ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL IV

Je čtvrtek, u vás pátek, což znamená, že je TEN ČAS. Uvědomuji si, že jsem prošvihla minulý týden, ale skutečně to nebyla moje chyba. Uvízla jsem v pustině, a galantní cizinec mi nabýdl gauč, na kterém jsem přespala. Po, vzoru Case jsem se vytratila nad ránem. A, když jsem se z pustiny vrátila domů, a den na to, rozmrzla, byla sobota, a já s hrůzou zjistila, že jsem nepřidala povídku. Protože se momentálně nacházím ve "smrtelném nebezpečí", nevím, kolik takvých povídek ještě přidám (zlehčuji to ), a proto jsem se snažila přidat co nejvíc, už teď. Naneštěstí jsem moc ospalá, a bolí mě záda, takže končím, zvedám se, a jdu spát. Upravila jsem následujících dvacet stránek, ve kterých se NIC MOC neděje. Všecvhny ty zajímavé podstatné věci se odehrají na dalších šedesáti stranách, které mám ve wordu. I tak, doufám, že úryvek, který přidávám ted, někoho z vás pobaví, zahřeje, a udělá radost. Místy humor (ráda si to myslím), jinde hurt, a taky, noční můra. Napovím, že v další části budou hrát sny důležitou roli!

Pěkný den

PS: Pokud budete MOC chtít, přidám další část dřív

ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL IV

„Deane…“

Dean se přetočil, a spal dál.

„Deane!“ zatřásl jím. Když slyšel, že se Dean začal probírat, odtáhl se, čekajíc.

„Co je? Co – co se děje, Casi?“ Byl to instinkt lovce, probudit se, a okamžitě zpozornět. Rozhlédl se. Žádné stopy po nebezpečí.

Přestal se tvářit starostlivě, a začal rozmrzele brblat.

Protřel si oči. „Kvůli tobě doufám, Casi, že je to důležité. „Lovec se podrbal na kořeni nosu. Protože byl značně rozespalý, chvíli trvalo, než mu došlo, že Cas neodpovídá. Napovědělo mu, až ticho.

Dean si pročistil hrdlo. „Copak?“

„Je ráno,“ řekl Castiel.

„Vzbudil jsi mě, abys mi řekl, že je ráno? Šílíš?“

Castiel pootočil hlavu. Deanovi se zhoupl žaludek. „Správně.“

Dean tupě zamrkal. „Víš co, zeptám se jinak. PROČ jsi vzhůru?“

Castiel zvážněl. Odtáhl se od lovce, a zůstal sedět na okraji postele. „Nemohl jsem spát.“

Dean odkopal peřinu, protáhl se, pak se líně natáhl pro ponožku na zemi, a zase jí upustil. Rozmrzele hleděl na špičky svých bosých nohou. „A teď,“ dodal ublíženě, „nespíme, oba. Venku je tma. Je příliš brzy!“

„Odpusť,“ podotkl, příkře Castiel, „nevšiml jsem si.“

Teprve teď si Dean uvědomil, co řekl. KAŽDÝ by si dával pozor na pusu, jenže, Dean byl pitomec a příliš pozdě si uvědomil, že Castiel samozřejmě neví, kolik je hodin, a podle světla, se taky řídit nemohl. Kdo ví, JAK dlouho tu sedí, zvažujíc zda lovce vzbudit, nebo ne.

„V pohodě,“ hlesl „Říkal jsem si, že vstanu. Není tak brzy,“ koutkem oka zavadil o hodiny. Byly čtyři ráno. „A,“ dodal, značně nepřesvědčivě, „už se rozednívá.“

Jeho chabý pokus o usmíření, Case neuchlácholil. Netrpělivě se zavrtěl, a -

„Volal Bobby,“ utnul lovcův očistný proslov.

Dean, změnu tématu uvítal. Statečně, znovu sáhl pro ponožku. Potřebuju hrnek, NE, HRNEC, kafe.

„Jo?“ zamumlal, bez většího zájmu. Pak se vzpamatoval. „Kdy?“

„Včera v noci, když jsi usnul.“

„Byl jsi vzhůru, když já usínal a pak znovu když jsem se probouzel?“ Dean nakrčil nos. „Spal jsi vůbec?“

„Nezbytně dlouho,“ Castiel netrpělivě popotáhl.

Dean zívl, „Na,“ Podal Castielovi botu, a tupě pozoroval to, jak si jí poslepu navléká.

„Co chtěl?“

„Ptal se, jak si vedeme,“ Castiel zápolil s tkaničkou. „Řekl jsem, že dobře. Aby se přesvědčil, zve nás k sobě.“

Dean se ušklíbl. „Bobby určitě použil jiný výraz.“

„Řekl: Kecy! Ať už jste tady.“

„Tohle zní jako on.“

Castiel vzdal boj s tkaničkou. Bezmocně držel oba její konce v prstech. „Deane…“

Lovec pookřál. „Ukaž, pomůžu ti,“ Klekl si na zem, vedle Case, a tkaničku zavázal. Všiml si toho, že Castiel otočil hlavu, uhýbajíc před jeho pohledem.

Dobře, zavazování tkaniček, JE v jistém ohledu ponižující, a situaci rozhodně neprospívalo to, že se rozespalému lovci klepou ruce. Trvalo dobrou minutu tu zatracenou botu zavázat! Dean, už dřív Samovi vysvětloval, že tkaničky, jsou výmysl démonů.

