Tichý dům

To veřím:-) ale neboj ješte není konec, co se týče torturing a deti jsou sice hajzlici, ale na druhou stranu chteji jen svojí pomstu

Sam je mimo, Dean na tom taky není zrovna dobře, ještě, že je tam Bobby.

janča: i na toho dojde

Bobby a Dean stanuli předtím hotelem.
„Jsi si jistý, že je to ta léčebna?“ zeptal se ho Bobby.
„Myslím, že jo:“
„Nevím, jestli bude „myslím, že jo“ stačit.
„Řekl bych, že je to ona, ale je to čtyřicet let.“
„Dobrá, dobrá, nemusíš se hned rozčilovat:“
„Já jsem klidný,“ Deanovi se bolestí zkřivily rty.
„Možná by ses mel vrátit do nějakého toho pokoje a já se po tomhle místě porozhlédnu sám.
Dean rezolutně zavrtěl hlavou.
Tak to ani náhodou, já to zvládnu.“
„Vážně? Já vím, že chceš pomoct Samovi, že chceš zjistit, co se tu stalo, ale nikomu nepomůže, když přeceníš své síly:“
„Už jsem řekl, že to zvládnu:“
„Fajn když si to myslíš,“ Bobby ho chtěl pustit, ale Dean ho chytil za rameno.
„Takhle to nejde.“
„Máš pravdu, v tomhle stavu jsem úplně k ničemu, ale nemůžu jít jen tak do nějakého pokoje, lehnout si na postel a čekat.“
Bobby si promnul bradu.
Otevřel ústa, ale než mohl něco říct, začaly se před nimi objevovat malé zakrváceně stopy, které pokračovaly k místnímu dětskému hřbitovu.
Oba dva se na sebe podívali, Bobby to nechtěl vyslovovat, nebyl si jistý, jestli by to pro Deana byla menší zátěž, ale Dean se ozval.
„Tohle myslím zvládnu, ty se běž pokusit najít něco, čím bychom pomohli těm nejroztomilejším dětem na světě,“ poblíž nich se ozval dětský smích a těsně před Deanem se začala hromadit hlína, narůstala do výše, až dorostla k Deanove bradě, Dean se jim pokusil odhrnout a ztratil přitom rovnováhu, na poslední chvíli se mu sice podařilo zachytit o zrezivělá vratka, ale přesto se ozval posměšný dětský smích.
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ zamumlal Bobby.
„Nemáme moc na výběr, já do toho hotelu nemůžu jít, než bych prošel všechny místnosti, mohlo by být Pozdě.“
„Pozdě na co Deane?“
„To nevím, jen mám takový pocit:“
Vrátka, kterých se dotýkal svoji rukou, se začala vrzavě pohybovat sem a tam, nejprve pomalu, ale s přibývajícími sekundami zrychlovaly tak, že se nakonec Dean neudržel a spadl na zem, opět se ozval smích.
„Jdi. Já to tady zvládnu, „ty děti jsi zřejmě jen rády hrají“
„Třeba bude Sam v pořádku a pomůže ti.“
„Třeba. Hlavně bud opatrný, ti děti jsou sice malé bestie, jak mile to dořekl, jeho vlasy se vztyčily, ale ten doktor je vážná hrozba, nevím, jak to dělá, ale dokáže být zatraceně reálný!“ dokončil Dean a ignoroval přitom lechtání na chodidle, i když to nebylo vůbec snadné.
„Budu zpátky, jak nejrychleji to půjde,“ zamumlal Bobby a poté vstoupil zpátky do toho hotelu.
„To už by možná stačilo, ne!“ otázal se Dean do prázdna a pokusil se vstát. Během toho pokusu cítil, jak se mu uvolňují kalhoty, zachytil je jednou rukou a natáhl si je zpátky.
„Tak na tohle zapomeňte!“ zavrčel a po krátké námaze se postavil.
Cosi ho píchlo do boku a poté znovu, znovu před sebou spatřil zakrvácené dětské stopy, vzduch byl náhle o dost chladnější, něco mu říkalo, že to nezpůsobuji ti samé děti, pohlédl k tomu hotelu a v tom samém okamžiku se doposud otevřené dveře zabouchly.
„Co to sakra…?“
„Je tady…, je tady…, začala se kolem něho šepotavě ozývat.
„Kdo je tady, o kom to mluvíte?“
Nikdo se však neozval, krvavých stop kolem něj začalo přibývat, nejprve jich bylo pět pak šest, sedm, osm, devět, 10, 11, 12, 13, 14 a nakonec se objevila i patnáctá stopa a ve všech se odrážela krev.“
„To není dobré, to není dobré!“ zamumlal a poté se chtěl po těch stopách vydat, ale v tom uslyšel ránu, mel pocit, že přicházela z toho hotelu, ve kterém byl Bobby a Sam.
Šouravým krokem k tomu hotelu došel, zima byla více a více intenzivnější, otřásl se, pokusil se zahřát si ruce, ale tření mu způsobovalo bolest tak toho nechal.
Došel až ke dveřím a zabouchal na ně.
„Bobby slyšíš mě?“ zakřičel žádná odpověď.
„Jsi tam?!“ zakřičel znovu opět žádná odezva.
Chtěl se té kliky dotknout, ale v tom z toho domu přišel výkřik a ten hlas musel patřit Bobbymu.
„Bobby?! Bobby?!“ začal jako zběsilí bušit do těch dveří, ale nebylo mu to nic platné, znovu se ozval mužský výkřik, tentokrát snad ještě intenzivnější nežli předtím a na hlavu mu začaly dopadat kapky krve, vzhledl vzhůru a užasle sledoval, jak zrezivělého okapu vytéká krev a dopadá mu na hlavu. Uskočil dozadu, ztratil přitom rovnováhu a při dopadu na zem, narazil hlavou lehce na kámen, na několik minut ztratil vědomí.
Celým městem se znovu rozlehl bolestný mužský výkřik, který byl však přehlušen děsivým zlověstným smíchem, během několika následujících vteřin se k tomu zlověstnému smíchu, přidalo i zoufalé dětské kvílení.

