Dobře. nemá cenu to už déle oddalovat. Pokračování mám hotové. Korekce proběhla před několika chvílemi a lepší už to nebude...takže... Doufám, že to vezmete dobře a budete spokojení.
Minule jste měli kratší část, no tentokrát jsem se zase pro změnu rozepsala víc, abych to vyvážila.
Ale abych tady nepsala bláboly...k jejichž psaní už mám pořádně nakročeno, tak ...tady to je.
A moc se těším na komenty. Cením si jich hrozně moc.
METUS TENEBRAE -tma s sebou přináší strach-
1O.část
Díval se na své průhledné dlaně. Nemohl od nich odvrátit pohled. Položil je na zem, přímo na malý drn měkkého mechu. Ucítil slabé zašimrání, jak se pokožka dotkla pevného podkladu, potom zabrnění prstů a nakonec nic. Natáhl se kus doprava a jeho ruka se zastavila necelý centimetr před divoce rostoucí květinou s modrými okvětními lístky. Váhal s dotekem. Nebyl si jistý, zdali jí může uchopit. Bál se své vlastní reakce, pokud se jeho obavy potvrdí.
Rozevřel prsty a pokusil se květinu utrhnout. Zakymácela se jako by byla stržená větrem, ale zůstala neporušeně spoutaná se zemí. Sam nahlas zaklel a přejel si hřbetem ruky unaveně po tváři.
Neměl tušení, jak se dál zachovat. Měl strach podívat se na svoje zhroucené neživoucí tělo. Složil ruce do klína a upřeně je studoval. Nechtěl se dívat jinam. Všechno ztratilo smysl.
Byl ztracen. Zklamal. Zradila ho pýcha vlastní neomylnosti. Nechal se jí až příliš oblouznit. Dokončil rituál, který se zapřísahal zrušit a za svou hloupost zaplatil životem. Ale ne svým - bratrovým, a to ho tížilo nejvíc. Mohl ho ještě vůbec zachránit?
„Deane!“ vykřikl zoufale a udeřil pěstí o zem. Napřahoval se k dalšímu úderu, ale potom ruku vztekle stáhl a nechal jí volně viset podél těla. Najednou jako by se mu do očí vlil žár žhnoucího kovu a rysy jeho tváře se napjaly. Rozhodně se postavil. Zavedené lovecké instinkty, které měl pevně vštípeny, přehlušily nejistotu, která se ho předtím snažila pohltit a vybídly ho k činnosti.
Poprvé po dlouhé době slyšel z dálky hlas svého otce a pro jednou se mu nebránil, ale nechal ho, aby se přiblížil. Snažil se mu pomoci najít cestu tím, že mu uděloval rozkazy.
„Rozmysli si, co vlastně chceš. Myslíš si snad, že když tady budeš nečinně sedět a bloumat, pomůžeš nějak bratrovi? Přemýšlej a konej. Vždy se najde něco, co můžeš udělat. Jen musíš chtít. Tak zvedni svůj líný zadek ze země a pořádně si prohlédni tělo. Nemůžu uvěřit, že ses nervově složil ještě dřív, než jsi si ověřil, jestli jsi vůbec mrtvý. To si říkáš Winchester?!“„Přestaň!“ vykřikl Sam rozzlobeně a vyskočil na nohy. Johnův hlas jako mávnutím proutku zmizel. Mladý lovec přerývaně oddechoval a snažil se popadnout dech. Roztřesenými, ale smířenými krůčky se začal přibližovat ke svému tělu.
Jakmile byl na místě, klekl si tak, aby se nacházel co nejblíže k nehybnému obličeji. Pohlédl do své vlastní tváře a jeho srdce zaplavila ledová vlna nepříjemných pocitů. Skousnul si dolní ret, aby zabránil jakémukoliv zvuku projít skrze jeho bezkrevná ústa a váhavě, téměř s odporem se pokusil dotknout ležícího těla.
Ruka prošla skrz. Avšak tentokrát necítil ani zašimrání, ani zabrnění. Bezradně ruku stáhl zpět. Jeho naděje se rozplývaly.
