Destiny

tak, po nějaké době opět vkládám povídku - teda tentorkát jsem opravdu jenom "vkladač", protože na této povídce má největší zásluhu hlavně POLGARA, takže všechna chvála patří jí a jenom jí ..... (můj je opravdu možná tak námět a sem tam nějaká ta věta )

ještě bych měla zdůraznit, že tato povídka bude možná trochu delší a bude tak trochu jiná a hodně dlouho jsem přemlouvala Polgaru k tomu, abych to sem mohla dát, takže za komentáře bude určitě hodně ráda.....

teď k povídce - odehrává se v spn zhruba tak mezi 4. a 5. sérií - ale nenavazuje na přesný děj spn - no však uvidíte
a budu zde mít takové zvláštní varování - slashaři budou asi hodně smutní (ale víc už neprozradím, nebo mě Polgara utluče)

dovolím si poznámku závěrem (než sem konečně vložím povídku) - z toho, co jsem zatím měla možnost přečíst, tak musím říct, že je to naprosto perfektní a v počátku, kdy jsem do děje zasahovala i já, jsem si neuměla představit, jak dobré do může být - takže se nebojde a čtěte - stojí to za to...

........................


   

Půlnoc.
Pro někoho jen rozhraní mezi dnem a nocí.....pro někoho čas, kdy se probouzí zlo a největší noční můry. Čas, kdy se spící člověk dostává do snového světa, který může být krásný, ale zároveň taky děsivý a pak tou jedinou obranou je pouze probuzení. To se ovšem někdy zdá jako nadlidský úkol....

V pokoji byla tma,moc světla z ulice se nahoru nedostalo....bylo ticho, přerušované jen tichým šustěním povlávajících záclon. Kromě ticha a tmy bylo taky velké dusno a venku se začínalo schylovat k bouřce. Zvedal se vítr, mračna visela nízko nad městem a v dálce duněly hromy a oblohu protínaly blesky.
Do toho ticha se ozval tichý vzdech z lůžka, na kterém ležela nehybně ženská postava. Dlouhé vlasy byly rozhozené na polštáři a v záblesku světla se na její tváři objevil výraz čiré hrůzy.

Byla uvězněná v tmavé, vlhké místnosti a skoro nic neviděla. Neviděla žádné nebezpečí, které by se k ní blížilo, ale mnohem horší bylo, že ho cítila...Zježily se jí chloupky na krku a po páteři jí přejížděl mráz...A ten pocit nemohoucnosti a s tím spojené nemožnosti se bránit byl mnohem horší než stát tváří v tvář nejhoršímu nepříteli. Ona věděla, že je to jen sen, ale když je sen tak skutečný a navíc se člověk nemůže při nejlepší vůli probudit, pak je to realita - děsivá realita.
Blížilo se to k ní....cítila, jak jí něco dýchá za krk, ale když se obrátila, nic tam nebylo...srdce jí tlouklo a bolestivě naráželo do žeber a celé její tělo bylo proudícím adrenalinem připraveno bojovat...nebo utíkat....jenže nebylo kam a tak nezbylo nic jiného než čekat a pevně věřit, že se z toho všeho prostě probudí. Pak zahlédla ve tmě dva rudé body, zlověstné jako oči samotného pekla a čím déle se do nich dívala, tím více jí tuhlo tělo, ale mysl vnímala naprosto vše do nejmenších podrobností. Cítila žár, dech pekla na své kůži a její vůle se pomalu tříštila na kousky...I když se nikdy moc nemodlila, teď se na nic jiného nezmohla...prosím,Bože, prosím...pomoz mi......copak jsem ti nedala už dost?

Když už byl žár vystupňovaný do nesnesitelnosti, ucítila slabý závan vzduchu na tváři...nebo to byl dotek?...něco jako by jí lehce přejelo prsty po tváři...otevřela oči - ani si neuvědomila,že je zavřela - a před sebou uviděla krásné modré oči,jakoby zahalené mlžným oparem a uslyšela vzdálený hlas..... PROBUĎ SE A HNED!

.... nemám slov... snad jen... Nemix jestli pak si pamatuješ tu výhružku s tou kletbou... tak koukejte holky rychle šoupnout pokračování... j ... dech pekla... mě mrazí..

Holky, tak jsme se konečně dočkaly další povídky Je to naprostá bomba!!! Moc zajímavý námět, to by mě jen tak nenapadlo a určitě se dá mnohé vymyslet, takže Terrik to vystihla naprosto přesně a pokud nechcete, abychom na vás seslaly kletbu, tak sem honem přihoďte další část

Terrik: hele vyhrožovat tady můžu jenom já - tak relax ale přeci jenom, abych si u tebe neudělala špatný dojem, tak tady je pokračko.....

bohdy: díky za koment - snad se bude líbit i nadále.....

jinak menší info - přidávám sem trochu delší část, protože budu mít dovču a tak nebudu na netu, tak to berte jako takovou malou náplast na čekání na pokračování.....

.................

„Deane, neměl bys tolik pít,“ anděl se podíval na svého chráněnce.

„A ty bys neměl tolik radit,“ lovec se na Castiela ani nepodíval. Za to Castiel z něj nespouštěl oči a ve své snaze to nějak uchopit, mírně natočil hlavu na stranu a svraštil obočí. Nechápal ho v tolika ohledech, jeho změny nálad a taky jeho vyjadřování anděla většinou mátlo.

Nevěděl, co se s Deanem děje, a proto se to rozhodl přejít. Nikdy by si ani nepomyslel, že to všechno bude tak obtížné, že jsou lidi tak nevyzpytatelní a složití.

Mírně se naklonil dopředu a aby na sebe upoutal Deanovu pozornost se naléhavě zeptal : „ Kde je Sam? Neměl by jsi ho nechávat samotného.“

Dean se otočil čelem k andělovi : „Sakra Cassi, co po mě vlastně chceš? Nemůžu bráchu zamykat. Je dospělej, může si dělat, co chce. A vůbec, proč se najednou tak staráš?.“

Anděl se na něj mlčky díval. Chtěl lovci odpovědět – ale na jeho otázky zatím neznal úplnou odpověď, sám toho příliš nevěděl . Castielovo mlčení Deana začínalo už pořádně štvát.

„Víš co, ty okřídlenče? Objevíš se vždy jen tehdy, abys mi oznámil nějakou tvou super radu ,ale nikdy mi nic pořádně neřekneš. S takovou sem chodit ani nemusíš. Něco se děje – já to vím a ty to víš taky, tak si tady nehraj na bezbranného andílka.“
„Já … nehraju si na ….,“ začal odpovídat , ale při pohledu na lovce se zarazil, : „ Já jsem voják, Deane.“

„No jo, promiň, zapomněl jsem. Jsi boží voják.“Deanova ironie v hlase byla až vražedná.
„Neměl by jsi se mnou takhle mluvit, Deane.“ Castiel udělal krok dopředu a celý jeho postoj vyzařoval nesouhlas a skrytou výhružku.

„Hm, a co jako uděláš, vrátíš mě tam dolů? Tak prosím – jen do toho,“ i přes jeho zdánlivě lhostejný postoj se ironie z jeho hlasu vytrácela a Castiel věděl proč.

To, čím si lovec prošel – to člověka zlomí a jeho duše křičí bolestí a s tím je obtížné se vyrovnat. Castiel to viděl…viděl to a cítil tu bolest duše vytržené z pekla…viděl to, ale neměl tu moc zasáhnout. To mohl udělat pouze lovec, ale ten byl ztracen sám v sobě, emočně na dně. Chtěl to Deanovi říct a taky spoustu dalších věcí, ale měl pocit, že by stejně nebyl vyslyšen a tak jediné, co řekl bylo: „ Ano,opravdu to mám v moci.“

„Hm, typické..,“ lovec se ušklíbl a pořádně si přihnul z flašky.

