Poprve a naposled

tohle je zatím má poslední mimi Supernaturalská povídka.
Je to pro změnu drama ze současnosti.
Doufám, že se to bude líbit a byl bych vdečný za jakýkoliv komentář

Poprvé a Naposled

Na chodbě před nějakým bytem postávalo několik lidí.
„To přece není možné. Zavolejte někdo policii!“ ozvala se jedna žena, která už to nemohla poslouchat.
Nikdo se však k ničemu takovému neměl.
„Přece tady nemůžete jen tak stát a poslouchat, tak jí ten šílenec bije.“
„Proč ne? Je to devka, tak si to zaslouží,“ prohodil jeden chlap.
Proč tam nezavoláte sama paní vlezla?“ obořil se na tu ženu další muž.
Ta žena však moc dobře vedela, že kdyby to udělala, měla by ze života peklo.
V tom byte totiž bydleli Robert a Elizabeth Overovi.
On byl ochlasta a především násilník a ona byla bývalá striptérka a později šlapka, ale pak jí jeden ožrala, málem udusil svými zvratky, když se jí pokoušel líbat.
Praštila s tím a s pomocí svého bratra Filipem, který si to vyříkal s jejím pasákem si našla slušnou práci jako servírka.
Bohužel si po čase našla právě Roberta.
Zpočátku vypadal jako ideální přítel, ale čím déle byli spolu, tím víc vyplouvala na povrch jeho pravá povaha.
Začal se stýkat se skupinou podivných chlápku, pít a o něco pozdeji jí začal bít.
Zprvu jí jen několikrát udeřil rukou do obličeje, ale pozdeji jí začal mlátit pěstmi, kopat nohami, za každou sebemenší hlopoust.
Elizabeth se nebránila. Nechtěla ho ztratit. Ona ho velice milovala a vždycky si namlouvala, že ho to přejde, že se jen musí vybouřit a on, kdykoliv vystřízlivěl tak se jí omlouval, donášel jí kytky, prosil jí a ona mu vždycky odpustila.
Dnes opět řádil a byl zřejme nejen opilý, ale očividne i zdrogovaný, protože lidi, kteří před těmi dveřmi stáli, slyšeli jak na ní řve.
„Ty cuzo! Ty hnusná mizerná devko, krávo! Kde jsou ty prachy, kde jsou ty prachy?!“
„Já... já.. jsem...,“ Elizabeth se snažila něco říct, ale lidé uslyšeli pořádné mlasknutí a pak ještě jedno.
„Roberte…Roberte…,“ Elizabeth se snažila, ale on jí nedal šanci a následovala další facka a pak kopanec.
„Přestaň… Přestaň… ty prachy jsou...,“ dveře se prudce otevřely a v nich se objevil na nejvyšší míru rozlícený Robert a začal řvát:
„Co tady čumíte, co tu chcete? Ihned všichni vypadněte nebo vám všem nakopu prdel!“
Všichni se otočili a odcházeli pryč a většina si mezi sebou mumlali:
„Je to totální magor, psychopat...“
Robert stisknul rty ,ale nakonec se otočil a zavřel za sebou dveře.
Jeho pohled padl na Elizabeth, která se tiskla u zdi, celá se třásla, ze rtů a z nosu jí tekla krev.
Robert k ní udělal dva kroky.
Elizabeth se ještě víc přitiskla ke zdi i když cítila, že má nejspíš pohmožděná žebra.
„Prosím. Prosím…,“ štkala tiše.
„Kde jsou ty prachy?!“ zeptal se a napřáhl ruku.
Elizabeth rukou ukázala za sebe.
„Jestli si ze me děláš srandu, tak si me nepřej!“
Elizabeth neměla sílu cokoliv říct.
Když se Robert otočil, spatřil u zdi ležet velkou černou koženou tašku.
„Ani se nehni!“ přikázal Elizabeth.
Elizabeth to rozhodne nemela v úmyslu.
Robert tu tašku otevřel a uviděl tam peníze.
Oči mu zasvítily a on je vzal do rukou.
„Kdybys me nechal, řekla bych ty to,“ ozvala se tiše Elizabeth.
„Dovolil jsem ti snad promluvit?!“ zařval a hodil po ní malou vázu, která jí jen tesne minula.
„Zůstaň tady, nikam nechoď s nikým nemluv! Je ti to jasné?!“
Robert se k ní výhrůžně přiblížil.
„Já nikam nepůjdu… já přisahám...“
„Já vím, že jsi rozumná holčička,“ a poté jí hrube políbil na rty a odešel.
Elizabeth několik minut čekala a když si byla jistá, že už je daleko, nohy se jí podlomily a ona se svezla k zemi a cítila, že má pohmožděné celé tělo.
„zase to přejde, zase to přejde,“ přesvědčovala tiše sama sebe.

Asi dva kilometry od bytu Elizabeth se nacházel nikterak vzhledný činžák, kde většinou žili lidé ne zrovna s čistým štítem.
V jednom hořejším bytu bydlel jistý Filip Rhodes se svým přítelem Rupertem Vernerem.
Oba dva muži leželi zrovna nazí v posteli a mazlili se.
„Ale no tak Ruperte nebuď přece tak nedočkavý, víš přece, že musím ještě něco udělat,“ škádlil Filip svého přítele, který mu rukou přejížděl po celém těle.
„Však já ti v tom nebráním, ale neměl bys odcházet bez zaplacení.
„Já ti dám zaplacení,“ Filip chtěl Ruperta políbit, ale v tom mu zazvonil mobil.
„Nech ho zvonit, však je to brzo přejde,“ řekl Rupert a pokusil se převalit Filipa na břicho, ale Filip ho od sebe jemné odstrčil a vzal ten mobil do ruky.
Když se podíval na jméno, které svítilo na displeji, jeho tvář se zachmuřila.
„Co je děje?“ chtěl vedet Rupert, který se tvářil maličko uraženě.
„To mi volá Elizabeth, prohlásil zachmuřeně Filip.
Rupert vstal a oblékl si slipy.
„Myslíš, že jí ten parchant násilnický zase ubližuje.
„Ani by me to nepřekvapilo. Pořád jí říkám, aby od nej utekla, že se o něj postarám, ale ona o tom nechce ani slyšet. Prý, že ho miluje a že dokáže, aby se změnil, ale že prý to chce čas.
Filip si zhluboka povzdechl a pak se taky oblékl.
„Jestli chceš půjdu tam s tebou,“ nabídnul se Rupert a nežne, pohladil Filipa po vlasech.
„Dekuju. Moc to pro me znamená, ale musím tam jít sám.
Musí být hodně vyděšena a nevím, co by dělala, kdyby se mnou viděla cizího muže.“
„Já ale přece nejsem cizí, ale chápu.
„Já vím, proč te miluju,“ Filip ho vášnivě políbil a pak se dooblékl kompletně a vzápětí odešel.
Rupert se za ním díval a v zádech cítil mírné mrazení.
„Hlavně se mi vrat,“ zašeptal a pak odešel do kuchyně.

Když se Elizabeth podařilo zastavit krvácení, její pohled zabloudil k mobilnímu telefonu, který ležel nedaleko od ní.
Ihned se jí vybavila slova, která jí Robert všemožnými prostředky vštěpoval.
„Nikdy, nikdy nepoužívej mobil bez mého vědomí, je to jasné?!“
Elizabeth přerývavě dýchala a zároveň bolestné tiskla zuby, protože jí ty naražená žebra bolela.
Sáhla si rukou na tváře, které byly značně napuchlé.
„Sama to nezvládnu…, sama to nezvládnu…, musím zavolat Filipovi. Je to můj bratr, moje rodina, to přece není nikdo cizí…,“ váhave přiblížila svojí levou ruku k ležícímu mobilu.
Čím blíž k němu její ruka byla, tím víc měla zpocené čelo.
Na mysli jí vytanula další Robertova slova:
„Jestli na něj mobil přece jen šáhneš, zmydlím tě tak, že tě ani tvoje máma nepoznáš a jestli na mě zavoláš Poldy tak přísahám, že se přestanu ovládat…“
„Může mi snad udělat něco horšího, než to co mi dělá?
Možná, že bych měla být hodnější, poslušnější, mnohem víc povolnější..,“ ale tuhle myšlenku zavrhla.
Musí si o tom promluvit s Filipem. Už jednou jí pomohl, tak by jí mohl pomoct znovu.
Pomalu ten telefon do té ruky uchopila a přitáhla si ho blíž k tělu.
Co když ale opravdu schopný ý ublížit jí ještě víc než teď, co když se jeho vztek obrátí vůči její rodine, jen proto, že ona zavolala svému bratrovi, i když to měla vyloženě zakázané a nebo její bratr, přijde, když bude Robert doma.
Elizabeth prudce zavrtěla hlavou a položila ten telefon zpátky na zem.
„Takhle to bude lepší. Měla bych jít vařit. Třeba už bude mnohem klidnější, když se vrátí,“ pokusila se zvednou, ale při sebemenším pohybu cítila, že jí celé tělo bolí.
Zavřela oči, kousla se do jazyka, ale ona nebyla ten typ ženy, která se přes bolest dokázala přenést.
Byla v podřepu, když se jí podlomily kolena a ona spadla na zem, kde zůstala několik vteřin ležet.
Po chvilce se tedy znovu začala zvedat a přitom zvedání si povšimla o kousek dál ležícího mobilu.
Odvrátila od nej hlavu a zabořila své prsty do země a pokusila se ho ignorovat, ale jako by jí ten telefon pronásledoval.
„Nech me být! Nech me být!“ začala tiše mumlat, ale ten telefon nic nedělal, jen tam ležel a ona se na něho musela dívat, protože kdykoliv od něj odvrátila hlavu, vždycky se po chvilce vrátila zpět.
Zhluboka se nadechla a dosedla na zem.
Uchopila ten mobil do ruky a vytočila číslo svého bratra.
Přiložila si ho k uchu a poslouchala vyzvánění.
Několikrát pocítila nutkání ten telefon položit, ale vždycky nakonec vydržela.
Když to vyzvánělo asi tak po šesté chtěla to položit, ale v tu chvíli se ozval Filipův hlas:
„Elizabeth, co se děje? Udělal ti ten chlap něco?!“
„Ne. Já jsi chci s tebou jen promluvit.“
„Dobře. Pokusím se k tobě dostat do čtvrthodiny.
„Pokus se tu být do deseti minut.“
„Proč? Jestli v tom nemá prsty ten chlap, proč se ti třese hlas?“
„Prosím stihni to,“ a pak ten mobil vypnula.
Zřejmě však už bylo příliš pozdě, protože se ozval zvuk, jako když někdo prstem přejíždí po stene.
Rozbušilo se jí srdce a ona pomalu pohlédla před sebe a ztuhla hrůzou.
Mezi dveřmi stál Robert a očividně byl ještě víc opilý, než když odcházel.
„S kým si to mluvila?!“ zařval na ní.
Elizabeth však nebyla schopná jakéhokoliv slova.
Robert celý rudý v obličeji k ní přiskočil a pravou nohou jí kopnul do břicha tak prudce, až se Elizabeth bolestně prohnula.
„S kým si to mluvila, s kým si to mluvila ty zatracená, zmrdaná děvko!“ zařval znovu a pak jí kopnul a pak ještě jednou.
„ S nikým… nikým.. já přísahám,“ vzlykala Elizabeth, ale on jí nevěřil.
Obešel jí a chytil jí za její dlouhé hnědé vlasy.
„S kým si to mluvila?!“
„S bratrem…“
„S tím zkurveným teplouššem?! Proč!“
„Chtěla jsem si s ním o něčem promluvit.“
„O čem? O čem s chtěla s tím zasraným teploušem mluvit?!“
„On není teplouš! On je gay…“
Robert jí zatahal za vlasy a ona vykřikla bolestí.
„Tak ty na me budeš dělat chytrou jo, ty budeš dělat, že jsi chytřejší než já, ty děvko!“
„Co chceš dělat?“
„Trochu ti poupravím fasádu, abys věděla.“
Elizabeth v jeho rukou spatřila nůžky.
„Co s nimi chceš dělat. Prosím, Roberte…“
„Jen ti dám nový účes,“ Robert se opilecky zachechtal a pak přiblížil ty nůžky k jejím vlasům...

Filip kráčel ke svému autu a přemýšlel, jestli dělá dobře.
Své sestře chtěl pomoct o tom nebylo pochyb, ale všechna jeho snaha mu přišla marná.
Elizabeth od něho nechtěla odejít, i když jí mlátil a psychicky týral.
Úpěnlivě ho prosila ať nevolá policii, že by to všechno jen zhoršilo, že o něj nechce přijít, že se to musí časem zlepšit.
Filip jí nedokázal ublížit byt by to pro ní bylo vysvobozením.
Zamnul rukama a několikrát si na ně dýchnul.
Venku byla totiž docela zima a mrzli mu nejen ruce, ale taky nohy.
Jediným štěstím bylo, že se co nevidět, dostane ke svému vyhřátému autíčku.
Jeho nadšení však značně pokleslo, když před sebou uviděl své auto.
Tedy respektive to, co mu z auta zbylo.
Filip si povzdechl, ale pokračoval k němu.
Okna byla vytlučená, pneumatiky někdo ukradl a na kapote bylo napsáno:
„Ty by ses chtěl vozit v aute ty teplej grázle...“
„Miluju 21. století čas inteligenční tolerance,“ zamumlal a pak se podíval dovnitř, ale jak očekával nenašel tam nic, co by mělo nějakou vetší cenu.
Sedačky byly pryč, stěrače, autorádio, volant, řadící páka.
Filip si k tělu přitáhl kabát.
„Takhle se k Elizabeth za deset minut určitě nedostanu.
Pohlédl před sebe na sníh, který byl úplně všude.
„Musím se tam nějak dostat. Elizabeth něco hrozí a já nedovolím, aby jí ten primitivec něco udělal.
Chtěl se tedy vydat na zastávku, která od něj byla vzdálená 500 metrů, ale v tu chvíli ho zezadu osvětlila záře reflektorů a vzápětí uslyšel zatroubení.
Otočil se a spatřil červený porsche.
To auto moc dobře znal.
„Ruperte… jsi to ty?“ zavolal.
Světla zmizela a z auta vystoupil Rupert zamuchlaný v teplé umělé kožešině.
Přistoupil k Filipovi a navléknul mu na zmrzlé prsty teplé rukavice.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se po chvilce ticha.
„Co tady děláš?“ chtěl vědět Filip, ale ve skutečnosti byl strašně rád, že ho vidí.
„Nemysli si, že bych tě chtěl špehovat, ale chtěl jsem se ti omluvit za to moje trošku dětinské chování, předtím než jsi odešel.“
Filip se na něho díval a Rupert sledoval, jak se mu rtech tvoří úsměv.
„Tak promiň, jestli ti to přijde směšné.
„Ne. Absolutně mi to nepřijde směšné, ale prostě si nemůžu pomoct.
„ty se mi přece nemusíš omlouvat. To já bych se mel víc věnovat sobe a tomu koho miluju, ale nedokáže předstírat, že to Elizabeth zvládne.
Rupert ho políbil.
Však to po tobě nikdo nechce, ale obávám se, že s tím nikam nedojedeš,“ a ukázal na rozebrané auto.
„Já vím. Chtěl jsem jít na autobus.“
„A nechceš se svézt mým autem. Myslím, že tam budeme rychleji a bude to jistě i více pohodlné.“
„Ty jeden šibale, ale to víš, že chci, ale jak se ti podařilo svoje auto uchránit?
Copak ti ho naši milí přátelé netoužili také rozebrat?“
„To víš, že jo, ale já jsem si ho řádně zabezpečil.“
„To je dobře, ale copak to nikdy neskončí?“
„Skončilo by to, kdybychom se odstěhovali, ale já se stěhovat rozhodne, nechystám.
„Já tedy taky ne,“ a poté se políbili.
Když se od sebe odtrhli, uvědomili si, že je jim z toho stání už docela zima.
„Račte nastoupit,“ pobídl Rupert Filipa, který se nenechal dvakrát pobízet.
O chvilku později odjeli.
O deset minut zaparkoval Rupert před domem, kde bydleli Elizabeth a Robert.
Když vystoupili z auta, okolo stojící lidé si je prohlíželi a v některých tvářích se zračilo znechucení, ale ani Filip a ani Rupert si jejich pohledů nevšímali a společně ruku v ruce kráčeli ke dveřím.
Filip chtěl zazvonit, ale v tom se ty dveře otevřely a oni uvideli asi padesátiletou ženu.
Byla to ta samá žena, která se dožadovala, aby na Roberta zavolali policii.
Oba dva si všimli, že se tváří ustrašeně.
„Stalo se snad něco paní Quitová?“ zeptal se Filip s nepříjemným tušením.
Ta žena jer zatáhla k výtahu a pak zašeptala:
„Jsem moc ráda, že tu jste.
„Co se stalo? Udělal snad ten parchant něco Elizabeth?!“
Žena se kolem sebe nejprve ustrašeně rozhlédla a pak zamumlala:
„Já nevím, ale bojím se toho nejhoršího…“
„Chcete říct, že jí snad…,“ Filip to nedokázal dokončit.
„To by snad neudělal ani ten chlap,“ ozval se Rupert.
„Normálně nejspíš ne, ale když se vrátil, byl na tom ještě hůř než obvykle.
„Vy jste to viděla?“
„Chraň bůh,“pokřižovala se.
„Tak jak můžete něco takového tvrdit.
„Já jsem to totiž slyšela.
„Takže jinak řečeno jste poslouchala za dveřmi?“
„No dá se to tak říct, ale kdybych to neudělala, tak bych to neslyšela.“
Rupert jí chtěl zasypat další štiplavou poznámkou, ale Filip ho pohledem požádal, at to přenechá jemu a on souhlasil.
„Takže co jste slyšela?“
„Strašlivý křik, rány, pláč a pak... pak...“
„Pak co?“
Potom to všechno zničehonic přestalo a nastalo hluboké ticho.
Jen tak tak jsem se stihla vrátit do svého bytu, protože jen o maličkou chvilinku později, se jejich dveře rozletěly a na prahu stál on. Vlasy mel rozcuchané, čelo zpocené a v ruce…,“ žena se otřásla.
„A v ruce měl co paní Quitová?“
„V ruce měl nůžky, které byly celé od krve.“
Rupert se tvářil pochybovačně.
Sepjala ruce.
„Přísahám při všem, co je mi svaté, že je to pravda!“
„Filipe to ještě nemusí nic znamenat,“ řekl Rupert, ale Filip h nevnímal.
Několikrát na ty dveře zabušil, ale nikdo se neozval.
„Elizabeth! Elizabeth!“ zakřičel několikrát, ale opět žádná reakce.
„Musím se tam dostat a to ihned!“
„Klíč má ale ten chlap a žádn ý náhradní neexistuje.
„Já se tam musím dostat!“
„Odstupte. Zkusím je vykopnout.
„Ty dveře jsou docela pevné.
„Já mám zase pevné nohy,“ odvětil Rupert a pak se soustředil.
Po chvíli se jeho prává noha vymrštila vpřed a narazila do těch dveřích.
Nic se ovšem nestalo.
„Jsi v pořádku?“
„Jistě. Tohle bylo teprve zahřívací kolo,“ a pak do těch dveří udeřil podruhé, potřetí a i počtvrté. Ty dveře stále držely a Ruperta už ta noha začínala značně bolet, ale on byl rozhodnutý ty dveře vykopnout, obzvlášť, když se ty panty pomalu ale Jistě uvolňovali.“Můžeme zkusit něco jiného,“ ozval se Filip, který začínal mít o Ruperta strach.
Ten však zavrtěl hlavou.
„Na to není čas. Za chvilku to bude,“ a poté do těch dveřích udeřil a pak ještě jednou a potřetím pokusu ty dveře vypadly.
Filip a Rupert je překročili a vešli do bytů.
Paní Quitová se mezitím nenápadně ztratila.
„Elizabeth! Elizabeth!“ křičel Filip, ale nikdo se neozýval.
„Jestli jí něco udělal…“
„Bude v pořádku, my jí najdeme,“ utěšoval ho Rupert.
Filip mu vděčné stisknul ruku.
„Možná bychom se měli rozdělit,“ navrhl Rupert a Filip souhlasil.
Filip tedy odešel do Ložnice a Rupert do obýváku.
Tam však nebyla, ale podle rozbitých a všude poházených věcí bylo jasné, že se tu muselo odehrát něco ošklivého.
Filip vstoupil do ložnice a v okamžiku, kdy pohlédl před sebe, se mu v hrdle zadrhl hlas, protože spatřil na posteli ležet svojí sestru.
Nechtěl věřit tomu, co práve videl.
Elizabeth byla ostříhaná nakrátko, měla potrhané šaty, ale to nebylo to nejhorší.
Filip jasné viděl, že leží v kaluži krve.
„Elizabeth…,“ na víc se nezmohl.

Musím upozornit, že v tehle časti je trocha nasili.

