý okamžik zaujala struktura vlhkého dřeva, ale na otázku neodpověděl, jen suše pokračoval, „…a o žádné další úkoly už se snažit nebudeš.“ Otočil se k Deanovi, ale do očí mu nepohlédl: „Nebo to skončí špatně, pro nás, pro všechny.“

Sam na moment zalapal po dechu a z nosu se mu opět spustila krev. Nevěděl, co v tu chvíli má říct, střídavě těkal pohledem z Deana na Bennyho a zpátky s pootevřenou pusou. Pak si všiml Deanových zubů a málem se mu zastavilo srdce.

„Ty zasranej zmetku...,“ dál už se Sam neovládal, oči zalité slzami a tělo vybičované vztekem, bezmyšlenkovitě se vrhl na Bennyho, který doposud jen nerozhodně přešlapoval z nohy na nohu aniž by věnoval pozornost krutě se usmívající třetí postavě v pozadí, která se nenápadně rozplynula v sílícím větru.

Oba muži se do sebe zaklesli jako býci v aréně a vše ostatní kolem nich náhle ztratilo na významu. Ozvěny těžkých kroků, údery pěstí, funění a hekání se mísily s tupými nárazy lodí do postranic. Ač by měl být Benny silnější, oproti rozzuřenému Samovi byly šance na obou stranách kupodivu vyrovnané. Ke všemu se Benny zdál být indisponován a rozptýlen novou sílící rudou nitkou, která se Samovi táhla od nosu až k bradě a přímo magicky přitahovala jeho pozornost, čímž jeho přesně cílená útočnost ztrácela na intenzitě.

Sam měl navíc své eso v rukávu, on byl odhodlaný vyhrát a bez váhání zabít svého soka. Neměl Bennyho rád, nikdy ho neměl rád, byl to upír, kterého toleroval jen kvůli Deanovi. Kvůli Deanovi, který na svoji důvěřivost a bratrovu neschopnost doplatil. V hlavě se mu matně zobrazovaly vzpomínky na dědu Samuela, musí zabít Deanova stvořitele, musí ho zabít už jen z principu… „Žbluňk“, pistole vypadená zpoza opasku zmizela kdesi pod hladinou.

Dean mezitím jen hlasitě oddechoval, až se zdálo, že svět kolem sebe skoro nevnímá, stále se vrávoravě snažil postavit na vlastní nohy, to bylo jediné, co ho momentálně zaměstnávalo, nicméně bezúspěšně, každý jeho pokus skončil bolestným zaúpěním ve chvíli, kdy skončil zpátky na zemi.

Po pár minutách se štěstěna zvrátila v Samův prospěch, po několika bolestivých úderech pod žebra se mu podařilo vytáhnout nůž, v tu chvíli už viděl rudě, podobně jako hladový upír. Nemluvil, v průběhu boje už neměl potřebu se Bennyho na cokoliv ptát, viděl zuby a viděl Deana. To mu stačilo.

Po posledním dobře mířeném kopanci se upír vrávoravě narovnal a místo toho, aby se stočil bokem do podřepu a vyhnul se tak další přímé ráně nožem, zůstal stát vzpřímeně, jakoby tento úder očekával. Ostří Samova nože se mu s mlaskavým zvukem zarylo do masa na krku. Benny vytřeštil oči, zachroptěl, když mu chladná ocel protnula průdušnici a s výrazem naprostého odevzdání hleděl Samovi zpříma do očí až do chvíle, kdy vítěz se zatnutými zuby protáhl ránu a s nepříjemně křupavým zvukem oddělil upírovi hlavu od těla.

Na vlhká prkna dopadla sprška tepenné krve, aby zbarvila zašlou šedivou hněď do rubínové červeně. Bezvládné tělo toporně padlo k zemi a Bennyho hlava se s klokotavými zvuky posměšně skutálela až kamsi do tmy, aby nakonec se šplouchnutím skončila ve větrem rozbouřených vlnách pod molem.

