Tichý dům

Po delší dobe jsem se vrátil k psaní, doufám, že jste na me nezapomneli a povídka se bude líbit:

Malý asi tak 9 letý chlapec se kolem sebe rozhlížel, v očích se mu zračil strach, ruce mu cukaly, v pokoji ve kterém byl, byla tma.
„Briane kdepak si? Kdepak si?“ uslyšel nějaký dívčí hlas.
Nechme být! Já si už nechci hrát! Nech me být!“ zakřičel, jak nejsilněji dokázal.
Místností se rozlehl smích, z poličky se začal k zemi snášet plyšový medvěd.
„Ne. Mistra Beana!“ vykřikl znovu Brian, plyšový medvěd dopadl na zem, dveře do jeho pokoje se otevřely a na prahu stal nějaký muž s rákoskou.
Kolikrát ti mám říkat, abys byl zticha, mám ti snad trochu pomoc?“ do prázdná švihl rákoskou, Brian sebou škubnul a muž před ním si všimnul, že má mokré kalhoty.
„Už aby se ta tvoje matka vrátila!“ zavrčel a poté odešel a praskl přitom dveřmi.
Světla v jeho pokoji zhasla, na stole stála malá svíčka, která se rozhořela.
„Stačí si to jen přát Briane, stačí si to jen přát,“ ozval se opět tichý dívčí hlas, cítil, jak se něco studeného dotýká jeho tváře, nemohl uhnout, nemohl dělat nic.
„Nech mě o to postarat, tak jako jsem se předtím postarala o ty jiné zlé lidi, jen mě nech a já tě ho zbavím, no tak, no tak, na svých rtech ucítil letmý studený polibek.
Ty víš, že mi dva jsme si souzeni, stačí říct a já te ho zbavím, tak jako jsem te zbavila jiných, plamen svíčky na stole zakmitala a na několik vteřin v jejím světle byl vidět zohyzděný dívčí obličej.
„Ne! Ne! Znovu ne!“
„Briane on je na tebe zlý, je stejně zlý je i na tvojí maminku, možná i na tvého malého brášku, nech mě se o to postarat,“ neviditelná ruka mu začala čechrat vlasy, ve světlě svíčky se opět zjevila dívčí zohyzděná tvář, medvěd na zemi se začal vznášet, narazil do dveří.
„Mistře Beane!“ vykřikl Brian a rozeběhl se k němu, za ním se poděl zdi ploužil stín, tak devítiletého dítěte.
„Mistře Beane! Brian ho chtěl zvednout, ale v tom se dveře malinko pootevřely a on hleděl na muže, který mu vyhrožoval, jak drží nějakou ženu pod krkem.
Slíbila si mi to! Slíbila si mi, že ty prachy seženeš! Já je potřebuji, já je chci mít!“
„Já… já… já…,“ žena se pokoušela něco říct, ale nemohla mluvit.
Muž ji trochu uvolnil krk.
„Nemám je, musím se nejprve postarat o své děti!“
„Ty jsou mi úplně ukradený! Já chci svoje peníze!“ muž jí pustil a následně jí vrazil tvrdou facku, žena se zapotácela.
„Copak tohle hodláš snášet? Nech mé, abych ho potrestala, abych vás ho zbavila, šeptal dívčí hlas Brianovi do ucha.
„Maminko!“ vykřikl asi pětiletý chlapec.
„Táhni!“ vykřikl vztekle ten muž a srazil toho chlapce k zemi.
„Udělej to! Udělej to!“ zašeptal Brian a poté za sebou zavřel dveře, otočil se, klesl k zemi, schoulil se do klubíčka a celý se třásl.
Muž se mezitím chystal odejit, ale v tu chvíli zablikala Světla, vzduch se ochladil.
„Co to sakra je?“ zavrčel a chtěl přejít k vypínači, ale koberec pod jeho nohama se pohnul a on dopadl na zem, žena, která krvácela ze rtu vykřikla, stejně jako malý chlapec.
„Co se to děje?!“ vykřikl chlap a pokusil se vstát, ale cosi mu podrazilo ruce a on znovu dopadl na koberec.
„Co to má znamenat?!“ vykřikl a znovbu se pokusil vstát, ale nemohl, najednou vůbec necítil ani své nohy ani své ruce.
Žena to pozorovala, ale nic neudělala. Světla znovu zablikala, na oknech se začala tvořit námraza.
„Pomož mi! Musíš mi pomoct!“ zakřičel muž na ženu, ale ta se ani nehnula, jen k sobe pevně tiskla malého chlapce.
„To není možné, to není možné, mumlal muž a strach v jeho hlase sílil. Dveře naproti němu, se sami otevřely, na stěnách se objevily nějaké rýhy, ty samé rýhy se začaly objevovat na jeho těle, byly to rýhy malé a ne příliš hluboké, ale i tak bolestivé, na jeho záda dopadla rána, pak další a další, stejně tak na ruce i nohy.
„To není možné! To není možné!“ křičel napůl desem a napůl nevěřícně, ale na jeho telo dopadla další rána, po které následovala další a poté ještě jedna, až mel celá záda pokrytá krvavými šramy, ze kterých vytékal pramínek krve.
„Pomoz mi! Pomoz mi prosím! Já tě miluji, už nikdy nic takového neudělám!“ zakřičel zoufale, ale ani tentokrát se žena nehnula.
Brian si rukama přitiskl uši.
Muž se i s kobercem zvedl do výše a následně vyrazil vpřed, nemohl nic dělat, nemohl se pohnout, jen sledoval, jak se před ním otevírají další a další dveře, nakonec se otevřely ty poslední, ze kterých se na něho vyvalil ledový vzduch, ale on nemel čas se tím zabývat, protože ten koberec se nejprve zastavil a on byl z něho vymrštěn a vletěl do tmavé místnosti.
Dveře se za ním zavřely, Brian na své ucha ještě více přitlačil, ale nebylo mu to nic platné, děsivý křik se rozšlehal po celém dome.
„ne…, ne…,“ mumlal tiše.
„Už je pryč, už ti nebude ubližovat, už nikdy nebude moct nikomu ublížit, před nim se objevila dívka o něco méně znetvořeným obličejem
„Už víc ne, prosím, už víc ne,“ šeptal Brian a z očí mu přitom stékaly slzy.
Dívka se ho dotkla svojí rukou.
„Nemusíš se bát, nedovolím, aby se ti něco stalo, už brzo budeme v bezpečí, už brzo si budeme moct jen hrát, ale nejprve se musím postarat ještě o jednu maličkost.“
„A o jakou?“
Na její znetvořené tváři se rozlil úsměv a její pohled zabloudil o opodál stojící ženě.
Jen o takový malý nepodstatný,“ zašeptala a poté zmizela.
Brian si uvědomil, co tím myslela, ale už bylo pozdě, své matce již nepomohl.

„Tak to bychom měli, jedna Cola, jedno pivo, dvě klobásy, nějaký časopis…,“ To myslíš vážně, Deane?“ otázal se ho Sam, když nastoupil do Impaly.
„Smrtelně vážně,“ přisvědčil Dean a pak se do jedné té klobásy zakousl.
„O to je lahoda, ta je dobrá, chceš taky?“
„Ne díky. Myslím, že jsem stále plný.“
„Co? Z těch mini knedličku a mini masa? Vždyť to témeř nic nebylo.“
„To se stává, když za to dáš minimum peněz.“
Dean se ušklíbl.
„Až nám duchové začnou platit za to, že jim dopřáváme věčný klid, potom si budeme moct dopřát lepší oběd, do té doby se musíme spokojit s tímhle, Dean chtěl nastartovat Impalu, ale Sam ho zarazil.
„Tohle vypadá zajímavě.“
„O co jde?“
„Tady se píše, že se v Mineapolis ztrácejí agresoři.
„To je snad dobře ne?“
Bylo by, kdyby za to mohli policisté, ale tady píšou, že všichni zmizelý, měli co do činění s jedním chlapcem.
Jakým chlapcem? Neříkej mi to, nalákal je do své skrýše a tam je mistrovsky naporcoval.“
Já mluvím vážné.“
„Však já také.
„Ne. Píše se tu, že jistý Brian Orsen 9 let byl zřejmě týrán svým otčímem, svým tělocvikářem, matematikářem, trenérem fotbalu a ti všichni zmizeli.
Dean hvízdnul.
„Chudák kluk, už se mu nedivím, že je rozkuchal.“
Nerad ti beru tu tvojí teorii, ale zmizela také jeho matka, kterou mel velice rád.“
„Hm. Takže co? Někdo za něho mstí, snad nějaký duch?“
„Možné to je. Řekl bych, že bychom to měli jet prověřit, ale pokud by za tím stál duch, i když pochybuji, že by kdokoliv z nich, spolupracoval s malým klukem.
No někdo za něho očividně řeší jeho problémy a já myslím, že už se rozhodne, nezaměřuje jen na ty, co rádi ubližují.“
„taky si to myslím,“ prohlásil zachmuřeně Sam.
„Však my jim tyhle choutky zatrhneme,“ pronesl Dean a po těchto slovech vyjeli.

