DEEP DISTANCE

Neměla jsem v úmyslu povídku podobné téhle napsat... měla jsem v úmyslu odpočinout si, případně začít psát jinou povídku, která mě nedávno napadla.. nápady ale přicházejí a docházejí - sami od sebe... ležela jsem v noci v posteli a nemohla jsem spát - abych samu sebe unavila, představovala jsem si příběhy... napadlo mě - Cas... Cas, který - se topí, ano, to byla zajímavá myšlenka.. chvíli jsem jí rozvíjela, potom jsem neodolala, rozsvítila lampičku a povídku si slovo od slova napsala na papír - samozřejmě pak ještě prošla v počítači úpravami - a, účel byl splněn, protože jsem potom usla, jakoby mě "do vody hodil"

Děj - odehrává se v páté sérii mezi předposledním a záverečným dílem.. krátká povídka o tom, co mohl Cas stihnout během té krátké doby, kdy byl člověkem.

Postavy - Dean, Castiel

Upozornění - SLASH


Castiel padl – stal se člověkem… vypadal pořád stejně, nosil též oblečení a uměl se tvářit nechápavě, sebevědomě nebo unaveně… kdyby byl Dean býval nevěděl, že už Cas neovládá žádný ze svých andělských triků, neshledával by na novém a starém Casovi rozdíl – leč, nejeden existoval…

Zatímco Dean, Sam a Bobby živě rozebírali plán zastavení Apokalypsy, Castiel pozoroval dění okolo sebe s téměř apatickým výrazem… anděl padl před dvěma týdny a většinu té doby strávil usazený na židli v Bobbyho obývacím pokoji. Dean Castelovi řekl, ať něco dělá – Cas sice neodsekl, že neví co, neprojevil ale ani snahu lovci vyhovět – pronásledovaný Deanovým pohledem se anděl nakonec zvedl a přesunul k oknu – postavil se vedle něj a díval se ven… tím Deanovy pokusy začlenit Case do dění okolo, skončily… možná se měl lovec snažit víc, neměl ale čas… o tři dny později přistihl Dean sám sebe – i on apaticky hleděl z okna nevnímajíc nic a nikoho – přečetl desítky knih, tisíckrát se zvedl a protáhl si nohy a – lovci Apokalypsu zatím ani nezastavili ani se jejímu zastavení nepřiblížili… přestože bratři poslední dobou na běžných případech nepracovali, Dean se rozhodl vzít případ upíra zabijáka – ten zmetek měl na svědomí tři lidské životy během týdne… k incidentu došlo v malém městě dvě hodiny jízdy od Bobbyho domu – blízko - budeme za den zpět, prohlásil Dean. Protože ale Sam, hledal informace o posledním jezdci Apokalypsy, rozhodl se Dean jet sám – vypadne aspoň na čerstvý vzduch… když ale Bobby poznamenal Svého opeřeného kamaráda si vezmi sebou, Deana nadšení přešlo – při projížďce Peklem – nebo Nebem - bylo výhodné mít anděla za zády – Cas byl ale, jemně řečeno, nepoužitelný, šlo-li o pozemské záležitosti… coby anděl, byl Castiel velice schopný – coby člověk, jímž Cas v tento oakmžik byl – nezkušený. Castiel si byl zřejmě Deanovy neochoty vzít ho na lov s sebou, vědom, neboť po celou cestu z Bobbyho pozemku do druhého města anděl mlčel, díval se z okna a nedal-li mu Dean na vybranou a on lovci na některou z položených otázek, odpovědět musel, odpovídal tiše a skoupě.

