Není úniku

Vkládám novou povídku -je pro mě jedinečná - je spn tak napůl, tak doufám, že to nebude nikomu moc vadit.
Dávám sem jenom začátek a pokud se to aspoň někomu bude líbit, tak přidám další.
Tato povídka je pro mě jedinečná hlavně tím, že jí píšu společně s Bohdy a úžasně se doplňujeme. Tímto jí patří velký dík za to, že mě drží při zemi a povídka tak není moc depresoidní.
Proč není tak úplně spn - no protože hlavní hrdinka je vlastně dívka/žena a její syn - kluci jsou tak trošku na druhé koleji....a je tak trošku sentimentální - ale i to je někdy potřeba - tak doufám, že aspoň něco si v tom někdo najde....

takže kladné komentáře patří mě no a i záporné patří Bohdy nééééé dělám si srandu

obě budeme rády za každý komentář....a teď už mlčím.....enjoy.....

NENÍ ÚNIKU

....probudil jí pláč - dětský pláč...otevřela oči a svůj zrak upřela do postýlky, kde klidně spal její syn, po slzách nebylo ani památky. Zase se jí to zdálo. Vstala a šla do koupelny. Vypadala hrozně. Vlastně už se několik nocí pořádně nevyspala. Oči měla propadlé a vrásek na čele jí přibývalo. Byly 4 hodiny ráno. Uvařila si kávu a šla zabalit pár věcí.
Potřebuje radu. Věděla přesně, kam si pro ní zajet.
Justine čekala, než se její syn probudí - koukala na něj - byl to její tříletý andílek a byl celý tatínek, nebo aspoň jí to tak připadalo. Při vzpomínce na Thomase, otce Davida, jí mimovolně stekla slza po tváři. David se probudil. Asi za půl hodiny vyrazili na
cestu do motorestu, která vlastnila její známá – Ellen. David v autě usnul. Nechala ho tam a vešla dovnitř. Hned u dveří se srazila s Jo. Ta jí pevně objala. "No nazdár, ráda tě vidím. Ty se taky neukážeš, jak je rok dlouhej."začala naoko nahněvaně Jo "kde je ten malej raubíř." "Je v autě. Jo potřebuju si promluvit s Ellen, dohlídneš mi tam na něj." "Co se děje Jus? Vypadáš hrozně." "Nic, jenom chci mít jistotu a potřebuju radu. Neboj, pak pokecáme. Jo, a Jo, neviděla jsi tátu?" "Byl tu včera. Proč?" "Nic, jen tak." Justine odešla k baru, kde stála Ellen.
"Jus!" Ellen celá překvapená došla k Justine a objala ji... "Kde se tady bereš? Neukážeš se jak je rok dlouhý a najednou jsi tu!" usmála se na ní. "Promiň, Ellen... nějak nestíhám. Ty, prosím tě... můžu s tebou mluvit?" Justine se tvářila dost zneklidněně. A ani Ellen neušlo, jak zničeně vypadá... "Co se děje, zlato... hm? Posaď se... naliju nám panáka!" Justine se posadila za bar a dívala se, jak Ellen nalévá. "Nevím, ... poslední dny... vlastně už to budou týdny... mám zlé sny..." "To má čas od času každý..." snažila se jí uklidnit Ellen. "Nejsou to jen tak obyčejné zlé sny, ... jsou to děsivé noční můry... vážně! A jsou stále o tomtéž... jak Davídek umírá a o smrti Thomase..." po tváři se ji skutálela slza... mimoděk si ji setřela z tváře. Ellen se na ní vážně zadívala... "A myslíš, že je za tím něco víc, než jen obyčejná noční můra?" Justine se na Ellen nešťastně zadívala... "Já nevím... já fakt nevím! Ale bylo někdy něco v našem životě normální? Obyčejné? Děsím se, že za tím opravdu něco bude!!!" Justine do sebe kopla panáka... "Nevím, co mám dělat... vážně nevím!" Nešťastně se na Ellen zadívala... "Nevíš o někom, kdo by mi mohl pomoct? S takovou se brzy dostanu ke cvokaři... a i ten je mi na prd!" Ellen se na Justine zadívala... "Co táta?" "O něm jsem už taky uvažovala... až tak hluboce jsem klesla! Myslela jsem, že ho tu najdu, ale není tu... Myslíš, že bych tu u tebe mohla nechat dopis? Pro něj. "Jasně..." řekla Ellen... "Ale kdyby se to mělo zhoršit, tak na tátu nemůžeš čekat! Museli bychom sehnat někoho jiného..." "Jo, ale koho?!" zeptala se nešťastně Jus..."Zkusím se tady poptat." "Díky Ellen." Jus už odcházela. "Drž se Jus. Bude to dobré." Justine se usmála. Ellen - jedna z mála lidí, co jí hned neodsoudili po tom, co otěhotněla - vlastně jí držela dost nad vodou. Chápala jí.
Ellen se podívala na dopis, který Jus zanechala pro otce. Zamyslela se nad tím, že musí být asi hodně zoufalá. Tři roky se mu neozvala. Dopis uložila do pokladny.
Justine odcházela z baru celá zamyšlená, že si ani nevšimla dvou přicházejících kluků. S jedním z nich se srazila. "Sakra to nemůžeš dávat pozor." Vypadlo z Jus. "Ho ho ho - já?- já dával, to ty se vznášíš v oblacích." Jus se podívala na ramenatého kluka se zelenýma očima a protočila panenky - typickej frajírek - blbec. "Můžeš uhnout, chci projít." S Deanem to ani nehlo. Strčila do něj. "Na to nemám čas." Justin šla ke svému autu. "Brácho viděl jsi to. Hmmmm ta by za to stála - taková divoška." Dean se
zeširoka usmál. "Blbe." Odpověděl mu mladší bratr.

No tak nemix... tu tvou poznámku o kladných a záporných komentářích raději nebudu ani komentovat Ale jelikož očekávám jen pozitivní ohlasy, tak to stejně nemusíme řešit

No teda holky, jsem zvědavá, co z té vaší spolupráce vyleze , tak se neflákejte a něco dalšího přihoďte
Nemix: překvapuješ mě...už zase - Dean není v popředí??? no a co ta ženská hrdinka?
Tak šup šup, ať už je tam nějaká pořádná akce - však víte, co tím myslím...známe se, néééé

Polgara: Neboj se... dočkáš se

Super poviedočka mne sa to moc páči, takéto typy poviedok môžem teším sa na ďalšiu časť

Nemix: Oni se tam bratři později objeví častěji, že?? Jen pěkně pokračuj ve psaní, nenech nás čekat.

Janča: Neboj... objeví

jééééé i za sebe děkuji za všechny komentáře - jste milé....

