Hello...
Odjíždím na dva dny pryč, a ještě předtím chci zveřejnit tohle. Povídka mě napadala před probuzením. Zažívám období lidského Case.
Děj se odehrává v dílu 5x21, a jedná se o chybějící scénu (ne doopravdy chybějící, ale klidně by v seriálu chybět mohla
). Povídka začíná v momentu, kdy Cas zachránil výstřelem z pušky Sama. V téhle povídce, dojde k tomu, že Cas vzápětí, schytá kulku od zapomenutého démona. Nic vážného, ale dost na to, abych o tom mohla napsat povídku.
Výčet Castielových lidských slabostí, jeho proměna a vyrovnávání se s novou rolí. Rozhovor s Deanem, hodně hypotetický, a plný metafor a úvah, ale taky útěcha:
Hurt, comfort
Psychologie
... Pomoc, a přátelství
Neobsahuje slash, ale ani ho nevyvrací. Takže nikdo nemůže říct ani ň
Povídka, je více o pocitech, ne dějová.
Kratší verze.
Můj oblíbený moment je, když Cas sejde ze schodů do kuchyně... podle mě v jsem v tu chvíli vystihla toho nového Case, na rozhraní Castiela anděla a Castiela měnícího se do Case z dílu "The End".
Snažila jsem se oba charaktery (Deana i Case) vykreslit nejen jako osobu, která potřebuje utěšit, ale i jako silnou osobnost, která vzdor všemu ještě má sílu "vzdorovat"...
Můj překlad věty do Enochiánštiny je nedokonalý, protože nemluvím enochiánsky, a musela jsme použít slovník.
Až se vrátím (za dva dny), mám pro milovníky dlouhých povídek (opravdu dlouhých) další překvapení, ale v tuhle chvíli se musíte spokojit s touhle povídkou.
Enjoy
THE LONG WAY TO IERUSALEM
Castiel lidským, zbraním neupře jedno, a to jejich ničivost. Viděl to už předtím, když člověk vyvinul trhavinu. Exploze, trhající skálu, a střelný prach uvnitř kulky, kůži. Nikdy, to však necítil, na, dalo by se říct vlastní kůži (ne vlastní, připomněl si, ale Jimmiho). Castiel byl obeznámen, s bojem tváří v tvář, uměl zacházet s noži, ale zatím nikdy nepoužil jednu z lidských zbraní. Překvapila ho jejich účinnost.
A, o minutu později ho překvapil zásah zezadu. V jednu chvíli se skláněl nad Samem, otáčejíc v rukách pušku, a pak, uslyšel kovové cvaknutí. Echo výstřelu jím rezonovalo ještě hodinu potom. Náraz Castielem otřásl, ale anděl ustál půdu. Překvapeně zamrkal. Nový druh bolesti se nepodobal ničemu, co zatím Castiel zažil. Bylo to víc nepříjemné, než bolestivé, jakoby se něco uvnitř Castiela trhalo, a on to nemohl zastavit nebo vyléčit. Otočil se. Za zády, mu stál démon, svírajíc ruční pušku. Démon, zvedl ruku, připraven znovu zaútočit, ale Bobby byl rychlejší. Hostitelské tělo se skácelo k zemi.
Sam, se rozechvěle postavil. „Jsi, v pohodě, Casi? Máš –„
Samova tvář, je stažená starostí. Ten výraz anděl, už viděl. Starost…
„Jsem v pořádku,“ odsekl, Cas. Bolest v rameni je nepříjemná, ale nic co by Castiel nemohl ustát. Vždycky, to ustál. Počkal, hodinu nebo dvě, jeho tělo, se samo od sebe vyléčilo, a bolest přešla. Co, Cas zatím neví, je že lidské tělo funguje jinak a bez první pomoci, se bolest zhoršuje, a ne zmírní.
Sam, a Bobby si vyměnili pohled. Cas, si přál, aby přestali jednat, jakoby tam nebyl.
