OTRAVA II

Zdá se, že jsem v povídce překročila maximální povolený počet znaků, takže DEVÁTOU kapitolou pokračui zde - snad v tom nevznikne zmatek

Takže:
Kapitolu 1-8 - najdee v článku OTRAVA
Kapitolu 9-? - najdete v článku OTRAVA II


Dean, podpírajíc Castiela, pomalu obcházel obývací pokoj dokola – ačkoli se Castiel sotva udržel na nohou, Dean prohlásil, že ležet tři dny bez pohnutí jeho tělu neprospívá a Castiel – ačkoli chůze nikdy nepatřila k jeho oblíbeným činnostem – Deanovi věřil. Obešli pokoj dvakrát, a protože anděl po dvou minutách chůze lapal po dechu, nasměroval jej Dean zpět do postele.
Lovec mu pomáhal posadit se – anděl ale v jednom okamžiku neunesl váhu vlastního těla a upadl pozadu na postel, Deana, jehož paže pro podporu svíral, stáhl sebou.
„Omlouvám se,“ šeptl ochraptěle, zatímco Dean se pokoušel získat ztracený balanc, což se mu nepovedlo - lovec upadl, ale popředu a jeho tvář se tím pádem ocitla pár centimetrů od Casovo.
„Ups… v pořádku,“ šklebíc se, dodal, „vlastně je to sladké,“ Odtáhl se a posadil na postel vedle anděla.
„Vím, že má přítomnost ti působí problémy – omlouvám se.“
Dean ho pozoroval, o pár vteřin později řekl: „Jsi idiot, víš to?“
„Jsem si vědom, že jsem,“ nadechl se a odmlčel. „Nemoci jsou vždy nepříjemné?“
Dean anděla podepřel a nadzvedl- upravil mu polštář pod hlavou a pomohl mu zase si lehnout.
„Nemoci jsou na nic, víš – nepohodlné… cítíš se většinou mizerně a –„
„Bezmocně…“
Dean se posadil pohodlněji - zahleděl se z okna: „Tak nějak.“
Oba okamžik mlčeli.
„Jak se má Sam?“ prolomil ticho anděl.
„Oh, předpokládám, že báječně – beze mě… možná bych se na něj měl vykašlat, nechat ho, dělat si, co se mu zlíbí… nebo ho zabít – a potom sebe.“
„Rouhání… neměl bys tak mluvit, Deane…“
„Proč? Je to pravda – kdybych ho tenkrát nenechal strčit zadek do pekelné díry, nic z toho, co se děje, by se nedělo…“ odmlčel se. „Nestarám se o Sama, protože se o něj musím starat – chci se o něj starat,“ slova, jenž řekl, jej samého zaskočila. Neměl ale možnost ros-uvažovat se nad nimi, protože Castiel se do něj vpíjel pohledem. „Co?“ zeptal se, protože si všiml andělova zamyšleného výrazu.
„Starost o někoho je něco, co jsem neznal – dokud jsem nepoznal tebe… andělé se jeden o druhého nestarají a nestarají se ani o lidi a věci okolo sebe.“
„Všiml jsem si,“ usmál se, „ vedeš si dobře.“
„Teoreticky – naučil jsi mě, co znamená o něco nebo někoho se starat, zjišťuji ale, že vědět to a starat se, není totéž.“
„Jak to myslíš?“
„Posledních pár měsíců jsem, co se příkladného chování týče, chyboval. Pravda?“
Dean se pousmál: „Nechováme se příkladně, Casi – jsme lidé – většina z nás je... Netrap se tím, vedeš si dobře. Jsi svým způsobem sebestředný, sobecký, náladový - jsi zkrátka člověk, ne lepší nebo horší, než jsem já.“
Castielův výraz se ale nezměnil: „Stejně ale-„ Větu nedokončil, protože se zakuckal – prudce se posadil ve snaze popadnout ztracený dech.
„Pomalu – v pořádku… klidně,“ Dean Castiela podpíral v sedu a čekal, až záchvat kašle (třetí během uplynulé hodiny) odezní… když se tak stalo, anděl si lehl, nekašlal už, měl ale pořád ještě problémy dýchat.
„Pro Boha, dobře… uklidni se,“ postavil se a chtěl poodejít, Castiel ho ale chytil za ruku, když se mu Dean ze sevření pokusil vymanit, anděl jej zesílil.
Lovec byl překvapený, s nadzvednutým obočím pohlédl na Castiela : „Casi- dojdu jen pro vodu, musíš se napít… je to v pořádku, hned se vrátím, ano?“
Castiel jej ale nepustil – pravděpodobně Deana nevnímal, zdálo se, že anděl všechnu svou zbylou energii soustředí na stisk, jímž spojoval sebe a Deana.
„Neodházej…“
„Casi, co – dobře,“ posadil se vedle něj, jako předtím, „jen kousek popojdu – hned se vrátím, půjdu jen pro vodu a potom zpět, dobře? Neodejdu, slibuju.“
Castiel Deanovu ruku, kterou dosud pevně svíral ve své neochotně a pomalu pustil, hleděl ale přitom na Deana pohledem, z něhož lovec usoudil, že mu anděl zcela nevěří.
„Hned se vrátím, ano?“
Deanova přítomnost byla, zdálo se, všechno, co bylo v tuto chvíli pro Castiela podstatné – nikoli válka, Nebe nebo Bůh… jen – Dean. Castiel se, napadlo Deana, nechoval jako typický anděl… andělé se nechovají lidsky, nemají starosti… když se Dean s Castielem setkal poprvé, anděl si počínal strojeně, nyní o dva roky později, si byl Dean vědom Castielových emocí – vzteku, sobeckosti i ukvapenosti (jde-li o posledních několik měsíců) – všech, kterým se anděl na Zemi naučil… Castiel se poslední půlrok, ačkoli mu to Dean vytýkal, nechoval jako anděl, choval se jako člověk.
Naplnil sklenici vodou a vrátil se zpět k lůžku - po celou dob jeho nepřítomnosti z něj anděl nespouštěl oči.
„Vydržel jsi to, že?“
Castiel neodpověděl, převzal mlčky tekutinu - pil se zavřenýma očima a nepřestal, dokud sklenici zcela nevyprázdnil.
„Páni, měl jsi žízeň – proč jsi nic neřekl?“
„Jak jsem řekl, jsem původcem dosti problémů i bez vyžadování tvé nepřetržité asistence.“
„Jsi vážně idiot, Casi,“ protože ale Castiel vypadal vyčerpaně, nemocně a smutně, Dean od vět, které nemyslel vážně vážně, upustil.
Castiel zavřel oči.
„Casi?“
Neodpověděl – Dean se proto pomalu a opatrně dotkl jeho tváře hřbetem ruky. „Casi?“ zopakoval tiše.
„Slyším tě,“ odpověděl mu anděl šeptem.
„Chtěl jsem se pouze ujistit… teplota ti za poslední dvě hodiny stoupla. Jak dlouho, mimochodem, za stávajících podmínek udržíš své lidské tělo naživu?“
„Po dobu nezbytně nutnou – nikdy jsem se o nic podobného nepokusil, a proto nemůžu říct-„
„Jak dlouho,“ přerušil jej Dean.
„Pár dní.“
„V tom případě máme na zázrak proklatě málo času.“
„Máš, předpokládám, pravdu.“
„Dobře, šetři síly, já hodím řeč s Bobbym.“
„Ano.“

