1x01 Guardian

Guardian (Strazca)- Uvod

Po nehode, Sam stretne cudzinca, ktory by sa nakoniec mohol stat ich spojencom, ale moze Sam naozaj verit niekomu alebo niecomu? S Deanom leziacim v kritickom stave sposobenom zraneniemi od demona, sa Sam musi spolahnut na jeho vlastnu intuiciu, aby zachranil den od temnych bytosti, ktore si zelaju kontrolovat aj to, co nedokazu posadnut. Prezije to John aj Dean? Kto je ten cudak a co za tajomstvo to skryva? Hej, a co dopekla je s Impalou?

---------- 1.část (1/4)

Impala se objevila v černé noci. Její kola zaskřípala, jak Sam vybral zatáčku příliš prudce a pak trhnul volantem zpět. Vyrovnal auto právě včas. Potom šlápl na plyn, co nejvíce to šlo. Byl naštvaný. Naštvaný na sebe, že nezachránil svého bratra před mučením neviditelných rukou démona, naštvaný na svého otce, že neukázal soucit, ale nejvíce byl naštvaný na svět, který dovolil, aby takové stvůry jako démoni vůbec existovaly.

Opět zabočil. Uvědomil si, že řídí moc rychle, ale věděl, že každá vteřina se počítá. Ze starého kazetového přehrávače vyřvávala muzika, ale on si toho nevšímal.

John Winchester seděl vedle svého syna a zachvěl se, když auto zaprotestovalo nad Samovým nebezpečným řízením.

Sam si toho všiml. Přemohl naléhavost ve svém hlase, když sevřel volant trochu moc pevně.

„Prostě si to drž, ano? Nemocnice je jen deset minut odsud.“

John si svého syna nevšímal. Ignoroval svá vlastní zranění, ignoroval svého nejstaršího syna krvácejícího k smrti na zadním sedadle. Démon utekl. Předmět jeho posedlosti, jediná věc, kterou si přísahal stáhnout s sebou předtím než se připojí k Mary, vyklouzla z jeho spárů a to byla jediná věc, na kterou byl schopen myslet.

Vydechl. Jeho dýchání se lehce ztížilo, kvůli bolesti způsobené zraněním v jeho noze.

„Překvapil jsi mě, Sammy. Proč si to nezabil? Myslel jsem, že jsme si to signalizovali očima? Zabit toho démona je nejdůležitější. Důležitější než já, než všechno.“

Pohlédl na Sama téměř rozlíceně, ani jednou nezkontroloval Deana – navzdory četnosti jeho zranění.

Sam tak učinil. Pohlédl do zpětného zrcátka a uviděl bratra zhrouceného za ním. Jeho hrdinský bratr, jehož ruce byly v držení zbraně stejně obratné jako při poskytování první pomoci, měl zakrvácené prsty položené na košili a tisknul si je těsně ke svému zpustošenému hrudníku v marné snaze utišit bolest. Byl bledý a stále krvácel z úst. Úzký karmínový pramének stékal k jeho bradě a vytvářel skvrnu na jeho košili. Červená barva byla všude a Sam věděl, že ještě víc jí je v místech, kde ji nemůže vidět.

Nejhorší viditelné zranění, ze Samovy perspektivy, byl prázdný výraz, který nahradil bratrovy smějící se oříškové oči. Takové zranění bylo skoro stejné jako smrtelné a bylo infikováno slovy. Když jediná laskavá slova vycházející z Johnových úst zastírala přítomnost démona, jak by mohl Dean uvěřit, že nenávistné poznámky, které následovaly nebyly pravdivé? Pokud démon hovořil laskavě, pak ublížení muselo býti Johnovo nebo to tak aspoň vypadalo. Pokud Dean těm slovům uvěřil, uvěřil, že jeho rodina ho nepotřebuje, Sam věděl, že jeho bratr je už mrtvý.

Dean byl zlomený, možná bez možnosti nápravy a jejich otec byl zaměřený na blbého démona. Samův pohled padl zpět na silnici. Zavrtěl hlavou.

„Ne pane, ne než všechno. Podívej, stále máme Kolt, stále nám zbývá jedna kulka. Jen musíme začít znovu, ano? Mám na mysli, už jsme našli démona … .“

Zbytek jeho slov zůstal nevyřčen – přerušil je řinčivý zvuk kovu narážejícího na kov. Nebyl čas všimnout si světel náklaďáku. Neměl čas vyhnout se srážce. Vůz narazil do střední části Chevroletu plnou silou, sklo explodovalo, černý kouř se vyvalil z polozkroucených výfuků. Auto se přetočilo, kola kvílející. Když náklaďák postrkoval Impalu před sebou, ničil její rámy, jak se auto zabořovalo do půdy.

Nakonec se náklaďák zastavil a auto se přestalo pohybovat. Části kdysi hrdého, nablýskaného chromu zanaříkaly, když se zaryly do tvrdé země a pak, ticho. Noc patřila smrti. Jen nekonečně dlouhá lyrická píseň od Credence Clearwater Revival se stále ozývala z reproduktorů.

Chvíli se nedělo nic. Ani auto, ani náklaďák se nepohnuly. Zafoukal vánek mrazící až do morku kostí. Prach vytvořil na Impale závoj a vytvářel iluzi přípravy na pohřeb.

Bez varování náprava zakvílela, jak se démonický řidič pokusil přeřadit rychlost příliš rychle. Řadící systém zbědovaně zaskřípal a náklaďák se zakymácel směrem dozadu, nápravu nebezpečně nakloněnou, čehož si řidič nevšímal. Nakonec vůz konečně zastavil.

Voda prýštila z trhliny v chladiči způsobené nárazem. Pára zasyčela, když tekutina dopadla na horký kov a vypařila se do vzduchu, navoňující noc nepříjemně sladkým zápachem nemrznoucí kapaliny. Motor přestal běžet a pak zachrčel znovu a znovu a odmítal se vypnout.

Řidič nezaváhal. Byl si jistý, že nemůže očekávat víc od svého vozu. Uvolnil brzdový pedál a spojku a nechal motor běžet.

Náklaďák poskočil dopředu ještě jednou a ohromný předek se zabořil do už tak zkroucené Impaly jako monstrum z pekla. Impala stála na místě bez šance vyhnout se, bez šance utéct.

----------

Kyle Williams cítil, jak se celé jeho tělo otřásá šokem, když uviděl nákladní vůz srážející se s autem. Přestože už byl vzhůru, když ten moment přišel, noční můra se stále zdála být příliš reálná. Napřímil se a odhodil tenkou deku, pod kterou spal, na kraj postele. Stále se třásl strachem. Potil se, tak jako vždy , když se mu zdál nějaký z jeho snů.

Těžce polknul, cítil sucho v ústech a potřeboval se okamžitě napít. Nepohnul se. Nemohl. Ne dokud se jeho chvějící se tělo trochu neuklidní. Vždycky se to dělo takhle, už po měsíce. Ale tentokrát se Kyle cítil jinak. Noční můra se opakovala znovu a znovu. Nezdálo se mu o Impale jen jednou, ale každou noc po celý týden.

Ztěžka se nadechl a potom se zvedl a podíval se do nejbližšího zrcadla. Vypadal pobledle, jeho zsinalá pokožka tvořila protiklad k tmavému kníru a vlasům sahajícím k ramenům.

„Drž se, bratře.“ Pokýval hlavou, jak se pokoušel zoufale vymazat hrůzostrašné představy, které se neustále zjevovaly v koutech jeho mysli. Nepomohlo to.

Sáhl po košili visící na hraně postele a podíval se na věc ležící vedle ní. Jeho kolárek se na něj nevinně díval, vysmívající se mu, že muž jeho postavení by neměl mít zlovolné noční můry. Zaplašil myšlenku, možná mu takové noční můry to postavení potvrzovaly. Sny se mu musely zdát z nějakého důvodu, každá vize, kterou kdy měl, se vyplnila – naneštěstí pro většinu lidí, které v nich viděl. Kněz si oblékl košili a přitáhl si židli. Složil hlavu do dlaní, jak ho přemohlo zoufalství.

Pokud by se biskupovi svěřil se svou „schopností“, pravděpodobně by ho to stálo posvěcení. Nebylo zas až tolik špatné, že vize měl – dokonce ani ty nejtemnější, ale v očích církve by mohl být považován za ničemu nebo hůř. A navíc, ta malá pravděpodobnost, že by mohl zachránit život, aspoň jeden život po všech těch úmrtích, které spatřil, a kterým nebyl schopen předejít.

Chevrolet ještě nebyl zničený, tím si byl jistý, protože sny by přestaly. Byla stále šance, že lidí, které spatřil ve vizi, zachrání, snad i mladého řidiče Sama, milujícího bratra a syna, u kterého mohl Kyle vycítit silnou vůli.

Roztřásl se. Spatřil skrze Samovi oči náraz, cítil a viděl to, co mladý muž.

„Mohu to změnit … .“

Natáhl se přes psací stůl a probíral se množstvím knih, až konečně našel tu, kterou hledal – atlas. Okraje knihy byly pomačkané a vybledlé a informace v ní nebyly aktuální, ale předpokládal, že to co hledá, by mělo být stále k nalezení.

Přemýšlivě se poškrábal husté strniště na bradě, otočil stranu a hledal určitou silnici. Ve snu se mu objevovala pořád a každý sebemenší detail byl zafixovaný v jeho podvědomí. Věděl, co hledá, neznal jen přesný čas.

Po dvaceti minutách poklepal triumfálně svým ukazovákem na knihu. Už zbývalo jen zrušit seminář a modlit se k Pánu, aby našel auto dřív než tak učiní nákladní vůz.

Polknul. Bylo hříchem říci jeho nadřízeným, že ví, že někdo bude mít nehodu? Když zvážil všechny pro a proti, bylo mu jedno, jestli tomu tak je. O odpuštění mohl prosit později, až se ujistí, že Winchesterovi jsou v bezpečí.

Rádoby kněz sebral klíčky od auta z držáku a svršek z háčku na dveřích. Byl čas zjistit, jestli může svůj „dar“ využít v reálu.

Vůz narazil do střední části Chevroletu plnou silou, sklo explodovalo, černý kouř se vyvalil z polozkroucených výfuků. Auto se přetočilo, kola kvílející. Když náklaďák postrkoval Impalu před sebou, ničil její rámy, jak se auto zabořovalo do půdy.

Nakonec se náklaďák zastavil a auto se přestalo pohybovat. Části kdysi hrdého, nablýskaného chromu zanaříkaly, když se zaryly do tvrdé země a pak, ticho. Noc patřila smrti. Jen nekonečně dlouhá lyrická píseň od Credence Clearwater Revival se stále ozývala z reproduktorů.

Chvíli se nedělo nic. Ani auto, ani náklaďák se nepohnuly. Zafoukal vánek mrazící až do morku kostí. Prach vytvořil na Impale závoj a vytvářel iluzi přípravy na pohřeb.

Bez varování náprava zakvílela, jak se démonický řidič pokusil přeřadit rychlost příliš rychle. Řadící systém zbědovaně zaskřípal a náklaďák se zakymácel směrem dozadu, nápravu nebezpečně nakloněnou, čehož si řidič nevšímal.

Všichni tři Winchesterové leželi v bezvědomí v Impale. Každý z nich měl na sobě odlišné množství vlastní cenné krve. Johnova hlava spočívala na tom, co zůstalo z okna spolujezdce, jeho krk dozajista zlomený. Za volantem sedící Sam nevypadal o nic lépe. Naštěstí, zdání bylo v tomto případě klamné.

Sam přísahal, že zaslechl píseň od Credence Clearwater Revival, ale hudba zněla vzdáleně a nesrozumitelně. „Deane (zničený), myslím, že jeden z tvých reproduktorů je zapnutý“. Slova se zformovala v jeho hrdle, ale on byl tak unavený a jeho tělo bylo tak těžké, že z něj žádný zvuk nevyšel. Cítil se jako by prospal dlouhé hodiny. „Asi proto si nemůžu vzpomenout, co se děje.“
Jeho krk pulzoval a on mohl cítit nepříjemný pocit procházející skrze jeho hrdlo. Věděl, že by se měl pohnout a změnit pozici. Naposledy, když spal v této pozici, probudil se s plastovou lžičkou v puse a jeho bratr (krvácející) se na něj smál zpoza právě fotícího mobilu.

Důvěrně známé zachrčení dieselového motoru se zdálo být velice blízko, ale to ho nepřekvapovalo. Jeho bratr (zničený, krvácející) často zůstával v závěsu za 18ti kolovým povozem, na cestách po dlouhých silnicích. Jejich otec (posedlý) je naučil, že velká auta snižují odpor vzduchu a šetří spotřebu benzínu. Řidiči nákladních vozů byli v kontaktu mezi sebou přenosnými vysílačkami, věděli, kde číhají dopravní policisté a rychlostní radary. Také věděli, v kterých úsecích si mohli dovolit šlápnout na plyn, a kde bylo lepší držet se pod hranicí povolené rychlosti.

Sam byl rozhodnutý jen tak tam ležet, obklopen temnotou, která se kolem něj ovíjela jako parfém (nemrznoucí kapalina).

Skřípění pneumatik a náraz náklaďáku jím však otřásly. Motor vyhodil a Sam cítil, jak sedadlo pod ním zaúpělo. „Deane, co k čertu?“

Nákladní vůz se vyprostil z těžké konstrukce Chevroletu. „…Náklaďák! Nemocnice! Auto! Náklaďák!" A Sam si vzpomněl. „Deane (zničený, krvácející, umírající)!“

Jak nákladní vůz vzdáleně zachrčel, Sam se začal hýbat. Zamrkal. Volně stékající krev mu zamlžovala vidění pravé strany. „Tati, Deane?“ Když se nedočkal odpovědi, odvážil se pohnout krkem dost na to, aby uviděl zhroucenou postavu svého otce.

„Tati.“ Slova neměla smysl, dopadala na mrtvé uši. John byl ztracený, vůbec neměl šanci. Sam to věděl a chtěl vykřiknout a popadnout svého otce za ramena a znovu do něj vtřást život, ale něco mu říkalo, ať to nedělá.

Sam se pokoušel netřást, když přetočil své bolavé tělo, aby zkontroloval bratra. Cítil se jako by měl každou šlachu a sval v těle rozervané na cáry, ale přesto se pohnul. Deanův obraz se odrážel od zpětného zrcátka, tak jako před srážkou. Nepohnul se, ale Sam mohl zahlédnout bolestivé, mělké nádechy plic odmítajících fungovat.

