Život s mrtvými

Nevím jestli to sem můžu dát, ale doufám, že ano:)
Život s mrtvými je duchařsky hororove ladený "seriál" o lidech jejichž "dar" jim umožnuje vidět duchy, citit duchy, komunikovat s nimi.
Příbeh je to dlouhý v některých pasážích trošku složitější, značne krvavý, doufám, že i mrazivýale přesto doufám, že se bude líbit.

Život s mrtvými
Epizoda 1
První setkání 1

Chicago Illianos 1995
Úzkou uličkou běžel 11- letý chlapec. Byl už značně zadýchaný, celý propocený, ale přesto nezastavoval. Ne, že by nechtěl, on nemohl. Za ním se totiž ozýval křik, který ho neustále pobízel k větší a větší rychlosti. Věděl, že existuje jen jediný způsob, jak se vyhnout zmlácení a to, vyhnout se bandě Bobbyho McBreda. Bobby McBred spolu se svými čtyřmi kamarády terorizoval všechny děti. Bral jim svačiny, peníze, nutil je, ponižovat se.
Bohužel ani Alan Denvery nebyl výjimka. Možná to bylo kvůli tomu, že nebyl moc vysoký, že neměl dostatek sil, aby se jim postavil a nebo proto, že jeho otec byl notorický opilec a matka ho každou chvilku následovala do stavu opilosti a tudíž si s ním Mcbredova parta mohli dělat, co chtěli, aniž by se museli bát jakékoliv odvety ze strany jeho rodičů.
Samozřejmě Alan měl ještě starší sestru Jess, ale té byl úplně ukradený.
Alan se stačil vyběhnout z uličky. Jeho šancí by mohl být ten barák naproti. Bydlela tam sice stará paní Whitelová, která neměla ráda děti, ale snad by ho ochránila.
Měl to už jen pár desítek metrů, ale on zřetelně cítil, že jeho tělo, je na pokraji svých sil, že plíce toho mají dost stejně jako žebra.
„Prosím ještě chvilku vydržte,“ šeptal zoufale, ale zdálo se, že ho neberou na vědomí a ke svému zděšení si uvědomil, že proti své vůli zpomaluje.
Nedaleko od něj se ozval vítězní výkřik.
Zřejmě už tušili, že ho za chvíli doženou, že si s ním opět pohrajou.
Alan se otřásl. Ne to nesmí dopustit. Už nikdy se nesmí dostat do jejich rukou.
Moc dobře si pamatoval, co všechno mu doposud udělali. Okradení a strkání bylo to nejmenší. Hnusné bylo, když na něho házeli vodu, nebo ho celého postříkali, ale co bylo ze všeho nejhorší bylo to ponížení. Moc dobře si pamatoval, co se stalo jednoho dne ve škole. McBredova parta ho zas jednou chytla. Všechno mu sebrala, ale to nejhorší teprve mělo přijít. Jestli byl totiž někde horší nežli Bobby McBred, tak to byla jeho sestra Susan. Byla to vážně moc nepříjemná, namyšlená holka, která si myslela, že spolkla všechnu moudrost světa, ale strašně ráda ponižovala.
Nejraději ze všeho svlékala klukům spodní prádlo před celou třídou.
To vždycky toho nebožáka drželi dva nejsilnější kluci a ona pak k naprosto bezmocnému klukovi přistoupila, a vždycky vyslovila tu svojí strašnou větu, kterou však zřejmě považovala za vtipnou:
„Tak, copak to máme za spodkama?“ všichni kolem se vždycky tak strašně rozchechtali a i když se ten dotyčný sebevíc snažil, neměl sebemenší šanci uniknout.
Susan vždy na své zmalované puse vykouzlila pobavený úsměv a pak tomu dotyčnému stáhla spodky a on tam stál nahý.Když se všichni dosyta vynasmáli, , ten dotyčný nebožák byl propuštěn. Vždy když se tak stalo, natáhl si je zpátky a celý rudý pelášil pryč z místnosti.
Křik, který se ozýval nedaleko Alana ho vrátil do přítomnosti. Věděl, že pokud se nechá chytit, mohlo by se mu to stát taky.
Vyběhl z posledních sil z uličky a chtěl si to namířit k domu paní Whitelové, ale v tom se těsně před ním objevila asi jedenáctiletá dívka, která byla nezvykle bledá, tváře pohublé a bílé šaty celé zkrvavené.
Alan zaječel a snažil se ihned zastavit. Jenomže se mu nohy propletly a on se natáhl. Bylo to rychlé a tak nebylo divu, že si dost ošklivě poranil koleno a ruce měl taky odřené.
Bolelo to dost, ale Alan stiskl rty. Přece jen už byl od svých pěti letech často byt, takže leccos vydržel.
Zvedl hlavu, ale nikde nikoho neviděl.
To není možné. Určitě tady byla. Jistojistě jí viděl. Teď tu však nikdo nebyl a celé tělo ho bolelo. Pokusil se vstát, ale šlo to ztuha.
Jako by z velké dálky k němu doléhal jásavý křik.
Pokusil se znovu vstát. Věděl, že je to velmi těžké a že si záměrně způsobuje bolest, ale taky moc dobře věděl, že kdyby zůstal ležet na zemi, mohl by dostat otravu krve. Tak mu to alespoň říkal Strýček Tím, který byl asi ze všech členů jeho rodiny nejnormálnější, ale asi proto k nim nejezdil.
Záhy však poznal, že sám se nezvedne, že je příliš unavený.
V tom před sebou spatřil nataženou ruku.
Pohlédl před sebe a znovu spatřil tu dívku, kvůli které se takhle odřel.
Popadl ho vztek a on vykřikl:
„Vidíš? Tohle je kvůli tobě!“
„Ta dívka však nic neříkala, jen mu stále nabízela svojí napřaženou ruku.
„Je snad hluchá nebo pitomá ?“ pomyslel si Alan zlostně, ale vzápětí toho, co si pomyslel litoval, protože mimoděk pohlédl na její tvář a zjistil, že kromě vpadlých bledých tvářích, jsou i její oči prázdné.
Zmocnil se ho podivný chlad a on řekl:
„Promiň. Já to tak nemyslel.“
Ta dívka opět nic neřekla. Jen měla stále napřaženou ruku.
Alan se nadechl. Zvedl svojí pravou ruku a chtěl se dotknout dívčiny, ale jeho ruku tou její prošla.
Zavřískl a ta dívka promluvila:
„Pomoz mi,“ a poté zmizela.
Alan zavřísknul znovu. V tom však ucítil, jak ho zvedají nějaké silné paže a vzápětí poznal jejich majitele.
Byl to Bobby McBrede.
„Co tu tak vřískáš? To z nás máš takový strach?“
I když začínal tušit, že v tomto okamžiku začínají potíže, s porovnáním s tím, co zažil před chvilkou, mu to přišlo jako malichernost.
Polkl a pak se zeptal:
„Vy jste jí neviděli?“
Všech pět si vyměnili zmatený pohled.
„Koho jsme jako měli vidět?“
„No přece tu dívku, co stála přede mnou v těch bílých šatech, co byly celé od krve.“
„Co tu meleš za nesmysly? Já jsem žádnou holku neviděl. Vy snad ano?“ otočil se na ostatní, ale ty jen vrtěli hlavou a ťukali se na čelo.
Bobbyho tvář se najednou rozzářila.
„Jo. Tys nás chtěl zblbnout, abychom tě nechali na pokoji, co?“ Alan zavrtěl hlavou, ale Bobby pokračoval jako by to neviděl:
„Ale to se ti nepovede. Už na nás zkoušeli lepší fígle, ale na nás si nepřišli.
„Ne. Přísahám, že jsem jí viděl. Stála přímo přede mnou a šaty měla od krve,“ dušoval se Alan, ale nikdo mu nevěřil.
Bobby mu zmáčknul paži.
„Tak dost keců. Vem to s úctou Denvery, nebo snad mám zavolat Susan?“ Jeho kumpáni se rozchechtali, ale je mu to vtipné nepřišlo.
„Já jsem jí, ale opravdu viděl!!!“
Bobby mávnul rukou a všichni se přestali smát.
„Vážně. A jak to, žes jí viděl ty a my ne?“
Alan rozhodil rukama.
„Nevím. Možná to byl duch.“
Ostatní se začali smát, ale Bobby je opět utnul. Očividně měl mezi nimi velkou autoritu.
„Tak duch říkáš?“ v jeho hlase byl znát citelný výsměch.
Alan i když věděl, že budou problémy, přikývl.
„Jak myslíš, ale žádný strach. Já už to z tebe ty tvoje halucinace vyženu.“
Dřív než ho však stačil udeřit, objevil se vedle Alana zničehonic velmi starý muž s holí.
„Dobrý večer pánové,“ pozdravil je.
Ti na něj přes minutu zírali a pak se ho Bobby, který se jakžtakž vzpamatoval, zeptal:
„Jak jste to udělal?“
„Co máš přesně na mysli, mladíku?“
„Jak jste se objevil vedle Denveryho?“ Alanovi neušlo, že se v Bobbyho hlase ozývá potlačovaný strach. On sám na tom nebyl lépe.
„Zhmotnil jsem se. Co je na tom divného?“ nechápal starý muž.
„Zhmotnil…, zhmotnil?“ vysoukal ze sebe Bobby.
„Ano zhmotnil. Tak jako každý jiný …
„Jiný… co?“
„Ale mladíku. Jako přece každý jiný duch,“ ten muž to řekl jako by to bylo něco normálního.
Bobby a jeho kumpáni zbledli a celý se roztřásly.
„Řekl… řekl… jste.. jako… du..ch?“
„Ano. Jestli máte tolik potíží se svým rodným jazykem, znám několik specialistů, kteří by vám mohli pomoct.“
Bobby se mezitím několikrát zhluboka nadechl a následně vydechl.
„Dokažte, že jste duch!“
„Ale no tak,“ muž se zatvářil přísně, ale Bobby trval na svém.
„Dokažte, že jste duch nebo si budu myslet, že jste jen stařičký sentimentální šarlatán.“
„Jak chceš,“ řekl ten muž a zmizel.
Všech pět otevřelo ústa a všech pěti se taky počal pomalu zmocňovat strach.
Toho starého muže nikde neviděli.
Alan by mohl utéct, ale byl tím tak fascinován, že zůstal na místě.
„Kde je? Přece se nemohl vypařit?“ ptali se všichni a všech se zmocňoval chlad.
V tom na Bobyho rameno kdosi zaťukal.
Bobby se otočil a spatřil tam stát toho muže, který se zeptal:
„Už jsi spokojený Thomasi Bobby McBrede?“
„Jak to víte?“
„Já vím spoustu věci,“ a poté ten muž zase zmizel a objevil se vedle Alana.
Všech pět kluku vytřeštilo oči a začali ječet:
„Duch, duch. Zachraň se kdo můžeš,“ během chvilinky se rozprchli.
Starý muž se uchechtl, ale hned zase zvážněl.
Všimnul si, že Alan je bledý a celý se třese.
„Copak? Není nám snad dobře?“
Alan od něj ustoupil.
„Vy… vy jste vážně duch…“
„Ano. Nemusíš mi to připomínat. Už je to tři roky, co jsem zemřel a….“
„Vy… vy.. jste.. Pan .. Robert Steve…son…,“ vykoktal ještě trochu vyděšený Alan.
„Výborně. Robert se zdál být potěšen.
Jak tohle víš?“
„Viděl.. jsem.. vás na fotce u paní Whitelové.“
Na mužově tváři se objevil slabý úsměv.
„Ach ano. Moje Luisa. Moc mě mrzí, že jsem jí opustil, ale nebyla to moje vina.“
„Vy jste je…jí manžel?“ Alana kupodivu pomalu opouštěl strach. Měl pocit, jako by se tu vybavoval s normálním člověkem a ne s duchem.
„Jo to jsem já. Mrzí mě, že je Luisa poslední dobou taková, ale velmi se trápí.“
„Říká se, že vás prý kdosi…“
„O tom se nebudeme bavit!“
„Jistě. Omlouvám se.“
„To nic. Nejsi moc zraněný?“
„Ne, ne. To je dobré. Vy se umíte zhmotňovat?“
„Neviděl jsi film duch?“
„Jistě, že ano, ale to byly triky.“
„Chlapče. Když duch chce, dokáže se zhmotnit natolik, aby se mohl dotýkat i živých těles.“
A vy se zhmotňujete před každým?“
„Ale ne. To by tady byl strašný chaos. Nemám sebemenší zájem na tom, aby se lidé v nastalé panice ušlapali.“
„Ale nám jste se zhmotnil , proč?“
„Protože jsi potřeboval pomoc.“
Poté nastalo ticho, které přerušil po několika minutách pan Stevenson, který pátravě hleděl Alanovi do tváře.
„Co tě trápí chlapče?“
„Jestli ta holka, co jsem jí viděl, byla taky duch a nebo jen moje představa.“
„Bohužel. Chudinka Katie Stuartová je duch.“
„A co se jí stalo a jak to, že jí neviděli ostatní?“
„To ti nemůžu říct, ale máš zvláštní dar Alane. Jestli chceš vědět víc, zeptej se svých rodičů.“
„Mých rodičů, proč?“
„Jestli to chceš vědět, zeptej se jich,“ a poté ten muž zmizel.
Alan tedy osaměl. Nechtěl věřit tomu, co právě viděl , ale bylo to tak skutečné.
Jak ale mohl vidět tu holku? Proč jí neviděli ostatní? Co myslel tím darem? Proč mu řekla, aby jí pomohl, z čeho vlastně? A proč se má na ní zeptat rodičů?
Alanova mysl byla plná tolika otázek a on ani na jednu neznal odpověď.
Ještě chvíli tam stál, ale pak se oprášil a pomalým krokem se vydal domu. Věděl, že mu za to, že zničil oblečení budou nadávat, ale to už bylo takřka na denním pořádku. Rozhodl se, že jim zatím nebude o té holce nic říkat. Možná to nakonec všechno byla jen halucinace způsobená přepětím těla,což se stávalo, jak nejednou poznamenal odborník strýček Tim

Čím blíž byl ke svému domovu tím víc mu bylo jasné, že dneska zas nebude mít doma klid.
Už k němu totiž o poměrně velké dálky doléhaly rozčílené hlasy, třískot nádobí a práskání dveřmi.
Polkl, ale věděl, že musí jít dál. Nejspíš se jeho otec zas opil a matka bud taky a nebo utratila víc peněz než měla a nebo se stalo úplně něco jiného. Ať už to však bylo cokoliv, pro něj to nevěštilo nic dobrého. Prásknutí dveří znamenalo, že matka ztratila o otce zájem a on si svůj vztek vybije na prvním, kdo vejde dovnitř.
Alan by rád někde počkal, ale kdyby přišel byť jen o několik minut později, než obvykle, stejně by ho stihl výprask a možná, že ještě větší.
Samozřejmě Jess se to netýkalo. Ta si mohla přijít kdykoliv a nic se jí nestalo.
Alan měl vztek. Štvalo ho tohle nefér jednání, ale nemohl s tím nic dělat.
Čím byl blíž, tím více k němu ten hluk doléhal, ale Alan už nemohl couvnout. Musel doufat, že to přežije, tak jako doufal skoro každý den.
Nakonec tedy vešel dovnitř. Zastavil se na prahu. Všude kolem byla spoušť. Na zemi ležely talíře, hrníčky, všude bylo plno střepů, ale jeho otci to zřejmě nevadilo, neboť se právě snažil rozbít pánvičku, ale protože se mu to nedařilo, byl vzteky bez sebe.
Alan zadoufal, že by kolem něj mohl přece jen projít bez povšimnutí,jenže jeho otec ho bohužel pro něj, zahlédl koutkem oka.
„Ty ses už vrátit,“ zavrčel.
„Ano tati,“ zamumlal Alan.
Jeho otec se zprudka obrátil:
„Mluv nahlas ty ničemný spratku!“ zařval.
„Ano tati.“ Zvýšil Alan hlas.
Otec mu vrazil facku. Byla tak silná, že z Alanových očí vytryskly slzy.
„Proč jsi to udělal?“
Otec mu místo odpovědi vrazil znovu a tentokrát na druhou stranu. Obě rány velice bolely, ale Alan s námahou zadržel deroucí se slzy.
„Kde ses flákal a co máš do hajzlu s těmi kalhotami?“ z jeho otce byl cítit alkohol a to velmi silný.
Alanovi teprve teď došlo, že má špinavé ruce a na kolenou měl díru.
„Zakopnul jsem,“ řekl po chvilce.
„Cože? Cos to řekl? To si takový idiot, že neumíš chodit? Víš vůbec, jak jsou ty kalhoty drahé?“ řval na něho jeho otec.
„Nemůžu za to. Honili mě a prostě jsem nedával pozor a spadl jsem!!!“ nevydržel to už Alan a zařval na svého otce.
Tomu se nejprve ve tváři objevil šokovaný výraz, ale pak se napřáhl a znovu ho udeřil do tváře. Z jedné a pak z druhé strany.
„Ty parchante. Ty nevděčný parchante. Dřu pro tebe, dělám vše pro tvé pohodlí a ty na mě takhle, ale já tě to odnaučím…,“ jeho otec byl vzteky bez sebe a volnou rukou šmátral dozadu. Alan moc dobře věděl, co tam hledá a nechtěl tu být, až to najde, ale jeho otec ho držel pevně. Nakonec to co hledal našel. Byl to silný kožený pásek.
„Tati prosím. Já to tak nemyslel….,“ snažil se ho uklidnit Alan, ale jeho otec byl vzteky bez sebe.
Začal Alana mlátit. Do rukou, do nohou, do zad, na zadek. Strašně to bolelo. Alan se snažil nekřičet, ale nešlo to a tudíž začal po nějaké chvíli křičet bolesti.
Jeho křik byl slyšet až k sousedům, ale nikdo nepřišel, nikdo nezavolal policii.
Všichni se báli jeho otce a měli k tomu důvod.
Asi tak po pěti minutách si jeho otec vybil vztek a tak ho poslal nahoru.
Alan už několik sekund před koncem přestal křičet. Teď už pouze tiše vzlykal a velmi pomalu se sunul po schodech nahoru. Všechno ho tak strašně bolelo. Ruce, nohy, prostě všechno. Věděl, že nejmíň dva dny si pořádně nesedne a to všechno, jen proto, že mu ruply nervy.
Nakonec se dosoukal nahoru. Chtěl jít do svého pokoje a tam tu bolest přečkat, ale nejprve musel přežit ještě jedno ponížení.
Jako by to, co už schytal nestačilo. Ve stejnou chvíli vyšla z protějšího pokoje Jess a ta když viděla, jak je zřízený, tak se uchechtla.
„Patří ti to ty malý blbečku. Nemáš žalovat,“ a pak kolem něho prošla a Alan se nezmohl na jediné slovo.
Alan zkřivil ústa, ale nakonec svůj pokoj otevřel a s obrovským sebezapřením se dovlékl ke své posteli a dopadl na ní.
Chvíli tam jen tak ležel. Byl moc rád, že ta postel je studená, že mu alespoň trochu chladí jeho rány.
Když p chvilce největší bolest odezněla, vstal a zavřel dveře. Každý pohyb ho samozřejmě bolel a on si připadal mnohem starší, než ve skutečnosti byl, ale věděl taky, že tahle bolest časem přestane, že nejhorší je to pálení, hned po výprasku.
Jakmile tedy zavřel ty dveře, otočil se neboť chtěl dojít ke své posteli. Zarazil se však, protože zjistil, že pár kroku od něj stojí opět ta dívka v bílém šatu, který byl očividně potřišťění krví.
Alan polkl. Pravdou bylo, že na ní úplně přitom výprasku zapomněl.
Protřel si oči, ale ta dívka tam stále byla. Vypadala úplně stejně, jako když jí viděl naposled.
„Co… co po mně chceš?“
Ta dívka k němu natáhla svojí ruku a poté promluvila:
„Pomož mi Alane.“
„Já… já ti nemůžu pomoct. Jsem jen obyčejný kluk, který má spoustu svých starostí.“
„Pomož mi Alane,“ zapakovala ta dívka a Alanovi přeběhl mráz po zádech.
„Běž pryč!“ přikázal jí.
Ta dívka se však ani nehnula.
„Řek sem běž pryč, vypadni, zmizni, copak nerozumíš?“ snažil se jí vyhnat, ale ta dívka tam pořád stála a hleděla na něj svýma prázdnýma očima.
Alan si pročísnul vlasy i když mu to způsobovalo bolest.
„Proč já, proč já?“co je na mě tak zvláštního?“
Ta dívka však jen zašeptala:
„Pomoz mi Alane,“ a zmizela.
„Bože. Co se to děje? Šílím už snad?“
Otevřel dveře a namířil si to do koupelny. Když tam vešel, zavřel za sebou a pak se svlékl i když musel tisknout zuby k soby. Nakonec to zvládnul a nahý přistoupil k sprchovému koutu. Nikdo tam nebyl, ale jakmile odevřel dveří, zděšeně hleděl asi na padesátiletou velmi obézní ženu, která se sprchovala. Respektivně voda tekla, ale voda procházela skrz ní.
Alan byl tak vyděšený, že si zapomněl zakrýt intimní místa.
„Kdo… kdo jste?“ vykoktal ze sebe.
Ta žena se k němu s jistou námahou otočila.
„Já se tu koupu mladý muži, ale co tu děláš ty? Chceš se snad se mnou koupat?“ zeptala se a pohledem sjela Alanovo nahé tělo.
Alan si to uvědomil a zakryl si své intimní místo.
„Jak.. jak jste se sem dostala?“
Ta žena se usmála.
„To je hloupá otázka, ale co čekat od jedenáctiletého chlapce. Já se tu přece koupu už pěkně dlouho. Tys mě nikdy neviděl?“
Alan zmateně zavrtěl hlavou.
Zvláštní, ale asi je dneska onen den,“ mumlala si pro sebe ta žena.
Alan i když značně vystrašený, se zeptal:
„Jaký den, o čem to mluvíte?“
„Že zvláštní, že mě o to nikdo neinformoval, ale co čekat od Roberstona,“ mumlala si ta žena dál pro sebe, jako by Alana neslyšela.
„Slyšíte mě?“ zvýšil Alan hlas. Samozřejmě pořád měl velký strach, ale to co tu ta žena mumlala, v něm probudilo zvědavost.
„Hele. Za prvé na mě nekřič a za druhé na mě nekoukej. Není to slušné. Na něco takového máš ještě spoustu času a za třetí se všechno, až to bude podstatné dozvíš.
Alan zrudnul a sklopil své oči k zemi. Neuvědomil si to, ale celou dobu hleděl na ženina intimní místa.
„Promiňte,“ zamumlal.
„To nic chlapče. Ale řeknu ti, že vypadáš dost ošklivě.“
„To můj táta. Jsem pro něj něco jako boxovací pytel, který si nemůže dovolit, protože pak si musel odepřít svého tekutého kamaráda!“
Ta žena najednou oblečená si povzdechla:
„Jo to moc dobře znám, chlapče.“
„Vás snad taky bili?“
Zena zavrtěla hlavou.
„Ne tak docela chlapče, ale já o tom nechci mluvit.“
„Jak dlouho už..už tu žijete,“ Alan měl ještě malé problémy s vyjadřováním.
Žena se zasnila a poté odpověděla:
„Už to bude takových třicet let,“ v jejím hlase byl zřetelně znát melancholický nádech.
„Vy už jste přes třicet let mrtvá?“ Alan nevěřil svým uším.
„Ano už to tak bude,“ pokývala ta žena hlavou.
„Ale jestli to tak je, proč jsem vás nikdy neviděl, proč až dneska?“
„Máš příliš otázek chlapče. Všechny budou zodpovězeny, ale ne dnes.“
„Chtěl bych vědět, proč já?“
„Chlapče. Není důležité proč, ale že. Dnes máš dvanácté narozeniny, dnes se všechno mění, ale nemysli si, že existují jen dobří duchové.“
Alan si uvědomil, že má pravdu. Dnes mu bylo dvanáct, ale stále nedokázal pochopit, proč prostě zničehonic vidí něco, co nikdy předtím neviděl.
„Kdo je pan Robertson?“
„To ti nemůžu říct,“ šeptla ta žena a poté zmizela.
„Počkejte. Musím se ještě na něco zeptat,“ zavolal, ale nikdo se už neobjevil.
V tom se ozvala zabušení:
„Co tam k sakru ty pitomej kluku děláš?“
Alan poznal otcův opilý hlas.
„Nic. Já se jen koupu.“
„A mluvíš sám se sebou?“
„Jo. Se svým odrazem zrcadle.“
Se strachem v očím sledoval, jak se klika malinko prohnula, ale nakonec se zas narovnala.
Pak uslyšel odcházející kroky a otcovu poznámku:
„Po kom je ten kluk takový idiot.“
Zhluboka se nadechl a pak se šel vysprchovat.

Tak tohle je konec první epizody. Napište mi jestli stojíte o další

Následující dny byly pro Alana takové, na které byl zvyklý. Jen jeden podstatný rozdíl tu byl. McBredova parta už ho nikterak neobtěžovali. Pravda, kdykoliv se s nimi setkal, hleděli na něj výhrůžně a jejich gesta byla více než jasné, ale fyzicky ho už neobtěžovali. Bobby dokonce Susan zakázal svlékat kluky.
Podle toho co Alan slyšel, byla Susan dost navztekaná, ale svému staršímu bratrovi, se neodvažovala odporovat.
Samozřejmě dál kradli dětem svačiny, peníze, chovali se k nim hrubě, ale už žádný kluk nebyl nikdy víc ponížen. Některým a obzvlášť holkám to vadilo, ale když na sobě ucítily výhrůžný Bobbyho pohled, hned přestaly brblat, protože se v duchu bály, že teď by mohli začít svlékat je. K ničemu takovému nedošlo, ale občasné zastrašování nikomu neuškodilo.
Alanovy se hned lépe dýchalo. Přemýšlel, co za tu změnu může. Určitě ne jeho chování. Možná to byla práce ducha starého muže. Zprvu si to odmítal připustit, ale když každý den viděl ve sprchovém koutu tu ženu, pomalu začínal věřit tomu, co mu ta žena a i ten muž říkali.
Tvrdili, že má výjimeční dar a že v den svých narozenin, začne vidět to, co nikdo obvykle nevidí.
Ta žena mu však stále odmítala říct, proč zrovna on, co je na něm tak výjimečného
Stále mu jen opakovala, že až nadejde čas, tak se vše dozví. Když však chtěl vědět, kdy to bude, neodpověděla mu.
Bylo zvláštní vidět skoro všude nějakého ducha, či duchyňi. Většina tam však jen tak stála, nebo pokývla hlavou nebo se naopak zamračila. Občas u některých z nich ucítil ledový závan, ale většina z nich byla zřejmě přátelská nebo lhostejná.
Byl překvapený, kolik duchu se pohybuje po škole. Raději je neoslovoval, protože kolem byly normální děti a ty by asi nepochopily, proč mluví k sobě.
Viděl ženu, co vypadala jako uklízečka v zástěře, která byla celá děravá, muže, co byl kdysi dávno školníkem, kterak má velkou díru vzadu na hlavě, nějakého muže ve Fraku, který měl na místě, kde bylo srdce,velkou zaschlou červenou skvrnu a mnoho dalších. Občas ho to děsilo. Vypadalo to, jako by se na této škole někde před dávnou dobou stalo něco strašného. Všichni duchové měly totiž oblečení staré nejméně sedmdesát let.
Jenže o něčem takovém by se přece vědělo. Jenže nikdo nic neříkal. Všichni se tvářili, jako by se na této škole ,nikdy nic nestalo. Soudě však podle jejich tváře, nebyli duchové vůbec šťastní. Většina kolem něj prošla bez jediného slova. Ti museli zemřít nepřirozenou smrtí. To bylo jediné, co Alana napadla.
Zkusil něco o tom najít v knihovně, ale ať hledal sebelíp, nenašel žádný záznam o tom, že by se na této škole stalo něco neobvyklého. Knihovnici se raději nesvěřil. Byla to starší žena, která se vždycky tvářila přísně a bylo v ní něco, co ho nutilo držet se od ní co nejdál. Samozřejmě nemohl prohlédnout všechny knížky, neboť knihovna byla dost velká a měla mnoho knih a on neměl žádné kamarády. Pár známých ano, ale ti se ho stranili, protože věděli, že se často stává terčem McBredova party. Teď už to tak nebylo, ale Alan stejně zjistil, že to byla jen výmluva. Nikdo se s ním nechtěl kamarádit, protože měl násilnického otce a všichni si mysleli, že je to jen šprt- blbeček.
Samozřejmě to zjištění Alana zasáhlo, ale nic jiného nečekal. I když si však sám sobě namlouval, že nikoho nepotřebuje, často se cítil opuštěn, když hleděl na různé skupinky děti, které se mezi živě bavily. Kdykoliv se k nim přiblížil, zasypaly ho urážkami a nakonec ho od sebe odehnaly a tak se velmi často stávalo, že Alan neobvykle velkou školou a dlouhými chodbami bloudil sám.
Šel tak i jednou odpoledne, kdy chodby bývaly už většinou opuštěné. Opět zahloubán do sebe a tudíž si ani nevšiml, že k němu běží nějaká dívka. Ta měla rozcuchané vlasy ve tváři, takže zhřejme, neviděla na cestu a tak se stalo, že se s Alanem srazila. Oba dva spadli na zem a to Alana probralo.
„Promiň,“ zamumlal.
„Ne ty mi promiň,“ zamumlala na oplátku ta dívka.
Alan vstal a chtěl pokračovat v cestě, když se za ním ozvalo:
„Ty jsi Alan Denvery, že?“
Alan se otočil a hleděl přitom na středně vysokou asi jedenáctiletou dívku, která měla husté zlatavé vlasy a modré oči, které však byly momentálně zalité slzami.
Teprve teď si uvědomil, jak moc se Zachoval neurvale.
„Promiň. Já ti nechtěl ublížit.“
Dívka malinko popotáhla a otřela si rukama tváře.
„To není tvoje vina.“
„Ne? Tak, co se ti stalo?“ zeptal se jí Alan, kterého při pohledu na ní zalil soucit. Nevěděl, co zažila, ale nejspíš to muselo být velmi nepříjemné.
Ta dívka mávla rukou.
„To nic. To zas přejde.“
„Ubližuje ti někdo?“ nedal se odbýt Alan. Sám ani nevěděl proč.
Dívka zavrtěla hlavou.
„Nikdo od koho bych na to nebyla zvyklá.“
Tím myslíš koho…? Chtělo se mu zeptat, ale pak mu to došlo. Když Bobby McBrede šikanoval kluky, nejspíš jeho sestra Susan šikanovala holky.
„Ublížila ti Mcbredová?“
„Ano, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla. Pár modřin, výsměch, ponížení, to dost dobře znám z domova, tudíž mě nějaká hloupá holka, jen tak nevyvede z míry.“
Alan jí obdivoval. Byla na tom v rodině nejspíš jako on, ale na rozdíl od něj, to dokázala brát s nadhledem.
„Ty si se mnou chtěla o něčem mluvit? Vždyť jsme se ještě nikdy neviděli.“
„To máš pravdu. Přistěhovali jsme se s rodiči a ses sestrou teprve nedávno, ale tebe jsem znala, ještě, když jsme bydleli v Denveru.“
„Jak bys mě mohla znát?“
Ta dívka k němu přistoupila o něco blíž a pak zašeptala:
„Řekla mi o tobě.“
Alan vytřeštil oči.
„Jak to myslíš? Kdo ti o mě řekl?“
„Přece Katie Stuartová. Moje nejstarší sestra.“
„Co… cože?“
„Vím, že si se s ní už několikrát setkal. Řekla mi to ve snech. Řekla mi, že jediný ty jí můžeš pomoct, že ty jako jeden z mála vidíš duchy….“
Teprve teď si ta dívka povšimla, že Alan ustupuje dozadu.
„Kam to jdeš? Jen ty jí můžeš pomoct. Oba dva jsme nadáni.“
„Já nechci. Už tak je to samo o sobě děsivé. Jsem jen obyčejný kluk, který chce žít obyčejný život. Já s nimi nechci nic mít. Já jim přece nemůžu pomáhat. Alan byl téměř u dveří, když ho ta dívka chytla za ruku.
„Prosím Alane. Jedině ty jí můžeš konečně dopřát klid. Byla někým před pěti lety brutálně zavražděna. Nikdo neví kým ani jak. Prosím. Jen ty můžeš její duši navrátit klid. Jsi její jediná naděje!“
Alan se vymanil z jejího sevření.
„Já nechci. Slyšíš mě. Já nemůžu. Jsem jen malým chlapcem. Já je už nechci vidět, já jim přece nemůžu pomáhat. Ať mě nechají na pokoji!“, zapakoval Alan téměř hystericky a po těchto vášnivých slovech, vyběhl ze školy.
Ta dívka se ho nesnažila chytit, pouze za ním zakřičela:
„Nemůžeš se tomu vzepřít Alane. Prostě nemůžeš!“
Alan jí však neposlouchal. Běžel ze všech sil a ani si neuvědomil, že začalo hustě pršet. Do toho se vzápětí přidaly hromy a blesky, ale on na nic nedbal. On chtěl být jen, co nejrychleji pryč od té holky, kterou vůbec neznal, ale kterému ona tvrdila, že jedině on, může dovést duši její sestry k osvobození.
Běžel stále rychleji a tudíž si nevšimnul kanálu před sebou, takže o něj zakopnul a ten kanál byl k jeho smůle blízko silnice a jak padal, narazilo do něj bokem nějaké auto, které dostalo smyk. Náraz ho vymrštil o kus dál a on cítil, že ho opouští vědomí.
Pak se mu před očima zjevila Katie, jak běží stejně jako před chvíli on, po silnice, ale v tom se odněkud zjeví tramvaj a nebohou Katie smete. Náraz jí odhodí o několik metrů dál a tam zůstává bezvládně ležet a bílé šaty začnou pomalu prosakovat krví.
Alan , který už je na hranici vědomí pohlédne nahoru do řidičské kabiny a podvědomě začne vřískat. Ten kdo srazil Katie, nebyl totiž nikdy jiný, nežli jeho otec, který byl značně opilí…
Alan ztratil vědomí.