O několik minut dříve v byte Elizabeth
„Roberte, prosím nedělej to. Já mu zavolám a řeknu mu, aby nejezdil, jen to prosím nedělel,“ prosila Elizabeth a vzala telefon do ruky.
Robert jí ho však vztekle vytrhl a mrštil s ním někam dozadu.
„Na to už je pozdě. Já jsem ti něco řekl a tys me podrazila a já podrazy nikomu nikdy neodpouštím,“ a pak jí chtěl povalit na zem, sednout si jí na kolena a ostříhat jí, ale Elizabeth se náhle vzepřela a loktem ho udeřila do obličeje.
Robert zavřísknul a vyskočil.
„Cos to udělala ty čubko, cos to udělala ty…,“ nedokončil větu, protože mu došlo, že mu teče krev.
Šáhl si tedy pomalu na nos a když zjistil, že ho má zlomený zaječel:
„Tos teda přehnala ty děvko!“
„Přestaň, Roberte. No tak přestan! Přisahal jsi, že me miluješ, že me budeš navždy chránit, ale zatím me jen biješ a pořád mi nadáváš!“ vychrlila to ze sebe Elizebeth a vůbec neměla tušení, kde se to v ní vzalo.
„Cože? Já že se o tebe nestarám?! Chtěl jí udeřit, ale Elizabeth se jeho ráně vyhnula.
„Přestaň se bránit!“ zařval Robert a chtěl jí kopnout do břicha, ale ani to se mu nepovedlo.
„Přestaň! Musíš se vzpamatovat! Přestat pít, brát drogy…,“ Elizabeth se kolem sebe rozhlížela a hledala možnost, jak se odtud dostat co nejrychleji.
Jenže dopředu nemohla a dozadu taky ne, vzhledem k tomu, že dveře, které vedli do obýváku byly zavřené a než by je stihla otevřít, už by bylo po všem.
„Já… že mám s tím přestat a čím si myslíš, že asi vydělám ty krávo pitomá!“
„Tak s tím Přestaň. Jsem si jistá, že když se budeme snažit, najdeme něco, co nám pomůže žít jako normální rodina.
„Normální rodina?“ rozchechtal se.
Ty jsi vážně někdy tak vtipná, jenže já nemám chuť na žádné srandičky.
Chtěl jsem aby se to pokud možno obešlo bez zranění, ale sama sis o to řekla a za ten nos mi ještě zaplatíš!“
Udělal k ní krok a Elizabeth se zatočila hlava. At už to bylo cokoliv, cítila, že je to pryč, že se jí opět zmocňuje onen strach, který se dostavil pokaždé, když jí Robert bil.
„Prosím! Já se omlouvám! Já jsem nic takového nechtěla!“ snažila se ho změkčit, ale Robert jí však nehodlal odpustit. Byl totiž rozhodnutý potrestat jí tak, že na to nikdy nezapomene.
„Sama sis o to řekla, sama toho teď lituj!“ zašeptal a udělal k ní ještě jeden krok a Elizabeth došlo, že příliš dlouho váhala, že měla utéct, dokud to ještě šlo.
„Roberte. Já se omlouvám! Už se to nikdy nestane!“
„Mlč! Já jsem ten, kdo rozhoduje o tom, jestli budeš mluvit anebo ne!
„Roberte….,“ dál nemohla pokračovat, protože jí uštědřil prudkou facku.
„Já to nikdy neříkám dvakrát!“
Elizabeth slabě pokývla hlavou a vzápětí jí udeřil na druhou polovinu tváře.
„Nedělej nic, co ti nepřikážu!“
„Elizabeth prudce dýchala a bylo na ní videt, že by ráda něco řekla, ale vzhledem k tomu, že jí ty tváře dost bolely, rozhodla se mlčet.
„Dobře děláš, kočičko,“ pochválil jí Robert a pak uchopil za cíp jejího trika.
Elizabeth na něj tázavě pohlédla.
On se pousmál a rozepnul si kalhoty.
Prudce zavrtěla hlavou a vzápětí jí znovu udeřil a pak ještě jednou.
„Svlékni se!“ přikázal jí a sám si sundal kalhoty, takže tam teď stál jen ve slipech a v triku.
„Tohle ne Roberte.
„Cože? Ty odmítáš mít sex se svým manželem? Ty me snad podvádíš ty jedno zkurvená couro?!“
„Ne já te nepodvadím, ale na něco takového teď opravdu nemám chuť...,“ jakmile to dořekla on jí znovu uhodil a tentokrát tak silně, že se jí před očima několikrát zajiskřilo.
„Já se te ale neptám, jestli to chceš a nebo ne.
Svlíkneš si to oblečení?!“
„Ne. Roberte ne…,“ začala vzlykat, ale toho nikterak neobměkčilo.
„Fňukat můžeš později, ještě jsme ani nezačali.
„Nedělej to. Já jsem tvoje žena!“
„Právě proto krásko. Jsi moje žena, patříš mi, můžu si s tebou dělat, co chci.
„Budu křičet!“
Zachechtal se a pak si sundal tričko.
„To klidně můžeš miláčku. Uvidíme kolik se jich tu najde, až s tebou skončím!“
„Roberte...nedělej to…,“ Robert jí však nehodlal dále poslouchat.
Jednou rukou silně zmáčknul její pravé rameno a druhou rukou jí lepicí páskou zalepil ústa.
Bránila se, ale on byl silnější a to rameno tiskl tak silně, že se ta bolest nedala vydržet.
Dal jsem ti možnost, ale tys jí nevyužila a pak jí surové roztrhl tričko a nedbal toho, že se ho snaží škrábat.
Mlácení byla jedna věc, ale znásilnění věc druhá a ona se nechtěla nechat znásilnit.
Když z ní rval kalhoty, škrábala ho ze všech sil, ale on si z toho nic nedělal.
Kousla by ho, ale nemohla.
Když z ní konečně serval kalhoty, prudce jí srazil k zemi a na nic nečekal a obkročmo si na ní sedl a rukama chytl její ruce a přirazil je k zemi.
Elizabeth mumlala, snažila se ho setřást, ale on byl nejen o dvacet kilo těžší než ona, ale mel taky mnohem vetší svaly.
Robert chvíli hleděl do jejích vyděšených očích a nedbal toho, že kapky krve z jeho nosu dopadají na její bříško.
Zoufale vrtěla hlavou, ale nebylo jí to nic platné. Síly jí rychle opouštěly a ona cítila, že jestliže se nestane zázrak, stane se něco strašného.
Robert se na to, co se právě chystal udělat očividně těšil, ale nejprve jí zašeptal do ucha:
„Až si spolu užijeme, přijdou na řadu tvé vlasy, já jsem na ně nezapomněl.
Elizabeth zoufala cosi vykřikla, ale nebylo jí rozumět.
„Neboj se miláčku. Slibuji ti, že na tohle jen tak hned nezapomeneš a poté začal.
Nejprve jí strhl lepenku z úst a o vteřinku později jí začal líbat vlasy, pak ucho, poté přešel na tvář a nakonec jí začal líbat na ústa.
Snažila se tou hlavou uhýbat,ale neměla na to silu.
Robert se jí snažil jazykem proniknout do úst, ale nepodařilo se mu to.
Nejprve chtěl použít jednu svou ruku, ale zavčas si uvědomil, že kdyby jí uvolnil, mohla by toho Elizabeth nějak využít.
Dále tedy pokračoval jazykem, po krku, po hrudi, objížděl jí bradavky a sem tam do nich i kousnul.
Jí to dost bolelo, ale nemohla s tím nic dělat.
„Doufám, že se ti to líbí miláčku,“ zašeptal a ona cítila, že o ní pokoušejí mdloby z toho puchu, který vycházel z jejích úst.
Když viděl její oči, pousmál se a pokračoval dál.
Jazykem jí objížděl celé bříško a zabrousil jí i do pupíku.
Nevšímal si toho, že se jí v očích lesknou slzy, že se celá třese a přesunul se k jejímu klitorisu a jazykem ho celý objížděl, pak ho zas líbal.
To dělal asi tři minuty. Jindy by se jí to možná líbilo, ale teď to v ní vyvolávalo pocit absolutního zhnusení.
Když skončil vrátit se zas k jejímu uchu a ona slyšela, jak jí šeptá:
„Ted se převalíš na záda a já ti ukáže, co znamená maximální vyvrcholení!“
Otřásla se hnusem, ale přikývla.
To ovšem neznamenalo, že by její mozek nepracoval naplno.
Filip mel pravdu a stejně tak všichni, kteří jí před tím chlapem varovali.
Ona je však neposlouchala, protože si pořád namlouvala, že se změní, že ona ho dokáže změnit, ale dnes si musela přiznat, že ona pro něj není ani manželkou a dokonce ani ne ženou.
Byla pro něj jen jakási věc, se kterou si může dělat cokoliv.
A pak to znovu přišlo.
Zase cítila onen vztek, který pramenil z hloubi jejího srdce.
„Tak bude to anebo chceš pomoct!“ zařval na ní a nepříjemně jí šťouchl do žeber.
Uvolnil jí ruce a ona se začala pomalu otáčet na břicho.
Nepatrně pootočila hlavu a všimla si, že on je v pokleku, připravený do ní vrazit toho svého parchanta. Všimla si i jeho varlat, které se klimbaly ze strany na stranu.
V prvém okamžiku se jí zmocnila panika, ale ona jí dokázala i díky tomu novému pocitu potlačit a došlo jí, že její pravá noha je položena ve stejné rovině, jako byly Robertovy varlata.
Nadechla se a hned vydechla, ale byla rozhodnutá.
Pokud se trefí, možná jí to zachrání od toho, co jí chce udělat a jestli ne, nemůže to už být horší.
„Tak co bude?!“ chtěl vedet Robert a zatahal jí prudce za vlasy.
Přitom se trochu nadzvedl a Elizabeth věděla, že bud teď a nebo už nikdy.
Zavřela oči a její pravá noha se vymrštila a zasáhla svůj cíl.
Robert si jí sice všimnul, ale nedokázal zareagovat dostatečně rychle a bolest, která poté následovala se nedala vydržet.
Dopadl na zem a rukama se dotknul svých varlat.
Tvář se mu křivila u očí mu tekly slzy, z nosu mu stále tekla krev.
Pokoušel se tu bolest nějak zastavit, ale nešlo to.
Elizabeth se mezitím zvedla, strhla si u úst tu lepenku a ihned se rozeběhla ke dveřím, ale ty byly pochopitelně zamčené.
Začala do nich bušit a křičet zároveň:
„Pomozte mi někdo! Pomozte mi někdo!“Nikdo se však neozval, nikdo ty dveře nevyrazil.
Ozýval se jen Robertův řev:
„Ty zkurvená děvko! Ty zkurvená děvko! Tys mi zničila koule! Tys mi zničila koule!“
Proběhla kolem něho a ani se na něho nepodívala.
Vběhla do kuchyně, ale nenašla tam nic, čím by mohla ty dveře vyrazit.
stejně tak dopadla i v kuchyni.
„Musí tady něco být, musí tady něco být!“ mumlala horečně, ale nikde nic nebylo.
„Počkej, až se mi dostaneš do rukou, to teprve zažiješ pravé peklo,“ slyšela řvát Roberta, který se stále nedokázal zvednout ze země.
Cítila, že jí znovu zmocňuje panika a tentokrát jí neměla jak potlačit.
Na poslední chvíli však přece jen něco zahlédla.
Nebylo to, co hledala, ale muselo to stačit.
Uchopila tedy sekáček na maso a rozeběhla se zpátky ke dveřím.
Ten sekáček byl docela těžký a dost jí studil, ale ona toho nedbala.
Byla to přece její možná záchrana.
Bohužel se až příliš soustředila na svůj úkol a nekoukala na zem.
Kdyby ano, všimla by si Robertovy nastavené nohy. I když to varlata pořád bolela, nebylo to už tak intenzivní.
Elizabeth tedy o jeho nohu zakopla a mela tu smůlu, že jí ten sekáček vypadl z ruky a ona se do nej udeřila čelem.
Byl to dost prudký náraz na to, aby upadla do krátkého bezvědomí.
Robert pocítil uspokojení a pomalu se zvedal, zuby stále zatnuté.
Když viděl jak tam leží nahá a bezbranná, nejraději by jí brutálně znásilnil, ale jak tak koukal na svůj povislý penis, věděl, že by to nemělo žádný smysl.
„Za to mi ještě zaplatíš!“ zavrčel as pak jí uchopil za obě dvě ruce a ne zrovna jemně jí začal táhnout po podlaze. Jemu to však bylo jedno. Chtěl jí jen dostat do ložnice, tam jí ostříhat a pak jí uškrtit.
Dotáhl jí do ložnice, zvednul jí ze země a položil jí na postel.
Pak vzal nůžky a stříhal jí vlasy tak dlouho, dokud nebyla její hlava téměř holohlavá.
Pak vzal polštář a chtěl ho položit na Elizabethin obličej, ale zabránily mu v tom dvě věci.
Jednak fakt, že mu z nosu a teď i úst tekla krev a především ten fakt, že se za dveřmi ozývaly nějaké hlasy a jeden z nich poznal. Patřil jejímu teploušskému bratrovi. Už nemel čas jí zabít a tak aspon přinesl červenou barvu, vylil jí na postel a následně položil stále bezvládnou Elizabeth přesně doprostřed té červené kaluže.
„Tak hodně štěstí ty teplej grázle s tebou jsem ještě neskončil.
Uslyšel jak Filip a Rupert volají její jméno.
Vyskočil právě v čas, neboť o chvilku později někdo vyrazil dveře

O několik kilometrů dál vyšla z jednoho domu asi pětadvacetiletá žena. Vysoká asi 180 cm, černé vlasy, hnědé oči, slušně opálená.
V okamžiku kdy vstoupila do silnice, se nedaleko od ní objevilo auto, které se řítilo na ní.
Řidic očividně nebyl seznámen s pravidly silničního provozu anebo je vesele ignoroval.
Zena si toho auta všimla na poslední chvíli a stačila tedy ještě uskočit, ale protože měla na nohou lodičky s dlouhým podpatkem, zapletly se jí nohy a ona upadla na zem a nepříjemně si odřela loket.
„Šes pěkně nešikovná,“ uslyšela jak na ní křičí nějací dva kluci, co stáli opodál a měli z jejího pádu očividně radost.
„Škoda, žes nám přitom neukázala svoje kalhotky,“ ozval se jeden z nich a pak se rozesmál.
„Klid. Oni nejsou ti, se kterými by ses měla zabývat,“ promlouvala sama k sobe.
V tom si povšimla, že na zem dopadlo několik kapek krve.
Pohlédla na svůj loket a zjistila, že se zřejmě odřela víc, než si zpočátku myslela.
„Nechceš zavolat záchranku? Ukaž svoje kozy a my ti jí zavoláme,“ zavolal na ní jeden z těch dvou.
„Abych na tebe náhodou nepřivolala někoho jiného,“ pomyslela si a pak si na tu ránu přiložila čistý kapesník.
„Takhle jsem si to teda nepředstavovala, ale což, já si s tím už nějak poradím, tedy aspoň doufám.“
„Hej no tak nestyd se. Ukaž nám svojí anatomii. Zrovna se o ní učíme ve škole,“ dál na ní pokřikovali ti dva kluci.
Nadechla se, že už jim něco řekne, ale v tu chvíli se přihnal vítr a strhl jednomu z těch dvou kluku čepici.
„Hej. Počkej. Vrat se ty pitomý vetře!“ zakřičel ten kluk, ale vítr ho neuposlechl.
Naopak se ta klukova čepice vznášela ve vzduchu a mířila na druhý chodník.
„Já si tam pro ní dojdu, ty tady počkej a hlídej jí.
„Neměl bys nikam chodit. Dneska je dost hustej provoz, mohlo by tě něco srazit.“
„To je blbost. Nic se mi nestane, já se o sebe umím postarat,“ a o vteřinku později se ten kluk bez čepice rozeběhl a nedával pozor ani napravo a ani nalevo.
Ta žena si oddechla a chtěla odejít, ale v okamžiku, kdy se otáčela, zahlédla, že se k tomu klukovi, co byl právě uprostřed silnice řítí nějaké auto obrovskou rychlostí a podle toho, jak se to auto, kroutilo ze strany na stranu, soudila, že at už to řídí kdokoliv, rozhodne není střízlivý.
„Uteč odtamtud!“ zakřičela na něj, ale on byl od ní příliš daleko.
Zaslechl jí ovšem jeho kamarád, který se na ní obořil:
„Co na na něj křičíte?!“ My jsme vám nic neudělali, tak nás nechtě na pokoji.
„Řekni mu ať jde z té silnice pryč!“
„Cože? Co to plácáte?“
„Nesmí tam stát. Támhle jede auto, a jestli tam zůstane, srazí ho!“
„To je v pohodě. On ví, co dělá,“ odvětil jí jeho kámoš, ale jak tak sledoval přibližující auta, byl si tím čím dál tím méně jistý.
„Thomasi bez odtamtud pryč! Ten chlap jede jako šílenej!“
„Cože? Já tě neslyším. Fouká to!“
„Uteč odtamtud. To auto je moc rychlé!“ zakřičel jeho kamarád znovu, ale on ho znovu neslyšel, protože se do toho přidalo troubení auta.
„Thomasi! Thomasi!“ křičel jeho kamarád a chtěl se k němu rozeběhnout, ale ta žena, která to vycítila se k nemu rozeběhla a strhla ho zrovna, když chtěl vstoupit do silnice.
„Pust me! Copak jste se zbláznila, jste snad pedofilka?!“ kluk se jí snažil vyškubnout, ale ta žena ho držela pevně
To už si toho všimnul i Thomas, který začal křičet:
„Pomoc pedofilka! Je tu Pedofilka!“
To už se tam začali sbíhat lidé a ti, co viděli přijíždět to auto, na Thomase křičeli:
„Uteč z té silnice! Uteč z té silnice!“ Nikdo tam však nešel.
„Cože? Já vám nerozumím!“ křičel Thomas a v ruce držel svojí čepici.
„Uteč odtamtud!“ zakřičela žena, co držela jeho kamaráda.
„Sakra…,“ bylo jediné, co Thomas stihl říct, protože ho to auto vzápětí smetlo ze silnice.
„Bože můj…, bože můj,“ozývalo se odevšad a někteří lidé se odvraceli.
„Thomasi! Thomasi! Křičel jeho kamarád a vztekle mlátil pěstmi do ženinina ramene.
„Moc me to mrzí,“ snažila se ho uklidnit, ale on jí místo vděku, udeřil uvolněnou rukou do nosu a ona ho musela pustit.
„zavolejte na ní policii! Je to pedofilka! Chtěla me zneužít!“ křičel, jak nejvíc uměl, ale i když byla většina lidé otřesená, nevypadalo to, že by mu věřili.
O minutu později k němu přiskočil policista, otočil si ho k sobe a zahleděl se na něj.
„Osahávala te na zadku nebo na přirození, chtěla tě unést?!“
„Já… já... jááá.. nevím, ale srazila me a zabránila mi, abych šel pomoct Thomasovi!“
„Je to pravda?“
„Ano. Nechtěla jsem, aby tam umřel! Moc me mrzí, že jsem toho druhého nemohla zachránit.“
„Chtěla se nám pomstít! Vím, že se nám chtěla pomstít,“ zařal náhle ten kluk vykřikovat.
Policista s ním mírně zatřásl.
„Za co by se vám chtěla mstít? To vy jste jí pohmoždili ten loket?!“
„Ne to ne, ale…,“ kluk zrudnul.
„Co jste jí prováděli, že by se vám chtěla mstít?“
„No.. já.. my..., já chci maminku, já chci tatínka!“ rozbrečel se ten kluk.
„Zůstaň tady a nikam nechoď.
„Rozejdete se prosím, tady není nic k vidění, rozejdete se prosím,“ začal pobízet okolo stojící lidi a ti pomalu odcházeli.
Ta žena, co zachránila jednoho z těch dvou kluků, chtěla taky odejít, ale policista jí zadržel se slovy:
„Vy ne. S vámi budu chtít mluvit.Ta žena si povzdechla, ale zůstala la míste.
O chvilku později k ní ten policista přišel.
„Jak se jmenujete?“
Charlota Rover.“
„Vaše povolání?“
Právnička. O co tady jde?“
„Co vám měli ti kluci udělat, že byste se jim chtěla mstít?“
„Já jsem se jim přece nechtěla mstít.“
„Odpovězte prosím na mojí otázku!“
„Oba dva měli pár oplzlých poznámek, ale věřte mi, že kvůli tomu, jsem je určitě nechtěla zabít.“
„Jaké například?“
„Promiňte, ale to je moje soukromá věc.“
Vypadalo to, že ten policajt bude chtít pokračovat, ale nakonec však jen řekl:
„Dobrá paní...
„Jsem slečna Roverová.“
„Omlouvám se slečno Roverová. Můžete jít, ale buďte připravená na to, že můžete být kdykoliv předvolána k výslechu.
„Jistě,“ řekla, ale v duchu dodala:
„Ty máš co říkat,“ a vzpomněla si, jak jí po celou dobu sjížděl pohledem od zhora dolu.
Když ušla kus cesty, podívala se na loket, který si před nějakou chvíli odřela.
Byl naprosto zdravý.