Polgara: já rada píšu o silných a emancipovaných ženách - o čem to asi vypovídá, že.....a Dean - buď si jistá, že to v naší povídce bude muž číslo jedna

Soniq :no jsem ráda, že se líbí - je to taková oddychovka a trochu sentimentální, ale tak - jsme jenom holky

janča: ano - budou tam častěji a budou lovit a.....víc neprozradím

a protože se s Bohdy pilně snažíme, tak přidávám další část - ENJOY


"Ahoj, Ellen! Ty, poslyš... kdo to byl, tak kočka, co právě odešla???" Dean měl na tváři stále zaseknutý výraz nadrženého hřebce... Ellen jen převrátila oči... "Tak o té si můžeš nechat fakt jenom zdát! Nic pro tebe!" Dean jen uraženě odsekl... "Tak promiň, že jsem se zeptal!" Sam se vedle něj tiše zasmál... "Shut up!!!" uzemnil ho Dean... "Vždyť já nic neříkal!" ušklíbl se Sam a otočil se k Ellen... "Ellen, hoď nám tu prosím dvě piva..." "Jasně, kluci! A jaký byl vlastně lov?" "Ále... normálka! Jen poltergeist, který si dělal zálusk na jednu místní rodinku... no, snad už to bude v klidu!" Dean se rozhlédl kolem sebe... "A kde je vůbec Jo?!" "Je s Jus venku..." "Tak Jus, jo?" podíval se Dean se zájmem z okna, kde zahlédl dvě bavící se ženy... "No, Ellen, myslím, že už raději zase půjdeme, protože tady Dean by ti mohl zaslintat celý bar!" neodpustil si Sam a zvedal se na nohy... "No toto..." Dean jen neochotně vstal a spolu vyšli před bar. "To jste se moc dlouho nezdrželi!" křikla na ně Jo... "To víš, Sam je celý žhavý do další práce!" neodpustil si Dean... "Tak zas někdy!" rozloučil se s Jo, naposledy sjel pohledem Jus a oba nastoupili do Impaly a rozjeli se...
Justine vyšla ven. Ten chlap já fakt naštval. Co si jako o sobě ti chlapy pořád myslí. Mířila k Jo, která seděla na kapotě auta. David ještě spal. "Viděla jsi ho." "Koho?" ptala se Jo. "Toho debila - normálně mi zatarasil cestu. Idiot." "Počkej vždyť dovnitř šel jenom...."Jo to nevydržela vybouchla od smíchu. "Co je - ty ho znáš?" "Ano, a naprosto jsi to vystihla." "Hele Jo - kdyby se tu objevil táta, dáš mi info, prosím, já teď musím jet - David bude mít hlad." "Jasně a proč tu vlastně nezůstaneš, spát můžeš vzadu. Mámě to vadit nebude." "Jo, to už jsme rozebíraly." "Jasně a co ti teda vlastně je." "Ale nic, jenom asi vím o jednom případu a jak víš, tak já se od toho snažím držet dál, tak to chci někomu hodit víš." "Aha - takže všechno dobrý." "No jasně. Zítra se tu stavím. Pa Jo." "Ahoj". Jak se Jus rozjela, tak se David probudil. "Mami to byla teta Jo." David viděl už jenom, jak zacházela dovnitř motorestu. "Ano." "Já chci jít za ní." "Zítra se tam stavíme." "Ale já chci teď." "Davide, na tohle nemám čas."

...................................

Justine dojela do motelu... "No to snad ne!!!" Na parkovišti stála jí dobře známá Impala! Justine vystoupila a vztekle zabouchla dveře... To jí tak ještě scházelo! Bydlet vedle takového idiota!!! Pomohla Davídkovi z auta a šli do pokoje... Přichystala malému večeři a ten pak jak zabitý padl do postele a spal... Jak mu záviděla!!! Taky by se nejraději natáhla vedle něho a spala, ale děsila se toho... nechtěla, aby k ní zase přišel... nevěděla, co to je, ale nechtěla to! Nakonec to ale stejně nevydržela... nespala několik dní a ještě k tomu ty stupidní noční programy v televizi... Víčka se jí sama od sebe zavřela... a už tu byl zase... skláněl se nad postýlkou... nevěděla kdo... nebo spíš co to je... mělo to kápi... nic víc neviděla... snad ani obličej to nemělo... jen cítila ten mrtvolný strach... všude byla tma, ale i přesto cítila, jak jí jde od pusy pára... a pak slyšela příšerný zvuk, jako by něco zaživa vysávalo jejího syna... Néééééééééé!!!!!!!!!!!
Uslyšela hlasy... přicházely z dálky, ale přibližovaly se... "No tak... prober se už konečně!!!" No to se mi snad zdá... pomyslela si Jus... nad ní se skláněl ten idiot z odpoledne... Teď si viditelně oddychl... "No konečně!!! Už jsme mysleli, že tě neproberem!!!" Justine se nejistě posadila na posteli. Lil z ní pot... no to je teda vážně trapas! "Já to nechápu..." začala nejistě... "To Davídek!" odpověděl druhý muž... "Najednou nás vzbudilo bušení na dveře! Teda, na mrňouse má fakt sílu!!!" zasmál se... "Říkal, že křičíš a nemůžeš se vzbudit, tak jsme tu..." Justine na ně jen zírala. Přitáhla si k sobě syna. "Davide jsi v pořádku." viděla na něm, jak má uslzení oči. Vzala ho do náručí. "Ok jsem v pořádku odejděte - hned." "Hele jenom jsme chtěli pomoct jasný. Tady malej se fakt bál." Deana její chování začalo vytáčet. "Jo díky - už můžete jít. Postarám se o něj." Otevřela dveře a čekala. Dean kolem ní prošel a ani se na ní nepodíval. Sam se zastavil. "My ti nechceme ublížit. Budeš v pohodě." "Jasně. Já - prostě běžte." Zabouchla za nima dveře. David jí mezitím opět usnul v náručí. Opatrně ho položila. Sakra - začíná se mi to vymykat kontrole. A teď je toho zapletený i David. To nechtěla. Pohladila ho po vláskách. Je to můj hrdina, pomyslela si. Justine věděla, že usnout už nesmí. Uvařila si kafe - když tu si něčeho všimla - na břichu se jí objevila modřina - není si vědoma toho, že by tam byla ještě ráno a hlavně ten tvar modřiny, kde už ho jenom viděla. Sakra, jak teď by se jí hodilo, aby tady byl Thomas. Potřebovala ho čím dál víc. On by si věděl rady - neměl se mu tehdy postavit do cesty.....Jus se za to nenávidí....

Čuju fakt typického Deana.
Jen tak dál, kdy bude další část?

Panthera: To víš, my rády typického Deana A neboj, pokračko bude brzy

len tak dalej dámy

takže pro ty, co čtou tuto naší povídku, tady mám další část.... za komentáře budeme rády.....

