Život s mrtvými

To ješte nic není

„Sáro, Sáro! No tak vstávej?" pokoušela se Susan probudit Sáru, ale Sára spala velmi tvrdým spánkem.
Teprve, když do ní o něco silněji štouhla, se Sára probudila.
Zamžikala očima a pak je otevřela.
„Susan…?“ zeptala se mírně zmateně.
„No jistě. Koho jiného jsi čekala?"
„Tebe, ale myslela jsem, že tě… tě podle křiku snědli…,“ Sára se instinktivně otřásla.
„Taky, že ano. Už se mě chystali zaživa vykuchat, ale v tom do té místnosti doslova vtrhla nějaká žena, která měla, jak se zdálo velkou moc, protože toho všichni hned nechali a shlukli se kolem ní."
„A co říkala?" zeptala se Sára, která nějak vytušila, že to nejspíš zavinila ona. Na jednu stranu jim to aspoň pro tuto chvíli zachránilo život, ale na stranu druhou…?“ Sára zprudka zavrtěla hlavou.
„Co je? Co se děje?" zeptala se podezřívavě Susan.
„Nic… všechno je v pořádku."
„Sáro! Jsem protiva roku… a tak poznám, když se někdo něčím trápí. Hele jsi moje švagrová, tak to koukej hezky rychle říct."
„To bys neudělala. Ty by si mi neublížila."
„Chceš se vsadit, chceš se opravdu vsadit?" Susan si chtěla vyhrnout rukáv, ale v polovině cesty bolestivě usykla a spustila ruku poděl těla.
„Ukaž, podívám se ti na to."
„To je dobré… to jen…,“ Když jí Sára odhrnula rukáv, měla co dělat, aby se jí podařilo včas zklidnit svůj žaludek, který už tak byl hodně namáhán.
„Proboha… co se ti stalo?" zeptala se, když se vzpamatovala z pohledu na určitý kus Sussaniny kůže, která byla úplně strhnutá, a na Sáru koukal malá kousíček lidského masa.
„Ježíši!" vyhrkla po chvilce, bleskově se otočila a Susan slyšela, jak nedaleko od ní Sára zvrací.
„Sáro. Jsi v pohodě. Říkala jsem ti, že se mě chystali rozřezat.
„To ano, ale copak tu neslyšeli o kysličníku?"
„To je dobrý…“
„Ne není," zamumlala Sára, ale neotočila se nazpátek.
„Co je? Netušila jsem, že tak silná žena jako ty má tak slabý žaludek a..."
Susan byla přerušena dávivým zvukem.
„Přistoupila k ní pomalu blíž a zeptala se:
„Vážně mi nic nechceš říct?"
„A co asi?" zahuhlala Sára.
„Třeba jestli nejsi těhotná anebo tak."
Těhotná a s kým? S Bobbym se skoro nevídáme a pak s ním jsem byla jen…,“ Sára ztichla.
„Sáro? Tys v poslední době s někým spala? Kdes byla minulou noc, kam tě to vlastně šoupli?"
„Já nevím, ale je to hloupost… ba je to pitomost!"
„Mluv, Sáro. Cos dělala, s kým si byla?"
„Pust mě!" Sára se jí vymanila byt se cítila být značně oslabená, ale přesto se jí podařilo se ze sevření vymanit."
„Uklidni se. Co to s tebou je?"
„Se mnou není nic, jen chci, abys mě nechala na pokoji."
„Ale no tak Sáro uklidni se. Chápu, že jsi rozrušená, ale já ti chci pomoct, tak toho nech a řekni mi, co se to s tebou děje."
„Nic… slyšíš nic!" zakřičela Sára, ale Susan věděla, že něco se stát muselo.
Zaváhala, ale pak se o zraněnou ruku opřela. Ještě, že jí to udělali na ruce a ne přímo na dlani, to by bylo mnohem horší.
„Sáro… no tak Sáro. Dej si říct. Ted bychom měly držet pohromadě.
„Nech mě být. Stejně je to jedno, stejně se odtud nemůžeme dostat a dřív nebo později nás tu nechá, ať si s námi ti Kanibalští šílenci dělali, co chtějí a.."
„Tak už dost Sáro!" Pesimismus je nám nanic.
Sára se jí znovu vytrhla a poodešla o kousek dál.
Susan, i když měla nutkání, zůstala stát na místě.