Filip přistoupil k posteli, na které ležela Elizabeth.
Jednou rukou jí hladil po vlasech a druhou jí chytil pravou ruku.
Možná kdyby se lépe soustředil, uvědomil by si, že slabe dýchá a že má slabý puls.
Protože však byl přemožen bolestí z toho, že ztratil svojí sestru, nevšimnul si toho.
Z blízka k němu doléhal Rupertův hlas, ale on ho nevnímal.
„Promiň mi to, promiň, že jsem tě nedokázal včas zachránit,“ šeptal.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Rupert.
„Proboha Filipe…, co se tu stalo?“
Filip ho slyšel, ale neotočil se.
Rupert k němu tedy přistoupil a dotknul se jeho ramene.
Filip sebou škubnul.
„Co se tu stalo, kdo jí to udělal?“ zeptal se znovu.
Filip pustil Elizabethinu ruka a prudce se k Rupertovi otočil.
„Kdo jí to udělal? Chceš vedet, kdo jí to udělal?!“
„Filipe…“
Filip se postavil a setřel si slzy z tváří.
„Neměl jsem tě poslouchat. Neměl jsem na tebe dát!“
„O čem to mluvíš? Nechápal Rupert.
„Kdybych na tebe nedal a trávil víc času se svojí sestrou, nemuselo se to stát!“
„Proboha Filipe. Já vím, že je to strašné, ale vzpamatuj se.
„Ona je přece dospělá a zcela jistě věděla, co je pro ní nejlepší.
„Šlápla sice vedle a je mi to moc líto, ale je dospělá a ty přece nejsi žádná její chůva!“
Nechtěl být na Filipa tak tvrdý, ale to co v sobe posledních několik měsíců dusil, muselo jít prostě ven.
Filip na něj několik vteřin zíral s otevřenými ústy a pak řekl:
„Takže jsem se měl na ní podle tebe vykašlat a věnovat se jen a jen tobe?!“
„Proboha to ne. Špatně jsi me pochopil.
Já se ti jen snažím říct, že je dospělá a samozřejmě, že jí máš pomáhat, vždyť si její bratr, ale ty jsi taky dospělý a máš svojí práci, koníčky a svého přítele!“
Filip na něho hleděl a jeho tvář byla neproniknutelná.
„Měl jsem přítele Ruperte!“
Rupertovi se zatočila hlava.
„Filipe já tě zapřísahám. Nedělej žádná ukvapená rozhodnutí.
Já vím, že to bolí, sám sem to zažil, ale já tě prosím, nedělej žádné ukvapené rozhodnutí.
„Já jsem jí jen chtěl pomoct, začít nový život, ale tys me nenechal, pořád si me přesvědčoval, že to zvládne, že se z toho musí dostat sama a ted to tady máš!“
„Ano, ale jen proto, že když na ní budeš pořád dohlížet, nikdy se neosamostatní!“
„Ona je mrtvá!“ zařval Filip.
„Jak si můžeš být tak jistý? Dovol mi, abych se na ní podíval,“ Rupert se chtěl přiblížit k jejímu tělu, ale Filip ho odstrčil.
„Vypadni! Běž pryč, najdi si někoho, kdo bude patřit jen a jen tobě!“
„Filipe, přestaň! Já miluju tebe a vůbec tě nechci omezovat, jen jsem chtěl, abys pochopil, že jí musíš nechat žít podle svého, že jí nesmíš pořád ochraňovat a zapomínat přitom na sebe!“
„Vypadni odtud dřív, než udělám něco, čeho bych mohl litovat.
„To už děláš, Filipe. Poslouchej me přece a...,“ Rupert se zarazil, protože si všimnul, že se Elizabethinin hrudník zvedá.
„Filipe ona je živá. Ona není mrtvá!“
Filip ho však nechtěl poslouchat, na to byl příliš zaslepen vztekem a bolestí.
„Zmizni odtud ty sobecky parchante!“
Rupertovi se v očích objevily slzy, které se pomalu kutálely po tvářích.
„Filipe. Já tě miluju. Já nejsem sobecky… já jsem jen..“
Filip se otočil, ale vzápětí se otočil zpět a vrazil Rupertovi takovou pěstí, že se Rupert zapotácel.
„Vypadni! Vypadni!“ zakřičel na něj Filip několikrát.
Rupert zrychleně dýchal, cítil, jak se v něm hromadí vztek, ale on to potlačil.
Jeho pohledl zaletěl k Elizabeth, která malinko pootevřela oči.
Několik vteřin se rozmýšlel, jestli to má Filipovi říct, ale věděl, že by to bylo zbytečné, že by ho teď Filip neposlouchal.
Pohlédl mu tedy naposledy do tváře, pak se otočil a odešel, i když mu každý krok, způsoboval neuvěřitelnou bolest uvnitř jeho já.
Filip jeho odchod sledoval, a i když vztek ustupoval a jemu začalo docházet, co to možná způsobil, přesto na něj nezavolal zpátky.
„Vždyť mu kvůli němu zemřela sestra, kvůli tomu, že tvrdil, že jí má nechat být, že si s tím musí poradit sama.
Cítil se náhle tak prázdný, tak osamocený.
Chtěl se posadit na židli, ale v ten samý okamžik, co si sedal, se ozvala zmatená Elizabeth.
„Co se stalo, kde to jsem?“
Do Filipa jako kdyby uhodil blesk.
Prudce vstal a obrátil se k Elizabeth, která ho nechápavě pozorovala.
„Kdo jste, co tady děláte?“
„Elizabeth! Ty žiješ!“ vykřikl Filip a objal jí.
„Co to děláte?!“
„To jsem přece já Filip tvůj bratr a ty jsi Elizabeth.
Elizabeth potřásla hlavou, ale mezitím se jí počaly vzpomínky vracet a ona si všechno vybavovala.
„Filipe… už si na všechno vzpomínám. Robert mi chtěl ublížit a..,“ jakmile se rukou dotkla své skoro holohlavé hlavy, zbledla.
„On to udělal...,“ pokusila se zvednou, ale své tělo téměř necítila.
„Kde je Robert, proč tu není tvůj přítel Rupert, bože me bolí hlava.
„To bude zas dobré a...,“
Filip se zvednul a přiběhl k oknu.
„Co se děje, kde je tvůj přítel?“
„Sakra! Sakra! Co jsem to udělal, co jsem to udělal!“ šeptal rozčíleně Filip a rukou si pročísl vlasy.
Otevřel okno, ale jediné co spatřil, bylo Rupertovo odjíždějící auto.
„Bože to ne! Já jsem…, já jsem…, co jsem mu to řekl?!
On mel pravdu, on mel pravdu a já idiot mu nevěřil, on se me snažil upozornit na to, že je Eli živá a já pitomec mu nevěřil a nejen to, já jsem ho od sebe odehnal!
Musím ihned za ním a omluvit se mu, odprosit ho.
„Bože Filipe ty si občas takový idiot!“
„Filipe, co je to s tebou?“ chtěla vědět Elizabeth, která byla z jeho chování značně zmatená.
„Zůstaň tady, nikam nechoď,“ křikl na ní a pak vyběhl z bytů.
Bral schody po dvou, po třech a občas i po čtyřech, ale stejně to nebylo nic platné.
Když vyběhl před dům, bylo Rupertovo auto pryč.
„Ruperte! Ruperte! Ruperte!“ křičel, ale nebylo mu to nic platné

Robert kráčel ulicí a jen s velkou námahou v sobe dusil vztek, který v něm doutnal.
Mel vztek na sebe, na tu děvku Elizabeth, ale především na jejího teplýho bratra, který mu se svým milencem překazil jeho pomstu.
Robert se pousmál.
Co nebylo možné předtím, může být možné ted,ů rukou se dotknul kapsy, kde mel dost penez na to,aby si mohl dovolit zaplatit zkušeného nájemného vraha.
O jednou veděl a právě k němu šel, ale v okamžiku, kdy se eukou dotknul té kapsy, ozval se nějak mladý mužský hlas:
„Co máš v té kapse staříku?“
Robert přimouhřil oči, ale pokračoval, dal.
„Jsi hluchý a nebo blbý a nebo snad oboje?!“ ozval se ten hlas znovu a tentokrát byl o něco blíž.
Robert si povzdechl a poté se otočil.
Nedaleko od něj stáli asi tři muži, kterým mohlo být tak nanejvýš dvacet.
„Tak hluchý očividně nejsi a blbý doufám, že taky ne.
Robert si všimnul, že v rukou svírají nože.
Běžte domu.“
„Nám se ale nechce. Tuším, že v té kapse máš prachy a podle toho, jak se ti ta kapsa nadouvá, soudím, že máš u sebe slušný balík.
„Nechci ti ublížit…“
Všichni tři muži se zasmáli.
„Ty nám nechceš ublížit? My jsme tři, jsme mladší a máme nože, takže si odpust své dospělácké kecy a koukej nám navalit peníze.“
„Mám nějaké vyřizování, takže jestli tolik toužíte nakopnout, můžeme se sejít později.“
„Ty jsi fakt vtipnej, ale konec legrace.
Ihned nám dej ty peníze, nebo si je vezmeme násilím!“
„Když to musí být, ale já na vás vážně nemám čas.
„Však ty si ho uděláš,“ zavrčel jeden z nich a pak proti němu vyrazil.
Robert se nehýbal. Jeho oči toho útočícího muže bedlivě pozorovaly.
Útočník už byl téměř u něho a nožem se pokoušel zasáhnout Robertovo srdce, ale on nebyl jen tak pro nic v Iráku, Japonsku, Kosovu.
Když byl ten muž dostatečně blízko, kopnul ho Robert do břicha.
Muž vykřikl a vztekle se ohnal, ale Robert si své tělo hlídal a oslabenému muži uštědřil silný pohlavek a pak ho shodil k zemi.
„Co si o sobe myslíš, ty jeden parchante!“ zakřičel druhý a mrštil po něm svůj nůž.
Robert stačil padnout včas k zemi, ale nůž mu přece jen líznul ucho.
„Co si zač?!“ chtěl vědět třetí muž, který si už nebyl tak jistý svým nápadem okrást tohodle chlápka.
„Já vás nechci zabít, ale pokud budu muset, klidně to udělám.
Za svůj život jsem už zkusil všelicos, takže kdo bude další?“
„No možná, že bychom na to měli zapomenout a rozejít se v dobrém,“ zauvažoval třetí muž.
„To v žádném případe. Tenhle chlap málem zmrzačil Boba,“ vykřikl druhý muž, který si Roberta nenávistně měřil.
„Jeho jsem zmrzačil málem, ale tebe můžu zmrzačit doopravdy,“ popichoval ho Robert, který se pomalu dostával do varu.
„Ne Jeffe. Ten chlap asi bude nebezpečný,“ snažil se třetí muž zastavit svého kumpána.
Ten se mu však vytrhl.
„Co je? Najednou si z něho podělaný?! Nebyl si to náhodou ty, kdo říkal, že z něho může něco kápnout?!“
„Jasně, ale to jsem nevěděl, že...“
„Jdi do hajzlu srabe,“ Jeff do třetího muže strčil a pak se rozeběhl proti Robertovi, který mezitím uspal prvního muže, který se pokoušel vstát.
„No jen pojď a předved se!“
„Jeffe, nech toho! Najdeme si někoho jiného,“ křičel na něho jeho kumpán, ale Jeff byl rozpálený a do ruda ho neposlouchal.
„Zabiju tě ty hajzle, já tě zabiju,“ křičel a pokoušel se Roberta zasáhnout, ale ten už zažil tolik soubojů, že věděl, jak se ranám rozzuřeného chlápka vyhnout.
Sám ho udeřil do obličeje, do břicha, ale Jeffa to nezastavilo.
„Já te dostanu!“ řval a mával kolem sebe rukama.
Přitom šermování se mu podařilo málem uhodit Roberta do pravého oka. Robert věděl, že ten, za kým šel, na něj nebude čekat věčně a tak chytil Jeffa za pravou ruku, přitáhl si ho k sobe.
Jeff se mu snažil, vytrhnou, ale on měl velmi pevný stisk.
Obtočil svojí ruku kolem jeho krku a Jeff, který se stále snažil osvobodit se pomalu začal dusit.
„Kdo je tu stařec?“
„Ty..., ty....,“ sípal Jeff.
„Pust ho. Už bylo dost srandy. My odejdeme a budeme dělat, jako že se nic nestalo,“ snažil se třetí muž vyřešit nastalou situaci.
„Kdo si začal?“ otázal se Robert a zvýšil tlak.
„No my, ale nechtěli jsme vám ublížit. Potřebujeme jenom prachy!“
„Drž hubu!“ sípal Jeff, kterému se před očima začaly dělat mžitky.
„At se mi tvůj kámoš omluví. Kvůli vám ztrácím čas!“
„Omluv se mu Jeffe!“
„Nikdy se tomu teplému grázlovi neomluvím!“ zasípal z posledních sil Jeff.
„Já nejsem teplý!“ Robert Jefovy jediným pohybem zlomil vaz.
„Proboha co jste to udělal?!“
„Nikdo mi nebude říkat, že jsem teplý!“ zavrčel Robert a poté uvolni stisk a Jefovo bezvládné tělo se svezlo k zemi.
„Dobře. Chápu, že jste naštvaný, ale kvůli tomu jste ho nemusel zabíjet!“
„Dal jsem mu možnost a on si vybral smrt!“
„Vy jste totální magor a vrah!“
Robert se ušklíbl a udělal k němu dva kroky.
„Chceš skončit jako on?!“
„To byste neudělal!“
„Kolik na to vsadíš?“
Muži se třásly ruce a prudce mu bušilo srdce.
„Nejste přece masový vrah anebo snad ano?
Robert si vzpomněl, jak v Iráku kosil jednoho povstalce za druhým.
„Jistě, že nejsem, ale také nejsem shovívavý k těm, kteří se me pokouší okrást!“
„Já… já toho moc lituju a už se o to nikdy nepokusím, ale nezabíjejte me prosím!“
„A proč ne? Proč bych tě měl nechat naživu?“
„Já udělám vše, co budete chtít, jen me prosím nezabíjejte. Já mám rodinu!“
„To me tak zajímá, ale možná, že te nechám naživu.
„Vážně? Dekuju! Děkuju!“
„Ne tak rychle. Něco za to budu chtít.“
„Cokoliv jen me nezabíjejte a ani mého bratra!“
„To je ten, co leží na zemi?“
Robert vytáhl z kapsy nějakou fotku a podal jí tomu muži.
Ten na té fotce uviděl jednu ženu a jednoho muže.
„Toho chlapa zabiješ a nebo si vás najdu a zabiju já vás.“
„Zabiju ho…? Proč? Já přece nejsem vrah!“
Robert udělal prudký pohyb a než se ten muž nadál, přiložil mu velmi ostrý nuž ke krku.
„Jestliže toho chlapa nezabijete, najdu si vás, at už se schováte kamkoliv a slibuji ti, že vás vykuchám!“
Muž zbledl, hlava se mu točila, ale nakonec přikývl.
„Kdo je to? Její milenec?“
„Ne. Její teploušský bratr a já chci, aby zemřel.
„Dobře. My ho zabijeme…“
„Doufám, že nemyslíš na policii hochu?!“
Mužovo čelo se zbortilo potem.
„Samozřejmě, že ne. Jak se s vámi spojím?“
„Jestli uděláš, co jsem ti řekl, ozvu se sám, ale jestli to neuděláš anebo me dokonce bonzneš poldům, já si tě najdu,“ potom ho Robert shodil na zem a otřesený muž sledoval jak mizí v dáli.
Pohledem zakroužil k noži, který ležel vedle nej.
Vybavila se mu vzpomínka na to, co Robert řekl:
Jestliže toho chlapa nezabijete, najdu si vás, at už se schováte kamkoliv a slibuji ti, že vás vykuchám!“
„Bože můj! Já jsem chtěl jen prachy na drogy!

Rupert jel svých autem a hlavou se mu honily myšlenky na jeho poslední rozmluvu s Filipem, na to, že to skončilo hádkou.
On ho nechtěl ztratit, ale věděl, že teď by nebylo moudré, aby tam zůstával.
Doufal, že si Filip včas všimne, že je Elizabeth živá.
Do srdce se mu vkrádal jakýsi pocit uspokojení, ale on ho potlačil.
Zlobil se na Filipa, ale to neznamenalo, že by mu cokoliv přál.
Možná, že jim krátké odloučení prospěje.
Aspoň tedy doufal, že bude jen krátké. Kdyby se mel s Filipem rozejít navždy, nedovedl si představit, jak moc by ho to zničilo.
Rupert byl natolik zaměstnaní svými myšlenkami, že nedával příliš pozor na cestu a tak kdyby se neozval křik, nejspíš by někoho zajel.
Takhle se včas vzpamatoval a prudce zabrzdil.
Ještě, že měl otevřené okno, jelikož si snažil provětrat hlavu.
Pohlédl před sebe a velmi blízko svého auta, spatřil stát asi šestiletou holčičku, která plakala a v rukou držela hadrovou panenku.
Pomalu vystoupil a přistoupil k ní.
Ona udělala krok dozadu.
„Neboj se me. Já ti nechci ublížit,“ ale ona přesto udělala další krok dozadu a tu panenku si ještě víc přitiskla k hrudi.
„Já ti vážně nechci ublížit a moc me mrzí, jestli jsem tě vylekal.
Holčička si asi minutu mlčky prohlížela a pak řekla:
„Me jste nevyděsil.“
Rupert si zhluboka oddechl.
„Tak co se stalo, proč pláčeš?“
Holčička ukázala prstem pod kola jeho auta.
Rupertovi se na pár vteřin zastavil dech.
„Já jsem někoho zajel?“
Holčička přikývla.
Prudce se mu rozbušilo srdce a v hlavě mu začalo tepat, ale on to potlačil.
„Tvého tatínka, maminku, sestřičku, brášku?“
Holčička zavrtěla hlavou.
„Pana Burnse mého králíčka.“
Ruperta zaplavila úleva, ale když viděl, jak se ta holčička smutně tváří, s vážnou tváří řekl:
„Je mi moc a moc líto pana Burnse, mohl bych se ho pokusit vytáhnout....“
v tom si všimnul, že holčička má odřená kolena.
„Co se stalo?“
„Upadla jsem, ale moc to nebolí.“
Rupert přikývnul a chtěl vytáhnout z pod kol jejího králička, ale ještě předtím, než se vsunul pod auta, si povšimnul, že má ta holčička na stehnech modřiny.
Modřiny, které jistě nezpůsobí žádný pád.
Obrátil se k ní a chtěl se k ní přiblížit, ale ona zas udělala krok dozadu.
„Co to máš za modřiny? Zeptal se něžně, ale nedůvěra a strach v jejích očích nezmizela
„Přísahám na ty, které miluju, že ti nechci ublížit.“
Chvíli očividně váhala, ale nakonec tiše zamumlala:
„To říkal i tatínek, ale přesto me zbil...“
Myslel si to. Ty rány musely být od vařečky nebo rákosky.
Chtěl sice jet domu a tam se uklidnit, ale to teď v žádném případe nepřicházelo úvahu.
Jestli jí někdo bil, musel se na to podívat.
„Můžu se na to podívat?“
Zavrtěla prudce hlavou.
Mohl tušit, že to nepůjde tak snadno, ale jí chtěl pomoct.
„Tak já ti dojdu pro pana Burnse,“ Rupert se otočil.
„Maminka,“ řekla ta holčička zničehonic.
Otočil se a zadíval se na ní.
„Maminka ti taky ubližovala?“
„Maminka me chránila, proto me tatínek bil...“
„Kde je tvoje maminka?“ zeptal se s neblahým tušením.
„To nevím. Tatínek jí omráčil a pak jí někam odnesl. Vyndáte mi ho?“
„Jistě už jdu na to,“ zamumlal Filip, který si začal pomalu uvědomovat, že tu nejde jen o bití, ale možná, že dokonce o vraždu.
Zkusí vytáhnout toho králíka, snad se pak dozví více.
Když tedy zalezl pod to auto, zjistil, že na králíkovi je jedna z pneumatik, ale jistě by ho vyndal celého, kdyby se v tu chvíli neozval hrubý mužský hlas:
„Kdo ti to udělal? Ten parchant pod tím autem?“
„On mi vytahuje pana Burnse.“
„On ti dál kdoví co, aby tě mohl zneužít?!“ Já už si na toho prasáka posvítím.“
„On mi chce vrátit pana Burnse, on ho...,“ víc už toho Rupert neslyšel, protože někdo té holčičce zacpal ústa.
Někdo tu je a ten někdo ho má zřejmé za pedofila.
Začal se rychle sunout z auta, ale to už ho nějaké silné ruce chytly za obe dvě nohy a ne zrovna šetrně ho začaly vytahovat ven a bylo jim jedno, že se jeho oblečení dře o zem.“Počkejte chvíli! Já přece nejsem žádný pedofil. Jen jsem chtěl...,,“ nestihl to dokončit, protože hned jak ho vytáhli, vrazili mu do obličeje pěstí a ne jednu, ale nejméně pět.
Z nosu mu začala téct krev, ale než mohl cokoliv říct, někdo ho surově vytáhl na nohy a přitiskl ho k autu:
„Cos jí udělal ty, parchante jeden úchylnej?!“
„Já jsem jí nic neudělal.
Ten ho držel ho udeřil nohou do břicha, a že to nebylo jemná rána.
„Nelži mi ty zasraný uchyle. Já to vidím na jejích nohách.
Jestli si jí znásilnil, tak si me nepřej!“
„Já jsem jí ale nic neudělal. Vyslechněte me prosím.
Onen muž, co ho držel mu uštědřil další ránu.
„Jo jasně. Ty si nevinný, ale aby bylo mezi námi jasno, tak v těchlech autech, jezdí jen uchylové, aby k sobe lépe přilákaly nevinné děti!“
„Já jim sice jezdím, ale rozhodne k sobe, nelákám žádné děti,“ pokusil se Rupert o obranu, ale nikdo ho nevnímal, nikdo ho nechtěl vnímat.
„Však ty budeš mluvit!“ potom ho otočil čelem k autu a než se Rupert na cokoliv zmohl, udeřil jeho hlavou o kapotu a pak ještě jednou.
Rupertovi se před očima zajiskřilo, hlava ho děsně bolela, ale přesto se pokusil, přesvědčit je, že on není pedofil.
„Já nejsem pedofil. Me ženy nelákají a děti už vůbec ne!“
Hlava mu třeštila, všechno bylo rozmazané a z nosu mu stále tekla krev.
Ten chlap na něj několik vteřin doslova čumel a pak se zeptal:
„Takže ty jsi teplej?!“
„Já nejsem teplý. Jsem gay, homosexuál, jinak orientovaný,“ pokoušel se mu to vysvětlit, ale ten chlap o to zřejmě nestal, jelikož ho udeřil do břicha, pak ho kopnul do holeně a nakonec ho srazil k zemi.
„Tak on je buzerant,“ slyšeli jste to hoši?!“
Rupert se pokusil vstát, ale ten chlap ho znovu srazil k zemi.
„A co my děláme s buzerantama?“
„Dáme jim pořádně do dršky!“
„Proč nemůžu potkat někoho mírumilovného? Prolétlo mu hlavou.
V tu chvíli se ozval křik. To vykřikl chlap, co držel svojí ruku na holiččiných ústech.
„Nechte ho! On mi jen chtěl přinést pana Burnse!“
„Odveďte jí někam!“
„Ona me kousla!“
„Vem jí odtud pryč!“
Muž tedy vzpouzející se holčičku odtáhnul.
„Co chcete dělat?“
Muž co ho držel mu silně zmáčknul ramena, tak silně že Rupert vykřikl bolestí.
„Teplej se ptá, co mu chceme udělat?“ obrátil se ten chlap k ostatním.
Okolostojící chlapy, kterých bylo pět se rozesmáli.
„To brzo poznáš teplouši.
„Rozbijte mu auto a nešetřete ho!“ přikázal ostatním.
„Ne! To nedělejte!“
„Buzik nám nebude říkat, co máme dělat,“ a poté Ruperta znovu srazil k zemi.
Rupert, který se před chvíli s velkou námahou postavil, byl zas na zemi.
„Karle pojd sem!“ zavolal chlap, co ho srazil na zem na jednoho z chlapů, co s chutí mlátili do auta.
„Pomůžeš mi s ním,“ prohodil jeho věznitel ke Karlovi a ten radostně přikývnul.
„Co po me chcete, co mi chcete udělat?“
„Nenávidíme teplé grázly jako jsi ty.
Jsou všude, jsou otravní, pořád si stěžují na diskriminaci, ale to, že nedokážou žít ze ženou je jim jedno a stejně tak jim je jedno, že pokud si nedej bože osvojí dítě, neuvědomují si, jaké trauma mu tím způsobují.
„Tak to přece není. Každý má právo na život a nikdo si to nevybírá a pokud si už stejne zaměřený pár, rozhodne osvojit si dítě, jsou to povětšinou lesbičky...“
Karl ho kopnul do nohy a jeho přítel do břicha a Rupert se bolestně prohnul a z očí mu vytryskly slzy.
„Budeš držet hubu grázle?!“
Rupert cítil, že má nejspíš zlomené minimálně jedno žebro.
věděl, že by mel být ticho, ale když zahlédl jejich oči, bylo mu jasné, že tyhle by nepřesvědčil ani Benedikt XVI. Tihle chlapi nechtěli nic slyšet, ti chtěli jen ubližovat.
„Tak ho máš pro ještě nějaký chytrý keci grázle?“ zeptal se Kárl a důrazně ho kopnul do zad a jeho přítel do holene a pak znovu a znovu do břicha.
Kdoví, co by mu ještě udělali, kdyby se náhle neozvaly poblíž nich sirény.
„Radši odtud vypadneme. Co kdyby to byli poldové!
„Máš štěstí teplouši!“ řekl naposledy si do něho kopnul a pak všichni odešli.
Rupert by to nazval všelijak, ale štěstím určitě ne.
Pokusil se vstát, ale celé tělo ho bolelo, všechno kolem něho bylo rozmazané., hlava mu třeštila.těžce se mu dýchalo.
S velkou námahou nadzvednul hlavu, ale vzápětí by byl radši, kdyby to neudělal.
Naskytnul se mu totiž pohled na naprosto zdemolované auto, ve kterém nezůstalo absolutne nic.
Hlava mu klesla zpátky na zem. Bolest v hlavě se víc a víc stupňovala.
Mel pocit, jako by se mu měla každou chvíli rozskočit.
V tom k němu dolehnul jakýsi zvuk.
Napadlo ho, že se ti chlapi vrací, aby to skončili, ale když se donutil soustředit, došlo mu, že slyší klapot podpatků, takže jestli to nebyl transsexuál, musela to být žena, ale co by tady dělala.
Pokusil se zvednout hlavu, ale bolest mu to nedovolila.
„Čím byla ta osoba blíž, tím se cítil unaveněji.
Pokusil se tomu bránit, ale nakonec podlehl a usnul.
Jakmile usnul, poklekla k němu ta sama žena, co se pokoušela zachránit kluka, před jedoucím autem.