„Určitě?“ Starší lovec, přistoupil k Castielovi a odhrnul lem baloňáku zakrývající zraněné rameno. Castiel, se prohlídce podrobil bez protestů, spíše než z vlastní vůle proto, že je moc unavený na to, se dohadovat. Skoupě pozoruje Bobbyho prsty. „Jenom škrábnutí,“ klasifikoval zranění Bobby.
Sam, vydechl. Problém, se střelnými zraněními byl, že jste nikdy nevěděli, na čem jste, protože rána vždycky krvácela. Ale, Castiel se zdál být v pořádku. Trochu otřesený, ale ne v ohrožení na zdraví. Bobby Castiela poplácal po ramenu, jen zlehka, ale i to bylo dost. Cas potlačil nutkání, vykřiknout.
„Tak, to tu pojďme, zabalit. Chci se vrátit dřív, než mi ten idiot zdemoluje dům. A on,“ kývl, na Case, „bude potřebovat náplast. Nechceš vykrvácet před velkým finále, že ne?“
Castiel pootočil hlavu ke straně. „To bych nerad.“
Bobbyho a Samovy oči se znovu setkaly. Bobby nestrávil v Castielově přítomnosti tolik času jako Sam, a Castielovy reakce ho proto, čas od času překvapila. Sam, se omluvně usmál. Pokrčil rameny.
„Osel,“ poznamenal Bobby, ale Casovi neunikl hřejivý ton, v pozadí. „Jdeš?“ houkl.
Castiel se pomalu vydal za lovci, ven z budovy. Vždy, o krok nebo dva pozadu.
…
Cesta byla nepříjemná. Pomalá, a zdlouhavá a Castiel by to nahlas nikdy nepřiznal, ale chybělo mu pohodlí impaly. Otočil se tak, aby nevyvíjel tlak, na zraněné rameno. Dodávka v každé zatáčce nadskočila, a v jednu chvíli se Cas musel rukou zaštítit o přední sedadlo. Samovi to neuniklo.
„Casi?“ zeptal se.
Castiel, spolkl syknutí. Zabořil záda zpět do sedadla. „V pořádku.“
Dean je neuvítal hřejivě. Stál ve dveřích, jako socha, která nemá vůli stát jinak, opírajíc se o trám. Když dorazili na místo, lovec zvedl ruku a protřel si oči. Cas, viděl, že přemáhá únavu.
Dean zavadil pohledem o Sama, a tvář se mu rozjasnila. „Těžký den?“ Ta úleva byla slyšitelná. Deanův úsměv opadl, když do dveří vstoupil Castiel.
Rána, na jeho ramenu přestala krvácet, ale krev, která předtím prosákla třemi vrstvami oblečení, zaschla na Castielovu baloňáku, a pokrývala levou stranu jeho torsa.
Dean, se otočil k Samovi, a sykl: „Měl jsi na něj dávat pozor.“
Od odpovědi Sama vysvobodil Cas. Anděl, se prosmýkl okolo šokem strnulého lovce, a klidně podotkl: „Nejsem, dítě. A, jsem v pořádku.“
Dean nadzvedl obočí. Dohadujíc se sám se sebou, nakonec zabručel. „Fajn,“ A, zmizel v kuchyni.
…
Castiel nemohl spát. Pořád ještě si nezvykl na mechanismus, nechat tělo převzít vládu nad myslí, a navíc, byl obtížné, „uvelebit se“, jak říkával Sam, když se nemohl převalit na levou stranu. Cas, ležel na zádech, pozorujíc strop. Noc byla horká, a Cas cítil pot, stékající mu podél, krku a páteře, a vsakující se pod jeho tělem do matrace.
Vzdal to po hodině. Zvedl se, a sešel o patro níž. V kuchyni potkal Deana. Lovec stál u linky, světla vypnutá. Když Cas, prošel dveřmi, Dean zvedl hlavu.