CO SE STALO BOBBYMU???!!! Tak hele, torturing já ráda, ale s Bobbym opatrně!!! Stačí mi, co s ním provedli v seriálu Tak alespoň ty bys ho mohl nechat naživu Ale jinak samozřejmě super! Těším se na pokračování

A je tu pokračko:

Sam se probudil. Nebyl si přesně jistý, co se vlastně stalo, všechno se to seběhlo tak rychle. vzpomínal si, že ho ti děti omráčily a pak ať už se snažil sebevíc, nedokázal si nic vybavit,možná, že byl celou tu dobu v bezvědomí, ale to by se sem nemohl dostat,. Pochyboval, že to udělaly duchové těch dětí.
Pokusil se vstát, hlava se mu trochu zamotala.
„Deane, jsi tady někde?“ zavolal, žádná odpověď.
„Deane. Potřeboval bych s tebou mluvit?“ zkusil to znovu, opět žádná reakce.
Znovu se pokusil postavit a tentokrát už se mu to podařilo.
Hlava ho trochu bolela, hlavně její zadní část, ale stále si nemohl vzpomenout, proč tomu tak je.
„Deane, jsi tady někde? Vážně s tebou potřebuji mluvit!“ zkusil zas, ale i tentokrát se nedočkal žádné odpovědi.
Přepadla ho nepříjemná předtucha, obešel postel, ale nikdo nenašel krev, která by naznačovala, že tady byl někdo zraněn.
„Dean tady není, stejně jako ten váš přítel,“ uslyšel nějaký dětský hlas, otočil se, ale nikoho neviděl.
„Co tím myslíš?“ zeptal se doprázdna.
„Odešli hledat v tomhle hotelu skrytá místa, tedy ten váš přítel šel, Dean zůstal venku,“ před Samem se objevil chlapec, který mel čelo propíchané jehlami.
Sam instinktivně couvl.
„Mel si ho zabít Same!“ promluvil chlapec vyčítavě a objevil se za jeho zády, Sam se otočil.
„O čem to mluvíš?“
„Mel si ho zabít?“ naproti němu se objevila devítiletá holčička, která mela na obou tvářích spálené místo.
„O čem to mluvíte?“ nechápal Sam.
„Kdyby si ho zabil, tak se Bobbymu nemuselo nic stát,“ z pravého boku se objevil chlapec, kterému vedla přes nos několikacentimetrová díra.
„Myslíte Bobbyho, co jste mu udělali?“ Sam prošel skrz dívenku před ním, zachvěl se.
Ta dívenka se zas objevila před ním.
„Protože si nedokázal zabít Deana, musel se tam Bobby vydat, jen on byl schopný tam jít, je to tvoje vina Same, tvoje vina!“ začaly děti kolem něho šeptat, postupně ten šepot sílil a v tom pokoji se začaly objevovat další a další děti, vzduch se citelně ochladil.
„Kde je Dean, kde je Bobby?“
„Dean je venku a marně se snaží dostat dovnitř.
„A kde je Bobby, kam šel?“
Jedno dítě po druhém začalo mizet.
„Počkejte! Musím to vedet, počkejte!“ snažil se je Sam zastavit, ale marně, nakonec tam zůstal pouze chlapec s rozřízlým nosem.
„Pro svého přítele Bobbyho už nemůžeš nic udělat, už je pozdě,“ a po těchto slovech i on zmizel.
„To se ještě uvidí,“ zamumlal Sam a poté do těch dveří kopnul, tělem mu projela prudká bolest, ale on jí ignoroval, znovu do těch dveří kopnul, pak znovu a ještě jednou, bolest se stupňovala, ale on jí nedbal, chystal se kopnout znovu, když se ozval Deanův hlas.
„Same, jsi to Vážně ty?“
„Jasně, že jsem to já, kdo jiný bych asi mel být?“
„Je tu tolik možností, uhni myslím, že mám nápad.“
„Co chceš dělat?“ otázal se Sam s obavou v hlase, ale přesto ustoupil.
„To uvidíš, jsi dost daleko?“
„Myslím, že ano.“
„Tak fajn, jdeme na to,“ jakmile to Dean dořekl, pozvala se rána a Sam spatřil ve dveřích sekeru.
„Kdes k ní přišel?“
„Na tom nesejde, jdu na to znovu!“ Samovi nemohla uniknout zadýchanost v Deanove hlase.
„Jsi v pořádku, Deane?“
„Jo jsem v pohodě, tyhle pitomé dveře mi rozhodne, nebudou vzdorovat!“ zavrčel Dean a rozmáchl se do třetice a tentokrát se mu v těch dveří podařilo udělat dostatečně velkou díru.
Vlezl dovnitř a Sam si povšimnul, že je v obličeji červený.
„Doufám, že se mě zas nepokusíš zabít?“ prohodil Dean spíš provokativně nežli s obavou.
„Nevím, o čem to mluvíš, na nic od chvíle kdy mě ti děti nějakým způsobem omráčily, si nepamatuji, probral jsem se před několika okamžiky, ty děti mi říkaly, že je Bobby v ohrožení života.“
„Já nevím, když vstoupil dovnitř, dveře se zavřely a poté se odtamtud ozval mužský křik, který musel patřit Bobbymu.“
„To nemůžeš vedet.“
„Komu asi tak jinému, ale pokud se pletu, tak tě klidně nechám řídit.“
„To mě necháváš čas od času i tak.“
Dean chtěl něco říct, ale nakonec mávl rukou.
„Vem si něco, čím se budeš moct bránit,“ vyzval Sama.
Ten se rozhlédl kolem sebe, ale nic kromě rozviklaného stolu neviděl, přešel tedy k tomu stolu a utrhl z něho jednu nohu, stůl se zřítil k zemi.
Dean povytáhl obočí.
„To jako fakt?“
Řekl si, najdi si něco, s čím se budeš moct bránit, takže asi tak.“
„Když myslíš, tenhle „hotel“ je poměrně rozlehlý, možná, že bychom se měli rozdelit.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.
„Tak fajn, ale půjdeš předemnou:“
„Deane snad si, nemyslíš, že bych…?!“
„Promiň, brácho, nemůžu to riskovat.“
„Nemám sice ponětí, co tím myslíš., ale fajn půjdu první!“ Sam pevněji stiskl dřevenou nohu a vydal se po dlouhé chodbě dopředu, Dean ho v nepatrném odstupu následoval.
Chodbu osvětlovala slabá poblikávající záře, byla v ní poměrná zima, přestože kolem nebyly žádná okna, žádné díry, kterými by mohl proudit chladný vzduch, vzduch sám byl ztěžklý a snad i něčím nasákly.
„Jak je to daleko?“ otázal se Dean šeptem.
„Nemám ponětí, zdejší infocentrum se ukázalo být jaksi nefunkční,“ odvětil Sam též šeptem a pak došli na konec chodby, Sam málem přepadl přes předním ležící tělo.
„Myslíš, že to je…?“
„Doufám, že ne!“ odtušil Sam se sevřeným hrdlem a sklonil se k tomu tělu, byl to sice muž, ale podle tlející tváře tu už byl nějakou dobu.
„Není to Bobby,“ oznámil Deanovi.
„Už jsem si všimnul, Sherlocku.“
„Můžeš jít klidně dopředu!“
„To je dobrý, pokračujme.“
Sam cosi nelichotivého zabručel a udělal další tři kroky, při čtvrtém šlapl do čehosi mazlavého.
Sklonil se do bobku a přičichl k tomu.
„Tajná úchylka?“ otázal se Dean.
„Kéž by, je to benzín.“
„Cože? Chceš mi snad říct, že je po podlaze rozlitý benzín?“
„přesně. Jsi bystrá hlava, Deane.
Dean se zašklebil, ale hned zvážněl.
„To nevěští nic dobrého, ten benzín tu může být klidně 40 let, ale klidně i pár hodin a…, kam si myslíš, že jdeš?“ zvolal, když viděl, že Sam zamířil ke křeslu.
Na tom křesle něco je.“
„Bylo na něm mé pozadí, teda spíše pozadí toho Kaufmana“
„Myslím, že tam je něco jiného, Sam s Deanem k tomu křeslu přistoupili společně.
Uviděli na tom křesle několik kapek krve, na kterých bylo několik vousů.
Nejprve se na sebe podívali a poté naráz vyhrkli.
„Ty patří Bobbymu!“