„Hotovo,“ Jemně, Case poklepal po koleni.

Anděl otevřel dosud semklé rty, a příkře, odvětil: „Děkuji.“

„Nemáš, zač,“ nejistě, se usmál. „Hej, Casi –„

V koupelně kapal kohoutek a Castiel velice úspěšně předstíral, že ho ten zvuk zajímá.

Plesk.

Já, přemýšlel. O tom, cos říkal –

Odkašlal si. Castiel, to ignoroval.

Nebo.

To nebyla ignorace. Case, něco trápí.

Vážně, Casi. Dávej, POZOR. Já, PŘEMÝŠLEL.

Zeptej se, O ČEM?

Plesk.

Casi .Říkáš, že interpretovat, MOJE emoce, je těžké. Ale,

Co ty?

Pomoz mi, rozumět ti.

Castiel vydechl. Občas, Dean měl pocit, že anděl občas zapomene na to, že musí dýchat, a když si vzpomene, jeho ústa opustí překvapený mělký výdech.

Nerozumím ti. Ale, Asi, se do tebe zamilovávám.

Soustřeď se, PŘECE!

Dean, se nadechl. Castiel ho předběhl.

„Ten kohoutek by měli opravit,“ podotkl zamyšleně. Tvářil se pořád stejně, ačkoli, Dean nabyl dojmu, že se vrásky okolo jeho očí prohloubily.

„Proč, vzbudil tě?“

Nejen, VZBUDIL. Bylo nesmírně těžké Najít Slova, popisující bouři emocí, kterou v Casovi, Deanova otázka, rozpoutala. JAK vysvětlit, to, co CÍTÍ, slovy.

Zvuk deště. Kapky vody.

Castiel, sám, Ve tmě.

Castiel, sám sebe přesvědčoval o tom, že se jedná o kapající kohoutek. Vzpomínky, však brzy opanovaly i rozum. Byl, znovu na dnu jezera, čekajíc na rozbřesk. Když, k tomu došlo, a Castiel se ve vzpomínkách vrátil, ZPĚT, obvykle, otevřel oči, a ujistil se o tom, kde DOOPRAVDY je.

v BEZPEČÍ. Jenže, teď neviděl nic. Tma iluzi prohlubovala, a Castiel se velmi rychle vyděsil. Býval by uvěřil tomu, že všechno, co se během uplynulého roku přihodilo, JE jen sen. O opaku svědčilo pouze Deanovo oddychování, a pro jednou byl Castiel vděčný za to, jak nahlas lovec ve spánku dýchá. S tím si Cas vystačil hodiny, dokud ani to nebylo málo. I Deanův rytmický dech, zněl po třech hodinách víc jako iluze, a ne jako skutečnost. Výplod Castielovy fantazie.

Castiel NEMOHL přijít o Deana.

V tu chvíli lovce vzbudil.

„Casi?“

JAK vysvětlit, to, co CÍTÍ, slovy.

NIJAK.

Castiel řekl:

„Je, to neekonomické.“

„Ty ses díval na televizi?“

Exitovaly dva způsoby, JAK Case o něčem (lidském) poučit:

Aceptoval to, co řekl Dean, nebo to, co slyšel v televizi. A, Dean určitě nepoužíval slovo EKONIMICKÉ.

Ušklíbl se. Deanův smysl pro humor, byl jako vždy nakažlivý. Jezero, bylo vzdálenou vzpomínkou, a Cas najednou nevěděl, PROČ ho tolik rozrušila. Slyšel, že Dean vstal, a kohoutek utáhl.

„Tak pojď. Nevím, v kolik otevírají v té restauraci naproti, každopádně doufám, že mají jablečný koláč.“

Zamrkal. „Taky, doufám.“





„Zavřeno. Ta Bohem Zatracená Restaurace, je, zavřená! Pro Kristovy rány – SAKRA!“

„Deane! Přestaň.“

„Promiň. Ale, Ježíš, já mám hlad! Promiň. Znovu,“ hles, když si uvědomil, co řekl. Castiel akceptoval Deanovo rouhání jen v jisté míře. „Ale,“ brblal rozmrzele, protože, to, že Case miluje, neznamená, že BUDE hladovět a snášet to s klidem, „Vážně, Casi, co jsem provedl tentokrát? Za co mě trestá?“

„Bůh není zodpovědný za to, v kolik otevírají v levné restauraci. Musí -“ Cas větu nedokončil. Snažil se přijít na to, co Bůh MUSÍ. Předchozí roky, ho poučily o tom, že celý ten koncept o Bohu, a povinnostech, k jeho Dětem, je chybný. Dřív, než stihl přiznat, že neví, „CO bůh ve skutečnosti JE,“ Dean zvolal:

„Vidím, pekařství, Casi! Štěstí v neštěstí, co říkáš?“

Neříkal nic. Vítal Deanovu posedlost jídlem.

Po krátké výměně názorů, do pekařství odešel Cas. Dean ho zásobil instrukcemi, CO koupit, a pak, když mu lovec uděloval zdlouhavou lekci o tom, JAK přejít silnici, Cas bez varování, vystoupil z auta.

