Není úniku

Já tipuji, že to "koupil" Dean, to je takový terč. Ale raději rychle napište pokračování, abychom nebyli v nevědomosti.

A sákryš ....tak vystřelila??? ...taky tipuju Dean, je to takový typický obětní beránek, už to schytal zepředu od Jus, tak teď zezadu...kdo ví, kam ta zbraň mířila

No, co už....on je na torturing jako stvořený

Ale ženský...co ty konce???

Terrik, Soniq, jančo a Polgaro - moc vám děkujeme za komentáře, aspoň tak víme, že stojí za to ve psaní pokračovat, že se to někomu líbí - takže velké díky vám

chtěla jsem dodat (než přidám další část), že se musíme trošku omluvit - je možné, že se v povídce vyskytnou nějaké nejasnosti - přeci jenom s bohdy píšeme povídku přes icq a to je dost komplikované (jsme od sebe vzdálené kolem 300 km), tak kdyby se něco takového stalo, tak se ptejte a my se to pokusíme opravit, nebo objasnit

a kdo to schytal....to se dozvíte právě teď.....a na komentáře se moc těšíme - jsem zvědavá, co na to řeknete


David začal hystericky brečet. Naseli do auta a Dean se rozjel. "Jsou všichni v pořádku." zeptal se Sam. Všichni přitakali. Měli štěstí. Jus se snažila uklidnit syna. Najednou nahmatala něco teplého a lepkavého. Pozorně se podívala. David mě pravou nohu zalitou krví. "Sakra ne to ne - Davíku..." ten pořád řval. "Kluci David". To už si toho všimnul i Sam. Justine se rozklapaly ruce. "Jus musíme se na to podívat. Podrž ho." Justine se snažila syna uklidnit a zároveň ho držela tak, aby se Sam mohl dostat k ráně. Dean jel jak nejrychleji mohl do motelu. Samovi se podařilo sundat mu kalhoty. Nohu měl celou od krve. "Chlape koukni na mě." David se koukal na lovce a po tváři mu tekly slzy jako hrachy. "Potřebuju se podívat, co je s nohou a chci, aby jsi byl v klidu, teď ti tam trošku setřu tu krev - bude to malinko bolet. David se chytil své maminky. Sam vzal kapesník a začal nohu otírat - Davídek řval bolestí, ale držel. Sam si oddychl. Dean se ozval "hej, jak to tam vzadu vypadá." "Je to dobrý - bude v pořádku. Je to jenom škrábnutí." Všem se
ulevilo. "Tak chlape jsi statečnej. Fakt že jo. Teď musíš vydržet domů, tam to zalepíme a bude dobře ok - a pak si někdo zaslouží pořádně velkou porci zmrzliny." Sam se už usmíval. Justine stékala jedna slza za druhou. Díky ní mohl David zemřít.
Za chvíli byli v motelu. Justine odnesla malého rychle do postele. Dean dal zatím vařit vodu a Sam šel pro obvazy. Justine se snažila syna uklidnit. "Víš, že jsi moc statečný? Díky tobě jsme získali tu dýku a budu v pořádku! Zachránil jsi mi život!" Davídek se na Justine unaveně usmál... "Zachlánil jsem ti život?" "Jasně! Jsi můj malý hrdina!" usmála se na něj Justine a dala mu pusu na čelíčko. "Tak, ale náš malý hrdina teď potřebuje ošetřit!" Za Justine stáli kluci a povzbudivě se na Davídka usmívali. Tomu se ale úsměv pozvolna vytrácel. "Neboj! Nebude to bolet! Jenom trochu! A maminka tu bude s tebou!" usmál se povzbudivě Sam. "Tak dobře..." řekl Davídek. Sam vzal opatrně Davídkovi nohu a jemně jí umyl od krve. "Naštěstí je to vážně jen škrábnutí. Chlape... měl jsi štěstí!" Pak opatrně nohu ovázal... "Tak... a všechno je o. k." usmál se Sam. "A co teď dát si tu velkou porci zmrzliny?" řekl Dean. "Jsem unavený..." řekl Davídek a už se mu zavíraly oči... "Zůstanu u něj..." řekla Justine. "Ne! Ty potřebuješ panáka! A pak si promluvíme o té dýce. Malý bude v pořádku! Necháme otevřené dveře. Sedíme hned vedle. Nic se mu nestane." naléhal Dean. "Tak dobře..." vzdala to Justine. Ještě jednou se podívala na svého syna, lampičku mu nechala rozsvícenou a vyšla za Deanem...