Já upřímně doufám, že to Bobby přežije

No to doufaji i hoši

A je tu další čast:

„Takže co teď budeme dělat, co když už je pozdě a Bobby je …“
Sam prudce zavrtěl hlavou.
„Není mrtvý, nemůže být!“
„Jasně doufat můžeme pořád, ale kdoví, kam ho odvlekli, co s ním mají plánu:“
„Tohle nám nepomůže, Deane:“
„Já vím:“
„Tak proč to říkáš, ty kapky krve ještě ani pořádně nezaschly, to znamená, že na tom křesle Bobby sedel před několika minutami.“
„Jestli mi to mělo přinést úlevu, tak nepřineslo.“
„Soustřeď se, Deane, musíme se vydat do některé z těch chodeb, když budeme mít štěstí, snad na Bobbyho narazíme.“
„Fajn tak pojďme,“ zamumlal Dean tlumeně.
„Jestli se na to necítíš, pokusím se ho najít sám.“
„Jsem v pohodě, dost bylo řečí, čím dřív ho najdeme, tím dřív budeme moct vypadnout z tohoto mrtvého města.
Sam se zarazil. Přišlo mu, že Deanův hlas zní trochu jinak, ale pak si řekl, že to nejspíš je způsobeno zdejší akustikou, vydal se tedy do jedné chodby, Dean ho v půl metrové vzdálenosti následoval, v okamžiku, kdy vstupoval do chodby, mu v obličeji zacukalo.
Bobby zamrkal, hlava mu stále třeštila, ale už to bylo lepší.
Nebyl si přesně jistý, co se vlastně stalo, všechno se seběhlo tak rychle, jakmile vstoupil do toho hotelu, dveře se zabouchly a před ním se zjevil nějaký chlap v bílém plášti, chytil ho pod krkem a následné s nim smyknul o zem, Bobbyho udivilo, že si přitom nic nezlomil, pak se tam objevili nějací dva svalnatí muži, chytli ho za ruce, hrubě ho zvedli na nohy a poté mu uštědřili několik tvrdých rán, teprve teď si plně uvědomil bolest, která se vklínila mezi žebra, tiše zaúpěl.
Dostal ránu pokaždé když se pokusil otevřít ústa, ten chlap v plášti tam jen stál a s úšklebkem na rtech to sledoval, něco mu říkalo, že to musí být ten sadistický psychiatr, pohled mu padl na křeslo.
„Tobě se taková čest nedostane!“ promluvil doktor haffman, Bobbyho zamrazilo, za nic na světě by si nedokázal představit křeslo pod elektrickým proudem, jako něco, co by mu mohlo přinášet potěšení.
„Neměj strach, Normane, vždyť víš, že mám pro každého svého pacienta přichystáno něco speciálního?“ doktor se uchechtl a poté dal tem dvěma mužům znamení a ti Bobbyho na to křeslo dotáhli a následně vmáčkli a každý mu z jedné strany chytil ruku.
„Co si myslíte, že chcete dělat?!“
„Neměj strach, Normane, nebude to nic nepříjemného, možná to bude jen malinko bolet,“ doktor tleskl a dovnitř vešla nějaká mladá sestra s kleštěmi.
„Co s nimi chcete dělat?“
Žádný strach Normane, jsem si jistý, že tě to bude bolet mnohem méně, než to bolelo ženy, které si zabil, byly chudinky mladé a krásné a tys je zabil ve sprše.“
„Já nejsem žádný Norman, mé jméno je Bobby!“ Bobby se pokusil tem dvěma mužům vysmeknout, ale ti ho drželi velmi pevně.
„Není to tak příjemné, jako když něco takového, co obvykle děláš nevinným ženám, dělá někdo tobě.“
„O čem to mluvíte? Nechte mě jít!“
„Jenom klid Normane Batesi, jenom klid!“ promluvil doktor uklidňujícím hlasem a poté dal pokyn sestře, tak Bobbymu s těmi kleštěmi přistoupila.
„Co s nimi chcete dělat?!“
Sestra nereagovala, místo toho zajela těmi kleštěmi do vousů a cvakla, místností se rozezněl řev, žena cvakla znovu a znovu, bolestný řev zesiloval, pronikal skrz zavřené dveře, slyšel ho i Dean, který začal zběsile bušit do dveří.
Bobby potřesením hlavy zahnal tuhle vzpomínku, rukou se dotkl svých rtů, byly naprosto holé, nenašel kolem nich jediný chloupek.
„Co to sakra…,“ začal, ale než mohl říct cokoliv dalšího, uslyšel Samův hlas.
„Bobby jsi tady někde, Bobby?!“
„Same, nechoďte sem! Same, nechoďte sem!“
„Slyšel jsi to, Deane, to byl Bobby.
„Něco říkal, ale nerozuměl jsem mu.“
„To je jedno, za chvíli se k němu dostaneme.“
„Zůstaňte, kde jste! Celá podlaha je polítá benzínem! Zůstaňte, kde jste!“ zakřičel dvakrát Bobby, ale k Deanovi a Samovi se donesla znět nesourodých slov.
„Vůbec nerozumím, co říká.“
Sam otevřel ústa, ale v tom se ozvala rána a on na poslední chvíli uskočil, na místo, kde ještě před chvilkou stál, dopadla zářivka, chodba se ponořila do tmy.
„To ne! To ne!“ zamumlal Bobby a pokusil se zbavit provazů, ale bylo to nad jeho síly.
„Už ani krok!“ zakřičel, jak nejvíc dokázal, ale nebylo mu to nic platné, ti dva tem slovům nerozuměli, Dean škrtl zapalovačem, temnou chodbu rozzářilo slabé světlo.
„Nic moc to není, ale bude nám to muset stačit.“
„Odkud přicházel Bobbyho hlas zprava či zleva?“
Dean pokrčil rameny.
„Nemám zdání, jednu vyzkoušíme a uvidíme.“
„Na. Podrž ten zapalovač, jsem hned za tebou.“
„Jsi neskutečný,“ potřásl Sam hlavou, ale udělal krok dopředu a pak další a ocitl se v pokoji, ve kterém byl Bobby.
„Bobby?!“ hlesl Sam překvapeně.
„Musíte hned pryč! Vypadnete!“
„Cože, proč?“ nechápal Sam.
Sam chtěl udělat další krok, ale v tom mu cosi podrazilo nohy, zapalovač mu vypadl z ruky, Bobby cosi zařval a poté následný výbuch, odhodil, jak Sama tak Deana, na protější stenu, po které se oba dva bezvládně svezli.

