Tenká hranice... 1/7 - 7/7

FooFighterkaSN: Neděkuj a neboj, zase časem něco přihodím.

Terrik: Mě zase dostal Tvůj avatar, já pořád - proč mi ten Dean nesedí a ejhle, ona to půlka z Kobliha.

Nemix: To bych neudělala, znáš mě, já brblu, ale nakonec zkousnu snad všechno.
Vymýšlet moc nemusím, jen si v hlavě ladím detaily.

janča: Nechej se překvapit.

Polgara: Tentokrát nehodlám nikoho zabít, takže asi bude zachráněn? Koblížek, ten se musí pořádně potrápit. A Bobek? Takové menší srovnání s tím, co nám Castiel pověděl v posledním díle.

bohdy: Aby to chudáka Deana nepřešlo.

Všem děkuji za komentáře, povzbuzení atd., jsem ráda, že se líbí. Pokráčko zase bude, o to se nemusíte bát, na ff nehodlám zanevřít.

Část III.
Miliony nejistot a nevinností
PG-13

„Dean říkal, že se vrátí zítra ráno, přespí cestou někde v motelu, přesně tak, jak to dělá vždycky“ zaváhal Sam. „Neměl bys mu zavolat?“ namítl Bobby, cítil, že je to to nejlepší, co by v tuto chvíli mohli udělat.

Sam zalovil v kapse džínů, vytáhl mobil a vytočil Deanovo číslo. Nechal ho zvonit celkem dlouho, ale zdálo se, že Dean telefon nezvedne. Celou dobu Castiel zarytě hleděl do zašlého vzorku koberce před sebou a pohupoval se ze strany na stranu.

Bobby si odkašlal. „Není to poprvé, co ignoruje zvonění“ prohodil, snad jen aby odlehčil situaci. Samovi se nahrnula krev do tváří a roztržitě si prohrábl vlasy. „Kam jel na toho vlkodlaka?“ rozhodl se situaci řešit hned.

Proč vlastně věřil všemu, co mu Castiel řekl? Nikdy s ním neměl ten vztah, který měli anděl s Deanem a přece mu bezmezně věřil. Najednou si připadal hloupě. Co když měl Castiel jen halucinace, co když…

„U Ďábelského jezera, Severní Dakota“ Bobby mu vrátil zbraň, sundal si čapku a bezděky se poškrábal v rozčepýřených a notně zamaštěných vlasech. „Jedu za ním, přesnější adresu nemáš?“ optal se Sam a zasunul si pistoli zpátky za opasek kalhot. „Počkej, to mě tady necháš tohle nepřítomné děcko s křídlama?“ snažil se o jistou intervenci Bobby. Sam si hlasitě oddechl a zadíval se na Bobbyho tak vyčítavě, že nebylo třeba slov, Bobby zmlkl a uhnul pohledem kamsi ke stropu. „Z lovce chůvou, jsem se měl usadit dřív a rovnou s Marcy. Ta aspoň uměla koláče.“

„Kvůli němu se nemusíš koupat ani holit,“ uštípl se na něj Sam a už sbíhal schody.

~ ~ ~

„Tak tohle je sám Dean Winchester,“ ozval se celkem příjemný dámský hlas. „Osobně a v plné síle.“ Neodpustil si uštěpačnou odpověď Dean, než stihl přidat další, do zorného pole se mu ladným krokem vloudila sličná bruneta v sukňovém kostýmku krvavé barvy. Následovaná oním ulíznutým gentlemanem v naleštěných polobotkách, který na Deanovy brunetku oceňující pohledy očima vracel vražedné blesky. Zbytek společnosti tvořila skupina tří osrstěných vlkodlaků. Jedním z nich byl i onen Deanův uchvatitel.

Dáma si ho chvíli prohlížela. „Proč je asi takový červ jako ty, tak cenným artiklem?“ prohodila řečnickým stylem a stále si ho prohlížela. Společník v obleku už chtěl něco namítnout, ale ona ho zastavila jediným mávnutím rukou. „Pověz mi, co je na tobě tak zajímavého? Tak vzácného?“ s těmi slovy k němu pomalu došla a v bezpečné vzdálenosti si k němu přiklekla, aby mu mohla hledět přímo do očí.

„Kouzlo osobnosti číčo“ ušklíbl se po svém stylu Dean. „Jsem prostě neodolatejnej a všichni se na mě lepí jak vosy na bonbón.“ Brunetka přešla jeho poznámky bez většího zájmu, přisunula se k němu blíž a dlouhým, rudě nalakovaným nehtem mu pomalu přejela po tváři. „Sám na kolenou a stále vzpurný.“ Zašeptala a lascivně mu přejela po uchu jazykem.

Muž v obleku si odkašlal, pomalu ztrácel trpělivost. „Musíš si s ním hrát zrovna teď?“ neudržel se a s vyčítavým pohledem se na ně díval.

„Hm…“ broukla Deanovi do ucha tak, až ho zalechtalo v podbřišku. Po očku sledoval, jak se jí na klečícím koleni spouští oko od punčochy. „Myslím, že tady ženuška bude potřebovat další příspěvek na obleček, obojek a kratší vodítko. Je mi líto dámo, nejste můj typ.“ A výsměšně našpulil rty k polibku, ke kterému nemělo dojít.

Ať čekal cokoliv, dáma se rychle zvedla a cestou odkopla placatý kus něčeho, co dřív bylo pečivem. „Tímhle ho krmit, tak dlouho nevydrží.“ Vrhla na společníka opravdu vzteklý pohled, otočila se zpátky na Deana a laškovně si skousla spodní ret. „Koukejte se o něj starat pořádně,“ pravila panovačně a Dean náhle pocítil nezměrnou touhu po její blízkosti. Místo, kde se ho dotkla nehtem ho příjemně hřálo a celkově mu přestala být zima. Dokonce mu začalo být nepatrně teplo, svaly se přestaly třást ve snaze získat alespoň trochu tepla a najednou se cítil – fajn.

~ ~ ~

Bobby váhal, v ruce podél těla stále třímal brokovnici plnou soli. Když za Samem bouchly dveře, vrátil se pohledem ke Castielovi.

Ten tu stále seděl na posteli a nepřítomně hleděl do země, jakoby zkoumal každé vlákno koberce, které z něj čnělo. Zdání velmi často klame, fyzicky tu byl, psychicky se vznášel ve svých myšlenkách. Jako obvykle přestal vnímat své okolí, stále viděl Deana, svého Deana, toho, kterého dobrovolně vytáhl z muk pekelných.

~ ~ ~

„Doufám, že sis to pořádně rozmyslel. Brachu, ty víš, že stojím za tebou, ve všem, co děláš, ale tohle? Nemyslíš, že je to trochu silný kafe?“ Baltazar stál vedle něj ve své rozšafně rozhalené košili se sklenicí Portského v ruce. „Chvíli cítit je jedna věc, ale utápět se v té nicotnosti po celý zbytek existence, ne, že bych ti do toho chtěl nějak kecat mon petit ami…“

Než stihl dokončit myšlenku, Castiel ho náhle utnul. „Nežádal jsem tě o radu, ani o pochopení.“ Zpříma se mu zadíval do očí, „žiju už příliš dlouho na to, abych ztrácel čas.“ Sám se zarazil, když si uvědomil význam vlastních slov. Oblízl si rty a sklopil pohled stranou.

Při jeho slovech Baltazar otočil celou sklenici do hrdla a s povzdechem se zadíval na oblohu nad nimi. „Rád bych to pochopil, ani nevíš jak.“

~ ~ ~

Přemýšlel nad svým životem, nad ostatními anděly, nad Rachel, ale všechny myšlenky nakonec vždy skončily v jednom bodě – zrada. Ten palčivý pocit, na který si stále nemohl zvyknout a přidávaly se další a další. Jediná věc, na kterou se mu podařilo opět upnout myšlenky byl Dean. Něco se mu stalo, stále žhnoucí milost mu nakazovala jednat.

Bleskurychle se postavil na nohy, přiskočil k Bobbymu a vytrhl mu zbraň z rukou. Bobby překvapeně hekl a ustoupil krok vzad. „Hlavně klid…“ řekl nahlas, ale spíš než na Castiela, to myslel přímo na sebe. Dřív, než stihl jakkoliv pokračovat nebo snad plně zhodnotit nastalou situaci, pažba brokovnice ho tvrdě zasáhla do spánku.

Bobby se bezvládně sesul na koberec a na spánku se mu objevila slabá červená stružka. Castiel nad ním chvíli stál a snažil se popadnou dech. Tisknuvši si dlaň na krvácející hruď nasucho polknul. „Omlouvám se“ s těmi slovy se náhle ztichlou místností ozval obvyklý tlukot křídel a Castiel zmizel, zanechaje Bobbyho jeho osudu.