Jakmile se usadili. Dean vyjel na Jus "to je přesně to, o čem jsem mluvil. Ženeš se do toho a nedomýšlíš následky. Tentokrát jsi měla štěstí, ale co příště. Uvědomuješ si, že to mohlo dopadnout mnohem ale mnohem hůř. Myslíš jenom na sebe." Jus koukala nepřítomně před sebe a třásla se."Deane to by stačilo." Vložil se do toho Sam. "Důležité je, že jsou všichni ok - i David bude, a že se nám podařilo získat tu dýku." Justine nemyslela na nic jiného než na to, že ohrozila svého syna. Nevnímala, co se kolem ní děje. Slyšela kluky - neposlouchala je. Dean si toho všiml a gestem naznačil Samovi dannou situaci. Ten vstal a teprve až teď postavil před Jus skleničku s whisky. Ta se na ní podívala a celou jí do sebe kopla. Sam znovu dolil. I druhá sklenička dopadla stejně jako první. Jus se trochu uklidnila. "Takže Richard tady popsal nějaký rituál - nic lehkýho - a hlavně Jus - nebude to nic jednoduchého - on ti vidí do hlavy a tak bude vědět, že ho chceš zabít. Jak tě zabije ve spánku, tak...." Sam větu nedokončil. "Nemám jinou možnost." Jus svou odpověď skoro zašeptala. Najednou i Deanovi jí bylo líto. Tu se z
vedlejšího pokoje začal ozývat dětský pláč.....
Justine rychle běžela za synem... To co uviděla jí ale vyrazilo dech... David ležel na postýlce, plakal a z nohy mu tekl silný proud krve... "Panebože!!! Davídku!!! Co je ti!!!"... "Maminko... to bolí..." David byl po tváři celý sinalý... Justine se zděšeně otočila na kluky... "Co se to tu sakra děje???" Kluci taky nechápali. Sam vzal rychle silný hadr a přitiskl jej Davidovi na nohu. Ten začal plakat ještě víc. "Vydrž chlape! Musím se na to podívat. Nechápu, proč mu to tak silně krvácí!" Sam malému pomalu odkryl obvaz... "Panebože!!!" vyjekla Justine. Na zkrvavené kůži se zračil stejný pentagram, co měla Justine na břiše... "To ne! To už vážně ne!" začala být hysterická Justine. "Jus, uklidni se..." zkoušel to na ní Dean. "Jak se mám sakra uklidnit! Můj malý syn má na noze to samé znamení co já! Co když ho ve spánku taky straší ten Senusret!!!" Dean neváhal a jednu Justine vrazil... Ta zůstala v šoku koukat.. "Tak... a teď, když jsi se trochu uklidnila, co kdybychom si o tom v klidu popovídali?" Justine jen přikývla... "Fajn! Same, ty tu s malým zůstaň. My jdeme vedle..." "Jasně..." odvětil Sam a zase se otočil k Davídkovi, který už zase usínal... Rána už pomalu přestávala krvácet, ale znamení stále žhnulo...
Dean v podstatě táhl Justine za ruku. Vyšli ven. "Řekni celou pravdu Jus a rychle - tohle znamení se nedá jenom tak přenést - něco nám tajíš a já se ptám co."
"Už je pozdě - na všechno je pozdě." "Sakra přestaň se obviňovat. Na co je pozdě. Mluv." Dean s Justine zatřásl. "To naše rodina - jsme prokletí. Naše historie je hodně temná a nikdo na ní není pyšný. Naše kořeny jsou zaznamenány až do starého egypta - proto táta věděl, co se děje, proto jsem šla za ním. Sice se z generace na generaci předávají zkazky o tom, co a jak, ale mě to nikdy moc nezajímalo, nevěřila jsem tomu." Justine najednou přestala. "Pokračuj." Rozhodnutým a pevným hlasem poručil Dean Jus. "Toto prokletí se týká vždyprvorozených potomků - proto jsem se měla stát lovcem - proto jsem měla
bojovat - zřekla jsem se toho a proto přišlo prokletí. Říká se: ten, kdo přestane konat dobro, zakusí Senusretovu smrt na vlastní kůži. A teď za to pikám já, vzdala jsem se toho, ale nikdy jsem nechtěla, aby to postihlo i mého syna - já z něj nechtěla mít lovce. Sakra." "Jak je teda možné, že nikdo kromě tebe u vás v rodině nezemřel." "Deane já jsem první za 2000 let, kdo se tomu osudu vzepřel." Najednou ven vyšel Sam.
"David spí - noha už nekrvácí." "Jdu za ním." Justine tentokrát nikdo nebránil.
Dean venku ještě převyprávěl Samovi celý příběh Justiíný rodiny. "Hmmm a já si myslel, že naše rodina je prokletá." ironicky se usmál Sam.
Kluci zašli zpět do domu. Za chvíli se k nim přidala i Justine. Vypadala opravdu dost ztrhaně. "Kluci... jestli budete chtít odtud co nejrychleji vypadnout, divit se vám nebudu..." Dean se na Justine podíval... myslela to vážně... opravdu si myslela, že by jí dokázali jen tak opustit..."Jestli si myslíš, že se nás jen tak lehce zbavíš, tak to jsi fakt na omylu. Myslím, že to se Samem ještě chvíli vydržíme. Vždy jsme se zajímali o Starověký Egypt a vypadá to, že ty jsi ještě žijící potomek!" Justine se musela zasmát... "Jo, to fakt sedí..." Sam chtěl všechny obeznámit se svým plánem... "No, takže to, co se děje Davídkovi je sice strašné, ale na plánu to nic nemění. Musíš prostě Senusreta zabít a když ho zabiješ, tak ty i tvůj syn budete v pořádku! Všechno se tím vyřeší!" Jus si vzdychla... "To je sice hezké, Same, ale hůře proveditelné. Jak chceš proboha dostat do mého snu dýku? A navíc já budu muset ten sen ovlivňovat! Nikdo nedokáže ovlivňovat své sny! Prostě se ti zdá příběh a ty s ním nemůžeš nic dělat!!!" Dean se otočil na bratra... "Jus má pravdu. Kdybych mohl ovlivňovat sny, tak to bych se nechtěl ani probudit..." a pousmál se... "Brácho... zase si pleteš realitu s pornem!" Dean se ošil... "Zase jsem toho tolik neřek..." Sam jen převrátil oči a pokračoval... "Možná bych věděl, kdo by nám s tou situací dokázal pomoci..." Jus se narovnala... "Kdo?" Sam vytáhl mobil a vyťukal číslo, které už opravdu dlouho nepoužil... na displeji svítilo jméno... Pamela...

