CONTINENTAL

Povídka o Castielovo autě. Líbí se mi dvojsmyslnost v seriálu. Cas si vybral klasické auto stejně, jako Dean. Cas řídí. Casovo auto je béžové a Deanovo černé.

Obsah: Cas je anděl a snaží se spravit, co způsobil. Dean je zraněný a nechce o Castiela přijít, ale neví, jak to má dát najevo a tak dělá to, co vždycky - vzteká se.

Povídka, která volně navazuje na díl 9x10 a časově se odehrává pár měsíců po dané epozodě. Možná okolo 9x18?

ENJOY!

CONTINENTAL

Všichni vědí, že Dean Winchester si nevidí do pusy. Když byl navíc podrážděný a sem tam mu ujelo něco ostřejšího, odnášeli to lidé, kteří mu byli nejbližší. Tentokrát to byl Castiel. Dean se Samem si pronajali pokoj v motelu a měli v plánu sejít se tu s Castielem. Anděl dorazil (svým autem), krátce po setmění.

Dean neměl nejlepší den. Měli se Samem políčeno na hnízdo upírů, ale lov byl komplikovanější, než si mysleli (odkdy upíři používají automatické zbraně?), a Dean byl vyhladovělý, strhaný a nabručený. A jeho oblíbená bunda byla umazaná od krve.

Castiel se ukázal, aby se s nimi podělil o novinky o andělské válce, a naneštěstí dorazil právě ve chvíli, když Deanova špatná nálada dosahovala špičky ledovce.

„Takže ty tvrdíš, že Bartholoměj jednoduše čeká na to, až se vzájemně pozabíjí?“ zeptal se Sam. Seděl za stolem a Castiel, jako obyčejně postával. Dean seděl na posteli, odkud mu bláto z bot a nohavic odkapávalo na koberec. Načal pivo a přihnul si.

„Bartholoměj nemá dost sil na to, aby si podrobil všechny anděly – a tyhle boje zredukují jejich počet. Bartholoměj doufá, že se mu podaří podrobit si ty zbylé anděly,“ odvětil Castiel.

„Jenom anděl by byl schopnej něčeho takovýho,“ zabučel Dean.

Castiel nadzvedl obočí. „Jsi v pořádku?“

Dlouhej den, zagestikuloval Sam dřív, než Dean stačil něco odseknout.

„Takže, co máš v plánu? Chceš je přesvědčit, aby přestali bojovat, spojili se a pomohli ti sesadit Bartholoměje?“

„To je plán,“ přisvědčil Castiel. „Zahrnuji do něj i tu část, kdy zvrátíme kletbu a otevřeme nebeské brány. Ideální by bylo najít Metatrona. To on je klíč ke všemu.“

Odmlka. „A našel jsi Metatrona?“

„Ještě ne, ale pracuji na tom.“

„Skvělý.“

Během hodiny se Dean propracoval čtyřmi pivy. Sam pracoval na počítači a Castiel posedával na posteli poblíž Deana. Televize byla zapnutá, a Dean se sice díval, ale pozornost tomu, co běží na obrazovce, nevěnoval. Castiel se ošil.

Dean se napil piva.

Castiel se znovu ošil. Tak to pokračovalo dobrých deset minut, když v tom konečně, Deanovi ruply nervy. „Přestaň sebou mlít,“ napomenul anděla. Napil se a upřel oči na obrazovku.

Sam se na ně zadíval přes okraj počítače.

Chvíli bylo ticho, ale pak sebou Castiel znovu zamlel.

„Neslyšel jsi?“

„Nemůžu si pomoc,“ přiznal Castiel.

