NESMRTELNOST

Povídka volně navazující na mojí předchozí povídku CONTINENTAL (nemusíte ji číst, abyste pochopili tuhle).

Co pro Deana doopravdy znamená Cainovo znamení? Jak ovlivní jeho vztah s Castielem? A co do budoucna?

Slash Dean/Castiel. Přístupnost: Hm... od patnácti? Detailní popis sexu.

Varování: Dean je morous. Dean se lituje a trápí a Cas ho chlácholí.

Skoro mučení, ačkoli detaily jsem přeskočila.

Postavy: Dean, Castiel. O Samovi jenom pár zmínek (protože mi pije krev ). Obsahuje spoilery z deváté série, ačkoli některé skutečnosti jsou čistě fikční a moje.

Střídání dvou časů. A skoky v čase. Začíná po dílu 9x13.

Takhle bych já chtěla, aby se SN vyvíjel. Protože, i odhlédnu-li od slabosti, kterou mám pro Case a Deana, skutečností zůstává, že (viditelné především po posledním dílu 9x13), Deanovi by odloučení se Samem prostě prospělo. Už to mezi nimi není, jako dřív a nikdy nebude. Musejí se posunout. A, Castiel Deanovi prospívá. Na tom jsme se shodli. I kdyby to neskončilo slashem, ti dva by měli skončit spolu. Jakkoli.










Takříkajíc, mu ruply nervy. Castiel se vždycky považoval za trpělivou osobu – anděla – ale, občas nastala situace, kdy sebeovládání i takového anděla zakolísalo. Důvod býval jeden – Dean.

Castiel neví, jak přesně k tomu došlo. Ví jenom, že v jednu chvíli se s Deanem baví (není to hádka, protože na hádku jsou třeba dva a v jejich případě, pokaždé argumentuje jenom jeden) a najednou to v něm vře. Doslova. Milost, a emoce, které by neměl mít – podráždění a zlost, typické pro člověka, nikoli však pro bytost éterického původu, a dřív, než se Castiel stačí ovládnout, řekne nahlas, co přesně si myslí a cítí, „Naser si“.

Je to hrubé, ale zdá se, že to zafungovalo, protože Dean konečně sklapnul a věnuje Castielovi pozornost. Šokovaně na anděla zírá, a trvá mu dobrou půlminutu se sebrat, a když mu konečně dojde, co Castiel řekl, hvízdne, „páni“, což pro změnu odzbrojí Castiela. „Zdá se, že toho v tobě z člověka zůstalo víc, než jsme si mysleli.“

Castiel ví, že Dean má pravdu (cítí rozdíl). Rozpolcený, pořád mezi pocitem zlosti a teď navíc i hanby, sklopí hlavu a odvrátí od Deana zčervenalou tvář.

Ta hádka je beztak o ničem. Když se Dean dozvěděl, co přesně Cainovo břímě znamená, vzal to s překvapivým klidem, ale Samovi bylo jasné, že jde o klid předstíraný. Dean se tvářil, jako že o nic nejde a ještě o tom vtipkoval. Věčný život. Dean je nesmrtelný. Nemysli si, že tě budu na tvoje starý kolena zase přebalovat, upozorní Sama. Jednou mi to stačilo. Castiel ví, že Dean říká opak toho, co si myslí – Dean se o Sama vždycky postará. Deana ta nesmrtelnost trápí víc, než jim připouští.

Dean si uvědomuje, že nezestárne, neonemocní… přežije všechny, na kterých mu záleží. Přicházet o své blízké Dean vždycky snášel špatně.

No, všechny ne. O pár měsíců později, stojí s Casem v bunkru a rozebírají, jak tahle nesmrtelnost Deana zasáhne. Dean – konečně – s námahou (a tiše, jakoby Castielovi vyzrazoval tajemství) přizná, že ho to tíží. „Zvláštní je,“ říká, „že necítím změnu.“ Sedí za kuchyňským stolem a hraje si s poloprázdnou lahví piva. „Necítím rozdíl.“

Castiel sedí za stolem proti němu. Ruce má položené před sebou. Pořád je na Deana trochu naštvaný za to, že Cainovo břímě převzal, aniž to předtím prodiskutoval a zjistil si, jaký dopad bude mít. Dean si za to může tak trochu sám, ale Castiel se nikdy nepřinutí k tomu říct to nahlas. „Počkej pár století,“ odvětí místo toho.