Chvíli na ní hleděla a pak se zeptala:
„Ty jsi s ním spala, že? S tím mužem, s tím co nás sem přivedl…“
Sára několik minut jen mlčela, ale pak téměř neznatelně přikývla.
„Bože, co tě to napadlo?"
„To není moje vina. Já si z toho moc nepamatuji, vůbec o sobě nevím a ráno zjistím, že jsem s ním spala a ono se pak z něho vyklubala dost odporná bytost a já…, nevím."
„Co nevíš, Sáro?"
„Nevím, jestli jsem s ním opravdu něco měla, ale spíš se přikláním k tomu, že měla, ale já vážně nevěděla, že něco takového dělám."
„To je dobrý. Ber to jako znásilnění."
„Jenže ono to znásilnění nebylo.
„Nevím, ale podvědomě cítím, že byl velmi něžný...., promiň, že to řeknu, ale uměl to mnohem víc než Bobby."
Susan mávla rukou.
„Mezi námi. Je mi úplně jedno, jak moc je úspěšný či neúspěšný v posteli, ale jestli máte nějaké problémy, měli byste si zajít do poradny a vyřešit to dřív, než se vám případně narodí dítě."
„Dítě, kdes k tomu přišla?"
„Ale to jsou jen takové řeči."
„Já nemůžu být těhotná... to přece není možné i když se to…,“ Sára byla přerušena otevřením dveří.
Ozval se nějaký výkřik a pak dva očividně silní muži hodili až k jejich nohám nějaké tělo.
Susan si uvědomila, že je to muž a že ruce, nohy má značně pokousané, ale spíš než od zvířat, to měl od lidí.
„Nedívej se Sáro!" přikázala jí Susan.
Sára chtěla protestovat, ale Susan jí zpražila tvrdým pohledem.
Sára tedy zůstala stát na místě.
Susan se tedy vrátila k bezvládně ležícímu tělu.
„Pane to vám udělali oni?"
Ten muž byl při vědomí, ale neodpovídal.
„Mluvíte anglicky?"
Muž opět neodpověděl, ale po chvilce hlasitě zastenal.
„Ukažte. Podívám se vám na to," řekla Susan a chtěla ho přetočit na záda, ale ten muž se bránil.
„No tak. Chci vám pomoct," ale ten muž se pořád vzpíral.
Tak zabrala celým tělem a nakonec se jí podařilo toho muže překulit, ale pak se nestačila divit.
„Ty?!" Susan byla očividně v šoku.
„Kdo je to?" zeptala se Sára.
Nikdo… nikdo důležitý."
„Ale no tak Susan," Sára jí odstrčila a sklonila se k tomu muži, který měl vyříznutý kus paže, kus stehna.
Sára potlačila nával nechutenství a podívala se pořádně.
I když byl ten chlap zohyzděn, Sára ho přesto poznala.
„Ty!" Ty!" Ty hajzle, ty parchante, tys mě zneužil, za to tě zabiju!" křičela a bušila přitom do něj, ačkoliv byl na pokraji bezvládí.
„Sáro!" Sáro!" Nech toho!" křičela Susan, která se konečně vzpamatovala:
Sára jí však ignorovala a dál do toho muže mlátila a vymlátila by z něj duši, kdyby jí Susan nesrazila na sem.
„Tak se kruci uklidni!"
„Já se nechci uklidnit. Já ho chci zabít!" Sára se sápala po muži, ale Susan jí držela pevně.
„Sakra já vím, že ti ublížil, mě kvůli němu málem sežrali...,raději to ani nevyslovila, ale nemůžeme ho zabít. Nemůže být stejný jako oni, ne li ještě horší."
„Na to já kašlu!"
Susan jí však nepustila. Pro nic za nic taky nějakou dobu nedělala kulturistiku.
Sára se v její náruči ještě chvíli svíjela, ale postupně se uklidňovala.
„Părăsi mă ! " ozval se náhle ten muž.
„Cože?" nechápala Susan.
¨Sára, která se už definitivně uklidnila se ušklíbla:
„Co je, co říkal?"
„Prý nechte mě!" Já ho hned nechám!"
„Sáro. Klid!"
„Já jsem klidná, ale co jsi ten parchant o sobě myslí!"
„Umbla să ajuta...
„Prosím věřte mi!"
„Co to zas říkal?"
„Že prý nám chce pomoct, ale já pomůžu jedině jemu…“
„Sáro. No tak ovládej se!"