Holky paráda... to musí být něco psát to společně...a jinak skvělé

Terrik: Děkujem moc!!! Jo jo Společné psaní je docela sranda

Chudáček Davídek, tak malý a musí trpět. Jsem napjatá, jak to nyní hoši s Jus udělají, aby zlomili tu kletbu.

Janča: To víš, děti neděti, tohle je skutečnej drsnej život

Jéminkote ....chudák chlapeček, takhle muset pykat za rozhodnutí své matky
Teda fakt jsem napnutá, jak to chcete vyřešit, protože ať si lámu hlavu, jak chci, tak mě prostě řešení nenapadá....i když - pozor, pozor...Pamela má nástup

PS: já to říkala...teď tam chybí Cass...ohnul by čas a všichni by se podívali zadarmiko do Egypta a jako bonus by ho odkrouhli

Polgara: Že bych si zavolala Case??? Egypt je má vysněná dovolená

budu opakovat Bohdy - ale i tak děkuju moc za komentáře

co se týká společného psaní - je docela vtipné sledovat, když třeba já si v hlavě vymyslím nějakou akci, vše na to připravím (prostředí a tak) a pak to Bohdy převede někam úplně jinam takže sranda je u toho fakt veliká vřele doporučuju

co se Casse týká: já myslím, že je ho teď všude dost a navíc, jsem teď momentálně z jeho vývoje tak trochu znechucená (vím, Cass za to nemůže - to Sera) - ale tak anděl se třeba objeví v jiné povídce

přidávám další část - je to už asi předposlední (ano, nechceme to zbytečně prodlužovat) - tak si jí užijte a komentáře jsou velmi vítané



Sam domluvil schůzku s Pamelou na druhý den u ní doma. Jus se to moc nelíbilo, protože to znamenalo cestu autem a nechtěla Davidovi způsobovat převozem další bolest. Vyjeli hned ráno - Davídek byl rozmrzelí a neustále pofňukával. Jus vypadala hrozně - Dean podoknul něco v tom smyslu, že ještě chvilku a opravdu bude vypadat jako mumie.
K Pamele dorazili kolem poledne. Hned jak zazvonili uslyšeli nad sebou - "hned jsem dole" - Pamela seděla na střeše a meditovala. Otevřeli se dveře. "Potřebovala jsem nabrat sílu, než se do toho pustíme. Jsem Pamela."
Jus jí hned všechno vylíčila. "Ukaž mi ten znak." Justine si odhrnula triko - vlastně to bylo poprvé, kdy kluci viděli to znamení i na ní - neuniklo jim, že to není jediný znak, který zdobil její tělo - na její kůži bylo nespočet modřin a starých jizev, které už asi jenom
tak nezmizí. Pamela si ho prohlédla a pak prohlásila "víte vy vůbec, s čím si zahráváte. Tohle je dost nebezpečný." "Pamelo musím to zkusit nebo zemřu já i můj syn." "Dobře, takže půjdeme na to takhle. Musím tě uvést do hypnotického spánku. Hypnóza totiž není sen. V hypnóze můžeš své chování ovlivnit. Ale pozor!!! Pokud tě v hypnóze někdo zabije, zemřeš i ve skutečném životě. Zatím vše jasné?" Justine jen nervózně přitakala... "Fajn! Takže pokračuju... s tou dýkou to bude horší, ale zvládnu to. Zhmotním jí do tvého snu. Dá se říci, že reálně ta dýka bude stále tady, ale zároveň bude i tam..." Když ale viděla kolem sebe ty zmatené výrazy, radši s vysvětlováním skončila... "To je jedno... stejně byste to nepochopili... Důležité je, že tu dýku mít budeš, jasné?" Justine přikývla. "Tak fajn! Jdem na to?" mrkla na Jus, která se jen pousmála. Co jiného jí taky zbývá... "Takže chlapi ven!" Dean se Samem se na sebe dotčeně podívali. "A proč jako? Chceme být u toho!" "Jo, a to u toho necháte i to dítě?! To by teda viděl divadlo!" "Hlídat Davida může Sam... to je taková chůva! Já tu klidně můžu zůstat!" zkoušel to Dean, ale když uviděl Pamelin obličej, vzdal to. "No nic, budem venku kdyby něco..." hlesl naposledy a šel... Pamela se s úsměvem otočila na Justine...
"Tak, zlatíčko! Teď si lehni a v klidu zavři oči... vše bude v pořádku!.....až napočítám do tří, tak budeš spát....jedna dva tři...."