„Jsi neposednej, nebo co? Běž se proletět.“

Nastalo ticho. Dean odtrhl zrak od televize. Castielovy oči byly potemnělé. Atmosféra v místnosti zhoustla. „Nemyslel jsem – „ začal Dean. „Myslel jsem…“ vzdychl. „Trapas,“ podrbal se vzadu za krkem. Castiel z něj nespouštěl oči a napětí rostlo. Dean se uchychtl, ačkoli mu nebylo do smíchu. „Asi bys dal všechno za to, kdybys teď mohl roztáhnout křídla a zmizet někam hodně daleko, co?“

Castiel nezmizel. Ale zvedl se – tak rázně, že se postel a Deanův žaludek zhoupli, a se slovy, mám ještě něco na práci, dobrou noc, Same, vyšel ven, nasedl do auta a odjel. Dean zíral na zabouchnuté dveře, jako ve snu.

Sam na Deana vrhl ošklivý pohled.

„Co?“ zeptal se Dean, chabě.

„Jsi spokojenej?“

Dean vyprázdnil zbytek láhve. „Cas má zpátky křídla, samoskou, že tady nechce bejt.“

Sam zavrtěl hlavou. „Jsi idiot, Deane. Když ostatní andělé přišli o křídla při pádu, co si myslíš, že se stalo s těma jeho?“

Och. Dean o tom nepřemýšlel. Vzpomněl si na stín Zakovo – tehdy to byl Zak, křídel a na to, v jak hrozném stavu byly. Najednou dávalo smysl, proč Castiel cestuje autem a proč sebou v jednom kuse mele, jakoby nevydržel chvíli v klidu. Dean se domníval, že proto, že chce odejít, ale možná to bylo proto, že nemůže zůstat.

„A jenom pro zajímavost – řekl jsi mu, že ta kletba zvrátit nejde?“

Dean byl zticha. Pod postelí se vytvořila blátivá kaluž a Dean přemýšlel, jestli tam po vyčištění zůstane skvrna.

Sam se zatvářil, jakoby ho Dean znovu strašlivě zklamal. „To jsem si myslel,“ Pokračoval v načaté práce na počítači, ale po chvíli se mu Deana zželelo, a jemněji dodal. „Víš, že Cas ti odpustí, že jo? Do zítra na to zapomene, ale i tak, nezabilo by tě být k lidem milejší.“

„Zmlkni,“ zamumlal Dean.







Castiel si continental oblíbil. Když mu Dean po smrti Kevina zavolal a požádal ho, aby přišel, Castiel se octl před problémem, jak? Potřebuje dopravní prostředek. Mohl by cestovat autobusem, jako kdysi. Ale, Castiel z vlastní zkušenosti věděl, že autobusy jsou pomalé. Potřeboval něco, co mu umožní dopravit se kamkoli potřebuje rychle, a bez problémů. Něco, takříkajíc natrvalo.

Auto. Auta jsou rychlá a pohodlná. V autě nebude vyčnívat. Castiel neuvažoval nad tím, jaké auto si pořídí. Potřeboval něco pojízdného, a tak oslovil prvního majitele vozu, který byl na prodej, aniž se skutečně zajímal o to, co je to za auto. Potřebuji automobil, oznámil prodejci.

„No, jak vidíte, je to starší model, ale klasika.“

Dean má rád klasická auta, pomyslel si Castiel.

„Je spolehlivá,“ doplnil.

Dean impalu taky oslovuje, jako osobu.

„Neutrální barva,“ pokračoval.

Castiel víc vědět nepotřeboval. Potřeboval vůz. Zaplatil majiteli – mohl by automobil ukrást, ale vydělal si dost peněz na to, aby si mohl dovolit vůz zakoupit, a hřálo ho vědomí, že si něco nebere násilím, ale zaslouženě mu to patří – a odjel.

Rychle se s continentalem sžil. Vzpomněl si, že Dean se svým autem mluví a zkusil to taky. Myslel si, že auto to ocení. Řekl jí o Deanovi a o sobě. Taky jí řekl, že má misi a že ona je teď součást jeho mise. Měl pocit, že ji ti potěšilo. Cesta mu ubíhala rychle.

