Toto je můj počin po poslechnutí písně somewhere od witin temptation..prosím o její poslechnutí, aby jste stejně jako Dean mohli poslouchat její tóny...je to řekněme..něco jako pokračování po konci 3 season..jen..no však uvidíte
hope you like it
prosím listen dřív než si začnete číst
- kód:
-
http://podcast.rpg-paradize.com/Within_Temptation-somewhere.mp3
4 months laterfor some questions is there just one answer4 months after the worst incident
Unknown room in some motel near to NebrascaDean otevřel oči, které pomalu zjišťovali, kde se nachází. Čím déle se rozhlížel po prázdném pokoji, tím více si uvědomoval, že si z posledních několika měsíců nic nepamatuje. Jeho zorničky se rozšířili právě když jeho zrak dopadl na prázdnou postel vedle něj a on si vzpomenul na poslední okamžik, který si ještě pamatuje.
Dům neznámého páru v městě New Harmony v Indianě. Lillith proměněná v Ruby, Hellhound a….Samův křik. Jeho mozek jako by se zastavil na jednom místě a přece pořád pracoval. Dean nechápal co se děje, koukal na onu prázdnou postel a snažil se pochopit tu tíživou pravdu, nevědomosti. Jeho bratr tu není a on….jeho pohled padl na jeho ruce, které si začal prohlížet, jakoby je viděl poprvé v životě. Jakoby každá část jeho těla byla novou neprozkoumanou záhadou. Pomalu zavíral a rozevíral dlaň, aniž by chápal co dělá. Pomalu, ale jistě mu začalo docházet, že asi opravdu žije, a že události toho večera se opravdu staly. Věděl to , protože to někde uvnitř sebe cítil. Cítil všechnu tu bolest, utrpení a beznaděj.
Pevně zavřel oči a snažil se vzpomenout na následující události. Nic se však nestalo. Nic. Vše co ví, skončilo tam a začalo až tady.
„To..to nemůže být pravda“ Nosní dírky se mu rozšířili strachem a on nebyl sto se pořádně nadechnou. Nejspíš to tušil, už když se probudil, ale čím déle tam seděl a naslouchal dokonalému tichu, tím byla pravda tíživější a tíživější.
„Same“ jeho ústa se pohnula, když zašeptal bratrovo jméno. „Jak si jen mohl? Jak?“ jeho oči se pomalu, ale jistě začali zaplňovat něčím bolestivým a zároveň osvobozujícím. Byly to slzy. Jedna za druhou pomalu klouzali po jeho tváři, aniž by se je lovec snažil zakrýt. Nebyl zde nikdo kdo by ho mohl vidět, nikdo kdo by ho mohl slyšet: nebyl tu prostě nikdo. Deanovi se začali třást ruce a on je nedokázal uklidnit. Nemohl,…byl si prostě tak jistý. Uvnitř to cítil, věděl co se stalo…
„Proč Sammy?“ ta otázka jakoby plula ve vzduchu a on na ní nedokázal odpovědět. Se smrtí i s peklem se mohl smířit, ale jak se teď má smířit s nevědomostí. Tohle bylo horší než všechna pekla světa: věděl, že se asi nikdy nedozví místo, kde se jeho bratr nachází. Slzy pomalu jedna za druhou padali na bílé povlečení a utvářeli na něm mokrý kruh. Jeho zrak znovu padl na vedlejší, ještě nedotknutou postel. Najednou jakoby slyšel melodii. Nezněla jako normálně, bylo to spíš jakoby vycházela z celého pokoje: jakoby vycházela z jeho duše.
Lost in the darkness, hoping for a sign. / Ztracen v temnotě, doufám ve znamení
Instead there is only silence, / místo toho je zde pouze ticho
can't you hear my screams? / copak neslyšíš můj křik?
Never stop hoping, / Nikdy nepřestanu doufat,
Need to know where you are, / potřebuji vědět kde jsi,
but one thing is for sure, / ale jedna věc je jistá
you're always in my heart. / v mém srdci budeš napořád.
Nechápal nic, nevěděl co to znamená. Jeho oči se klížili sem a tam, snažíc se najít nějaké znamení, nějakou známku odporu, někoho kdo by mu řekl, že je to jen sen. On však věděl, že to sen není. Stále hledíc na bratrovu, nyní už opuštěnou postel, začal šeptat slova, která se mu sama drala ven z hrdla.
I'll find you somewhere. / Někde tě najdu.
I'll keep on trying until my dying day. / Budu to stále zkoušet až do mého skonání.
I just need to know whatever has happened, / Ať už se stalo cokoliv, potřebuji to vědět,
the truth will free my soul. / pravda osvobodí moji duši.
Zbylá slova, jakoby znovu začala utvářet onu melodii, a tak aniž by musel hýbat svými ústy, hleděl na sněhově bílou postel a naslouchal tomu líbeznému hlasu. Jeho srdce pomalu pukalo, když si uvědomil, že celá jeho rodina je mrtvá a za smrt většiny je zodpovědný on sám. Příval slz byl moc velký a on už je déle nemohl snést. Jeho matka, umírající na stropě….vždy za to vinil sebe. Tu noc tam byl a jako už mockrát pozoroval Sammyho spánek. Byl až moc unavený, a tak šel spát. Každý jiný den tam zůstával déle, ale právě onu noc, odešel dříve. Byla to jen jeho vina. A táta? Zaprodal kvůli němu duši. Kdo jiný by za to mohl být odpovědný než právě on? A pak…..jeho bratr. Už to nevydržel a sklopil zrak, zatímco si utíral valící se slzy. Jeho ruce se stále klepali, když si uvědomil, že on není zodpovědný za smrt většiny…on je zodpovědný za smrt všech.