Krátce po půlnoci, dojeli k opuštěnému továrnímu komplexu. Dean se po průzkumu mapy shodl s Bobbym na tom, že hledat upíra je třeba začít zde. Lovec vystoupil z auta, protahujíc si nohy – posledních pár dnů strávil čtením knih – lov byl příjemnou změnou… vytáhl z kufru zbraň a čekal, až se k němu Cas připojí – oba společně vešli do plotem obehnaného prostoru… plechové stěny budov byly rezavé a v komplexu se rovněž nacházelo několik vodních nádrží. Prošli postupně všechny budovy – podezřelého ale nenašli nic – Dean zastavil u jedné z nádrží –
„Počkej tady,“ Dean chtěl odejít, ale zaváhal, otočil se a podíval na anděla, „dobře?“ ujistil se.
„Nejsem idiot, Deane.“ Kde se Cas naučit být nedůtklivý? Pravděpodobně od Deana…
„Fajn, chtěl jsem si být jistý… zatraceně.“
Dean nádrž obešel a zastavil se na její druhé straně – lovec se snažil tvářit zaměstnaně, po očku ale pozoroval Castiela – anděl stál otočený zády k vodní hladině, ruce měl zastrčené v kapsách a umíněně hleděl přímo před sebe… Dean už viděl deprimovaného Castiela, poznal pekelně naštvaného anděla, setkal se s pochybujícím i zklamaným Castielem – v tento okamžik nebyl padlý anděl ani deprimovaný, ani naštvaný, anebo smutný – měl být- ale, nebyl… on byl - i Deanova představivost měla své meze a on na ně narazil – co se Casovi honí hlavou, Dean netušil… strávíte-li tisíciletí bytí jako anděl a – posléze se stanete člověkem – nejste pravděpodobně přinejmenším ve své kůži…
Dean nakoukl do malého skladu, a protože ani zde nic podezřelého nenašel, rozhodl se prohlídku komplexu ukončit. Vracel se na místo, kde opustil anděla – na půli cesty si však Dean všiml vysoké postavy mířící k Castielovi… upír ocházel nádrž z druhé strany -
„Casi!“
Otočil se za hlasem – vzápětí Castielovi došlo, co se děje a protože Dean vytáhl zbraň, automaticky ustoupil, poskytnuvše Deanovi možnost vystřelit – sám couvající anděl ale spadl do vodní nádrže…
Dean vystřelil – postava se pohnula a zmizela – lovec přiběhl na místo, hledajíc na zemi stopy krve, žádnou ale nenašel. Minul!...
„Zatraceně! Jak to tam dole vypadá, Casi?“ zavolal zkusmo. „Trochu mokro, že?“
Protože se však Dean nedočkal odpovědi, otočil se: „Casi?“
Ticho. Pochopil -