Castiel obdivoval karosérii. Vnitřek nevoněl, jako kůže - jako v impale, ale jako látka, a slunce. Líbilo se mu, že jeho oděv ladí k barvě vozu. Rozhodl se, že má klasická auta rád, stejně, jako Dean. Těšilo ho, když se on a Dean na něčem shodli.

Sroloval okénko – něco, co Dean obyčejně nedělá, a rozhodl se, že to tak preferuje. Do auta proudil čerstvý vzduch. Castiel zrychlil. Rozpumpovalo mu to krev.

Přepínal rádio, ale bylo zaseknuté a Castiel ho nedokázal přeladit, a nezbylo mu, než poslouchat už naladěnou stanici.

Přemýšlel, jaký na jeho auto, bude mít názor Dean. Castiel se už rozhodl. On ji má rád.







Castiel Deanovi odpustil. Jak Sam řekl, Deanova pitomá připomínka byla promlčena. Ale Dean si nemohl pomoc a čas od času na to myslel.

Castiel s nimi netrávil moc času. Všichni tři měli plné ruce práce, a když se sešli, bylo to jenom proto, aby něco zabili.

Až jednoho dne Deanův telefon zazvonil. „Jo?“

„Deane – „

V telefonu to praskalo, jako statická elektřina. „Odkud voláš, z měsíce?“

Ticho. Pak, „Ne. Z Colorada.“

Dean protočil očima. „Co potřebuješ?“ zeptal se, protože Castiel většinou volal jenom proto, aby je pořádal o pomoc, nebo naopak. Překvapilo ho proto, když Castiel odvětil, „nic nepotřebuju.“

„Och,“ Dean si promnul oči. „Poslyš, neber mě špatně, rád tě slyším, ale nemám čas nazbyt – „ Garth jim před chvílí zavolal a požádal je, aby ho doprovázeli při lovu. Sam a Dean se zrovna chystali vyrazit z bunkru. „Jestli chceš, přijeď. Počkej tady na nás. Lednička je vymydlená, ale ty stejně jíst nepotřebuješ, že ne? Cestou zpátky někde zastavím a dokoupím zásoby,“ mlel Dean –

„Deane,“ přerušil ho Castiel. „Našel jsem ho.“

Dean ztuhl. Castiel ho našel. Castiel odchází. Chtěl ten telefon vzít a mrštit s ním vší silou o zeď. Chtěl ho zničit.

„Deane – Deane,“ ozývalo se z aparátu. „Jsi tam?“

„To je, skvělý, Casi,“ zakrákoral Dean, jako ve snu.

„Myslím, že jsem sledován. Chtěl jsem… doufal jsem – „

A je to tady, Cas se loučí. Dean mu nestojí ani za to, aby se sešli osobně. No, nic jiného si ani po tom fiasku se Zekem nezaslouží. Přesto, doufal, že –

„Můžeš přijet?“

„Cože?“

„Sledují mě. Ví, jaké mám auto. V současnou chvíli jsem mimo radar, ale bylo by nemoudré zavést je k bunkru. Doufal jsem, že mi pomůžeš.“

„Jsi v pořádku?“

Dean slyšel šustění látky. „Takříkajíc jsem se do něčeho namočil.“

„Problémy?“

„Jeden.“







Sešli se v půli cesty mezi Coloradem a Kansasem. Castiel vybral místo pro schůzku. Opuštěné vrakoviště. Klasa, zabručel lovec.

„Kde je Sam?“ bylo první, na co se Castiel zeptal, když Dean vystoupil z auta.

„Pomáhá s něčím Garthovi,“ Dean za sebou zabouchl dveře. „Pěkný místo,“ prohodil.

Castiel stál u continentalu, opíral se o něj a vypadal nezvykle přirozeně. Uvolněně. Od kapoty se odráželo slunce.

„Co se stalo?“ zeptal se Dean, poukazujíc na dvojici šrámů na tváři anděla. Přišel k němu a vztáhl ruku, s úmyslem ujistit se, že Castielova lícní kost není zlomená. Castiel se začal odtahovat, ale nakonec zůstal, kde je a dovolil Deanovi se ho dotknout.