~ ~ ~

„Zatraceně“ poškrábal se Sam na hlavě, „klíče.“ Naštvaně bouchl starého Mustanga do matně modré střechy, otočil se na podpatku a poklusem se rozběhl zpátky do domu. Mezi stohy knih našmátral starožitný popelník s hromadou klíčů. „Bobby, který jsou od toho Mustanga vedle tvé Chevelly.“ Dál si prohlížel každý svazek zvlášť, „nechci tam potrhat dráty,“ dodal jakoby omluvně a zadíval se ke schodům. „Bobby?“ s podezřením v hlase vytáhl zbraň a bez váhání vyběhl do patra.

Stačil mu jediný pohled. „Bobby“ klesl na kolena a nahmatal mu pulz na krku. „Hajzl jeden lítací.“ Odpověděl mu Bobby a odstrčil mu ruku. „Jedeme za Deanem, musíme ho varovat.“ Pomalu se otočil na bok, že se postaví, ale nohy měl jako z gumy.

„Co se stalo?“ otázal se Sam s citelnou obavou v hlase. „Co asi?“ štěkl naň Bobby. „Blízký setkání s andělem.“ Dál se Sam nevyptával, pomohl Bobbymu na nohy a během půl hodiny už byli oba připravení vyrazit za Deanem.

~ ~ ~

Hodina za hodinou ubíhaly a Dean cítil, že mu dřevění ruce. Věznitelé jak přišli, tak i odešli a nechali ho zase o samotě. Jediným další zpestřením byl onen vlkodlak. S jasnou nechutí mu přišel předhodit balený sáček White Castle s velkým burgerem, bohatou porcí hranolek a půllitrem překapávané kávy. „Grand restaurant pana Septima, jen co je pravda,“ odfrkl si „a jíst to mám asi jak?“

Vlkodlak se na chvíli zarazil, podrbal si kožich na boku a vypadalo to, že snad přemýšlí. Nerozhodně přešlapoval z tlapy na tlapu, až se nakonec sehnul a jako kouzlem uvolnil Deanovi levou ruku. Stejně rychle se však i odsunul mimo Deanův dosah a rozčíleně zavrčel. Jakoby po prvním rozhovoru ztratil veškerou chuť ke konverzaci.

Náhle uvolněný krevní oběh způsobil, že se Deanova ruka bolestivě probudila k životu. Byla oteklá a na zápěstí se mu rýsovala zřetelná tmavá modřina. „Máš smůlu, pořád tu vražednou hnátu mám,“ zasyčel na jeho adresu Dean, „aspoň tu jednu.“ Přemýšlel, jak by si ji promnul, bolela ho celá, od kloubu v rameni až po konečky stále ztuhlých prstů.

Než se vrátil pohledem zpátky na vlkodlaka, byl na jeho místě pouze kbelík a dokem se opět rozprostřelo jen šplouchání vody, vln narážejících do trámoví okolo stojících mol.

Po pár minutách už se ruka přestala tak palčivě hlásit o pozornost a tak se Deanův zájem stočil k poutům. Když zjistil, že matně se lesknoucí kov pokrývají neznámé runy a symboly, „kurva“, musel si ulevit a naštvaně se natáhl po pytlíku s jídlem.

~ ~ ~

Castiel ležel na boku a snažil se dýchat tak, aby ho rána nebolela ještě víc. Ano, létat mohl, ale zranění ho značně omezovalo, navíc cítil, jak se i takové malé ztráty rudé tekutiny dotýkají životnosti jeho schránky. Nemohl tam být dřív, s příšerným pocitem sebenicotnosti si to uvědomoval. Kdyby věděl, co je to pláč, mohl by sám konstatovat, že mu z očí tečou slzy.

V dalším návalu bolesti sevřel trs trávy do dlaně a cítil, jak jednotlivé listy opouští stébla. Listy se však nevzdávaly tak snadno, svými okraji se mu zařezávaly do dlaní. Bolest, začal se s tímto pocitem ztotožňovat, brát ji jako součást svého já. V bezmezné agónii zarýval i prsty do hlíny. Slunce již dávno zapadlo a Castiel se svíjel na palouku uprostřed pustiny a do stříbrné tváře měsíce směřovaly jeho modlitby.

Ale Bůh, jeho Bůh, jakoby vůbec nebyl, neexistoval, ignoroval jeho prosby, jeho pláč. Při okrajích palouku se srocovaly laně a tiše sledovaly marný boj anděla, který přecenil své síly a teď za to trpěl. V mdlém světle se občas objevila silueta křídel, Castielovy chlouby. Chtěl - tak moc chtěl letět. Z pokroucených a polámaných per ukapávali drobné kapky, drobounké slzy jeho milosti, které se kolem něj perlily jako tisíce svítících slz.

Odpovědí mu bylo hluboké zahřmění kdesi v dáli. Laně se rozutekly zpátky do temnot hlubokého lesa a ponechaly jej jeho bolu na pospas. Vstřícnou tvář měsíce zakryla oblaka a vzduch naplnilo jemné šumění kapek. Nebe plakalo a pokrylo svého bývalého bratra svým vlhkým a studeným hávem.

Castiel se z posledních sil přetočil na záda a hleděl přímo do nebe. Kapky ho bodaly do tváří, cítil, jak se mu na kůži každá z nich rozpoltí na desítky dalších, menších, které se rozutečou do okolí. Mísily se s krví i slzami, až Castiel zavřel oči a do šumění deště se ozvalo jen jediné slovo, sloupek písmen, který by ani neměl mít význam – „Deane…“

~ ~ ~

TBC

Pozn. autora mon petit ami – frc. můj (malý) příteli.

Část II. Miliony obav a ztrát PG-13 <------> Část IV. Miliony slz a lží PG-13

Ja som vazne zvedava ako toto skonci.... ....len tak dalej!!!!

teda Panthero - toto je fakt dobrý - jsem to přečetla zase jedním dechem a náruživě se dožaduji další části
tak šup šup - jsem napnutá jak kšandy......

Panthera: To si ho jako chtějí vykrmit a pak někam nebo někomu předhodit? Také mě tvoje povídka strašně napíná. Pokračuj, prosím.

Jsem fakt zvědavá, o co s tím Deanem jde!!! A co to bylo s tím Bobbym?! Chudáček...

Ale to nééééééééééééééééé.....já to takto nechci
Že mu to ale dáváš sežrat, vypadá to, že Tě poslední události nějak vytočily

No a Dean - tak ten je přesně takový, jaký má být...černý humor a navrch ta jeho nevymáchaná huba .... teď by mě opravdu zajímalo, co to je za tu onu ženštinu, co ho tam tak otlápkávala a div ho neoslintala...že by si ho připravovala pro sebe???

Tak se nenech moc přemlouvat a dej sem další nášup

PS: " Hajzl jeden lítací." - tak to mě fakt zlomilo

Část. IV
Miliony slz a lží
PG-13

Bobbyho Chevella ukrajovala míli za mílí, jak nejrychleji mohla, Bobby takřka nesundal nohu z plynového pedálu. Celou cestu bylo uvnitř hrobové ticho. Sam roztržitě těkal očima po okolní krajině a neustále si mnul čelo. Z toho všeho dosavadního ponocování se mu zavíraly oči, ale za každou cenu se snažil zůstat vzhůru.

„Nezastavíme na kafe?“ zeptal se rovnou Bobby ve chvíli, kdy se Sam už po několikáté praštil hlavou o okýnko, aby se náhle probral ze spánku, který ho neustále přepadal. Vypsané papíry i otcův deník se válely po podlaze. Sam si povzdechl, věnoval mu útrpný pohled a přikývl.

Naléval do sebe již třetí espreso a cítil, jak mu unavené tělo povzbuzuje kofein. „Tak můžem vyrazit? Už je to jen hodina cesty.“ Bobby do sebe vyklopil půlku nealkoholického piva a utřel si vousy do hřbetu ruky. Snažil se rozvzpomenout, který motel Deanovi doporučil k přespání a bezděky si prsty kroužil kolem náplasti na spánku.

„Můžeme, jak ho vůbec najdeme?“ Sam odložil vypitý šálek, pod talířek vložil bankovku a pohledem poděkoval postarší servírce.

„U Davise,“ Bobby si s jistým zadostiučiněním poupravil kšiltovku a zaklel si pod vousy ve chvíli, kdy si nechtěně rýpl do rány pod náplastí.