Pamatuje si ten den, jako by to bylo včera a ne tři roky... Byl nádherný slunečný den. Justine se už nemohla přes to břicho skoro hnout, ale Thomas prostě trval na tom, že její narozeniny musí oslavit, a že má pro ní překvapení. Bylo jí dobře, tak souhlasila. Jak milovala ta jeho překvapení! Vždy jí dokázal něčím potěšit. Někdy přišel domů jen tak s kytičkou v ruce, nebo jí připravil snídani do postele... Strašně jí chybí... Nasedli do auta a vyjeli za město... "Kam to jedem?" zeptala se zvědavě Jus... "Neptej se, nebo zestárneš a budeš stará a ošklivá!" zasmál se Thomas... "Já nikdy nebudu stará a ošklivá!" usmála se Justine a dala Thomasovi pusu na tvář... "Tak to pozor! Ať tam dojedeme v pořádku!!!" škádlil Jus... "Jak myslíš, tvoje chyba..." a zabořila se pohodlně do sedadla. Měli spuštěné okýnka, vítr jí cuchal vlasy a paprsky příjemně hřály... Ten okamžik se zdál být věčný... Najednou ucítila obrovský náraz... Do teď neví, co přesně se stalo, ale NĚCO prostě auto zastavilo... Zděšeně se podívala na Thomase, který se zdál být ale v pořádku, akorát na spánku měl tržnou ránu, ze které vytékal slabý pramínek krve.. "Proboha, Jus!!! Jsi v pořádku???" Justine se zamyslela... nic jí nebolelo... "Jo, snad jo!" "Co to proboha bylo?!" Thomas už se soukal z auta... A pak ho uviděla... stál před autem... nebylo pochyb, kdo to je... černé oči mají jen jedni... "Thomasi stůj!!!" zařvala, ale Thomas už byl venku a šel k démonovi... Justine si nervózně rozepla pás a vysoukala se z auta. "Thomasi dost!!!" Thomas se nechápavě na Justine zadíval... Justine se otočila k démonovi... Byla zoufalá... Vůbec nevěděla, co má dělat... "Proč?" dokázala ze sebe vypravit... "Opravdu sis myslela, že ti to může projít? Že můžeš začít normální život po tom všem, co nám tvoje rodina udělala? Také jsem měl rodinu! A ty jsi jí celou vyvraždila!!! Teď je řada na mě!!!" Justine kanuly z očí slzy... "Prosím... zapřísahám tě..." Démon natáhl svou dlaň. Thomas najednou nemohl dýchat... Nevěděl, co se děje... o čem to Jus mluví... S přibývajícími sekundami to ale vše přestávalo být důležité... Justine jen viděla, jak dopadlo tělo jejího mrtvého manžela na zem... "Nééééé!!!!!!!" zařvala a vrhla se k němu. Démon se jen s potěšením díval... "Tebe nechám žít... tvé peklo bude na zemi!" a zmizel…
........................

Justine se vrátila do reality. Byla sama. Jedinou památku po Thomasovi tvořil David. Jsou to tři roky a ona stále ještě milovala svého manžela. Nesnášela démony - nesnášela lovce. Nesnášela svůj život. Potřebovala na vzduch - sedla si na lavičku, která byla před jejich motelovým pokojem. Byla tma, vše osvětlovala jenom pouliční lampa. Sakra - proč se toto děje mě. Modřina na břiše začala svědit. Znovu se na ní podívala. Vypadala
jako nějaký ornament. Překreslila si ho na papír. "Hej - jak je - už žádné noční můry." Před ní se objevil - jak že se jmenoval- Dean, nebo tak nějak. "Hele díky, že jste mě vzbudili, fakt, David byl pořádně vyplašenej, ale nestojím o soucit, nebo tak něco." "Jak myslíš, já jenom, že volala Ellen, jestli nechceme práci a víš co mi řekla zajímavého, ty seš ta práce." V Jus hrklo. Tenhle floutek jí má pomoct - no to snad ne - to si z ní Ellen dělá srandu nebo co. "Takže "netykavko" povíš, mi k tomu něco víc." Dean viděl v jejích očích nejistotu. "Hele můžeš se v tom topit sama - nebo to můžeme zkusit rozlousknout." Nastalo ticho - Justine se rozmýšlela. Koukla na lovce - až teprve teď si všimla, že je vlastně hezký. "Fajn, jsem Justine." "Dean - těší mě - takže co jsi si to tady nakreslila...."
Justine se zhluboka nadechla... Tak fajn, když Ellen zavolala tyhle dva, aby jí pomohli, tak k tomu měla určitě důvod... Znovu se podívala na Deana... už nevypadal jako ten arogantní blbec ze včerejška... Zkusí mu dát šanci... "Co ti Ellen všechno řekla?" zeptala se Deana. "No, nic moc... nechtěla mi nic říkat, prý se mám zeptat sám..." pozorně se na Justine zadíval... "Tak tohle bude na dlouho..." konstatovala Justine... "Víš co, co kdybyste s tím druhým... jakže se jmenuje?" "Sam... je to můj brácha..." "Aha... no tak prostě vem Sama a přijďte ke mě... uvařím kafe a všechno vám řeknu... to není řeč na pět minut..." "Fajn, skočím pro bráchu..." zvedl se Dean a šel zpět do motelu. Justine si hlasitě oddechla... tohle ještě nikdy nikomu neřekla a teď se má zpovídat dvěma úplně cizím chlápkům... Ale něco jí na Deanovi zaujalo... Nezdál se být až takový frajírek, jak si na první pohled myslela... No nic, zvedla se z lavičky a šla uvařit to kafe. Za chvíli už na dveře klepali kluci... "Pojďte dál! Ale potichu, ať nevzbudíte Davídka!" Kluci si sedli ke stolu a za chvíli se k nim přidala i Justine. Před všemi stál hrnek s kouřící kávou... Justine chvíli mlčela, ale kluci jí nevyrušovali... věděli, že některé věci potřebují svůj čas...
