OTRAVA

Slíbila jsem několika z vás dokončit svou rozepsanou povídku, nicméně, zatím jsem k ní nenašla cestu zpět... nedávno mě ale napadla povídka jiná - mám asi náladu ubližovat, a ubližovat v téhle povídce budu... celkem se ohledně téhle SN série necítím dobře a povídka jako je tato by mi mohla pomoci vyrovnat se s dějem a s vývinem postav, který řekněme, neprobíhá tak, jak by se mi líbilo... a proto vysvětlím to, co se v seriálu děje, po svém a proto samu sebe uspokojím tam, kde to seriál nedokázal... a budu ubližovat - hurt, comfort... možná už další kapitolou počínaje! Děj umístěn do šesté série, předtím, než byla Samovi navrácena duše.

Postavy: Jako vždy, tedy, Dean, Castiel a Sam... převážně Castiel a Dean a hurt bude Castiel

Drobná poznámka: Protože nedisponuji svým počítačem, nemám ani word a v tom, co píšu - řekněme, že je to nepohodlné a nejsem na tento program zvyklá a proto se omlouvám za případné překlepy a chyby v textu. Během několika dní je případně upravím, v okamžiku, kdy budu mít svůj počítač zpět... přesto jsem se rozhodla tuto zatím neupravenou verzi zveřejnit - doufám, že těch chyb nebude hodně!

A pokud projevíte zájem, pokusím se přidat další kapitolu brzy - baví mě psát, ale s motivací píšu raději

Tak, tady je... myslím povídku...


"Zdravím."
"Podívejme, koho sem vítr zanesl," Dean se neobtěžoval otočit, naučil se již dávno bez dívání se rozpoznat záchvěv vzduchu, k němuž došlo vždy předtím, než se obejvil jeho okřídlený přítel. "Nevolal jsem tě, tudíž předpokládám, že jsi tu proto, že potřebuješ mou pomoc." Dean nechtěl být protivný, nemohl si ale pomoci a popravdě, nevzpomínal si už na okamžik, kdy se v Castielově přítomnosti necítil rozmrzele. Protože anděl neodpodíval, Dean se otočil. "Víš, tohle telepatické vpíjení se do mysli a zírání možná zabírá v Nebi, ale tady na zemi jeden s druhým mluvíme, když mu chceme něco říct."
Castiel přihmouřil oči a Dean si všiml, že má na levé tváři modřinu.
"Nedělej na mě tenhle svůj kukuč," zamračil se Dean, "vsadím se, že poslední, na kohos ho zkoušel, tě praštil," řekl, současně hodnotíc jeho poraněnou tvář. "Nevadí, řekni mi co chceš a řekni mi to rychle, protože nemám moc času."
"Zdá se, že nejsi rád, že mě vidíš," Kdyby to býval řekl kdokoli jiný, Dean by si myslel, že si ho dotyčný dobírá, věděl ale, že Castiel míní svou otázku zcela vážně. Stál uprostřed pokoje s rukama volně svěšenýma podél těla, neuhýbal sice pohledem, ale, do očí se lovci nepodíval, což pro něj bylo přinejmenším netypické. Deana napadlo, zda mohou i andělé trpět výčitkami svědomí, či, zda se anděl může stydět.
"Neber si to osobně, nejsem jen rád, že tě vidím - ostatně, proč bych měl, přelétavý tak zvaný příteli?"
"Máš vztek," poznamenal Castiel a poprvé od chvíle, kdy se objevil v motelovém pokoji, v němž Dean bydlel, zvedl tvář - pátravě se na Deana zahleděl. "Uvědomuji si, že ti má nepřítomnost způsobuje nepříjemnosti, jsem ale -"
"Ve válce, já vím, mám tady někde schovanou tvou psí známku," ušklíbl se, Castiel ale jeho ironickou poznámku přešel, nebo jí zkrátka nezaznamenal. "Co se děje? Musí se něco dít, když jsi klesl a zavítal mezi nás smrtelníky."
Dean věděl, že kdokoli jiný už by jeho výpady dávno oplácel, věděl ale současně, že má-li někdo trpělivost, je to jeho anděl a on si v jeho případě může mnohé dovolit. Občas měl nutkání zkoušet, kam až může zajít a zatraceně, skoro se mu zdálo, že Castiela v tuhle chvíli záměrně provokuje - kdyby ho anděl uhodil nebo se s ním aspoň pohádal, měl by právo zlobit se, možná by se mu i ulevilo, měl dost svého apatického bratra a měl dost i toho okřídleného zmetka stojícího před ním. Kdyby mu býval byl Castiel dál záminku, mohl by si lovec svou frustraci vybít na něm. Anděl před ním však stál tiše, vypadal smutně a unaveně a Deana přestalo bavit týrat ho.
"Jsem tady," chopil se Castiel iniciativy, "protože se pokouším najít jistou věc, zbraň, tady, na Zemi."
"A chceš, abych ti pomohl, promiň, nemyslím si, že jsem se osvědčil jako pravá osoba pro tuhle práci - nedokážu ignorovat mrtvoly, přes které kráčíš," Deana překvapovala jeho vlastní protivnost a přemýšlel o tom, kde se v něm pro Boha bere. Žádná číše není bezedná a zdá se, že trpělivost v té Castielově přetekla.
"Vím, že se zdá," postoupil vpřed, "že to, co dělám, není správné, nebyl jsi to ale právě ty, kdo téměř učinil volbu, která nás všechny mohla stát život - několikrát? Byl jsi to ty, kdo mě učil, že oběti jsou ve válce nutné a že všechno, co můžeme udělat je jednat podle našeho nejlepšího uvážení. Ty jsi mě přesvědčil o tom, že jednat z vlastní vůle, třeba by naše volba byla nesprávná, je víc, než vůli nemít.Ty jsi mě stvořil, Deane a já se k tobě vracím," Castiel zamrkal a poodstoupil, sklonil hlavu a zdálo se, že se snaží uklidnit se, když se na Dena znovu podíval, mluvil tiše a rozvážně. "Nikdy bych neudělal nic, co by způsobovalo více bolesti a škod, než je nutné - zvolil bych cestu těžší pro sebe a shůdnější pro druhé... pokud by to ovšem bylo možné. Je politováníhodné uvědomění si, Deane, že ve mě nemáš ani tolik důvěry, abys tohle věděl."
Dean otevřel ústa, neřekl ale nic, protože Castiel už před ním nestál - zmizel v témž okažiku, kdy domluvil. "Díky, že ses zastavil," zamumlal roztrpčeně. "Příště s sebou vem něco, co pomůže Samovi." Vztekle naházel své věci do batohu, nahlas přemýšlejíc nad hanlivými přívlastky, charakterizujícími Castiela, uvědomil si ale, že ho nebaví se na anděla zlobit a chtě nechtě přemýšlel nad tím, co mu řekl a cítil se hloupě. Nakonec se ani nedozvěděl, a zřejmě už nedoví, proč Castiel přišel.
Možná byl k Castielovi příliš tvrdý, byl přece jeho přítel a možná mu a jeho problémům Dean něvěnoval pozornost, kterou věnoval Samovi a svým vlastním problémům, Castiel se ale o sebe uměl postart sám. Existují lidé starající se o druhé lidi a lidé starající se sami o sebe, Dean se staral o Sama - nebylo vyhnutí, svět takto fungoval - a Castiel byl jako Dean.

Při další příležitosti, kdy jej Dean viděl, na něj anděl čekal v motelovém pokoji. Když lovec vešel, pozdravil ho Castiel, tak, jako obvykle hlukobým klidným hlasem.
"Zdravím, Deane."
"Casi," Dean za s sebou zablouchl dveře a podrbal se vzadu za krkem. Rozpačitě si odkašlal, a protože ticho začínalo být nepříjemné, promluvil: "Zdržuješ se ted tady dole často."
"Přišel jsem na skok," odvětil.
"Jasně," rozpačitě přešlápl, nevěděl, co si o něm Castiel po jejich posledním rozhovoru myslí, nezdálo se však že mu anděl nedávný incidnet zazlívá. "Máš konkrétní důvod vracet se nahoru, třeba uposlechnout hlas, který tě volá, vyhrát bitvu, nebo tak něco?"
Zavrtěl hlavou: "Situace v Nebi je v tomto okamžiku stabilní."
"Hm, a tvůj důvod být tady?"
Castiel natočil hlavu ke straně: "Prostě jsem přišel - pokud je tohle nevhodná chvíle, mohu zase odejít."
Dean si odkašlal: "Zdrž se - je fajn vědět, že poletuješ tady okolo."
Castiel se znatelně uvilnil. "Dobře."
Posadil se na postel prohlížejíc si Deana zkoumavým pohledem: "Nenašel jsem zatím nic, co by Samovi mohlo pomoci."
"Uh, díky," Dean sáhl do lednice a vytáhl pivo - mlčky gestem nabídl i Castielovi.
Anděl pouze zavrtěl hlavou a usadil se pohodlněji: "Mrzí mě, že ti nemohu pomoci."
Znovu mezi ně padlo ticho, Castiel po chvíli zaklonil hlavu, zdálo se, že naslouchá neviditelnému hlasu přicházejícímu shůry. Protože měl Dean nepříjemný pocit, že se brzy zvedne a odletí, řekl: "Víš, když jsme se viděli naposledy," odkšalal si, "vím, že jsem se choval jako idiot."
Castiel sklonil hlavu. Díval se teď přímo na Deana, vyčkávajíc.
"Taky vím, že to nebyla tak úplně moje vina, neulehčuješ mi nebýt na tebe naštvaný, ale, to jsem, říct nechtěl... i když to občas vypadá, že zapomínám na to, co všechno pro mě děláš, není to tak - jen je občas těžké nezapomenout na to, že i ty máš svoje limity. Díky, vážně."
"Nemáš zač," odvětil Castiel, ale, Deanovi se nedzálo, že by ho tím, co řekl, skutečně potěšil.
"Kdybych ti mohl pomoci - vím, že vypadám, že nechci, ale ve skutečnosti je to tak, že nemůžu - nebeské války a všechny tyhle nebeské věci jdou mimo mě, znáš mě... jestli je tu ale něco, co můžu udělat, udělám to. Je mi jedno, co se v Nebi děje a jestli klesá, klesne a propadne se do Pekel, ale, jestli si ty myslíš, že stojí za záchranu, tak nemůže být tak špatné."
Castiel se neznatelně usmál: "Oceňuji tvůj zájem, Deane."
"Dobře," Oba znovu upadli do ticha, tohle bylo ale příjemné ticho, ticho kdy téměř slyšíte dech toho druhého a kdy je vám velmi příjemně. Když se Dean podíval na Castiela všiml si, že má tvář nepřirozeně bledou, jako člověk, který několik dní nejedl a nespal. Ostatně, ani Dean se za posledních pár týdnů moc nevyspal a v tuhle chvíli by ocenil kouzlo, jímž ho Castiel svého času uspával.
"Myslel jsem si, že nemáš rád andělské triky."
Dean by byl býval jindy rozlobený proto, že anděl čte jeho myšlenky, v tuhle chvíli byl ale natolik vyčerpaný, že to přešel.
"Ne všechny tvé triky byly špatné."
"Dobře, potom -"
Castiel se zvedl a posadil se k Deanovi na vedleší postel - Jedna ted zůstávala prázdná. Sam se domů většinou v noci nevracel, protože Deana znervozňovalo mít vedle sebe někoho,kdo spát nepotřebuje - s Castielem to bylo jiné, pro něj bylo nespat přirozené, i když se Dean mnohdy cítil divně. Castiel se posadil vedle něj, nacvičeným pohybem zvedl ruku a přiblížil dva prsty k Deanově čelu. Dean si i v šeru všiml, že je jeho ruka nepřirozeně bledá, skoro bílá, tak, jako jeho tvář a tohle už nemohl svést na vyčerpnání nebo hru stínu a světla. "Casi, co to k čertu-"
Ve stejný okamžik se ale Castielova ruka dotkla jeho čela a Dean usnul. Spal bezesným hlubokým spánkem...