„Už jdu, Deane! Jen vydrž!“ Sam udeřil do dveří Impaly pochroumaným zápěstím, ale ony se odmítaly hnout. Kostra auta byla zkroucená v místech, kde se závěsy dveří nemohly dál pohnout. „Ne!“ Sam se odmítl smířit s takovým osudem a kopal do nich větší a větší silou do doby, kdy se umírající Impala podvolila.

Dveře se s obtížemi a s kovovým zachrastěním otevřely a Sam téměř upadl, jak se jeho tělo převážilo dopředu. Zachytil se pozůstatku dveří, aby nespadl na zem a pokusil se získat rovnováhu. Uši mu stále zvonily od nárazu a jeho nohy byly jako z želé, ale on pokračoval v chůzi.

Zdravou rukou sevřel kliku od zadních dveří, zářivých světel nákladního vozu si nevšímal.

Zadní dveře povolily mnohem snadněji než přední a Dean se zhroutil přímo do Samových nastavených rukou, odpudivá červená, krvavá skvrna pokrývala celý jeho hrudník a zasahovala až k horní části jeho džínsů. Sam sledoval, jak další slaná červená tekutina vytéká z bratrových úst a stéká na jeho vlastní košili. „Deane, musíme jít.!“

Sam položil ruce pod bratrova ramena a pokusil se vysvobodit jeho nohy z Impaly, ale Dean s tou špetkou síly, která v něm zůstávala odporoval. „Sammy, vypadni, sakra … odsud.“

Za každým slovem následovalo zalapání po dechu. „Umírám … zatraceně … nech mě … .“ Dean vzhlédl, s malou jiskřičkou života, která přebývala v jeho čích, úpěnlivě prosil bratra, aby ho nechal jít a zachránil se.

Sam zakroutil hlavou. Nezabil Johna a neopustil by Deana, ne takhle. „Ne!“ Znovu se pokoušel Deana vyprostit, až jeho bratr nemohl snést víc. Ležel v Samových rukách, chladný, nehybný.

„Same, prostě toho zkurvysyna zabij … slib mi, že ho … zabiješ.“ Deanovy oči byly temné, studené a rozhodné. Sam je nikdy předtím takové neviděl. Ani když čelili démonovi, Dean necouvl, dokonce ani mučením. Nyní vypadal zlomený a ztracený.

„Nemluv takhle, už jsme zažili horší věci.“ Sam bratrem lehce zatřásl a pokoušel se z něj vymámit odpověď, ale Dean už neměl nic, co by dodal.

„Promiň, Sammy, ne tentokrát … .“ Deanova víčka se pomalu zavřela jako kdyby se chystal pohroužit do spánku. „Táta … kde je táta, Sammy?“

Sam otevřel ústa, ale uvědomil si, že nemůže říct bratrovi pravdu, nemohl mu říct, že démon stále uniká, ani že jejich otec zemřel. A ani to říkat nemusel, protože Deanovy uši by už nic neslyšely. Oči staršího bratra byly polootevřené a světlo, které se v nich odráželo, bylo jen odrážejícím se světlem. Nic z Deana v oříškových očích nezářilo. Přišla si pro něj smrt. Dean byl mrtvý. „Ne!“ Sam zavřeštěl, zvuk se podobal bitevnímu výkřiku a výkřiku zlomeného truchlícího. „Bože, ne!“ Sam konejšivě kolébal bratrovým tělem dopředu a zpět, jak se jeho mysl vyrovnávala s vírem emocí, který ho zasáhl.

Máma byla mrtvá. Jess byla mrtvá. Aspoň ony prožily roky plné světla a lásky zasažené pouze několika krátkými chvílemi bolesti a úzkosti na jejich konci. V tom bylo trochu útěchy.

John poznal obojí – lásku i utrpení. Pokud byl na konci pohlcen temnotou, aspoň, že kdysi miloval. Klid před bouří, příslib klidu na konci.

Ale Dean, Dean nikdy nepoznal nic jiného než válku, otce, Sama a příliš, příliš ztracených věcí, příliš, příliš těch, které se nikdy nenajdou. Všechno, co po Deanovi zůstalo, byl Sam. Sam bez Deana. A Sam bez Deana věděl až příliš dobře, že jeho bratr si zasloužil víc. Sam bez Deana věděl víc, než kdokoliv jiný, co znamená nespravedlnost a Sam bez Deana by byl ztracený, kdyby nechal vraha svého bratra uniknout. K čertu, pravděpodobně byl ztracený tak jako tak, ale pokud si někdy přál, aby něco umíralo bolestivou a pomalu smrtí, bylo to nyní. Mohl takovým způsobem démon zemřít?

Sam neměl tušení. Všechen hněv a vztek, který v něm doutnal po Jessině smrti vybublal na povrch v jedné vlně děsivě sžíravého adrenalinu, který mu napovídal, že na to přijde.

U Impaly měl Sam dostatek času stisknout otevírací západku předtím, než uviděl kolos řítící se na něj. Přesto neustoupil, ani se nepokoušel utéct. Démon zemře. Máma a Jess by dostaly své odpovědi na otázky a pro Deana by otázky skončily.

San zvedl Kolt a počínal si přitom, jako by byl vyrobený z čistého zlata. Něco tak cenného muselo být drženo pevnou rukou, ale s tou nevětší péčí. Vložil do zásobníku poslední stříbrnou kulku a s cvaknutím ho zavřel. Náklaďák zatroubil, ohlašoval tak svůj hrozivý a smrtelný příjezd. Sam to vítal. Zabouchnul kufr a zaujmul střelecký postoj, který se naučil od Johna.

Kolt byl starý, méně přesný než moderní zbraně, a démon by se musel přiblížit, aby si mohl být jistý, že ho trefí smrtelnou ranou. Tak blízko, že by Sam neměl čas vyhnout se masakru. Bylo mu to jedno. Záleželo na tom, jestli bude pokrevní linie Winchesterů ukončena dnešní noc? Nezbývalo nic pro co žít, nic pro co bojovat.

Vůz zatroubil znovu jako Banshee a Sam si musel z očí vytřít po a krev. Zamrkal, aby si pročistil výhled a za další vteřinu … náklaďák byl pryč.

Sam zamrkal znovu, očekával, že iluze se rozplyne, ale nic se nestalo. Vůz a jeho ničivé stopy v zemi záhadně zmizely. Začal těžce dýchat, jak zmatek nahradil hněv.

Obyčejné zatroubení se ozvalo ze silnice před ním - silnice, která nebyla jen výplodem jeho fantazie. Sam potřásl svou pulzující hlavou. Bylo tam auto, tam kde se před pouhými několika vteřinami nacházel nákladní vůz, bylo auto.

„Démon. Zkouší na mě svoje triky.“ Sam ukryl Kolt za svá záda, vystrašený tím, co se mohlo stát v následujících minutách.

Auto se přiblížilo. Byl to bílý Ford Sedan, model z osmdesátých let, nijak extra udržovaný. Z místa, kde stál, mohl Sam vidět růženec zavěšený na zpětném zrcátku a byla to pravděpodobně nejzachovalejší součást auta. To ale nic neznamenalo. Démoni už nebývali tím, co kdysi, stávali se imunní, jak vůči svěcené vodě, tak posvátné půdě. Růženec byl pro ně hračkou. Čekal, jeho dýchání se zrychlilo, jak začal být dychtivý po odpovědích. Myšlenka se v něm zarytě držela, když čekal. Drahocenné vteřiny ubíhaly. Odvážil se pohlédnout na místo, kde se nacházelo jejich auto.

Deanovo tělo zmizelo a zadní dveře byly zavřené. Sam se začal třást. „Co k čertu?“

Blížící se auto neznamenalo nic. Sam byl dvěma skoky zpět u Chevroletu a sehnul se, aby získal přístup ke dveřím řidiče, které s kopnutím otevřel.

John se pohnul, podíval se na svého syna zakalenýma zmatenýma očima. „Synu, co se sakra st… ?“

Samovo srdce téměř explodovalo. Byla to realita nebo nějaká démonská iluze? Ignoroval Johnovo otázku a odvážil se pohlédnout dozadu, kde uviděl Deana stále sedícího na straně. Pořád vypadal bledý, umírající. Nehledě na to, která z verzí událostí byla skutečná, Deanův osud nevypadal, že by se změnil.

Sam se přetočil zpět a vypotácel se z Chevroletu v stejném okamžiku, kdy zahlédl přibližující se vůz se skřípotem zastavovat. Bylo zjevné, že jedoucí vrak ze sebe vydal co mohl, a že řidič za volant sedá jen zřídka. Objevil se muž v tmavých šatech. Měl na sobě kolárek, ačkoli to vlastně neznamenalo nic. Sam se pokoušel utřídit si myšlenky. Potřeboval sehnat pomoc Deanovi, Johnovi také, a nemohl se od Koltu příliš vzdálit. Potřeboval ďáblovu past a ta byla nyní nepřenosná, stejně jako Impala.

Zahrávající si, došel Sam až ke kufru Impaly, otevřel ho a schoval Kolt pod deku. Zaklapl poklop a šel cizinci naproti. Nemělo cenu být zdrženlivý, pokud byl neznámý muž démon, žádnou dávku štěstí už stejně k dispozici neměli.

„Já, uh … viděl, že potřebujete pomoc … .“

Kněz se zdál být rozrušený, ba vyděšený, když ukazoval směrem k Impale.

Sam reflexivně pohlédl zpět a teprve v tom okamžiku si uvědomil skutečný rozsah toho, co se stalo a co ne. Impala sjela z hlavní silnice a místo poškození jejího boku od nákladního vozu, byl její předek nyní očividně zaklíněn ve stromu. Bylo to nemožné, nepravděpodobné, ale byla to pravda. Byla? Chladič a přední rošt byly napadrť. Přední sklo se roztříštilo na miliony blýskajících se kousků, ale bok vozu, do kterého narazil náklaďák, byl očividně netknutý. Vypadalo to, jako by nákladní vůz nikdy neexistoval.

Sam si poškrábal obočí a cítil přitom tepající bolest pocházející ze zranění na hlavě. Alespoň ono se zdálo být skutečné.

„Můj otec, můj bratr.“ Podařilo se mu říct. „Potřebují do nemocnice… .“

Otec Williams zakoktal hlasem o stupeň vyšším, když uviděl Samův zoufale žalostný pohled. Bylo to poprvé, co se setkal s mladým mužem tváří v tvář a obraz se shodoval dokonale. A ačkoli se v očích mladého muže odrážely rozedrané, skutečné emoce, Kyle nemohl setřást pocit, že by se právě teď měl dívat na mrtvého muže.

Nepřítomně začal hledat po kapsách telefon, aby mohl zavolat pomoc.

„Ne!“ trval na svém Sam. „To by trvalo příliš dlouho. Prosím, můžete nás zavézt do nemocnice?“

Mladý kněz se přiblížil ke vraku. „Pane, já nejsem EMT. Tito muži potřebují první pomoc. Nemůžu být zodpovědný za … .“

„Nežádám vás, abyste byl za cokoliv zodpovědný.“ Prosil Sam úpěnlivě a začal se přibližovat k zadním dveřím auta. „Jen nám, prosím, pomožte. Můj bratr a otec krvácejí, nemáme čas čekat na někoho dalšího. Pokud pojedeme hned, dostaneme se do nemocnice v době, ve které by se záchranná služba dostala teprve sem.“

Sam nečekal na cizincovu odpověď. Pokud by musel získat auto silou, udělal by to. Nebyl čas na hádky. „Pomožte mému otci.“ Rozkázal. „Já jdu pro Deana.“

Kyle, jehož porozumění realitě se zarazilo na skutečnosti, že ve své vizi viděl všechny tři muže umírat, doklopýtal v čiré nevěřícnosti ke dveřím spolujezdce, více než vítající Samovu autoritu. On sám momentálně nevěděl, kde je nahoře, a kde dole. Zdálo se, že Sam má plán a plán jakéhokoli druhu byl lepší než nečinnost. Navíc, jel tak daleko, aby něco udělal, ačkoli to nebylo přesně to, co plánoval on sám. Zřejmě znal bůh více způsobů, jak zasáhnout, než si Kyle myslel.

Spokojený s tím, že kněz je ochoten spolupracovat, sledoval Sam cizincovo počínání u předních dveří a sám se nahnul dopředu, aby uchopil držadlo zadních dveří. O několik vteřin později uslyšel svého otce zasténat v nesouhlasu, když boží samaritán oddálil dveře od jeho zhrouceného těla.

Naproti tomu Dean nevydal ani hlásku, když se zadní dveře otevřely s kňučícím zaskřípěním. Pomalým mučivým pohybem sklouzl přímo do Samova náručí. Pokožka staršího bratra byla studená a vlhká. Sam ho podepřel, napodobující nahrbený obranný postoj, který zaujímal Dean, když byl ještě při vědomí.

V běžné situaci by Sam musel vyvinout obrovské úsilí už jen na úvahu týkající se přenosu jeho menšího, ale robustněji stavěného bratra, nyní bylo jakékoliv uvažování nepřípustné. Nebyl Sammy, krčící se chlapec, který nejistě vykukoval zpoza nohou svého ochranitelského bratra. Byl Sam, rozhodný muž, poslední stojící a byl by zatracen, kdyby vyplýtval byť jen o jednu minutu života svého bratra nebo otce víc čekáním na odezvu svého těla, jestli se rozhodne podpořit mysl, která věděla jistě, co musí být učiněno.

Se zaúpěním Deana zvedl a modlil se, aby mu nezpůsobil nějaké další zranění. Nemotorně se začal přibližovat ke světlům čekajícího auta. V polovině cesty uslyšel Deanův pokus o chrčivé nadechnutí, které znělo jako litry bublající tekutiny, a všiml slabého odrazu světla mezi zavřenými víčky.

„To je ono, Deane.“ Vydechl. „Vzbuď se, brácho. Dáme to do pořádku, ano?“

Deanovo hrdlo se křečovitě sevřelo, jak se pokoušel polknout husté, polotekuté struky krve, které mu zaplnily prostor mezi mandlemi. Bublavý zvuk, rachotící hluboko v Deanově hrudníku, připomínal Samovi bubliny v mléce vytvořené slámkou. Navzdory bušení ve své vlastní hlavě urychlil krok.

Došel k Fordu a zjistil, že zadní dveře jsou už otevřené a kněz sleduje jeho počínání z místa spolujezdce. Velký balík zabíral polovinu zadních sedadel a kněz spěchal, aby ho mohl odklidit pryč. Když ho duchovní položil na podlahu, Sam zjistil, že je to obří balení plen.

„Omlouvám se.“ Zapištěl Kyle a jeho hlas se zachvěl. „Musel jsem vyzvednout nějaké věci pro kostelní charitu.“ Vysvětloval.