Na víc už Sam nečekal, otřel si zasychající krev z nosu do rukávu, schoval zkrvavený nůž zpátky do pochvy a rozběhl se k Deanovi. Poklekl a s pečlivostí starostlivého rodiče chytil bratrovu hlavu do dlaní. „Deane, Deane...“ snažil se popadnout ztracený dech: „Prosím, Deane, stvořitel je mrtvý, slyšíš...“ Po tvářích mu mezitím kanuly slzy jako hrachy. „Zabil jsem ho, Deane...“

Jedinou odpovědí na jeho úpěnlivé prosby bylo jen chrčivé zakašlání. Pak Dean zvedl oči a Samovo srdce se znovu málem zastavilo úlekem. Tohle nebyl Dean, tohle nebyl jeho velký bratr, rozšířené zornice a z horní čelisti vyčuhující řada ostrých špičatých zubů. Nebylo potřeba slov.

„Sammy...“ hlesl Dean a snažil se bratra odstrčit: „Sammy, prosím...“ slyšel jeho srdce, ten všudypřítomný pravidelný tlukot, jak rány kladivem, tak lákavé, tak slastné. Na třetí pokus se mu podařilo Sama odstrčit tak, až zavrávoral a s překvapeným výrazem zůstal klečet před ním. „Musíme… musíš… zavřít brány,“ trhavý nádech, „zvládneš to, ještě dva úkoly.“ Dean mu namáhavě položil ruku na rameno a pokusil se o úsměv, ale s novou dentickou výbavou z toho vyšel pouze hladový škleb.

~ ~ ~

O pár minut později už byli oba Winchesterové zpátky v Impale. Sam Deana na sedadlo spolujezdce spíš dovlekl na vlastních zádech, než aby ho jen podpíral. Několikrát se ho fackami snažil probrat: „Vydrž, slyšíš? Sakra,“ Sam si otřel zpocené čelo a bouchl dlaní do volantu. „Kousl tě někdo jiný? Vždyť jsem Bennyho zabil, byl jsi u toho...“ Sam se snažil přemýšlet nahlas, to jediné ho drželo při smyslech natolik, aby byl schopen obstojně řídit, i když se Impala několikrát nebezpečně naklonila a kvílením pneumatik se snažila nedostat do hodin. „Deane, rozumíš, co ti říkám?“ občas bratrovi přejel dlaní po čele a hodil po něm ustaraný pohled: „Máme správnou krev nebo tě kousl někdo jiný?“ Bratrův spíše se zhoršující stav v něm vyvolával nevítanou beznaděj, ale zcela odsunul stranou jeho vlastní zčásti fyzický problém.

Dean se tvářil, že je mu naprosto jedno, co mu bratr vykládá, pochytil jediné, že Benny je mrtvý, ale na svém nynějším stavu nepozoroval žádnou změnu, ani náznak zlepšení. Potřebuje koktejl, přesně takovou směsku, jakou uměl namíchat děda Samuel. To jediné ho ještě může zachránit, avšak mezi těmito logickými myšlenkami se občas objevily i jiné, zákeřné pudy hladového lovce, pomalu začínal pociťovat to, co mu kdysi dávno vykládala Lenore. Proč to tehdy probíhalo pomaleji? Do žil se mu zařezával úporný soupeř rozumu, hlad. Cítil, jak se v člověku vedle něj hýbe potrava, jak postupuje hnána ostrými údery pumpujícího srdce. S pevně sevřenými víčky to vnímal jako dunění zvonu, vzpomněl si na Borise a svoji první přeměnu.

~ ~ ~

Během necelé hodiny se Impala se skřípavými zvuky namáhaných per tlumičů zastavila u bunkru. Právě včas, aby Dean s vyceněnými zuby pohlédl na Sama pohledem, který mluvil za vše. Jedinou Samovou záchranou byl fakt, že Dean byl zatím upír mladý, čerstvě po přeměně, pomalý a nemotorný a co víc, hladem zatím plně nevybuzený. Ještě stále v něm přetrvávaly zbytky původního lidského myšlení. V očích se mu zračil hlad a zároveň i prosba, žádost o pomoc.