„Ne Same, uděláme to po mém, vyřešíme tenhle případ, dostaneme tvou duši zpátky a potom vyřešíme další případ, konec debaty.“
Sam s Deanem zjevně nesouhlasil, díval se na svého bratra jako na člověka, který mu právě zkazil vydařený den, namísto námitek ale pouze pokrčil rameny: „Dobře, ty jsi tu šéf,“ ušklíbl se, otočil a na odchodu se ještě ohlédl přes rameno. „Sejdeme se večer v motelu.“
„Já jsem především ten, kdo tu má duši,“ rozkřikl se, Sam ho ale už zjevně neslyšel. „K čertu,“ Dean vylezl z auta a vztekle za sebou zabouchl dveře. Když se narovnal, ocitl se tváří v tvář Castielovi.
„Volal jsi mě.“
Dean se šikovně prosmekl kolem něj, vzdal už snahu naučit anděla respektovat osobní prostor druhých lidí.
„Před třemi dny.“
„Byl jsem zaměstnaný,“ Castiel se rozhlédl. „Kde je Sam?“
„Hledá někde svojí duši, co já vím,“ zhluboka se nadechl, „poslyš, oceňuji, že jsi tady, už jsme si ale poradili bez tebe.“
Castiel mlčel a Dean měl na okamžik pocit, že je anděl rozčarovaný z toho, že jej lovci k vyřešení případu nepotřebují.
„Pokud nepotřebuješ mojí asistenci –„
„Neber to osobně, vážně si cením toho, že jsi tady, v tuhle chvíli je ale, řekl bych, seznam prázdný.“
Castiel přimhouřil oči.
„Slovní obrat, poslyš, když už jsi tady, nechceš zůstat? Já vím, že nemáš důvod zůstávat, ale, můžeš zůstat jen tak, na chvíli… se mnou. Kdy naposledy jsi mimochodem složil křídla a oddechl si?“ Popravdě, Dean si nevzpomínal na okamžik, kdy on měl oddech a zoufale potřeboval předstírat, že se nic neděje, sedět opřený zády o impalu bez pocitu, že by měl být jinde a něco, cokoli dělat. Castiel se musel cítit stejně, nebo zkrátka, nedokázal ignorovat naléhavost Deanovy prosby, protože se po jeho vzoru uvolnil, svěsil ramena a opřel se o automobil zády tak, jak to před chvílí udělal Dean.
„Pokud je to tvé přání, rád ti budu dělat společnost.“
Dean si málem začal připadat jako za starých časů a k čertu, smutné bylo, že ty časy, byly v porovnání se současností téměř staré dobré časy. Dýchal klidně se zavřenýma očima, když je otevřel, zjistil, že ho Castiel pozoruje.
„Zírat není slušné,“ odvětil anděl a rychle otočil hlavu tak, jakoby se na Deana před chvílí nedíval.
Dean se trochu narovnal, aby mohl Castielovi pohlédnout do tváře: „Vážně jsi řekl vtip, páni… hezké.“
Anděl se tvářil trochu rozpačitě, současně ale vypadal spokojený sám se sebou a Dean se navzdory těmhle špatným časům, usmál.
Ticho trvalo asi deset minut, Dean se díval před sebe zabraný do vlastních myšlenek, nevěděl, jestli stojí anděl dosud vedle něj, když se otočil, Castiel tam kupodivu pořád byl. Dean si všiml, že má levou ruku až po zápěstí schovanou v kapse kabátu, Castiel jeho pohled zřejmě zaregistroval, protože řekl: „Zranil jsem se na jedné z misí.“
„Bojoval jsi s jiným andělem?“ Dean toho o nebeské válce moc nevěděl a teď, když stál na parkovišti, neměl vedle sebe Sama a výjimečně nepřemýšlel o žádném ze svých problémů, mu celá ta věc, připadala docela zajímavá.
Castiel zavrtěl hlavou, mlčel. Dean si uvědomil, že tenhle druh jeho chování nesnáší, frustrovaně vydechl.
„Stalo se to tady, na zemi, když jsem – musel jsem něco udělat,“ řekl. Nezdálo se, že anděl své vysvětlení hodlá rozvinout.
„Když jsi hledal tu svou zbraň,“ konstatoval Dean.
Anděl mlčel.
„Tehdy, když jsi potřeboval mou pomoc.“
Castiel na něj pohlédl koutkem oka se zvláštním výrazem ve tváři, vzápětí se ale zase obrátil a klidně řekl: „Můj neúspěch s tebou nemá nic společného.“ Deanovi se zdálo, že nemluví pouze o nedávném hledání zbraně, neřekl ale už nic. Vzpomněl si na noc, kdy ho Castiel dotekem uspával a na zvláštní bledou barvu Castielovy ruky. Zda byla stále křídově světlá, říct nemohl, protože anděl během celého jejich dnešního rozhovoru nechával dlaň ukrytou v kapse a, a to Deana zneklidňovalo víc, nehýbal s ní. Dean si teprve teď uvědomil, že Castiel ruku z kapsy nejen že nevyjmul, ale, i celá jeho levá paže zůstávala divně strnulá. Zda byl Castiel i ve tváři stejně bledý jako oné noci, Dean nepoznal, protože mu na obličej dopadalo sluneční světlo. Anděl se ale rozhodně celkově nezdál být ve své nejlepší formě. Symptomy únavy, které u Castiela Dean zaznamenal, ovšem nemusely mít nic společného s jeho zraněním, Dean soudil, že věci nahoře jdou zatraceně špatně a on byl zatraceně špatný přítel, když si toho všiml teprve teď. Chtěl něco říct, Castiel ho ale předběhl.
„Musím se vrátit.“
„Samozřejmě, že musíš.“
Castiel se nepatrně zamračil, patrně se domníval, že je to jedna z Deanovo vyčítavých frází.
„Myslím to vážně,“ zamyslel se, byl k němu možná skutečně příliš tvrdý? „Když musíš, tak musíš,“ dodal.
„Vrátím se.“
Tentokrát však Castiel nezmizel okamžitě, ještě několik vteřin stál vedle Deana se soustředěným výrazem ve tváři, když zmizel, Dean se cítil podivně osaměle. Měl současně pocit, že mu něco podstatného uniká, Castiel mu ale řekl, že je v pořádku… neřekl sice konkrétně, že je, neřekl ale ani, že není. Setmělo se a ochladilo… hvězdy zatím nevyšly, později, té noci, ale vyjdou…