Justine se ocitla v autu. Poznávala to - zdá se jí o smrti Thomase. Viděla to celé znova -náraz - pramínek stékající krve ze spánku jejího manžela - viděla jak vychází z auta a .....

Pamela zpozorovala, jak se Justine začal zrychlovat dech. Musí co nejdříve přemístit dýku do jejího snu. Svůj zrak upřela na dýku a levou rukou se dotkla čela Justine........Jus
chtěla vyběhnout z auta - její těhotenství jí to neodovolovalo - vykulila se ven - přitom si něčeho všimla - něčeho, co tam být nemělo - na zemi ležela zlatá dýka - najednou jí to došlo - má tady úkol - závisí na tom její i Davidův život. Vzala jí do rukou a postavila se. Najednou okolo ní všechno zmizelo a zůstala stát sama na písku - ocitla se v Egyptě - všude byly pyramidy - najednou se proti ní objevil Thomas. Ne, to je celé špatně - naproti ní měl být Senusret. Z dálky uslyšela hlas "mě nezabiješ - to se ti nepodaří - já jsem ty a ty jsi já a ty jsi plně v mé moci...." Jus pevně uchopila dýku, hlas který slyšela vycházel z
úst jejího mrtvého manžela.......Justine myslela, že se jí to jen zdá... Přece nemůže zabít vlastního manžela?! Thomas se k ní ale nebezpečně přibližoval a rozhodně nebyl bezbranný. V ruce držel dýku. Skoro tu samou dýku, kterou měla u sebe Justine. "Thomasi.. prosím... nechci tě zabít!" plakala Jus... Thomas se jen ušklíbl... "To už jsi přece jednou udělala! Proč je to pro tebe na podruhé takový problém!" "Já tě nezabila! Zabil tě ten démon! Nemohla jsem nic dělat!" "Zabil mě démon, ale kdyby jsi nebyla lovec, nic z toho by se nestalo!!!" Thomas už stál přímo před Justine... "Thomasi, mysli na našeho syna!" prosila Jus... "Na toho jsi měla myslet ty, než jsi se se mnou vůbec setkala!!!" Justine viděla, jak Thomas zvedá ruku s dýkou... To nemůže být pravda... nedokáže ho zabít... nedokáže... Ale pud sebezáchovy jí nakonec nedal jinak. Thomasova dýka se přibližovala k Justine... Justine se chtěla jen bránit, švihla nožem a zasáhla Thomase přímo do srdce. Ten ale ještě stačil dokončit svůj pohyb...Ještě než Justine omdlela viděla, jak se tvář jejího muže mění... změnila se v Senusretovu tvář... Justine omdlela...někam padala... nevěděla kam... najednou uviděla jasné světlo a nad sebou rozmazané obličeje... byl to Dean... chtěla něco říct, ale najednou jí projela ostrá bolest... z břicha jí trčela dýka...

