Není úniku 2

"Davide, už máš sbaleno?" Žena kolem třiceti let ukládala poslední zbytky věcí do krabice.
"Já nikam nejedu, zůstanu tady!" ozvalo se z vedlejší místnosti.
"Davide, o tomto jsme už snad mluvili. Chci vidět, jak jsi za chvilku tady." Justine si hlasitě vzdychla a zalepila krabici lepící páskou. Za pár minut se v kuchyni objevil David a s hlasitým prásknutím upustil batoh. Koukl na svou mamku a řekl "Nesnáším tě".
Po této větě zůstalo v bytě nepřirozené ticho. Justine sebrala věci a šla je nakládat do auta - její syn seděl uraženě na pohovce a mračil se.

Věci do kufru krásně vešly. Moc toho neměli. Když se stěhujete každých pár měsíců z místa na místo, tak malichernosti neřešíte. A těch pár důležitých věcí se do krabic v pohodě vešlo. Justine se opřela o auto a hlasitě si povzdechla. Tohle pro svého syna vážně neplánovala. Stěhovat se z místa na místo, stále nová práce, nová škola... Když byl David menší, tak to tak neřešila. Ale od té doby, co před dvěma lety nastoupil do školy, prožívala hotové peklo. Její syn jí svou nespokojenost dával pořádně najevo. A ani se mu nedivila. Vždy, když si už nacházel nové kamarády, sbalila kufry a jelo se dál. Ona taky žádnou pořádnou práci neměla. Vždy si našla něco příležitostného, co se právě namanulo... Divila se, že jí za zadkem ještě nestojí sociálka! Matkou roku se asi nestane, ušklíbla se pro sebe.
Ze vzpomínek jí vytrhl vítr, který se najednou zvedl. Podívala se nad hlavu a uviděla těžká bouřková mračna... To mi tak ještě scházelo, pomyslela si Justine a šla do domu pro syna. Ten seděl na gauči, přesně v té poloze, ve které byl před chvílí. "Davídku... musíme jít!" Ale David se na ní ani nepodíval. Justine byla na pokraji svých sil. Už vážně nemohla. Proč to musí být stále tak těžké!!! Co komu udělala?! "Davide! Jestli se okamžitě nezvedneš a nevlezeš si do toho auta, tak už ti asi fakt nasekám na zadek! Mám toho vážně plné zuby!!!"
Tentokrát už se David otočil. "Jestli na mě sáhneš, zavolám na Linku Bezpečí!!!" To už bylo na Justine příliš. Dvěma skoky byla u Davida, chytla ho za ruku a násilím táhla do auta.
"Až vyjedeme, můžeš si klidně brnknout a postěžovat si, jakou máš hroznou matku!!!" řvala Jus po cestě. Strčila Davida do auta, nasedla, práskla dveřmi a nastartovala. Raději se ani neohlížela po okolních domech. Bylo jí jasné, že takové divadlo už místní ulice dlouho nezažila. Za pár vteřin už bylo slyšet jen odjíždějící auto.

Justine byla na sebe fakt naštvaná, věděla, že její syn dospívá až moc rychle a věděla, že to celé je jenom její vina. A teď na zadním sedadle v autě sedí hromádka neštěstí, vzteku a zloby a to jen díky ní. Kolikrát si už říkala, že by s mohly usadit a začít žít normálně - ovšem její potlačované instinkty jí vždy varovaly, aby vzala nohy na ramena, dokud je čas. Nikdy by nedovolila, aby se jejímu synovi něco přihodilo. Moc dobře si ještě pamatovala situaci před pěti lety, kdy byl její syn v ohrožení života a to jen díky její hlouposti - toto už nedopustí.
Ohlédla se do zpětného zrcátka "Zlato, co by jsi řekl na to, kdybychom se stavily za tetou Jo?" Odpovědi se ale nedočkala, David byl uražen a jak Jus věděla, toto ho jenom tak nepřejde - ale i tak si všimla v jeho očích jisté změny. Sakra, všechno je to jak dejavou...

Tak fajn! Jedeme do motorestu! Upřímně... Justine moc nadšená nebyla, ale když viděla syna, jak se mu nadšením rozšířily oči, tak neváhala. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy tu jiskru v očích zahlédla. Do motorestu to je pár hodin jízdy...
Za nějaký čas dorazili na místo. David mezitím v autě usnul. Justine toho využila, nechala ho spícího v autě a šla dovnitř sama. Nechtěla tam hned vletět s klukem a "Ahoj! Tak jsem po 5 letech zase tady!" Popravdě... za ty roky se ani jednou neobtěžovala zvednout telefon a zavolat. O návštěvě nemohla být ani řeč. Stále si namlouvala, že je to kvůli bezpečí, ale teď si musela přiznat, že to bylo také proto, že se bála znovu otevřít tu pandořinu skříňku... a taky se bála, že by tu mohla narazit na něho...

Vstoupila do dveří. Za barem k ní zády byla otočená povědomá postava. "Už máme zavřeno!" křikla a otočila se. Justine se zeširoka usmála...
"Ahoj, Jo!" Jo se nevzmohla na slovo... Pomalu šla k Justine a rázně jí objala. Do očí se oběma draly slzy. Jo se podívala na Justine: "To jsi se za celých 5 let neukázala a teď si příjdeš a řekneš jen: Ahoj Jo?!" Snažila se, aby to vyznělo naštvaně, ale moc jí to nešlo. Justine se po tváři skutálela slza... "Promiň... vím, že jsem se měla ozvat už dávno, ale..." Vlastně nevěděla, co říct. "Ale teď už je to jedno!" povzbudivě se na Jo usmála. "Jsem tady a to je důležité! A kde je vůbec Ellen?" zeptala se Justine. Jo nic neřekla... ale její výraz nevěštil nic dobrého.

"No víš...." Jo se otočila k Justine zády " je mrtvá Jus." Lovkyně nic neřekla - jenom se posadila na židli a po tváři se skutálela slza. "Kdy." "Jsou to už dva roky." "Jak." "Byla na lovu s Richardem a..."Jo už nestihla svou myšlenku domluvit. "Cože byla - sakra Jo jak jsi to mohla dovolit, Richard je ten největší panchart jakého znám." Justine cloumala zlost a měla chuť něco rozbít." "Jus počkej, to nebyla jeho vina - opravdu ne - vlastně..." Víc už Jo nestihla dopovědět, protože za zády uslyšela známý hlas "podívejme se, kdo se uráčil ukázat."

Justine se prudce otočila. "No to se mi snad zdá!" hlesla. Richard si zachoval kamennou tvář a přešel k baru. "To takhle necháváš běžně kluka v zaparkovaném autě?" podotkl jen tak pod vousy. To už bylo na Justine příliš. Vyskočila ze židle a spustila: "Neříkej, že máš najednou strach o mého syna, když jsi o něj 5 let ani prstem nezavadil! Ale jak tak poslouchám, tak jsi měl plno jiné práce, že?! Třeba jak zabít Ellen!!!" Justine ani nepostřehla jak, ale najednou ležela na podlaze a levá tvář jí hořela. Richard měl v očích vražedný výraz: "Nikdy... rozumíš, nikdy se neopovažuj tvrdit, že za Elleninu smrt můžu já! Nebyla jsi tam a nevíš, co se stalo! Jak se vůbec opovažuješ sem po 5 letech přijít a začít si takhle vyskakovat?! Seber si své saky paky a táhni tam, odkud jsi přišla! A nezapomeň na parkovišti kluka!!!" Justine se šokovaně zvedla ze židle a podívala se na Jo. Ještě více jí šokovalo, že Jo na to nic neřekla... Dokonce se na ní ani nepodívala. Justine se otočila a vyšla ze dveří. David se zrovna probouzel: "Už jsme tady..." broukl ospale. "Jen spi dál, jedem do motelu. Tam přespíme..." Davídek už ale zase klimbal. Justine polykala slzy. Nastartovala a vyjela.