„Nerozsvěcej.“
Dean se zarazil ve dveřích, stál na prahu motelového pokoje, venku na parkovišti byla tma a stejně, tak i uvnitř v místnosti. Castielův hlas byl, jako vždy, hluboký a klidný, ale, i tiší než obvykle býval. Zaváhal, nakonec ale poslechl, zabouchl za sebou dveře a poslepu došel ke kuchyňské lince, o kterou se zády opřel. Napadlo ho, že by měl být ostražitější a že být v místnosti s někým, koho pouze slyšíte, ale, nevidíte, by jeho otec nazval přinejmenším pošetilým chováním. Dean si to ostatně myslel taky, z nějakého důvodu se ale cítil v bezpečí, důvěřoval své intuici více než tátovým radám a důvěřoval Castielovi. Když lovcovy oči částečně přivykly šeru, rozpoznal siluetu anděla sedícího na posteli. Nehýbal se, i ve tmě ale Dean věděl, že se Castiel dívá přímo na něj.
„Vysvětlíš mi, proč trávím noc v pokoji v levném motelu, ve tmě, s tebou? Lidi začnou mít klepy.“
„Nesnesu ostré světlo.“
„Aha – důvod?“
„Zdá se, že toto tělo bylo infikováno.“
„O čem to k čertu mluvíš?“ Dean natáhl ruku a rychlým pohybem rozsvítil malou lampu. Žluté světlo, které částečně osvětlilo místnost, bylo slabé, přesto s sebou Castiel v okamžiku, kdy mu dopadlo na tvář, trhl.
„Promiň,“ hlesl Dean omluvně. Sklonil stínítko lampy. „Lepší?“
Castiel zamrkal, zkoušejíc intenzitu světla. Přikývl: „Akceptovatelné.“
Dean si přisedl na postel a, ignorujíc Castielův tázavý výraz, mu sáhl na čelo.
„Deane?“
„Horké není, chřipku nemáš… dělám si legraci,“ dodal spěšně. „Nevypadáš ale ani zdravě, co myslíš tím infikovaný?“
„Nic, s čím by sis musel dělat starosti, můj stav se brzy zlepší.“
„Kecy.“
Castiel přimhouřil oči.
„Vypadáš jako chodící mrtvola, už pár týdnů mimochodem.“
„Deane, budu v pořádku, tahle infekce, není to příjemné, ale, ani vážné a příznaky nemoci, které jsi pozoroval, brzy odezní,“ odmlčel se, „infikováno bylo pouze toto tělo, já v ohrožení nejsem.“
„Takže ty a ty, nejste týž? Myslel jsem si, že tohle tělo patří už jenom tobě, ne Jimmymu.“
„Správně. Teoreticky ale fyzické procesy probíhající v mém lidském těle nejsou provázány s procesy v mém skutečném těle.“
„A prakticky vypadáš hůř a hůř, kdykoli se tady na zemi zjevíš.“
„Ani ty nevypadáš nejlépe.“
Dean si nebyl jistý tím, zda anděl projevuje zájem o jeho zdraví, nebo zda pouze oplácí výpad, rozhodl se raději změnit téma.
„Jak ses vlastně infikoval?“
„Před pár týdny jsem tady na zemi našel zbraň, abych ji ale mohl vzít s sebou nahoru, musel jsem se jí dotknout.“
„Přirozeně.“
„Zdá se, že můj dotek aktivoval něco, co bylo ve zbrani a jehož účelem bylo zbraň chránit. Před námi.“
„Něco jako protiandělský obranný systém?“
Přikývl.
„Učinil jsem okamžitě protiopatření, abych zamezil té věci uškodit mi, zdá se ale, že stačila napadnout toto tělo,“ odmlčel se, „předpokládám, že lidská fyziologie není uzpůsobena styku s předměty majícími původ v Nebi.“
„Řekl bych, že není, zatraceně, a nejen s předměty – celý ten váš nápad s kondomem,“ věděl, že anděl hodlá protestovat, předběhl ho, „nic jsem neřekl… Takže, co přesně ti ta věc udělala?“
Castiel povytáhl rukáv a odhalil pravé zápěstí. Ve spirále směrem vzhůru k paži, jej jako náramek obepínala řada znaků, společně zřejmě majících význam slov. Znaky vypadaly jako tetování, byly černé, na rozdíl od tetování, byly ale do kůže vyryty, anebo, usoudil Dean podle hloubky a ostrosti linií, vypáleny.
„Co je k čertu tohle?“
„Znamení.“
„Chceš říct, že si tě ta věc označkovala?“
„Pravděpodobně, pokusila se napáchat škody, ale neuspěla.“
„Proč by někdo umísťoval někam něco takového?“
Castiel se na něj podíval s výrazem „Opravdu se musíš na něco takového ptát?“, řekl ale, „Ta věc odpočívala tady na zemi tisíce let, nevíme, proč sem byla umístěna, ani, jak se sem dostala a je pouze logické, že obsahuje mechanismus, kterým se brání před,“ zarazil se, zjevně skutečně nevěděl nic o tom, co se před tisíci lety dělo a to Deana zaráželo – Castiel přece věděl všechno. „Měl jsem to předpokládat,“ zamumlal anděl spíše, než k Deanovi k sobě samému.
„Hm,“ Dean zkoumal Castielovu ruku, když si anděl všiml jeho zájmu, rychle ji vyprostil z jeho sevření.
„Nějaké jiné příznaky kromě citlivosti na světlo?“
„Má paže je ztuhlá.“
„Řekl bych, že i odkrvená, nevšiml sis toho, jak bledý poslední dobou jsi?“
Anděl si prohlížel svou ruku a tvářil se téměř překvapeně: „Ah, myslel jsem si, že to s tím možná souvisí,“ Ještě chvíli se díval na své vlastní tělo a tvářil se přitom zamyšleně, když si všiml Deanova starostlivého pohledu, řekl: „Nedělej si s tím starosti, Deane, jsem si jistý tím, že budu brzy zcela v pořádku.“
Soudě dle Castielova výrazu si i Dean myslel, že je to pravda. Anděl možná ale přesvědčoval nejen Deana, ale i sám sebe.



„Co si-„
Castiel se objevil za jeho zády.
Dean chtěl poukázat na to, že by se Castiel mohl po třech letech naučit vstupovat až po zaklepání – většinou mu jeho náhlé zjevování se nevadilo, byl-li ale nabručený, což zrovna byl, iritoval jej Castiel ze zásady od špičky jeho andělského nosu po poslední pírko. Otočil se, aby mu onu skutečnost oznámil, v ten okamžik se ale zarazil. Castiel vypadal hrozně. Nebyl pravděpodobně zraněný, vypadal ale právě tak, jako lidé trpící nepříjemnou nemocí.
„Co se ti stalo?“
„Deane – „ zmlkl, zdálo se, že je příliš vyčerpaný na to, aby řekl i něco víc.
„Dobře, pojď sem,“ Dean ho pomalu dovedl k pohovce, gestem ho vybídl, aby se posadil a sám si přiklekl na zem.
„Co se ti stalo?“ zeptal se znovu. Protože nedostal odpověď, sám anděla prohlédl, aby zjistil, zda skutečně není zraněný, nenašel ale ani krvavé rány, ani stopy po nich.
„Zdá se, že efekt, který má ta nemoc na moje lidské tělo, je – nepříjemný…“
„Jak nepříjemný?“ Dean mu automaticky sáhl na čelo. Bylo horké. Položil svou druhou ruku Castielovi na krk a – Castiel hicoval. Kdyby byl Dean býval položil dlaně na sluncem rozpálený kámen, hřál by stejně – Dean automaticky ucukl, spálil si totiž prsty.
„Máš horečku – zatraceně, máš vysokou horečku. Nevím, co ti ta infekce dělá uvnitř, ale, z mého pohledu to vypadá špatně.“
Castiel zamrkal, a protože si Dean nebyl jistý tím, zda vnímá, mírně jím zatřásl: „Casi?“ Kdyby ho býval Dean nepodpíral, anděl by se svezl do polohy v lehu, takhle pouze mírně zavrávoral v Deanovo sevření.
„Deane…“
„Casi, proměň se, uleť, vrať se do Nebe a nechoď zpátky, dokud nepřijdeš na způsob, jak tohle tvoje druhé tělo uzdravit. Nemůžeš chodit okolo rozpálený jako pánvička!“
„Nemůžu.“
„Jak to k čertu myslíš?“
„Zdá se, že ta nemoc blokuje některé mé schopnosti, například- „
„Například schopnost proměnit se v okolo poletující zářivé světlo a udržet svou tělesnou teplotu pod bodem varu?“
Vážně přikývl. Dean měl svou ruku ještě pořád položenou na jeho čele. Když totéž lovec udělal před týdnem, byl Castiel překvapený ale, ochotný jeho dotek akceptovat, v tuto chvíli, zavřel oči a – zdálo se, že jej Deanova ruka spočívající mu na čele, uklidňuje. Když ji Dean odtáhl, téměř polekaně oči otevřel.
„Aspirin na tohle asi nezabere, co?“
„Ne.“
Castielova upřímnost bývala odzbrojující a, v tomto případě i frustrující.
„Měl bych něco udělat?“
Castiel na něj beze slova zíral. Vpíjel se do něj očima, jakoby čekal, že Dean udělá, nebo řekne něco, co mu pomůže.
„Co mám udělat?“
V tu chvíli pochopil, že to, co má Castiel v očích není očekávání, ale, zoufalství. Znovu, jen, aby něco dělal, mu položil ruku na čelo. Druhou rukou se dotkl jeho ramena a vyvinul mírný tlak: „Lehni si.“
Castiel poslechl, i když ale ležel, nespouštěl oči z Deana.
Dean mu vyhrnul rukáv nad zápěstí, jakoby mu měřil tep, ve skutečnosti si prohlížel symboly vypálené v Castielově kůži. Anděl pořád mlčel, pozoroval Deana, ale, ne skutečně zaujatě, spíše, zvědavě.
„Kam až to vede?“ Když si uvědomil, že Castiel neodpovídá, povytáhl rukáv. Zdálo se, že řada symbolů ztrácejících se v rukávu, pokračuje směrem vzhůru k loktu. „Potřebuju, aby sis svlékl kabát, i košili…“ pomohl mu posadit se a vysvléknout se, když se po tomto procesu Castiel jal zase si lehnout, Dean ho zarazil. Symboly se ve spirále ovíjely okolo celé Castielovy paže, pokračovaly na rameni a –
„Otoč se – pro Boha,“ zamumlal, pravděpodobně nepřemýšlejíc nad tím, co říká.
Na lopatkách měl Castiel tytéž znaky, jako na celé paži, rány zde, byly ale hluboké a krvácely.
„Řekl bych, že tady aspirin opravdu nezabere.“
Castiel ležel na pohovce celou noc. Dean mu aspirin přeci jen dal, přinejmenším by mohl srazit tu horečku. Snažil se rovněž vyčistit rány na zádech, zdálo se ale, že přes všechnu jeho snahu nepřestávají krvácet. Nakonec si k Castielovi přisedl s vlhkým ručníkem a omýval mu jím čelo.
„Nesrazím tím horečku, ale, bude ti líp,“ vysvětloval.
Castiel celou tu dobu mlčel, nespouštějíc z Deana oči.
„Děkuji,“ zamumlal a - zase mlčel.
Ráno se Dean probudil celý rozbolavělý – zjistil, že se napůl opírá o pohovku a napůl hlavou spočívá na jejím opěradle. Protáhl se, neuvědomoval si, že v noci usnul – další myšlenka, která mu přišla na mysl, patřila Castielovi – vybavila se mu včerejší noc. Rychle se otočil, aby zjistil, jak na tom anděl je.
„Zdravím, Deane.“
Castiel seděl a vypadal – ne ve formě, ale, vypadal minimálně mnohem lépe, než včera. Natočil hlavu ke straně.
„Dobré ráno,“ Dean zívl, a, k dovršení všeho, uvědomil si, došlo kafe. „Jak ti je?“
„Dobře.“
„Láry fáry, nech mě podívat se,“ po krátké prohlídce Dean konstatoval, že Castiel už horečku nemá a i zranění na zádech přestalo krvácet.
„Zdá se, že něco z toho, co jsem udělal, zabralo,“ protáhl se. „Jdu pro kafe, ty,“ ukázal prstem na anděla, „se ani nehni – nikam nelétej, musíme si promluvit.“
Když se Dean o půl hodiny později vrátil, našel Castiela ve stejné pozici, v níž ho opouštěl, anděl se tvářil velice vážně a Dean se neubránil úsměvu.
„Koupil jsem jedno kafe i pro tebe, vím, že jsi anděl, ale byl jsi nemocný a to je lidská záležitost, tak mě napadlo, že se možná rád projdeš i po druhé straně břehu – okusíš něco příjemnějšího, než plácat se v horečce – a kafe je zázrak – věř mi, jestli existují boží zázraky, kafe, je jeden z nich. Zdálo se, že Castiel hodlá odporovat, nakonec ale nabízený nápoj beze slova přijal.
„Po fyzické stránce jsi úplně v pořádku,“ Dean se posadil obkročmo na židli naproti Castielovi, „co tvé andělské já?“ Zhoupl se.
„Pracuje.“
Dean se napil a Castiel, zřejmě ze slušnosti, udělal totéž.
„Bez problémů?“
„Jsem takříkajíc, naprosto fit, tu nemoc mám pod kontrolou.“
„Včera se ale zdálo, že ta nemoc kontroluje tebe.“
„Anomálie.“
„Dejme tomu,“ Deana Castiel nepřesvědčil, v tuhle chvíli byl ale anděl v pořádku, a i kdyby chtěl Dean argumentovat proti tomu, neměl čím.
jakákoli argumentace z Deanovy strany proto byla zbytečná
„Přesto, musím ti poděkovat za tvůj zájem a pomoc – byla více než vítaná.“
Dean se ušklíbl: „Říkej mi božský doktor,“ znovu se napil. Černé kafe by po ránu bývalo bylo lepší. „Máš v plánu vrátit se?“
„Ztratil jsem již příliš mnoho drahocenného času, musím se vrátit, optimálně, hned.“
„Dobře, nic proti tomu – měl by ses asi nejdřív zotavit, ale když musíš…“ Dean čekal, že anděl vzápětí zmizí, nezmizel.
„Proč neletíš? Myslel jsem si, že spěcháš.“
Castiel se zavrtěl, když se Dean podíval přímo na něj, uhnul anděl pohledem.
„Křídla fungují?“
„Ujišťuji tě, Deane,“ zamumlal nezvykle tiše, „že moje křídla fungují výborně.“
„Kde je potom problém?“
Castiel si povzdechl, nebyl to unavený povzdech, ani povzdech vyjadřující netrpělivost, byl to povzdech, jímž lidé vyplňují ticho, nemají-li co říct. Castielovi ale nikdy předtím nedošla slova.
„Není tu problém.“
Dean se podrbal vzadu za krkem: „Budeš mi to asi muset pomoci pochopit, Casi.“
Mlčel.
Napadlo ho, ačkoli se ta myšlenka nehodila k celé koncepci, kterou kolem Castiela zkonstruoval, že se anděl vracet nechce a že svůj odlet oddaluje, jak jen to jde. V ten okamžik ho rovněž napadlo, že existuje rozdíl mezi musím a chci a že ačkoli tomu Dean předtím nevěnoval pozornost, Castiel říkal vždy, musím.
Chtěl něco říct, když ale zvedl hlavu, Castiel už v místnosti nebyl.