Lost in the darkness, try to find your way home. / Ztracen v temnotě, pokouší se najít cestu domů
I want to embrace you and never let you go. / Chci tě obejmout a nikdy tě nenechat odejít.
Almost hope you're in heaven so no one can hurt your soul. /Skoro doufám, že jsi v nebi, tam nikdo nemůže zranit tvou duši
Living in agony cause I just do not know / Žijící v utrpení, protože stále nevím
where you are. / kde jsi
Čas pomalu ubíhal, a on bez hnutí seděl na jednom místě s hlavou sklopenou a očima pevně zavřenými. I přes to si ale slzy našli cestu ven a dál odkapávali na již promočený kruh na prostěradle. Melodie dál hrála a on naslouchal. Možná, že už začal bláznit, a žádná melodie tu vlastně nebyla. Přesto ji ale slyšel tak ostře, jako když na vás někdo mluví z bezprostřední blízkosti.
Píseň dohrávala a poslední slova se mu zformovala na jazyku do věty naděje: do věty odpuštění.
Wherever you are, I won't stop searching. / Ať si kdekoliv, nikdy tě nepřestanu hledat.
Whatever it takes, I need to know. / Ať už mě to bude stát cokoliv, potřebuji to prostě vědět.
Když pozvedl hlavu, aby nabral sílu pro to být znovu lovcem ucítil hřejivý dotyk něčí ruky přímo na jeho tváři. Jeho zornice se rozevřeli v dokonalém zmatení. Uviděl nezřetelné bíle světlo a najednou pochopil, že to byla ruka jeho bratra. Záře se stávala čím dál viditelnější a oslepující zároveň, až se uvnitř začal rýsovat něčí obraz. Jeho srdce bilo jako na poplach. Věděl co přijde, ale nevěděl zda je na to připraven….Jeho tváře ještě nestačili zaschnout a už tu byly další slzy kanoucí dolů stejnou cestou jako předtím. Tvář jeho bratra byla Mladší, bez patrných známek zranění ani vrásek. Byl to Sam, jen byl mnohem šťastnější a na rtech se mu zračil nepatrný úsměv. Jeho tvář měla o něco zdravější barvu, než když ho Dean naposledy viděl a jeho oči zářily jako oheň svíčky.
„Už nemusíš hledat“ Sam nepatrně mrknul a znovu se upřeně zahleděl do strnulých očí svého bratra „ myslím, že odpověď na svou otázku již máš“ Nyní se mu ústa roztáhla do viditelného úsměvu. Dean neschopen slova hleděl na svého bratra, tak zdravého a šťastného jako nikdy dřív, a aniž by si to uvědomil, začal se usmívat s ním.
„Nebyla to tvá vina..nic z toho“ Zrakem pohleděl na fotku rodiny stojící na nočním stolku. Dean pomalu otočil hlavu až ji také spatřil. Když se znovu otočil na postavu svého bratra, uviděl něco co mu vyrazilo dech a on nebyl sto se nadechnou či promluvit. Vlastně se nemohl ani pohnout.
Celá jeho rodina tam stála v zářivém oparu minulosti a usmívala se na něj.
„Není to tvá vina zlato,“ Mary se na něj usmívala svým zářivým úsměvem, který Dean hřál jako polední slunce „někdy se věci prostě tak stanou, a nikdo, ani ty, ani já tomu nemůžeme zabránit. Prosím už si neubližuj,“ Mariin hlas teď zněl prosebně a na její tváři se nepatrně zaleskl náznak strachu „my víme že za to neneseš ani tu nejmenší zodpovědnost a ty bys to měl vědět také.“ Dean hleděl do modrých očí své matky a přál si aby ten okamžik nikdy neskončil.
„Deane, “ jakmile mladý lovec uslyšel ten známý hrubě, ale zároveň kolébavě znějící hlas jeho otce, konečně odtrhl oči od své matky a zadíval se přímo na něj. „Všechno to, co jsem říkal,…ten náš rozhovor…chci říct, že všechno co sem řekl sem tak opravdu myslel“ v Johnových očích se začali třpytit slzy „si můj syn a já tě miluju. Ani nevíš jak jsem na tebe hrdý. Všechno co si ty dokázal, chci říct,“ Jedna z tak vzácných slz na vrásčitém obličeji starého lovce se začala kutálet dolů. “nesl si na svých bedrech povinnosti, s nimiž by měl co dělat i dospělý, a dokázal ses s nimi vyrovnat“ Nyní už slzy na Johnově tváři klouzali jedna za druhou a zdatný lovec se je, stejně jako jeho syn, nesnažil zastavit. „Jediný kdo tu kdy chyboval jsem byl já. Tys to nebyl, jasné Deana?“ Byl to rozkaz, ale přeci jen jeho hlas zněl napůl prosebně. Jeho syn nepatrně, téměř nepostřehnutelně přikývl.
„Všichni tě moc milujme, na to nikdy nezapomeň.“ A s Maryniným hlasem se rozplynul i obraz a pokoj se začal znovu nořit do svého jemně šedého odstínu.
„Heaven“ řekl Dean a jemně se usmál. Konečně dostal odpověď na svou otázku…