~ ~ ~

Baltazar seděl na pařezu poblíž palouku a s rukama po bradou si Castiela zamyšleně prohlížel. Po tom všem, by s ním už neměl mluvit. Sílící déšť mu nevadil, netýkal se ho, kapky se mu vyhýbaly, jako každému andělu. Byly věci, které jednoduše nechápal, ať už nechtěl nebo po celé myriády nemohl.

Bedlivě sledoval světélkující pramínky postupně se vsakující do země. Z pyšně k nebi čnějících křídel zůstaly jen torza, pouhé pahýly, jakoby by byla namalovaná a déšť z nich krok za krokem smýval barvu. Baltazar nic zvláštního necítil, jen z oka jeho schránky ukápla slza, pouhá reakce původního majitele těla – možná.

Snad ze starého přátelství a známosti, po hodině přemítání se anděl zvedl a pozvolným krokem došel až k třesoucí se hromádce, co kdys bývala na jeho úrovni. V ruce se mu objevil stříbřitě lesknoucí nůž. V tom se Castielova víčka zachvěla a Baltazarovy oči se setkaly s odezvou. Ruka se zbraní zůstala natažená, „prosím…“, zašeptal z posledních sil Castiel.

V tom se v Baltazarovi něco zlomilo, přátelství svádělo neutuchající boj se samotnou milostí, jeho výsledek zvrátil náznak lidskosti jeho nynějšího těla. Mrknutím oka byla zbraň pryč, Baltazar chytil bývalého bratra za rameno a oba zmizeli v tlukotu silných křídel.

~ ~ ~

Když dojeli k Ďáblovu jezeru, bylo už dávno po půlnoci. Najít motel U Davise nebyl až takový problém, prakticky ho měli přímo u cesty. Když se na recepci vyptávali, nepříliš vstřícný majitel, pupkatý padesátník s širokou pleší, jim za menší úplatu potvrdil, že tam někdo v kožené bundě a černým autem předevčírem byl. Za další dvacetidolarovku dostali i pokoj hned vedle.

Kofeinem probraný Sam se dal ihned do práce. Zatímco Bobby hlídal, Sam se vloupal do pokoje, který byl zjevně Deanův. Zatažené závěsy a všudypřítomný nepořádek toho byl jasným důkazem. Na stolku, po posteli i po zemi se povalovala spousta papírů s poznámkami. „A teď hledej, musel někam jet, Impala nikde na parkovišti není,“ nahlásil mu Bobby hned, jak vešel do pokoje. Nenápadně za sebou zavřel dveře a zkontroloval, zda závěsy dostatečně kryjí světlo. Což bylo svým způsobem zbytečné, majitel byl tak očarovaný pornografickým obsahem televize, že by to tu mohli i podpálit a bylo by mu to jedno.

Po pár minutách se Bobby jen tak sehnul a z hromady papírů vytáhl noviny se zakroužkovaným článkem. Podivné okolnosti úmrtí místního rybáře stále obestřeny tajemstvím, hlásal tučný titulek. „Woodland Megastore“, s těmi slovy hodil noviny Samovi, který se stále přehraboval v poznámkách na stole.

„Smrt Alberta Stockmana, místního rybáře, jehož tělo bylo nalezeno v garážích Woodlandského obchodního centra je stále v řešení místního policejního oddělení. Jak nám potvrdil zástupce šerifa, pan Milestone, tělo bylo nalezeno v brzkých ranních hodinách v podzemních garážích. Tělo neslo známky zápasu a chybělo mu srdce. Policie stále vyvrací domněnky, že se jedná o sériového vraha, i když tomu nasvědčuje vícero důkazů. Bez srdce byla nalezena už dvě těla…“ dál už Sam nečetl a podíval se na Bobbyho, který nervózně poklepával nohou. „Asi nevíš, kde ten obchoďák je?“ zeptal se ze setrvačnosti, sbalil noviny do bundy a rozběhl se ke dveřím. „Zeptáme se na recepci,“ prohodil přes rameno a vyběhl ven.

Vzduch se dmul vlhkostí, která se nešířila jen od jezera a první kapky dopadaly k zemi. Bouřka přicházela i sem do města.

~ ~ ~

Další studená noc. Dean si mnul pravou ruku, opět mu byla zima a styděl se za to, že musel využít služby kbelíku. Burger ho sice zasytil, ale teď už jen doufal, že ho přátelé zachrání. Neznámé symboly, kterým se po jídle věnoval dobré dvě hodiny nebyly podobné žádným, se kterými se v životě setkal, to ho dohánělo k šílenství a pocitu bezmoci.

„Tady jsi,“ Dean se lekl, když se zezadu ozval ten známý ženský hlas. Než se vzmohl na odpověď, zarývala se do něj dvojice tmavě hnědých očí. „Není na návštěvu trochu…“ démon, proběhlo mu hlavou a slova se mu zadrhla v hrdle. Na rtech ucítil jemný a zároveň rázný tlak prstu. „Ale pššš, svědky snad není třeba“ šeptla a nepřestávala ho probodávat pohledem.

„Nejste můj typ, dámo, už jsem…“ větu dokončilo jen syknutí, které Dean nezvládl zadržet, když mu přes bradavku přejela teplou dlaní. „Jsem i nejsem.“ Špitla mu do ucha s úsměškem. „Až posloužíš svému účelu, pak si tě možná nechám.“ Ruka sjela ještě níž a zastavila se v rozkroku až Deana pokryla husí kůže. Příjemný tlak prstu na ústech nahradily vlhké rty a Deanovy se před očima roztančily hvězdičky.

Tělem se mu rozšířilo ono příjemné teplo, jako když se ho dotkla poprvé. Levou rukou ji přidržel vzadu za krkem, jeho tělo jednalo za něj. Posunul se blíž k ní, ztratíce veškeré zábrany si ji chtěl přitisknout k sobě. V tom se bruneta vymanila z jeho sevření, s úsměvem se odtáhla a couvla mimo jeho dosah. „Kdo je čí typ teď?“ pravila tiše melodickým hlasem. Dean jen zalapal po dechu, najednou chtěl být s ní, strhat z ní ty rudé šaty a zmocnit se jí jako dravec laně.

S hladovým pohledem a pokrytý vlastním potem se k ní chtěl vrhnout, ale řetízek na pravé ruce byl příliš krátký. Vztekle se sebou zacloumal, bezmocný jako pes u boudy.

„Myslím, že si tě nechám určitě.“ Vyzývavě si olízla horní ret. „My sukuby jsme celkem osamocené.“ Kdyby byl Dean pes, zcela jistě by mu z koutků úst ukapávaly sliny. „Dokončíme to později,“ jistá si svým vítězstvím se otočila a rozšafným krokem zmizela ve tmě.

Dean za ní hleděl a se smutným povzdechem se doplazil zpátky ke sloupu. Stočil se do klubíčka a zmocnila se ho horečka.

~ ~ ~

Když vjeli do garáží, oba okamžitě zaregistrovali Impalu, nenápadně zaparkovanou v rohu. „Jsme tady správně.“ Ohlásil téměř zbytečně Sam, zkontroloval zásobník a odhodlaně vystoupil.

„To bych si nevšiml.“ Zabručel si Bobby do vousů, zabouchl dveře Chevelly a zkusmo zkusil otevřít Impalu. Byla odemčená. „Někde tady je, buď ve střehu.“ Bobby okamžitě natáhl závěr a kryjíc Samovi záda se vydali prohledávat parkoviště.

Ani po hodině však nic nenašli, kromě znetvořeného těla dívky a pár chlupů nikde nic. „Dean by ji nenechal jen tak nezamknutou.“ Prohlásil sebejistě Sam a s povzdechem si prohrábl vlasy. „Rozdělíme se?“ navrhl Bobby, „vlkodlak tady zjevně taky není, jinak už by na nás skočil. Zkusíme to ještě jednou?“

„Beru si druhý patro.“ Odvětil mu Sam a přitáhl si límec bundy blíž ke krku. Déšť se sebou přinášel i výrazný chlad, který na aktivitě kofeinu zrovna moc nepřidával. Bobby jen přikývl a poklusem to vzal do prvního.

Když se později sešli u aut, byli oba bezradní. „Nikde nic, vsadil bych se, že ho unesl ten okřídlenej hajzl.“ Odplivl si Bobby naštvaně. „Snad ne“ zadoufal Sam a unaveně se opřel o Impalu. Pak pro jistotu zkontroloval kufr, kde chyběla jen krabička stříbrných nábojů a zadíval se na řady aut, „kde chlape seš.“

~ ~ ~

Déšť rytmicky bubnoval do plechové střechy a Deana to krom jiného přivádělo k šílenství, jektaje zuby se třásl po celém těle, když se přímo před ním objevily dvě postavy. Tu jednu mlhavým pohledem poznával, béžový baloňák, toho už někde viděl, ale jeho mozek nebyl schopen identifikovat jméno. Zakňučel něco nesmyslného a přisunul se blíž ke sloupu, jen co mu to pouta dovolila.