Mason: Ten rozhovor mezi bratry byl dobrý, Dean se zase nacpával a Sam jen tak decentně. Jen pěkně pokračuj ve psaní, vypadá to zajímavě.

A je tu další čast:


V městečku nedaleko Mineapolis slyšela nějaká postarší žena dětský pláč a ženský křik.
Zastavila se. Moc dobře věděla, co se v dome naproti ní odehrává, že matka bije svoji malou dceru za každou maličkost, ale nikdy tam nešla, ani nikoho nezavolala, ta žena byla bývalá profesionální zápasnice, velmi agresivní.
Povzdechla si a chtěla jít dál, zapomenout na tu nebohou dívenku, ale v tom jí zarazila slova.
„Udělej to! Udelej to!“ Po těchto slovech následoval záblesk v oknech, který doprovodil ženský jekot.
Vydala se tam, jak nejrychleji mohla, došla k tomu domu, povšimla si, že dveře jsou otevřené. Zaváhala, ale nakonec do těch dveří strčila a vzápětí vstoupila dovnitř.
„Halo je tady někdo? To jsem já paní Bowanová, halo paní Simonielová, halo?“ nikdo se však neozýval.
Chtěla se otočit a odejit, ale v tom zaslechla tichý dívčí pláč.
Vydala se tedy pomalu po schodech, až nakonec došla k dívčině pokoji.
Vzala za kliku, ale musela svojí rukou ucuknout, jelikož ta klika byla poměrně teplá.
„Co to…?“ dotkla se jí tedy opatrně znovu, tentokrát byla klika chladná.
Zmačkla za ní a dveře se pomalu otevřely.
V místnosti byla tma, rukou nahmatala vypínač.
Na druhé straně spatřila u zdi krčit se asi devítiletou dívku, která mela na uších své ruce a po tvářích jí stékaly slzy.
Pomalu k ní přešla, zlehka se jí dotkla, holčička sebou trhla.
„Neboj já ti neublížím, co se stalo, kde je tvá maminka?“
„Je v tichém domě,“ zavzlykala holčička.
Žena si všimla, že má pravý loket malinko odřený.
„Co se stalo, co je to tichý dům? pojď vezmu te do nemocnice?“ dívenka se však od ní malinko odtáhla.
„Neboj se, já ti neublížím:“
„Možná, ale také kste mi nepomohla, nechala jste jí, ať mi ubližuje, dovolila jste jí to, nic jste neudělala!“
„Nemohla jsem, já jsem chtěla, ale nemohla jsem…,“ žena si všimla modřin na jejím krku.
„Je mi to líto, je mi to líto…“
Dívenka se začala hystericky smát.
„Je vám to líto? Je vám to líto? Tak jdete za ní!“
„O čem to mluvíš No tak uklidni se mé dítě,“ žena se jí chtěla dotknout, ale v tom jí cosi chytlo za krk a zmáčklo velkou silou.
„Co…, co…,“ zasípala, chtěla uhnout, zbavit se toho tlaku, holčička se smála jako smyslu zbavená, před očima te ženy se zjevil znetvořený chlapecký obličej, žena ze sebe vydala zachraptění.
„Nepomohlas tak, teď nikdo nepomůže tobě!“ pronesl chlapec a vzápětí jí pohybem zlomil vaz, ženno telo se svezlo k zemi.
Chlapec, který byl o něco méně znetvořený, se objevil u holčičky, která se přestala smát.
Natáhl k ní ruce, jeho ruka prošla tou její, ale nezdálo se, že by to v ní budilo strach.
Říkal jsem, že tu vždy pro tebe budu, sestřičko!“ zašeptal a poté se rozplynul.

„Už zase Deane? Děláš ty vůbec něco jiného, než jiš, to máš snad v sobe tasemnici?“
„Ne. Aspoň myslím, ale dobrým zachovalým jídlem nikdy nepohrdnu.“
„Co tím myslíš zachovalým?“ potázal se obezřetně Sam.
„No v kontejneru jsem našel sáček a v něm byl celý sendvič, je ještě čerstvý, tak dva tři dny starý, chceš kousek.
„Ne díky, myslím, že trocha hladovění mi neuškodí.
„Jak chceš, ale je to vážně lahoda, nechápu, jak ho m mohl někdo vyhodit.
„Proč vyhodit dva, tři dny starý sendvič, na to by se jistě našlo hned několik dobrých důvodu.
„Nebuď takový, musíme brát to co je.“
„Možná by bylo lepší přemýšlet o nějaké té manuální práci.“
„Cože?“ Dean vyprskl zbytky, které Sama minuly jen o kousek.
„Slyšel jsi me moc dobře, trochu fyzické práce by ti neuškodila, musíme přece vydělat nějaké ty peníze.
„Vždycky jsme si nějak poradili, tak proč začínat s něčím takovým a navíc máme případ, třeba z něho i něco kápne.“
„Takže zatímco ty si se přehraboval v popelnicích, já jsem mluvil s Bobbym, zdá se, že těch úkazu je víc, než jeden.“
„Proč myslíš?“ Dean se olízl, Sam se radeji zadíval na jinou stranu.
„Podle Bobbyho se udala podivná zmizení v dalších blízkých městech a všechno to byli bud agresoři anebo lidé, kteří proti nim nezakročili.“
„V kolika městech se to zatím stalo?“
„Pokud jsem dobře slyšel tak v pěti a všechny případy jsou v něčem podobné, mají několik společných znaků.“
„Povídej?“ vyzval ho Dean a vytáhl plechovku z kapsy.
„Tu jsi taky vyhrabal z popelnice?“
„Ne tu jsem koupil.“
„Takže všechny to jsou tyrané děti, všem je devět let a všechny tvrdí tu samou věc.
„Jo a jakou?“ zeptal se Dean a řádně si usrkl.
Sam se musel hodně snažit, aby zachoval klid.
„Všechny děti tvrdí, že za jejich zmizení můžou znetvoření duchové, že je ti duchové nabádají, že po nich chtějí, aby jim dali svolení, těm zlým lidem ublížit.“
„Cože?!“ Dean se zakuckal, cola mu vyklouzla z ruky, rozlila se mu po aute.
„Zatraceně!“
„Já jsem te varoval. Podle nich je jejich mrtvý kamarád, kamarádka, bratr, sestra zbavují všech těch, kteří jim ubližují.“
„Je to vůbec možné? Proč by duch vyžadoval svolení a hlavně proč by zabíjel někoho, kdo jim neubližuje, jako třeba tu chlapcovu matku?“
Sam pokrčil rameny.
„To nevím, ale snad to brzo zjistíme, jsme u toho městečka, mimochodem musís být opravdu hladový, když me necháš řídit.
Dean se ušklíbl a Impala vjela do města.

není to stejné... četla jsem to zběžně ale mám takový pocit ... jinak povídka pěkná.... vidím Deana s klobásou

co není stejné? jinak díky

Také mi připadá, že začátek je dvakrát.

Máte pravdu. Ta čast se tam vloudila, ale už by to melo být tak jak má, díky.