„Jak jsi řekl, problém. Postaral jsem se o něj.“

Dean spustil ruku. „Máš víc štěstí než rozumu.“ Nastala minuta ticha. Dean stál pořád těsně u Castiela, s rukama houpajícíma se v prázdném prostoru mezi jejich těly. Castiel na něj upíral oči.

„Vypadáš ustaraně.“

Deanovi uklouzlo uchechtnutí. „Můj nejlepší přítel riskuje život.“

Castielovi zajiskřilo v očích. „Říkáš, že tvůj nejlepší přítel je pošetilý?“ zeptal se a Dean by byl přísahal, že mu cuká koutek.

„Občas – “

„Nejlepší přítel?“ ujistil se Castiel.

Dean neurčitě zagestikuloval na Castielovu osobu, „je – no – však víš…“ přestal máchat rukama a zastrčil je do kapes. „Sklapni.“

Castiel neřekl ani slovo, ale tvářil se potěšeně.

„Kde je Metatron?“ zeptal se Dean.

„V baru v Kentucky.“

Dean se rozhodoval, zda si z něj Cas utahuje, nebo ne. Ale Castiel k němu vzhlížel, nepohnutě a s vážným výrazem a Deanovi došlo, že neutahuje. „Viděl jsi ho?“ zeptal se. „Mluvil jsi s ním?“

„Zatím ne. Nevím, co mu říct.“

„Nedivím se.“

„Nevím, co mám dělat,“ přiznal Castiel.

Dean se rozhlédl. Nad vrakovištěm svítilo žhavé polední slunce a ve vzduchu vířila zrnka prachu. Od kapot aut vyrovnaných v řadách a na sobě, se odrážely sluneční paprsky.

Castiel mu zavolal proto, že chce znát jeho názor. Chce si nechat pomoc.

„Nejdřív ze všeho se se mnou vrat domů. Na něco přijdeme.“ Myslel si, že Cas se s ním začne přít, ale Castiel kývl. Otevřel dveře continentalu a nastoupil.

Dean zamířil k impale. Slyšel, že continental nastartoval. A najednou, motor ztichl. Dean se otočil. Pomalu došel k béžovému vozu ke dveřím řidiče a nakoukl otevřeným okénkem dovnitř. Nadzvedl obočí.

Castiel otáčel klíčem v zapalování. Nakonec toho nechal. Podíval se na řadu ukazatelů na přední palubce a rozmrzele prohlásil, „Nefunguje to.“

Deanovi zacukal koutek. „Trable v Ráji, hm?“

Castiel po něm šlehl očima. „To není k smíchu, Deane.“

Deanovy koutky vyletěly vzhůru. „Jasně, že ne. Promiň. Auta jsou, jako lidi. Musíš se o ně starat.“

Dean se rozhlédl. Bylo po poledni. Do setmění zbývalo minimálně osm hodin. V bunkru je nikdo nečeká. Nemají naspěch. Jsou na vrakovišti. Bezpochyby tu najdou všechno potřebné, k –

Nakoukl zpět do vozu právě ve chvíli, kdy Castiel zvedal pár prstů a chystal se je položit na přední palubku.

„Počkej – „

Anděl strnul, jakoby do něj uhodil blesk. Nechal ruku nataženou ve vzduchu. Zvědavě se na Deana podíval.

„Řekl jsem, starat. Ne je odkouzlit. Něco spravit stojí víc úsilí, než jeden čarovný dotek.“ Ale to už bys měl vědět sám. Otevřel dveře. Castiel na něj zíral. „No tak – „ popíchl ho Dean. „Ven.“

Castiel neochotně vylezl.








Castiel pozoroval, jak Dean obchází auto a kráčí ke kapotě. „V čem je problém, holka?“ říkal a Castielovi došlo, že mluví s autem. Když ho Dean obcházel, přátelsky poklepal po kapotě prsty. Castiela při tom pohledu zalil příjemný pocit tepla.