CO SE JIM STALO???!!! CHCI TO HNED VĚDĚT!!! Snad to přežili Ale trpět doufám budou Takže hezky piš dál... JE TO SUPER!!!

hned to nebude snad do konce tydne:-) jinak trpet budou v jistém smyslu

Taky jsem napjatá, co se s nimi stalo.

Konečně jsem to dočetla až sem - líbí se mi ten příběh, jak ho buduješ - to napětí. Jen tak dál.

Dekuji: tady máte další čast:

Sam otevřel oči. Rozhlédl se kolem sebe. On a Dean, který ležel vedle něho byli na zemi.
„Deane!“ šťouchl do něj.
„Co je?“ zabručel Dean.
„Prober se, nejsme mrtvý!“
„To je fajn, tak mě nech spát!“
„Ty to nechápeš! Nejsme mrtvý, protože nejsme ve své době!“ Sam do Deana znovu šťouchl a ten neochotně otevřel pravdu.
„Tady už jsem jednou byl, ale to byl sen či co, ale je to tady trochu jiný:“
„Jak to myslíš?“ Sam se postavil, kolem nich prošli nějací dva muži a cosi si pohoršěné mumlali.
„Ten hotel, blázinec, nebo co to vlastně je, se teprve staví.“
Sam pohlédl před sebe, Dean mel pravdu Kaufmanovo Sanatorium se teprve stavělo.
„Nechápu, co tady děláme?“ zavrčel Dean a shýbnul se pro noviny.
„Na to není čas.“
„Snažím se zjistit, v jakém jsme se ocitli roku!“ odsekl Dean a zadíval se na Datum.
„26.4 1955, super za chvíli skončíme u Pearl Harboru.“
„Měli bychom zjistit, proč tu jsme.“
„A jak to hodláš zjistit?“
Sam otevřel ústa, ale z těch nic nevyšlo, jelikož k nim dolehl nějaký mužský křik, přicházející z protějšího domu.
„buďto je to dům u Sadistického zubaře anebo je to…“
„Stará psychiatrická klinika,“ dořekl to za něj Sam a vzápětí se k tomu domu vydal, mužský křik se ozval se znovu.
Dean svého bratra dohonil a oba dva se zastavili před vchodem.
„Uklidněte se pane Haffmane, vaše hodinová léčba je téměř u konce,“ místo odpovědi se ozval další mužský křik, lide za bratry si zakrývali uši a rychlým krokem mířili pryč.
„Chápeš to stejně, jako to chápu já?“ obrátil se Sam na Deana.
„Źe byl tenhle Haffman cvokem o pět let dříve?“
„Ne. To jsem tak úplně, na mysli nemel.“
„Jo je mi to jasné, dřív byl pacientem na téhle psychiatrii.“
„Musíme zjistit víc:“
Dean chytil Sama za ruku.
„Počkej, co tím myslíš?“
„Musíme se k tomu chlapovi dostat.“
„K jak na to pomůže? Pokud možno já už nechci toho magora videt, jestli te zajimá, kvůli čemu tady je, stačí se zeptat té příjemně vyhlížející sestry, Dean ukázal na postarší zamračenou ženu, která seděla za malým stolem.
„Tak příjemně vypadající?“
„Hled a uč se,“ Dean k té žene, přistoupil.
„Co tady chcete?!“ vyštěkla na něho.
„Nasadil svou nejvlídnější tvář.
„Dobrý den. Rádi bychom mluvili s doktorem, který to tady má na starost.
„Nemá čas!“ vyštěkla ta žena.
„Bude to jen chvilička, rádi bychom se ho na něco zeptali,“ Dean se dotknul její pravé ruky, zamračenost v její tváři vystřídal vztek, Dean od ní couvl.
„Děkuji, jste velmi laskavá, cestu k němu už najdeme sami,“ prohlásil a pak kolem ní prošel dřív, než se na cokoliv zmohla, Sam s pokrčením ramen svého bratra následoval.
Prošli dlouhou chodbou, když se ocitli na jejím konci, tak uslyšeli mužský hlas, jak říká:
„Nechte mě vy zatracení zmetci, neházejte to na mě!“ ten hlas patřil Haffmanovi.
Oba dva se na sebe podívali a pak do té místnosti vběhli.
Ta místnost byla poměrně velká a uprostřed sedel na židli přivázaný Haffman a kolem něho se pohybovalo patnáct čtyřletých dětí, které po něm házeli pastelky, míčky, gumy a další různé maličkosti.
„Cinderlík, Cinderlík!“ volaly některé deti na Haffmana, jiné k němu přišli a začali do něho píchat tužkami a chichotaly se přitom, bylo tady asi 9 chlapců a 6 dívek.
„Zmizte odemne, nechte mě na pokoji, nechte mě na pokoji!“
děti nakonec odběhly se smíchem pryč.
„Ty děti jsou teda kvítka,“ poznamenal Dean.
„Kdo jste?“ vyštěkl na ne Haffman.
„No my jsme…,“ začal Sam, ale poté všechno kolem nich potemnělo a oni uslyšeli.
„Deane, Same díky bohu jste naživu.
Oba dva naraz, otevřeli oči a spatřili Bobbyho, jak se nad nimi sklání.
„Bobby? Jak si se dostal z té židle?“
„Sam nevím, jak se ozval ten výbuch, byl jsem najednou volný, myslel jsem, že jste mrtvý.“
Dean se křečovitě zasmál.
„Vždyť víš, že se nás jen tak nezbavíš, btw bez těch vousu vypadáš jako teta Anti.“
„My žádnou tetu nemáme, Deane,“ ozval se Sam.
„Tak takhle přesně by vypadala.“
„Občas jsi magor, Deane,“ zavrčel Bobby a lehce ho udeřil do pravého ramene.
„To on občas je,“ souhlasil Sam a s Bobbyho pomocí se postavil.
„Občas jsme všichni magoři,“ odvětil Dean a poté se také postavil
„To jo to je fakt.“
„Objevily se tady ti děti anebo někdo jiný?“ otázal se Sam, zatímco prošel celou místnost.
„Ne ani zmínka, bylo tady doslovné hrobové ticho.“
„Vysvětlíš mi, Same, proč se takhle procházíš?!“ otázal se ho nechápavě Dean.
„Hledám páčku, která by mi otevřela cestu k jeho skrz.“
„Ty tomu vážně věříš?“
„Každý takto narušený jedinec s určitou dávkou mocí, jednu takovou má, to místo je něco jako jeho svatyně.
„Nevím, jestli stojím o to vidět svatyní toho magora.“
„Měli bychom jí najít, mohly by tam být složky o jeho pacientech, o tom, co jim dělal, čím trpěli, čím možná trpěl on, jak se z pacienta stane psychiatr, kde přišel ke svému hypnotickému nadání.“
„Je to podstatné? Proč prostě nemůžeme najít jeho pitomé kosti a spálit je?“
„Protože Deane, si k sobě, nějakým způsobem připoutal duše těch děti a ty děti jsou možná škodolibé a tak nějak rády ubližují, ale v podstatě jsou nevinné, na rozdíl od něho!“ Sam s Deanem byli k Bobbymu otočeni zády.
„Fajn fajn, nikdy jsem tě na tu vejšku, nemel posílat.“
„Občas se nějaké znalosti hodí.“
„Kluci….,“ uslyšeli Bobbyho tichý hlas.
Oba dva se naráz otočili a všimli si, že má svojí ruku přiloženou na břicho.
„Bobby co se to….?“
„Myslím, že jsem schystal kulku!“ zachraptěl Bobby a poté dopadl na zem.
„Bobby!!! Zaječeli oba dva současně.