„Nemůžeš spát? Já taky ne.“ Dean pozvedl ruku, v níž držel sklenku s whisky a nejistě jí natáhl před sebe. Castiel, jí převzal. Napil se.
Whisky, pálila na patře, a v hrdle, a Cas musel zamrkat, aby z očí, vyhnal slzy. Dopil však, zbytek, protože si pamatoval, že alkohol otupuje smysly a Cas doufal, že whisky ztlumí, vnímavost receptorů bolesti v tomhle těle. Rozhodně, dnes v noci nesnese víc bolesti. Dean, ho zvědavě pozoroval.
Když Castiel odložil prázdnou sklenku, pokoj se ponořil do ticha.
„Takže…“ Dean se podrbal vzadu za krkem. „Jak, je?“ Byla to stupidní otázka, a C as si to musel myslet taky, protože přivřel oči, propalujíc Deana pohledem.
„Bylo, líp,“ Hlas, měl hrubší než obvykle. Mohlo to být tou whisky, nebo rozespalostí. Castielovy vlasy, mu na spáncích, odstávaly od hlavy. Dean, dolil whisky do prázdné skleničky.
Anděl, v Deanově starém, tričku na spaní a s modřinou na tváři, vypadal menší, a zranitelnější. Vyprázdnil skleničku jedním douškem, a to Deana konečně vytrhlo z transu. Vytrhl mu jí z ruky.
„Hej. Počkej. Nemůžeš už pít takhle. Slyšel jsem, že alkohol je návykový.“
Cas, nevěděl, na co Dean naráží anebo, je li to sarkasmus. Nicméně, vážně přikývl. Zavřel pořád pootevřená ústa.
To by bylo. Dean, si protřel oči. Ruku, přes ně nechal položenou i pak. „Neměli jsme zatím možnost si promluvit.“
Vykoukl z pod ruky, kontrolujíc, zda mu patří Casova pozornost. Cas toho využil, a řekl: „Deane. To, není nutné. Je ti to zjevně, nepříjemné.“
Dean svěsil ruku. „Ne. Já –„
Jsem, idiot. „Co rameno?“ zeptal se, nakonec.
Castiel, se dotkl, zraněného ramene. Zvláštní, úplně zapomněl. „Bolí,“ přiznal, nakonec. A, zjevně, už zase, řekl něco špatně, protože Dean nadzvedl obočí, a odložil skleničku. Vztáhl ruku, a zkušebně, se dotkl ramene druhého muže. Cas, zalapal po dechu. Dean nebyl tak jemný, jako Bobby. Začal se odtahovat, ale pak se přinutil zůstat v klidu. Zavřel oči, a zatajil dech. Cítil Deanovy ruce, a závan vzduchu, když mu Dean vykasal tričko. Pak, jeho prsty putovaly po kůži vzhůru.
„Sakra. Tohle, je v pořádku?“
Cas pootevřel jedno oko, aby zjistil, o čem, Dean mluví. Rána na jeho ramenu se otevřela, a začala znovu krvácet.
„Oh,“ podotkl, překvapeně. „Není?“
Dean zavrtěl hlavou, potlačujíc vztek, ale i tak, každé slovo cedil skrz zuby. „Jsi, osel, Casi.“
Dean, se dotkl okraje rány. Castiel nehnul brvou, ale Deanovi neuniklo, že se anděl, třese. Volnou rukou jej chytil za paži, pořád lapenou v tričku, a ustálil. „Není divu, žes nemohl spát. Proč jsi nic neřekl?“
„Je to irelevantní,“ přiznal, Cas. „Vzhledem k okolnostem. Tělo mi po smrti bude těžko, k užitku.“
Dean, se kousl do jazyku. Cas, má pravdu. Příští týden, bude osudný pro ně pro všechny.
Stáhl ruku. „Zatím, jsi naživu,“ Dean, ovládl rozechvělý hlas.