Castiel byl anděl – andělé zkušenosti s plaváním nemají. Andělé plavat neumí. „Zatraceně,“ Dean si svlékl bundu a skočil do vody. Vynořil se o půl minuty později – bez anděla. „Casi?“ zavolal – samozřejmě zbytečně. Dean se ponořil znovu - tentokrát byl úspěšný – vyplaval na hladinu i s Castielem… Castiel nebyl těžký a voda jej nadnášela, přesto si Dean, když doplaval ke břehu, oddechl. Dean vylezl z vody, vytáhl anděla a položil jeho bezvládné tělo na zem - „Castieli,“ sklonil se, kontrolujíc, zda Cas dýchá – dýchal, slabě, ale přece… „Casi?“ položil mu ruku na hruď – anděl se vzápětí překulil na bok, vykašlávajíc vodu.
„Hej, pomalu, mistře katastrofo, jsi v pořádku?“
„Ne,“ zašeptal ochraptěle Castiel a – znovu se zakuckal… Castiel s mokrými vlasy vypadal legračně – Dean anděla nikdy neviděl mokrého nebo lapajícího po dechu – andělé takové věci nedělají…
„Jsi trochu mokrý, co?“
„Řekl jsi mi, abych zůstal na místě,“ odvětil anděl ani zdaleka ne tak rozzlobeně, jako překvapeně.
„Jo, zapomněl jsem, že andělé neumí plavat… omlouvám se, Casi. Hej,“ dodal, „naučím tě plavat – naučil jsem plavat Sama – měl bys ho teď vidět.“
Castiel si lehl na záda… oddychujíc, řekl: „Nemám rád plavání.“
„Dobře, tak nic.“
… byla zima, Cas se třásl a Dean na tom pravděpodobně nebyl stejně pouze proto, že mu v krvi dosud koloval zbytkový adrenalin.
„Vypadneme z tohohle zatraceného místa.“
Cas se ale nepohnul a Dean mu proto pomohl postavit se -
„Musíme jít, nebo chytíme zápal plic.“
Castiela ona hrozba znepokojovala pravděpodobně málo – nebo vůbec - následoval ale Deanovy pokyny a pomalu, podpírán z jedné strany lovcem, došel k autu. Dean otevřel dveře na místě spolujezdce a pomohl Casovi posadit se – zabouchl je, obešel impalu a sám si sedl na své vlastní místo řidiče. Nastartoval a zapnul topení. Auto se uvnitř rychle zapařilo, protože rozdíl mezi venkovní teplotou a tou v impale, byl značný a Dean a Cas byli navíc oba mokří.
Dean si promnul ruce: „Venku je pekelná zima.“
Anděl neodpověděl, Dean však, majíce na vědomí Casův výraz, usoudil, že anděl s jeho názorem souhlasí.
„Nevozím s sebou bohužel žádné náhradní oblečení – ne od doby, kdy je Sam schopný udržet to,“ ušklíbl se, „ale, pravděpodobně se budeš bez kabátu cítit líp.“
Castiel sklopil hlavu, prohlížejíc si své lidské tělo, jako zajímavý fenomén: „Oh,“ Zkusil se vyvléci z rukávu, protože byl ale mokrý, neúspěšně.
„Počkej, pomůžu ti,“ Dean z něj kabát svlékl a odhodil ho na zadní sedadlo. Položil ruce na volant a unaveně vydechl: „Vyrazíme…“