Dean snil. Ve snu se procházel podél břehu řeky, v parku v němž nikdy nebyl a jenž, měl pocit, přesto znal. V parku bylo pouze pomálu stromů, byl to druh zanedbaného, ale v zásadě divoce krásného parku. Nebyly tu ani lavičky, jediná stopa poukazující na zkulturnění tohoto kousku přírody byla úzká cesta vedoucí podél řeky. Stmívalo se a Dean stěží rozeznal obrysy okraje cesty. Byl teplý podvečer, kdyby si byl Dean, býval lehl do trávy, jistě by usnul a probudil se příjemně odpočatý. Díval by se nad sebe a pozoroval hvězdy tak, jak to se Samem dělávali, když byly děti – kdyby mu to býval byl někdo připomněl, Dean by tu skutečnost zapřel, nazývajíc podobný moment přeslazeným – sám před sebou ve svém snu byl ale ochotný tuto svou slabost akceptovat. Rozhlédl se, uvědomil si, že řeku téměř nevidí, v ten moment se vedle něj objevila pouliční lampa – ačkoli to bylo nadmíru zvláštní, ve snu vám i podivné věci podivné nepřijdou a ani Dean se nad zjevením zdroje osvětlení nepozastavil. Díval se na vodní hladinu – ten pohled byl uklidňující a Dean málem zapomněl na všechny své starosti i na to být nešťastný. Možná je tohle pocit, který mají mrtví - Deana automaticky napadlo, že onen kdysi nabízený Ráj, by byl možná ve srovnání s tím, čemu momentálně čelí, přilepšením si. Vzdát se privilegií života ovšem znamenalo vzdát se lidskosti – zrovna tak, jako se své lidskosti zřekl Castiel.
Ochladilo se, směrem od řeky vanul studený vlhký vánek a Dean se automaticky otřásl. Protože se soustředil na onen nepříjemný pocit, nezaregistroval, že lampa dosud osvětlující prostor okolo, zablikala. Přítomnost anděla o pár vteřin později už ale postřehl – Dean nevěděl proč, vždy ale jistě zaregistroval Castielovu přítomnost aniž by předtím anděl promluvil nebo se na něj Dean podíval. Mohl za to možná způsob, jím Castiel stál – tak nějak všudypřítomně – a ačkoli toho Dean o andělských tricích moc nevěděl, bylo dost dobře možné, že Castiel kolem sebe má skutečně druh silového pole… anebo, na jejich vzájemném poutu bylo víc, než byl Dean ochotný si přiznat - představa toho, že je ovlivněn nebo svázán se Deanovi příčila.
Nahlas ale řekl: „Najdeš mě kdekoli, že?“
„Tady tě najdu vždy.“
Dean se otočil, Castiel stál krok za ním a díval se, stejně, jako on sám, na vodní hladinu.
„Tady?“ odmlčel se. „Oh, rozumím, sním,“ zjevil-li se Castiel ve snu bylo otázkou času uvědomit si, že sníte – Castiel pravděpodobně mohl onen proces kontrolovat a to byla další z věcí, jež Deana iritovala. Uvědomoval si, že nemá svou nejlepší náladu, nechtěl se ale hádat a proto se dlouze nadechl ve snaze uklidnit se.
„Tohle jsi udělal ty?“
Castiel se rozhlédl: „Nikoli, uznávám ale, že tohle místo je působivé.“
„Chceš říct na to, že jsem si ho vymyslel sám,“ Dean zkrátka nesvedl nebýt jízlivý.
Castiel ale pravděpodobně nechtěl říct nic, protože mlčel, pozorujíc řeku se zamyšleným výrazem ve tváři. Dean už věděl, že výraz podobný tomuhle značí problémy.
„Je tu klid,“ poznamenal anděl.
Dean chtěl podotknout byl, kousl se ale do jazyka, navíc se zdálo, že se Castiel cítí mizerně i bez Deana vylévajícího si na něm svůj vztek. Důvodem Denovy špatné nálady byl Sam. Po dni stráveném sním, Dean nedovedl ignorovat jak ne-samovsky se Sam chová, jemně ho (Dean se domníval, že jemně) na onu skutečnost upozornil - výměna názorů posléze vyústila v hádku, na jejímž konci za sebou Sam vztekle zabouchl dveře a Dean mnohem později téhož dne usnul.
„Mám pocit, že tohle místo odněkud znám.“
„Všechno, o čem lidé sní, již někdy zažili, nebo,“ dodal, „si to myslí.“
„Andělé nesní?“
Castiel zavrtěl hlavou, vypadal smutně.
„Nevíte, o co přicházíte.“
Několik minut mlčeli. Dean přemýšlel o tom, zda Castiel přišel z konkrétního důvodu nebo, zda přišel kvůli němu. Sdíleli-li ono pouto, Castiel mohl klidně cítit některé z Deanových emocí – ta myšlenka se Deanovi nelíbila… pravdou však bylo, že si lovec skutečně potřeboval promluvit, teď když měl příležitost, nevěděl ale, jak na to. Navíc se mu zdálo, že již zapomněl, jak s Castielem mluvit – posledních pár měsíců na něj pouze křičel.
„Sam je na tom špatně – je to horší a horší,“ nadechl se, „jestli nezpomalí, zabiju ho, přísahám, že ano.“
Castiel se na něj podíval s výrazem ve tváři vyjadřujícím jeho přesvědčení o tom, že něco takového Dean neudělá… možná si to ale Dean pouze namlouval a Castiel pouze hodnotil Deanovo užití slova přísahám. Otočil hlavu a zadíval se tak, jako prve, na řeku.
„Přijdeme na způsob, jak Samovi pomoci, je třeba trpělivosti.“
„Jenže té chvíle se jeden z nás nedožije, mimochodem,“ řekl, ve snaze změnit téma, „jak se cítíš?“
„Mnohem lépe.“
Castiel byl i na svůj vkus nezvykle příkrý. Dean chtěl na onu skutečnost poukázat, anděl se ale najednou otočil čelem k němu.
„Mrzí mě, že jsme zatím nehnuli z místa, Sam je i můj přítel. Chci, abys věděl, že se každý den modlím k Bohu a prosím jej o spásu Samovy duše.“
„Hm, to je,“ Dean na okamžik oněměl,“ skvělé, vážně, děkuju… to nám pomůže,“ Podrbal se vzadu za krkem. „Jak jdou věci nahoře?“
„V tuhle chvíli je v Nebi takříkajíc, ticho před bouří.“
„Něco se chystá…“
„Mám strach, že ano.“
I ve stavu v jakém Dean byl, si uvědomoval, že Castiel má hlas podivně pobledlý. Prohlédl si ho, i ve špatném světle pouliční lampy si všiml, že anděl vypadá unaveněji a strhaněji než během posledních několika měsíců – ani tehdy nevypadal nejlépe, rozhodně byl ale v lepší formě, než v jaké se nacházel nyní. Dean přemýšlel, zda za jeho novou andělskou frizúrou stojí starosti v Nebi nebo ona podivná nemoc, nebo z části obojí. Castiel měl, možná to byl optický klam způsobený osvětlením, kruhy pod očima a – Deanovi zacukaly koutky.
„Copak?“
„Měl by ses nechat ostříhat.“
Castiel zvedl oči, jakoby si mohl své vlasy tímto způsobem skutečně prohlédnout.
„Pokud budou růst dál tímhle tempem, budeš brzy vypadat jako člen špatné rockové kapely, věř mi, je to out… rozhodně bys měl vypadat víc, jako někdo, kdo tam nahoře reprezentuje Jeho, “ Dean mluvil záměrně vážně a zdálo se, že to zabralo, protože Castiel vypadal na okamžik zamyšleně.
„Přihlédnu-li k tomu, jak málo pozornosti jsem poslední dobou věnoval tomuto tělu, řekl bych, že máš pravdu – budu pozornější.“
„To bys měl,“ odkašlal si. „Takže, budeš v pořádku?“
Castiel se pousmál, zdálo se, že dosud nikdo kromě Deana o anděla neprojevil starost, a Castiel byl vděčný… bylo to smutné, vzhledem k tomu, že Dean sám projevoval zájmu pomálu.
„To není důvod, proč jsem přišel, chtěl jsem se ujistit, že ty si v pořádku.“
„Proč si myslíš, že nejsem?“
„Slyšel jsem tvé myšlenky,“ Castiel si, což pro něj bylo atypické gesto, odkašlal, jakoby se snažil zakrýt rozpaky a současně se za sebe trochu styděl. „Když jsi spal.“
„Aha, co všechno jsi ještě slyšel?“
„Deane-„
„To je v pohodě, koukni, normálně by mi vadilo, že mi lezeš do hlavy, ale, měl jsi starost a já si toho vážím – jen, už to nedělej… mimochodem, děkuju, že jsi přišel.“
Zdálo se, že se Castielovi ulevilo, znatelně se uvolnil, zastrčil si paže do kapes a svěsil ramena.
„Dobře.“
Stáli mlčky bok po boku, pak Castiel zvedl hlavu.
„Musím jít,“ zaváhal, „budeš v pořádku?“
„Kryj si hlavně svá vlastní opeřená záda.“