Dean, který převzal řízení, zaparkoval u nějaké malé restaurace.
„To snad nemyslíš vážně?“
„Klídek. Jdu jen obhlídnout situaci.“
„Sam se na něho podíval pohledem, ve kterém se zračila pochybnost.
„Přestaň na mě civět, jako bych trpěl obžerstvím!“ zavrčel Dean a poté vystoupil z auta.
„Jestli se do pěti minut nevrátíš, jdu tam.“
„Jak chceš, ale existuje tu možnost, že tam bude nějaká mladá pěkná servírka a tem já proste, neodolám.“
„Pět minut Deane.“
„Pro mě za mě,“ Dean vstoupil do restaurace.
Sam zakroutil hlavou a pak se rozhlédl kolem sebe.
Ulice byly opuštěné, na tom by nebylo zas nic až tak divného, kdyby nebyl vzduch tak podivně ztěžklý, vystoupil z auta a všimnul si dvou asi desetiletých kluci, kteří drželi v rukou kameny.
„Co s nimi chcete dělat?“ zavolal na ně, nereagovali.
„Jste v pořádku?“ otázal se jich, když viděl, že drží své ruce zdvižené už přes dvě minuty, opět nereagovali.
Přistoupil k nim blíž, tak, aby připadne ochránil Impalu, Sam ani nechápal, proč to vlastně dělá, vždyť kdyby ho zranili, bolelo by to víc, jeho nežli to auta, ale nezdálo se, že by ti dva kluci chtěli s těmi kameny cokoliv dělat, jen tam stáli ruce zvednuté.
Jste v pořádku?“ zeptal se jich znovu, ani tentokrát žádná odpověď.
Sam se jim podíval do očí a couvl.¨
Obe dva mely místo očí bílé bělmo.
„Co se to tady děje?“ zlehka se jednoho z nich dotknul, ten se zachvěl a potom oba dva naraz, promluvili.
„Tichý dům.“
„Co je to tichý dům?“
„Tichý dům!“ zopakovali oba dva kluci opět naráz, vzápětí upustili kameny, ty jim dopadly na bosé nohy, nereagovali, otočili se a odcházeli pryč.
„Počkejte!“ Sam chtěl jednoho z nich chytit za ruku, ale zabránil mu v tom ženský křik přicházející z restaurace.
„Deane!“ Rozeběhl se k té restauraci, jakmile vběhl uvnitř, zastavil se a s otevřenými ústy hleděl na muže, kterému z oka trčela vidlička.
„Co se tady stalo?“ obrátil se na Deana, který byl očividně otřesený, Sam si povšimnul, že na stole leží střepy rozbité sklenice.
„Co se stalo?“ zeptal se znovu, zatímco jeho pohled zaletěl k muži s vidličkou v oku, čekal, že si jí vyndá, ale to se nestalo, muž tam jen nehybné stál.
„Já to nechápu Sammy, já to nechápu.,“ zamumlal Dean.
„Posad se.“ Sam mu pomohl na židli.
„Řekni mi, co se tady stalo?“
„Nejsem si úplně jistý!
„Přišel jsem dovnitř, ucítil jsem nějaký divný zápach, ale budiž je to restaurace či spíše nějaká hospoda.“
„A co dál?“ pobídl ho Sam.
Trpelivost. Dost me bolí hlava.
No pak ke me přišla mladá celkem hezká servírka a zeptala se mě, co chci, já jí řekl, že jedno pivo a pak jsem naznačil plácnutí po zadku, Sam protočil oči, no a následně se na mě vyřítil nějaký chlap z protilehlého stolu a vrazil mi pěsti, byla to teda docela silná rána, čekal jsem další, ale on si místo toho vrazil tu vidličku do oka a vzápětí znehybněl.“
„To je divné, to samé udělali i ti dva kluci s kameny, tam venku, tedy bez toho, aby mi jednu vrazili,“ Dean se zašklebil.
„Chtěli očividně hodit ty dva kameny na tvoje auto.“
„Cože? Doufám, že si jim v tom zabránil!“
„Nemusel jsem. Oba dva totiž najednou jako by ztuhli, ruce s kameny měli ve vzduchu.
„Jak dlouho?“
„Minimálně tři minuty a nebyly to zrovna malé kameny.“
„To není možné, i pro dospělého muže by to bylo dost náročné, natož na dítě.
„To je mi jasné, ale tak to bylo, a když jsem k nim přišel blíž a dotknul jsem se jich, tak pouze řekli:
„Tichý dům?“ ozvalo se hromadně v té restauraci, kde bylo asi 15 lidí, kteří až do teď stali jako sochy.
„Do hajzlu, málem jsem si z toho cvrknul, tohle není normální, neříkej mi, že by něco takového dokázal nějaký duch či duchové, leda, že by je posedli, ty jejich bělmě oči by tomu i napovídaly, ale takové posednutí jsem tedy ještě nikdy neviděl.“
Samovi zazvonil telefon, on ho zvednul.
„Ahoj Bobby, cože, jak je to možné, další zmizelý agresoři, další tři města? Dobře díky moc.“
„Co říkal?“ chtěl vedet Dean.
Nic dobrého? Agresivní lidé zmizeli i v dalších městech.“
„Začíná se to šířit jako ptačí chřipka s tím rozdílem, že tady nepřibývají, ale mizí.“
„Tichý dům,“ ozvalo se sborově těch patnáct lidí a potom opět jen ztuhlý postoj.
Dean se zvedl.
„Co je to sakra ten tichý dům?!“
„To nevím, ale měli bychom to zjistit dřív, než to přeroste v něco, co už nepůjde zvrátit.“
Dean se rozhlédl po ztuhlých lidech.
„Začínám mít pocit, že nám to začíná přerůstat přes hlavy.
„Nic takového, my na to přijdeme a ať je to cokoliv, zarazíme to!“ odvětil razantně Sam, ale z pohledu 30 skelných očí, nemel vůbec dobrý pocit.
„Takže kde začneme? Ten tichý dům může být kdekoliv anebo ještě hůř cokoliv.“ Sam se zahleděl naproti stojící nemocnici a poté se obrátil na Deana.
„Myslím, že bychom měli, začít s výslechem toho chlapce, jistého Briana.“
„Dobrý nápad a cestou si dáme párek!“ souhlasil Dean a opustil restauraci.
Sam potřásl hlavou, hodil poslední pohled na živé a přesto posmrtně ztuhlé lidi a poté svého bratra následoval, ve dveřích se objevila postava znetvořeného chlapce s děsivým šklebem na rtech

Teda To je fakt horor!!! Fakt mě zajímá, co je Tichý dům zač Ale rozhodně to nebude nic příjemného Super povídka!!! Těším se na pokračování