Jeli celou půlhodinu a v autě bylo navzdory topení, pořád chladno – ani oblečení, které měl Castiel a Dean na sobě, neuschlo… Dean otočil hlavu – Castiel se opíral čelem o okénko, oči měl přivřené.
„Vydržíš to k Bobbymu?“
„Vydržím,“ odvětil a vzápětí – kýchl.
„Vidím.“
O dvacet minut později zaparkoval Dean na betonovém placu poblíž nízké budovy –
„Nejsme u Bobbyho,“ řekl anděl, vypadajíc zmateně.
„Ne, Sherlocku, nejsme – změna plánu.“
„Nerozumím.“
„Nechci, aby mi zvlhla sedadla –„
Cas otevřel ústa, Dean ho ale přerušil –
„Vypadáš hrozně – bude lepší zahřát se hned a ne jet k Bobbymu další hodinu. Fajn?“ I Dean se ve skutečnosti cítil mizerně, možnost nepřiznat to a svést slabost na Case však uvítal.
Castiel opřel hlavu o opěradlo: „Fajn…“
Čekal v autě na Deana – lovec se vrátil o pár minut později s pokojovým klíčem v ruce –
„Chtěl vědět, proč jsem mokrý, deky navíc mi ale nedal…“ hudroval.

Dean odemkl pronajatý pokoj a okamžitě přitopil. Castiel si sedl na postel a Dean mezitím volal Samovi –
„Omlouvám se, dnes už nedorazíme…“ odmlčel se, poslouchajíc Sama… „zkomplikovalo se to…“ odmlka, „Cas si zaplaval… uvidíme se ráno,“ Dean schoval mobil a podíval se na anděla sedícího na posteli - Castiel mu ale nevěnoval pozornost – anděla totiž náramně zajímaly jeho třesoucí se ruce…
„Hej!“ Dean k Castielovi přistoupil, a pokládajíc mu ruku na rameno, řekl, „Casi?“
Anděl trhl rameny – vzhlédl, vypadajíc překvapeně: „Třesou se.“
„Jo, třesou… osušíme se.“
Cas naklonil hlavu ke straně – chvíli Deana mlčky pozoroval a potom přikývl -
„Správně,“ Začal se – následujíc Deanův příklad – svlékat… chtěl se Deana zeptat, zda je zima vždy stejně nepříjemná, lovec ale zmizel v koupelně – vrátil se s ručníkem omotaným kolem pasu – druhý hodil Casovi a sám se posadil na svou postel. Natáhl se na záda a rukama si podložil hlavu: „Tohle je mizerný den, všiml sis?“
Castiel mu neodpovídal, podle zvuku šustění látky Dean poznal, že anděl dokončil svlékání.
„Většina dnů, které máme za sebou, byla velice mizerná,“ odvětil tiše. Deana překvapilo, že Castiel použil slovo mizerný - otočil hlavu - Cas ležel na boku pod bílou přikrývkou, přikrytý až po bradu, pozorujíc Deana… anděl byl přikrytý velmi důkladně. Dean viděl pouze Castielovy jasně modré oči a tmavé vlasy kontrastující s bílým povlečením… vypadalo to, jakoby se anděl snažil s postelí splynout. Dean otočil hlavu zpět.
„Vážně mě, Casi mrzí, co se tam stalo – nepřemýšlel jsem…“ Dean slyšel Casitelův hluboký výdech –
„V pořádku, Deane – to, že jsem momentálně indisponovaný, není tvá chyba… bylo to – nepohodlné – už se nechci nikdy topit,“ odmlčel se, „asi jsem tam na okamžik, ztratil sám sebe.“
Dean otočil hlavu, Castiel ale současně zavřel oči.
„Pravděpodobně,“ pokračoval šeptem, „pořád ještě sám sebe ztrácím…“
Dean se zvedl a posadil se na postel vedle Castiela – anděl se ale nehýbal.
„Kecy – a ty to víš…“
Nepohnul se – nevydal zvuk… oči měl stále zavřené.
„Casi-„
Nic.
„Předstírat spánek neumíš,“ Pravda… Castiel nebyl obeznámen s mechanismem spánku natolik dobře, aby věděl, že člověk z vteřiny na vteřinu, neusne a nadto – Cas byl hrozný herec.
„Castieli – otevři – k čertu – oči – hned!“
Poslechl – neochotně a pomalu oči otevřel, na lovce se ale nepodíval.
„Teď, se podívej na mě – nebo, přísahám Bohu (řečnická fráze) – řeknu o tomhle Samovi a sám víš, jak otravný Sam, pokud jde o srdeční záležitosti, je.“
Castiel neochotně pohnul hlavou – vyhledal Deanův pohled.