Pokračování příště

Epizoda 2
Hříchy minulosti 2

„Bože můj. Viděli jste to? To je strašné, zavolejte někdo záchranku,“ ozývaly se hlasy, ale nikdo z nich se k Alanovi nesklonil a nezjistil, jak na tom je.
Možná, že by nakonec vykrvácel, ale v tom se k němu konečně někdo sklonil.
„Alane synu. Co to provádíš?“ zašeptal ten neznámý.
Jako by ten hlas Alana probral. Otevřel oči, ale když zjistil, kdo to je, pokusil se od něj odtáhnout, ale byl příliš slabý.
„Co je ti Alane? To jsem přece já tvůj otec.“
„Ty si vrah, zabil jsi Katie!“ vysoukal ze sebe namáhavě.
Muž zbledl, ale dokázal se velmi rychle vzpamatovat, takže si toho nikdo z okolostojících nevšimnul.
„Co říkal? Jak je mu?“
„Mluví nesmysli. Má asi otřes mozku.“
„Chudák chlapec. Co se mohlo stát?“
„Ne… ne.. ty jsi vrah!“ vyrážel ze sebe nesouvisle.
„Synu. Já nejsem vrah. Máš bludy, ale doktoři ti zase pomůžou, zase to bude dobré…“
Alan jeho slova podvědomě slyšel, ale už na ně nedokázal reagovat. Celé jeho tělo spalovala neuvěřitelná bolest, vidění měl zastřené a tak nebylo divu, že nakonec omdlel.
Naštěstí v právě včas přijela záchranka, která Alana naložila a odjeli s ním do nemocnice.
Alanův otec řekl, že za svým synem , co nejdříve přijede.
Když se okolostojící lidi konečně rozešli tak tiše zaklel:
„ Kruci! Jak se o tom ten pitomý kluk dozvěděl?“

Alan sice již několik hodin spal tvrdým spánkem, ale jeho podvědomí si přehrávalo stále dokola zážitky za poslední týden.
Na první setkání s Katie, na její výraz, její oči, ale především se mu neustále zjevovala v bílých krví potřeštěných šatech. Pak se mu čas od času zjevoval starý pan Stevenson a neustále mu opakoval: „To ti nemůžu říct, ale máš zvláštní dar Alane. Jestli chceš vědět víc, zeptej se svých rodičů.“
Občas se mu zjevila taky ta žena v koupelně ta, která tvrdila, že v tom domě žije už přes 30 let. Dost často se mu také zjevovala tvář té dívky, se kterou se srazil ve škole. Ta mu ustavičné tvrdila, že je sestrou Katie Stuartové a ta s ní komunikuje ve snech. Alan se jí snažil zbavit, ale nešlo to, jako by byla k němu přilepena a nakonec ta vidina, kterou měl předtím, nežli omdlel. Jak jeho vlastní otec sráží tramvaji Katie.
Alan se probudil a tiše zasténal
Zdálo se, že je v relativním pořádku, až na tu prudkou, neustále se vracící bolest.
V tom ucítil, že se někdo dotýká jeho čela.
Otevřel oči a když nad sebou spatřil mladou ženu v sesterském plášti, zeptal se:
„Vy jste taky duch? Taky se vám něco stalo?“
„Duch? Jak si na něco takového přišel?“
„Jsou všude, všude vidím alespoň jednoho ducha a jsou to duchové, kteří museli zemřít násilnou smrtí…“
„Ne. Já nejsem duch. Něco jako duch neexistuje.“
Šáhla mu na čelo a neradostně zjistila, že mu čelo doslova hoří.
Zamračila se.
„Vyspi se. Zítra bude líp. Máš jen přechodné stavy halucinací…“
„Ne. Oni jsou skuteční, jsou skuteční,“ mumlal Alan slabě.
„“Neboj. My se postaráme, abys byl zas normálním chlapcem.“
„Ale já už nebudu jako dřív. Já mám dar…“
„Samozřejmě, že ano, ale teď spi. Každý máme svým způsobem dar,“ šeptala ta žena.
„On jí zabil, on jí zabil!“ mumlal nesouvisle.
„Kdo koho zabil?“
„Můj táta ,Katie!“
„Nebohý chlapče. To bude zas dobrý.“
„On..on… chtěl říct něco dalšího, ale sedativa, která mu sestra vpíchla už začala zabírat.
Sestra zatáhla za zvonek a když se tam objevila jiná sestra, řekla ji:
„Zavolejte doktora Gordona.
„Ale ten je přece na psychiatrii.“
„Jistě, že ano. Tenhle chlapec má psychické problémy. Trpí halucinačními představami.“
„Ano,“ přikývla sestra a odešla.

Před pěti Lety v Denveru:
Šesti a sedmileté dívky si hráli na zahradě.
„Katie, Sáro. Je čas večeře,“ ozval se nějaký ženský hlas.
Obě dvě se zastavily a tudiž ani jedna z nich nezachytila létající talíř, který přeletěl plot a přistal v nedalekém lese.
„Za chvilku mami. Musím dojít pro talíř. Zaletěl si k sousedům,“ řekla Katie.
Sára vyprskla smíchy, ale jejich matka řekla:
„V žádném případě. Pojďte domu. Pro ten talíř může dojít zítra třeba George.“
„Neboj za chvilinku jsem zpátky,“ řekla Katie a pak vyšla ze zahrady.
Sára chtěla jít za ní, ale Katie jí řekla, ať jde domu, že se každou chvilku vrátí.
Sáře se nechtělo, ale nakonec uposlechla. Řekla jí však, že to není fér, že ona je jen o necelý rok starší.
Katie se usmála a řekla jí, že až se vrátí, tak jí to může vyčítat třeba do konce měsíce.
Už se však nikdy nevrátila.
Uplynula hodina, druhá, třetí, to už měla její matka velký strach a zavolala proto svému muži, který pracoval jako stavební architekt.
Ten ihned přijel a dosti zle se pohádali, ale pak zakročil její bratr.
Řekl jim, že až jí najdou, že se můžou uhádat k smrti, ale že on si myslí, že jeho neteř je tisíckrát důležitější, než jejich neustálé hádky.
Oba dva se zastyděli a otec šel ihned zburcovat sousedy, ale nikdo Katie poslední tři hodiny neviděl.
Vyptávali se také Sáry, ale ta celá zmatená jen neustále opakovala, že jí katie řekla, že se každou chvíli.
Matka začala hysterčit, že jí v tom lese dostal nějaký pedofil nebo něco takového, ale George se proti tomu postavil s tím, že on a jeho muži ten les pravidelně prohledávají a že v posledních měsících se tam žádný deviant nevyskytl.
Uplynula čtvrtá a pátá hodina, než se sešel dostatečný počet můžu, kteří měli u sebe baterky a vyrazili prohledat celý les. Bylo jich přes dvacet, ale ten les byl velký a tma a dešť, který se spustil, jim pátrání velmi ztěžoval.
Přesto se nikdo z nich nevzdával a neustále volali Katie jméno, ale nikdo se neozval.
Po třech hodinách, kdy už byla velká tma a pršelo stále víc, se chtěli muži vrátit, ale v tom jeden z nich nalezl u pařezu ten létající talíř.
Zaradovali se. Radost však brzy vystřídalo zděšení, neboť si povšimli, že na tom talíři je krev. Nebylo jí tam moc, ale přesto tam byla.
Na okamžik se jich zmocnila strašná předtucha, ale potlačili ji a v hustém dešti se pustili do dalšího pátrání.
Čím hlouběji však šli, tím víc nacházeli krvavé otisky. Tu na strome, pak na keři, další na listu. Jako by se o někdo opíral, jako by se snažil vzpírat.
Hleděli na sebe navzájem a v očích se jim zračila bolest, zmatenost, strach.
V tom jeden z nich, který došel na konec lesa, začal křičet a mávat.
Mužů se zmocnila radostná představa, že byla snad Katie nalezena, ale když tam přišli, zjistili, že to bohužel není pravda.
Popravdě tam nikde neviděli ani mrtvé tělo, takže naděje ještě stále žila.
Ten muž, co je však přivolal jim ukázal nepopíratelné známky toho, že tu ještě před jistou chvíli parkovalo auto.
A to nebylo všechno. Další o chviličku později nalezl v blízkém křoví oblečení, které měla Katie naposledy na sobě.
Bylo tam všechno. Její kalhoty, její ponožky, její tričko i její kalhotky.
Všechno oblečení bylo více méně potrhané a na několika z nich byly již pomalu zasychající krvavé skvrny.
Muži na sebe několik vteřin hleděli a pak v nich začal narůstat vztek, vztek na muže, který měl něčemu takovému zabránit. Vztek na George, který tvrdil, že už se tu několik měsíců nevyskytnul žádný pedofil.
Před nimi však ležely téměř nezvratné důkazy, že je to práce pedofila.
Samozřejmě nikdo z těch můžu nikdy žádného pedofila neviděl, ale lidská fantazie je nezměrná.
Otočili se a odešli s tím, že za to jim George zaplatí, že tohle už je věc policie a nikdo z nich si nevšimnul, opodál v křoví ležícího muže v uniformě, který měl podříznuté hrdlo

George seděl v křesle a hleděl do krbu, kde hořel jasný oheň.
V tom se ozvalo mnohonásobné zaklepání.
„Kdo je tam?“
„Otevři Georgi Stuarte, musíme si promluvit!“ Ten hlas patřil Johnnymu Kelvinovi a zdál se být rozzlobený.
George vstal.
„O čem chceš se mnou mluvit, Johne?“
„Otevři Georgi, nebo ty dveře vyrazíme!“
„Co se mohlo stát, co ho přinutilo, aby byl tak agresivní?“ prolétlo Georgevi hlavou.
Ozvalo se znovu zabušení.
„Dobrá, dobrá. Už jdu. Hlavně mi neničte dveře.“
George tedy otevřel dveře.
Johnny na nic nečekal a nohou ho udeřil do břicha a rukou mu uštědřil silnou ránu do zad.
George se bolestí prohnul a na chvilinku ztratil dech.
Když ho chytil, tak zasípal:
„co to děláš Johne, co je ti?“
„Ty hajzle. Tys čekal. Jsi snad jedním z nich?“ spustil John a udeřil ho pěstí do obličeje a překvapený George se pro změnu zapotácel a z nosu mu začala tryskat krev.
„Johne… Johne…,“ snažil se ho zklidnit, ale John se choval jako smyslu zbavený.
Udeřil ho znovu do obličeje, druhou rukou do břicha.
„ty hajzle. Já to z tebe vymlátím, kdo to s tebou ještě dělá, který uchyluj v tom s tebou jede?“ John se choval nepříčetně a jistě by Georgovi časem zlomil všechna žebra, kdyby ho od něj nikdy násilím neodtrhl.
George celý zkrvavený se dopotácel ke křeslu. Po celém těle měl krev, krev z úst a nosu, který mu John bud zlomil a nebo minimálně nakřupnul.
„Ty svináku. Já tě dostanu!“ vykřikoval John a snažil se tomu, co ho držel vytrhnout, ale ten ho držel pevně.
„Uklidni se Johne. Co to k sakru vyvádíš?“
„Pust mě. Já tomu hajzlovi rozbiju dršku!“
„Sakra. Nikomu nikdo nebude nic rozbíjet. Uklidni se a řekni mi, co se stalo, že tak vyvádíš a ty Eli ošetři George,“ kývnul muž, co držel Johna na jednu ženu.
Ta žena přikývla a přistoupila ke Georgovi, který se pokoušel zastavit krev.
„Zakloň hlavu,“ řekla mu Eli a když to udělal, přidržela mu u nosu kapesník a krvácení skončilo.
„Nos nemáš zlomený, jen je nakřapnutý,“ řekla po chvilce.
„Dík,“ řekl stále mírně otřesený George.
„Co se tu stalo? Proč John tak vyvádí?“
George zavrtěl hlavou.
„Já nevím. Prostě si tady sedím v křesle a pak ke mně přijde a začne mě mlátit…“
„Ty lháři. Já tě zabiju!“ zaječel John, ale ten neznámý ho nepustil.
„Uklidni se Johne. Tohle je moje poslední varování. Jestli se ihned nezklidníš, nechám tě zavřít do chládku, stejně je tam teď místa dost.
John po jeho slovech trochu vychladl, ale ten neznámý ho ještě raději nepustil.
„Pokračuj Georgi.“
„Moc toho není. Jak už jsem řekl, ihned po otevření do mě začal mlátit a vykřikovat něco o tom, že patřím k nim, ale já nemám absolutně ponětí, co tím myslí..“
„Johne. Teď tě pustím a ty nám řekneš, proč jsi napadl George, ale o nic se nesnaž,“ v mužových slovech byla tichá, ale jasné výhrůžka.
John vzteky stisknul rty, ale po chvilce přikývnul.
„Jistě šerife Tendere.“
„Nezapomeň Johne. Žádné hlouposti.“
John odstoupil o kus dál a začal:
Když jsme zjistili, že se Katie Stuartová nevrátila, zorganizovali jsme pátrací akci. Pátrali jsme několik hodin, ale bez úspěšně.
Pak se jeden z nás dostal z lesa a přivolal nás ostatní a když jsme tam přišli… , když jsme tam přišli…,“ John byl stál velmi rozrušený.
„To zvládneš Johne. Musíme vědět, co se stalo, že tak vyvádíš.“
John se zhluboka nadechl a pak pokračoval:
„Když jsme tam přišli, tak jsme zjistili, že na silnici ještě pře malou chvilkou stálo auto.
Další z můžu našel…, našel Katie oblečení…,“ hlas se mu zlomil, ale dokázal se vzchopit a pokračovat:
Bylo tam všechno: Její kalhoty, její ponožky, její tričko i její kalhotky.“
Pak nastalo ticho, které až po chvilce přerušil sherif.
„A vy si myslíte, že jí unesl nějaký pedofil?“
John přikývl a po chvilce dodal:
„A tenhle chlap tvrdil, že tu žádný nejsou, ale jasně, že nejsou, když je sám jeden z nich!“
„Johne!“ okřikl ho Sherif.
„To není možné, to není možné. Nebohá Katie, ale vždyˇtam žádní nebyli a já… já k nim nepatřím.
„Já Katie a Sáru miluji, ale ne tak, jak si myslí John. Měl tam být Steve Culp…“
John se uchechtl
„Ale nebyl tam. Nejspíš jí odvlekl sám…“
„Johne! Všichni přece víme, že je Steve je Gay a i kdyby nebyl, nevěřím, že by to udělal.“
„Tak co se stalo? Šel si snad kam se mu zachtělo a zanechal tu silnici nehlídanou a kdes vůbec byl Georgi?“ osopil se John na George.
„Byl se mnou?“ ozvala se Eli.
„Cože s tebou?“
„Ano se mnou!“
„Ale to znamená… to znamená, že spolu…“
„Přesně tak. Spíme spolu a máme se rádi.“
„Ty ho jen kryješ a nebo si stejně zvrhlá jako on!“
„Johne.“ Sherif ho chytil za ruku.
„Něco takového si odpust. Máte další svědky?“
„Byli jsme spolu intimně…“
„To mi nestačí.“
Eli se podívala na George a ten přikývl.
„Slečnu Baunerovou…“
„Sherif na ní chvíli hleděl a pak pochopil.
„Ale to nic nemění na tom, že Katie unesli uchylové a že ten parchant Stuart tvrdil, že tu žádný nejsou,“ rozkřikl se John.
„Georgi. Zavolej Steveovi.“
George přistoupil k telefonu, co ležel na stole a uchopil do ruky sluchátko, které si přiložil k uchu. Čekal asi minutu, ale nikdo se neozval.
Tvář se mu ustaraně svraštila.
„Nebere to…“
„Jasně, že to nebere, když se někde muchluje!“
„Už toho nech. Steve není typ člověka, který by opouštěl službu.“
„Tak se snad podle vás vypařil?“ Johnův hlas zněl velmi štiplavě.
Sherif už na to však nestačil reagovat, protože se ozvalo:
„Sherife, sherife. Měl byste jít ihned ven.
„Co se děje? Za chvilku tam budu.“
„Vy pojďte se mnou, ale žádné hlouposti!“
Když vyšli ven, Sherif se zeptal:
„Co se děje?“
Muž okolo pětadvaceti zřejmě jeho zástupce, řekl:
„Našli jsme tělo Steva Culpa.“
„Co se mu stalo?“
Jeho zástupce se nadechl.
„Někdo ho podříznul, sherife!“
Eli si zděšeně zakryla ústa, George sklonil hlavu a i John, jako by si uvědomoval, význam slov sherifova zástupce.
„Kde jste ho našli?“
„V křoví pane. U silnice.“
Sherif pohlédl na Johna a v jeho očích se zračila výčitka.
John zrudnul. Pak pohlédl na Sherifa, na Eli a na konec na George.
„Já.. já… my… jsme to prohledávali.. je mi to líto, líto, že jsem se tak unáhlil…, odpust mi to Georgi..“
George mu však neodpustil, nemohl.
„Takže malou Stuartovou unesli?“
„Ano, nejspíš ano,“ odpověděl jeho zástupce pomalu.
„Bože Katie!“ vydechl George a z nosu mu začala téct znovu krev.

Sára Stuartová měla velmi neklidné spaní. Každou chvilku se převalila na jinou stranu. Dnes prostě nemohla spát. Celý den běhala, cvičila a tělo bylo velmi unavené, ale mozek jako by si postavil svou.
Možná to bylo tím se neustále zaobírala tím, co se stalo dneska ve škole, jak se srazila s tím klukem s Alanem, jak mu řekla, že on jediný muže pomoct její sestře a on se jí vysmeknul a utekl.
Pak se jí Alan ztratil z očí a ona viděla sama sebe, jak sedí jako šestiletá na židli a na sobě má smuteční šaty a tvář zmáčenou slzami.
Pak spatřila, jak se k ní sklání její matka a jak jí šeptá, že to není její vina, že ona za smrt Katie nemůžu, ale i když byla Sára tehdy ještě malá, to co viděla v matčiných očích, se jí navždy vrylo do paměti. Byla v nich výčitka, potlačovaný vztek.
Tělo katie se nikdy nenašlo, ale asi po třech měsících marného hledání, byla prohlášená za mrtvou. Jistě obvykle to trvá něco přes rok, ale její rodiče si to přáli. Argumentovali tím, že by takhle déle nedokázali trpět, že už není žádná šance, že se jejich Katie někdy objeví.
Odjeli s ní tedy z Denveru do Chicaga a pro rodiče jako by to skončilo, ale pro Sáru jako by teprve všechno začínalo.
Nejen, že to pro ní byl těžký psychický šok, ale rodiče se k ní chovali, jako by za všechno mohla.
Na veřejnosti se k ní chovali neuvěřitelně něžně, až by se to někomu mohlo zdát podezřelé, ale jakmile se dostali domu, nechali jí ať zápolí s oblečením, o jídlo se musela dožadovat, vrhali na ní zlostné pohledy a kdykoliv mohli, rozkřičeli se na ní a otec jí sem tam občas uhodil. Nikdy však tak, aby to šlo poznat.
Nic nechápající Sára, která měla ze svých vlastních rodičů strach se jim snažila vyhýbat, ale neměli moc velký byt a ke všemu se práce jejímu otci vyhýbala a on byl stále víc a víc podrážděnější. Kdo ví, jak by nakonec Sára skončila, kdyby jednoho dne nešla kolem jejich bytu sousedka, jejíž syn byl policistou.
Té se ten křik nezdál a proto zaťukala.
Po chvilce jí otevřel otec a dost hrubě se jí zeptal, co je obtěžuje, ale v okamžiku, kdy ta žena uviděla stát vzadu uslzenou Sáru, všechno pochopila a řeklas jen, že jim chtěla popřát dobré ráno.
Její otec si ničeho nevšimnul a tak jí jen popřál značně nevrle dobré ráno a pak zabouchl dveře.
Žena však už věděla své a odešla to ihned oznámit svému synovi, který se rozhodl, že si s jejími rodiči nejprve promluví.
Když k nim přišel, nechtěli ho pustit, ale nakonec tak učinili.
Poslali Sáru do pokoje a s tím mužem se zavřeli v obýváku.
Sára i když měla strach se k tomu obýváku přiblížila a snažila se něco zachytit.
Zprvu se ozýval jen křik a možná, že i nadávky, ale postupně se křik snižoval, až se změnil v tichy šepot.
Když Sára uslyšela, jak se otáčí klíč, ihned vběhla do svého pokoje.
Z obýváku vyšli její otec, její matka a ten policista.
Její otec na ní zavolal.
Zavolal na ní:
„Sáro. Drahoušku. Pojď k nám,“ takhle mile už jí dlouho neoslovil, ale Sára podvědomě věděla, že to může být jen maska. Přesto tam šla. Přítomnost toho pána jí dodávalo pocit bezpečí.
Když přišla oba dva rodiče se na ní usmáli. Ona však zůstala stát.
„Sáro. Dceruško. Pojď k nám. Chtěli bychom se ti omluvit, přáli bychom si, aby si nám odpustila.“
Sára se tázavě podívala na policistů, který přikývnul.
Její matka rozevřela svojí náruč a Sára viděla, že má v očích slzy.
Sára ještě chvíli váhala, ale pak se k nim rozeběhla a její matka jí přivinula na svojí hrud-
„Odpust dceruško, odpust nám. My jsme nechtěli…“
„Já jsem za to nemohla…“
„My víme,“ řekli oba její rodiče a pak jí políbili na čelo.
Ani jeden z nich si nevšimnul, že se na tváři policisty, zvlnil úsměv, který by jim asi nelíbil.

Chicago Ilianos leden 1995.
Bobby Mcbreade právě v ten den slavil své 12. narozeniny.
Na oslavu přišlo mnoho „ Jeho kamarádů“, dostal hodně dárků a všichni ho obskakovali.
Přesto se Bobby tak zcela necítil být ve své kůži.
Celou noc ho pronásledovali divné sny, měl nezvyklé šimrání v žaludku.
Svým přehnaně náboženským rodičům raději nic neřekl, ještě by mu začali kázat a to by bylo nejméně na tři hodiny. Jasně nechoval se a neučil se jako hodný chlapeček, ale proč taky? Byl silný, měl svoje charisma a ostatní se mu podřizovali a ten kdo ne, si to brzo rozmyslel.
Ani Susan nic neřekl. Většinou si říkali všechno, protože ona byla stejná jako on, samozřejmě jako holka měla jiné praktiky.
Poslední tři dny se mu zdálo to samé. O starém chlapovi, který mu říkal, že se jmenuje Stevenson a že se spolu za půl rok setkají.
Snažil se ten velice divný sen zaplašit, ale vůbec se mu to nedařilo.
To samé ten muž řekl ještě dvě následující noci. Až na to, že potřetí ještě řekl:
„Za půl roku ten, komu budeš pomáhat v boji a v hledání dovrší 12 let.“

Susan Mcbreadová byla stejné kvítko jako její o rok starší bratr.
Jejich rodiče z nich nemohli i když doma se chovali jak nejvíce slušně uměli.
Ze školy se k k jejich rodičů nic nedoneslo, protože všichni měli strach.
Susan nebyla zas tak špatná, ale když jí bylo deset, tak zažila něco, co jí změnilo, co jí přinutilo být taková, jaká dnes byla.
Stalo se to jednou v noci 31 října v den, kdy byla tradiční Halloweenská noc.
Ona si jí však nemohla užít, protože si Bobby dost nešikovně rozrazil čelo a rodiče ho muselo vzít do nemocnice.
Susan jí prosila , aby jí vzali sebou, ale její rodiče byli rozmrzelí a nechtěli se o ní starat ještě v nemocnici. Byli to sice přesvědčení křesťané, ale ten den měli dost těžký.
Nechali jí doma s tím, že všechno bude v pořádku, že se za nějakou dobu vrátí.
Susan která byla na Bobbyho značně naštvaná si sedla do křesla a zapnula si televizi.
Bohužel tam zrovna dávali jen zprávy, které pro ní nebyly nic jiného nežli nesmyslné bláboly.
Náhle dostala žízeň a chtěla vstát, ale světlo v obýváku najednou zablikalo.
To nebylo nic neobvyklého. Popravdě dělal to často, ale když to po chvilce udělal znovu a pak ještě jednou, zmocnila se Susan husí kůže.
Otřásla se, ale pak když se zdálo být všechno v pořádku, chtěla jít do kuchyně, ale náhle jí znovu zamrazilo. Jenže tentokrát to bylo jiné. Teď jako by se jí kůže napnula, jako by něco vycítila.
Potřásla hlavou. Byla už dostatečně velká na to, aby věděla, že něco takového není možné.
Chtěla jít tedy dál, ale došlo ji, že před ní už nějaké stopy jsou.
Zhluboka se nadechla a pak zavřela oči. Včera se koukala na jeden dost ošklivý horor i když neměla a tohle byl určitě pozůstatek. Pomyslela si, že až opět otevře oči, že už tam nic nebude.
Jenže když tak učinila, nejen, že ty stopy nezmizely, ony tam byly dokonce dvoje.
Susan ovanul Studený vítr, ačkoliv okna byla velice pevně zavřená.
„Co se děje?
V tom se před ní ty stopy propletly a pak se ozval smích. Dětský, ale tak nepříjemný….
Susan začala zrychleně dýchat, instinktivně se přitiskla ke zdi, ale nebylo pochyb. V té chodbě nebyla samo, protože si t ty stopy namířily k ní.
„Je tu někdo, je tu někdo?“ zeptala se roztřeseně.
Odpovědí jí však byl jen posměšný smích:
„Hloupá, hloupá Susan, moc hloupá, hloupá Susan!“
„Kde jste kde? Mami,tati?“ začala Susan křičet a neuvědomila si přitom, že její rodiče tu nejsou.
To už ty stopy byly na jejich botách a jí došlo, že jí něco štípe.
„Ne.. nechte mě!“ zaječela a vběhla doprostřed místnosti.
V tom nad sebou uslyšela cosi jako zaskřípaní.
Vzhlédla vzhůru a začala ječet.
Lustr se velmi nebezpečně kýval.
„hloupá Susan, hloupá Susan,“ ozývalo se pořád.
Susan podvědomě tušila že by měla utéct, ale nedokázala se k tomu donutit a ten Lustr se kýval víc a víc a když už se zdálo, že spadne a zabije ji, uslyšela jak někdo otáčí klíčem v zámku.
Strop se náhle přestál kývat a ty hlasy utichly.
Než k ní rodiče přišli, Susan se uklidnila a nic jim neřekla.

Doktor Gordon stál na chodbě a hleděl přes sklo na zmítajícího Alana, který se každou chvilku převalil na jinou stranu.
„Pane doktore?“ ozval se za ním ženský hlas.
Doktor se otočil a spatřil ženu, která byla u Alana naposledy.
„Je snad něco nového sestro?“
Sestra zavrtěla hlavou.
„Bohužel pane doktore. Jeho stav je pořád stejný, pořád má ty vidiny, ale už jsme mu nasadili speciální prášky, které by to měli tlumit.“
„Doktor si promnul bradu.
„Dobrá. Pečlivě ho sledujte. Myslím že na tom není ještě tak špatně, abychom mu nemohli pomoct. Tohle všechno má jistě způsobené tím nenadálým šokem. Je to neobvyklé, ale lidský mozek je i dnes čas od času nevyzpytatelný. Musíte na něho co nejvíc mluvit a on jistě časem pochopí, že všechno, co doteď zažil, jsou jen halucinace.“
„Jistě. A když jsi to nepřizná?“
„Musíme věřit, že ho z toho brzo dostaneme.
„A co když ne. Musím o tom říct jeho rodičům,“ naléhala na něj sestra.
„Když se nám nepodaří toho chlapce, co nejdříve přivést k rozumu, budeme ho muset přestěhovat na jiné oddělení.“
Sestra jen přikývla a pak odešla.
Doktor Gordon se zhluboka nadechl.
„On se musí uzdravit. Potřebujeme, aby byl ten chlapec zdravý!“

Alan ležel posteli a s otevřenýma očima hleděl na strop. Byl omámený a nejen práškami, které do něj v posledních dvou dnech cpali, ale především tou nejistotou.
Ještě před pár hodinami by přísahal, že to co prožil za několik posledních dnů, je pravda, ale teď už si nebyl tak jistý. Ta sestra, co vypadala téměř jako bytost z jiného světa ho pomalu ale jistě přesvědčovala, že nic z toho se nestalo, že vážně neexistují žádní duchové, žádná Katie Stuartová, tudíž nemůže být jeho otec vrah. Čím víc mu to opakovala tím víc jí to věřil. Přece jen toho zažil za poslední opravdu tolik a možná, že má moc velkou fantazii.
Pak ovšem, když chtěl sestře říct, že už je zas normální, že tamto všechno byl jen přelud, uviděl ležet na druhé posteli muže, který měl v hlavě díru a obličej dost posekaný.
Zprvu se ho snažil ignorovat, ale jako by ho mužův pronásledoval kamkoliv se pohnul. Pokusil se odvrátit na druhou stranu, ale i tam ho v matném odlesku viděl. Především ty jeho oči, oči, které byly plné bolesti, ale byla v nich i výčitka a Alan cítil, že je namířená proti němu.
Zavřel oči, potřásl hlavou, ale ty očí tam pořád byly a dívaly se stále více vyčítavě.
"Tak dost!!!" Nechte mě být!!!" začal Alan křičet. Ty oči se však na něj stále hleděly.
"Řekl jsem dost!" zaječel Alan a rukou se rozmáchl a shodil ze stolku hrnek.
Ten dopadl s třískotem na zem a dovnitř vběhla nějaká sestra.
Když viděla ty střepy na zemi a na posteli zmítající se Alana, zavolala:
"Doktore, doktore. Pojďte rychle sem!"
O chvilku později tam doběhl mladý doktor, který měl právě službu.
"Co se stalo, proč ten pacient tak vyvádí?"
Sestra pokrčila rameny.
"Nemám absolutně ponětí. Ještě před chvilkou byl klid a pak najednou slyším z tohoto pokoje křik, pak třískot nádobí a když jsem doběhnu, vidím, jak sebou ten kluk mrská."
" A to jste ho nemohla uklidnit a nebo alespoň zjistit, co se stalo?
Dítě nezačne vyvádět zničehonic..."
"Jsem jen sestra a ten kluk i když se nezdá, má v tom svém záchvatu dost síly.."
"Je tu nějaký zřízenec?" přerušil jí ten doktor.
Sestra se zatvářila kysele,, jako by právě pochopila, že žvýká šťovík, místo chutné dobré žvýkačky.
"Odpovězte mi!" vyštěkl ten doktor.
"Ne . Žádný tu teď není," vysoukala ze sebe neochotně.
V tom se ozval Alanův křik znovu:
"Nech mě, nech mě. Neexistuješ!!" šermoval kolem sebe tak prudce, že hrozilo, že si tímto způsobem brzo zlomí o stěnu ruku.
Chyťte ho za ruce!" přikázal doktor té sestře.
Ta chtěla zprvu protestovat, ale když si všimla jeho pohledu, raději přešla k Alanovi a pokusila se mu ty ruce chytit, ale Alan sebou škubal příliš silně.
"Nejde to doktore. Musíme mu píchnout sedativa!"
Doktor prudce zavrtěl hlavou.
V žádném případě."
"Ale to potom...?" sestra už to nestihla doříct, protože jí Alan nevědomky uhodil loktem do tváře.
"Au! Ty spratku jeden.. já tě snad..."
"Vypadněte!"
"Cože?"
"Řekl jsem snad dost jasně, že máte vypadnout!!!"
"Co si to dovolujete, kdo si myslíte, že jste?!!!"
Doktor se na ní zahleděl a té sestry se zmocnil velmi nepříjemný pocit. Připadalo ji, jako by jí ten muž propaloval.
"Co...? Nehleďte na mě. Nemůžete mě jen tak vyhodit!"
"Já můžu. Jsem hlavní ošetřující lékař a na rovinu vám říkám, že vy jako sestra za nic nestojíte!"
"Co? Sestra byla v šoku.
"Co si to dovolujete? Budu si stěžovat!"
Doktor se usmál.
Pro mě za mě, ale teď vypadněte! Chci narozdíl od vás svému pacientovi pomoct!
Ta sestra na něho chvíli nasupeně hleděla a pak odešla. Nezapomněla za sebou samozřejmě prásknout dveřmi.
"Za nás to bylo teda mnohem lepší," utrousil k Alanovi, který se stále zmítal, ale už o poznání slaběji.
Doktor si kleknul na čtyři a jednou rukou se dotknul Alanova čela.
"Klid Alane. Všechno bude v pořádku. Vím, že máš strach, ale ty to všechno zvládneš."
Alan sebou přestal zmítat.
"Co jste zač?" zeptal se tiše.
Doktor si povzdechl.
Muž, co kdysi udělal chybu, ale už jí nemůže napravit."
"Co po mě chtějí? Já nechci vidět duchy, já nechci něco takového!"
"Jen klid. Když budeš opravdu chtít, už žádné duchy nikdy neuvidíš."
Alan se na něho zahleděl.
"To myslíte vážně? Skutečně je něco takového možné?
"Ano. Stačí si jen přát."
"Ano. Budu si přát. Budu si přát, aby to už skončilo."
"Tak je to správné. Pořád si říkej, že duchové neexistuji, duchové neexistuji a časem budeš zase sám sebou.
Alan přikývl. Zavřel oči a pak začal tiše šeptat:
Duchové neexistují, duchové neexistují...