"Začalo to asi před měsícem. Už dřív jsem mívala noční můry, ale tohle bylo jiné. Bylo to živé a občas to opravdu bolelo. Myslím tím, když se vám zdá noční můra, tak se probudíte a jediné co vám z toho zůstane je možná zpocené čelo, ale tohle prostě bolelo. Občas se probudím a mám na těle modřiny nebo odřeniny. Celé je to divné. Ve snu se mi opakují mé nejhorší vzpomínky, nebo se mi ukazují věci, kterých se bojím. Jak usnu, tak se to vrátí a děje se to pravidelně každou noc. Jak se probudím, tak jsem jak bez života, jakoby ze mě vyprchávala energie -jako by jí ze mě něco vycucávalo. Logicky jsem zapátrala v různých knihách a já fakt nevím, co to je. No a proto jsem požádala o pomoc Ellen. Nemůžu se starat o Davida - ne v tomto stavu - chci aby to přešlo." Jus skončila a
zadívala se na bratry. Ty jí celou dobu pozorně poslouchali a neskákali jí do řeči. Ticho prolomil Sam. "Můžu vidět ty modřiny." Jus zvedla obočí."Víš, nejsou zrovna na místech, které bych ti chtěla ukazovat - počkej - jednu jsem si překreslila - pořád mi něco připomíná a já nevím co." Podala lovcovi papír. "Můžu si ho půjčit." "Jo jasně. Máš nějakej nápad." "Nevím - musím to prověřit." "Hele Justine - odkud tohle všechno vůbec víš." Dean se posunul na židly. "Jsem lovec - teda byla jsem. Nechala jsem toho. Pocházím z lovecké rodiny." "Aha - no rodiče si člověk nevybírá." Justine najednou viděla smutek v lovcových
očích. "Proč se ptáš." "Jen tak, že jsem o tobě neslyšel." "No otec se mnou moc nechlubil." "Jak se jmenuje." "Kdo?" "Tvůj táta." "Richard Wood." "Richard je tvůj táta???!!!Já ho znám. Táta s ním občas lovil. Pamatuju si ho z vyprávění. Vždyť je to fanatik - cholerickej fanatik. Ty vole...."
"Jo! Tak přesně tohle je můj táta! Cholerický fanatik! Nic jiného, než lov ho v životě nezajímalo! A když jsem mu řekla, že jsem se zamilovala, a že jsem těhotná a chci žít svůj vlastní život, tak se mě zřekl! Dokonce nepřišel ani na Thomasův pohřeb!!!" "Počkej... kdo je Thomas?" zeptal se Dean... "Thomas byl můj manžel... zabil ho démon... pár dní předtím, než se narodil David..." Justine se oči zalily slzami... "To je mi líto... promiň..." Dean nevěděl, co říct. "No, to s tím ale nemá co dělat. Důležité je, co se děje teď!" převedla řeč jinam honem Justine. "Jo! Tak víš co? My se teď půjdem mrknout, co znamená ten znak na tvém těle... a ty budeš kde?" zeptal se Sam... "Asi zajedu zpět do baru za Ellen a Jo... Včera jsme moc nepokecaly..." Dean se usmál... "Tak to bude na dlouho! Když jednou ženské začnou mluvit, nejsou k zastavení!" Justine to raději nekomentovala, zvedla se od stolu a začala sklízet hrnky. Najednou se z pokoje přišoural Davídek. Vlasy mu stály do všech stran a očividně ještě na půl spal. Když ale uviděl kluky, oči se mu hned rozzářily... "Jé!!! Ahoj!!!" "Nazdar, kluku!" pozdravil ho zvesela Dean. "Dobré ráno, zlatíčko! Tady pánové jsou zrovna na odchodu, že?!" významně se na kluky Justine zadívala. "Jo, jasně!" zvedal se Sam a pohledem postrkoval i Deana... "Jo... no... uvidíme se později!" usmál se Dean a už bylo slyšet jen prásknutí dveří...
"Mami co je to za pány?" "No to jsou mí kamarádi. Teď je budeme chvilku vídat. Co bys řekl snídani." "Joooo." "Tak se mazec převlíknout. Jo a pak zajedeme za Jo - platí." David doběhl s napůl oblečeným trikem za Jus a v ruce držel maketu závodního auta."Můžu to tetě ukázat." Jus se sehnula a pomohla mu doobléct. "No jasně."
Jus se ulevilo, najednou měla pocit, že se to zvládne, že nebude tak zle, že kluci jí pomůžou. Po snídani vyrazili do motorestu přestně tak, jak slíbila Davidovi a klukům jenom jedno jim neřekla - ráno jí přišla smska od Jo, že otec se ubytoval v motorestu a zůstává tam až do dalšího dne. Jus vůbec netušila, jak s ním mluvit, zda ho chce vůbec vidět. Ale taky moc dobře věděla, že je to jeden z nejlepších lovců a tak pořád doufala, že jí neodmítne, když požádá o pomoc. Jakmile otevřela dveře - hned ho spatřila. Seděl v rohu - na svém oblibeném místě a něco listoval v knihách. Nevšiml si jí. Přešla dozadu za bar za Jo a Ellen, které byly taky plné očekávání, co se bude dít. Jo se ujala Davida a šla s ním ven. Přeci jenom nemusí slyšet. popřípadě vidět, všechno. "Justine - je to tvůj otec. Pomůže ti." Elle chytal Jus za rameno. "Nemyslím si, ale zkusím to." Justine se zhluboka nadechla a šla k němu. Posadila se naproti. "Ahoj tati......"