„Já si nemyslím, že takhle může zůstat dlouho. Říká, že na tom, v jakém stavu se jeho lidská schránka nachází, nezáleží a že dokud má dost andělské energie na to udržovat ji života-schopnou, nemusí blokádu mezi svou milostí a tou nenažranou mrchou bourat… jenže podle mého názoru buď zkolabuje, nebo – umře…“ Ačkoli Castiel spal ve vedlejší místnosti, rozmlouval Dean s Bobbym šeptem.
„To je zlé - já jsem totiž nenašel nic pomoci-schopného.“
„Bobby,“ naléhavě zvýšil hlas, „ no tak, nic?“
„Můžeme udělat jediné-„
„Co?“
„Modlit se.“
Dean nevěděl, zda starší lovec žertuje, nebo mluví vážně, nestačil ale zareagovat, protože jej vyrušil hlasitý výkřik – když Dean přiběhl d obývacího pokoje, seděl Castiel lapajíc po dechu na posteli – rozhlížel se okolo sebe, jako by byl v místnosti, krom něho samého přítomen i neviditelný nepřítel. Přistoupil.
„Hej, pomalu, dýchej přece - zatraceně, uklidni se,“ položil mu ruce na ramena, Castiel je ale setřásl a pokusil se od něj odtáhnout. „To jsem já!“
„Deane – musíme odejít…“
„Řekl bych, že blouzní,“ poznamenal Dean – Bobby stál za mlčky za ním.
„Ne! Deane, musíme odtud odejít…“
„Proč?“
„Rafael,“ popadajíc dech, se zakuckal – vypadal vyděšeně, Deanova přítomnost jej ale viditelně uklidňovala, „přichází – zůstával jsem příliš dlouho, moje přítomnost zde je již zjevná – andělská přítomnost…“
Dean zaslechl Bobbyho nesouhlasné mručení. Prohlédl si Castielovu ustaranou tvář. Neblouznil.
„Deane, prosím-„
„Do prdele – dobře. V přádku, slyšel jsem tě,“ řekl, protože Castiel svou žádost zopakoval. „Odcházíme,“ ohlédl se přes rameno. „Můžeš mi ho pomoc připravit, Bobby?“


Dean miloval jízdu – především řídil-li, protože současně přemýšlel… můžete přemýšlet, ukládáte-li se ke spánku, nebo jdete-li po ulici… můžete si sednout na lavičku, pozorovat dění okolo a přemýšlet – můžete se opíjet a předstírat, že přemýšlíte. Dean nejraději přemýšlel, seděl-li za volantem - představoval si, že silnice před ním, je ubíhající život a že jednotlivé události v něm, jsou jako otočení volantem, nebo sešlápnutí plynu… kdyby chtěl, mohl by dojet kamkoli…
V tuto chvíli opouštěl Bobbyho dům – vyrážel odpoledne, ještě za světla, protože byl ale na cestě již několik hodin, venku se mezitím setmělo. Protáhl se a zesílil rádio, aby zahnal přicházející únavu. Podíval se do zpětného zrcátka – na zadním sedadle seděl Castiel – hlavu měl opřenou o okénko a oči zavřené.
Dean nevěděl, zda anděl spí, je v bezvědomí, nebo odpočívá, Castiel ale vypadal uvolněně a Dean usoudil, že odpočinek jeho tělu prospěje – ztlumil rádio a usadil se pohodlněji… Castiel mohl být mrtvý – dokud jej nezkusí vzbudit, rozdíl mezi živým a mrtvým andělem Dean nepozná. Polkl.
Dean se celý svůj život obával ztráty svých blízkých – táty, Bobbyho, Sama… nenechával si do života vstupovat i jiné lidi, protože více blízkých představovalo více strachu o ně a Dean se bál nerad – strach jej oslaboval…
Castiel byl v první řadě spojenec – časem se stal částí týmu a mnohem později – jak, Dean nevěděl – se lovec o anděla začal bát… Castiel se změnil v Deanova přítele… prošli si spolu doslova Peklem a na Zemi jím posléze procházeli znovu – učili se jeden druhého znát, respektovat i iritovat – Dean mohl bez Castiela žít, ale, nechtěl bez něj žít – chyběl by mu Casův po-porozumění-usilující pohled, mizerný smysl pro humor i Castielova otravná, ale úžasná víra… chyběl by mu Cas.
Dean byl rozzlobený, protože Castiel byl příliš zaneprázdněný na to, aby Deanovi pomáhal získat nazpět Samovu duši, byl ale současně rozzlobený i proto, že Castiel dal před ním přednost Nebi… neměl možná na vybranou, Dean se ale přesto cítil odstrčený a zrazený… vydechl – podíval se do zpětného zrcátka – Castiel se nepohnul, možná, že snil – kdyby byl býval Castiel zůstal člověkem – naučil se být člověkem, neseděl by v tento okamžik na zadním sedadle impaly bojujíc o život… Zavřel oči – Castiel by – v tomto bodu měla ale Deanova teorie trhlinu, protože Dean nevěděl, co by Castiel býval byl, v opačném případě dělal… našel by si práci? Lovil by? … ne – Dean by se byl býval musel o padlého anděla postarat – Dean ale nevěděl, zda by se o Castiela staral…
„Vybral jsem si svůj osud, Deane…“
Dean sevřel volant pevněji v rukách.
„Oh, nevěděl jsem, že můžeš číst mé myšlenky i v tomhle stavu,“ nečekal odpověď, anděl ale řekl.
„Nečtu – viděl jsem tvou tvář ve zpětném zrcadle a,“ provinile se odmlčel, „odhadnul jsem, o čem přemýšlíš…“
„Máš mě přečteného – strašidelné.“
Castiel neodpovídal, naklonil tvář tak, že se jeho kůže dotýkala okenního skla – mlčky pozoroval obrysy stromů vysazených podél silnice - ztrácely se ve tmě, Castielovi to ale zjevně nevadilo…
„Nerozumím tomu, proč jsi nejdřív chtěl všechno cítit, všechno znát a zkoušet a pak jsi chtěl být zase anděl.“
Castiel se na něj nepodíval: „Potřebuji, aby pochopil, že nelze současně být blahoslavený i hřešící… nelze mít křídla na lidských zádech,“ dodal. „Já jsem byl člověk rád, Deane – ale, od doby, co jsem se vzbouřil, jsem se necítil jako já.“
„Jako bezcitný bastard?“ Dean předjel osobní auto a zrychlil – překročil povolenou rychlost, což ho ovšem netrápilo - s předpisy si Dean hlavu nikdy nelámal.
„Způsob,“ ignoroval jej anděl, „jímž vnímáš Nebe a ono tebe se změní. Bylo to – frustrující… jako chodit po světě bez duše a být si toho vědom,“ Zvedl oči, aby se ujistil, že svou poslední poznámkou nepřekročil pomyslnou hranici Deanovi snášenlivosti. Dean nezměnil výraz a Castiel proto pokračoval, „frustrující, je-li Nebe všechno, co máš.“
„Měl jsi nás,“ ucedil.
Castiel mu věnoval unavený pohled - tiše zašeptal: „Ne vždy.“
Mlčeli – Dean zesílil rádio a předjel další dle jeho mínění, pomalé auto… zlobil se – ne na Case, ale, na sebe sama… Dean byl ochotný anděla poslouchat – ale nenaslouchal… Dean Castiela podporoval – ale, nenásledoval jej. Castiel byl po celou dobu, kdy byl s Deanem, odříznutý od Nebes, sám.
„Není mi dobře.“
„Nezpomalím, jsi přece zvyklý cestovat rychlostí světla,“ řekl Dean, který se domníval, že Cas naráží na jeho způsob jízdy – protože ale Castiel na jeho poznámku nezareagoval, ohlédl se – anděl seděl na sedadle v též pozici, v níž ho Dean viděl naposledy, byl ale nepřirozeně bledý – Dean se podíval pozorněji – Castiel měl přivřené oči a dýchal přerývavě, snažíc se popadnout dech.
„Deane…“
„Sakra,“ Dean otočil volantem a zaparkoval u krajnice – štěstí, že silnice byla v tuto večerní dobu téměř prázdná – Dean nestál o nevítanou pozornost… vystoupil a otevřel zadní dveře – klekl si na zem, jednu ruku položil Castielovi na čelo a druhou na rameno – Castiel nebyl horký, byl studený – čelo měl studené jako led a i ruce, zjistil Dean, když je vzal do svých, studily – a třásly se…
„Došel jsem asi na hranici – já…“
„Pšš, šetři síly, nemluv –„
„Slovy svou sílu nevyčerpám.“
Dean se neubránil úsměvu – jednalo se však o zoufalý úsměv člověka na pokraji sil: „Nikdy nezavřeš pusu, viď?“
„Od toho ji tohle tělo má – slova…“ zajíkl se.
„Počkej –„ Dean ho chytil v podpaží a pomohl mu postavit se – Castiel se zjevně nemohl nadechnout a postavit se by jeho hrudníku a plíci mohlo pomoci rozšířit se. Opřel Castiela zády o auto a odtáhl se, aby mohl anděla podepřít z druhé strany, Castiel ale neunesl váhu vlastního těla a sklouzl – svezl by se, býval k zemi, Dean ho ale na půli cesty zachytil. Anděl se v tento okamžik, po zmíněném kolapsu, opíral zády o zavřené dveře a vpředu o Deana – Dean, který jej držel, by byl jindy býval v rozpacích, protože se jeho hrudník dotýkal hrudníku druhého muže a jejich tváře byly velice blízko jedna k druhé… Dean ale cítil starost. Castiel zaryl prsty do Deanova ramene a pokusil se získat ztracený balanc, znovu však upadl – prudce oddychoval Deanovi za krk… anděl panikařil.
„V pořádku, Casi – držím tě.“
Castiel zamumlal něco, čemu Dean nerozuměl - lovcovu pozornost v ten moment ale upoutala jiná skutečnost -
Zepředu se k nim blížil automobil s rozsvíceným policejním majáčkem…
„Do prdele…“
Hlídka zastavila, tak, jako prve Dean, u krajnice – někdo si pravděpodobně stěžoval na po silnici rychle jedoucí automobil – hnidopichové, Dean viděl rudě… možná ale policisty usmlouvá a zůstane u pokuty – Dean nechal Castiela klesnout na zem, poodstoupil od něj a obešel automobil – nechtěl, aby si hlídka kolabujícího anděla všimla.
„Hej,“ snažíc se vyhlížet přátelsky a současně kajícně, se usmál. „Parádní večer – vím, že jsem to s rychlostí trochu přepískl - zamyslel jsem se,“ Dean se odmlčel – jeden policista vystoupivší z vozu kontroloval poznávací značku impaly, druhý muž zákona k lovcovi mezitím přistoupil.
„Omlouvám se – zamyslel jsem se, už se to nestane,“ věděl, že rozhodne-li se policista impalu obejít, najde Castiela – Deana pak pravděpodobně zatknou.
„Překročil jste povolenou rychlost,“ informoval jej policista.
„Jo… poslyšte, já -“ větu ale Dean nedokončil, protože strážník dosud kontrolující poznávací číslo automobilu, varovně zvedl hlavu a pokýval jí – policista blíže Deanovi vytáhl zbraň.
„Ruce na kapotu!“
„No tak, nemůžeme se-„
- „dohodnout…“ o minutu později, měl Dean nasazená pouta. Stál s hlídkou u jejich vozu, snažíc se vyjednávat – policisté zatím příliš zaměstnaní Deanovým výslechem, naštěstí impalu neohledávali a anděla sedícího za ní si nevšimli – i to bylo však otázkou času…