Některé návyky se odbourávají špatně, a Dean by byl naivní, kdyby si myslel, že může Castiela držet na místě, proti jeho vůli. S křídly nebo bez.

Cas se vrátil s kouskem jablečného koláče a lepenkovou krabicí.

„Co je to?“

Castiel pootevřel víko. Uvnitř byl zbytek koláče. Celý.

„Jsi ten nejlepší, Anděl na světě!“

„Tohle je pro Bobbyho,“ zchladil jeho nadšení Cas.

„Proč?“ Dean se pokusil prsty vklouznout pod víko. Castiel byl rychlejší, a Dean přiskřípnuté prsty dotčeně stáhl. Castiel se zamračil, a Dean nabyl dojmu, že anděl je odhodlaný bránit moučník vlastním životem. Když Castiel krabici ochranářsky objal, neubránil se úšklebku.

„Bobby nemá rád sladké!“

„Možná,“ podotkl, klidně, „kdybys nevyjídal, jeho ledničku, a rozdělil se – „

„Hej,“ zaprotestoval. „Udržuji se v kondici!“

Zamrkal. „Tím, že JÍŠ pizzu?“

„Říkáš, že se CPU?“

„Ne. Všichni VÍ, že tvoje stravovací návyky jsou špatné.“

Co to – Dean, polkl. Otočil hlavu, a zadíval se z okna.

Ticho.

A, pak se, Cas začal smát. Dean dosud neslyšel Case smát se. V budoucnosti, ano, ale TOHLE bylo jiné. Cas se doopravdy, usmíval.

Dean hleděl zarytě stranou.

„Směješ se mně? To, že tloustnu, ti připadá směšný?“

„Deane,“ nařídil, a zvážněl. „Podívej se na mě.“

Lovec, neochotně poslechl. Cas se pořád usmíval, a v zásadě se opravdu, SMÁL Deanovi. Cukaly mu koutky. Jeho pohled však změkl. Něžně, podotkl:

„Omlouvám se.

Za provokaci.“

Dean polkl. V impale bylo horko.

„Skousnu to. Jsem dospělý, no ne? Navíc, VÍM, že jsem SEXY.“

Cas mu předal kousek koláče, určený pro něj. Jeho prsty zavadily o Deanovy, Cas však ruku nestáhl. Namísto toho sevřel Deanovo zápěstí. Jeho prsty, studily, a Deanova kůže byla horká.

„JSI,“ řekl vážně.

A, pak, ve vteřině, Casova ruka zmizela. Anděl, se opřel, a urovnal si v klínu krabici s moučníkem určeným pro Bobbyho. Usmíval se pořád sám pro sebe, jakoby, předem naplánoval, Deana vyprovokovat, a teď má radost, že se mu to podařilo.

Lovec nastartoval. Rozednívalo se. Na obloze se stahovala mračna, a začínalo poprchávat. Dean přesto, otevřel okénko. Dovnitř, do vozu jím za jízdy vnikal čerstvý vzduch, a mísil se se sladkou vůní jablek.

Kdysi, dávno dva lidé cítili totéž. A, zhřešili. S, Castielem, vedle sebe, Dean rozuměl tomu, PROČ.




Když dorazili k Bobbymu, hustě pršelo. Kdokoli jiný by nadával na počasí. Dean byl ale rád, že může řídit, a s ničím jiným si hlavu nelámal.

Castiel většinu cesty prospal. Byl zjevně ospalejší, než přiznal.

„Hej,“ Dean s ním jemně zatřásl. „Spalo se ti dobře?“

Anděl se protáhl, zívl a přikývl. „Nespal jsem,“ ochraptělý hlas, svědčil o opaku, a i způsob, jak Castiel mrkal, a to, že mu vlasy na spáncích odstávaly, hrálo proti němu. Musel si to uvědomit, protože, dodal, „Jen, odpočíval.“

„Příště, zkus odpočívat v noci,“ otevřel dveře, a vystoupil. Cas udělal totéž.

"To je, dost!"

"Taky, tě rád vidím, Bobby."

Castiel převzal krabici, kterou svěřil Deanovi a přes jeho protesty, jí Bobbymu předal.

„Děkuju,“ lovec nahlédl dovnitř, na dně však, krom několika drobků, nic nebylo. „Hm…“ Bobby hleděl dovnitř, snažíc se přijít na to, proč mu Castiel dává prázdnou bednu, „To je, od tebe vážně, hezké, Casi. Pozorné…“

„Takže,“ vmísil se do hovoru Dean, který celou tu dobu rudnul za jejich zády, a odstrčil Castiela stranou, dřív, než se jej Bobby stačil zeptat na to, co jeho dar znamená (protože, Dean ten koláč rozhodně nesnědl sám, zatímco Castiel v autě spal), „něco nového, Bobby?“

„Vlastně jo, mám tady něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl, a zavedl celé procesí do obývacího pokoje. Castiel se posadil na pohovku a Dean zaváhal, předtím, než si sedl vedle něj. Snažil se přitom zůstat daleko od Castiela a nevzbudit pozornost. Počínal si tak nenápadně, že začal být nápadný.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Bobby.

Castiel pootočil hlavu a jeho pohled spočinul na Deanovi – respektive tam, kde předpokládal, že Dean sedí.