Sam tomu nevěnoval moc pozornosti a vklouzl do vnitřku auta, kde uložil Deana a jeho hlavu si položil na hruď. S pokýváním hlavy, které slepilo jeho krví potřísněné vlasy do lepkavých chuchvalců, naznačil knězi, aby zavřel dveře. Když se s třesknutím zavřely, Dean nabyl zase o něco více vědomí.

„Deane, hej, Deane, podívej se na mě!“ poručil mladý lovec tiše. „Nech mě podívat se ti do očí.“

Dean se nezdál schopný vyhovět mu. Jeho oříškové oči měly rozšířené zornice, byly kalné a vzdálené. Pohly se doprava a zaměřily svůj pohled na místo nad Samovým ramenem. Jeho dýchání bylo mělké a trhané, jak mu čerstvá krev zaplnila koutky úst. Sam mohl cítit, jak Deanův dech uvázl jeho poškozeném hrudníku a hrozil vybuchnout do křečovitého burácivého kašle. Předpokládal, že jediná věc, která zadržovala vykašlávání krve byla, že jeho nervový systém takový reflex potlačil. Mrtvolná bledost pokožky staršího sourozence byla více než spolehlivým ukazatelem domněnky, že jeho tělo upadá do šoku.

„No tak, brácho.“ Zachraptěl Sam, jeho hlas sotva slyšitelný, jak uchopil Deanovu bradu a pokoušel se donutit jeho pohled soustředit na sebe. Deanovy oči přesto sklouzly ke straně, jako by v temnotě hledaly něco, co mohly vidět jen ony.

„Jak mu je?“ Byl to John, kdo se ptal a jeho hlas byl vážný, sotva slyšitelný přes zvuk starého čtyřválcového motoru.

Sam otcův hlas téměř nepoznal, ale Dean ano. Sam věděl, že jeho bratr ho poznal díky způsobu, jakým sebou cuknul, když byla slova vyřčena podruhé. Ochranné zdi staršího sourozence se hrozily zhroutit a hrůza nočního, brutálního útoku rozpoutala reakci uvnitř jeho těla, kterou Dean nebyl schopen skrývat. Strach byl očividně dost velký na to, aby povolil příliv svěží vlny adrenalinu do těla a záchvat kašle způsobil bublání v hrudníku.

Sam se na otce podíval pohledem, který říkal: „Jak asi myslíš?“ a upevnil ochranitelské sevření svých rukou kolem bratra a modlil se, aby se strach a panika rozplynuly. Záchvat kašle pokračoval do doby, kdy krev potřísnila Samův obličej a potahy auta. Situace se stupňovala a mladší bratr ucítil teplou čerstvou krev roztírající se pod jeho prsty.

„Ó, bože.“ Zakuckal se mladší bratr, když s hrůzou hleděl na svojí lepkavou červenou ruku. „Musím s tím krvácením něco udělat.“

Pokusil se najít zdroj krvácení, ale Deanovy ruce byly obaleny příliš těsně kolem jeho samotného a Sam nemohl zdroj nahmatat. „Deane … .“ Propleskl lehce bratrovy líce, aby ho donutil zaostřit.

Dean se na Sammyho chtěl podívat, chtěl spolupracovat, ale věděl, že to nepůjde. V mlhavém polovědomí, spatřil dvě tváře. Jednu poznal, byla Samova, protože její oči zářily způsobem, jaký bylo možné zahlédnout pouze u jeho sourozence, další oči nezářily, byly černé a temné, zasazené do obličeje staršího než čas. Tvář patřila smrti. Můžete cítit smrtku? Dean se nemohl na Sammyho podívat, když věděl, že Smrt byla v autě s nimi, protože netušill, jak se rozloučit. Místo toho zíral na Smrtku, která stála tiše v jeho zorném poli a přál si vědět, na co čeká.

„Deane!“ vykřikl Sam hlasitěji, své ruce měl obtočené kolem bratrových zápěstí a pokoušel se odstrčit bratrovy od jeho zraněného hrudníku, aby jej mohl vyšetřit pečlivěji. „Musím to vidět. No tak, musíš mi věřit, ano?“

Přestože jeho pohled nezměnil směr, Deanův odpor povolil dostatečně a Sam mohl zatlačit jeho ruce k bokům. Odtáhl krví nasáklou košili co nejdál mohl a tlumený vzlyk se zadrhnul v jeho hrdle, když se mu naskytl první pohled na krveprolití pod ní.

Samův žaludek křečovitě zakolísal a on cítil, jak se jeho čelist zatřásla a slzy se skoulely z jeho bolavých očí. Celá bratrova hruď vyla vybarvená v odstínech červené a černé, jako by je tam prsty namalovalo posednuté dítko. Odhodlaně přitisknul rty k sobě a zaměřil se na nejvýraznější, nejmokřejší skvrnu a přiložil na zranění dlaň. Dean zaúpěl, první opravdový zvuk, který vydal od opuštění chatrče, a Sam nemohl setřást myšlenku, že mu ubližuje stejně jako démon.

„Omlouvám se, tolik se omlouvám.“ Vydechl skrze zaťaté zuby. Mohl cítit krev vybublávající ze zranění a věděl, že vzduch se dostává Deanovi do hrudi. „Ó, bože.“

Sam se naklonil dopředu, aby byl blíž k sedadlu řidiče. „Jak moc daleko?“ zeptal se kněze.

„Nevím.“ Odpověděl Kyle. „Asi pět minut, řekl bych. Zvládne to?“

„N, pokud něco neudělám.“ Prohlásil Sam. „Zatraceně! Měli jsme s sebou vzít lékárničku. Všechno zůstalo v Impale.“

Kyle mohl vycítit naléhavost situace a při pohledu do zpětného zrcátka mu přeběhl po zádech mráz. Nehodě tak jak ji spatřil mohlo být zabráněno, ale citový zmatek, který zahlédl v Samově tváři mu řekl, že krize byla od překonání daleko. Pátral v hlavě po jakékoliv útěše, kterou by mohl nabídnout, ale žádnou nenašel. Najednou dostal nápad. „Můžete použít pleny?“

„Pleny?“ zeptal se Sam nevěřícně. Strach v jeho hlase vyvrcholil do hysterického smíchu. Hysterie se okamžitě rozplynula a něco v jeho mysli cvaklo. „Ano, ano, můžu!“

Sam sám sebe přistihl, jak nahlas vysvětluje, co má v plánu, jako kdyby autoritativní zvuk jeho vlastního hlasu měl všechny, včetně jeho samého, přesvědčit, že ví, co dělá. Prohledával podlahu pod sedadly a pokoušel se hýbat s bratrem co nejméně bylo možné, když vytahoval balík plen.

„Díval jsem se jednou na pořad, kde žena narazila na muže, který byl postřelen při krádeži auta. Jeho zranění zakryla pytlem na odpadky, který našla na ulici. Když přijeli zdravotníci, zjistili, že folie, vytvořila záplatu a vzduch se nemohl dostat do plic. Ta žena mu vlastně zachránila život.“

Sam vyndal jednu z plen a umístil jí tak, že plastiková folie na okraji byla blízko nejrozsáhlejšího zranění.

„Deane.“ Řekl tiše, ale rozhodně. „Deane, musím tohle stlačit. Bude to bolet jako čert.“

Slova nějak pronikla až k uším staršího bratra a přestože se stále zdál být přitahován černýma očima vyčkávající Smrtky, věděl, že Sam od něj potřebuje souhlas, aby se mohl odvážit pokračovat.

Události té noci, sakra, několika posledních měsíců, poskytly Samovi dostatek porozumění tomu, jak moc bolesti držel pod rouškou kouzla pohodářství a sarkasmu. Byl více než neochotný způsobit mu bolesti víc, i pokud to bylo nutné.

S obrovským úsilím Dean zakoulel očima, aby našel Samovy a pomalu přikývnul.

Sam zatlačil a dokonce ani jeho velké ruce nemohly rozmělnit tlak a udělat bolest snesitelnou dost na to, aby utlumily výkřik agónie, který přeběhl přes bratrovy rty. Obě se roztřásly, jak výkřiky zmizely v temnotě, Deanův s trhavě mučivým dechem a Samův se vzlyky viny a soucitu.

Po několik dlouhých nesnesitelných minut čekali, až chvění ustane. Když se tak stalo, Samův dech se znovu zrychlil. Dean si nejdřív myslel, že jeho bratr se směje nervózně hysterickým smíchem, ale když vyhledal lovcův obličej, uviděl v něm nefalšované pobavení.

Sam zachytil Deanův tázavý pohled. „Omlouvám se.“ Vydechl s unaveným úšklebkem. Nechal hlavu přepadnout dopředu v zoufalství a kýval s ní ze strany na stranu v nevěřícnosti. „Já jen … totiž, myslel jsem, že plastiková folie na vnějšku plen by fungovala jako kdysi pytel na odpadky a zaplátovala by zranění. A až teď jsem si všimnul nápisu na balíčku.“ Zasmál se znovu unaveně. „Totiž, tyto pleny jsou vzduchopropustné. Víš co tím myslím?“

Dean se na něj jen prázdně podíval a Sam pokračoval: „To znamená, že na cestě do nemocnice se sice můžeš udusit svou vlastní krví, ale aspoň nedostaneš kopřivku.“

Zlomek vteřiny si Sam myslel, že se zbláznil, ale když na něj oříškové oči zamrkaly, vyzařující zdání jejich cenného třpytu, poznal, že konečně prolomil mlhu, která hrozila odnést jeho bratra pryč.

„Vole.“ Vyprsknul Dean slabě a na Smrtku se už nepodíval. Měla si mě vzít, když měla šanci.

---------- Konec 1.části

------- 2. cast (2/4)

Sam sa predklonil, svierajuc dvoma prstami svoj nos, ked kychol, obe oci zavrete. Bol unaveny, dopekla, bol vycerpany, ale nemohol odpocivat. Busenie v jeho hlave vrastlo na intenzite odkedy prisli do nemocnice. Nebol si isty, ci je to sposobene ranou, ktoru schytal alebo je to len dalsi symptom starosti o brata, ktora ho zozierala.

Raz sa pri nom dokonca zastavila sestricka a spytala sa ho, ci je v poriadku. Ocividne vyzeral dost biedne na to, aby vzbudil pozornost. Povedal jej, ze je fajn a poslal ju prec.

Sam nechal svoju hlavu padnut ako sa predklonil, snaziac sa potlacit vnutornu bolest a sustredit sa na to, co dalej. Kazdu minutu, kazdu sekundu, sa jeho myself vracala k momentu, ked dorazili do nemocnice. Zdalo sa to byt ako vecnost, odkedy prenasal Deana z auta na pohotovost, krv tecuca za nimi.

Dean bol zjavne v hypovolemickom soku, ale Sam tolko ocakaval. Knazove auto malo teraz novu skalu farieb na jeho zadnom sedadle, ciste vdaka deanovym zraneniam.

Samozrejme velka strata krvi nebola koncom jeho problemov. Este tu boli otvorene rany sposobene demonovou neviditelnou rukou. Doktori nebudu vediet ake poskodenie, mohli sposobit az kym Deana neotvoria.

Sam skontroloval hodinky. Dean bol uz na operacke okolo hodiny. Je to dobre alebo zle znamenie?

“Nepojdu o nic rychlejsie.”

Samovi chvilu trvalo kym sa ukludnil a vzhladol do bledomodrych oci knaza. Ten s nim bol od ich prichodu, vzdialil sa iba raz, ked odisiel na toaletu. Doteraz vsak nepovedal jedine slovo. Mozno nejako vycitil, ze Sam nerad hovori o ich rodine s neznamymi, alebo sa len jednoducho snazil byt zdvorily.

“Nemozem si pomoct.” Sam neochotne priznal. “Vzdy tu pre mna bol…” Bola to stopa k chapaniu jeho myslenia, ktora ukazovala, ze veri, ze mozno nedava tolko, ako dostava. Preco nebol schopny zastavit demona s jeho schopnostami? Bolo to tak vela, ziadat pre rodinu, ktora obetovala svoj zivot kvoli boju s temnotou, aby nieco nadprirodzene pracovalo pre zmenu v jej prospech?

Knaz pomaly prikyvol, drziac ruky pred sebou. “A ty si tu pre nho. Som si isty, ze on to vie.” Zhlboka sa nadychol a potom sa otocil smerom k inej casti nemocnice, kyvnuc hlavou na vedlajsie kridlo. “Co tvoj otec? Dali ti lekari nejake spravy?”

Otec. Sam si nebol isty, ci ma to slovo prave teraz rad. John ukazal len velmi maly zaujem o Deana v aute alebo ked boli obaja prijaty v nemocnici a Sam si nebol isty, ci to bolo iba preto, ze otec bol otraseny. “Zranenie nohy nie je velmi vazne, ale vzali ho dole na scan, aby sa uistili, ze jeho diagnoza bola spravna.”

“Znies trochu…” Knaz nevedel ako pokracovat a tak sa presunul z jeho lavicky na lavicku k jeho novemu priatelovi. “Nebud tak drsny na svojho otca, Sam. Vsetko ma na svete dovod ak sa pozeras dostatocne pozorne.”

Bolo to lahke povedat od prichodiaceho, ale tazke pre Sama, aby to akceptoval. John tam nikdy pre nich nebol, dokonca ani vtedy, ked mu Sam zavolal, ze Dean zomiera potom, co bol zelektrizovany.

Sam citil vodu ako sa hrnie do jeho oci a hromadi az zacal mrkat. Otocil sa od knaza snaziac sa potlacit uz volne stekajucu tekutinu dole jeho tvarou. Ked nedokazal ovladnut slzy s jeho emociami, utrel si ich rukavom z bundy a potom sa otocil spat, tvar mierne zcervenana. Dean by ma nazval slabochom…

“Ako vies moje meno?” Sam chytil knaza v takej nepozornosti, ze ten nanho dokazal len civiet. “Moje meno,” Sam zatlacil silnejsie, cakajuc na odpoved. “Odkial ma poznate? A preco dostavam pocit, ze ste neboli na tej dialnici nahodou?”

“Ja.. ja som ta videl narazit do s… stromu,” Kyle za zakoktaval, takmer zabudnuc vlastne meno. “Vedel som, ze potrebujes pomoc.” Zastavil sa. “Tvoj otec musel spomenut ako sa volas v aute.”

“Moj otec ma nikdy neoslovil menom. Ani raz.” V tom si bol Sam isty. Kyle citil sucho v krku ako nanho mlady muz otravene zazeral. Nebolo to tak, ze by mu nechcel povedat pravdu, ale ak by to urobil, mohlo to byt nebezpecne. Jeho vizie neskoncili tak, ako ocakaval a citil, ze udalosti tejto noci este nie su u konca.Nieco sa tu v Missouri dialo a ani on to nedokazal pochopit- aspon zatial.