Susan byla spokojená. Přes den potrápila dvě hloupé káčy a teď si chtěla jít lehnout.
Jakmile však vstoupila do svého pokoje, zježily se jí všechny chloupky na jejím těle.
Otřásla se, ale přesto pokračovala dál.
Znovu se jí zmocnil onen chlad, ale pak si všimla otevřeného okna a vše jí bylo jasné, nebo si to alespoň myslela.
„Kdo ho zase nechal otevřené. Jestli Bobby tak něco uvidí."
Zavřela to okno, ale chlad nezmizel, naopak to bylo ještě horší.
Co se tady děje? To přece není možné.
V tom za její záda cosi dopadlo.
Otočila se a spatřila na zemi ležet kdysi oblíbenou panenku, co byla bez hlavy.
Zvedla. Uchopila malou plácačku, co ležela na její posteli.
Je tu někdo? Jestli jo, ozvěte se a nepřejte si mě!" snažila se mluvit výhrůžně, ale cítila, jak se jí v srdci rodí strach.
Nikdo se však neozval. Avšak o chvilku později se znovu ozvala slabá rána, a když se Susan otočila, uviděla další panenku bez hlavy.
Násilím potlačila, křik, který se dral z jejich útrob.
Chtěla odejít z pokoje, ale v tom se dveře velice tiše zavřely a Susan uslyšela zaklapnutí, což byl ale nesmysl, protože na těch dveřích neměla ni, co by šlo zaklapnout.
Susan se zrychlil tep a vzpomněla si, že už něco takového zažila před rokem, když museli rodiče odjet s Bobbym a jí tu nechali samotnou.
Instinktivně pohlédla na strop. Lustr byl, jak se zdálo zatím normální.
Pohlédla na zem, a když neviděla žádné stopy, oddechla si.
Přešla ke dveřím, vzala za kliku a zkusila otevřít, ale ať do toho dávala sebevíc síly, nešly otevřít, jako by je zvenčí drželo něco, co bylo silnější nežli ona.
Ještě chvíli se s tou klikou prala, ale nakonec to vzdala a začala do těch dveří bušit a přitom křičet:
Bobby, pomoz. Bobby prosím!" Bobby jí však bud neslyšel anebo jí ignoroval.
„Bobby, Bobby." Susan měla v hlase zoufalství.
V tom uslyšela nepříjemný skřípavý zvuk, který odněkud vycházel, ale ona nemohla poznat odkud.
„Tohle není normální!" šeptala tiše.
„Jestli tu někdo je, tak se ozvěte?"
„Nikdo se však neozval, ale zničehonic nic začaly odněkud ze stropu padat všelijaké panenky. Bylo jich nejprve deset, dvacet, třicet, čtyřicet a stále jejich počet narůstal a za chvíli začaly dopadat i na Susan a Susan před nimi uhýbala.
„Nechte toho. Proč to děláte?" Volala, ale nikdo se neozýval.
O chvíli později už měla v pokoji přes dvě stě různě poházených panenek a nejméně sto padesát nebylo jejich.
„Nechte toho. Prosím!!!"
V tom panenky přestaly padat a místo toho se počaly ozývat hlasy, které už jednou slyšela:
„Hloupá Susan, hloupá Susan, hloupá Susan!!!"
„Prosím ne, prosím!!!" Susan začala vzlykat, ale ty hlasy neustávaly, naopak by se mohlo zdát, že ještě zesílily.
V tom Susan na svých patách ucítila cosi jako šimrání.
Když tam pohlédla, začala vřískat.
Na jejich patách byly otisky a bylo jich hodně.
To už někdo bušil na dveře.
„Susan. Susan. Co se děje?"
„Bobby zachraň mě prosím!
„Co se to děje? Máš zamčený pokoj!"
„Já vím, ale není to moje vina. Pomož mi!"
„Dobře zkusím to vyrazit. Jen klid, hlavně jen klid."
„To ti patří, to ti patří, hloupá Susan!" pronášely pravděpodobně dívčí hlasy až s neuvěřitelnou nenávistí ve svých hlasech.
„Já vám nic neudělala. Nechtě mě být!" Křičela, ale ony jí neposlouchaly.
„Co se děje, proč tak křičíš?"
„Ty to neslyšíš?"
„Co bych měl slyšet?" Nechápal Bobby.
„Ty hlasy, ty strašné hlasy, které mi pořád opakují, že jsem hloupá…“
„Já nic neslyším. Ustup od dveří, vezmu tátovu sekeru.
„Je moc těžká. Tu neuzvedneš."
„Uzvednu. Zkusím to. Hlavně běž dál."
Susan ho uposlechla a při ustupování si povšimla, že všechny stopy míří ke kamrlíku, který byl zamčený.
Zaváhala. Něco jako by jí nutilo tam jít, ale nakonec odolala.
V tom se ozvala silná rána a dveře vypadly z pantu.
Dovnitř vešel Bobby se sekerou v ruce, kterou, jen tak, tak udržel.
Rozhlédl se po pokoji, zamračil se a pak se zeptal:
"Děláš si ze mě srandu?"
¨Vyděšená Susan zablekotala:
"Co, cože?"
„Ptám se tě, jestli ti to připadá vtipný?" zeptal se Bobby značně naštvaně.
„Já…, já nevím, o čem to mluvíš?" vysoukala ze sebe ztěžka Susan, která se teprve vzpamatovávala z toho šoku.
„Tak se rozhlédli kolem sebe!"
Susan tak učinila a ke svému úžasu zjistila, že její pokoj je perfektně uklizení.
„Ne…, to nemůže být pravda, přece jsem to viděla," šeptala roztřeseně.
„Bobby se naštvaně otočil.
„Příště si dělej srandu z někoho jiného!"
„Já přísahám, že jsem je slyšela a že tu bylo hodně panenek, které byly bez hlavy."
„Jo jasně. Jsi už myslím dost velká na to, abys neměla tak velkou fantazii.
„Já nemám fantazii!" zaječela Susan.
„Tohle na mě nezkoušej a koukej si vymyslet výmluvu, jak vysvětlíš rodičům...“
Bobby vytřeštil oči a s otevřenými ústy hleděl na dveře, které tam stály celé, jako by se před chvíli nic nestalo.
"Tohle… tohle přece..."
„Říkala jsem ti to. Já ti to říkala!"
„Dobře. Dobře. Musí to přece jít nějak vysvětlit."
„To ty holky ty hlasy. Nevím jak, ale vím, že to dělají."
„Nesmysl. Jak by to nějaké hlasy i kdyby existovaly, mohly dělat?"
„Já nevím, ale dělají to!" Susan byla strachy bez sebe.
Bobby chtěl odejít, ale náhle se ze zamčeného kamrlíku počaly ozývat divné zvuky.
Susan pohlédla na Bobbyho a ten přikývnul.
Pomalým krokem se tedy vydali k tomu kamrlíku, a čím byli blíž, tím byly ty zvuky silnější.
Zastavili se u zamčených dveří. Bobby uchopil sekeru do obou rukou, a co největší silou udeřil do dveří. Jednou a pak ještě jednou a nakonec ty dveře vypadly.
Jen co pohlédli dovnitř, vypadla Bobbymu sekera z rukou a oba dva začali vřískat. Měli k tomu pádný důvod.
Hleděli na tři dívky, kterým mohlo být tak dvanáct.
Jedna byla oběšená, druhá měla v srdci zabodnuté nůžky a třetí měla zkrvavené čelo.
Susan by přísahala, že na ní ta oběšená mrkla a že zašeptala:
„Hloupá Susan!"

Byla hluboká noc a Alan spal anebo se o to snažil. Stále se však musel převracet z jedné strany na druhou.
Pořád před sebou viděl toho muže a ten muž na něj neustále hleděl a v jeho očích se stále více zdůrazňovaly výčitky, ale neřekl jedno jediné slovy.
Alan třásl hlavou, zavíral a pak zas otvíral oči, ale ten muž tam pořád byl.
Alan se namáhavě posadil. Rozhlédnul se po celé místnosti a zjistil, že místnost je plná lidí, tedy duchu, protože mezi nimi byli jak pan Stevenson, tak ta obézní žena tak i Katie.
„Co ode mě chcete? Já s vámi nechci mít nic společného. Nechte mě prosím. Vy neexistujete, vy neexistujete!!"
„Alana. Přestaň. Ty víš, že to tak není. Ty moc dobře víš, že existujeme a že se na tebe spoléháme," promluvil Stevenson.
Alan prudce zavrtěl hlavou.
„Ne. Já s vámi nechci mít nic společného. Jste jen a jen výplod mé rozrušené fantazie.
„Alane. Prosím. Potřebujeme tvojí pomoc.
Alan na něj jistou chvilku zíral a pak zaječel:
„Neexistujete, neexistujete!!!"
„Jak myslíš Alana!" zašeptal tiše Stevenson a zmizel.
Postupně zmizeli všichni, až tam zůstala jen Katie.
Ta k němu pomalu přišla, pohlédla mu do tváře a poté zašeptala:
„Spoléhala jsem na tebe, Alane, a pak se také rozplynula.
Dovnitř vběhly sestry.
„Děje se něco?"
„Ne všechno je v pořádku," řekl Alan šťastně a pak usnul.

Epizoda 3

Pan a Paní Stevensonovi

„Luiso miláčku. Můžeš se jít prosím podívat, jestli už přijel ten mladík s těmi novinami?"
„Roberte. Víš přece, jak špatně se mi chodí."
Robert Stevenson si povzdechl, ale pak řekl:
„Mám sice hodně práce, ale je mi to jasné. Nechci tě nikterak zatěžovat."
„Ale Roberte...,“
Robert jí už však neslyšel, protože vyšel ven, kde mu do očí udeřilo prudké denní světlo.
Zastínil si rukou oči a poté se kolem sebe rozhlédnul.
Zatím však viděl jen jednu starou paní sedět opodál na lavičce a vepředu v malém parku skupinu asi devítiletých kluku, co na malém plácku hráli fotbal.
No dalo by se říct, že největší z nich raubíř Bobby Mcbreade poštuchuje ostatní, ale tohle nebyla jeho věc.
Ten kluk, co jim měl dovést dnešní noviny, však nikde nebyl a to bylo samo o sobě dost divné, protože na něj byl vždycky spoleh.
Čekal tam asi ještě pět minut, a když ten chlapec nepřišel, chtěl se vrátit zpátky, když se náhle odnikud vyřítilo černé auto, ze kterého po chvilce vypadlo nějaké tělo.
Robert zaváhal, ale pak se k tomu tělu rozeběhl.
Když tam doběhl, tak zjistil, že se kolem něj utvořila již pěkně velká skupinka zvědavců.
„Ustupte, ustupte. Já jsem lékař!" volal a lidé se jen velmi neochotně rozestupovali.
Když se ti lidé konečně rozestoupili, spatřil na zemi ležet toho chlapce, který jim měl přivést ty noviny.
Vypadal vážně hrozně, už na první pohled bylo zřejmé, že už mu nikdo nedokáže pomoct.
Bylo mu asi třináct let. Přivydělával si na různé maličkosti. Lidé v sousedství ho měli rádi.
Robert nechápal, kdo mu to mohl udělat.
"Ten už to má za sebou. Chudák chlapec. Který sviňák mu to mohl udělat?" ozval se odněkud hluboký mužský hlas.
"Pravda, pravda," začali někteří přikyvovat.
"Můžete jít laskavě o kus dál," vyzval je Robert, který tyhle řeči bytostně nesnášel.
"Co? Proč bychom měli? Vždyť ten kluk je stejně tuhej. Ať mu to udělal kdokoliv, musel být bud vážně na palici a, nebo v tom bude něco víc a jak máme vůbec vědět, že jste doktor, tohle může říct každý. Připadá mi nanejvýš podezřelé, že jste se k tomu děcku tak přihrnul."
I když byl Robert povětšinu svého života vyrovnaný tohle ho řádně naštvalo. Potlačil však touhu tomu dotyčnému ihned vrazit a místo toho pomalu vstal a zeptal se:
Co se vám nezdá?"
Ten muž byl asi 30 let starý, byl vyšší než Robert a byl taky rozhodně silnější.
"Jen jsem řek, že jste nějak aktivní a jak mužem vědět, že vy jste zrovna doktor, když se tu kolem potuluje spousta podezřelejch, který se vydávají za něco jiného, nežli opravdu sou...."
Já jsem doktor a můžu to dokázat," řekl Robert a z kapsy vytáhl nějakou kartičku.
Ten muž mu však tu kartičku vyrazil z ruky.
„Mě nezajímají nějaký pitomé kartičky, které si může dnes kdejaký magor obstarat."
Tak jak vám, mohu dokázat, že jsem doktor?"
Ten muž se ušklíbl a pak řekl:
„Řekněte nám, co se tomu klukovi stalo."
Robert zavrtěl hlavou.
„To nejde. Nemůžu vám zničehonic říct, co se tomu chlapci stalo. Na to je potřeba spousta..."
Ten muž mu zmáčknul paži a to velmi silně a Robert cítil, jak do jeho těla proniká bolest.
„Mě tyhle blbý kecy nezajímaj. To samý mi tvrdili tehdá o mým synovi a dodneška nevím, kdo mu to udělal!"
„To je mi líto, ale já to vážně nemůžu říct bez jakýchkoliv testů a puste mi tu ruku!"
Ten muž mu asi minutu hleděl do tváře a ruku mu stále tisknul, i když už ne tolik.
Nakonec mu tu ruku pustil a tiše zašeptal:
„Jestli zjistím, že jste se na toho kluka vykašlal, najdu si vás a zabiju!"
„To má být výhrůžka?" zeptal se stejně tiše Robert a nevšímal si, několik jedinců, kteří natahovali uši.
„Ne to má být holý fakt," procedil ten muž skrz zuby a pak odešel.
Robert za ním hleděl se smíšeným pocitem. Neměl strach. Už mu pár lidí vyhrožovalo, ale v tom muži bylo něco, co ho děsilo.
V tom se ozvala houkačka okolostojící lidé si, rozmrzele uvědomili, že to právě přijela záchranka.
Rozmrzele tedy odcházeli, jen Robert čekal u toho chlapce.
Ze sanitky vystoupili dva muži, kteří k němu přišli.
„Bože můj. Kdo něco takového mohl udělat?"
„To nevím, ale zřídili ho pěkně," odpověděl druhý
„Viděl jsem jen černé auto, ale značku jsem nestihl, bylo to moc rychlé."
„Však ti taky Roberte nikdo nic, nevyčítá. Prostě je to smůla, ale řekl bych, že ho někdo srazil a pak ho vyhodil tady."
„Robert zavrtěl hlavou.
„Proč vrtíš hlavou?"
„To se mi nezdá? Kdyby ho někdo srazil autem, neměl by tak rozdrápaný obličej."
"Tak co myslíš, že se mu stalo? Proč by to nemohla udělat kočka?"
Robert potřásl hlavou.
"Já nevím. Něco mi prostě říká, že tohle neudělalo žádné zvíře. Ty škrábance na tváři, na hrudi, na břiše, to mi přijde spíš jako, že si někdo hrál."
"Nepřeháníš to trochu, Roberte?"
Než mu však mohl Robert odpovědět, druhý zavolal:
"Koukněte sem," a ukázal na chlapcova záda.
Oba dva tam pohlédli a na kůži měl napsáno krví:
"Chci to zpátky!!!"
Všechny tři jinak otrnulé muže zamrazilo.
"Co chce zpátky?" zeptal se nakonec jeden z nich tlumeně.
"Nevím, ale nelíbí se mi to!"," odpověděl druhý stejně tlumeně.

O 16 let později

Alane, Alane. Běž se prosím postarat o své dvě malé děti," uslyšel 28 letý Alan Denvery hlas své 23 leté manželky.
Ne že by Maggi nebyla fajn, ale už to mezi nimi neklapalo tak dobře, jako kdysi.
Samozřejmě, když se před čtyřmi roky brali, všechno jak už to tak bývá, bylo fajn. Milovali se a zdálo se, že je čeká krásná budoucnost.
Jenže pár dní po svatbě jeho žena zjistila, že je těhotná.
Samozřejmě, že chtěli děti, ale tak po dvou, po třech letech.
Už se však nedalo nic dělat a potrat nepřicházel v úvahu. Ke všemu tomu se zjistilo, že Maggi čeká dvojčata.
Následovalo 7 dlouhých náročných měsíců, ale oba dva je nakonec celkem zvládli a narodila se jim dvojčata. Chlapec a holčička.
Dostali jména John a Chelsie.
Poté se jejich vztah znovu zlepšil a vypadalo to, že to zas bude jako dřív.
Bohužel při oslavě jejich čtyřletého manželství se Alanova sestra již značně přiopilá pochlubila, že je na svého bratříčka moc a moc hrdá, že je ráda, že se zbavil všech těch bludu, i když kvůli tomu musel trávit několik měsíců na psychiatrii.
Sice se vzápětí zřítila na zem, kde začala hlasitě chrápat, ale to co udělala, se už nedalo smazat.
Ostatní hosté se snažili tuto nepříjemnou záležitost zamést hovorem, ale Maggie, která už byla trochu přiopilá, se rozhodla, že si to vezme k srdci.
Zničehonic vstala a odešla. Alan se jí snažil udobřit, snažil se jí vysvětlit, proč jí to neřekl, ale ona neposlouchala a jejich vztahy velmi ochladly.
Alan potřásl hlavou. Zbavil se té ne zrovna příjemné vzpomínky. Ještě že tady byli John a Chelsie i když to byli zlobidla, na to, že jim byli teprve tři roky.
Vyšel tedy z jejich rodinného domu ven na zahradu, která byla celkem prostorná a byl v ní dokonce i malý bazén.
Všimnul si, že si obě dvě děti hrají s míčem.
Usmál a chtěl si sednout, když v tom mu na nose přistál nějaký papír.
Alan si ho sundal z tváře a chtěl ho hodit do koše, když si povšimnul velmi zajímavého nápisu:
„Máte problémy v manželství? Neřekli jste svému manželovi, manželce své velké tajemství? Chcete najít cestu k vzájemnému porozumění? Jestli ano, tak neváhejte a navštivte náš starobylý zámek, kde vás zažitá hrůza znovu spojí, Jestliže ne, vrátíme vám peníze."
Alan ten papír několik vteřin držel v ruce a upřeně hleděl na zobrazený starobylý zámek.
Připadalo mu, jako by ho ten zámek přitahoval, jako by mu chtěl něco říct.
Kdo ví, jak dlouho by do něj hleděl, kdyby nezačalo pršet.
Toho probralo a on si uvědomil, že musí odvést děti do tepla.
Však už k němu oba doběhli a vyžadovali se jeho rukou.
Alan otevřel oči a ten papír zahodil. Vzal obě dvě děti za ruce a odešel s nimi domu.
Papír byl větrem zanesen ke kanálům, do kterého také později vklouznul.
Asi o tři hodiny později, kdy už byl večer, a děti spaly a jeho žena trávila svůj čas někde jindy, se Alan instinktivně natáhl pro svojí oblíbenou knížku.
Zcela nečekaně však narazil rukou na něco, co nebylo rozhodně jeho knížkou.
Bylo to mokré a mělo to tvar papíru.
Alan se tam podíval a nevěřil svým očím.
Na stole ležel ten samý papír, který před třemi hodinami zahodil. Ještě podivnější bylo, že ačkoliv byl mokrý, písmo se zdálo být dokonce čitelnější nežli předtím.
Chtěl ho hodit do koše, ale došlo mu, že text je trochu jiný.
Bylo tam napsáno, že jestli opravdu chtějí pomoci svému skomírajícímu manželství, měli by partneři ihned navštívit jejich dům strachu, že se určitě zas dají dohromady.
Alan na něj znovu několik vteřin hleděl, ale pak ho zmuchlal a hodil do koše. Nešlo mu do hlavy, jak by mu mohl nějaký starobylý zámek, ve kterém údajně straší, pomoct s jeho skomírajícím manželstvím?
Alan po chvilce vstal, zhasnul a odešel.
Tak jako už předešlé noci spali Maggi a Alan každý v jiném pokoji. Alan se jí pokoušel přesvědčit, aby tomu už nevěnovala pozornost, že to utajil z dobrého důvodu, ale Maggi s ním odmítala mluvit na to s ním spát.
Alan to tedy vzdal a odešel spát do svého pokoje.
Neměl však klidné spaní a to nejen kvůli směsici divných snů, ale také proto, že se odevšad začaly ozývat zvuky, jako kdyby někdo do někoho bušil, jako by s něčím házel.
Když se však posadil zvuky najednou, přestaly.
Když si však lehl, začalo to nanovo, a když se do nich zaposlouchal, ke svému překvapení si uvědomil, že to dává jistý smysl.
Alan se kdysi učil Morseovku a teď se mu hodila.
I když si tak trochu připadal jak blázen přesto tomu neustálému klepání a ťukání naslouchal.
Když si byl po jisté době naprosto jist tiše si to, odříkal:
„Alane. Prosím. Musíš do toho zámku."
Alan prudce potřásl hlavou.
„To je nesmysl. Už jsi z toho zpitoměl."
Uložil se tedy zpátky, ale to ťukání začalo na novo a nebylo pochyb. Opakovalo se to samé. Jednou, dvakrát, třikrát.
Snažil se toho zbavit pomocí polštáře, ale nepomohlo to. Ťukání bylo čím dál tím intenzivnější.
Zčistajasna se ozval škrábavý zvuk na protější zdi.
Alan ztuhl. Na nadpřirozeno pochopitelně nevěřil, ale tohle nebylo samosebou.
„Je tu někdo?" zeptal se.
„Žádná odpověď, jen ten nepříjemný škrabavý zvuk pokračoval.
Vyhrabal se z postele a do rukou uchopil lampičku.
„Je tu někdo? Tohle není legrace."
„Opět se nikdo neozval a i ten škrábavý zvuk zmizel.
Alan zmateně potřásl rukou a chtěl se vrátit do postele, když v tom cosi rozevřelo okno a silný vítr mu vyrazil z rukou lampu, která spadla na zem, kde se roztříštila.
Alan jí však nevnímal. Upřeně hleděl na zeď a v očích se mu zračil jistý strach.
Na té zdi totiž bylo tmavě červenou napsáno:
Prosím, Alane. Ty musíš přijít. Musíš přijít do toho zámku!!!"

Robert se pomalým krokem vracel do svého domu.
Byl značně zadumaný. Pořád musel myslet na toho chlapce, na to, co se mu stalo a hlavně na ten vzkaz:
„Chci to zpátky!!!“
„Jak se snažil jakkoliv, nenapadalo nic, proč musel ten chlapec zemřít, co po něm mohl chtít. Ledaže by…, Robert se náhle zastavil. Napadlo ho něco, co by mohlo být velmi pravděpodobné, ale to byla hloupost. Nejspíš se jen moc koukal na kriminálky.
Robert tu myšlenku zahnal a pokračoval v cestě.
Když došel domů, všechno to Luise řekl. Tedy všechno kromě toho nápisu. Nechtěl jí zbytečně rozrušovat. Už tak na tom zdravotně nebyla nejlépe.
Uplynuly asi dva dny a policie stále na nic nepřišla. Postupně na toho chlapce lidé zapomínali, až na něj zapomněli úplně.
I Robert měl ten čas jiné starosti.
Novu si však vzpomněl, když mu jednoho dne přišlo asi deset dopisu, od někoho, kdo se ani neráčil podepsat.
Zprvu je chtěl vyhodit, tak jak to dělal se všemi anonymními dopisy, ale jakési nutkání mu říkalo, ať je otevře, že to může být důležité.
Chvíli váhal, ale nakonec jeden ten dopis vzal. Potěžkal ho v ruce, ale nezdálo se mu, že by byl bůhví jak těžký.
Rozhlédnul se kolem sebe, a když zjistil, že se v jeho okolí nikdo nevyskytuje, pomalu jeden z těch dopisů začal rozlepovat.
Šlo to až nepříjemně ztuha. Jako by to zalepené drželo ještě něco jiného, nežli jen páska.
Nakonec se mu ten dopis podařilo otevřít.
Zděšeně ho však upustil na zem. Měl k tomu i pádný důvod neboť v obálce byl malý uříznutí prst.
Tělem mu projel chlad a on ustoupil o několik metrů dozadu.
„Můj bože,“ zašeptal jen.
„Roberte, miláčku?“ ozval se odněkud Lousin hlas.
„Všechno je v pořádku drahá,“ zavolal Robert a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
„Jsi si jistý?“
„Ano, ano. Všechno je v pořádku.“
„Poté se už Luisa neozvala a Robert si odechl. Neměl ponětí, jak by jí to vysvětlil.
Přiblížil se k ostatním obálkám. Zmocnilo se ho hrozné tušení, ale jak otvíral jednu obálku za druhou, uvědomoval si, že jsou prázdné a prudce bijící srdce se pomalu utišovalo.
Z poslední obálky však vypadl malý popsaný papír.
Robert se zhluboka nadechl. Nasadil si na oči brýle a začal číst:
„Tohle je dědku moje první varování. Nenávidím, když mě někdo ignoruje. Já to dostanu, i kdybych měl všem uřezat všechno!!!“
Robert cítil, že se ho zmocňuje závrat, že mu velice rychle stoupá krevní tlak. Pokusil se zachytit stolu, ale nestihl to a ve vteřině dopadl na zem, kde ztratil vědomí.“

Alan sebou prudce trhl. Bylo to jen několik málo hodin, co se mu podařilo nastřádat spánkem, ale i ten spánek za moc nestal. Každou chvilku ho pronásledovaly vzpomínky na věci, které musel zažít, ale nějak si na ně nedokázal vzpomenout. Jako by si je, když byl mnohem mladší, potlačil, jako by se chtěl něčeho zbavit.
Jestliže to ale tak bylo, proč až teď? Zčistajasna.
Ty sny byly víc než divné. Objevoval se v nich starý muž, kterého jistě odněkud znal, velmi mladá dívka, která mu někoho připomínala, pak jiná dívka, která si byla s tou předchozí dosti podobná a nakonec starší obézní žena, která neustále opakovala:
„Dnes je tvůj den chlapče.“
Alan se ty podivné sny snažil zaplašit, ale ty se ho držely, jako se drží můry světla.
Otevřel oči, a když zjistil, že jsou teprve čtyři hodiny, tak je zas zavřel.
I když ty obrazy náhle zmizely, nedokázal usnout.
Ke všemu tomu se zničehonic začalo ozývat kapání z kohoutku, což bylo samo o sobě velmi divné, protože by Alan přísahal, že ten kohoutek pořádně utěsnil.
Snažil se to ignorovat, ale to kapání bylo stále častější a častější.
Alan tedy vstal z postele. Nazul si pantofle a pomalým krokem se vydal ke koupelně. Těsně u ní se zastavil. Zaposlouchal se, ale nic neslyšel.
Chtěl se tedy vrátit zpět do postele, ale to kapání se znovu ozvalo. Zřetelně slyšel, jak jednotlivé kapky dopadají na okraj umyvadla.
Vzal za kliku, ale opět nastalo ticho.
„Co se tu děje? To přece není normální,“ mumlal znepokojeně.
Chvíli tam nerozhodně stál a pak vzal za kliku.
Stisknul ji a očekával, že se dveře otevřou, ale to se nestalo.
Alan polkl. Možná si to jen nalhává, možná, že by neměl koukat tolik na ty filmy, ale po těžké práci si musí dopřát jisté oddechnutí.
Stisknul tedy tu kliku znovu a tentokrát k tomu použil obě dvě ruce, a i když byl dost silný, dveře se mu nepovedlo otevřít, jako by je zevnitř někdo držel, což byl samozřejmě nesmysl, protože jeho děti neměly takovou sílu a Maggi by si s ním takhle nehrála.
Alan se zhluboka nadechl. Plně se soustředil a pak se té kliky znovu dotknul. Respektive to chtěl udělat, ale v tom se dveře doslova rozlítly a Alan dostal plný zásah do obličeje.
Ucítil prudkou bolest, následné křupnutí a vzápětí si uvědomil, že mu po oblečení stéká krev.
Instinktivně si sáhnul na nos a když zjistil, že ho má zlomený, tiše zaklel.
Věděl, že by si měl ihned ten nos nechat jít ošetřit i když neměl tušení, jak to doktorovi vysvětlí, ale něco, jakési nutkání, jako by mu šeptalo, aby šel do té koupelny, když už je tady.
Alan cítil, že mu teče krev, ale nebylo to tak hrozné. Jestliže se ve zdraví dostane k umyvadlu, bude si to moct zčásti ošetřit sám.
Znělo to absurdně, ale měl vážně nepříjemný pocit z toho, že ty dveře to musely udělat vědomě. Prudce zavrtěl hlavou.
„No tak Alane vzpamatuj se. Něco takového není možné!“ pokáral sám sebe, ale doopravdy si tím nebyl jist.
Pro jistotu odstoupil od těch dveří dál. Nezdálo se však, že by mu ty dveře chtěly ještě ublížit.
„Je to šílenost, je to šílenost!“ opakoval si, ale přesto do té koupelny vešel.

Robert se pomalu probíral. V uších mu dost silně hučelo, ale jinak se už cítil celkem dobře.
Nejasně si uvědomoval, že se kolem něho ozývají nějaké hlasy.
Zprvu je nedokázal rozeznat, ale to hučení pozvolna utichalo a on rozpoznal hlas své milované Louisi, které se bezpochyby třásl hlas:
„Pane doktore. Bude můj manžel v pořádku, co se vlastně stalo?"
„Uklidněte se paní Whitelová. Váš manžel bude v pořádku. Byl to jen slabý infarkt, nic jiného."
Robert slyšel, jak si Louisa zhluboka oddechla.
„Kdyby něco, okamžitě volejte sestru?" a poté doktor odešel."
Louisa se posadila na okraj postele a Robert cítil, jak ho bere za ruku.
Chtěl se jí ozvat, ale pak si to rozmyslel.
Po chvilce ticha Louisa řekla:
„Měla jsem o tebe takový strach. Moc jsem se bála. Vím, že jsem dneska ráno nebyla moc vlídná, ale infarkt jsem ti tedy způsobit nechtěla. Nevím, co bych dělala, kdybys mi teď umřel."
Robert ucítil, že na jeho pravou ruku dopadlo něco mokrého.
Otevřel oči a uvědomil si, že má ve tváři slzy.
Pomalu se natáhl a dotknul se pravou rukou její levé tváře.
„Neplač, Louiso. Já jsem v pořádku."
„Roberte. Jak dlouho si vzhůru, jak dlouho si nás poslouchal?"
Jen chvilku. Nechtěl jsem tě rušit."
„Roberte! Chceš snad, aby mě taky dali na lůžko? Už nejsem nejmladší a na ty tvoje srandičky už vůbec ne!" durdila se naoko Louisa, ale Robert věděl, že doopravdy je moc šťastná.
„Co se vlastně stalo, proč si ten infarkt dostal?" vypálila zcela nečekaně Louisa.
„Já… já.... Viděl jsem v televizi nějaký ty zvěrstva, co dnes někteří lidé dělají a dost mě to vzalo, ale už bychom se tím neměli zabývat, myslím, že už je to za námi," pokusil se Robert o lež, ale když viděl její zpochybňující výraz, pochopil, že jí nemůže oblafnout.
„Pamatuješ na toho chlapce, co nám čas od času nosil noviny?:
Když Louisa němě přikývla, pokračoval:
Toho chlapce někdo nejspíš zavraždil a hodně ho zohavil a já nevím, ale prostě to na mě bylo moc."
Moc ho bolelo, že jí nemůžu říct pravdu, ale jak by jí to vysvětlil, jak by to přijala?
Louisa na něj pátravě hleděla.
Je to pravda?" zeptala se nakonec.
Ano je to tak!" odpověděl s jistým přemáháním Robert.
Louisa se k němu sklonila vzápětí ho, objala.
Jsem moc ráda, že všechno dopadlo dobře, tedy až na toho chlapce. Doufám, že tu zrůdu, která mu to udělala, najdou co nejrychleji."
To já taky zamumlal tiše Robert.