A je tu další čast, užijte si ji

„Co budeme dělat, Deane?“ otázal se Sam v okamžiku kdy, usedal do Impaly.
„Myslím, že bychom se měli podívat do dalšího města, o kterých mluvil Bobby.“
„Nebo bychom možná mohli zkusit nějaké další dítě.“
„Myslíš, že by na tom bylo nějaké dítě lépe, nežli ten kluk? Vždyť byl k smrti vystrašený a blábolil jedno přes druhé.“
„To ano, ale protože to děláme už takovou dobu, mělo by ti být jasné, že to nejsou jen řeči, že to může klidně existovat.“
„Někdy ale bývají bláboly, proste jen bláboly.“
„Proč? Protože podle něj se měnila tvář té mrtvé dívky?“
„Přesně tak. Zažili jsme toho hodně, ale tohle se mi zdá jako vyplod detské fantazie.“
„Říkají to prý i další děti.“
„Vážne Same?“
„Proč ne? Nemůžeme nic vyloučit a navíc ti dva kluci a ti lidi.“
„Pojedeme do dalšího města a uvidíme, co zjistíme!“ rozhodl Dean a chystal se sednout si do impaly, ale v tom si všimnul bílého kouře, který se začal hromadit pod jeho autem.
„Co to sakra…?“
„Co se děje Deane?“ zeptal se Sam a zívnul a pak ještě jednou, oční víčka se mu začala klížit, bílá mlha pod Impalou začala houstnout a vzápětí začala stoupat vzhůru, Sam znovu zívnul, najednou se cítil tak unavený.
„Vypadni z toho auta!“ zařval Dean.
„Cože?“ otázal se ospale Sam, mlha byla již téměř všude kolem něho.
„Vypadni z toho auta!“ zařval znovu Dean a poté Sama udeřil do ramene.
„Au! Copak ses zbláznil, co to je…?“ Sam vyskočil z auta, při dopadu na nohy se zapotácel, ale podařilo se mu udržet rovnováhu.
Postavil se vedle Deana, který se sevřenými rty pozoroval, jak se jeho auto noří do neproniknutelné mlhy.
„Co se to právě stalo?“ chtěl vedet Sam.
„To nemám ponětí, ale vůbec se mi to nelíbí,“ odtušil Dean a chtěl se otočit, ale v tom oba dva zaslechli dětský zlomyslný smích a vzápětí uslyšeli motor, ale nikde žádné auto neviděli.
Zvuk motoru se ozval znovu, stejně jako dětský smích a poté si Sam všimnul, že se proti nim rozjelo jejich auto, tedy pokud mohl soudit, vzhledem k tomu, že bylo celé obklopené mlhou.
Deane!“ vykřikl a vzápětí ho srazil k zemi, stín jejich auta jen velmi těsně minul Deanovi nohy.
„Co si o sobe myslí?“ zavrčel Dean a postavil se.
„Nemám ponětí, ale očividně si rádi „hrajou“ odvětil Sam a zahleděl se před sebe, jejich auto nikde neviděl a to i přesto, že všude kolem byl jasný výhled.
„Co se stalo s mým autem, přece se jen tak nevypařilo?!“
Sam pokrčil rameny.
„Někde tady musí být.“
„Jasně, že musí, ale já ho nevidím!“ odsekl Dean, kterému vzápětí někdo poklepal na rameno.
„Nech toho, Same!“
„Já to nedělám.“
Někdo znovu zaklepal na Deanovo tentokrát druhé rameno, byl to studený dotek, prudce se otočil, ale nikoho neviděl.
Deane pozor!“ vykřikl Sam a Dean se na poslední chvíli sehnul, jeho hlavu jen těsně minula pneumatika, znovu se ozval škodolibý smích.
„Se mnou si nebudou zahrávat žádná mrtvá děcka!“ zavrčel Dean a vydal se vpřed.
Deane, počkej!“ zavolal za ním Sam, ale jeho bratr se nezastavil, došel k poště, ale než mohl vzít za kliku, začali se na zemi kolem něho tvořit dětské stopy, nejprve byly dvě, pak tři, čtyři, pět, šest a následně ho něco udeřilo do hlavy, byla to slabá rána, ale i tak mu chvíli trvalo, nežli se vzpamatoval, něco ho znovu udeřilo, tentokrát do ruky, pak do zad a nakonec do holeně, bolestně vykřikl.
„Deane?!“ Sam k němu přispěchal a sledoval jak stopy kolem Deana, mizí jedna za druhou, když zmizely úplně, něco ho udeřilo do břicha, Sam bolestně heknul, kolem nich opět rozezněl dětský smích.
„Začínám jich mít plné zuby,“ zasyčel Dean.
„Pojďme do té pošty, třeba tam něco zjistíme,“ navrhl Sam.
Dean souhlasil a tak oba dva vstoupili za sebou do malé pošty.
Uvítal je studený až ledový vzduch, naráz se zachvěli.
„Takhle si tedy poštu nepředstavuji,“ zadrkotal Dean zubama.
„To já taky ne?“zacvakal Sam odpověď.
„Co se tady stalo?“ Dean udělal další krok, chlad jako by se zčistajasna vytratil a tak oba dva zamířili k nejbližší přepážce, zaťukali na ní.
Roleta vylétla vzhůru, otevřelo se okénko a k nohách se jim skutálely dvě vysušené ženské hlavy.
Uskočili do zadu přičemž do něčeho narazili, jakmile se otočili hleděli na tělo zbavené všech orgánu.
„Exkurze pošty je u konce, padáme odtud?“ vyrazil Dean ze sebe, Sam nemohl více než souhlasit, ale jakmile se přiblížili k ke dveřím, ty se začaly zběsile otevírat a zavírat, zářivky nad jejich hlavami začaly blikat, jejich těl se začalo dotýkat cosi studeného a zároveň značně slizkého, následně se ozval táhlý zvuk, jako když někdo smrká, k tomu se přidal mužský křik doprovázen ženským jekotem, židle kolem nich se začaly pohybovat, ke všem dalším zvukům se připojil velmi nepříjemný skřípavý zvuk, ze stěn se začala odlupovat omítka.
„Musíme odtud vypadnout!“ zakřičel Sam.
„Naprosto souhlasím, ale jak?“ zakřičel dean, který musel navíc překonávat hlasitý dětský pláč.
„Proběhneme skrz dveře!“ zařval Sam.
„Cože?!“ nerozuměl Dean.
„Proběhneme skrz ty dveře!“ zopakoval Sam.
„Cvoknul ses!“ reagoval na to Dean.
„Ne! Je to naše jediná šance, musíme skrz ty dveře proběhnout.
„To je šílené, ale jelikož mě nic jiného nenapadá…,“ Dean se rozeběhl přímo k tem otevírajícím a zavírajícím dveřím, zavřel oči a vběhl dovnitř, očekával naraz, ale místo toho se ocitl venku, všechny ty zvuky utichly.
„Same?!“ zaječel. Sam se tam objevil o vteřinu později, přerývavě dýchal, ale jinak se zdál být v pořádku.
„Co je to za místo?!“ otázal se vztekle Dean.
Sam neodpověděl, teprve když se jeho prudce bušící srdce zklidnilo, tak řekl.
„To nevím, ale vzhledem k tomu, že se odtud nemáme jak dostat, budeme muset zjisti, o co tu jde.
„A myslím, že bychom měli začít na místním dětském hřbitove,“ odplivl si Dean, nečekal na odpověď, rázným krokem se k tomu hřbitovu vydal.
Sam, který cítil, jak mu někdo dýchá na krk, ignoroval to a razným krokem následoval Deana.

Tak tohle byla vážně super část!!! Fakt úplný horor!!! Já být na té poště, tak se mi vlasy postaví hrůzou na hlavě!!! Jsem moc zvědavá, na co kluci příjdou... a menší nehoda by neškodila Miluju torturing

Koukám, že vetšina z vás, ale pokud si četla i jiné mé povídky, tak jiste vbíš, že nejaké to mučení se u me vždy najde:-)

To vím a také se těším

velmi dobra poviedka paci sa mi Deana v tejto poviedke zboznujem a tesim sa na dalsie pokracko len tak dalej...

A je tu další čast, ale jen pro otrlé:-)