“Vidim veci, Sam. Hrozne veci, vacsinou a vzdy sa naozaj stanu. Teda, skoro vzdy.” Cakal na reakciu.

Samove oci zracali prekvapenie a klesol spat do sedadla akoby potreboval viac miesta na vyrovnanie sa s pravdou. “Ty si videl tu nehodu?”

Kyle ospravedlnujuco prikyvol. “Dalo by sa to tak povedat.”
“Viem, ze aj ty vidis veci, Sam. Myslim, ze preto som tu. Ty a ja sme prepojeny. Neviem ako alebo preco, ale sme. Viem, co si si vytrpel.”

Knaz sa zacal nekludne vrtiet na jeho sedadle. Toto sa nevyvijalo cestou, aku si planoval. Bolo by lepsie ak by sa mohol distancovat od Winchestrovcov, kym by nevedel viac. Ale ako mal teraz opustit tohto mladeho muza, ktory mal zjavne vo svojej hlave viac, ako iba myslienky tykajuce sa jeho zraneneho otca a brata?

Zo vsetkych moznych casov, kedy sa toto mohlo stat, sa to muselo diat prave teraz, ked Dean lezal pred dverami smrti. Nemohol sa s tym vsetkym vyrovnavat prave teraz. “Vies?”
“Zhorela tvoja mama zatial, co si ty lezal v koliske? Alebo tvoja priatelka kym si si ty lahal spat?”

“Nie” Kyle ticho priznal smutnym hlasom, jeho oci plne zufalstva. “Ale videl som ovela horsie.” Tazko preglgol. “Videl som, co temne sily tohto sveta mozu ozaj urobit s nasim druhom, Sam. Ak nas nemozu posadnut, kontrolovat, tak nakoniec ty a ja skoncime mrtvy, tak ako skoncili iny. Nevyzeralo to pekne.”

Samova hlava sa vzpriamila v neistote. “Iny? Myslis deti a ich mami?”

“Niekedy” Kyle pripustil s malym prikyvnutim hlavy. “Niekedy som videl viac. Bud opatrny Sam. Iba preto, ze sme ini, neznamena, ze nas nemozu a nebudu kontrolovat ak budeme slabi.”

“Kontrolovat nas ako?” Sam zrazu uveril, ze tento knaz ma viac odpovedi, nez ktokolvek iny. Ak by sa len stretli skor…Striasol sa. Lepsie neskor ako nikdy.

Ked sa Dean uzdravi mozno mozu demona znicit navzdy s pomocou tohto prichodiaceho. Ak sa Dean uzdravi. Napriek jeho snahe, znepokojujuca myslienka sa mu vratila spat, podkopavajuc vsetko jeho odhodlanie nemysliet na deanov stav.

“Sam Osbourne?”

Sam nemal rad doktorov, dokonca ani vtedy, ked boli tak pekny ako doktorka, ktora stala pred nim. Dotori znamenali chorobu a choroba mu uz prilis pripominala smrt. Smrt- nieco s cim sa vyrovnava kazdy den, teda aspon s tou jej nadprirodzenou stranou.

“Som doktorka Fletcherova.” Lekarka, stale v chirurgickej zelenej, mu ponukla volnu ruku. “Mam na starosti pripad vasho brata odkedy bol prvykrat prineseny na pohotovost.”

“Ako sa ma?” Sam sa odvazil spytat takmer nepocutelnym hlasom.

“Je mi luto…”

Samovi podskocil zaludok. Polozil si ruku na usta, neschopny hovorit. Nemoze sa to diat opat, nie ako poslednykrat…Nebolo fer, ze Dean dostal vzdy plny uder. Mal som to byt ja. Preco to nie som nikdy ja?

Doktorka ospravedlnujuco sa ustupila, vediac, ze Sam uz mal toho dost, ale nadalej pokracujuc jej bolestive vysvetlovanie. Povedat rodinam, ze ich milovani zomieraju nebolo nikdy lahkou ulohou. “Dr. McKenzie je jeden z nasich najlepsich chirurgov. Urobil vsetko, co mohol, aby zastavil vnutorne krvacanie sposobene nehodou. Nasiel a opravil vacsinu z hlavnych zraneni, ale stale tu je iste krvacanie. Tep srdca vasho brata pocas operacie prudko vzrastol kvoli strate velkeho mnozstva krvi a tiez souk, co nam zabranilo v pokracovani operacie. Nemohli sme viac riskovat a drzat ho dlhsie pod anesteziou. Je jednoducho prilis nestabilny. Stratili by sme ho, ak by sme pokracovali dalej.”

“Hovorite mi, ze moze zomriet?” Povedal Sam pridusenym hlasom a odrazu mal velku potrebu sadnut si, predtym ako ho jeho slabe nohy viac neudrzia. Vedel, ze je to horsie nez len ‘moze’, ale odmietol dovolit jeho peram, aby to vyslovili nahlas.

Doktorka si vsimla jeho nestabilnost a prisunula stolicku, aby si mohol sadnut. “Momentalne je to skor otazkou casu” jemne spresnila. “Dean stale straca krv, hoci pomalsie, ale nie je tu nic, co by sme mohli este urobit. Pokracujeme v transfuzii, ale ak sa krvacanie nezastavi, neprezije to. Je mi luto.”

“Co ak sa zastavi samo?” Sam potriasol hlavou neschopny akceptovat, ze je koniec. Chytil by sa kazdej slamky ci nadeje, az kym mu nic neostane. “Povedzte mi, je to mozne?” vyzval doktorku. Dean bol prilis mlady, prilis plny zivota, aby sa to vsetko mohlo stratit za jednu noc.

“Mozne ano, ale nepravdepodobne. Je neschopny udrzat si svoj krvny tlak, jeho system pada.”

“Neocakavame nijake zazraky, Mr. Osbourne. Musite byt pripraveny akceptovat, ze nebude pre nas dostatocne stabilny, aby sme mohli dokoncit operaciu.”

“Musi tu byt nieco…” Slzy sa zacali vytvarat v samovych ociach, ale tentokrat sa mu ich podarilo potlacit silou vole. Uz predtym mu bolo povedane, ze je to beznadejne, ale nevzdal sa. Ani teraz sa nevzda.

Rozhovor spred niekolkych mesiacov sa mu vratil cez hmlu zufalstva a on uvital toto rozptylenie.

“Urobili sme vsetko, co sme mohli. Mozme ho skusit udrzat v pohodli, ale davam mu par tyzdnov, mozno mesiac.”

“Nie, nie. Tu je- tu musi byt nieco, co mozete urobit, nejaky druh liecby.”

“Nedokazeme robit zazraky. Je mi skutocne luto.”

Zazraky sa deju. Iba preto, ze Roy LeGrande bol podvod neznamena, ze by to s Deanom uz mal vzdat.

“Vie o tom moj otec?”

“Ked som poslednykrat kontrolovala jeho izbu bol tam policajny dostojnik. Sme povinny nahlasit vsetky strelne rany, s cim ste urcite oboznameny.”

Helen sa predklonila, pokusne prezerajuc samovu ranu nah lave cez jeho zakrvavene vlasy, aj ked si na nu nestazoval. Rana bola dost hlboka a potrebovala zosit. Bola by to videla, aj keby nebola doktorka.

“Potrebujes, aby sa ti na to niekto pozrel.” Navrhla, starostlivo sa mracuc na mladsieho z bratov.

Sam sebou trhol. Nechcel rozmaznavanie. Nemal cas trapit sa pre povrchne rany a krvacanie, ktore uz aj tak zastalo. Potreboval povedat otcovi o Deanovi. Takyto typ noviniek by nemal prist od nejakeho doktora, ktory opatrne zvoli slova a pokusi sa mu to ulahcit. John si nezasluzi mat ponuknute pohodlie zatial, co Dean zomiera.

John vyzeral, ze stratil schopnost citit sucit a Sam preto dospel k zaveru, ze si ani ziaden nezasluzi.

“Rad by som to povedal otcovi.” Vyriekol Sam vstavajuc zo stolicky.

Doktorka prikyvla ukazujuc na bocnu izbu.

“Pan Osbourne, vas syn je tu.”

John sedel na pohyblivom voziku trpezlivo cakajuc, jeho pevne obviazana noha bola podopreta kvoli zmierneniu opuchu. Vyzeral vzdialeny, nesustredeny. A ked Sam spravil krok blizsie, takmer nim trhlo. Sam by mohol prisahat, ze na sekundu zazrel nepriatela, zltou sfarbene otcove oci, ktore boli znakom demona.

Zablesk hlboko zasadenej farby tam bol len kratko, mozno len vymysel samovej unavenej a tyranej mysle, ale bolo to dost na vyvolanie podozrenia.

Sam ustupil, jeho oci mihajuce sa od doktorky spat k Johnovi so strachom aj rozhodnostou. Ak ta vec bola tu, bol by ju zabil kvoli Deanovi. Nemal kolt, ani exorcisticke zaklinadla, ale bol by schopny z nej vymlatit dusu holymi rukami, ak by musel.

John pozoroval synove konanie opatrnym, takmer bolestivym pohladom. Jeho mysel bola zahmlena kvoli zraneniu hlavy aj liekom, ktore mu boli podavane. “Sammy?” Pozrel na doktorku, neisty preco sa jeho vlastna krv od neho vzdialila. “Synak, je to prec. Vies to…”

Helen nasadila vyraz tvare, ktory hovoril, ze mala dost od oboch muzov. “Co je prec?”

“Nic.” Johnov hlboky hlas vyplnil miestnost, davajuc jasne najavo za tym sa debata ukoncila.

Sam stale stal na jednom mieste pri vchode, nerozhodnuty ci ma hovorit alebo zautocit.
“Otec, musime si pohovorit. Ide o Deana.” Konecne sa premohol povedat to cez skripajuce zuby. Rozpravanie sa s Johnom bolo vzdy tazke, ale teraz to bolo takmer nemozne.

John preglgol. “Bude v poriadku, Sam.”

“Nie nebude. Co to nevidis?” Napatie bolo prisilne. Sam sa viac nestaral o to, ze presiel miestnostou a postavil sa pred doktorku. Stale predsa mohol hovorit s demonom. “Otec, Dean zomiera! A aj ak by nebol, nie je tu ziadna moznost, ze by si cestne mohol verit tomu, ze bude v poriadku potom, co sa tuto noc stalo!”

Znova si Sam vsimol mihnutie zltej farby v otcovych ociach. Nemoze to by jeho predstavivost dvakrat, vsak?

Sam mrkol a potom si s hanbou uvedomil, ze mozno sa iba jeho oci s nim zahravaju. Svetlo a tiene v tmavej nemocnicnej miestnosti robili dokonca doktorkine oci odrazu slabozlte. No stale nebol presvedceny. Nemal by John teraz priahnut po informaciach o Deanovi?

Namiesto toho nanho zraneny otec len pozeral s zmatenym vyrazom. Jeho oci zaziarili na sekundu niecim, co Sam mohol opisat ako smiech. Smiesne. Ako dopekla moze byt smiesne mysliet si, ze tvoje najstarsie dieta zomiera? Ibaze by John stale nebol pravy John.

Pozeras sa do oci demona. Mal by si teraz odist. Zozen kolt…

Sam ignoroval posmievajuci sa hlas v jeho hlave a pokracoval v pozorovani otca s ustami mierne otvorenymi.

Zozen kolt. Dokonci to…

“A-hem,” Helen uprela svoju pozornost na Johna. “Pan Osbourne, je mi luto, ale vas syn ma pravdu. Urobili sme vsetko, co sme mohli, ale Dean sa z tohto pravdepodobne nedostane.”

Johnov vyraz sa zmenil. Viac prekvapeny, ale stale ziaden sucit. Na moment si Helen myslela, ze sa s nou zacne hadat a povie jej, ze nevie ako robit jej pracu, ale nestalo sa tak. Namiesto toho spustil svoje nohy z vozika s pokusom postavit sa.

Kazdy krok bol ako kracanie cez hlboku bazinu, zatial co vas alligator hryzie do noh. John prudko vydychol a schmatol operadlo vozika, no nepokusil sa opat si sadnut.

Doktorka pozrela na Sama ocakavajuc, ze syn ponukne ruku na pomoc otcovi, ale Sam tak neucinil. Vyzeral ako muz, ktory ozaj nenavidi svojho rodica.

John sa pozrel na Helen. “Rad by som videl svojho chlapca.” Jeho hlas bol neutralny, ani len na minutu sa v jeho ociach neobjavila laska.

“Normalne nepovolujeme navstevy” Helen zavahala. “Ale kedze to moze byt poslednykrat, co ho mozte vidiet a rozlucit sa, tak…”

John prikyvol na znak vdaky a trpezlivo cakal na doktorku, aby sa vydala po chodbe do miestnosti, kde bol Dean. Nepozrel sa na Sama, az kym ich nezacal ticho nasledovat.

“Nie, Sammy. Chcem s nim byt sam.” Bol to prikaz, nie prosba.

Sam pokrutil hlavou, slzy hnevu tvoriace sa v jeho ociach, ked sa otocil od otca. Ak by nebolo Deana, bol by opustil nemocnicu a nastupil by na najblizsi vlak do Kansasu- alebo horsie, bol by vrazil vlastnemu otcovi pred celym personalom nemocnice.

Mozno to bolo, co John potreboval. Sam si pretrel oci, ochotny dovolit vlahe opustit ich a uvedomil si, ze on a jeho brat boli iba pesiakmi v otcovom bojovnom plane proti demonovi. Myslim, ze si mal mat viac deti, otec. Tvojej armade sa minaju vojaci…

Zozen kolt…

Ta myslienka ho prenasledovala.

Pozrel sa na svoje ruky a po prvykrat si uvedomil, ze sa neovladatelnu trasu. Dokonca ak by aj mal kolt, nebol by schopny namierit a vlastne zasiahnut ciel. Dean by sa smial a povedal by, ze vyzera ako nejaky bazant po jeho prvom love. Dean, jedina vec, ktora ho udrziavala pri zmysloch. Jedina vec, ktoru nebude nikdy pripraveny stratit.

Sam sa z hlboka nadychol a rozhodol sa, ze potrebuje kavu-vela kavy. Presiel si rukou cez vlasy a striaslo ho, ked zasiahol zabudnutu ranu na hlave. Krv padla na jeho dlan, ale on to ignoroval vdaka vabivemu automatu v chodbe.