Castiel seděl na zemi, zády se opírajíc a automobil – slyšel dohadující se hlasy, slovům ale nerozuměl… měl zakloněnou hlavu. Byla teplá noc, Castiel dotýkající se dlaněmi trávy cítil, že země pod jeho rukama hřeje. Pozoroval hvězdy… protože foukal vítr, hvězdy problikávaly mezi po obloze plujícími mraky – v jeden okamžik se cítil mizerně a v druhý necítil nic – všechno vyprchalo… existovala pouze obloha nad jeho hlavou. Umřel několikrát – vždy ale rychle a neočekávaně, napadlo jej, že tohle je umíráni – nikoli smrt, kterou již zažil, ale umírání.
Umírá?
Zavřel oči – spánek (nic víc – usne, zavře oči a zdřímne si) nebyl po všem špatný nápad – zpoza automobilu slyšel mužský hlas – Deanův hlas… jako motlitba.

Dean dohadující se s policisty jim zrovna vysvětloval, že on v Idahu nikdy nebyl – ale, strnul – za impalou se rozsvítilo světlo – zářivě bílé a rozpínající se… vzápětí oba policisty i jeho samého ona záře oslepila. Dean později otevřel oči, protřel si je a cvičně zamrkal – policisté zmizeli, ačkoli, jejich vůz u krajnice pořád stál.
Nerozběhl se k místu, kde Castiela nechal, Dean mířil k impale pomalu, obávajíc se toho, co najde. Nadechl se - obešel automobil a – Castel byl právě tam, kde jej Dean opustil. Dean poklekl na zem a dotkl se Castielovy tváře – anděl otevřel oči.
„Žiješ…“ odvážil se dýchat, a protože se anděl usmál, odvážil se i doufat. Tiskl v rukách lem Castielova kabátu – do nějž anděla na cestu oblékl – nepustí ho… nikdy…
„Ano.“
„Kde jsou?“
„Pryč…“ odvětil, byl bledý a vypadal vyčerpaně.
„Andělská síla?“
Přikývl: „Coby člověk bych ti k užitku nebyl.“
„Proč jsi to k čertu udělal?“ Dean neovládl vztek – Cas byl, vzdor vší své inteligenci, idiot.
„Měl jsi problémy…“
„Proto ses rozhodl přeměnit zbytek své andělské energie v sajrajt, krása, Casi.“
„Měl by ses naučit poděkovat mi, Deane…“
„Co-„
Castiel zavřel oči – hlava se mu svezla ke straně… idiot!