Do motelu to nebylo daleko. Rychle se ubytovali a po zjištění, že David opravdu spí, vyšla Jus před motel a sedla si na obrubník vedle auta. Nechtěla, aby jí syn takto viděl. Dnes se jí to zase celé zhroutilo. Věděla, že nebude lehké vrátit se zpátky, ale toto nečekala. Byla naštvaná na všechny ale nejvíc na sebe. Sáhla do zadní kapsy kalhot a zapálila si. Poslední dobou cigaretou řešila všechny problémy. Uslyšela za sebou kroky. Otočila se - ve dveřích stál David a díval se na ní. Přistoupil k ní a obejmul jí. Ani nic nemusel říkat. Justine vyhrkly všechny potlačované slzy na povrch. "Je mi to tak líto Davide, je mi líto, že nemáš kamarády, že nemáš tátu, že mě nesnášíš. Promiň mi to." David se k ní schoulil do náručí ale nic na to neřekl. Chvilku bylo ticho. "Mami, půjdeme zítra teda za tetou." Justine to rvalo srdce ale i tak odpověděla "určitě, ale teď jdem spát ok." Jus pomalu vstala a přenesla syna do pokoje. Pro tuto noc už u něj zůstala a připravovala se na to nevyhnutelné, co jí následující den bude čekat.

Ráno se nasnídali v místním bistru a vyrazili do motelu. Den byl pochmurný. Hustě pršelo a nevypadalo to na to, že jen tak přestane. Za pár minut byli v motorestu. David vyskočil z auta a vběhl dovnitř. Když Justine také dorazila, viděla už Davida v náruči Jo. Oba se hlasitě smáli. Když ale Jo uviděla ve dveřích Justine, úsměv jí na rtech ztuhl. Jo se otočila zpět k Davídkovi: "Víš, že tu máme malá štěňátka? Vzadu ve skladišti! Nechceš je jít zkontrolovat?" David se Jo hned vytrhl z náruče a běžel dozadu. Jo se otočila zpět na Justine: "Dáš si něco?" Jus nevěděla, jak se chovat. Vždy brala Jo, jako svou sestru, ale to její chladné chování jí nahánělo hrůzu... "Ne, díky... Jo, chtěla jsem se zeptat... Co znamenal ten včerejšek?" Jo se odvrátila od Jus zády: "Nevím, o čem mluvíš..." "Prosím tě, Jo, nelži mi! Vždyť to bylo jasné! Otec řekl, že on za smrt Ellen nemohl! Tak kdo tedy?!" Jo se otočila zpět k Jus. V očích se jí zračily slzy, ale také vztek. "Chceš vědět, proč má máma umřela? Protože tě chránila! Jednou se tu prostě objevil démon a chtěl po mámě vědět, kde jsi! Jako kdyby to věděla, když jsi se nikomu neozvala! Neboj, nezemřela jen tak! Pořádně si jí ten parchant vychutnal! A když byl v nejlepším, vletěl tu Richard a toho démona zabil. Bohužel mámě už pomoci nedokázal... Zemřela ještě ten den v nemocnici. Doktoři řekli, že nechápou, jak bez těch všech orgánů mohla ještě pár hodin dýchat..." Justine zůstala stát jako opařená. Nevěřila vlastním uším. Další člověk, který zemřel díky ní.

Justine ani nevěděla, jak se dostala zpět do motelu, ale najednou ležela v posteli a vedle ní spokojeně oddychoval David. Pomalu jí začala docházet slova, která jí v motorestu Jo řekla. Takže Ellen zemřela díky ní… Justine samovolně tekly po tvářích slzy. Jak se má s tímhle vyrovnat!!! Nejhorší na tom všem bylo to, že do všeho byl zapleten i Richard. Teď si dokázal, že jeho dcera je totálně neschopná po všech stránkách! Nestačí, že kvůli ní zemřel manžel, a že Davídek má zničený život… teď kvůli ní zemřela i matka její nejlepší kamarádky! Tohle se fakt nedá přežít ve zdraví… Justine si povzdechla, otočila se na bok a konečně usnula neklidným spánkem.
Ráno bylo za okny stejně pochmurno, jako předchozí den. Justine vstala, umyla se a uvařila si svou pravidelnou ranní kávu. Sedla si na houpací lavičku před motel a pozorovala větve stromů, které se nad ni nebezpečně nakláněly. Naštěstí nepršelo, i když mraky byly hodně nízko. Měla ráda tyhle chvíle, brzy ráno, nikde ani živáčka a ona si připadala naprosto ztraceně, sama uprostřed ničeho. Byl začátek listopadu a vzduch už byl cítit pomalu se blížící zimou. Rychle se napila kávy, která začínala stydnout. Ušklíbla se… Hodně cukru. Ale co! Život má hořký dost, tak proč si pořádně neosladit alespoň kafe! Najednou před motorestem zastavilo auto. Justine zůstala nevěřícně hledět… Na tohle auto se prostě nedá zapomenout…

Když mu včera večer zazvonil v kapse mobil, tak ani ve snu ho nenapadlo, že by to mohla být Jo. Po smrti Ellen si zavolali opravdu jen sporadicky. Nějak jim prostě došla slova. Nejhorší to bylo na pohřbu. Jo trvala na tom, že když celý život žila Ellen jako lovec, tak že alespoň pohřeb bude mít normální. Byl rád, že jí alespoň přemluvil ke zpopelnění. Uznala, že jinak by to mohlo být příliš riskantní. To by tak ještě chybělo!!! Ellen s ďáblem v těle! Ne, že jinak by v těle toho ďábla neměla! uchechtl se pro sebe.
Ještě víc ho ale na včerejším telefonátu zaskočilo téma hovoru… Justine! Už o ní neslyšel kolik… 5 let! Jo mu řekla, že je tady ve městě. Vlastně ani neřekla proč, to sama nevěděla. Hlavně, že už stačila Jus říct, že za smrt Ellen může právě ona. Paráda! Skvělé uvítání! Dokázal si představit, jak se teď asi Jus cítí. Proto se rozhodl, že za ní hned pojede. Jel celou noc a konečně je na místě. Vystoupil z auta a šel k motelu. Najednou jí uviděl… Seděla na lavičce… Vypadala tak opuštěně! Oči měla opuchlé a bylo jasné, že toho moc nenaspala. Zase se mu zrychlil tep. Pomalu vykročil k osobě…