„Jo! Proč?“ vyštěkl.

Castiel si nervozně poposedl. Nerad slyšel, lidi bez varování zvyšovat hlas.

„V tom případě se přestaň vrtět. Tohle, není vosí hnízdo! Hej, Casi – „

Castiel, zírající Deanovým směrem, otočil hlavu, za Bobbyho hlasem.

TICHO. V kuchyni tikaly hodiny.

„Co je to s ním? Proč sedí TAKHLE?“

Dean otevřel pusu. Cas byl rychlejší: „Nevím, JAK Dean sedí.“

Lovec pocítil úlevu, jíž však, vzápětí, vystřídal šok. Castiel totiž dodal:

„Je to ta přirozená reakce, o které jsi mluvil, Deane? Po, hm, neobvyklém, sexuálním aktu?“

Dean zbledl. „Cas chtěl říct – „

Bobby ho ignoroval. „Sexuální co?“ vyštěkl.

„Akt,“ podotkl, klidně Cas. „Mezi, dvěma muži. Je to obtížné, protože lidská fyziologie, není – „

„Casi!“ varoval, ho Dean. Zmkl.

Cas, si pozdě uvědomil, že vyzradil něco, co neměl. Ale, Dean přece říkal: „Ani slovo o tom, že ty a já jsme Pár.“ Neříkal NEMLUV O SEXU.

Bobbymu spadla čelist. Cas slyšel, že Dean vydechl.

„Casi, dej nám chvilku, prosím? Já a Bobby si musíme promluvit.“




Castiel seděl na verandě, na svém oblíbeném místě. Přestalo pršet, mraky se roztrhaly a vzduch vyčistil. Stmívalo se.

Slyšel kroky. Dean se posadil vedle něj.

„Co tu děláš?“

„Rád poslouchám stromy,“ řekl. „Když se do nich opře vítr, vydávají zvláštní zvuk,“ Proplétal prsty jeden s druhým. „Co říkal Bobby?“

„Řekl, že jsem blbec.“

Castiel nakrčil nos.

„Taky, řekl, že k tomu konečně došlo, a totálně mi přeskočilo. Asi jo, k čertu.“

Castiel poslouchal, Dean by byl přísahal, že zadržuje dech.

„Prozradil jsem – „

Dean mávl rukou. „To, je jedno, Casi. Asi je dobře, že k tomu došlo,“ Deanovy oči putovaly po horizontu. Pro jednou viděl to, co Cas cítil. Stromy, ohýbající se ve vánku, hory a slunce hroužící se za jejich siluety.

„Nebyl, to záměr.“

Lovec, odtrhl oči od scenérie před sebou, a zadíval se na svého přítele. Castiel nelhal. Tvářil se provinile.

„Já vím,“ usmál se, a jemně Case šťouchl do ramene, „bylo to, náhodou, legrační. Jednou o tom budeme vyprávět vnoučatům.“

Ta představa Case musela vyděsit. V ten moment se tvářil stejně vyplašeně, jako Dean před chvílí v obývacím pokoji.

„Takže, co si Bobby doopravdy myslí?“

„Že jsi ta nejlepší věc, která se mi přihodila.“

Bylo těžké Castiela odzbrojit. Dean si nemyslel, že to dokáže. Doteď.

Cas se od lovce odtáhl, pootevřel pusu, a dobrých deset vteřin nic neřekl. Nebyl JEN zaskočený. Byl v šoku. Dean si zkoušel představit, Co se mu honí hlavou, a jak patetické je, že bytost starou miliony dekád let, zasáhne TOHLE.

Anděl zamrkal. Do očí mu vstoupily paprsky zapadajícího slunce, a Dean si proto nemohl být jistý, měl ale pocit, že se mu lesknou oči, a že Cas potlačuje slzy vděčnosti. I hlas měl stísněný. „Deane – „

Hles.

„Bobby je – „

„Hej,“ ten moment už BYL přeslazený. Lovec zasáhl. „Přece jsem ti to říkal; Zázračné účinky koláče, v tom to je.“

Castiel se o Deana opřel. Zavřel oči.

„Hm,“ mumlal. „Já VÍM, že jsi ho snědl TY.“

Oh. To je vše? „Víc nic? Pusť se do mě! Naprav mě!“

Castiel, se naposledy zhluboka nadechl, a pak, se uvolnil. Mělce oddychoval. Lovec nabyl dojmu, že znovu usíná. „Deane, nezměnilo Tě Peklo – „

Dean se nehádal. Myslel si své.

„A, Já si nemyslím, že síla nebes, by to dokázala. VIDĚL jsem, že NE.“

Dean Case objal. „Správně. Ale, TY máš na mě andělský vliv. Casi?“

Neodpověděl. Usnul.




„Hej,“ Dobýval se do koupelny. „Jak jsi na tom, Casi? V pohodě?“

Zevnitř se ozvalo tlumené zahuhlání. Lovec otevřel dveře.

Cas stál před zrcadlem, boky se opíral o umyvadlo, rukama svíral jeho okraj. Dean viděl odraz jeho tváře v zrcadle. Anděl byl oblečený, ale, bílou košili u krku nedopl. Límec byl rozhalený a odhaloval Castielovu šíji.

Dean si všiml kravaty, visící přes roh umyvadla.