Přál si, aby se Dean dotkl jeho ramena, se stejnou péčí, a přátelskými úmysly s jakými se dotýkal auta. Vybavily se mu okamžiky, kdy tak Dean v minulosti učinil. Castielovi chyběl kontakt.

Ale, bylo to Castielovo auto, o které se Dean staral, a nebylo starat se o něco, co je vám drahé, vlastně totéž, jako starat se o osobu samou?

Castiel si nemohl říct o dotek, o který stál a tak udělal něco jiného. Stoupl si vedle Deana, dost blízko na to, aby ho cítil. Nakoukl lovci, který studoval vnitřek motoru, přes rameno.







Dean otevřel kapotu a nakoukl dovnitř. Castiel mu nakukoval přes rameno. Deanovi na zátylek pařilo slunce a to, že mu Castiel dýchal za krk, nepomáhalo. Polil ho pot.

„Co děláme?“ zeptal se anděl netrpělivě.

„Zjištuju, co se rozbilo. Pak ji můžeme spravit.“

„Deane, na tohle nemáme čas. Můžu jednoduše – „

„Mýlka, máme spoustu času. Casi,“ odsekl Dean. Vzhlédl od motoru. „Vychladni. Nebo už se nemůžeš dočkat návratu do Nebe?“

Castielův výraz ztvrdl. Prosmýkl se okolo Deana a postavil se stejně, jako lovec, čelem k otevřené kapotě. Chvíli byly oba ticho a oba zíraly na vychládající motor.

Ticho prolomil Castiel. „Co děláme?“ zeptal se ochraptěle.

„Zdá se, že potřebuješ novej karburátor. Poohlídneme se okolo. Jsem si jistej, že tady najdeme, co potřebujeme.“







„Takžes ho našel, co?“

Dean odmontoval původní karburátor a začal nasazovat nový, který našli v jiném autu. Problém s karburátory byl, že se rozbíjejí v jednom kuse, ale je tu slušná šance že ten použitý z vraku poběží.

„Už jsem ti řekl, že ano. Co máš za problém, Deane?“

Dean nechal ruce vražené v motoru. Zašilhal na anděla a nadzvedl obočí. „Než se z tebe stal člověk, nebýval jsi tak nedůtklivý,“ zabručel. Odmlka. „Naučil ses nenechat se sebou zametat, to je dobře.“

„Naučil jsem se víc věcí,“ odvětil Castiel tiše. A pak dodal. „Měl jsi mě radši, když jsem byl člověk.“

„Z čeho usuzuješ?“

„Byl jsi ke mně milejší.“ Pořád cítím, znělo v podtextu.

Dean polkl. Dobře, možná ho doopravdy něco žere a vybíjí si to na Castielovi. Obrátil pozornost zpátky ke karburátoru. „Takže, tvoje křídla…“ změnil téma.

Castiel si stoupl blíž. Dean slyšel jeho kroky a drhnutí podrážek o štěrk a pak Castiel zaštítil slunce. Dean znovu vykoukl zpod kapoty. Castielův límeček byl u krku rozepnutý a jelikož Castiel neměl kravatu, košile odhalovala část jeho hrudi. Jeho kůže, byla snědší, než tehdy, když spolu před měsíci seděli v autě, postřehl Dean. Když byl Castiel člověk, byl pobledlý a jeho kůže byla skoro transparentní. Takhle na slunci a nabitý milostí, téměř zářil.

Takže, tvoje křídla…

„Co je s nimi?“ zeptal se anděl klidně.

„Jsou…“ Dean si odkašlal. „Pryč?“

Castiel se ohlédl přes rameno a chvíli uvažoval. Když se podíval zpátky na Deana, zjihly mu oči. „Přišel jsem o křídla. Je to nicméně jenom dočasné. Až otevřeme Nebe – „

Dean uhodil klíčem do karburátoru. „Hajzl nechce povolit,“ zápolil s těsněním a snažil se uvolnit matku. „Jasně, že je to jenom dočasný,“ vrátil se k načaté konverzaci. „A pak, žil šťastně,“ až do smrti? Andělé žijí věčně. Pokud je něco neodkrouhne, „navěky věků,“ zabručel. S obtížemi uvolnil matku a nasadil nový karburátor.