„Jak se mám pokoušet nahmatat puls, když se nedokážu dotknout těla?“Lehl si na břicho, ruce složil pod sebe a přiblížil hlavu, co nejblíže k bledému obličeji., který byl z části zabořen ve hlíně a hledal jakékoliv náznaky dýchání.
„No tak, Same, dýchej.“ šeptal do ticha úzkostlivě.
Přestože se snažil, seč mohl, nedokázal sklonit hlavu tak blízko, aby zjistil, jestli člověk na zemi dýchá nebo ne.
„Nemohl jsi spadnout nějak normálně?“ ucedil vztekle. „Ne, ty musíš mít palici co nejvíc zabořenou v zemi.“
Odpovědí na jeho hořekování mu byl tenký pramínek krve, který plíživě stekl nehybné postavě z rány na hlavě a těsně pod vlasy vytvořil mělkou loužičku.
„Chápu. Když vykrvácím přímo mně pod nosem, aspoň se už nebudu muset přesvědčovat, jestli jsem skutečně mrtvý.“ Pokračoval ve spílání Sam.
„Ach, už mluvím jako Dean.“ pomyslel si s úšklebkem.
Protřel si oči a potom najednou, jako by se v jeho hlavě zrodila spásná myšlenka.
„Krev. Já … krvácím.“
Radostně sepnul ruce. „Ano, skvělé!“ a rozesmál se na celé kolo.
„Protože pokud krvácím, tak nemůžu být mrtvý, a když nejsem mrtvý, existuje šance, že budu schopen vrátit se do svého těla.“
Povzbudivé myšlenky byly vzápětí nahrazeny bezradností.
„No jo, jenže já netuším, jak něco takového provést. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“ Zamyšleně si přejel prsty ránu na hlavě.
„Ne, tohle váhání nemá cenu. Mohl bych před svým tělem stát kdovíjak dlouho a stejně bych nic nevymyslel. Vždyť se nemám čeho chytit.“
Odvrátil se od ležící postavy a podíval se směrem k lesu, tak pronikavým pohledem, že se zdálo, jako by skrze hustý lesní porost mohl vidět. Náhle věděl, kterým směrem budou směřovat jeho následující kroky, a co přesně musí učinit.
Cítil se z celého srdce přesvědčen, že i přes svůj stav bude moci bratrovi poskytnout pomoc. Náhle bylo vše jasnější než kdykoli předtím. Buď zemřou v boji bok po boku nebo nezemřou vůbec. Neslyšnými pevnými krůčky vykročil k jeskyni.
* * * *
„Netrvá ti to nějak přehnaně dlouho?“ utrhl se démon na šamana. „Musíme být hotovi, než začne svítat. Já už déle opravdu čekat nehodlám.“
Aniž spustil oči z lovcova obličeje roseného potem, přízrak rezervovaně odpověděl: „Pane, probírání se vzpomínkami je velice citlivý proces, stačí chvilková nepozornost a snadno mohu přehlédnout cestu, kterou hledáme.“
„A pak již nebude cesty zpět.“ ucedil démon uštěpačně. „Já vím, já vím. Upozorňoval jsi mne na drobné problémy, které se mohou vyskytnout už před začátkem obřadu.“
„Pak zajisté také víte, že dělám vše, co je v mých silách, abych vyhověl vašemu rozkazu.“
„Doufám v to – je přesnější výraz, řekl bych.“ odpověděl démon.
Podíval se na Winchesterovu tvář staženou bolestí a s odporem se otočil na patě a vystoupil z kruhu.
Tiše zasyčel: „Nuže dobrá. Pokračuj, ale radím ti, aby sis pospíšil nebo se mu v hlavě začnu prohrabávat sám a můžu ti garantovat, že je mi srdečně jedno kolik vzpomínek z jeho života vymažu.“ S těmito slovy opustil místnost.
Šaman čekal do chvíle, kdy si byl skutečně jistý, že démon odešel a hlasitě si povzdechl.