Justine jej již zaregistrovala a nevěřícně na něj koukala… „Deane…“

Dean nevěděl, co říct. Moc se na tuto chvíli těšil, představoval si všechny vtipné hlášky, kterými Jus oslní, ale najednou se mu všechny vykouřily z hlavy. Sakra! To se mu přece nestává! Takže řekl jen: „Ahoj, Jus! Můžu přisednout?“ Fakt originální! Justine jen nepřítomně kývla hlavou. Dean si sedl na lavičku vedle ní. „Volala Jo…“ řekl. Víc říci ani nemusel. Justine to bylo hned vše jasné. „Aha… jasně, ale kvůli tomu jsi nemusel jezdit až sem, Deane. Jen se sbalíme a hned s Davídkem vypadneme. Včera mi to řekl Richard dost jasně. Nebudeme obtěžovat. Už tak jsem napáchala dost škody.“ A začala se rychle zvedat. „Hej! Počkej! Necháš mě sakra domluvit?! Jsi stejně paličatá, jako před lety!“ rozčiloval se Dean. Justine si tedy sedla zpět. „Nepřijel jsem, abych ti řekl, že máš vypadnout! Jo ten včerejšek očividně mrzí, jinak by mi nevolala. Prostě jen nevěděla, co na to vše má říct. Stále je to pro ní dost bolestné… a vlastně pro nás všechny.“ Justine se na Deana zadívala: „Promiň…“ „To je dobrý… No, každopádně jsem rád, že zavolala, protože ty bys to asi neudělala!“ Justine nevěděla, co na to říct, tak raději stočila hovor někam jinam: „A kde je vůbec Sam?“ „Ále! Pracovali jsme na jednom případu, takže to ještě dodělá a přijede taky. Už se na tebe moc těší a na kluka taky. Kde je vůbec David?“ V tu chvíli se ozvalo zavrzání dveří a ven vyšel roztřapený klučina, oči ještě zavřené, s dokořán otevřenou pusou: „Ahoj…“ Dean zůstal nevěřícně zírat: „To je ten malý Davídek?!“ Justine se pousmála: „Neviděl jsi ho pět let! Co jsi čekal?“ a šla za synem. „Davídku, tohle je strejda Dean.“ Davídek se usmál: „Já si strejdu pamatuju! To on nás tenkrát zachránil!!!“ Justine jen nevěřícně kroutila hlavou: „No vidíš, a já myslela, že si na tebe ani nevzpomene!“ usmála se na Deana. „A co byste řekli vydatné snídani? Samozřejmě v místním bistru! Nečekejte, že vám budu vyvařovat! Jak znám tady strejdu, tak bych mohla stát u plotny celý den a stále by bylo málo!“ ušklíbla se na Deana, který to raději nekomentoval. „Tak fajn! Oblečte se a já mezitím počkám v Impale.“

Za chvíli už všichni tři seděli v nedalekém bistru. Dean málem nepočkal, až mu servírka dá jeho talíř na stůl a už z něj bral svůj maxi burger se slaninou. Justine se na něj pobaveně dívala. „Vůbec jsi se nezměnil!“ konstatovala a zakousla se do svých párků. David si objednal oblíbené hranolky s kečupem. „Fakt zdravá snídaně!“ dívala se na to pohoršeně Justine, ale dnes přimhouřila oči. Přece jen, bylo to opravdu nevšední ráno. Justine počkala, až Dean spolkne první sousto… „Tak co teď… To mám jít po tom včerejšku za Jo, nebo co?! Nechci tam zase narazit na otce! Včera mi to bohatě stačilo!“ Ještě teď cítila Richardovu dlaň na svém líci. „A stejně jsem tu přijela jen na návštěvu. Zrovna se s Davídkem stěhujem a měli jsme cestu kolem, tak jsem se chtěla jen pozdravit, říct ahoj a fičet zase dál… No, to ahoj se mi teda fakt povedlo!“ povzdechla si Justine. David to ale vyřešil za ní: „Mami, já chci jít za štěňátky! Teta Jo mi řekla, že můžu zase přijít!!!“ a už natahoval. Justine si hlasitě povzdechla: „Tak fajn! Půjdeme za tetou Jo! Ale jestli to dopadne jak včera, tak neříkejte, že jsem vás nevarovala!“ Dojedli, zaplatili a šli.
První do motorestu vběhl samozřejmě David. Jo málem přerazil a už byl vzadu ve skladišti. Očividně pomalejším tempem dovnitř vešel Dean a za ním Justine, která by se nejraději vypařila. „Ahoj…“ pozdravila je Jo a otočila se k Justine. „No, myslím, že se mrknu na motor mé krásky. Zdálo se mi, že nepřede tak, jak by měla!“ oznámil Dean a rychle se vytratil. Justine by ho nejraději zaškrtila. Otočila se k Jo. „Jus… já… chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek! Vím, že to, co jsem ti řekla, bylo hrozně nefér! Ty jsi ta poslední, která by chtěla mámě ublížit a tohle… prostě příště si raději spolknu jazyk!!!“ zašeptala poslední slova a měla co dělat, aby se nerozplakala. Zato Justine už slzy neudržela. Přišla k Jo a se vzlyky jí objala. „Ty se nemáš za co omlouvat. Chápu tě. Kvůli mně ti zabili mámu. Máš plné právo mě nenávidět!“ Jo se od ní odtrhla: „Tebe nebudu nikdy nenávidět! Jsi jako moje sestra, tak s takovými řečmi hned přestaň, jasné?!“ řekla už se stopami hněvu v hlase. Justine se na ní usmála: „Jasné.“ „Tak fajn! A teď by to chtělo panáka!“ mrkla na ní Jo a přešla k baru. „Říkal tady někdo něco o panáku?“ ozval se Dean. „To snad není možné!!! Když o něco jde, tak se vytratí, ale řekni něco o jídle nebo pití a i kdyby byl zrovna na Marsu, tak je zpět rychlostí světla!!!“ neodpustila si Justine. „Tak tohle se mě dotklo!“ řekl Dean, ale stejně si přisedl a už do sebe házel panák whisky z horní poličky. Ještě že byl v motorestu i David, protože jinak by se ti tři zpili pod obraz. I tak měli ale všichni tři dost, takže cesta zpět do motelu byla vyloučena. „Však kam byste chodili! Vyspíte se tady! Vzadu je jeden provizorní pokoj pro hosty! No, spíše je to skladiště, ale pro případ nouze se to dá použít. A Dean může spát tady na gauči!“ mrkla na ně Jo. „Proč gauč vyjde vždy na mě?!“ rozčiloval se Dean. „Protože jsi gentleman a postel přenecháš dámě v nesnázích!“ usmála se na něj Justine. Na to nebylo co říct, a tak už za chvíli všichni v motorestu spokojeně oddychovali.

Odbila půlnoc. Celý motorest byl zahalen v houstnoucí tmě, která zastínila i svítící měsíc. Všichni spokojeně spali. Nikdo nepostřehl zlo, které se začalo vkrádat dovnitř. Stín prošel kolem gauče, kde oddychoval muž a něco si pro sebe spokojeným hlasem broukal a vešel do zadní místnosti, kde na posteli spala žena a dítě. Konečně! Konečně jsem se dočkal. Zlo se zhmotnilo v bytost. Byl to muž - byl to démom – byl to žlutooký démon.Teď je důležité to dítě. To dítě je klíčem ke všemu. Nikdo netuší, jak je to dítě důležité. Dokonce ani jeho vlastní matka. Splodila dítě, jenž HO osvobodí, které bude jeho nástrojem. Které bude jeho synem! A pak již nic nebude stát v cestě tomu, aby ON ovládl tento svět! Aby dal konečně světu svůj řád! Aby lidé konečně uviděli na vlastní oči, že ten, ke kterému vzhlížejí, ke kterému se modlí, není nikdo ve srovnání s tím, který přichází! A všichni před ním pokleknou! A ti, kteří snad budou tak domýšliví, že by chtěli zabránit JEHO vůli, ti krutě zaplatí! Ó ano! Již slyšel nelidský křik trpících lidských bytostí! Těch zbytečných červů, kteří ani nestojí za pohled! Teď konečně pozemšťané na vlastní kůži a krev poznají, jak jsou slabí!!!
Bytost přistoupila k posteli a vzala dítě do náručí. Matka ani dítě se neprobrali. Žlutooký muž pomalým krokem odešel.....