„Proč byste nám chtěl vy pomoct? Vy, který jste nás nalákal k těmto strašným lidožroutům a mojí švagrovou jste zneužil a..."
„Já vím a toho, že jsem byl s tak krásnou ženou nelituji ani vteřinu, ale to, že chtěli sníst vás nebylo v plánu…“
„Cha, cha. To vám tak uvěříme."
„Věřte mi. Když jsme sem přišli, neměli jsme v úmyslu pojídat lidi, ale něco se změnilo v den, kdy naší vůdkyni navštívila ona."
„Kdo ona. Nedělej si z nás legraci!"
„Přísahám. Myslím to úplně vážně.
„Fajn, kdy se to stalo?
„Před čtyřiceti šesti lety!""
„Ty jeden!" Sára ho chtěla udeřit, al Susan jí zadržela ruku.
„Počkej!"
„To myslíte vážně?!"
„Ano. Chápu, že je to těžké pochopit, ale je to jak říkám. Tehdy za ní přišla ona a nabídla jí sílu a dlouhý život za to, že se jí ona a její podaní podřídí."
„Kdo… kdo ona?!"
Muž se nadechl a pak vydechl:
„Paní Robertsonová!"
„Kdo?"
Žena, která byla před 46 lety zavražděna se stala..," muž to však nedokončil, protože vytřeštil oči, svaly se mu napnuly, zalapal po dechu a nakonec se zkroutil do velmi nepřirozené pozice.
„Je… mrtvý?" zeptala se po chvilce šokovaná Sára."
„Já nevím, ale mě spíš zajímá, Co je ta Robertsonová zač!"

I mně se dělá nevolno, je to fakt pěkně drsný.

Janča: Myslím, že to bude ješte drsnejší

„Řeknete mi co se děje, kdo jste a co tady dělám?" dožadoval se Bobby odpovědi.
„Jen klid pane McBreade. Brzo se vše podstatné dozvíte."
„to už říkáte několik hodin a pořád nic."
„Ještě chvíli. Neměl byste být tak netrpělivý. Před pár hodinami byste už byl mrtvý…“
Bobby jí chtěl cosi odseknout, ale rozmyslel si to.
Ta žena i když se chovala dost divně, měla pravdu v tom, že bez ní už byl mrtvý.
V tom se ozval cinkot. Následně dovnitř vešel muž, co byl oblečený jako poslíček.
Předal té ženě nějaký balíček a pak zase odešel.
„Nezdvořák,"zamumlal Bobby.
Ta neznámá žena se k němu otočila a zeptala se:
„Jste tedy připraven:"
„Připraven na co?" nechápal Bobby.
„Však brzo uvidíte, řekla po té, když se ujistila, že Bobby sedí na křesla, pomalým krokem, ze kterého vyzařovala jistá důstojnost, došla k DVD přehrávači.
Balíček roztrhala a o chvilku později z něj vyndal malé CD.
„Co je to?"zeptal se se zájmem, protože se vždy tak trochu zajímal…
„Chci vám ukázat něco, co není utčeno pro normálního člověka."
„Cože?" Bobbyho polila husí kůže. To… myslím, že ani nebude nutné."
„Ale ano. Tohle musíte vidět!"
„Tak fajn, ale nejprve mi řekněte, kdo vlastně jste a odkud znáte George?
Ta žena se otočila a hleděla očima do Bobbyho tváře nebo dokonce do očí.
Bobby chtěl uhnout, ale nedokázal uhnout očima.
„Jsem na tom podobně jako vy a pana Stuarta znám proto, že mé sestře umožnil, aby z části věděla, co se jí stalo, co všechno té vraždě nebo zabiti nebo co to bylo.
„Cože… co... mi .. to tu vyprávíte za šílenosti?"
„Vidíte. To byl hlavně důvod, proč jsem vám to nechtěla říct.
Vím zní to naprosto neuvěřitelně, ale je to tak.Já jsem vás jsem nepřivedla, abychom řešili, co dělal pan Stuart dělal před rokem.Nás teď zajímá především, jak dostat Alana Denvery z vězení."
Alan je ve vězení?... Jo aha," zamumlal roztržitě.
„To nic pane McBreade. To se stává-"
„Co se stává?"
„Člověk někdy na něco zapomene a pak si po čase vzpomene.
„Jo, ale jestli si to dobře pamatuju, on tam sedí, protože zabil svojí ženu a svého syna.