„Lepší… teď mi, opeřenče, řekni, co máš za problém?“
„Nemám žádný problém, Deane,“ odvětil Castiel, odvracejíc tvář - Dean ho ale nenechal –
„Zjevně nějaký podělaný problém máš,“ zavrčel – a Castiel na moment vypadal nazlobeně -
„Sám jsi o těchhle dnech mluvil, jako o mizerných.“
„Jo, to je fakt,“ Dean neodpověděl hned – nejdřív si Castiela dlouho prohlížel, „to, že doba je mizerná ale neznamená, že já budu stejně mizerný přítel… byl jsem, vím to – chci to napravit – jsem přímo tady, Casi.“
Castiel Deanovi úplně nevěřil - v Deanových očích se ale zračila starost… Castiel se nadechl, přemýšlejíc… zjevně byl v rozporu se sebou sama.
„Tohle tělo – vždy se sním něco děje… něco špatného,“ zašeptal.
„Aha…“ vrtíc hlavou, Case pobídl, „konkrétně, Casi?“
„S tímhle tělem se vždy něco děje,“ Cas se snažil najít nejlepší vhodná slova vystihující jeho pocity, „něco někde bolí, nebo štípe… jsem pořád hladový, nebo je mi zima – nebo horko – a nic z toho nelze ovládat…. Nemůžu se soustředit!“ odmlčel se. „Neumím být člověk – je to nepřirozené, Deane,“ obrátil se na bok, vyhýbajíc se lovcovu pohledu. Dean si vzpomněl na Case z budoucnosti a na způsob, jímž tamten Castiel o své lidské tělo pečoval – vědomě jej zabíjel, protože pro něj nemělo žádnou hodnotu – bylo pouze přítěží. Zavrtěl hlavou.
„Lidské tělo už jiné nebude, Casi – je to přirozené.“
„Pro mě ne,“ řekl pevně a – znovu kýchl… věnoval Deanovi pohled typu O tomhle mluvím.
Rozebírání pocitů nebylo Deanovou silnou stránku… k čertu, Castiel ale potřeboval všechnu Deanovu empatii, jíž byl lovec schopen… zkusí to.
„Dobře, koukni… já vím, že celá tahle situace je pro tebe nová, existují ale i příjemné tělesné pochody.“
„Například?“
Dean zrudl – neměl v úmyslu zacházet do detailů – Castiel však čekal a Dean už couvnout nemohl. Odkašlal si.
„Pivo.“
„Nemám ho rád,“ zamračil se, „už ho pít nikdy nebudu – necítil jsem se vůbec dobře.“
„To proto, že jsi předtím jedl zmrzlinu, Casi - mimochodem i za to se omlouvám – byl to špatný nápad… zmrzlina je dobrá věc - příště ale budeme opatrnější,“ Dean byl ve skutečnosti rád, že má anděl k alkoholu averzi – prozatím…
„Je tu sex,“ řekl.
„Nemám se sexem žádné zkušenosti.“
Dean cítil, že rudne, rychle změnil téma –
„Objetí! Objetí jsou skvělá věc, Casi,“ Ano, Dean byl, co se obětí týče, rozhodně na pevné půdě – s obětími měl lovec zkušenosti.
Castiel pohnul hlavou – chvíli vypadal zamyšleně - pak pohlédl na Deana a řekl –
„Takže – obětí jsou příjemná?“
„Zatraceně příjemná…“
Castiel naklonil hlavu ke straně – hleděl na lovce se zvláštním pro něj atypickým výrazem ve tváři – Castiel, interpretoval onen pro anděla nový výraz Dean, byl smutný…
„Nemám zkušenosti s obětími,“ Podíval se stranou.
Dean zavřel oči – tohle zvládne… musí.
„Casi?“ odkašlal si.
„Ano?“ zvedl hlavu.
„Jsi – chceš, abych tě objal?“
Dean nevěděl, že se Castiel umí tvářit vděčně – anděl vypadal neuvěřitelně potěšeně a Dean se málem cítil provinile proto, že Castiela neobjímal už dřív. Pak se ale Castielův výraz změnil: „Oceňuji tvou nabídku, Deane, ale, není třeba tohle pro mě dělat.“
„Chci to, Casi – dobře?“ řekl rychle a opravdu – chtěl.
Anděl přikývl, ale nepohnul se – Dean si uvědomil, že on musí učinit první krok. Poposedl si blíže k Castielovi – jejich hrudníky se téměř dotýkaly – Cas držel v rukách dosud okolo sebe omotanou deku, v okamžiku, kdy se k němu Dean přiblížil, ji ale anděl pustil… skvěle, zaklel v duchu Dean, jsou teď oba nazí. Dean se ale může, chce-li, se svým andělem objímat… pomalu položil jednu svou ruku na Casovo rameno – anděl otáčel hlavu, pozorujíc každý Deanův pohyb… když Deanova druhá ruka spočinula na Castielovo druhém rameni, Castiel se podíval lovcovi přímo do očí…