Dean se probudil… cítil se mizerně, protože si uvědomoval, vše, co ve snu z mysli vytěsnil. Svět byl rozbořený – a on si může pouze hrát na to, že jej skládá… život není věčný a jednou, navzdory Deanově snaze skončí – a ne tak, jak on by rád. Rozhodl se soustředit na přítomnost a na spásu Samovy duše… zavřel oči a představil si řeku, věděl totiž, že pohled na vodní hladinu uklidňuje.


Byla studená noc – Dean se dříve toho večera zastavil v baru a teď mířil přes parkoviště k zaparkované impale – i když dělával Dean nerozumné věci, řídit pod vlivem Jacka Danielse nehodlal – ačkoli… chtěl si sednout na své místo řidiče, přemýšlet, anebo, ideálně nepřemýšlet a usnout. Když ale otevřel dveře automobilu, místo spolujezdce bylo obsazené – Castiel seděl na sedadle se zavřenýma očima a hlavou opřenou o opěrku, vypadal, jakoby spal. Vědom si toho, že andělé nespí, Dean přesto zavíral dveře nezvykle opatrně a tiše. Dosedl a Castiel, aniž by přitom otevřel oči, nebo se pohnul, promluvil.
„Čekám na tebe.“
„To mi, Casi došlo,“ odmlčel se. „Celou noc?“
Přikývl a vzápětí zkrabatil čelo, jakoby ho oním pohybem rozbolela hlava.
„S tvým talentem by ses mohl živit krádežemi aut – přemýšlej o tom, jestli ztratíš místo nebeského šerifa.“ Castiel obvykle nasadil po obdobném slovním obratu nechápavý výraz, nezdálo se ale, že tentokrát Deana vnímá.
„Casi?“
Protože se ani tentokrát nedočkal odezvy, položil andělu ruku na rameno a zatřásl jím. Hlava se Castielovi přitom pohybu svezla ke straně. Otevřel oči – měl sklený pohled a vypadal vyděšeně –.
„Jsi v pořádku?“
„Měl jsi pravdu,“ řekl, měl ochraptělý hlas, „věnoval jsem tomu, co se děje málo pozornosti.“
Dean nevěděl, zda Castiel mluví o Samovi, o podivné nemoci, kterou prošel, nebo o svých příliš dlouhých vlasech, neměl ale šanci zeptat se ho, protože anděl omdlel.

„Nemůžeš ho sem přinést – není zatoulané štěně, máme své vlastní starosti.“
„Aha, měl jsem ho vozit sebou, anděla v bezvědomí na sedadle spolujezdce by si nikdo nevšiml.“
Slyšel dva hlasy. Jeden byl rozzlobený a druhý, rozrušený. Osoby, kterým hlasy patřily, se spolu dohadovaly.
„Uklidni se – neříkám, žes ho měl vyhodit u silnice, ale, uvažuj, co pro něj můžeš ty udělat? Bylo by rozumnější požádat někoho kdo -“
„Jednoho z nich? Nevím, jestli sis toho všiml, ale andělé na mě mají tak trochu pifku. Mimoto, přišel za mnou.“
„A to je další věc, co se mi nelíbí – zatahuje tě do problémů, jak jsem řekl, máme jich dost.“
Jeden hlas se ztišil: „Pomáhá nám je vyřešit.“ Deanův hlas.
„Nevšiml jsem si, že by se angažoval.“
„Je to Cas, Bobby.“
Na okamžik zavládlo ticho.
„Pro mě za mě, děláš chybu, hochu… co ale nechápu je, proč jsi ho přivedl sem.“
„Nemůžu ho nechávat někde, kde je i Sam – Sam je… nevycházejí teď s Casem nejlíp a se všemi přáteli – nepřáteli - které Sam má… nechci, aby věděl, co se stalo.“
Booby přikývl, což ale Castiel neviděl.
Ležel na gauči v Bobbyho obývacím pokoji. Měl zavřené oči. Chtěl Deanovi říct, že je vzhůru – byl při vědomí, nebo nebyl? Nadechl se – zjistil ale, že neslyší vlastní hlas…
„Co říkal?“
Promluvil?
Zavládlo ticho – hlasy mlčely – nebo je již jednoduše neslyšel. Ztratil vědomí.
Když se podruhé probudil a, tentokrát i otevřel oči, spatřil nad sebou unavenou Deanovu tvář.
„Dobré ráno – vyspal ses?“ šklebil, zlehčujíc situaci, starost ve svém hlase ale potlačit nedovedl. Protože Castiel neodpovídal, pokračoval. „Omdlít mi v autě je jedna věc, ale, Bobby není nadšený z toho, že mu zabíráš gauč, měl by ses zotavit – brzy nás vyhodí oba,“ Vzal jednu jeho ruku do své, stiskl ji. „Měřím ti puls,“ řekl, protože Castiel sledoval jeho počínání. Ohrnul mu rukáv košile přes zápěstí a ruku pustil. Anděl ležel pod tenkou přikrývkou a na sobě, k vlastnímu překvapení, neměl ani kabát ani sako.
„Když jsi vzhůru, řekneš mi, co se stalo? Sám jsem na to nepřišel.“
Castiel mlčel. Zavřel oči.
„Casi? - Castieli!“
Dean používal jeho plné jméno zřídka. Měl by mu pravděpodobně odpovědět.
„Deane…“
„Daleko jsme se zatím nedostali – to je v pořádku,“ usmál se, „k pointě se dopracujeme. Jak se cítíš?“
„Rafael,“ zašeptal. Typické – Castiel vždy odpovídal na to, na co nebyl tázán a naopak.
„Tady není – „
Anděl pohlédl směrem ke dveřím.
„Jestli myslíš na totéž, na co myslím já, tu věc už jsem na dveře nakreslil.“
Vydechl, a přivřel oči. Protože se Dean bál, že zase usne, vyhledal jeho pohled – „Casi!“
„Rafael si je vědom toho, že jedna věc obrátí průběh války v jeho prospěch – přišel na to, jak jí docílit.“
„Co je to?“
„ Moje… vyřazení.“
„Vyřazení?“
„Smrt.“



Castiel se zmítal v horečkách, na hranici mezi vědomím a nevědomím druhý den. Dean neměl šanci zeptat se ho, co se děje ani, jak mu může pomoci – v těch vzácných příležitostech, kdy se Castiel probudil, blouznil, nebo opakoval totéž pořád dokola – Rafael a – Deanovo jméno… Dean byl vyčerpaný – na jedné straně udržoval kontakt se Samem, na druhé argumentoval s ne zrovna dobře naladěným Bbobbym a na vrch se staral o blouznícího anděla. Když proto odpoledne Castiel usnul, poprvé tvrdým spánkem, i on se s ulehčením posadil na křeslo, zavřel oči a – spal…