Následující hodiny Samovi ubíhaly jako v mlžném oparu. Bylo potřeba zajistit tolik věcí a na žádnou nesměl zapomenout, jinak by Deanův stav mohl mít fatální následky.

~ ~~

„Sammy, teď seš cítit jak čerstvej Big Mac.“ Dean se ho snažil nevnímat, svíral opěradlo židle tak usilovně, až mu bělely klouby a rty mu nervózně poškubávaly. „Prostě se,“ hluboký nádech, „konečně už se pomaž tím popelem sakra!“ Rychle se odvrátil a zakousl se do vlastní sevřené pěsti.

Sam bezradně stál před velkou skříní podobnou obřímu kredenci s malými zásuvkami a roztřesenými prsty hledal v otcově deníku recept, bylin měl dostatek, společenstvo bylo velmi dobře zásobeno, jen najít tu správnou kombinaci. Nevěděl proč, snad díky nervovému vypětí si nebyl schopen vzpomenout na celou trojici bylin, které stačilo zpopelnit, a on by přestal být pro Deana jen kusem žvance. Potřebovali si promluvit a vymyslet nový plán společně, čemuž Deanovy nové chutě zrovna dvakrát nepřispívaly a jeho uštěpačné narážky dováděly Sama k šílenství. Kdyby tu aspoň měl dostatek světla, další návaly migrény na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Šafrán, áron a trojčetka…“ zamumlal si pro sebe, rychle odložil deník stranou a postupně otevíral jednotlivé zásuvky pečlivě seřazené podle abecedy. Z úhledně uspořádaných dřevěných krabiček s papírovými přelepkami latinských názvů pak překotně vytahoval jednotlivé ingredience a opatrně je ukládal na dno rozehřáté kovové misky.

„Do prdele, to je smrad.“ Dean si zarazil nos do loketní jamky, když se rostliny změnily v prach a odběhl k protější stěně, kde ztěžka dopadl na židli.

„To bychom měli,“ oddechl si Sam, otřel si pot z čela a pomazal si krk popelem: „Lepší?“ prohodil k Deanovi nyní sedícímu v koutě, ale odpovědí mu bylo jen zhnusené odfrknutí.

„Fajn, takže zápisky po dědovi,“ Sam si dodával odvahu, musí se to podařit, jednoduše musí. Horlivě listoval dalším deníkem, zatímco ho Dean nenápadně pozoroval.

Když po hodině svařil podivně páchnoucí směs bylin a kořínků, vytáhl z kapsy bundy malý příruční flakonek s Bennyho krví a za podivného zadýmení ji přilil k probublávající tekutině v kastrolku. Výsledný lektvar měl podivně fialovou barvu a příšerně zapáchal, Sam ho přelil do malého porcelánového hrnečku s kytičkami a postavil ho na stůl. Zpod dřezu vytáhl plechový kbelík a postavil ho vedle, pak se zapřel dlaněmi o zašlou desku a přistrčil lék směrem k Deanovi.

Dean se mátožně zvedl, co nejrychleji se dopotácel ke stolu a chopil se hrnečku s takovou vervou, až část obsahu rozlil ještě dřív, než přiložil porcelán ke rtům. Měl hlad, pil tak usilovně, až se několikrát zajíkl a polil si bradu. Doufal, že touhu po krvi zažene tím rychleji, čím rychleji tekutinu vypije. V tom jej postihly křeče, třesoucí se dlaně pustily hrneček, který s ostrým křápnutím dopadl na podlahu a rozbil se na střepy. Vyhekl, u úst rudou pěnu, tvář zkřivenou bolestí. Než dopadl na podlahu, už u něj klečel Sam a snažil se ho utišit.