Tak teď jsem zvědavá na celkový vývoj postav.
Pište, pište...

Co se tehdy stalo, že ten démon se Jus tak pomstil? A co její otec? Pomůže jí?
I když teď pomocníky má. Doufám, že nás nenecháte dlouho čekat.

Janča: Thomase zabili právě proto, že Justine je z lovecké rodiny. A démoni rádi loveckým rodinám ubližují, že A většinou se mstí na příbuzných Prostě torturing se nezapře... a bude hůř

Děkujeme všem za pozitivní komentáře

s Bohdy jsme zase něco sepsaly - tak krásné čtení - je to sentimentální a moc holčičí, ale je jaro, tak po nás víc chtít nemůžete


Richard se podíval na Justine... Neviděl jí tři roky... Za tu dobu se hodně změnila... Zestárla... "Ahoj, Justine!" odpověděl... Justine nevěděla, co říct... "Chtěla jsi mi něco, nebo jsi mě přišla jen pozdravit?!"... Tak tuhle reakci fakt nečekala! Věděla, že je její otec psychouš, ale myslela si, že když už se tři roky neviděli, přece jen bude příjemnější... No tak nic... "Já... mám teď problém s jedním případem a chtěla jsem se tě zeptat, zda by jsi mi nepomohl?" Otec se na Justine dlouze zadíval..."Myslel jsem, že už nelovíš, od té doby, co jsi se tak šikovně vzdala vlastní rodiny a zdejchla jsi se s tím maníkem, se kterým jsi si pak pořídila děcko!" V Justine to vřelo... "Ten maník byl můj manžel, kterého zabil démon a ty jsi se ani neobtěžoval přijít na pohřeb! A to děcko je Tvůj tříletý vnuk David, kterého jsi do teď neviděl!!!" Justine vyskočila... "Jak se vůbec opovažuješ o nich takhle mluvit?! Jenom proto, že jsem nechtěla být zasraný lovec jsem se stala vyvrhelem celé rodiny?! A co má malá sestřička Jen??? Tu jste od malička rozmazlovali, ani prstem hnout nemusela a k lovu jste jí v životě nenutili!!!" Richard už také nevydržel sedět... "Takto o Jen mluvit nebudeš!!! Není tady, aby se mohla bránit!!! Ona prostě neměla pro lov vlohy!!! Ale ty jsi byla rodilý lovec a jen tak jsi svůj talent promrhala!!!" To už bylo na Justine příliš... "Víš co, měla jsem vědět, že mě vlastní otec odkopne tak, jako před lety!!! A já bláhová myslela, že bys mi mohl pomoci!!! Sbohem!!!" Otočila se a vypadla z baru... Venku stála Ellen a Jo a hráli si s Davidem... Podle výrazu Justine bylo jasné, že setkání neproběhlo podle plánu... "Co se stalo, děvče?" zeptala se jemně Ellen. "Co by se stalo?! Je to stejný parchant, jako dřív!!! Udělej pro mě něco, Ellen! Až mi příště budeš chtít pomoct, netahej do toho prosím mého otce!!!" vzala Davídka, posadila ho do auta, nasedla, práskla dveřmi a rozjela se...
David v autě natahoval. Bál se. Jeho maminka se zlobila a on nevěděl proč. Chtěl si hrát ještě s tetou - teď mu to došlo. Nechal tam své krásné auto. "Mami, musíme se vrátit, já jsem tam nechal auto." "Davide vezmeš si ho příště." "Ale já ho chci teď." "Už jsem řekla." Justine zaparkovala auto před motelem a tak prudce zabrzdila, až to bylo hodně nahlas slyšet. Odepnula synovi bezpečnostní pás a čekala. "Davide dělej nemám na to celej den." "Já nikam nejdu - já chci sví auto." Justine ho vytáhla na chodník. "Přestaň se laskavě chovat jako rozmazlenej fracek. Pro auto se stavíme zítra." David začal brečet. "Neštvi mě a koukej přestat." Jus vzala tašku a odemkla dveře pokoje. Davida táhla za ruku za sebou. Ten se jí ale najednou vysmekl a utekl jí. Otočila se. Naproti nim šel Dean se Samem. David běžel k Deanovi a chytl se jeho nohy. Ten ho vzal do náručí. "Tak co chlape, jak se máme." Viděl uslzení malé oči. "Nechal jsem tam auto." To už byla Jus u nich. "Davide pojď." Ten se ale držel lovce jako klíště. "No zdá se, že tu je jeden problém, máme tu jedno klíště, co se mě nechce pustit." Dean se snažil zlehčit situaci. Viděl na Justine, že se stalo něco zlého - vypadala fakt naštvaně. "Ne vypadá to tak, že asi někdo dostane na zadek. Davide koukej se pustit dělej." "Když...." "Sakra to bez toho blbýho auta nemůžeš být jeden den." David se rozbrečel a pustil se Deana. Justine ho chytla za ruku a doslova ho táhla do pokoje. Sam dostal nápad. "Hej, počkejte, něco mě napadlo. Potřebuju zajet do motorestu - tak co kdybych vzal Davida a jeli bychom tam spolu." "Brácho super nápad. Já tady zatím s maminkou něco proberu. Co říkáš chlape." Dean se sklonil k Davidovi a vzájemně si tleskly rukama. "Nemůžu vás zneužívat." Justine už trošku vychladla. " To je v pohodě. Tak chlape jedem." Sam si chtěl nastoupit do impaly. "Same počkej, jeďte mým autem - je tam dětská sedačka." "Jasně." Jakmile odjeli a zamávali jim na cestu, tak se Dean otočil k Jus - na čele hlubokou vrásku. "Co to sakra mělo znamenat Jus - a chci slyšet pravdu."
Justine už trochu vychladla. Teď jí hlavně štvalo to, že si kluci budou myslet, jaká není neschopná matka, že se ke svému synovi chová takhle. Vešla s Deanem do pokoje. "Potkala jsem v baru otce..." Dean se na Justine podíval... "No... očividně to asi nedopadlo podle tvých představ..." Justine se ironicky zasmála... "No to fakt nedopadlo! Hned zase začal útočit na to, že jsem zklamala celou svou rodinu tím, že jsem se vdala a mám dítě!!!" Justine přeskakoval hlas... Takhle si to vážně nepředstavovala. A teď to navíc říká úplně cizímu chlapovi. Asi už se vážně zbláznila. "Takže s tátovou pomocí nemůžu počítat. A ty s bráchou uděláte nejlíp, když ode mě dáte taky rychle ruce pryč!" Dean Justine sledoval... viděl, že je na tom hodně špatně... "Tak lehce se nás nezbavíš..." podotkl a usmál se. Justine mu úsměv opětovala... trochu se uvolnila... byla ráda, že je tu někdo, kdo jí chce pomoci. "A co jste vlastně s bráchou zjistili o té mé modřině?" Deanovi zmizel úsměv z tváře... "Nebude se ti to líbit! Je to pentagram... asi 2 000 let starý. Používal se ve Starém Egyptě. Nikdo ho celá staletí neviděl, takže kolují jen legendy. Prý tento znak užíval jeden opravdu mocný kněz... zlý kněz, který vysával z lidí duši... vždy ve spánku... samozřejmě to časem dotyčného zabilo, protože spánek potřebuje každý... Z lidských duší se pak kněz stával čím dál tím víc silnější... nevím, jak to s ním nakonec dopadlo... o tom legendy mlčí... jedno je ale jisté. Kněz se znovu probudil a chce tebe... Nejhorší je, že podle legendy ho můžeš zabít jen ve spánku, ale jak... to netuším... Jo, a říkalo se mu Senusret!"
"No super - to je prostě skvělí - takže vlastně nemáme nic. Sakra." "Justine klid, na něco s bráchou přijdeme. Neboj."Justine přestala chodit po pokoji a posadila se na postel. "Ale já to už dlouho nevydržím. Jsme unavená, nespím, a řvu na Davida. To nejsem já Deane." "Já vím." "Sakra jak to můžeš vědět, vždyť mě neznáš. Běž pryč." "Nikam nejdu." "Seš v mém pokoji - běž." Dean vstal a šel k Jus - vzal jí za ruku. "Au co to děláš." Lovec jí táhl do koupelny - otočil vodovodním kohoutkem a i přes vzdor Justine ponořil její hlavu pod ledovou vodu. Justine se za chvilku přestala bránit. Dean odendal ruku. "Tak co - lepší - už jsi se uklidnila. Vím, že to nebude snadné, ale koukej se dát dohromady. Když řeknu, že ti pomůžeme, tak to myslím vážně. Nikdo o tobě nepochybuje, prostě ti ujely nervy - to je v pohodě." Justine se svezla podél zdi. "Potřebuju kafe a Deane - díky."
Dean šel udělat kafe, zatímco se Justine sbírala z podlahy. Podívala se do zrcadla... skvělý! Vlasy od té spršky zplihlé, z očí jí ztékala řasenka. Fakt paráda! Divila se, že Dean ještě zděšením nezdrhnul... No co, má co chtěl! Dala se trochu do kupy a přišla za lovcem do kuchyně. Sedla si ke stolu a opatrně se napila vroucí kávy... úlevně si vzdychla... "Teď bych si dala cigaretu!" "Ty kouříš?!" zeptal se překvapeně Dean... "Ne... skončila jsem, když jsem otěhotněla. Ale předtím jsem kouřila dost... to víš, roky mládí..." ušklíbla se Justine. "Říkáš to, jako bys teď už byla stará! Vždyť jsi mladší, než já!" "Jo, ale nevypadám na to..." odvětila Justine. "No, změňme téma... tak jak mě chceš zachránit, Lancelote?" usmála se na Deana. "Myslím, že počkáme na Sama. To on je tu mozkem celé operace!" ušklíbl se Dean. Justine si jen odfrkla... "Tak to máme spoustu času! Jak znám Ellen a Jo, tak si tam Davídka budou chtít nechat celou věčnost!" Justine se zvědavě podívala na Deana... "A jak se vůbec vaše rodina dostala k lovení? Většina loveckých rodin, které znám má temnou minulost." Dean si upil z hrnku... "Naše máma byla lovec... táta byl normální chlap. O lovu neměl ani páru. Když ale bylo Samovi půl roku, zabil mámu démon a náš táta po tom démonovi šel... a my s ním... toť vše!" "Hm..." Justine nevěděla, co na to říct... Každý měl svou temnou minulost, kterou nechtěl moc rozebírat...

