Samota

Právě se odhodlávám k (pro mě) novému kroku - a to zveřejnit sem svou krátkou povídku. Je to moje prvotina. Tak doufám, že mě neukamenujete. Včera jsem se po dlouhé době dívala na díl 22/2 - po jeho zkončení mě hned začalo vrtat hlavou, jaké by to bylo, kdyby se Sam nedověděl, že Dean za něho upsal duši. Tak jsem se z toho musela vypsat. No je to spíš popis Deanových pocitů. Tak doufám, že tím nikomu nepřivodím depresoidní stavy. Všem, kteří to budou číst, se omlouvám za gramatické chyby (já a čj - to nejde dohromady ). Budu se těšit na komentáře...

SAMOTA

„Tak ještě týden – nebo spíš už jen týden. Tolik jsem toho chtěl udělat, stihnout – nezvládnu to a už vůbec to nezvládnu sám – ale musím.“ Dean ležel v motelovém pokoji a přemýšlel. Čas se mu neúprosně krátil a on přestával věřit v zázraky. „Možná jsem mu to měl říct. Nemohl jsem. Bobby mně za to nenávidí – ale copak můžu Sammymu říct pravdu, copak mu můžu způsobit další bolest. Ne – asi opravdu nejsem tak silný, jak si ostatní myslí. Když jsem viděl bráchy výraz ve tváři, když umřel žlutoočko, věděl jsem, jak moc se mu ulevilo. Zabil jsem ho, zachránil jsem Sama – to je přeci můj úkol, táta mi to vždy kladl na srdce – vždycky to byla moje práce – nemohl jsem tátu zklamat – podruhé už ne.“

Hodiny na zdi začaly odbíjet 2 hodiny v noci. Dean opět nemohl usnout. Všechno si už dávno promyslel. Jen nesmí začít panikařit. Vždycky si věděl rady, jen on sám to musí dotáhnout až do konce. Udělal to pro Sama a udělal by to znovu.

Den po zabití žlutoočka se všichni probudili do dobré nálady. Věděli, že to co vypustili z pekla, nebude žádná sranda, ale ten, který způsobil tolik bolesti rodině Winchestrů, byl mrtev. Velká kapitola se tak uzavřela. Bratři si dávali v motelovém baru pivo, když to Sam na bratra vychrlil. „Deane, nemůžu uvěřit, že je konec, že je všechno za námi – mám chuť tak měsíc spát. Zítra musím hned zkouknout, jak to vypadá se školou, jestli mě vezmou zpátky – přeci jen to jsou už dva roky.“ Dean se zarazil. Tak on to chce vážně udělat, když o tom před rokem mluvil, tak jsem tomu nevěřil, že by tahle chvíle opravdu mohla nastat. Upustí mě, vím to, už podruhé ode mě odejde. To nemůže chvilku počkat, ještě jeden rok i měsíc by stačil, to se do té školy tak hrne. Vím, že kdybych mu řekl, jak to s tím jeho uzdravením bylo, tak by se opět všeho vzdal. Nesmí se to dozvědět, aspoň ne hned. Chci, aby měl svůj vysněný život.“ Dean se zkoumavě a zamyšleně díval na svého mladšího brášku. „Takže se opět vrátíš na Stanfort. To je dobře. Přeju Ti to.“ Sam nečekal od Dean zrovna tato slova, myslel, že bude podrážděný a začne mu vykládat, to co obvykle, že smrtí Azazela to nekončí, že po světě běhá zla všude dost. Zahleděl se na Deana. „A co budeš dělat ty? Budeš pokračovat v lovu?“ „A co mám dělat, já nic jiného neumím a navíc, teď běhá po světě mnohem víc potvor, lovců bude potřeba.“ „Deane, já vím a mrzí mě to, ale já nikdy nechtěl žít tímto způsobem. Slíbil jsem, že budu s tebou lovit a že najdu a zabiju toho hajzla, ale to je všechno. Já v tom nemůžu pokračovat.“ „Jen mě jedno slib Same, že dáš na sebe pozor. Chci, aby si šel studovat, aby z tebe byl dobrý právník. Je na čase, aby si dospěl.“ S těmito slovy položil starší lovec pivo na stůl, sebral svou koženou bundu a vydal se zpátky do pokoje. Nikdo si už nemohl všimnout slzy, která se mu skutálela po tváři.