Justine se probudila. Za okny právě svítalo. Vypadalo to na po dlouhé době krásný den. Podívala se vedle sebe. Postel byla prázdná. Kde je Davídek?! Asi šel za štěňaty. Zdálo se jí, že kdyby se vypařila z povrchu zemského, tak by si toho ten její kluk ani nevšiml. No co, po hodně dlouhé době ho viděla spokojeného, tak ať si to užije. Jen doufala, že za ní nepříjde s nápadem na nový přírůstek do rodiny. Ještě to tak! Jak se tak převalovala, tak jí něco zarazilo… Je tu až moc velké ticho. Rozhodla se, že se raději půjde na Davídka podívat. Vstala, natáhla na sebe džíny, triko a svetr, přece jen už byla po ránu docela dost velká zima a v motorestu teplem očividně neplýtvali. Vyšla z pokoje a zabočila do skladiště. Tam uviděla na zemi spát spokojená štěňátka. Ale jen ta. David nikde. Justine byla ještě stále klidná. Určitě bude u Jo nebo Deana. Nejprve šla tedy za Jo. Opatrně otevřela dveře do jejího pokoje. Jo ještě spala. A sama. Justine se pomalu ale jistě začínala do mysli vkrádat panika. Rychle vběhla do baru a koukla na gauč, kde se začínal právě probouzet Dean. Když ale viděl vyděšený Justinin výraz, rychle se probral: „Co se děje?!“ „Davídek! Nemůžu ho nikde najít!“ Justinin hlas už zněl značně vyděšeně. Dean byl ale v klidu: „Určitě je u štěňat!“ „Myslíš si, že jsem úplně blbá?! Tam jsem šla jako první! A taky za Jo! Taky tam není! Jdu zkontrolovat dvůr!“ a vyběhla z motorestu. „Počkej! Půjdu s tebou!“ a rychle vyběhl za Justine. Po čtvrthodinovém obcházení kolem motorestu a voláním chlapcova jména se vrátili zpět dovnitř. To už byl značně znepokojen i Dean.
Justine se začaly klepat ruce. Sakra! Kam mohl jít! Sám by přece nikam neodešel. Ano, vyhrožoval jí kolikrát, že odejde, ale nikdy by to neudělal, obzvlášť ne teď, když jsou tady. Jus si sedla na barovou stoličku a hlavu vložila do dlaní. Jo k ní přistrčila whisky – odmítla jí. „Jus neboj se, určitě bude v pořádku. Jenom někam utekl, uvidíš, že se hned vrátí.“ Jo věděla, že lže, ale pohled na její kamarádku byl zdrcující. „Jo prosím, buď zticha – sama víš, že lžeš.“ „Hej! No tak klid, však ho najdem.“ Dean objal lovkyni zezadu okolo ramen. Ta se mu vytrhla. „Nechte mě být.“ Jus běžela ven – ve dveřích se srazila s otcem. Slzy měla v očích – nechtěla s ním mluvit, věděla přesně, co by jí řekl. Richard vešel dovnitř a Jo mu všechno převyprávěla. Richard měl celou dobu zúžené oči a přemýšlel. Pak vstal a šel se podívat do pokoje, kde jeho vnuk spal.
Richard si stoupl doprostřed místosti a pozoroval ho. Něco mu tam nesedělo. Jeho lovecký instinkt ho varoval. Přistoupil blíže k posteli a najednou něco ucítil – bylo to příliž slabé, ale něco mu to připomínalo. Nahnul se ještě níže a v tom uviděl to, na co nemohl zpočátku přijít – síra. Byla tam, byla v místě, kde spal David. Jak si toho nemohli nevšimnout – koukám, že historky o úžasných bratrech Winchestrových jsou zase jenom nesmysl.
Richard přišel k Deanovi a zaklepal mu na rameno. „ Musím s tebou mluvit – o samotě.“ Mladší lovec přikývl a oba dva vešli zpět do pokoje. „Prohledal jsi to tu?“ zeptal se zpříma starší lovec. „No abych se přiznal – jenom jsem to tu prolít. Našel jsi něco?“ Richard ukázal na žlutý poprašek na polštáři. „Síra? A sakra.“ Oba lovci na sebe chápavě pohlédli. „Deane, je důležité, aby se o tom Justine nedozvěděla. Potřebujeme jí mít s chladnou hlavou.“ „Měla by ale vědět, co se děje.“ „Neříkám, že jí nic nepovíme, jenom jí nasměrujeme správným směrem. Prostě si něco vymyslíme.“ V pokoji nastalo malé spiklenecké jednání. „A kdo jí to řekne?“ „Ty jí to řekneš, mě poslouchat nebude a Deane, nezapomeň, že jí potřebujeme, další lovec se hodí a já…“ Richard se odmlčel hledajíc vhodná slova „…vycvičil jsem jí dobře, udělá co bude třeba.“
Dean šel pomalým krokem ven za Justine. Ta stála opřená o Impalu a z očí jí kanuly slzy. Dean k ní přistoupil a objal ji. Justine se nebránila. Bylo jí hrozně. Tolik už toho stratila a teď by měla přijít i o to poslední, co jí ještě zůstalo… Hroutil se jí celý svět. Vnímala, že jí Dean něco říká, ale slova šla mimo ni. „Posloucháš mě vůbec?“ zatřásl s ní Dean. „Promiň… co jsi říkal?“ zeptala se unaveně Justine. „V pokoji jsme s Richardem nic nenašli. Ale Jo zjistila, že jí zmizel batoh i nějaké potraviny. Asi se Davídek prostě jen rozhodl, že si udělá menší výlet, toť vše.“ pokrčil rameny Dean. „Toť vše?! To si snad ze mě děláš srandu!!! Tak můj osmiletý syn se vypaří a ty na to řekneš jen toť vše?!“ vybuchla Justine. „To je přece dobrá zpráva, ne? Alespoň víme, že ho nikdo neunesl! Teď stačí sledovat jeho stopy.“ snažil se situaci zachránit Dean, moc se mu to ale nedařilo. „Jasně! Protože stop je tu kolem spustu, co?! A proč by vlastně odcházel?!“ „No, asi se bál, že bude muset zase odejít. To víš, osmiletý kluk ještě nepřemýšlí nad důsledky svých činů!“ „No, to jsi řekl fakt moc hezky!“ neodpustila si ironickou poznámku Justine. Každopádně už nebyla tak na hadry, jako před pár minutami. Musela s Deanem souhlasit. To by se Davídkovi podobalo… Z trucu se sbalit a vypadnout. Až na to, že kolem jsou samé lesy a hledat ho, to je jak jehla v kupce sena. „Musíme kontaktovat policii!“ řekla Justine. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Přijeli by, budou nás týden vyslýchat a stejně na nic nepříjdou!“ protestoval Dean. „Tak co tedy navrhuješ?!“ „Přemýšlej trochu!!! Podívej se na nás!!! Máš tu plný motorest lovců, včetně sebe!!! To zvládneme i sami a lépe, než nějací policajti, kteří sedí celý den v kanclu!!!“ S tím musela Justine souhlasit. „Tak fajn! Co teda budeme dělat?“ povzdychla si Justine. „Pojď dovnitř. Richard už něco určitě vymyslel.“ A oba vešli do motorestu.