„No tak Deane, vyzvracej to, no tak dělej, prostě to vyhoď ven…“ hladě ho po vlasech mu držel hlavu na stranu, ale tělo nově zrozeného upíra lék v křečích odmítalo přijmout. Samovi se opět spustila krev z nosu. Nedbal na stružku vlastní krve, stále drže Deana ji ledabyle olízl. Přece nikde neudělal chybu, postupoval přesně podle návodu, tak proč to nefunguje.

Po chvíli křeče přestaly, Dean se uvolnil, ležel Samovi v náručí jako hadrový panák, oči vytřeštěné, upřeně hleděl do stropu.

„Deane?“ pronesl Sam váhavě a zamával mu dlaní před očima.

Dean se vzepjal a pohledem se vrátil do přítomnosti. Otočil hlavu. Přepadl ho neuvěřitelný třes, nemohl odtrhnout oči od Samovy krční tepny, vzpínající se mu tenkou kůží na krku. Nabízela se mu sama, přitahovala jeho pohled jako magnet. Odpuzující smrad popela zdárně přebíjela čerstvá stružka krve táhnoucí se mu z nosu ke rtům. Upír zmíral hladem, zasyčel a vycenil zuby.

Hbitě se otočil a vahou vlastního těla Sama povalil na záda. Než Sam vůbec zaregistroval, že je něco špatně, už mu vlastní bratr funěl do ucha, ale nekousl hned, zaváhal. Díky této malé nejistotě Sam zareagoval, chytit ho za ramena a jak jen mu to jeho síly dovolily, odstrčil Deana stranou. Ještě v kleku zašmátral po stole po misce se zbytky popela. Než vůbec něco řekl, vychrstl zbývající obsah Deanovi přímo do rozšklebeného obličeje.

Bunkrem se ozval srdceryvný křik přecházející do bolestného vytí. Dean sebou házel ze strany na stranu a zoufale si mnul obličej, z vlasů mu odlétaly malé mráčky popela. Prskal a skučel, najednou v něm nebylo nic, co by připomínalo lidskou bytost. Sam měl dost času, aby ho odvlekl do jedné z cel, které našli v suterénu.

~ ~ ~

V první chvíli Sam nevěděl, co si má počít. Už se zavíral v koupelně, kde chtěl naplnit kelímek vlastní krví. Zoufale si několikrát omyl obličej ledovou vodou, aby se včas zarazil. Dean nesmí dostat lidskou krev, prostě nesmí. Opřený o umyvadlo se upřeně díval na vlastní obraz v zrcadle. Same přemýšlej, přemýšlej... Několikrát bezvýchodně pohodil hlavou, aby se zbavil neposlušného pramene vlasů, který mu neustále padal do čela. Když se jakž takž srovnal alespoň fyzicky, sešel dolů k celám.

Dean zkroušeně seděl na pelesti a hned jako ho uviděl, přešel rovnou k věci: „Cítím, že brzy už nebudu Louis, ale Lestat,” pokusil se o vtip a slabě se usmál. „Same, možná už to na druhou infekci jednoduše nefunguje,“ olízl si horní ret a těkal očima po místnosti: „Víš, přemýšlel jsem o tom,“ polknutí, „takhle jednoduše nemůžu žít, jednoho dne už se prostě neudržím a nenechám se jen tak odstrčit, vím to, ty to víš, oba víme, co by se pak stalo.“ Sam na něj nevěřícně zíral a snažil se pochytit souvislost v tom, co mu sděloval. Dean ho zaskočil: „Ty musíš dokončit, co jsi začal.“

Dean sklopil hlavu k podlaze, velmi těžko hledal slova: „Nemyslel jsem, že tě o to budu žádat tak brzy,“ letmý nádech, „Sammy, sakra, není to pro mě jednoduchý,“ promnutí nosu, „ale prostě budeš muset, budeš mě muset zabít.“ Poslední slova už vyřkl s přímým pohledem do Samových vyděšených očí.