Alan se zastavil na podložce a rozhlédl se kolem sebe. Na pohled tu nebylo nic zvláštního, ale když se otočil a pak se zas obrátil k zrcadlu, nepříjemně ho zamrazilo v zádech.
Na zrcadle se pomalu, ale jistě objevoval nějaký nápis v tučně červené barvě.
„To není možné?“ zamumlal Alan a instinktivně hledal za sebou kliku, ale uvědomil si, že jí nemůže najít.
„Co to znamená? Klika přece sama od sebe nezmizí,“ vířilo mu zmateně hlavou.
Skřípavý zvuk, který se až doteď ozýval, utichl a v nastalém hrobovém tichu, Alan zcela jasně zaslechl nějaký dívčí hlas:
„Alane neboj se. Jen potřebujeme tvojí pomoc. Neodmítej nás!"
Alan se kolem sebe rozhlížel, ale nikdo nikde nebyl.
Ale něco se dělo. Ta klika tam stále nebyla.
Byl ve velkém průšvihu. Mohl by bušit do dveří tak dlouho až by někdo přišel, ale jak by to vysvětlil Maggi, jak by jí vysvětlil, že se zavřel v koupelně, že má nejspíš zlomený nos."
„Alane. Vím, že je to pro tebe těžký, ale my tě potřebujeme, pan Stevenson tě potřebuje. Podívej se prosím na to zrcadlo."
„Ne! Ne! Vy neexistujete! Rozumíš? Vy neexistujete!"
„Alane, prosím. Jen se podívej!" Ten hlas zněl zoufale.
Alan zhluboka vydechl. Byl překvapený. Vůbec netušil, proč to řekl.
Vraťte mi kliku a já se tam podívám."
„My nemůžeme."
„Proč ne? Sebrali jste mi ji a tak mi ji Vraťte!"
„My ne."
„Tak kdo tedy? Sakra? To není možné, nemůžu si povídat sám se sebou. Klid Alane, klid Alane!"
„Alane. Moc tě prosím. Podívej se. Jestli to neuděláš, ona ho zabije!"
„Kdo koho? Kdo vůbec jsi?"
Paní Robertsonová pana Stevensona."
„Ale ten je přece tři roky mrtvý. Já vážně musím šílet."
„To je složitý, ale když si to přečteš, můžeš ho zachránit. Prosím!!!"
Dobrá, dobrá,“ Alan byl z toho všeho celý zmatený a pomalu si nebyl jistý, jestli je to všechno vůbec možné anebo jestli si to všechno vysnil a pomalu z toho šílí, jestli náhodou ještě není stále v psychiatrii!"
Přesto, že váhal se na to zrcadlo, podíval a začal číst:
„Každý třetí rok, musí jeden duch dospělého člověka"zemřít" a každý rok musí zemřít duch dítěte. Musí se tak dít, aby nebyla nalomena rovnováha sil."
„Cože??? To nechápu! To nedává žádný smysl! Vysvětlím to!"
Nikdo se však neozýval.
„Ty, která si se mnou mluvila, kde jsi? Nemůžeš si se mnou hrát. No tak mi odpověz!"
Nikdo se však již neozval a v tom začala žárovka poblikávat. Nejprve jen občas, ale o chvilku později mnohem častěji, až nakonec zhasla úplně a Alan se ocitnul v naprosté tmě.
„Co se děje? Halo?" Stále však bylo ticho. Takové nepřirozené, jako by mělo přijít něco, co rozhodně nebylo běžné.
Náhle se ten škrábavý zvuk ozval znovu a Alana se zmocnila tuhá husí kůže.
Trvalo to několik minut a pak to zas přestalo.
Sam ani nevěděl proč, ale znovu se zahleděl na to zrcadlo a znovu téměř automaticky začal číst:
„Varuju tě. Jestli se o něco pokusíš, budeš toho litovat!"
„Já nechápu, o čem to mluvíte, co jsem vám udělal?"
„Jsi on a to mi bohatě stačí," objevil se tam nový nápis.
„Kdo on? O čem to mluvíte? Kdo vlastně jste?"
V tom jako by někdo podtrhl podložku, na které Alan stál a on uklouzl a natáhl se na zemi.
Nejspíš si přitom narazil loket, ale tím to ještě neskončilo.
Ucítil škubnutí a ani nestačil zaregistrovat, že dveře koupelny jsou zas otevřené a už frčel z koupelny na podložce pryč.
To je varování! To je varování! Ozývalo se odněkud sborově
„Ne!!! Ne!!! Křičel Alan, ale nebylo mu to nic platné. Podložka se řítila dál a on neměl šanci jakkoliv jí zastavit. Zkoušel to rukama, zkoušel to nohama, ale ať tu podložku řídilo cokoliv, bylo to rozhodně silnější nežli on.
V tom před sebou spatřil skleněné dveře a došlo mu, že k nim ta podložka míří.
„Bože to ne. To ne!!!" šeptal zděšeně Alan a snažil se jí ještě víc zbrzdit, ale dosáhl jedině toho, že si rozedřel ruku do krve.
Už byl těsně u nich, už se zdálo, že do nich narazí, když se náhle ta podložka zastavila a Alan byl vymrštěn na protější zeď, kde na ní narazil čelem, ale přežil, protože ho cosi mnohonásobně zpomalilo…

Robert v ten den skončil v práci o něco dřív. Už přece jen nebyl nejmladší a mohl dělat jen nějakou tu lehčí práci.
Možná skončil i kvůli náhlé prudké nevysvětlené bolesti, která se ho najednou zmocnila a nechtěla za žádnou cenu přestat.
Snažil se toho zbavit, ale nešlo to. Připadalo mu to jako, když tisíc lidí do zdi najednou zatlouká svůj hřebík.
Ta bolest se stávala větší a větší, a že se to nakonec nedalo vydržet a Robert odešel dřív domů.
Kolegové se ho ptali, jestli ho nemají odvézt, ale on jim neřekl, že je to jen kousek, že to určitě zvládne.
Oni tomu moc nevěřili, ale nechali ho.
Robert se tedy v jistých bolestech vypotácel ven. Už si začal říkat, že možná trochu přecenil své síly, ale jakmile se octnul na čerstvém vzduchu, bolest náhle zmizela.
Úleva však netrvala dlouho a celým jeho tělem projel záchvěv nové ještě horší bolesti, bolesti, která mu pulzovala po celém těle.
Klesl na kolena, ale ruce se mu slabostí podlomily a on se na zemi rozplácnul.
Nikdo zrovna v blízkém dohledu nebyl a venku byla v ten den docela nepříjemná zima.
Mohl by zavolat kolegy, jistě by přišli, ale Robert nic takového neudělal, sám ani nevěděl proč.
Jak tam tak ležel a mrznul, začínal pomalu, ale jistě ztrácet vědomí. Před očima se mu začaly dělat mžitky a on viděl stále hůř a hůř. Ostrý vítr mu nepříjemně slepoval oční víčka a v dohledu stále nikdo.
Když už skoro necítil své nohy a ruce a zdálo se, že tu nejspíš umrzne, někdo ho nadzvedl a Robert si velice nejasně uvědomoval, že kolem něj ta osoba přehodila nějaký teplý kabát, který ho postupně rozehříval. Ta samá osoba ho dovedla k suché lavičce, která byla pod střechou té budovy.
Když se na ní Robert posadil, cítil, že se zahřívá, že je na tom hnedka lépe.
„Pospěš si, Roberte. Už nemáš moc času!" ozval se ženský hlas.
„O čem to mluvíte, kde jste?" zeptal se a rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
„Přece se mi to nezdálo?" zamumlal zmateně.
Pak si uvědomil, že v levé ruce cosi drží. Pomalu jí tedy rozevřel a udiveně vydechl.
Měl na ní položený medailon, který tam před chvilkou ještě zcela určitě nebyl.
Zaváhal, ale pak ho opatrně otevřel a oči se mu překvapením rozšířily.
Uviděl tam totiž portréty malého chlapce, krásné ženy a nějakého muže. Zadíval se na ně pořádně a uvědomil si, že to jsou jeho rodiče.
„Mami tati," vydechl.
„Ale to přece není možné," Robert ten medailonek začal převracet ze všech stran a nakonec našel to co hledal.
Na druhé straně bylo napsáno:
„Darováno našemu milovanému synovi k jeho desátým narozeninám."
Robertovi se roztřásly ruce a on měl co dělat, aby ten medailon neskončil dole na sněhu.
Přitisknul si k hrudi.
"To není možné. Přece mi uhořel v tom krbu!"
V tom ho probudilo zatroubení okolo projíždějícího auta a jemu došlo, že mu ten ženský hlas cosi řekl:
"Pospěš si, Roberte, už nemáš moc času!"
Co když to byla jen předsmrtná halucinace? Ale co když ne? Na tu lavičku se přece nedostal sám od sebe.
Ale kde a komu by mohlo hrozit nějaké nebezpečí?"
Pak mu to došlo.
Někdo kdo zabil toho chlapce má nejspíš spadeno i na něj, jen proto, že má podle jeho mínění něco, co prý patří jemu.
Robert si promnul spánky, ale Ať se snažil jakkoliv, nenapadla ho žádná souvislost, co by od něj ten muž mohl chtít.
Přesto však byl rozhodnut vydat se co nejrychleji ke svému domu.
V tom před sebou uviděl chlapce na kole, jak háže dnešní noviny lidem k domu.
Zahleděl se na jen jednou, pak podruhé a pak mu to došlo.
Jestliže mají něco, co chce ten dotyčný zpátky, musí to být v těch novinách, v těch, co jim každé ráno házel ten malý chlapec.
„Bože Louisa!" vykřikl a rozeběhl se.
Šlo to však velmi ztuha, protože skoro všude byl sníh a především na okrajích chodníku, kam ho lidí zametli a taky byl na zem velice kluzký led a bylo až s podivem, že Robert při svém šíleném úprku neuklouzl a nespadl.
Čím blíž byl k domovu tím víc ztrácel síly, ale přesto se nevzdal a z posledních sil doběhl domů.
Už na pohled bylo zřejmé, že se něco děje. V domě se nesvítilo a dveře byly pootevřené.
Roberta se zmocnil strašný neklid.
Vešel dovnitř a na cestu k vypínači si svítil mobilem. Nikdy by neřekl, že mu může být tahle věcička užitečná.
Po chvilce se mu podařilo dojít k vypínači, ale těsně předtím nežli zmáčknul vypínač, se odněkud, ozvalo mumlání. Jednou a pak znovu a znovu.
Robert se otočil, ale nikoho neviděl.
Chtěl tedy rozsvítit, ale to mumlání se ozvalo znovu.
Otočil se tedy a zeptal se:
„Je tady někdo?"
"Nikdo neodpověděl, ale to mumlání se ozvalo znovu a vzápětí ho někdo kopnul do lýtka. Bylo to slabě, ale přesto to stačilo.
Robert zapnul mobil a měl co dělat, aby nezačal křičet.
Na věšáku místo oblečení visel nějaký muž a držákem měl probodnuté srdce!
„Bože, kdo to mohl udělat?!"
V tom ucítil další kopnutí, a když si posvítil na druhou stranu, zděšeně si uvědomil, že hledí na svázanou louisu.
„Louiso, Louiso! Neboj už jsem u tebe!" ihned k ní přiskočil a chtěl jí rozvázat, ale Louisa pohybem naznačila hlavou k zemi a když se tam Robert podíval, došlo mu, že od Louisi někam vede drát a nebyl to jen obyčejný drát. Byl připojen k bombě, která tu někde byla.
V tom světlo dopadlo na něco dalšího.
Robert už tak dobře neviděl, tak se k tomu přiblížil.
To však neměl raději dělat.
Na zemi ležel jazyk, který byl probodnut tyčkou a na té tyčce byl nabodnut nějaký papír.
Robertovi se zvedal žaludek, každou chvíli hrozilo, že začne zvracet.
Přesto to nutkání potlačil a dal se do čtení:
"Já tě varoval, dědulo. Já to chci a bud mi to dáš anebo všichni skončíte v pekle!"
"Ach můj bože," dostal ze sebe a pak začal zvracet....

"Alane, Alane! No tak vstávej. Co to provádíš? slyšel otupělý Alan odněkud nějaký ženský hlas.
Zamrkal a obraz se mu pomalu rozostřoval a on si uvědomil, že leží na své posteli.
"Co...co se stalo?" zeptal se zmateně, když jeho oči konečně zaměřily Maggie, která se očividně tvářila zamračeně.
"To se ptáš mě? To myslíš vážně?"
"Omlouvám se, ale já si teď na nic nevzpomínám, kromě toho, že mě dost třeští hlava.."
""Ať si tu dělal cokoliv, rozbil si mi všechny kytky, co jsem měla nahoře na poličce."
Teprve teď si Alan uvědomil, že všude kolem jeho postele je spoustu hlíny.
"Já.. já.."
"Nech to být. Mě je jedno cos tu dělal, ale vím, že to nebylo nic normálního. Bože. Kdyby to slyšely a nebo viděly děti. Jdu ihned zavolat psychiatrii. Ty ses vůbec neuzdravil Alana Denvere!"
"Maggie, Maggie!" Alan chtěl vstát, ale každý pohyb mu způsobal až nezměrnou bolest.
"Ne Alane. Tohle musí skončit. Slyšela jsem tě jak si mumláš jen tak pro sebe, jak mluvíš s někým, ačkoliv tu nikdo není!"
"Maggie!" Ta však už odešla.
"Můj bože, co se stalo? Alan se snažil, ale měl úplné okno. Poslední na co si vzpomínal bylo, že vstává z postele.
Nemohl uvěřit, že to chce Maggie udělat, ale znal jí natolik dobře, že veděl, že jí neobměkčí a možná, že šílel...
Chtěl se tedy položit hlavu zpátky na polštář, když se zčistajasna z kuchyně ozval křik. A ne ledajaký. dalo by se říct, že to byl jekot.
"Maggie?!" Prudce se posadil a nedbal bolesti, která se šířila jeho údy. Stisknul zuby a pokusil se vstát. Na poprvé se mu podlomily kolena, ale podruhé se mu to již podařilo, ale začalo ho nesnesitelně píchat v boku.
Měl stisknuté rty a když to nepomohlo, stisknul zuby jazyk. Okamžite ucítil chut krve, ale rozhodl se, že to vydrží.
"Maggie, Magiie!" zavolal znovu, ale nic kromě jekotu neslyšel.
"Vydrž, vydrž už tam budu," spíše sípal nežli mluvil. Jako by se jeho tělo náhle postavilo proti němu.
Alan se však nehodlal vzdát. I když to mezi nimi už neklapalo, poořád to byla jeho žena. Tvář mu zbrázdily hluboké vrásky, prsty si zarýval do kolen, ale postupoval vpřed. Pomalu, ale jistě.
Po chvilce se doslova dotlačil ke skříni o kterou se rukou opřel. zhluboka dýchal. Zdálo se, že už je to lepšé. Zaposlouchal se, ale nic neslyšel. Zmocnil se ho strach a on se rozeběhnul. Nedbal píchání v boku, nedbal bolesti hlavy, chtěl se jen dostat do kuchyně.
Nakonec se mu to povedlo, ale už bylo pozdě.
Kamkoliv pohlédl, tam byly známky toho, že se tu nedělo nic pěkného. Papíry, které přee chvilkou byly na stole, byly teď všude, Lustr byl na zemi a to ještě nebylo nic. Na zdi po celém obvodu kuchyně byly patrné stopy krve. Jako by někdo někoho o tu zed usilovně mlátil.
Alan strašně zbledl.
"To přece není...," ale pak si všimnul, že okno je rozbitý, jako by jim někdo proletěl.
"Bože Maggie! Bože!" Pomalu s se strachem se k tomnu oknu přiblížil a povšimnul si, že i na parapetu je několik kapek ještě čerstvé krvě.
Zaváhal, ale nakonec z toho okna pohlédl.
"Měl však co dělat, abyx nrzačal doslova řvát.
Nedaleko od jejich domu na silnici ležela Maggie, ale v jakém byla stavu. Po celém těle měla krev, oblečení bylo potrhané a ty střepy v rukou, nohou, v čele. Ani tvář jí nesla pořádně poznat.
Alan se roztřásl a jen tak tam stál. Jako by na chvíli ztratil pojem o realném světe, jako by pro něj v tu chvili přestalo existovat všechno a on skoro jako by ztratil na pár vteřin sám sebe.
Probudil ho až jekot, který se po chvilce začal ozývat. Vzápětí se k prvnímu přidal druhý a pak třetí.
A Alan udělal něco, co by normálně neudělal.
Místo aby tam šel a postavil se tomu, tak setřel rychle z parapetu krev a pak zavřel okno. Nikdo si ho v tom nastalém zmatku nevšimnul

Když se Robert konečně vyzvracel, chvíli ještě klečel na čtyřech a rukama se přitom dotýkal země.
Pak se několikrát zhluboka nadechl a vydechl.
Vzápětí se odněkud ozvalo mumlání. On se otročil a hleděl do louisiných vyděšených očí.
"Ach louiso. Co se stalo?"
"Louisa však začala prudce kývat hlavou z jedné strany na druhou.
"Co je, co se děje? počkej až ti tu pásku sundám," snažil se jí uklidnit Robert, ale Louisa byla očividně rozrušena a tak nepřestávala. Pokoušela se tou židlí dostat k němu blíž,, ale ta byla příliš pevně do země vsazena.
"Louiso no tak. Zas to bude dobré. S tou bombou si nějak poradíme...," teprve teď si Robert uvědomil, že vlastně neslyší žádné tikání, ale to by se samozřejmě mohlo změnit, kdyby rozsvítil.
V tom sebou louisa začala zuřivě škubat, ale než na to stačil Robert jakkoliv rareagovat, uslyšel za sebou kroky, ale ten někdo za ním byl rychlejší a přesně mířenou ranou ho poslal do bezvedomí.
Louisa se zoufale snažila osvobodit, ale bylo to marné.
Muž asi dva metry vysoký přišel k louise. Beze slova se sklonil a nožem přezeřal drát. Pak uchopil náplast a jediným prudkým pohybem jí louise strhl z úst.
Louisa se pořádně nadechla a vzápětí vydechla a pak se zřetelným strachem zeptala:
"Kdo jste, co nám chcete?"
Ten muž však neřekl ani jedno jediné slovo. Jen zvedl ze země Roberta, jako by ten skoro nic nevážil.
"Co s ním chcete dělat? Kdo probůh jste, co po nás chcete?" zopakovala Louisa, která byla strachy bez sebe svoje otázky, ale i tentokrát jí ten muž okázale ignoroval.
"Rozvažte mě a odejdete z mého domu!"
Muž se beze slova prudce otočil a hřbetem ruky jí udeřil do tváře. Byla to prudká rána, ale ne zas taková, aby jí to nějak ublížilo.
přesto však Louisinou čelist zasáhla prudká bolest, kterou ovšem bez jediného slova přečkala. Když konečně odezněla,povšimla si v mužově jinak bezvýrazné tváři záškub jakési radosti.
Instinktivně se otřásla. začínala tušit, že ten chlap ať po nich chce cokoliv, rozhodně jim nepřišel nic dát, ale naopak vzít.
Ten muž se od ní odvrátil. Zašel do obýváku. Louisa uslyšela třískot, pak něco jakom klení a pak nic. Už myslela, že ten chlap při trošce štesti spadl do akvária, ale bohužel se objevil a v ruce držel něco, co se jí vůbec nelíbilo- kuchynský nůž.
Po zádech jí přebehl mráz a ona se znovu ze všech sil pokusila vyprostit, ale všechny její pokusy byly marné.
"Co s ním chcete dělat? Snad nás nechcete zabít?
Ten muž však opět nic neřekl.
"Jste nemý a nebo šílený?"
Muž zavrtěl hlavou a pak přetáhl závěs a bezmocná Louisa pak už jen slyšela:
"Proboha, co chcette dělat? Too nemůžete! Zešílel jste?! Panebože, Louiso, Louso, Ne!!!! Prosím!!!," a pak se to už změnilo ve změt výkřiku, ba přímo řevu a Louisa sebou marně škubala marně křičela: Roberte, Roberrte!!!"
Trvalo to asi pět minut a pak najednou ticho.
Poté z poza závěsu vyšel ten muž a Louisa na pokraji šílenství si uvědomila, že má celý nůž od krve, že oblečení má celé zkrvavené, ale na tváři mu hrál spokojený úsměv.
"co jste to provedl mému manželovi???!" zaječela na něj louisa.
On k ní však zas beze slova přišel násilím jí otevřel usta a i když sebou Loisa škubala, měla to marné, muž jí jazyk uřezal!
Když se tam příštího dne objevili policisté našli jen smrti vyděšenou Louisu, která byla bez jazyka a potřebovala okamžité ošetření. Snažila se jim naznačit, co se stalo, za závěsem, ale i když ho nakonec prohledali, nenašli tam nic podezřelého. Velitel nařídil tu ženu odvést a po nezbytném ošetření ji internovat na Psychiatrické klinice. V domě bylo až " nechutně" čisto.

Epizoda 4
Paní Robertsonová

Chicago Ilianos 1966
„Táhni do pekel černá, hubo, táhni si tam, kam patříš!!!" křičeli tři bílí mladící kolem dvaceti let na mladíka stejného věku s tmavou pletí.
Okolo chodící lidé si toho nevšímali. Proč taky. Tohle byla čtvrt bílých tady černoši vůbec, neměli co dělat.
Mladík, na kterého takhle křičeli si jich, však nevšímal a šel jako by vůbec pro něj neexistovali.
Vidíte? Co si to ten negr dovoluje? Tohle mu nedarujeme. Dem mu ukázat, kam patří.
„Jasně!" vykřikli svorně oba dva jeho kumpáni a vyhrnuli si rukávy.
Okolo chodící lidé se zastavovali, ale ne proto, aby nějak ty tři chuligány zklidnili, ale aby se mohli po náročném dnu trochu odpočinout.
Nikoho nenapadlo, aby tomu černošskému mladíkovi pomohl.
Ten mladík jako by si teprve teď uvědomil, že v tenhle čtvrti nemá co dělat rapidně, zrychlil krok. Jenže ti tři si nehodlali nechat utéct zábavu.
„Hej negře!" zavolal jeden z nich a vzápětí po něm hodil malý kámen. Ten ho sice minul, ale jen o kousek. Mladík nyní přestal cokoliv předstírat a rozeběhl se, jak nejrychleji uměl.
Bohužel nemohl tušit, že ti kluci jsou nejen rasisti, ale i skvělí běžci.
Všichni tři odhodili vše, co by jim mohlo překážet a rozeběhli se za ním a snažili se ho přitom, zasáhnou malinkými kamínky.
Lidé tam jen tak stáli a někteří se i usmívali.
Mladík ze sebe vydal maximum, ale bylo stále jasnější, že ho ti tři brzo dohoní.
Což se taky o chvilku později stalo. Ten největší z nich po tom mladíkovi skočil a povalil ho na zem. Ten si nestačil včas dát před obličej ruce a nepříjemně si svůj obličej odřel. To však nebylo nic proti tomu, co mělo teprve následovat.
černošský mladík sebou škubal, snažil se kousat, škrábat. Bylo to možná nedůstojné, ale tady šlo o samotnou podstatu života. Moc dobře věděl co bude následovat, co všechno udělali jeho známým. Věděl taky, že nemá cenu křičet.
„Sakra negře, nebraň se. Bude to pak pro nás lepší," snažil se ho zkrotit ten mladík, ale on se nehodlal tak snadno vzdát.
„Tak kde sakra jste?!" zavolal bílý mladík na své kumpány, kteří k němu přispěchali, a společnými silami se jim podařilo toho černošského mladíka zkrotit.
Jeden ho chytil za nohy a druhý za ruce.
„No tak. Přestaň se vzpírat. Sám sis o to řekl. Nemáš tady co dělat, tohle je místo, kam smí jen bílí!"
„Vy nejste bílí vy, jste zrůdy!"
„Tvář mladíka co ho držel se, zkřivila v úšklebek a pak ho udeřil hřbetem ruky do tváře. Jednou, dvakrát a dokonce i potřetí za přítomností několika bělochu a bělošek, které se očividně dobře bavili.
černošský mladík měl napuchlou tvář, rozbitý ret a přesto řekl:
„Tvrdíte o nás, jak jsme nízcí, jak námi opovrhujete, protože se chováme jako zvířata, ale co jste potom vy?"
Mezi přítomnými to nepřátelsky zahučelo.
„Cože? Ty jeden zatracený negře! Já ti ukážu!"zakřičel jeden z mladíků a pak ze země sebral celkem velký kámen, napřáhl se, ale nežli ho mohl udeřit do tváře, odněkud se ozval zvučný ženský hlas:
„Nechte ho na pokoji!"
Bílý mladík se zastavil svojí, ruku uprostřed pohybu a přítomní muži se za tím hlasem otočili.
Spatřili asi padesátiletou obézní ženu.
Jeden z mladíků se uchechtl.
„Víš co tlusťoško. Starej se o sebe a my se budeme starat taky o sebe, jo?
Ta žena udělala několik kroku vpřed. V tom si někteří lidé uvědomili co je ta žena zač a raději vycouvali dozadu. Toho si však ti tři mladíci nevšimli.
„Jsi snad hluchá, tlustoško?"
„Já vám nařizuji, abyste ihned toho mladého muže pustili!"
„A proč bychom to dělali? Zavalíš nás svými tuky?"
„Tony měl by ses krotit!" zamumlal jeden z mladíků, který si už nebyl tak jistý tím, co právě dělal.
„Ale kuš. Přece se nebudu bát nějaké tlustoprdky!
„Tony možná by ses měl vážně krotit," zašeptal ten druhý, který náhle vystřízlivěl. Měl k tomu taky důvod. Tu ženu moc dobře znal.
„Dej pokoj?" odbyl ho Tony, ale jeho kumpán, který teď pochopil, že je v průšvihu mu nedal pokoj.
„Vážně bychom ho měli nechat na pokoji, možná, že už to není taková sranda, jak jsme si mysleli."
„O čem to kecáš vole. Ted přijde přece to nejlepší a nějaká blbá tlustoška mě přece nezadrží!"
Jeho kumpán s ním prudce zatřásl:
Jenže je to šéfová mé mámy a nejen jí!"
Tonymu jako by to najednou došlo. Vytřeštil na tu ženu oči, pak zrudl a následně zbledl.
Neuvěřitelně hbitě se zvedl od země a i ty dva uvolnili tomu mladíkovi ruce i nohy.
Postavil se, oprášil se a pak ze sebe vykoktal:
"Serifko..., my.... my..."
"Mlčte a vypadněte!"
"Ale..."
"Řekla jsem, abyste vypadli anebo, mám dojít pro vaše matky?"
"Ne… už jsme pryč…,“ a pak se rozeběhli na druhou stranu, co jim síly stačily.
"A co mi tu stojíte? To si říkáte civilizované lidské bytosti. Ihned se rozejdete nebo vás nechám všechny zavřít za napomáhání."
Všichni se tedy rozešli, ale někteří z nich přitom mluvili, že je to nanejvýš nemorální, že oni jsou pány této části, že barevní tu neměli co dělat.
Když všichni zmizeli v dáli, sklonila se k tomu mladíkovi, kterému po rtu stékal proužek krve, levé oko měl napuklé a bylo zřejmé, že ani tvář na tom nebude zrovna nejlépe.
Mladíkovi se v očích zračil strach a ta žena se nedivila. Snažila se proti rasismu bojovat, protože sama měla černošského syna, byla na něj hrdá. Šlo to však jen těžko, protože tady i když to nebyl jih, byly nezvykle zakořeněné silné předsudky.
"Neboj se mladíku. Já ti nechci ublížit. Pojď se mnou na stanici."
„Kdo jste?" zeptal se po chvilce nakonec.
„Jsem místní šerifka."
„A vaše jméno?"
„Emily Robertsonová."
„Jack Thompson," zamumlal po chvilce.
„Tak Pojď Jacku. Já ti to ošetřím.
„Proč to děláte? Vy jste běloška a já černoch.
„Právě proto to dělám. Vážně ti nechci ublížit."
Jack chvíli váhal, ale pak její ruku přijal. Velmi těžko se mu však chodilo, protože ho ti mladíci bili i do žeber.
Emily ho podepřela a nakonec se jim nějak podařilo dojít k autu. Ani jeden z nich neměl tušení o Tonym, který nakonec neutekl, ale stál ve stínu a nožem se jen tak řezal do ruky.

„Slečno Stuartová, slečno Stuartová?" slyšela 26 velmi pohledná žena jak na ní někdo, volá.
Ten hlas moc dobře znala.
Byl to její šéf pan Gibson. Platil dobře, choval se slušně, ale byl strašně náročný a ze všeho nejraději by viděl, jak jeho podřízení vypouštějí na pracovním stole svojí duši. Někteří k tomu neměli daleko, protože pan Gibson je vážně honil. Kdyby tak dobře neplatil, už by se na to nejméně polovina vykašlala. A on to věděl a proto jim dával zabrat ještě víc.
Sára měla už tak plně vytížení čas, ale věděla, že musí zastavit.
„Co potřebujete, pane Gibsone?"
„Slečno Stuartová, pojďte, prosím do mé kanceláře."
„Ale já mám..., stalo se něco?"
Gibson zavrtěl hlavou.
„Ne, ale potřebuji s vámi probrat něco důležité a po celou dobu naší záležitosti, budete zproštěna jakýchkoliv pracovních záležitostí…“
Sára už chtěla přikývnout, ale pak se zarazila. Na jeho slovech bylo něco, co se jí příliš nelíbilo.
Pan Gibson byl až doteď velmi slušný, ale dneska se choval divně.
„Slečno Stuartová. Musím vás upozornit, že případné odmítnutí vás může stát místo."
Sára ho však poslouchala na půl ucha, protože si byla jistá, že odněkud zaslechla něčí hlas.
V tom se ozval znovu a zřetelněji:
„Jdi do skladu!"
„To přece není možné…,“ zamumlala tiše, ale když se ten hlas ozval znovu, došlo jí, že ho odněkud zná…
"Sáro, prosím. Běž tam, dřív nežli tam všichni zemřou."
V tom ucítila, jak se jí někdo dotknul
Prudce sebou cukla a tu ruku setřásla.
„Co je vám slečno Stuartová? Není vám snad dobře?"
„To nic pane Gibsone. Jen se mi trochu zatočila hlava.
„Tak se sem posaďte a já mám přinesu vodu."
Náhle se bez varování otevřela všechna okna v místnosti a dovnitř začal vanout studený vítr.
„Zatraceně. Tomuhle říkají těsnění! Chviličku tu počkejte, za chvíli se vrátím."
Sára slabě přikývla, a když odešel posadila se lavičku.
Dlouho však v klidu neposeděla, protože se znovu ozval ten hlas:
"Sáro, pospěš si. Dokud se nevrátí!"
Sára pomalu vstala.
„Katie, Katie, jsi to ty?"
„Závěsy se lehce pohnuly.
„Bože můj. Proč až po šestnácti letech?"
Nikdo se však neozval.
„A co a kde mám udělat?"
Opět po jejich slovech následovalo ticho, ale ona vzápětí uslyšela velmi zvláštní zvuk. Byl velmi tichý tak si tím, nebyla jistá, ale když přiložila ucho ke zdi, celkem zřetelně slyšela bušení. Jako když někdo do něčeho buší.
„To je nemožné. Vždyť se teď tady nic neopravuje."
Když však postoupila o kus dopředu to bušení se, stávalo hlasitějším a hlasitějším.
Sára se kolem sebe rozhlédla, a když Gibsona neviděla, vyšla z pokoje a vydala za tím zvukem, který se stával stále silnějším. To nemohlo být způsobené kladivem to, znělo...
Sára se opět přitiskla ke zdi a nebylo pochyb.
Nedaleko odtud museli být lidé, protože zcela jasně slyšela nějaké hlasy, které zoufale volaly:
„Pomoc, pomoc. Kde jste kdo, pomoc!"
„Kde by se tu vzali?" prolítlo jí hlavou, ale čas neztrácela. Postupovala vpřed a o chvilku později si byla jistá, že jestli tu nějací lidé jsou musí být ve skladu nářadí.
„Halo, Halo, je tu někdo?"
„Můj bože děkujeme. Za těmi dveřmi. Osvoboďte nás prosím!"
„Nemám klíče. Jak jste se tam probůh dostali?"
„To je moc dlouhý příběh. Prosím. Nějak ty dveře vyrazte, máme tu málo vzduchu, jestli nás neosvobodíte, tak tu zemřeme!"
„Já bych ráda, ale nemám tu absolutně nic!" Pak si přece jen něčeho všimla. Malé sekery, která byla položena u topení, což byla další divná věc.
„Za chvilku vás osvobodím,“ vykřikla, ale v tom jí někdo zezadu přirazil prudce ke zdi a kolem krku jí omotal kravatu a než se Sára na cokoliv zmohla, začal jí škrtit, ale jen tak, aby omdlela. Sára se pokusila o chabý odpor, ale neměla šanci. Ten kdo se jí snažil uspat, byl mnohem silnější než ona.
„Ne, ne!!!" ozývaly se zoufalé hlasy, ale Sára se nemohla ubránit. Asi po minutě marného snažení, ztratila vědomí a svezla se na zem.
Gibson neboť to byl on, si jí vzal do náruče a pak vyštěkl:
„Otevřete ty dveře, ale hlídejte je, ať vám neutečou!"
„Ano pane," odpověděl muž, který se odlepil od země a dveře otevřel.
Gibson hodil Sáru do temné místnosti a pak zas přikázal zavřít.

