Vypisovačka.. vím, že nepíšu obvykle povídky, které tak přímo navazují na seriál, ale trpím depresí (víme proč) a proto jsem si pěkně sedla k počítači, nasnídala se, a napsala tohle - je to opravdu jen krátká povídka na vypsání, psala jsem jí asi půl hodiny, takže nečekejte nic moc - ale, ti z vás, kteří sdílejí mou depresi snad pochopí, PROČ jsem jí musela napsat.
Děj: Nechtě se překvapit...
Komentáře jako vždy vítány a diskuze k tématu zrovna tak!
REALITY
„Casi, proč tohle děláš?“
Anděl se na Deana podíval skrze plameny: „Proč dělám
co?“ zeptal se a Dean v duchu zaklel, protože Castiel byl v hraní si na idiota přinejmenším stejně dobrý jako on sám –
„Proč jsi najednou stejný jako ostatní andělé – proč jsi magor,“ Dean si neuvědomil, že přistoupil až ke kruhu – zastavily ho plameny… lovec cítil na své tváři žár, ale neustoupil. „Býval jsi jiný, Casi,“ dodal tiše.
Dean měl samozřejmě pravdu, protože znal mnoho podob Castiela – když se lovec a anděl setkali poprvé, Dean usoudil, že anděl je bezpáteřní kruté stvoření, a když Castiela poznal lépe, Dean zjistil, že Castiel je jiný, protože se o lidi a věci zajímal a staral… nicméně, anděl nevynikal ani silou, ani důvtipem – Castiel byl ale chytrý a jeho zájem o Deana a o zemi lovce přesvědčil mít ho rád…
když Castiel začal ztrácet svou milost, sblížil se s Deanem víc – možná proto, že anděl byl sám na celé planetě, v celém vesmíru a Dean se role opatrovníka ujal – Castiel měnící se v člověka byl kupa nepořádku… lovec čelil novému Castielovi, o němž nevěděl, že existuje – anděl byl nerozhodný, osamělý a naštvaný a bojoval zas a znovu se světem – a svět uměl být krutý – dokud Castiel nemohl snést víc, a pak se anděl začal měnit v něj (v Deana) a přijal roli životem rozervaného vyhnance… anděl byl ale loajální a jeho snaha a zprvu i víra a nezlomnost Deanovi imponovala.
Lovec viděl a věděl tohle všechno a teď se díval na anděla uvězněného v kruhu plamenů a přemýšlel, na
co se dívá…
„Co tě změnilo?“ lovec cítil žár prostupující mu kůží do těla – Dean ale uvnitř nebyl spálený, lovec necítil
nic… „a neříkej mi,“ zavrčel vztekle, „že válka, protože válka nedělá z dobrých lidí zrádce a monstra.“
„Válka je…“
„Dost,“ skočil Dean Castielovi do řeči – anděl zmlkl a Dean si rukou prohrábl vlasy… „nechci už o válce nic slyšet, jsou to všechno kecy.“
Lovec věděl, co je lov, ale nemohl vědět, co je válka - věděl, co znamená být voják – a nebýt nic jiného než voják od začátku své existence, ale Dean rozhodně nevěděl, co znamená
vést válku se vším všudy… s krví a těly a plány bitvy – znovu a znovu a znovu… Dean ale nebyl empatický, a protože si myslel, že válku zná, soudil Castiel ze své perspektivy, domnívajíc se, že když on vede vždy dobrý boj, zůstávajíc nezkorumpovaný, i Castiel by měl… a Dean rozhodně nevěděl co je být
anděl.
anděl, který z Deana nespustil po celou dobu oči, řekl –
„Jsi zklamaný… proč?“
„Musíš se vážně ptát?“
Přikývl.
„Jsem tak trochu rozčarovaný, víš, protože jsem zjistil, že můj přítel vlastně není můj přítel.“
Ze všech věcí, které Dean řekl, se zdálo, že tahle první a jediná zasáhla cíl – Castiel ztuhl a v jeho očích se odrazilo něco, co Dean nedovedl identifikovat – a pak anděl sklopil hlavu –
„Nehledě na to, co jsem udělal,“ promluvil pomalu, „neměl jsem nikdy v úmyslu tě zranit.“
Dean byl ale nepříčetný a neposlouchal: „Kecy, děláš to právě teď!“
a Castiel, kterého Deanův ton konečně popudil, stejně naštvaně odsekl: „Jsem voják, Deane – pravděpodobně jsi nikdy nepřikládal váhu tomu,
kdo jsem…“
kdyby Dean dával od začátku pozor, nebyl by teď možná překvapený –
v pravdě, Dean, mající před sebou vždy Case – přihlouplého, nebo váhajícího, loajálního a více méně trpělivého anděla, neviděl i jiné stránky Castiela…
možná Dean jednoduše nedával pozor, když se na Castiela díval před třemi roky a před dvěma…
v jedné věci se ale Dean mýlil, což lovec rozzlobený a nepříčetný, nepostřehl – Castiel mohl být spoustu věcí, rozhodně byl ale od začátku Deanův
přítel…
ticho v místnosti narušovalo pouze praskání ohně.