Castiel těžce oddechoval, byl však suchý. „Děkuju…“ zadíval se naposledy na Baltazara, věděl, že nikoho ze své rodiny už nikdy neuvidí.

„Hodně štěstí.“ Odpověděl mu starý přítel a pokusil se o úsměv. „Drž se od nás dál, však víš proč, zameť si po sobě, co sis nadrobil“ dodal ještě předtím, než zmizel.

Castiel zůstal stát, ač byl stále slabý, díky Baltazarovi byl schopen zase omezeně fungovat, alespoň v rámci lidských možností. Beze slova se rozběhl za Deanem a poklekl vedle něj. Když se jej dotkl, zbytky jeho milosti, které v něm ještě zůstaly ucítily přítomnost něčeho, co by tam být nemělo.

Dean se při doteku otočil a snažil se odtáhnout. „Deane?“ optal se tiše Castiel a nechtíc mu stiskl rameno víc, než bylo zdrávo.

„To bych nedělala.“ Rudě oděná sukuba se nad nimi tyčila jako matka moudrosti. „Vítej, je čas na splátku.“ Ušklíbla se na Castiela. „Achájo…“ vydechl Castiel překvapeně. „Já svoji část dohody plním,“ rozhodl se ihned pro protiútok.

Trojici v kruhu neslyšně obstoupila skupina vlkodlaků v čele s gentlemanem v saku. Všichni měli na tvářích stejnou masku pohrdání a vítězství.

„Dohoda nebyla naplněna, pokud já vím.“ Pravila mu klidně Achája a složila si ruce na prsou. „Požadované duše jsi dostala a Raphael je pořád silný.“ Nenechal se vyvést z míry Castiel, ač byl zesláblý, stále se mu s ní dařilo mluvit pevně a rozhodně. „Baltazar je stále příliš slabý, aby ho mohl porazit.“

„Já vím drahoušku.“ Zdvihla obočí Achája. Ještě potřebuje tu poslední duši. Castiel se na ni překvapeně podíval a zalapal po dechu. „Kterou?“ hlesl opatrně. Achája se zamyslela, popošla pár kroků kolem sloupu a ignorujíc jeho otázku, pokračovala „A jakpak se ti daří? Jaké to je, být nicotnou, bezcennou hrstkou prachu na matičce zemi?“ Na důrazu poslední věty si dala hodně záležet.

Castiel jen suše polkl, zadíval se do země a pak na Deana. „To není důležité. Koho ještě chceš?“ zeptal se rovnou i přesto, že se obával té nejhorší možné odpovědi.

Achája si promnula bradu a vědoma si svého malého vítězství mu věnovala falešný úsměv. „Tvoji duši…“ její slova rezonovala do bubnujících kapek deště a hromu jako by nastal den posledního soudu.

~ ~ ~

TBC


Část III. Miliony nejistot a nevinností PG-13 <------> Část V. Miliony pravd i křivd PG-13

Moc krásné, je skvělé že si zapojila a Balthazara... jen hezky pokračuj je to skvělé

Panthera: Je to fakt strašně napínavé. A co bude, až Achája získá tu poslední duši? Asi něco hóóódně strašného.

Case nééé!!! Musíš ho zachránit!!!

Ale no tááááááák .... Damn, vždyť jsi říkala, že neumře, tak co to má znamenat?????

Tak už ať je zachráněný a hlavně v plné síle, takto ho vidět, to nééééééé

Část. V
Miliony pravd i křivd
PG-13

Z rozmýšlení je vytrhl náhlý závan větru. „Zdravím,“ ozval se s lehkovážností sobě vlastní Baltazar. „Mám takový dojem, že byste rádi věděli, kde je právě Dean. A jeho starý kamarád.“ Neodpustil si významné zdvihnutí obočí na důkaz toho, že ví všechno nebo alespoň víc, než oni dva dohromady.

Když se nedočkal rychlé odpovědi, chytil Sama za rameno. „Abych se dlouho nezdržel, za zády mám víc problémů, než mi je libo,“ ohlédl se přes rameno a pokračoval. „Řekněme, že Castiel udělal, ehm, jak bych to řekl,“ váhavě se zamyslí, „jednoduše průser, říkáte to tak, ne?“ položil si sám sobě řečnickou otázku. „Jednu věc byste snad vědět měli. Zkamarádíčkoval se až moc s Achájou a ta mu to teď hodlá spočítat. Je to jasný?“

Bobby se Samem na něj hleděli, naprosto neschopni slova. „Kdo…“ Sam stačil jen otevřít pusu. „Jasně, málem bych zapomněl.“ Naznačil klepnutí do hlavy, „já z toho měl taky užitek, ale čekal jsem víc, dostat od Raphaela nakládačku není nic příjemnýho.“

„Kde je Dean?“ skočil mu do řeči Bobby.

„Někomu to myslí rychleji?“ ušklíbl se Baltazar a pustil Samovo rameno. „O co vlastně šlo?“ zeptal se váhavě Sam a mnul si paži, kterou mu Baltazar poněkud necitlivě pohmoždil.

„Něco jsem snad vynechal?“ otočil se něj nyní rozčílený Baltazar. „Opravdu jste dostali jen malé mozečky.“ Zakroutil hlavou a s povzdechem se pohledem vrátil zpátky k Bobbymu. „Duše, duše a zase duše,“ s úšklebkem se zahleděl do stropu. „Jen Castiel to poněkud nevychytal s cenou. Každopádně překladový dok 3 u východní části jezera.“ Mrkl na ně. „Málem bych zapomněl, máte rádi sukuby?“ zamával jim jako děvče loučící se s vojákem na peróně a zmizel.

~ ~ ~

„Moji duši?“ zeptal se poněkud naivně Castiel, jakoby nechtěl věřit tomu, co právě slyšel. Hlavou mu proběhla spousta myšlenek, Raphael a jeho mocenský boj, dohoda s Achájou. Kolik to chtěla duší? Tak moc ho chtěl porazit, že si ani neuvědomil cenu. Nebo si ji uvědomoval a zdála se mu přijatelná? Opravdu nechtěl být nakonec člověkem a konečně cítit tak, jako Dean?

Sukuba se arogantně usmívala, až jí koutky nervózně pocukávaly. „Co myslíš?“ Ukročila mírně vpřed, až se její nohy zdály být delší, než doopravdy byly.

Dean jakoby zaregistroval její přítomnost, slabě se otřásl, Castielova ruka mu sklouzla z ramene, Castiel to však v tu chvíli vůbec nevnímal, na okamžik pohroužený do svého světa si druhou rukou zakryl vzpomínku po Rachelině meči a nic neříkaje sjel pohledem z Deana sukubě k nohám. Zkroušeně vedle něj seděl. Takhle to mělo všechno dopadnout? Opravdu zaplatil tak málo? Jeho rodina se ho zřekla, i když se jí snažil pomoci. Ale vskutku chtěl pomoci rodině? Měl rád Deana, dřív neměl sílu si to přiznat, přál si být s ním, zůstat mu nablízku už navždy, Raphael by všechna jeho přání jednoduše pohřbil.

Naděje přece umírá poslední. Sukuba vedle něj poklekla a zadívala se mu do jeho smutných hlubokých modrých očí. „Vskutku jsem odvedla vynikající práci,“ pochválila se sama Achája. „Ale vybral sis to fešné tělo, jen co je pravda.“ Přisedla si k němu a s jistou zálibností si ho prohlížela. Dřív by si to nedovolila, ale teď? Teď byla ona ten, kdo držel opratě v ruce. Aniž by z něj spustila oči, mávla na skupinu vlkodlaků stále stojících v kruhu.

„Můžete jít.“ Pravila k nim chladně, jakoby by to byly jen hračky hodné zahození. Vlkodlaci nesouhlasně zavrčeli a jen velmi neochotně se obraceli k odchodu. Muž v obleku však zůstal stát na místě a jeho výraz mluvil za vše. Ve tváři mu poškubávaly svaly a kdyby mohl, rozdrtil by si zuby o zuby.

„Nemůžeš si tu jeho duši jednoduše vzít? Proč ho nezabiješ rovnou?“ nervózně si urovnával klopu saka a hlas se mu třásl nervozitou.