Přistoupil, otočil k sobě Case čelem, a bezmyšlenkovitě začal vázanku utahovat.

„Bobby připravil snídani,“ mumlal. „Zdá se, že se snaží být MILÝ, ale,“ ušklíbl se, „tvářil se i dost vyděšeně. Myslím si, že si myslí, že je moc starý na to vypořádat se s něčím takovým.“

Padlo mezi ně ticho. Oba věděli, že Bobby je hodně. Nikoli, MOC starý. Na NĚCO.

Castiel odlepil boky od umyvadla a zpředu se přitiskl pánevní kostí, k Deanově. „Hm,“ Prsty přejel po Deanovo tváři. Sunul, je níž, přejížděl jimi po Deanově nose, lícní kosti, a pak, ztuhl. Zvážněl. „Jsi, zraněný.“

Dean se přes Castielovo rameno zadíval na svůj odraz v zrcadle. Říznul se to ráno při holení. Ta rána, však nebyla hluboká. Říznutí, pro Rány boží. „Kdepak, jsem v pohodě.“

„Deane!“ Cas ho od sebe jemně odstrčil.

„Zveličuješ to, Casi. Řízl jsem se. Neumírám.“

Castiel, znovu zvedl ruku, a prsty, se jemně dotkl rány. Lovec zavřel oči. Cítil, že Cas ostře vydechl, a pak, bezmocně, sklonil ruku. „Občas, zapomínám na to, jak zranitelní, lidé jsou.“

Otevřel oči. Cas, stál, BLÍZKO.

„Na to, že já to nespravím, nezapomínám.“

„Říznul jsem se při holení. Nejsem, nesmrtelný, ale tohle, NIC NENÍ,“ přeskočil mu hlas. Odkdy na něj má Cas TAKOVÝ vliv?

Od, vždycky.

Castiel, znovu přistoupil. Jejich boky se dotýkaly.

„Naštěstí, můžu TOHLE – „

Posouval, ruku níž, DOKUD –

„Hej“ Bušení, „Vy dva idioti, blokujete koupelnu už dvacet minut! Snídaně stydne!“

Dean, od sebe v náhlém návalu paniky Case odstrčil. Casův pád naštěstí zbrzdilo umyvadlo. Srdce mu v hrudi divoce tlouklo, potil se. Až za hodnou chvíli Deanovi došlo, že mu není osmnáct. Dveře, předem, zamkl, a cokoli, co se uvnitř děje, Bobby nechce vidět. A vstoupit nezkusí. Taky, si dost dobře UMÍ představit, CO se děje, a TO si Dean radši nepředstavuje.

Usmál se. Vlastní reakce Deana překvapila. Ta situace byla povědomá. Bylo mu čtrnáct, a táta ho načapal v koupelně s o rok mladší spolužačkou. Dean byl tehdy, stejně nervozní, a taky nesmělý, a rozrušený, jako teď.

Sedět s Bobbym u snídaně, bude pravděpodobně stejně nepříjemné, jako vysvětlovat tátovi, CO v té koupelně před patnácti lety zkoušel.

Castiel, stojící před ním, se usmíval.

A za to, by i ten výprask stál.




Občas, to Cas CÍTÍ.

VŮNI.

Ne, jako NEBE.

Ne, jako Dean.

POVĚDOMÁ VŮNĚ.

Jako…

Cas, se přetočí a spí dál.


Dean neví, že to, že Pekelní psi, jsou PSI, není náhoda. Musejí být psi, kvůli čichu. Dean neví, že lidská duše voní, a Pekelný pes, je schopen zachytit její stopu. Cas to ví. Cítil Deanovu duši, v Pekle, jako Pekelný pes. Vystopoval JÍ.

Proto, VÍ, že TOHLE není Dean.

„Jsi v pořádku?“

Je zpocený. Vyděšený. Ale, není to nic vážného. Je v pořádku. BUDE.

Přikývne, a zkusí se posadit. Deanovy ruce ho zatlačí, do matrace.

„Jsi nemocný. Potřebuješ, POMOC.“

Jeho, vlastní hlas je šepot: „Já, vím.“

„Fakt. JSI NEMOCNÝ! Nejsi v pořádku. Něco, v tobě, je ŠPATNĚ. VŠECHNO je špatně.“

„Deane?“

Lovec, Voní jako – VODA. Prokluzuje Casovi mezi prsty.

„Napravím to. Napravím TEBE.“

„Deane…“

Ve zlomku vteřiny, Dean, ostřím nože, probodne Castielovo srdce.

Cas překvapeně, sykne.

„Co, se děje, Casi?“ ptá se Dean, zatímco, Castiel lapá po dechu. „Neříkej mi, že TOHLE,“ ostří zajede hlouběji, „bolí.“

Voda. Voní, jako VODA.

„Andělé, NECÍTÍ.“

Na okamžik, Cas věří tomu, co Dean říká. Chce se zasmát, protože to znamená, že krvácející rána v hrudníku, nepálí jako Peklo. Ale, zpanikaří, pokud necítí, pak, CAS NEMILUJE.

Dean vytáhne nůž. Cas rozhodně CÍTÍ TOHLE. V jeho srdci je díra. Dean se usmívá. Castielovy vnitřnosti zaplaví voda.