Čtrnáct dní na to Sam složil úspěšně znovu přijímací zkoušky. Začal opět studovat. Našel si podnájem a chodil na brigádu. Dean byl nějaký čas u Bobbyho. Chvíli spolu lovili, ale Dean se začal do sebe čím dál víc uzavírat a po pár dnech začal lovit sám. Bratři byli spolu v neustálém kontaktu, vždy si na sebe našli chvilku času. Sam zářil radostí a s chutí bratrovi vyprávěl své zážitky. Zpočátku se vídali každý víkend, postupně se ale odlučovali, Sam měl svůj život a Dean mu do něj nechtěl zasahovat. Věděl, že do jeho života už démoni a on nepatří. Starší lovec byl uvnitř zlomený, ale byl rád se svým bratrem. Byla to jediná rodina, kterou kdy měl. Jeho se nikdo neptal, co by chtěl dělat, zda je se svým životem spokojený. Mrzelo ho, že ani teď se Sam nikdy nezeptal, jestli nepotřebuje při lovu pomoc. Dean cítil, že svůj úkol už splnil a začal se tak postupně smiřovat se svým osudem.

Dnes naposled uvidím Sammyho. Chtěl bych mu tolik říct. Chtěl bych mu říct, jak moc jsem na něj pyšný, jak moc ho mám rád, ale vím, že jak ho uvidím, tak nasadím svůj obvyklý výraz a ještě si z něj udělám srandu. Takového mě on zná a takového si mě musí pamatovat. Sammy opět vypráví. Mlčím a poslouchám ho. Nikdy jsem ho neviděl takhle zaujatého. Vidím, že mě pozoruje. „Děje se něco Deane, dnes jsi nějak moc potichu.“ „ Nic zvláštního Sammy, jsem jen unavenej, poslední lov mi dal celkem zabrat. Jen pokračuj.“ „Dobře jak myslíš, no já mám vlastně jednu velkou novinku.“Dean zvedl překvapeně obočí, ale mlčel. „Mám přítelkyni, brácho, nevěřil jsem, že se ještě po smrti Jessiky dokážu zamilovat…“Dean věděl, že jeho bratr ještě něco povídá, nevnímal ho. Hlavou mu běhaly myšlenky jako splašené koně. Je šťastný, chtěl bych to taky zažít. Mým úkolem bylo chránit ho, tak jsem přeci nemohl čekat víc – a ani si nic lepšího nezasloužím. Jen jsem chtěl…..ne to není nic pro mě, nemůžu chtít štěstí pro sebe. Co je mé štěstí proti záchraně lidských životů, proti štěstí mého malého brášky. Ten večer se oba bratři vzdálili ještě víc, než kdykoliv před tím.