Dean překvapeně zvedne oči od láhve, kterou svírá v rukách. „Stal se z tebe pěknej čurák,“ zamumlá lovec a přihne si. Zní to nepřátelsky, ale Deanovi cuká koutek a Castiel ví, že ho pobavil.

„Zjištuji, že je obtížné v tvojí blízkosti ten čurák nebýt.“

Dean to nevydrží, a tiše se zasměje do láhve. Napije se a odloží ji. Rozhostí se ticho. Dean si olízne ret, podívá se na anděla a zase očima rychle uhne a sklopí je. Má to prakticky napsané na čele. Nechci zůstat sám.

Castiel si pomyslí, že ted když se mu Dean konečně otevřel, přišel okamžik na to, svěřit se lovci se svým rozhodnutím. Castiel to promyslel. I kdyby uspěli a zvrátili kletbu, a podařilo se jim znovu-otevřít nebeské brány, Castiel se nevrátí. Nemůže. Po tom všem. Castiel se změnil. Zprvu si myslel, že tím pomůže nebi. Že to z něj udělá lepšího anděla a z Nebe jeho zásluhou, lepší místo.

To byl plán, ale jak čas ubíhal, Castiel si uvědomoval, že patří sem, na Zem. Že už nechce měnit ani Nebe a ani Zemi. Chce měnit sebe. Chce, žít. Tady, na Zemi.  Děsilo ho jenom jedno a to (stejně, jako Deana), že zůstane sám. Až na to, že Cainovo znamení všechno mění. Castiel nemusí být sám. Dean nebude sám.

„Deane – „

Dean se bez varování zvedne. Otočí se k zaskočenému Castielovi zády a k lince. Z kredence nad hlavou vytáhne balík chleba a z lednice další přísady. Castiel ho pozoruje při přípravě jídla a přitom, jak tříská s nožem a přemýšlí, zda se Dean snaží zaměstnat ruce. Castiel si pamatuje, že když býval člověk, rovněž míval potřebu něco uchopit – něčeho se zachytit… něco dělat. V tom přistihne Deana, že si hřbetem ruky otírá tvář.

Když se k němu lovec otočí, tváří se nicméně, jakože nic. Postaví na stůl dva talíře s hotovými šunkovými sendviči. Jeden přistrčí před Castiela. Anděl se na sendvič podívá – po zkušenosti s tím s burákovým máslem, nemá ani na tenhle chut. Ale, pohlédne zpět na Deana, a zase na sendvič a vzdor předsevzetí, že s jídlem je hotov, sendvič zvedne, a začne žvýkat. Nechutná to tak hrozně. Nechutná to nijak. Dean se svého sendviče nedotkne. Dívá se na něj se zhnusením.

Castiel má pocit, že je na místě něco říct. „Připravuješ delikátní sendviče,“ prohlásí a zkusí se přitom nezašklebit nad pachutí molekul v ústech.

Zato Dean se ušklíbne. „Škoda, že za pár desítek let mi nezbude nikdo, kdo by je ocenil.“

Castiel polkne. Odloží sendvič a rozhodne se vrátit k tématu, které skoro načal. „No, já tady zůstanu s tebou,“ informuje Deana, ve snaze ho povzbudit. Očividně, je to ale to nejhorší, co mohl říct, protože, sotva slova vypustí z úst, Dean odsekne,

„O to nikdo nestojí.“

Dean to tak určitě nemyslí. Castiel ví, že lovec je zaskočený a naštvaný a vyděšený a myslí si, že Castiela není hoden a že musí trpět, ale Castiel trpí zrovna tak a Dean nemá právo s ním zametat, protože, světě div se, ne všechno se točí jenom okolo Deana. Castiel se rozhodl, že zůstane dávno předtím, než se dozvěděl o znamení. Deanova nesmrtelnost to usnadnila, ale pokud si Dean myslí, že Cas zůstává jenom kvůli němu, plete se. Cas má svobodnou vůli a život, a může si s ním dělat, co se mu zachce. A jak se tak na arogantně se tvářícího lovce dívá, z pusy mu vyletí, „Naser si.“

Pak už o tom nemluví. Castiel posléze nicméně Deana nejednou přistihl přitom, že po něm pokukuje a tváří se nejistě, jakoby nevěděl, zda má jásat nebo truchlit.