Rozstrasene vhodil nejake drobne a zvolil ‘cierna, bez cukru’. Automat zasical, ked vydal samov horuci napoj. Opatrne vzal pohar, snaziac sa ukludnit jeho stale sa chvejucu ruku dost na to, aby nevylial obsah.

Vtom si na nieco spomenul a rozhladol sa, hladajuc v zmensenom dave jeho priatela. Sam sa zarazil. Pokym si knaz nevysiel von natiahnut nohy alebo pouzit kupelnu, tak odisiel bez toho, aby sa vobec predstavil.

Odlozil kavu a parkrat este obisiel celu miestnost, aby si bol isty, ze ich zachranca nikde nie je. Unavene si sadol vedla jeho chladnuceho napoja a rukami si chytil hlavu. Bez deanovej neustalej pritomnosti sa Sam odrazu citil prazdny. Bol sam. Jeho vlastny otec ho odstrcil. Knaz zmizol. Mama a Jess boli mrtve.

Nikto nechce byt v tvojej blizkosti. Nikto nemoze byt pri tebe a byt v bezpeci. Si vyvrhel. Smola je znakom vsetkych, ktory sa s tebou priatelili. Tvoj otec ta nenavidi…

Sam si udrel pastou do spanku ako slova v jeho hlave zacali byt krutejsie.

Nevidis, ze jedina osoba ,ktora preukazala o teba zaujem je demon? Patris k nemu. Nie si ako obycajni muzi. Nikdy si sa necudoval preco? Si monstrum- monstrum, ktore patri k jeho vlastnemu druhu…

“Nie!” Sam vystekol tak hlasno, ze sa polovica cakajucich pacientov zastavila v ich rozhovoroch a otocila sa civuc na neho. Ked neponukol ziadne vysvetlenie pre vybuch, vacsina sa vratila k ich rozpravaniu, zatial co ostatni pokracovali v civeni akoby trebalo zavolat ochranku.

Sam rozumel ich obavam. Pozerajuc dole na jeho oblecenie, si uvedomil, ze pravdepodobne vyzera ako krvou pokryty tulak. Pridat jeho velmi zvlastne spravanie a definitivne posobil ako pripad pre muzov v bielych plastoch. Usrkol si z napoja a pomaly prehltol dufajuc, ze kofein nakopne jeho neusporiadanu mysel spat do normalu. Nenakopol. Hlas ho stale pokusal, mrskal sebou v jeho podvedomi ako zralok, ktory zacitil pach krvi.

Preco s tym bojujes, Sam? Uvedom si, co si. Prijmi, ze tvoja rodina je mrtva a tvoj otec ta nenavidi. Ten demon si mysli o svojich detoch viac ako tvoj otec. Dokonca aj teraz, vazne si myslis, ze je tam a hovori Deanovi ako velmi ho miluje a respektuje?

Sam vedel, ze jeho myslienky su tmave, dokonca nespravne, ale bolo na nich trocha pravdy. Preco mu ale trvalo tak dlho si to uvedomit?

“Tadialto,” doktorka Helena Fletcherova ukazala na druhe dvere na lavej strane chodby a zastala.
“Dean je v bezvedomi takmer odkedy ho sem priniesli a je nepravdepodobne, ze sa este preberie. To ale neznamena, ze vas nemoze pocut. Je kopec vyskumov dokazujucich, ze pacienti v bezvedomi alebo kome vedia, ked sa k nim hovori. Tak nech sa vase posledne slova rataju.” Nadvihla obocie. “ Mam pocit, ze vasa rodina zvycajne zaostava v preukazani sympatie.

“Ako dlho?” spytal sa John a po prvykrat sa mu hlas triasol emociami.

Helen si vsimla, ze sa jej nedokazal pozriet do oci, ked sa to spytal. Nemohol sa jej pozriet do tvare a celit faktom. “Najviac, par hodin.”

John prikyvol a otvoril dvere. Nepozrel sa spat na doktorku a ona ho nenasledovala do vnutra.

Na istu dobu ostal John ticho, pozorujuc deanov modry nemocnicny odev nadvihujuc sa a padat zalostne pomaly s trhanym, tazkym dychanim. Poslusny maly vojak bol raneny. Uz nemohol viac nasledovat jeho prikazy a ochranovat svojho brata ako dobry serzant. Uz viac nemohol byt Samovym neustale dozerajucim ochrancom. A uz sa viac nemohol obetovat, aby zachranil inych. Konecne dal vsetko, co mohol.

John sa skrabal na brade a rozmyslal ako mohol dopustit, aby veci dosli az tak daleko. Na jeho vyprave za pomstou nechal mnohe veci nevypovedane, dvere k jeho pocitom nechal zavrete a teraz bolo pravdepodobne uz prilis neskoro, aby ich otvoril.

Potlacil slzy, pretoze potreboval ostat silny. Potreboval dokazat Deanovi Winchestrovi, ze nikdy sa netreba vzdavat. Dean moze zit, ak bude chciet.

“Dean, ak ma pocujes chcem, aby si vedel, ze toto je moja chyba. Jedina moja chyba, nie tvojho brata. Neocakavam, ze tomu pochopis, ale demon zavrazdil vasu mamu kvoli mne. Netusil som to, musis mi verit, ale teraz uz viem, ze vas nesmiem tahat do tohto boja. Urobil som uz tebe aj Samovi dost.”

John vytiahol malu plasticku tasku z jeho vrecka a prehladaval jej obsah, az kym nenasiel, co hladal. Vzal to do ruky a zvysok obsahu tasky nechal lezat nedotknuty na deanovom nocnom stoliku.

Dean bol dobry syn, syn, na ktoreho moze byt pysny, ale nikdy skutocne nezil; lov bolo vsetko, co mal povolene poznat. Pripravil som ho o domov, lasku, rodinu… Boze, zasluzil si ovela viac.

“Musis zit, Dean. Musis sa odtialto dostat. Zobrat Sammyho, ochranit ho…”
John zacal plakat a po prvykrat pred svojimi synmi nic neskryval.

John otvoril dlan a pozrel na vec v jeho ruke. Velmi davno ju dal Deanovi ako amulet sluziaci na ochranu. John opatrne stocil retiazku a amulet do gule a potom sa naklonil, otvoril deanovu dlan a vlozil do nej amulet.

“Nepovedal som ti, aby si si to nikdy nedaval dole?” Usmial sa John cez uslzene oci.

John chcel svojmu synovi povedat, ako velmi ho miluje, ako velmi miluje oboch jeho chlapcov, ze vzdy robil to, co veril, ze je v ich najlepsom zaujme, no nebolo spravne mysliet na taketo finalne slova. Bude tu dalsi den, dalsia moznost. Dnes John musi byt silou rodiny, opat raz vodcom bez emocii.
“Zi Dean, to je rozkaz.” Prikazal potichu.



Dean bol znudeny. Za poslednych par hodin jeho mysel nerobila nic ine, len lietala od jednej spomienky k druhej a on uz mal toho dost. Mal by byt von, nakopavat nejakeho demona do zadku, alebo aspon balit nejaku kocku.
Jeho mysel bola ponorena do hmly, z ktorej nedokazal uniknut alebo sa prebudit. Spomienky k nemu prichadzali z poslednej doby aj jeho detstva.

Potom, zacul hlas jeho otca, slaby, smutny a cudzi- nie hlas muza, ktoreho Dean nasledoval bez otazok. Pocul otcove vyznanie slabo a z dialky, akoby plaval hlboko pod vodou. Zvuk johnovho hlasu bol potlacovany, neurcity, ale stale rozpoznatelny.

“Nepovedal som ti, aby si si to nikdy nedaval dole?”

V okamihu, 27 rocny Dean nasiel svoj vnutorny svet prevrateny zhora nadol v kaleidoskopickom efekte, sceny z pritomnosti sa rychlo premenili na spomienku z minulosti.

“Oh, ty zartujes.” Povedal Dean, jeho ruky a hlava trasuce sa v geste, ktore mohlo znamenat iba ‘nuh-uh, v ziadnom pripade’. “Nahrdelnik? Soferovali sme celu tu cestu sem do Steambathu, USA, domovu Wile E. Alligatora a obrovskych pterodactylich moskytov pre kusok sperku?”

Normalne Dean nekladol otcovi otazky. Slepa dovera a poslusnost boli lepidlom, ktore robilo tento vztah pevnym. Ale dusne popoludnie malo svoju cestu ako oslobodit myslienky a zabrany.

John pozrel na stareho muza, (knaza, samana, carodejnika, Dean si nepametal, ktore z toho v skutocnosti muz je) majitela privesku a ako hovoril udrziaval neustaly ocny kontakt.

“Ritual bol dokonceny?” spytal sa John.

“Ano.” Odvetil muz. “On je prvorodeny, vsak?”

“Ano.” Odpovedal John. “ Si si isty, ze toto je doveryhodne?”

“Toto, John Winchester, je starsie ako krestansky Boh.” Uistil muz.

“Oh, stary sperk,” Dean zavrcal, “to vsetko meni.” Naklonil sa dopredu za amuletom s uskrnom na tvari. “Ked uz nic ine, aspon ho mozem vymenit za peniaze.” Jeho prsty sa dotkli nahrdelniku a naboj presiel jeho telom. “Ow!” vyhrkol a rychlo sa odtiahol.

Muz sa zasmial. “Ah, pozna ta to, prvorodeny. Naozaj ho mas dostat ty.”

“Bez urazky, chlape, ale ja nenosim sperky.”

“Dean,” povedal jeho otec prisne.

“Ano, pane?”

“Sklapni.” Dean posluchol.

John zobral nahrdelnik a nechal privesok ovinut okolo kozenej snurky. Potom zobral nahrdelnik do oboch ruk a prehodil ho cez synovu hlavu.

“Dean, dostal som sa do mnohych problemov, aby som toto mohol pre teba najst . Je to extremne mocne a to je vsetko, co potrebujes vediet. Ak si mi niekedy v niecom veril, tak chcem, aby si mi teraz veril v tomto. Budes to nosit a nikdy si to nedas dole.”

Dean nadvihol jedno obocie od prekvapenia. “Ale ono to svrbi. A to to mam nosit aj ked som v sprche? Dokonca aj pocas… no, ked stretnem nejaku kocku?”

“Comu na slove NIKDY nerozumies?” spytal sa John, jeho oci nahnevane netrpezlivostou.

“No, dobre. Ale ak ma ostatni chalani zmlatia, lebo nosim babske sperky, budes mi dlzny ovela viac ako len extra susienku.”

Jeho snaha rozveselit atmosferu vsak zlyhala.

“Nikdy, Dean.”

Dean ovinul ruku okolo privesku, dovolujuc studenemu kovu ponorit sa do jeho dlane a pockal na otca, kym sa otoci predtym ako mu usmev zmizol z tvare. Nevedel, co sa prave stalo, ale mal pocit, ze to bolo nieco dolezite. A to ho pekelne desilo.



----------- Koniec 2.casti.

------- 3. cast (3/4)

John opustil Deanův pokoj teprve ve chvíli, když se příval slz zmírnil natolik, aby nezůstal žádný důkaz, že vůbec kdy existoval. Věděl, že na něj Sam bude naštvaný, ale to mu bylo jedno. Ukázat porážku nyní znamenalo podlehnout a on věděl, že bitva s démonem měla ke konci daleko.

Podle očekávání se Sam nacházel nedaleko koridoru, když vystoupil z pokoje a podle nevrlého pohledu v jeho tváři a červených tváří nebyl mladý muž v dobrém rozpoložení. John svého syna takto viděl již mnohokrát. Sam byl klidné dítě, které obvykle na nikoho nezvyšovalo hlas, někde v mysli si však vytvořil pro Johna výjimku a zvyšoval na něj hlas častěji než se sám napomínal, aby tak nečinil. Otec věděl, že si synovo pohrdání zaslouží, ale to neznamenalo, že se mu podvolí. Nikdy by si to neodpustil. Byl pánem rodiny Winchesterů, i když neměli dům, kde by pravidla platila.

„Ulehčilo se ti? Jít tam a vidět Deana takhle.“ Sam nečekal, až se jeho kulhající otec přiblíží. Chtěl vidět svého bratra, chtěl, aby rodina Winchesterů byla spolu. Naposledy. Ale takovému přání se bránil.„Jsi spokojený s tím, co jsi způsobil této rodině?“

John vzhlédl. Hledal v Samových očích klidného syna, o kterém věděl, že se za nimi nachází. Dnešní noc spatřil někoho jiného. Někoho, koho nepoznával. Byly to roky vojenského tréninku a boje, co to způsobily? Způsobil to on?

„Same.“ polkl a pokoušel se najít správná slova. Byl by více než rád, kdyby nabídl vysvětlení, které by všechno ulehčilo, ale taková slova neexistovala.

„Co bylo tak důležité, že jsem musel počkat venku? Pořád myslíš na démona a na lov, že? Dokonce i když Dean umírá, nemůžeš to nechat být.“ Sam se otočil a vyhodil zbytky kávy do koše tak prudce, že se tekutina rozstříkla po stěně.

John se podíval na podlahu, zanořil jednu ruku do kapsy pláště a druhou se podpíral.

„Někdo musí myslet jasně i přes tohle všechno. Jednoho dne to pochopíš.“

„Pochopím? Řekni mi, čemu nerozumím, tati?“ Sam se přetočil zpět a potřásl hlavou.

Dožadoval se přesnějšího vysvětlení. Když žádné nepřišlo, udeřila ho náhlá skutečnost. „Znovu odcházíš, že? Ani nepočkáš na … .“ Další slova selhala. Bylo nemyslitelné uvěřit, že muž, kterého Dean respektoval, téměř uctíval, by ho nyní jen tak opustil a přesto to byla pravda.

„Musím, Same.“

John se začal vzdalovat, Samův bezútěšný pohled ignoroval. „je tady něco, co musím udělat, abych si byl jistý, že ty a Dean jste v bezpečí … .“ Poslední věta byla vše, co mohl dát a doufal, že Sam alespoň zaslechl – a Dean. Jeho nejstarší syn bude žít. John tomu musel věřit. Sam si možná myslel, že Deana opouští a nechává ho zemřít, ale John věřil, že jeho nejstarší syn přežije. Odchází, aby Dean mohl žít. Dokulhal do nemocniční recepce a zmizel.

Sam ho chtěl následovat a přitáhnout zpět násilím, pokud by musel. Chtěl, aby lhostejný otec seděl vedle synovy postele do doby, do doby.

Sam se zhroutil do sedadla, ve kterém seděl předtím a začalo mu být špatně. Jako by nějaká neviditelná síla odvívala kyslík u jeho plic a jeho mozek už nemohl normálně fungovat. Cítil se jako z rosolu.