Probudilo ho světlo. Shledal, že stojí v parku – byl slunečný jarní den… nenastalo ještě skutečné jaro, protože stromy nebyly obaleny pupeny, tráva už byla ale jasně zelená a mezi holými větvemi prosvítaly ostré sluneční paprsky. Dean si vychutnával způsob, jímž mu tvář zahřívalo jarní slunce – ne moc, ale, příjemně. Slyšel zpívat ptáky. Býval by je byl vydržel poslouchat navěky, všiml si ale postavy osaměle sedící na jedné z laviček – Castiel se díval před sebe a zdálo se, že je zvuky jara zaujatý stejně, jako lovec sám. Dean si k němu přisedl –
Rozhlédl se a poznamenal: „Mám úžasnou představivost.“
„Tohle je můj sen.“
„Ah… odkdy sníš?“
„Od loňské zimy – začal jsem, když jsem se stával člověkem a zdá se, že tebou užívané nadčasové výrazy nejsou jediný zlozvyk, který mi z té doby zůstal.“
„Říkal jsi, že nesníte.“
Castiel se otočil na Deana: „Říkal jsem, že andělé nesní.“ Castiel vypadal jako starý Castiel, po únavě nebylo na jeho tváři památky, nebyl bledý a jeho jasně modré oči ve světle jarního slunce zářily. Zjevně ho ale něco znepokojovalo. Když otočil hlavu, do vlasů mu dopadlo sluneční světlo…
„Nechme toho, Casi – vysvětli mi radši, proč já jsem, zatraceně, ve tvém snu.“
„Shledal jsem, že komunikace tímto způsobem je naše jediná možnost promluvit si – v mém stavu,“ dodal.
„To beru – začal jsem si už dělat starosti,“ ošil se – Dean nerad mluvil o svých niterních pocitech, Castiel ho ale pozoroval a vyčkával a lovec proto pokračoval, „nikdy jsem tě neviděl prospat – problouznit - dva dny…“
„Správně,“ Castiel se odmlčel. Zavřel oči, vypadal, jako lidé odpočívající po náročném dni. „Slyšel jsem Bobbyho,“ řekl náhle.
„Bobby je štěkající pes, který nekouše… neposlouchej ho, poslouchej mě.“
„Má pravdu,“ ignoroval jej anděl, „svou roli v nebeských záležitostech, jsi sehrál, a já tě do nich proti tvé vůli opětovně zatahuji. Omlouvám se, Deane.“
Dean chtěl odporovat, protože to, co se momentálně dělo, nebyla nebeská, nýbrž jeho záležitost – jednalo se o Castiela… i když byl Dean mizerný přítel, přítel pořád byl. Neřekl ale nic, protože si na patetické řeči o přátelství nepotrpěl.
„Předpokládám, že jsem prokletý – jsem v roli celý svůj život… mimochodem, uvědomuješ si, že zatímco spolu mluvíme a omlouváme se vzájemně jeden druhému, máš horečku vyšší než je teplota rozpálených kamen a už několikrát jsi mě nazval někým, kdo se jmenuje Gavriel?“
„Ano.“
„Neprobudíš se a nebudeš v pořádku…“
„Ne.“
Dean se zhluboka nadechl: „To nám ale, Casi moc nepomůže. Vezměme to od začátku, ano? Řekni mi, co se sakra děje a já ti možná pomůžu – a Bobby mě nezabije,“ dodal.
Naklonil hlavu ke straně: „Nepředpokládám, že by Bobby-„
„Slovní obrat, Casi – takže?“
Castiel si poposedl, urovnal si konce kabátu ležící mu na kolenou a složil ruce v klíně.
„Mylně jsem se domníval, že choroba, o které jsem tě informoval, zasáhla pouze toto lidské tělo – podepsala se na něm,“ Castiel mimoděk sevřel levé zápěstí prsty druhé ruky, „ale, terčem té věci, bylo mé skutečné tělo.“
„Nevšiml sis toho dřív?“
Castiel se prudce otočil: „Byl jsem zaneprázdněný - zaměstnaný válkou,“ řekl, vypadajíc současně rozčileně i kajícně. „Když jsem se dozvěděl, kde se na zemi nachází další z v Nebi postrádaných zbraní, sestoupil jsem, abych ji přinesl – byla to past, jenž nastražil Rafael ve snaze vyřadit mě z boje – zvolil zdlouhavou, avšak účinnou taktiku“ Castiel se zadíval na svou ruku na denním světle bledou, místy pokrytou tmavými symboly.
„Co přesně ti to dělá?“ zeptal se Dean.
„Bakterie – jedná se o specifický a starý druh bakterie, jež byla nadto Rafaelem zakleta - se živí tím, co jí posílí, v tomto případě,“ Castiel shlédl na své vlastní tělo, „pravděpodobně krví, protože v ní se koncentruje většina energie…“ zavrtěl hlavou, „nepotřebuji krev, nejsem člověk – patrně jsem ale při všech starostech nezaznamenal efekt, který choroba na hostitelské tělo má – bledost…“ odmlčel se. „Domnívám se, že jsem zhubl,“ Anděl se, prohlížejíc si sama sebe, zdál být nově zaznamenanými skutečnostmi fascinovaný.
„Casi!"
Zvedl tvář a pohlédl na Deana.
„Co ta věc dělá tobě? Myslím,“ nevěděl, co přesně myslí, „uvnitř.“
„Ta věc,“ převzal Deanovův žargon, „vysává životní sílu a proto předpokládám, že se, protože, coby anděl, nemám žádnou krev, živí jednoduše mou milostí. Naše síla se koncentruje v křídlech a ty také zasáhla choroba první… křídla andělů jsou zářivá, jsou světelnou energií tak, jako je světlem naše tělo – křídla ale září nejvíce,“ Castiel vypadal na okamžik téměř melancholicky zasněně, „ Bakterie se v tento okamžik živí světlem mých křídel – postupně má křídla ztmavnou, nakonec zčernají a uschnou… změní se v prach,“ zamyslel se, „pravděpodobně ale zemřu dříve, než k tomu dojde, protože bez energie v křídlech se i ostatní procesy v mém těle zastaví,“ vysvětlil bez pohnutí, „Rafaelova taktika je efektivní…“
„S tím jdi,“ řekl Dean, který se v prvním okamžiku nezmohl na slovo, a nyní záměrně zpomaleně artikuloval tak, aby zdůraznil každé své slovo, „do háje – je mi jedno, jestli Rafael dostane za svůj nápad metál, pověz mi raději, co budeme se vším tím, co jsi mi řekl, dělat.“
Přimhouřil oči.
„Nedívej se na mě takhle. Požádej někoho z tvých tak zvaných okřídlených příbuzných o pomoc, s tímhle si totiž sami neporadíme.“
„I kdybych se domníval, že andělé disponují mocí potřebnou k vyléčení této konkrétní choroby, což nedisponují, je riskantní na kohokoli se v této době obracet s žádostí o pomoc - Rafael dovede, co se získávání mých a jeho bratrů na svou stranu týče, být velmi přesvědčivý.“
„To vy okřídlení parchanti umíte…“ Ignoroval dotčeně rozhořčený výraz, jenž se andělu objevil na tváři. „Takže, co přesně svedu já, co vy nesvedete?“
„Nic.“
„Ale, přišel jsi za mnou!“ obvinil ho.
„Neměl jsem, kam jinam jít,“ Podíval se na své ruce dosud složené v klínu, „ve stavu v němž jsem se nacházel, jsem pravděpodobně, podvědomě vyhledal útočiště – osobu, které věřím. Tebe.“
„Jsem polichocen, Casi, ale, co přesně mám udělat?
„Nemůžeš dělat nic, Deane.“
Opřel se lokty o nohy a rukama si prohrábl vlasy, když znovu zvedl hlavu, podíval se stranou, aby se vyhnul Castielovu pohledu: „Takže se budu dívat na to, jak tě ta věc pomalu zabíjí, bezva,“ nemluvil vážně, když si ale všiml Castielova kamenného výrazu, zděsil se. „Vážně?“
„Jak jsem řekl, nevím o způsobu, jak ten proces zastavit.“
„Musí tu být způsob, vždycky je tu způsob.“
„Tentokrát ne,“ usmál se. „Oceňuji ale-„
„Jestli to řekneš, nakopu tě, nemocný nebo ne – koukni, je mi jedno, jestli už Rafael oslavuj své temné vítězství, zastavíme to. Zeptám se Bobbyho, najdeme něco v knihách…. Když budu muset, pomodlím se – ale, nechci už slyšet ani slovo o umírání, jasné?“
Vydechl – unaveně, protože argumentace nezabírala a, současně vděčně – nikomu na něm, svého času, před dvěma lety a předtím, nezáleželo.
„Kdybys v knihách nenašel to, co potřebuješ, měl bys vědět, že jsem-„
„Zmlkni – jestli si chceš něčím lámat hlavu, přemýšlej nad tím, co ti pomůže.“
„Vždycky jsem-„
„Ticho,“ Dean si promnul čelo „přemýšlím…“ Mlčeli. „Casi –„ otočil se, místo obsazené Castielem bylo už ale prázdné.
Vzápětí se Dean probudil v Bobbyho obývacím pokoji. Castiel ležel o pár metrů dál – kupodivu, pořád klidně… příliš klidně a - nehybně. Dean vstal, tiše k spícímu (doufal, že pouze spí) andělu přistoupil, kontrolujíc, zda dýchá. Dýchal – zda i snil, Dean nevěděl…


