VIII. část - finále
Temporis ars medicina fere est - Čas všechno zhojí.NC-17
Veškeré dění minulých dní bylo pro Castiela zahalené mlhou, mléčným oparem, který nevnímal. Návrat z utajovaného podzemí, Triumphovy časté choutky i všeobecné přehlížení ze strany dalších gladiátorů, vše mizelo zastrčené kamsi hluboko do jeho mysli. Ke svému okolí se stal netečným, středobodem jeho nynějšího vesmíru se stal jen boj, bolest a krev se slévaly v jedno, jen v tom nacházel uspokojení. Jako první si jeho zvýšeného zájmu o zbraně a techniky boje všiml sám Aurelius. S touto reakcí se u gladiátorů setkával celkem často, avšak jen zřídka byli jeho svěřenci schopní se učit tak rychle. Většina z nich zemřela v aréně dřív, než mohla své schopnosti naplno rozvinout. Svým způsobem to bylo plýtvání ze strany samotného Domina.
Ač se Aurelius snažil skrývat svoji radost z Castielových pokroků, z jeho vstřícného přístupu bylo vše jasné. Snad v něm viděl sám sebe, kdo ví.
S každým dnem, kdy se blížily hry ve Flaviovském amfiteátru, stával se Castiel zuřivější, mrštnější a zákeřnější. Ač se to nezdálo, postupně si získával respekt svého okolí, ostatní gladiátoři už se mu nevyhýbali jen ze strachu před Triumphem, ale Castielova neutuchající vůle zraňovat a bez sebemenšího zaváhání i zabíjet v nich budila respekt sama o sobě. Hluboké jizvy a přeražené kosti se staly jakýmsi poznávacím znakem z potyček, kterých se on účastnil. V podzemí vlastního ludu se stal hrdinou, který si jen tak nezadal s Triumphem, záhadou zůstávalo, proč se sám Dominus neustále vyhýbal jejich přímé konfrontaci.
Avšak veskrze svůj nový přístup byl Castiel stále Triumphovou hračkou, až se mohlo zdát, že si ony intimní chvíle začíná i užívat. Čím více byl Castiel povolnější a odevzdanější svému novému osudu, tím více hrubosti se mu od Triumpha dostávalo. Při posledním setkání, kdy mu nadržený Triumphus rozrazil čelo o kovovou mříž a smýkl jím o podlahu, se mu pak s masochistickým úsměvem ušklíbal do tváře, za což byl počastován ranou pěstí do brady až chytil druhou o zem. Tahle hra ho začala bavit, bylo toho tolik, co se v něm za poslední čas zlomilo, nemohl se přestat smát. S každým dalším úderem, přírazem a krvavým stiskem byl spokojenější. Chtěl víc, ale nebyl šílený, jeho mozek jen vytlačil tolik potřebný cit.
~ ~ ~
I tak občasné návštěvy Raphaela se stávaly stále kratšími, jakoby samotnému archandělovi docházelo, že Castiela mohl svým způsobem zlomit psychicky i fyzicky, nicméně svého cíle, aby se mu poklonil, nedosáhne. Ze svého postu si tento nicotný fakt stále odmítal připustit. Bůh je pryč a on je ten, jehož by měli všichni nahoře poslouchat. Proč jen mu tento bezvýznamný serafín dělá tolik problémů? Většina andělů se bez okolků postavila na jeho stranu, potřebují vůdce, proč ne tento?
„Už jen týden, jediný týden…“ šeptal Castielovi do krví zborceného ucha, přes které ho před malou chvílí přetáhl dýkou a s výrazem naprostého uspokojení mu vytrhl chomáč vlasů, jež mu uvízly v sevřené pěsti. Zhnuseně je odhodil na zem a bezděčně si otřel dlaň do skvostné tógy. „Moc dobře vím, že mě slyšíš,“ zasyčel vztekle a na čele mu naběhlo několik žilek.
Castiel reagoval jen přidušeným smíchem, ze rtů zkřivených do úšklebku vycházely jednotlivé trhavé výdechy, z koutků vytékaly krvavé sliny a do očí se mu zarýval naprosto prázdný pohled. Pohled zvířete.