„Tohle je k ničemu, může to být kdokoliv z nich, kterékoliv dítě mohlo zemřít nějakou tou nepřirozenou smrtí!“
„Uklidni se Deane. Musíme na to jít klidně.“
„To se ti snadno řekne, tak třeba tenhle:
Devítiletý Tommy umřel před 40 lety, Sam přešel k jinému náhrobku, devítiletá Candyce umřela též před 40 lety.
„To nemusí nic znamenat?“ zabručel Dean, ale pak si všimnul, že na dalším náhrobku je napsáno, že to dítě zemřelo před 40 lety a to samé na dalším a dalším, dohromady byl na patnácti náhrobcích napsaný stejný den úmrtí.
„Myslíš, že to byla nějaká hromadná nehoda?“ otázal se tiše Sam.
Možná bych to spíše viděl na nějakou hromadnou vraždu, odvětil pochmurně Dean.
„Proč si něco takového myslíš?“
„Dean beze slova ukázal na velký náhrobní kámen, do kterého byla pozlaceným písmem vtisknuta slova.
„Na tomto místě leží ti, kteří zemřeli mladí, zemřeli kvůli bolesti a zlosti jiných, nechť jejich duše navěky pokojně odpočívají.“
Dean se ušklíbl.
„Je očividné, že moc pokojně neodpočívají:“
„Pokoušel jsem se spojit s Bobbym, požádat ho, jestli by nám o tomhle městě nezjistil něco víc, ale telefon je hluchý a stejně tak i můj notebook.“
„Takže jinými slovy, jsme tu od všech odříznutí, nemáme auto, mobily nefunguji, ven z města se nedostane, jelikož všude na konci se rozprostírá ta mlha.“
„Už to tak vypadá, ale pokud by se nám podařilo zjistit, co se tady stalo, možná bychom jim mohli pomoct nalézt klid, odejít.“
„Ty jsi mi ale optimista a kde chceš hledat v místní knihovně, protože bych se nedivil, kdyby na nás, po otevření dveří, zas vypadla nějaká vysušená těla.“
„Já chápu tvoji frustraci, ale jak si sám řekl, teď se z tohohle města nedostaneme, takže bychom se měli pokusit zjistit, co se stalo a třeba přitom najít způsob, jak tem nebohým dětem pomoct.“
„Nebohým?!“ Dean zakroutil hlavou.
„Nemusí to být hned jejich vina, možná je tu jen drží něco zlého.“
„Možná, ale možná také ne, s hledáním začnu zítra, dnes jsem nějaký unavený:“
Sam se podíval na hodinky.“
„Vždyť nejsou ani tři hodiny.
„No a? Máme dost času,“ Dean zívnul a poté odešel do opuštěného hotelu, vzal si nějaké klíče z recepce a poté vešel do jednoho z nejlepších pokojů, ve kterých dosud byl.
Sundal si boty a svlékl tričko a kalhoty, lehl si na postel a během několika vteřin usnul.
Probudil se o pár hodin později , tedy aspoň si myslel, že se probudil, jelikož si uvědomil, že sice leží na té stejné posteli, ale nejen, že k ní byl přivázaný, ale navíc mel na tele několik přísavek.
„Co to sakra.?“ chtel se pohnout, ale nemohl, jako by ho na té posteli něco drželo.
Rozhlédl se kolem sebe, hned mu bylo jasné, že tohle není pokoj, který si vybral pro přenocování, vlastně všechno kolem něho bylo poměrně staré, rozviklaný stůl, dvě téměř polámané židle, pootočil hlavou a spatřil velkou mašinu, na které se zobrazovaly volty.
„Co to sakra je? Halo je tady někdo? Okamžitě mě pusťte!“
Dveře se otevřely, dovnitř vstoupil asi čtyřicetiletý muž v doktorském plášti a s ním dva asi 30 letý svalnatí muži.
„Uklidněte se pane Kaufmane, teď už jste v bezpečí, už je to pryč,“ zatímco ten doktor mluvil, naplnil velkou injekční stříkačku téměř až po okraj.
„O čem to mluvíte? Kdo je Kaufman? Okamžitě me pusťte!“
Doktor se obrátil na ty dva muže a něco jim řekl, Dean nerozumně, byli od něho poměrně daleko.
Oba dva muži téměř naraz, přikývli a poté se k ležícímu Deanovi přiblížili.
„Co si myslíte, že chcete dělat?!“ vyhrkl na ne, ale oni mu beze slov vyhrnuli rukáv u levé ruky, Dean si uvědomil, že na ní má nějaké tetování.
„To není možné!“ blesklo mu hlavou.
„Snažte se trochu uklidnit pane Kaufmane, víte přece, že to dělám pro vás, snažím se vám pomoct, zbavit vás vašeho problému, zařídit, aby se ta strašná tragedie už znovu neopakovala.“
„Jaká tragedie? O čem to to mluvíte?“
„Ale no tak pane Kaufmane, o tom jsme už přece mluvili, tragedie, hrůznost, co jste způsobil tem dětem.“
„O čem to mluvíte, jakým dětem?“
Na doktorových rtech se objevil chápavý úsměv, Deana zamrazilo.
„Chápu, o co se snažíte, ale to se vám nepovede, ještě žádný pacient, o kterého jsem se staral, nebyl nikdy prohlášen za nepříčetného, nakonec jsme se vždy nějak domluvili,“ jakmile to dořekl, vpíchl mu tu jehlu do loketního důlku, Deanem projel záchvěv bolesti z očí mu, vytryskly slzy.
„Ale no tak pane Kaufmane, nebylo to tak zlé, jen nepatrné bodnutí.“
„Já nejsem žádný Kaufman! Co jste mi to vpíchl?!“
„Jen něco na uvolněnou, budete tak lépe reagovat na léčbu.“
„Na jakou léčbu…?“ Dean cítil, jak mu ztěžkl jazyk.
„Zase máte ty své výpadky?“ otázal se ho soucitně doktor.
„Já žádné výpadky nemám a nejsem…,“ Dean chtěl pohnout prsty, ale nemohl ani u nohou či rukou
Doktor to spokojeně pozoroval, poté vzal z poličky poměrně velkou jehlu a bodl s ní Deana do ruky, ten nic necítil, doktor vzal druhou jehlu a bodnul ho do nohy, opět nic necítil.
Výborně!“ zamumlal doktor a poté vzal třetí a zabodl ji Deanovi do břicha, tomu se z hrdla vydral přidušený výkřik.
„Perfektní, můžete te to pánové spustit.“
„Jeden z těch mužů otočil na tom velkém přístroji kolečkem, Dean začal na břichu v pasu na krku cítit slabé vibrace.
„Tak pane Kaufmane. Ted mi řeknete, proč jste ty děti doopravdy zabil?!“
Dean se pokusil otevřít ústa., ale nedokázal to.
„No jak myslíte, doktor dal pokyn a muž s tím kolečkem malinko pootočil, do Deanova těla vjelo asi dvě stě voltu, ten škubnul hlavou.
„Tak co už si vzpomínáte?“
Dean stále nemohl mluvit, mohl jen těkat pohledem z toho doktora na toho muže, co opět pootočil kolečkem, do Deana vjelo dalších tentokrát třista voltu.
„Já mám času dost a to umrtvení vydrží ještě tak dvě hodiny pane Kaufmane,“ doktor dal znovu pokyn a Deana zasáhl další elektricky impuls, všechny chloupky na těle se mu zježily, oči ho začaly bolet, ze rtu mu začal vytékat proužek krve.
Jeden z mužů se podíval na doktora, ale ten řekl.
„Pokračujme, však on pan Kaufman přijde k rozumu,“ a tak ten muž napumpoval další dávku do Deanova těla, ten chtěl křičet, ale nemohl, zato začínal opět cítit své prsty, při další dávce proudu zaškubaly, hlava ho rozbolela, krev mu začala vytékat i z nosu.
„Zvyšte to na 400.“
„To není dobrý nápad,“ ozval se jeden z těch dvou mužů.
„Udělejte, co vám říkám!“ vyštěkl doktor vztekle a tak tedy ten muž pootočil to kolečko na čtyřista voltu, Dean, který mohl konečně hýbat i jazykem se začal modlit, aby to nezapnul, doktor k tomu dal pokyn, ale nesňalo se to, protože náhle zmizel, stejně jako ti dva muži a Deanovi došlo, že s ním někdo třese.
„Deane! Deane no tak prober se! No tak se prober!“ uslyšel Samův hlas.
Otevřel oči a pohled mu padl na jeho prsty, které sebou škubaly, hlava mu třeštila, v ústech cítil pachuť krve, břicho ho bolelo.
„Deane! Díky bohu! Už jsem myslel, že se neprobereš!“
„Co se stalo?“ zeptal se chraplavě a malinko se nadzvedl, ale hned zase padl zpět na postel, břišní svaly ho bolely, pohled mu znovu padl jak na ruce, tak na nohy, mel na nich znaky vpichu, stejně tak i na břiše.
„Co se stalo, kde si k těm vpichům přišel?“
„Nemám ponětí. Myslel jsem, že je to sen.“
„Jaký sen, co se ti zdálo?“
„Že ležím přivázaný na posteli v pokoji ve kterém byl nábytek starý přes 40 let, pak dovnitř, vstoupil nějaký doktor se dvěma chlapi, ten doktor mi něco vpíchnul, úplně mě to ochromilo a pak do mě začal pouštět elektrošoky, ale to přece musel být sen!“
„Tenhle doktor?“ Sam mu podal ústřižek starých novin.
„Jo to je on.“
„Doktor Dastin Hoffmann místní psychiatr spáchal po uzavření jeho léčebny sebevraždu, při vyšetřování vyšlo najevo, že pomoci elektrického proudu usmrtil několik svých pacientů, mezi nimi mel byt i Adam Kaufman domnělý vrah 15 dětí na velikonoční pondělí!“ Sam odložil noviny.
„Můžeš vstat?“ otázal se svého bratra, když si všimnul, jak je dean bledý.
Jo myslím, že jo?“ zamumlal Dean, ale jakmile se postavil, zavrávoral a dopadl zpátky na postel.
„Tak zřejmě ne, jak je to možné, copak me mohl skutečně mučit, když je přes čtyřicet let mrtvý?!“
„Já nevím, Deane, ale něco se muselo stát.“
Dean se kousnul do jazyka, ale tím tu bolest proudící po celém jeho tele, příliš neutlumil.
Ne nic jiného jsem v té knihovně už nenašel“ odvětil Sam, jako by mu četl myšlenky.
Dean slabě přikývl, sebemenší pohyb mu činil velkou bolest, nemluvě o bolesti hlavy, slabého třesu jeho prstů a nepatrného pískání v uších.
„Za chvíli jsem zpět,“ ozval se Sam a odešel.
„Není nutné spěchat,“ zahuhlal Dean a poté si ztěžka lehnul a během několika vteřin usnul neklidným spánkem.

