Strach je vše, co mám

Po dlouhé době (Ano, jsem si vědoma, že uplynulo hodně času) mám pro vás konečně přepsané a připravené pokračování. Ráda bych držela mé myšlenky u vytváření příběhu co nejvíce, ale bohužel to v poslední době není možné, tak doufám, že ti z vás, kterým se můj příběh líbí u něj zůstanou i nadále. Co tady máme tentokrát... ale ne, nebudu nic prozrazovat. zjistěte to sami
Tímto by se měl příběh konečně posunout trochu do jiné roviny... přímo tam, kam s ním směřuji. Ale nemyslete si. Zase to s tím mířením nebude tak úplně jednoduché.
Doufám ... zkrátka doufám, že se bude líbit.




DEAN

Natáhl se pro telefon ležící na stolku vedle pohovky. Roztřesenými prsty neobratně vyťukal příslušné číslo a přiložil si přístroj k uchu.

„No tak, tati. Zvedni to. Zvedni to.“ opakoval šeptem prosebně a nervózně podupával nohou o koberec.

Po desátém zazvonění zklamaně přimhouřil oči, svěsil hlavu a zastrčil telefon do zadní kapsy kalhot. Sbalil si všechny své věci, jak nejrychleji mu to pohmožděná žebra dovolovala, spěšně zavazadla naházel do Impaly a nastartoval. Byl vděčný, že zbraně po nepříliš vydařeném lovu zůstaly v autě, takže jeho rozbolavělé tělo nemuselo vydávat poslední zbytky energie na jejich přenášení. V podstatě si musel poradit hlavně s taškou plnou oblečení. Kdo by byl řekl, že taková jednoduchá činnost ho dokáže vyčerpat a zanechá ho zpoceného a zápolícího s dechem?

Snažil se soustředit na cestu a nevnímat palčivou bolest, která vystřelovala z jeho hrudi. Krátce trhavě oddechoval, aby odehnal mžitky tvořící se mu před očima, jež mu znesnadňovaly výhled na slabě osvětlenou silnici. Jeho fyzická kondice ho však neomezovala natolik, aby si nemohl z plna hrdla zanadávat.

„Abych si se vším poradil sám. Když on potřebuje pomoct, tak jí dostane, ale když jsem v nesnázích já, je moc pohodlný na to, aby zvedl pitomý telefon. Vážně bezvadný.“

Potřeboval si vybít vztek a uklidnit se, proto začal přemýšlet nahlas: „Jsi přece lovec, ať je to, co je to a jestli je to, co si myslíš, najdeš způsob, jak to zabít. Pif paf a je po něm. Šance, že na toho bastarda bude působit kamenná sůl, je docela vysoká. Na co tedy čekáš! Čeká na tebe jen další případ. Tvoje práce. Tvůj denní chleba. Nebo lépe – Čeho se bojíš? Nikdy ses jich nebál. Ne opravdu.“

Rozpřáhl se a vztekle udeřil do volantu. Ruce se mu rozčílením roztřásly. Auto na silnici udělalo nebezpečnou smyčku. Měl co dělat, aby ho vůbec udržel na vozovce.

„Do háje.“ zaklel a zprudka dupnul na brzdu. Zastavení bylo tak rychlé, že hrudí těžce narazil do volantu. Skousnul si ret, aby zabránil výkřiku. Odmítal se poddat svému selhání. Že byl momentálně sám a nemohl ho nikdo další slyšet, nic neznamenalo. Opřel si hlavu o rám dveří a rozrušeně drnkal bříšky prstů o kraj volantu.

Pokoušel se zklidnit, ale byl úspěšný pouze částečně. Otevřel okénko a nastavil tvář nočnímu větru. Rozhlédl se do dálky. Snažil se soustředit. Pochopit své pocity. S rozjasňováním mysli se o několik okamžiků později dostavilo porozumění. Udeřilo ho vší silou jako by ho chtělo shodit do neviditelných rozbouřených vod. Povzdechl si.

„V tom to vězí. Bojím se. Nevím proč, ale tentokrát mám strach. Skutečný strach.“

Ústy neslyšně vyslovil větu, která se v motelu zčistajasna objevila na stěně napsaná neznámou rukou. Začínal chápat její smysl.

Střež se svých strachů.

