Povídky mě většinou napadnou sami od sebe. Přijdou ke mně. Tahle mě docela zaskočila, nepřipravenou.
Spala jsem u řeky, v trávě. Neptejte se proč jsem sebou neměla spací pytel. Půlnoc je ještě vlahá, ale od dvou hodin od rána, je zima. Probouzela jsem se každých pět minut, a čekala, na čtvrtou ráno. Ve čtyři svítá, a svítání znamená, že se oteplí a já uvidím na cestu.
Před půlnocí jsem založila malý oheň, ale ten zhasl. Bylo třeba přežít noc. OK, nemluvím o východu slunce, ale o svítání. Neznám nic hezčího, než svítání v Kanadě. Okamžik, kdy se noc přehoupne v den, chvíli předtím, než se objeví slunce. Obloha vybledne a hvězdy zmizí.
Spala jsem, a střídavě se probouzela do čtyř, a pak jsem se konečně posadila, protože jsem snila o tomhle. O téhle povídce. Byl to víc dozvuk snu. Zaznamenala jsem ho, ještě ve tmě na papír. A, zatímco jsem psala, víte, co se stalo?
To slunce vyšlo
Cas a Dean z dílu 5x04. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si Cas zlomil nohu? Tady je jedna z možností
ENJOY!
CARRY THE FIRE
Před, čtyřmi měsíci Sam řekl ano, a před dvěma, přišli o Bobbyho.
Dean, se ještě, nevzdal. A, pořád potřebuje pomoc. Když Casovi řekl, „Vypadni. Zmiz mi z očí,“ mínil svůj srub, ne kemp.
Cas, se snažil. Dean ho neviděl dva dny. Dva dny. Bez Case a blbých připomínek.
Deanovi došlo, že dokonce ani Cas se mu neumí vyhýbat tak dobře. Začal se vyptávat, a nakonec, obrátil kemp vzhůru nohama. Nikdo, o Casovi nic nevěděl. Cas, byl pryč.
Dean, zuřil. Byl naštvaný v první řadě na Case, a pak i sebe. Vybouchl, samozřejmě.
Naštvalo ho, že Cas, se na misi sjel a ohrozil akci. Cas si zasloužil být potrestaný. Když John žil, nikdy Deanovi nic neodpustil, pokud šlo, o lov. Chyby stojí lidi život.
Dozráli jste k tomu, skrz zkušenost, a Dean se poučil (když jednou skoro přišli, jeho chybou o Sama). Cas, však neměl z čeho čerpat a Dean mu musel vysvětlit, že tohle není hra, v níž může on, Cas, přezkušovat, své limity.
Cas porušil pravidla, a Dean zuřil, ale neposlal by ho pryč. Ne kvůli, lekci.
Ani, Dean nebyl tak krutý, a navíc ví, že venku Cas nemá šanci přežít.
Teď, JE Cas venku.
Dean nemá dost lidí, a nemůže vyslat pátrací skupinu. Proto, když zjistil, že Cas je pryč, smířil se s tím, že je.
Nebo, předstíral, že smířil. Cas, je dost starý, může si dělat, co se mu zlíbí. Dean má na starosti důležitější věci.
Uvnitř, se mučil dva týdny. Čtrnáct dní, Dean nevěděl, zda Cas žije, nebo ne.
A, neudělal nic.
Cas, se objevil. Patnáctý den. Idiot si zlomil nohu.
Dorazil, spolu s eskortou, přivážející zraněné. Když spatřil Deana, zamával mu. Idiot.
Dean potlačil nutkání, ublížit mu víc.
...
Case, našel později, v péči jedné z
jeho slečen. Anděl, ležel ve srubu, a pečovatelka, mu připravovala dávku.
„Nepotřebuje to. Má dost.“
Cas, nespouštějíc oči z medicíny, si olízl ret.
Dívka, zaváhala. Pohlédla, na Deana stojícího ve dveřích. Hrála si s pramenem vlasů.