„Rafael…“ Castiel se zajíkl a zalapal po dechu.
„Uklidni se.“
Anděl otočil hlavu za hlasem a otevřel oči – zamžoural proti světlu, „Michaele?“ zašeptal, rozeznávajíc podobu muže stojícího nad ním.
„Ne, jen Dean,“ odsekl lovec netrpělivě – byl maličko rozhozený z toho, že jej Castiel považuje za jednoho ze svých tupých bratrů, rozhodl se ale tentokráté neargumentovat, Castiel zopakoval Michaele a Dean zaklel. „Sakra, dobře – poslouchej mě, musíš dýchat – pomohl Castielovi nadzvednout se, přitáhl ho k sobě a čekal – poslouchal Castielův sípavý nepravidelný dech, ale, anděl, což bylo podstatné, dýchal… Dean cítil Castielovo tlukoucí srdce – anděl se k němu přimkl, hledajíc v teple Deanova těla bezpečí. Opřel se lovcovi hlavou o hruď, uvolnil se a dýchal klidněji – „Deane,“ zašeptal.
„Správně,“ Dean se usmál. Pomohl mu lehnout si, zaváhal, ale osmělil se, a aby Castielovi usnadnil dýchání, rozepl dva knoflíky u límce košile, kterou měl anděl na sobě.
Castiel jej pozoroval: „Měl jsem rád svou kravatu,“ zamumlal ospale.
„Koupím ti novou.“
„Měl jsem rád, svou starou kravatu,“ zopakoval, tváříc se navzdory zjevné únavě, dětsky umíněně.
Castiel ležel na podstavci oltáře ve starém kostele. Rozednilo se a do místnosti pronikalo postranímimi okny slabé světlo… po Castielovu kolapsu u impaly, Dean vytáhl mapu, snažíc se najít motel – v blízkosti několika hodin jízdy ale nenašel žádný a vracet se k Bobbymu nepřicházelo v úvahu… na místě zůstat rovněž nemohli. Dean proto zavolal Bobbymu – starší lovec Deanovi řekl, že pět kilometrů zpět, najde u silnice stojící opuštěný kostel – lákavá vyhlídka to nebyla, jinou možnost však neměli.
Dean se rozhlédl – na ztrouchnivělých lavicích se zjevně již léta usazoval prach, sklo v oknech bylo vymlácené a vzduch v budově zatuchlý… přinesl do kostela, v náručí, umírajícího anděla – což bylo přinejmenším neuvěřitelné… Cas ležící na oltáři vypadal ale uvolněně, spokojeněji, než v Bobbyho domu, nebo v impale – kdyby byl Dean býval odložil předskudky, uznal by, že právě kostel je tím jediným správným místem pro anděla.
Přikryl Castiela dekou, kterou sebou pro případ nouze vozil v autě.
„Jsme blízko konce,“ zašeptal Castiel - Dean obrátil svou pozornost zpět k němu –
„Konec je mnohem dál, než na konci, Casi – rozhodně nejsme blízko.“
Castiel pohnul hlavou v gestu, které mohlo být přikývnutím, a zavřel oči.
Dean přistoupil: „Casi?“
Castiel neodpovídal.
„Castieli!“
Nic.
Dean mu položil ruce na ramena a zatřásl jím: „Vzbuď se, nebo si pro tebe dojdu do tvé hlavy!“
Prosby ani výhružky nezabíraly, Castiel na Deanovy výzvy nereagoval – ležel nehybně na oltáři, přikrytý tenkou dekou, s Deanovýma rukama na svých ramenou a – Dean si všiml drobného bílého pírka na Castielově ramenu, bez přemýšlení jej zvedl a položil na svou dlaň. Zářilo… a ačkoli Dean lehké pírko ve své ruce téměř necítil, věděl, že existuje a, že je skutečné, protože hřálo – nepálilo, zahřívalo ale příjemně Deanovu dlaň. O pár vteřin později však pírko ztmavlo a vzápětí zčernalo… chvíli se neměnilo a v druhou se rozpadlo – na dlani Deanovi zůstal černý prach. Dean si prohlížel svou prázdnou ruku. Totéž se pravděpodobně děje s Castielovými křídly…
„Nedopustím to,“ zašeptal, hledíc na katatonického anděla, „a ty bys to měl raději vedět.“
Castiel neblouznil – Dean by byl v tento moment vděčný, kdyby jej byl býval anděl znovu nazval jménem něterého ze svých zatracených opeřených bratří – cokoli – chtěl Castiela slyšet mluvit… anděl ale mlčel.
Co Deana znepokojovalo více, byla teplota Castielova těla – protože chyběla. Kůže Castielovy lidské schránky byla studená. Nikoli ale Castielovo rameno – i přes materiál košile, Dean cítil žár. Opatrně otočil anděla na bok, pátrajíc po zdroji tepla – Castielova kůže pod ramenem a na zádech byla zarudlá a horká. I vzduch okolo anděla byl navíc blízko Castielových zad teplý, jako když, pomyslel si Dean, hoří neviditelné.
Položil svou ruku na Castielův krk kontrolujíc tep – anděl, který dotek pravděpodobně zaznamenal, otočil hlavu na stranu, poskytujíc Deanovi více prostoru.
„Deane…“
„Jo… jsem tady,“ odpověděl, proti své vůli usmívajíc se, protože anděl jej ještě neopustil – nemohl, Dean slyšel jeho hlas.
„Tvoje ruka je teplá.“
„Oh,“ Dean ruku rychle odtáhl, „promiň, je to nepříjemné?“
„Naopak.“
„Aha, potom…“ Dean zaváhal – opatrně přesunul anděla z oltáře na zem. Castiel, jemuž pohyb očividně nebyl příjemný, zasténal. „Vydrž,“ Dean se posadil, opřel se zády o oltář a anděla si přitáhl k sobě, jednou rukou ho objal kolem ramen a druhou přikryl dekou – Castiel se schoulil –
„Lepší,“ zašeptal, opírajíc svou hlavu o Deanovu hruď.
Dean zavřel oči – nepostřehl, že je unavený a teď si teprve uvědomoval, že pořádně nespal několi dní… pár minut spánku mu neublíží, když nic víc, vyčístí si hlavu. V okamžiku spal.
Vzbudil se, soudíc dle šera, mnohem později toho dne.
„Zatracně,“ opatrně se od Castiela odtáhl, tělo ho z nepohodlné pozice bolelo a rozhodně nezamýšlel prospat několik hodin, odsunul anděla stranou a – podíval se na ruku, kterou Castiela za zády objímal – rukáv a kůži na ruce měl Dean pokrytou jemným tmavým prachem.
„Zatraceně, Casi,“ Vyzvedl anděla zpět na oltář a přikryl ho dekou jako poprvé, potom zavolal Bobbymu.
„Novinky?“
„Nebudeš je chtít slyšet,“ Bobby se odmlčel a dodal – což Deana vyděsilo, „jak je na tom?“ Bobbymu na Castielovi záleželo, co by se za nehet vešlo, ale, kompletně ukradený anděl lovci nebyl a projevil-li Bobby o Castielovo zdraví zájem, vzdal se pravděpodobně i on všech nadějí na Castielovu záchranu.
„Je,“ Dean si odkašlal, „prachovatí…“
Bobby neodpovídal, nakonec jemně řekl: „Mrzí mě to, Deane.“
„Fajn… co mám dělat, Bobby?“
„Na nic jsem nepřišel – můžeš je…“
„Co?“
„Postarej se o něj, dokud to bude třeba.“
Dean chtěl odpovědět, zjistil ale, že mu vyschlo v krku a že vydat jediný zvuk je nemožné, kousl se do rtu a snažíc se znít nezlomeně, řekl: „Díky Bobby,“ Zavěsil telefon.
Castiel se nepohnul… v kostele bylo naprosté ticho.
„Prosím,“ zašeptal Dean. „Jestli mě někdo poslouchá – raději by měl,“ ztišil hlas v mumlání… Dean se modlil. „Pomoz mu – nebo mi pověz, co dělat – nebo mi dej do ruky zbraň a já ho zabiju, protože smrt bude v porovnání s bolestí, kterou prochází, milosrdná.“
Dean v motlitbu nevěřil, nedomníval se, že jej Bůh vyslyší, protože, sakra, On nikdy neposlouchal! Na druhé straně, motlitba se rovnala telefonickému spojení s Nebesi a možná je tam nahoře, napadlo Deana, někdo, kdo poslouchá a Casovi pomůže… nic se ale nestalo a Dean zaklel.
„Opeření zmetci!“
„Jsem polichocen.“
Dean se ohlédl – za zády mu stál Balthazar. Anděl se usmál – ne nepřátelsky, ale ani vřele, obešel Deana a postavil se před něj. Sjel klečícího lovce pohledem a nadzvedl obočí – Dean si rychle stoupl.
„Co tu k čertu děláš?“
„Volal jsi mě.“
„Volal jsem o pomoc!“
„Správně – přišla.“
„Nejsi tu, abys Casovi pomohl.“
„Samozřejmě jsem – mám Castiela rád.“
„Proč ses v tom případě neukázal dřív?“ Dean byl nepříčetný – víc než andělské záležitosti ho štvali pouze andělé sami. Konkrétně, Balthazar – Dean se s andělem setkal podruhé v životě a stihl ho nemít rád – rozčiloval jej Balthazarův pitomý přízvuk, jeho arogance a především skutečnost, že je anděl.
„Nejsem vítán.“
„Kecy!“
Balthazar si odfrkl: „Chceš-li mě žádat o pomoc, měl bys žádat hezky.“
„Neříkal jsi náhodou, že chceš pomoc Casovi? Nejsi tu kvůli němu, že?“
„Správně – koukni, jsem zvědavý… Castiel byl praktický mrtvý – bez šance, ale ty – tvá tichá modlitba ve tmách – mi vnukla nápad,“ odmlčel se.
„Mně se ale líbit nebude, mám pravdu?“
Balthazar obešel Deana a přistoupil k Castielovi, prohlédl si ho a ohlédl se přes rameno:
„Jsi patetický, víš o tom? Tvá péče je dojemná, Deane,“ řekl, poukazujíc na přítomnost deky, kterou Dean Castiela přikryl. „Je překvapující, že ho tvoje metody dosud nezabily… Castiel je voják, ne zraněné štěně!“ nešetrně otočil Castiela na bok, ignorujíc jeho zasténání – Dean nesouhlasně otevřel ústa, nestihl ale nic říct, protož Balthazar promluvil první. „Zatím není otrávený naskrz… je tu jistá šance, že přežije – ne, díky tobě, samozřejmě.“
„Trhni si.“
Balthazar dosud podpírající Castiela v poloze na boku sklonil hlavu, prohlížejíc si prázdný prostor oltáře za Castielovými zády – křídla, předpokládal Dean.
„Dobře si, vidím, nevede.“
Dean polkl – špatné zprávy dnes přicházely jedna za druhou… vzápětí dostal nápad –
„Můžeš s ním mluvit?“
„Můžu.“
Dean se netrpělivě nadechl: „A – promluvíš s ním, nebo ne?“
„Proč bych měl?“ Balthazar nebyl protivný, nápadem mluvit s Castielem byl upřímně zaskočený.
„Umírá.“
„Nebuď dramatický,“ o vteřinu později se ale Balthazarův výraz změnil – obměkčil – a přikývl.
„Dobře…“ nechal Castiela klesnout zády na oltář – Castiel zasténal – a Balthazar promluvil, „Castieli?“ Otočil hlavu, hledíc na Deana, „dělám si srandu,“ a vzápětí zmizel. V prvním okamžiku se nic nedělo a Dean se domníval, že Balthazar uletěl, pak si ale všiml, že se Castielova tvář uvolnila a známky bolesti z ní zmizely – o vteřinu později se Balthazar vrátil. Zda Baltahazar s Casem mluvil, se Dean nedověděl a mluvil-li, anděl obsash jejich konverzace Deanovi zjevně sdělit nehodlal.
Baltazar mlčky pozoroval svého bratra, Deana ignoroval – lovec netrpělivě přistoupil –
„Pomůžeš mu, nebo ne?“
„Ne.“
„Ale,“ Dean zrudl, „říkal jsi, že –„
„Nemůžu – vím ale o něčem, co Castiela možná zachrání.“