Castiel najednou zaznamenal zvláštní pocit. Něco se dělo a on se snažil zjistit ,co to je. Anděl se nepřítomně díval před sebe a zaznamenával nové události. Lovec si jeho pohledu všiml –znal ho a bylo mu jasné, že každou chvíli Castiel zmizí.

„ Ty pancharte, potřebuju odpovědi, slyšíš? Ne, že odtud zase zdrhneš….“, lovec se zarazil uprostřed své litanie a pod andělovým pohledem jenom nasucho polkl. Pohled modrých očí byl ledově studený , onen vlídný zájem ze strany anděla zcela zmizel. Dean si nikdy moc nebral servítky a svými poznámkami ve vypjatých situacích byl pověstný, ale teď ztichnul.

„Deane, ty nejsi středem vesmíru. Nejsi moje priorita.“a s těmito slovy anděl zmizel a zanechal lovce opět samotného.

..........................

Žena sebou trhla a prudce se posadila na posteli...vyděšeně a obezřetně se rozhlížela kolem a pod polštářem nahmatala zbraň, která jí dodala trochu klidu. V pokoji bylo ticho, skoro nábožný klid...nic nesvědčilo o žádném nebezpečí a tlukot srdce se pomalu dostával do normálu a přestal rozhánět krví adrenalin, dech se jí uklidňoval a rozum zase pomalu začal získávat kontrolu nad instinkty. Ale i přes to pocit ohrožení ještě pořád dozníval. A i přes to nebo právě proto si začala uvědomovat i jiný pocit..ten, který pomalu, ale jistě začal převládat....něco nad ní drží ochrannou ruku a i když to nemohla zachytit jak to bylo prchavé, tak i přesto to byl velmi silný pocit....a ona věděla, že ty krásné oči už dřív vídala ve snech....

Když se jí aspoň trochu vrátila obvyklá rozvaha a chladné uvažování, tak byla schopná vstát z postele a na ještě trochu roztřesených nohou se vydala do koupelny. Musela si dát sprchu, protože byla úplně zpocená...
Po horké koupeli,která ji aspoň trochu postavila na nohy, šla do kuchyně, aby si uvařila kafe. Jedno bylo jisté..dnes už neusne, nedokáže zamhouřit oči a proč by teda ten čas nevyužila na něco důležitějšího.

S velkým hrnkem plným kouřící kávy přešla do místnosti,která jí sloužila jako obývák a pracovna dohromady. Zastavila se u velkého masivního stolu, na kterém byla spousta knih, svitků a různých plánků. Zapnula svůj notebook a posadila se na židli. Vzala do ruky horký hrnek, usrkla a slastí přivřela oči a svět jí hned připadal o něco lepší.
Otevřela oči, které ji od nevyspání pálily a začala přemýšlet nad úkolem, který na ni čeká.

Bylo to teprve nedávno, co na netu náhodou narazila na krátkou zprávu. Byla svým obsahem strohá a vlastně ani nic moc neříkala. Mluvilo se v ní o ústavu pro postižené děti ve vedlejší městě, které nebylo až tak vzdálené. To, co ji však zaujalo byla zmínka o zvláštní atmosféře, která místo obklopovala. Objekt stál stranou od města a tak tam moc lidí okolo nechodilo.
Ale ti, kteří procházeli kolem, shodně tvrdili, že byli vyděšení, že cítili zlo a skoro že by ho mohli i nahmatat. Budovy byly ponuré, park byl zanedbaný a vzbuzoval spíš strach než chuť se tam procházet.
Nic nesvědčilo o tom, že tam žily děti....
Ti, kteří chodili navštěvovat děti, nedokázali pochopit, co se stalo. Pozvolna se z místa, které bylo kdysi veselé a plné dětského křiku, stávalo to, co z něj bylo teď. Pomalu tam přestaly chodit návštěvy a ti, co tam byli v poslední době, se po návratu propadali do depresí a začínali mít různé zdravotní problémy.

Zaujalo ji to, nejen proto, že to bylo blízko, ale i proto, že to bylo přesně to, co se pokoušela dávat do pořádku.
Rozložila znovu po podlaze plány ústavu a přemýšlela, jak se nejlépe a nenápadně dostat dovnitř a pokusit se něco zjistit.
Ne že by se jí do toho zrovna dvakrát chtělo, slovo ústav a děti v ní probouzelo velmi nepříjemné vzpomínky. A ty v žádném případě nechtěla vyvolat, byly pohřbené někdo hluboko v ní a teď měla neodbytný pocit, že se jim bude muset postavit čelem.
Ovšem smysl pro spravedlnost a neodbytná touha pomáhat tam, kde si jiní nevěděli rady, jí prostě nedávaly žádnou možnost výběru.
Den pomalu ubíhal, počet vypitých hrnků kafe narůstal a plán se začínal rýsovat.
Právě když si dělala poznámky do bloku,tlumeně zazvonil telefon.
"Sakra, kde jenom je?" brblala a přehrabovala se papírama. Konečně ho objevila, koukla na displej a usmála se.
"Ahoj Stevie, tak máš pro mě něco?" a poslouchala, co jí člověk na druhém konci říká." Počkej, někde tu mám blok..jo, fajn, píšu si." zapisovala si do bloku body.
" Hm, takže říkáš, že to není hlídané a moc zřízenců tam v noci nezůstává? Dobře, tak mi to vyhovuje." ťukala tužkou o blok a poslouchala dál. Hlas v telefonu začal nabírat na síle a ona se zamračila: " Stevie, ne. Už jsem to říkala předtím, ty to víš a já na tom nehodlám nic měnit" zareagovala odmítavě: " Proč se o tom musíme zase bavit? Vždyť víš, že pracuju sama a tak to taky zůstane. Neboj, dám ti vědět...ozvu se a ano, dám na sebe pozor. Ahoj." zavěsila a povzdechla si.

Začalo se stmívat a pomalu byl čas se připravovat. Vstala od stolu a přešla k velké, bytelné skříni. Oblékla si tmavé, pohodlné věci a pak vyklopila zadní stěnu skříně. Tady měla veškeré svoje zbraně a předměty, které potřebovala pro svou práci. Do pouzdra na boku a na kotníku si dala stříbrné rituální nože, do podpaží pistoli a pak vzala krátkou brokovnici.
Podívala se na sebe do zrcadla a chmurně se usmála: " No,tak jsem to zase já. Snad se zase vcelku vrátím." Rukou nahmatala amulet s ochranným pentagramem na krku a zamumlala rituální modlitbu, bez které nikdy nevycházela.