Castiel neví, co čekají. Řekl jim, po sté, že se s Metatronem nespiknul (že byl oblehán) a že neví, jak tu kletbu zvrátit. Unavuje ho, že mu nikdo nevěří, že se musí opakovat a zní jako ohraná deska. Možná mu dokonce i věří a jednoduše je těší ho mučit. „Je mi líto, že to končí takhle,“ prohlásí  Bartholoměj se smutným úsměvem na tváři a Castiel mu to skoro věří.

Castielovi je to taky líto.







Zkusili všechno. Mučili ho nejrůznějšími metodami a Castiel jim dosud neřekl, jak kletbu zvrátit. Bartholoměj pohlédl krví zbroceného zajatce. Zdvihl oči do výše a sjel jimi z jednoho křídla, ke druhému. Castielova křídla jsou roztažená a přišpendlená ke zdi, jako motýlí. Z řezných ran kape černá mazlavá tekutina. Je to nechutné. „Stojí ti to za to?“ zeptal se Castiela.

Castiel zvedl hlavu a pohlédl na Bartholoměje jedním okem. Sledoval jeho oči a pootočil hlavu tak, aby viděl na vlastní pochroumané křídlo. Zkušebně jím pohnul. Pak hlavu zase sklopil. Slyšel, že Bartholoměj vydechl, „Fajn, ať je po tvém. Přiveďte lovce.“

Castiel poprvé, od okamžiku, kdy ho začali mučit, pocítil hrůzu.

A když do cely přivedli svázaného Deana, byl – rovněž poprvé – ochotný žadonit.







Usadili Deana na zem, s rukama svázanýma za zády. Pak je nechali o samotě. Castiel si pomyslel, že proto, aby probrali, jakou nejúčinnější metodu mučení na Deana použít. Když dveře cely bouchly, Dean se zašklebil. „Nazdar, Casi.“

Castiel zamrkal. Dean sebou chvíli mlel, a zkoušel povolit pouta. Když se ujistil, že drží, vzdychl. „Vypadá to, že jsem v trapu. Proč jim neřekneš, co chtěj? Možná nás pustí. Ušetříš mě mučení a jim práci,“ Dean přejíždí očima po cele. Po chvíli přestal a ulpěl jimi na andělu.

Castiel se tvářil zaraženě. „Už jsem ti přece řekl, že nevím – „

„Já vím, já vím,“ řekl rychle Dean. „Dělal jsem si srandu, Casi.“

„Tohle je vážná situace, Deane,“ zavrčel Castiel podrážděně.  „Nezlehčuj to.“ Pak mu dojde. Ach. „Nemůžou tě zabít,“ vzpomněl si.

„Nakonec to znamení přeci jen k něčemu je,“ zabručel Dean. Znovu sebou, na nepohodlné podlaze, zamlel. „Takhle mě můžou mučit navěky. Přesně to si zasloužím,“ Dean se zasmál.

Castiel neví, jestli ho chce praštit nebo chlácholit. Pozoruje ho. „Pořád nechápu, co je tu k smíchu,“ podotkl suše.

„Můj život,“ zamumlal Dean sotva slyšitelně. Odmlka. „Ví to? Proto mě sem přivedli? Chtěj to použít proti nám oběma…“ Dean si Castiela prohlíží a Castiel uhne pohledem. „Páni, tví sourozenci jsou fakt vypatlaný paka,“ prohlásil lovec po odmlce.

„Promiň,“ hlesl Castiel, který si myslel, že Dean naráží na to, co se mu chystají udělat. Nenapadlo ho, že Dean nemluví o sobě.

Dean jeho omluvu ignoruje. „Co ti udělali? Co ti udělali s křídly?“ zeptal se temně. Castiel se na něj podíval a došlo mu, že Dean se dívá na hřeby zaražené ve zdi. Dean je chytrý. Dal si pět a pět dohromady.