„Pokloň se mi a všechno se vrátí zpět, tak jak to bylo dřív,“ snažil se Raphael vybudit alespoň malou část Castielovy osobnosti ke spolupráci, ale nedočkal se žádné odpovědi. Jakoby ho Castiel neslyšel, mdlý smích se šířil kobkami doprovázený chrčením. Naprostá apatie k fyzické schránce v Raphaelovi budila jen další a další pochybnosti. Zvědavost, to jediné ho stále hnalo vpřed, mohl vymyslet tisíce dalších možných utrpení, ale už si byl moc dobře vědom faktu, že by kýženého výsledku nedosáhl. Čas, to jediné zůstávalo na jeho straně, v hlavě se mu rodil jedinečný plán, který přesně korespondoval s Castielovým novým zájmem o boj.
~ ~ ~
„Levá, kryj si levou.“ Cvičištěm se rozléhal Aureliův ostrý hlas, ze kterého čišela nervozita. Přeci jen do odjezdu na největší hry už zbýval pouhý jeden den a chráněnci ludu stále nebyli připraveni tak, jak by si on sám představoval. „Říkám levá…“ ostrý hvizd biče, heknutí a řinčení kovu o kov. Postarší zarostlý blonďák s polodlouhými vlasy si mnul pohmožděná záda a s nenávistným pohledem sledoval svého soka, který taktéž krvácel z mnoha mělkých oděrek a drobných řezných ran, ale na rozdíl od něj tomu nevěnoval pražádnou pozornost, za to mu vracel jeho pohled s mnohem větší intenzitou. „Chceš ještě?“ zasyčel Castiel a s naznačenou primou se otočil a slušnou tercií poznačil soupeře táhlou řeznou ranou těsně pod bradou. Blonďák vyjekl překvapením, upustil gladius a začal rychle couvat.
„V cirku ti nikdo neporadí…“ kroutil Aurelius hlavou a rázně vkročil mezi dvojici. Castiel už se chystal k dalšímu útoku, ale ruka s bičem jej včas zastavila. „Ještě ne…“ upozornil ho navíc hluboký hlas. Castiel si posměšně odfrkl, krev, chtěl jí víc, ale přesto se stáhl a vydal se k nejbližší volné cvičné figuríně, následovaný mnoha uznalými pohledy.
„Chceš-li přežít ještě o chvíli déle, dávej si pozor a následuj rady.“ Pravil Aurelius unaveně k dýchavičnému blonďákovi, který se s děkovným pohledem škrábal zpátky na nohy. Mohl být rád, že přežil.
Celé odpoledne ubíhalo snad až příliš rychle. Aurelius už si v hlavě sumíroval celkový koncept her ze strany Palatinského ludu, přičemž stále doufal, že Domina nezklame. Triumphus byl v plné síle, ale Castiel ho v mnoha směrech rychle doháněl, už to nebyla ona troska, která kdysi dávno mířila do dolů.
Castiel se k Raphaelově radosti Triumphovi během výcviku také záměrně vyhýbal, v cirku bude mít prostoru dostatek. Je to jen kus masa, kus dýchající směsice buněk, Boží výtvor, který již brzo rozcupuje na malé kousky. Nenávidí ho, zničí tuhle živou bytost, roztrhá ho vlastníma rukama. Zášť je tím jediným, co v něm ještě zůstalo.
~ ~ ~
Nadešel den D, další z mnoha, alespoň zpočátku prosvětlený sluncem, celý ludus byl na nohou. I veskrze celý ten zmatek, jež tu nyní na první pohled zavládl, všechno mělo svůj řád, svůj cíl. Otroci poslušně nakládali truhlice se šatstvem, misky se sušeným masem i karafy s vínem, zatímco stráže neopouštěly svá stanoviště. Do ranních paprsků se usmíval Raphael, ze svého balkónu shlížel na dění pod sebou a oždiboval naservírované maso. Už jen pár dní nebo nikdy, pociťoval ono dobře známé chvění vnitřností, on zvítězí. Pozítří, popozítří, jeho chvíle nadejde, již brzy.
Vybraní gladiátoři stále čekali ve svých kobkách, dokud nebylo vše naloženo a připraveno, nesměli být vyvedeni ke klecovým kárkám. Vysoké chlapisko s kovářskými kleštěmi obcházelo jednoho muže z dodaného seznamu za druhým, aby zkontrolovalo řetězy a případné označení ludu. V závěsu ho následovali dva otroci s velkou mísou rozžhavených uhlíků a strážný doprovod.