… proč je to tak těžké? Dean se objímal mockrát se Samem – o objetích ví Dean všechno… ruce obtočit kolem dokola a je to… nešlo to – protože tohle byl Cas. Cas – jeho anděl, anděl, který Deana vytáhl z Pekla… prokletý anděl, který Deana rozčiloval… anděl, který se pro Deana vzbouřil, umřel a padl… Cas, který na Deana hleděl zářivýma modrýma očima – nikoli už Jimmiho – ale, svýma vlastníma očima – zračila se v nich důvěra a naděje… Dean ho objal… bylo to krásné objetí – zatraceně příjemné a Dean stisk zesílil.
Castiel v první chvíli ztuhl… o pár vteřin později však, přesunul pomalu své ruce za Deanova záda, kopírujíc Deana, a lovce objal.
„Dobrá práce,“ zašeptal Dean, a ačkoli Castielovi neviděl do tváře, věděl, že se anděl usmál. Dean dosud nepostřehl jak moc je anděl osamělý… po několika minutách se Dean pomalu odtáhl – Castiel udělal totéž, ale, ani jeden z nich se nevzdálil zcela a mezi jejich hrudníky zůstával pouze úzký prázdný prostor.
Castiel náhle kýchl –
„Bylo to zlé?“
„Objetí ne,“ odpověděl anděl, pro tentokrát, rozumějíc Deanovu sarkasmu. „Děkuji, Deane, měl jsi pravdu – obětí jsou krásná.“
„Potěšení je i na mé straně.“
Bylo… a, čert to vezmi, Dean by se měl od Castiela odtáhnout – Cas by měl – anděl ale etiketu neznal… proč první krok neudělá Dean?
… mezi oběma muži existoval prostor – jako propast… mezi jejich nahými hrudníky. Dean cítil teplo sálající z těla naproti němu.
„Jsi rozrušený,“ zašeptal anděl.
„Jak to víš?“ Dean polkl, „můžeš pořád ještě číst moje myšlenky?“
Cas nepatrně pohnul hlavou: „Ne,“ odpověděl – trochu smutně – „ale, poznám, co si myslíš – znám tě.“
K čertu… jasně, že znal, a – napadlo Deana, Castiel ví, co se mi honí hlavou právě teď. Dean přemýšlel o Castielovi. O jeho tělu – o blízkosti a vzdálenosti mezi andělem a lovcem… Dean přemýšlel o Castielových mokrých vlasech a o dotycích...
Cas sklopil oči – zdálo se, že se chystá odtáhnout se a – zatraceně – nechá-li ho Dean vzdálit se teď, anděl ho už možná nikdy neobejme… Dean už nebude mít šanci se Castiela beztrestně dotknout… Dean Castiela přitáhl zpět…
„Deane?“
Castiel neměl poslední dva roky štěstí – nepřestával ale věřit – v Boha, v sebe a Deanovi… od doby, co anděl padl – ne hypoteticky, ale skutečně a stal se člověkem, se však v Castielovi něco zlomilo – Dean anděla nedovedl udržet pohromadě a bál se, že se Cas stává Castielem z budoucnosti… podíval se podruhé – poprvé po dvou týdnech měly Castielovy oči výraz – jednalo se o zájem nebo zvědavost, na tom ale nezáleželo, podstatné bylo, že něco v Castielovi se pohnulo a poskládalo – Dean nic z toho znovu nezničí…
„Existuje,“ odkašlal si, „mnohem více příjemných zkušeností, spojených s fyzickými pochody, víš…“
… nevěděl…
„Existují polibky,“ Políbil ho a – anděl polibek opětoval. Cas nelíbal zkušeně nebo nezkušeně – líbal jako Cas a polibek s ním byl, Dean v duchu zaklel, lepší než objímání se… rty obou mužů se později oddělily a Cas, popadajíc dech, zašeptal: „Máš pravdu… zkušeností, s nimiž dosud nejsem obeznámen, existuje, zdá se, velice mnoho – jsou stejně příjemné jako polibky?“
„I lepší…“
„Například?“
„Chceš to vážně vědět?“
„Rád bych, Deane,“ protože to byla pravda – Cas kýchnul.