Najednou se Jus zastavila. Dean se otočil s nechápavým výrazem. „Co je?" "Já s ním nemůžu mluvit. Nechci s ním spolupracovat." Justine se dívala do země. Dean jí chytl za bradu a zvednul jí hlavu: „Jus podívej, já vím, že to je pro tebe těžké po tom všem, ale teď musíš spolknout všechnu svou pýchu - pamatuj, že to děláš pro syna, pro nikoho jiného." „Jo, já vím....." „Héééj! Zažili jsme už horší věci ne - takže hlavu vzhůru." Dean otevřel dveře a pustil Jus dovnitř. Richard už seděl za stolem a něco si sepisoval. Jak dceru uviděl, tak schoval zápisník a zamračil se. "Takže on ti utekl. No, čekal jsem to - no nic." Justine se držela co mohla - neovládla se. "Nikdo se tě neprosí, abys mi pomáhal. A na tvoje rady taky nejsem zvědavá. A co tím chceš vůbec říct, že jsi to čekal." Richard jí to začal vracet: „Všichni tady vědí, jaká jsi neschopná matka. Jen si to přiznej. Bylo jenom otázkou času, kdy to pozná i ten kluk. Ty nejsi žena v domácnosti - ty jsi lovec. Ty nikdy nebudeš žít normálně!“ Už by si se s tím měla smířit." Justine chtěla taky něco peprného říct - ale to už se do toho vložil Dean. „No tak dost vy dva. Jestli chceme Davida najít, tak musíme spojit síly. Tyhle vaše rodinné záležitosti počkají." Jus jenom zakroutila hlavu - ale mlčela.
„Tak co máš…“ sedla si Justine naproti otci. „No, nejlepší bude, když se rozdělíme. Ty půjdeš s Deanem. Vy prohledáte severní stranu pohoří a já si vezmu jih. Sejdem se tu zase v šest večer a řeknem si, co jsme zjistili. Pokud samozřejmě do té doby Davida nenajdeme nebo se nevrátí sám. A proto tu musí zůstat Jo. Kdyby se náhodou vrátil, měl by tu někoho najít.“ Jo sice nebyla nadšená, ale věděla, že jiné východisko není. „Jasně! Zůstanu tady, a kdyby něco, dám hned vědět.“ „Tak fajn! Pokud nikdo nic nemá, tak je nejvyšší čas vyrazit!“ zvedl se od stolu Richard a s ním i Dean s Justine. „Vezměte si jen to nejnutnější, ale to vám snad nemusím říkat…“ poznamenal Richard, když uviděl Justinin spalující pohled. Dean se vydal k Impale, otevřel kapotu a začal házet do batohu zbraně, nože a další nezbytnosti. „Můžeš mi říct, na co sebou taháme celý vojenský arzenál?!“ neodpustila si poznámku Justine. Dean po ní hodil nevšímající pohled. „Nikdy nevíš, na koho narazíš…“ Justine jen převrátila oči. „Tohle už se dá v dnešní době léčit!“ A šla se také sbalit. Dean se za ní starostlivě díval. Tohle zatajování informací nesnášel a cítil se díky tomu hrozně, ale věděl, že v tomhle má Richard pravdu.
Justine vyšla před motel jenom s kabelou přes rameno, kterou jí zapůjčila Jo. "Co v tom máš? zeptal se lovec. Sváču pro nás a pro Davida - no a nůž. "Hmmmm - dobrý, to by mě nenapadlo." Dean se usmál od ucha k uchu. "Blbe! Jdeme." Cesta jim šla pomalu. Dean moc nemluvil a bylo na něm vidět, že neustále nad něčím přemýšlí. Justine chvíli pozorovala jeho chování a pak ho zastavila. "Deane stop. Co se děje. Nejsem blbá, ty hledáš stopy, ale Davidovy to rozhodně nejsou - co mi tajíš. Koukej to vyklopit a hned." "Teda na co ty pořád myslíš. Jenom nechci nic podcenit. To je vše." Justine se na něho přísně podívala. "Deane, koukni se mi do očí a řekni mi, že přede mnou nic neskrýváš. Já jsem lovec, poznám, když někdo po něčem jde. Tak za mě laskavě neděj blbce." "Nedělám"odpověděl Dean ale do očí se Jus nepodíva při těchto slovech. " Podívej. Nemám ti k tomu víc co říct, jestli mi nevěříš tak dobře, to ti brát nemůžu. Ale věř mi, když ti říkám, že ho s pomocí Richarda najdem."
Justine přikývla. Nevěděla sice, co si o tom myslet, ale věděla, že by jí Dean nic zásadního nezatajil. Dean by si za svá poslední slova nafackoval. Sakra je toho tolik, co by měla vědět. Nejde to - prostě to nejde. Je to pro její dobro. Lovec se zamyslel. Opravdu je to pro její dobro? Nebo pro náš klid.

Richard počkal, až se Dean s Justine vytratí a znovu sedl za stůl. Musel si dát informace pořádně do kupy. Takže bylo jasné, že jdou po démonovi. Ale o koho se jedná, to ještě neví. Takže bude muset zkontaktovat své přátele. Vytáhl mobil. Věděl přesně, komu zavolat: „Ahoj, Pamelo! Rád tě zase slyším!“…
Pamela naštěstí nebyla daleko, takže za dvě hodiny u ní Richard byl. Ještě než stačil zazvonit, otevřely se dveře. „Richarde! Jak je to dlouho… už ani nevím. Ale na Justine si vzpomínám moc dobře. To je tak jediný důvod, proč jsem ti hned nepráskla telefonem! Tak na to mysli!“ otočila se a šla dovnitř. Richard jí tiše následoval. Vešli do kuchyně. „Posaď se…“ „Díky… no, takže… víš, proč jsem tu. Davida unesl démon a já vůbec nevím, kdo za tím může být. Potřebuju pomoc.“ „Jak významná to chvíle! Richard potřebuje pomoc!“ Richard se začínal dostávat do varu: „Tak poslyš! Jestli nechceš pomoct, nevadí! Pomůžu si sám!“ a začal se zvedat… „Počkej! Nic takového jsem přece neřekla! Udělám to… pro Justine a Davídka! Akorát si potřebuju něco nachystat. Tenhle hovor nebude jen tak…“ řekla tajemně a šla do obýváku.

Dean s Justine se k večeru vrátili do motorestu. Jus na tom byla evidentně psychicky hodně špatně a zvlášt potom, co nikde neviděla otce, což znamenalo, že nikdo Davida nenašel. Sebrala se teda a šla zpět do pokoje, ve kterém spali minulou noc. Lehla si na postel a přejížděla rukou po polštáři. Kde teď asi může být. Určitě má hlad. Slzy se jí rozkutálely po tváři. Najednou jí cosi zůstalo na prstu - prohlédla si to. Nebolo pochyb - síra. Jus vstala a naštvaně vrthla do baru. Přistoupila před Deana a jednu mu vrazila. "Au" Dean se zamračil. "Tys to celou dobu věděl." Jus ukazovala na lovcovi prst, na kterém jí uvízla síra. "Proto ta výbava. Proč jste mi nic kruci neřekli." Dean mlčel. Nevěděl, co jí na to má říct. "Takže Davida má nějaký démon nebo co." "Jus jenom se uklidni. Richard ho najde." Lovkyně se uklidnila a párkrát se zhluboka nadechla. "Vypadni odsud a už se mi nikdy neukazuj." V tom se rozrazily dveře a v nich stál Sam. Kouknul se po všech a promluvil "Ahoj Jus, mám pro tebe vzkaz od Richarda.“

„No konečně! Kde jsi celou tu dobu vězel?! To ti trvalo tak dlouho, zbavit se jednoho poltergeista?!“ pustil se do něho Dean, který byl rád, že tak alespoň odvede řeč. Sam jen převrátil oči a přešel k Justine. „Same! Moc ráda tě vidím… i když za takových okolností!“ a objala ho. „Je mi moc líto, co se stalo Davídkovi…“ soucitně se na ní podíval. „Díky… ale my ho určitě najdeme! Říkal jsi, že máš vzkaz od Richarda?“ zeptala se Justine nedočkavě. „Ano! Je u Pamely. Volal jsem mu, co je s vámi, protože jste byli nedostupní.“ „No jo, v horách nebyl signál! Hlavně že teď všichni tvrdí, že mají stoprocentní pokrytí!“ nadával Dean. „No, takže jsem volal Richardovi a ten řekl, že se tu máte v šest sejít, tak ať jedu sem a že vám mám vyřídit, že se s Pamelou chtějí pokusit vyvolat někoho, kdo nám má pomoci najít Davídka. Ale koho, to neřekl. Prý máme přijet za nimi.“ „Tak na co ještě čekáme? Jedem!“ řekla nedočkavě Justine a už byla ze dveří. Sam se otočil na bratra. „Tak jak to zvládá…“ „Co bys čekal? Moc dobře ne. Navíc se teď dozvěděla, že jsem jí celou tu dobu lhal, takže teď mi začne na zemi pravé peklo…“ odvětil Dean a šel za Justine. Sam se za bratrem neklidně díval a po pár vteřinách jej také následoval.