Castiel už od rozednění seděl na hrubě opracované pelesti. Již dávno neležel na slámě, poté, co se ludu vyplatil v bojích v podzemí, měl nárok i na lepší ubytování. Ruce sevřené v pěst měl opřené o kolena a z rozmaru patou drtil švába, který se nestihl včas uklidit do škvíry mezi kameny.
„Vstaň.“ Ozval se ode dveří strohý příkaz, kovář se protáhl mezi dvěma strážnými a pečlivě mu upevnil řetězy na zápěstích i kotnících. Castiel se nebránil, neměl proč, věděl, jak to tu chodí.
„Tenhle ještě nemá značku?“ položil si chlap otázku sám sobě a kývl na otroky, kteří se svěšenými hlavami poslušně čekali u dveří. Obě pohublé ženštiny se rychle přišouraly, aby se kovář mohl chopit do ruda rozpáleného cejchovacího železa. Zkušeným hmatem otočil spoutanou ruku a než se Castiel mohl nadechnout, do tenké kůže na vnitřní straně předloktí se mu zaryl žhavý kus železa. Smrad páleného masa a bolest, nic nového. Šváb pod patou tupě lupl, Castiel nehnul brvou.
„Tohle by ti mohlo na chvíli stačit,“ neodpustil si kovář poznámku, odložil železo a naznačil strážím, že je tu hotov. Castiel neodpověděl. Bez protestu se nechal odvést až ke káře, kterou sdílel ještě s dalšími třemi gladiátory. Posadil se do určeného rožku, a jak jen mu to pouta dovolovala, přehodil si přes záda připravenou lněnou deku a pohodlně se opřel.
Karavanu tvořily další dvě káry s gladiátory a mnoho povozů se zásobami. Kočárový vůz byl představen v přední části a krátce po východu slunce už bylo vše připraveno na cestu. Koně nervózně přešlapovali a do zvedajícího se větru se mísilo jejich netrpělivé odfrkování. Blížila se bouře.
~ ~ ~
Aurelius s obavami sledoval měnící se počasí, občas byly cesty znepříjemňovány rozmary matky přírody. „Můj Domine,“ kráčeje vedle vozu nesměle oslovil svého pána, „blíží se bouře, měli bychom zastavit a sestavit provizorní tábor, než se to přežene.“
Raphael vyhlédl zpoza primitivní záclony a zakabonil se stejně jako obloha před nimi. „Rozdej plátěné přehozy, zakryjte koním hlavy, pokračujeme v cestě.“ Aurelius přikývl. O chvíli později se nad putující karavanou rozhostila písečná smršť. Lidé i zvířata však zarytě postupovali vpřed.
Gladiátoři mlčky seděli ve svých klecích, snad se modlili, aby bouře brzy přešla a k hlavám si tiskli plátěné hadry. V silných poryvech větru jediný Castiel zoufale bušil hlavou do mřížoví a z uší mu v tenkých pramíncích vytékala krev.
„Casi, Casi…“ ten známý hlas mu rezonoval lebkou a vyvolával nepříjemné vzpomínky. Stočený do klubíčka skřípal zuby a snažil se ten hlas vypudit z mysli.
„Casi, můžeš sem snést ten svůj zadek.“ Dean. O pár desítek minut bouře zmizela stejně rychle, jako se objevila a s ní se vytratily i vzpomínky.
~ ~ ~
O dva dny později se před nimi otevřel nový horizont, kamenná cesta a za ní výsostné město. Za všeobecného halasu karavana projela až k amfiteátru. Zvací listiny a další náležitosti byly obstarány poměrně rychle, nic nebránilo tomu, aby se ludus Palatina zařadil mezi hosty se zvláštními výsadami.
Zatímco Aurelius zajišťoval zbývající detaily, Raphael se i se svým doprovodem vydal do lázní, kde se měl po dlouhé cestě zregenerovat.
Gladiátoři znavení poměrně nepohodlnou cestou na přímém slunci a obalení všudypřítomnými zrnky vlezlého písku nedočkavě vyhlíželi, kam že je to budou před samotnými hrami přesouvat.
Castiel sedíc ve svém rožku, si dovytíral zbytky zaschlé krve z uší a s masochistickou radostí si vyrýpával písek z nedávno vypáleného znaku velkého D. Okolí ho nezajímalo, Řím byl pro něj pouhou zastávkou na dlouhé, krví lemované cestě novým životem. Na bělostných mramorových sochách, kolem nichž projížděli, si představoval rudé cákance, kterak stékají v nepravidelných nitkách na žíhaný mramor, kde se z malých kapek slévají v celé kaluže.