„Ale, on říká, že trpí bolestmi.“
„Věř mi. Zatím, ne. Ztrať se.“
Kvapně, vstala. Měla dlouhé, štíhlé nohy. Prošla, okolo Deana, a lovec si umínil, že zjistí, co je zač.
Cas, který dosud mlčel, opřel hlavu o polštář. Ušklíbl se, a protočil očima. „Oh.
Drama.“
Dean zabouchl dveře. „Co sis, k čertu myslel, že děláš, Castieli?“
„Řekl jsi, vypadni,“ Odvětil, ledově klidný Cas.
„Z mého srubu. Ne z kempu.“
„Vážně?“ Cas, se zatvářil, velice překvapeně, a Dean by mu býval uvěřil, že je, kdyby anděl následně, jízlivě nedodal, „Příště, specifikuj požadavek.“
„Přestaň!“ Dean uhodil pěstí, o stěnu.
Sakra, to bolelo. Spolkl sten.
Cas, při otřesu nadskočil, a jeho výraz se změnil, z apatie v šokovaný. Stálo to za to. Dean byl rád, že z Case vymámil projev, opravdové emoce.
„Víš, moc dobře, CO jsi provedl,“ pokračoval Dean. Využívajíc toho, že mu patří Casova plná pozornost. „Utekl jsi, abys mě naštval. Byla to, schválnost, Casi. Chováš se jako dítě. Mám tě zamykat?“
Cas polkl. Zdálo se, že soupeří s něčím, uvnitř.
„Máš pravdu. I, zlomit si nohu byla rovněž součást, mistrného plánu. Skončil jsi?“
„Ne-„ Ukázal prstem na Case. Anděl, seděl na posteli, mezi dekami, a upíral na Deana zvlhlé oči.
Mírně, se chvěl, což byl určitě začátek absťáku. Cas, potřeboval svoje drogy.
Dean necítil soucit. „My dva si to vyřídíme později.“ S těmi slovy, za sebou lovec, práskl dveřmi.
...
Později, v noci, našel Case usazeného venku. Zlomenou nohu anděl, natáhl před sebe, aby na ní nevyvíjel tlak.
Seděl u ohniště, a zíral do plamenů. Dean, se zarazil.
Odraz ohně, ozářil Casovu tvář, a Casovy, oči ožily.
Oheň zapraskal.
„Zdravím, Deane,“ řekl, nepřítomně, aniž při tom zvedl hlavu.
I Casův hlas, byl hrubší. Dean, nevěda, co ho prozradilo, přišel blíž. Zachvěl se. V tu chvíli, viděl, a slyšel Case. Jejich, starého, Case.
Zíral do ohně, jako by byl, Deanova duše, a ukrýval, tajemství života.
Odpovědi.
„I já, žhnul. Uchovával jsem, oheň, uvnitř,“ Casovi přeskočil hlas. Byl, paralyzovaný.
„Casi,“
Odtrhl oči, od ohně. Zčervenaly od plamenů, a byly skelné, a leskly se, což budilo dojem, že Cas pláče. Jen, dojem.
Možná, to byla milost uvnitř Case?
Dean, si odkašlal. „Jak sis zlomil nohu?“ zeptal se, ve snaze změnit téma.
Fungovalo to. Cas, se briskně, ušklíbl, staré já zapomenuto.
„Zamířil, jsem na jih. Byl, to namáhavý pochod. “
„Zlomil sis nohu?“
„Ne,“ Cas si hrál s prsty. Kladl, jeden přes druhý. „Naštěstí, jsem po cestě, narazil na odstavený vůz. Vzal bych si ho, jenže, nádrž byla prázdná.“
„Takže, jsi šel dál pěšky,“ napovídal, mírně zmatený lovec.
Cas zavrtěl hlavou. „Naštvalo mě to. Došlo mi jídlo, a byl jsem unavený. Konečně, se na mě skoro, usmálo štěstí, a,“ Odmlka. „To zpropadené auto, nenastartovalo.