„Je, to jen tělo,“ podotkl Cas. A, pak, „Nebyl čas.“
Hluboký nádech. „Teď je. No tak,“ Zatáhl Case za rukáv, za nějž ho pořád drží. Cas, překvapeně shlédl, ale, dovolil Deanovi, dovést ho ke gauči. „Triko, dolů.“
„Tohle je, předpokládám, další z tvých „poslední noc na živu“, lekcí?“
Dean, přehrabující se v batohu, ztuhl.
Anděl, pozvedl koutky rtů, a zablesklo se mu v očích.
Dean neví s jistotou, je-li to pokus o sarkasmus, nebo prostý projev Casovy naivity. Opětoval, úsměv i tak.
Když se vrátil ke gauči, Casovo triko leží na zemi. Jeho torso je pořád, převázané obvazy, ale gáza se na některých místech odlepila. Vykukuje zpod ní holá kůže. Dean, vidí blednoucí okraje pečeti.
„Zmizí to někdy?“
Castiel, semkl rty. „Pravděpodobně, kdyby bylo víc času,“ Zmlkl.
„Bolelo to?“ zeptal se Dean. Cas, je překvapený. Vrátil se ve vzpomínkách zpět.
Bolest?
Víc, zlom. Něco v Casovi se roztrhalo. Castiel si vzpomíná na chvíli vyplněnou agonií, a světlo pod víčky, a pak, ho obklopila tma. Od Castiela se něco oddělilo, opouštějíc jej navždy. Vztáhl ruku, ve snaze, to v té tmě chytit, zabránit jeho milosti od něj odstoupit.
Málem vklouzl do temnoty spolu s ní, s příslibem věčného spánku.
Pak, tu byla, skutečná, fyzická bolest, a sucho v ústech, když se Cas, probral. Mořský vzduch, a voda omývající tvář. Měl, ochablé údy.
Došlo mu, co se stalo. Kým se stal. A, zpanikařil. Slyšel vlastní příliš rychle tlukoucí srdce, a když zkusil tělo opustit, a uniknout bolesti, uvědomil si, že je pořád tady, uvězněný uvnitř, spolu s tím hlasitým srdcem. Taky ví, že byl sám.
Ta počáteční panika, je pryč, ale Castiel se pořád cítí, špatně. Ne, sám sebou.
„Bylo to…“
Dean zkušebně, zatáhl za obvaz, a Castiel se rukou zaštítil o první věc, která mu přišla pod ruku.
O, nohu lovce.
„Nepříjemné,“ Polkl. Rychle stáhl ruku. „Nechci, to zažít znovu. Nikdy. Deane, je tohle vážně nutné?“
Dean, potlačil úšklebek. „Promiň. Chci, se jen ujistit, že to není zanícené.“
Castiel sklopil oči, a pohlédl na Deanovy prsty. Zdálo se, že se dohaduje sám se sebou. Nakonec, rezignovaně přikývl, a zaklonil hlavu, částečně se opírajíc o gauč.
„Ujisti se rychle,“ hlesl. Hlas, mu přeskočil.
Cas, cítí tolik…
Bolest.
Hořkost a bezmoc.
Dean to chápe. Cas, si vybíjí vztek, na osobě, která mu pomáhá, což je Dean, a Dean to proti němu nepoužije, protože Cas má právo, být přinejmenším rozmrzelý.
Někdy, ho děsí, jak moc jsou si s Casem podobní.
Dean opatrně odkryl obvaz.
„Měl jsi štěstí. Sam říkal, že tě ta kulka, zázrakem minula.“
Castiel polkl. Štěstí s tím nemělo co dělat, a volba slov byla celkově nevhodná. Anděl otočil hlavu, uhýbajíc pohledem.
Dean pracoval mlčky. Dokud,
„Sakra. Tebe, to nebolí?“
Rána na Castielově hrudi, je částečně zahojená, ale i zanícená.