~ ~ ~
„Vítej,“ pronesl Marcus Antonius vínem zastřeným hlasem, „doufám, že se letos budeme dobře bavit.“ Laškovně přitom plácl Domina po zadnici, na což Raphael nevěřícně zakroutil hlavou. Vzhledem k době by očekával poklepání po rameni. Do jisté míry lidské potřeby chápal, na druhou stranu, věděl o mnohem zajímavějších věcech, které by ze své vlastní existence považoval za lascivnější.
„Bavit se určitě budeme,“ opětoval svému starému známému uvítací taneček Raphael a s výrazem naprostého znechucení si oklepával zaprášený oděv.
Marcus Antonius pokynul na otroka s mísou stojícího poblíž, „písečná bouře?“ v hlase nebyla zvědavost, bylo to pouhé konstatování bez očekávání odpovědi.
Raphael jen mávl rukou na další nesměle postávající otrokyni s velkou mísou ovoce, aby přistoupila blíž a usadil se do podušek nedaleko lázně s růžovými květy.
„Vše je připraveno, zlatým hřebem odpoledne bude naše dvojice,“ pravil Aurelius, v rukou již nedržel svůj bič, ale svitek papyru s Caesarovou pečetí.
„Dvojice?“ Marcus Antonius se převalil na druhý bok a se zájmem hleděl na Raphaela. „Jaká dvojice?“ Tóga béžové barvy se šustivě snesla až k podlaze a odhalila krátce oholená lýtka.
Jak málo stačí k uchvácení pozornosti. Raphael se nadechl a v hlavě se mu zrodil zcela nový geniální plán. Aniž by se na Aurelia vůbec podíval, „cvičný zápas, přiveď je sem.“
Aurelius chvíli těkal očima z Domina na Marca, ale neodvážil se odporovat. „Jistě Domine.“ Otočil se, pokynul strážím, aby se vrátil zpátky do kobek pod amfiteátrem.
„Nebuď tak tajnůstkářský, jaká dvojice?“ neustále dorážel Marcus Antonius a bezostyšně si nacpával již tak široce rozlitý břich čerstvým masem. Opodál postávala otrokyně s karafou vína, které neustále doplňovala do vypitých pohárů. „Bude to Triumphus?“ do nastaveného poháru doteklo další víno. Raphael se ani neotočil a jen si provokativně mnul ruce a po tváři se mu rozléval škodolibý škleb. „No dobrá,“ ustoupil nakonec Marcus a začal se dloubat v nose. Po půl hodině mlčení a vzdychání se u vchodu objevil Aurelius s několika muži v zádech.
„Tady je máš,“ zavrněl Raphael snad až příliš provokativně. Pouhým mávnutím ruky nechal uvolnit horní část lázně a poohlédl se po všech přítomných. Majitelé ludů takřka z celé země mu nevěnovali příliš pozornosti, víno bylo silné, ale dva nastoupení gladiátoři ve cvičné výbavě, avšak s ostrými gladiaty si jejich zájem získali takřka okamžitě. Honosnou místností se ozvalo pochvalné mručení.
Oba muži stáli proti sobě jako dvě šelmy, oběma z očí čpěla zuřivost. Očividně se neměli v lásce, netrpělivé přešlapování se změnilo v jakýsi tanec před bouří. Raphael luskl prsty.
Již v první chvíli bylo jasné, že se nejedná o cvičný boj. Z každého úderu byla cítit razance, vzduchem proudila vzájemná nenávist.
„Zabij ho, zabij ho.“ Raphael oba soky pozoroval se skloněnou hlavou,
„pokloň se mi.“ Ale Castiel nepotřeboval jeho pobídky a už vůbec jeho výhružky. Dobou nastřádaný stres a vztek si potřeboval vybít a tohle byla jedinečná příležitost.
Střehy střídaly kombinované útoky, lstivé úskoky a nutné parírování, i přes minimum možností došlo k několika mělkým škrábancům na obou stranách. Zdálo se, že je boj snad až příliš vyrovnaný. Žádný z nich nepromluvil, výrazy jejich tváří hovořily za vše.