Filip a Elizabeth leželi na posteli.
Oba dva mlčeli.
Nakonec promluvila jako první Elizabeth, která to ticho už nemohla vydržet.
„Moc me to mrzí, ale Rupert je určitě pořádku a nejspíš se to časem zklidní a vy zas budete spolu.
„Elizabeth. Tohle se nemuselo stát, kdyby si me poslechla a s tím chlapem skoncovala.
„Já vím, já vím, ale já ho milovala a pořád jsem doufala, že..“
„Ty jsi řekla, milovala?“
„Ty by si miloval někoho, kdo tě málem znásilní a ty pro něj nejsi nic jiného, nežli povyražení?
Filip zatoužil říct jí: ja to říkal, ale potlačil to.
Snad konečně pochopila, co je ten chlap zač, i když jí málem zabil a on sám přišel o Ruperta.
Zvednul se a přešel k oknu.
„Co se děje Filipe? Ty se na me zlobíš?“
Filip zavrtěl hlavou.
„Jsem moc rád, že jsi živá a že jsi to pochopila, ale...“
„Ale co, co te trápí?“
„Mám pocit jako by se Rupertovi něco stalo, jako kdyby nedojel domů.
„To je hloupost. Byl nejspíš rozrušený, ale já si nemyslím, že by se vyboural.“
„To já taky ne, jen mám takový pocit.“
„Tak mu zkus zavolat. Já nevím, co se mezi vámi stalo, ale vím, že vaše láska je silná a opravdová, ne jako u me a Roberta.“
Filip jí položil ruku na rameno.
„Jsem si jistý, že časem potkáš někoho, kdo bude tvým osudovým partnerem, jen to nesmí být žádný Robert.“
Elizabeth se smutně pousmála.
„Láska si nevybírá, ale doufám, že jednou najdu toho pravého,“ Eli se zkřivila tvář.
Ještě stále cítila následky Robertova řádění.
„Měla by sis lehnout. Nikomu neotvírej obzvlášť ne tomu chlapovi!“
„Tak tomu určitě neotevřu, ale co když vyrazí dveře.
„Tak ho mázneš něčím po hlavě a třeba už bude od něj navěky klid.
„Ty me tu nabádáš k vraždě.
„Ne k vraždě v sebeobraně,“ Filip na sebe navlíknul bundu.
„Kam chceš jít?“
„Musím jít za Rupertem, nezvedá mi telefon.
„Třeba je v koupelně a nebo spí.“
„Ten telefon se vůbec neozývá.“
„Doufám, že je všechno v nejlepším pořádku a že se zase dáte brzo dohromady.“
„Taky bych si to přál, ale zachoval jsem se, jako naprostý idiot.
„Tak to jsme dva bratříčku, ale ty na rozdíl ode me, máš šanci získat svojí lásku zpět, já jsem žádnou neměla.
„Však on se jednou ukáže,“ povzbudil jí Filip a pak uchopil za kliku a chtěl otevřít, ale v tu samou chvíli se ozvalo zabušení.
Filip pohlédl na Elizabeth, která malinko pobledla.
„Jestli je to on, nesmíš se ho bát.“
Zabušení se ozvalo znovu a vzápětí se k tomu přidal i ženský hlas:
„Pane Rhodesi, jste v pořádku?“
„To je přece paní Quitová, zvláštní, že vylezla ze své nory,“ zamumlal Filip a pak ty dveře otevřel.
„To jsem ráda, že jste v pořádku a co vaše sestra, doufám, že jí ten psychopat nezabil.“
„Moje sestra je v pořádku, stalo se něco?“
Paní Quitová, která takovou strohou odpověď nečekala, na něj několik vteřin zírala s otevřenou pusou
Pak jako by jí došlo, že je to neslušné, je zase zavřela.
„To jsem ráda a doufám, že se tu ten šílenec neukáže, ale...“
„Stalo se snad něco, havaroval snad Rupert?!“
„Ano jistě. Už jsi ,vzpomínám.
Přišla jsem vám říct, že váš přítel je v nemocnici.“
„Cože? Rupert je v nemocnici? Co se stalo, mel snad havárku?!“
„to já nevím, ale moje neteř, co pracuje v té nemocnici mi říkala, že ho přivezli v bezvědomí, zmláceného, oblečení mel od krve, ale moje neteř, paní Quitová ztišila hlas, mi říkala, že ho někdo zmlátil a že mu zcela zničili to jeho krásné auto.
„Bože můj. Proč by ho někdo napadal? Okradli ho?
Podle mé neteře mel u sebe peníze i kreditky.
„Kdo ho tam přivezl a do jaké?“
„To nevím, ale podle toho, co jsem slyšela, nevypadal vůbec dobře.
„Ve které je nemocnici?!“
„Aha. Promiňte. V Thomsonove. Jestli s ním budete mluvit, řeknete mu, že mu přeju brzké uzdravení.
„Já to vedle, já to věděl,“ mumlal rozčíleně Filip-
„To není tvoje vina. Mohlo se stát cokoliv, určitě to nebude vážně,“ snažila se ho uklidnit Eli.
„Snad máš pravdu. Zavři se tady a nikoho kromě me nevpouštěj.
Budete tady s ní paní Quitová?“
„Cože? No jistě, stejně nemám nic na práci.
„Nikoho sem nepouštěj!“ zopakoval Filip a pak vyběhl z bytů.
„Bolí to hodně?“ chtěla vědět paní Quitová?“
„Už je to dobrý. Je to mnohem lepší,“ zalhala Elizabeth, která nechtěla, aby se jí vyptávala.
„To je dobře, to je jen dobře.
„Doufám, že ten parchant jednou dostane to, co si zaslouží.
Eli zavřela oči a vzpomněla si, jak ho kopla mezi nohy.
Byla si jistá, že jí to Robert neodpustí a že dřív nebo později přijde a ona si nebyla vůbec jistá, jestli je na to připravená.

Rupert otevřel oči a zprvu neměl tušení, kde se ta vlastně nachází.
Pak si uvědomil, že leží na posteli.
Podle všeho musel být v nemocnici, ale jak se sem dostal, kdo ho sem donesl?“
Pokusil se vstát, ale v tu chvíli se ozval nějaký hlas:
„Ještě byste neměl vstávat.“
Rupert pootočil hlavou a židli spatřil sedět ženu, která ho dovezla do nemocnice.
„Kdo jste?“
Žena, která je ráda, že jste v pořádku,“ a po těchto slovech se zvedla a mířila ke dveřím.
„Kam jdete, jak se jmenujete?“
„Všechno zas bude v pořádku,“ a poté odešla.
„Počkejte! Vraťte se!“ pokusil se stát, ale při pouhém nadzvednutí cítil, jak do jeho těla buší neskutečná bolest.
Dveře se sice otevřely, ale nestála v nich ta žena, ale sestra.
„Co to děláte, pane Vernere?“
„Přiveďte mi prosím tu ženu, která tu byla před chvilkou.“
„O čem to mluvíte? Tady přece žádná žena nebyla.“
„Zcela jistě byla, vždyť jsem jí tu viděl.“
Sestra se zatvářila ustaraně a přistoupila k němu a rukou se dotkla jeho čela.
„Já ale přece nemám teplotu,“ zaprotestoval Rupert.
„Jak ta žena vypadala?“
Vysoká asi 180 cm, černé vlasy, hnědé oči, slušně opálená.
Sestra zavrtěla hlavou.
„Nikoho takového jsem tu neviděla a ve vašem pokoji, jsem byla tak před půlhodinou.
„To přece není možné, přece se mi to nezdálo.“
„Stává se že občas pacienti po probuzení, vidí něco, co doopravdy není.
„To jako, že jsem blázen?!“
„Ne. To si rozhodne, nemyslím, ale je klidně možné, že se váš mozek takto vyrovnává s bolesti.“
„Dobře. Proč bych si měl ale představovat ženu, když miluji muže?“
„Ach tak. Promiňte.“
„Možná to byla ta žena, co mě onehdy přivezla.
„To bohužel nevím, když vás přivezli, neměla jsem službu, ale mohu se zeptat.“
„Buďte prosím tak hodná,“ Rupert zívnul.
„Hned jak bude něco vědět, řeknu vám to,“ a poté sestra odešla.
„Přece se mi to nezdálo, nejsem přece blázen, nebo snad ano?“
„Kéž by tu byl Filip, jemu bych se mohl svěřit a on by me určitě pochopil.
Rupert si povzdechl.
Jenže on nepřijde, musí se postarat a Elizabeth a taky proto, že se pohádali.
On mu už odpustil, především proto, že se na něj nedokázal zlobit, i když se Filip zachoval, tak jak se k němu zachoval.
Chyběla mu jeho přítomnost, jeho doteky.
Znovu zívnul a oči se mu začaly zavírat a on se tomu nebránil a proto za chvilinku usnul.
Mezitím žena, která byla ještě před několika minutami v jeho pokoji, stále venku před nemocnicí.
Šáhla rukou do kapsy a po chvilce z ní vytáhla fotku.
Byla na ní Elizabeth, její smutná tvář.
„Já vím, že bych neměla, ale musím jí zachránit, ukázat jí, co je to láska.
Rozhlédla se kolem sebe a, když nikoho neviděla, vydala se rychlým krokem pryč.
Nevšimla si ovšem mladého muže, který číhal v křoví.
Byl to ten samý, co se pokusil přepadnout Roberta.
V ruce držel ostrý nůž a vedle sebe mel lékařský plášť.
Nejprve se zhluboka nadechl, poté stejně hluboce vydechl a nakonec si na sebe navlékl lékařský plášť a nůž schoval do kapsy.
Ještě nikdy nikoho nezabil, ale moc dobře si pamatoval na Robertova slova a měl pocit, že ten chlap, by ho zabil, ať už by se skrýval kdekoliv.
„dělám to pro své tělo,“ přesvědčoval sám sebe.
Když si to řekl několikrát, cítil být se připravený.
O minutu později vešel do nemocnice.

Elizabeth seděla na posteli.
Věděla, že by měla něco dělat, ale nedokázala se soustředit.
Chtěla si na chvilku odpočinout, ale jen co se položila, ozvalo se zabušení-
Přiblížila se pomalu k oknu a pohlédla do kukátka.
Na chodbě však nikdo nebyl.
Zavrtěla hlavou. Mela by se uklidnit, možná, že má až moc velký strach, možná, že Robert už nikdy nepřijde, vždyť jí sebral všechny její peníze, ostříhal jí skoro dohola, pokusil se jí nejen znásilnit, ale i zabít.
„Musíš se uklidnit, musíš se uklidnit,“ mluvila sama k sobe, ale stále se necítila klidná, pořad měla pocit, jako kdyby jí mělo každou chvíli něco hrozit.
Chtěla zajít do kuchyně a udělat si tam kafe, ale ono ťukáni, které už slyšela jednou se ozvalo znovu a tentokrát bylo silnější.
Pocítila mrazení na zádech.
Pomalu přistoupila ke dveřím, ale opět nikoho neviděla.
„Přece nemám slyšiny, přece už z toho nešílím,“ zamumlala.
Bušení se ozvalo znovu a Elizabeth si uvědomila, že se to ozývá z ložnice.
Srdce se jí prudce rozbušilo, ruce se jí roztřásly.
To nejspíš jen práci klovají do okna, to občas dělají,“ snažila se přesvědčit sama sebe, ale čím blíž byla k ložnici, tím víc o tom pochybovala.
Znělo to jako by do toho okna, bušil člověk, ale jak by se dostal nahoru až k jejímu oknu.
Šáhla po telefonu, chtěla zavolat Filipa, ale došlo jí, že mu nemůže kdykoliv volat.
Jak řekl Rupert, je už dospělá a musí se o sebe postarat.
„Dokážeš to Elizabeth! Ty to přece dokážeš, jsi už dospělá!“
Uchopila do pravé ruky nůž a vstoupila do ložnice.
Nikde nikdo nebyl, ale o zase se ozvalo to bušení a když pohlédla k oknu, spatřila tam Roberta.
Vykřikla a upustila ten nůž.
Robert něco křičel, ale pochopitelně mu nebylo rozumět.
„Vypadni odtud! Vypadni odtud!“ začala Eli křičet jako smyslů zbavená.
Robert, který byl přisátý k rouře, však očividně nehodlal odejít a znovu zabušil do okna a pak znovu a ještě jednou a ona s hrůzou sledovala, jak se v tom okne začínají objevovat prasklinky.
„Bež pryč! Ty už tady nebydlíš!“ zakřičela.
Robert jí pochopitelně neslyšel, ale i kdyby ano, nic by to na jeho úsilí nezměnilo.
Přišel dokončit, co začal a tentokrát tu není ten její teplý bratr a ani ten jeho teplý kamarád!
Ruce už ho pochopitelně značne bolely, ale byl by hlupák, kdyby přestal právě teď, když to okno začínalo povolovat a Elizabeth měla strach.
On to cítil a to mu dodávalo sílu.
„Elizabeth! Jdu si pro tebe!“ zakřičel a udeřil do toho okna vší silou a nedbal přitom na fakt, že se může pořezat.
Okno se s rachotem rozsypalo a bledá, třesoucí Elizabeth, sledovala, jak její muž přelézá okno, jak se k ní blíží.
Něco uvnitř jí křičelo, ať se otočí a uteče, druhá zase chtěla, aby vzala ten nůž, co byl na zemi, ale ona neudělala ani jedno. Jen tam stála a vytřeštěnýma očima hleděla na Roberta, který měl od skla pořezanou ruku.
„Ani nevíš, jak moc rád tě vidím Elizabeth,“ zašeptal Robert, zatímco se k ní pomalu, ale jistě přibližoval.
Ještě stále měla šanci ten nuž sebrat a pokusit se ho zbavit, ale ona to nedokázala, jako by ztuhla na místě.
Robert si toho nože všimnul a nesouhlasně mlasknul.
„Tak ty bys mi chtěla ublížit?“
Elizabeth ztuhle zavrtěla hlavou.
„Odejdi prosím!“
Robert zavrtěl hlavou.
„Potom všem, co jsem musel vytrpět, bys chtěla, abych odešel?
Já myslel, že me miluješ, žes mi přísahala věčnou lásku v nemoci a ve zdraví v bohatství i chudobe.“
„Jenže ty nejsi ten, koho jsem si tehdy brala…“
„že nejsem ten, koho si tehdy brala, že nejsem onen milují manžel, který by pro tebe udělal cokoliv?
„To je fakt. Já jsem jim totiž nikdy nebyl,“ a potom pohladil Elizabeth rukou po tváří a jí po celém těle projelo zamrazení, ale stále se nedokázala hnout.
„Odejdi prosím! Jestliže me nemiluješ, můžeš se se mnou rozejít..“
Robert jí nejprve jemně pohladil, ale vzápětí jí udeřil do tváře.
„Co jsme si říkali Elizabeth?!“
„Budeš mluvit, jen tehdy, když ti to dovolím! Je ti to jasné?!“
Elizabeth neodpovídala.
Robert jí znovu udeřil.
„Je ti to jasné?!“
„Ano…,“ šeptla Eli.
„Tak jsem moc rád, že jsi taková rozumná holčička a víš co bude následovat teď?“
Zavrtěla hlavou, i když v hluboko v sobe to moc dobře Věděla.
„trošičku si spolu užijeme, mám přece právo na trochu toho manželského sexu ne?“
Zatímco mluvil, rozepínal jí její blůzu.
„Roberte prosím nedělej to!“
Robert jí chytil pod krkem a přitiskl jí ke zdi.
Jestli ještě jednou promluvíš, udělám ti opravdu něco velmi nehezkého!“
Přikývla, i když se jí každý jeho dotek zhnusil.
„Nech všechno na me. Uvidíš, že se ti to bude nakonec líbit,“ a pak pokračoval ve svlékání.
Elizabeth byla polosvlečená a on se jí chystal stáhnout kalhotky, ale v tu chvíli se ozvalo zabušení.
„Kdo to může být?“ zavrčel vztekle Robert a poodstoupil od ní.
Elizabeth, která pomalu ale jistě získávala ztracenou sebedůvěru, se v duchu zaradovala, že jí možná přišel někdo zachránit, že někdo nedopustí její potupu.
„Zůstaň tady a ani se nehni!“ přikázal jí a pak sebral ze země nuž.
Přistoupil ke dveřím, podíval se do kukátka a zjistil, že je to jejich sousedka.
„Co potřebujete pani Quitová?“
„Omlouvám se, že vás ruším, ale mám pocit, jako bych od vás zaslechla křik.
„To se vám jen muselo zdát paní Quitová!“
„Jsem si jistá, že se mi to nezdálo!“
„Měla byste jít domů,“ snažil se vystrnadit, ale ona nechtěla odejít.
„Pusťte me ihned dovnitř, nebo volám policii!“
„Jak chceš babizno!“ pomyslel si a otevřel dveře.
„Elizabeth je v posteli a odpočívá.“
„Chci jí vidět!“
„Neměli bychom jí teď rušit.“
„Chci jí vidět!“ zopakovala jejich sousedka.
„Tak tedy dobře.“
Pani Quitová vešla dovnitř a když spatřila u stěny stojící polonahou Elizabeth, vykřikla a chtěla utéct, ale Robert, který mezitím zavřel dveře, na nic nečekal a zabořil nuž do jejího krku a překvapená žena se okamžitě zhroutila k zemi.
„Ty vrahu! Ty vrahu!“ zavřískla Elizabeth, kterou jako by ta vražda probrala.
Robert se k ní otočil.
„Uklidni se. Přísahám, že tě zabiju!“
„Chceš me zabít tak či onak a já ti to nedovolím,“ a než se Robert vzpamatoval, kopla ho znovu mezi nohy a on se znovu zhroutil k zemi.
„Už zase! Ty mrcho! Ty kurvo!“ snažil se zvednout, ale bolest byla příliš silná.
Elizabeth na nic nečekala a vyběhla z bytů.
„Stuj! Stuj!“ křičel za ní Robert, ale Elizabeth se nezastavila.
Byla však tak rozrušená, že nedávals pozor a tak se stalo, že zakopla a vzápětí se skutálela ze schodu dolu a ke své smůle dopadla na hlavu a během pár vteřin ztratila vědomí.
To už se k ní začali sbíhat lidi.
„Do hajzlu! Do hajzlu!“ ulevil si Robert a pak s jistou námahou zavřel dveře.
„Co se stalo, proč je skoro nahá, jak to, že spadla ze schodu, kde je paní Quitová, zavolejte někdo záchranku!“ ozývala se směsice hlasů.
Jedna žena zavolala zachránku,druhá jí přikryla.
„Snad není mrtvá, chudinka malá, to určitě ten její surovec, kéž by ho už někdo zabil!
O několik minut později si pro ní přijela záchranka a když zjistila, že je živá a nemá překvapivě téměř nic zlomeného, odvezla jí do nemocnice.
„Musíme se dostat do toho bytu, třeba tam ještě bude,“ vykřikl jeden muž.
„Ano! Ano! Zaplatí za to, co nám všem udělal!“ přidali se druzí.
Všichni tedy do těch dveří několikrát udeřili, a když povolily, začala jedna z přítomných žen vřískat.
Na zemi totiž ležela paní Quitová s nožem v krku a ratolišti krve