Za chvilku byli na cestě. V autě bylo ticho. Dean se ani neodvážil zapnout muziku. Nervozita byla cítit z každého z nich. Po chvilce to starší lovec nevydržel a promluvil " Jus, koukni, to bude dobré, Richard na to přijde - neboj." Justine neodpověděla a ještě víc se zamračila. "Hele já vím, že Richardovi nevěříš ale .." Jus skočila Deanovi do řeči. "Dean buď tak laskav a nemluv na mě - to co jste si na mě s tátou vymysleli - to vám neodpustím. Já jsem taky lovec a vy jste mi lhali. Jako debil tady lítám po okolí a přitom ..." lovkyni se objevily nové slzy v očích. "Nemysleli jsme to zle." "Nemysleli jste vůbec." A v autě nastalo opět ticho. Za několik minut už však byli na místě a Pamela je přivítala ve dveřích. "Ahoj kočko - tak jak je - vypadáš dobře vzhledem k situaci." Pamela se usmívala. "Ahoj - díky. Víte něco." Jus byla netrpělivá. "No na něco jsme přišli, jestli se ti bude líbit to nevím, ale víc ti řekne Richard - čeká na vás." a Pam pustila všechny dovnitř.

Vešli do obývacího pokoje, kde už na ně čekal Richard. „No konečně! Už jsem začínal mít starost!“ řekl na uvítanou. Justine se na něj jen nasupeně zadívala: „S tím přetvařováním můžeš přestat. Nikoho neoblbneš. Kdybych v těch kopcích chcípla a ožírali mě červi, bylo by ti to jedno!“ a otočila se k Pamele. „Tak na co jsi přišla?“ Pamela viděla, jak se Richard nadechuje k odvetě, ale jedním pohledem mu pusu zavřela. Teď není čas na rodinná dramata. „No…“ a zadívala se znovu na Justine… „oslovila jsem pár zemřelých lovců, kteří v motorestu často pobývali, takže by mohli něco vědět, ale bohužel…“ odmlčela se Pamela. Justine si jen nešťastně povzdychla. „Ale…“ pousmála se Pamela, když viděla Justinin nadějný výraz… „při tom hledání po všech čertech… promiňte mi ten výraz… jsem narazila ještě na někoho… někoho, kdo byl únosem Davídka značně zaskočen a zneklidněn.“ dokončila větu Pamela a odmlčela se. Justine na ní chvíli hleděla, a pak vyhrkla: „Tak už proboha mluv! O kom to tu mluvíš?!“ Najednou se za Pamelou zjevila postava. Všichni se na nově příchozího otočili. Nikdo nic neřekl. Čekali, co řekne sám. Ten všechny přelétl zrakem a promluvil: „Zdravím. Jsem Castiel.“

"Jakej Cass zase." Justine byla neklidná. To už se slova chopil Dean. "Jus toto je Castiel - je to anděl." Lovkyně se nevěřícně dívala z jednoho na druhého. " "Justine přestaň ze sebe dělat blbce a nech Castiela ať ti řeknu, co má na srdci." Richard si stoupl a ostrým pohledem sjel svou dceru. "Dobrá, je mi jedno kdo jste - vy víte, kde je David." Anděl přistoupil k Jus a zadíval se jí do očí - ta jeho pohledu uhnula. "Měla by jsi se naučit věřit druhým. Mohlo by ti to ulehčit mnoho problémů. Ano, vím kdo má tvého syna." Jus se na anděla podívala a bála se odpovědi. "Má ho Azazel - žlutooký démon. Zatím se mi bohužel nepodařilo zjistit, proč ho unesl, ale nic dobrého v tom nebude. S Justine se zatočil celej svět. Už slyšela o tomto démonovi a nevypadalo to vůbec dobře. Najednou měla před očima tmu. Cítila, jak jí někdo zezadu chytil a pomohl jí do postele. Všechny hlasy vnímala velice vzdáleně. Proč se to musí dít zrovna mě. Pomyslela si. A pak jí temnota celou zahalila.

„No paráda! To se ti povedlo!“ obořil se Dean na Castiela. Ten se na něj jen nechápavě podíval. „Nezdá se, že by se mi něco povedlo.“ Dean jen převrátil oči. „Tak fajn! Teď se musíme hlavně domluvit, co dál! Cassi, ty víš, kde Azazel drží Davida?“ zeptal se Sam. „Ano. Jsem informován o tom, kde jej drží. Jsou v místě zvaném Castle Rock.“ „No bezva! To je asi dva dny odsud! Tolik času nemáme! Cassi, budeš nás tam muset přenést. I když to nesnáším! Zase mi z toho bude blbě!“ nadával Dean. „Tak se hlavně před tím nenarvi celou ledničkou!“ posmíval se mu Sam. „Shut up!“ Sam už raději mlčel. „No, pokud jste se už vy dva vykecali, mohli bychom jít na věc, ne?!“ vložil se do řeči Richard. „Snad nečekáš, že půjdeš s námi?! Pokud sis nevšiml, Cass má jen dvě ruce!“ uzemnil ho Dean. „Bohužel, je to tak.“ řekl smutně Castiel. „Ale tak rychle to stejně nepůjde. Pro boj s Azazelem se musíte řádně připravit. Chce to strategii. Ne, že vás tam hned přenesu. To byste rychle skončili.“ Dean se na Castiela jen nasupeně podíval, otočil se a odcházel. Ke Castielovi se už jen doneslo nesouhlasné mručení.

Justine chodila nervozně po celém pokoji a sledovala tři muže a jednoho anděla, jak vymýšlí strategii. Ona sama byla jak bez duše. Moc jim chtěla pomoct a věděla, že na to má, ale hlavou jí neustále běhaly myšlenky na Davida - co s ním asi je a kde vůbec je a pak jí zrak padl na toho anděla - nevěřila mu. Sakra proč by taky měla věřit nějakému okřídlenému parchantovi! Najednou zaslechla v rozhovoru lovců své jméno. Zastavila se a zaposlouchala se. "Vidíte, to je to, proč jsem nechtěl, aby znala pravdu. Je na odpis a tahle jí do žádné akce nepustím. Neuvažuje racionálně - míchá do toho emoce." Richard mluvil potichu, ale důrazně. "Tak si s ní promluvíme." Dean se snažil situaci zachránit."Ne prostě nikam nejde." Zelenooký lovec odpověděl "a to jí chceš tady jako přivázat nebo co. Neposlechne tě." "Když budu muset - tak ano." Lovci, ač zabraní do rozhovoru, tak rána od prásknutí dveří je rychle vrátila zpět do reality. Všichni se koukli směrem, kde ještě před chvilkou stála Jus. Castiel promluvil:"Slyšela vás."