Chicago 1966
„Tak už ti je Jacku lépe?"
„Ano děkuji, ale stále tomu nemůžu uvěřit."
„Čemu přesně nemůžeš uvěřit? Že jsou lidí, kteří ty druhé nesnáší jen kvůli pleti anebo, že existují i lidé, kteří tohle odsuzují a snaží se proti tomu bojovat?"
Jack zrudl a zakuckal se.
„Promiňte… já… já jsem… to…,“ nevěděl, co má říct."
„To nic chlapče. Občas se divím, že mě poslouchají, když jsem tak…
„To není pravda. Připadáte mi…“
„Ano jak ti připadám?"
Jack se na ní chvíli díval a pak k ní přistoupil a než mohla Emily nějak zasáhnout, políbil jí Jack na tvář.
Emilie ucukla.
„Chlapce, co to proboha vyvádíš?"
„Nemůžu za to. vím, že se to nesmí, ale já vás miluju."
„Emilie si povzdechla.
„Jacku jsme od sebe nejméně třicet let a jsme… jsme.“
„Jsme pleťově rozdílní, já vím?" povzdechl si Jack.
„Ne Jacku. Tak jsem to nemyslela…“
V tom její slova přerušila rána a Emilie si na poslední chvíli všimla letícího kamene, který by byl jistě zasáhnul Jacka.
„Jacku k zemi, Jacku k zemi!" zakřičela na něj a Jack jí uposlechl, ale bylo to jen o chlup.
Kámen se tedy roztříštil o zeď na konci místnosti. To byl však jen začátek, protože vzduchem začalo létat několik kamenů za sebou. Většina se rozprskla o zeď, ale některé vyrazilo sklo u jiného okna, některé poškodilo stůl a především papíry, které na něm byly.
„Co se to děje?" ptali se lidé okolo, kteří si všimli toho, že se někdo snaží rozbít budovu šerifky Robertsonové.
Nálety kamení náhle ustaly a Emily pomalu vylezla z, pod stolu. Šlo to dost ztuha, protože přece jen byla dost těžká
Nakonec se jí podařilo vstát, oprášila si sukni, rozhlédla se kolem sebe, a když zjistila, že kameny zas tak velkou škodu nenadělaly, zhluboka si odechla.
To už se několik nadmíru zvědavých lidí vetřelo do domu a všichni jeden přes druhého se jí ptali, co se stalo, kdo to mohl udělat.
Ona se jim snažila vysvětlit, že si tu musí nejprve udělat pořádek a že pak jim všechno vysvětlí, ale ti lidé byli neodbytní.
Náhle se odněkud ozvalo vřískání. Všichni tím směrem pohlédli a spatřili nějakou ženu, jak ukazuje rukou pod sebe.
Někteří se tam snažili natlačit, ale protože si navzájem, překáželi moc toho, neviděli.
„Odejdete pryč a nebo vás nechám všechny zavřít!" zařvala na ně Emilie, která už toho měla dost.
Všichni sebou trhli, ale postupně začali odcházet.
Když se v místnosti jakžtakž uvolnilo, zjistila Emily příčinu vřískání.
zhluboka se nadechla a pak se sklonila k tělu Jacka Thomsona, který měl uprostřed hlavy velký krvavý šrám, který mohl znamenat jediné. Nějaký kámen ho přece jen musel zasáhnout plnou silou a on teď byl mrtvý.
Emily se několik vteřin koukala na Jackův blednoucí obličej, na jeho vyděšený výraz a cítila, že v ní narůstá hněv, že náhle touží po pomstě. Bylo jí jasné, že jako žena zákona by to měla předat někomu nezávislému, ale ona nechtěla, ona se chtěla mstít. Nezachraňovala toho chlapce proto, aby byl vzápětí zabit.
„Co chcete dělat?" slyšela kolem sebe nějaký vyděšený ženský hlas, ale nikterak ho nevnímala.
Věděla, že si musí ihned pořídit pušku. Rychle se po místnosti rozhlédla, a když viděla na stěně visící opakovačku, spokojeně se usmála. Pomalým krokem se k ní vydala. Ta neznámá žena jí vyděšeně pozorovala, ale nesnažila se jí v čemkoliv zabránit.
Emily tu zbraň strhla ze zdi a vložila do ní náboje a pár nábojů si pro jistotu strčila do kapsy.
Ta žena jako by se teprve teď vzpamatovala, přiskočila k Emilii a chtěla jí tu zbraň sebrat. Emily však byla mnohem silnější a po krátkém zápase té ženě tu ruku zlomila.
Ta začala křičet, ale Emily si toho nevšímala. S puškou vyšla ven. Než odešla tak velmi důrazně, řekla:
„Než se vrátím patřičně se o toho chlapce, postarejte!"
„To nemůžete. Byla to nehoda!" vykřikla ta žena tvář se jí přitom, zkřivila bolestí.
„Já můžu vše. Já jsem zákon!" a poté odešla.

„No tak Bobby přestaň ti už pochodovat. Za chvíli se propadneš k sousedům.
To vůbec není vtipné Susan. Vůbec nevím, kde je, už tu měla být."
Ale no tak bratříčku. Je to Stuartová a ta se jen tak neztratí.
„Já vím, ale Sára mi vždycky zavolala…“
„Ale no tak. Myslím, že se zbytečně strachuješ. Stejně nemůžu pochopit, jak je možné, že zrovna ty si vezmeš tu nejdivnější holku na naší škole. Víš, jak jsem se jí snažila psychicky zdeptat, ale jí to vůbec nevzrušovalo a...," Bobby jí náhle umlčel zvednutím ruky.
Co je?"
„Pššt, copak ty to neslyšíš?"
Susan se tedy zaposlouchala, ale skutečně neslyšela nic neobvyklého.
„Co to zas vyvádíš Bobby, co ti zas…“
Susan náhle ztichla, protože se odněkud začalo ozývat vrzání a skřípání jako by někdo s něčím šoupal. Ozývalo se to z horních pater, kde však v tuto chvíli nikdo nebyl.
Oba dva se na sebe podívali?
„Myslíš, že je to něco nadpřirozeného?" zeptala po chvilce Susan.
„Jo. Jestli tam teda zrovna něco nedělá strýček bobr.
„Ha, ha, mě to teda jako vtipný nepřijde."
„Dobře, dobře. Hlavně se uklidni. Možná, že se nic neděje, možná, že toho v posledních dnech na nás bylo moc.
Nepříjemný řezavý zvuk však svědčil o něčem jiném.
„Co to může být?" zakřičela Susan a zacpala si uší.
„Asi bychom se tam měli jít podívat?" zakřičel Bobby.
„Ne. Mohlo by se nám něco stát, měli bychom odtud co nejrychleji vypadnout anebo si zapomněl na ty panenky tenkrát?"
„Na to se nedá zapomenout, ale přece nebudu utíkat z vlastního domu.
K řezání se náhle přidalo škrábání, které jim pronikalo pod kůži a způsobovalo jim mrazení.
„Vážně bychom měli jít. Já to nechci zažít znovu!" naléhala na něj Susan.
Než jí však stačil Bobby cokoliv odpovědět, ozvalo se silné bušení.
Oba dva nadskočili, ale vzápětí se uklidnili, protože za zavřenými dveřmi se ozval hlas, který oba dva moc dobře znali.
„Georgi jsi to ty?"
„Jasně, že jsem to já. Jste v pohodě?"
„Jo teď už jo. Za chvilku jsem tam,“ zavolala Susan
„Neřekneme mu ani slovo. Nejsem si tak jistá, jestli by to pochopil, když je psycholog."
„Jasně," přikývl Bobby, který se musel zhluboka nadechnout, aby zkrotil, prudce bušící srdce.
Uvědomil si, že všechno náhle utichlo a to nebylo vůbec dobré znamení. Něco zvnitř mu říkalo, že ať, se děje cokoliv to před chvilkou byla jen předehra.
Těm dvěma ale nic neřekl, nechtěl zbytečně přidělávat starosti. Sám jich měl dost. Sára se stále ještě neozvala, a když volal do práce, řekli mu, že odešla před půlhodinou.
„Bobby v pohodě?" z úvah ho vyrušil Georgeův hlas.
„Jo všechno je ok, „ zamumlal Bobby.
George ho sjel podezřívavým pohledem, ale neřekl ani slovo.
Chvíli bylo ticho, které nakonec George přerušil otázkou?
„Kde je Sára? Už by tu měla být."
„Přesně tak měla, ale ještě nedorazila a já o ní začínám mít strach."
„Taky mě to znepokojuje, tohle není její styl?" přikývnul vážně George.
Susan, která během jejich rozhovoru stále opodál, náhle na svých vlasech cosi ucítila.
Pomalu se pravou rukou dotkla svých hustých vlasu a tělem jí projel mráz. Nahmatala na nich cosi tekutého.
Nadechla se a pomalu si tu ruku z těch vlasu dala pryč a přibližovala si jí před oči.
Když to spatřila, musela se kousnout do rtu, aby nezačala křičet. Byla to totiž čerstvá krev.
Otočila se a tentokrát už to v sobě nezadržela, tentokrát začala křičet.
Bobby a George se otočili a oběma se výrazně zhoupnul žaludek.
Na schodišti totiž ležel nějaký muž, který měl vypíchnuté oči, vlasy vytrhané a poházené u své hlavy, která byla tak trochu nakřivená, obličej měl strašlivě pořezaný a z úst mu vytékal pravidelný proud krve, jehož jedna část doputovala až na Susaniny vlasy.
Bobby k Susan přiskočil a odtáhl ji.
Pokoušel se ji probrat, ale Susan jen hystericky křičela a ukazovala před sebe.
„Susan, Susan! No tak vzpamatuj se!" zatřásl s ní prudce.
Susan se trochu vzpamatovala a vykoktala ze sebe:
„To je… je, hnu… sné….“
„Ano, ale už je zas dobře sestřičko. Běž se umýt, prosím."
Susan roztřeseně přikývla a pak odešla.
„Byl tady už předtím?" zeptal se George po chvíli tiše.
Bobby zavrtěl hlavou.
„Ne. Vůbec nechápu, jak se tu mohl tak najednou objevit."
„Já taky ne, ale… počkat. Tady něco má."
„Georgi???!" Bobby nevěřil svým očím, když George tomu muži nadzvedl povislou hlavu zpod ní, vytáhl nějaký složení papírek.
„Může to být důležité," zamumlal omluvně.
Jemně setřel z papíru kapky krve a pak ho rozbalil.
Chvíli na něj hleděl a pak řekl:"Musíme najít Alana Denvery a to ihned!"
„Proč, co tam stojí?"
„George však místo odpovědi ten papír roztrhal a pouze zopakoval:
„Musíme, co nejrychleji nají Alana Denvera!"

Dva Muži a jedna žena už několik minut bezvýsledně bušili na dveře jednoho domu.
V tom se za nimi ozvalo:
"Obávám se, že bušíte zbytečně!"
Všichni tři se otočili a spatřili asi čtyřicetiletou ženu.
„Proč myslíte?" zeptal se starší muž.
„Protože majitel tohoto domu odjel i se svými dětmi kdoví kam."
„A vy náhodou nevíte, kam by mohl odjet a proč?" zeptal se George, který správně vytušil, že tahle žena je městská drbna první kategorie.
Ta žena se zatvářila přemýšlivě, ale pak k nim přistoupila a začala šeptat, jako by se bála, že jí uslyší někdo nepovolaný.
„Víte. Nikdo přesně neví, co se vlastně tehdy stalo. Jeho manželku někdo příšerně znetvořil- no hrůza a podivné na tom je, že když policisté přišli do jeho domu, on ani jeho děti tam nikde nebyli, ale na zdi, bylo krví napsáno, udělal jsem to.
Já jen vím, že jsem si stoprocentně jistá tím, že ještě tu noc, jsem slyšela odtud odjíždět auto a něco, co velmi silně připomínalo dětský plášť.
Celý dům byl prý přeházen vzhůru nohama. Policie po nich sice ihned vyhlásila pátrání, ale zatím nic nenašli.
Všichni tři na sebe nenápadně mrkli a pak se George zeptal:
„Vy si taky myslíte, že pan Denvery svojí manželku zabil?"
Ta žena se pokřižovala.
„Chraň mě pánbůh, ale jedno vám povím. Povídá se, že trávil jistý čas v psychiatrii a je klidně možné, že to na něm zanechalo nějaké ty důsledky.
V tom se odněkud ozval netrpělivý štěkot.
„Propána. Já jsem na něj úplně zapomněla. Omluvte mě,“ zamumlala a pak odběhla.
Bobby počkal, dokud jim nezmizela z očí a pak zavrčel:
„Miluju ženský, co žvaní a žvaní…“
Susan po něm šlehla vše říkající pohled.
„No tak nechte si to na jindy. Co si o tom myslíte?"
„O tom jestli Alan náš poctivý, hodňoučký Alan něco takového spáchal? Je to nesmysl.
„Za normálních okolností nejspíš ano, ale nezapomeň, že si ledasčím tak jako my prošel…“
„Snad se ho nezastáváš?" zeptala se Susan Jizlivě.
„Jasně, že ne, ale myslím si, že by to bylo klidně možné, že mu z toho všeho ruplo v nějakém vidinovém záchvatu, rozsekal svojí ženu, která byla mimochodem dost protivná, jak jsem tak slyšel. Pak se z toho dostal, ale nikdo se k něčemu takovému nepřizná.
Spíš mě překvapuje, že se pro něj policajti nedošli hned…“
„Bobby!" Napomenula ho Susan.
„Co je? Snad si se nezamilovala?"
„Nemluv hlouposti. Už si volal Sáře?"
„Jo a pořád to nebere. Měl bych zajít za policii."
„To je zbytečný. Víš přece , že reaguji až po 24 hodinách?"
„ Jo to vím, ale…“
Pššt!" George zvedl ruku.
„Něco nebo někdo tam uvnitř je.
Bobby se na něho značně nedůvěřivě podíval
„Jak to můžeš vědět? Já teda nic neslyším. Ty něco slyšíš Susan?"
Ta zavrtěla hlavou.
„Já nevím, jak to mám vysvětlit, ale prostě vím, že tam někdo je a že potřebuje naší pomoc."
„Podle čeho soudíš, že tam někdo je?"
„George si povzdechl.
„Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že odněkud z domu slyším dětský pláč.
„Cože dětský pláč? Nezatajil si nám něco?"
„Táhni ty, víš kam!" ulevil si George.
„Já taky nic neslyším, ale měli bychom se tam minimálně, kouknou, za to nic nedáme."
„A jak se tam podle tebe dostaneme? Rozbijeme snad okna?
„Ale kuš," mávnul Bobby rukou.
„Jsem sice jen zámečník, ale já si říkal, že se to může k něčemu hodit."
Pak vytáhl z kapsy nějaký klíč, ale nežli ho strčil do zámku tak řekl:
„Blokujte mě, ať mě nikdo nevidí.
Susan a George ho tedy začali krýt, ale v blízkosti se zrovna nikdo nenacházel a Bobbymu se po krátkém hraní se zámkem podařilo ti dveře otevřít.
„Dobrý, můžeme jít,“ zamumlal.
Všichni tři tedy vstoupili do domu, který ještě před nedávnem obývala celkem šťastná rodinka.
Nebylo to tak strašné. Ne tolik jak jim to líčila ta žena, ale pravdou bylo, že nábytek byl dost poškozený a na zdi byl opravdu ten nápis, který se někdo pokoušel smazat, ale moc mu to nešlo.
George se zaposlouchal.
V první chvíli nic neslyšel, ale pak k němu odněkud dolehl velmi tichý pláč.
Postoupil o několik kroků vpřed a pláč trochu zesílil. Vypadalo to jako by plakalo nějaké dítě, což ale přece nebylo možná, když podle té ženy Alan odjel i s dětmi.
Ledaže by…“
George se zhluboka nadechl a pak zavolal:
„Bobby, Susan pojďte mi pomoct najít příklop. Někde pod námi je dítě."
„Cože? To už trochu přeháníš. Copak jsi neslyšel tu ženskou?"
„Slyšel, ale to neznamená, že tady nějaké být nemůže!"
„Ale dítě by tady nechal snad jen…“
„Ne Alan není blázen anebo v to alespoň doufám."
„No jak myslíš….“
Potom začali hledat, ale zprvu nemohli žádný poklop najít, ačkoliv se Georgovi zdálo, že na několika místech je ten pláč výraznější.
Asi po hodině to chtěli vzdát, když si Susan všimla obzvláště zaprášené podlahy, a z prachu cosi vyčuhovalo.
„Hoši, pojďte sem!" zavolala, ale v tom jí někdo nečekaně udeřil něčím zezadu do hlavy a Susan se bez hlesu sesula k zemi.
Ten kdo jí udeřil, jí uchopil za obě dvě ruce a rychle jí odtáhl za závěs, který se vyskytoval nedaleko.
Oba dva její volání slyšeli, ale v okamžiku, kdy tam doběhli, už tam nikdo nebyl.
Bobby se kolem sebe rozhlížel, prošel několika pokoji. George to samý, ale Susan nikde nenašli.
„Susan, Susan!" křičel Bobby, ale marně. Susan se neozvala.
„Co se tu kruci děje? Nejdřív Sára a teď Susan, Kdo další?"
„Já nevím, ale je to divné zamumlal znepokojeně George.
„Jo to jo," zamumlal stejně znepokojeně Bobby a potom oba dva odešli, aniž by si všimli toho poklopu.
Neslyšeli tudíž tichý zoufalý dětský pláč…

Čtyři nezodpovědní mladíci, z nichž jeden zabil Jacka Thompsona, seděli u ohně se čtyřmi stejně nezodpovědnými dívkami, které byly povolné, až to nebylo hezké.
Hleděli bud do ohně anebo se vášnivě líbali a přitom stejně žhavě osahávali, tak nebylo divu, že všichni byli nejen značně opilí, ale také skoro nazí.
Už se schylovalo doslova k orgiím, když se nedaleko od nich, ozval výstřel.
Polekaně nadskočili, ale když se po dobu pěti minut nic dalšího nestalo, znovu se osmělili a svlékání pokračovalo.
Jenže. Když byli v tom nejlepším výstřel se, ozval znovu a tentokrát kulka proletěla těsně kolem ucha dívky, která seděla od, ohne nejdál.
Ta seskočila z klína "svého" mladíka a začala vřískat. Její partner se jí snažil utišit, ale ona byla tak rozrušená, že ho kousla do prstu.
Mladík zařval bolestí a chtěl jí uhodit, ale v tom se ozval silný ženský hlas:
„Nech ji!"
Všichni jako by náhle vystřízlivěli se za tím hlasem, podívali. Když však zjistili, že patří té tlusté šerifce, někteří se chraplavě rozesmáli.
Víc střízlivý sousedé je však kopnuli do holeně.
„Uklidni se vole. Copak nevidíš, že má zbraň ona snad zešílela.
„Co tu chcete, šerifko? Pokud vím, máme na malý táborový ohýnek povolení."
„Ale na to, co se tu chystáte provádět ne, ale já nepřišla jako policistka!"
Toho mladíka zamrazilo a on těžko polkl.
„Tak proč jste přišla?"
Emily si je všechny chladně změřila a pak řekla:
„Přišla jsem vykonat pomstu!"
„Ti mladící na ní asi minutu jen zírali a pak ze sebe vyrazili:
„Cože? Nic jsme neprovedli."
„Když jste začali rozbíjet mojí kancelář, zasáhli jste Jacka a já vám nevěřím, že to bylo omylem!"
„Cože, co si o nás myslíte? Jo jsme možná rasisti, nesnášíme černochy, ale nikdy, nikdy bychom nikoho nezavraždili.
„Tedy popíráte, že byste někdy tímhle kamenem hodili?" zeptala se přísně a ukázala jim kámen, který byl celý od krve.
„My… ne… to… není… náš…,“ snažili se mladíci nalézt správná slova, ale nedařilo se jim.
„Nelžete mi!" zařvala na ně Emily, která byla plná bolestného vzteku.
„My… my… nelžeme…!“ roztřásli se mladíci.
„Já vám nevěřím!" řekla Emily, nabila zbraň a vystřelila. Všech osm hrůzou vykřiklo, ale kulka nejbližšího mladíka trefila jen do nohy, ale tak, že mu provrtalo koleno. Ten mladík padl na zem, kde začal vřískat.
„Prosím, prosím. Neubližujte nám, my vážně za nic nemůžeme!" skučeli zbývající tři mladíci, ale Emily nemilosrdně nabila a znovu se ozval výkřik a tentokrát to schytal druhý mladík do druhé nohy. I ten se svalil na zem a začal vřískat, jako by měl každou chvilku umřít.
„Nehýbejte se nebo to dostanete do hlavy!" přikázala dvou zbývajícím mladíkům, kteří se chtěli pokusit o útek."
Ti po jejich slovech ztuhli na místě.
„Prosím. Neubližujte nám. My, jsme ho vážně, nezabili. Chtěli jsme mu dát za vyučenou, ale zabít jsme ho nechtěli!"
Emily nabila potřetí a potřetí vyšla ze zbraně kulka, která tentokrát třetímu mladíkovi roztříštila pravou ruku.
„Bože můj, bože můj moje ruka!" začal křičet.
„Tak mluv, hajzle. Byl si to ty?"
„Ne já ne… já ne… přisahám na smrt své matky!" skučel ten mladík.
„Je mi z tebe nanic!" procedila skrz zuby Emily a nabila počtvrté.
Než však mohla vystřelit, ozvala se k ní nejblíž stojící dívka:
„Tak už toho proboha nechte!"
„Ty se do toho neplet!"
„Musím se do toho plést. Ti kluci jsou možná rasisti, ale toho kluka nezabili!"
„Jak to můžeš vědět?!"
Ta dívka se zhluboka nadechla a pak řekla:
„Protože tím kamenem jsem ho zabila já!"
„Cože? Všichni na ní vytřeštili oči. Holky i kluci, kteří byli zraněni.
Nejvíc však na ní zírala Emily velice nedůvěřivě. Nakonec řekla:
„Nevěřím ti ani slovo. Vím, že kryješ jednoho z těch parchantů!"
Ta dívka rezolutně zavrtěla hlavou:
„Ne je to pravda. Zabila jsem ho, protože… protože mi nadbíhal…“
„Co? Vyrazil ze sebe kluk, který se s ní ještě před chvilkou muchloval.
„Ty ses muchlovala s negrem?!"
„Ne ty idiote, ale on byl neodbytný, pořád za mnou lezl, říkal mi takové sladké kecy, že mi z nich bylo na zvracení, ale on za mnou lézt nepřestal i když jsem mu to řekla do očí.
Tak jsem prostě jen využila příležitostí a v okamžiku, kdy byl otočen k zadnímu otevřenému oknu, co nejvíc jsem se rozmáchla a on dostal pořádnou ránu přímo doprostřed čela a díkybohu, že je mrtvej!"
„Ježíši, Ježíši!" mumlali postřelení mladící a ostatní dívky se od ní odtahovaly.
„Tak proto jsem si nemohlo, ničeho všimnou. Ty děvko!"
„Já jsem možná děvka, ale rozhodně čistotná děvka!" zaječela ta dívka
„Ty jedna!" Emily na ní namířila, ale než mohla vystřelit, ozval se za ní hluboký mužský hlas:
„Emily nedělej to. Už jsi toho způsobila dost."
„Kene, jsi to ty?
„Ano. Polož prosím tu zbraň, prosím!"
„Já nemůžu. Ta holka musí za to zaplatit!"
„Emily. Nemůžeš brát spravedlnost do svých rukou, i když ho zabila!"
„Takže z toho vyvázne bez trestů?!"
„Ne. Nejspíš půjde do nápravného zařízení."
„Zařízení, zařízení? Vždyť zabila nevinného člověka, jen proto, že se jí dvořil!"
„Já vím, ale polož tu Zbraň. Žádný soudce jí za to neodsoudí a černí žádné oficiální soudce nemají!"
Bylo vidět, že Emily ve svém nitru svádí těžký boj, ale nakonec tu zbraň hodila na zem.
„Tak je to mnohem lepší drahá?" zašeptal její muž a tu zbraň ze země sebral.
„Vy běžte pryč, a jestli jen ceknete, kdo vám to udělal, tak si mě nepřejte!"
„Ano, ale co máme říct?"
„Však vy už si poradíte a ty vyřiď svým rodičům, že s nimi potřebuji mluvit.
Dívka mu však místo slov ukázala své pravé obnažené ňadro a pak se otočila a odešla s ostatními mladíky, které samozřejmě musely více méně podpírat, a ti každou chvíli skučeli.
Ken a Emily stáli naproti, sobe a kolem nich se rozprostíralo ticho.
„Uvědomuješ si vůbec, co jsi Emily provedla?"
Emily pomalu přikývla.
„Ano postřelila jsem nevinné."
„Nejen to. Kvůli negrovi jsi riskovala všechno."
„To není žádný negr, ale neměla jsem to dělat.
„podívej se mi do očí!" přikázal jí.
Emily se mu do očí nepodívala.
„Podívej se mi do očí!" zařval.
Emily se mu tedy do těch očí podívala a Ken už mnohem mírněji řekl:
„Víš, co tě teď čeká, že?"
„Ano vím," zamumlala tiše Emily a pak oba dva nasedli do auta a odjeli

Sára se pomalounku probouzela. Mžitky vystřídal stále jasnější obraz, až zase viděla normálně.
„Chudinka, co jste mu provedla, že vás sem zavřel tak brzo?" uslyšela odněkud staře znějící hlas.
„Je tu někdo?" zeptala se
„Ano my!" ozvalo se najednou několik staře znějících hlasů.
Sára se kolem sebe rozhlížela, ale nikoho neviděla.
„Kde jste, kdo? Tohle není legrace, proč jste mluvili o tom, že jsem chudinka, co jsem mu provedla, že mě sem zavřel tak mladou?"
Nikdo už jí však neodpověděl.
Sára s jistou námahou vstala. Bylo jí jako by před nějakou dobou vypila něco velmi silného.
„Tak kde jste kdo? Odpovězte!"
„Nekřič. Je to zbytečné akorát přijdeš o hlasivky," ozval se hlas muže, který musel patřit někomu mladšímu.
„Vy jste taky přelud?"
„Kéž by, ale ne. Jsem dejme tomu něco jako oběť, která čeká až si pro ni přijdou."
Sára mluvčího po krátkém hledání našla. Byl to asi třicetiletý muž s dlouhýma černýma vlasami s náušnicemi a jak to tak vypadalo, měl na těle různá tetování.
„Co jste zač, o jaké oběti to proboha mluvíte? Snad není pan Gibson kanibal nebo tak něco…“
Ten muž zavrtěl hlavou.
„Kanibal to ani ne, ale dejme tomu, že má velmi zvláštní rituál.."
„Sáru přepadl nepříjemný chlad, ale přesto se zeptala:
„Vy o tom něco víte?"
„Něco ano, něco ne…“
„Přestaňte mluvit v hádankách a řeknete mi co o tom víte!"
„Vy jste drsná žena, že, ale vzhledem k tomu, jaká z vás vyzařuje aura, se ani nedivím.
Sára se zatvářila zmateně.
„Aura, jak to myslíte?"
„Věříte na Spiritualismus paní McBreadová?"
„Cože? Jak to, že víte mé jméno?"
Ten muž se nevesele usmál.
„Já toho vím občas až moc…“
„Ale jak to?"
„To nevím. Jednoho dne jsem prostě zjistil, že dokážu odhadnout, jak je kdo silná osoba, kolik má zrovna v daném okamžiku energie…“
„To je přece nemožné…“
„Vy sama byste neměla něco takového tvrdit. Komunikovat s mrtvými ve snech taky není normální, slyšet hlas své sestry také není normální, znát se s mužem, jenž vidí duchy, kteří ho žádají a on je odmítá, mužem, který má před sebou něco, co ještě nikdo předtím, pak se ženou, která sice duchy nevidí, ale dokáže vycítit, když se kolem ní děje něco nadpřirozeného, pak váš manžel její bratr dokáže vnímat každou tichou stránku v nás a to ani nemluvím o vašem strýci, který.,“ náhle se muž odmlčel.
„Který co?" zeptala se Sára, přestože jí ten muž naháněl strach. Nebylo přece možné, aby jeden jediný člověk věděl všechny tyhle věci.
„Který…,“ opět zmlkl, protože se ozvalo zaklapnutí a vzápětí se dveře otevřely. Sára se bezmyšlenkově vrhla vpřed, ale když doběhla ke dveřím, někdo jí prudce udeřil hřbetem pravé ruky do tváře a ona spadla na zem. Vzápětí se ozval nějaký bolestný výkřik a vedle Sáry dopadl nějaký člověk.
„Sáro?" uslyšela překvapený hlas, který po chviličce poznala.
„Susan?" zeptala se nevěřícně Sára.
„Jo jsem to já… au…“
„Co se stalo? Jsi snad zraněná?"
„Susan zavrtěla hlavou.
„Myslím, že nejsem, ale nejspíš mi minimálně narazili žebra."
„Kdo? Kde jsou Bobby a strýček?"
„To nemám tušení, ale doufám, že na lepším místě než já," odpověděla Susan a zatínala přitom zuby.
„Tak se tady posad a už nemluv. Je mi jasné, že to musí bolet.
„Jo, ale může být vždycky hůř, ale kde to jsme a proč tu jsme?"
Sára pokrčila rameny.
„Nemám absolutní ponětí, ale ten muž, co sedí u zdi tvrdí, že ví, o co tady jde?
„Co?" Susan se kolem sebe rozhlížela, ale nikoho kromě Sáry neviděla.
„Jsi si jistá, Sáro?" neodpustila si jistou štiplavost.
„Sára se kolem sebe zmateně rozhlížela, ale také nikoho neviděla.
„To není možné. Přece se mi to nezdálo."
„Kašli na to. Máš aspoň ponětí, kdo nás sem zavřel?"
„Jo myslím si, že jo.
„A?"
„Myslím, že pan Gibson."
„Susan se rozesmála.
„Cože ten tvůj opěvovaný pan Gibson, ale proč by to kruci dělal?"
„To nevím. Předtím nežli mě udeřil, chtěl po mně, abych šla ihned do jeho kanceláře, ale pak jsem uslyšela Katie a ta mi řekla, že jim mám pomoct…“
„Sáro, nemáš horečku? Vždyť tu nikdo není."
„Ne nemám horečku. Vím, že to zní nenormálně, ale já je vážně slyšela.“
„To nezní nenormálně, to zní šíleně. Jsi snad nějaká Johanka?"
„Ha, ha. Moc vtipní…“
„Pomozte nám, pomozte nám, prosím!" začalo se zničehonic ozývat.
„Susan slyšíš to?"
„Co, co mám slyšet? Já nic neslyším. Ty snad jo?"
„Ano zase slyším ty hlasy.
„Hele Sáro. Obě dvě víme, žes byla divná už od školy, ale tohle už přeháníš…“
„Ale já ty hlasy slyším. Já si sakra nevymýšlím!" vyjela na Susan Sára prudce.
„Dobře. Fajn hlavně se uklidni. Co říkají?"
„Pomozte nám prosím. Nic víc."
„Ok. Zkus se jich zeptat, kde jsou."
„vždyť jsi před chvilkou tvrdila, že je to šílenství!"
„Jo to byla před chvilkou. Ted je teď."
„Prosím pomozte nám!" začalo se ozývat znovu.
„Ale jak vám mám pomoct, když nevím, kde jste…“
Stále se však jen ozývalo to samé volání.
Sára pokrčila rameny a otočila se na Susan, ale v tom si uvědomila, že Susan má velmi podivný snad až skelný výraz v očích.
„Susan, Susan, co je s tebou?" Susan však nikterak nereagovala.
Zčistajasna se za Sářinými zády ozval skřípavý zvuk, jako když se otvírají ztrouchnivělé dveře.
„Sára se otočila a nebyla si jistá, jestli jí vážně nešálí zrak.
Hleděla totiž na malá černá dvířka, která byla velká akorát tak pro prostrčení hlavy.
Celého jejího těla se zmocnila husí kůže, ale ona přesto postoupila vpřed, jako by jí tam něco táhlo, jako by odtamtud slyšela zvuky, které normálně neexistovaly.
Susan tam ještě pořád strnule stála.
Ty hlasy se začala ozývat znovu:
„Pomozte nám prosím, pomozte nám prosím. Jsme za těmi dveřmi!"
Kdyby byla Sára sama sebou, nejspíš by se nad tím pozastavila, ale teď jako by to nebyla ona, ale někdo, kdo si přál dojít k těm pootevřeným dveřím.
Susan stále stála na jednom místě a Sára se mezitím přibližovala víc a víc.
Jakmile se u toho ocitla dostatečně blízko
Zcela automaticky si lehla na břicho a chtěla vsunout svojí hlavu do těch dveří, aniž by brala na vědomí, zvuk, který se tam ozýval.
Zavčas jí však někdo tu hlavu vytáhnul a šokovaná Sára sledovala, jak tím místem proráží vzduch velmi silné kyvadlo, které by jí jistě useklo hlavu.
Sára se otřásla.
„Můj bože. Vždyť jsem mohla zemřít. Vůbec nechápu, co se stalo!"
Rozhlížela se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Byla čím dál tím víc zmatenější.
Přece se nevytáhla sama? Jasně na sobě cítila silnou mužskou ruku
„Sáro! Co tam děláš?" uslyšela za sebou Susanin hlas.
„Susan. Jsi v pořádku?"
„Jo teď už jo. Já to nechápu, já snad ve stoji usnula. Co se stalo, co děláš u těch zaprášených jistě rezavějících dveří?"
„Já nevím, ale uvnitř těch dveří je kyvadlo, které by mu useklo hlavu, kdybych…, kdybych…“
„Tak už se vyjádři."
„Já nic nechápu. Nejdřív jako by něco převzalo kontrolu nad mým tělem a pak mě někdo od toho někdo zavčas odtáhl.
„Kdo proboha?" zeptala se Susan, která už z ní byla zoufalá.
„To nevím, ale vím, že jsem se sama odtamtud nevytáhla!"