Já v tom viděl, Boží výsměch.“
Dean, zmateně zamrkal.
„Nečapu se, Casi.“
„Naštval jsem se, a kopl do dveří.“
„Zlomil sis nohu, protože jsi kopl do auta? To je… úžasný.“
Cas, přikývl. Neuniklo mu, že Dean se uculuje.
„Bylo, to frustrující,“ vysvětlil anděl.
„Umím si to představit.“
Casiel, nadzvedl obočí. „Zlomil jsem si nohu, a tobě to zvedlo náladu?“
Dean, do Casovy zdravé nohy sťouchl špičkou boty. „Zasloužil sis to.“ Sedl si na zem. Cas vypadal překvapeně.
„Vážně sis myslel, že chci, abys odešel?“
„Řekl bych, že jsem se unáhlil?“ Nadzvedl obočí. „Copak? Nebojácný vůdce, se bál?“
„Ne!“
Cas si odfrkl. „Lháři.“
„Jo. Jsem ukázkový Pinocio.“
Pohroužili se do ticha.
„Víš, že mám pravdu, že jo?“ řekl pak, Dean, „Přistihnu tě, znovu, sjetého na misi, a končíš.“
Castiel protočil očima.
„Hej!“
„V čem je problém?“ Cas rozhrnul oheň klackem. Jiskry, vzlétly výš. Roztančily, se jim nad hlavami, a zmizely, ve tmě. „Ty piješ.“
„Ne. Na misi. Poslouchej,“ Dean cedil slova skrz zuby, „ když se plně nesoustředíš, dopustíš se snáz chyb. A, chyby stojí životy. Můžou kvůli tomu umřít lidi.“
„Hodně lidí poslední dobou umírá.“
Dean se kousl, do jazyka. Nevěděl, zda je Cas vážně Tak naivní. Čert ho vem! Vytáhl z náprsní kapsy, placatku, která dřív patřila Bobbymu, a přihnul si.
„Můžeš, umřít ty.“ Přitlačil na pilu.
S Casem to nehlo. „Takže?“
„Nebo, já,“ vytáhl z rukávu, poslední kartu, „Co pak, Casi? Co bys dělal?“
Cas, po něm šlehl očima. „Okamžitě bych si prohnal hlavou kulku,“ odvětil bez zaváhání.
Dean, který zrovna, upíjel vodku, se zakuckal.
Cas, na něj bez mrknutí hleděl.
„Proč?“ zeptal se, ochraptěle, otírajíc si ústa.
„Proč, ne? Rozhodně vedu plnohodnotný, život. Rád, budu pokračovat dalších padesát let.
Ne, ne tolik. Protože pokud ty, vypadneš ze hry, Ďábel dokončí, své dílo. Dávám světu týden, nebo dva.
A, já, skončím v Pekle.“
Dean, na Case zíral. Poprvé, po měsících, Cas řekl, co si myslí. Co, cítí.
„Nebuď hlupák, Casi. Nepatříš, do Pekla.“
„A kam sis myslel, že mí bratři, vyhostí vzbouřence?“
Padlo mezi ně, tíživé ticho.
Sakra. Dean, se znovu napil. Neušlo mu, že Cas, po placatce hladově pokukuje.
Anděl polkl.
„Třeba zasáhne Bůh,“ konejšil ho Dean. „Domluví jim, a tak.“
Dean se v zásadě snažil říct: Bůh je spravedlivý.
Castiel zúžil oči. „Nevěříš v Boha.“
Dean se kousl do rtu. Cítil, pod oblečením kapky potu, stékající po krku, a podél páteře. Byla horká letní noc.
„Jo, to je fakt,“ Dean zahodil placatku. Skončila v ohni. Cas, po Deanovi šlehl očima, vědom si toho, komu patřila, ale neřekl nic. Ani Dean nic nenamítal, když Cas před měsíci spálil vlastní baloňák, pokrytý krví nakažených.