Nééééé!!!!! To nemyslíš vážně!!! Bobby nesmí umřít!!! Prosím prosím, ať neumře

A máme tu další čast už se bliží kkonec užijte si ji

Musíme ho okamžitě dostat do nemocnice!“
„Myslíš, že kdyby to šlo, už bych nenaskočil do svého auta a neodjel z tohohle místa, ale nejde to, auto máme bůhvíkde a navíc, z tohohle města se nelze dostat, vzpomínáš si na ty mlhy, které se vynořili na konci?“
„jistěže vzpomínám, ale nemůžeme tady přece jen tak stát, zatímco Bobby umírá!“
„Ale kvůli čemu umírá? Na svých rukou má sice krev, ale já nevidím nikde žádnou stopu po kulce či bodnutí!“
„Takže podle tebe si to jen představujeme?!“
„Já nevím, ale na tomhle zasraném místě je možné úplně vše!“
„Když se tedy nedostaneme do nemocnice, jak tedy Bobbyho zachráníme, nemůžeme ho nechat zemřít!“
„Zbývá jediná možnost.
„A tou je?“ otázal se Sam přiškrceně.
„Zavolat Castiela:“
„ten s námi ten jaksi nemluví, vzpomínáš?“
„Na to mu kašlu?“ Dean se postavil a zakřičel.
„Castieli ty hovínko, pojď ihned sem!“
„Ty si vážně myslíš, že…?“ Sam nedokončil, co chtěl říct, protože se před ním objevil Castiel.
„Jsou mnohem lepší způsoby, jak mě zavolat, Deane.
„Možná, že jsou, ale na tom vůbec nesejde, musíš pomoct Bobbymu!“
Castiel se sklonil k těžce oddychujícímu Bobbymu, setrval u něho asi dvě minuty a poté se narovnal, přeletěl pohledem po bratřích a poté řekl.
„Je mi líto, nemůžu pro něj nic udělat.“
„Cože?! Ty posraný Anděly!“
„Castieli omlouvám se za Deana, on to tak nemyslí, musí přece něco existovat, nemůžeme ho nechat zemřít, prosím!“ v Samově hlase se odráželo zoufalství.
„Byla by tu jedna možnost.“
„Tak honem sem s ní!“
„Není to nikterak snadné.“
Dean se téměř hystericky zasmál.
U tebe není nic snadné, o co jde? Zatraceně Castieli , Bobbymu utíká čas, jestli něco víš, tak to řekni!“
„Jeden z vás by mu musel dát část své životní energie.“
Co to přesně znamená?“ chtěl vedet Dean.
„Myslím, že je jasné, co to znamená, jeden z nás by mu musel dát část své síly, tzv Chi a já to udělám.“
Ne. Dean ho chytil za ruku.
„Jestli by se něco zvrtlo, nikdo z nás by, nemel dost síly, já to udělám.“
„Deane! Ještě si se zcela neuzdravil, to nemůžeš, je to riskantní.“
„Já to zvládnu Sammy, jsem dost silný a nějaké to Chi nebo jak tomu říkáš mi, zůstane, takže Castieli, co mám udělat?“
Castiel pohlédl na Sama, který slabě přikývl.
„Vezmi Bobbyho za ruku a uvolni svou mysl,“ obrátil se Cass na Deana.
„Jak to mám asi tak udělat?“
„Chyt ho za ruku, ostatní už půjde samo.“
Dean se na něho pochybovačně podíval, ale udělal to, co po něm chtěl, Bobbyho ruka byla poměrně studená.
„Uvolni svou mysl Deane, uvolni ji a nech jí proudit?“ uslyšel Dean Cassův tichý hlas a poté Cass chytil Bobbyho za druhou ruku a během několika následných vteřinách užaslý Sam sledoval, jak se Dean nepatrně chvěje, jak kolem něho a Bobbyho jiskří, jiskření zmizelo, Cass sebou trhl, pustil Bobbyho tvář a v obličeji byl bledý.
„Cassi? Co se děje?“ zeptal se nechápavě Sam.
„Je mi to líto?“ zamumlal Cass a poté zmizel.
„Cassi! Vrat se, my tě potřebujeme!“ zavolal Sam, ale Castiel se nevrátil, Dean pustil Bobbyho ruku a zavrávoral, Sam chtěl jít k němu, ale zarazil se, Dean mel totiž svojí hlavu skloněnou.
„Deane, jsi v pořádku?“ Zeptal se Sam svého bratra, nedostala se mu žádná odpověď.
„Deane, jsi v pořádku? Mluv se mnou!“ opět žádná reakce.
Maličko se k němu přiblížil, dotknul se jeho pravé ruky, byla poměrně studená, stejně jako jeho druhá druha ruka.
„Co to má znamenat, Deane jsi…?“
Dean pomalým pohybem zvedl hlavu a Sam couvl dozadu.
Hleděl na tvář svého bratra, na tvář, která byla zohyzděná.
„Deane?!“
Deanovi rty se zkřivily v úšklebek.
„Dean tu momentálně není!“ ozval se povědomý hlas.
„Doktor Haffman?!“
„Přesně tak chlapče, čekal jsem na takovou příležitost.“
„O čem to mluvíte, ihned zmizte z těla mého bratra!“
Dean se chraplavé zasmál.
Řekl bych zkus mě donutit, ale čas nás tlačí, konečně budu mít šestnácté výjimečné dítě.“
„O čem to mluvíte? Já nejsem žádné dítě, co vlastně chcete?!“
„Znovu žít a k tomu potřebuji šestnáct dětských duší, mám jich patnáct, ty budeš ta šestnáctá:“
„Já nejsem, díte!“
„Dětská duše nezmizí, jen proto, že zestárneš Sammy, je někde tady a já jí hodlám vytáhnout!“ Dean se prstem dotknul Samovi hrudi, ten se zachvěl.
„Něco takového se nikdy nestane.“
„A kdo mi v tom zabrání, ty anebo snad tvůj bratr? Dean se znovu zasmál.
„Byl slabý, sotva se držel, ale i přesto byl připravený, vzdát se časti své životní síly, jen proto, aby pomohl někomu, na kom mu zaleželo, hlas, který vycházel z Deanových úst, přetékal opovržlivostí.
„Co chcete dělat?“ Sam se ho pokusil zaměstnat, získat čas k útěku, ale plán mu nevyšel, jelikož se za ním zničehonic objevili dva svalnatí muži, kteří ho chytli za ruce.
„Nechte me! Pusťte me!“ pokusil se jim vykroutit, ale marně.
„Dean je téměř ideální, je mladý, celkem silný a navíc poměrně pohledný, představ si, jaké věci bych s ním mohl dokázat.“
„Nech mého bratra nepokoji!“
„Ty děti tě varovaly, ti zatracení spratci o jak já je nenáviděl, to jejich ponižování, výsměch, když jsem byl zavřený v tom blázinci!“
„Nebylo to od nich hezké, ale byly to jen malé děti, neměli rozum!“
„To mne nezajímá, přestaň sebou škubat Sammy, nebude to tak hrozné, slibuji ti, že se pokusím, aby se to stalo co nejrychleji?“ jeho sadistický úšklebek však naznačoval něco jiného.
„Deane! Já vím, že tam někde jsi, Deane, musíš ho zastavit, Deane!“ Dean však pokynul rukou a mezi ty dva muže se vklínila mladá sestra, která píchla Samovi injekcí do krku.
„Deane,“ zamumlal Sam, snažil se udržet oči otevřené, ale to uspávadlo bylo silnější, ti dva ho pustili a on se sesul k zemi.
„Odneste ho do místnosti s křeslem, pořádně ho připoutejte a připravte vše, jakmile získám jeho dětskou duši, má cesta k opětovnému životu, bude dokončená!“ Dean se rozesmál, na čele mu naběhly nehezké žilky, když se přestal smát, kopl do zdánlivě nehybného Bobbyho a následně odešel s tou mladou sestrou, které se dotýkal zadku.
Bobby otevřel oči.

COŽE??? CO TO MÁ JAKO BÝT???!!! No jo, když se daří... Doufám, že Bobby něco vymyslí, protože jinak jsou všichni v háji. A Castiel... Ten se s tou pomocí fakt nepřetrhl!!! Jen by mě zajímalo, z jakého období to Cas je

Já se seriál moc neřídím, ale řekneme, že je z období před temi hloupostmi o apokalypse a tak

Jinak tady vám přináším poslední čast, snad se povídky líbila, komenty uvitám:)