Dean nevidí Castielova křídla, ale vidí ty hřeby, a umí si představit, k čemu slouží. Ví, že Cas má křídla. Viděl jejich stín. Uvědomil si, že Dean se nebojí o sebe. Oba se bojí jeden o druhého. „Zabiju je,“ zavrčel lovec, hrůzu nahánějícím hlasem. Castielovi z něj naskakuje husí kůže.

Otevřel pusu, ale dřív, než Deanovi stačil odpovědět, dveře zavrzaly, a do cely vstoupil Bartholoměj. „Připraveni?“







Dean Castielovi neřekl, jsem rád, že zůstáváš. Ale když se dostali ven z cely, Dean si Castiela vzal stranou. Dean má nateklé oko a rozseknutý ret. Krev mu ulpěla i na rukou, na které se teď zarytě hledí. Palci z nich stírá zaschlou krev. Castiel je rád, že Sam je našel a vysvobodil dřív, než andělé napáchali skutečnou škodu. Dean je možná nesmrtelný, ale ne nezranitelný.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal najednou Dean a vytrhl Castiela ze zamyšlení. Významně se na anděla podíval.

Castiel spojil obočí dohromady. Je tohle jeden z dalších Deanovo pokusů vyjádřit něco hlubšího, co nechce říct nahlas?  Sam, nakládající věci do auta protočil očima. Castiel se do toho zamotával víc a víc. Dean si Sama taky všiml. Poplácal Castiela po ramenu a rychle se od něj odpojil.  

Castiel měl pocit, že Sama slyšel zamumlat, proč mu to konečně neřekneš?







Je léto. V keřích a trávě bzučí hmyz a nad vrakovištěm se vznáší prach. „Tady to bude nejlepší,“ říká Dean. Stojí u impaly a šoupe nohama ve štěrku a písku. „Má už něco za sebou…“ Dean a Castiel se dívají na continental zaparkovaný mezi vraky na dvoře za Bobbyho domem.

Castiel je podivně zakřiknutý. „Mohl bych ji zkusit opravit,“ podotkl tiše.

Dean zavrtěl hlavou. „Uch, radši ne. Věř znalci, dosloužila a patří do šrotu. Teda, do motoristickýho nebe,“ opravil se rychle.

„Deane – „ Castiel se odmlčel, patrně zvažujíc, zda lovce poučit, že žádné takové nebe není, ale Dean ho rychle spražil pohledem, ukázal na něj prstem (Castiel před ním skoro couvl) a dodal, „a neodvažuj se mi tvrdit, že auta nemají duši. Mělo by.“

Castiel semkl rty. Pohlédl zpět na zaparkovaný continental. Od kapoty se odráží slunce a na blatníkách se usazuje prach. Je to tak lepší, usoudil. Andělé, co po něm jdou, už beztak ví, jaké auto má. Byl příliš nápadný. Přesto, mu ten vůz bude chybět.

„Měl by sis pořídit něco praktičtějšího,“ brblal Dean. „Třeba motorku. Mohl by ses přidat k pekelnejm andělům,“ Dean si to představí a neubrání se úsměvu. Castiel ho ovšem naprosto vyvede z míry, když prohlásí, „Doufal jsem, že zůstanu s tebou,“ a významně pohlédne na blýskající se černou impalu.  

„Uch… to jako,“ Dean se podrbal vzadu za krkem. Castiel nemrká. „To jako napořád?“

Castiel kývl. Pozoruje, jak Dean usedá na kapotu vlastního vozu. „Nevím, jestli je to dobrej nápad,“ začal lovec unaveně.

Castiel ho sleduje očima, a otáčí se za ním. „Proč ne?“

Dean nadzvedl obočí. Vážně? „Přece víš, co jsem zač a co jsem udě – „

„Deane –„ prohlásil Castiel rázně. Stoupl si těsně před něj (ups). V očích mu žhne, a sálá z něj rozhodnost. Castiel Deanovi neposkytuje prostor pro námitku. Neposkytuje mu žádný prostor. Dean polkl. Neví, jestli se chce odtáhnout nebo přitulit. „Udělal jsi, co jsi musel,“ řekl rozhodně. „Neříkej, že si nezasloužíš štěstí, protože jestli ho nejsi hoden ty – po tom všem, čeho jsem se dopustil – ho nemohu být hoden ani já. Jak o sobě můžeš pořád tak pochybovat? Jsi dobrý člověk.“