uuuuu slashík tie posledné scény objatie a bozky a ten priestor nechaný fantázií ... tuším sa mi zase vracia dastiel posadnutosť a to vo veľkom ináč super nápad s tým topením chudák cas ale chcela by som ho vidieť takého mokrého a ešte ako kýcha a samozrejme dean ako ho zachraňuje... mám živo pred očami tú scénu ako sa vynára z vody držiac si ho blízko pri tele uf, zase raz sa mi myšlienky uberajú nevhodným smerom na akademickej pôde

Děkuji Znovu... ! O slashi jsem se rozepsala v jimém komentáři - odpovědi - takže ho ted tady nechám být... Cas mě dojímá - dojímají mě jeho smutné pohledy ala nakopnuté štěně, dojímá mě jeho snaha všemu rozumět, dojímá mě jeho roztomilost a rozhodně mě dojala představa toho, že má mokré vlasy, tváří se hrozně smutně, je celý mokrý a kýchá - a Dean se o něj stará... jen jeden takový skutečný díl v SN - přece toho nechci tolik... jen třeba náznak .. no, asi budu muset zůstat u ff povídek

PS: akademická půda je posvátná - no, a Cas je anděl - takže nic, o čem přemýšlíš v souvislosti s ním, tam není zakázané

jj presne si vystihla aj ako sa ja cítim... tie jeho pohľady sú proste... ináč sme si kúpili psa (šteňa hovawarta) a on, keď hodí tie svoje oči na mňa, tak keby boli modré, totálne v ňom vidím casa a ešte ako si spomínala tie mokré vlasy, tak teraz ako prší a ten náš hafan je celý premoknutý, tak mi to fakt neskutočne pripomína castiela v tvojej poviedke

promoceny Castiel s psima ocima - skvela predstava... jen ho osusit - tedy, dean by mohl

No teda Předně musím říct, že já slashi moc neholduji... nevadí mi náznaky, pohledy, ale když už to jde do hloubky, tak už se začínám červenat i před monitorem asi tak Ale díky tobě tomu možná příjdu na chuť Píšeš totiž vážně skvěle!!! Moc se mi líbila ta pasáž, kdy se Cas topí Úplně ho vidím! Prostě splnit rozkaz za každou cenu A ten jeho výraz ubliženého štěněte No prostě i já si zde najdu to své!

Jé, jé... děkuji Ti :-) abych oravdu řekla, tahle povídka neptař k mým oblíbeným - nemyslím si, že je dobrá a nemám k ní žádný velký vztah jako k jiným svým povídkám.. ale, nasoaná už jednou je a pokud se někomu líbí tak nebyl zbytečné jí psát.. a - i já tam vidí spoustu dobrých věcí - mokrého Castiela se psíma očima, starajícího se Deana, topícího se Castiela - ty scény jsemsi užívala i když jak říkám - vyjádření poněkiud neštastné... ale, o tom jsem mluvit nechtěla - chtěla jsem navázat na ten slash.. víš, když já začínala číst ff - to bylo už hrozně dávno, nevědala jsem ani, co slash je - a pak jsme si říkala, tohle ráda nemám a pak - ale, já to vlastně mám docela ráda - ale je náznaky a myšlenky a pjhledy - ne fyzický kontakt - bylo to awkward.. divné.. a pak jsem si přečetla párd povídek a zjistila jsem, že to vlastnš ráda mám!! Pořád mám raději pohledy a polibky - naučila jsem se milovat polibky, ale někdy s ráda čtu i o sexu a někdy o něm ráda píšu - a to je velký okrok od začátku... chápu, že někdo slaash nemusí a někdo ho má rád - já k němu nacházela cestu dlouho -nemůžeš se ho naučit mít ráda, musíš ho prostě chtít mít ráda a cítit, že se Ti líbí.. al, hodně záleží i na om co čteš... pokud budeš dál raději číst jen o přátelství, je to v pořádku - ale pokud si díky mým povídkám najdeš cestu i k "tvrdšímu" slashi - pak budu velice.. no, budu na sebe svým způsobem hrdá ale, whatever..! můj slash ale nikdy nebyl pouze o fyzicčnu nebo o sexu - já vždy ve slashi viděla více duševní spojení dvou lidí - vždy jsem psala o postavách, které mezi sebou měly komplikovaný zajímavý vztah a slash byl takové vyvrcholení - ale, vždy to bylo víc.. trochu láska, trochu přátelství, trouchu soulmates.. trochu nebe a trochu pekla..

Maky: A přesně to se mi na těch tvých povídkách líbí!!! I když už je v nich slash, vždy jde o něco víc! Vždy jde o jejich vztah, který vychází z hlubokého přátelství a prostě... milují se navzájem a není to jen o té fyzické stránce vztahu.

Tak to bylo... kouzelný Úplně Castiela vidím, jak zahučí do vody a plácá sebou jak ryba na suchu... :D