Tak to bylo fakt hard Perfektní torturing... přímo stvořený pro mou zvrácenou dušičku Nemůžu se dočkat pokračování

Díky moc, jsem rad, že potešilo.

Mason: Teda, to je super drsný. Deana lituji a myslím, že s ním bude ještě hůř.

Janča: však už me znáš:-)

A je tu další čast:)

Sam šel rychlým krokem. Nemel sice ponětí, co se Deanovi stalo, ale rozhodne se mu to nelíbilo, bylo v tom něco divného, dokonce i na jejich poměry.
Blízko sebe uslyšel dětský smích, ignoroval ho.
Nevěděl kam má přesně jít, na poště nenašli nic dobrého, v knihovně toho moc nebylo, do místního kuna raději jen nakoukl, zápach linoucí se zevnitř leccos naznačoval.
Na hřbitove sice s Deanem našli hroby patnácti zavražděných dětí a ti by mohly být klič, ale bylo mu jasné, že spálením jejich kostí by se toho moc nevyřešilo, tohle nebyly ledasjací duchové.
Znovu se blízko něho ozval dětský smích, vzduch se stal značně chladnějším.
„Nechte toho, mě tím nevyděsíte!“
„My te nechceme vyděsit Same,“ před ním se objevil devítiletý chlapec se znetvořenou tváří, a Sam couvl, prošel skrz dalšího chlapce, otřásl se, tohle nebyly duchové, jaké znal, bylo na nich něco divného.
„Můžeme vám pomoci, najdeme způsob, jak vás zbavit toho pouta.“
Deti kolem něho se rozesmály, přiblížili se k němu natolik blízko, že přímo hleděl do jejich bledých znetvořených tváři, jedna holčička s rozříznutími ústy tak, že vznikl klaunský škleb, se svojí rukou dotkla jeho šije, Sam se znovu otřásl, začínal z toho mít špatný pocit, rad by se z toho místa dostal, ale jako by se najednou nemohl pohnout.
„Nechceme vám ublížit, vy jste žádnému živému dítěti nikdy neublížili!“ promluvil chlapec stojící před ním, druhý chlapec, který mel jednu tvář zcela popálenou souhlasně přikývl.
„Tak proč to děláte, proč zabíjíte všechny ty muže a ženy?“
„Protože jsou krutí, stejně jako byl krutý on, tváře všech patnácti děti získaly hrozivý nádech každé jejich znetvoření se tím ještě více zintenzivělo.
„Myslíte muže jménem Kaufman?“
„Nevyslovuj jeho jméno!“ procedil chlapec před ním.
„Snažím se vám pomoc, my s Deanem se snažíme zjistit, co se stalo.“
„O Deana bychom se nebály, ten má své vlastní způsoby, ozval se chlapec, který mel na čele stopy po vypálených znameních.
„Co tím myslíte?“
„Všechny děti se zasmály.
„To není směšné!“
„Neboj se Same, tady si v bezpečí.“
„Co tím myslíte? Možná, že bych se mel vrátit k Deanovi.“
„Ty to nechápeš, že ne Same?“
„Co bych mel chápat?“
Vedle něho se objevila nějaká dívenka, uprostřed čela mela vyvrtanou několikacentimetrovou díru.
„On si vybral tvého bratra, jako vykonavatele své pomsty.
„Své pomsty? Myslíte Kaufmana?“
Všechny děti naráz zakvílely, Sam si rukama zakryl své uši.
„Je tu uvězněný stejně jako my a hledá někoho, kdo by mu pomohl se pomstít.
„Myslíte, že ho chce posednout!? Musím ho jít hned varovat!“
„Ne! Ty ho musíš zabít, jakmile bude v jeho těle, když to uděláš, budeme svobodní!“
„Chci vám pomoc, ale svého bratra nezabiju.
„To nezměníš, tvůj bratr je ideální kandidát!“
„To nepřipustím!“ Sam se chtěl otočit, ale nemohl, jako by ho jakási síla přitiskla k zemi.
„Co to děláte? Musím svého bratra ihned varovat!“
„Ne Same. Ty svého bratra zabiješ, nebudeš mít na výběr, protože jestli to neuděláš tak ti, kteří byly zabiti ve městě, kde žije váš přítel Bobby, povstanou a vašemu příteli ublíží.
„To není možné!“
„Chceš to risknout?!“ otázal se ho jiný chlapec, kterému chyběl nos.
„Bobby nikdy nic nikomu neudělal.“
„Ne, ale jak sám víš, nám na tom ani tak nezaleží, chceme, aby odešel, abychom mohli být volní, a ty nám s tím pomůžeš!“
Ne!“ Sam sebou škubl, najednou se mohl hýbat, na nic nečekal a rozeběhl se k tomu hotelu, ve kterém spal Dean, dětem se po tvářích rozlily kruté úsměvy a vzápětí se do vzduchu vznesla velká cihla a následně zasáhla Sama do hlavy, ten se složil k zemi, děti se rozesmály a následně zmizely.

Dean sebou škubl, po chvilce zas znovu až nakonec otevřel své oči.
Hned mu bylo jasné, že je zas někde jinde.
„Znovu ne!“ zavrčel a vyhrabal se z postele, na stole zahledl malé zrcátko, vzal ho do ruky.
„Co to…?“ ohmatal svou tvář, ta tvář rozhodne, nebyla jeho.
„Opláchl si obličej v nádobě s vodou, o které více než jisté věděl, že včera večer tam jistě nebyla, vlastně celý ten pokoj vypadal jinak, uklizený, stul, židle byly nové, stejně jako postel, na které dosud spal.
Znovu se podíval do toho zrcátka, ale stále na něj zíral nějaký chlap, kterému mohlo být tak 40 let, ostřihaný, očividně i čerstvě oholený.
„Same? Jsi tady někde?“ Same?!“ zakřičel, ale nepřišla odpověď.
Ozvalo se zarachocení a dveře se otevřely a na prahu se objevil nějaký postarší muž.
„Děje se něco pane Kaufmane, nejste snad s tímto pokojem spokojený?“
„Jak jste mi to řekl?“
„Není vám nic pane Kaufmane, možná, že byste mel ještě chvíli odpočívat.“
„Jaký je rok?“
„Co je to za otázku?“
„Odpovězte!“ vyštěkl na nej Dean
„Vy máte zas náladu, tady máte noviny,“ muž mu je podal a odešel.
Dean pohlédl na hlavní stránku.
Můj bože?!“ vyklouzlo mu, podíval se na to datum znovu, ale nebylo pochyb.
26, 4. 1960.
„Pohled mu padl na velký tučný nadpis.
„Milionář Keneth Kaufman dnes otevírá specializovanou psychiatrickou kliniku, pro duševně narušené pacienty, nazval ji příznačně „tichý dům“, jelikož steny by měli byt silné tak, aby nebyl slyšet křik nebohých pacientů a ctihodní občané tak nebyli děšeni jejich výkřiky.
Deanovi se vybavila Samova slova.
„Místní psychiatr umučil elektrickým proudem několik lidí, mezi nimi i domnělého vraha Kaufmana, který mel zabít patnáct děti na velikonoční pondelí.
„Do hajzlu! Do hajzlu! To není možné!“ začal přecházet sem a tam a to dělal nějakých deset minut a poté se zastavil.
„Tyto hrůzné vraždy mel místní milionář spáchat těsně po západu slunce, policie se k tomuto hrůznému případu nechce vyjadřovat, odhodil noviny a rukou si prohrábl vlasy.
Jak je to možné, jak je to možné…?“
Ozvalo se zaklepání, dovnitř vešel nějaký muž, Deanovi před očima probleskla vzpomínka na oběšeného muže, který byl zbaven vnitřností.
„Nerad vás vyrušuji, pane Kaufmane, ale vaše auto čeká.“
„Moje auto?“
„Ano. Vaše auto, které vás zaveze ke slavnostnímu otevření vašemu sanatoriu, které jste úžasně pojmenoval „tichý dům“.“
„jistě a vy jste?“
Pan Hopkins váš řidič a doručovatel:“
„Jistě. Tak pojďme.
„Až po vás pane Kaufmane, muž poodstoupil stranou, Dean kolem něho prošel, zmocnilo se ho přitom zamrazení.
Když vyšel ven, lidé se zastavovali a zdravili ho, někteří mu dokonce i tleskali, mezi těmi lidmi viděl i dvě ženy, které se podobaly těm vysušeným ženám, které se Samem viděli na poště.
„Jste v pořádku?“ otázal se ho uctivě Hopkins.
„Ano jsem. Pojdeme k tomu Sanatoriu k místu, který jsem pojmenoval „Tichý dům.“
„Bylo to úžasné rozhodnutí, pane, mnoha lidem jste tím pomohl.“
„Opravdu? Jak?“
„No ten křik a kvílený těch narušených lidí se už nedal poslouchat.“
„Samozřejmě, bude to tak pro všechny nejlepší.“
„To určitě, navíc, když je doktor Hofman jeden z nejlepších, bude o ty nebožáky jistě dobře postaráno.“
„O tom nepochybuji!“ ucedil Dean Sarkasticky, když si vzpomněl, jak do něj tenhle doktor pouštěl elektřinu.
Hopkins se pousmál, otočil se a auto se během několika vteřin rozjelo.