„Dochází nám čas, lovče, ale já se pokusím být statečný za nás za oba. Já totiž věřím v možnost poslední záchrany. Díky tobě jsem konečně našel způsob, jak splatit své hříchy, které jsem napáchal kvůli nezkrotitelné touze po vyšším poznání. Jen musíš ještě vydržet. Potřebujeme čas.“
Odvážil se pohlédnout k proláklině, ve které zmizel žlutooký démon.
„Jak jen se může z někoho stát tak krutý netvor?“ podivoval se v duchu a jeho oči se zaleskly slzami.
„Ale přesto není neporazitelný. Neoblafne mě. Může mi vyhrožovat, ale jeho výhružky jsou plané, divoké a bezcílné. Jeho síla je čerpána z krutosti a dalších temných pohnutek mysli. Přísně chráněných vzpomínek nevinného dítěte se dotknout nemůže, aby kdyby si rozkrájel své černé srdce.“Když šaman domluvil, lovcovo tělo se přestalo třást. Pouze prsty sevřené křečovitě v pěsti byly důkazem, že Dean je na pokraji svých sil, a že duševní i fyzická bolest, kterým čelí jsou stále přítomné.
Opět si povzdechl. Právě lovci dopřál několik málo okamžiků cenného odpočinku, ale kouzlo rituálu, kterým byl svázán ho nutilo vrátit se k vykonání své povinnosti.
Zvedl amulet a silou jej přitiskl k jiné části Deanova čela.
Jedinou odpovědí světlovlasého muže ležícího na podstavci bylo bolestivé zaskučení, které mu uniklo z vyprahlých úst.
* * * *
„Mami, proč jsi tatínkovi lhala?“ zeptal se malý Dean s podmračeným výrazem ve tváři a zatahal ženu stojící u dřezu se špinavým nádobím na rukáv.
Mary se zaskočeně otočila.
„Cože? Jak tě něco takového napadlo?“
„Lhala jsi mu.“ Trval na svém chlapec. „Slyšel jsem vás. Šel jsem si do obývacího pokoje pro vojáčky, které jsem tam zapomněl a vy jste se hádali tady v kuchyni. Táta se ptal, proč jsi nebyla předevčírem v posteli a ty jsi mu řekla, že ses šla projít po zahradě. Ale o naší stezce odvahy jsi mu nic neřekla.
Nelíbí se mi, když tatínkovi lžeš.“ vypískl malý Dean a znovu zatahal za matčin rukáv.
Mary si osušila ruce, vzala syna do náruče a posadila se s ním na nejbližší židli.
„Broučku, hrozně moc mě mrzí, co jsem udělala a slibuji, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem tvému otci lhala.“
„Je spousta věcí, které nemůžu nikomu říct, ale o žádné z nich ty, ani někdo jiný nepotřebujete vědět. Mám tajemství a chci, aby tajemstvím zůstalo.“
„Já nevím, jestli mám ještě pořád rád tajemství.“ vyhrkl světlovlasý kluk a sklopil zklamaně oči. „Proč existují tajemství, když se kvůli nim musí lhát?“
„Ale když budeš tajemství střežit jako oko v hlavě a budeš ho pečlivě opatrovat, nebudeš muset lhát, protože se nikdo o něj nebude zajímat. Nikdo kromě tebe ho nebude moci spatřit..“
„Před nějakou dobou jsem udělala chybu. Nestrážila jsem své tajemství tak dobře, jak jsem měla a jediný způsob, jak ho zachovat bylo vložit ho do tvých rukou. Mělo patřit tvému bráškovi až vyroste, ale už by u něj nebylo v bezpečí.“
„Nechci nic, co by mělo patřit Sammymu.“ Zavrtěl malý Dean odmítavě hlavou. „To je jako bych mu něco ukradl.“
„Není.“ Konejšila ho Mary a podívala se synovi krásnýma zářícíma očima přímo do obličeje. „A já chci, aby sis po celý svůj život pamatoval, že jsi žádné tajemství Samovi neukradl. Spíše naopak. Díky tobě jich bude mít Sam jednou mnohem více.“
„Jak můžeš vědět něco takového?“
„Nevím, ale věřím.“
Po těchto slovech se chlapec uklidnil a hbitě seskočil z maminčina klína. Už se neohlédl a začal mrštně vybíhat po schodech nahoru a nadšeně pískal na celý dům. „Tati, tati, budeme si hrát na kovboje a indiána? Slíbils mi to.“
Mary sepjala ruce a opřela se o lokty. Vlasy jí ledabyle spadly do tváře a orámovaly jemný obličej. Tentokrát neplakala.