Mám rád život. Nikdy jsem nic nechtěl. Nikdy jsem nevyžadoval pozornost. Ano, jsem hajzl a zasloužím si jít do pekla – ale mám strach, mám velký strach, že to nedokážu. Celý život jsem poslouchal tátovi rozkazy, cepoval mě, vím, že to občas bylo krutý a nespravedlivý, ale byl to můj táta. Je mi jasné, že měl Sammyho vždycky raději než mě – žlutoočko to řekl správně, vím, že démoni lžou, ale tehdy nelhal, tím jsem si jist. Jsem s tím smířen. Sam byl vždycky všech miláček. On má tu schopnost si všechny k sobě připoutat tím svým pohledem smutného psa. Jak jemu vždycky všechno procházelo. Už jen proto jsem ho před rokem nemohl nechat umřít, opět bych nesplnil rozkaz, zklamal bych nejen tátu, ale i bráchu. Jsem možná sobec, ale já bych bez něj nemohl žít. Sam je tak nevinný, zaslouží si dlouhý život. Já se nikdy ničeho nebál, to jsem si nemohl dovolit. Musel jsem všemu vždycky čelit s přímou tváří, ať už to byly rány od otce nebo od démonů. Nikdy jsem neuhnul. Teď se můj život blíží k závěru a já mám strach – jak já se za tuto slabost nenávidím. Nemám strach z pekla – nebo vlastně mám, ale horší bude umírání. Nenávidím samotu – celý život mě někdo opouští. Nejdřív máma, pak Samy a nakonec to byl i táta. Já umřu a co – vzpomene si na mě někdo. Jasně je tu Ellen, Jo, Bobby a samozřejmě Sam. Neznají mě – ani jeden z nich pořádně vlastně neví, kdo jsem. Znají Deana – lovce Deana – nikdo z nich ale nezná Deana - syna a bratra – ani Sam ne. Nedovolil jsem nikomu, aby mě blíž poznal. Možná to byla ode mě hloupost, ale co už, aspoň to bude pro ně takhle snazší. A teď tady sedím sám v motelovém pokoji a vím, že za 12 hodin si pro mě zubatá přijde. Zemřu – a sám…..

Sammy,

omlouvám se, že tu nemůžu být s tebou. Až budeš číst tento dopis, tak mě budeš asi z celého srdce nenávidět. Já to beru. Koneckonců jsem mrtvej, tak co horšího se mi může ještě stát. Ne teď vážně. Chci, aby si věděl, že jsem na tebe moc pyšný. Jsem rád, že jsi opět začal studovat a že máš přítelkyni, byl to vždycky tvůj sen a těší mě, že se Ti konečně začíná plnit. Znám Tě a tak vím, že teď budeš mít chuť pomstít se, tak Tě prosím, nedělej to. Žij normálním životem, žij tak, aby to stálo za to, musíš od teď žít i za mě, rozumíš. Jen nedělej žádné hlouposti. Přenechávám Ti celý svůj majetek. No chlape, jak to tak vidím, tak moc nezbohatneš, ale je mi líto ty věci zahodit. Starej se mi o moje auto. Jestli ne, tak si pro tebe přijdu a vyřídím si to s tebou.
Teď to bude nějaký čas bolet, Same, ale já vím, že ty to překonáš. Vždycky jsi byl silnější než já. Teď mě dobře poslouchej. Vykašli se na svůj předešlý život a začni žít tak, jak ty chceš. Nesmíš promarnit čas, který Ti byl dopřán. Staň se právníkem, založ rodinu a hlavně si nic nevyčítej. Není to tvoje vina. Ano, udělal jsem to a měl jsem Ti to říct. Jsem sobec, beru to, ale kdybych měl možnost, tak bych se nerozmýšlel a udělal bych to znova. Ničeho nelituju.

Mám Tě rád Sammy

Dean

Lovcovi tekly slzy po tváři. Vložil dopis do obálky a dal ho do krabice, ve které už byla jeho oblíbená kožená bunda, revolver s vykládanou rukojetí a klíčky od Impaly – všechen jeho majetek pěkně pohromadě.