„Zkus nastartovat,“ přikázal.

Castiel, který se tvářil nešťastně, vlezl do auta. Otočil klíčem. Auto nastartovalo, ale za pár vteřin motor chcípl. Castiel vylezl z auta.

„Zkusím ho trochu seřídit,“ řekl Dean. „Uvidíme, jestli to pomůže,“ Dean si svlékl košili. Pod ní měl černé tričko s krátkým rukávem. „Kde ses vlastně naučil řídit?“ zeptal se. Opřel se zády o kapotu a začal stírat olej z malé součástky, kterou držel.

„Odkoukal jsem to. Většinu od tebe. A,“ dodal, „přečetl jsem si příručku.“

Dean se usmál, pořád čistíc součástku. Po spáncích mu stékal pot. „Přirozeně. Snadný, jako facka. Podej mi ten klíč tamhle – „

Castiel zamrkal, a rozhlédl, jakoby se ujišťoval, že Dean myslel jeho. Pomalu došel k otevřené truhle s nářadím a vytáhl klíč, o který si Dean řekl. Podal mu ho. „Díky,“ Dean zvedl oči. Castiel stál tak blízko, že kdyby si stoupl jenom o kousíček blíž, jejich ramena by se dotýkala. Díval se na součástku, kterou Dean držel.

Dean si navlhčil ret. „No, když už ji řídíš, měl bys taky vědět, jak se o ni postarat. Vím, že v Nebi ti to k ničemu nebude, ale – „ zarazil se. „Ukážu ti jak – zadrž,“ Dean zvedl ruce a zabrzdil Castiela, který se natahoval pro klíč. „Nejdřív ze všeho,“ řekl, poodstoupil a sjel anděla pohledem, „si svlíkni kabát a sako.“

Castiel zkrabatil čelo. Zaváhal, ale po chvíli se začal svlékat, jak mu poradil Dean. Lovec si sedl na kraj kapoty a čekal, až bude Castiel hotov. Hrál si s klíčem. „Baví tě to? Řízení, myslím.“

Castiel si svlékl kabát a pak i košili a opatrně je položil k Deanově bundě, která ležela na kapotě impaly.

„Vychutnávám si to. Velmi.“

„No, to je pokrok, řekl bych,“ zamumlal Dean. „Vyhrň si rukávy,“ doporučil. Castiel si je vyhrnul. „Tak jo, pojď sem. Ne – ne tak blízko – „

Castiel ustoupil o krok vzad. Sledoval každý Deanův pohyb – zvědavě, zdálo se Deanovi.

„Tohle je karburátor,“ začal lovec. „Tahle hadice vede do filtru…“








Dean to nečekal, ale Castiel v tom byl dobrý. Nepřekvapovalo ho, že Cas je manuálně zručný – viděl, co dokáže s noži – překvapilo ho, jak se do toho ponořil. Měl dokonce pocit, že ho to baví. „Nevěděl jsem, že to v tobě je,“ zamumlal.

Castiel připevňoval součástky ke karburátoru. Prsty a ruce měl umazané od benzinu a motorového oleje. „Jakmile jednou porozumíš mechanismu, není to tak obtížné. Je to… těší mě sestavovat. Něco spravovat, pro jednou. Vozy fungují na obdobném principu, jako lidská těla. S lidmi je to nicméně těžší, protože na rozdíl od aut v jednom kuse mluví. Tohle je odpočinkové. Už chápu, proč trávíš tolik času se svým autem.“

Dean ho pozoroval. I po tom všem, bylo pořád zvláštní vidět Case jenom v košili, ruce až po lokty umazané. „Kdyby byl člověk, mohl by z tebe být dobrý mechanik,“ ušklíbl se. „No, to teď ale nepřipadá v úvahu,“ dodal opovržlivě.