„Parchant mizernej. Jak je zatraceně možný, že na tomhle světě existují taková monstra?! Ale u mě narazil. Vybral si špatnou oběť. Já mu ukážu, jak se z beránka stane predátor.“

Zkusil se ještě jednou dovolat otci, ale bez úspěchu.

„Na koho se mám obrátit? Potřebuju pomoc s vyhledáváním informací. Leda bych se dokázal rozdvojit nebo lépe roztrojit. Na vyhledávání informací je nejlepší …“ zarazil se, když mu došlo, čí jméno mu právě přišlo automaticky na mysl, „Sam.“

Zakroutil nesouhlasně hlavou a povzdechl si: „Takže mi nezbývá, než se rozdvojit.“

Bez nadšení nastartoval auto a vjel zpět na úzkou neosvětlenou silnici. Doufal, že do nejbližšího města dorazí co nejdříve.

* * * *

SAM

„Ale vždyť jsi řekl, že se mnou půjdeš. Co může být tak moc důležitého, že mi kvůli tomu dáváš košem?“ stěžovala si hezká dlouhovlasá dívka, „Nebuď takový suchar, Same. Tuším, že děláš tohle divadlo jen proto, abys tam nemusel jít.“

„Jaké divadlo? K tomu, abych ti sdělil, že se mi tam nechce jít, se nepotřebuju předvádět.“

„Já vím,“ přitakala Jessika a povzdechla si, „Jenže mně vážně nejde do hlavy, z jakého důvodu nemůžeš jít na ten večírek. Je to formální akce a ne divočina. Bude tam většina profesorů a prý se přijde podívat i starosta. Jít tam pro tebe znamená využít skvělou příležitost. Myslela jsem, že další studium je pro tebe důležité.“

Sam svou přítelkyni zlehka pohladil po tváři. „Také, že je. Jenže z akcí jako má být tahle, mám panickou hrůzu. Slovo společenské se v mojí rodině hodnotilo podle jiných měřítek.“

„Já jsem taky hodně nervózní, když se mám producírovat na podpatcích před takovou spoustou lidí. Každý je nervózní.“ Slovo každý pronesla dívka velmi důrazně.

Mladík si povzdechl. „Jenže já právě nejsem každý. Přál bych si být. Neumíš si představit, jak moc si přeju být jako ostatní, ale zatím nejsem.“

„Zatím?“ podivila se Jessika a nakrčila obočí, „Proč by sis přál být jako ostatní? Já nechci, aby ses jakkoli měnil. Mám tě ráda přesně takového, jaký jsi.“

„Tomu bys nerozuměla. Mám své důvody.“

„Chci je znát. Řekni mi aspoň jediný z nich.“

„Rodina.“ Odpověděl neochotně Sam.

„Vysvětli mi to blíže,“ dožadovala se blondýnka nasupeně, „Vždycky se zasekneš na tomhle jediném slově. Když se jedná o rodinu, vždycky se uzavřeš do sebe. To není správné.“

„Já o tom nechci mluvit.“ Odsekl Sam ostřeji, než měl v úmyslu. Otočil se ke své dívce zády a prsty si divoce promnul oči. Začínala ho bolet hlava.

Jessika mu váhavě položila ruku na rameno a chlácholivě zašeptala: „Co by mohlo být tak hrozného, že se mi nedokážeš svěřit?“

Svěsil ramena, posadil se na pohovku a smířený s tím, že Jessice jednou stejně pravdu bude muset říct, aspoň nevinnější část pravdy, pustil se do objasnění rodinné historie.

„Moje matka zemřela, když mi bylo půl roku.“

„Dívka si bez dalšího slova k Samovi přisedla a objala jej jednou rukou kolem pasu. Druhou mu vložila do dlaně a povzbudivě s vážným výrazem ve tváři mu ji stiskla.

Nedal nijak najevo, že si je vědom její přítomnosti a pokračoval monotónním hlasem: „Byl jsem moc malý, abych si něco z té noci pamatoval. Policie případ uzavřela jako nehodu, ale John, můj otec, byl přesvědčen, že závěr vyšetřování je mylný. Stal se z něj člověk posedlý hledáním odpovědí. Nedíval se napravo, ani nalevo. Obyčejný život se změnil na jakousi křížovou výpravu a já s bratrem jsme neměli jinou možnost, než se řídit podle něj. Nikde jsme nemohli zůstat příliš dlouho. Nikde nebylo bezpečno. Žádná šance, jak si zařídit nový domov. Prostě jsme se všichni naučili naše životy bránit až moc.