"David ???" Jus se zmohla jenom na jedno slovo. "Je v pořádku - lež - zvládla jsi to - znamení je pryč." Jus si oddechla. Bylo jí teď všechno jedno - zachránila Davida a podruhé v životě zabila muže, kterého milovala víc, jak svůj život. "Hej Jus neomdlívej - hlavně neomdlívej."
Jus viděla vše v mlze, chtěla spát - jenom tak zavřít oči a nic nevnímat. "Jus koukni na mě. Bude to dobré, za chvilku je tu doktor - jenom nesmíš usnout -jasné." Dean otíral Jus zpocené čelo. Poslechla ho - víčka držela silou vůle otevřené - síly jí ale ubývalo, když tu se nad ní sklonil cizí muž. Neznala ho. "Pánové co se tady stalo." promluvil ten neznámí. "To je na dlouho - hlavně jí pomož." "Takže potřebuju čisté ručníky - bude to krvácet, ale zdá se, že není zasažen žádný důležitý orgán. Muž se naklonil na Jus. "Musím ten nůž vytáhnout, bude to bolet, myslete na něco příjemného." muž se otočil. "Kluci chytnětě jí za ruce a nohy a pevně držte." Lékař dal Jus do pusy klacík - stiskla ho zubama. Najednou ucítila nepředstavitelnou bolest. Napla všechny svaly a pevně se
zakousla. Slzy jí mimovolně tekly po tváři. Cítila, jak jí po břiše stéká její vlastní krev. Justine omdlela...
Doktor konečně vytáhl z břicha nůž. "Tak, teď mě tu nechte chvíli o samotě. Musím jí tu ránu zašít. Naštěstí omdlela, takže nic neucítí. Kdyby byl nějaký problém, zavolám." "Díky, doktore. Budem vedle..." řekl Dean a šli vedle. Tam už stála Pamela a nalévala všem panáka. "No... tak tohle se jen tak nevidí! Ta chudinka musela nepředstavitelně trpět. Ale naštěstí jsme uspěli. Znamení zmizela. Ale podle toho, co Justine vykřikovala se jí Senusret zjevil v podobě jejího manžela. Musela ho zabít. Šrámy na těle možná zvládne, ale s duší to bude horší...No nic! Musím běžet... Už mě shánějí někde jinde. Perný den!" pokrčila Pamela rameny a vybíhala ze dveří. "Až budete odcházet, jen zabouchněte. A hoši... dávejte na tu maličkou pozor!" mrkla na ně a byla pryč. Dean se podíval na Sama... "To si myslí, že bychom jí tady nechali shnít, nebo co?!" Sam jen pokrčil rameny a sedl si... "Chlape... to byl teda den! Až doktor skončí, musíme jí převést zpět domů. Ještě, že to není daleko. A chudák David." Sam se mrknul na chlapce, který spokojeně oddychoval.... Do místnosti vešel doktor... "Ránu jsem zašil, takže si jí už můžete odvézt, ale opatrně, ano? Nejlepší by bylo, kdybyste jí odvezli k Bobbymu. Ten je v mém oboru už docela zkušený a kdyby se přihodily nějáké komplikace, tak normálního doktora asi nezavoláte, že..." mrknul na kluky. "Já teď musím na pár dní odjet, takže bych nemohl přijet." "A doktore zvládne tu cestu?" Doktor se zamyslel... "Myslím, že by s tím neměl být problém. K Bobbymu to není zas až tak daleko... hodina cesty... to zvládne. No nic hoši, musím běžet. Když budete zase někdy něco potřebovat, klidně zavolejte." Rozloučil se a šel. Dean se podíval na bráchu... "Tak co? Vyrazíme?" Sam vzal stále spícího Davídka, Dean vzal do náručí opatrně Justine, dali je do auta a rozjeli se k Bobbymu...

Teda holky...perfect...i když teda na mě to má moc rychlý konec, já bych je v tom nechala ještě pěkně ráchat a kluci by si taky mohli užít svoje, že ?

Jinak: klobouk dolů....řešení jste vymyslely excelentně !!!

A co bude teda dáááál???? Tak se neflákejte, beztak nemáte nic na práci, tak sem šoupněte další

Polgara: neboj, ještě bude určitě jedna kapitola a tak minimálně psychicky se trpět bude
ä řešení přišlo až překvapivě rychle a snadno do našich hlav - teda aspoň mě to tak připadalo

víš, já si myslím, že některé povídky se zbytečně prodlužují a natahují a to mě pak přestává bavit - já si myslím, že v nejlepším se má přestat a já i Bohdy jsme cítily, že když to ještě protáhneme, tak to bude trapné a tak (a ještě by to dopadlo tak, jako spn - seriál)

doufám, že tě koncem moc nenaštveme, ale tak - pracuje se na tom a než se nadáš, tak zde pokračko bude

No holky a to už bude fakt konec?? Ještě to trochu natáhněte. Souhlasím s Polgarou, aby si hoši něco užili. Jinak to bylo fajn, že se Jus i Davídek z toho dostali.

přináším vám poslední část - je to opravdu už závěr, tak je to trošku sentimentální

moc vám všem děkujeme za komentáře a za to, že jste se vůbec rozhodli toto naše malé dílko číst - udělali jste nám tím velkou radost

jak už jsem psala, tak to nechceme zbytečně prodlužovat - ale kdo ví, třeba se jednou s Justine a jejím příběhem setkáme....

takže ještě jednou díky a ENJOY....