Probudil se, lapajíc po dechu.




Bylo sedm ráno, když ho Bobby našel stát v kuchyni. Cas držel hrnek s kafem, a bezmyšlenkovitě z něj upíjel. Opíral se zády o linku. Zvuk kroků, Case vyvedl z rovnováhy. Uvolnil se, až v okamžiku, kdy Bobby pozdravil, což Casovi umožnilo lovce rozeznat.

„Jak se vede?“

Castiel se napil.

„Dobře.“

„Víš, že znám Deana už dvacet pět let?“

Castiel mlčel. Netušil, KAM Bobby míří.

„A to znamená, že VÍM, jak někdo vypadá, když ho pronásledují noční můry. Mluvil jsi s ním o tom?“

Pořád mlčel, tentokrát proto, že dobře ví, KAM Bobby míří.

„Zatím, ne.“

„To, že se snažíš kvůli Deanovi uchovat tuhle iluze šťastné idylky, neznamená, že ho učiníš šťastným, je ti to doufám, jasné?“

Castiel sevřel v rukách hrnek tak těsně, že mu zbělely klouby na prstech. „Jasné.“

„Hm,“ Pochybovačně odfrkl. Obešel Castiela, a posloužil si kafem z konvice. „Chceš si o tom promluvit?“

„Spíš, ne.“

Bobbyho to neuspokojilo, ale, na pilu natlačil. „Víš,“ Bobbyho hlas změkl. „Že je neděle ráno?“

Castiel přikývl.

„Ve městě je kostel. Vím, že ty jsi z nebeského showbyznysu vypadl, ale, něco mi říká, že pořád věříš v NĚJ,“ Bobby vyhlédl z okna, ztracen v myšlenkách. „Nebyl jsem na hřbitově, jenom proto, že je to hřbitov už měsíce. Dřív jsem se tam zastavil každý týden nebo dva. Na jejím hrobě…“

Castiel zvedl oči.

„Je to při cestě, do kostela. Jestli chceš, odvezu tě tam.“

Polkl. „To bych, ocenil. Děkuju.“





Dean se připojil k Castielovi opírajícímu se zády o kapotu impaly. V ruce držel dvě piva. Jednu láhev podal Castielovi a z druhé se napil.

„Kde, jsi byl?“

Castiel nepochopil okamžitě, že lovec naráží na dnešní ráno, během nějž se vytratil z postele. Nadzvedl obočí.

„Ta, postel, je ušitá pro dva.“

„Bobby říká, že ta postel vrže.“

Dean, který zrovna pil, se zakuckal. Odložil láhev. „Casi, tuhle informaci sis mohl nechat pro sebe.“

Castiel pozvedl koutky rtů. „Promiň.“

„Tak, kde jsi byl?“

„V kostele. Přemýšlel jsem o Anně.“

„Anna?“ Dean měl pocit, že od té aféry uběhla věčnost. Anna BYLA kapitola v Deanově životě. V životě, PŘED TÍMHLE ŽIVOTEM. Dean si najednou připadal velice starý.

„Nikdy jsem doopravdy nepřišel na to, PROČ PADLA. Byla, válečník. Je neuvěřitelné, že propadla emocím.“

„Možná, právě proto,“ podotkl Dean.

„Nerozumíš tomu, Deane,“ Castiel držel láhev piva v obou rukách, a zkoumal jí jimi. „Ne, všichni andělé se setkali s lidmi. Někteří z nich NIKDY nebyli na zemi. Anna, byla generál MOJÍ posádky, a ta tisíce let neopustila nebe. Dívali jsme se, ale, nezasahovali. Nevím, CO se stalo. JAK k tomu došlo,“ Napil se. „Ironie je, že okamžitě po jejím pádu jsem byl jmenován novým generálem Já, a Naše posádka, byla vyslána, dolů.

„Viděl jsi jí v Nebi? Potom?“

Zavrtěl hlavou. „NEVÍM, jestli Andělé mají ducha. Nikdy jsem žádného neviděl.“

Dean měl pocit, že tuší, co Cas naznačuje, a kam debata směřuje.

„Zabil jsem Balthazara,“ dodal. „A, v Nebi není.“

„Casi – „

„Tohle tělo, stárne, Cítím, že slábne, to, jak se molekulu po molekule rozpadá. Až k tomu dojde, duše, která v tom těle byla, jej opustí, a osvobodí se. Co, zbude po mně? NEMÁM duši, Deane. Hřbitov je plný mrtvých těl, ale obrys křídel anděla, časem vybledne.“

Dean se postavil. V rukách sevřel lem Castielova kabátu a vytáhl ho na nohy. Láhev vypadla Castielovi z ruky. Anděl nesouhlasně zamručel.

„Proč bys to dělal? Proč jsi dobrovolně padl, kdyžs věděl TOHLE?“

Castiel vydechl, a Dean ho pustil. Cítil, že se Casova ruka, sune po jeho paži, vzhůru, k rameni. Castiel roztáhl prsty, kopírujíc otisk vlastní dlaně.

„Položil jsem Anně stejnou otázku.“

„Co řekla?“

„Že jí to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad.“

Dean se zajíkl. A pak, se rozesmál.

„Pitomče,“ přitáhl k sobě Castiela blíž, a políbil ho.