Filip jel autobusem. Snažil si nikoho nevšímat, ale někteří lidé, kteří seděli nebo stáli blízko něj, si ho prohlíželi.
V některých tvářích se zračilo zhnusení, a v jiných zase pochopení.
„Nevšímej si toho Filipe,“ ozval se blízko něj, nějaký ženský hlas.
Otočil se, a když spatřil ženu, která už dříve mluvila s Rupertem, zeptal se:
„Kdo jste a o čem to mluvíte?“
„ O tom, co se děje kolem nás, o tom, jací jsou někteří lidé.“
„Co vy o tom můžete vědět?“
Žena se pousmála.
„Ty miluješ muže, já miluju ženy, takže co myslíš?“
„Vy jste lesbička?“ zašeptal Filip tiše.
Přesto ho dva chlapi, co stáli blízko něj, zaslechli a tvář se jim zkřivila odporem.
Filip pocítil touhu, jednu jim vrazit, ale ta žena mu položila ruku na rameno.
„Teď ne.“
Stalo se něco, co nedokázal pochopit.
Náhle na ně přestal myslet.
„Co po me chcete? Chcete snad, aby vám nějakou sehnal?“
Ta žena s úsměvem zavrtěla hlavou.
Nic takového nebude potřeba. Chci ti jen říct, že téměř všechny chyby se dají napravit.“
„O čem to mluvíte?“ nechápal.
„Myslím, že ty víš moc dobře, vždyť za ním právě jedeš do nemocnice.“
„Já ale přece jedu k ….,“ Filip se zarazil.
„Počkejte, jak tohle všechno víte?“ ta žena ta avšak nebyla.
Protřel si oči.
„To přece není možné.“
V tu chvíli do něj někdo strčil.
„Uhni teplej, tady budeme sedět mi.“
Filip dělal, jako, že něco takového neslyšel.
Někdo do něj šťouchl znovu a tentokrát silněji.
„Jsi snad hluchý teplý grázle.
Okolostojící a sedící lidé nikterak nezakročili, proti dvěma asi dvacetiletým vyholeným mladíkům.
„Já nejsem hluchý, ale ani tu nevidím napsáno, že by si sem nemohl sednout gay.“
„Já to říkám. Autobusy by měli být jen pro normální lidi!“
Mladík se pokusil zvednout Filipa ze sedadla, ale ten se rozhodne, nemínil, vzdát se místa, na kterém už nějakou dobu seděl.
„Tak co bude? Vypadneš anebo ti mám snad pomoct?!“ zeptal se výhrůžně jeden z nich.
„Najdete si jiné místo, pánové.“
„Ty grázle, tohle jsi už přehnal,“ jeden z mladíků ho chtěl udeřit do tváře, ale v tu chvíli mu na rameno dopadla mužská ruka.
„Nechte ihned toho muže na pokoji!“
„Nebo co, co uděláš?“
„Budu nucen vás vyhodit z tohoto autobusu!“
Oba mladíci se rozesmáli, ale v okamžiku, kdy se otočili, jim úsměv zmrzl na tváři.
Před nimi se totiž doslova tyčil přes dva metry vysoký muž, který rozhodne, nebyl žádná třasořitka.
„takže pánové, jak se rozhodnete? Měli byste vědět, že zdržujete a tím pádem mé můžete připravit o prémie a to bych byl velice nerad.
Obou mladíkům se podlomili kolena.
„To má být jako výhrůžka?“
„Ne to má být jen upozornění pánové?“
„Chcete nám snad říct, že jste na straně toho teplého grázla?!“
Muž jim na to nic neodpověděl.
„Nemáte na to co říct, co?“ uchechtal se jeden.
Dveře se otevřeli, on je uchopil za límce a oba dva naráz vyhodil z autobusu.
„Tohle je má odpověď,“ zavolal.
„Tohle nemůžete, budeme si stěžovat, to je..,“víc už toho lidé neslyšeli, protože se dveře zvřeli.
„Dekuju vám,“ zamumlal Filip.
„To je dobrý, musíme si pomáhat,“ mrknul na ten ten muž a pak se vrátil k řízení.
„Vážení cestující. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nesouhlasí s tím, aby muž, co sedí na sedadlo naproti prostředním dveřím, může si teď hned vystoupit.“
Lidé si mezi sebou cosi šuškali, ale nikdo už Filipa neobtěžoval.
O několik minut později, nikým už nerušen, dojel Filip k nemocnici.
Ani pořádně nevystoupil a už na něj volal nějaký muž:
„Filipe, musíš jít se mnou!“
„Co se děje Rone, snad se Rupertovi nepřitížilo?“
„Ne on je v pořádku.
„Tak co se děje?“
Ron přiběhl až k němu a vychrlil ze sebe.
„Jde o tvojí sestru.“
„O Elizabeth? Co se stalo, je mrtvá?!“
„Díky bohu ne, ale je na tom dost vážně!“
„Tak už mluv, co se stalo?“
„Její šílený manžel jí přepadl a chtěl jí zabít.“
„Proboha! Jak se k ní mohl dostat? Je živá?!“
„Ano je, ale jak jsem řekl, je to vážně…“
„Tak mi to řekni, mám si tu snad před tebe kleknout?!“
„Ne. Promiň. Jsem jen rozrušený.
Povedlo se jí utéct i za pomoci paní Quitové, ale když utíkala, nedávala pozor a spadla ze schodu a podle doktoru si vážně poranila krk…
„Bože můj, bože můj, musím ihned za ní!“
„To nejde.“
„Proč ne?!“ utrhl se na něj Filip.
„Promiň,“ omluvil se vzápětí.
„V pohodě. Na mojí starou nemáš, ale jde o to, že je teď na operačním sále.“
„Musím za Rupertem a zároveň doufat, že bude Eli v pořádku.
„Díky Rone,“ a potom odešel.
Ron se za ním díval.
„Není zač příteli.

Filip vstoupil do nemocnice.
„Jak se vede?“ ozvalo se blízko něj.
Otočil se a uviděl asi 30 letou rusovlasou ženu.
„Mariso, co ty tady?“
„No já už tu nějaký čas pracuji.“
„Vážně? Moc rád bych si s tebou popovídal, ale musím za Rupertem.“
„Jasně. Vždyť víš, že se můžeme sejít kdykoliv budeš chtít,“ Marisa se dotkla jeho ruky.
„Nech toho. Víš moc dobře, že jsem gay.“
„Já zase erotomanka, ale ok.“
„Jak je na tom Elizabeth?“ chtěl vědět Filip.
„Bude v pořádku, ale jak o tom víš?“
„Ron mi to řekl, ale proč si mi to nezavolala?“
„Zkoušela jsem to, ale tys nebyl k zastižení.“
Filip si prohledal kapsy a došlo mu, že u sebe nemá mobil.
„Promiň. Je to moje vina.
„To je dobrý. Hodně štěstí Filipe,“ řekla a odešla.
„Budu ho potřebovat,“ zamumlal Filip a poté přistoupil k sestře, která měla na starost příjem.
„Dobrý den. Můžete mi prosím říct, kde leží Rupert Verner?“
Zena zvedla tvář a zahleděla se na něj.
„Jste jeho příbuzný?“
„Jsem jeho přítel.““Zena si ho několik vteřin prohlížela a pak zamumlala:
„Pokoj 207,“ a poté aniž by čekala na jakoukoliv Filipovu reakci, sklonila svou hlavu k papírům, které ležely na stole.
„Můžete mi prosím říct, ve kterém je to patře?“
Zena ho však ignorovala.
Filip pochyboval, že by to bylo kvůli tomu, že má na stole ty peníze.
Nejspíš by si mel jít stěžovat k řediteli, ale Rupert byl přednější.
„Tak vám za tu vaši ochotu děkuji a nashledanou.
Ta žena jen mávla rukou.
Rupert otevřel oči.
Cítil se už mnohem lépe, i když ho tělo stále pobolívalo.
Rozhlédl se kolem sebe, ale nikdo v pokoji nebyl.
Ani ta tajemná žena a ani Filip, kterého by viděl tisíckrát raději.
Chápu. Nejspíš je stále uražený nebo se musí starat o Elizabeth, jestli se ten šílenec vrátil, ale já bych byl moc rád, kdyby tu byl teď se mnou….“
Jeho samomluvu přerušilo slabé zavrzání dveří.
Srdce se mu prudce rozbušilo a tep se mu zrychlil ještě víc, když zjistil, že do jeho pokoje vchází muž.
„Filipe, jsi to ty?“
Dveře se otevřely dokořán a do pokoje vstoupil muž v lékařském plášti.
V Rupertove tváři se zračilo zklamání.
„Omlouvám se. Myslel jsem, že jste někdo jiný.
„To nevadí. Čekal jste svého přítele?“
„Ano. To jsem tedy čekal…“
„Jsem si jistý, že časem jistě dorazí.“
„Kéž byste mel pravdu.
„Jmenujete se Rupert Verner, že ano?“
„Ano. Proč se ptáte?“
„Muž místo odpovědi, zavřel dveře.
„Co to děláte, proč zavíráte ty dveře?“
Lékař udělal asi tři kroky a ocitnul se od Ruperta asi 60 cm.
„Musím vám předat jeden vzkaz,“ pane Vernere.“
„Jaký vzkaz, od koho?“
„Jistý Robert vám vzkazuje, že máte chcípnout!“ vychrlil ze sebe ten doktor a než stačil Rupert zareagovat, ten muž mu nožem probodl rameno.
Celým tělem mu projela neskutečná bolest.
„Co jste zač?“
„Potřebuju dávku a hlavne chci žít,“ řekl ten muž a pak udeřil druhou rukou Ruperta do tváře.
„Nedělejte to. Přece kvůli němu nespácháte zločin,“ snažil se Rupert o čas.
„Já vás musím zabít, nebo on zabije me!“ a poté prudkým škubnutím vytrhl svůj nůž z Rupertova ramene, ze kterého vzápětí začala vytékat krev.
Rupert stisknul zuby.
Muž, co se ho chystal zabít, prudce oddychoval.
„Je mi to líto, ale není jiná možnost a pak udeřil Ruperta do obličeje a pak znovu a ještě jednou.
Rupert ztrácel vědomí, ale přesto se nehodlal vzdát.
Pokusil se posadit, ale ten muž ho zatlačil zpátky na postel.
„Nebraňte se, bude to tak rychlejší,“ šeptal ten muž, ale Rupert se však chtěl bránit, byt se mu před očima začaly dělat mžitky.Ten druhý muž ho jednou rukou tlačil na postel a druhou se ho chystal bodnout do krku, ale těsně předtím, než mohl Rupertovi zasadit smrtelnou ránu, dveře se rozrazily a v nich stál Filip.
„Nech ho na pokoji!“ zařval a vrhl se na toho muže.
Ten zaklel a ohnal se po Filipovi nožem a jen tak tak ho minul.
„Filipe, uteč,“ zachraptěl Rupert, který se pokusil vstát, ale bolest mu to nedovolila.
„Nikdy te neopustím!“ vykřikl Filip a chytil ruku s nožem.
Muž se snažil tu ruku vykroutit, ale Filip mu jí držel pevně.
„Nikoho nezabiješ!“
„Já musím! Když to neudělám, tak me zabije!“
„Je to můj přítel, muž, kterého miluju, nikdy ti to nedovolím.
„To víš, že dovolíš,“ zavrčel ten muž v okamžiku, kdy se mu podařilo tu ruku vykroutit a udeřit zároveň Filipa nohou do břicha.
Filip bolestně heknul a svezl se k zemi.
Ten chlap na nic nečekal a kopnul ho do hlavy, do břicha do ruky.
Chtěl ho udeřit ještě jednou, ale v tu chvíli ho k zemi srazil Rupert.
Muž upustil nuž na zem.
Rupert ho sebral, i když se musel hodně přemáhat, protože mu nejen stále tekla z ramene krev, ale ke všemu to nesnesitelná bolest hlavy, nemluvě o tom, že viděl rozmazaně.
Utočící muž se zvedl a vzteky funěl.
„Chtěl sem tě zabít rychle, ale takhle si tě pořádně vychutnám.
„Nepřibližuj se ani ke me a ani Filipovi!“
„Ty mi vyhrožuješ? Ty, který sotva stojí na nohou?!“
Rupertovi se podlomovala kolena, nůž se mu zdál neuvěřitelně těžký.
„Odejdi odtud, dřív než se tu někdo objeví!“
„Tys to nepochopil, co?“
„Já tě musím zabít, nebo on zabije me!“
„Varuju tě! Odejdi odtud!“ Rupertova tvář byla plná bolestí.
„Táhni do pekel ty teplý grázle!“ vykřikl ten muž a rozeběhl se proti němu.
Chtěl udeřit Ruperta vší silou do tváře, ale místo toho, se nabodnul na svůj vlastní nůž.
Nuž, který mu zajel hluboko do břicha.
Vytřeštil oči z úst mu začala vytékat krev.
Rupert chtěl ten nůž z jeho břicha vytáhnout, ale hlav se mu zatočila, zrak se mu zakalil a on se vzápětí zřítil na podlahu.
„Ruperte! Ruperte!“ křičel Filip a pomalu se k němu plazil.
Když se plazil kolem ležícího muže, dolehlo k nemu slabé mumlání:
„Já jen chtěl prachy na drogy…, já jen chtěl prachy na drogy…,“ pak už se nic neozvalo.
Doplazil se k Rupertovi, který tam ležel v bezvědomí, kolem něho byla krev.
Dotknul se jeho tváře.
„Ruperte, nesmíš me opustit…, nesmíš me opustit, já tě miluju, moc tě miluju a omlouvám se, omlouvám se, byl jsem strašný hlupák, jen mi prosím neumírej.
V tom ho někdo zvednul a někam odnášel.
„Pusťte me! Pusťte me! Já musím být u něho, já ho nechci opustit!“ Ten co ho nesl ho, však nepustil, ale položil na postel a vzápětí něco píchnul.
Poslední co slyšel, bylo.
„Odvezte ho rychle na sál! Ztratil mnoho krve…,“ a pak usnul.

Elizabeth otevřela oči. Vybavilo se jí, co se stalo naposledy, když se takhle probudila.
Rukou se dotkla vlasů, ale ty se zdály být stejné, jaké měla, když spadla z těch schodu.
Tělem jí projel chlad a bázlivě se rozhlédla po pokoji, ale Robert tam nebyl.
Popravdě tam nebyl nikdo.“
„Je tady někdo?“ zeptala se slabě.
Nikdo se však neozval.
„To je divné,“ pomyslela si.
„Je tu někdo?“ zkusila to znovu.
V tu chvíli se dveře maličko pootevřely a dovnitř vešla žena.
„Ani nevíte, jak ráda vás vidím.“Žena k ní přistoupila blíž.
„Umíte doufám mluvit?“
„Jistě, že ano, ale vy byste se neměla moc namáhat.“
„Co tím myslíte, co se stalo, kde je Filip?“
„Spadla jste ze schodu a doktoři si mysleli, že máte poraněnou páteř, ale to se naštěstí nepotvrdilo.“
„To je dobře. Já si na to moc nevzpomínám…, vím jen, že jsem se snažila od něj utéct, že mě chtěl zabít, že tam přišla paní Quitová a já jsem mu utekla, ale pak jsem nějak zakopla a…,“
Elizabeth však nedokončila to, co chtěla říct, protože se ta žena zničehonic sklonila a políbila jí.
Eli sebou prudce škubla.
„Co… co… co to děláte?!“
„Líbám te,“ odpověděla ta žena prostě.
„Vy mě ale nemůžete líbat.“
„Proč ne?“
„Protože, jste žena a já jsem žena a, kdybychom se teď začaly líbat, znamenalo by to, že jsme lesbičky…,“došlo jí, co pravě řekla a celá zrudla.
„Jestli je to tak, nemáš se za co stydět.
„Já ale přece miluju, muže, já nemůžu být lesbička…,“ prohlásila Elizabeth nepřesvědčivě.
„Když tedy miluješ může, proč při milování se svým manželem, který si tě absolutně nezaslouží, myslíš na ženu.“
„Jak to víte?“ zašeptala ohromeně Elizabeth.
Jak víte, že si místo svého muže představuji ženu, co když si místo něj představuji jiného muže, třeba Gareta Magarta?“
Žena zavrtěla hlavou.
„Obe dvě víme, že to není pravda, ale i když při milování, pokud se to dá nazvat milování, myslíš na ženy, neznamená to, že musíš být hned lesbička.“
Elizabeth se od té ženy malinko odtáhla.
„Já miluju Roberta, teda milovala jsem ho. Kdybych ho nemilovala, tak bych si ho přece nikdy nevzala!“
„Takže si na ženy nikdy dřív nemyslela, nepřitahovali tě víc, než by měli?“
„Ne…,“ zamumlala, ale to nebyla pravda.
Vzpomínala si moc dobře, že když chodila na školu, mnohem víc se jí líbily holky.
Přitahovaly jí něčím, co nedokázala popsat.
Samozřejmě to nedala nikdy znát. Ona by tomu nedokázala čelit tak, jako tomu později čelil její bratr.
„Já… já…, proč mi to říkáte? Já vás neznám a i kdybych milovala ženy, tak jako můj bratr miluje, může, nemůžete po mě chtít, abych se milovala s někým, koho vůbec neznám.“
Ta žena k ní přisedla blíž a uchopila její ruce do svých.
„Dělej jenom to, co doopravdy chceš. Jestli mám odejít, odejdu,“ žena se chtěla zvednout, ale Elizabeth, které tlouklo srdce rychleji, než kdy předtím, si její tvář přitáhla blíž, zavřela oči a vzápětí tu druhou ženu políbila.
Ani jedna nechtěla tu druhou pustit a tak ten polibek trval možná dvě, tři minuty.
Nakonec Eli ty oči otevřela.
„Já miluju ženy, já miluju ženy…,“ zašeptala uchváceně
Ta druhá žena se dotkla jejich vlasů, tváře, úst, krků, prsou a při každém jejím dotyků zalil Eli nový dosud nepoznaný pocit.
Chtěla se svléknout, ale ta druhá zavrtěla hlavou.
„Ty se mnou nechceš….?“
„Ani nevíš jak moc ráda, ale nejde to.
Musíš to dokázat Eli, musíš to dokázat,“ žena se náhle začala ztrácet.
Eli po ní natahovala ruce.
„Co se to děje? Vrať se mi!“ volala zoufale, ale obraz té ženy za chvíli vyprchal.
„Ne! Neodcházej! Neodcházej, ode me!“ křičela Eli.
V tom ucítila, jak s ní někdo třese a volá její jméno.
Elizabeth se probudila a byla celá zpocená.
„Už jsem se bála, že s vámi není něco v pořádku,“ uslyšela nějaký ženský hlas.
„Já věděla, že mě neopustíš,“ zašeptala blaženě.
„O čem to mluvíte?“ nechápala sestra.
Eli otevřela oči a uviděla asi 50 letou malou, ale silnou ženu.
„Promiňte. Muselo se mi něco zdát.
„To asi ano. Soudím podle vaší zpocené tváře, že to nemohl být pěkný sen.
„Právě naopak. Jestli to byl sen, byl to ten nejkrásnější, který jsem kdy měla.
„Musíte jít se mnou paní Overová,“ požádala jí sestra, která se rozhodla její podivné chování raději nekomentovat.
„Proč, co se stalo?“
„Váš bratr na tom není dobře a jeho přítel je na tom ještě hůř.“
„Můj bože. Kde jsou?“
„Pan Denvery je na operačním sále a váš bratr pan Rhodes, sedí v čekárně a nic nejí, nepije, nemluví, jen zírá před sebe.
„Musím rychle za ním. Jestli v tomhle stavu zůstane dlouho, už ho nic nezachrání!“
„Ono se mu to už někdy stalo?“
„Ano. Jednou ano, ale podruhé už se to nesmí stát!“
Chtěla se postavit, ale musela si zas sednout, protože se jí motala hlava.
„Jste si jistá, že to zvládnete. Eli se znovu, postavila a tentokrát se jí podařilo zůstat na nohou.
„Jo. Já to zvládnu. Doveďte mě k němu,“
„Opravdu to zvládnete?“
„Jistě, že ano,“ přisvědčila i přesto, že se jí hlava motala, viděla rozmazaně.
Sestra už nic neřekla, ale cestou ven z pokoje jí pro jistotu podpírala.
O několik minut později došly obě dvě do čekárny.
Jakmile ho Eli uviděla, věděla, že na tom není vůbec dobře.
Mel rozcuchané vlasy, zarudlé oči, v obličeji bledý.
„Vidíte? Je to horší a horší,“ zašeptala sestra.
„Děkuju. Já už se něj postarám.
„Hodně štěstí,“ sestra odešla.
Eli se nadechla a pak přistoupila k Filipovi, který jí nezaregistroval.
Dotkla se jeho ramene.
„Nechte mě být!“
„Filipe! To jsem přece já Elizabeth!“
„Ty mě nech obzvlášť!“
„Filipe. Já vím, že si myslíš, že je to moje i tvoje chyba…
„Kdybych se o tebe tolik nestaral, nemuselo to tak daleko dojít!“
„Je mi to moc líto, ale jsem si jistá, že se uzdraví, že ho zachrání!“
„Vypadni. Chci tady být sám!“
„Filipe ty už jsi přece sám..“
„A chci být sám i nadále, copak to nedokážeš pochopit?!“
„Ty jsi mi pomohl, když jsem to potřebovala a já teď pomůžu tobě.“
„Já ale nepotřebuji pomoct!“
„Nepotřebuješ? Podívej se na sebe! Měl by ses jít vyspat!“
„Já ale nepotřebuji spát a chci po tobě, jen jednu jedinou věc, nech me na pokoji!“
Ona se však nehodlala tak lehce vzdát.
„Vzpomínáš, co jsi mi říkal?“
„Proč mě nenecháš na pokoji?!“
„Protože jsi můj bratr a taky proto, že jsi mě tehdy taky nenechal a jen díky tobě, jsem si uvědomila, že Robert není pro mě ten pravý, i když to musely odnést vlasy!“
Jde o to Filipe, že ty jsi to, nesmíš vyčítat! Rupert tě miluje a ty miluješ jeho a malá hádka vaší lásku nezničí!“
„Jenže on je na operačním sále a možná umře a to jen proto, že jsem byl takový idiot!“
Elizabeth s ním zatřásla.
„Ty nejsi idiot. Když jsme byli malý, choval ses občas jako idiot, ale to bylo kdysi.
On bude žít! Rozumíš mi?!“
Filip zvedl hlavu a Eli v jeho očích viděla třpytit se slzy.
„Slibuješ?“ zeptal se tiše.
Přikývla a o pár vteřin později ho objala.
„On neumře bratříčku, on neumře…“

Robert vstoupil do nemocnice a zamířil k sestře, která měla na starost příjem.
„Dobrý den. Můžete mi prosím říct, kde leží pan Denvery?“
„Vy jste?“
„Jsem jeho blízký přítel.“
„Je mi líto, ale k panu Denverymu nemůžete.“
„Proč, co se stalo?“
„Právě ho operují.“
„Ach tak. Můžete mi prosím říct, jestli je tu Elizabeth Overová?“
„Ano. Je v čekárně se svým bratrem, vy jste její…?“
„Jsem její manžel. Takže je v pořádku?“
„Ano. Jsem si jistá, že vás ráda uvidí.“
Robert se pousmál.
„Já jsem si taky jistý,“ a potom odešel.
„Zdvořilý sexy chlapík,“ zamumlala sestra.