------------

Seděla v šeru v autě a dívala se skrze mříže na potemnělou budovu, kde jen sem tam probleskovala svítící okna. Zatím nezjistila nic, co by ji vyloženě zaujalo a tak si naposledy zkontrolovala zbraně a vystoupila z auta. Už dříve si vyhlédla mohutný strom, který stál hned u mříží a ten jí pomohl se dostat pohodlně na druhou stranu.
Chvilku zůstala v klidu a naslouchala. Venku byl klid, vlastně skoro zlověstné ticho a Neře se ježily chloupky na těle. Celým svým tělem vnímala, že tady není něco v pořádku a i přes to, že většinou blokovala svoji schopnost naslouchat věcem mezi nebem a zemí, slyšela vzdáleně, ale neodbytně šeptání. To šeptání jí vlastně znělo v hlavě už od té doby, co vystoupila z auta.
Nera jemně potřásla hlavou, ale žádný výsledek to nepřineslo. Na druhou stranu to byl zase ukazatel, že je na správné stopě. Čím víc se blížila k zadním dveřím, tím šepot sílil. Zesílil natolik, že některým slovům už trochu rozuměla...našeptávaly a vábily, ale zatím se jí úspěšně dařilo tomu vemlouvání odolávat.
"....jen pojď...čekám......na tebe..." ironicky se pousmála: " tak to je paráda, aspoň někdo na mě čeká...vždyť nemám ani psa, aby na mě čekal."
Speciálníma klíčema odemkla zadní vchod a vklouzla dovnitř. Nera šla svižně po dlouhé, tmavé chodbě a vlastně ani pořádně nevěděla, co hledá. Nechávala se vést svým šestým smyslem, který byl většinou neomylný. Ten ji vedl dál chodbou až tam, kde končila. Zastavilo ji to u posledních dveří a pocit nebezpečí prudce stoupl. Opatrně zkusila kliku, dveře se hladce otevřely a ona vstoupila obezřetně dovnitř. Před sebou měla postel, na které seděla malá holka a jinak byl pokoj prázný.
Nera se rozhlédla kolem sebe, ale vše vypadalo normálně a i přes to měla neodbytný pocit ohrožení. Pořád byla v naprostém soustředění a pomalu prohledávala očima pokoj. Pak se podívala na dívku, která seděla schoulená u zdi, měla zavřené oči a jemně se třásla.
"Hej, neboj se...všechno bude zase v pořádku, nic se ti nestane." uklidňovala holčičku a ta sebou při zvuku jejího hlasu trhla. Její oči se otevřely a upřely se na Neru, která v tu chvíli uslyšela ve své hlavě jasný hlas: " no, říkal jsem si, jak dlouho ti bude trvat, než ti to do té tvojí hlavy doteče a začneš se o to zajímat."
" Taky mě mohlo napadnout, že v tom budeš mít prsty," ušklíbla se Nera: "jenže mi fakt nepřipadáš zajímavý do té míry, abych si s tebou dělala starosti."
"No víš,abys nebyla překvapená..peklo je vcelku inspirující a kdo se chce učit, ten je víc než vítaný." zaskřípal hlas v její mysli: "Ale to poznáš...proč nás necháváš na sebe tak dlouho čekat?"
" Asi to bude tím, že tady mám ještě spousty práce s tím, abych poslala co nejvíc démonů tam, kam patří a navíc...vy mi vlastně stejně nemáte co nabídnout." když to říkala, tak opatrně vytahovala placatku se svěcenou vodou a chtěla ji stříknout na holčičku.
" Ale no ták...jak ohrané..vážně potřebuješ inspiraci," posmíval se hlas démona: " no,ale já jsem prostě skvělej...mám pro tebe překvapení, dnes jsem si přizval pomoc."
Za jejími zády se otevřely dveře a Nera v prudké otočce vychrstla svěcenou vodu na dva chlapy v bílých pláštích. Očekávala,že se na chvíli zkroutí a ona bude mít víc času na obranu, ale oni pokračovali směrem k ní a z každé strany ji sevřel jeden z nich.
"Jak jsem totiž tak prudce inteligentní, tak jsem se naučil ovládat lidi bez jejich posednutí. No a proto máš teď smůlu a mě se daří." zněl hlas v její hlavě posměšně," tak, to by bylo a co teď s tebou? Já sám bych měl nápadů docela dost a každej z nich je brilantní, možná bys je ocenila i ty...ale ještě pořád jsou tu rozkazy."
"Ale no jo pořád, z těch vašich rozkazů mi fakt naskakuje husí kůže," ironicky se ušklíbla," tak už mi prozraď, který hajzl tam dole po mě zase tak zatoužil?"
" Měla by sis dávat pozor na jazyk", zavrčel,"nejsi snad až tak hloupá,aby sis myslela, že se tohle bude Torakovi líbit."

Během jejich rozmluvy se Nera snažila vymyslet, jak z toho ven, ale zdálo se , že to bude dost obtížné..." Nemyslela bych si, že to řeknu, ale asi by se mi fakt hodila pomoc."

No je to sice dlouhý... ale odjedeš.. to jako..na jak dlouho..
Jinak je to perfektní....nějak moc piješ, boží voják... skvěle napsaný...
No dobře vyhrožovat nebudu, ale už aby si byla zpáky

Holky, chcete jako říct, že teď nebudete házet pokračka To se mi ale vůbec nelíbí!!! Ale co se dá dělat... Jako pokračko super!!! Nera se mi mooc líbí Taková ranařka!!! Snad se z té šlamastyky holka dostane a taky jsem zvědavá, jestli se potká s hochy S Deanem by si padli do noty Už se těším na další část

holky nebojte - když Chuck dá, tak sem v neděli hodím další část - do té doby to budete muset vydržet - ale slibuju vám, že další část bude hodně dobrá a vy se tak máte na co těšit

teda a nazvat Neru ranařkou - to by mě fakt nenapadlo
..... a jak to bude mezi Nerou a Deanem - no však uvidíš - jenom si počkej - dozvíš se to.....

ale jinak díky moc za ohlasy - Polgara bude moc ráda

Tak holkýýýýý....Polgara je mooooooc ráda!

Jinak nad tou ranařkou jsem se taky málem potrhala smíchy

Hmmmm, kdo ví...padnou si do noty nepadnou si do noty

Jisté je jedno: však mě znáte....nic nebude takové, jaké se to zdá...

Nemix, Polgara: Super začátek. Nera je jako Lara Croft - ozbrojená až "po zuby". Setkání s Deanem?? To bude určitě zajímavé. Už se těším.

jančo i tobě děkujeme za komentář

doufám, že i další část se bude líbit - mě se teda líbí moc

velké setkání je tady - ENJOY



Mezitím:

Pod stromy stálo zaparkované auto a v něm seděli v šeru dva muži,kteří pozorovali ten samý objekt. Větší z nich pozoroval okolí a ten, který seděl za volantem, si ve světle malé baterky prohlížel plánek.
" Hele, brácho, koukni,někdo nám nejspíš fušuje do řemesla," šťouchl větší toho druhého do žeber a ukázal na postavu, která se obezřetně blížila k vysokému stromu nedaleko nich.
Ten zvedl hlavu a podíval se daným směrem.
"Ále sakra, zase nějaký amatér, co si hraje na duchobijce," zavrčel znechuceně a ironicky se mu nadzvedly koutky,"tak to budeme muset nejspíš jít a zachránit mu zadek."
Vystoupili z auta, chvíli se přehrabovali v kufru a pak se vydali stejnou cestou jako člověk před nimi. Dostat se do budovy nebyl velký problém. Pomalu procházeli chodbou,zahnuli za roh a na konci uviděli pootevřené dveře, ze kterých se linulo tlumené světlo. S připravenými zbraněmi se krok za krokem blížili ke dveřím a nakoukli dovnitř. To co uviděli,bylo teda zvláštní....zády k nim stála žena, kterou drželi dva zřízenci pevně za ruce a upřeně se dívala na holčičku, která jí oplácela pohled. Bylo to opravdu divné, jakoby spolu komunikovaly, ale v pokoji bylo ticho.
"Co to sakra..."zašeptal menší," no, chápeš to?"
"Ani ne, ale jedno je jisté...nejspíš by přivítala pomoc, co myslíš?" a větší lovec si ještě jednou překontroloval zbraň a kývl, že je připravený.

Rozrazili dveře a zaútočili na oba zřízence. Jeden se po ráně do hlavy sesunul bez hlesu na zem, ale druhý byl rychlejší. Chtěl si postavit ženu před sebe jako štít a rukou ji chtěl chytit za krk. V ten okamžik ale dostal ránu, která ho omráčila a jak padal k zemi, prsty se mu dostaly za řemínek amuletu, ten praskl a s cinknutím padl na zem. Hned na to se atmosféra v pokoji změnila.
Holčička na posteli vytřeštila oči, vykřikla a pak se její tělo sesunulo na postel. Žena zamrkala, jakoby se právě probrala z transu, přiskočila k tělíčku na posteli a snažila se zjistit, jestli je malá v pořádku. Ta byla mimo sebe a dívala se na ni nepřítomným pohledem. Žena zvedla hlavu a pronikavýma zelenýma očima sjela pohledem každého z nich a zamračila se.