„Jsem zvyklý snášet bolest,“ řekl, jednoduše Cas. Má pocit, že Dean se tváří ohromeně, ale ten nával pýchy, kterou anděl pocítil, Dean rychle zpražil, když se rány dotkl. Castiel zalapal po dechu.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Dean, mírně pobaveně, ale starostlivě. „Tak jo, ty hrdino, teď se něčeho chyt.“
Cas, se chce zeptat, proč by to dělal, ale Deanův další krok ho zaskočí. Lovec, začal odmotávat obvazy, přilepené ke kůži zaschlou krví. Odtrhuje je rychle, a mechanicky. Cas mu to nevyčítá. Ví, že Dean ví, že čím rychleji to udělá, tím, dřív, bolest skončí.
Když byl hotov, Castiel leží nehybně na zádech, oddechujíc.
„Já, skončil.“
„Děkuju, Deane,“ hlesl, ale nezní vděčně. Když nic, tak vyčerpaně.
Dean si ho prohlíží. Casova tvář se leskne potem, a vlasy, se mu lepí k čelu. Hruď se mu zdvihá pod, výdechy a nádechy, a Cas při každém jednom sykne. Dean zvedl ruku, a podrbal se prsty na kořeni nosu. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že mě to mrzí. Vzbouřil ses, ale nemělo to být já nebo všechno ostatní, co máš.“
Nemělo by, ale, bylo.
Castiel, semkl rty, a ustálil dech.
„Modlil jsem se,“ přiznal, Dean.
Castiel otočil hlavu, položenou na opěrce gauče, čelíc lovci. Přivřel, oči.
„Nevěděl jsem, co stalo, ale modlil jsem se k Bohu, nebo komukoli, abys byl v pořádku.“
„Lava ipamis Ierusalem.“
(pozn. autora, doslovný překlad: MOTLITBA SKONČÍ V JERUZALÉMĚ)
„Cože?“
„Do Jeruzaléma je to daleko,“ hlesl, jemně Cas.
Dean, si pomyslí, že se Cas možná praštil do hlavy. Zkušebně mu zajel prsty do vlasů, pátrajíc po ráně.
Castiel zvedl oči, sledujíc Deanovy ruce.
„V Jeruzalému je zeď nářků,“ vysvětlil.
Dean spustil ruku. Cas zamrkal.
„Je to slovní obrat. Poukazuje na paradox…“ Castiel se zkusil usadit pohodlněji, ale selhal. „Bůh vyslechne každého, ale občas… se, na cestě k němu, obsah motlitby ztratí,“ sykl.
… „ nevyslyšené motlitby nikdy neopustily Jeruzalém. To je ten obrat. Deane, mohl bys,“
Castiel, napůl sedí a napůl leží, loktem se opírajíc o sedadlo. Zůstal uvězněný v nepohodlné pozici, a nemůže se pohnout, aniž by přitom neriskoval potrhání nových obvazů.
„Vydrž,“ Dean si pročistil hrdlo. Podepřel Case v podpaží, a vmanévroval jej, do pozice vleže.
Castielova kůže je horká a suchá. Šero, je milosrdné a vyhladilo vrásky okolo Castielových očí.
Dean polkl. Je si vědom svých rukou, položených na Casových ramenou, i toho, že je čas je pustit, ale nedovede se k tomu přinutit. Vzduch, v místnosti je chladný, a Cas je zdroj příjemného tepla, něco skutečného, a hmatatelného, pod Deanovýma rukama. Je to absurdní, ale Dean o to nechce přijít. O, tu stabilitu. A, nechce, aby ta chvíle skončila.
Castielovy oči se rozšířily, jakoby i jemu došlo, co se Deanovi honí hlavou. Je to pitomost, protože Cas už lovci do hlavy nevidí, přesto –
„Mám pocit, že tohle je to, čemu ty říkáš, špatný nápad.“
Castielův hlas, zlomil kouzlo okamžiku. Dean zamrkal. Když se od Case odtáhl, je si plně vědom toho, co měl v úmyslu udělat, ale, to nutkání, ta touha je pryč. Castiel je pořád obnažený do půli těla, a najednou je i to nepříjemné.