Říkal jsem jí to. Věděl jsem, že za neposlušnost se trestá. Naše rodina je prokletá. Neposlouchala mě. Celý její život mi šlo jenom o to, aby na svůj osud byla připravená. Měla to být syn – to přiznávám, mě trochu zklamalo, ale už jako u malé holky jsem v ní poznal lovce. Byla mrštná, chytrá a měla intuici lovce. Ano, byl jsem na ní tvrdý – musela poslouchat. Jenny – její sestra v podstatě o lovu nic neví a Justine mi nikdy neuvěří, že to bylo jenom proto, aby přežila. Mohl jsem jí na její osud jenom připravit, ale jak by chtěla přežít – kdyby neuměla to, co umí. Jasně, tak nejsem dokonalej otec a pro ránu nejdu daleko, vlastně když si to zpětně uvědomuju, tak byla Jus řezaná jako žito – měla být dokonalá, ale ona se tak často vzpouzela. Proč jen byla tak tvrdohlavá – nesnášela to – nesnášela tréninky – nesnášela střelecký výcvik – nesnášela mě. Nelituju toho. Jenom jí nikdy neodpustím, že utekla s tím blbem a ještě si s ním pořídila dítě. Když odešla – řekl jsem si – ať trpí, varoval jsem jí, ale dlouho se nic nedělo, tak jsem si myslel, že to nakonec byla opravdu jenom pomluva. Nebyla. Za tři roky za mnou přišla. Hned, jak jsem si přečetl její dopis mi to bylo všechno jasné, věděl jsem, že jí musím pomoct. Je to moje povinnost. Jenom kdyby nebyla tak paličatá a skoupá na slovo. Zhádali jsme se. No a pak ještě jednou. Potřebovala by proplesknout – a to hodně. Dal jsem jí návod, jak na to, doufám, že jí to pomohlo……….
Richard stál u okna a koukal na vrakoviště. „Na co myslíš?“ zeptal se ho Bobby. „Ale tak přemýšlím nad minulostí. Stárneme Bobby.“ „Jo – tak na to se napiju.“ V tom na dvoře zaparkovala impala.

Bobby s Richardem vyběhli před dům... "Co se stalo?" volal už ode dveří Bobby... "Jus... je zraněná! Ale už jí ošetřil Morgan, ten doktor... však víš!" "Jo, jasně! Tak jí odneste do domu..." a uvolnil místo Deanovi, který nesl Justine v náručí. Opatrně jí odnesl do ložnice a položil na postel. David se už mezitím probudil a hned byl u maminky... Richard se na Justine bezeslova díval... Viděl tu ránu na břiše... "Co se stalo?" zeptal se přiškrceným hlasem. "Zabila Senusreta. Zjevil se jí jako její mrtvý muž. Muselo to být pro ní strašné..." řekl Dean. "No, hoši... pojďte, něco vám naliju." mrknul Bobby na kluky a všichni tři odešli do vedlejšího pokoje. Richard zůstal s Justine a Davídkem sám... Ten se na muže zvědavě díval... "Kdo jsi? Ty znáš maminku?" Richard se zadíval na chlapce... Opravdu... byla to celá Justine... "Já... jsem tvůj dědeček..." Chlapec nejevil žádné známky nadšení... "Aha..." a lehl si vedle Justine. Richard si jen povzdechl... Pohladil Justine po vlasech... Jak se změnila!

Justine pomalu otevřela oči... To se jí musí zdát... Nad ní se skláněl otec... "Jak je, holčičko?" řekl jemně. Nepoznávala ho... Čekala, že jí začne nadávat... Vedle ní se najednou ozval dětský hlas.. "Mami..." Opatrně otočila hlavu. Byl tam Davídek... "Zlatíčko! Jsi v pořádku?" Syn se na ní usmál... "Jo, ta jizva zmizela!" Justine tekly po tvářích slzy... Do pokoje vešli kluci... "Tak jak je?" díval se na ní ustaraně Dean... "Už dobře. Díky vám, kluci..." usmála se na ně. Pak se ale otočila i k Richardovi... "A taky díky tobě..." "Přece sis nemyslela, že bych tě nechal jen tak umřít? Navíc jsi zrušila celou rodinnou kletbu! Teď už nebude Senusret nikoho zabíjet!!!" "No, myslím, že si potřebuje Justine odpočinout, a vy taky, hoši, takže všichni alou na kutě!" vyhodil všechny Bobby. Justine zůstala v místnosti sama... sama se svými vzpomínkami... "Zůstanu vedle v místnosti, lehnu si na gauč, kdyby něco potřebovala..." řekl Bobbymu Dean. "Jasně, chlapče. Sam se postará o toho prcka. Myslím, že si ti dva docela padli do noty." "Jo..." uchechtl se Dean. "Ani se nedivím. Sammy je pořád takové velké dítě!" "Já to slyšel!" ozvalo se ze schodů. "No tak já jdu..." otočil se Dean a šel..