Dean uhodil pěstí do kapoty. „K čertu s tebou,“ Kupodivu, Castiel  ho nepraštil (a Dean si to bezpochyby zaslouží, Bůh ví, že ano) – všechna energie z anděla vyprchala a Castiel ustoupil. Dean vydechl nosem. „Jakoby na tom záleželo,“ zavrčel, už klidněji, vysíleněji. Štěkavě se zasmál. „Pf, jo – jo, došlo mi to… slavnej Dean Winchester, dobrej člověk, to si myslíš, co? Kecy. Myslíš, že to nevím?“

Castielův výraz posmutněl. „Deane – „ Ta chápavost a lítost, s kterou k Deanovi vzhlíží, lovce dopálí ještě víc. Nezaslouží si pochopení a lítost. „Jsi anděl – nemáš zapotřebí… netvrd mi, že si něco zasloužím, po tom všem, co jsem… Sam nemá – jakoby záleželo na tom, co chci a potřebuju. Po všem, co jsem udělal Samymu – Kevinovi… Bobbymu. Tobě. Koho do prdele zajímá, jak se cítím?“

Nejhorší na tom je, že Dean tomu věří.

„Mně ano,“ řekl Castiel, tiše. Nejistě se na Deana dívá. Collete mě milovala bezpodmínečně.

Dean ho políbí. Castiela to zaskočilo. Když ucítil Deanovy rty na svých, podobalo se to pocitu, který pocítil, když se Deana poprvé dotkl v Pekle. Je to tak intenzivní, že Castiel málem ucukne. Ale, neucukne, místo toho se k Deanovi přimkne.







Castiel, po zaváhání, polibek opětuje. Otevře ústa a Dean do nich vpluje jazykem. Castel je vášnivý. Saje, jakoby Dean byl pramen lahodné chladivé vody v poušti. Líbá ho tak vroucně, že Dean se bojí, že oba shoří.

Castiel líbá a chutná moc dobře a – proč ho Dean nelíbal už dřív?

„Casi,“ zasténá.

Castiel nejdřív neví, co s rukama, ale pak je pomalu přesune na Deanova ramena (Dean mu svoje položil za krk) a zády Deana přirazí ke kapotě impaly.

„Pomalu, tygře – „

Castiel se od Deana maličko odtáhne. Dean se mu dívá do očí. Jsou neskutečně modré, hluboké, třpytí se a odrážejí – všechno. Castiel si olízne ret. A políbí Deana znovu. Přitiskne lovce k impale a líbá ho na ústa, líce, bradu, krk… spustí ruce z jeho ramen a pomalu si před něj klekne. Když Deanovi dojde, co má v úmyslu, překvapeně zamrká. Castiel u něj klečí, jednou rukou mu rozepíná poklopec a druhou Deana přidržuje za stehno. „Casi – „

Casi, Casi, Casi... litánie.

Castiel mu citelně zaryje palec do stehna. Stáhne Deanovi nejdřív kalhoty a pak i slipy. Vzhlédne k němu. „Viděl jsem to na youtube,“ vysvětlí

„K čertu, miluju technologii," Deanův smích se rozléhá vrakovištěm. Je to upřímné a hlasité a od srdce a Castiela to těší a rovněž se usměje.

Uchopí Deanův penis.

Dean se zajíkne. Když ho Castiel spolkne, Dean zavře oči a zakloní hlavu. Bez kalhot, kov, o který se opírá, studí, ale Castielova ústa jsou teplá a jeho ruka konejšivě přejíždí po Deanově boku.

Dean se udělá nedlouho poté, co ho Cas začne sát. Když je po všem, Dean konečně otevře oči. V uších mu hučí, a vítr mu do očí vnáší prach. Slzí mu, což Dean svádí právě na ten prach.

Castiel u něj pořád klečí a vzhlíží k němu. Po bradě mu stéká Deanovo semeno.