Sam se probral. byl přivázaný k tomu křeslu, mel na sobě jen kalhoty, horní polovina jeho těla byla odhalená.
„Co to…?“ zareagoval nejprve nechápavě, ale pak se mu vše vybavilo, jak Bobby umíral, jak se tam objevil Castiel a řekl jim o tom, že můžou Bobbyho zachránit, když mu předají část své životní síly, jak se Dean nabídl a potom…, vzpomínky naraz, zmizely.
Dovnitř vešel Dean následovaný dvěma muži a tou mladou sestrou, která mela rozeplou blůzu.
„Vida. Náš pacient se nám konečně probudil!“ promluvil Dean, ale nebyl to jeho hlas.
„Nemyslíte to vážně, že, s tou dětskou duší?“
„Nemusíš mít vůbec strach, možná to nebude trvat tak dlouho, jak si myslíš:“
Sama zamrazilo, pohledem zaletěl k té sestře, která ze stolu sebrala nějaké nůžky a zkoumavě si je prohlížela.
„Co s nimi chcete dělat?!“
„S těmi nůžkami? Původně jsem se zamyslel, že te zbavím jazyky, stejně jako jsem to udělal všem svým pacientům, ti poté nemohli křičet a snobští lidé tam venku, mohli být spokojený, ale tak nějak jsem si, uvědomil, že to není nutné, venku přece není nikdo, kdo by ten tvůj řev, mohl poslouchat.“
„Co chcete dělat? Nemůžete ze mě přece jen tak vytáhnout mou dětskou duši, i kdyby něco takového existovalo.“
Dean došel ke svému bratrovi a sklonil se k němu.
„Já nechci, aby to šlo rychle, můj drahý Sammy, jak sis o mě již jistě zjistil, trpěl jsem malou sadistickou úchylkou, kvůli tomu, jsem taky skončil na té prokleté psychiatrii, snažili se mě toho zbavit, vyhnat to ze mě elektrickým proudem, trochu jsem se toho bál, ale nakonec se mi to zalíbilo a přineslo mi to různé nové poznatky, které jsem poté mohl využít u svých pacientů, v ústavu, který nechal postavit ten slaboch Kaufman:“
„Ale jak se z pacienta stane doktor?!“
„Nebylo to zas tak těžké, ty děti mě tím svým šikanováním, v podstatě přihráli tuhle mladou prdelku, podařilo se mi ji vsugerovat, že mě miluje a že mi musí pomoct!“ Dean tu sestru plácl po zadku, ta se slastně zavrtěla, poté se vrátil k Samovi.
„Přesvědčil jsem jí, že mi musí pomoct zabit toho „psychiatra“, nebylo to vůbec těžké, jednoho dne tam zas přišel, namířil si to ke mě s tím, že mě zas začne poučovat o tom, že to co dělám je špatné, ale jakmile se posadil na křeslo, na kterém teď sedím já, přistoupila k němu moje maličká a ostrou sponkou mu podřízla krk, udělala to s takovou chladnokrevností,“ v Deanove hlase zazněla hrdost, nikdo nepřišel, nikdo se po něm nesháněl a tak jsme čekali a sledovali, jak z něho postupně odtéká krev, byl to úžasný pohled!“ Sam se otřásl, Dean si toho nevšimnul.
Když zemřel, osvobodila me a společně jsme ho zakopali.
Oběma nám bylo jasné, že v tom městě zůstat nemůžeme a tak jsme odjeli pryč.
O čtyři roky později jsme se vrátili, nikdo z nich z těch tzv. dobrých lidí si na nás nepamatoval, a tudíž se ze mě stal vážený doktor Haffmann a ona byla mou dokonalou sestřičkou, bez ní, bych nemohl svým pacientům pomáhat tak, jak jsem pomáhal, ale dost bylo řečí, nikdo ti nepřijde na pomoc Sammy, nikdo!“
„Já s Deanem vám můžeme pomoct najít klid.“
Dean ho chytil za bradu.
„Vypadám snad, že potřebuji tvojí pomoc, jediný, co chci, je být zase živý, dostat se mezi lidi, opět cítil tu pulsující radost z bolesti jiných.
„Jsi zvracený!“
„Dekuji. Něco takového mě vždy potěší!“ poté Dean odstoupil a ti dva muži, otočili kolečkem a do Sama vjelo několik set voltu, škubnul sebou, Dean se spokojeně pousmál a dal další pokyn, jeden z těch mužů znovu tím kolečkem pootočil a Samem projela nová vlha bolesti, prsty na nohou i na rukou zaškubaly, na čele mu vystoupila slabá žíla.
„Dětská duše je nesmysl!“ zaúpěl Sam.
Uvidíme,“ řekl Dean a dal další pokyn, příchozí dávka byla ještě silnější nežli ty dvě předchozí, Sam začal cítit brnění po celém tele, při prudkém pohybu se kousl do jazyka a ústy se mu rozlila pachuť krve.