.....................................

Richard po odchodu své dcery usedl zpět na své místo a opět něco hledal v knihách. Najednou mu někdo stoupl pod světlo. "Richarde jsi ten nejlepší lovec, co znám, ale jsi zároveň i ten největší blbec na světě. Tvá dcera tě potřebuje a ty co, ty jí i po tolika letech odtrhneš a necháš jí jít. Víš, co to pro ní bylo najít tu sílu jít za tebou." Lovec nehnul ani brvou a pořád si dělal zápisky. "Mluvím s tebou." "Ellen zacláníš." "Opusť můj motorest." Richard vstal a podal Ellen složku a beze slov odešel. Ve dveřích se setkal se Samem, který držel v náručí dítě - to ho pozdravilo. "Dobrý den." Richard se zarazil - poznal ho - ten obličej mu byl povědomí. Sklopil zrak a odešel.
"Ahoj Ellen - nemá tady ten frajer někde taky svůj auťák?" "No jasně že jo. Má ho Jo u sebe." "Kohopak to tu slyším" to už přiběhla za Davidem Jo. Sam jí ho předal. "Co tu děláš Same." zeptala se Ellen. "Ale menší rozbroje - to je v pohodě. Co to máš Ellen." "To mi dal Richard - nevím co to je." ""Můžu se podívat." "Jasně." Sam se dal do čtení. "Ale vždyť to je - on na to přišel.....
"Ellen, můžu u vás teď Davida nechat? Potřebuju něco projednat s Deanem a Jus a bude lepší, když u toho ten malý nebude." "Jasně! Ale Same... děje se něco?" "Ještě nevím... tak zatím!" a už byl pryč... Za chvíli už bušil Justine na dveře... "Same... kde máš Davídka?" vyplašila se Justine. "Neboj! Nechal jsem ho u Ellen. Říkala, že ho pohlídá. Potřebuju s váma něco probrat." Zamával jim před obličeji složkou... "Co to máš?" zajímal se Dean... "TOHLE mám od Tvého otce, Jus!" Justine to nechápala... "Vždyť se se mnou nechtěl ani bavit!" "No, asi jsi na něj přece jen trochu zapůsobila... Ale to teď není důležité! Díval jsem se do těch složek a myslím, že tvůj otec na to kápnul. Asi přišel na to, jak tě z toho dostat!" Sam listoval ve složce... "Ale bude to strašně těžké, víš... Ještě nikdy jsem nic takového neviděl... Podle těch informací by jsi TY musela být ve snu a zároveň v tom snu Senusreta zabít! Ale nevím jak... Jak můžeš někoho zabít ve vlastním snu?! Každopádně tu stojí, že to můžeš udělat jen jakousi posvátnou dýkou, která byla ale naposledy spatřena v Egyptě před 100 lety... Pak jí samozřejmě někdo z místního muzea ukradnul a kde je teď, to nikdo neví."
"Já nevím Same, proč máš v hlase tak pozitivní hlas. Dýka nikde není - nebo nikdo neví, kde je a pokud bychom jí našli, jak jí asi přenesu do snu. Je to na prd." Justine v tom co jí řekl Sam neviděla nic použitelného a teď jí něco došlo. "Ty jsi se setkal s otce Same?!" "No srazili jsme se ve dveřích, ale složku mi dala Ellen." "Aha. Musím jít." "Kam jdeš." "Pro Davida." "Jus klid, je s Ellen a Jo." "Copak to vy dva nechápete - není žádné řešení - musím zajistit strašně moc věcí a tak. Prostě jedu s Davidem domů." "Justine nedělej to. Nech nás, abychom ti pomohli." "Kluci fakt si vážím toho, co pro mě děláte, ale ne. Jedeme domů." Kluci vstali. "Jus..." "Díky kluci -fakt."Justine rychle sebrala věci, které měla vybalené a hodila je do auta. O dvě hodiny později už byla na cestě domů a odhodlaná užívat si dokud může. Už to je týden co oko nezavřela.
"Mami já se tady nudím." "Davídku pojď sem, nemůžeš být pořád u tety. Tady jsi doma. Běž si hrát. Maminka ti udělá palačinky - chceš." "Joooo." Justine cítila, že se něco děje - nevěděla co. Zatočila se jí hlava a ona upadla v bezvědomí na zem.

Týýýýý jo, tak holky, teda to byla bomba !!!!
Začíná se to fakt opravdu slibně vyvíjet a být to hodně napínavé

Jsem napnutá jako kšandy, jak z toho vybruslíte....toto si vymyslet zabít ve snu, jo??? What the hell !!!!

No a to jaro má na vás teda zajímavé účinky

Tak honéééém pokráčko, protože takovéto konce, to fakt nesnáším

PS: .... a nebyla bych to ani já, abych se nezeptala: ...BUDE CASS???

No, doufám, že bratři Jus neposlechli a jsou jí stále nablízku. Moc hezky se tato povídka rozvíjí, jen tak dál.

Tak s Casem zatím v této povídce nepočítáme, ale uvidíme A s nemix vám strašně moc děkujeme za krásné a povzbuzující komentáře