Justine chvilku koukala do stropu. Břicho jí bolelo, ale přežije to. Najednou jí to došlo. Je tady její otec. Takže David ví, že je to jeho děda. Musí se dostat pryč od něj. Nedovolí, aby měl na něj nějaký vliv. Věděla uvnitř sebe sice, že jí a synovi vlastně zachrnánil život, ale i tak - prostě nemohla s ním být v jedné místnosti. Ještě chvilku nad tím přemýšlela - mimovolně se jí zavřely oči. A znovu ho viděla - před očima měla výraz Thomase, když umíral - najednou se scéna změnila a viděla sama sebe, jak do něj vráží dýku. Otevřela rychle oči - dýchala přerývavě a z čelal jí tekl pot. Musí utéct -musí odtud pryč -musí pryč od Davida - zabila mu jeho otce - dvakrát - jak se mu má teď podívat do očí.....Vstala, neskutečně jí bodná rána bolela - ale musela pryč -přemohla to. Dobelhala se ke dveřím a otevřela je. Co ovšem netušila, že ve vedlejší místnosti je Dean a že se jí tak útěk nepodaří. Jakmile Dean uviděl ve dveřích Jus - byl u ní. "Co to sakra děláš - měla bys ležet." "Musím pryč. Nech mě." "Jus, vždyť ty úplně hoříš!!!" "Deane... nech mě! Nechci, aby kvůli mě ještě někdo trpěl! Davidovi jsem zabila otce... dvakrát!!! Co jsem to za matku???!!!" "A to ho raději necháš s Richardem? Aby z něj udělal dalšího lovce?!" Justine nevěděla, co dělat. Z očí jí tekly slzy jak hrachy. Celá se rozklepala... "Pojď! Půjdem si lehnout!" A pomohl Justine do postele. "Deane... můžeš tu na chvíli se mnou zůstat? Nechci tu být sama..." Dean se na ní ustaraně díval... "Jo, jasně..." Hladil jí po vlasech, dokud neusnula... Ráno se probudil značně nevyspaný, a tudíž i bez nálady. Zato Sam s Davídkem byli naprosto v pohodě. "Sam říká, že prý mě naučí šachy! Ty je prý neumíš!" Dean se na bratra naštvaně podíval... "To ho máš co učit!!!" Sam se jen nevinně zasmál... "Co?!" "Můžu za maminkou?" "Jasně! Jen běž! Ale ještě spinká..." řekl Dean, ale to už byl David pryč... Do místnosti vešel Richard... "Jak je jí?" "Jo, snad bude v pořádku..." "Tak to, abych zase šel..." řekl Richard a byl na odchodu... "Počkej! To chceš jako jen tak odejít? Je to tvoje dcera!" Richard se na Deana naštvaně podíval... "Jo! Je to moje dcera! Ale mám svou práci! Není středem celého světa! A to, že zabila Senusreta neznamená, že na vše zapomenu!" "Málem tam umřela, když zachraňovala vaší rodinu." Dean začal zvyšovat hlas. "Věděl jsem, že to zvládne a jsem rád, že je pořádku. Jsou věci, do kterých ty nevidíš, tak mi uhni. Odcházím." Richard odstrčil Deana. "Jsi pěknej panchart, víš to. Ona není v pohodě - to určitě ne. Nevím, co mezi váma je, ale..." Richard ho přerušil " ale taky ti do toho nic není." Najednou se ve dveřích objevila Jus s nahněvaným výrazem. "Chcete tu štěkat. Tak fajn, v tom případě odcházím já.
Bobby se už ale vážně naštval... "A mám toho dost. Všichni do obýváku! Hned!!!" Všichni se tedy otočili a šli zpět. "Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?! Justine je zraněná a potřebuje se pořádně doléčit. A ty jí to, Richarde, vážně neulehčuješ!" Richard se jen nasupeně díval do země. "Chápu, že na ní můžeš být naštvaný že odešla a žila si svým vlastním životem... i když počkat... to vlastně taky nechápu!!! Co ti tolik vadí? Je normální, že chce svůj vlastní život!" Richard vyskočil z křesla... "Jo? Možná to je normální, ale ne v lovecké rodině! Všechny kolem sebe ohrozila a ohrožuje je dále! Podívej se na toho kluka! Vždyť ho už málem zabila!!! A co ty mi máš vůbec co poroučet?! Padám odtud!!!" Sebral se a ostatní jen slyšeli prásknutí dveřmi... "No... tak to bychom měli!" konstatovala Justine. "Pokud mě omluvíte, jdu teď za Davídkem, sbalíme se a taky odjedem. Už jsem docela v pořádku a léčit se můžu i doma." Zvedla se a šla. "Tak to bylo příjemné rodinné posezení..." dodal Sam. "Co budeme dělat?" "Co by..." řekl Dean. "Je to jejich život. My máme svých problémů dost." Za hodinu už byla Justine sbalená. Dean jí i Davídka naložil do auta a oba vezl zpět domů...