Když přijeli Ken a Emily domu poslal Ken Emily nahoru s tím, že si musí ještě něco zařídit.
Emily ho uposlechla, což se zas tak často nestávalo, ale nyní to byla úplně jiná Emily nežli obvykle. Ano chtěla se zastat bezbranného černocha, ale ne za cenu toho, že postřelí tři" nevinné mladíky. Jak tak kráčela nahoru po schodech, vzrůstal v ní vztek na Jacka Thomsona.
Kdyby mu tenkrát nepomohla, kdyby tak zoufale, srdceryvně nekřičel o pomoc, kdyby jí ten parchant řekl, že se pokoušel sbalit bělošku, ihned by ho poslala pryč, protože ani Emily Robertsonová nebyla šílená.
Jenže on jí nic neřekl a pak ti kluci a ta jeho smrt, za kterou nakonec mohla ta holka, ale ona postřelila ty tři kluky a značně pochybovala o tom, že budou držet jazyk za zuby. Minimálně se jeden dřív anebo později prokecne a ona bude mít problémy. A to však kvůli tomu hloupému černochovi.
Když došla na poslední schod, zaklela:
„Nenávidím negry!"
Pak pomalu vstoupila do koupelny. Nechtěla to opět zažít, ale Ken měl pravdu. Udělala velkou chybu a musí být za ní potrestána, tak jako za jiné chyby.
Pomalu se tedy svlékla a pak s jistou námahou dolezla do vany, kde zůstala stát i když jí byla celkem zima.
V tom se ozvaly kroky a dovnitř vstoupil její manžel a v ruce měl karabáč.
„Musí to být zrovna on?" zeptala se.
„Ano musí. Udělala jsi velkou chybu, máš v sobě příliš velké zlo a zlo jde vyhnat jedině důkladným potrestáním!"
„Já vím a pomůže mi nějak, že jsem se zřekla ochrany negru, protože vím, že si to nezaslouží.
Její muž jí pohladil po jejich kyprých bokách, políbil jí na krk a pak jí přikázal:
„Nastav svoje záda. ze jsi pochopila a přijala částečnou nápravu, dostaneš místo pěti jen tři rány."
„Děkuji ti manželi. Slibuji, že už něco takového neudělám,“ řekla Emily a pak stiskla zuby
„V to taky doufám,“ řekl její muž a pak tím karabáčem švihnul, a když dopadl na její záda, Emily projela příšerná bolest, ale ona byla připravena, raději si ukousnout jazyk, nežli, ze sebe vydat byt jen jednu jedinou hlásku.
Dopadla druhá rána a bolest byla o to větší, že karabáč nyní zasáhl do živého masa, ale Emily se zatnutýma zubama vydržela a její manžel udeřil potřetí a rozedřel jí kůži do několika centimetrové hloubky, ale i tentokrát Emily vydržela, i když za cenu, si skoro prokousla jazyk a se svými nehty rozdrápala dlaň.
Koutkem oka zachytila Kenův fanatický výraz a tak i přes prudkou bolest vykřikla:
„Dost Kene říkal jsi jen tři rány!"
Ken zastavil svou ruku uprostřed pohybu.
„Emily já vím, ale já tě prosím. Když už konečně!"
„Ne Kene. Měl by ses jít léčit. Takhle to dál nepůjde!"
„Já se nepotřebuju léčit. Jen si chci prostě občas dopřát trochu rozkoše!"
„Bití lidí ti přináší rozkoše? Můj bože, tak proto jsi tak horlivý a já myslela, že.“
„Běž pryč, Kene, Běž odtud pryč!"
Ken se tedy prudce otočil a odešel a ani se neobtěžoval za sebou zavřít dveře.
„Bože můj. Já ho v tom celou dobu podporovala, já z něho vypěstovala šílence!"
„V tom se kroky ozvaly znovu.
Emily se ani neobtěžovala otočit.
„Řekla jsem, běž pryč, Kene!"Nikdo se však neozval.
„Kene, jsi to ty?" zeptala se a zmocnil se jí přitom ne zrovna dvakrát příjemný pocit.
Pak uslyšela, jak někdo zavírá dveře a jak někdo otáčí klíčem.
Otočila se, nedbala toho, že je nahá
Jakmile však před sebou uviděla asi 2 metry vysokou postavu, která držela v ruce nějaký dlouhý ostrý nůž, zakryla se.
„Co…, co… chcete dělat, kdo… kdo jste," vyrazila Emily ze sebe.
Odejdete nebo začnu křičet!" dodala o poznání sebejistěji.
Postava se k ní přiblížila a ona si teprve teď uvědomila, že má na obličeji nějakou masku. Ta osoba se pouze beze slova usmála a přiblížila se k ní.
„Co chcete dělat, na co máte ten nůž?!" Ale ta postava opět neřekla ani jedno jediné slova a naprosto, suveréne, vstoupila do vany, která na to byla dost velká.
Emily se kolem sebe snažila najít něco, čím by se mohla bránit, ale nic kolem sebe neměla.
„Vypadněte!" zařvala na ní a pokusila se jí vytlačit z vany, ale ta osoba byla silná jak skála, ani to s ním nehnulo.
„Kene!" Chtěla začít Emily křičet, ale ta osoba jí jednou rukou zakryla ústa a druhou přitlačila ke stěně a vůbec nedbala toho, že se Emily do ní snaží kopat.
Když jí uvolnila ústa, začala vřískat, ale jí to bylo zřejmě jedno. Jedním rychlým šmikem jí podřízla hrdlo.
Překvapená Emily vytřeštila oči. Ta osoba jí pustila úplně a chvíli na ní hleděla a pak vystoupila z vany jako by nic a zanechala tam chraptící Emily samotnou, jak se marně snaží zadržet unikající proud krve z krční tepny. Ona osoba si svůj nůž s neuvěřitelným klidem umyla v umyvadle a pak odešla. Zhasnula a zavřela za sebou dveře, jako by se nic nestalo.
Emily se ještě několik vteřin marně snažila tu krev zastavit, ale po uplynutí těch několika vteřin přepadla přes vanu mrtvá!
Dveře se otevřely a dovnitř vběhnul Ken.
Když to viděl, chtělo se mu zvracet, ale on to potlačil. Když zjistil, že je mrtvá, chtěl jít anonymně zavolat pohřební ústav, ale v okamžiku, kdy už téměř z té koupelny odešel, se zastavil, protože si uvědomil, že teď tam leží Emily bezmocná, mrtvá, nemůže se nijak bránit.
Tak tam na její pomalu chladnoucí tělo hledět a pak se začal smát. Nejdřív tiše, ale pak hlasitěji a hlasitěji, a když se konečně uklidnil, tak jí uchopil za ruce a když jí konečně vytáhl z vany a ona dopadla na zem, začal do ní kopat. Nejprve do nohou, pak do rukou, do zad, do břicha a nakonec do celého těla a přitom se chechtal:
„Nechtělas dobrovolně a to máš za to, nechtělas dobrovolně a to máš za to!"
Kdo ví, jak dlouho by do ní kopal, kdyby tam náhle nevtrhlo deset plně ozbrojených policistů a nesrazili ho k zemi. Ken ovšem sebou škubal, kousal, drápal, vřískal a tak ho museli strážníci udeřit obuškem do hlavy a až teprve pak co omdlel, mu mohli nasadit želízka.
Nikdo si však nevšimnul faktu, že tělo Emily mezitím někam zmizelo!
Došlo jim to teprve tehdy, když si jí chtěl jeden z nich, prohlédnout.

Tohle je teda jako z nějakého hororu - nůž, vana, krev,vrah - jeho smích.

Však jo. To je teprve počatek. Ješte mám 29 epizod a ani ty nejsou konečné. Díky.

Epizoda 5
ˇŽivé doteky"


Alan hleděl z okna. Dělal to tak už několik hodin a nic kolem sebe nevnímal. Byl jako v transu, ze kterého se nechtěl probudit.
Pořád dokola, každou chvíli si přehrával to, co se stalo před několika dny v jeho domě. Jeho manželku něco nejen zabilo, ale dokonce jí to brutálně prohodilo oknem a on neudělal to, co měl, ale raději to okno zavřel a tu krev setřel.
Nedokázal pochopit, proč se rozhodl tak jak se rozhodl, ale možná za to mohl šok, který leckdy paralyzuje lidskou smysl a člověk pak jedná zcela pudově a člověk má stejně jako, kterýkoliv živočich pud sebezáchovy, který mu radí udělat vše pro svoji záchranu i když je to proti zákonům a obvyklého přesvědčení.
Ze zamyšlení ho probral až tichý dětský pláč. Když ho zaregistroval poprvé, trhl sebou, jako by se z čehosi probudil, ale když se ten pláč znovu a znovu ozýval, paradoxně si uvědomil, že na to musí přestat myslet. Už se to nedalo vrátit. Ted se musel postarat o sebe a o svojí malou dceru a syna…
Alan si teprve uvědomil ten fakt, že svého syna, nikde v nejbližším okolí nevidí.
Alanovi se prudce rozbušilo srdce. Přece se mu jeho syn nikam nezatoulal, přece se mu nic nestalo. Pravdou bylo, že z jeho domů odjeli ve velkém spěchu, protože měl Alan pocit, že o tom někdo ví, že ho někdo pozoruje.
Matně ho samozřejmě napadlo, že náhlý podjezd bude více než podezřelý, ale spoléhal na to, že si toho všimnou až několik hodin potom.
„Tati, tati," ozvala se jeho dcera.
Alan se k ní sklonil a něžně se zeptal:
„Copak je broučku?"
„Mám hlad, mám strach, kde je John?"
„Neboj se broučku. Zase bude všechno v pořádku," zašeptal automaticky, ale pak se zarazil:
„Jak to myslíš, kde je John? On není s tebou?"
Chelsie na něj pohlédla uslzenýma očima a pak zavrtěla hlavou.
Alana polil ledový pot.
„Jsi si jistá, víš jistě, že s tebou nebyl vzadu?" vyptával se jí a srdce mu začalo bušit mnohem rychleji nežli před chvilkou.
Chelsie přikývla.
„Nebyl tam a já ti to nemohla říct, protože si pořád jel a jel. Co se děje, kde je vlastně maminka, proč jsme tam nechali Johna?"
Alan si pročísnul vlasy.
„To je moc těžké vysvětlit broučku, ale maminka od nás odešla, navždy!"
Chelsie mu hleděla do očí a pak se zeptala:
„Umřela? Tak jako umírají někteří ptáčci v zimě?" zeptala se tak bezelstně, že se Alan neudržel a z očí mu vytryskl proud slz.
„Neplač tatínku. Ty za to nemůžeš."
Alan silou zadržel slzy a přivinul Chelsie k sobě.
„Neboj se. Za chvíli budeme mít co k jídlu, za chvilku budeme moct bydlet, ale nejprve se musím vrátit a dovést sem tvého bratříčka a.."
Alan už tu větu nemohl dokončit, protože dveře náhle vypadly z pantů a dovnitř vběhlo pět zamaskovaných mužů, kteří šokovaného Alana ne zrovna šetrně srazili k zemi a křičeli přitom:
„Na kolena, na kolena a nic nezkoušej!"
Co se děje, kdo vlastně jste?" pokoušel se Alan zjistit, co se vlastně děje, ale dočkal se leda toho, že ho dva muži nešetrně chytli za ruce a třetí mu nasazoval želízka a nikdo si nevšímal Chelsie, která strachy ječela:
„Nechte mého tatínka být, nechte mého tatínka být!"
Když viděla, že to nepomáhá, přiskočila k jednomu stojícímu maskovanému muži a vši silou se mu zakousla do stehna. Na to, že jí byly teprve necelé čtyři, měla celkem silné zuby.
Ten muž usykl bolestí a další muž, který si jí všimnul, zakřičel:
„Odneste sakra to dítě. Co tu vlastně dělá?"
„Já nevím. Neměla tady být. Naši lidé jí přece měli odvézt do bezpečí."
„To už je jedno. Hlavně jí odveďte. Nechci, aby nám tu překáželo malé hysterické dítě!"
„Ano šéfe," řekl jeden z volných, můžu a sklonil se k Chelsie.
„No tak uklidni se. Zase to bude dobré…“
„Ne. Co děláte mému tatínkovi? Pusťte ho. On přece nic neudělal!" křičela a celá se přitom třásla.
"Ted sakra není čas na žádné mazlení. Okamžitě jí odvěťte pryč!"
"Promiň, ale nesmíš tu být," zamumlal muž, co jí dostal na starost. Pak jí zvedl do výšky a odešel s ní, ačkoliv se Chelsie bránila vším, co měla. Kousala, škrábala, ale nic nepomáhalo. Nakonec zmizela z domu
„Chelsie, Chelsie!!!" křičel Alan, ale marně. Ti muži co ho drželi, byli na něj příliš silný a o chvilku později byl spoutaný.
„Pusťte mě. Já jsem přece nic neudělal!"
„Ale ano pane Denvery. To víte, že jste udělal.
Alan škubal pouty, ale marně.
„Já nic neudělal. Vraťte mi mojí dceru!!!"
„Vaše dcera nemá už otce.
„Jste obviněn ze zabití své ženy Maggie a svého syna Johna!"
„Cože? Já jsem svojí ženu nezabil. Nemůžu vám říct, co se jí stalo, ale já jí nezabil a můj syn je živý. Je u mě doma, někde tam je a vím, že je živý!"
„Jak byste to mohl vědět?!" Nemá to cenu, pane Denvery. Raději se k tomu přiznejte. Ať se vaše dcera nemusí stydět za svého otce, který by byl nejen vrah, ale i lhář!"
„Ale já jsem je nezabil!" zakřičel zoufale Alan, ale policisté, kteří ho v poutech postavili už nic, neříkali a ne zrovna jemné ho táhli pryč z domu.
Alan se nebránil. Jen volal:
„Chelsie miláčku. Neboj. To se vysvětlí. Tatínek se brzo vrátí…!“
Víc už toho nestihl říct, protože ho policisté nasoukali do připraveného vozu a pak s ním odjeli.
„Tomuhle říkáte blesková bezproblémová akce? Co to dítě?!"
„Já nevím. Nevím, jak si to mám vysvětlit. Poslal jsem sem dva muže, kteří ji měli nějakým způsobem vylákat a držet jí v bezpečí tak dlouho, dokud bychom neprovedli operaci. Nemám tušení, proč neudělali to, co jsem jim nařídil!"
Velitel chtěl zřejmě pokračovat v kárání, ale v tom se u nich objevil jeden ze zasahujících policistů a vypadal rozrušeně.
„Co se děje?"
„Pane. Mixmel zmizel a s ním zmizela i ta holčička."
„Cože, Cože?"
„Pane, pane," ozýval se odněkud křik jiného muže.
„Co se to tu děje?!" zvolal šéf celé operace, ale rychlým krokem přešel ke křičícímu muži.
„Co se děje, proč tak křičíte?"
„Tohle pane," odpověděl dotázaný muž a předal překvapenému veliteli do rukou modré tepláky a zelené tričko.
„Co je to?"
„S dovolením pane," ozval se třetí muž a převzal od kapitána oblečení.
„Není pohyb. Tohle oblečení nosí tak čtyř, pětileté děti a..."
„A jediné dítě tohoto věku byla ta holčička, kterou jsem přece svěřil Mixmelovi a on se vytratil.“
„Pane, pane.
„Nechápu to, ale jedno auto chybí."
„Velitel stisknul rty a pak se zeptal:
„Které auto?"
„Mixmela pane!"
„Kruci!!" ulevil si velitel.
„Co to má znamenat? Může mi to někdo vysvětlit?"
„Jsou jen dvě možnosti, pane!"" ozval se muž, kterého chtěl velitel ještě před chvilkou vyplísnit.
„Pane. To nevypadá vůbec dobře," ozval se jeden z okolostojících můžu a, když rozevřel dlaň, všichni spatřili dlouhé prameny vlasů.
Všichni na sebe nejdříve beze slova pohlédli a pak jeden z nich zamumlal:
„Můj bože. Víte, co to znamená?"
„Tak dost. Nebudeme dělat ukvapené závěry!"
„Jaké jsou to ty dvě možnosti, o kterých jste před chvíli mluvil?"
„Bud jí unesl, protože jí chce prodat k adopci a, nebo…“
„Nebo co?"
„Anebo jí bud sám anebo někdo z těch, kteří si jí zaplatí, zneužijí!"
„Mixmel přece není pedofil.
„Veliteli. Pokud vím do přijímacího protokolu se, nepíše, jestli je ten či onen pedofil. Kdyby nebyl, nestříhal by ji a nesundával by jí jiné oblečení!"
Velitel se nejprve zhluboka nadechl a pak přikázal:
„Všichni se ihned vracíte na stanici, a co nejdřív dejte vyhlásit pátrání po Mixmelovi!"
„Pane. On pracuje v zásahovce!" Nemůžete ho přece zveřejnit."
Velitel se mu zahleděl do očí a pak řekl:
„Já můžu, já to udělám. Odchod!"

Před rokem

George Stuart se zrovna vracel z práce. Bohužel už však ne z té, kterou dělal před patnácti lety. I když se nakonec dokázalo, že on nemohl únosu Katie jakkoliv zabránit a byl proto zproštěn veškerého obvinění, nemohl tu práci dále dělat.
Hlavně proto, že byl přesvědčený hluboko ve svém nitru, že únosu Katie mohl zabránit, že měl pečlivěji hlídat a také kvůli nepřátelským pohledům místních obyvatel, který na něj pohlíželi jako na někoho, kdo za to může.
Hlavně John její otec. Sice už ho nenapadal ani neurážel, ale jeho letmé pohledy nenávisti, byly více nežli výmluvné.
A tak George raději vzal místo na místní poště. Byl to sice značný propad, ale jemu na penězích nikterak nezáleželo. Měl jich dost z předchozího zaměstnání, i když ho Elizabeth, kterou si po roce a půl vzal, přesvědčovala, aby si tu práci jakou měl, nechal. On však byl rozhodnutý a jeho rozhodnutí se potvrdilo v okamžiku, když se dozvěděl, že Katie srazila tramvaj. Podivné ba až mrazící na tom byl ten fakt, že se její tělo nikdy nenašlo, že policie měla sice nějaké stopy, ale ty se prý zničehonic vytratily a po několika týdenním hledání zanechala oficiálního vyšetřování. Oficiální verze zněla, že se po nárazu odpotácela do lesa a tak jí sežral divoký medvěd, který se tam v té době vyskytoval.
Jako důkaz jim stačily kusy potrhaného oblečení, které měla Katie naposledy údajně na sobe.
Zašli tak daleko, že dokonce tvrdili, že ta dívka nebyla Katie.
I když George nevěděl, co se s ní stalo, věděl, že ten náraz nemohla přežít.
Pokoušel se její tělo vystopovat, ale nenašel vůbec nic.
V tom George ze vzpomínek vytrhlo hlasité troubení a křik lidí."
„To je hrůza. Už zase. Proč to k sakru někdo nezmění.
George se za těmi hlasy podíval a uviděl dvě auta naprosto rozsekaná auta. To nemohl nikdo přežít," pomyslel si.
Jenže pak z jednoho vozu vystoupila asi 30 léta žena, která byla velmi pěkná a v naprostém klidu procházela kolem lidí.
Ti jako by jí, neviděli dál živě, diskutovali. George si promnul oči, ale pravda byla taková, že se k němu ta žena pořád blížila, až se zastavila jen několik metrů od něho.
„Prosím, pane Stuarte," a po těchto slovech mu podala svojí pravou ruku.
„Co… cože?" zablekotal totálně zmatený George.
„Podejte mi ruku. Ničeho se nebojte," promluvila ta žena uklidňujícím hlasem.
George však o krok ustoupil dozadu.
„Ale vždyť jste mrtvá, co… co tu děláte?"
„Žena se na několik vteřin zamračila, ale pak se ohlédla přes rameno a tiše řekla:
„Já vím, že jsem mrtvá, pane Stuarte. Nemusíte mi to připomínat."
„Omlouvám se, ale nic nechápu, tohle přece není možné."
Ta žena se slabě usmála.
„Samozřejmě mohli bychom mít spoustu času na složité vysvětlování, ale za chvíli jak doufám půjdu do nebe, tak bych byla ráda, kdybyste odvedl svojí část. Nemějte vůbec žádný strach. Jen mě chytněte za ruku a všechno pak půjde samo."
„Co půjde samo?" George se snažil, ale nic nechápal. Už to že teď mluvil s někým kdo, má být mrtvý, ale přesto vypadá, jak normální živí ho děsilo a tahle žena po něm navíc chtěla, aby se jí dotknul.
„Jak myslíte!" řekla netrpělivě ta žena a než se George nadal, držel tu ženu za ruku. Hlava se mu zatočila, v ústech ucítil podivnou neznámou pachuť, v uších mu dost pískalo, ale už se to očividně nedalo změnit, Ať už to tedy bylo cokoliv.
Nějakou chvilku se mu hlava točila, před očima se mu dělaly mžitky, nohy se mu zdály být neuvěřitelně slabé, ale když už si myslel, že se mu snad zlomí, všechno se uklidnilo a on byl zas v normálu. Alespoň po fyzické stránce, protože co se týkalo místa jeho nynějšího pobytu, neměl naprosto tušení, kde se objevil, věděl, ale jedno, že zcela jistě není v roce 2011."
Uvědomil si, že na tom neznámém místě sám. Ta žena, co ho sem pro něj zatím nepochopitelným způsobem přivedla nikde, nebyla. Ať se koukal, jak se koukal.
„Přece se nevypařila," zamumlal znepokojeně…
„Slečno, slečno, kde jste? Přece mě tu nemůžete jen tak nechat….“, ale nikdo se neozval.
George se tedy rozhlížel kolem sebe a snažil se najít nějaký orientační bod, který by mu mohl napovědět. Ovšem kolem dokola byly jen samé stromy, samé lavičky…
A co na tom bylo to nejpodivnější, bylo to, že v tak rozlehlém parku neviděl ani jednoho člověka, ani jedno dítě, což bylo v Létě samo o sobě podivné. Zas nebylo takové horko, aby museli být všichni u bazénu.
Zkusil tedy ještě zavolat jednou:
„Slečno, slečno, slyšíte mě?"
Opět bez výsledku. Pak se přece jen někdo objevil, ale byl to jen Snowbordista, který na něj zakřičel:
„Přestaň křičet a dej si radči Jointa!" a byl pryč.
George potřásl hlavou. Kde se to proboha ocitnul a hlavně jak je tohle možné?
Ta žena tu zřejmě nebyla a tak chtěl jít pryč, když v tom si jí všimnul.
Kráčela k němu a ruku měla vloženou do ruky nějakého fešně oblečeného muže, který se neustále usmíval. Tak často, až z toho George mrazilo.
Chtěl jí oslovit, ale pak mu došlo, že je mladší, mladší nejméně o pět let…
Ta žena mezitím kolem něho prošla a řekla mu dobrý den.
On se vzpamatoval a odpověděl. Oba dva pak odešli, ale pohled muže, který jí doprovázel se mu, nelíbil.
Byla v něm agrese vůči němu, ale George nechápal proč. V tu chvíli mu u nohou přistály noviny. Zničehonic.
On je vzal, a když mu padl zrak na datum, nevěřícně vydechl:
Bylo tam, že je 11.8 2009

"Sáro, Sáro," uslyšela Sára nějaký dívčí hlas.
Ona už podřimovala, ale teď otevřela oči a zamumlala:
"Ted ne Katie, teď ne…“
"Sár, Sáro!" tentokrát s ní někdo silně zatřásl.
"Co… cože?" Otevřela oči a spatřila před sebou Susan, která na ní ustaraně hleděla.
„Co se děje, proč si tak zamyšlená? Neměj strach nějak, se od tvého" laskavého zaměstnavatele" dostaneme."
„Sára prudce zavrtěla hlavou.
„Tím to není. Já nemám strach z toho, že se odtud nedostaneme…“
„Ne? Tak proč tedy? Hele já vím, že jsem tě v mládí šikanovala, ale teď i když tě nemám stoprocentně ráda, jsi Ať chci nebo ne moje švagrová a já mám o tebe starost…“
„Děkuju, ale já jsem v pohodě, teda relativní pohodě, ale…“
„Ale co?"
„“Ale bojím se, že jestli to bude pokračovat, jestli budu slyšet hlasy a vidět lidi, kteří normálně neexistují, nejspíš z toho brzo zešílím.“
„Narážíš na toho muže, se kterým… si mluvila?"
„Ano, ale ty my nevěříš, že?"
„Ale jo věřím, jen mi to přijde nefér, že ty je můžeš vidět a já ne, já můžu ledajak cítit nějaké zlo…,“ Susan se instinktivně otřásla.
„Bud rádo," zamumlala tiše Sára a pak se zahleděla do země.
Susan, která nevěděla, co na to říct se také zahleděla do země. Tak to bylo asi dvě minuty, když jí pak Sára zcela nečekaně objala a překvapená Susan jí to oplatila, ale dlouho se vzájemně neutěšovaly, protože se otevřely dveře a dovnitř pomalým krokem vešel nějaký muž, který po chvilce řekl:
„To už by stačilo, ne?"
Susan Sáru pustila a otočila. Když před sebou uviděla stát Gibsona, opovržlivě řekla:
„Vy se starejte o sebe! Kolika lidem jste už ublížil?!"
Gibson se rozesmál a pak když se uklidnil, tak k ní pomalu přistoupil. Susan chtěla ustoupit, ale nemohla, jako kdyby jí něco drželo na místě.
„Co to má znamenat?"
„To znamená, že já si s vámi můžu dělat cokoliv, co se mi zachce a vy mi v tom nemůžete zabránit!" a během slov se k Susan přiblížil natolik, že se jí téměř dotýkal.
Susan se ze všech sil snažila dostat se od něho co nejdál, ale jako by jí nohy k zemi přirostli.
„Co chcete, co jste zač?"
„Není důležité, co jsem zač, ale co po vás chci," zašeptal Gibson a celou dobu jí upřeně hleděl do tváře a Susan i když se snažila, nemohla se od jeho očí odtrhnout, jako kdyby jí snad hypnotizoval.
„Ne to nemůžete, to nemůžete!"
„Já můžu všechno!" a potom jí surově políbil a Susan ho nemohla odstrčit.
„Susan!" vykřikla Sára a chtěla jí jít na pomoc, ale Gibson vyštěkl jedno jediné slovo:
„Smrt!" a Sára se na místě zastavila.
Gibson se ušklíbl a pak řekl:
„Jdi k tomu otvoru!" a Sára se poslušně otočila a pomalu k tomu otvoru přicházela. Susan si uvědomila, že jde k tomu místu, kde je to kyvadlo a že jestliže něco neudělá, tak jí to usekne hlavu, protože Ať už byl ten chlap cokoliv, ovládal něco, co normální lidé ne."
„Sáro! Sáro! Vzpamatuj se přece!" křičela na ní, ale Sára jí absolutně nevnímala a k tomu kyvadlu byla čím dál tím blíž.
„Proč to děláte, co jsme vám udělaly?"
„Pcha o vás jako takové tu nejde. Já potřebuji sex, ale nenávidím, když žena dělá cokoliv, co já nechci a taky potřebuju vaší krev. Čim víc krve tím lépe...."
Ten chlap byl bezpochyby totálně šílený, ale ona byla naprosto bezmocná.
„Sundej si tričko!" přikázal jí najednou.
„Ne! Zavrtěla hlavou Susan.
„Sundej si to tričko!" přikázal jí Gibson a Susan cítila, že její ruce dělají to, co on po nich chtěl. Vážně se tomu snažila vzepřít, ale nešlo to a tak jen mohla s tichou hrůzou sledovat, jak jí její vlastní ruce přetahují tričko přes hlavu.
„Ach. Vybral jsem si dobře!"
„A teď podprsenku!"
„Ne! Susan věděla, že je to marné, ale snažila se bojovat.
„Sundej tu podprsenku!!!."
Susan zatnula zuby, celá se třásla, ale její ruce dělaly to, co po nich ten chlap chtěl. Už si jí skoro sundala ten chlap, byl celý natěšený, ale okamžiku, kdy jí měla podprsenka spadnout na zem, se ozvala strašlivá rána. Gibson se otočil a Susan viděla, že se okna naproti nim roztříštily a střepy se samy od sebe vznesly do vzduchu a překvapenému Gibsonovi se zabodávají do čela, do krku, do hrudi prostě téměř do celého těla, jako by je někdo řídil…
Gibson vytřeštil oči, snažil se ty střepy ze svého těla vytrhnout, ale to nemělo smysl. Jen si tím uškodil, protože jakmile to udělal, začal mu z onoho místa téct proud krve a za chvilku byla kolem něj kaluž krve.
Gibson se z posledních sil otočil, chtěl se dotknout Susan, ale v tom se mu kolena podlomila a na Susan ledatak vychrstl krev a poté se zhroutil na zem mrtev.
Susan tam ještě chvíli stála celá ztuhlá a pak se konečně vzpamatovala. Dopnula podprsenku, sebrala ze země tričko, naposledy pohlédla na znetvořeného Gibsona a pak se otročila s vědomím, že uvidí další zohavenou mrtvolu, ale jaké bylo její překvapení, když si všimla, že Sára sedí na zemi, nohy natažené před sebe a zprudka dýchá.
„Sáro? Jak to? Já myslela, že jsi…“
„Já taky. Nechápu co se mnou dělo. Jako kdybych své tělo neřídila já, ale někdo jiný a vím, že jsem měla jít znovu k tomu kyvadlu a nechat si useknout hlavu. Já bych si jí nechala useknout, ale naposlední chvíli mě někdo vytáhl, zase, ale nevím kdo, když jsem se otočila, nikde nikdo nebyl…“
„Je to pravda, přísahám!“,“ když viděla, že Susan otvírá ústa.
„Já ti věřím. Nevím, co nás obě zachránilo, ale muselo to být něco dobrého, něco, co nám nechtělo ublížit….“
Obě dvě pocítily zničehonic a po chvilce ticha, Susan navrhla:
„Já nevím jak ty, ale já bych odtud ráda vypadla."
„Jo to já taky. Co s tím chlapem?"
„Ať si tu třeba shnije..."
„Jo Ať si tu třeba shnije!" zamumlala tiše Sára.
V tom se za ní ozval nějaký šramot.
Sára se otočila a uviděla u zdi stát muže, se kterým se už jednou potkala a ten pouze řekl:
„Nezapomeň: Víra hory přenáší," a pak byl pryč.
„Pojď," zavolala na ní Susan.
Sára překročila ležícího Gibsona a pak se připojila k Susan a řekla:
„No stejně jsem chtěla jít pryč."
Susan se jen usmála a obě po chvilce opustily v tuto dobu prázdnou budovu.
Muž, co již dvakrát zachránil život za nimi smutně, hleděl, po chvilce řekl:
„Ještě to zdaleka Sáro, neskončilo…“