„Vlastním, jistou věc – zbraň… vlastním mnoho věcí,“ Balthazar si zastrčil ruce do kapes, mluvil a obcházel přitom místnost v kruzích. „Čirou náhodou se mi do rukou dostaly dvě velice výjimečné dýky – určitě jsi je viděl, andělé s nimi zabíjejí jeden druhého… tyhle dvě konkrétní dýky mají ale zajímavou historii – jedná se o dýky, s jejichž pomocí anděl poprvé prolil krev vlastního bratra – jiného anděla – a on zranil naoplátku jeho… snesl se na ně oba boží hněv a Bůh dýky proklel – nebylo vyhnutí, krev andělů je posvátná, protože Bůh svořil každého z nás, zatímco lidé se,“ opovržlivě ohrnul rty, „líhnou. Bůh uzamkl milost obou bratrů do zmíněných dýk, protože ale jejich duše nebyly čisté a ze všeho nejvíce toužily po krvi – po tom, vzít život - dýky získaly specifickou schopnost – vysávají životní sílu ze všeho, čeho se dotkne jejich ostří.“
Dean Balthazara mlčky pozoroval.
„Dám ti je.“
„Jen tak?“ Dean andělům nedůvěřoval a neměl v úmyslu začínat.
„Ano.“
„Proč?“
„Protože máš narozeniny,“ vypadal rozčileně, „protože se starám, Deane… andělé nejsou bezcitní parchanti,“ Dean se ušklíbl, protože, právě to, podle jeho míněni andělé byli, Balthazar ho ignoroval, „Skutečnost, že Castela neobjímám, neznamená, že mu nechci pomoc.“
„Jak vím, že ti můžu věřit?“
„Nemůžeš – ale, tohle je tvá – jeho – jediná šance.“
Dean frustrovaně vydechl – Balthazar měl pravdu, nastíněný plán byl šílený, ale, Dean svůj vlastní lepší plán neměl.
„Fajn.“
Balthazar se pohnul – vzápětí držel v ruce dýky.
„Musíš je zabodnout do obou jeho křídel – hluboko.“
„Co?“
„Vytáhne to z něj toho malého pekelného parchanta – bakterie již spořádala většinu Casovi síly a dýka vysaje nejprve to, co je nejsilnější – tím pádem bakterii nakrmenou andělskou silou. Musíš ale dýky včas vytáhnout, předtím, než začnou vysávat i zbytek jeho síly… měl by pak být schopný uzdravit se.“
„Měl?“
„Může zemřít.“
Dean hledíc na zbraně ve Balthazarových rukách, řekl: „Proč to neuděláš ty?“
„Chtěl, abys to byl ty,“ předal Deanovi dýky a poodstoupil. „Hodně štěstí.“
„Hej, kam si k čertu myslíš, že jdeš?“
„Má přítomnost není nezbytná. V okamžiku, kdy se ostří dotkne Casových křídel, přitáhne onen proces zřejmě pozornost mých bratrů… ne nutně, ale – půjde-li něco špatně, bude tady rušno… v tom případě budu raději daleko odtud, čemuž jistě rozumíš.“
„Jsi parchant – Casův přítel nebo ne, jsi, jako oni.“
„Jsem,“ usmál se, „Castiel nemá na přátele štěstí, že?“ věnoval Deanovi významný pohled a potom – zmizel.
„Zatraceně!“

Dean neklel pouze proto, že anděl – po andělsku -beze slova zmizel, ale i proto, že mu došlo, že neví, jak má sakra zabodnout dýky do křídel, která nevidí. Prohlédl si obě zbraně pozorněji – jejich ostří i čepel byla průzračná a skleněně se leskla – povrch dýk odrážel světlo i obrazy, ale, současně je i vpíjel do sebe a bylo možné dívat se skrz. Sevřel nástroje pevněji v rukách a pomalu k Castielovi přistoupil, obezřetně, jakoby pouze sama přítomnost dotyčné zbraně zabíjela. Castiel se ale nepohnul – Dean se nad něj naklonil a – polekaně uskočil.
Na okamžik měl pocit, že na kameni pod Castielovými zády vidí tmavé stíny – jednalo se ale pravděpodobně o optický klam, protože z pozice, v níž stál Dean teď, onen jev neviděl. Vykročil vpřed a stín se po kameni, kopírujíc Deanovy kroky, rozplazil znovu.
„Co to k čertu – „ Dean pohlédl na dýky ve svých rukách – možná, že… opatrně přiblížil ostří jedné z nich k Castielovi a, tentokrát neviděl rozpínající se stín, ale, celé křídlo – leželo nehybně na oltáři, na jedné straně mizející pod Castielovou lopatkou a na druhé visící přes okraj kamenné desky – bylo obrovské a, Dean překvapeně vydechl, černé… Dean andělská křídla dosud neviděl – pouze jejich stíny a proto nevěděl, zda jsou vždy černá jako tahle, nebo zda barvu Castielových křídel ovlivnila bakterie. Vzpomněl si na Castielova slova Postupně zčernají a uschnou, dotkl se křídla prsty, Castiel se pohnul, ale neprobudil a Dean ruku rychle stáhl – na prstech mu zůstal černý prach… ale, Dean se podíval pozorněji, a - pod černým peřím, pod prachem, který křídla porkýval a jenž Dean svými prsty setřel, prosvítala matná záře – Castiel žil a Dean ho ještě pořád mohl zachránit.

Dean si stoupl nad anděla s dýkami v rukách – obě křídla se zviditelnila – Castiel zasténal a Deanovi došlo, že couvnout již nelze.
„Dobře, jdeme na to – omlouvám se, Casi,“ šeptl a – zabodl jednu dýku do Castielova křídla. Druhou dýku však vzápětí upustil, protože si oběma rukama přikryl uši – anděl křičel – svým skutečným hlasem… nadzvedl se a pokusil se odtáhnout, Dean jej ale nenechal pohnout se víc.
„Omlouvám se, Castieli,“ jednou rukou Castielovi bránil zvednout se a druhou si z tváře otíral krev – krvácely mu uši… jestli mám do obou jeho křídel zabodnout dýky, je moje bolest přinejmenším stejně fér.
Cas přestal bojovat a klesl zpět na oltář – měl zavřené oči a dýchal nepřirozeně zrychleně.
„Musím to udělat znovu – omlouvám se.“
Castielova hlava se pohnula – možná se mu pouze vyčerpáním svezla ke straně, mohlo se ale jednat rovněž o přikývnutí.
Dean zabodl dýku i do andělova druhého křídla – Castiel tentokrát nekřičel, ale zalapal po dechu, což bylo horší než výkřik… tichá frustrace. Dean mající nyní obě ruce volné, je položil Castielovi na ramena ve snaze útěchy – jakoby mohl anděla udržet dotekem fyzicky pohromadě.