Dean nechtěl dělat rozruch kolem své smrti. Jako místo svého posledního vydechnuté si vybral les nedaleko Bobbyho domu. Impala stála připravená na nového majitele na jeho okraji. Do půlnoci zbývalo už jen 15 minut. Bobby se snažil Deanovi dovolat, jen on věděl, co udělal. Nechtěl ho nechat samotného. Lovec ale na zvonění telefonu nereagoval. Stál opřený o svou černou krásku a vychutnával si ticho noci, když tu se za ním ozval potlesk. Dean se po zvuku otočil. Kráčela k němu drobná brunetka s červenýma očima – démonka. „Co tu chceš, přišla ses mi naposled vysmát.“ „ Víš, překvapuješ mě Deane, čekala jsem, že se pokusíš z té dohody nějak vykroutit a ono nic. Copak, to už tě život tak omrzel. Jo promiň, já vlastně zapomněla, nechceš bratrovi ublížit, tak tu raději umřeš sám, všemi opuštěnej. Tak jsem musela přijít aspoň já, to snad chápeš. Víš, poskytl jsi mně velkou službu, za tvou duši jsem byla bohatě odměněna, jsem vlastně tvůj dlužník. V pekle nenajdeš moc démonů, kteří by se netěšili na příchod Deana Winchestra. Co ti budu vyprávět, za pár minut uvidíš sám. Peklo je hrozné i pro normální hříšníky, ale ty Deane, ty jsi pro nás něco jako vánoční dárek – takovej bonus, no asi se Ti tam u nás dole nebude moc líbit.“ „Proč mi tohle všechno říkáš. Dělá ti to dobře nebo co. Nemáš náhodou pocit, že to za chvilku zažiju na vlastní kůži sám. Vypadni a hned.“ „ No jak myslíš, tak zatím pa Deane.“ Lovec zůstal opět sám. V očích měl slzy. Věděl, že peklo nebude žádná procházka růžovým sadem, ale netušil, jak moc se tam na něj všichni těší. Do půlnoci zbývalo už jen 5 minut. Vytáhl mobil a začal psát smsku: Bobby je mi to líto. Nechávám na tobě to nejtěžší, a to vysvětlit všechno Samovi. Omlouvám se ti za to. Prosím tě o jediné – dávej na něho pozor, až tu nebudu. Ty jsi byl pro mě vždy jako můj druhý otec. Impalu a mě najdeš u lesa v místě, kterému se říká ďáblova stezka – jak trefné viď. V autě jsem nechal dopis a krabici pro Sammyho – prosím předej mu to. Nevzpomínej na mě ve zlém. Děkuji Bobby. Dean...

Lovec odeslal svou poslední zprávu. Zbývala už pouhá jedna minuta. Začal panikařit. Najednou mu to přišlo všechno líto. Chtěl by zemřít v blízkosti svých nejbližších. Přál si, aby tu byl Sam, aby viděl ten jeho úsměv, ale je tu jen on…..nikdo mu neřekne, že to bude dobrý, tolik by to potřeboval slyšet….Už ho cítí, cítí jeho dech. Pekelný pes se pomalu ale jistě přibližoval k lovcovi. Nemá cenu utíkat, už ne……

Bobby uslyšel telefon a okamžitě se k němu rozeběhl. Zpráva od Deana. Jakmile si jí dočetl, okamžitě se mu pokoušel dovolat zpátky….na druhém konci už to ale nikdo nebral.

K Impale se Bobby dostal za 10 minut. Celou cestu k lesu se nenáviděl za to, že nemohl Deanovi nějak pomoct, že s ním nemohl být v jeho posledních minutách. Zabalil mladého lovce do deky a odvezl ho k sobě na vrakoviště. Za 4 hodiny k němu dorazil Sam. Nemohl pochopit, co se stalo. Jeho starší brácha je mrtvej, a to jenom kvůli němu. Jeho svět se mu zhroutil. Bobby předal Samovi dopis a krabici. Jakmile dočetl dopis, Sam přestal plakat, jakoby něco z jeho duše právě zemřelo. „Musíme Deana pochovat Bobby.“ To byla poslední lovcova slova. Pak už jen stál a díval se, jak plameny pohlcují bratrovo tělo. Pak mlčky nasedl do Impaly a odjel. Nikdy si neodpustí, že bratr kvůli němu musel zemřít. Měl mu to říct, proč jen si to nechával pro sebe, nechal ho tak zemřít samotného. Nikdy pro něj nic neudělal. Musí aspoň splnit to, o co ho žádá jeho velký bráška. „Všechno co v životě udělám, bude jen pro tebe Deane – nezapomenu……“

Nádherné, až mi vyhrkly slzy, tak dojemné to bylo.