„Myslíš, že bych ho měla podříznout stříbrnou dýkou, jen tak pro efekt?“ zasyčela rozčíleně Achája, v tu chvíli už stála zpátky na nohou a v ruce se jí leskla starodávná dýka. „Třeba touhle?“ křikla na muže před sebou a s hlavou významně nakloněnou k rameni se doslova šklebila.

~ ~ ~

„Co všechno jsi ochoten obětovat? Cena bude vysoká.“ Achája si přehodila nohu přes nohu a zadívala se stejným směrem jako Castiel. „Eve bude mít radost, když se Raphaela jednou provždy zbaví, ale ty nebudeš ten, kdo bude nahoře vládnout.“ Mluvila klidně a pomalu, jakoby se mu opravdu snažila nastínit všechna pro a proti. Musela si být jistá, 100% jistá.

„Kolik duší?“ přešel rovnou k věci Castiel a bradu majíc podepřenou dlaněmi sledoval dětské hřiště, na které se chodil pravidelně dívat, jednou tam byl i s Deanem. Při té vzpomínce ho zaplavil tak málo známý hřejivý pocit a na tváři se objevil sotva zřetelný úsměv.

„Řekněme padesát tisíc a nějaké drobné, to by mohlo stačit, ale tebe, tebe to bude stát ještě jednu maličkost.“ Usmála se podle Achája a položila si ruku přes opěradlo lavičky. Jako jedna z astrálních bytostí byla schopná vidět pravou Castielovu podobu a uchváceně se prohlížela pár velkých křídel, tak pečlivě složených na zádech. Bezděky si skousla ret až sykla bolestí.

V tom se na ni Castiel otočil a tázavým pohledem si ji přeměřoval. „Nemluvila jsi původně jen o duších?“ v jinak pevném hlase bylo znát stopu nejistoty. „ To nepočítám, že dobrých 60% ti zůstane za těmi tvými dlouhými pařáty.“

„Padneš, jednoduše se vzdáš své vlastní milosti a staneš se člověkem.“ Zadívala se mu sukuba přímo do očí, i když věděla, že její obvyklý pohled se u anděla zcela mine svým účinkem. Tvor jako ona dokázal vycítit nejistotu, touhu i chtíč. Viděla v Castielovi všechno, i to, co on sám ani nevěděl, že se v hlubinách jeho existence vůbec vyskytuje.

Castiel byl naprosto vyvedený z míry. Několikrát za sebou si promnul ruce až bylo slyšet nesouhlasné zaúpění kloubů. Rychle se postavil a s výrazem naprostého rozčilení roztáhl svá velká tmavě šedivá křídla, až se opuštěné houpačky se skřípěním samovolně rozhoupaly..

~ ~ ~

Gentleman se při pohledu na dýku viditelně otřásl, tvář mu zesinala a v očích se objevila hrůza a děs. Mimoděk o krok ustoupil a ramena mu poklesla.

„Víš,“ prohodila s vyčítavým podtónem Achája, „já už mám té tvojí neustálé buzerace plné zuby.“ Prohlásila o něco klidněji a přejedouce si jazykem po předních zubech na něj vrhla jeden ze svých vyzývavých pohledů. „Dala jsem ti toho hodně, ale daleko víc ti teď můžu vzít.“ Její hlas přešel z příjemného teplého tónu do chladného zasyčení.

~ ~ ~

„Dobrá tedy, pak budiž úmluva stvrzena. Očekávám tvoji první platbu co nejdřív a o Baltazara se neboj, měl by být dost silný.“ Achája se usmívala, dosáhla svého a ten hloupoučký anděl spolkl všechno, co mu předhodila. „Milost tě bude opouštět jen velmi pozvolna a nebude to zrovna příjemný proces.“ Nezapomněla mu připomenout to, co pro ni byla ta nejdůležitější část úmluvy.

Všichni jeho druhu jsou buď pyšní nebo přihlouplí, pomyslela si sama pro sebe a sedíc osamoceně na lavičce si začala čistit svoje dlouhé, rudě lakované nehty a kdesi opodál se ozval havran.

~ ~ ~

Stále svým způsobem melodický hlas s výhružným podtónem probral Deana z letargického polospánku, s hladovým pohledem zaměřil svoji probuzenou pozornost na Acháju. Ve výrazu jeho očí bylo jasné, že je rozhodnutý se k ní dostat za každou cenu. Jako lačný pes za kostí.

Castiel stále jakoby vůbec nevnímal svět kolem sebe. Do svých apatických stavů upadal stále častěji a bylo s podivem, že i v tak vypjaté situaci, kdy se mělo všechno skončit, vypadal, že je mu to jedno.

~ ~ ~

„Co že jsi udělal?“ rozhodil rukama Baltazar a málem se polil skotskou. „Jakmile nemáš milost, nemáš tu co pohledávat, zaprodal jsi svoje vlastní já a kvůli čemu? Kvůli nějakému pozemskému červu? Vždyť tě našinci zabijí podle práva.“ Rozklepanou rukou se snažil rychle setřít vsakující se tekutinu z hedvábné košile.

„Nevyjadřuj se tak o něm,“ utnul ho Castiel. Ale Baltazar s grimasou nechuti ve tváři záhy pokračoval. „Takže sjednocení naší armády byla jen zástěrka?“ Vztekle odhodil sklenici stranou až se rozlétla na tisícero malinkých střípků. „Proč jsi mi o tom neřekl dřív?“ Castiel mu mlčky hleděl do očí, Baltazar jen zakroutil hlavou a zmlkl. Uvědomil si, že jeho slova by v danou chvíli neměla pražádný smysl.

~ ~ ~

„Jako bych už se nemohla bavit po starém způsobu, to jsem já, pohrát si, nasytit se, mrtvé vyhodit. Když s tím máš problém a nelíbí se ti, že si ještě stále naživu, pak tam dole pozdravuj Alastaira, že mu posílám vřelá pozdravení, určitě bude šťastný.“ Ušklíbala se sukuba a na víc nečekala, jediným dobře mířeným hodem zasáhla muže přímo do hrudi, přesně tam, kde si urovnával klopu. Uhlazený gentleman zůstal stát jako solný sloup a s výrazem překvapení jen zachrčel a jediným souvislým pohybem se sesunul k zemi.

„Budiž ti to varováním, když se vzepřeš, budeš ho velmi rychle následovat.“ Ohlédla se na Deana. Ten to vzal jako výzvu a byl by se v tu chvíli rozběhl proti ní, zadržel ho však onen řetízek, na kterém nyní seděl Castiel. Deanova zuřivost se proto velmi záhy obrátila proti němu. On byl ta překážka, proč ji nemohl následovat.

Dřív, než se na Castiela mohl vrhnout, sukuba k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Chlácholíc ho jako malé štěně se její hlas vrátil do té sametové a příjemné melodičnosti. „Nejdřív si tady po starém způsobu vezmu jeho duši a pak, pak si pohrajeme spolu.“ S těmi slovy se zadívala zpátky na toporně sedícího Castiela, mávla mu rukou před obličejem, ale žádná reakce. „Lidské myšlenky tě dostatečně zaměstnávají.“ Zašeptala mu do ucha a opatrně mu stáhla baloňák z ramen a rozprostřela ho za něj. Castiel se ze svých myšlenek probral až ve chvíli,kdy ho Achája jemně uchopila za bradu a zvedla mu hlavu, aby se mu mohla podívat rovnou do očí.

Muž v saku se náhle přestal kroutit na podlaze v agónii a s praskotem se doslova vypařil, zůstala po něm jen rozhozená hromádka šatů. Nikomu však nestál ani za pohled.

Castiel se zoufale bránil, nechtěl se do těch prokletých očí podívat, snažil se uhnout pohledem, chytil ji za ruku a chtěl ji odstrčit, ale neposunula se ani o milimetr. Tak slabý, zoufale slabý, mihlo se mu hlavou. Svět kolem něj se opět rozplýval, ale tentokrát to nebyly mdloby, bylo to něco jiného. Posledním zbytkem zdravého rozumu si uvědomoval, že je to jeho konec, tentokráte opravdový, už nebylo nic, co by ho mohlo zachránit. Místo milosti a jeho přirozenosti tu byla pouhá duše, něco, co teď bylo v něm a nahradilo to bolavé prázdno. Byl nicotným prachem, něčím, co nikomu nebude chybět, bude to zapomenuto a nezůstane nic, co by ho připomínalo. Pak přestal vnímat, myšlenky se rozutekly a celý svět začala požírat všudypřítomná temnota.