Castiel se narovnal. Za zády mu svítilo slunce. Nakrčil nos. „Můj odchod tě rozesmutňuje, a přesto, ho neustále zmiňuješ. Jsem pořád tady, Deane,“ řekl trpce. Vrátil se ke spravování motoru.

„Dávej pozor – neutahuj to tak moc,“ poznamenal Dean, hlas slabý zúženým hrdlem. Podal Castielovi klíč správné velikosti. Pak se usadil na kapotu impaly, odkud Castiela pozoroval.

„Myslel jsem, že chceš odejít,“ vyhrkl najednou. „Proto jsem byl tak – nepříjemný.“

Castiel se na něj podíval. Vypadal překvapeně. Měl olej i na tváři. „Nic na světě a mimo něj pro mě není důležitější než ty.“

Dean byl neschopen slova.

„Ale,“ pokračoval Castiel.

Jasně, vždycky je tu ale.

„Je tu toho víc, na čem záleží. Ty, stejně jako já víš, že člověk – a anděl občas nemá na výběr.“

Deanovi se stáhl žaludek. Bylo mu na zvracení. Chtěl se na Castiela rozkřičet. Chtěl mu vtlouct do hlavy, že má na výběr a měl by si vybrat zůstat. Patří sem. K němu. Dean ví, že si Case nezaslouží, stejně, jako si nezaslouží Sama – a jako si nezasloužil Kevina… nezaslouží si anděla, ale přesto ho chce. Chce být štastný přesto, že si to nezaslouží. Ale místo toho, a by to Castielovi vysvětlil, řekl, „Dělej, co musíš.“

Castiel se začal sklánět nad motorem, ale v tom se zarazil, a řekl. „Ještě jsem se nerozhodl,“ a s tím zmizel pod kapotou. Zbylé dvě hodiny strávili tím, že Dean Castielovi vysvětloval, k čemu slouží ostatní části motoru. Vysvětlil mu, jak doplnit olej a jak spravit, když se něco rozbije. Slunce začalo zapadat a stíny se prodloužily. Země vychladla. Prach se usadil.

Když zrovna nemluvili o autu, Dean Castielovi pověděl o filmu, který včera běžel v televizi a o posledním lovu, který se Samem podnikli. Castiel se mu zase svěřil, že před pár dny poprvé ochutnal borůvkový koláč a chutnal mu.

… „podíval se na můj vůz a řekl, pěknej bourák, kámo,“ vyprávěl Castiel, co se mu přihodilo minulý týden. „Vysvětlil jsem mu, že nikde neboural – “

Dean se začal smát, což Castiela potěšilo.

Dean Castielovi vyprávěl, jak Sama učil řídit. Řekl mu, že spravovat auta ho naučil Bobby, na místě, které před požárem vypadalo právě, jako tohle vrakoviště.

Castiel Deanovi vyprávěl o nebi a o východu slunce v Tibetu.

A když zrovna nemluvili, ticho, které mezi nimi panovalo, už nebylo napjaté. V tom prázdnu a mezičase, v nejistotě, teď bylo něco, jako naděje.

Maky: Konečně jsem měla čas přečíst si Tvou povídku. A byla... nice    Taková oddychová, nic složitého, prostě o Deanovi a Casovi. Opět povídka, po jejímž přečtení mám úsměv na tváři    Takže díky. A líbí se mi ty myšlenkové pochody Case, jak si pořizoval to auto. Že je to klasické auto, které má Dean taky rád, a že mu ladí s oblečením    Fakt milé. Ještě jednou díky a těším se na další Tvá díla   

Děkuju bohdy mělo to být odpočinkové, tak jsem ráda, že se mi to povedlo.. kombinace, Cas, Dean, krátký rukáv, dusty backyard a Deanova chvilková jemnost a upřímnost.. vždycky z toho vyjde něco milého a to je to vlastně v první řade povídka o smutku. Už pracuju na dalších:)