Dean, polkne. „Zvedni se,“ zaskřehotá. Castiel si stoupne, a Dean je otočí tak, že Castiel sedí na kapotě, hlavu pootočenou ke straně. Dean si ho chvíli jenom prohlíží a pak ho znovu políbí. Tentokrát, něžněji. Dává si na čas. Když se od Castiela odtáhne, ústa a tváře anděla jsou zrůžovělé. Dean ho palcem jedné ruky hladí po tváři.

Castiel ho pozoruje. Zbožnuje ho. Je to patrné z toho, jak oddaně a láskyplně se na něj dívá. Patrné z toho, jak se mu zadrhává dech a třpytí oči. Chce ho.

Castiel o něj stojí. Dean zajede rukama pod balonák a shodí mu ho z ramen. Kabát se sveze z kapoty a skončí na zemi. Castiel se za ním podívá. Dean si stoupne blíž. Mlčky rozepne Castielovu košili, a Castielovi oči vystřelí vzhůru. Pořád na něj hledí oddaně, a ted navíc i zvědavě. Když Dean košili rozhalí, Castiel zatají dech, a Deanovi se uleví, protože doufal, že se dočká reakce, a očividně Cas není z kamene.

Zatlačí, a povalí anděla na záda. Castiel neprotestuje. Nespouští z Deana oči. Jsou neskutečně modré. Vtáhne ruku, chytí Dean za krkem a začne ho k sobě stahovat – na cestě, Dean zahlédne svůj odraz v okně řidiče – zarazí se – nezaslouží si –

Castielova ruka ho nicméně, stahuje níž, a Dean odtrhne oči od svých, zelených – podívá se do modrých a cítí – bože, Dean cítí… políbí se.







Leží na kapotě impaly, a oba jsou naprosto vyčerpaní. Castiel prsty projíždí Deanovy vlasy. Dean leží zpola na kapotě a zpola na Castielovi, který je pod ním. Deanovi po zpocených zádech stéká pot a za krkem ho šimrá chladivý vítr.

„O tomhle jsem sníval,“ zamumlá Castiel.

Dean se od něj odtáhne – právě tak daleko, aby mu viděl do očí. „Myslel jsem, že andělé nesní.“

„Snil jsem, když jsem byl člověk,“ Odmlka. „Příležitostně, pořád sním. Soudím, že boží úmysl od začátku byl nás spojit.“ Castiel je pořád nahý a uvězněný pod Deanem, ačkoli Dean ví, že kdyby anděl chtěl, může ho ze sebe snadno shodit. Místo toho z něj sleze on.

„Zadrž,“ spustí. „Posadí se na kapotu vedle anděla. Castiel si rovněž sedne, napodobujíc lovce. „Spojit? Co tím chceš říct?“

Castiel Deana sjede očima. Podívá se do Deanova odhaleného klína, a na jeho penis a zpět lovci do tváře. Ušklíbne se.

„Vím, o čem mluvíš,“ pospíší si Dean. „Myslel jsem, co tím myslíš?“

Castiel si povzdechne. Shýbne se pro košili, ležící v prachu a začne se oblékat. „Žiju věčně. Jako ty. Neumím si to vysvětlit jinak, než že tvoje nesmrtelnost byla od začátku v plánu. Konečně to dává smysl,“ Castiel dopne poslední knoflík. Dean by se měl taky obléknout. Vzduch vychládá, adrenalin vyprchává a ochlazuje se.  

„Ty ho pořád hledáš, že jo? Myslel jsem, že tohle jsme probírali, Casi. Myslel jsem, žes konečně pochopil význam svobodné vůle.“

„Pochopil,“ odvětí Castiel. Dean postřehne, že Cas poslední knoflík u krku nechal rozepnutý a košili rozhalenou. Nedokáže od holé kůže odtrhnout oči. „Ale pořád věřím v Boha. Když jsem byl člověk, lidé mě poučili, o laskavosti. Když ji mají lidé, musí ji mít i Bůh. A jednou se ji možná přiučí i andělé. Já se přiučil.“  

Castiel se zadívá do dálky. Na dům. Za domem zapadá slunce a ve vzduchu víří prach. Castielovi se třpytí oči. „Patřím se,“ přizná. „Ale to neznamená, že přestanu pátrat - po Bohu… po významech. Věcech. Pocitech. Zkušenostech. Dělá mě to lidštějším.“