„Dean.“ Zkusil to Raphael jen tak, až byl sám překvapen reakcí. Na krátký okamžik si získal Castielovu pozornost a tento zlomek sekundy se gladiátorovi stal osudným. Triumphus se tolikrát nacvičovaným pohybem vyhnul ostří jeho meče, půl obratem se mu dostal za záda, krátké zaváhání, kde mu podkopl kolena a než mohl Castiel jakkoliv zareagovat, hrot ostří soupeře se mu s jistotou zapichoval pod klíční kost.
„Dnes a tady ne,“ zastavil Triumpha Raphael, „zítra v cirku budeš mít jedinečnou možnost, dav tě bude milovat.“ Ne, takto ne, to by bylo příliš jednoduché, pomyslel si sám pro sebe. Lázněmi vířily ovace a nadšený aplaus všech přítomných. Caesar bude mít radost.
Castiel roztřeseně oddychoval, ostrý hrot gladia zarývající se mu pod klíční kost náhle zmizel.
„Tihle dva budou zítra hlavní atrakcí.“ Pokýval hlavou uznale další z hostí a tleskal. Castiel stále klečel, z mělké rány u klíční kosti mu pozvolna vytékala krev, čekal na svůj trest, tento však nepřicházel, místo toho byl Aureliem postaven na nohy, aby byl odveden zpět do podzemních pater amfiteátru. Nenávist z pokoření dosáhla svého vrcholu.
~ ~ ~
Další horký den, Koloseum bylo plné lidu, prominentní balkony okupovali majitelé ludů se svými otroky a vzduchem se šířil pach potu a krve. Dnes, dnes dosáhne svého, na nejvyšším z nich seděl Raphael na jedné z mnoha pečlivě vystlaných stoliček a z obou stran ho ovívali otroci s velkými vějíři, o chvíli později se k němu přidal i omšelý stařík s korunou ze zlatých vavřínových listů. Sám Caesar. „Ave Caesar…“ rozléhalo se amfiteátrem, lidé ho milovali, opět jim dal chléb a hry.
Hry, zajímavé, co si pod tímto pojmem lidé představují, Raphael se usmíval. Smrt, čím ukrutnější a bolestivější, tím zajímavější, proto Otec zařídil apokalypsu a proto musí být země očištěna a žádný mizerný serafín mu v tom nezabrání.
Po krví zborceném písku se nyní prohánělo trojspřeží, ve voze stáli dva zlatem zdobení *essedariové, v rukou rudá kopí, dvakrát objeli celý ovál a přijímali ovace. Krvavé cákance na voze se zanášely prachem a zbytky tkání nyní mrtvých soupeřů jim postupně opadávaly z hrotů koles. Stráže a pomocníci odklízeli mrtvá těla gladiátorů zvučných jmen i bojových zvířat. Lidé byli nadšeni.
To vše sledoval i Castiel, s opovržením hleděl na obrovské prostranství, jež se za mříží rozprostíralo do obou stran. Přímo naproti se jeho směrem z balkonu bizarně vyjímal Raphaelův úlisný obličej a vedle něj seděl na tu dobu poměrně vychrtlý stařík. Ač dav jásal, tento muž jakoby měl tvář vytesanou z mramoru. Nehnuvši brvou bedlivě sledoval dění v cirku, důležitá byla jeho dlaň a palec. Občas si prsty prohmatal dobře oholenou bradu a neustále si přehazoval nohu přes nohu. Caesar, byl mu něčím povědomý, prakticky si nepamatoval už vůbec nic ze své minulosti, či z věcí, které znal. Pečlivě sevřel svůj trojzubec v dlani a nervozitou se mu chvělo chřípí.
Za zády cítil poměrně klidný dech Triumpha. Ten byl jako vždy nemluvný a budil hrůzu už jen svým výrazem. Ne, neměl z něj strach, dnes nalezne svoji útěchu, svůj úděl. Dnes už ho nic nerozptýlí, dovede svůj osud až do konce.
Uvaděč v bohatě zdobené tóze nechal zatroubit a mocným hlasem s rozpaženýma rukama zakřičel do pléna, „a zde přivítejte náš zlatý hřeb dne, mocný **murmillus Triumphus a ***retiarius Castiello, předvedou vám svůj um Palatinského ludu, jsou tu pro vaše pobavení!“ Lidé natlačení na schodovitých hledištích fanaticky jásali a dominové ostatních ludů jen uznale přikyvovali.