„Deane. De- „ protestoval, chabě. „Rozliješ pivo.“

Dean ho, znovu, hladově políbil, a teprve v okamžiku kdy oba lapali po dechu, se odtáhl. Čelo opřel o Castielovo čelo, a ruce, položil Castielovi na krk, držíc ho blízko. Castielův dech se lovci usazoval na tváři.

„Pročs, šel DOOPRAVDY do toho kostela?“

„Řekl jsi o nás Bobbymu. Byl bych hypokryt, žádat to od tebe, a současně nenajít odvahu svěřit se své vlastní rodině.

Nevím, jestli mně slyší. Zda POSLOUCHAJÍ. Ale, kostel je Dům Boží, a někdo VŽDYCKY poslouchá.“

Dean ho znovu políbil. „Pojď, ZPÁTKY, do postele.“

„Ale, Je, večer.“

„Přesně, tak.“

„Ale - „

Dean, svezl ruce níž, z Castielova krku, k hrudi, a prsty sevřel přední lem košile. Zatáhl za ní, a přitáhl Castiela k sobě.

„Aha.“

O pět minut později, byli v ložnici.




„Bože, jsi – Casi, to bylo – BOŽE!“

„Deane, ovládej se. Je to, můj Otec. Nemluv o něm, když se spolu milujeme. Třeba, neposlouchá, ale, určitě se DÍVÁ. Nestrhávej pozornost.“

„Promiň, ale – BOŽE!“

Cas Deanovi přikryl ústa dlaní.

„Pšt.“




„Bobby. Vím, že se snažíš. Ale to, že na mě zíráš každé ráno, jako na Zjevení, je znervózňující. Čekáš, že snesu zlaté vejce? CHCI se nasnídat,“ Dean ignoroval to, že si ho Bobby zezadu prohlíží, zatímco si maže chleba. Když ho Bobby obešel, prohlížejíc si ho i z druhé strany, mladšímu lovci došla trpělivost.

„Bobby! Nech TOHO.“

Bobby rychle odstoupil. „Promiň. Je těžké NEZÍRAT,“ podotkl jízlivě, ale, nezakryl jisté pobavení. „Máš vlasy plné peří.“

Zvuk, který Dean vydal, zněl jako „Um-pf…“ dotkl se svrchu své hlavy, a do dlaně mu vklouzlo drobné bílé pírko.

Bobby si rozložil noviny. „Každopádně, chci, abyste my vy dva blbci přestali, demolovat dům! Ještě pořád jsi neopravil jeho většinu.“

Dobře, pravda je, že požár před rokem a půl, byl v jistém ohledu důsledek Deanova a Casova nedorozumění. Ale, Bobby jako vždy, přehání.

Dean zahodil pírko na zem. „Nic se – Bobby, přísahám, že TOHLE, není,“ zarazil se. PAMATOVAL by si, KDYBY roztrhl polštář. A, Castielovi to peří taky nepatří. Vymetl zbytek z vlasů. Castielovi se později, zapomněl zmínit.

Den blbec, ale tohle mi fakt zvedlo náladu!!! Maky, díky moc!!! Jsem si říkala, kde vězíš Ale co to čtu???!!! Ty věříš nějakému cizímu chlapovi a chodíš k němu přespávat???!!! Měla by jsi na sebe dávat většího majzla!!! Nikdy nevíš, na koho natrefíš. Takže jsem ráda, že jsi v pořádku a zase tady s námi A já MOC chci další část, tak jí koukej přiložit dřív

bohdy: Já nikdy nebyla chytrá Spoléhám se na štěstí, a když nic, aspon mám pak o čem psát! Kopíruji to, o čem píšu, tím, co dělám, a dělám to, o čem píšu. Takže, musím doufat, že mi to štěstí vadrží! Ale, dám si pozor Děkuju, že o mě máš starost. Zkusím přidat další kapitolu brzy, a zatím jsem napsala "Něco jiného", viz Dokončené povídky.

PS: Dean blbec? Jak to? To je k naštvání. Měla jsi dnes lepší den?

Děkuji za komentář

Maky: Samozřejmě, že mám o Tebe strach No, víkend náladu trochu vylepšil. To víš, škola Už se těším zítra do práce za dětičkami. Alespoň příjdu na jiné myšlenky Tobě přeji krásný týden

Ahoj, jen, "pozdrav", Doufám, že se Ti první den v týdnu vydařil, a je lepší než ten oslední v minulém

Jé!!! Ty jsi zlatá Ano, tento den byl mnohem vydařenější a doufám, že to tak půjde i nadále A jaký den jsi měla ty?

No, mohli by se Dean a Castiel trochu mírnit, aby jim nespadla střecha na hlavu. Chudák Bobby, čeho se to dočkal na stará kolena.

bohdy: To jsem ráda Hej, mimochodem, pěkný Valentýn! Já byla včera velice "busy". Sprcha, kafe, odepisovala jsem na zprávy tady, četla novou úžasnou naglickou ff povídku, o Casovi. Pak jsem zkoušela prodávat svoje obrázky na uluci (nezbohatla jsem, ale byla to legrace). My tady máme jaro, tedy skoro jarní počasí Po vzoru Deana jsem si dala nezodpovědně pivo před prací, a pak do té práce. Dělám noční. Občas mám spoustu energie a jindy neodlepím zadek od sedačky

Těšíš se na březen? Myslím, kvůli Casovi. Já, "asi", ano?


janča: Jé, to je náhoda, že jsi použila výraz "nespadla střecha na hlavu". Proč, to zjistíš později Dobře, unzávám, bavilo mě Bobbyho týrat tímhle způsobem, a mám pocit, že i Dean si to ve skrytu duše užívá!