Dean nespouštěl oči z Castielovy tváře – bál se zvednout je a podívat se kamkoli jinam – protože ale musel, odvážil se a očima vyhledal dýky zabodnuté v andělských křídlech. Původně průzračné ostří černalo – více a více a nepřestávalo, Castielova muka byla nekonečná… Dean se Balthazara nezeptal, jak dlouho bude třeba dýky v křídlech nechat, minuty plynuly a lovec si uvědomil, že minuty se mohou překlenout v hodiny. Castiel zbledl… jemný prach z křídel se mu témeř odrolil a matná záře pod černými pírky zhasínala…
„Zabíjím ho…“ ačkoli se lovec od Castiela posledních několi hodin nehnul na krok, v tento moment odstoupil a posadil se na dřevěnou lavici – mohl odtud pozorovat proces uzdravování – nebo umírání a současně být daleko… slíbil Casovi, že bude-li on stát při něm, neumře – pokud se Dean vzdálí, pak svůj slib neporuší…. Uplynuly dvě hodiny a Dean necítil nohy – od postávání a posedáván mu zdřevěněly… občas zkontroloval barvu dýk, Dean byl už ale apatický. Nepřál si už ani život ani smrt, chtěl pouze, aby se jedno jedno nebo druhé dostavilo rychle.
Otočil hlavu a – zarazil se – ostří dýk zbělalo. Dean přiskočil a obě dýky z Castielových křídel rychle vytáhl – v ten okamžik lovce oslepilo světlo – rozsvítilo celou místnost a – zhaslo… Dean zamrkal. Stál u oltáře s dýkami v rukách – Castiel ležel nehybně na kamenné desce… bez známek života.


Castiel otevřel oči – rozhlédl se a jeho pohled ulpěl na Deanovi, lovec ale nestihl reagovat, protože anděl prudce zvedl hlavu a posléze se posadil.
„Pomalu…“
„Je mi dobře,“ řekl Castiel, zamrkal a tvář obrátil k obloze, pravděpodobně poslouchajíc nebeské rádio. O vteřinu později zmizel.
Dean hleděl, v šoku, na prázdné místo, kde ještě před několika vteřinami na smrt nemocný anděl ležel.
„Co to k čertu – zatracený mizera! Castieli!“
Castiel se nevrátil a dýky, zjistil Dean, rovněž zmizely.

Castiel se ukázal téhož večera – stál před motelem, v němž Dean zůstával. Dean, vycházející ze dveří pokoje si postávajícího anděla všiml - Castiel se ale nehýbal – vyčkával… zdálo se, že je v rozpacích a současně zvědavý – Dean přistoupil k němu.
„Omlouvám se, Deane, můj odchod byl nevhodný, ale, byl nezbytný.“
„Dobře… měl bych být naštvaný.“
Castiel nezměnil výraz – zkoumavě si lovce prohlížejíc, řekl -
„Jsi?“
„Ne… sakra, jo, jsem, Casi!“
„Potom je třeba znovu se omluvit.“
„Nemyslím si, že se změníš – budu se muset, předpokládám, naučit žít s tím, jaký jsi.“
„Dobře.“
Mlčeli.
„Mimochodem, jsou tvoje křídla a všechno ostatní andělské v pořádku a – však, víš, na svém místě?“ prolomil ticho Dean.
„Má křídla fungují perfektně, Deane,“ odmlčel se, „oceňuji všechno, co jsi pro mě udělal. Jsi dobrý přítel.“
„Já vím, jsem úžasný,“ ušklíbl se, Castiel ale přikývl a vážně řekl-
„Jsi.“
Ošil se – Dean neměl srdceryvné řeči rád…
„Takže, předpokládám, že se všechno vrací zpět k normálu – ty se budeš věnovat svým záležitostem v Nebi a já těm svým, tady, na Zemi.“
„Ano.“
„Nic se nezměnilo…“ ve skutečnosti, Dean nevěděl, co by se změnit mělo… nečekal nic – snad pouze trochu Castielovy vděčnosti.
Castiel na lovce pohlédl – dokonale zmateně: „Svět se mění během každé vteřiny své existence, Deane.“
…stáli tiše další minutu nebo dvě - Castiel potom udělal pohyb, jakoby chtěl uletět a vzápětí si to rozmyslel. Nerozhodně přešlápl – rozhodně si počínal atypicky. Podíval se na Deana.
„Původcem všechno zlého v mém životě jsi ty…“
„Oh,“ Dean na okamžik oněměl, „skvělý, Casi, jsem rád, že to vím…“ chtěl pokračovat, Castiel jej ale přerušil -
„Rovněž i všeho dobrého, Deane.“
„A pointa je?“
„Změnil jsi mě – ty a já jsme navždy změnění díky přítomnosti tvé osoby v mém životě a naopak… i když jsem v Nebi, nezapomínám, Deane… Naše životy jsou svázané jeden s druhým – nemluvím o otisku na tvé paži,“ naklonil hlavu, „mimochodem, mohu tě jej zbavit, pokud chceš.“
„Ne,“ odkašlal si, „svým způsobem ho mám rád.“
„Dobře.“
Dean se, snažíc se vybruslit z řečí o pocitech, zeptal: „O čem s tebou, mimochodem, mluvil Balthazar? Zdálo se, že se ti jeho návštěva v tvé hlavě zamlouvala.“
„Řekl mi, že si o mě děláš starosti,“ odmlčel se, přemýšlejíc, „a, že si počínáš zvláštně – i na člověka… řekl, že jsi mě přikryl.“
Deanova tvář zrudla: „Byla ti zima – musela… byl jsi studený!“
Castiela se usmál: „Bylo to od tebe moc pěkné, Deane.“
„Rozhodně už to víckrát neudělám,“ zamumlal. „Někdy mi Casi nedichází, co jsi – kdo jsi…“
„Anděl?“
„Voják,“ Dean vydechl, „jako já… a někdy mi naopak včas nedojde, že jsi i víc,“ Uhnul pohledem. „Jsi můj přítel a – jsem na tebe naštvaný, předpokládám ale, že i to je součástí toho, jakým způsobem přátelství funguje – mimochodem,“ zalovil v kapse, „přinesl jsem ti zpět kravatu,“ Předal ji Casovi.
„Děkuji,“ anděl si prohlížel vázanku ve svých rukách, když zvedl hlavu, věnoval Deanovi vděčný úsměv… „i já občas zapomínám na to, že perspektiva lidí a andělů je jiná… bojovat dvě bitvy současně nelze.“
„Dvě?“
„V Nebi a na Zemi – už s tebou nechci bojovat, Deane.“
Dean mlčel, pak řekl: „Budu ale pořád naštvaný, víš to? Nejsem zabedněný, slyšel jsem, co jsi mi vyprávěl a budu si to pamatovat… budu ale ječet a vztekat se, protože já už jsem takový,“ prohrábl si vlasy, „neber mě pak osobně, Casi.“
Cas přistoupil – poprvé po několika měsících vypadal uvolněně, usmál se: „Kdybys nebyl, starý Dean by mi chyběl.“
Lovec, protože dnešní večer beztak nabíral přeslazené obrátky, bezmyšlenkovitě uchopil kravatu v Casových rukách a přetáhl ji andělu přes hlavu: „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tě nenaučil si jí zavázat…“

Anděl a lovec stáli jeden naproti druhému - nevěděli, co přinese zítřek – nebáli se ale, protože jeden druhému dali slib, ač nahlas nevyřčený: I když budu dlouho pryč, nakonec se vždy vrátím…



POZNÁMKA AUTORA

Děkuji všem, kteří povídku četli a kteří ji okomentovali… povídku jsem napsala proto, že mě mrzí vztah Case a Deana v šesté televizní sérii – pokusila jsem se jej tímto vysvětlit – Dean a Cas jsou přátelé – přátelství není přímka, přátelství má konce a začátky, je jich ale nekonečně mnoho… přátelství i když tomu okolnosti nenasvědčují, trvá…

Maky to je - to je - to je prostě super...... fakt se před tebou klaním wow jsem z toho naprosto rozčarovaná .....