„Nedozvěděl jsem se nic, co by ti on neřekl.“
„Co přesně, ses dozvěděl?“
Dean se nedbale opíral o stěnu v Bobbyho pracovně – Bobby, sedící naproti němu, měl před sebou rozloženou řadu knih, soudě podle kožených vazeb, byly velmi staré.
„Ve Starém zákoně žádnou zmínku o nadpřirozené bakterii nenajdeš, ve fénických legendách jsem ale objevil zajímavou skutečnost – bohové, kteří sestoupili svého času na zem…“ zvedl oči, „kdo je uzřel, přišel o zrak. Později prý někteří obyvatelé vesnice, kde k oné události došlo, začali mluvit podivným jazykem a chovat se – zvláštně…“
„Jako anděl, který vstoupil do těla… proč by ale andělé sestupovali bezdůvodně na Zem? V jejich zájmu je většinou větší byznys.“
„Ne bezdůvodně,“ Bobby poklepal prstem na jednu z knih, „izraelští proroci, prosazování starých a nových náboženství – byla to divoká doba a zdá se, že On se přinejmenším angažoval.“
„Tehdy ještě byly zjevně pozemské záležitosti jeho byznys - v pohodě,“ dodal, „přes rozčarování z otců nestarajících se o syny a vyrovnávání se s nepořádkem, který po sobě zanechali, jsem se už přenesl. Co píšou v té knize?“
„Postupně zmínění vesničané začali umírat – zdlouhavě a bolestivě.“
„Jen tak?“
„Předtím prý ale přistoupili k Baalově oltáři, aby odtamtud vyzvedli „Co Bůh na Zem seslal a nyní si toho žádá“.“
„To zní jako Cas.“
„Já to vidím tak,“ Bobby knihu zaklapl, „že Bůh některé své relikvie, řekněme, propůjčil lidem a andělé došli později k názoru, že je na čase vzít si je zpět – Mojžíšova hůl, například nadělala na Zemi pořádnou paseku.“
„Proč ale umírali?“
„Baalův oltář…“
„Baal – kdo?“
„Pohanský Bůh – jeden z nich… prohlížel jsem si symboly, které jsi mi ukázal a, náhodou se shodují s féničtinou, nebo, s jejím nářečím – uvedené symboly byly užívány při temných obřadech vzývání Boha Baala.“
„Co to má společného s anděly?“
„Všechno a nic – Baal nebyl Bůh, ale, my současně víme, že byl skutečný… kdo kromě andělů disponuje nadlidskou silou a jeho síla je plamen a kouř?“
„Démon.“
„Démoni byli svého času elita, soudím, i když nerad, že byli v porovnání s přítomností pravděpodobně i mnohem chytřejší a tenhle Baal se určitě nechtěl vzdát něčeho, co patřilo Bohu a co se mu náhodou dostalo do ruky – pravděpodobně mu relikvii obětovali vesničané… a pro jistotu ji podepsal. Z Pekla pak zřejmě vytáhl něco hodně ošklivého a zamkl to uvnitř – něco, co při troše představivosti můžeš nazvat virem, a to něco nemá anděly rádo – oh, vlastně, má je to rádo, náramně si to na nich pochutnává,“ Když Bobby zaznamenal Deanův nevraživý pohled, pokrčil rameny, „tlumočím, co jsem si přečetl v knize.“
„Takže ta věc anděly zabíjí.“
„Nemyslím si, že ti umírající vesničané byli andělé, podle mě byli v té době zase lidmi – nenašel jsem žádnou zmínku o světelných efektech… andělé zřejmě opustili tělesnou schránku předtím, než bakterie infikovala jejich vlastní tělo.“
„A nechali ty lidi umřít, jo, to je jejich styl… když to neublížilo jim, proč Casovi?“
„Ty symboly,“ Bobby si přitáhl k ruce papír s poznámkami, „jsou sice fénické, ale, část jich je taky hebrejská,“ Zvedl tvář, „říkal jsi, že Rafael tu věc zaklel.“
„Cas to říkal.“
„Zdá se, že ty symboly – jejich hebrejská část - mu zabraňují ze sebe tu nemoc setřást – je v něm doslova uvězněná. Rafael si byl pravděpodobně vědom toho, že Castiel pátrá po všech relikviích a protože on sám je starý anděl, tenhle příběh určitě znal… věděl, že stačí tu věc, předpokládám, že byla pořád ještě na Zemi, najít před Castielem, a vylepšit ji, toť vše.“
„Toť vše,“ Dean se zamračil, „jak mu pomůžeme?“
„Vypadám, jako doktor? Nespal jsem celou noc, protože jsem překládal tyhle stohy knih – když něco najdu, dám ti vědět, teď se ale vyspím… ty bys měl mimochodem udělat totéž, to, že se zhroutíš vyčerpáním, mu nepomůže,“ odmlčel se, „mluvil jsi se Samem?“
„Nebere mobil,“ Dean si protřel oči, „Omlouvám se, Bobby, vím, že děláš, co můžeš – jen mě štve, že nemůžeme udělat víc.“
„V první řadě by sis měl zamést před svým vlastním prahem a pak řešit problémy jiných – Sam je rodina a –„
„Dělám, co můžu, Bobby, dobře? Volám Samovi – nezvedá telefon, když se mu dovolám, bezva, pokecáme… Castiel je můj přítel – je nemožné připustit si, že bych mohl mít mimo tebe a Sama přátele?“
Bobby mlčel.
„Jasně, chápu… kdyby něco, budu vedle.“

Našel Castiela ležel na posteli, anděl měl otevřené oči a díval se u okna. Pršelo – den zatím nestál za nic. Když Dean vstoupil do místnosti, Castiel zvedl hlavu a podíval se na něj.
„Hej,“ posadil se na zem vedle něj, „jsi vzhůru, bylo na čase, chlape.“
Odpovědi se Dean ale nedočkal, Castiel na něj beze slova hleděl sklenýma očima.
„Castieli?“
„Deane…“
„Ahoj,“ usmál se – unaveně, ale, přeci potěšeně, „jak ti je?“
„Umírám…“
„Ne,“ položil mu ruku na rameno, „rozhodně ne,“ posléze ruku přemístil a dlaní se dotkl Castielova čela.
„Je mi zima.“
„Hoříš, Casi.“
Castiel se, ačkoli ležel pod dvěma přikrývkami, třásl… naléhavě sevřel v ruce Deanův rukáv. „Deane…“
„Já vím-„ přikryl ho třetí dekou, ačkoli, o efektu pochyboval – Castiel hořel… jeho ruce byly ale vpravdě studené – pravděpodobně, Dean se zhrozil, neměl už v těle žádnou krev.
„Dám ti pilulky – nezaberou, ale, možná se budeš cítit trochu lépe,“ přiložil mu k ústům sklenici s vodou a druhou rukou mu podepřel hlavu, „vypij to – pomalu…“
„Děkuji.“
„Nemáš zač,“ usmál se, doufal, že povzbudivě. „Zkus odpočívat.“
„Rafael už jistě, zatímco zde ležím, rozvrací v základech Nebe,“ zašeptal.
„Víš,“ řekl Dean, „tohle je to poslední, s čím by sis teď měl dělat starosti.“
„Jsem zodpovědný za to, co se v Nebi děje,“ Castielovi se zavíraly oči, „nemůžu být pryč dlouho,“ Zavřely se.
„Spi.“

Když je otevřel, spatřil nad sebou Deanovu starostlivou tvář – mluvil s Bobbym, ale, Castiel mu nerozuměl… došlo mu, že mladší lovec staršímu něco kvapem vysvětluje – potom ho, někdo podepřel a-
„Casi?“
Hořel – jeho milost hořela… když ale uvnitř hoří, proč je mu zima?
„Zatraceně, musíme ho zchladit – hned.“
Upadl znovu do bezvědomí. Když se probral, ležel ve vaně napuštěné ledovou vodou – chtěl odporovat, bylo přece hloupé chtít zchladit někoho, kdo mrzne. Když se ale nadzvedl, někdo ho stlačil zpět.
„Pomalu…“
„Je mi zima,“ řekl anděl.
Já vím, a vážně mě to mrzí... musíme tě, ale Casi zchladit.“
Přikývl: „Rozumím.“ Vpravdě, nerozuměl, věřil ale Deanovi a lovec si toho byl patrně vědom, protože sklopil hlavu – za bezmeznou důvěra, jež v Deana vkládal, zaplatí anděl pravděpodobně životem.
„Nevedu si dobře, že?“ zeptal se Castiel, kterému Deanův výraz neunikl.
„Báječně – jen to ještě chvíli potrvá, než roztáhneš křídla a začneš s nimi mávat. Bobby zkouší najít něco, co nám pomůže,“ vysvětloval, využívajíc vzácné příležitosti Castielova plného vědomí, „jde to dobře, jen ještě potřebujeme trochu času.“
Castiel mu zřejmě nevěřil, pozoroval jej, zvažujíc vyhlídky, nakonec ale řekl:
„Potom ještě počkám.“
Dean polohlasně zamumlal: „Hodilo by se, kdyby ta zpropadená věc žeroucí tvoje křídla, počkala,“ posadil se na zem vedle vany a opřel se o vydlaždičkovanou stěnu – jeho hlava byla v tento moment v úrovni Castielovo. „Sam má pravdu – měl (starý Sam), řekl, že jsme párek idiotů a koukni na nás-„ otočil hlavu a podíval se na anděla, Castiel ale v ten moment zkřivil tvář bolestí – o pár sekund později, se ale uvolnil….
„V pořádku?“
„Ne.“
„Přemýšlel jsem o tom místě, o kterém se ti zdálo…“
Anděl otevřel jedno oko a podíval se na Deana.
„Pěkné místo – takhle nějak si představuji Ráj, zahrada a krásné počasí…“ Dean nadzvedl obočí, anděl ale nereagoval a oko zase zavřel.
„Nenapadlo mě, že my dva máme stejný vkus,“ odvětil a Dean se neubránil úsměvu.
„Dokud se pokoušíš - musíš se ještě učit, Casi, ale na začátečníka to nebylo zlé – vtipkovat, nejsi na tom ještě tak zle, mám pravdu?“ Dean si zoufale přál, aby to byla pravda.
„Jednou jsi mi řekl, že když už musíš odejít, tak se vší parádou…“ přimhouřil oči.“
„Jo, občas podobné věci říkám,“ sáhl mu na čelo, „horečka ti klesla, pojď.“
Dean mu pomohl z vany, vysušil ho a dovedl zpět k pohovce. Když se na ni Castiel posadil, přetáhl mu Dean přes hlavu čistou košili – svou starou košili. Castiel si zaujatě prohlížel konce příliš dlouhých rukávů, které mu částečně zakrývaly prsty.
„Možná mám řešení,“ poznamenal anděl nečekaně. „Můžu zablokovat většinu svých schopností – odříznout sám sebe od zdroje své milosti.“
„V čem je háček?“ Dean mu rukávy ohrnul – jako to dělával svého času Samovi…
„V okamžiku, kdy k tomu dojde, budu prakticky člověk a budu se muset vypořádávat s efektem, který má bakterie na mou lidskou schránku – nebudu schopen vyléčit sám sebe… moje milost mě ale udrží po nějaký čas při životě, i když následky pro toto lidské tělo budou, fatální… mohu tak zůstat, dokud nenajdeme řešení mého problému. Ne dlouho, ale, získáme tím přinejmenším čas.“
Dean ho pozorně poslouchal, cítil úlevu – k pomyslné propasti záhuby se sice blížit nepřestali, přinejmenším ale zpomalili tempo, jímž k ní mířili, a jde-li o komplikace, které Castiel nastínil –„Koukni, nedělej si starosti, pokud jde o to, že se tvému lidskému já přihorší – popravdě, mám se staráním se o lidi více zkušeností než se staráním se o nemocné anděly… v pohodě, vážně,“ zašklebil se, „Takže ti konečně můžu dát prášek s tím, že možná zabere, hm?“
„Ano.“
Zamyslel se: „Není to nebezpečné?“
„Mohu ten proces kdykoli zvrátit.“
Dean se podrbal vzadu za krkem: „Zdá se, že nic lepšího v tuhle chvíli v rukách nemáme,“ pokýval hlavou. „Do toho.“
Castiel vypadal soustředěně. „Hotovo,“ řekl o pár sekund později.
„Oh, to je vše? Čekal jsem oslepující záři nebo podobné světelné efekty. Nic?“
„Ne.“
„Dobře, potom…“ pomohl mu lehnout si, „měl by sis asi odpočinout.“
„Ano,“ zavřel oči.

Pěkný námět, postavy supr, jelikož mám Deana a Castiela ráda, jsem zvědavá, jak to rozvineš dál. Už se těším se na další část.