Poté se se skřípavým rachotem pozvedla mříž oddělující Castiela od samotného cirku. Přimhouřil oči, nadšený křik davu na něj působil jako rajská hudba, svíraje trojzubec i síť se rozběhl do středu arény. V patách mu zlehka klusal Triumphus v helmici s rudým chocholem, středním štítem a s krátkým gladiem v přikrčené ruce.
Zhruba ve středu se oba zastavili a vzhlíželi k bohatě zdobenému balkonu s mnoha sloupy zdobenými tympany a zlatě vyšívanými plachtami. Jediné kývnutí nad zlatě se skvoucím znakem orla a svět kolem přestal existovat. Člověk, který nyní stál proti němu, nebylo nic, zvíře určené na porážku. Tlukot vlastního srdce v uších, žádné další hlasy, žádné rozptylování, jen oni dva. Triumphus proti němu nahrbeně stál a zdálo se, že se skrze helmici usmívá.
Castiel ukročil bokem a roztočil síť, nebylo nač dál čekat. Triumphus neváhal, nestál ve střehu ani o vteřinu déle, než bylo nutné a plynulou parádou zaútočil na pravou stranu, jakoby schválně minul a z otočky sekl šikmo vzhůru. Castiel útok vykryl sítí, toporem trojzubce však narazil na představený štít. Triumphus pod silou nárazu ani nezakolísal, odstoupil a kryje se štítem, znovu zaútočil naznačenou primou.
Vzájemné oťukávání postupně přešlo v boj na sílu. Oba gladiátoři již unaveně funěli jak býci, ani jeden z nich však nehodlal dát svoji kůži lacino. Již dávno se nejednalo o čistý boj, lidé byli, jsou a budou zákeřní a podlí. Naznačování a falešné útoky střídaly bezcenné obrany a vykrývané bokovky. Osudným se tentokrát stal pro Triumpha úštěpek kopí z předcházejícího souboje. Jediné drobné podklouznutí a Castielem vržená síť nalezla svůj cíl. Zkušený Triumphus se vzepřel, dobrovolně si nechal strhnout helmici, jen aby zachytil jedno z ok sítě vlastní dlaní s mečem a mohl jí trhnout dříve, než jeho sok.
Castiel takový odpor nečekal, než stačil síť pustit, byl i se svým trojzubcem v dlani stržen na kolena poblíž Triumpha, který znovu získal rovnováhu a rychlým pohybem se snažil zbavit sítě, kterou nyní držel.
Nyní přišla Castielova chvíle, nehledal rovnováhu, jak by se dalo očekávat, zákeřně se pootočil a aniž by se pokusil zvednout na nohy, plavmo sjel po břiše až k Triumphově boku a jedinou ranou trojzubcem mu skrze kožené boty přeťal Achillovy šlachy. Gladiátor vyjekl a s táhlým zavytím se skácel k zemi, kde se i se štítem stočil do strany a opíraje se o loket se snažil i v této zcela ztracené pozici postavit na odpor. V očích se mu zračil úžas. Teď se Castiel postavil na nohy, sebral síť i trojzubec a s rukama nad hlavou hecoval dav. Miloval je a oni milovali jeho. Vše bude zapomenuto.
Otočil se zpátky na Triumpha, trojzubec zapíchl do prachu, pověsil naň síť a s vítězným úsměvem k němu obezřetně přistoupil, vyškubl mu štít z ruky a aniž by se rozmýšlel, hranou sokovi postupně za nátepníky rozdrtil obě ruce, zubatý gladius upadl stranou. Na malou chvíli se zarazil, teď mu mohl klidně oddělit hlavu od těla, ale to by nebylo ono, musí trpět, musí trpět víc. Štít s žuchnutím dopadl kamsi za něj.
Dav se bavil, zatímco se Triumphus třásl zimnicí a očividně věděl, že nastává jeho konec, neprosil, mlčel. Castiel se s úšklebkem chopil sítě, zkušeně ji hodil na svého soka a pevně sevřel trojzubec. Mocným trhnutím si nyní bezmocného Triumpha přitáhl blíž a s vyceněnými zuby mu přitlačil hroty své zbraně do rychle se zvedající hrudi, až se pod nimi objevily drobné rudé kapky. Tak moc už ho chtěl zabít, sledovat výraz jeho tváře, jeho oči. Vydržel, již dříve nacvičeným pohledem vzhlédl k balkónu. Dav ryčel jak smyslů zbavený, do cirku létaly kusy oděvů, chléb i snítky cesmíny. Viděl rudě, vše se kolem něj začalo točit ve zrychleném rytmu tlukotu jeho vlastního srdce. Castiel však neuhnul pohledem, s netrpělivě poškubávajícími rty sledoval samotného Caesara, jako by tam Raphael vůbec nebyl. Stařík pozvedl bradu, a aniž by pohnul jediným mimickým svalem, předpažil.