Dospělý Dean seděl na židli, která se nacházela přímo naproti matčině. Už se nepokusil ženy dotknout. Pozoroval její obličej, snažil se něco vyčíst z výrazu její tváře. S nervozitou a nepříjemným napětím čekal, kdy bude znovu pohlcen v bílém světle. Jeho vzpomínka skončila. Dokázal vycítit, že se doběla rozžhavená čepel blíží.
Než naposledy zavřel oči, zahlédl v matčiných očích jediný druh emoce, který u ní po rozhovoru s malým Deanem nečekal – naději. A potom se ho čepel znovu dotkla.
* * * *
Bez přemýšlení kráčel lesem. Bez rozmyslu se vyhýbal stromům a vysokým keřům, které mu stály v cestě. Ani jednou se neodklonil ze směru, kterým kráčel. Pokud narazil na překážku, stojící mu v cestě, jednoduše prošel skrze ní. Mravenčení, které přitom cítil nebylo nepříjemné, spíše naopak, dodávalo mu pocit života. Pocit, který tak zoufale potřeboval získat zpět.
Zničehonic mu cestu zkřížil vlk. Sam zastavil.
Zvíře si podezřívavě prohlíželo své okolí a pátralo po kořisti, aby mohlo naplnit svůj prázdný žaludek. Zvedlo čumák, který mělo skloněný téměř u země a podívalo se nažloutlýma šedavýma očima přímo na Sama.
Winchesterovi přeběhl po zádech mráz.
„Uklidni se, Same. Nemůže tě vidět. Máš jen moc bujarou představivost.“Zvíře varovně zafunělo, vzepjalo se na zadních a vyskočilo přímo proti lovci.
Sam byl natolik šokovaný chováním zvířete, že se ani nepokusil uskočit a vyhnout se tak útoku šelmy. Drápy vlka se ve tmě zaleskly a mířily přímo na Samovu hruď. Dopadly na ní, ponořily se do ní a posléze i zbytek těla šelmy. Ve chvíli, kdy šelma lovcem proskočila, tvrdě dopadla na zem a předními tlapami k zemi přikovala divokého zajíce, kterého se chystala zakousnout.
Mladý muž se neudržel a průhlednýma rukama se po vlkovi ohnal.
„Nech ho být. Jedeš!“
Vlk v okamžení spustil uši, stáhl ocas a vystrašeně utekl do houští. Zajíc podobným způsobem vystřelil na opačnou stranu.
„On mě slyšel.“ Uvědomil si Sam. „A bál se mého hlasu. Ale tohle vědomí je mi k ničemu. Nedokážu ho nijak využít.“
Otřásl se. Stále cítil dotek vlčích drápů na své hrudi.
„A ne že bych o něco takového zrovna stál.“Pokračoval v cestě lesem a brzy si všiml, že porost rozprostírající se všude kolem něj pomalu řídne. Přidal do kroku a když vyšel ze stínu lesa, s ulehčením zastavil.
Nedaleko od něj stála jeskyně divoce pomalovaná indiánskými symboly.
Aby si dodal odvahy, promnul si necitlivé ruce.
„Fajn, teď ještě najít vchod.“* * * *
Domov 
Stránka 
Ryhle pokračování! Jsem moc zvědavá jak to dopadne! 
Ty vzpomínky byly skvělé 
já snad radostí zbořím barák. 
waaaaaaaaw.. ty vazne pises uplne svetovo 
(ale to ti bylo asi jasný jak to na mě bude účinkovat,že? 
) ...chudáček můj,teda to je síla čím musí procházet 
...no a pak Dean 
viac slov nemam 
toto bola supeeeeeeeer časť dakujemdakujemdakujem ja ta 
...a ještě s ním máš další plány...no nevím jestli se mám bát nebo radovat 
tvoja poviedka je uzasna a ty si majstrom svojho remesla