Elizabeth a Filip stále seděli na těch samých židlích, na kterých seděli před několika hodinami.
Eli už od sezení bolel zadek, ale nechtěla odejít. Filip totiž vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit.
V tom Eli zakručelo v břiše a Filip to zaslechl.
„Nemusíš tady se mnou čekat. Já to zvládnu. Měla by ses najíst a především vyspat.“
„Já jsem toho naspala v poslední době až moc a ten hlad snad nějak vydržím,“ kručení se ozvalo znovu a bylo hlasitější.
Filip se maličko pousmál.
„Moc si vážím toho, že tu se mnou jsi, ale nesmíš zanedbávat ani jídlo ani spánek.“
„to říká ten pravý. Kdy jsi naposled jedl?“
„Už to bude pár hodin, ale me v břiše nekručí. Klidně si pro něco dojdi.“
„Já to zvládnu. Nemám v plánu se tady zhroutit, tím bych Rupertovi moc nepomohl.“
„Dobře. Za chvilku se vrátím, chceš taky něco přinést?“
Zavrtěl hlavou.
„Filipe. Musíš přece něco sníst.“
„budu jist, až budu vědět, že je Rupert v pořádku.“
Chtěla něco říct, ale když se na něj tak koukala, bylo ji jasné, že by ho nepřesvědčila.
„On to zvládne!“ zamumlala a pak odešla.
Filip si promnul unavené oči.
„On to musí, zvládnou.

Elizabeth kráčela nemocniční chodbou a přemýšlela, jak donutí Filipa, aby se najedl a odpočinul.
Chápala, že ho svírají obavy o Ruperta a taky výčitky, ale kvůli tomu přece neumře hlady.
Byla tak zabraná do svých myšlenek, že ani nezpozorovala, jak se k ní z protější strany blíží Robert.
Ten si jí všimnul už před několika minutami a pomalu k ní kráčel.
věděl, že Eli nad něčím přemýšlí a proto to vypadalo, že to bude snadnější, než, kdyby se musel prát s tím teplým bratrem.
Pohledem zkontroloval chodbu, nikdo nikde nebyl.
Pokud se mu jí povede odvléct dostatečně rychle, nikdo mu jeho plán nepřekazí.
„Mohl by jí pochopitelně zabít hned tady, ale bylo by to příliš rychlé a především by se tu mohl objevit nějaký nečekaný svědek a on věděl, že zbavit se nepohodlného svědka, je občas velmi těžké.
Elizabeth, která stále nic netušila, přistoupila k automatu, kde byly různé bagety.
Vytáhla peněženku, ze které vytáhla peníze, které chtěla hodit do toho automatu, ale v okamžiku, kdy se tu minci, chystala hodit, ozval se za ní Robertův tichý hlas:
„Jsem moc rád, že jsme se setkali takhle o samotě Elizabetko!“
Eli upustila minci a velmi pomalu se otočila.
„Jak si se sem dostal, co po mě chceš?!“
„Potom všem, co jsme spolu prožili, potom, co jsi mě posledně tak nečekaně opustila, se mě ptáš, co tady dělám?“
„Jestli ihned neodejdeš, začnu křičet!“
„Přece bys to neudělala svému muži, muži, kterého tak miluješ!“ Robert jí chytil za obě paže.
„Já tě nemiluji, stejně tak jako ty nemiluješ mě!“
„Ale to je moc velký omyl, beruško!“ Robert jí chtěl políbit, ale ona uhnula stranou.
„Já budu křičet!“ zopakovala znovu, ale jak se tak po té chodbě rozhlížela, nikoho poblíž neviděla.
„Jen si posluž sluníčko!“ zašeptal Robert a koleny přitiskl její kolena ke zdi.
„Co po mě chceš? Proč mě nemůžeš nechat být?!“
„Proč?! Protože máš teplýho brachu, který toho svého ptáka strká chlapům do prdele, protože jsi moje, protože jsi mě kopla do kouli a proto, že tak strašně rád ubližuji!“
Pokusila, z jeho sevření vykroutit, ale on jí držel velmi pevně.
„Tak co je, proč nekřičíš miláčku?!“
„Roberte. Já tě prosím, nech mě odejít a přísahám, že o mě nikdy neuslyšíš!“
Zavrtěl hlavou.
„Promiň broučku, ale obávám se, že to nepůjde.
„Mým klientům by se to nelíbilo.“
„Klientům, co tím myslíš?“
„Odkud myslíš, že mám tolik peněz, lásko?“
Elizabeth mlčela.
„Natáčel jsem všechno mazlíčku. Jak jsme se milovali, jak si mi ho kouřila, tebe ve sprše na záchodě, prostě kdekoliv v našem domě.“
„Nevěřím ti! Ani ty bys nebyl takové prase!“
„Já jen vydělávám kotě. Dokonce i tady mám mini kameru, na kterou můžu natočit, jak tady spolu šukáme!“
„My spolu nešukáme a už nikdy nebudeme, ty jeden zatracený prasáku!“
„No tak, no tak. Všem se to moc líbilo a chtěli by víc.
„Táhni ode mě ty hnusný prase!“ Eli do toho dala, veškerou sílu a podařilo se jí od sebe Roberta odstrčit.
„Tos neměla dělat!“ uhodil jí do tváře.
Zapotácela se.
„Nech mě na pokoji! Pomoc! Pomoc!“ začala křičet, ale Robert na nic nečekal a vrazil jí pěstí.
Elizabeth se svezla k zemi.
Robert jí zajel rukou pod kalhotky.
„Bože. Já mám takovou chuť si zašukat, ale není na to čas.
Zákazníci už čekají a není radno pokoušet jejich trpělivost.“
Vytáhl bezvládnou Eli na nohy.
Položil jí ruku kolem těla tak, aby to vypadalo, že Eli spí a pomalu s ní kráčel k východu.
Filip si mezitím začal dělat starosti. Bylo divné, že se tak dlouho nevrací.
Vytáhl telefon a chtěl jí zavolat, ale v tu chvíli se otevřely dveře a nich vyšel doktor, o kterém veděl, že operuje Ruperta.
Filip na toho doktora hleděl a pak jeho pohled sklouznul k mobilu a pak zase k doktorovi a znovu k mobilu.
Věděl, že by měl Eli zavolat, ale Věděl taky, že chce vědět, jak na tom Rupert je a zdálo se, že je ten doktor netrpělivý.
„Jestli máte nějaký důležitý telefonát, mohu přijít později.
„Ne. To je v pořádku,“ Filip zaklapl telefon.
„Jak je na tom?“
„Zvládne to, pane Rhodesi. Má vůli žít!“
Filip si zhluboka oddechl.
„Díky doktore.“
„Děkujte jeho vůli a bohu,“ pane Rhodesi.
„Jistě. Děkuji,“ zopakoval znovu.
„I já jsem rád, pane Rhodesi, ale teď me prosím omluvte.“
Doktor odešel a Filip vytočil její číslo.
Chtěl své sestře ihned tu skvělou zprávu sdělit, ale jak tak poslouchal vyzvání, měl čím dál tím divnější pocit.
Zaklapnul telefon a rozeběhl se k místu, kde měli ten automat.
Když tam doběhl, spatřil na zemi ležet telefon, který patřil jeho sestře.
„Elizabeth! Elizabeth!“ začal křičet.
„copak jste se zbláznil? Tady jste v nemocnici!“ ozval se nějaký rozzlobený ženský hlas.
„Promiňte, ale hledám svojí sestru.“
„Třeba je na toaletě.“
„Ne. Svůj mobil by tady nenechala ležet a…,“ náhle si všimnul snubního prstenu, který ležet opodál.
„Bože můj, Elizabeth!“
„Uklidněte se. Mohla ho ztratit.“
„Ne. Ona ho neztratila…,“ Filip nedokončil to, co chtěl vzít, protože si všimnul nějaké látky, která ležela o kus dál.
„Ne! Nesmí to být on!
Musím ihned na příjem.“
„Dobře! Hlavně prosím nekřičte!“
Filip jí už však neslyšel, neboť se řítil ze schodu.
„Ne! Ne! Opakoval si pořád dokola.
Nakonec doběhl k sestře, se kterou před několika minutami mluvil Robert.
„Kam se to ženete? Tady nemůžete pobíhat!“
„Moc se omlouvám. Hledám svojí sestru!“
„Vaše sestra před malou chvilkou odešla se svým manželem.“
„Jste si tím naprosto jistá?!“
Ta žena se zatvářila dotčeně.
„Samozřejmě, že ano. Říkal mi to. Je to škoda, byl to fešák!“
A co Elizabeth, jak se chovala?“
„No opírala se mu o rameno. Bylo to tak rozkošné.“
Filip vyběhl ven, ale Roberta ani Elizabeth nikde neviděl.
Vrátil se zpět k té sestře.
„Jak je to dlouho, co odešli?“
„asi pět minut, proč?!“
Zatočila se mu hlava, podlamovaly se mu kolena.
Před pěti minutami mluvil s doktorem, před pěti minutami jí chtěl zavolat, ale nezavolal.
„Nevíte, jestli odjeli autem?“
„Jistě. Takovým pěkným. Proč se ptáte?“
„Omluvte me,“ vyběhl znovu ven, ale bylo mu víc než jasné, že Robert s Eli odjel.
Elizabeth kde jsi, kam tě ten parchant odvlekl?!“
O několik vteřin později k němu dolehlo.
„Doktor Simons, doktor Simons okamžitě na pokoj 206.“
„Tam přece leží Rupert, co se stalo?
Prosím Rupert ne! Prosím Rupert ne!“ z očí mu vytryskly slzy, kolena se mu podlomila a on klesl na zem.

Je to opravdu jak ze života, čte se to dobře, vůbec nevadí, že to není ze SN.
Dost drsný i dost dojemný

Janča. To me teší. Zažil jsem něco podobného jako chudinka Elizabeth, takže se dovedu do nečeho takového vcítit. Ješte to pokračuje:)

O několik hodin později se Elizabeth probrala.
Sice toho vzápětí litovala, ale bylo jasné, že nemůže předstírat, že spí, protože by jí na to Robert zcela jistě neskočil.
Pokusila se vstát, ale velmi brzo jí došlo, že to asi nebude možné, vzhledem k tomu, že byla přivázaná k posteli.
Zaškubala provazy, ale v duchu věděla, že je to marné, jelikož, když Robert něco nebo někoho přivazoval, dělal to velmi důkladne.
O chviličku později ji ovanul chlad a ona spatřila otevřené okno, a když nadzvedla hlavu, došlo jí, že je jen ve spodním prádle.
„Panebože, co se mnou chce dělat?“ blesklo jí hlavou.
Pak si vzpomněla na to, jak jí ještě v nemocnici říkal o těch klientech, o tom, že jí, natáčel kdekoliv mohl.
Otřásla se hnusem.
„Jestli na me někdo šáhne…,“ nechtěla to ani domyslet.
Zaposlouchala se, ale kromě svého vlastního dechu, nic jiného neslyšela.
Musím se odtud dostat, přece ze mě neudělá, žádnou sexuální oběť, to měl raději zabít, proč já hloupá, už dávno neposlechla Filipa?“
Znovu se pokusila z těch provazů vykroutit, ale nemělo to smysl.
Pokud mohla soudit, vypadalo to, že místnost, ve které byla je značně velká, ale kromě postele, na které byla, stolu, jedné komody a jedné skříně, tu nic jiného nebylo.
Skrz otevřené okno proudil do místnosti chladný vzduch, ale více než chladu, se bála, že může každou chvíli někdo přijít a začít s ní dělat nějaké strašné věci.
Robert jí už ukázal, co dokážou surovci, ale i přesto měla pocit, že to není všechno.
Pootočila hlavou doprava a na židli, která od ní byla asi dva metry, uviděla ležet její mobil.
Zaplavil jí pocit naděje, kdyby na ten mobil dosáhla, mohla by zavolat policii.
Napnula všechny své síly, zuby měla stisknuté, ale ani tak se k tomu mobilu nedokázala přiblížit.
Nejen, že se těch provazů nemohla zbavit, ale ještě k tomu jí přitom natahování, způsobovalo nemalé bolesti.
I přes tu bolest to zkoušela znovu a znovu, ale asi po pěti minutách to musela vzdát, už na to prostě neměla sílu.
„Já se odtud musím dostat! Já se odtud musím dostat!“ mumlala, ale tělo už jí neposlouchalo.
Nakonec to vzdala úplně a jediné, co dalších deset minut dělala, bylo, že zírala na bílý strop.
Náhle se ozval nějaký zvuk a to jí probralo.
Když se ten zvuk o maličkou chviličku později ozval znovu a jí došlo, že se to otvírají dveře.
„Ať je to někdo, kdo mě přišel zachránit, ať je to někdo, kdo mě přišel zachránit!“ modlila se v duchu, ale čím víc se ty dveře se skřípotem otevíraly, tím víc jí bylo jasné, že ten nebo ti, kdo vcházejí dovnitř, jí určitě nechtějí zachránit.
Jako první vešel, který když viděl, že je Elizabeth vzhůru se maličko pousmál a poté se otočil dozadu a začal něco šeptat:
Elizabeth natahovala uši, jak jenom mohla, ale stejně jí to nebylo nic platné.
Nakonec Robert ty dveře zavřel, otočil se a pomalu k ní kráčel.
„Jak si se vyspala, krásko?“
„Co po me chceš? Ihned me pust!“
„To asi těžko. Vzpomínáš si, co jsem říkal o naších, klientech?“
„Ty prasata se mě nikdy nedotknout!“
Robert nesouhlasně zamlaskal.
„Víš moc dobře, že o tom má krásko, nerozhoduješ.
„Proč jsem svázaná, bojíš se, že by je mohla kopnout mezi nohy?“
„To ano ne, ale klienti mají rádi, když je žena bezbranná, když si s ní můžou dělat, cokoliv chtějí.“
„To neuděláš!“
„Jsi si tím tak jistá?“
„Jsem přece tvoje žena, a i když se nemilujeme, nemůžeš mi něco takového udělat!“
„To víš, že můžu. Potřebuji prachy a takhle je získám velmi rychle.
„Na co potřebuješ peníze?“
„Do toho ti nic není, jsem si jistý, že se ti to bude nakonec líbit.“
„Proboha Roberte! Pust me! Pust me!“ Elizabeth se marně pokoušela vysvobodit své ruce z provazů.
„Být tebou tak s tím přestanu.“
„Udělám vše proto, abych se jim zhnusila.“
„Tak to bys musela udělat, ještě mnohem víc, protože někteří ty pánové, si rádi hrajou s noži.“
Eli vytřeštila, oči.
„To nemyslíš vážně?!“
„Tak vážně, že vážněji to nejde.“
„Prosím, Roberte. Udělám cokoliv, cokoliv budeš chtít, jen je sem nepouštěj!“
Robert, který pomalu kráčel ke dveřím, se otočil.
„Na to jsi měla myslet mnohem dřív,“ a poté se otočil a odešel.
„Roberte, prosím! Roberte, prosím!“ křičela Elizabeth, ale on už se nevrátil.
Dveře se sice o několik vteřin později otevřely, ale na prahu nestál Robert, ale nějací dva středně vysocí muži, kteří měli na hlavách kukly a v rukách drželi nože.
Jeden z nich zavřel dveře a druhý se k ní přiblížil.
„Nech te me být!“ pokusila se toho muže udeřit mezi nohy, ale nešlo to.
„Ty se mi líbíš,“ promluvil muž, co byl skoro u ní.
„Pustte me a já nikomu neřeknu, že jsem vás viděla, já nic nikomu neřeknu.
„Je mi to líto, ale já si za tebe zaplatil a to dost hodně,“ muž se k ní sklonil
„Prosím! Neubližujte mi! Prosím!“
„Já neubližuji, já si jen rád hraji,“ a potom přiblížil svůj nůž k jejímu břichu.
Elizabeth z očí vytryskly slzy.
„Já vás prosím, nedělejte!“
Muž jí položil prst na ústa.
„Nemusíš mít žádný strach, já vím, moc dobře, co dělám,“ a poté jí tím nožem rozříznul podprsenku.
Elizabeth cítila ten studený dotek, jak jí ten nůž sjíždí plochou stranou po břichu.
„Chtěla to zkusit ještě jednou, pokusit se jí uprosit, ale druhý muž jí nedal šanci, zalepil jí ústa páskou.
Muž, který jí sundal podprsenku, položil nůž na židli, na které už ležel mobil a pak si pomalu sundal kuklu.
Elizabeth začala mumlat, trhat provazy, oči mela ještě víc rozšířené, ale nebylo jí to nic platné.
„Jsem moc rád, že tě zase vidím, sestřičko…“
Filip sedel na zemi. Bylo mu jedno, že je ta země studená, nezáleželo mu na tom, že ho musí lidé, kteří se chtěli dostat do nemocnice obcházet, bylo mu úplně fuk, jestli svítí slunce nebo třeba prší.
Jen tam prostě seděl a zíral před sebe.
Někde uvnitř něho, cosi křičelo, ale on to nevnímal.
Nevnímal ani to, že s ním někdo třese, jako by nebyl duchapřítomný.
„Co se mu stalo?“ zeptala se sestra, která byla až doteď na příjmu.
„Nemám tušení, ale tady ho nechat nemůžeme,“ odpověděl jí mužský hlas.
„Jenže on se nechce zvednout a násilím ho k tomu nemůžeme nutit.“
„to je pochopitelné, ale myslím, že už vím, jak ho probrat.“
„Jak pane doktore?“ chtěla vědět sestra.
„Vy se vraťte na příjem, čeká tam na vás dost lidí.
Sestra ač nerada se otočila a vrátila se zpátky do nemocnice.
K Filipovi pokleknul doktor, který operoval Ruperta.
„Pane Rhodesi, slyšíte mě?“
„Filip ho slyšel, ale nereagoval.
„Pane Rhodesi. Já vím, že me slyšíte. Měl byste jít za svým přítelem, jsem si jistý, že vás moc rád uvidí.
„Co je mu?“ zeptal se Filip téměř neslyšitelně.
„Vyskytly se menší komplikace s jedním přístrojem, ale co se týče pana Denveryho, tak ten už je v pořádku a opravdu by vás rád viděl.
„Musím najít svojí sestru,“ zamumlal Filip.
„Vaší sestru? Myslíte tu ženu, co s vámi seděla v čekárně?“
Filip němě přikývnul.
„Nevím nic o tom, že by byla operována.“
Filip zvedl hlavu.
„On jí unesl.“
„Kdo?“
„Její sadistický manžel.“
„Jste si jistý?“
„Jistě, že ano a já nevím, co mám dělat.
Chci být s Rupertem, chci ho poprosit o odpuštění, chci s ním trávit, co nejvíce času, ale také chci zachránit svojí sestru, vyrvat jí ze spáru, toho sadistického šílence.“
„Podle sestry, která měla na starost příjem, to nevypadalo, jako únos.“
„To je právě to. Na to je moc chytrý, ale vím, že jí unesl, nemá na ruce svůj snubní prsten a ten by nikdy nedala pryč, patřil naší babičce.
„Dobrá. Já vám věřím, pane Rhodesi a až vejdeme do nemocnice, zavoláme policii a ta toho muže jistě najde.“
Filip zavrtěl hlavou.
„I kdyby ho našli, bude nejspíš pozdě.““
„Musíte jim věřit.“
Filip se pesimisticky zasmál.
„A kolikrát jste jim věřil vy, kolikrát vám našli někoho, kdo byl vašemu srdci blízký, kolikrát ho nebo jí našli živé?“
Doktor několik vteřin mlčel a pak řekl:
„Každý nemá to štěstí, ale to neznamená, že to tak musí dopadnout pokaždé.
Filip nic neříkal, jen stále hleděl před sebe.
Na doktorovo rameno začaly dopadat kapky.
„Pane rhodesi. Dovedu si představit, jak to pro vás musí být těžké, ale žádám vás, prosím, pojďte se mnou, za chvilku začnu pršet a jestli tu budete nadále takhle sedět, hrozí vám vážné onemocnění.
„Děkuji vám, ale já zůstanu tady. Jsem vám moc vděčný, že jste zachránil Ruperta i za to, že nás neodsuzujete, ale chci zůstat tady.“
„Co se týče vašeho, přítele a jeho stavu zachránil bych ho, i kdyby byl, já nevím třeba Marťan a ohledne vaší orientace. Přiznám se, že mi to trvalo nějaký ten čas, ale můj jediný syn je gay a já jsem se s tím musel smířit, pokud jsem o něj nechtěl přijít a to jsem vážně nechtěl a v podstatě, jsem pochopil, že za to nikdo nemůže a nikdo nemá právo je za to odsuzovat.
Pochopitelně, jsou lidé, kteří tak budou činit a nikdy tyhle předsudky nezmizí, ale já k nim nepatřím.“
„Ještě jednou vám za všechno děkuji, ale měl byste jít, pacienti vás potřebují.
Doktor si povzdechl.
„Jste jeden z těch, které zřejmě nelze přesvědčit.“
„Já bych to zkusil, jestli to dovolíte,“ ozvalo se nedaleko od nich.
Doktor i Filip pohlédli před sebe a spatřili Ruperta, který se opíral o nějakého muže a v obličeji byl trochu bledý.
Doktor vyskočil.
„Co tady děláte, pane Denvery? Mel jste ležet v posteli!“
„Omlouvám se, ale nemohl jsem.“
„Proč jste nemohl, uvědomujete si, že můžete začít znovu krvácet a co vy, jak jste ho sem mohl dovést, pane Orvene?!“ obrátil se na muže, který Ruperta podpíral.
Ten omluvně pokrčil rameny.
„Neměl jsem na výběr. Pan Denvery do mě pořád hučel a vyhrožoval, že když mu nepomůžu, tak vyskočí z okna, že prý jeho přítel potřebuje pomoct.“
„To byste neudělal, že ne pane Denvery?“
„Filip, potřebujeme mojí pomoc a těžko mu můžu pomoc z postele.
„Já vás chápu, ale vystavujete se velkému riziku!“
„Já vím. Cítil jsem však, že s Filipem není něco v pořádku, věděl jsem, že mu musím pomoct.“
Doktor se chtěl zeptat, jak to mohl cítit, když je jeho pokoj až ve druhém patře, ale nakonec pouze řekl:
„Jste dospělý a já vám nemůžu nic přikázat, ale žádám vás, buďte, co nejvíc opatrný.
„Slibuji, doktore, že se pokusím nevykrvácet.“
„Hodně štěstí,“ popřál mu doktor a potom odešel.
„Můžete taky odejít?“ požádal Rupert muže, který ho sem dovedl.
„Myslím, že bych tu měl zůstat, kdybyste mě potřeboval.
„Já to zvládnu, děkuju moc.“
„Dobře. Kdybyste něco potřeboval, zavolejte,“ a poté odešel.
Oba dva na sebe hleděli, na vlasy jim dopadaly kapky deště.
Nakonec jako první promluvil Filip.
„Proč si přišel, Ruperte?“
Rupert pokleknul, i když mu to způsobovalo nemalé bolesti.
Vzal Filipa za ruce a pohlédl mu do očí.
„Proč si myslíš, Filipe rhodesi, že jsem přišel?“
„Aby si mi řekl, že už mě nechceš nikdy vidět?“
„Kdyby to tak bylo, myslíš, že bych ti to přišel říct osobně?
„Proč si sem přišel, ty Filipe?“
„Miluju tě a chtěl jsem se ti omluvit.“
„Rupert přiblížil svojí tvář k jeho a zašeptal:
„Já přišel proto, že tě miluju a že jsem chtěl žádat o prominutí.“
„Ty, proč?“ nechápal Filip.
Rupert ho jemně políbil na tvář.
„Protože až tady jsem si uvědomil, jak málo jsem ti byl oporou.“
„To přece není pravda. Nebýt tebe tak…“
„Ono je to oboustranné, ale nepochopil jsem, jak moc tě tvá sestra potřebuje. Nedošlo mi, že i kdyby se mu nakrásně postavila, on byl na ní příliš silný.
„Za to se přece nemusíš omlouvat. Já jí chtěl pomoct, ale přitom jsem zapomněl, že mám po boku tak úžasného muže, ke kterému jsem se zachoval hrubě, když…“
Rupert mu položil prst na rty.
„Už nic neříkej,“ a poté ho políbil na rty a jejich polibek byl dlouhý a vášnivý.
Když se od sebe konečně odtrhli, Filip rozechvěle zašeptal:
„Tak rád bych tu teď s tebou byl, dotýkal se tě, líbal tě, ale musím…,“
„Musíš najít a zachránit svojí sestru,“ dokončil za něj tiše Rupert.
„Moc rád bych šel s tebou, ale…,“ Rupertova tvář se zkřivila bolesti a on se zakymácel.
Filip ho včas zachytil.
„Teď tě přece neopustím!“
„Ty musíš. Tvá sestra tě potřebuje, a jestli mě miluješ tak jak tvrdíš, najdeš jí, zachráníš jí a ten chlap, dostane to, co si zaslouží.
Filipovi po tváři stékaly slzy a rty se mu chvěly.
„Já jí najdu, zachráním a pak se vrátím k tobě a už tě nikdy neopustím!“
„Já vím, ale už běž,“ zašeptal Rupert slabě.
Filip se dotknul místa, kde byl Rupert bodnut a došlo mu, že cítí krev.
„Panebože! Panebože! Tohle mi nedělej! Doktora! Zavolejte prosím doktora!“
Z nemocnice vyběhl doktor a za ním muž, co sem dovedl Ruperta.
„Co se stalo?!“
On…, on…, on krvácí!“
„Přineste sem rychle nosítka a uvolněte operační sál!“
„Já jdu zachránit svojí sestru, ale vrátím se a vás prosím, zachraňte ho!“
„Udělám, co budu moc, pane Rhodesi, ale vstal z té postele příliš brzo…“
„Filip se otočil a v duchu se pomodlil:
„Ať to zvládne! Já nechci, aby umřel…“
„On neumře nebo neměl by,“ ozval se vedle něho ženský hlas.
Filip pootočil hlavu a spatřil ženu, co se líbala s Elizabeth.
„Kdo jste a jak to můžete vědět?“
„Miluju vaší sestru a jsem si jistá, že to váš přítel zvládne…“
„Milujete mojí sestru, ale ta přece miluje…“
„Nevím, jestli mě miluje, ale vím, že jí nejsem lhostejná, ale pochybuji, že byste se chtěl bavit zrovna teď o její sexuální orientaci.“
„Jistě, že ne, jen mě to…“
„Pojďte za mnou,“ pobídla ho ta žena.
„Vy víte kde je?“
„Myslím, že mám tušení, pane Rhodesi.“
Filip naposledy pohlédl k nemocnici a pak přikývl.
„Veďte mě.“