Dlaň sevřená v pěst, oddělující se palec, směřující do strany. Co dál? Castiel polkl a typicky naklonil hlavu stranou. Jediným rychlým pohybem se palec stočil k zemi. Lidé bezduše ječeli nadšením. Castiel zavrčel jako zvíře, zadíval se Triumphovi do očí a s bojovně vyhrnutými rty zatlačil na hroty, bodl.
Triumphus se nebránil, přeražené ruce rozhozené podél těla, odevzdaně ležel tam, kam si ho Castiel přitáhl a z koutků úst, jež se křivily do podivných grimas, mu vytékala růžová pěna. Dříve tvrdé oči nelítostného gladiátora nyní s výčitkou tupě zíraly do nebe. Co bylo dříve zapomenuto, bylo v jednu bezvýznamnou chvíli opět rozvzpomenuto. Před ledově chladnýma modrýma očima přeběhlo pouhých několik posledních let, nicotné útržky situací a pocitů, až se do rykotu celého cirku vmísil zoufalý srdceryvný smích. „Deane…“ Jediný dříve ztracený kousíček skomírající milosti si naposledy pevně získal jeho pozornost. Vítězný gladiátor se vrávoravě postavil, jediným trhnutím se chopil trojzubce, otočil jej hroty k sobě a bez otálení si přede všemi s úsměvem na rtech rozpáral vlastní hrdlo. Nepřítomný smích přešel do bublavého chrčení a dav se nejistě usazoval zpátky na svá místa, lidé se rozpačitě rozhlíželi kolem sebe. Ne, tohle nebylo obvyklé.
Raphael se vztyčil ze svého postu, sinalý vztekem sledoval, jak se Castielovo bezvládné tělo hroutí na poraženého Triumpha, Deana. Vínově rudé stružky následovaly karmínově červené provázky a s tichým sykotem se společně vpíjely do podupaného písku. Vzájemné pouto.
Celý amfiteátr náhle utichl, nebe zahalila černá oblaka a sílící vítr začal zvedat písek v cirku, aby ho zákeřně usazoval mezi sadistické diváky. „Co se to…“ zaburácel nad celým amfiteátrem Raphaelův rozčílený hlas. „Jak si to můžeš dovolit…“ poslední jeho slova zanikla v mohutném víru příchozího hurikánu, který během krátké chvíle smetl vše, co tu archanděl vystavěl ku obrazu svému.
~ ~ ~
„Casi…“ mžouravě otevřel oči, ležel na upatlaném koberci uprostřed motelového pokoje a nad ním se s vyděšeným výrazem skláněl Dean. Bezděky sevřel lem jeho bundy do dlaně, nyní už byl rozhodnutý, udělá vše, vše proto, aby zůstal Dean v bezpečí. I kdyby to mělo znamenat spolupráci s Crowleym, i když ho Dean zavrhne. Pevně sevřel víčka k sobě, stud a znechucení, nezapomněl, na věčnost…
FIN
*Essedarius - gladiátor bojující ve voze, zbraní býval luk, či kopí; zřídka pak meč
**Murmillus - gladiátor v přilbici, se štítem a krátkým mečem
***Retiarius - gladiátor se štítovaným ramenem, vrhací sítí, trojzubcem a dýkou Část VII. Dūra lēx, sed lēx - Tvrdý zákon, přec zákon NC-17 Explicit <---
Domov 
Stránka 
A nakonec samozřejmě vše pro Deana... to by ani nebyl Cas. Takže ještě jednou velké díky za tuto povídku a těším se na další tvé výtvory 
Ale je moc dobře, že jsi se ke své povídce vrátila a dokončila ji. 
Díky. 
Už jsem jich pár četla a tvoje povídky mají úroveň, jak stylistickou, tak obsahovou, je to vkusné, a já se neotřásám znechucením, naopak si to užívám. 1 Tak to má být. Dala jsem si to celé znovu, pěkně v kuse. Strašně se mi líbí ten nápad a závěr byl epic! 
jak Romeo a Julie - ano, toto mě po přečtení napadlo 