~ ~ ~

O měsíc později

Nevěděl, co má vlastně dělat, propocená košile se mu lepila na holou kůži, po zádech mu stékaly stále nové a nové čůrky čerstvého potu. Neměl tušení, co by měl udělat dál, v zamčené cele držel vlastního bratra toužícího po krvi a sám byl psychicky i fyzicky na dně. Byl na všechno sám.

Kdy začnou být jisté věci podezřelé natolik, aby to přilákalo nechtěnou pozornost? Jak dlouho může nepozorovaně krást dobytčí krev a jak dlouho může Deana držet v rámci možností v klidu krví kradenou z piteven?

S krví podlitýma očima na něj hleděl tvor, který byl kdys dřív jeho bratrem, člověkem. Teď byl zavřený v mřížované místnosti s kýblem a matrací, připoutaný na řetězu k podlaze jako nebezpečné zvíře. Nemohl ho zabít, i kdyby ho Dean pokousal, morální zábrany a city k bratrovi byly stále příliš silné.

„Ach Deane…“ povzdechl si bezradně Sam, opřel se o roh stěny, zády k celám a únavou a vyčerpáním se sesunul na podlahu s hlavou skrytou v dlaních. Nevěděl, co má dělat. Žádné zprávy od Kevina a po Garthovi jakoby se slehla zem. Neměl nikoho, s kým by mohl sdílet problém a hledat odpovědi. V tom mu na mysli vytanul Castiel, jak na něj mohl zapomenout?

Několikrát si dlaněmi protřel obličej, rozdýchal nával nevolnosti a začal se šeptem modlit, ne k Bohu, ale k andělu, který mohl být v nynější situaci jejich poslední záchranou.

„Castieli?“ suché polknutí: „Casi, nevím, jestli mě slyšíš… já… já doufám, že mě slyšíš, protože Dean je na tom špatně…“ následovala dlouhá odmlka, Sam si zkousl spodní ret a skelným pohledem hleděl bezcílně před sebe: „Nemůžeš to ignorovat kvůli nějaké prokleté tabulce, ty bastarde!“ Poslední slova se mu z úst drala skrze příval slz, dlaně sevřené v pěst se zapíraly o dlážděnou podlahu pokrytou symboly bran Atlantidy a rozmazávaly po ní zbytky popela.

Celým komplexem se rozprostřelo nepříjemné ticho, dříve bzučící zářivky najednou utichly a vzdorovitě kapající kohoutek ve sprše přestal téct. Samova úpěnlivá modlitba nebyla marná, skelným zrakem pohlédl s poslední nadějí na schodiště.

TBC

Panthera: Další luxusní pokračování! Trpící Dean... to je moje Ale naštvala jsi mě! Zabít Bennyho Kdo ví, jak to nakonec bylo. Jestli nebyl ovlivněný nebo něco, když kousl Deana. To mi nějak nesedí. Ještě by mohl Dean kousnout Samma Každopádně jsem zvědavá, jestli se Cas objeví... nebo to bude někdo jiný. Díky za pokračko a už teď se těším na další!

Každá tvoje povídka je lepší a lepší, jak to děláš?

Jedním dechem a jedním slovem - luxus.

WOOW! Takže Benny je mrtvej, Sam na zhroucení a Dean měsíc přežívá na zvířecí krvi... Co se stalo, že lék nepůsobil...?! To bude ještě hodně zajímavý. Dalšííí, prosííím!

Povídka se mi líbí. A také mě překvapilo, že lék nepůsobil, možná Sam udělal nějakou chybu nebo už podruhé to nemá ten správný účinek. Jsem zvědavá na pokračování a jestli se z toho Dean dostane.

Suprově rozjetá povídka jako vždy. Budu doufat, že si někdy najdeš čas (inspiraci snad máš, a chuť) a nakonec pokráčko bude. Prosím!!!
A nebyla by zatím alespoň nějaká kraťoučká povídečka (pls ne-slash), pěkně prosím, smutně koukám.