~ ~ ~

„Dok 3, jsme tady.“ Hlesl Sam a silou si promnul oči, už byl velmi unavený, na boj nebo jakoukoliv jinou přímou konfrontaci se absolutně necítil a Bobby to věděl. „Drž se za mnou synu,“ vystoupil a zdálky pozoroval budovu doku. Jet blíž by byla hloupost, nikdy nevíte, kdo nebo co to tu hlídá. Nechali Chevellu stát v přítmí stromů v dostatečné vzdálenosti. Bobby ji ani nezamykal, přeci jen nevěděli, zda se nebudou muset rychle vrátit. Impalu nechali jejímu osudu v garážích, trhat jeho miláčkovi dráty, to by jim Dean nikdy neodpustil.

Sam se zády opřel o auto a snažil se ze všech sil zůstat vzhůru, šlo o jeho bratra, prostě musel přemoci spánek, ještě více adrenalinu z nadcházejícího střetnutí a pak bude spát po celý týden. Nepříjemně studený déšť se mu dobýval za límec, ale Sam za něj byl rád. Přeci jen ho to nutilo být ve střehu a všudypřítomný chlad ho nenechal zavřít oči. Bobby spěchal, vytáhl potřebnou výzbroj, včetně baterky a šťouchl do Sama. „Plán je takový, nevíme, kolik jich tam je, víme jen o vlkodlakovi a možná nějaké sukubě. Kdo ví, co tam ještě čeká.“

„Vyhladíme ty šmejdy do posledního.“ Zamračil se Sam, schoval si jednu dýku s křišťálovou čepelí za opasek a pro jistotu si ještě zkontroloval náhradní zásobník.

„Půjdeme z obou stran, levou nebo pravou?“ otázal se Bobby a zaklapl zásobník do rámu. Klasický šestiranný revolver se mu zdál pro dnešní lov poněkud malý. Studené pramínky vody mu nepříjemně stékaly po zádech.

Náhle se před starou a opuštěnou budovou doku objevila skupina pěti chlupatých postav. „Hm, takže nebyl jen jeden, určitě to Deana překvapilo.“ Podělil se o svůj postřeh rychle Sam. „Každopádně teď je střílet nemůžeme, vyplašili bychom ostatní.“

Další plán se nakonec postupně vyvíjel samovolně sám od sebe. Sam s Bobbym byli po větru a čas se přesunout do závětří neměli. Nestvůry je až nezdravě rychle zaregistrovaly a poštěkávajíc se vrhli kupředu ve snaze vyrvat dvojici srdce z těla.

Samovy smysly i tělo se naposledy vybičovaly k neuvěřitelnému výkonu, kývl na Bobbyho a rozběhl se přímo k předním vratům doku, vstříc čtveřici zbylých vlkodlaků. Pátý už se svíjel na travou rozpukaném asfaltu dusíce se vlastní krví a Samova pistole byla připravena štěknout podruhé.

~ ~ ~

Castiel ucítil vzadu pod sakem studenou ruku, kterak se mu prsty sápe po meči, jediné věci, která mu ještě připomínala jeho minulost, jeho moc a slávu, kterou kdysi míval. Jediná poslední myšlenka, před mlhavým zatměním. Dean se nehodlal vzdát, ona byla jeho, jen jeho a tenhle sedící sameček byl překážka, zdržení, kterého bylo potřeba se zbavit. Z ničeho nic mu na mysli vytanul meč, ostrá dlouhá dýka - zbraň, kterou by se ze své nevýhodné pozice mohl dostat. Stačilo k ní pouze vztáhnout ruku, dosáhnout a použít. Bez rozmyslu věděl, kde ji má hledat.

Zvenčí se ozvaly výstřely.

~ ~ ~

TBC

Část IV. Miliony slz a lží PG-13 <------> Část VI. Miliony odhalení a bolestí PG-13

Teda doufám, že se z toho Cas dostane!!! Přece nemůže umřít!!! Alespoň ty bys k němu mohla být vlídnější, když v spn to s ním jde k šípku

Panthera: No, co to?? Utneš to v tom nejnapínavějším. Podařilo se Samovi s Bobbym zabít ty vlkodlaky? A co Cas s Deanem? Super pokráčko, díky.

panthera:toto sa nerobi!!! je to pekne dlhe pokracko a som z toho happy ale takto to skoncit??? prosim, prosim pokracko teda aspon sa nan budem tesit...

Přesně! Panthero, takhle nás napínat.

Jinak moje prozatimní shrnutí (jak jsem zjistila, tak jsem se tady k téhle ff ještě nestihla vyjádřit):
Téma na mučení Castiela mě poslední dobou nějak chytá, nejsem žádný příznivce násilí, ale asi je mi tohle téma pořád milejší než to co se teď v SN děje (pozn: za to bych je mučila ).
Dean, no, toho mučí pořád, není jediná série, kde by ho nemučili, tak nějak to už k SN tradicím patří.
Rozhodně máš plus i za zapojení Balthazara - alespoň to není pořád jedno a to samé

U ff autorů je hrozně zajímavé pozorovat, jak každý vidí situaci trošku jinak a každý si SN ohýbá alespoň trošku podle svojí reality. Nevím, proč tohle zrovna píšu, ale přijde mi důležité to zmínit, jelikož je tady už velká spousta publikujících autorů a každý má, například zrovna na Castiela, jiný názor. (Pozn.: Tvůj náhled se mi zamlouvá )

Těším se na pokračování

Ježíííííííííši...........CO TO DĚLÁŠ??????????????

teda co to je - já se nestačím divit - co to s Cassem děláš - i ty Brutte!!!!!!

koukej sem rychle hodit další část - je to super

Část. VI
Miliony odhalení a bolestí
PG-13

Takřka bez míření dostal druhého, ale to už se mu třetí z vlkodlaků z výskoku zaryl drápy do levého ramene, ve snaze strhnout ho na zem. Sam překvapený silou útoku zavrávoral a s jeknutím se na vlhké zemi svalil bokem na útočícího vlkodlaka, obrazil si loket a na chvíli ztratil přehled, avšak svým nečekaným pádem znemožnil útok zbývajícím dvěma, kteří svoji kořist výskokem minuli.

„Do hajzlu,“ řval Bobby, „táhněte od něj vy všivý svině!“ a vztekle se snažil dostat zásobník z pistole, ve které se mu v tu pravou chvíli vzpříčil náboj. „Hej, tady jsem, no tak, pojďte si pro mě.“ Mávaje rukama nad hlavou se je snažil od Sama odlákat, jak to jen šlo.

Dvojice, která se svým útokem minula dopadla na všechny čtyři a s vyceněnými tesáky se synchronizovaně otočila na Bobbyho. Velmi rychle si spočítali, že tenhle bude snadnou kořistí, beze zbraně, jinak by už střílel a navíc vypadal masitě. Cítíce krev svých bratrů v široce se rozpínajících nozdrách se bezmyšlenkovitě vrhli směrem k Bobbymu. Už jen pár skoků, urvou mu hlavu a vykuchají ho tak, jak nikdy nikoho před tím. S jasnou vidinou krvavé vendety nevnímali, že už jsou jen dva.

Třetí vlkodlak jen chrčel a z tlamy mu v nepravidelných intervalech vycházela krvavá pěna. Když se z něj Sam s námahou odvalil, zjistil, že dýka za opaskem vykonala své. Její karmínem zvící se čepel rozpárala vlkodlakovi břicho tak, že mu část vnitřností jednoduše vytekla na mokrý asfalt. Sam ale neměl čas děkovat nebesům za onu náhodu a rychle se otočil, věděl, že jsou ještě další a protože nejsou u něj, tak Bobby to sám nezvládne.

Namířil právě v čas, i přes pálivou bolest v rameni dokázal zacílit a jedinou ranou do srdce poslal jednoho z Bobbyho vlkodlaků k zemi. Nestvůra se však ve svém zuřivém běhu nezastavila a setrvačností dopadla na Bobbyho právě ve chvíli, kdy se na něj vrhal i druhý vlkodlak a s široce rozevřenou tlamou se mu chtěl zakousnout do hlavy. Svůj cíl však netrefil, místo toho se zuřivě zahryzl do deltoidu svého soukmenovce a než stihl čelisti zase otevřít, stáhlo ho jeho tělo k zemi mimo přímý dosah původní kořisti, kterou náraz odhodil bokem.

Vývojem událostí zaslepený vlkodlak vztekle zachrčel, odhodil tělo svého bratra stranou, zavyl a s krví podlitýma očima se obrátil, aby znovu zaútočil na první oběť, která se mu namane. „Zdechni…“ vydechl Sam a stříbrná kulka prolétla trupem nestvůry jako stříbrný blesk, vzala se sebou část srdce a zaryla se hluboko do kmene nejbližší borovice.