Jančo - děkuju za komentář.....a neboj, já u toho taky zpotřebovala nejeden kapesník... ale s takovým množství emocí jsem se prostě musela podělit.....

Páni, také smutné... a zároveň také krásne

díky Ellen.....

jo je to smutné, netvrdím, že ne - ale paradoxní na tom je, že jsem jí napsala v době, kdy jsem měla naprosto úžasnou náladu...

nádherné a tak smutné ... dokonalo napísané ... skladám ti poklonu Nemix ... aj keď je to tvoja prvá poviedka, je to napísané, akoby si písala už dlho, tie opisy a hry na city, proste paráda.


teším sa na dalšiu tvoju poviedku

Satu - co k tomu dodat - mooooc děkuju jsem ráda, že se alespoň někomu líbí.....

Nemix: nemáš za čo sama píšem, tak rada sa vyjadrím takým skvelým dielam ako je tvoje neprestan písať lebo si v tom dobrá vážne

já se červená.....to mi nedělej....

no ehm to je iba môj skromný názor

Tak konečně píšu. Nemix, je to SUPER!!! Skoro mi slza ukápla. Ale ty dobře víš, že já jsem věčná optimistka, takže psát to já, tak by Sam s Bobbym určitě něco vymysleli a Deana zachránili. To by ovšem musel Sam vědět, vo co go. Ale vážně paráda. Řecké drama. Už se těším, až si od Tebe přečtu ostatní příspěvky.

bohdy: jéééé děkuju za komentář no znáš mě - já nemůžu nepsat nic veselého - ale nazvat to řecké drama - to snad neeeeee

To zase nee. Ale je to fakt dobrý. Pisni, až vydáš celou knihu.

tak na tú knihu sa teším aj ja Nemi že by si mi niečo zamlčala

bohdy:uffff promiň k tomu asi nedojde - od toho jsou tu jiní ale lepší ......
Satu: neboj nezamlčela - to je jenom nějaká zajímavá a představa bohdy já ten talent nějak nemám

ale prosím ťa, prečo si myslíš že nemáš? trošku popracovať a bude to

Satu: Ahojky! Kdo ví, co nám nemix všechno zamlčuje...

bohdy: ahoj no ktovie ... ... ona má talent len ho patrične potláča

teda holky - jste se proti mě spolčily nebo co nic nebude a hotovo

my? ale kdeže iba odkrývame tvoj skrytý talent

no asi by mi to mělo lichotit - ale bohužel - talent se nějak o mě ani neotřel - asi vás zklamu
Satu: neplácej kraviny - víš jak....

Tak jsem si to konečně aky přečetla... no já brečela jak slon... a co to je že nemáš talent... blbost... tohle bylo.....jsem z toho na prášky..... krásne to bylo, ale teda takhle ho nechat umřít v lese... chudáčka....
Takže jen piš dál, tohle se povedlo

Terrik: moc Ti děkuju za komentář - upřímně mě překvapilo, že to ještě někdo čte.....
no jak jsem psala, tuto povídečku jsem psala v hodně dobré náladě, což je fakt paradox a i mě pokaždé, když na ní narazím, rozpláče - takže pokud se to děje i u čtenářů, tak je to asi dobře...

a talent - no tak ten opravdu nemám, věř mi - já si nemyslím, že je to nějak dobré a kdyby mi to nebylo blbé, tak to z fora vymažu....

ale opravdu jsem ráda, že jsi si našla čas a tuto povídku jsi přečetla - díky, každého komentáře si moc vážím

Prostě, jsem tu na fóru jen někdy, ale od Nemixe jako jednoznačně jedny z nejlepších povídek!
Just, continue!

Zase opět skvělá povídka.. .
fňuk, nemá někdo kapesník?!