„Nic pro co žít … .“

Potom to přišlo. Nečekaně a krutě jako vždy. Ostré ocelové žihadlo si razilo cestu z centra jeho hlavy ven, dostavil se pocit, jako by byl jeho mozek tlačen proti lebeční kosti.

Bolest se zvětšovala a jeho uši začaly zvonit zvláštní ozvěnou a on byl přinucen umístit své ruce na ně, aby nepříjemný pocit zastavil.

Zvuk se ztišil a byl náhle nahrazen pásem barev, tak oslnivých, že Sam musel zavřít oči ze strachu, že oslepne. Když se barvy začaly rozptylovat, vytvářely se za nimi obrazy. Záblesky. Neúplné, ale on věděl, že byl předurčen je vidět. Předurčen spatřit je, ať už chtěl nebo ne. Jako reklamy uprostřed dobrého filmu.

Bolest přišla znovu, tak intenzivní, že se Sam klátil v sedadle dopředu a dozadu, svírajíc si hlavu v marném úsilí, které jí mělo odehnat pryč. Pulzování odmítalo ustoupit a objevila se vize.

Záblesk světla a Sam zjistil, že shlíží na hřbitov. Další záblesk a pole vidění se změnilo. Ocitl se blíže náhrobkům. I přesto, že se nacházel ve svém vlastním „snu“, mohl cítit mrazivý pocit při dotýkání se žulových náhrobků.

Nekontrolovatelně se roztřásl, navzdory skutečnosti, že jeho tělo bylo pokryto potem. Přivřel oči tak těsně k sobě, že si myslel, že mu explodují v očních důlcích, ale pořád byl schopen podívat se na jména umně vytesaná do dvou nových kamenů vedle Jessicy a Mary. Sam si nemohl pomoci a při přečtení Deanova jména se začal dusit. Vědět, že jeho bratr umírá, byla jedna věc, ale vzdát se veškeré naděje a smířit se s tím, byla věc jiná. Viděl mnoho ošklivých budoucností, ale předpověď Deanovy smrti způsobila, že se Sam cítil jako zrádce všeho, za co jeho bratr bojoval.Všeho, v co doufal a obětoval, aby udržel rodinu pohromadě. Bylo to, jako by tím Sam potvrzoval, že Deanovy sny byly marné, a že se nikdy nenaplní. A ačkoli nemohl předtuchy kontrolovat, cítil se jako by bratra zabil sám.

Odvrátil se. Pokoušel se dostat pryč od toho, co vlastně ani nebylo skutečně před ním, ale když tak učinil, ocitl se v temnotě. Kdy? Musel to vědět. Naklonil své tělo vpřed a zaměřil své oči na vytesanou žulu. Datum bylo dnešní. Vzduch kolem něj zmizel, nevyhnutelný osud z něj vysál každičkou špetku naděje a zanechal ho prázdnějšího, než kdy předtím byl. Ani když odešla Jess, necítil takovou prázdnotu.

Na náhrobku nebyl vytesán žádný epitaf od jejich otce. Žádná poslední vzpomínající slova od muže, který Deana před sedmadvaceti lety přivedl na svět.

„Zřejmě bylo vyrytí slov navíc moc drahé.“ pomyslel si Sam s knedlíkem v krku.

Pochyboval, že by John dříve či později takovou službu vůbec vyhledal. Nějaký tížící závazek s démonem si bezpochyby žádal plnou pozornost. Sam se poškrábal na nose, oči měl stále zavřené.

Zoufale se snažil vymazat obrázky ze své mysli. Obraz byl neúplný a zjevně nedokončený. Náhle se před ním zcenil vedlejší náhrobek.

Milující otec … .

Samovi bylo na zvracení. Milující otec? Byl vůbec někdy milujícím otcem? Přesto nechtěl spatřit datum vyryté tak umělecky do Johnova náhrobku. Bylo příliš blízko. Cítil ho každou nitkou svého bytí. Někdy byla znalost budoucnosti víc nevítaná, než lhostejnost.

Dva týdny … .

Datum se uložilo do jeho paměti. Samova bolest hlavy začala ustupovat. Posadil se zpět, jeho tělo ochablo. Měl dva týdny, aby změnil sled událostí. Dva týdny, aby zachránil svého otce.

Pro Deana už nezbývala žádná naděje, vize to potvrdila, ale Johnovi zbývalo čtrnáct dní života na zemi. Během nich ho mohl Sam zadržet a zabránit mu pronásledovat démona.

Kolt! Pokud budu mít Kolt, pokud zabiju démona … .

Sam vyskočil ze sedačky jako světový sprinter, a přestože pořád cítil potřebu uchopit se za hlavu, přeběhl přes recepci a kráčel k dvoukřídlým dvěřím.

„Sam Osborne?“ Byla to otázka.

Sam zvolnil krok a sundal ruku ze spánku. Volala na něj zdravotní sestra stojící za hlavním pultem. Určitě ho chtěla vyplísnit za to, že utíká z nemocnice, stejným způsobem, jakým je káral otec, když si s Deanem hráli na kovboje a indiány běhali kolem domu.

„Omlouvám se, potřebuji rychle na vzduch.“ řekl dříve, než mohla sestřička promluvit. Doufal, že tak unikne z jejích spárů rychleji. Tím spíš, pokud jsou to špatné zprávy. Není to kvůli Deanovi?

Obočí sestřičky se nechápavě nakrčilo. Zvedla malou bílou obálku se spěšně naškrábanými písmeny. „Nechal to tady pro vás jeden pán. Řekl, že si to určitě máte vyzvednou předtím, než opustíte nemocnici.“

Samovi oči se lehce rozšířily. Jediná osob, která mu mohla dopis zanechat, byl kněz. Ale co mohlo být tak neodkladné, že tady nemohl zůstat a říct mu to osobně? Převzal obálku a přikývnul, vděčný, že se aspoň nedozvěděl novinky, kterých se obával.

Zapomeň na dopis. Vezmi Kolt … .

Vnitřní hlas se vrátil, dožadoval se zaměření všech myšlenek pouze na zbraň. Zaváhal. Nebyl si jistý, jestli má pokračovat ke dveřím nebo se opět posadit a přečíst si dopis. Nakonec se rozhodl pro kompromis a četl si dopis, zatímco mířil ven.

Při otevírání automatických dveří strhl vrchní část obálky. Najednou se cítil nervózní. Zastavil. Rozhlédl se kolem. Cítil se, jako by ho někdo sledoval, ale musela to být bláznivá myšlenka, že? Vyndal dopis a rozložil ho. Opřel se o betonový stupínek, zatímco četl zprávu.

Same,

přál bych si, abychom si mohli navzájem lépe porozumět, ale nyní na to není ani správné místo, ani čas. Vše, co mohu říct je, že věřím, že naše cesty se opět protnou.
Před mým odchodem jsem se potřeboval ujistit, že si toto varování vezmeš k srdci. Nevěř ničemu, co vidíš nebo slyšíš. Mezi námi se rozrůstá temnota a tací jako ty a já jsou ve velkém nebezpečí. Před dvěma týdny jsem začal mít noční můry – vize, nazývej je jak chceš – on černém autu a jeho pasažérech. Auto bylo sraženo nákladním vozem a to bylo všechno, co jsem mohl vidět, Dnes v noci jsem přijel na tohle místo, abych se pokusil zachránit tvojí rodinu, ale jak už oba víme, žádný nákladní vůz nikdy neexistoval. Věřím, že díky našim jedinečným schopnostem jsem byl schopen spatřit to samé, co ty, přestože představa nebyla skutečná. V podstatě jsem celou vizi viděl skrze tvoje oči – a uvedlo mě to v omyl. Bojím se, že to bylo úmyslné.
Dávej na sebe pozor, Same, na ty, kteří mohou lidmi manipulovat – dokonce i námi.

Kněz


PS: Až opustíš nemocnici, možná budeš potřebovat tuto adresu. Myslím, že tam najdeš vše, co hledáš. Vše, co jsem byl schopen spatřit je 130 2nd street, Neenah, Wisconsin. Vždy vidím budovu, vypadá jako nemocnice. Jdi tam a uvidíš, jaké odpovědi dostaneš.

Sam si četl vzkaz znovu a znovu a napsaná slova si pro sebe mumlal. Konečně začal rozumět tomu, co se dělo. Když ho poznání udeřilo, nechal dopis vypadnout ze svých prstů a spadnout do žlábku. Mohl být opravdu tak naivní?

Žena, která ho míjela, zvedla zmačkaný papír a podala mu ho. Usmála se. „Něco jsi upustil, synku.“ Samovi připomínala laskavou babičku.

„Díky.“ řekl Winchester a rychle nacpal dopis do kapsy. Mohl mít nějaké využití později, ale právě teď si nebyl jistý, zda-li je reálné. Části noci chyběly a on teď nevěděl, čemu věřit.

Dávej pozor, Same … … dokonce i námi.

Sam opět zaslechl ta slova, přestože je neslyšel vyslovit kněze nahlas. Nákladní vůz narážející do Impaly byla iluzí. Žluté zabarvení Johnových očí, byla to iluze také?

Znovu ucítil bolest vracející se do jeho hlavy a přál si vědět, jestli ten pocit mohl být způsoben posednutím. Přečetl dost knih a článků, aby věděl, že by měl cítit víc než bolest, ale přesto ho taková myšlenka neopouštěla. Něco ho ovládalo, něco manipulovalo téměř se vším, co viděl a udělal.

Vezmi Kolt … .

Sam se otočil místo toho, aby mávl na taxi a vrátil se k vraku Chevroletu a mířil zpět do nemocnice St. Mary´s. Nevěděl jestli tam bude v bezpečí, ale nehorší možné místo po něj momentálně bylo to, kde se nacházel Kolt a poslední kulka.

„Pane Osborne.“ Zavolala na něj znovu sestřička, když se vrátil na recepci. Tentokrát mu její zelené oči a zarmoucený výraz sdělily, že to budou špatné zprávy. Pouhé zavolání jeho jména mu předalo její vzkaz. „Doktorka Fletcherová by vás ráda viděla.“ Navedla ho směrem k chirurgickému oddělení, které John dříve opustil.

„Díky.“ Bylo vše, co Sam mohl říct.

Zvolnil tempo. Nijak netoužil dojít do Deanova pokoje brzy, pokud vůbec. Pokud by tam nešel, pokud by nemluvil s doktorkou, pak by to nebylo skutečné, že? Cítil, jak se jeho ruce začaly třást a on věděl, že už nesnese o moc víc. Když se přiblížil ke dveřím Deanova pokoje, všechny myšlenky na knězův dopis zmizely. Nahradila je jedovatá hrozba, která trhala každý kousek jeho srdce. Lehce zaklepal a Helen čekající uvnitř ho pozvala dál.

Když Sam vstoupil, doktorka se vzdálila od Deanova lůžka, aby se s ním setkala v centru místnosti. Její obličej byl bez výrazu a mladý Winchester si pomyslel, že ho má zřejmě nacvičený.

„Same, je váš otec poblíž?“

Zakroutil hlavou a nechal svůj pohled padnout na Deana. Jeho bratr stále ležel na posteli, nehybný jako předtím, ale nyní na jeho hrudníku nebyl patrný ani mělký náznak dýchání, který by dával naději. Monitory byly vypnuté, černý závoj obrazovek nenechával žádný prostor pro představivost.

„Otec tady není …“

Helen přikývla a natáhla ruku, kterou pak přiložila na Samovo předloktí na znamení podpory.

„Tolik mě to mrzí, Same, ale Dean zemřel před pár minutami. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, ale zkrátka to nebylo dost.“

Sam ustoupil, pohazoval hlavou, jako by se dozvěděl něco šokujícího, až na to, že tentokrát nepocházel šok z jeho vize.“Ne! To není skutečné!“ Cítil, jak zády narazil do pootevřených dveří a zastavil se. Byla v tom namočená doktorka?

„Kdo jste? Kdo jste doopravdy?“ vykřikl a tušil, že ví, proti komu stojí.

Helenino obočí se nakrabatilo a podívala se na něj, jako by byl blázen. Netušila, že slova, která mu řekla, byla jiná, než slyšel on. Vykročila dopředu, mějící na paměti stres a zranění hlavy, které mohly být na mladého muže příliš, ale brzy změnila názor. Hustá černá mlha začala vylézat z ventilační mřížky. Hmota se před doktorkou zastavila, pak se pohla, jako by měla účel, cíl, myšlenku.

„Jděte od toho!“ zaječel Sam na doktorku, ale ona nemohla. Byla hypnotizována svíjejícím se oblakem, který si pro ni přišel, vábil ji.

Démon neztrácel čas, doktorka byla vystašená, zranitelná, vhodná k posednutí, jeho útok byl rychlý a jednoduchý. Během milisekundy vstoupil do jejích úst a nosu a přivlastnil se každou svobodnou myšlenku. Helen nedobrovolně mrkla a její oči získaly odstín havraní černé, který se zalesknul pod fosforeskujícími světly.

Sam se nehýbal. Ztěžka polknul, neschopen odvrátit pohled od věci stojící před ním, věci, která s ním po několik posledních minut manipulovala.

„Proč? Proč jsi mě donutila vidět ty hrůzy? Proč jsi mě prostě neposedla a neovládla?

Doktorka se posměšně zasmála. Samovi připomínala Meg, když byla posedlá. „Nemáš ani ponětí o svých vlastních darech, že? Prostě řekněme, že posednutí není řešením … Máme jiné způsoby poškození našich roztomilých hraček.“

„Nemůžeš mě posednout, ale můžeš mnou manipulovat?“ Sam si olízl rty. Musel porozumět tomu, jak ho je schopen démon kontrolovat a musel najít způsob, jak s ním bojovat. Černé oči znamenaly, že to není „vrchní“ démon a to mu dávalo aspoň nějakou šanci.

„Jak?“ zeptal se, „Jak mě můžeš ovlivňovat?“

Démon uvnitř Helen zvažoval otázku. Měl by své odpovědi vydat lacině nebo těžit z lovcova nevědomí? Ať už se rozhodne jakkoliv, v očích jeho pána by to mohlo být příliš mnoho. „Jako dítě jsi byl mým otcem poznamenán a mistrovo označení má trvalé účinky, dokonce i teď.“ Připustil strojeně.

Sam zmateně zatřepal hlavou. Démon očividně hovořil o ohni, který vypukl v jejich domě, když mu bylo šest měsíců. Jaký druh označení mu mohl zanechat? Ze setkání si neodnesl žádné fyzické jizvy, což znamenalo, že v tom muselo být něco nadpřirozenějšího – něco zlého, něco, co nemohl smýt nebo odříznout.