Lovec, zmizel a vrátil se s čistým tričkem.
Je tmavě šedé, a uprostřed je vytištěný název kapely. Pozůstatek, Deanovy rané posedlosti rokovou muzikou.
Anděl, nakrčil nos.
„Slovo variabilita ti nic neříká?“
„Variabilita?“
„Nemůžeš nosit, jedno a to samé. Musíš, se, čas od času, převlíct.“
Castiel přivřel oči, uvažujíc nad tím, co Dean řekl.
„Mám rád svůj, oblek.“
„Neberu ti ho, ale spát v něm by byla blbost. Přestaň fňukat.“
Zvedl oči. „Nefňukám,“ zavrčel, mírně podrážděně, a tričko převzal. Zamyslel se. „Zelená,“ řekl pak.
Dean nadzvedl obočí.
„Barva tvých očí je zelená. Snažil jsem se, vybavit si je v nemocnici, a nešlo to. Bál jsem se, že přicházím o rozum, ale pak mi došlo, že jsem se nikdy doopravdy nedíval. Vždycky jsem viděl jenom to, co je pod povrchem. Teď je tvar a barva všeho ostřejší. Je to blíž, ale současně i dál, a já vidím všechno, ale zvenčí. Vidíš svět taky tak?“
„Nikdy mě nenapadlo…“ Dean se podrbal za krkem. „Nepřemýšlel jsem nad tím, ale asi jo. Jo, to je to, co vidíme, Casi.“
Castiel, si položil ruku i s trikem, na hruď. Jemně vydechl. „Přál bych si, abys viděl svojí duši, mýma očima.“
„Proč?“ vyštěkl Dean.
Castiel na něj překvapeně pohlédl. „Protože,“ odvětil klidně, „pak bys chápal, odkud vychází zápal, v tobě. Ta výdrž, bojovat.“
„Nemáš, ponětí, co říkáš, Casi.“
Hladomor.
„Zapomněl jsi, že jsem skoro řekl ano? Jediný důvod, proč jsem změnil názor, je že-„
„Dost!“
Dean, zaskočeně zmlkl.
„A tys, zapomněl, že to já tě vysvobodil, ze Zatracení. Co, pořád jsem.“
Deanovi po zádech přejel mráz. Pravda, občas, zapomněl. Casův zjev, mate. Castiel, je pořád vysvlečený do půli těla, a pod kůží se mu rýsují žebra. Pohubl. Vypadá, žalostně.
Ale, Dean si vzpomíná na první den jejich setkání, a ví, co Cas, býval.
Možná, ne.
Anděl, je pořád vzdálený pojem. Co, to doopravdy znamená?
„Deane…“ přerušil, Cas, lovcovo uvažování, jemně. Dean polkl. Odtrhl oči od spodní poloviny Castielova těla. „Je třeba, vydržet. Víc, udělat nelze.“
Místnost, se pohroužila do ticha.
Jejich, oči se setkaly.Castielovy, i v šeru září, jako hvězdy. Je, to pouze odraz světla, lesk, ne milost, uvnitř Case. Ale, je to dost.
„Co ty?“ zeptal se, Dean.
Castiel jemně, vydechl. Na holých pažích mu naskočila husí kůže. Zavrtěl se. Není pochyb o tom, že Cas je člověk.
„Já s tebou budu,“ hlesl, „takříkajíc, držet krok.“
Domov 
Stránka 
Dokážu si představit, že by tato povídka byla důstojným zaplněním té chybějící části v, nebo po 5x21. Docela mi to v spn chybí... to, jak Cas přišel o svou milost a věci kolem toho. Takže díky a za dva dny se budu těšit na tu delší povídku 
toto se mí líbilo moc - a to jak rozhovor Dean a Case, tak myšlenky Case
Nééééé 
Nevadí, ráda si na Tvou další povídku počkám 