Justine byla totálně naštvaná. Pokud si ti blbečci myslí, že bude jen tak sedět a nic nedělat, tak se šeredně spletli! Ona už si poradí i bez nich! Nejprve se ale potřebuje dostat ke svému autu. Stopla si první auto, na které narazila a za hodinu byla v motelu. Ostatní se můžou připravovat, jak dlouho chtějí, ale ona nedovolí, aby jejímu synovi ubližovali ani o minutu déle. Za pár minut naházela všechny věci do auta, nasedla a rozjela se… směr Castle Rock. Než se ti chudáci rozhoupou k nějaké akci, bude už po všem a Davídek už bude zase s ní. V pořádku. Nic jiného si nepřipouštěla. Jela non-stop, jen vždy zastavila na kafe a za 24 hodin byla na místě. Měla štěstí, že nenatrefila na žádné poldy, protože jinak by asi nedojela. Ani nehledala žádný motorest. Tohle bude bleskovka. Najít Davídka a vypadnout. To, že by to nemuselo jít tak hladce, jí ani nenapadlo. Emoce jí úplně zatemnily mozek. Projížděla zapadlým městečkem a hledala místo, kde by se mohl její syn nacházet. Blížila se půlnoc. A najednou to uviděla. Polorozbořený starý kostel. Ve svitu měsíce působil hrůzostrašně. Zvlášť, když se nacházel na starém hřbitově. To jí ale zas až tak neupoutalo jako znaky, které byly na kostele nakresleny. Běžní lidé to považují jen za další práci sprejerů, ale Justine už ty znaky viděla. Jistě! Byly to znaky, které měl Dean ve svém zápisníku! Tenkrát jí to moc smyslu nedávalo, zvlášť když se tam psalo něco o andělích. Myslela si, že Deanovi už trochu kape na maják. Ale ve sledu posledních událostí… Vystoupila z auta. Z kufru vyndala pár nezbytností a rozhodla se, že to trochu omrkne. Pomalu prošla hřbitovem až ke dveřím kostela. Otevřela dveře a vešla dovnitř. „Vítej doma, drahoušku!“ ozvalo se jí za zády…

Richard se zvedl. "Super, takže veškeré plány můžeme zabalit, protože Justine právě dělá jednu obrovskou blbost. Jela tam. " Sam se obořil "Ne, určitě ne - vždyť nemá auto." Nikdo mu na to ale už neodpověděl. Bylo jen slyšet hudrání Richarda. "Měla zůstat se mnou - stejně za všechno může Thomas. Nikdy by neměla syna a tohle by se nikdy nestalo." To už Dean nevydržel "Co ti na ní sakra pořád tak vadí. Pokud si pamatuju, tak se jí podařilo zrušit rodinnou kledbu." "Jo no, to možná podařilo, ale podívej, co se s ní stalo teď - nechává se ovládat city i při práci. Takovou jsem jí nevychoval, takovou ne. Byla tvrdá a poslouchala." "Dospěla, Richarde, smiř se s tím." V Deanovi se vřela krev. "Tak jo, na to nemáme čas. Jus je na cestě do Castle Rocku a dřív jak za 24 hodin tam nebude, takže co kdybychom se alespoň trochu připravili." Sam mluvil krátce ale vážně. Najednou promluvil Castiel… "Jeho nemůžete jenom tak zabít." Všichni se na anděla podívali a v očích měli otázku… "Co???"

Justine se prudce otočila, ale víc již toho nestihla. V mžiku byla přiražena cizí silou na protější zdi. Dívaly se na ní dvě žluté oči. „Démon!“ vykřikla. „Ano, zlatíčko… Bohužel pro tebe ne tak obyčejný démon. Chtěl jsem tě ušetřit, ale když jsi přišla sama až sem, tak co můžu dělat?“ uchechtl se démon. „Kde je můj syn, ty hajzle!!!“ zařvala Justine. „Měla by jsi si šetřit hlasivky. Budeš je potřebovat.“ Justine raději ani nepřemýšlela, co to má znamenat. Nechtěla to vědět. „Tvůj syn je v pořádku. Teda za tím. Za pár hodin se uskuteční rituál a tvůj syn bude povznesen.“ Démon se zasnil… „Teda ne povznesen vzhůru…“ uchechtl se „… spíš půjde trochu jiným směrem, ale to už bude tobě jedno!“

Justine se začínaly oči rozšiřovat hrůzou. „Co to tu meleš??? Na mého syna ani nesáhneš, rozumíš!!!“ Démon byl v mžiku u ní. „Ještě jsem se ani nepředstavil! Jaká hanba! Ale když se mnou mluvíš takovým neslušným způsobem, měla by jsi vědět, kdo zkrátí ten tvůj ubohý zbytečný život…“ zašeptal jí do ucha. „Jmenuji se Azazel!“ Kdyby Justine mohla, asi by hned omdlela. To snad ne! Tohodle démona se všichni tak děsili a ona je teď v jeho rukách! Jak mohla být tak blbá! Prozřetelnost jí ovšem dostihla dost pozdě. „Takže! Abychom si trochu zkrátili to čekání na rituál, trochu se pobavíme, co říkáš?“ A nepříjemně se rozesmál. To se Justine vůbec nelíbilo. Nevěštilo to nic dobrého. V mžiku už nebyla přilepená na zdi, ale ležela na lavici. „Jsme v kostele. Měla by jsi se začít modlit za spásu své duše. I když… váš Bůh tě stejně nevyslyší. Ten na vás z vysoka kašle… Doslova!“ uchechtl se Azazel.

„Tak abychom začali.“ Najednou se v jeho ruce objevil dlouhý nůž. „Co s ním chceš dělat?“ zeptala se vyděšeně Justine, i když odpověď už znala. „Víš, jedno jsem ti neřekl. V pekle jsem odborník na mučení duší. A ne jen těch zkažených. Největší potěšení mi dělají právě ty čisté duše. To je teprve ta pravá krása…“ zasnil se. „No, takže teď uvidíme, jak dlouho ti ty tvé hlasivky vydrží!“ a vrazil nůž Justine do boku. Její řev musel vzbudit celý Castel Rock. Pokud by se o obyvatele již nepostaral někdo jiný. „Ty svině!!! Sípala Justine. Za tohle tě zabiju!!!“ „Jak silná to slova od někoho, kdo bude za pár hodin mrtvý! Neboj! Rituálu se dožiješ! Přece tě nenecháme přijít o tu podívanou!“ zasmál se Azazel. Pomalu přejížděl nožem po celém těle a zanechával na Justine krvavé stopy. Rány sice nebyly tak hluboké, aby člověka zabily, ale o to více bolely. Až na ránu v boku, která dost krvácela. Justine začínala usínat. „Ale ale! Abys nám tu nakonec neumřela!“ Azazel vzal železnou tyč. Rozpálil jí nad ohněm. Justine začínala tušit, co má za lubem. Začala sebou škubat. „Neopovažuj se mě tou tyčí dotknout! Vypadni!!!“ řvala z plných plic, ale nebylo jí to nic platné. Azazel položil rozpálené železo Justine na poraněný bok. Justine řvala bolestí. Vysvobodily jí až slastné mdloby…

"Tak jo. Takže musíme jednat rychle. Jus nemá takovej náskok. Cassi, přenes nás tam." Dean si házel věci do tašky. "Počkej, počkej - koho všeho tím označením "nás" myslíš. Pořád nás tu je tak trochu hodně." Richard si stoupnul před lovce. "Hele bez urážky, ale už taky nejsi nejmladší. Castiel přenese mě a Sama a ty můžeš jet za námi a zítra jsi tam." "Tak to prrr hošánku. I když si o ní myslím své, tak je to pořád moje dcera, takže autem si můžeš jet klidně ty." To už se do hovoru vložil Sam. "Klid vy dva. To je fakt nemožný. Já za váma dorazím a vy dva dohlédněte, abyste tam byli dřív, než se něco posere." Oba dva lovci na něj kývli na znamení souhlasu a Sam jen zakroutil hlavou - fakt horší jak děti.

Za 5 minut bylo vše připraveno na cestu. Sam si nasedl do Impaly a rychle se dal na cestu - přeci jenom má před sebou pořádný kus cesty. Anděl si stoupl před lovce a jemně se dotkl jejich čela. Jedno mrknutí trvalo, aby se všichni ocitli v Castle Rocku - jakmile byli tam, tak anděl zmizel.