Zamrkal. „Proč, ti záleží na tom, abych zůstal? Sotva, na mě promluvíš.“
Dean, ignoroval bodnutí výčitky.
„Vážně?“ Zeptal se. Samozřejmě, lovec ví, že mezi ním a Cas panuje jistý komunikační blok, a začal to Dean.
Ticho. „Nenávidím tě, Casi.“
Castiel vzhlédl. Nic neříkal, tvářil se jen zvědavě.
Dean polkl. Sklopil oči, a pokračoval. „Nenávidím tě, protože mi připomínáš, kdo jsem byl, a oč jsem přišel. Vzhlížíš ke mně, a tváříš se jako, že: „Pořád trvám na tom, že stálo za to, tě zachránit. A, udělal bych to znovu.“
Není to pravda. Nestojí to za to, Casi.
Nenávidím to, ale potřebuju to. Pomáhá mi to, neprohnat si kulku hlavou. Ten vztek, mě vede kupředu. Ta, nenávist, k sobě sama. Motivuješ mě, něco změnit. Cítit, něco.
Pak, si uvědomím, že právě za to, tě nenávidím nejvíc, a utíkám dál, od tebe.“
Cas si poposedl. Pohnul, zlomenou nohou, a zkřivil tvář bolestí. „To nedává smysl, Deane.“
„To mi neříkej.“
„Řekl.“
Dean, odtrhl oči, od země. Cas, se ušklíbl.
Zahleděl se do ohně. Vrhal, na Casovu tvář, měkké naoranžovělé světlo.
Cas, oči přivřel.
„Nic, Casi? Právě jsem řekl, že tě nenávidím. Nejsi, naštvaný?“
„Jsme, přátelé. Nenávist je součást, vztahu. Máš pravdu, v tom, co si myslím.
Stojíš za to, Deane.“
A, v tu chvíli ho Dean nenáviděl nejvíc.
„Ty, zůstáváš?“
Přál si utéct, ale došlo mu, že nemá kam. Svět se scvrkl.
Prostor, okolo ohniště, osvětlovaly plameny, a Dean nenašel sílu, zvednout se, a vyjít. Vstoupit do temnoty, okolo.
„Chvíli.“
Zůstal, kde je.
Okolo, šuměl les. Dean, viděl černé, ve větru kývající se siluety stromů.
Dean, v sobě nenašel sílu nenávidět, Case. Nebo, sebe.
Nenašel, nic.
Zůstal, s Casem, dokud obloha nevybledla, a hvězdy, zmizely.
K ránu, Cas usnul.
...
„Otevři oči,“ Dean s ním třásl.
„Co?“
Cas, se probíral pomalu, a neochotně.
Rozmrzele zamrkal. „Jsme v nebezpečí?“ Rozhlížel se, pátrajíc, v šeru, po nepřátelích.
„Ne.“
Cas, upadl zpátky, na tvrdou zem, a zamumlal něco, čemu Dean stěží rozuměl. Rozeznal slova, blbec, a nech mě spát.
„Casi! Dělej. Svítá.“
„No, a co?“ Cas, se přesto, posadil. Promnul si oči. Z vyhaslého ohniště, stoupal kouř.
„Jsi horší než komáři,“ zamumlal rozmrzele, a nepřítomně si přitom drbal levou ruku.
„Nebuď děcko.“
Castiel, se zamračil, ale usadil se.
„Svítá,“ opakoval, Dean.
Měl, pravdu.
Obloha, na východě zlátla. Nebe nejdřív, zrůžovělo, a zežloutlo, a pak, zmodralo.
Přes vrcholky hor se přehouplo slunce, a les zalil sluneční svit. Kemp se probouzel.
„Svítá,“ řekl Dean. „A my jsme pořád naživu.“
Neznamenalo to nic.
A, znamenalo to všechno.