Ne, že by se nesnažil, ale nikdy s námi nejednal zrovna v rukavičkách. Navíc mu hrálo do karet, že mohl pověřit Deana, aby na mě dohlížel a staral se o mě. Myslím si, že proto v tomhle směru ani neměl motivaci, aby se aspoň na chvíli přeměnil zpět na milujícího otce, kterým býval před smrtí mé matky. Můj bratr má jiná očekávání od života než já. Být s Johnem považuje za jakousi celoživotní povinnost. Pro mě ale takový způsob přežívání není. Nemohl jsem ho snést. Proto jsem odešel na Stanford, abych mohl být pánem své budoucnosti. Ne aby mi někdo neustále určoval směr, kterým se mám ubírat.“

„Tvůj bratr vážně vidí svět, jak mi tvrdíš?“ optala se Jessica se zájmem a v očekávání odpovědi přiblížila obličej blíže k Samovi.

„Samozřejmě to nemůžu vědět určitě, ale takhle jeho situaci vidím já. Slovo povinnost staví výše než štěstí. Tím mám na mysli jeho vlastní štěstí. Co mu John přikáže, to udělá. Dokud se bude řídit, podle otce, nikdy nebude spokojený. Jenže on ho poslechne vždycky. Nemyslím, že by se to v budoucnu změnilo.“ Odpověděl Sam a odvrátil se. Odmítal dál pokračovat.

Jessika poznala, že už se od něj nic dalšího nedozví. Zvedla se z pohovky a s vážným výrazem ve tváři se postavila a sklonila hlavu, takže se mu dívala přímo do očí.

„Jsem ráda, že ses mi svěřil. Konečně. Není pro mne snadné to pochopit, ale slibuji ti, že se budu snažit,“ políbila svého přítele na tvář, „Jen mi ještě, prosím, pověz, co ti brání jít na tu slavnost.“

Strach. Bylo první slovo, které Sama napadlo.

Na půl úst téměř nesrozumitelně zamumlal: „Zkrátka mám pocit, že kdyžto půjdu, stane se něco zlého.“ A taky se nemůžu zbavit těch zatracených loveckých instinktů, díky kterým vidím nebezpečí na každém rohu.

„To přece nemůžeš vědět.“ ohradila se Jessika zaskočeně.

Přesvědčeně dodala: „A jestli se má stát nějaké neštěstí, nestane se ten večer a už vůbec ne na Listopadové slavnosti. Rozumíš mi.“

Mladík se nervózně ošil a neochotně zadrmolil: „Dobrá, dobrá. Půjdu s tebou.“

„No sláva!“ zvolala Jessika a na znamení vítězství laškovně mrkla jedním okem.

„Ale chci, abys věděla, že jsem tě varoval,“ pohrozil jí Sam, „Nelíbí se mi to.“

Děvče jako by ho neslyšelo. S nečekanou silou se mu pověsilo kolem krku a sevřelo jej v medvědím objetí.

Překvapením vykulil oči a snažil se popadnout dech. „Opatrně. Pokud s tebou mám na ten noblesní večírek jít, měla by sis mě hýčkat a ne se mě pokoušel zadusit.“

Šibalsky zavrněla: „Máš pravdu. To bych neměla. Raději vyzkouším něco jiného.“

S tímto prohlášením se mu schoulila do náruče a zapředla jako kočka.

Samovi zahrály v očích veselé jiskřičky. „Ty jsi ale číslo.“

Sklonil se, aby ji políbil. Rozhodl se, že pro zbytek dne na věci, které ho trápily, zapomene.

* * * *

O týden později

Poslední světla třpytivého ohňostroje se rozplynula do tmy. Zanechala po sobě šedý čmoudnatý opar prachu, který se mísením s chladným vzduchem neškodně rozprášil mezi přihlížející diváky. Listopadová slavnost skončila.

Jessika zlehka štípla vysokého mladíka do ruky a zašklebila se. Kývla hlavou na znamení odchodu. „Vidíš. Říkala jsem, že není čeho se bát. Všechno dopadlo na jedničku. Šplhnul sis u profesorů. Možná i u starosty. Moji přátelé se konečně mohli na vlastní oči přesvědčit, že nechodím s mrzoutem, ale s tím nejúžasnějším a nejpřitažlivějším mužem na světě. Tvůj katastrofický scénář ohledně zvláštního tajemného tušení se nevyplnil. Není to paráda!“

Mladý Winchester jí věnoval dlouhý polibek a přikývl. „Máš pravdu. Byl to hezký večer.“

Zamyšleně se podrbal na krku.