Dean se začne soukat do kalhot. S tričkem se zatím neobtěžuje. Není až zase taková zima. Když si dopne poklopec, podívá se zpět na anděla, který pozoruje dům a prohlásí,

„To vidím.“

Castiel odtrhne oči od domu. Láskyplně se na Deana podívá. Políbí ho. Zaboří nos do Deanova krku, jako nějaká milenka. Políbí ho znovu, a zamumlá, „mohli bysme tady zůstat,“ šeptá. „Mohl… mohl bych spravit auto. Naučil bys mě to.“

Dean se zasměje. „To máš, jako na mysli usadit se? Tady? Zařídit se – pěknej dům… ty na mě, jako hodná ženuška budeš čekat s koláčem, až se vrátím z práce? To chceš?“

Castiel se briskně usměje. „Pečení mi nevadí, ale rád bych, kdyby sis odpustil oslovení ženuška.“

Dean se rozesměje naplno. Když se konečně uklidní, zeptá se. „Vážně, Casi. Ty bys o to stál? Ty? Usadit se?

Castiel to zvažuje. Pohlédne na dům. Zpátky na lovce. „Rád bych,“ připustí. „Přišel jsem o domov už dávno. Stejně, jako ty. Rozumím-li tomu správně, domov je místo, kam se vracíš. Místo, které sdílíš s někým, ke komu chováš silnou citovou vazbu. Pokud zůstávám na zemi, rád bych měl domov.“

„Chceš, aby to bylo oficiální. Ty a já.“ Konstatuje Dean.

„Pořád bysme lovili,“ ujistí ho Castiel. „Obávám se, že jinak by ses nudil.“

„To tvrdíš ty,“ popíchne ho Dean a štouchne do něj ramenem. Navlhčí si ret. Odmlčí se.

„Deane?“ Castielův hlas je slabý, ale plný naděje. Můžeme být štastní.

Dean nasaje vzduch nosem. Podívá se na dům, mizející v šeru. Zatřese hlavou. „Uvidíme, Casi. Uvidíme.“ A v mezičase, Dean uchopí Castielovu ruku do své a proplete prsty s Castielovo.

Když jsem zjistil, že tady od tebe přibyla další povídka, tak jsem skákal štěstím do stropu.   

Musím říct, že takovýto vývoj v příběhu bych bral všema deseti, protože věřím, že Castiel patří na zem, k lidem (tedy k Deanovi   ). I se všemi svými andělskými schopnostmi lidem už lépe rozumí než kterýkoliv jiný anděl.

Ke vztahu Dean/Sam... Jsem opravdu velice zvědav, jak se s tím vším v seriálu poperou, ptž zatím udaný směr se pro soužití bratrů moc dobře nevyvíjí.

Takže díky za povídku, která mi o hodně zlepšila den...

 

Lex-san: Děkuju Já Ti ani nevím, jak chci aby to v SN dopadlo. Brala bych tuhle variantu, kdy Castiel zůstane na zemi, ale člověk a bude lovit s Deanem. Nemusel by to být slash. Byli by prostě partáci a Sam by si konečně mohl jít svojí cestou. Tak to ale asi nedopadne. No, ještě, že máme FF

Jestli se v SN Cas vrátí do Nebe, nebo umře, or whatever - smířím se s tím. Jenom chci, aby to dávalo smysl a skončilo to pro něj důstojně a uzavřeně. Ne, jako když se vypařil na začátku sedmé série a my nevěděli, jestli je pro něj konec nebo ne. Chci, aby jeho příběh zaobalili, uzavřeli a nějak někde pro něj začala nová kapitola. Totéž pro Deana a Sama. At už to ukončí jakkoli, prostě chci, aby to dávalo smysl, to je vše.

Maky: Tahle povídka mě obzvláště potěšila. Torturing a do toho destiel... co víc si přát    Jelikož toho se v spn nedočkáme, tak jsem ráda, že se toho dočkám alespoň v některých povídkách. A když jsou to povídky od Tebe, tak tím líp   

bohdy: Se spožděním děkuju za komentář A víš, že si umím představit, že by SN tak skončil? S výjimkou toho, že Cas a Dean se dají dohromady (to by scénáristé nechali na naší fantazii ).