"Co teď?" Dean jen tak mimochodem pronesl. "Potřebujeme plán a je důležité, aby se o tom nikdo nepovolaný nedozvěděl." odpověděl mu Richard. "Máš pravdu - hele není tu nějak moc ticho?" Dean měl pravdu - ulice byli prázdné. Nikde žádné auto - celé město jakoby spalo. Oba lovci vešli do nejbližšího obchodu a hned jim bylo jasné, o co jde. Byli - všichni byli mtví. "Ten hajzl!" ulevil si Dean. "Musíme se schovat." Richard objevil polorozpadlou budovu a začali zosnovat svůj plán.".....nemůžeš jí použít jako návnadu." Dean mluvil potichu ale s důrazem. "A máš lepší plán, protože já ne. Ten hajzl se nám jenom tak neukáže, ale Jus si určitě ujít nenechá. Jenom musíme být připraveni a být trpěliví...."

Blížila se půlnoc druhého dne - plán byl vymyšlen, teď jenom , aby to všechno klaplo, protože jinak to bude mít nedozírné důsledky.

Justine neměla ani sílu otevřít oči. Cítila strašný pach, až se jí chtělo zvracet. Až po chvíli si uvědomila, že to je pach jejícho spáleného masa. Nejraději by znova usnula a už nikdy se neprobudila. Bohužel tato možnost jí nebyla dopřána. Pomalu otevřela oči. Snažila se posadit, ale tělo jí rychle vypovědělo službu. Navíc jí začala znova nesnesitelně bolet ta rána na boku, kterou jí Azazel tak šetrně vypálil. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde ho neviděla. Co má asi za lubem? pomyslela si Justine. Na to teď ale není čas. Musí osvobodit Davídka!!! Znovu se tedy pokusila posadit. Teď už to šlo lépe. Sesunula nohy z lavice, ale když se na ně postavila, upadla. Sakra! Už ani vlastní nohy mě neposlouchají!!! Zapřela se o lavici a opatrně se znovu postavila.

Rozhlédla se kolem sebe. Někde tady musí být Davídek schovaný. Najednou uviděla za oltářem dveře. Pomalu se k nim začínala sunout. Stále se přidržovala zdi, protože rovnováha jí dělala problémy. Chytla za kliku. Teď opatrně! říkala si pro sebe. Pomalu zmáčkla kliku. Dveře se s tichým vrzáním otevřely. Všude byla naprostá tma. Justine hmátla rukou, zda někde nebude nějaké osvětlení. Najednou někdo dveře prudce zavřel. „Áááááá!!!!!!“ zařvala Justine bolestí. „Panebože!!!!! Moje prsty!!!!!!“ brečela Justine. „Ty parchante!!!!! Zlomil jsi mi všechny prsty!!!!!!“ řvala na Azazela, který s úsměvem vyšel ze dveří. „Všechny ne, má drahá. Palec máš v pořádku.“ uchechtl se. Popadl Justine za vlasy a přitáhl si jí k sobě. Justine cítila jeho smradlavý dech. „Měl bys začít používat ústní vodu, protože jinak tvé oběti zhebnou ještě před tím, než si s nimi užiješ trochu legrace.“ provokovala Justine. Věděla, že dělá chybu, ale nemohla si pomoci. Ten parchant jí sral už příliš dlouho. „Zlatíčko! Myslím, že ty jen tak neumřeš. Neboj se, s tebou si té legrace užiju ještě dost.“ A mrštil Justine o zeď. Ta se svezla podél zdi a zůstala nehybně ležet.

Dean byl nervozní - Richardův plán se mu vůbec, ale vůbec nelíbil. Nebylo správné vystavit Justine takovému nebezpečí. Zároveň ale věděl, že jiná možnost, jak zničit toho bastarda, není. Z myšlenek ho vytrhl až Richard, kterej do něj nepatrně strčil. Jus přicházela do kostela. Lovci zůstali ve svém úkrytu a v tichosti pozorovali situaci před sebou.Viděli Jus vstoupit do kostela - viděli, jak jí Azazel cosi povídá a potom jí značkuje na břichu, a jak jí vypaluje ránu. Dean se nejméně třikrát pokusil z úkrytu dostat a Justine pomoct, ale Richard ho vždy zadržel - ještě nenastala ta správná chvíle. Dean nemohl už více slyšet ten její křik - najednou bylo ticho. Lovkyně upadla do bezvědomí. Azazel prošel dveřmi za oltářem do další místnosti. Už se chtěli oba dva zvednout a jít Jus pomoct, když tu za sebou uslyšeli šramot. Otočili se - byl to Sam.
"Sammy konečně." Vypadlo z Deana. Nejmladší z lovců si všiml Jus a vyvalil na ostatní oči. "Já vím", pronesl Dean, "ale nebyla jiná šance.Nešlo to. Same, David bude asi v té místnosti za oltářem - zkus zadní vchod - my zabavíme Žlutoočka." Sam přikývl a opatrně odešel ven.

Deset minut na to Justine otevřela oči.


"Já nevím, že vy lidé si myslíte, že proti mě něco zmůžete!" Žlutoočko se přibližoval ke své oběti. Jus si držela svou pravou ruku, která jí začínala natékat. "To já jsem ten, kdo má nějakou sílu." Démon chtěl udělat další krok, ale nemohl. Jus nevěděla, kdo je víc v šoku - jestli ona, nebo démon. Když tu za sebou uslyšela známé hlasy.

"Jako ptáček chycený ve zlaté kleci." Richard pokynul hlavou na zem, kde byla nenápadně vyryta ďáblova past.

Justine se rychle otočila. Za ní stál Richard i s Deanem. Teď už jsem v bezpečí. Pomyslela si a omdlela. Azazel se na nově příchozí jen ďábelsky usmíval. „Vy dva si myslíte, jací nejste hrdinové, ale přišli jste pozdě!!! Toho malého spratka se vám už zachránit nepodaří!!! Nikdy ho nenajdete!!!“ a nebezpečně se zasmál. „Tím bych si nebyl zas až tak jistý…“ ozvalo se mu za zády. Azazel se rychle otočil. Koukal na něj Sam… s chlapcem v náručí. „Pokud sis myslel, že nebudu stačit na tu tvou hordu patolízalů… pak jsi měl pravdu. Naštěstí jsem měl pomocníka.“ A z dveří vyšel Castiel. „Ty???!!!“ vykřikl nevěřícně Azazel. „Od kdy se andělé pletou démonům do cesty? Nikdy jste se o naše záležitosti nestarali!“ „Andělé možná ne. Já ano! A teď tě pošlu tam, odkud jsi přišel!!!“ Castiel začal odříkávat starodávnou formuli, kterou ani Sam v životě neslyšel. Azazelův výraz se začínal měnit. Už se vítězoslavně neusmíval. Z jeho výrazu čišela čirá hrůza. „To nemůžeš! Na to nemáš právo!“ Ale Castiel jen dál odříkával. Azazel již nemohl ani mluvit. Kůže mu začínala prosvítat, jako by ho z vnitřku užíralo nějaké světlo. Azazel se začal dávit. Krvácel. Pomalu klesal na kolena. Z posledních sil se snažil něco říct. „Myslíte, že můžete vyhrát?! Tohle není konec! Zničí vás! Možná ne hned, ale jeho čas příjde!!!“ A padl na zem. „Je ten parchant mrtvý?“ zeptal se Richard. „Ano.“ odvětil Castiel. Sam se podíval na Davídka, který mu spal v náručí. „Je na čase vypadnout.“ „Souhlasím!“ řekl Dean. Klekl si k Justine, opatrně jí vzal do náručí a všichni vykročili k Impale.