„Myslím, že je čas na další dávku, ti muži se chystali otočit kolečkem, tedy jeden z nich, ten druhý uštědřil Samovi tvrdou ránu do břicha, Sam bolestně heknul, slzy mu začaly stékat po tvářích, ale na další dávku, již nedošlo, protože se ve dveřích objevil Bobby a vypálil několik ran na ty dva muže a tu mladou sestru, kulky prošli skrz ne, aniž by to na nich zanechalo jakoukoliv stopu, ale s něčím takovým Bobby ani nepočítal, přiskočil k překvapenému Deanovi a povalil ho na zem.
„To není možné! Máš být mrtvý!“ vykřikl Dean a setřásl ze sebe Bobbyho a natáhl se pro zbraň, která Bobbymu přitom skoku vypadla z ruky, ale něco takového nehodlal Bobby připustil, jednou rukou udeřil Deana do břicha a druhou do pravého stehna, Dean vztekle vykřikl a ti dva muži a mladá žena se chtěli na Bobbyho vrhnout, ale nemohli, za jejich zády se totiž objevil Castiel a jeho ruce prošli hlavami dvou z nich, muž a žena vřískli, cukli sebou a pak znovu, ale veškerá jejich snaha byla marná, Castiel mel své ruce pevně zabořené v jejích hlavách, druhý muž se pokusil Castiela udeřit, klackem do hlavy, ale zasáhlo ho Cassovo křidlo a on se se vřískotem rozplynul, stejně jako další muž i ta žena, Casovi se podlomila kolena.
„Moc hezké, ale není vám to k ničemu!“ zavrčel Dean a uštědřil Bobbymu tvrdý kopanec do břicha, ten si při dopadu na zem na několik vteřin vyrazil dech.
„Bobby!“ vykřikl Sam a pokusil se zbavit provazů, ale ty byly příliš pevně utažené a při jeho pohybu se mu začaly zařezávat do tela, Sam bolestně vykřikl, ale nepřestavěl se dál snažit, dal do toho veškerou svou sílu, ale nebylo mu to nic platné, ty provazy byly příliš utažené a navíc se jeho tělo nevzpamatovala z utržených elektrošoku.
Dean se mezitím postavil a kopl do ležícího Bobbyho, poté znovu a znovu, Bobby bolestně zaúpěl, nebyl schopen se pohnout, natož se postavit, ani Castiel se zatím nedokázal dostat na nohy a tak mu dean uštědřil další dvě tvrdé rány.
„Přestaň, Deane! Přestaň! Vždyť je to Bobby, bojuj Deane, no tak bojuj!“ zakřičel Sam a Dean, který se chystal Bobbyho znovu udeřit, kopl doprázdna, to samé při dalším pokusu, Dean se otočil, přiskočil a uštědřil Samovi tvrdou ránu do nosu, ozvalo se křupnutí a Samovi začala téct krev z nosu.
„Možná, že tu tvojí duši nezískám, ale svého bratra už nikdy nezískáš zpět!“ Dean se zasmál a chtěl Sama znovu udeřit, ale v tom ho zezadu kdosi chytil za ruku, v místnosti se objevilo všech patnáct děti a provazy, které se ovíjely, kolem Samova těla spadly na zem a Sam vyskočil a zarazil Castiela, který chtěl Deanovi vsunout svojí ruku do hlavy včas.
„Nedělej to!“ zakřičel, Dean toho využil a udeřil tvrdě Casse do břicha, tomu se podlomili nohy a on dopadl na kolena, Dean ho s úšklebkem udeřil nohou do obličeje, Castiel zavrávoral, ale než mu mohl Dean uštědřit další ránu, vzal Sam ze stolu nůžky a bodl Deana do pravého ramene.
„Promiň, Deane!“ zamumlal Sam a a poté srazil svého bratra k zemi.
„Ty jsi zranil svého bratra!“ vyrazil ze sebe posměšně Dean.
„Na životě ho to neohrozí.“
„Co hodláš udělat teď, bráško?!“
„Zabij ho! Jen tak nás můžeš osvobodit!“ ozvaly se sborově ti děti.
„Udělej to Same, on je ve mě, musíš to udělat!“ uslyšel Sam Deanuv skutečný hlas.
„ Deane? Jsi to vážně ty?“
„Udělej to Same, nemůžeme ho nechat jít, ani ho nemůžeme dostat z mého těla, protože kdybychom to udělali a následně se ho zbavili, ty děti by tady zůstali uvězněni navěky.
„To nemůžu, Deane! To nemůžu!“
„Musíš! Je to jediná možnost, jestli to neuděláš, bude zabíjet a ty děti s ním, jelikož nebudou mít jinou možnost, Udělej to Same! No tak to udělej, zabij mě a učiň je volnými, no tak dělej!“
„Nemůžu!“
„Musíš! Je to jediná cesta! Udělej to, už ho déle nedokážu potlačit, Udělej to brácho, nedovol jim znovu zabíjet, udělej to!“
Sam tedy vzal třesoucí rukou nuž a chystal se Deana bodnout do srdce, ale zabránil mu v tom Castiel, který ho z něho srazil a sám se nad Deanem sklonil.