„Akorát si nejsem jistý, jestli bych si získal sympatie většiny profesorů, kdyby zjistili, že ten, kdo má prsty v rozbití dortové postavičky představující starostu, jsem já.“

Blondýnka se zaculila.

„Jsem si jistá, že kdyby ses na ně podíval, jako se díváš na mě, nepochybně by ti odpustili.“

Sam si skousl dolní ret.

„Nevím, ale já bych se necítil zrovna příjemně, kdyby mi někdo urazil hlavu. I když byla jenom z marcipánu.“

„Souhlasím. Kdyby se na to přišlo, byl bys společensky znemožněn až do konce života.“

„To ne. Jen do konce školního života na Stanfordu.“

„Ou. Jdeme,“ zavelela dívka, „Raději se vytratíme z místa činu nebo omylem urazíš hlavičku ještě starostově ženě.“

Sam srdečně souhlasil, ale neodpustil si dodat: „Smůla jen, že momentálně žádnou ženu nemá.“

„Jako by na tom záleželo. Ostatně její štěstí. Nenaděláš žádnou další škodu.“

„Jestli to bereš takhle … Myslím, že naše konverzace se právě dostala do bodu, kdy jí můžeme se spokojeným výrazem ve tváři ukončit.“

Vzal svou přítelkyni za ruku, svedl ji ze schodů a společně vykročili na široký dlážděný chodník.

Došli sotva na okraj nejbližší silnice, kterou se chystali přejít, když se Samovi vkradla do hlavy myšlenka, že je někdo pozoruje. Zastavil a obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Díval se na honosnou budovu, ve které strávil celý večer. Připadalo mu, že zdroj jeho neklidu vychází právě z rozlehlého areálu. Jen nedokázal určit, odkud přesně.

Ze strnulosti ho vytrhla až Jessika.

„Nic nejede. Můžeme přejít.“ Prohlásila a vykročila do vozovky.

Sam se stále ještě ohlížel za sebe, když prkenně odpovídal: „Jasně. Jdeme.“

Pomalu ji následoval.

Zatřepal hlavou. Snažil se vymazat z paměti záblesk červeného světla, u něhož se mu nedařilo určit jeho původce. Ty červené oči ho oslepovaly, ochromovaly mu myšlenky, když se na ně soustředil. Probouzely v něm strach.

Auto, které se najednou objevilo na silnici, přes kterou právě přecházel, a řítilo se vpřed vysokou rychlostí, zahlédl až na poslední chvíli. Už bylo příliš blízko, aby se pokusil uskočit do strany. Zkamenělý strachem čekal na nevyhnutelný náraz.

Ulicí nerozlehlo kvílivé skřípení brzd a potom se kov srazil s překážkou. Odněkud ze strany se ozval dívčí výkřik hrůzy.

Červené oči pobaveně mrkly a vytratily se zanechávající po sobě jen neuchopitelnou vzpomínku.

no ty vole, tak toto bolo super. akože na začiatku super torturing a potom ten koniec no zabite ma. inak som sa nasmiala na tom rozhovore s jess o hlavičke starostu to bolo super. aj pocity bratov si zaujímavo opísala, takže super práca.

OMG tak toto bola úpná sila úplne neskutočne famózna časť
Dean tie jeho pocity ako sa trápil ,že má strach potom o tom Johnovi ,že ,keď ho on potrebuje tak mu nezdvíha ,ale keď niečo potrebuje John tak Dean je tam vždy pre neho to bolo nádherné a ešte k tomu aj torturing výborné úplne som si to užila totálne dokonalé

a Sammy noo proste úžasné tá ich konverzácia s Jess bola perfektná úplne som si to vedela dokonale predstaviť a potom ,keď sa Sam zdôveril o Mary a o ich detstve o Deanovi jednoducho fantastické no a nakoniec Listopadová slavnost to si skvelo opísala najviac sa mi páčila ako sa rozprávali o starostovej postavičke to nemalo chybu úžasne si opísala ako to povedať tú ich zamilovanosť to bolo super a koniec Samov zlý pocit sa naplnil jeho fakt prešlo auto ty brdo!! to akože fakt ja chcem rýchlo ďalšiu časť a spoločne s ňou aj odpovede na otázky ,ktoré mi výria hlavou ...je to úplne genialne