"Co jste zač? Co si jako myslíte, že tady děláte?" pronesla přísným, ale melodickým hlasem,"mohli jste tu malou tady třeba zabít!"
"No, slyšíš to Same? Tak tomu se říká vděk,"nevěřícně se obrátil nakrátko ostříhaný muž k druhému," my jí tady zachráníme zadek a co jsme za to sklidili? Žádné padnutí kolem krku,naprosto nic...No, rozumíš tomu?"
Ten, který se jmenoval Sam, se jen zakřenil:" Deane, to jsou ty tvoje představy...líbí se mi, že jsi konečně jednou narazil."
"Aha, tak pánové si mysleli,že budou rytíři na bílých koních."zamumlala,"nevím,čí zadek jste zachraňovali, ale určitě ne ten můj."
"Fakt si připadám, jak Alenka v říši divů, ty ne Sammy? Chceš říct, že jsi jako nepotřebovala pomoc? Hmmm, nejspíš jsme přerušili nějakou párty.." zahučel Dean," Tak dozvíme se konečně, co se tady dělo?"
" Opravdu si myslím, že to není vaše věc," odmítavě je pozorovala," a taky si myslím, že byste měli jít."
"Štípni mě,brácho,"rozhodil rukama starší z lovců a obrátil oči směrem k ní," takže žádné děkuju kluci, pojďte na panáka? To tě maminka nenaučila slušným způsobům? Neuvěřitelné...dokonce se ani nepředstaví!"
Její zelené oči se přimhouřily a najednou vypadaly nebezpečně. Straší z bratrů jí začínal pěkně lézt na nervy a navíc na něj neměla čas, ani náladu.
"Tak hele, na tohle nemám čas", odsekla mrazivě," jestli vás to potěší a mě to zbaví vaší společnosti, tak teda dík. A teď už musím jít." s těmi slovy se naklonila nad holčičku, která ji sledovala a řekla jí:" neboj se, všechno bude v pořádku a teď hezky odpočívej."
Prozatím byl všude klid a vypadalo to, že zlo se stáhlo. Sebrala ze země svou zbraň a energickým krokem prošla kolem mlčících lovců.
"Sbohem,vy dva rytíři a doufám, že to bylo první a zároveň poslední naše setkání." mrkla na Sammyho, který vypadal, že se dobře baví.
Ten jí s úsměvem pokývl hlavou:" No, já sám za sebe doufám, že ne."
Dean oproti tomu vypadal, jakoby jí chtěl zakroutit krkem a jen ji sledoval naštvaným pohledem,když vycházela ze dveří.

„Nechceš mi snad říct, že tu holku znáš, že ne?“ otočil se Dean na bratra, který se usmíval od ucha k uchu.
„Ne – nikdy jsem ji neviděl, ale myslím, že se mi fakt líbí.“ zakřenil se Sam.
„Sklapni ,“ Dean byl vytočený. „ Viděls to co já, ne? Co bys řekl, že to bylo?“
Dean přecházel po pokoji a hledal stopy po démonovi, vlastně jakékoli stopy, ale ke svému údivu nic nenacházel. A to ho mátlo ještě víc, protože jeho instinkt lovce mu říkal, že tam byl.
Sam se najednou sehnul a něco zvedl ze země.
„Deane, koukni,“ mladší z lovců držel v ruce amulet s pentagramem. „Myslíš, že je lovec? Zelenooký muž zvedl obočí a podíval se nevrle na bratra. „Já to říkám pořád, že holky by neměly být lovci, přináší to jenom potíže.“ s tím sebral Samovi amulet a vyšel z pokoje – Sam ho následoval, tady už neměli nic na práci.


Dean stál opřený zády o stěnu vedle hromady knih a pozoroval Bobbyho, který si amulet prohlížel. „Promiň synku, ale nikdy jsem takový amulet neviděl, ale zkusím kouknout do knih a něco zjistit.“ když to starý lovec říkal, lehce přejížděl prsty po vyrytém symbolu.
„Bobby, celé to bylo divné, bylo to jako by ona a to děvče spolu vedly rozhovor, ale přitom bylo v místnosti ticho – nechápu to.“ Dean nespokojeně trhl rameny.
Bobby se upřeně zadíval na lovce před sebou,zamyšleně svraštil obočí a podrbal se pod odrbanou kšiltovkou.
„Co je?Bobby, tobě to něco říká?“ zpozorněl lovec a napjatě se naklonil dopředu.
„No, abych řekl pravdu, tak mi to opravdu něco připomíná.“ zahuhlal a přešel ke stolu. V místnosti nastalo ticho, které po chvíli přerušil zvuk nalévaného pití.
Jednu skleničku podal lovci naproti a v tichu popíjeli.
Nejstarší lovec si zamyšleně podrbal strniště na tváři a snažil se přijít na to, co mu unikalo. A najednou mu to došlo. „Deane, zavolej bratra. Už nejspíš vím, kdo byla ta dívka.“
Když se Sam pohodlně usadil na židli a oba se na něho zvědavě zadívali, začal vyprávět:
„Takže: Rufuse nejspíš znáte,že? A ten mi vyprávěl, že při jednom lovu narazil na mladou holku, která dělala to, co my. Tehdy jsem mu to nevěřil, ale podle něj byla schopná s démony komunikovat a to pouze myšlenkou. Slyšel jsem, že je v našem oboru na svůj věk hodně dobrá a pokud jste jí vyrušili při práci, tak se docela divím, že to tak lehce přešla.“

„Tak dobrá, jo? Teda to mi tak nepřipadalo, vzhledem k tomu, jak jsme jí našli.“ odfrkl Dean pohrdavě. Sam se na něj otočil a nesouhlasně se zamračil.
„Co je?“ trhl rameny a zaškaredil se, „ vždyť je to pravda.“
„No já jen.... co když jsme jí fakt vyrušili? Hele, rozhodně naši pomoc mohla ocenit, ale nezdá se ti,že to trochu přeháníš? Nějak moc ti to leží v žaludku.“ pořád se mračil mladší z obou bratrů.

„Cože??!! Já že to přeháním? Tak koukni, začínám mít toho všeho už po krk. Něco se děje, my se tady honíme jako blbci pořád dokola a když už to vypadá, že jsme na něco kápli, tak se tam zjeví nějaká holka a my máme zase velký kulový.“ Deanův hlas začínal nebezpečně nabírat na síle.

„Tak a dost!“ Bobby prásknul naštvaně knihou o stůl,“už vás dvou mám plné zuby. Od té doby, co jste se vrátili, se pořád jenom dohadujete nad kravinami a přitom byste svůj elán měli zaměřit úplně jiným směrem.“
Oba lovci se ztišili – jenom Dean si ještě něco mrmlal pod nos a Bobby po něm střelil varovným pohledem.
„Fajn – takže zatímco vy dva jste se tady handrkovali jako staré báby, já jsem našel v této staré knize o magii a talismanech ten medailon, co jste vy dva chytráci našly a je to poměrně dost zajímavé.“ Bobbyho výklad přerušil Dean.
„Já ti říkal, že v tom něco bude – něco tajemného.“
„No to jsi teda neříkal, to bych si pamatoval.“ Sam se obořil na bratra. „ Jen si mlel pořád dokola o tom, že je to divný...“

„Tak, ale už toho mám vážně dost. Jenom se mezi vás dostane ženská a jste jako dva kohouti na smetišti. Nezdá se vám, že vzhledem k okolnostem by jste mohli trochu dostat rozum?“ Bobbyho dlouhá vráska na čele se prohlubovala čím dál víc.
„Bobby promiň, jenom jsme přetažení.“ Sam se omluvil za oba.
„Fajn, tak abyste toho neměli tak málo, tady máte dalšího brouka do hlavy. Ten medailon není jenom tak obyčejný pentagram – vidíte tady tu prodlouženou čáru, která přesahuje střed – to je znamení síly a sjednocení. Je to velice silný ochranný amulet. Nositeli pomáhá v sobě udržet rovnováhu mezi nebem a peklem, což samozřejmě zapadá do teorie, kdo že byla ta dívka.“

„Hm – já ale pořád nechápu v čem je tak vyjimečná , co s tím mají společného ty hlasy a kdo to teda vlastně, sakra, je.“ Dean dokázal být občas dost nechápavý

Než mu stačil kdokoliv odpovědět, v pokoji zavířil vzduch a přímo před něma se objevil anděl.