Perfektní pokračování!!! Je to opravdu napínavé. Jsem moc zvědavá, jak se z toho Dean dostane, protože mě nic nenapadá A Sam je taky docela v háji Takže to máš slušně našlápnuté

Tak a je tu další čast, doufám, že si ji užijete, ale je spíše pro silnejší povahy

„Po několika minutách k tomu sanatoriu dojeli.
Hned jak vystoupil, bylo Deanovi jasné, že tohle Sanatorium je hotel, ve kterém se sám ubytoval, teď sice ta budova vypadala nověji, ale byla to ta samá.
„Jste, připravený pane Kaufmane?“ vyrušil ho z myšlenek Hopkins.
Dean, který rezignoval na fakt, že není Kaufman, přikývl.
„Konečně zas bude klid!“ ozval se nějaký mužský hlas.
„To máte pravdu, přidal se k němu nějaký ženský hlas a poté začalo Deanovi několik lidí tleskat a následně se k potlesku přidávali všichni ti, kteří tam byli.
Dean se cítil divně, něco nebylo v pořádku, jako by mu cosi naznačovalo, aby do toho Sanatoria nevstupoval, což by udělal, kdyby mel na výběr, jenže on nemel.
„Můžeme?“ oslovil ho znovu Hopkins.
„Ano můžeme,“ promluvil Dean ztěžka.
„Jestli se na to necítíte, můžeme to odložit:“
Chtělo se mu říct, že ano, že mu není moc dobře, ale místo toho z jeho úst vyšlo.
„Jsem v pořádku, můžeme jít.“
„Až po vás pane Kaufmane, Dean tedy vstoupil dovnitř za neutichajícího potlesku.
„Vítejte, pane Kaufmane,“ pozdravil ho úlisně doktor Hoffman.
„Je všechno připravené?“ otázal se ho Dean i přesto, že něco takového vůbec nechtěl říct.
„Jistě. Vše je připraveno, čekáme jen na vás, pane Kaufmane.“
„Jsou vybráni vhodní pacienti, doktore Hoffmane?!“ byl to jeho hlas, který vyslovoval tahle slova, ale zněl značně hruběji.
„Zajisté. Nechal jsem vybrat ty s nejlepší diagnózou, tudy prosím,“ doktor zavedl Deana do jiné místnosti, kde bylo pět křesel ke, kterým bylo připoutáno pět lidí, 3 muži a dvě ženy.
„Jaká je jejich anamnéza doktore?“ Deanuv hlas zněl nezúčastněné, přestože přímo hledal na ty muže a ženy, na jejich vyzáblá těla plná modřin, na jejich bolestný výraz.
Schizofrenie, halucinace, deziluze, nekontrolovatelný smích, nikdo z nich ani nepip a…“
„To stačí!“ přerušil ho ostře Dean.
Co kdybyste mi ukázal ty svoje nové metody, doktore?“
„ Doktorovi se rozzářily oči.
„S největší radostí?“ zamumlal a poté dal pokyn dvěma vysokým svalnatým mužům, tem samým, kteří Deana drželi v křesle, zatímco do něj téhle doktor pouště elektřinu.
Jeden z nich otočil páčkou doprava, druhý zas druhou páčkou doleva, zpočátku se nic nedělo, ale potom sebou začali jeden muž a jedna žena škubat, škubání zrychlilo, během minuty začali ze sebe oba dva vyrážet nějaké zvuky, Dean se chtěl odvrátit, ale nemohl, musel se na to dívat, doktor dal pokyn a ti dva muži zesílili napětí, žena začala pulit oči a z úst jí začala vytékat pěna, muži se začalo škvařit jeho maso, vlasy mel stojaté, rty vypoukle, oči vytřesené a místnosti se začal šířit zápach spáleného masa.
„Vypnete to!“ vykřikl Dean Kaufmanovými ústy.
„Jste si tím jistý?“
„Udělejte to!“
Doktor dal tedy pokyn a oba dva muži ty přístroje vypnuli.
„Odneste je!“ přikázal jim doktor a ti muži ty dva, kteří byli na pokraji smrti, odnesli.
Doktor se k Deanovi otočil a na rtech mu pohrával úsměv.
„Vidíte, říkal jsem vám, že to bude účinné a hlavně tiché:“
„Jak je to možné?“
„Doktor lusknul prsty a nějaká stará shrbená žena přinesla lahvičku.
Doktor si jí od ní štítivě vzal a podal ji Deanovi.
Ten ji otevřel a zhoupnul se mu žaludek.
V te sklenici bylo na sebe naskládáno pět jazyků.
„Geniální, že?!“ ozval se hrdě doktor.
„Myslím, že bych už mel jít.“
„Samozřejmě. Přeji příjemnou cestu,“ Dean vyšel na chodbu, ale jakmile zamířil k průchodu, vrhli se na něj ze stran dva muži a několika tvrdými údery ho srazili k zemi.
„Jak se opovažujete?!“ Jeden z nich mu uštědřil tvrdou ránu do obličeje, Dean na několik minut ztratil vědomí.
Když se probral, uvědomil si, že je přivázaný ke křeslu.
„Už zas?“ hlesnul, ale když se kolem sebe rozhlédl, nikde ten přistroj, neviděl.
Dovnitř vešel doktor Hoffman.
„Vidím, že jste se probudil, pane Kaufmane.“
„Co to má znamenat? Okamžitě mě pusťte!“
„Pustím, ale nejprve od vás potřebuji malou maličkost.“
„Jakou maličkost, o čem to mluvíte?!“
„Uklidněte se pane Kaufmane, bude to jen chvilku.“
Dva muži ho přitiskli k opěradlu.
„Sledujte tohle!“ vyzval ho doktor a postavil před něj kyvadlo, které se začalo pohybovat ze strany na stranu.
„Co to děláte?!“
„Soustřeďte se!“ doktor mu cosi píchl, během minuty mel Dean celé tělo paralyzován, nemohl hnout hlavou ani zavřít oči.
„Sledujte to kyvadlo a opakujte po mě.“
„Nebudu nic opakovat!“
„To víte, že budete, pane Kaufmane.“
„To ani náhodou!“
„Opakujte po mně. Dnes večer 26 Dubna 1960, Dean se tomu snažil bránit, ale to pohybující se kyvadlo bylo velmi hypnotické.
„Dnes večer 26 dubna 1960 zabiju patnáct místních děti, dnes večer 26 dubna 1960 zabiju 15 místních děti.
Dnes večer 26 dubna 1960 zabiju 15 místních dětí!“ zopakoval Dean jako v transu.
„Výborně, věděl jsem, že budete spolupracovat!“ doktor dal znamení a jeden z mužů Deana omráčil.
Dean se pohnul, poté znovu a následně otevřel oči, v ten samý okamžik ho Sam bodl.

No, vypadá to, že nakonec za to Kaufman vůbec nemohl Ale ten Hoffman je pořádný parchant Doufám, že nakonec za všechno zaplatí!!!