Jé, děkuji... takové ovace nejsou zapotřebí, ale nebudu lhát, potěšila jsi mě Beru to tak, že zatím kvalita psaní neklesá - dobré vědět, budu se snažit dál... děkuji

Maky kvalita rozhodně neklesá, ba naopak a neboj se, kdyby se mi to nelíbilo, tak to napíšu
minule jsem ti nějak opoměla napsat, která ta kapitola se mi líbí nejvíc....možná to bude znít divně - ale asi hned ta první....asi proto, že mě to fakt zaujalo. No a pak ta kapitola, co se odehrává v Deanově snu, ta je taková srdcová (bohužel nevím, co je to za číslo kapitoly).
A chvála - ta být rozhodně musí....doufám, že se pokračování dočkám brzy...

Dobře, děkuji Ti

Máš pravdu - i mně se ta snová kapitola líbí... je taková magická - hm, budu si pak muset všechny ty kapitoly přečíst, budu možná překvapená vším, co jsem napsala :-) Podle mě není zvláštní, že se Ti líbí první - i mně se šasto líbí právě první kapitoly proto, že mě zaujmou - asi prostě proto, že jsou PRVNÍ

PS: Další kapitola už je napsaná, ale přidám ji až zítra, ted už to nestíhám...

DESÁTÁ KAPITOLA přidána

Miluji Deanovo auto.. miluji Deanovu lásku k autům... miluji způsob, jímž Dean dává a nedává najevo, že mu na blízkých lidech záleží a miluji Deanovi pohnutky... Tuhle kapitolu jsem napsala hlavně proto, aby se Castiel mohl v jednom momentu dívat na hvězdy a Dean si uvědomil, proč ho nechce ztratit...

Maky: skládám poklonu. Super napsané. A ta poznámka, aby se Dean naučil poděkovat.

protože mi docházejí má slova chvály - tak mi nezbývá než souhlasit s Jančou....
parádní práce Maky
a Deana a impala - to snad ani nemá cenu komentovat

Děkuji Smailík, co se červená, tu není? Ne, nevidím ho... takže napíšu prostě a jednduše, ale velice upřímně, "děkuji"

Nemix: V impale se může stát spousta věcí Je to postava sama o sobě, že!

janča: Já si říkala, že tahle poznámka se bude líbit... pro Deana je charakteristické neděkovat a pro Castela nekomentovat to - ale, někdy prostě pohár trpělivosti přeteče, i té andělské... Dean není nevděčný - on pouze komunikuje velice, hm, osobitým způsobem

Kapitola JEDENÁCT přidána.. well, bylo to obtížnější Psala jsem poslední tři kapitoly vlastně najednou a proto jsem se zpozdila - ano, po této jedenácté kapitole následují ještě dvě a pak pravděpodobně končíme

I tak, bylo ale obtížné tyhle tři - hlavně tuhle jednu jedenáctou kapitolu napsat... byla jsme v zásadě hotová, ale nedovedla jsem vyplnit některé mezery. Je to hurt/comfort kapitola (záměrně - měla být) a já si nebyla jistá tím, jak ji správně podat. Potřebovala jsem pár nápadů a trpělivost - nevím.. snad budete s výsledkem spokojeni, to já neposoudím

Pokud jde o poslední tři kapitoly - vlastně, ted už jen dvě, které přidám, i s těmi jsem měla problém... dostala jsem se na samou hranici a netušila, jak budu pokračovat - nápad nepřicházel a já začínala být zoufalá, protože nerada píšu násilím. Lehla jsem si a téměž spala a na pomezí spánku a bdění se mi před očima promítla krátká scéna - rozsvítila jsem lampičku a v zásadě si na papír poznamenala ony tři kapitoly... no, od nich ke konečné verzi byl ale ještě kousek a jak říkám,konkrétně s jedenáctou kapitolou jsem bojovala. Tady je

Zapomněla jsem - přidávám Balthazara... mám ho asi docela ráda - zjistila jsem, že se mi o něm dobře píše Nebojte se, brzy z příběhu uletí

Maky: tak nejdřív tak všeobecně - hrozně se mi líbí ty tvoje detaily/připomínky jako je v 11 kapitole např. narážka na kravatu, nebo už jen to, že Dean vezme Castiela do kostela, prostě máš úžasné nápady a pokud tě napadají v polospánku, tak ani nechci vědět, nad čím přemýšlíš v době snění....

teď k 11 kapitole: v podstatě celou kapitolu jsem měla slzu v oku je to nááádherné, já mám tyto části ráda. To, že by jim pomohl Baltík - to nezní vůbec špatně, ale co za to bude chtít....toho se bojím...a jak Castiel musí trpět - nejraději bych trpěla za něho a co teprve Dean - zdá se, že ho opravdu všichni opouští, doufám, že Castiel se z toho dostane, protože si fakt nejsem jistá, zda by toto Dean ještě tak lehko rozdejchal, to už by bylo moc

představa, že budou jenom dvě kapitoly - nééééé já nechci konec....

Jako vždy Ti děkuji za komentář a za chválu

Já mám takové narážky taky moc ráda.. mám pocit, že si lidé za drobnou narážkou, která v příběhu nepřekáží i když se ho přímo netýká, mohou představit jiný příběh... nikdy není možné napsat všechno a když se naopak soustředíme jen na to, co je obsahe příběhu, je to škoda... čtenáří si zamozřejmě představují i bez autorova popíchnutí, ale proč by autor neměl umístit tisíc malýc příběhů do jednoho svého velkého? Tedy, tak to vidím já a jsem ráda, že se ti to jako čtenáři líbí

Hm, co se Balthazara týče... já m ám svým způsobem pocit, že je skutečně na straně Castiela - v první řadě na své, ale, nemyslím si, že je vyloženě zlý parchant... třeba chce Casovi vážně pomoci?...

Tou svou větou, tím, že kdyby Cas umřel, to by bylo na Deana moc - tím jsi mě přivedla na jednu myšlenku... mám pocit, že Dean je apatický - už musí být... v příští kapitole pochopíš ... jestli Cs bude nebo nebude žít - uvidíme, uvidíme.... brzy...

Tak, snad tě aspon potěší skutečnost, že mě před týdnem napadla úplně nová povídka - takže až dokončím tuhle, začnu asi pracovat na další... Taková satisfakce.. mám ted období, kdy mě baví psát, musím toho využít...

Salší kapitola už je napsaná a připrvená, přidám ji ale až zítra ráno, abych poslední dvě kapitoly nepřidala všechny v jednom dnu Děkuji Ti heště jednou za podporu

Skvělý pokračování, opět-jak jinak . Jak jsi přidala další postavu, ukázalo nám to další pohled na věc, nejen z té strany Deana-přítel, ale i ze strany Balthazara-bratr-celkem nezájem. Ono to vypadalo tak neskutečně bledě a hle, máme řešení, ono budou ty další-poslední dvě kapitoly asi ještě pěkně napínavé, to se mi líbí . Tak nějak doufám, že nám Castiela nezabiješ, resp. že ho nenecháš umřít, ale nechci tě ovlivňovat, ono i ten "horší" konec může být někdy lepší než přeslazený "dobrý" konec. (vlastní čtenářská zkušenost, nejsem jen na happyendy) Také to že museli přenocovat zrovna v kostele mi přijde jako dobrý nápad, sice možná trošičku klišé, ale pěkný.

Tak nějak mě napadlo, jestli si nehodláš někdy najít cestu zpátky k té rozepsané povídce, moc ráda bych věděla, jak to zamýšlíš dál (nebo jsi zamýšlela, to co nějak nemám ráda jsou až moc otevřené konce ), ačkoli se nebráním žádným povídkám od tebe (ty, které jsem zatím četla byby moc dobré)

A jako obvykle dodávám, že se těším na pokračování.
( jsem se na mě nějak rozepsala)

Maky musim ti zloziť obrovskú poklonu v poslednej dobe velmi poviedky nečitam kedze nemám veľa času ale dnes som mala voľný večer a náhodov som sa dostala prave k tejto tvojej.
prečítala som všetci časti naraz a nemohla som prestať čitať do konca. táto poviedka sa mi veľmi pači
vystihla si presne to čo mám rada. Deana a Casa a navyše torturing
obcas mi až bolo Casa az luto a Dean je uzasny ako sa o neho stará a musím pochváliť aj príbeh máš to celé velmi dobre vymyslené
už sa neviem dočkať dalšej časti dúfam že Balthazar Casovi skutocne pomože. nemám ho práve najradšej ale hadam na niečo bude dobrý.
tak ešte raz skladam poklonu a len tak dalej

Eviik: Já jsem náhodou ráda, že jsi se rozepsala - btw, děkuji za komentář

Jsem ráda, že se Ti nová kapitola líbí, že se těšíš na další a také to, že jsi ocenila Balthazara... napadlo mě, že Dean tohle sám nevyřeší - na andělské bebí pomůže pouze andělská zbran.. nebo Bůh nebo zázrak nebo Dean a láska - ale tohle je povídka o něčem jiném Takže si myslím, že právě Balthazar by mohl pomoci - na Castielově straně stojí v Nebi asi dost andělů, ale, možná žádný k němu nic necítí - andělé neví, jak cítit.. Balthazar ale strávil dst času ne zemi a Castiel mu úplně ukradený není...