„Justine, vím že s lovením už nechceš mít nic společného“ Dean pronesl u dveří vedoucích do bytu Justine „ale kdyby náhodou – číslo na mě máš.“ „Deane, táta měl pravdu, ať udělám, co udělám, vždycky tím někoho ohrozím – odstěhuju se, zkusím to někde jinde. Nechci mít prostě se svým starým životem už vůbec nic společné. Je mi jasné, že když budete chtít, tak mě najdete – nejste zase tak marní lovci,jak jsem si myslela, ale nehledejte mě. Ztráta Thomase mě málem zabila a představa, že by se ještě jednou stalo něco Davidovi….“ „Já to chápu – jenom, nejde se tohoto života jenom tak vzdát, myslel jsem si, že jsi to pochopila.“ „Pochopila, ale i tak to chci zkusit.“ „A co táta a Jo a Ellen.“ Dean se snažil jak mohl, aby Jus jenom tak neodjela. „Táta – nechci ho vidět a nechci, aby zasahoval do života mého syna. Jo a Ellen – neřekla jsem, že přestanu brát telefony – jenom chci, abych měla v životě klid, aspoň do doby,než David bude větší.“ Mezi oběma vzniklo tíživé ticho, které prolomil David „mami, proč nejde strejda dál.“ Jus se podívala do očí lovce. Věděla, co v nich najde, i ona to cítila, ale nahlas řekla. „Strejda spěchá, uvidíme se s ním jindy.“ David odešel. „Jus takto to nemusí být.“ „Jednomu muži jsem už život zkazila, nemůžu dopustit, aby se to opakovalo.“ „To budeš celý život sama – nestálo by za to, začít si užívat.“ „Deane, pořád miluju Thomase.“ „Dobře, chápu. Měj se a kdyby něco…“ „Já vím Deane, budu si to pamatovat.“ Dean už se ale neotočil. Jus zabouchla dveře. Vnitřně se klepala. Bude schopna vzdát se opravdu všeho? Koukla se na Davida – usmál se na ní. Udělá vše, co bude v jejich silách, aby byl její syn v pořádku……a na tom záleží.

Za sebe bych také chtěla poděkovat všem, co tuto naší společnou povídku s nemix četli. Byly to krásné časy strávené nad vymýšlením tohoto příběhu. Zvlášť když nevíte, co druhý napíše a vy na to budete muset nějakým způsobem zareagovat Myslím, že můžu říci i za nemix, že jsme se u toho skvěle bavily!!! A i když mám teď trochu depku, že příběh končí a ne zrovna happyendem, tak v našich tvůrčích hlavinkách se již MOŽNÁ rodí další příběh, tak uvidíme Ještě jednou moc děkujeme za podporu!!!

Krásný, dojemný konec, moc se mi to líbilo. Pro Jus je nyní přednější její syn. Dean se jí ani moc nevnucoval, jen jí prostě nabídnul přátelství, chápal to a neurazil se, že ho odmítla. Snad někdy v příští povídce .......

No teda....na můj vkus jste to ustřihly mooooc rychle , ale šalamounsky jste si nechaly možnost někdy pokračovat
Jinak povídka měla dobrý konec, zloduch zabit, všichni zdraví a živí a že se pan otec zachoval jako nějaký všivák...no, však každý jsme nějakej, že? ... a Dean dostal košem
To nejlepší na konec, co si budeme povídat - tak nějak prostě nemám ráda představu, že by měl Dean nějaký vztah, ani nevím proč ...

Ovšem zajímavé bylo, že to vzal tak v klidu

Tak co, neplánujete sequel?
Mně se to líbilo a nějaký ten dodatek by to chtělo. Pěkně prosím, smutně koukám...

holky - všem vám moc děkujeme za komentáře - máme z nich radost

a teď k věci - původně jsme to chtěly opravdu takto ukončit, ale i já si myslím, že Jus má toho ještě co říct a já osobně jí mám jako hrdinku moc ráda a tak
takže po dlouhé domluvě jsme se s Bohdy dohodly, že vymyslíme nějaké volné pokračování - neříkám, že další příběh Jus a bratrů W. bude tady brzy - ale bude - slibuju (teď nám to bohužel moc nevychází z časových důvodů)

tak doufám, že tímto aspoň někomu uděláme radost - a ještě jednou díky za komentáře .....

I já se přidávám do řady k těm, co jsou pro volné pokračování této povídky.

Prosím povídku k postavě o Ruby! I když tohle není špatný!

milujem tu poviedkuuuuuu baby, super ste ju napisali!!!!skoda, ze uz je koniec

Ettie: Určitě mluvím i za Nemix, když řeknu, že jsme obě moc rády, že se ti povídka tak líbí Já osobně tu povídku taky miluju, výborně se mi psala a za to patří velký dík mé sparing partnerce A kdo ví... možná časem zase něco přihodíme

Ettie: moc děkuji za pochvalu celkem mě překvapilo, že to ještě někdo čte a ano, o pokračování s Bohdy mluvíme dost často, takže se další části možná dočkáš dřív, než bys řekla

Hezká oddychová povídka (ve které se nikdo nesnaží zabít čtenáře ), z klidnějších dob, kdy se kluci mohli ještě bez obav stavit u přátel. Takže holky díky.