~ ~ ~

„Co si neudělám, to nemám.“ Povzdechla si nevěřícně Achája a zhnuseně se zvedla, aby zkontrolovala situaci. Přeci jen žila už příliš dlouho a věděla, že jisté věci není radno podceňovat. Jakmile pustila Castielovu bradu, jeho tělo se zády svezlo na baloňák a zůstalo tam bezvládně ležet. Castiel byl zjevně v bezvědomí nebo na to aspoň vypadal.

Sukuba se snažila zůstat klidná, s rozmyslem došla k hromádce šatů a na jedno sáhnutí vylovila onu stříbrně se lesknoucí dýku. Její čepel byla zářivě čistá, jako by nikdy neposloužila k účelu, ke kterému byla před pár minutami využita. Chvíli si ji prohlížela a naslouchala. Podle výrazu její tváře bylo jasné, že se jí vývoj situace ani trochu nelíbí. Věděla, že skupinka chlupatých služebných, které k ní kdys dávno přivedl gentleman v saku, je nenávratně ztracena. A sluhové tohoto ražení se jen velmi špatně shánějí, zvlášť, když se rozhlásí, že se zbavila jednoho z vůdců.

Mezitím se Deanovi podařilo vytáhnout zpoza Castielova bezvládného těla meč, i přes sukubino utěšování si nemohl pomoci. Jediné, co v tuto chvíli chtěl, bylo zabít. Roztrhat konkurenci.

~ ~ ~

„Jsi v pořádku?“ Sam těžce oddechoval a snažil se postavit na nohy. Začínala mu být pořádná zima, košili i tričko pod bundou měl úplně promočené a rameno se pálivou bolestí snažilo získat jeho pozornost, navíc stále krvácelo. Nehledě na okolnosti si vyměnil zásobník a čekal, až mu Bobby odpoví.

„Jsem celej,“ ozval se konečně Bobby a útrpně kašlaje se zvedal z asfaltu. „Musíme rychle najít Deana.“ Když se nakonec postavil, Sam se ho chytil za paži a poklusem se zbraněmi v rukou zamířili k vratům, ze kterých se pár chvil předtím vynořili vlkodlaci. Věděli o nich, ať tam byl kdokoliv, výhodu momentu překvapení dávno ztratili.

~ ~ ~

Pohlédla ke dveřím právě ve chvíli, kdy se v nich objevil Bobby a Sam. Vzájemně si kryjíc záda postupovali odhodlaně do nitra doku. Achája držíc dýku nejevila žádnou známku strachu, dokonce se vstříc zbraním usmívala, jakoby čekala na správný okamžik, kdy ji vrhnout vpřed. Sam nečekal a vystřelil první, zcela jistě určil, kdo nebo co asi bude hlavní cíl, na vybranou oběť to však nemělo žádný účinek, kulka ní prolétla, jakoby tam vůbec nestála a zcela zbytečně zmizela v nitru betonového sloupu kdesi vzadu.

„Nedívej se jí do očí, za žádnou cenu se jí nedívej do toho jejího ksichtu,“ upozorňoval zcela zbytečně Bobby. „Kde je Dean ty mrcho!“ zakřičel směrem k dámě v červeném kostýmku, výhružně vytáhl svoji dýku s křišťálovou čepelí a postrčil Sama, aby zkontroloval okolí.

Sukuba si přejela jazykem po zubech a beze slova kývla stranou, kde nechala Deana s Castielem. Když zahlédla dýku, její jistota ztratila na pevnosti a několikrát překvapeně zamrkala. Zkušených lovců za svůj život potkala jako šafránu a rychle hodnotila situaci a počítala šance. Sam okamžitě věděl, kam jít a posunkem naznačil Bobbymu, že se oba přesunou směrem k nim.

Dean křečovitě svíral kdysi andělský meč a s nepřítomně zarytým pohledem mířil jeho špičkou do stále krvavého místa na Castielově hrudi. Zbaví se ho, jednou provždy se zbaví konkurence. Zcela zaujatý svým cílem ani nepostřehl, že se na scéně objevil i někdo další, kdo by mohl jeho narychlo vymyšlený plán zhatit. V tu chvíli se Castiel probral, ztěžka otevřel oči a zalapal po dechu. Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil kde je a co se děje. Záhy roztřesenými prsty chytil čepel mířící mu do hrudi a vší silou se ji snažil držet dál od těla. „Deane, ne…“ zachraptěl tiše.

Sam k nim přiběhl právě včas, zkroutil Deanovi ruku za záda, až překvapeně vyjekl a meč mu vytrhl, ale rychlý pohyb způsobil, že se mu zatočila hlava. Bobby k němu automaticky přiskočil, aby ho chytil za rukáv a Achája toho prakticky využila. Vrhla po něm dýku, jako nejstarší, měl dle jejích propočtů nejvíc zkušeností, toho se musela zbavit prvního.

Svět jakoby se zastavil, Achájina dýka zpomaleně rotovala, avšak rychle se blížila. Déšť pomalu ustával a rytmické bubnování těžkých kapek přecházelo ve slabé šumění. Bouře pomalu pohasínala.

~ ~ ~

„Casi, opravdu je pravda to, co se povídá?“ zeptala se ho nevěřícně Rachel. „O čem to mluvíš?“ vyhýbal se Castiel odpovědi a mnul si nervózně prsty. „Však ty víš, o čem mluvím. Nesnaž se klamat, nikdy jsi v tom nebyl dobrý.“ Obešla ho a položila mu ruku na rameno. „Casi jsme připravení se mu postavit, není nás moc, ale za zkoušku to stojí.“ Snažila se ho přimět k hovoru, ale on najednou mlčel a uhýbal pohledem. Kdyby mu viděla do tváře, zračila by se mu v očích provinilost.

„Pak je to pravda,“ pronesla tiše a zklamaně. „Omlouvám se, ale nemohl jsi čekat nic jiného.“ S těmi slovy tasila svůj meč a jedinou rychle vedenou ranou mu jeho hrot zabořila do hrudi. Castiel sice její ránu v poslední chvíli zachytil a zbývající sílu útoku převedl bokem, ale z malého škrábnutí vysvitlo jasné světlo a okraje rány ozdobily karmínové kapky rozplývající se po bílé košili. Cítil jak slábne. Musí vydržet, nesmí to vzdát.

Dalšímu útoku se vyhnul a uchopíc Rachel za rukáv ji odhodil stranou. Získal aspoň trochu času na to, aby posbíral síly. Rána neuvěřitelně pálila, jakoby snad milost bylo ohněm, jenž se snaží vyšlehnout plameny skrz něj ven, na světlo Boží.

Než se vzpamatoval, Rachel už byla opět u něj a dobře mířeným sekem se snažila zasáhnout ho do břicha. Ohnul se právě včas, ale než se stačil stáhnout mimo dosah, uštědřila mu kopanec kolenem do brady, až se přehnul vzad a dopadl na záda. V tu ránu byla u něj a s na anděla šíleným výrazem se ho chystala propíchnout. S heknutím zdvihl nohu a nepříliš silným kopancem ji donutil poustoupit o pár kroků. Přetočil se na bok, ale chytila ho za vlasy, zvrátila mu hlavu a další ranou mu chtěla podříznout krk. Zapřel se jednou nohou a využil její rotace, chytil ji do náručí a jediným pokračujícím pohybem ji zarazil meč až po nepatrnou záštitu do břicha.

Neřekla ani slovo, nezasténala, jen se na něj dívala, v tom pohledu bylo něco, co Castielem otřáslo. V očích měla vyryté jediné slovo, nebylo potřeba ho vyslovit – proč. Castiel nechal její tělo sklouznout z náruče na zem a zůstal stát. Opravdu tu byl pro své bratry a sestry, pro rodinu?

Cui licitus est finis, etiam licent media…

~ ~ ~

Stejně jako osud, i náhody přicházejí nečekaně. Sotva znatelný pohyb, který vyslal smrtící čepel vpřed nebyl až tak precizní, jak se zdálo, Achája při hodu došlápla na zbytek croissantu, kterým Dean pohrdl a tohle drobné zavrávorání ji stálo přesnost a nejen tu.

Jediné, co Bobby uviděl, když se v tu chvíli otočil, byla stříbřitě lesklá čára, doslova cítil, jak mu prolétla kolem krku a zanechala za sebou tenkou červenou nitku. Pak se silným zazvoněním dopadla někam do přítmí, mimo dohled.

Nastalo ticho, občas přerušované Deanem, lapajícím po dechu. Sam ho stále držel, pak se probral a začal sebou házet ve snaze vyrvat někomu poblíž srdce z těla. Trhal sebou a zuřivě se snažil kousnout do paže, která ho držela jak čelist svěráku a několikrát si málem vykloubil pravou ruku, která stále vězela v poutech. Samovo sevření však nepovolilo, i když stále bedlivě sledoval sukubu.