Nevím, nakolik napínavé.. spíše poslední dvě kapitoly směřuji k zakončení... příliš moc napětí na konci škodí - měla bych pak tendence pokračovat :-) I tak doufám, že Tě další kapitola nezklame...

Neboj se, nemůžeš mě ovlivnit - poslední kapitilu mám už totiž napsanou - a vím naprosto přesně jak chci, aby tahle povídka skončila... jak musí skončit... i já mám rda špatné a dobré konce - jak kdy.. záleží na tom, jak se cítím.. dovedu se vyžívat ve špatném konci a dovedu jej probrečet a prklínat - na obou ale vždy najdu něco, co mě jitým způosbem ukonejší... takže, záleží vždy na tom, co chci říct, nebo, co zrovna cítím... doufám, že budeš s koncem spokojená

Co se týče toho kostela - well, ano, je to klišé a já to vím.. na druhou stranu - kde jinde by mohli být? Motel - zase? Dům- zase? Impala - zase? Nemocnice? Nevhodné... a já měla vizi, v níž Cas leží na oltáři.. ale, ano, považuji to za kýč a původně jsem to chtěla předělat.. ale pak jsem si řekla, sakra, vždyt je to ff a kde jinde si můžu dovolit klišé? Ano, ve ff a proto jsem se rozhodla toho využít a to strašné klišé, které se mi zvráceně líbí, tam vložit

wiktoriano: Mockrát Ti děkuji za komentář - jsem ráda, že sis našla čas a tuhle povídku přelouskala a jsem ještě radši, že se Ti líbí ... děkuji i za tu poklonu - zkrátka jsi mě potěšila!... byla bych ráda, kdyby existovalo více českých povídek o Deanovi a Casovi... zatím přežívám na těch anglických Torturing mám právě anglicky ze všeho nejraději - ale psát o něm česky, hm, nejsem si nikdy jistá - je snadné překročit hranici a napsat kliší nebo sladák... v tomhle ohledu není nad angličtinu Nicméně, jsem ráda, že se ti i moje české torturing líbí

Doufám, že Tě poslední dvě kapitoly nezklamou.. a pokud jde o Balthazara - mně byl spíše ukradený a ano, neměla jsem ho trichu ráda... ale zjistila jsem, že zde mi dobře posloužil a že je vlastně legrace psát s ním dialog - takže ho asi beru na milost ...

Ještě jednou, děkuji za komentář

Předposlední kapitola přidána... nemám k ní moc co dodat... co myslíte, jak to dopadne s Casem?... omlouvám se, nemohla jsem si tuhle otázku odpustit ... příjemné počtění...

teda Maky co mi to děláš - já hltám každé tvé slovo - napínavé je to jako kšandy a najednou v tom nejlepším - konec..... no co to je - koukej sem hodit tu poslední část hodně rychle
ale ano musím uznat, že jsi to vymyslela hodně dobře a určitě jsi své čtenáře donutila k tomu, aby se na další část těšili....
nápad s meči - paráda

Maky tak som precitala aj dalšie pokracko a opat jedný, dychom. nemám slov skratka super páči sa mi ten napad z dýkami aj celá ta legenda. to je niečo čo by mna sice tiež píšem nikdy nenapadlo a u teba sa mi to pači.
Balthazara si velmi dobre vystihla to celý on že pomoze ale nie velmi a potom si zmizne
tak rýchlo poslednu čast lebo som velmi zvedava ako to dopadne. ja mám rada stastné konce tak dúfam že Cas prezije a bude v poriadku
a k tym anglickym ff tie ja nečítam ako aj pre nedostatok času a tiež si nie som ista kolko by som rozumela tak som rada ked niekto napíse takúto poviedku aj to česky alebo po slovensky.

Maky: Opět super. Jen velká škoda, že už bude konec.

janča: Děkuji Souhlasím, ale - mám v plánu zase trochu jinou povídku - takže není všem dům- povádkám - konec

Nemix: Já jsem vás nechtěla tak moc napínat - dobře, možná chtěla, ale vím, že udělat tohle někdo mně, jakožto čtenáři, tak ho asi roztrhnu Ale, možná je dobře chvíli počkat a představovat si a nevědět vše hned... a aby ta agonie netrvala dlouho, přidávám poslední kapitolu - snad budeš spokojená.... chci Ti taky poděkovat za všechny Tvé komentáře a za to, že jsi mě celou dobu podporovala a mou povídku četla Protože jem ted rozepsaná a motivovaná, začnu asi pracovat na něčem dalším - ale, k tomu později.. ted je tady poslední kapitola téhle povídky...

wiktoriano: Děkuji Jsem moc ráda za to, že jsi mou povídku našla, četla jsi jí a komentovala a doufám, že i s koncem budeš spkojená... o dýkách se mi zádlo - nevěděla jsem totiž, jak Case Dean vyléčí a na nic jsem nepřicházela.. večer jsem šla spát, zavřela jsem oči a viděla jsem, jak Dean bodá dvě dýky do Castielových křídel - a nápad byl na světě... legendu jsem pak už vymyslela - nejhorší je vždy ten jeden nápad, ta vize - a ty přicházejí většinou sami od sebe nebo naopak (což je pak k vzteku) nepřicházejí... je to jao se slovy...

Já jsem se anglicky naučila i díky čtení anglickýczh SN ff - není to jen žrout času, ale i učební pomůcka Nejprve to bylo pracné a nudné - pak jsem už i něčemu trochu rozuměla a ted o dva roky později, si to vyloženě vychutnávám... ale, čeština je pořád čeština, to jo...

POSLEDNÍ KAPITOLA PŘIDÁNA... děkuji všem, kteří povídku četli a kteří ji komentovali a info o kapitole - viz Poznámka autora na konci příběhu ....

Maky pekna posledna casť a som rada že som to stihla dočitam ešte pred odchodom do prace lebo potom sa sem asi uz par dni nedostanem
Som rada že sa Cas s toho dostal a ten ich rozhovor z Deanom bol velmi mily a to s tou kravatou dufam ze sa casom dostanem aj k inym tvojim poviedkam.
a teda že ti takéto napady napadnu pred spanim to je super. aj ja ked sa neviem v poviedke pohnut nad tym rozmyslam ked idem spat ale vacsinou mi nic nenapadne a ked aj tak len dake drobnosti.

Nádherný závěr, sice je škoda, že už je konec, neboť jsem se teď měla vždycky na co těšit, ale na druhou stranu mi tenhle konec alespoň přivodil hezké pondělní vstávání (třeba mi to půjde i ve škole líp )
Úžasná práce, už se nemůžu dočkat dalších tvých prací.

Maky: tak Casse jsi nám zahránila - super - jsem ráda, protože se jejich vztah může zase dál rozvíjet...je to sice sladkobolný konec, ale i takové jsou potřeba....

Po celou dobu jsme byla moc ráda tvou čtenářkou. Moc se mi líbilo, jak si zpracovala toto téma. Dle mého názoru jsi vztah Castiela a Deana popsala víc než dobře. Smekám před tebou. Moc se budu těšit na další tvé dílo, protože je zajímavé sledovat proud tvých myšlenek. Obvykle mě o dovede k tomu, abych se nad něčím z spn více zamyslela - a to mě hooodně baví. Tak piš dál...čte se to velice dobře....