„Proč mě ovládáš? Je zřejmé, že můžeš zabít kohokoliv. Proč tahle šaráda?“ V jeho hlase byl patrný vztek. Vztek, že neprokoukl lež a podlehl jí až příliš snadno. Byl Winchester, měl něco takového tušit.

Helen pohlédla na Deana nehybně ležícího na lůžku. Byl návnadou a Sam byl kořistí. „Byly věci, které můj otec chtěl … přece sis opravdu nemyslel, že by vám dovolil uniknout z té chatrče tak snadno, že ne?“

Sam cítil, jak se mu znovu začíná točit hlava. Tento démon s nimi byl po celou dobu. Sledoval a vyčkával, až jeho otec dokončí svou špinavou práci. „Náklaďák, nehoda, nic z toho nebylo reálné … . Jen jsem narazil do stromu … .

Helen se uchechtla. Byl to zahořklý úšklebek bytosti, která zná všechny odpovědi, drží všechny karty ve hře. „Mrtvý nám nejsi k užitku. Pokud bys v autě nebyl, nehoda by vlastně řešeím být mohla. Tvůj otec a Dean jsou nám trnem v oku až příliš dlouhou dobu.“

Sam začínal všemu rozumět. „Ale vy jste si nemohli dovolit zabít mě, tak jste vytvořili iluzi. Mysleli jste si, že budu naštvaný kvůli předpokládané smrti táty a Deana, že vyndám Kolt z kufru a budu ho chtít použít proti vám. Byl by pryč z dosahu Ďáblovy pasti a já to téměř udělal.“

„Kdyby se tam jen neobjevil ten zatracený kněz,“ vyštěkla Helen vztekle, „Ale na tom už nezáleží ….“

Sam se nadechl a přemýšlel. Neměl tušení, proč by ho démon mohl potřebovat, ale jedním si byl jistý – Nikdy mu nepomůže dostat se ke Koltu.

„Nepřinesu ti pistoli. Zůstane v autě.“

„Nejsem zde kvůli Koltu, Samueli … Jsem zde kvůli tobě.“

Helen se přiblížila ke své oběti a přejela jí rukou svůdně po hrudníku. „Kolt by mohl představovat bonus,“ přiznala, „Ale ne skutečný cíl.“

Mladý lovec cítil, jak se jeho srdce zastavuje. Věděl o pronásledování jeho a dětí jako on žlutookým démonem. Neznat příčinu toho všeho bylo frustrující, ne děsivé.

„Co je na mně tak výjimečného?“ Musím získat čas.

Doktorčiny propastné oči se zúžily, jako kdyby nějak vycítily, že zkouší nějaké druh úhybného manévru. Ušklíbla se.

„Hezký pokus, Same, ale myslím, že jsem ti řekla mnohem víc, než potřebuješ vědět. Na to se soustřeď. Věci, které jsem ti dnes ukázala, nemusejí být skutečné, ale mám dostatek síly, abych je proměnila v realitu tak snadno jako tohle.“

Luskla prsty a přiblížila se k Deanovu lůžku. „Dalším lusknutím můžu rozdrtit to, co zbylo z jeho hrudníku.

Samovi přeskočil hlas, když zbystřil zvětšující se hrozbu. Dean by pro něj udělal cokoliv a on by udělal to samé pro Deana. Pokud by záchrana bratrova života znamenala podvolení se ďáblovi, pak by tak učinil. Krucinál, byl si jistý, že na světě není vůbec nic, co by neudělal, když se jednalo o Deana. Jeho bratr nebyl jediný, kdo by se rozdal, až by nic nezůstalo.

„Co chceš?“ zeptal se podvoleně.

„Pojď se mnou., přijmi svůj osud po boku mého otce a jeho legií nebo …“ Nechala svou ruku škádlivě spočinout na Deanově hrudi, „Nebo se náhrobek, který jsi viděl ve vizi, stane skutečností. Nemělo by být příliš těžké dokončit, co můj otec započal.“

Domluvila a vyčkávala. Část démona uvnitř ní doufala, že Sam řekne ne. Pokud by odmítl, se sladkým potěšením by Deana Winchestera zbavila života – a hodně krvavě.

Sam se zachvěl. Podvolit se by byla jednodušší volba. Volba, kterou by žádný Winchester nikdy nepřijal. Jeho otec by ji nepřijal, Dean by ji nepřijal. Jak mohl Sam jen uvažovat o možnosti zradit je? Navíc jeho bratra by zabila tak jako tak. Klam byl všudypřítomný, když přišlo na bratříčkování se s démony.

Cítil, jak se jeho svaly napjaly v očekávání toho, co mělo přijít. Každý nerv v těle připraven na bitvu.

„Dean by raději zemřel, než by mě nechal jít s tebou dobrovolně.“

Hovořil rychle. Bránil se možnosti, že by mohla zaútočit jako první. Udělal výpad.

Helen pohyb zahlédla, v obranném gestu zvedla ruku a vyslala výboj démonické energie napříč místností, aby odhodila útočníka. Sam byl přiražen ke stěně, ale jen lehce a dvojice se odporoučela na podlahu v mlátící se motanici končetin. Doktorka se zotavila rychleji. Vyskočila na nohy, černé oči se zaměřily na mladého Winchestera, když ho uchopila za krk.

Sam zasýpal, jak se mu její dlouhé psty zaryly do hrdla. Přitlačila ho ke stěně.

„Vzdor bude potrestán, Same. Nyní musí tvůj bratr umírat pomalu … zatímco se budeš dívat.“

Helen uvolnila ruku ze zajatcova krku, ale Samovo tělo zůstalo přiraženo ke stěně. Byl paralyzován. Posednutá lékařka si mohla s jeho bratrem dělat, cokoliv si jen zamanula. Chtěl vykřiknout, zaječet varování, ale Dean by ho neslyšel. Sam to stejně zkusil, jenže zjistil, že věc, která jej držela u stěny, mu nedovolí dokonce ani mluvit.

Démonce se líbilo, co viděla v lovcových očích. Zachytila záblesk vzdoru, ale nebyl zdaleka dostačující, aby ji uspokojil, po nedávné ztrátě její nevlastní sestry a bratra. Nechala by Sama trpět smrtí jeho sourozence. Bylo by to spravedlivé vzhledem k tomu, co Winchesterové udělali její démonské rodině.

Pozvolna kráčela k Deanovi, jako kdyby měla strávit hodiny sledováním Samova zhrozeného výrazu, když stáhla pokrývku, aby odhalila trubičku vyčnívající z bratrova županu.

„Víš, co to je, Same? Víš, co se stane, pokud to vytáhnu?“ Odmlčela se a široký úšklebek se jí mihnul ve tváři. „Ano,“ přitakala, „Vidím, že víš …“ s nepěkným zakloktáním vyjmula hadičku z místa, kam byla zasunuta, a rudá skvrna krve začala okamžitě prosakovat skrze ošacení, které ji zakrývalo. „Nyní budeme čekat. Jsem si jistá, že si to budeš užívat …“

„Ne, Deane!“ vykřikl mladík a svým vztekem se zakousl do démonova držení. Měl sílu, skrytou sílu, jen kdyby věděl, jak ji použít a ovládnout.

Helenina hlava se naklonila ke straně. Věděla, že vězeň se pokusil vymanit z jejích pout.

„Och … síly se stávají silnějšími, že, nadaný chlapče.“

Opustila Deanův bok a předstoupila zpět před svého zajatce. Bylo zajímavé se dívat, s čím se na ní chystá vyrukovat.

Sam jí ignoroval. Poslouchal pouze mělké bublající zvuky vycházející z Deanova hrudníku pokaždé, když se těžce zraněný muž namáhavě nadechl, a došlo mu, že krev se zachytává v hrudní stěně a stlačuje plíce. Byla to pomalá a bolestivá smrt. Na ničem jiném nezáleželo, pouze na Deanovi. Sam zavřel oči a pokusil se usměrnit vztek, který cíti, do čiré, adrenalinem naplněné, energie. Disponoval dary, mohl silou mysli hýbat věcmi, ale doteď nebyl schopen učinit tak vůlí. Pohnutí skříní byla obyčejná náhoda představující jeho největší výkon.

Démonka pobaveně sledovala jeho úsilí. „Myslíš si, že můžeš mých pout zbavit tak snadno?“

Sam otevřel své nenávistí naplněné oči. „Ne,“ vyštěkl, pak se zakřenil jedním z Deanových úšklebků, který říkal „jdi někam“, „A nikdy to nebyl můj záměr …“

Helen se zamračila, ale nedostala šanci vyptávat se podrobněji. Bez varování byly její nohy podraženy a tělem narazila do vzdálené stěny pokoje. Byl to trik, který často uplatňovala na pouhých smrtelnících, ale toto bylo poprvé, co se ona ocitla na jejich místě. V překvapení přerušila lovcova pouta a on se s těžkým zaduněním sesul ze zdi.

Zavřískala nekontrolovatelným hněvem, když zjistila, že zcela podcenila Samovy schopnosti. Jevil se o tolik mocnější, než byl její druh schopen uvěřit. Otřásla se, přetřela si rukou spodní ret, když ucítila příchuť železa, a všimla si, že se na ní objevily stopy krve.

„Hezký pokus.“ Uznala.

Sam stál rozkročmo, podíval se na Deanovy přístroje a pak na démonku. Proč nikdo nepřicházel jeho bratrovi na pomoc? Co Helen odpojila? Jednou věcí si mohl být jistý – čas docházel.

Zašilhal. Pokoušel se zaotřit svoji ryzí energii na věc před ním, ale tentokrát neúspěšně. Malá kontrola, kterou se mu podařilo nashromáždit, mu znovu vyklouzla. Neměl o své síle žádnou představu, ale věděl, že démon disponoval s tisíci lety zkušeností manipulace s psychokinetickými silami. Usoudil, že nemá šanci.

Dvojice proti sobě stála jako dva pistolníci. Až na to, že jejich jedinou zbraní byla mysl.

Sam se pohnul blíže k Deanovi, ochranitelsky postavil své vlastní tělo mezi svého bratra a démonku. Pak to přišlo – další vlna energie od Helen, když vztáhla ruku vysmívající se mu.

Lovcovo tělo bylo lehce odhozeno dozadu a on přistál jen pár stop od postele svého bratra. Drápal se na nohy, náhle vděčný, že ho démonka chtěla živého. Nebýt toho, oba Winchesterové by nyní byli zajisté mrtví.

Na nejbližším stolku uviděl Deanův kapesní nůž a uchopil jej. Zbraně měly proti nestvůře malé využití, ale sentimentalita byla síla svého vlastního druhu, i když věděl, že otec by ji považoval za slabost. Věnoval Deanovi nůž před dlouhou dobou, když byli ještě děti. Představoval fyzické a psychické pouto mezi ním a jeho bratrem. Dávalo mu to vnitřní sílu, skor jako kdyby Dean neustále bojoval se silami temnoty, které ho obklopovaly.

„K čemu si myslíš, že ti to bude? Uděláš mi manikúru?“ zeptala se Helen sarkasticky, „Možná by si to měl zkusit hodit, slyšela jsem, že vy lovci duchů házíte jako holky. Přesně jako pastor Jim …“ Poznámka měla jejího protivníka rozzuřit a svůj účel splnila.

Sam zaváhal. Vpravdě neměl žádnou reálnou představu, co by měl udělat.

„Vyzkoušej mě.“ Nabádal jí, ale místo hození malé čepele se vrhnul dopředu a šel do útoku celou svou vahou.

Démonka očekávala, že Sam zaútočí na lidskou schránku, kterou obývala, a pokusila se vyhnout ráně. Mladý Winchester však smýšlel jinak. Zanořil malou, ale dobře naostřenou čepel přímo do Heleniny natažné dlaně a přišpendlil ženu ke stěně.

Zanaříkala hněvem, ne bolestí, a trhala svou krví potřísněnou rukou ve snaze osvobodit se. Omítka odpadávala od stěny, ale nůž nepovolil. Helen omráčeně vzhlédla, odmítala uvěřit, že něco tak malého mohlo odolávat její nadpozemské síle. Když se podívala na svého protivníka, uvědomila si, že to, co ji zadržovalo, byla vlastní síla předmětu. Samovy oči připomínaly pouhé štěrbiny, jak je měl pevně secřené v koncentraci a doufal, že bratrova čepel démona udrží.

Kapesní nůž se zachvěl, pomalu začal vyklouzávat ze stěny a mladíkovi došlo, že mu opět dochází čas.

Očima se odvážil pohlédnout k horní části Deanova lůžka. Všiml si nemocničního zvonku pro přivolání rychlé pomoci. Kdyby na něj dosáhl, pomoc by určitě přiběhla, aby bratrovi pomohla.

Helen zachytila jeho pohled. Uvědomovala si, že s nemocničním personálem by bojovat nemohla. Musela ho zastavit. Zaječela znovu, tentokrát ze strachu, že zklame svého otce. S rozléhajícím se řevem se kapesní nůž uvolnil a přelétl přes místnost, zdánlivě plně pod kontrolou démona. Nůž se ve vzduchu zatočil, jeho malá, ale těžká rukojeť udeřila Sama do hlavy. Akce přinesla vytoužený efekt a on se omráčen zřítil mezi stolek a postel.

Doktorka se podívala na svou stále krvácející ruku a povzdechla si. Rodina Winchesterů znamenala kupu problémů a ona se chtěla dozvědět, proč se s ní její otec pořád zaobíral. Bylo pro ně toto dítě tak moc důležité?

Předklonila se, hleděla do Samových zakalených očí, když se na ni pokoušel zaostřit svůj zrak.

„Takový malý vytrvalý otrapa, že?“ zašklebila se, „Přišel čas na výlet s dokt …“ odmlčela se. Deanovo sýpání se stávalo otravným, zvuk jeho bublajícího hrudníku, který se plnil krví, zněl jejím uším skoro jako vrzání.

Lepší skoncovat s ním a zbavit se přítěže.

Helen se otočila a zvedla kapesní nůž se záměrem vrazit jej přímo do Deanova srdce.

---------- Konec 3.části

------- 4. časť (4/4)

Zvuk boja bol rušivým na mnohých psychických aj fyzických leveloch. Ako lovec bol Dean zvyknutý existovať bez spánku aj niekoľko dní nonstop, keď mal prácu. Takže, až mohol spať, nemal radšej nič iné, ako hrobové ticho, ktoré ukľudňovalo jeho bolesti a starosti z tažkého života. Toto malo veľmi ďaleko od ticha a on len zúfalo túžil pokračovať v spaní. Namiesto toho bol paralyzovaný na mieste medzi vedomím a spaním, prinútený byť svedkom neviditeľného súboja.