Elizabeth na svého bratra zírala dobrých pět minut.
„Co tady děláš? Myslela jsem, že jsi…,“
„Myslela jsi, že jsem v blázinci? Jak vidíš tak nejsem.
„Oni tě propustili?“
Její bratr se zasmál.
„Ne. Kdyby bylo po jejich, drželi by me tak nejspíš do konce mého života!“
„Vím, že to tam není příjemné, ale sám dobře víš, že jsme to museli udělat.“
„Nic jste nemuseli! Udělali jste to vy mí vlastní sourozenci, jen proto, že jste me nechápali, báli jste se mě!“
„My jsme se ti snažili pomoct, ale ty sis nedal říct.“
Její bratr jí uštědřil prudkou facku.
„Vy jste mi jen záviděli, záviděli jste mi, že jsem vyvoleným, že naslouchám bohu, že jeho prostřednictvím vykonávám to, co mi bylo uloženo.“
„Ty mučení říkáš úkol? Pochybuji, že ten tvůj bůh chtěl, abys týral zvířata a pak lidi, aby si je svazoval, pálil na tele cigarety, nechal je topit nebo dusit!“
„Mlč ty mizerná, nevděčná couro!“
Podařilo se ti najít někoho tak skvělého jako je Robert a ty ho nemiluješ?!“
„Já nemiluju jeho a on nemiluje mě.“
„Mlč! Proč ho nemiluješ? Chtěla bys jiného nebo jinou?
Jsi snad taky teplá jako náš ubohý bratr, který nám dělá jen ostudu!“
„On nám nedělá ostudu a ano, já nejspíš miluju ženy a nejsem teplá, ale lesbička, zkus si to natlouct do své zabedněné hlavy!“
Nechtěla takhle vybouchnout, zvlášť, když byla v tak nepříjemné situaci, ale nedokázala to v sobe dusit.
Její bratr od ní poodstoupil.
„Neměl jsem ti tu pásku sundávat ty lesbická, děvko.“
„Já jsem možná děvka, ale ty jsi pomatený blázen Markusi!
Pusť mě a já ti slibuji, že společně najdeme někoho, kdo ti od těch bludu pomůže!“
„To nejsou žádné bludy!“ zařval Markus a třísknul mobilem o zem.
„Dobře. Tak tedy nejsem, ale nemůžeš mě tady držet, jsem tvoje sestra.“
„Moje sestra?“ Zachechtal se. Moje sestra stejně jako můj ubohý bratr, zemřeli v den, kdy mě předali do rukou toho psychiatra, který se mi snažil namluvit, že to nejsem pokyny od našeho pána, ale jen představy, pouhopouhé představy.
Elizabeth bolela tvář, hlavou se míhaly myšlenky, snažila se na něco přijít, ale nešlo to, žádná spásná myšlenka nepřicházela.
Chceš vědět, proč už tam nejsem, chceš vědět, jak se mi podařilo utéct?!“
Elizabeth zahlédla v jeho očích onen lesk, který mel její bratr Markus v očích, pokaždé když se ztrácel mimo realitu.
„Ne. Chci aby si mě pustil, prosím Markusi!“
„Já ti to tedy povím, když na tom tolik trváš,“ zamumlal nepřítomně Markus, který nejspíš její prosbu ani neslyšel.
„Prosím. Pomožte mi vy!“ obrátila se na toho druhého muže, který tam nehybně stál.
„Platí me a já dělám, co po mě chtějí,“ byla jeho odpověď.
„Copak nevidíte, že není při smyslech, on mě zabije, jestli ho nezastavíte!“
„Dělám jen to, za co jsem placen,“ zopakoval ten chlap.
„Prosím!“ Elizabeth se pokusila posadit, ale ty provazy jí to nedovolovaly.
Zařezávaly se jí do kůže, nešlo to vydržet.
„Jednou, když zase přišel s těmi svými kecy, o tom, že jsou to jen mé představy, že ke žádný bůh nepromlouvá, využil jsem toho, že dovnitř vešla nějaká ženská, která s ním nejspích píchala, vzal jsem ze stolu lampičku a udělal jsem přesně to, o co me můj pán požádal, roztřískal jsem mu jí o hlavu.
Snažil se bránit, přivolat zřízence, ale já mu nedal šanci, znovu a znovu jsem ho tou lampičkou udeřil a dělal jsem to tak dlouho, dokud mu ta jeho hnusná lebka nepraskla a on se nezřítil k zemi. Bože můj tolik krve tam bylo a pak jsem přiskočil k té ječící ženské, přitiskl jsem jí ke zdi, vydloubnul jsem jí oba oči a pak jsem vyskočil oknem a nikdo, nikdo mě nechytil!“ Na Markusove tváři se objevil slastný úsměv.
Elizabeth se otřásla a pohlédla na toho druhého muže, jehož tvář však nevyjadřovala žádný pocit, ani jakýkoliv zaškub.
„Co jsi to za zrůdu Markusi?!“
„Já nejsem zrůda a nemluv na mě, hovořím se svým pánem!“
Vyděšená Elizabeth sledovala, jak se jejímu bratrovi protočili oči a on začal o chviličku později cosi mumlat.
„Jistě můj pane, udělám, co budete chtít, ne není to žádný problém.“
„Co chceš dělat Markusi, co se to tvé hlavě děje?“ chtěla vědět Elizabeth, ale on jí neodpověděl.
Naznačil cosi tomu druhému a ten bez jediného slova, vytáhl z kapsy cigaretu a zapalovač.
Elizabeth zbledla.
„To neuděláš! Jsem tvoje sestra!“
„Co si můj pán přeje, to taky dostane,“ odtušil Markus a pak poodstoupil dozadu.
Pochopila, že svého bratra nepřesvědčí a tak obrátila svojí pozornost k druhému muži, který právě zapálil onu cigaretu.
„Co s ní chcete dělat? Nechcete jí doufám pálit na mém těle, že ne?!“
„Dělám to, za co dostanu zaplaceno,“ odtušil ten muž.
„Nedělejte to! Můj bratr je šílenec!““Necukejte sebou a bude to mnohem méně bolet.
„To nemůžete! Přestaňte s tím!“ Elizabeth sebou mrskalo, ale vypadalo to, že s tím ten muž počítal, protože jí chytil obě dvě ruce a ten provaz ještě více utáhnul.
„Já vás varoval,“ zamumlal a poté přiblížil tu cigaretu k jejím prsům.
„Na prsa ne! Prosím na prsa ne!“ křičela Eli, ale ten muž to vůbec nevnímal.
Eli cítila kouř, žár, který vycházel z cigaret, zdálo se, že se musí každou chvíli dotknout jejího prsů a spálit jí ho, ale v okamžiku, kdy se jí ta cigareta téměř dotýkala, ozval se odněkud strašlivý, téměř nelidský výkřik a vzápětí se rozrazily dveře a na prahu se objevili dvě osoby.
„Ty zaječel Markus! Ty si se sem opovážila přijít?!“
„Ano Markusi! Jsem to já!“Elizabeth, která byla na pokraji mdloby, spatřila ženu, se kterou se líbala.
Ta žena byla celá od krve stejně jako Filip, který stal vedle ní.
„Filipe…, jak si se sem dostal, proč si celý od krve?“
Filip jí však nemohl odpovědět, protože začal Markus řvát:
„Zabij je! Zabij je! Muž, na kterého křičel, se však nepohnul.
„Jsi snad hluchý? Přikazuji ti, aby si je zabil!“
Muž se však stále nehýbal.
Markus k němu vztekle přiskočil a udeřil do tváře.
„Slyšíš mě? Chci, aby si je zabil! Chci, aby si je zabil!“
„Markusi přestaň! Vzpomeň si o čem, jsme spolu naposledy mluvili,“ ozvala se ta žena.
„Ty mlč! Tebe já nebudu poslouchat!“
„Co se to tady děje?“ chtěl vědět Filip, ale ta žena mu nevěnovala pozornost.
„Vím, že je to pro tebe těžké, vím, že ho za to nenávidíš, ale on už je mrtvý!“
„Nech mě být! Nech me sakra být!“
„O co tady jde, o kom to tady mluvíte?“
Žena přistoupila k Markusovi a položila mu ruku na rameno.
„On už je mrtvý, už ti to nikdy neudělá!“
Markus mel stisknuté rty, celý se třásl.
„On je tady! Vím, že je tady a mluví ke mně, chce, abych to dělal!“
„On tady není! Věř mi! On už tu dávno není! Je mrtvý, už ti nikdy neublíží!“
„Nevěřím! Je tady pořád je tady! Nutí mě, abych to dělal, chce po mně, abych jim, ubližoval a já jim musím ubližovat!“
Žena ho objala a zašeptala:
„Už je to pryč! Přísahám, že je to pryč.“
Markusovi vytryskly slzy a vzápětí se mu podlomila kolena.
„Přísaháš? Přísaháš?!“
„Ano přísahám. Je to pryč!“
Filip, i když absolutně nic nechápal, osvobodil Elizabeth, která se mu vrhla klem krku.
„Moc ti děkuju, moc ti děkuji! Já se tak bála, tak moc jsem se bála…“
„Už je to dobré. Všechno už snad bude dobré.“
Elizabeth ho po chvilce pustila, oblékla si podprsenku.
„Kdo jste a o čem jste to mluvili?“
„Žena pohlédla na stále se třesoucího Markuse a poté řekla:
„Vašeho bratra zneužívali. Váš otec si, zval přátelé a on musel dělat vše, co chtěli.
Pálili na jeho těle cigarety, strkali mu hlavu do záchodové mísy a nutili ho k souloži.
„Panebože. To jsme nevěděli…“
„Krátce poté, co jsi se narodila ho zastřelili, ale jeho přátelé za Markusem chodili stále a pořád dokola mu opakovali, že je to přání jeho, že si to jeho otec přeje.“
„To je strašné a my jsme mu nepomohli, nechápali jsme ho.“
„Bude v pořádku. Časem se z toho snad dostane.“
„To je tak dojemné, že kdybych vás nenáviděl, možná bych vás nechal i žít,“ ozvalo se ode dveří.
Všichni tam pohlédli a spatřili tam Roberta, jak na ně míří zbraní.