Maky: já nemám slov - to je opět super - kam ty na ty nápady chodíš....
zatím se mi to velice líbí - myslím, že jsi tam přesně vystihla vztah mezi Deanem a Castielem....
ať už budeš pokračovat v jakékoliv povídce - to je jedno - ale hlavně pokračuj... máš mou plnou podporu

Nemix: Děkuji To je dobře, že máš radost, i když tahle povídka není tamta a protože nechci zase vypadnout z té správné nálady, přidávám rovnou další kapitolu... Děkuji! Pro tebe je radost psát - pokusím se tě nezklamat Ale, bude to pak tak trochu hurt, jen doufám, že ti to nevadí - někdo to nemá rád... a v češtině je občas problém nanapsat něco takového tak, aby to nebylo upjaté a kýčovité... kdybys měla i nějaké poznámky, jak něco napsat líp, klidně sem s nimi

Eviik: Děkuji Zatím mám náladu psát a proto jí využuju a píšu a přidávám... doufám, že tě nezklamu žádnou z kapitol! Děkuji za komentář, vážně!

Maky: to pokračování je jak to děláš, že ten vztah Dean Castiel umíš tak dobře popsat - nevím jaká slova chvály už napsat
tato povídka je mi sympatická i tím, že je aktuální, tedy že se odehrává v 6té sérii
a pokud to bude hurt - to mi ani trošku nevadí - ba naopak - to já rada takže s chutí do toho....

Nemix: Jé, děkuji Já jsem ráda, že se Ti povídka zatím líbí... budu se snažit nezklamat Tě dál! A doufám - no, zatím mě to moc baví a chci pokračovat... a i díky Tvým komentářům - je to příjemná motivace Myslíš si, že vystihuji Deana a Case dobře? Někdy o tom pohybuji - nemám ráda převádět to, co říkají a jak to říkají do češtiny... neříkám jen, že je to těžké, prostě to česky není ono a já si to uvědomuji.. snažím se aspon o to, aby to neznělo vyloženě hloupě

Hurt to bude

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli ten děj vsadit do šesté nebo páté série, nakonec jsem si řekla, že protože mě šestá série ted aktuálně rozčiluje, aspon se touhle formou uklidním

Děkuji za komentář...

Maky: aspoň dle mého názoru jsi to (vztah Deana a Castiela) vystihla opravdu dobře - takto nějak si to představuju....prostě oni dva můžou mlčet a včechno je v tom vystiženo - líbí se mi to...
a s 6tou serií jsi to fakt trefila, je to originální a tak nějak se to tam hodí....
takže dobrá práce holka

Děkuji

Přidána čtvrtá kapitola

teda Maky to byla paráda - hrozně moc se mi další část líbí....četla jsem jí s naprostým zaujetím a s otevřenou pusou
budu se opakovat, ale ty prostě vztah mezi nima umíš tak krásně vykreslit a popsat, že já nemám slov....
chrozně moc se těším na další kousek....

Děkuji Pravda, už v té kapitole bylo trochu hurt... v té další hurt nebude, ale v té nadcházející bude - no, řekněme, že ta bude hlavně o hurt ... ne, že bych si myslela, že se Ti ta kapitola líbila z toho důvodu - no, ale já osobně mám hurt pasážě nejraději Ehm, myslím si, že jsem slovo "hurt" použila v přehršle míře, raději toho nechám!

Jsem vážně, vážně moc ráda, že mojí povídku pořád čteš a že jí čteš ráda a těšíš se na další kapitoly Zatím je mi jedno, kolik komentářů tady je nebo není (vím, že komentuješ převážně jen Ty), ale, nevadí mi to, protože mě zatím baví tuhle povídku psát a taky, Tvoje komentáře mi úplně stačí - vždycky mě hrozně potěší. Takže, děkuji

PS: Protože tady venku prší a já vlastně neměla co dělat, napsala jsem další kapitolu.. neřekla bych, že další přidám stejně rchle (i když kdo ví), ale, jak říkám, zatím využívám toho, že mám chut psát. Takže, tady je další...

Maky: mě se to fakt moc líbí a ta nová kapitola odehrávající se v Deanově hlavě - to bylo nádherně popsané
opravdu se těším na každou větu, co napíšeš...
já už nevím, jaká slova chvály víc použít
slovo hurt -je to jenom slovo -ale já ho v povídkách naprosto zbožňuju - miluju torturing (ve všech slova smyslech) takže jenom tak hezky pokračuj

Maky: Právě jsem dočetla tvoji povídku na CZ fóru, ale musím se přidat ke tvým čtenářům i tady. Pěkně popsané pocity.

janča: Děkuji za komentář i za názor Budu se snažit pokračovat ku Tvé spokojenosti!

Nemix: Mně se tahle kapitola taky líbí... asi bych to neměla o své vlastní povídce prohlašovat, ale, mám tuhle kapitilu moc ráda... psala jsem ji ráda. Castiel je tu zvlštně klidný a Dean svým způsobem taky - asi i proto, že sní... mám z toho dobrý pocit. Už je mi taky hloupé pořád dokola Ti děkovat za komentáře, které mi dělají pořád radost, ale, stejně děkuji znovu

Já miluji hurt a torturing! Fyzický i psychický - nevím, který víc... a nejvíc miluji, když se Dean stará o Castiela... miluji totiž hurt jen ve spojení toho, že se někdo o někoho stará - jinak to není ono No, to bude ta má povídka v dalšách kapitolách pěkně vypadat

Maky napísal:

Já miluji hurt a torturing! Fyzický i psychický - nevím, který víc... a nejvíc miluji, když se Dean stará o Castiela... miluji totiž hurt jen ve spojení toho, že se někdo o někoho stará - jinak to není ono No, to bude ta má povídka v dalšách kapitolách pěkně vypadat

wow tak nezbývá mi nic jiného než plně souhlasit a pokud bude povídka v tomto duchu tak se budu těšit ještě víc

Já bych ráda, aby byla... no, udělám - tedy napíšu -co budu moci!


Přidána kapitola šest - napsat tuhle kapitolu bylo obtížnější... už se dostávám k něčemu, čím si nejsem zcela jistá.. no, bude hůř...

vyřazení Castiela ta povídka bude snad ještě lepší, než jsem myslela jsem zvědavá, co se z toho vyklube a co vlastně Cassovi je......
rychle pokračuj Maky

Ráda Tím myslím, ráda budu pokračovat... nesmím se zastavit - no, ano, ne, že bych neměla dělat jiné věci, jenže já když jednou psát přestanu, už se pak té povídce nevrátím... takže strávím nějakou dobu psaním a pak pár týdnů nic.. to bude rozumné Jsem ráda, že jsi "napnutá" a že se těšíš na další kapitolu, děěkuji... Škoda, že se nedočkáme i nějakéhu hurt Castiela ve skutečném SN... v téhle sérii spíše ne, hm...

Skvělá část, chudák Cass, těším se na pokračování (nejsem moc komentovací typ, tak promiň za krátký komentář, ale zatím se mi to moc líbí )

Snad se nám Cas uzdraví.

janča: Snad... Já věřím tomu, že Dean udělá, co může

Eviik: Děkuji Lepší krátký komentář, nežli žádný komentář - takže Ti za ten Tvůj děkuji, netřeba se omlouvat!

Kapitola SEDM... popravdě, bylo kind of hard tuhle kapitolu napsat - pořád jsem se nemohla některými kousky prokousat a celkově prostě nemám vysvětlování ráda... vysvětlovat jsem ale musela - taky už nehodlám do konce povídky vysvětlovat nic dalšího V příští kapitole bude - no, bude zase trochu jiná... ale, jak říkám, napsat tuhle, bylo asi nejtěžší - a nevím jistě, nakolik kvalitní je nebo není - tak docela mi nesedla.. snad to nebude tak zlé...

Maky: pokud se ti sedmá část nepsala dobře - tak musím říct, že to na textu není vůbec znát. Vysvětlení děje je srozumitelné.
Teď k obsahu - já mám prostě ty části odehrávající ve snu moooc ráda. Jsem ráda, že jsme se něco dozvěděli. Chudák Castiel - asi musí opravdu trpět. Z tvého popisu si umím živě představit Deanův výraz - takže bravo za myšlenku a vložení jí do slov...

Děkuji Udělala jsi mi radost...!

Oh, opravdu si vážím tohohle konkrétního komentáře, protože na tuhle kapitolu nemám ŽÁDNÝ názor... vím jen, že jsem se přes ní nemohla prokousat a že jí z nějakého důvodu nemám ráda - nejsem s ní spokojená, ale, napsat jsem jí musela.. bude to asi i tím, že nemám ráda vysvětlování jako toto - já raději odkrývám souvislosti postupně a ne vysvětluji, potřebovala jsem ale v tomhle případě, aby bylo Deanovi všechno roboticky náležitě vysvětleno (prostě to bylo nutné) a to se mi ani trochu nelíbilo... tím spíše jsem ráda, že ta kapitola, není podle Tvého názoru nejhorší a že vysvětlování je srozumitelné a nikoli kostrbaté Děkuji...

PS: Ano, taky miluji sny, ale, myslím si, že dva sny jsou na jednu povídku až až - i když, kdo ví ... já doufám, že Cas trpí - tedy, je mi ho hrozně líto (zvláště v další osmé kapitole), ale, tahle povídka má být o tom, že trpí - jinak by se o něj Dean nemohl starat... já vím, nechovám se k němu hezky, ale... je moje oblíbená postava - ze všech postav, které v knihách a filemch existují

Je to legrační, protože sedmou jsem psala nerada a dnes jsem si sedla k somé - ačkoli jsem ji psát vůbec nechtěla a psala se sama.. a tady je -OSMÁ KAPITOLA (přes víken si dám ale vážně pauzu) - bavilo mě jí psát a mám jí zatím asi ze všech kapitol nejraději. Zvláštní, jak to někdy jde samo a jindy vůbec... trochu jsem se bála toho jak všechno to hurt bude působit v češtině (většina dialogů v téhle osmé kapitole byla napsána nejdříve naglicky - nevím, proč mě to napadlo nejprve v angličtině), ale, nakonec jsem s výsledkem spokojená... takže po neoblíbené sedmé přidávám svou oblíbenou osmou kapitolu

PS: Pěkný víkend...

OSMÁ KAPITOLA PŘIDÁNA - má oblíbená...