přihazuju další kousek - jsme zhruba v polovině, tak doufám, že se bude líbit


David nevěděl, co se děje... Do očí se mu draly slzy... Viděl svoji maminku ležet na zemi a nevěděl, co má dělat. Chtěl někoho zavolat, ale byli tu úplně sami... Pak si vzpomněl, že minule mu pomohl strejda Dean. Ale Dean tu teď není... Maminka mu přece volala!!! Zavolá mu taky... Vzal do ruky telefon, co byl na stole a zmáčkl zelené tlačítko... Ozvalo se vyzvánění... "Haló..." "Deane!" "Kdo volá?!" "Tady Davídek!"... V telefonu bylo ticho... "Davídku??? Co se děje???" Davidovi se do hlasu vkrádaly slzičky... "Maminka... ma-min-ka..." "Davide, co se děje!!!" "Leží... na... zemi..." vzlykal chlapec... "Vydrž!!! Už jedem!!! Za chvíli jsme tam, ano?" Davídek se trochu uklidnil... Dean mu pomůže... Dean je kamarád... "Dob-ře..." vzlykl a zavěsil...
"Sakra! Já věděl, že jí nemáme pouštět!!! Rychle! Jedem!!!" nasedli do auta a rozjeli se. Dean na to pořádně šlápnul a za pět minut byli u Jus. Dean rychle vletěl do kuchyně. Viděl ležící Justine a nad ní se skláněl uplakaný David. "Davídku, teď jdi stranou, ano? Neboj! Maminka bude v pořádku!" uklidňoval ho Dean, ale sám tomu moc nevěřil. Vzal Justine do náručí a odnesl jí do ložnice, kde jí opatrně položil na postel.
"Jus hej Jus - probuď se." Dean se pokusil zatím něžně probudit Jus. Nezabralo to. Objevil se u něj Sam. "Brácho co budeme dělat." "Nevím, musíme jí vzbudit." Sam začal proplácávat Justine - a nic. "Deane, koukni." Jus se začala orošovat a pod krkem se jí objevila nová modřina - opět ve tvaru pentagramu. "Sakra Jus, vzbuď se!" Zasténala - najednou prudce otevřela oči. V nich měla hrůzu - čilou hrůzu- "Deane - já nemůžu .....já..." "Pšššt Jus nemluv musíš se uklidnit. Odpočiň si." Najednou uslyšeli všichni pláč. Otočili se. David seděl na zemi a plakal. "Davídku....pojď sem." Justine se posadila. Syn jí vletěl do náručí. "Davídku poslouchej mě. Nesmíš plakat. Nic mi není jasný. Já mám přeci svého malého andílka a ten nedovolí, aby se mi něco stalo." Jus periferně viděla, jak Dean odešel pryč a nesouhlasně kroutil hlavou. "Davčo chtěli jsme si dát palačinky ne - tak co kdybychom se do nich dali." David přikývl. "A může tu být i Dean a Sam." "Pokud budou chtít." Sam se usmál "jasně že chceme."
Sam chytnul Davida a odcházel z pokoje. Jus jenom slyšela "maminka umí výborné palačinky." Jus si stoupla. musela se přidržel zdi. Zhluboka se nadechla. Najednou se před ní zjevil Dean. "Proč mu lžeš." "Deane a co mu mám říct, že umírám....to nemůžu." "Tsss..nechápu tě." "Deane neodsuzuj mě." Dean si vzal klíče a chtěl odejít. "Prosím, zůstaň tu kvůli Davidovi - aspoň dnes večer, pak můžeš jít." Dean k ní přistoupil a chytil jí za ramena. "Já tu dýku najdu. Slibuju a pomůžu ti."
Justine sice bylo hrozně, ale ty palačinky šla stejně udělat. Už kvůli tomu malému. Všichni čtyři seděli u stolu a jedli... I když s chutí jedl asi jen Davídek. Jaký ten musel mít strach! Justine na to nemohla ani pomyslet. Po večeři byl malý naštěstí tak unavený, že ani neprotestoval a šel spát. Když ho Justine uspala, přišla za klukama do obýváku. Ti seděli na gauči a čekali na ní. Justine se svezla do křesla. "Tak co mi chcete říct..." zeptala se odevzdaně... V tom zazvonil zvonek. "Kdo to může tak pozdě být?!" zneklidnila se Jus a šla otevřít. Nevěřila vlastním očím... "Tati?!" Na prahu stál Richard... "Můžu dál?" "Jistě..." a ustoupila otci z cesty. Když vešla do pokoje, kluci se nezmohli na slovo... "Tak to jsou synové Johna! Hoši... rád vás konečně poznávám!" a s oběma si podal ruce. "My vás taky rádi poznáváme, pane." řekl Sam. "Co ten PÁN, říkejte mi Richarde!" "Jasně..." "Kluci, můžete nás na chvíli omluvit?!" řekla Justine, která se už trochu vzpamatovala z počátečního šoku. "Jo, jasně..." byl rád Dean, že může vypadnout. "Počkáme venku..." "Díky!" hlesla Justine a otočila se k otci... "Tak, a teď spusť! Jakou špinavou hru tu se mnou hraješ."
"Jus teď toho nech. Nebudu se s tebou hádat. Nezáleží mi na tom, co cítíš nebo tak. Pro mě jsi případ. Pomůžu ti." "Jenže tati, o to tady jde - já nejsem případ - já jsem tvá dcera." "Pomohl jsem ti. Dal jsem Ellen tu složku." "Jo - víš co, já o tvou pomoc asi nestojím. Stejně nevím, jak bys mi mohl pomoct." "Jak chceš - tak proč jsi za mnou byla." "Možná proto, že jsem neměla za kým jít a potřebovala jsem slyšet, že to bude dobrý, ale víš co, není to dobrý. Umírám a ty se tady jenom tak zjevíš a řekneš mi, že jsem pro tebe jenom další případ." "Co po mě sakra chceš. Jsem tu." "Neřvi na mě - vzbudíš Davida." "Neříkej mi co mám dělat holčičko. Změnila jsi se. Dřív jsi poslouchala, mohla jsi být jedním z nejlepších lovců. Jsi sobec. Dělej si co chceš - chceš umřít tak fajn, je mi to jedno." S těmito slovy se Richard otočil a odešel a hlasitě za sebou zavřel dveře. Jus stekla slza. Koukla na Davida - spal jako andílek - přemýšlela, kolikrát ho ještě takto uvidí.....
Kluci se vrátili do domu a našli Justine sedící na gauči... z očí jí tekly slzy... "Jus... co se stalo! Proč Richard odešel?!" "Odešel, protože mě bral jako svůj případ a ne jako vlastní dceru! Takovou pomoc nepotřebuju!!!" Dean měl co dělat, aby nezačal křičet... "Chceš mi říct, že jsi odmítla pomoc jen proto, že ti Richard řekl, že jsi případ?! To nemyslíš vážně!!! Promiň, ale fakt se mi nezdá, že jsi v situaci, kdy můžeš odmítnout pomoc!!!" To Justine vážně naštvalo! Nenechá se buzerovat ve vlastním domě! "A kdo jsi ty, že se mě opovažuješ soudit??? Nic o mě nevíš!!! Víte co... vypadněte!!! Oba!!! Poradím si i bez vás!!!" Dean už byl vážně naštvaný... "Jo, ale pak ať nám tvůj syn nevolá, že zase ležíš na podlaze!!!" Justine ruka vyletěla, ani nevěděla jak. Pořádně Deanovi jednu vrazila, až se Dean zapotácel... "Vypadni!" řekla hrobovým hlasem Justine... Dean se jen nebezpečně podíval, otočil se a šel... Sam mu běžel v patách. Když za nimi zapadly dveře, tak si Justine nalila panáka a na ex ho do sebe kopla... Tohle se fakt nemělo stát... Nechtěla si to připustit, ale věděla, že Dean měl pravdu. Měla se podřídit... už kvůli Davídkovi... Co s ním jen bude?! Justine byla unavená...