Maky: Ty maluješ??? Určitě maluješ nádherně Já už se na březen samozřejmě těším!!! Nemůžu se dočkat!!!

Maky: po dočtení tohoto kousku jsem zhodnotila, že jsem si komentář měla nechat asi po dočtení všech částí, protože si po předčtení té následující připadám, jako by mi v té předchozí části něco uteklo a teď jsem to našla, teď to tam sedí

snažím se o této části přemýšlet - a zhodnotila jsem, že je mi Case i Deana vlastně hodně líto - jsou tu pro sebe, jsou tu kvůli tomu druhému - ale zároveň si myslím, že jsou hrozně daleko od sebe - nevím, proč mě to napadlo zrovna teď, ale napadlo

ale jinak tato část mi přišla hodně úsměvná, protože jsem si dokonale dovedla představit Bobbyho výraz, když Cas začal povídat o sexu a před očima vidím Deanův výraz - ale vzal to nakonec dobře

Casova návštěva kostela a zamyšlení se nad Annou a co se vlastně stává s anděli, když zemřou - víš napadla mě u toho jedna věc, pokud už Cas začíná uvažovat nad smrtí, tak to mi přijde jako známka toho, že z jeho andělského cosi (kruci - nenapadá mě vhodné slovo) zbývá už jenom opravdu málo - a je pro člověka hodně typické, že se zajímá o to, co s ním bude, až zemře - toliko můj postřeh - rozhodně se nemusí slučovat s postřehy ostatních

dopíšu už snad jen - ano, užila jsem si opět každé písmenko a některé odstavce jsem si četla ai několikrát - Maky mám moc ráda tvůj styl psaní a tato povídka plná emocí mě hodně baví a doufám, že tento týden svůj pátek dodržíš

Nemix: Musím do práce, ale tohle musím napat ted, protože jinak na to do večera zapomenu. Takže v krátkosti: Je vážně hrozně zajímavé, žes napsala, že máš pocit, že Cas a Dean jsou od sebe "daleko". Víš, já nad tím tak nepřemýšlela, prostě jsem "psala", ale, MÁŠ pravdu. A, nevím, zda si toho všiml ostatní, ale když jsem se ted nad tím zamyslela, tak jsi postřehla něco, o čem já podvědomě celou dobu píšu (vidíš, vidíš, jak pozorná a oblíbená čtenářka pro mě jsi. DŮLEŽITÁ!). No,. pointaje v tom, že Cas a Dean jsou "daleko", protože i když si vzájemně řekli, že si odpustili - po tom, co se stalo v šesté sérii (a v mojí povídce "Apple pie life"), oni si to jen "řekli". Cas se vrátil, Dean byl rád, že ho má zpět, protože mu chyběl, oba si uvědomují to, co udělali, a chyby, a v zásadě se miluji, ale - ale, ONO to tam pořád je. K odpuštění je třeba víc, než láska, nebo slova. Myslím si, že je třeba ČIN, který vyprovokuje to, že CÍTÍŠ, že to odpuštění CÍTÍŠ. Pokud to dává smysl. A navíc je Cas i Dean distancovný, proto, co se Casovi stalo. Oba se drží zpět proto, čím si prošli, a oba se současně snaží vypořádat se s tím, co se děje Casovi ted. A, navíc je tu láska, s kterou ani jeden nemají dost zkušenností. Takže ANO, jsou daleko. A tahle povídka je vlastně o jedné věci, JAK se sblížit. Jak najít toho druhého, s očima nebo bez. Tys to "odhalila". A, možná správně tušíš, kam směřuju, a jaký bude závěr. Když jsi napsala ten postřeh, mně se vybavila závěrčná scéna povídky, a došlo mi,m že to dokonale sedí, a já jsem moc zvědavá na Tvlj názor na konci. Musím si pak znovu přečíst tenhůe komentář. Nebudu říkat víc, jen tolik, že tohle je povídka o Sblížení.

Nemohla jsem to nenapsat. Zbytek dopíšu až se vrátím z práce

Zatím, Ti moc děkuji!

Nemix: Vlastně jsem na vše podstatné odpověděla už včera. Dodám jen, že Ti znovu děkuji za komentář Jo, ty scény mezi Bobbym a Deanem jsem si úžívala. A, máš pravdu. Všichni lidé přemýšlejí o smrti, a já si nemyslím, že Cas o ní kdy přemýšlel. Andělé prostě jsou, a pak, NEJSOU. A to, že na to Cas myslí, to jen svědčí o tom, nakolik smrtelným, a chpným cítit se stal.

bohdy: Děkuju No, já doufám, že to není tak zlé! ... já se na březen. Jsem, zvědavá. Dobře, těším se, ale současně se bojím!

Další část dopsána:) Ale, proto že už je skoro čtvrtek, dodržím to, co jsem si usmyslela a počkám do zítra.

To bude u vás... pátek.