Tohle je všechno. Doufám, že se to někomu líbilo

Rupert se ve své posteli zmítal. Zdál se mu velmi zvláštní sen.
Viděl sám sebe, jak kráčí po nějaké chodbě.
Před ním jsou nějaké rozmazané postavy, které na sebe křičí a pak zničehonic, se ozve, vystřel a jedna z těch postav, se kácí k zemi.
Poté všechno zmizelo a on se probudil. Srdce mu splašeně tlouklo, poraněné břicho ho bolelo.
Já vím, kde to je, vím, kde můžou být, musím znovu usnout, musím znovu usnout, ale ať se snažil sebevíc, spánek prostě nepřicházel.
Jako by ho něco nutilo být vzhůru, jako by to chtělo, aby tam šel.
On by tam šel moc rád, ale nebyl si jistý, jestli by to jeho tělo vydrželo.
Filipovi a ostatním by asi moc nepomohl, kdyby se před nimi zřítil k zemi a už nevstal.
Rupert asi minutu zíral do stropu a pak na to přišel.
Sám se tam nedostane, ale to neznamená, že by ho tam nemohl někdo dopravit.
Jenže kdo? Je v nemocnici a bylo nad slunce jasné, že nemůže po někom chtít, aby hned všeho nechal a jel s ním na místo, kde byl určitě Filip.
Na druhou stranu cítil, že jestli nic neudělá tak Filip, Elizabeth anebo ta žena zemřou.
I když jí neznal, vděčil jí za svůj život a Filip dokázal být někomu opravdu hodně vděčný.
Zazvonil na zvonek a čekal, až se někdo objeví.
O několik minut později, vstoupila do jeho pokoje sestra.
„Potřebujete, něco, pane Denvery?“
„Ano. Musím ihned mluvit s doktorem, který mě operoval.
„Obávám se, že to teď není možné. Doktor Simons je nyní plně vytížený.
„Prosím! Je to velmi důležité, potřebuji s ním mluvit!“
„Je mi líto, ale můžete to říct mě.“
„Já to musím říct jemu, přiveďte ho sem prosím!“
„Je mi to opravdu líto, ale nemohu ho k vám přivést.
Jestli nic nepotřebujete, musím jít za dalšími pacienty.
„Samozřejmě jen jdete. Já si za doktorem dojdu sám,“ Rupert, se namáhavě posadil.
„Co to vyvádíte, pane Denvery? Okamžitě si zase lehněte!“
„Já musím mluvit s doktorem Simonsem! Je to velmi důležité!“
„Už jsem vám řekla, že to teď není možné.“
„Já s ním musím mluvit, řekněte mi prosím, kde ho najdu!“
„Vy ale v tomhle stavu nesmíte, nikam chodit, stehy vám mohou kdykoliv prasknout a tentokrát, by už mohlo být pozdě!“
„Já vím, ale cítím, že Filipovi hrozí nebezpečí! Musím ho zachránit! Přiveďte sem prosím doktora Simonse. Já vás prosím. Kleknul bych si na kolena, ale nejsem si jistý, jestli bych to zvládnul.“
„Mějte přece rozum. Váš přítel je určitě v pořádku.“
„Ne. Vím, že mu hrozí nebezpečí, nevím jak, ale cítím to a musím za ním, ale bez doktora to nedokážu!“
Rupert se pokusil vstát, ale bodavá bolest, kterou cítil, mu to nedovolila.
„Sám moc dobře víte, že nejste schopen dojít, ani ke dveřím, tak Mějte prosím rozum a zůstaňte ležet v posteli!“
„Ne. Já za ním musím,“ Rupert se znovu pokusil vstát a znovu to nedokázal.
Sestra už začínala být zoufalá-
„Nenuťte mě, abych vám něco píchla!“
„To budete asi muset, protože já tam prostě musím jít!“
„Co se to tady děje?!“ ozval se ode dveří nějaký, mužský hlas..
Sestra se otočila a spatřila doktora Simonse.
„Díkybohu, že jste tady.
Pan Denvery si umyslel, že je jeho přítel pan Rhodes v nebezpečí a že ho musí za každou cenu zachránit.“
To není žádná představa. Cítím to!“
„Dobře! Hlavně se nejprve uklidněme.
Sestro, běžte, prosím říct doktoru Gregorovi, at se připraví na operaci místo mě.
„Proč pane doktore?“
„Prostě to udělejte a řeknete mu ještě, že si to s ním potom vyměním.
„Vy mu věříte a chcete s ním někam jet?“
„To není vaše starost. Udělejte to, o co jsem vás požádal.“
„Ano pane doktore!“ sestra stiskla rty a poté odešla.
„Co to zase vyvádíte? To chcete za každou cenu umřít?!“
„Ne. Chci jen zachránit svého přítele!“
„Váš přítel odtud může být hodně daleko!“
„Vím, že to může znít šíleně a klidně mě nechte zavřít, ale až potom, co ho najdeme a zachráníme!“
„Uvědomujete si, že jsem lékař a že si nemůžu jen tak odejít, na základě toho, že vy máte nějakou předtuchu?“
„Prosím, doktore Simonsi!“
Doktor Simons na něj asi minutu hleděl a pak se zeptal:
„Jste opravdu přesvědčený, o tom, že vašemu příteli něco hrozí?“
„Ano jsem. Pomůžete mi?“
„Udělám, co budu moc a o té psychiatrii si ještě promluvíme.
„Dovezte sem vozík,“ zavolal na chodbu.
„Ani nevíte, jak vám jsem vděčný.
„Zatím nic neříkejte a soustřeďte se.
Vaše tělo není na chůzi ještě připraveno. Měl byste ležet ještě nejméně 12 hodin, ale to je zřejmě nemožné, vzhledem k tomu, že chcete opustit nemocnici, už nyní.
Jsem si toho vědom, doktore a buďte si jistý, že vás zbavuji veškeré zodpovědnosti.
„O to mi nejde. Jde mi o vás a o vaše zdraví!“
„Já to zvládnu. Musím to zvládnout!“
Do pokoje vešel zdravotní bratr a před sebou tlačil vozík.
„Pomožte mi s ním,“ pobídnul ho doktor Simons.
„Jste si tím jist, doktore Simonsi?“
„Je to pacientovo přání? Vidíte v tom snad nějaký problém?“
„Ne. Samozřejmě, že ne,“ odpověděl ten muž a pomohl Ruperta zvednout a společně se jim ho podařilo posadit do vozíku.
„Jak jste na tom?“
„Stehy drží a bolest se dá vydržet
„Ještě si to můžete rozmyslet.“
„Nemůžu. Víte to vy, vím to i já.“
„Děkuju. Už se o něj postarám.“
Druhý muž přikývl a odešel.
Rupert s doktorem sjeli s výtahem do garáže.
Přijeli k doktorovu autu.
„Jak vás tam mám dostat a přitom nepoškodit stehy?“
Otevřete mi dveře, já už si nějak poradím.“
Doktor tedy ty dveře otevřel.
Rupert se nadechl a pak vydechl a rukama se o ten vozík opřel a po chvilce se mu podařilo vstát.
Bolest, kterou cítil v pokoji, tady byla ještě intenzivnější, připadalo mu, že ty stehy, musí každou chvilku prasknout, že mu z břicha začne téct krev, ale to se nestalo.
Nakonec se mu podařilo nasoukat se do toho auta i přes bolest, která mu svírala celé jeho tělo.
„Můžeme jet, pane, doktore.“
„Víte to opravdu jistě?“
„Ano. Vím kde je a vím, že si musíme pospíšit…,“ Rupertovi z očí vyhrkly slzy.
„Možná bychom se přece jen měli vrátit.
Rupert zavrtěl hlavou.
„Ne. Filip mě potřebuje. Slibuji, že to zvládnu.
„Snad víte, co děláte,“ doktor nastartoval.
Rupert na to nic neřekl. Pohlédl na pravou ruku, kterou mel ještě před chvilkou položenou na břiše.
Byla od krve.

„Co chceš dělat, Roberte, chceš nás všechny zabít?“ zeptala se Elizabeth bojovně a udělala krok k němu.
„Elizabeth vrať se!“ zavolal na ni Filip, ale ona ho neposlouchala.
„Vrat se na své místo, krasotinko!“ přikázal jí Robert, ale Elizabeth nejen, že ho neposlechla, ale udělala další krok.
„Elizabeth! Vrať se! Zavolal na ni Filip znovu, ale ani tenkrát ho nevnímala.
Filip chtěl jít k ní, ale žena, co stála vedle něho, ho chytila za rukáv.
„Ona to musí zvládnout sama.ů´“
„Co tím myslíte? Jestli udělá ještě jeden krok, on jí zabije!“
„Tak málo věříte své sestře?“
„O to tady nejde. Ten chlap je všeho schopný a zcela jistě se nebude rozpakovat, tu zbraň použít.
„Jen se dívejte a své sestře věřte.“
„To chcete, aby zemřela? Takhle vy dokazujete svojí lásku?“
„Ona se mu musí postavit. Víte to stejně dobře jako já.“
„To ano, ale ne teď a tady.“
„Už se stalo.“
„On jí zabije!“ Filip se chtěl té ženě vytrhnout, ale ta držela na místě.
Elizabeth mezitím udělala jeden, pak druhá, třetí a byla k Robertovi blíž a blíž.
Ten na ní mířil svojí zbraní, ale jeho ruka už nebyla tak pevná.
„Varuju tě. Uděláš ještě jeden krok a zastřelím tě!“
Elizabeth mu však pouze beze slova hleděla do tváře a vzápětí udělala další krok a její hrud se dotýkala hlavně té zbraně.
„Tak na co čekáš, Roberte, proč mě nezastřelíš, proč neukončím můj život, proč si nedokážeš, jak moc si dobrý?“
„Neprovokuj mě! Vrať se ihned ke svému teplému bratrovi!“
„Ne. Bud mě zabij anebo odejdi a nech nás navěky být!“
„Ona zešílela! Ona musela zešílet!“ mumlal Filip a snažil se tu ruku vykroutit, ale nedařilo se mu to.
„Nežádej mě o to dvakrát!“ Robert odjistil zbraň.
„Zabij mě a dokaž všem, co jsi doopravdy zač anebo si to přiznej, Roberte!“
„O čem to mluvíš, co si mám přiznat?“
„Ty moc dobře víš, Roberte? Já už vím, na co jsi měl ty peníze, které si po mě tehdy chtěl, už vím, proč tolik nenávidíš Gaye!“
„Co to na mě zkoušíš?!“ snažil si zachovat svou tvář, ale hlas se mu třásl.
„Vraťte se ihned zpátky nebo tě…“
„Nebo mě co Roberte? Nebo snad předhodíš svým homosexuálním přátelům, nebo mě budeš nutit, dívat se, jak spolu souložíte. Ty jím platíš peníze, aby tě nechali, ale doopravdy se ti to líbí, vzrušuje tě to, dělá ti to dobře, ale nechceš si to přiznat.“
„Drž už sakra hubu!“ zařval a udeřil jí do tváře.
„Co se to tam děje, o čem to tam mluví?“ nechápal Filip.
Elizabeth se rukou dotkla místa, kam jí uhodil.
„Poprvé to bylo ponižující, poprvé, když za tebou přišli, jsi moc a moc trpěl, ale pak když přišli znovu a pak zase, už ses nebránil, pochopils, že jsi gay…“
„Mlč! Ty děvko! Já nejsem teplý! Já nejsem teplý! Já nenávidím všechny ty teplouše a lezby!“
„Jenom proto, že si to odmítáš přiznat, že se bojíš, jak by na to reagovali lidé kolem tebe!“
Robert v obličeji celý rudý jí znovu uhodil a tentokrát tak prudce, že Elizabeth upadla.
„Já nejsem teplej. Já jsem na ženský!“
„S kolika ženami si se od doby, co za tebou začali chodit, miloval?
Se mnou? Ty tomu násilí říkáš milování!“
„Ztichni! Říkám ti ztichni!“ řval Robert nepřítomně.
Filip cítil, že má ruku zase volnou.
„Elizabeth! Uteč odtamtud! Elizabeth uteč odtamtud!“ křičel na ni.
Elizabeth se chtěla zvednout, ale uvědomila si, že si při pádu vyvrkla kotník.
„Já nemůžu vstát! Mám něco s nohou, uteč, Filipe! Uteč, Filipe!“
„Já tě tu přece nenechám s tím grázlem!“
„Ani hnout!“ zařval Robert a namířil na něj.
„Na ní jsem možná nedokázal vypálit, ale to samé nemůžu říct o tobě.
„Je to pravda? Je pravda, co Elizabeth říkala? Miluješ muže?“
„Drž hubu! Ona si vymýšlí! Co o tom můžeš vědět!“
„Já vás slyšela! Slyšela jsem vás, když sis myslel, žes mě zmlátil dostatečně na to, aby ti nepřekážela.
Já ovšem všechno slyšela.
To co jsi říkal, to co říkali oni a pak ty výkřiky!
„Za to se nemusíš stydět! To, že je gay si člověk nevybírá, na tom přece není nic špatného!“
„Ty snad nikdy neztichneš!“ Robert jí surově kopnul.
„Nech mojí sestru na pokoji!“ vykřikl Filip a Rozeběhl se k němu.
Robert stiskl rty a chtěl vystřelit, strefit se Filipovi přímo do srdce, ale v tu chvíli se za ním ozvalo:
„Nech ho na pokoji!“
Robert se otočil, a když viděl před sebou stát bledého Ruperta, který se sotva udržel na nohou, rozesmál se:
„A kdo mě zastaví? Ty, který si na pokraji smrti!“
„Nedovolím, aby si tady někomu z nás ublížil!“ řekl Rupert co nejsilnějším hlasem.
„Ty bys mi chtěl poroučet? Ty, který si jednou nohou v hrobě!“
„Nech je na pokoji!“ zopakoval Rupert, ale hned vzápětí se mu zatočila hlava a on měl co dělat, aby se udržel na nohou.
„Zabiju tebe jako prvního,“ Robert se rychle otočil a chtěl stisknout spoušť, ale to už ho za levou ruku, ve které držel zbraň, chytil Filip.
„Filipe! Běž od něj pryč! Zaječela Elizabeth!
Filipe pozor!“ vykřikl Rupert, který cítil, že mu stehy praskají.
„Já vám to říkal. Vy umřete!“ ozval se doktor.
„Zachraňte Filipa!“ zasípal Rupert a poté se mu podlomila kolena a on se zřítil na podlahu a kolem něho se začala vytvářet krev.
„Musím vás ihned vzít do nemocnice!“
„Musíte pomoct Filipovi!“ zasípal Rupert z posledních sil. Prosím!“
„Vypadni, ode mě ty stvůro!“ řval Robert a snažil se zbavit Filipa, ale ten ho držel pevně.
O vteřinku později k zápasícím mužům přiskočil doktor Simons a snažil se Robertovi sebrat tu zbraň, ale ten ho úderem lokte poslal k zemi.
Elizabeth se pokoušela vstát, ale nešlo jí to.
Pohlédla na ženu, kterou asi milovala a viděla, jak běží Filipovi, kterému už docházely síly na pomoc.
Byla od těch dvou mužů příliš daleko a tak mohla stejně jako Elizabeth, bezmocně sledovat, jak udeřil Robert Filipa do tváře a pak ještě jednou a znovu a Filip, kterému z nosu tekla krev, a téměř nic neviděl, se potácel na místě.
Rupert, který jakžtakž nabyl vědomí se mezitím, přiblížil k Robertovi natolik blízko, aby se mu mohl z čirého zoufalství zakousnout do stehna.
Robert vykřikl, celým tělem mu pulsovala bolest, žena se ho téměř dotýkala, ale on přesto dokázal zmáčknout kohoutek.
O vteřinku později ho ta žena srazila k zemi, ale už bylo pozdě.
Asi minutu bylo až hrobové ticho a pak začala Elizabeth vřískat.
Žena se otočila a pochopila.
Filip ležel na zemi a košile se mu zbarvovala do ruda.
„Neumírej, Filipe! Neumírej bratříčku! Jestli umřeš…, co já si tady bez tebe počnu, neumírej bratříčku!“
Robert, kterému tekla krev ze rtů tam jen, stál a smál se.
„Filipe…, Filipe, tohle mi nedělej,“ šeptal ztěžka Rupert, který se tam mezitím doplazil.
„Ty mi nesmíš umřít! Ty nesmíš umřít! Slyšíš tě! Já tě miluju a nechci tě ztratit! Filipe!“
Filip silou své vůle otevřel oči.
„Miluju tě, Ruperte a moc mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak skončilo, ale nemohl jsem dovolit, aby tě zabil!“
„K čemu mi je, žes mě zachránil, když sám mi umíráš?!“
„Já… já… jsem musel…, miluju tě, miluju tě a ty to zvládneš Eli, ty to zvládneš…,“ z úst mu začala vytékat krev.
„Tohle mi nedělej! Potom všem mi nemůžeš umřít,“ křičel Rupert, celý se třásl a z očí mu tekl proud slz.
Filip se pokusil usmát, ale podařil se mu spíše jen takový úškleb.
„Moc mě to mrzí. Chtěl jsem s tebou dožít stáří, ale…,“ už nikdy neřekl to, co chtěl říct.
Filip Rhodes vydechl naposledy.
„Ne!!! Vrat se mi! Vrat se mi má lásko!“ Rupert s Filipem třásl, ale bylo to marné.
Něčí ruka dopadla na jeho rameno.
„Je mi to moc líto!“
„Proč jste nic neudělal? Proč jste mu nepomohl?!“
„Já… nemohl jsem nic dělat. Bylo to…, je mi to moc líto!“
„Vaše lítost mi ho nevrátí! Vaše lítost mi Filipa nevrátí!“ Rupert s ním zatřásl.
„Ruperte! On nemohl nic dělat! Tohle nikomu nepomůže! Filip je mrtvý!“ zakřičela Elizabeth, které též stékaly slzi po tváři.
„Já vím, ale…,“ Rupertova tvář se zkroutila do bolestné grimasy.
„Musíme ho dostat co nejrychleji do nemocnice!“
„To asi těžko,“ ozval se Robert.
Než však mohl někoho z nich zabít, do místnosti vešlo pět mužů.
Když je Robert uviděl, smrtelně zbledl, zbraň mu spadla na zem.
„Prosím teď ne! Počkejte ještě chvíli! Já tu mám nějakou práci!“
Ti muži však očividně nehodlali čekat. Dva z nich ho uchopili za paže a začali ho táhnout do druhé místnosti.
„Já nejsem teplý! Já nejsem teplý! Já vám zaplatím!“ křičel, ale to ty muže nezajímalo.
Odtáhli ho do druhé místnosti, zavřeli za sebou dveře a Elizabeth, doktor a ta žena uslyšeli strašlivý křik.
Několik vteřin na sebe ohromeně zírali a pak doktor řekl:
„Každou chvíli tu bude sanitka. Musíme ho dostat ven!“
„A co Filip? Nemůžeme ho tu přece nechat jen tak ležet!“
„Oni se o něj postarají. Jemu už bohužel nemůžeme pomoct, ale určitě nechcete, aby umřel i pan Denvery!“
„Ne. Jistě, že ne!“ Elizabeth musela křičet, aby přehlušila Robertův křik.
Společně se jim podařilo donést krvácejícího Ruperta do sanitky, která s nimi velmi ryche vyrazila do nemocnice.
O několik minut později vstoupilo několik mužů do místnosti, do které byl odvlečen Robert.
Hned jak otevřeli dveře, bylo jim jasné, co se tu stalo.
Robert úplně nahý se krčil u zdi a celý se třásl.

O dva dny později.
Rupert otevřel oči a první, co si uvědomil, bylo to, že u jeho postele nesedí Filip.
Nadzvedl hlavu a očima projel celý pokoj, ale Filipa nikde neviděl.
V tom pokoji však přece jen někdo byl.
„Ruperte. Jsem moc ráda, že jsi vzhůru. Jednu chvíli jsme si mysleli, že už se nikdy neprobudíš.“
„My? Myslíš sebe a Filipa?“
Elizabeth sklon ila hlavu.
„Ty si na to nepamatuješ?“
„Na co?“ nechápal Rupert.
Elizabeth k němu přistoupila a dotknula se jeho ruky.
„Filip je mrtvý, Ruperte…,“ zašeptala tiše.
Rupertovi se před očima zatemnělo.
„To přece není možné, vždyť jsme spolu…,“ pomalu ale jistě si vzpomínal, co se vlastně všechno stalo.
Vzpomínal si na to, jak uprosil doktora, aby ho tam vzal, na to, jak se Filip s tím chlapem rval i na to, že ho ten chlap zastřelil.
V očích se mu objevily slzy.
Jak jsem na to mohl jen zapomenout?!“
Elizabeth ho objala.
„To není tvoje vina. Byl jsi na pokraji smrti.“
„Neměl jsem tam chodit! Nic jsem tím nedokázal!“
„To není pravda a ty to víš!
Kdybyste tam ty a ten m už nepřišli, nejspíš bychom byli už všichni mrtvý a to, že nakonec umřel Filip je…,“ Eli sklonila hlavu.
„Máš pravdu. Nešlo tomu zabránit, ale proč umřel on a ne já?“
„Přestaň, Ruperte! Myslíš, že by to bylo jiné, že by se snad Filip cítil lépe?
Strašně moc jsem si přála, abyste byli aspoň vy šťastní, strašně moc jsem vám to přála.
Pokud mel někdo umřít, měla jsem to být já, protože to já zatáhla Filipa do svých problémů, protože to já, jsem byla tak hloupá, že jsem se zamilovala do Roberta.“
„Přestaň! Jsme jak dva blázni, co si vzájemně vyčítají, že neumřeli, ačkoliv by tak nejspíš zachránili tomu, kterého milovali život.
„Eli si utřela slzy.
„Máš pravdu. Ať už uděláme anebo řekneme cokoliv, Filipa nám to už nevrátí.“
„To máš pravdu. Tak moc bych si chtěl myslet, že to všechno, byl jen hrozný sen, že se tu Filip každou chvilku objeví, ale vím, že to nebyl sen…“
Oba dva mimoděk pohlédli ke dveřím, ale Filip v nich nestál.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Rupert po chvilce ticha.
„Jsou to skoro dva dny.
„Už jste ho pohřbili?!“
„Ne. Chtěli jsme počkat na tebe a já se celou dobu modlila, aby si to dokázal, abyx si se vrátil.“
„Myslela jsi, že když mi umřel, ten, koho jsem vroucně miloval, že už nebudu chtít žít?“
Elizabeth němě přikývla.
„Máš pravdu. Nechtěl jsem žít, chtěl jsem umřít a být tam s ním, ale pak se cosi změnilo a já pochopil, že to nesmím vzdát, že nemůžu umřít.“
„Co myslíš tím, cosi se změnilo?“
„Já nevím. Měl jsem prostě pocit, jako by ke mně někdo mluvil.
„Možná to byl lékař, možná, že to byl Filip, ale tak nebo tak mi bylo řečeno, že nesmím umřít.“
Elizabeth na něj několik vteřin hleděla, rty se jí chvěly, oči se jí leskly.
„Jsi v pořádku?“
Propukla v pláč.
„On… on… mi tak chybí, byl tady vždycky, když jsem ho potřebovala, kdykoliv a já jsem ho jen využívala…“
„To není pravda. Filip tě mel rád a pomáhal ti zcela dobrovolně, protože věřil, že jednou pochopíš, že Robert pro tebe není ten pravý.“
„Já jsem to nezvládla, zklamala jsem…“
Rupert jí pohladil po vlasech.
„Tys to dokázala. Uvědomila sis, co je zač, dokázala ses mu postavit a co víc, pochopila si, jaká doopravdy jsi a koho vlastně miluješ.“
Eli si znovu utřela z tváře slzy.
„Jak to myslíš?“
„Mám na mysli tu ženu, co mé onehdy zachránila anebo se pletu?“
Maličko zčervenala.
„Zatím jsme jen přítelkyně…“
„Co není teď, může být později.“
Elizabeth se pousmála.
„To ukáže čas. Jsi dost silný na to, aby ses mohl zúčastnit Filipova pohřbu?“
„Na jeho pohřeb bych se i doplazil.“
Rupert si zhluboka povzdechl.
„Chybí mi. Tak moc, že to ani nedokážu popsat.
Mám pocit, že je to poprvé a naposled, co jsem prožil pravou lásku.“
„Říká se, že pravá láska přijde jen jednou, ale to neznamená, že nemůžeš časem najít někoho, koho budeš milovat, kdo ti bude stát po boku a s kým možná i zestárneš.“
„Možná, že ano. Možná, že se někdo takový najde a já s ním budu šťastný, ale nebude to Filip…“
Elizabeth pomalu přikývla.
„To nebude,“ a poté odešla.
Rupert vytáhl z kapsy pyžama Filipovi fotku, políbil jí a poté zašeptal:
„Nikdy na tebe nezapomenu, Filipe Rhodesi, nikdy!“

No to je teda krvavý a zase takový dojemný konec, tak jak má být.

Moc pěkná povídka! Mělo to vše, co si jen přát. Přečetla jsem to na jeden nádech, vůbec jsem se od toho neodtrhla. Bylo to pořádně napínavé. Pokud tam jsou nějaké tvé autobiografické prvky, jak jsi naznačoval, tak to je mi moc líto. Nic takového bych nikomu nepřála. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Tebe to minimálně posílilo k napsání této výborné povídky. Takže díky ti za ni.

To já dekuji tobe.