„Cassi... sakra, nedělej to! Mám z toho husí kůži.“ trhnul sebou Dean – nesnášel tyhle jeho příchody, bylo mu velmi nepříjemné, jakým způsobem se anděl zjevoval a zase mizel. Ale stejně s tím nemohl nic dělat, anděla člověk jenom tak nezmění, tak aspoň dával najevo svou nechuť.

„Ukažte mi ten medailon.“ hluboký hlas se rozezněl pokojem a Castiel upřel pohled na Bobbyho.
Ten mu ho beze slova podal, Castiel si ho chvilku prohlížel. Pak ho pevně stiskl v dlani a nic neříkal.
„Hej Cassi, poděl se s námi o informace a ne, abys zase vzal roha!“ s těmito slovy přistoupil Dean blíž a napjatě koukal na jeho skloněnou hlavu.
Anděl zvedl hlavu a podíval se na Deana,: „ Potřebuji vaši pomoc.“, a ruku s amuletem schoval do kapsy svého baloňáku.
„Tak to prrrr, pomoc? My ani, sakra, nevíme o co tady jde a měli bychom ti pomáhat?“ starší lovec se na něj zaškaredil.
Castiel se na něj chvíli upřeně díval a pak začal vysvětlovat,“ Je to nutné a já vás o to žádám. Když ji neochráníme, tak Lucifer povstane a přinese s sebou apokalypsu. Ona je klíč.“
Po chvilce ticha zareagoval Sam,:“Cassi, kdo to teda je?“
„Jmenuje se Nera.“ anděl přenesl svůj pohled na mladšího lovce.
„ To snad ne,“ uchechtl se Dean, „chuděra malá, to je jméno jak pro psa.“ Nikomu to ale nepřišlo směšné a tak si uraženě založil ruce na prsa, opřel se o veřej dveří a potichu si mrmlal,:“ nikdo tu neocení můj skvělý humor...“.
Castiel se na něj obrátil a s nesouhlasným výrazem tváře začal znovu: „ Jmenuje se Nera a je schopná slyšet hlasy nebe i pekla a jestli se nám jí nepodaří udržet na straně dobra tak…“ anděl svou myšlenku nedokončil. Rozhlédl se kolem sebe. „Na to není čas. Démoni už po ní pátrají a budou se snažit ji dostat na svou stranu všemi prostředky. Deane, musíte jet hned za ní a ochránit ji.“ hned potom se ozval zvuk křídel a lovci zírali už jen na prázdné místo.

Tentokrát to vypadá, jakoby se zajiskřilo mezi Nerou a Samem. A teď ať se hoši ukážou, zda umějí ochránit jednu dívku. Asi to nebude tak jednoduché.

dva kohouti na smetišti no ale pěkně je srovnala.... rytíře... no a pak bobbyho komentáře...úplně to vidím před sebou

Teda holky, fakt super Prý jméno jak pro psa Já Deanův humor oceňuji A už vidím její výraz, až za ní bratři příjdou Určitě si bude myslet, že se dokáže ubránit sama, tak se těším, jak jí bratři přesvědčí

teda holky - mě tak baví vaše komentáře kdybyste tak věděly, co vím já......
myslím, že budete hodně překvapené vším......

a abych vás zase trochu napnula, tak přidávám další kousek - je to sice krátká část a poměrně sentimentální, ale je potřeba pro posunutí děje.....

PS: moc díky za komentáře - je jich jako šafránu, ale za to jsou cenější...


Nera za sebou zavřela dveře a na chvíli se o ně opřela. Cítila se úplně vyšťaveně, jako vymačkaný citron. Vždy, když přestala blokovat svoje duševní schopnosti, to takto dopadlo. Ještě pořád se nenaučila rychle nabírat zpět energii.
Pomalu přešla ke svému provizornímu baru a nalila si velkou sklenici whisky, ta ji vždycky trochu postaví na nohy. Unaveně přešla k pohovce a s povzdechem se na nich posadila. Chvíli nepřítomně pozorovala zlatavou tekutinu, od které se odráželo světlo a pak s ní pomalu zakroužila. Dlouze se napila a opřela se o gauč. Zavřela oči a chtěla analyzovat proběhlou situaci, ale v hlavě měla prázdno. Pokrčila rameny, bude to muset nechat na ráno,až nabere síly.
Po chvíli přemýšlení jí zazvonil mobil a když se podívala na displej, povzdechla si.
„Stevie, ahoj...ano, už jsem doma. Jak to probíhalo? No, jako vždy...zase démoni,“ unaveně se usmála a poslouchala volajícího,“ nějak to šlo, hm...Stevie, přestaň na mě zvyšovat hlas. Pokud je to můj osud, pak ho přijmu, ale na tom, že lovím sama, opravdu nehodlám nic měnit.“
Poslouchala a mírně se zamračila,“ konec diskuze, Stevie. A neboj, nakonec jsem tam přece jenom nebyla sama. Chci se zeptat: říkají ti něco jména lovců Sam a Dean?“
Hlas v telefonu se na chvíli odmlčel a pak začal vzrušeně něco drmolit.
„Počkej, zvolni...jak jsi to říkal? Hm, bratři Winchesterové? Už jsem o nich slyšela, jasně že jo. No, tak ti díky za info.“ loučila se,“ jsem fakt grogy, nezlob se. Jo, tobě taky, ahoj.“
Odložila mobil a dopila sklenku. Chvíli se rozmýšlela a pak si šla nalít ještě jednu. Vypila ji na ex a přišla zpátky, posadila se a zavřela oči.

Skoro okamžitě usnula a propadla se do divného snu. Stála v nějaké zahradě, kde všechno kvetlo a pod stromem kde stála, byl příjemný stín. Popošla k prastarému stromu, který ji zval, ať se ho dotkne, ať si sedne a odpočívá. Byl tady takový klid, takový mír...nikde žádné zlo, nic ji neohrožovalo. Posadila se pod strom, opřela se zády o mohutný kmen a nasávala jeho sílu. Nera nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, když ucítila, že se něco změnilo. Bylo to zvláštní, jako by se jen trochu pohnul vzduch nebo se změnila energie. Nedokázala to zachytit,napřímila se a otevřela oči. Pomalu očima pročesávala okolí a snažila se zjistit příčinu změny.
Přímo naproti pod dalším stromem stála ve stínu postava. Jen tam stála a dívala se na ni...pozorovala ji upřeně a v Neře sílil pocit, že tu postavu zná, že ji zná vlastně celý svůj život.