Samabel, Samabel, torturing Dean sa nezaprie v tvojich poviedkach, co? sa mi to strasne pacilo...prichadzam tomu na chut bolo mi ho luto, ked John nedvihal ten telefon...Dean sa tak snazi
Sam a Jessika...no zlaty to parik sa mi pacia tie rozhovory aj to vsetko okolo toho. Aj pocity bratov,ako si opisala a ten zaver... super bombasticky, dievca, pises skvele

užasné pokračko ten začiatok bol úplne super pri to ako som v poslednej dobe až príliš zameraná na torturing som si prišla na svoje. a dalej rozhovor Sama a Jesicy bol veľmi pekný. a potom aj to s tou starostovou hlavou aspoň trochu srandy neušokdí. a ten koniec to čo má byť to som musela pol hodinu predýchavať dúfam že Sammy bude v poriadku. tak prosím rýchlo pokračko

Strašně moc si cením vašich komentářů.
A jsem hrozně ráda, že vám ta scéna se starostou přišla vtipná, protože já si u těhle situací nejsem nikdy jistá, jak je vezmete. Co může připadat vtipné mě, vy můžete vzít dost vlažně, tak o to mě těší ještě víc, že se vám to vážně líbilo.
Takže... díky dion- a víš, že jsem se na torturing!dean tentokrát ani moc nezaměřovala. To už musí za mě asi pracovat podvědomí nebo nevím
Soniq, Faith- zajímavé, já si říkala, že zase bude někdo protestovat, že se na Sama lepí Jessika a zatím dobré. Když on ale chlapec vážně potřebuje podporu... a navíc je to z té doby, z které to je.
wiktoriano: Další... to jste to u toho Deana vážně tak prožívali... já už to dělám normálně víc torturing, než jsme původně zamýšlela...
Teď jsem sama zvědavá, co z toho vznikne, až se na to budu vážně soustředit.

Vážně se budu o pokračování snažit, ale sama prostě vím, že s časem je to teď dost na draka a nechci vám říkat, že to bude přes víkend, když to není pravděpodobné... ještě uvidíme.

Nedávno jsem vzpomínala, že jsem dlouho nečetla pokráčko. Jsem ráda, že se tu objevilo Opravdu se vyplatilo si tak dlouho počkat. Bomba Rýsuje se to velmi zajímavě! Líbilo se mi, jak Deanovi padl na mysl Sam, ale raděj zvolil možnost se rozdvojit A Sam s Jessicou, Jess mi tam nevadí. V té době byla určitě jeho nedílnou součástí. Jen jsem zvědavá, co to bylo za auto na konci a srazilo jí...?
Těším se moc na pokračování!

Jsem ráda, že se ti vyplatilo počkat si.

Teď, ohledně toho konce... Jessicu to auto nesrazilo... ta je v tomhle mimo hru --- ona byla už dál před Samem ... a ono to tam není sice napsané, ale představte si to tak, že už zhruba byla na druhém kraji silnice.
...to jen na malou osvětlenou... prostě mi teď tak nějak přišlo, že aspoň jí musím vysvobodit...prozatím

veľmi sa my to páči je to super

páči sa my že je to o časoch pred tým než sa to všetko začalo
a john ešte žije aj keď nie je zrovna vzorom otca

a hlavne sa my páči že sa ich to osobne dotýka to milujem tak dobre si ich vystihla

teším sa na skoré pokračovanie už sa neviem dočkať ponáhľaj sa

Skvelé pokračovanie Deanove pocity a torturing! na začiatku Krásne si to napísala a potom Samove rozprávanie Tá starostova hlava sa mi strasne páčila Tie červené oči su moc zaujímavé. Som zvedavá čo sa z nich vyklube Ten záver bol teda Ešte raz super pokračovanie

Samabel: k této povídce jsem se dostala až teď a nestačím zírat , zatím ze všech co jsem zde přečetla , patří tato k těm nejlepším
Ale co mě přííííšerně štve , že nevím jak to dopadne , já si snad hodím mašly Proč už jsi nepokračovala Prosím, prosím dopiš tu povídku
Povídka je vážně úžasná, Sam- , Dean , no a John je prostě John