Ten vztekle zasyčel.
„Castieli, co to děláš?!“
„To, co je třeba, zůstaňte opodál, za žádnou cenu se nepřibližujte, rozuměli jste?!“
„Co chceš dělat?!“
„Zůstaňte na místě!“ přikázal jim a pak pohlédl Deanovi do očí, tomu z tváře zmizel škleb, v místnosti se ochladilo, všech patnáct dětí spojilo své ruce.
„Toho se neodvážíš, anděly!“ promluvil skrz Deana opět Haffman.
„Nemáš ponětí, čeho jsem schopen!“ zavrčel Castiel a poté přitlačil své ruce na ty Deanovi.
Ten zavřeštěl a snažil se své ruce vymanit ze sevření, ale jeho snaha byla marná, Bobby a Sam na to hleděli se sevřenými hrdly, Cas ještě přitlačil, Dean se začal dusit, chroptět, ale Cass nepřestal a kolem nich se začala vytvářet záře, Sam tam chtěl bežet, ale Bobby ho zadržel.
„Musíme tady zůstat!“
„On se dusí, on se dusí!“
„Cass ví, co dělá, musí to vedet, zůstaň tady!“ Záře kolem těch dvou mezitím sílila, Dean začal kopat nohama, vydávat dávivé zvuky, ve tváři byl chvíli bledý chvíli fialový, Sam se jen velmi těžko držel zpátky.
následně záře zesílila natolik, že oba dva museli zavřít oči, když je opět otevřely, záře byla pryč a Cass ležel, vedle Deana a nikdo z nich se nehýbal.
„Deane?! Deane?!“ Sam ke svému bratrovi přiskočil a zatřásl s ním, žádná reakce.
„Deane! Cassi! Nikdo z nich nereagoval.
„Co to udělal?!“ Co to udělal?!“
Bobby, který zůstal na místě, sledoval, jak mizí jedno dítě za druhým a všichni pronášejí to samé.
„Dekujeme, dekujeme, až nakonec zmizelo poslední dítě, všechny děti měli tváře bez jediného škrábance.
„Deane! Deane! No tak se prober! No tak! Prober se!“ Sam svým bratrem třásl, ale bez úspěchu.
Nakonec k němu Bobby přistoupil a zlehka se ho dotknul, Sam ho od sebe odehnal, Bobby se však jeho ramene dotknul znovu.
„Musíme jít, je pryč, je mi to líto.“
„Ne! Nemůže být pryč!“
„Same, prosím, musíme odejít!“Bobby ho chytil za ruku a začal ho táhnout pryč, když byli na prahu místnosti, ozval se nějaký hlas.
„Můžu jít s vámi?“
„Deane?!“ Sam se otočil, ale místo Deana hleděl na Casse.
„To není vtipné Castieli!“
„To taky nemá být vtip, brácho!“ promluvil Castiel Deanovým hlasem
„Cože?! Jsi to opravdu ty, Deane?!“
„Jo. Myslím, že jo, tedy svým způsobem, ten bastard si se mnou musel vyměnit tělo, uzamknout toho šmejda v mém těle.
„Ale…, ale… jak je to možné?!“
Castiel pokrčil rameny.
„Mě se neptej, on byl Anděl.“
„Deane?“ otázal se překvapeně Bobby.
„Jo už to tak vypadá.“
„Takže ty teď budeš v jeho těle?“
„I tak se to dá říct, hele Sammy, je jasné, že to není ideální, ale vzhledem k tomu, že si mě nenechal zemřít, za což máš mé díky, bylo tohle podle Case ta jediná možnost, jak Mě udržet naživu a zároveň navěky uzemnit toho bastarda Haffmana na jednou místě a nechat ty děti jít.
Sam potřásl hlavou.
„My oba dva se s tím budeme muset srovnat, možná my tři, že Bobby, ale teď je myslím čas vypadnout z tohohle města, obzvlášť z tichého domu, auto stojí u protějšího baráku, mlha je pryč, cesta je volná.“
„Jak to můžeš vedet?“
Castiel se pousmál.
„Protože jsem přece Anděl!“

Tak to je mazec!!! Naprosto luxusní konec!!! Tohle by mě v životě nenapadlo!!! Super nápad Díky za celou povídku!!! Vždy máš zajímavé nápady a to se mi líbí Takže ještě jednou díky a šťastné a veselé

To je tedy opravdu nečekaný, překvapivý konec. Ale dobře to dopadlo.

No teda, z Deana je Anděl Musím říct, že se s tím vypořádal docela rychle, na to jak ho předtím oslovoval To jsou teď v těle Castiela oba dva? nebo jen Dean? Připomíná mi to démony
Tahle povídka mi připoměla díl 1x10 Asylum, prý při natáčení byli v opravdový, již uzavřený léčebně a prý tam doopravdy straší. Když se po těch chodbách, při natáčení, pohyboval Jensen, tak ho prý docela mrazilo a tomu bych věřila. Já bych tam ani nepáchla
Díky za superpovídku

No v tech psychiatrich se prý dely strašne veci, takže by me to nepřekvapilo. Zbývá ti ješte nejaká moje povídka?