„Ty rudá mrcho, táhni do pekel“ zasyčel Bobby nenávistně a mrštil po sukubě křišťálovou čepelí s takovým odhodláním a silou, že ho to samotného překvapilo. Achája byla natolik vyvedená z míry vlastním selháním, že se ani nepokusila uhnout. S vytřeštěnýma očima sledovala dýku, jejíž čepel se jí zakousla srdce a aniž by vydala hlásku, s otevřenou pusou se posadila na zem. V tom pohybu už žádná ladnost, která ji bývala vlastní nebyla.

Sukuba začala měnit podoby, od brunety, přes černovlásku až k vyhublé blondýně, nakonec zůstalo u perfektně vyvinuté zrzky. Z červeně namalovaných úst se přes rtěnku začala hrnout temně rudá vlna za vlnou, Achája se dávila vlastní krví. Dříve alabastrová pleť se začala smršťovat, krepatět a dlouhé, pečlivou manikúrou udržované nehty začaly se směšným šustěním dopadat na beton. Vlasy jí v chomáčích začaly sklouzávat z ramen a dřív tak neodolatelné oči se sescvrkly do něčeho, co evokovalo představu starých slivek a s hlasitým lupnutím vylétly z lebky neznámo kam. Z dříve Femme fatale se k zemi zhroutila šedivá kostra, kde se rozpadla v hromádku prachu, na jejímž vrcholu se skvěla dýka s křišťálovou čepelí.

Všichni mlčeli, Bobby si přitiskl kapesník ke krku a pokrčil rameny. „To nebylo až tak těžký, měli bychom odsud zmizet.“ Ukončil ticho Bobby. „Jak jsou na tom?“ Sam jen zakroutil hlavou a nasadil jeden ze svých pohledů, jak to mám sakra vědět. Stále se neodvažoval Deana pustit. Třásl se mu v rukou jako osika a pokrýval ho studený pot. „Deane?“ žádná odpověď, jen rychlé oddechování. V tom se Dean znovu vzepřel, tohle Sam nečekal, Dean se mu vysmekl a holýma rukama se vrhl na stále ležícího Castiela. Nehty se mu zaryl do hrudě a roztrhnouc košili mu na bledé kůži zanechal osm řad krvavých šrámů, víc nestihl, protože Bobby k němu přiskočil a udeřil ho rámem pistole do zátylku.

Podíval se na Sama, který na něj hleděl nevěřícným pohledem, jakoby nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. „Bylo to nutný?“ pravil vyčítavě, „držel bych ho.“

„To jsem viděl, to by tady ze spící Růženky udělal trhanec a ta nám má co vysvětlovat. Chraň Bůh, že mám sto chutí ji propíchnout sám.“ Odplivl si Bobby, když si vzpomněl na náplast na spánku a házel po Castielovi nenávistné pohledy. „S tebou si to ještě vyřídíme.“ Všem však bylo jasné, že Castiel stále nemá své schopnosti, jinak by už stál vedle nich v umuchlaném baloňáku a rozdával své standardní nic neříkající pohledy.

Sam jen pevněji sevřel rty, bylo zapotřebí se rychle dostat pryč. Nikdo další se tu sice neobjevil, ale nebylo třeba zbytečně riskovat. Odpoutat Deanovu pravou ruku nebyl problém, po Achájině působivém odchodu z nich symboly samovolně zmizely a s odemykání těchto zámků neměl Sam nikdy problém. Sam si přehodil Deanovu ruku přes rameno a doslova ho vláčel za sebou zpátky k Chevelle. „Chlape, ty seš čím dál tím těžší.“

Bobby chvíli váhal, nakonec udělal to stejné s Castielem a šouraje se za Samem už si přál, aby byli zpátky v motelu.

~ ~ ~

Když Chevellin motor zmizel z doslechu, ze stínu jednoho ze sloupů vystoupil vlkodlak a kňučíc se škrábal tlapou na stehně, přičemž si vytrhl chomáč zacuchaných chlupů. „Pitomý plsťáky.“ Fňukl naštvaně do ticha. Rozhlédl se po opuštěném doku, pak sebral plášť, který tu po Castielovi zůstal a začal něco horečnatě hledat. Po chvíli našel, co tak intenzivně hledal a se slzou koulející se mu po chlupaté tlamě si lehl vedle hromádky popela.

~ ~ ~

Když se vrátili do motelu, měli plné ruce práce. Dean se cestou nakonec probral, ale nebyl to on, až měl Bobby výčitky, že ho trefil příliš tvrdě. Od příjezdu do motelu nepromluvil ani slovo, když se zamknul v koupelně, bylo jen slyšet, jak zvrací.
S Castielem to nebylo o nic lepší, toho museli i do motelu doslova vláčet za sebou, nebyl schopný stát na vlastních nohou. Až Bobbymu bylo líto, co mu předtím řekl.

Když už bylo pozdě večer, Sam byl osprchovaný a před zrcadlem v koupelně si umělecky zaštupoval podrásané rameno. Chvíli si ho prohlížel a seznal, že na něm má ještě tmavě fialovou modřinu od Baltazarova stisku v garážích. Spolkl Aspirin, obrátil do sebe ještě jednu skleničku skotské, kterou našel Bobby v baru a naposledy si promnul oči.

„Zvládnete to tady?“ zeptal se Bobby, když se zvedal z židle u dveří. Měl pokoj hned vedle. Sam jen mávl rukou, „myslím, že do rána to nějak přežijeme. Dobrou noc.“ Pokusil se o úsměv. „Neměl bych tu s váma raději zůstat?“ zamyslel se nahlas Bobby, Sam bude spát jako dřevo a někdo by měl hlídat.
„Sůl ve dveřích, stříbro pod polštářem,“ zahlásil Sam a jak měl Bobbyho rád, tak by ho teď nejraději vykopal za dveře.

„Citlivko.“ Zamručel si pod vousy Bobby. „Dobrou.“ A s kývnutím zmizel za dveřmi.

Konečně bude spát, měl toho doslova plné zuby a jediné, na co teď dokázal myslet, byla postel, obyčejná povlečená postel. Zamknul za Bobbym dveře, zkontroloval sůl a jen zakroutil hlavou nad pohledem, který se mu naskytl při pohledu do pokoje. V jedné posteli Dean hledící zarytě do stropu, ve druhé vedle něj Castiel, ležící v saku, taktéž zkoumající vybavení motelového stropu.

Sam zhasl hlavní světlo a v tričku a šortkách si zalezl pod deku. Věděl, že má v dosahu pistoli i nůž. Spal ještě dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře. Po chvíli se pokojem ozývalo jen tiché chrápání.

Dean otevřel dlaň a na zem se s tichým šramotem skutálelo scvrklé sukubino oko.

~ ~ ~

TBC

Pzn. autora: Cui licitus est finis, etiam licent media…- lat. Účel světí prostředky. (Machiavelli)

Část V. Miliony pravd i křivd PG-13 <------> Část VII. …a jediné skryté východisko NC-17 Explicit

Co mělo znamenat to scvrklé oko na konci?! A co ten vlkodlak hledal, až našel?! Příliš mnoho nezodpovězených otázek, takže rychle pokračko!!!

Panthera: Super pokráčko. Ta bitka s vlkodlaky, zničení sukuby. I když to vypadá, že Deana to nějakým způsobem poznamenalo, jakoby byl stále pod jejím vlivem.

zase jedna povídka co ze mě dělá závisláka... já už bez toho ani nevstanu
tak tohle mě dostalo: ležící v saku, taktéž zkoumající vybavení motelového stropu
Je to pěkný, jsem napnutá jak malý silonky…. Už aby bylo pokryčko, chuďátko Dean, jak ho Bobby majznul po hlavě...

Tééééda to bylo action!!!! Fakt moc dobře napsané, hodně věnované detailům ....jenom jsem si na přečtení nevybrala moc dobrou chvíli, zrovna jsem jedla, no a ten popis umírající sukuby....Ti řeknu, měla jsem co dělat
Co to? Dean si bere suvenýry nebo že by fetiše??? A jaktože je pořád ještě pod vlivem, tak nějak bych předpokládala, že jakmile bude mrtvá, tak to hnusné kouzlo pomine
No tak to teda potřebuju nutně vysvětlit!!!

POKRÁČKO,POKRÁČKO,POKRÁČKO....!!!!!!

holky všechno vystihly přede mnou takže mě zbývá jenom klasická otázka - a pokračování bude kdy ??????

je to fakt napínavé a to oko v závěru - paráda.....