Věděla, že když teď zavře oči, tak bude po všem, už se neprobudí. Cítila to. Byla moc slabá na to, aby další "noční můru" přežila. Nalila si ještě jednu skleničku a udělala něco, co už dloho ne - zapálila si - uklidnilo jí to. No co, na rakovinu plic zřejmě nezemře, tak co už. Z myšlenek jí vyrušilo klepání. Otevřela s cigaretou v ruce. "Zase kouříš. No jak myslíš. Dýka je ve státním muzeu - tady máš podrobnosti a dělej si co chceš - já končím. " Richard se otočil a odešel." Justine nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Ruce se jí klepaly. Vzala telefon a začala psát "Deane, omlouvám se, potřebuju pomoct." Chvilku přemýšlela, zda to poslat, ale musí se překonat kvůli synovi. Odesláno....
Deanovi začal vyzvánět mobil... mrknul na displej... sms od Justine... "Hm..." "Co?" zeptal se Sam. Dean prudce otočil Impalu a jeli zpět k Justine. "Právě mi psala Jus, že se omlouvá a potřebuje pomoc." "To je podezřelé..." "To mi povídej. Muselo se něco stát."
Za chvíli byli zpět u domu. Justine stála na zápraží a už je očekávala. V očích měla stále slzy, ale už alespoň tipla tu cigaretu. "Co se stalo?" zeptal se hned Dean. "Byl tu táta..." Dean si hned všiml té změny oslovení... To už něco znamená... "A co chtěl?" "Dýka je prý ve státním muzeu... tady..." a podala Deanovi papíry"...jsou podrobnosti..." Dean se Samem na ně koukli. "Vypadá to, že Richard to fakt našel!" reagoval Sam. "Tak fajn! Plán jednotného postupu... ty teď běž zpět za svým synem a my mezitím půjdem pro tu dýku." Justine se na Deana dívala pohledem, zda se nepraštil příliš silně do hlavy... "Zbláznil jsi se?! Je to státní muzeum! Určitě je zabezpečené! Jak se tam chceš jen tak vkrást a ukrást dýku?!" Dean hodil pohled říkající "jen jsem to zkusil" a uraženě pokrčil rameny. "Jus má pravdu, Deane. Tohle musíme pořádně promyslet. To není žádná hurá akce." konstatoval Sam. "Fajn! Ale promýšlej rychle, protože tady Jus může každou chvíli usnout a už se neprobudit..."
"Něco mě napadlo." V Justine se opět začali probouzel lovecké schopnosti - ty o nichž mluvil její otec. Oba lovci na sebe koukli. "Hele Jus - oceňujeme tvůj zájem ale..." "Deane, máš s tím nějakej problém." Jus se na něj dost škaredě podívala. " Ne - no tak fajn, pokračuj." Odevzdaně pověděl lovec. "Aby jste se tam dostali, tak potřebujete rozptýlit
strážné. Zkusím to - vezmu Davida a upoutáme jejich pozornost a vy tam vklouznete. Pak už to bude na vás." Justine byla se svým plánem víc jak spokojená. "Ne to nedovolím." Dean odsekl. "Co. Potřebujeme tu dýku dostat nebo ne." "Jus on to myslí tak, že nebudeš dělat návnadu. Když se to nepodaří, tak jim bude jasné, kdo nám pomohl. Je to riskantní." Sam se snažil uklidnit situaci. " Na to vám kašlu, já nemám co ztratit. Jdu do toho, ať se vám to líbí nebo ne." Dean přecházel po místnosti a gesty naznačoval, že má chuť Jus zabít - ta to vycítila. "Máš lepší nápad Deane. Hele já vím, že mi nevěříte, ale já umím dělat svou práci - jasně pár let se snažím držet mimo, ale ze cviku jsem nevyšla. Dvacet let jsem neděla nic jiného, tak mi věřte."
Dean už neměl sílu protestovat... "Tak fajn! Když se chceš nechat dobrovolně zabít, bránit ti nebudu!" "Fajn!" řekla Justine. "V tom případě jdu probudit Davídka a za pět minut můžeme vyrazit. Předpokládám, že v té své kraksně máte vše potřebné, když jste tak dokonalí lovci, ne?" Dean jen tiše sevřel ruce v pěst... Nebiju ženy, nebiju ženy... moc mu to ale nepomáhalo... Tak se raději otočil a šel k autu. Sam jej následoval... Za chvíli dorazila i Justine s rozespalým Davídkem. "Tak co? Budem tu jen tak sedět, nebo to rozjedeš?" Dean se jen nasupeně podíval a nastartoval... Vyrazili... Za patnáct minut byli u muzea. "Takže, pánové... Já se teď s Davídkem jako že ztratím a zeptám se na cestu. Vy mezitím vniknete do muzea a vypnete pojistky... to by je mělo na chvíli zdržet. Podle toho plánku od táty víte přesně, kde ta dýka je, takže by to neměl být problém, co říkáte?" a usmála se na Deana. "Jasně! Brnkačka!" dodal ironicky Dean. "Tak jdeme na to!" Justine vylezla ven z auta a s Davidem v náručí se blížila k muzeu. Kluci se mezitím blížili zezadu k budově. "Paní, potřebujete pomoci?" zeptal se strážník a svítil si na Justine baterkou. "Já..." Jus se nevinně zasmála... "Promiňte, ale asi jsme se tady se synem ztratili... jsem tu na návštěvě u sestry a nějak jsme se zdrželi ve městě a teď potmě nemůžu najít její dům..." "To nic... společně to vyřešíme!" usmál se na ní strážník. "Tak kde bydlí vaše sestra?"... mezitím našli kluci hlavní spínač a vypnuli proud v celém objektu. "Co to sakra..." strážník se vylekaně díval kolem sebe. "Nejspíš asi někde vyletěly pojistky..." konstatovala Justine. "No, nebudu Vás zdržovat. Moc Vám děkuji za pomoc. Teď už cestu určitě najdeme. Tak dobrou!" zamávala Jus strážníkovi. V tu chvíli se ale objevili kluci s dýkou v ruce. "Sakra! Nejdeme trochu nevhod?" zeptal se nervózně Dean. Strážník na ně jen nevěřícně zíral. "Zdrháme!" zařval Sam a všichni se rozutekli k Impale... "Stůjte!" zařval strážník a nervózně vytahoval zbraň... "Stůjte, nebo střelím!!!" všichni rychle naskakovali do auta. Strážník ani nevěděl jak, ani to neměl v úmyslu, ale zbraň prostě vystřelila...

vystřelila? jak vystřelila? doufám že minul...

uvidíme

tomu říkám tyranie...pomoc

co na to říct já i bohdy milujeme tortuting v jakékoliv podobě

Bože babeny, čo nám to robíte?! skvelá poviedka, hrozne sa teším na ďalšiu časť