Z šera jí svítily vstříc zářící oči a ona věděla, že jí dodává sílu a chrání ji. Chtěla jít k němu a zjistit, co je zač, kdo to je a proč se jí o něm zdává. Ve chvíli, když se pohnula, se jí v mysli rozezněl hluboký, sametový hlas,“ brzy se uvidíme...máme pro tebe úkol.“
Zvuk toho sametového hlasu v ní probudil pocity, které vlastně ani ještě neměla čas ani příležitost poznat. Po páteři jí proběhly vlnky vzrušení a pak se usadily břiše, kde jí snad začaly poletovat motýlci. Srdce jí začalo splašeně bít a dech se zrychlil.
Byla zmatená, tohle se jí nikdy nestalo a ona nevěděla, co s tím má dělat.
Potřásla hlavou a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Zavřela oči a snažila se přijít na to, co by měla udělat. Když oči opět otevřela, místo naproti bylo prázdné a ona pocítila prázdno a ztrátu něčeho, co vlastně ani neměla.

Nera ze sna vzdychla, pohodlněji si lehla a na její tváři se po dlouhé době objevil jemný šťastný úsměv.

Z rohu pokoje ji pozorovala postava, tělo napjaté a ruce podél těla se lehce třásly.

Krásný kousek, úplně ji vidím utahanou jak psa, jak chudák vyřízeně pádí do postel....
No nevím proč, ale s tou sklenkou Whiskey mi připoměla Deana.... no a jinak zase tohle neni možný to takhle ukončit se to napínání čtenářů šíří jako mor já chci vědět co je ta tajemná osoba v s parkinsonem

Prý tajemná osoba s Parkinsonem Terrik, ty mě chceš snad zabít Ale jinak pokračko super I ta sentimentalita je někdy důležitá

Terrik: teda to mě nenapadlo, že není jasné, kdo ta postava je - no v tom případě si myslím, že ti to určitě velice brzy dojde a budeš možná překvapená....

bohdy: ty víš, že já sentimentalitu moc nemusím - ale neboj, mám v plánu dnes nebo zítra hodit sem další část - tentokrát už delší a tam se to začne pomalu ale jistě rozjíždět - ale o tom potom

Jasně, pořád se nemusí bojovat. I to povídání kolem k tomu patří. Tak vzhůru k odhalení té tajemné postavy.

no napadlo mě kdo by ta osoba mohla být.. ale jak vás znám tak si radši počkám:D

tak mi to tak nějak časově vůbec nevyšlo, tak přidávám pokračování až dnes....

mooooooc děkujeme za komentáře, těší nás, když o povídce někdo přemýšlí - jste zlaté

hihi a doufám, že se vám tato část bude líbit...odhalení,na které Terrik čeká, je tu

...........................

Druhý den probíhal bez zvláštních událostí a tak se Nera věnovala studiu nejrůznějších duchovních nauk a pohanských rituálů, které se jí vždycky hodily. Toto milovala, učila se o tom všem moc ráda, vstřebávala to do sebe jako houba.

Zrovna když odpoledne dělala údržbu zbraní a kontrolovala všechny ochranné symboly po celém bytě, se zprudka ozval zvonek. Pro jistotu si zastrčila za kalhoty pistoli a šla ke dveřím. Podívala se do kukátka a ohromeně zůstala stát, dokud se zvonek neozval netrpělivě znovu.

„ No to se mi fakt jen zdá...sakra, jak mě našli?“ proletělo jí hlavou a přitom odemykala bezpečnostní zámky. Otevřela dveře a podívala se na oba nezvané návštěvníky.
„Tak můžete mi říct, čemu jste nerozuměli na tom, že se s vámi nechci už vidět?, zahučela nevlídně,“ Co chcete?Nemám na vás čas, chuť ani náladu a už vůbec se mi nezamlouvají neohlášené návštěvy!“
Reakce návštěvníků byla hodně rozdílná, větší z lovců se pobaveně usmíval a vypadalo to, že ho něco velmi pobavilo. Šťouchnul loktem do bratra,“ Takže mám u tebe dvacku, Deane. Jak to vypadá, tak se ti ani trochu nepodařilo odhadnout její reakci.“
Menší, rozložitý lovec se znechuceně podíval na bratra a pak obrátil zrak k Neře:“ No, taky nejsme zrovna odvázaní z toho, že jsme se s tebou museli zase potkat.“ když uslyšel za sebou uchechtnutí, trhl rameny, obrátil se dozadu a varovně přimhouřil oči.
Sam se pobaveně zašklebil a pak se usmál na Neru:“ Omlouváme se, ale my jaksi neměli na výběr. Byli jsme sem posláni a proto jsme tady. Potřebujeme si promluvit...můžeme jít teda dál? Tady to není dvakrát vhodné.“
Jeho tón zněl omluvně a nabízel příměří. Nera je chvíli pozorovala a uvažovala o tom, co to má znamenat. Vůbec se jí nechtělo je pustit dovnitř a už vůbec ne do svého života, ale cítila, že stejně vlastně nemá na výběr. Nadechla se a ustoupila stranou.
Lovci vešli dovnitř a jejich bystré oči hned zaznamenali každou podrobnost zvláštního bytu. Šla před nimi do obývacího pokoje a zastavila se u stolu, na kterém měla rozdělanou práci. Oba bratři se zastavili na začátku pokoje a rozhlíželi se.
„Tak....už jste se podívali dost a teď mi teda laskavě sdělte, o co tady, sakra, jde.“ pořád jí to dost vadilo a chtěla se jich zbavit.
Sam se k ní obrátil čelem a rozhodil rukama,“ Vím,že se ti to nezamlouvá, aspoň podle toho, co jsme o tobě zjistili, ale prosím, vyslechni nás.“
Nera ztuhla a zúžily se jí oči - „tak oni si ji proklepli, to jsem zvědavá, co ještě přijde za novinky.“
„Nezačali jsme zrovna nejlíp, takže bysme to mohli smazat a zkusit to znova. Já se jmenuji...“ chlácholivě se usmíval větší z lovců, ale než stačil pokračovat, tak ho Nera přerušila:
„Vím, kdo jste. Ty jsi Sam Winchester,“ usmála se na něj a pak ukázala bradou na druhého z lovců,“a to je tvůj bratr Dean. Jste lovci a jste opravdu dobří. Ty jsi ta hlava a umíš hledat a analyzovat situace...a Dean, no....velký Dean Winchester...tak o tom jdou legendy. Tak jsem si říkala, co je na nich asi tak pravdy.“
Když začala mluvit, Dean k stočil oči a pomalu se začínal mračit čím dál víc. Když domluvila, obrátil se na bratra a zavrčel,: „ Kruci, tohle si mám nechat líbit? Můžeš mi říct jen jedinej blbej důvod, proč to po nás chce? Fakt je nesnáším...“
Nera se nechápavě dívala z jednoho lovce na druhého a nic z toho jí nedávalo smysl. „co to, proboha, plácá? Kdo co po nich chce a jak do toho zapadá ona?“
„Tak dobrá...přestaneme si hrát na schovávanou a vybalte, proč jste za mnou přišli? Co po vás kdo chce a co s tím mám já společného?“ už se trochu uvolnila a začínala být docela zvědavá.
„Tak víš...ono je to trochu složitější. Asi to bude znít divně, ale ty s tvými zkušenostmi bys neměla být překvapená. Bylo nám řečeno, že slyšíš hlasy z obou stran, z nebe i z pekla. Jistě víš, že se začíná dít něco velkého a on nám sdělil, že máme jít za tebou. Že nám máš pomoct to zastavit, že tvé schopnosti budou rozhodující, a proto máme spolupracovat. A taky tě máme chránit, protože si pro tebe přijdou.“ rozpačitě se sebe soukal Sam.