A máme tu další čast, ve které vás čeká trochu toho mučení

Dýka se zabodla do umělohmotné placírky, nemel ponětí, jak se mu na to břicho dostala, ale na tom ani tak nezaleželo. Uhnul na stranu, Sam ovšem znovu svoji rukou švihl dopředu, tentokrát se ta dýka zabodla jen pár centimetrů od jeho zad.
„Co to děláš Same, pomátnul si se snad?“ zakřičel na něj, ale Sam jen obešel postel a přiblížil se k němu z druhé strany a znovu nadzvedl tu dýku, Dean si všimnul jeho oči, bělmo bylo protočeno.
„Omlouvám se za to brácho!" zamumlal a poté kopnul Sama do břicha, ten se zapotácel, dýka mu vypadla z rukou.
Dean na nic nečekal, netušil, co se se Samem stalo, vypadal jako by ho někdo zdrogoval či spíše zhypnotizoval, ale to byla blbost, v tomhle městě přece kromě nich a několika duchu nikdo jiný nebyl, nechtělo se mu věřit, že by to mohli mít na svědomí duchové.
Zvedl se ze země, na kterou se pro jistotu skutálel a chtěl se dát do běhu, ale náhle ho cosi srazilo zpět na tu postel, pokusil se vstát, ale ta síla ho tam držela silně, do levé nohy se mu zabodl malý hřebík, stejně tak do pravé, následně to samé se stalo jeho rukám, bolestně vykřikl.
„Zabij ho Same, zabij ho a my budeme volní, zabij ho, hled jak se ti vysmívá!“ nabádaly hlasy Sama, který opravdu před sebou viděl šklebící se Kaufmanovu tvář.
„Ty, že by si mě chtěl ublížit, ty takový ubožák, zabil jsem patnáct děti, ty pro mě nejsi hrozba!“ slyšel Sam, zatímco Dean říkal:
„Nevím, kdo anebo co ti udělal, ale najdu způsob jak te z toho dostat!“
„Bodni! Zasyčeli dětské hlasy naraz a Sam bodl naštěstí jen do prostěradla, Dean sebou cuknul a to i přesto, že se mu ty hřebíky zaryly hlouběji do kůže, z očí mu vyhrkly slzy, ale bylo mu jasné, že ta bolest je v tuto chvíli jeho nejmenší problém, Sam bodl znovu a znovu a Deanovi se pokaždé podařilo ucuknout, ale s každým takovým cuknutím mu ty hřebíky zajížděly hloubeji do těla, z hrdla se mu vydral křik, ale Samovi zněl jako posměšný smích.
„To je všechno, co umíš hošánku, na víc se snad nezmůžeš?“ Samova pest vystřelila vpřed a zasáhla Deana do brady, tomu bylo, jako by v jeho blízkosti explodovala petarda.
„Zabij ho, zabij ho, učiň nás volnými, jestli ty nezabiješ jeho, on zabije tebe, Bobbyho a všechny ty, které máš rád, nedovol mu, aby znovu zabíjel, bodni ho, bodni ho!“ hučelo Samovi v hlavě.
Dean se mezitím snažil zubama dosáhnout na nejbližší hřebík, ale vypadalo to, že je příliš daleko a navíc mu sebemenší pohyb způsoboval vetší a vetší bolest, znovu se mu z hrdla vydral bolestný výkřik, který Samovi přišel opět jako výsměch, hleděl na Kaufmanovu tvář, na úšklebek, který mu pohrával na rtech.
„Velmi jsem si to užíval, ani netušíš, jak příjemné mi bylo, když jsem zabíjel jedno dítě za druhým, jak si můžeš myslet, že takový usmrkanec jako ty by mi mohl jakkoliv ublížit, to slyšel Sam, zatímco Dean říkal.
„Nevím, jestli je to pravda, jestli to byla skutečnost či jen sen, ale ty děti zabil sice Kaufman, ale svým způsobem ho k tomu donutil ten šílený doktor, očividně ho zhypnotizoval, no tak poslouchej mě!“
„Slyšíš ho, jak se ti vysmívá, jak je hrdý na to, jak nám ublížil, ubliž mu také před tím než ho zabiješ, udělej to Same, udělej to!“ našeptávaly mu sborově stále ty dětské hlasy a Sam je poslechl, nejprve udeřil Deana pěstí do břicha, pak mu vrazil pěstí do brady, Deanovi se před očima na několik vteřin zatemnělo, následně mu přejel špičkou té dýky po stehně a zanechal mu tam několikacentimetrový škrábanec, to samé provedl na druhé noze, Dean se nemohl bránit, byl úplně bezmocný, poté Sam přiblížil tu dýku k Deanovu levému uchu a chystal se mu to ucho probodnout, ale v tom ho kdosi srazil zezadu k zemi, Dean uviděl Bobbyho.
„Díky. Už jsem myslel, že mi ho probodne.“
„Co se tu do čerta děje?!“
„Nemám ponětí, teda možná mám, mám, ale je to dost složité.“
„Cože? Bobby na něho nechápavě hleděl.
„To je jedno, podstatné je, že oni se Samem něco udělali“.
„Kdo oni? V celém městě jsem nikoho neviděl, vypadá to, že je tu už nějakou tu dobu opuštěné.
„ty děti, ty mrtvé děti:“
Bobby se zamračil.
„O čem to mluvíš, jak by mu mohlo něco provést mrtvé děti, těžko soudit, když je teď v bezvědomí, ale nepřišlo mi, že by byl posednutý.“
„Taky není, ty děti ho musely nějak zhypnotizovat.
„To je blbost!“
„Vím, jak to zní, ale nějak to souvisí s tím domem.“
„S jakým zas domem?“
„Se sanatoriem, které bylo pojmenovaný „Tichý dům“ díky tomu, že zdejší pacienti nemohli křičet.
„A důvod proč nemohli křičet…?“ otázal se Bobby se zlou předtuchou.
„Nemohli křičet, protože jim ten sadistický magor doktor Hoffman nechal vytrhnout jazyky.“
„O tom chlapovi jsem četl, šílenec se sadistickými sklony, neváhal kvůli svým experimentům i zabíjet.
„Jo to je on. Můžeš mě zbavit těch špendlíků? Ale opatrné.“
Bobby k němu přistoupil, ale ještě předtím mu dal do úst guma.
„žádné strachy, je čistá,“ řekl a poté začal ty hřebíky vytahovat, velmi pozvolna, Deanovi se zkřivila tvář, začal cosi huhlat, ale tu gumu nevyplivl, nakonec se Bobbymu se podařilo všechny ty hřebíky vytáhnout, překvapilo ho, že po nich zůstala jen nepatrná dírka.
Pomohl Deanovi vstát, ten se nejprve opřel rukama o postel, ještě asi dvě minuty se cítil slabý, hlava se mu trochu točila.
„Musíme z toho Sama dostat, ale vůbec mě nenapadá jak.“
Bobby si promnul bradu.
„Myslím, že se odpověď skrývá v tom Sanatoriu.“
„Toho jsem se bál,“ zamumlal Dean a vybavili se mu ti lidi, ten přistroj, to jak do něj ten doktor pouští elektřinu.
„Jestli se na to necítíš, půjdu tam sám.“
„Já to zvládnu, musím zjistit, co se stalo, proč chtěl ten „doktor“ zabít ti děti, chci pomoct Samovi,“ Dean udělal krok, pak druhý a následně zavrávoral.
„Možná bych tam mel jít sám.“
Dean zavrtěl hlavou.
„Sam mě potřebuje a navíc, zadní malý hajzlíci mě nezastaví!“
„To doufám,“ zamumlal Bobby a poté položil Sama na postel.
„Co když se vzbudí?“
„To mám k té posteli přivázat? I kdybych chtěl, nemám čím, budeme muset být, proste rychlejší.“
„Jo to budeme muset,“ souhlasil Dean, kterému se stále trochu motala hlava.
Bobby se na něho ustaraně zahleděl, ale nic neříkal, bylo mu jasné, že by to bylo zcela marné, protože když si Dean něco umane, nikdo mu to nerozmluví.
„Podepřu tě,“ nabídl se Bobby, žádné odmlouvání!“ dodal, když viděl, že se Dean chystá protestovat.
Ten tedy přikývl a zavěsil se do Bobbyho a společne opustil ten pokoj, po jejich odchodu Sam slabě zasténal.

Perfektní pokračování, vážně!!! To mučeníčko bylo slušné... i když bych snesla i víc Jsem zvrácená, vím Jen doufám, že Dean s Bobbym najdou v tom sanatoriu řešení, protože jinak je Sam v háji. Ale nepochybuji o tom, že se bude ještě snažit překazit těm dvěma plány. Ale ty děcka jsou fakt strašní hajzlíci Takže už se těším na pokračování