Nemá to cenu. Nemůžeme najít. Ani Sáru ani Susan a ani Alana. Jako by se prostě vypařili."
Nezoufej Bobby. Určitě je najdeme," uklidňoval ho george, ale sám cítil, že si to možná jen namlouvá.
Už hledali něco přes den a nenašli jedinou stopu, jediné vysvětlení, jak mohla Susan zcela najednou zmizet a ani o Alanovi nikdo nevěděl, až po 24 hodinách dojeli do jednoho většího města a zašli do restaurace, kde měli televizi.
Když si objednali a následně najedli, Bobby i když věděl, že je to zbytečné se zeptal číšníka, jestli neviděl tohoto muže nebo tuto ženu na fotkách.
Číšník řekl, že o té ženě nic neví, ale ten muž je vrah své ženy a svého malého syna, ale že ho policie konečně dopadla a že bude mít soud a možná také popravu, protože v tomhle státě se popravy konají. Řekl to s takovou hrdostí, že se musel Bobby otočit
Když se ho George zeptal, co se dozvěděl, řekl mu Bobby všechno i o té možné popravě i když v prvotním okamžiku mu to chtěl zatajit.
George si rukou promnul bradu.
„To je dost zlé. Nevěřím, že Alan zabil svojí ženu či svoje dítě, ale pokud to bylo jakési nadpřirozeno, na něj to taky nemůže svádět…“
„Můžete nám říct, jestli se našlo tělo jeho syna, když ho tedy zabil?"
Ten číšník se k nim naklonil a zašeptal:
„Nenašlo, ale mezi námi povídá se, že je ten chlap nejen vrah, ale taky šílenec, že prý svoje dítě roztrhal a snědl po kusech a vůbec proč se o něj tak zajímáte?"
„Jsme jeho příbuzní."
„Tak to vás teda lituju. Musí to být těžké mít doma vraha a nejspíš i kanibala!" a po těchto slovech odešel pryč.
Bobby si nenápadně poklepal na čelo.
„Teda jediný, kdo tady je blázen je ten chlap, jelikož Alan Denvery je všelicos, ale ne blázen. Blázen je jen proto, že odmítá to, co je jasné.“
„Já tě plně chápu, ale to, že se jeho syn kamsi vytratil mu moc, nepomůže…“
„Sakra., sakra!""Musíme ihned na policii. Musíme mluvit s Alanem, možná, že už vím, kde je jeho syn, ale musím mít jistotu!"
„Ale jak se k němu chceš dostat? Vždyť tu věznici hlídají pomalu lépe než nějakou pevnost, co ukrývá kdo, ví co…“
„Kdybys mě nechal domluvit, tak bych ti řekl, že ředitel té věznice je můj přítel a leccos mi dluží.
„Jo a proč si myslíš, že si na tebe pamatuje?"
George se tajuplně usmál.
„Věř mi, pamatuje!"
„To jsem teda nevěděl. Já myslel, že máš za ženu Lis a ty takhle?" rýpnul si Bobby, které mu, se o, malinko zlepšila nálada.
George se po něm ledabyle ohnal.
„Nech toho šaškování s a, připrav se. Jak jsem se dozvěděl, v téhle věznici rozhodně slušní vězni nežijou…
„Jo to si dovedu živě představit."
„Promluvit s ředitelem tak ti dám znamení a ty všechno připravíš…“
„Neplánuješ ho doufám doslova ukrást, že ne?"
„George pokrčil rameny.
„Jasné, že ne, ale chci mu dělat aspoň malé zklidňující prostředí. "
„No jak myslíš. Počkám tady, ale Ať ti to netrvá celou věčnost."
„Jistě. Udělám, co budu moci!"
George přikývl a pak odešel.
Bobby se kolem sebe rozhlížel, ale nic zvláštního neviděl. Chtěl jít tedy do restaurace zamluvit stůl, když v tom si všimnul nedaleko od něj na lavičce jedné mladé velmi krasné ženy. Neobyčejně krásné. Sára byla hezké, ale proti této byla jen povadlou květinkou.
Ta žena byla asi stoosmdesát cm vysoká, měla husté černé vlasy, byla oblečená do velmi slušivého kostýmu, prsa měla velmi pěkná, boky štíhlé, nohy dlouhé perfektně tvarované. Bobbymu se zničehonic prudce rozbušilo srdce a on v tu chvíli úplně zapomněl na úkol, kterým ho George pověřil, a když si všimnul, že se na něj ta žena koketně usmívá a rukou ho zve k sobě na nic, nečekal, udělal jeden, pak druhý krok, ale ve třetím mu kdosi zabránil.
Ten někdo ho chytil za rameno a otočil si ho k sobě.
Bobby jako by z velké dálky slyšel:
„Bobby, co je to s tebou? Bobby co je to s tebou?" ale všechna ta slova vnímal jen z velké dálky a dál fascinovaně hleděl na tu ženu a přísahal by, že si ta žena odkryla prso.
Několikrát sebou škubnul, cítil, že celé jeho tělo je vzrušené, ale ten kdo ho, držel ho, nehodlal pustit.
„No tak Bobby. Vzpamatuj se sakra!" snažil se ho George z toho náhlého transu probudit, ale bylo to marné. Nakonec se George naštval a vlepil mu pořádnou facku.
To Bobbyho probralo a on se zeptal:
„Proč mě sakra fackuješ, a co tu vůbec děláš?"
„Protože tady stojíš uprostřed cesty a dost nechutně si slintáš na tričko!" George se trochu odtáhl.
„Co… cože?" Nechápal Bobby, který jako by se pomalu probíral.
„Chceš mi snad říct, že jsi zničehonic vstal, došel doprostřed cesty a začal si slintat jen tak na své vlastní tričko?"
„Ne… ne… já nevím… já vážně nevím. Když si odešel, tak jsem před sebou spatřil tak krásnou ženskou, že jsem za ní musel jít, ale tys mě zadržel."
„Díky bohu, ale ty si chlape ženatý, ty máš za manželku mojí neteř Sáru!"
„Já vím, ale ta žena byla něco víc tak smyslná tak krásná.
„Mám ti snad ubalit ještě jednu?!"
„Ne… ne jasně, že ne. Já už jsem v pohodě. Omlouvám se. Nechápu, co mě to popadlo.“
„To už je jedno. Tak mi jí ukaž."
„Támhle," ukázal rukou před sebe a George spatřil osmdesátiletou stařenku.
„Tak ta je lepší než Sára?"
„Ne… tam nebyla ona, tam byla ta překrásná žena.“
„Jasně a najednou se vypařila. Počkej tu," zanechal tedy stát značně zmateného Bobbyho a sám přistoupil k ženě, co seděla na té lavičce.
„Promiňte Madam, ale nevíte čirou náhodou, kam odešla mladá žena, co tu seděla před vámi?"
„No dovolte mladý muži. Tohle si nechte od cesty!"
„Ale já jen…“
„Já tu aby bylo jasno, sedím už několik hodin, protože se mi moc špatně chodí a nikdo kromě mě tu nebyl, tak si laskavě mladý pane odpuste ti vaše vtipky!"
„Ach ano jistě, promiňte," zamumlal George a odešel.
„Tak co?" zeptal se ho Bobby dychtivě.
„Nevím, jestli nemáš horečku, ale ta stará paní tvrdí, že tam kromě ní už několik hodin nesedí."
„A ty jí věříš? Přece jsem neměl halucinace!"
„Zapomeň na to a běž objednat stůl pro tři. Jestliže jeho syn, zůstal v tom domě sám, musíme si pospíšit!"
„No jo, ale stejně tam byla??" zamumlal přesvědčeně Bobby a pak odešel.
George si povzdechl a podíval se před sebe a přísahal by, že tu popisovanou ženu zahledl, ale bylo to jen na chviličku. Možná si to jen vsugeroval.
zprudka zavrtěl hlavou a pak odešel do věznice

Před rokem
George na ty noviny nevěřícně koukal, ale na každé stránce bylo napsáno 11.8 2009
„To přece není možné. Něco takového je přece nemožné…,“ ale když si to snažil namluvit, bylo mu jasné, že tohle všechno je skutečnost.
„Klid, klid. To se nějak vysvětlí. Musí se to nějak vysvětlit."
Prozatím se rozhodl vyjít z parku a zajít si do města, ale asi tak v půlce cesty se zastavil:
„Jenomže, co když už tu jednou sem? Říká se, že spatřit sám přináší jen smůlu a i když nejsem pověrčivý, nejlepší by to určitě nebylo.
„Pane Stuarte. Co vy tu děláte?" uslyšel George odněkud nějaký hlas.
Otočil se a spatřil asi padesátiletého muže, kterého moc dobře znal.
„Pane Hopkinsi, co vy tady?"
„Ale jen taková malá procházka, ale co vy děláte tady?"
„Já, já…“ Dál už nestihl cokoliv říct, protože ho začala šíleně třeštit hlava, pálit uši a pak se všechno ponořilo do jakési tmy.
„Halo, halo? Je tu proboha někdo?" Nikdo se však neozval.
Otevřel oči, ale to bylo stejné jako, když je měl zavřené, protože kolem něj byla "dokonalá tma"
„Můj bože, kde jsem se to zas ocitnul?"
Myšlenek ho vyrušilo náhlé zatroubení a George za sebou viděl jen velmi matné obrysy nějakého auto.
Jen tak tak, že stačil uskočit a auto kolem něj doslova proletělo a nějaký muž mu z okna, ukázal zvednutý prostředníček, což ho zase nijak zvlášť nevzrušovalo, protože na taková gesta byl celkem zvyklý.
Vydal se tedy na cestu, i když neměl absolutně žádné ponětí kam vlastně, ale ono to v té naprosté tmě šlo stejně ztuha. Už chápal, jak cítí nevidomí a vůbec jim to nezáviděl.
Šmátral tedy rukama před sebou a doufal, že nikde nebude kanál, nebo něco podobného.
Ušel tedy několik kroků a pak se zastavil, protože se odněkud ozvalo tiché štkaní. Nebyl si jistý, možná, že ho už z toho všeho jen šálily smysly, ale když se to štkaní ozvalo znovu, bylo zřejmé, že tu někdo je.
„Je tu někdo?" zeptal se?" i když mu to připadalo jako šílenství mluvit do takového naprosté tmy, ale takový už byl George.
Nikdo se neozval, ale to tiché štkaní se pořád ozývalo. znělo to jako u dospělé ženy, jako by se snažila zadržovat v sobě bolest, ale moc se jí to nedařilo.
„Je tu někdo?" zopakoval svojí otázku.
„Běžte pryč, prosím" uslyšel tichý, ale důrazný ženský hlas.
„Co se stalo, kde jste, je vám něco?"
„Běžte pryč, prosím!"
„Jestli potřebujete ošetřit, nemůžu odejít!"
V tom se odkudsi, George nedokázal říct, odkud ozvalo několik kroku. Vypadalo to, že se tu někde poblíž pohybují nejméně čtyři muži. Poznal to podle toho, jak těžce došlapovali na zem.
„Je pozdě, je pozdě," slyšel odněkud zoufalý ženský hlas a vzápětí nekonečnou tmu, prořízl až téměř nelidský výkřik.
„Co se děje?!" zakřičel, ale v tom ho někdo udeřil tak prudce do břicha, že se George prohnul, ale to nebylo zdaleka všechno. Někdo ho několikrát udeřil pěstí do zad a donutil ho tak kleknout na zem.
„Prosím nedělejte to. On za nic nemůže," slyšel odněkud z dálky hlas té ženy, ale ten umlkl, když se ozvala rána, jako když někdo někomu uštědřuje Prudkou facku.
George se pokusil vzepřít, ale v tom mu kdosi šlápnul na lýtko a celým jeho tělem projela ostrá bolest. Nevykřikl, ale obličej se mu zkřivil bolestí.
V tom mu někdo jiný šlápnul na druhé lýtko a Georgovi připadalo, jako by ten dotyčný mu snad chtěl zlomit nohu. Ta bolest byla větší a větší a už to vypadalo, že George začne řvát, ale v tom ti dotyční dali svoje nohy pryč z jeho lýtek, ale George se neradoval příliš dlouho. Vzápětí ho totiž někdo kopnul z levé strany do žeber a o chviličku později tak někdo učinil z pravé a bolest byla nesnesitelná a George začal křičet, ale těm, co mu to prováděli to zřejmě ještě, nestačilo, protože ho několikrát surově profackovali, několikrát pěstí udeřili do břicha, a kdo ví, co by mu ještě udělali, kdyby je najednou neosvítilo světlo z nějakého auta.
George přestal křičet, ale celý se svíjel. Jeho tělo bylo jako v jednom ohni, ani by se nedivil, kdyby měl žebra zlomená, přerývavě dýchal, ale nedokázal se pohnout, tělo mu to nedovolilo, ačkoliv mu do očí svítilo Prudké světlo.
Nedokázal se ani posadit a tak jen velmi mlhavě viděl, co se předním asi zhruba děje.
Nebyl si jistý, ale asi pět uniformovaných můžu obušky, mlátili hlava nehlava tři muže, kterým neviděl do tváře.
Odněkud se ozýval křik té ženy, ale nikdo jí nebral na zřetel. I když ti muži Georgovi ublížili a jedna jeho půlka se z toho, co jim ti uniformovaní muži dělají, radovala, zbývající část, ve které sídlila lidskost, volala, aby zakročil, aby cokoliv udělal, nežli tady někdo zemře.
Pokusil se vstát, ale bolest byla příliš příšerná. Zkusil to jednou, nepovedlo se, zkusil to podruhé, nepovedlo se, potřetí se kousnul do jazyka a nedbal toho, že si ho muže prokousnout a s velkým sebezapřením se mu podařilo vstát i když tělo protestovalo.
„Přestaňte! Přestaňte!" křičel na ty muže, ale oni ho neposlouchali.
„Musíte utéct, musíte utéct!" uslyšel hlas té ženy.
Otočil se, ačkoliv tělo bylo proti a přitom světlu si uvědomil, že je to ta samá žena, která k němu přišla, když se zabila a ta, kterou potkal v parku.
„Co se děje?" zeptala se, když jí došlo, že na ní zírá.
„To nic, to se spraví, ale vy odtud musíte co nejrychleji vypadnout, vy tomu nezabráníte, tomuhle zabránit ani nemůžete!"
„Co?" George zprvu nechápal, o čem to mluví, ale pak si všimnul, že jsou její vlasy plné krve, že její obličej je od krve, že ona celá je od krve.
„Co se proboha stalo?"
„To je jedno. Musíte odejít. To nepotrvá věčně, rychle!"
George ještě chvíli váhal, ale pak se rozeběhl, nebo se o to aspoň snažil, ale se zlomenými žebry s bolavými lýtky a pohmožděnými svaly se utíká těžko.
George to však zvládnul, ale jen díky tomu, že kdysi podstoupil velmi náročný výcvik, ale i tak to na něho bylo víc než dost, když uběhl asi tři sta metrů a pak se zhroutil na zem, kde přerývavě dýchal. Ovšem to sebou přinášelo další bolest, ale to už ani nevnímal.
Jak tam tak ležel, došlo mu teprve až teď, co vlastně během poslední čtvrthodiny zažil, že i klidně mohl zemřít a tak se stalo, že se zčistajasna rozvzlykal.
Když se po chvilce uklidnil, zašeptal:
„Už prosím ne, už prosím ne!" a v tom se mu před očima zatemnělo, a když je otevřel, uvědomil si, že sedí na lavičce a že má v ruce sendvič.

Když George prošel kontrolou, zavedl ho nějaký muž do místnosti, kde obvykle příbuzní hovořili s vězni.
Bylo očividné, že to je typ mírné káznice. I přes tento fakt stál v každém rohu bachař.
Když ho George spatřil, bylo mu jasné, že vězení Alanovi neprospívá. Měl červené nevyspalé oči a ve tváři měl vypsaný, nezvykly strach.
Jakmile se George naproti Alanovi posadil ihned, se ho, zeptal:
„Alana. Co se stalo, proč jsi tady, kde máš děti?"
„Já nevím!" zašeptal Alan tak tiše, že se k němu musel George sklonit.
„Cože? Alane. Musíš přece vědět, co se stalo, proč si tady, kde jsou tvé děti a.."
„Já to nevím!" usykl Alan tak, až se po nich několik lidí podívalo.
„Klid Alane. Hlavně klid. Řekni mi, co všechno víš. Já nevěřím, žes zabil svojí manželku, ale ty jim nechceš říct, co se tehdy stalo, co?"
Alan se dvakrát rozhlédnul kolem sebe:
„Nedokážu to nikterak popsat, sám ani dobře nevím, co se tam stalo, ale vím, že mojí ženu zabilo něco velmi mocného něco, co nemá s lidským světem nic společného."
V Georgovi se v očích objevil stín pochybností, a i když ihned zmizel, Alan si toho všimnul:
„No jasně. Myslíš si, že jsem se zbláznil. Možná, že taky ano, ale vím, že má dcera je v pořádku, ale oni tvrdí, že jsem zabil i svého syna, ale to není….“
Alan najednou ztuhl. Už se nedíval na George, Jak si George ustaraně uvědomil.
zahleděl se do země na podlahu.
„Alane, Alane. No tak slyšíš mě?" mluvil na něj, ale Alan nikterak nereagoval, jen stále tupě zíral do země.
„Alane!" George se ho zlehka dotknul, ale hnedka zas ucuknul, protože si povšimnul, že se k nim blíží jeden z dozorců.
Nechtěl, aby sem kdokoliv teď přišel.
Zkoušel do Alana kopnout nohou, ale ten měl svoje kolena příliš daleko.
Pak zcela zničehonic zvedl Alan hlavu a zamumlal:
„Rychle, se tam vrat. Někde tam bude můj malý syn, můj malý syn. Já ho nezabil. Já ho tam jen nechal!" Alan mírně zvýšil hlas a několik spoluvězňů se po něm ohlédlo, ale dozorci zůstali zatím v klidu.
„Ale to přece není možné Alana. Policisté to tam prohledali a nic nenašli."
„Můj syn tam ale je, a jestli ho nezachráníš teď, nezachráníš ho nikdy!"
„Klid jenom klid," snažil se ho uklidnit George, který nedokázal pochopit, co se to s Alanem děje. Samozřejmě vězení samo o sobě lidi mění, ale on tu byl teprve krátce a nebyl v nijak přísném zařízení.
Alan sebou škubnul, ale bylo to skoro neznatelné a pak zamumlal:
„Rychle Georgi rychle. Než ho to dostane. Nevím co to je, ale vím, že mi to chce ublížit. Nejprve zabil Maggie a teď určitě chce i moje děti. Rychle!" Alan ho zničehonic chytil za obě dvě ruce a George si povšimnul, že několik poblíž sedících vězňů se tiše usmívá a George ten úsměv moc dobře znal.
Vymanil své ruce z pod rukou Alana a řekl:
„Já nejsem gay. Ani jeden z nás není Gay."
„Jasně," zamumlali ti muži, ale pořád měli ve tváří ten nepříjemný poťouchlý výraz.
„Už musím jít. Já ho najdu," Alan ho však zas nevnímal. Zas měl v očích ten prázdný výraz, výraz, který v Georgovi probouzel mrazení. Jako by tu nebylo něco v pořádku, ale on neměl nejmenší ponětí co.
„Vy už jdete?" zeptal se jeden z dozorců.
„Ano?" řekl George a letmo pohlédl na Alana, ale ten měl pořád ten svůj nepřítomný výraz. George se tedy chtěl otočit a odejít, ale v tom sebou Alan znovu trhl a tentokrát zřetelněji a oba dva se střetli očima a George už si byl stoprocentně jist, že ať se tu děje cokoliv, má v tom prsty nadpřirozeno.
Byl si stoprocentně jist, že měl Alan na několik vteřin zelené bělmo a to by nezpůsobila sebehorší strava.
„Musím se vrátit!" vyhrkl, když byl skoro pryč z místnosti.
Ten dozorce ho zadržel
„V žádném případě. Jestli něco chcete, přijde si zítra."
„Ale já to potřebuju vyřídit Teď."
„Je mi líto, a jestli budete účelně dělat problému, nechám vás na pár hodin vychladnout na samotce.
„Vy to ale nechápete. Já si potřebuji se svým příbuzným něco velmi nutného vyřídit!"
„To můžete zítra a dlouho mě nepokoušejte!"
George tedy bezmocně rozhodil rukama a nechal se odvést.
Jakmile se ocitnul na chodbě, nestačil se ani pořádně otočit, když u ucha uslyšel:
Totul e în regulă draga prietene."
George se prudce otočil, ale ulice byla až na něj úplně prázdná, nikde nikoho neviděl.
„Přece se mi to nezdálo.,“ zamumlal a prohrábnul si rukou vlasy.
„Možný, že se zbytečně moc stresuji, možná, že si jen něco namlouvám…
„Teď, musím najít toho chlapce dřív, než zemře hlady. Můj bože jak tam mohl Alan nechat svoje dítě."
„No konečně. To ti trvalo."
George mírně nadskočil, ale když si uvědomil, že je to jen Bobby, zhluboka si oddechl.
„Zbláznil ses. Víš jaks mě vylekal.
„No však tys mě taky dost vylekal!" oplatil Bobby a vytáhl z kapsy hodinky.
„Cože???" nechápal George
„Teda nevím, co jsi tam dělal, ale byl si tam víc než 6 hodin.“
„To je nesmysl. Musíš mít rozbité hodinky."
„Jasně já mám rozbité hodiny, radnice má rozbité hodiny, obchody mají rozbité hodiny…“
„To není možné. Byl jsem tam jen hodinu:"
„No jasně. Takže jsem na tu věž vylezl a posunul jsem ty hodiny, co?"
„Nemluv nesmysly, ale šest hodin jsem tam určitě nebyl."
„Jo je to trochu divné, ale asi to tak bude, z chceš nebo ne. Co máme vůbec dělat?
„Máme se co nejrychlejší vrátit do jeho domu a najít jeho syna.
„Tam přece žádný není!"
„Je. Nevím jak to, ale vycítil jsem, že tam někde je.
„Hm jasně. A co budeš dělat, když bude mrtvý?"
„Já nevím, ale budu doufat, že ne a teď konec řečí a nasedej
Bobby nasedl.
George posledním pohledem přejel očima celý park a pak nastoupil do auto, odjel

„Sáro, kde to vlastně jsme?" zeptala se Susan po nějaké době.
Sára se zastavila, ale nikde nemohla najít sebemenší orientační bod, nic co by znala nebo někde viděla. A aby to bylo ještě horší na celé město, ať už byly kdekoliv, se, snesla velmi husté mlha. Skoro jako kdyby si někdo nepřál, aby jakýmkoliv způsobem pokračovaly dál. Jenže ony musely. Kdyby tu zůstaly nejspíš by, umrzly, protože i když se to na počátku nezdálo, nyní byla docela zima a Sára cítila, jak jí začínají jekotat zuby, ale snažila se to ovládnout.
„Sáro, Sáro. No tak se ozvi. Slibuju, že jestli jsme se kvůli tobě ztratily, slibuju, že tě nezabiju!" Susan zoufale šmátrala nataženýma rukama a hledala jakékoliv pevné místo, ale nemohla v té neprodyšné mlze nic vidět.
„Já nevím, jestli jsme se ztratily, nevidím totiž ani na krok,“ ozval se odněkud Sářin hlas.
Susan už jí však neslyšela, protože do čehosi tedy do kohosi narazila.
„Susan, Susan?" začala volat Sára, když se Susan neozvala.
S natáhnutýma rukama se snažila najít cokoliv pevného, ale stejně jako Susan zprvu nic nenacházela a až pak narazila na cosi pevného, ale zároveň hladkého. Po chvilce si uvědomila, že nejspíš hladí nějaké břicho pevně vypracované a nejspíš mužské. Ucukla, ale v tom se ozval tichy, ale příjemný hlas:
Avea nici teama…sunteti din securitate…
„Co… cože?" Nechápala Susan
Nemějte strach. Se mnou jste v bezpečí," přeložila Sára.
„Ty umíš rumunsky?"
„Trochu jsem se učila, ale jestli umíte Anglicky, budeme raději."
„Samozřejmě?" ozval se znovu ten fascinující hlas.
„Kdo jste a kde, že to vlastně jste?"
„Tady?" a Sára cítila, že její dlaň stiskla ruka vypracovaná.
„Tak teď kdo jste?"
Muž se usmál, i když to ženy samozřejmě nemohly vidět.
„Jsem muž, který pomáhá, který v tomto "Novém světě hledá novou lásku, nové štěstí, novou práci…“
Sára si to zprvu ani neuvědomila, ale když jí zalil ten neobvyklý, ale přece jen častý jev. Ona se červenala a neměla ponětí proč.
„Sáro, jsi v pořádku?"
„Jo… jasně, že jo?" odpověděla a cítila, že se jí zas do tváře vrací stará barva.
„Držte se mě dámy. Nepouštějte mě a já vás za chvilku dovedu do bezpečí:"
Jakýsi vnitřní alarm je varoval, aby s ním nikam nešly, ale ony ho neuposlechly. Možná, že ani nemohli. Byly tím tichým až melodickým hlasem uneseny, jako by v tuto chvíli neměly ponětí o tom, co se kolem nich dělo.
Už neviděly muže a ženy, kteří se kolem nich shromáždili ani to, že všichni byli oblečeni do jakési kůže a pod ní neměli absolutně nic. Nevšímaly si ani dlouhých ostrých nehtů, které jim trčily nohou a rukou, špinavých tváří, až nezvykle ostrých zubů a ani toho, že všichni drželi v ruce něco jako dřevěný nuž a dřevěnou vidličku.
Sára a Susan však viděly stále jen hustou mlhu. Po chvilce se zastavily a ten okouzlující tajemný hlas zničehonic řekl:
„Smrt!" a Sára na místě ztuhla.
„Co se děje, Sáro, Sáro?" volala zmatená Susan, ale Sára se neozvala.
„Sáro!" zkusila to znovu, ale ani teď nic. Přece neodešla s tím tajemným. To by neudělala, je přece vdaná za mého bratra.“
Neměla však čas rozvíjet své myšlenky, protože v tu chvíli jí někdo uchopil za obě dvě ruce a někdo další jí chytil za nohy a než se vzpamatovala, zvedli jí do výše a někam s ní šli.
Už to nebylo vůbec příjemné. Najednou odněkud začala Susan cítit dost odporný zápach, jako když se pálí živé maso…
„Bože!" vydechla. To přece… to přece není možné!" vyrazila ze sebe, ale v tom jako by se mlha rozplynula a ona hleděla na skupinku asi 20 velmi špinavých lidí, kteří jak si zděšeně uvědomila se při pohledu na ní, olizovali.
„Proboha, kde to jsem? Pusťte mě!" ale nikdo na její slova nedbal.
Položili ji i přes její marné protesty na stůl, čímsi jí svázali ruce a pak nastalo ticho.
Ale to nevydrželo příliš dlouho, neboť se po celé dlouhé a velké místnosti počalo ozývat mlaskání. Nejprve tiché, ale pak stále víc a víc hlasitější, až nebylo nic jiného kromě mlaskání slyšet.
Susan se mezitím snažila osvobodit, ale bylo to marné.
Susan se zoufale a vystrašeně rozhlížela po místnosti a všem přítomným viděla v očích něco, co ještě nikde nikdy neviděla. Jejich oči zářily, jejich tváře vyjadřovaly napnuté očekávání.
Jak to tak vypadalo. Žili v naprosté symbióze bez rozdílu. Bylo zřejmě jedno, zdali muž či žena, zdali starý či mladý, navzájem se doplňovali. Susan mrazilo, po celém těle měla husí kůži, ale ať chtěla nebo ne, musela ty lidi obdivovat.
I ta minimální sympatie i ten maličký obdiv však zmizel, když se k ní donesl křik:
„Jídlo, jídlo bude!" Natahovala krk jak jen mohla, ale nikde žádné jídlo neviděla... tedy kromě jí. Když tak hledala na jejich ústa, která byla plná slin, na jejich ruce, ve kterých drželi nože a vidličky
„Že to nesmyslíte vážně, že ne?" zeptala se, ale jejich následující pokřik, jí jasně sdělil, co se bude dít:
„Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo?" začali skandovat někteří a další se k nim přidali a nakonec křičeli všichni a Susan věděla, že to myslí vážně.
V tom k ní jeden muž, nemusela hádat dvakrát. Ten oděv byl prostě nedostačující.
Dva muži uchopili pevně její pravou ruku.
Muž beze slova vytáhl dýku a říznul s ní Susan do paže a Susan nebyla pochopitelně žádná extra hrdinka, začala strašně křičet a okolostojící dav, počal zuřivě máchat rukama.

George a Bobby jeli mlčky už nějakou tu hodinu.
Ani jeden neměl potřebu s tím druhým mluvit.
George přemýšlel, jestli stihne Alanova syna zachránit a co se to s Alanem děje a Bobby musel neustále myslet na tu překrásnou tajemnou ženu, kterou onehdy viděl v tom parku. Odmítal si připustit, že by byla jen jeho přeludem.
V tom George prudce šlápnul na brzdu, protože si na poslední chvíli uvědomil, že na silnici stojí nějaká žena a nebyla to jen tak nějaká žena.
„Co se děje? Proč si zastavil?“ zeptal se nejdřív mrzutě Bobby, kterého prudké brzdění vytrhlo ze snění, ale pak jí zahlédl a srdce se mu rozbušilo, do tváře se mu vehnala červen a on cítil, že celý “hoří“. Tohle ještě nikdy nezažil a to už jich pár měl.
„To je ona!“ Vydechl Bobby a než mu v tom mohl George nějak zabránit, vystoupil z auta a pomalým krokem mířil k té ženě, která měla na tváři nevyzpytatelný úsměv.
„Bobby! Bobby!“ Křičel na něj z okna George, ale Bobby ho nevnímal.
Byl stále blíž a blíž a kromě té ženy kolem sebe nic nevnímal.
„Bobby!“ George chtěl vystoupit, ale ke svému zděšení bezmocně sledoval, jak se okno samo zavřelo, jak se zasunulo automatické jištění dveří. George s dveřmi chvíli lomcoval, ale nedokázal je otevřít, nešlo to, jako by je drželo něco mnohem silnějšího.
To však ještě nebylo vše. Zčistajasna se přes něj ačkoliv nic neudělal, zapnul bezpečnostní pás a o chvilku později něco nastartovalo auto.
„Ne!“ vykřikl George a pokusil se dostat k volantu, jenže to nešlo, jelikož mu v tom ten pás bránil.
Pokusil se ten pás odemknout, ale bylo to marné.
V tom se volant pohnul, jako by něco řídilo místo něho. Zatočil se doprava, pak zas doleva, ozvalo se burácení motoru. George zoufale vší silou zabušil do okna, ale Bobby ho stále nevnímal, neboť mezitím došel k té ženě, která ho vzala za ruce a poté ho vášnivě políbila.
A Bobby se nebránil, naopak oplácel jí to stejně vášnivě.
„Bobby!“ zakřičel ještě jednou George, ale opět marně. V tom uslyšel odněkud syčivý zvuk a vzápětí se rozkašlal, neboť se v autě odnikud objevil černý štiplavý kouř.
George se pokusil zakrýt ústa rukávem, ale pas mu to nedovolil. Dýchalo se mu hůř a hůř….
Poslední co George viděl, byly její oči, oči, které byly celé zelené!

Páni, to je tedy dlouhá část, ale super.

Ted bude kratší, rozdělím epizodu do 2 častí.