Při jeho vysvětlování se Neře údivem rozšířily oči a pak se pozvolna začala odmítavě mračit, „ To je nejspíš nějaká sranda. Teda kluci, fakt...já o vás slyšela, že jste vtipní, ale toto není moc povedený žert. Musím přiznat, že jste vážně dobří, zjistit o mě tyto informace by se hned tak někomu nepodařilo.“ povolila ruce, kterýma svírala desku stolu a vzala brokovnici, aby dokončila čištění.
„Pokud jste zjistili toto, tak jste museli taky zjistit, že pracuju pouze sama.“ vzhlédla od práce a podívala se na ně, „ a další věc, která mi nějak nedává smysl, kdo vás sem poslal? Duch, viděli jste to ve snu nebo taky slyšíte hlasy?“ pobaveně se usmála,“ musím vás varovat...vždycky mi říkali, že slyšet hlasy je projev šílenství.“
Sam se zasmál a Deanovy koutky sebou pobaveně cukly a jeho postoj se uvolnil, začínal se bavit.
„Hm,smysl pro humor. To bude ještě zajímavé,určitě si to užiju.“ s tou myšlenkou přešel k pohovce a pohodlně se na ni rozvalil.
„ No, hlasy teda neslyšíme tak jako ty, ale my to nemáme zapotřebí. K nám se vždycky snese shůry Castiel a pak nás zásobuje moudry.“ ušklíbl se.“ Nemáš tady něco k pití, jen tak náhodou?“
„ Mám, ale já jsem vás na skleničku nezvala.“ odtušila,“ kdo je Castiel?“
Dean si pohodlně natáhl nohy a řekl:“ Jak bych ti to jenom...Castiel je...“ jeho vysvětlování přerušil závan větru a podivný zvuk, „ áááá...nástup na scénu..“
Nera se prudce otočila po zvuku a zároveň tam namířila zbraň, „ co to sakra...“

Ze stínu vystoupila postava a upřela na ni oči. Nera se prudce nadechla a v břiše se jí všechno sevřelo.
Dlouze se nadechla a roztřeseným hlasem se zeptala: „ Kdo jsi? Co to má znamenat?“
Chvíli bylo ticho a pak slyšela, jak sametovým, hlubokým hlasem říká: „ Jsem Castiel...já jsem anděl páně. Ty víš, kdo jsem a já vím, kdo jsi ty. Musíme si promluvit.“

Při zvuku toho hlasu, toho známého hlasu, který ji provázel ve snech už tak dlouho, Nera zavřela oči a nohy se jí roztřásly.
„Tak tohle fakt ne. Ono nestačí,že slyším nebe i peklo. Nestačí, že vidím démony, ale už tu budu mít i anděly,“zoufale se jí honilo hlavou,“ já to,sakra, fakt nechci.“
Sebrala síly, a když otevřela oči, viděla,že oči všech přítomných jsou na ni upřené. Ale jen jedny oči ji znervózňovaly, jen ty jedny oči – modré jako nebe a plné zájmu. A viděla v nich ještě něco....něco, co nedokázala pojmenovat nebo z toho možná měla strach. Když analyzovala svoje pocity a zkoušela se v nich vyznat, zjistila, že nedokáže rozumně uvažovat a to se jí vůbec nelíbilo. A nelíbilo se jí to čím dál tím víc, a proto musela udělat jednu jedinou věc, která ji mohla znovu vrátit rozvahu a klid do duše.

Nera se podívala na oba lovce a pak se očima zastavila na třetím návštěvníkovi:“ Tak dobře, budu předstírat, že vám to všechno věřím. Ale ať chcete cokoli, má odpověď zní ne. Lovím sama po špatných zkušenostech a určitě na tom nechci nic měnit. A už vůbec nepotřebuju, aby mě někdo chránil, jsem naprosto schopná se o sebe postarat sama.“
Na chvíli se odmlčela a pořád nespouštěla oči z anděla:“ A nebudu ničí loutka, ať se jedná o jedny nebo o druhé.“

„ Hele, tak koukni...nám se to nelíbí o nic víc než tobě, ale jsi v nebezpečí.“zakroutil očima Dean a říkal si, jak dlouho bude tak tvrdohlavá, zvlášť když tu seděl na sucho,“ a věř mi, když si andělé něco vezmou do hlavy, pak jsi mimo hru....řekl bych, že se tomu říká vlastní zkušenost.“
Nera dál vyzařovala nesouhlas svým postojem a Dean se podrážděně nadechl a vstal: „ Tak už se přestaň chovat jako rozmazlené děcko a ...“
Než dokončil větu, ozval se Castielův hlas : „ Jděte a nechte nás o samotě.“

Starší lovec se naštvaně otočil na anděla, ale než mohl říct nějakou svou pichlavou poznámku, Sam ho popadl za loket a doslova ho strkal z bytu ven. V chodbě bylo už jen slyšet jeho brblání: „ Neuvěřitelné, první nás sem pošle a pak...“ a zbytek jeho litanie zanikl v bouchnutí dveří.

Holky, no tak ani se nedivím, že jste do příběhu daly Casse, to by bylo hodně divné, zvláště u Polgary, že Doufám, že Cass je ten náš starý Cass a ne žádný dick A jsem hlavně zvědavá, co na něj řekne Nera Myslím, že to vezme podobně jako Dean, když se s Cassem setkal poprvé Takže holky pište dál a doufám, že Nemix brzy hodí pokračko, protože jinak se taky naučím nějakou kletbu

To je celý Dean. Brblá, nikdo mu nenalije, jeden chce tohle, druhý zase něco jiného. A nejhorší ze všeho je ta tvrdohlavá holka, ta ho přivádí k šílenství. Možná Castiel Neře promluví do duše a bude s ní rozumnější řeč.

jojo přesně jak psala janča...celej Dean

bohdy: nechej se překvapit tím, jakého jsme tady použily Case - ale bude se ti to líbit

Terrik a Janča: no co dodat - máte pravdu - je to celý Dean

aby nikdo neřekl, že na povídku kašleme - tak tady je další koukek, kde se posuneme v hlavním ději trošinku dál
komentáře samozřejmě vítány.....


....................

V pokoji se rozhostilo ticho a nikdo se ani nepohnul. Dívali se na sebe bez hnutí, každý na jedné straně pokoje a mezi nimi jako symbolická překážka stál bytelný stůl.

Nera cítila, jak má celé tělo ztuhlé napětím a uvědomila si, že její ruce pořád ještě svírají zbraň tak pevně, až jí zbělely klouby. Bála se pohnout, bála se, že by se ten vnitřní třas a chvění mohlo projevit navenek a nohy by ji neudržely.

Anděl stál přímo proti lovkyni a měl stejně ztuhlý postoj. Konečně stál tváří v tvář před člověkem, kvůli kterému by byl ochoten třeba i padnout a který způsoboval, že začínal cítit. Nevěděl, co cítí, nedokázal rozeznat a pojmenovat emoce, protože ty patřily lidem. Ale - jak si uvědomil - on MÁ lidské tělo. Věděl, že se něco děje a nebyl rád, na to ho nikdo nepřipravil. Kdo by to měl ale taky říct andělovi?

Díval se na Neru dál a on viděl....viděl to, co mnozí nebyli schopni zachytit. Viděl Neřinu duši, její krásnou duhovou barvu, která se třpytila a zářila. Barvy se v ní lehce přelévaly, vlnily podle toho, jakou měla zrovna náladu. Teď zrovna získávala navrch červená...známka zlosti, síly a vzdoru, ale tím vším probleskovaly zlatavé záblesky a Castiel je uchváceně sledoval. A přemýšlel, co tak asi znamenají, protože s tím se za celý dlouhý čas mezi lidma nesetkal.

Castiel uslyšel, jak se Nera dlouze nadechla a zaměřil svoji pozornost opět na ni.
Lovkyni se přestával zamlouvat andělův upřený pohled, nevěděla si s ním rady a hlavně si nevěděla rady s tím, jaké pocity v ní probouzel. Popošla ke stolu, položila na něj zbraň a opřela se o jeho hranu.

