Není úniku 2

Justine probudily vzlyky. Znala ten hlas. Vše měla ale zamlžené. Chtěla otevřít oči, nešlo to. Najednou uslyšela druhý hlas. Mužský hluboký hlas. Jus se lekla. S velkým sebezapřením oči otevřela. První, co jí vrátilo do kruké reality, bylo ostré světlo. Prudce zamrkala. Po chvilce se jí podařilo zaostřit. Chtěla se posadit, ale nemohla. Pravou ruku ani nezvedla a z boku jí vykukovala hadička. Pootočila hlavou a tam ho konečně spatřila. David – její syn seděl u její postele a plakal. Chtěla ho obejmout. Z druhé stany jí někdo chytil za rameno.
„Klid Jus, všechno je v pohodě. Jenom nic neukvapuj.“ Dean se usmíval.
Jus se zhluboka nadýchla a soustředila se jenom k tomu jednomu slovu. „Davide“. Chlapec zvedl hlavu a okamžitě visel mamince okolo krku. Bolelo jí to, ale nechala svého syna, aby jí umačkával.
„Davide, počkej, mamka potřebuje trochu prostoru k životu, nemyslíš.“ Dean pomalu postavil malého bojovníka zpátky na zem.

„Co se stalo.“ Jus stále netušila, kde je a ani jak se tam ocitla. „ Jsi v nemocnici. Bezhlavě si se vrhla do případu a takto to dopadlo. A to to dopadlo ještě dobře. Myslím, že by tě mohli zítra propustit. Vyvázla jsi jenom se zlomenými prsty, otřesem mozku a tu ránu na boku ti museli znovu otevřít, ale doktor říkal, že to je v pohodě. Měla si z pekla štěstí. Být tam já, tak ti ještě přidám, za tu kravinu, co jsi udělala.“ To už mu do řeči vstupila Jus. „Vím, že jsem hloupá a celé jsem to pokazila. Omlouvám se, Deane, ale neměli jste mě vynechávat.“ „Jus mě není souzeno soudit. Myslím, že ti k tomu ještě hodně řekne Richard. Upřímně – nechtěl bych být ve tvé kůži.“ Jus se kysele zatrvářila.

Po asi dvouch hodinách zůstala Jus konečně sama. Přemýšlela. Věděla, že takto to dál nejde. Znovu a znovu ohrožuje své blízké a ti za to platí životem. Její syn byl v ohrožení života už dvakrát. Takhle nemůže dál žít. Justine se v hlavě začal vytvářet plán. Možná udělá tu největší blbost svého života, ale její syn si zaslouží normální život.

O měsíc později… Letadlo přistálo na mezinárodním letišti v Paříži. Justine s Davidem pomalu vystoupili z letadla. Justine se zhluboka nadechla. Svěží vzduch se jí prodral plícemi, až to zabolelo. Tak takhle voní svoboda… Pomyslela si.

Když své rozhodnutí odjet do Evropy oznámila ostatním, všichni jí měli za největšího blázna. Ale Justine věděla své. Rozhodně nehodlala zůstat ve státech, kde jí hrozilo nebezpečí za každým krokem. Věděla, že démoni se můžou objevit i zde v Paříži, ale to už rozhodně nehodlala řešit. Pokud by si je chtělo nějaké zlo najít, najde si je kdekoliv. Tady může alespoň doufat, že je nenajdou tak rychle, nebo že prostě ztratí zájem. Uvidíme…

Samozřejmě, že se bála všeho, co jí tam může potkat – v Evropě nebude mít nikoho, o koho by se mohla opřít, komu by mohla zavolat, že je ve srabu. Ale potřebovala tu změnu. Vždycky chtěli s Thomasem cestovat, tak aspon toto si splní.
V jejím rozhodnutí jí ještě utvrdil Richard. Jejich poslední rozhovor nedopadl vůbec dobře. Některé věci se prostě nezmění. Justine sice viděla, že její otec je na jejího syna milý, ale né všechno se dá zachránit dárky.

Paradoxem je, že nejvíc jí od cesty rozmlouvat Dean. Justine bylo líto, že i jeho musí opustit. Bylo jim spolu dobře. Ale ona ještě nebyla na jakýkoliv vztah připravená. Když odlétali, tak jí Dean zahalil takovou kupou upozornění a varování, že se tomu musela usmívat. Měl o ně strach a Jus to dělalo dobře. Je dobré vědět, že existuje někdo, kdo o vás stojí a komu nejste lhostejní.

Justine se podívala na Davídka. Ten byl po dlouhé době očividně v lepší náladě. Když mu oznámila, že pojedou do Evropy, úplně ho to nadchlo. A co víc si přát, než Paříž. Snad tu konečně najdou něco, po čem Jus toužila od doby, kdy poznala svého manžela. Najdou zde domov. Nebude to snadné a bude to bolet ale musí to zvládnout.
Věc, kterou si byla lovkyně na 100% jistá byla ta – že David nikdy nebude lovcem. Dopřeje mu takové dětství, jaké ona neměla....
[u]