Epizoda 6
Nahoru a dolu

Bobby se s tou ženou stále vášnivě líbal a vůbec si neuvědomoval, že se George nedaleko nej dusí.
Ta žena odváděla veškerou jeho pozornost a on se tomu po pravdě moc nebránil.
Tudíž by se asi George udusil, kdyby se tam náhle neobjevilo deset policistů, kteří se na několik sekund zarazili, když viděli, jak se Bobby vášnivě líbá s vetchou stařenou, ale pak se vzpamatovali a s křikem se na něj vrhli a pět policistů ho povalilo na zem a bleskurychle mu nasadili pouta.
Šokovaný Bobby se nezmohl na jakýkoliv odpor.
Další policisté se mezitím snažili dostat z auta skoro udušeného George, ale nešlo to. Dveře nedokázali otevřít, okno nešlo rozbít. Ať se snažili jakkoliv, ať do toho bušili jakkoliv, ty dveře nešly otevřít a George se dusil, velmi rychle ztrácel dech.
Byli už zoufalý, když jednoho z nich napadlo, že by ta mohla okna prorazit kulka.
Zprvu se to odmítalo, ale najednou se to změnilo a v rychlé poradě se rozhodlo, že vybraný policista, dvakrát střelí do okna a to okno musí povolit.
Když ho vybrali, všichni ostatní ustoupili.
Bobby, který se konečně jakžtakž vzpamatoval se, dožadoval vysvětlení, ale všichni ho ignorovali A soustředili se na záchranu nuže v autě.
Muž namířil a vystřelil, ale absolutně nic se nestalo. Kulka se od toho auta odrazila naštěstí někam do trávy.
Zkusil to tedy podruhé a tentokrát udělala mužova kulka v okně malou dírku.
Muž zaváhal, ale velitel mu dal znamení, aby to zkusil ještě jednou, že napotřetí to musí vyjít.
Okolostojící policisté znepokojeně pozorovali George, který se už nehýbal.
Policista tedy potřetí vystřelil a po chvilce smrtícího napětí se to sklo roztříštilo.
Policisté propukli v jásot a to už záchranná služba dojela na místo a dva zdravotníci převzali zdánlivě mrtvého George od policistů, když těm se podařilo už bez jakéhokoliv odporu otevřít přední dveře a bezvládně ležícího George vytáhnout.
Odechli si. Báli se, že když otevřou dveře, vyletí do vzduchu, ale nejen, že nevyletěli, oni dokonce ani nic necítili.
Jenže ten muž byl nepochybně přiotráven plynem.
Ostřílené policisty ovládl nebývalý chlad.
Všichni věděli, že se tu něco děje, ale nikdo to nedokázal rozumně vysvětlit.
Když záchranka odjela, otočili se ještě stále mírně zmatení policisté na Bobbyho, který byl zase značně vyděšený a vůbec nic nechápal.
„Co se děje, co je s Georgem, kde je ta žena, proč jsem zatčený?" ale nikdo z přítomných policistů mu nic neřekl.
Bobby se dočkal až po několika minutách.
Jeden z policistu se posadil naproti něj a začal se vyptávat:
„Jmenujete se Bobby McBread?"
„Ano…,“ zablekotal Bobby.
„Znáte toho muže, co ho před chvilkou odvezla sanitka?"
„Ano… je to strýc mé ženy, ale pořád jste mi neřekli, co se děje, proč ho odvezla.
„Všeho do času pane McBreade.
Chtěl jste svého švagra zabít?!"
„Co… cože?!" vyrazil ze sebe Bobby šokovaně.
„Nezapírejte. Jak jinak to vysvětlíte? Máte něco s tou starou ženou, se kterou jste se líbal, když se váš švagr v tom autě dusil?"
„a... a... jaká stařena… jak dusil…?“
„Popíráte tedy, že jste se líbal se starou ženou, zatímco se váš švagr v tom autě dusil?"
„Ano… teda ne… já… nevím… já nic nechápu. Ano líbal jsem se s ženou, ale mladou a velmi krásnou a George se nedusil, to bych přece k sakru poznal!"
Policista, který ho vyslýchal chvíli, pozoroval a pak se zeptal:
„Trváte na tom, že jste se tedy líbal s mladou podle vás sexy ženou?"
„Ano.,“ Bobby nechápal, proč se na to vyptávají pořád dokola.
„Dobře pane McBreade," řekl nakonec ten policista a vstal.
Přešel ke třem čekajícím policistům a řekl:
„Nevím, co se tu vlastně stalo, ale vím, že ten chlap má zatraceně silně vsugerované vidiny."
„Takže máme zavolat psychiatrii?" zeptal se jeden z nich.
„Neměli bychom se také zeptat té stařešiny?" otázal se druhý.
Všichni čtyři se začali rozhlížet kolem sebe, ale ta stařena nikde nebyla.
„Nevíte někdo z vás, kde je ta stařena?!"
Ostatní policisté jen krčili rameny.
„Přece se nevypařila," zaúpěl jejich velitel.
„Pane… pane," ozvalo se volání.
„Ano?" zeptal se dychtivě mladého policisty.
„Tu ženu jsme nenašli, ale na zemi, kde naposledy stála, byl tenhle papír:
„Jaký papír?" zamumlal zoufale velitel, ale pak si všimnul, že ten muž v ruce drží malý kousek papíru.
Vzal si ho, a když se podíval na text nepatrně, zblednul.
„Děje se něco, kapitáne?" zeptal se jeden z mužů.
Kapitán zaváhal, ale nakonec řekl:
„Je to cizím jazyce. Ví někdo z vás co je to za jazyk?"
„Je to rumunsky kapitáne," ozval se policista na konci řady.
„Vy umíte rumunsky? Co se tam tedy píše?"
„Muž to písmo přelétl očima a pak se zamračil:
„Co se děje?"
„Je tam napsáno něco, co nedává moc smysl…“
„Tak to přeložte!" pobídnul ho netrpělivě kapitán, který byl ve velmi mizerné náladě, protože neměl absolutně ponětí, jak něco takového vysvětlí svému nadřízenému…
„Salute Prieteně- nahledanou přátelé!" přeložil policista, co uměl rumunsky
„To myslíte vážně?!"
„Ano pane. Říkal jsem vám, že to nedává smysl."
„Takže co, kapitáne?" zeptal se po chvilce jeden z policistů.
„Kapitán si pročísnul vlasy.
„Media a ani ostatní policisté se to nesmí dozvědět. Nenapadá mě, jedině rozumné vysvětlení."
„Takže…,“Jeden z policistů nedokončil větu, ale ostatním to bylo jasné.
„Takže musíme zamést jakékoliv stopy. Nikdo se nesmí dozvědět o těch dvou chlapech a už vůbec ne o té zatracené ženské."
„Takže zabít?" navrhnul další z přítomných policistů.
„Ano. Odvezte toho chlapa do lesa a tam se ho nějak zbavte. Tohle auto roztřískejte a pak ho podpalte!"
„Dobře, ale co ten druhý chlap: ten už je v zachrance a ta míří do nemocnice."
„Musíte jí nějak zastavit. Vymyslete si cokoliv, prostě zařiďte, aby do té nemocnice nikdy nedojela. Nesmí!!!"
„Ano kapitáne," odpověděli ostatní muži a chtěli se rozejít, když v tom se ozval ten, co přeložil vzkaz:
„To myslíte vážně? To ti muže chcete jen tak zabít? Tak proč jsme je zachraňovali. Jsme přece policisté!"
„Ale jsme také jenom lidé a já to nedokážu rozumně vysvětlit ty snad ano?" zeptal se ho kapitán.
Muž zaváhal a pak zamumlal:
„Ne, ale proto je přece nemusíme zabíjet!"
„Věř mi, že to nedělám rád, ale je to nutné. Nemůžu si něčím, co nedokážu vysvětlit zničit kariéru."
To chápu, ale proto je nemusíme zabíjet. Stačí, když jim nic neřekneme."
„Bože. Jeden z nich by to dřív nebo později řekl. Nevím, jestli by jim věřili, ale jistě by do toho začali šťourat a to nemůžu dopustit. Ne teď, když mám jen dva roky do důchodu a mám dostat cenu čestný policista roku. Je to jasný?"
„Ano pane!"
„Vy čtyři zastavte tu sanitku, vy tři vemte tamtoho muže do lesa a ty," přivolal si k sobě jednoho z policistů, který k němu o chvilku později přistoupil.
„Ty zabij toho problémového chlápka. Nevěřím, že udrží jazyk za zuby.
Ne teď!" usykl, když si všimnul, že ten policista vytahuje zbraň.
„Zabij ho co nejrychleji a nejtišeji, ale až někde budete sami.
„Jasný kapitáne!" Muž se zašklebil a zbraň zase vložil do pouzdra.

Sára se probudila. Hlava se jí mírně točila a ona se cítila docela unavená, ačkoliv musela spát několik hodin, podle toho, jak se odněkud ozýval zpěv ptáků.
Moc si popravdě nepamatovala Jako by měla místo vzpomínek jen nekonečnou mlhu.
Věděla jen, že se Susan dostaly od toho šíleného chlapa, že někde zabloudily a nebýt toho muže, kdo ví, co by se s nimi stalo.
Ten chlap!“ do Sáry jako by najednou udeřilo.
Polilo jí velmi zvláštní horko. Pomalu vsunula svojí ruku pod peřinu. Narazila na nohy, které byly holé, ale to nic neznamenalo. Jak však postupovala rukou víš a víš začínalo jí být jasné, že je nahá a když je nahá, může to znamenat jen jednu věc…
„Vyspala se s tím neznámým mužem a ani o tom nevěděla!!!
Nemohla uvěřit, že by jí omámil, ale jinak by to být nemohlo. Sama od sebe by to neudělala. Ona přece miluje Bobbyho, který jí teď určitě zoufalé hledá.
Odkryla tedy prudce deku, ale vzápětí se zas rychle zakryla, protože u dveří stál muž a muž velmi pohledný s tělem vypracovaným, celkem dlouhé černé vlasy a ten jeho úsměv…
Sára ihned tyto myšlenky zahnala, ale něco jí říkalo, že jí ten muž přitahuje víc nežli by správně měl… tedy vůbec.
Byla z toho dost zmatená.
Ano milovala Bobbyho, ale asi to nebyla taková láska, jakou by si představovala. Bylo mezi nimi něco, co je jako by oddělovalo.
Naproti tomu tento neznámý muž jí velice přitahoval, cítila při pohledu na něj, cosi co ještě nikdy nepocítila. Takový velmi zvláštní hřejivý pocit.
Muž se pomalu odlepil od dveří.
„Neměj strach. Nechci ti ublížit.“
Sáře se proti její vůli rozbušilo srdce.
„Bože můj. Ten má tak příjemný hlas,“ pomyslela si.“
„Kdo jste a co tu dělám a kde je Susan?“ zeptala se rozechvěle.
Ačkoliv nechtěla, nedokázala si pomoct. Ten muž jí převracel všechno naruby.
Muž k ní přistoupil a položil jí jemně prst na ústa
„Nač takových otázek?“
Sára polkla, ale dokázala se mírně odtáhnout.
„Měli jsme spolu něco?“
„îmblânzi drag…“
„Uklidni se miláčku? Ale my přece nejsme…,“ Sára nemohla pokračovat, protože si jí ten muž k sobě z nenadání přitáhl a políbil jí. Jednou, dvakrát, třikrát. Sára zvedla ruku na obranu, ale při čtvrtém polibku je spustila podél svého těla a začala mu polibky oplácet.
Podvědomí křičelo, ať toho okamžitě nechá, ale ona ho ignorovala, její tělo ho ignorovalo.
Ani si neuvědomila, že jí ten muž mezitím sundal z těla deku a ona tam nyní ležela celá nahá. Došlo jí to teprve tehdy, když jí začal jazykem laskat její ňadra.
„Ne!“ ucukla. To nemůžeme. To je špatné. Já jsem vdaná!“
„To je velice pomíjivé a ty sama víš, že doopravdy toužíš po něčem jiném!“ a potom jí začal líbat krk, tvář a Sára se snažila bránit, snažila se ho odstrčit, ale nedokázala to a tak ho nechala a zavřela oči.
Otevřela je v okamžiku, kdy se na ní muž nakláněl, ale jeho tvář už nebyla hezká. Naopak byla plná škrábanců, bradavic, popálená z jedné půlky.
„Ježíši,“ vykřikla,“ a chtěla ho ze sebe setřást, ale on jí chytil velice pevně za obě dvě ruce a řekl:
„Tak už se ti nelíbím? Tak už nejsem dost krásný?“
„Proboha. Co jsi zač, co po mě chceš?“
„Chci tebe, chci tvé tělo… ale…,“ muž se překulil na druhou stranu.
„Co si zač, co se ti stalo?“ zeptala se Sára, když se konečně utišilo její prudce bušící srdce, které teď bilo ne z rozkoše, ale ne strachu.
„Běž pryč. Běž, dokud je čas!“
„Ne. Řekni mi co se děje a kde je Susan?“
„Zapomeň na ní, zapomeň na všechno. Odejdi dřív… než… než…!
„Než co?“
„V tom vzduch prořízl strašlivý řev a pak ječivý ženský hlas, hlas, který Sára poznala.
„Susan, Susan, kde jsi, co se děje?“ zavolala, ale nikdo se neozval.
Snad jen znovu ten strašný výkřik, výkřik, který jí pronikal do morku kostí.
„Co se děje? Co jste zač?! Mluv!“
„Ne! Odejdi. Rychle.“
„Ne. Musím zjistit, co se tu děje a hlavně musím zachránit Susan!“
„Prosím. Už je pozdě. Už jí dostali!“
„Kdo sakra? A měli jsme spolu něco?“
„Ano… měli.“
„O ne… ne… já… jsem podvedla Bobbyho!“
„Běž. Zachraň se!“ naléhal na ní nyní znetvoření muž.
„Ne dokud mi neřekneš, kdo jsi a co chtějí udělat Susan?“
„Promiň!“ zaúpěl ten muž, jako by mu to, co se chystal udělat, působilo neskutečné bolesti.
„Co… cože?“ dál už se Sára nedostala, protože jí někdo zcela nečekaně udeřil něčím tupým do hlavy a ona se svezla na postel v bezvědomí.
„Stála tam žena s bílými vlasy, bradavičnatým obličejem, dlouhými černými nehty.
„Udělals, co jsi měl?“
„Ano, ale…“
„Na to jsem se neptala: Běž k ostatním!“
„Ano paní!“ odpověděl poslušně.
„Odneste jí. Dneska budou výjimečné hody!“

Jaké to asi budou hody, určitě dost nechutné.

Alan stál v koupelně před zrcadlem, ale svět kolem sebe nevnímal.
Tváře měl podezřele propadlé, kůži měl bledou, ale co na něm bylo nejpodivnější, byly ti jeho oči
Zdánlivě byly jako bez lesku, ale doopravdy se v nich ukrývalo něco, co by asi normální člověk nepochopil.
Proto někteří jeho velmi pověrčivý spoluvězni tvrdili, že musí být uhranutý. Nikdo jim to samozřejmě nevěřil.
Všichni kteří ho však posledních dnech velmi pečlivě sledovali si však museli povšimnout, že s Alanem není něco v pořádku.
Chodil, jedl, spal normálně, ale skoro nikdy nepromluvil. Zprvu se skrývali, když ho sledovali, ale brzy to začali dělat veřejně, když zjistili, že se Alan svým okolím vůbec nezabývá. Pořád jen hleděl do toho zrcadla a tiše si něco mumlal. Párkrát se dokonce osmělili a pohlédli do toho zrcadla, ale ať se snažili jakkoliv, nic tam neviděli.
Dokonce se ho snažili přinutit, aby jim řekl, co vidí na tom zrcadle, ale kdykoliv na něj chtěl kdokoliv šáhnout rukou, dostal silné nepopsatelné škrábání a tak ho raději po nějaké době nechali. Byli ve vězení a ve vězení se čas od času objeví nějaký ten podivín.
I když nikdo ještě nebyl tak podivný jako Alan Denvery.
Na druhou stranu se povídalo, že na několik minut ztratil rozum a zmordoval svojí ženu svého syna.
Vězni se mu vyhýbali, jak jen to šlo, ale jeden z nich byl nucen zamířit do stejné koupelny, protože nikde jinde nebyla volná či fungující toaleta.
Když ho při vstupu uviděl, jak tam u toho zrcadla stojí a hledí na sebe, zmocnil se ho chlad. Chlad, který byl velmi neobvyklý, jako by se v místnosti náhle prudce ochladilo.
Zaváhal, ale protože opravdu potřeboval, zamumlal pozdrav a pak rychle zapadl do jedné z kabinek.
„Odpust… odpust… Magie… já nechtěl… nemohl jsem tomu zabránit!"
Uslyšel ten muž.
„Můj bože. On je fakt totální magor," pomyslel si ten muž.
O chvíli později byl hotový a chtěl provést další fázi, která následovala po vykonání potřeby, ale v tom se místnosti rozlehl neobyčejně silný ženský hlas:
„Nikdy ti neodpustím Alana! Nikdy ti neodpustím!"
„Maggie. Prosím odejdi. Musíš odejít na druhou stranu. Nemůžeš se ve mě držet. Na tohle nemáš právo!
„Cha, cha. Alane. Já tě doženu k šílenství, já tě zničím. zabil jsi nejen mě, ale i naše dítě, našeho chlapečka!"
„Ne Magie. On žije, vím to!"
Ačkoliv muže na toaletě jímala husí kůže z toho co právě slyšel, nedokázal odolat zvědavosti, která ho hnala ven, zjistit, co se to vlastně děje.
Jakmile však vyšel ven, přál by si, aby tak nikdy neučinil, protože nedaleko od něj stál Alan a hleděl na něj.
„Co… co… co se to děje?" vykoktal.
„Měl jsi tam raději zůstat!" promluvil Alan, ale byl to hlas hluboký a plný nenávisti a ke všemu ženský.
„já… Já už raději půjdu."Pozdě!" promluvil ten hlas a muž do morku kostí vyděšený nevěřícně sledoval, jak se z jednoho umyvadla zvedá mýdlo, které bylo docela velké.
„Co… co… chcete dělat s tím mýdlem?" zablekotal.
„Však uvidíš!" promluvil skrz Alana znovu ten ženský hlas.
Muž úplně zkoprněl. Místo aby se pokusil o útek, zůstal šokované stát-.
Alan sebou několikrát škubnul, jako by ho cosi škrabalo, ale pak se zase ozval ten ženský hlas, který byl tak prosycený nenávistí.
„Ty si nezasloužíš žít!" vykřikla a než se zděšený muž nadál odněkud ho začaly bombardovat mýdla.
Mýdla malá mýdla velká. Byly jich na začátku jen pár, ale postupně jich bylo víc a víc a všechny útočily na toho muže, který si před sebe dal ruce, ale jedno mýdlo za druhým se odráželo od jeho zápěstí, ale těch mýdel bylo neskutečno mnoho a všechna se ho snažila porazit na zem.
On se je snažil srážet na zem, ale bylo jich mnohem víc a víc utočila na tváře, na ruce na nohy a on se jich nedokázal zbavit a nakonec ho ty mýdla povalily a snažila se mu dostat do pusy. On se je i vleže pokoušel odehnat, ale nešlo.
„Ať to přestane… ať to přestane!" křičel, ale mýdla pořád dorážela, jako by je poháněla neviditelná síla a mužova ruka už omdlévala.
„Prosím!" vyrazil ze sebe.
V tom se ty mýdla zasekly. Všechny ve vzduchu. Přesně tak jak byly.
ten muž si zhluboka oddechl, ale pak se ozval mužský hlas:
„Neměl jsi sem chodit. Ona je šílená… ona tě zabije!"
„Alane, jsi to ty, co se to kruci děje, kde se tady vzala ta mýdla, co to bylo za ženský hlas a..."
Muž byl přerušen výkřikem.
„Alane.. Alane. Jsme kamarádi, že?"
„Alan už nemá kamarády!" ozval se znovu ten ženský hlas.
„Proboha co se tu děje, kdo jste?!"
„Jmenuji se Maggie. Maggie Denveryová!"
Muž vytřeštil oči.
„Co… cože? Vy jste mrtvá..., říkali nám že vás váš manžel Alan Denvery zabil."
„Také, že ano, ale já využila jeho výčitků svědomí a ovládla jsem jeho mysl. Nebylo to zas tak těžké!"
„Proč, jak a co chcete po mně?"
Zeptal se jí zmatený, ale hlavně vyděšený muž.
Alan se k němu sklonil a zašeptal:
„Chci tě zabít, chci tě udusit!"
„Ne… prosím. Já jsem nic špatného neudělal!"
„To je mi jedno. Já chci vidět, jak budou kolem mě umírat lidé a chci si přitom vychutnat ten jejich poslední pohled!" ženský hlas to říkal s takovou rozkoší, že se muž roztřásl.
„Prosím ušetřete mě, prosím. Já nikomu nic neřeknu!" skučel, ale bylo již příliš pozdě.
Alan mu násilím otevřel ústa a dost surově mu tam narval jedno menší mýdlo.
Ten muž sebou škubal, ale nebylo mu to nic platné
Alan mu tlačil mýdlo do úst a rukou mu držel nos a ten muž nemohl dýchat. Dýchalo se mu stále hůř a hůř.
Ještě asi tři minuty sebou marně kopal a pak mu došel vzduch a muž zemřel, zemřel na udušení mýdlem.
Alan s naprostou lhostejností, vyndal to mýdlo z pusy a následně ho hodil do umyvadla, kde ho pak pořádně umyl.
Pak přistoupil k jinému umyvadlu. Opláchnul se a pak se podíval do zrcadla, ale neviděl tam sebe, ale svojí ženu Maggie
„Tak to bychom měli, Alane!" řekla pomalu.
„Nech je! Já tě nezabil a ty to víš!"
„Zabil a já nepřestanu, dokud jich nezabiju tolik, aby mi to zmírnilo tu bolest.
„Můžeš jich zabít kolik, chceš, ale tu bolest to nikdy bezmírní, protože já jsem to nebyl!"
„Lháři!" zaječela Maggie, lháři!" Alan zcela nečekaně udeřil prudce rukou do zrcadla a zrcadlo se rozbilo a vypadávající střepy mu vážně poranily ruku.
Alan tedy Maggie si však z řinoucí se krve nic nedělala.
Ve tváři Alana byl nyní výraz šílence a oči mu svítily zeleně, ale Alan nebyl pánem svého těla!

To s tím mýdlem, to je nechutný.

A bude huř:-)

Tři muži vedli opuštěnou lesní stezkou Bobbyho, který se původně nebránil, ale teď, když z něho opadlo to opojení a nádherný pocit štěstí vystřídala obava o George, se začal vzpouzet:
„Co se děje, kam mě to vedete?" dožadoval se odpovědi, ale ani jeden z mužů mu neodpověděl a dál ho před sebou tlačili.
Ale Bobby nechtěl. Chtěl vědět, jak je na tom George a hlavně kam ho vedou, když ostatní policisté jsou někde jinde.
„Tak řeknete mi to pánové?"
Jeden z nich to už nevydržel a zavrčel:
„Drž už laskavě Hubu!"
Další z mužů mu naznačil, že se musí ovládat.
„Co je, co tu na mě hrajete?"
„Uklidněte se, pane McBreade. Jen vás musíme dopravit k našim vozům. Jsou na konci této pěšinky. Nemějte strach, s námi jste v bezpečí," ten muž sice mluvil naprosto klidně, ale Bobby v jeho hlase vycítil, že tak v bezpečí zřejmě nebude.
„Možná bych se měl vrátit vašemu šéfovy a ještě si s ním o tom popovídat," Bobby se pokusil těm mužům vytrhnout, ale ty ho drželi příliš pevně.
„Pusťte mě. Nemůžete mě takhle zadržovat. to je protizákonné a já…,“ raději však zmlknul, když u svého levého spánku ucítil chladný kov.
„ach… och…,“ Bobby byl na několik vteřin úplně vyvedený z míry, ale pak jak tak přejížděl pohledem z jednoho muže na druhého, začalo mu to docházet. Uvědomil si, že ho nevedou k žádnému autu, ale na místo, kde ho budou moct v klidu a beze svědka zastřelit.
„Ale proč?!" bezděčně vykřikl.
„Neberte si to osobně, ale ani jeden z vás nesmí přežít."
Ale proč? Nic tak strašného jsem neudělal. George bude určitě v pořádku.
„My doufáme v pravý opak!"
„Cože? Chcete mi říct, že chcete zabit George Stuarta strýce mé ženy? Vy jste zešílel."
„Je to nutné. V zájmu nás všech!"
„V zájmu nás všech v zájmu nás všech. Co z toho budu mít, když budu hnít někdo dole v rybníku?"
„Uklidněte se. Když budete spolupracovat, bude to rychlé a téměř bezbolestné, ale jestli s tím svým chováním ihned nepřestanete, přistoupíme k poněkud tvrdšímu a méně příjemnému způsobu smrti. Je to jasné.
Bobby polknul.
„A musí to být? Přísahám, že nic neřeknu!"
Muž, který na něj, mířil zbraň, zavrtěl hlavou a zamítavě zavrtěl hlavou.
Ostatní dva také zavrtěli hlavou.
„No tak, prosím nedělejte," zkusil je Bobby přesvědčit, ale dosáhl jen toho, že ho dlouze dloubnul pistolí do zad a Bobby tedy musel pokračovat.
„Sorry, ale jinak to nejde," řekl muž, který na něj mířil.
Přiblížil prst ke spoušti, ale tu nestiskl, protože se za nimi bez jakéhokoliv varování vynořilo auto a muži byli tak překvapení, že ani neuskočili a to auto zastavilo jen kousek od nich.
Než se z toho vzpamatovali, velice rychle vystoupili z toho auta tři muži, kteří na ně mířili zbraněmi.
„Ihned odtud odejdete!" ozval se ženský hlas, který byl očividně zvyklý, že ho každý uposlechne.
Tři policisté přestali mířit na Bobbyho a namířili na ty tři muže, kteří tam stáli bez pohnutí.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostali?"
„Odejděte a nic se vám nestane?" ozval se znovu ten ženský hlas a ti policisté spatřili asi 25 letou vysokou hnědovlásku, která však měla ve tváři kamenný výraz.
„Co jste zač? Jak jste se sem dostali? Tohle je policejní akce!" řekl jeden z policistů.
Ta žena se jen ušklíbla a přistoupila k němu.
„Vy zabíjení nevinného muže říkáte policejní akce?
„Ustupte!" nařídil jí jeden z policistů, ale žena zůstala stát na, miste.
„Co to…?“Chtěl jí chytit za ruce, ale jakmile se jich dotkal, ženino tělo se nahnulo a ona se vymrštila dopředu a překvapeného policista, několikrát silně udeřila do břicha a muž, který tohle absolutně nečekal, klesl na kolena.
Jeho kumpánu mu chtěli jít na pomoc, ale zbraně na ně namířené, je donutily držet se na místě
„Když Jejich vůdce" viděl, že mu ti dva nepomůžou, hodil svojí pistol na zem.
„Já ho nechtěl zabít, ale jistě chápete, že si chráním svojí kariéru a něčím tak nevysvětlitelným jako byla ta žena a hlavně přiotrávení muž, ačkoliv nikde nebyl cítit žádný plyn, bych si zničil pověst
„Je mi to jasné, ale můžeme nyní uzavřít dohodu, o které si myslím,že bude prospěšná nám oběma
„O Jakou dohodu by se jednalo?" zeptal se opatrně ten muž.
„Necháte nám tohoto muže a my vám zaručujeme, že se o té podivné otravě nikdo nedozví."
„Jak? Zabijete je? To udělají naší lidé…“
„Ne, ale to už není vaše starost. Přijímáte?"
„Kde mám záruku, že uděláte to, co tu říkáte?"
„Nikde. V tom právě spočívá kouzlo dohody, ale žádný plyn. Ani já nemám zájem o to, aby něco takového věděla veřejnost."
Policista na ní chvíli hleděl a pak se zeptal:
„Kdo vy vlastně jste? Jako byste o tom, co se tu stalo něco, Věděla.“
Ta žena mávla rukou
„Sám moc dobře víte, že je to hloupost.
Zajímám se o ty muže, protože jeden z nich se pokusil pomoct mé sestře."
„Ach… tak.
„Dobrá souhlasím s dohodou. Sám ani nevím proč, ale věřím vám."
„To děláte jen dobře, protože já vím, že jste nechtěl zabít."
Muž uhnul pohledem.
„Ne to jsem nechtěl…“
„Vraťte se ke svému veliteli a nemějte strach… o svou kariéru nepřijdete!"
Policista přikývl a pak i se svými muži odešel.
„Kdo jste a jak jste to dokázala?" zeptal se trochu roztřeseně Bobby.
„Chci jen vědět jednu jedinou věc.
„A kterou?"
„Jste příbuzný s Georgem Stuartem?"
„Proč se ptáte?"
„Odpovězte!" přikázala mu ta žena a Bobby poslechnul.
„Ano jsem. Mám za ženu jeho neteř."
„To mi stačí?" řekla ta žena a odešla.
Bobby za ní zůstal udiveně stát. Absolutně neměl ponětí, o co tu vlastně jde.

Záchranka se snažila projet městem co nejrychleji, ale nebylo to příliš snadné.
V tuto hodinu bývaly silnice ucpaná a ani dnešek nebyl výjimkou.
Řidič se snažil pomocí majáčku prodrat dopředu, ale auta nemohla sama od sebe odskočit, i kdyby to jejich řidiči sebevíc chtěli.
„Bože. Jak já nesnáším tohle město, tuhle práci, tuhle…,“ už nestihl říct, co dál nesnáší, protože v tu chvíli se přes ulici přihnalo černé auto a prudce do té sanitky narazilo.
Řidič nestačil nikterak zareagovat. Náraz ho prudce vymrštil dopředu, a protože nebyl připoután, proletěl oknem a přistal na silnici.
Ozvalo se několik zděšených výkřiků, ale ještě nebylo všemu konec. Auta, která jela za sanitkou, nedokázala zabrzdit včas a tak postupně jeden za druhým do sebe narážely. A protože to byly velmi Prudké nárazy, už tak zdemolovaná sanitka se pomalu posouvala a posouvala a nakonec její kola bezmocného řidiče rozdrtila. Břicho a potom hlavu.
Lidé křičeli, otáčeli se, ale nešlo tomu uniknout. To mrtvé zdecimované tělo tam bylo.
Nakonec se situace uklidnila a otřesení řidiči pomalu vylézali ze svých nabouraných aut, celý zmatený a vyděšení.
„Co se stalo, co se stalo?“ ptali se, ale nikdo nedokázal dát odpovídající vysvětlení.
Až nakonec se k rozčíleným lidem dostalo několik policistů.
„Rozejdete se prosím, ustupte, ustupte,“ snažili se je vytlačit z prostoru, ale šlo to velmi ztuha.
Nakonec se jim přece jen podařilo kolem mrtvého těla utvořit jakýsi prostor, i když se mnozí lidé vehementně dožadovali jakéhosi vysvětlení.
„Ten teda vypadá,“ zamumlal jeden z policistů, když se podíval na řidiče.
„No… to teda jo,” zahuhlal druhý.
„Copak, snad ti není špatně?“
„Ne je to dobrý. Jen že se to často nevidí.“
„Jo to máš pravdu. Jestli jsem to dobře pochopil z toho chaosu, co teď vládne kolem, tak do sanitky zničehonic narazilo z boku nějaké černé auto, která ihned poté, vycouvalo a odjelo pryč. Nikdo si samozřejmě nestihl prohlédnout značku.“
„Takže to bylo úmyslný?“ zeptal se druhý muž, který přestal být v obličeji zelený.
„Nejspíš jo, ale kdo by proboha chtěl napadnout sanitku?“
„Nemám absolutně tušení. Musíme najít něco, čím zakryjeme tělo toho muže.
Je to hrozný pohled a jsou tu i děti.“
„Jo jasně…“
V tom se poblíž nich ozval křik:
„Bože… tady je ještě jeden… no to je odporné… můj bože!“
„Ustupte, ustupte!“ oba dva policisté se prodírali skrz sevřený dav.
„To je strašné, to je strašné, to je hnus,“ ozývalo se všude kolem nich.
S dovolením s dovolením!“ museli křičet, aby na ně lidé vůbec nějak reagovali.
Nakonec se dostali až ke dveřím. Hned jak na ně pohlédli, začínalo jim být jasné, co za těmi promáčknutými dveřmi najdou.
Jeden pohlédl na druhého. Chvíli váhali, ale nakonec ty dveře společnými silami odtáhli, ale jakmile to udělali, naskytl se jim velmi nepěkný pohled na muže, kterému mohlo být tak 42. Nohy měl zkroucené ve velmi neobvyklé poloze, oblečení měl plné krve, ruce měl přeražené a tvář… tvář měl plnou krvavých šrámu.
Jeden z policistů zavřel ústa a začal zhluboka dýchat.
„Jen klid,“ snažil se ho uklidnit druhý policista, ale i on sám měl problémy, aby udržel svůj žaludek v klidu.
To bohužel zdaleka nebylo všechno.
Když se podívali na protější zeď, spatřili tam připíchnuté prsty. Všech deset prstu bylo srovnáno vedle sebe. Z některých ještě kapala krev.
„Můj bože!“ vyhrkl policista, který neměl tak silný žaludek a pak se otočil a ze sanitky vyběhl.
„Nikdo sem nechoďte. Jestliže sem někdo teď někdo vstoupí, přisahám, že ho na místě zabiju!“
Lidé, kteří se už tlačili dovnitř, couvli.
„Proboha. Tohle přece nemohl provést jakýkoliv náraz!“
Zhluboka se nadechl a pak vydechl a nakonec, se k muži, který byl pochopitelně mrtvý.
Všimnul si, že na hrudi mu leží peněženka.
Vzal jí do rukou a vytáhl občanku.
Chvíli si jí prohlížel a pak zamumlal:
„George Stuart.“

No máš pravdu, už to je pěkně drsný, jako z nějakého hororu nebo thrileru. Ale dobrý, pokračuj.