Ženský hlas podnikol ďalší útok na jeho zmysly. Huh? Sammy si vlastne priniesol späť do motela dievča. Do toho Sammy! Ona nie je tak šialená ako Meg, však? Ale nah, Sammy by toto neurobil. Alebo áno? V žiadnom prípade...

Jeho myseľ bola nesústredená a zmätená a cítil sa akoby kráčal cez hustú hmlu bez baterky. Začal sa viac snažiť nájsť vysvetlenie, o ktorom vedel, že je pochované hlboko v jeho spiacej časti mozgu. Posledná vec, ktorú si pamätal bola cesta v cudzom aute, veľa krvi a Sam. Sam tam bol vystrašený, ale aj tak sa mu zúfalo snažil pomôcť, nevedomý si ďalšej postavy, ktorá sa vznášala nad ním. Smrtka...

„Vieš čo to je, Sam? Vieš čo sa stane ak to vytiahnem?“ Opäť začul ženský hlas a nebolo to teda nič príjemné. Ani bolesť, ktorá nasledovala.

Dean zacítil ostrú bolesť na jednej strane, akoby ho niekto krájal horúcou tyčou a rýchlo ňou hýbal, rozrevavajúc jeho kožu s točeným kovovým hrotom. Ak by bol poriadne pri vedomí, nemal by inú možnosť než kričať v agónii. Niečo bolo zle, veľmi zle a Sammy, jeho mladší brat, ktorému obetoval celý život, aby ho mohol chrániť sa nachádzal presne v strede problémov.

Viac zvukov spôsobených neviditeľnou bitkou a sprevadzané Samovým hlasom, nahnevaným a hádavým. Musím sa zobudiť. Musím pomôcť Sammymu. Ochrániť...

Dean skúšal prinútiť jeho viečka, aby sa otvorili, ignorujúc horúcu bolesť, ktorá sa začala šíriť v jeho hrudníku ako bojoval ťažšie a ťažšie o každé nadýchnutie. Ako jeho oči odmietali splniť rozkazy vysielané mozgom, myslel, že Kristus bol šťastný, že nemusil odtlačiť ten prekliaty kameň sám. Ak by musel, asi by radšej ostal vnútri peknej tichej krypty.

Pritlačil ešte viac počujúc ženin útočný tón, a vďaka všetkým jeho loveckým inštinktom vedel, že je nepriateľ. Sam ma potrebuje! Zobuď sa!

Niečo narazilo do jeho postele a Dean vedel podľa známeho vzdychu, ktorý sprevádzal zvuk, že to bolo s najväčšou pravdepodobnosťou spôsobené Samom padajúcim na studenú nemocničnú dlážku.

Zvuk jeho mladšieho brata tvrdo narážajúceho na lineleum bolo poslednou kvapkou. Úplne ho to prebralo. Ako otvoril oči, zhlboka sa nadýchol a okamžite si prial, aby to neurobil. Snaha, ktorú musel vynaložiť na každý chrapľavý a bolestivý nádych takmer stačila na to, aby ho poslala späť do bezvedomia. Takmer.

Dean potreboval vedieť, že je Sam v bezpečí. Potreboval to vedieť viac ako to, či tu bude alebo nebude ďalšie nadýchnutie prechádzajúce cez jeho pery. Omámene sa rozhliadol po miestnosti, hľadajúc odpoveď na to, čo sa dialo, keď zbadal doktorku ako stojí nad jeho bratom. Opäť zachrapčal, ale nedovolil bolesti, aby vyhrala nad jeho neistou kontrolou. Aj v stave akom sa nachádzal, tu muselo byť niečo, čo môže urobiť. Ničnerobenie nebolo možnosťou.

Neďaleko od neho upútal jeho pozornosť malý stolík. Nepamätal si ako sa sem dostali, ale ležalo na ňom pár jeho osobných vecí. Bol tu dôvod, pre ktorý mal tieto veci Dean vždy na blízku. Nebol typom chlapíka, ktorý by napĺňal svoje vrecká zbytočným haraburdím. Všetko, čo vlastnil malo svoju podstatu. Potreboval tie veci. Každá jedna z nich mohla znamenať rozdiel medzi životom a smrťou.

Obyčajne by pre Deana nebolo problémom dosiahnuť na stôl, ale mal v sebe dosť sily, aby sa natiahol za predmetom, ktorý potreboval?

S každou bunkou svojho tela, Dean potláčal bolesť preč, nútiac jeho zranené telo dosiahnuť na fľaštičku. Ruka sa mu triasla námahou a začala sa mu točiť hlava z nedostatku kyslíka, ktorý dezorientoval jeho myseľ. Zodvihnúť svoje telo aj na tak kratkú vzdialenosť bolo pre Deana ako ubehnúť maratón.

Ako sa jeho trasúce prsty dotkli fľaštičky a pritiahli si ju na hruď, démonom posadnutá doktorka sa otočila. Aj keď Dean vedel, že vo vnútri toho tela sa nachádza nevinná osoba, ktorá nemá žiadnu kontrolu, dokázal vidieť len monštrum z pekla, ktorého sa ho chystalo zabiť.

S posledným nadýchnutím odstránil vrch fľaštičky a mykol ňou dopredu, šplechnúc jej svätený obsah do Fletcherovej tváre, ako ho chcela prebodnúť.

Voda zasyčala ako zasiahla tvora priamo do očí a začala horieť jasným bielym ohňom.

Helen kričala ako pustila vreckový nožík a chytila si tvár. Božšká tekutina sa do nej zarezávala ako kyselina požierajúca mäso. Otočila sa, slzy bolesti stekajúce po jej líciach a slepo hľadala dvere.

Samovi sa podarilo zodvihnúť, využívajúc deanovu posteľ ako páku. Stále bol omračený z úderu do jeho už zranenej hlavy, ale láska k bratovovi mu dodávala silu. Napäto očakával, že sa démon vráti, keď pálenie prestane, ale nestalo sa tak. Doktorka pokračovala v behu dolu chodbou.

„Nasleduj toho zkurvysyna... Dokonči to.“ Deanovo chrapčanie prebralo Sama z jeho omámeného stavu a podarilo sa mu brata zachytiť tesne predtým ako sa zvalil späť na posteľ. „Dokonči to, pre mňa... Sammy.“ Nasledoval taký kašeľ, až Sam očakával vyprsknutie krvi ako v kňazovom aute. Akoby zázrakom, žiadne neprišlo.

Sam držal Deana s jednou rukou a druhou stlačil núdzové tlačítko. „Hej, potrebujem tu pomoc!“

Dean sa pohol v bratovom objatí ako bojoval proti bolesti a tlaku, ktorý stlačoval jeho pľúca. „Mohol by si len... ísť?“

Sam potriasol hlavou, podopierajúc Deanovu ťažkú hlavu na jeho ramene. „Neopustím ťa. Tá zatracená vec môže uniknúť. Niektoré veci sú dôležitejšie, pamätáš?“ John možno opustil svojho zomierajúceho syna, ale Sam by to nikdy neurobil. Ak je toto koniec, tak by mu mali čeliť spoločne. Dean by nemal zomrieť sám. „Navyše nemám nič s čím by som po ňom mohol ísť.“ Dodal, keď si uvedomil, že potrebuje udržať Deana sústredeného. „Všetko, čo sme mali, bolo v Impale...“

Deanove zelené oči zaiskrili pri zmienke o jeho milovanom Chevrolete. To auto kedysi patrilo Johnovi, ale teraz už bolo jeho. Bol to dar, ale pre Deana to znamenalo oveľa viac. Predstavoval všetko, čo Dean potreboval byť v otcových očiach. Dobre stavaný, silný, spoľahlivý a dôveryhodný. „Bolo?“ Zachrapčal. Jeho vydesený hlas zverejňoval porozumenie pre minulý čas, ktorý Sam použil pri zmienke o jeho baby.

„Mal som nehodu. Nič, čo by som nemohol opraviť.“ Sam zastal, pozorujúc so strachom deanov srdcový monitor. Kde dopekla je pomoc? Opäť niekoľkokrát horúčkovite stlačil núdzové tlačítko. „ My to môžme opraviť, spoločne,“ plačlivo dodal, stále podopierajúc Deana ako by bol dieťom, ktoré potrebovalo húpanie.

„Chlape, ty sa... nedotkneš môjho auta... už... nikdy.“ Deanov výraz sa zmenil na jeho ochranársky šibalský úsmev, no potom mrkol, odrazu príliš unavený, aby mohol pokračovať v konverzácií. Potreboval ísť späť, späť so svojho pokojného spánku a snoch o autách a pekných ženách.

Ako sa jeho oči pomaly vracali späť pod viečka, všimol si náznak paniky v Samovej tvári a dokázal sa ešte uškrnúť a zašepkať, „Neboj sa, Sammy, už som dnes smrtke povedal, aby šla do pekla.“ A potom zaspal, stále sa slabo usmievajúc.

St. Mary´s Health Center, Missori
40 minút neskôr...

Sam sedel s hlavou v rukách tak dlho až mal pocit, že jeho unavené svaly zamrzli v tejto polohe. Ako sa to hovorí? Ak sa budeš stále ksichtiť, tak ti tak tvár aj ostane? Sam rozmýšľal či to platí aj pre ostatné svaly v tele, no úprimne si nebol istý, či ho to vôbec trápi.

Nakoniec k Deanovi predsa len prišla pomoc a Sam bol vyhodený z bratovej izby na chodbu. Technicky by nemal ani sedieť na stoličke priamo pred izbou, ale ako sa v uplynulých minútach lekársky tím premával dnu a von, nikto sa nezastavil, aby ho napomenul.

Najprv očakával, že Deanovo už aj tak slabé srdce vypovedá službu a on začuje výkrik žiadajúci defibrilátor, no zatiaľ sa nič také nestalo. Možno Dean iba potichu odišiel, možno ho nechali pokojne ísť.

Sam neuveril tomuto sledu myšlienok ani len na sekundu. V žiadnom prípade by sa to tak neskončilo. Dean nikdy nenechal nič ísť pokojne. Vždy bojoval, presne ako ich otec. Bojoval dlho a ťažko. Aj keď zomieral dokázal použiť bobbyho ploskačku na odohnanie démona. Možno to bola posledná kvapka Deanovho boja, jeho posledný veľkolepý výstup proti silám, ktoré konzumovali jeho život.

Dvere na deanovej izbe sa prudko otvorili a Sam sa ocitol oproti mužovi v 40. rokoch. Mal na sebe jednoduché biele tričko, malého motýlika a rifle- žiaden doktorský plášť či chirurgicky zelené oblečenie.

„Deanov brat, predpokladám? Som doktor McKenzie, hlavný chirurg v tomto prípade.“

Sam si pamätal to meno. Pred jej „posadnutím“ ho doktorka Fletcherová informovala, že McKenzie je jeden z najlepších. Aj keď pozerajúc sa do mužových očí, Sam si tým nebol taký istý. Bolo na ňom niečo veľmi „nelekárske“ a mladší Winchester odrazu nevedel, čo povedať.

McKenzie sa rozhodol jeho mlčanlivosť ignorovať. „Vymenili sme hrudnú trubicu a váš brat je stabilizovaný, no nie vďaka tomu malému triku, ktorý ste skúsili, nech už to bolo čokoľvek. Mohli by ste mi láskavo vysvetliť, čo dopekla sa tam stalo?“

Sam si odrazu uvedomil koho mu McKenzie pripomínal. Nie výzorovo, ale definitívne povahovo. Oh bože, mám dočinenia s Gregorym Housom! McKenzie nekrivkal, ani nemal žiadnu barlu, ale jeho tón hlasu bol rovnako drzý ako u televizného doktora. Samozrejme Sam by sa nikdy Deanovi nepriznal, že sleduje „Housa“, ale práve teraz ani nemusel.

„Dean...Dean sa prebral,“ začal Sam s ospravedlňovaním, no netušil čo povedať ďalej. Oh no viete, bol tam démon a... Hej, povedať mu toto by určite zabralo. „Povedali ste, že je stabilizovaný?“ Spýtal sa v snahe naviesť konverzáciu smerom, ktorý by viedol k odpovediam na otázky ohľadom bratovho stavu.

„A najbližšie mi povieš čo? Že sa premával po izbe?“ sarkasticky poznamenal McKenzie. Helen Fletcherová ho predtým varovala, že Osbournovci sú divná skupinka, ale toto bolo absurdné. „Nerozprávala sa s vami už doktorka Fletcherová?“

Sam pokrútil hlavou. „Musela sa ponáhľať.“
„Krvný tlak vášho brata klesol, tlkot jeho srdca sa ustálil do normálneho sínusového rytmu. Objednal som scan, pretože podľa môjho názoru krvácanie buď zastalo alebo sa spomalilo dosť na to, aby spôsobilo zlepšenie.“

„A?“ Spýtal sa Sam.

„A ako vždy som mal pravdu.“ McKenzie sa sebavedome uškrnul. „Krvácanie sa výrazne spomalilo, hoci neviem pochopiť ako alebo prečo. No som pripravený dokončiť operáciu.“

Sam otvoril ústa, ale žiadne slová nevyšli von. McKenzie nerozprával, ani sa nesprával ako obyčajný lekár, ale ak bol aspoň z polovice taký génius ako fiktívna postava, ktorú mu tak veľmi pripomínal, bolo mu to jedno. „Vďaka,“ zamrmlal nakoniec.

McKenzie začal kráčať preč, no pri východe sa zastavil. Otočil sa a pozrel na Sama so zábleskom v očiach, ktorý mladý lovec nevedel identifikovať. „Váš brat bol blízko smrti odkedy ho sem priviezli, mladý muž. Nezáleží na tom ako veľmi sa jeho stav zlepšil, nie je možné aby sa bol prebral. Odporúčam vám, aby ste dole na pohotovosti nechali niekoho prezrieť tú ranu na hlave. Máte zrejme halucinácie a ja vás v najbližšej dobe nechcem vidieť ani na jednom z mojich stolov.“

Sam prikývol. V dohľadnej dobe neplánoval ísť nikam, ale chcel upokojiť necitlivého lekára.

Akonáhle McKenzie opustil chodbu, Sam si oprel hlavu o stoličku a zavrel oči. Umyť a vyšetriť sa pôjde neskôr. Práve teraz potreboval len jednoducho spať. V jeho mysli neboli žiadne pochybnosti o tom, že to Dean prežije. Nepotreboval víziu, aby mu to povedala. Mal vieru. Vieru v jeho brata. V jeho brata superhrdinu. A dopekla či to len nebolo pekné v niečo veriť. No a on vždy veril v Deana...