Castiel se pohnul a začal se k ní blížit.

„Stůj...nepřibližuj se ke mně,“ zachraptěla a odkašlala si,“ já do toho nejdu a je mi jedno, kdo jsi a co tu děláš.“

Zastavil se, naklonil hlavu a snažil se pochopit, proč se na něj zlobí. Jenže tohle on prostě pochopit nemohl a proto lehce pokrčil rameny a podíval se jí přímo do zelených očí: „ Jdou si pro tebe a my to nemůžeme dovolit. Já to nedovolím, a proto potřebuji, abys byla s bratry. Já sám tě neochráním. Já tě prosím....“ S těmi slovy šel přímo k ní.

„Ne, prosím....běž pryč,“ začala před Castielem couvat, až narazila zády na stěnu,“ jdi a nech mě.“

Anděl už byl blízko, zastavil se a natáhl pře sebe ruku, ve které něco svíral. Otevřel prsty a na dlani se matně zatřpytil amulet. Nera se podívala na jeho dlaň a zamrazilo ji,“ jak to, že jsem si nevšimla, že mi chybí? To je přece můj amulet,“ a rukou si sáhla na krk, aby se ujistila, že je to pravda.

Castiel se nehýbal, ruku nataženou k Neře a čekal, až si ho vezme. Ta se odlepila od stěny a začala pomalu natahovat ruku a uvažovala: „nechci se ho dotknout....já nemůžu...“
Ve chvíli, kdy se jejich ruce skoro dotýkaly, vytřeštila oči bolestí a vyrazila ze sebe krátký výkřik. Zapotácela se a její ruce vystřelily nahoru a sevřela si hlavu.

Anděl se mžikem přemístil za její záda a rychle jí připevnil řemínek s amuletem kolem krku. Nera vzdáleně, uprostřed svého soukromého pekla cítila, jak jí jemně přejel prsty po krku a pak jí přitiskl ruce na hlavu. Vzdychla a kdyby ji Castiel nezachytil, sesunula by se v bezvědomí na zem.

A anděl stál, svíral v náručí její bezvládné tělo a další neznámé pocity jím projížděly jako šimrající jiskřičky ohně.

...........

Nera jakoby cítila snad všechen žár pekla vměstnaný uvnitř své hlavy a tím vším se prolínal neodbytný, panovačný hlas. Neřina vůle byla částečně ochromena, takto silné to bylo poprvé. Najednou přišlo malé uvolnění a žár už nebyl tak spalující. Její amulet už visel opět na svém místě a ona mohla korigovat ten hukot v hlavě.

„Ahoj Nero“ pozdravil ten cizí hlas. No, cizí – Nera s jistotou věděla, komu hlas patří. Byl to on – bohužel dost důležitý na to, aby šel přehlížet - Torak. Hodně o něm četla. Za poslední týdny se o něm dost mluvilo na obou stranách barikády a nebylo to vždy v dobrém.
„Byla jsem zvědavá, kdy se uráčíš ozvat osobně a nebudeš se schovávat za prostředníky, mimochodem ne zrovna moc kvalitní.“ Posměšně odfrkla, snažila se zamaskovat strach a navíc měla pocit, že jí teď nemůže nic udělat a proto si byla sebou jistá – možná až příliš.
„Takže víš, o co tě chci požádat, když už víš, co jsem zač.“ hlas Toraka , jakožto strážce klece Lucifera – měl být neutrální osoba mezi nebem a peklem - zněl nebezpečně lstivě a zároveň tak dobrosrdečně.
„ Myslím, že vím a na rovinu ti říkám, že je mi to jedno. Takže ať se chystáte dělat cokoliv, tak mě z toho laskavě vynecháte!“ zvýšila hlas a zároveň si přála, aby se probudila. Měla strach, nevěděla, co bude muset udělat a co ji bude stát to, aby nepodlehla. V tu chvíli jí na mysli vytanul anděl…nechtěla, aby se díval na její selhání a už vůbec ne, aby toho byl příčinou. (pořád před sebou viděla jeho oči a nemohla uvěřit, že patří zrovna andělovi) .
Taky si nebyla jistá, jak se vlastně budou chovat andělé a kde mezi tím vším bude Castiel. Zatím mu nevěřila a taky si myslela, že je to všude stejné – andělé nebo démoni – všichni sledují svoje cíle a jak to vypadá, jdou přes mrtvoly. Nechtěla mu dát příležitost, aby jí ublížil tím, že ji zneužije pro nějaké nejasné cíle.

„Nero, Nero, Nero – ty si myslíš, že můžeš odmítnout? Možná jsi to špatně pochopila. Já tě neprosím…já ti přikazuji , abys mě následovala a dopomohla mi k očistě země.“ Pobavenost z hlasu pomalu mizela,: „ jedno ti ale říct musím, jen tak na okraj…máš to ale velmi zajímavé představy a sny. Víš, za to se můžeš dostat do pekla…ale já myslím, že toho spíš využiji.“

„Očista? To slovo se mi k démonovi fakt nehodí…vaši představu čistoty bych opravdu chtěla vidět.“ Sarkasticky odpověděla, ale po jeho předchozích slovech jí začal žaludek dělat kotrmelce, „víš co, na to já ti kašlu – nebudu nikomu pomáhat. Najdi si někoho ochotnějšího.“

„Ale zlatíčko, ty se mnou půjdeš a pomůžeš mi – po dobrém nebo po zlém, to záleží pouze na tom, jak budeš tvrdohlavá. Může to být v klidu nebo to může hodně bolet a to nejen tebe. Tohle už mě přestává bavit, takto se nikam nedostaneme. Určitě jsi zaslechla, že moje úloha je hlídat klec a byl jsem vybrán kvůli své neutralitě. Taky víš, že k otevření klece je potřeba mít přístup do obou světů a ta čest teď padla na tebe. A protože se věci mění, tu bránu zázraků musíme otevřít a k tomu potřebujeme prostředníka a tím jsi ty. Takže tvá úloha je přesně daná. Stačí říct jedno jediné ano a já se o zbytek postarám.“ Torakův hlas v její hlavě se odmlčel a dával jí prostor na odpověď.

„Chceš odpověď? Dobrá…vážně si myslíš, že padnu na zadek a hned se před vámi skloním? To mě znáš opravdu málo! Můžeš se pokusit, ale já nejsem žádná loutka a nikdo se mnou nebude manipulovat. A vůbec, koukej už vypadnout z mé hlavy.“ Zareagovala odmítavě na nabídku démona.
„Tak to nebude pro tebe tak jednoduché. Však ty si to rozmyslíš a budeš hořce litovat toho, že jsi mně odmítla. Jsi jenom slabý človíček – takové nic. Ještě ráda se mi dobrovolně podvolíš. Většinou stačí vědět, kde zatlačit…“ nepokrytě zněla v odměřeném hlase hrozba .
Nera si pohrdavě odfrkla : „ Zkus to…“

Torakův hlas zesílil, až měla Nera pocit, že se jí rozskočí hlava.: „Mě žádný lidský červ nebude odmlouvat. Nezapomeň, jsem v tvé hlavě a taky tady zůstanu – pěkně se podívám přímo do duše a ty nikdy nebudeš mít klid – budu pořád tady a budu připravený a jednou nastane den a ty mi otevřeš ty poslední dveře. A jen tak mimochodem:….tvůj otec je blíž , než si myslíš…“ a s těmito slovy hlas konečně utichnul a Nera ucítila úlevu, její vůle byla opět svobodná….

Chudák Nera!!! Holky, co jí to děláte??? Takhle jí trápit!!! Snad jí Cass pomůže. Vypadá to, jako by mu Nera byla blíž, než je ochoten si přiznat Že by se něco rozjíždělo Tak snad brzy hodíte pokračko, protože tohle vypadá více než zajímavě