„To je ale přece lež. Jeho syn žije, ale my se k němu nemůžeme dostat, protože nás cosi nebo kdosi každou chvíli brzdí. Ten chlapec už může být mrtvý a všechno bude jen ¨kvůli vám a vám podobným a…“
„Kdybyste mě nechal domluvit, řekla bych vám, že jsme chlapce našli a je v pořádku."
„Aha… a můžu ho vidět?"
„Ano, ale až se podíváte na tohle DVD."
„Vy lžete. Vy nikoho nemáte!"
Uklidněte se! Nemám sebemenší důvod lhát. Toho chlapce uvidíte až po shlédnutí DVD.
Je to velice důležité, pochopte me."
Bobby vzdychl.
„Fajn tak tam tu krásu Pusťte…“
Ta žena už nic neřekla, vložilo to DVD do přehrávače. Ten se zasunul a po chvilce načítaní se tam objevily záběry, které byly pořízené různými kamerami.
Bobby viděl pokoj, koupelnu, pak zas pokoj, pak zas koupelnu.
"Co to má znamenat?"
"Koho v té koupelně vidíte?"
Když se Bobby zadíval pořádně, uvědomil si, že hledí na Alanovy oči, které byly značně unavené."
„Co se tam děje, proč vypadá tak unaveně?"
"Koukejte se dál," vybídla ho ta žena. Chvíli se střídaly ty samé obrázky, ale pak si Bobby povšimnul jednoho, který se překrýval s ostatními.
Chytil ten záznam a rozšířil si ho po celé ploše.
Hned tušil, že nehraje.
Dole na podloze byli vedle se naskládáni tři muži, kteří byli očividně mrtví.
To však nebylo to nejhorší. Nejpodivnější na tom bylo, že všichni měli v ústech kus mýdla, mýdlo, které bylo zřejmě vražednou zbraní, ale kdo a jak a proč by někoho dusil mýdlem? Ještě k tomu před kamerou?"
"Slečno, slečno. Můžete sem prosím přijít," volal , ale nikdo se neozval. Tedy nikdo až na pomalé šoupavé kroky.
Tohle nebyla ta ženská ani žádný chlap, který se nese v luxusním sáčku, tohle byl zvuk někoho, kdo si za posledních pár dní prožil to svoje.
Otočil a nestačil se divit:
"Alane....co ty tady? Já myslel, že jsi...?"
"Ty raději nemysli," promluvil Alan dutě.
Alane? Je ti snad něco?"
"Mě je fajn, ale tobě se brzo přitíží," a po těchto slovech, zcela nečekaně kopnul Bobbyho do žeber a ten, protože to nečekal, překvapeně spadl na zem a chytil se za žebra.
"Alana, co to děláš? To jsem přece já Bobby," zasípal ztěžka.
"Bobby? Bobby?" Alan ho obešel a z druhé strany ho udeřil znovu a Bobbymu se podlomila kolena a celý se na zemi roztáhl.
"Co to děláš? Vzpamatuj se. Já vím, že jsem se k tobě nechoval zrovna nejlíp, ale teď už je to za námi..."
Alanovi se zkřivily rty.
"Mě nejde o pitomou školu, mě nezajímá, cos mu prováděl, já se ti pomstít teď a tady!"
"Ale proč mluvíš ve třetí osobě?" nechápal zprvu Bobby, ale pak pohlédl Alanovi do očí a zašeptal:
„To ne.. to ne. To přece není možné."
Ale ano. Je to možné, ale kdyby ses netoulal kdo ví kde, mohl si mě před mých manželem ochránit!"
„Ale on tě nezabil!"
„Lžeš!" vykřikla Maggie alias Alan a udeřila Bobbyho do zad.
"Já nelžu. On za to nemlže. Nemůžeš tu být, musíš odejít… au!!" zařval, když ho Alan nakopnul do pravých žeber.
v tom se nedaleko od nich ozvalo prudké zabušení
"Bobby, co se tam děje?
"Je tu Alan tedy Maggie a ta je úplně šílená."
A je to ještě horší."
"Co může být horší?"
"Nemáme George!"
"Cože?" zeptal se Bobby v bolestně agonii a ani si nevšimnul, že se v koupelně znovu zvedla do výšky všechna mýdla.
Bobby!" vykřikla ta žena, ale Bobby byl na to příliš poranění a tak na něj začala nalétávat mýdla ze všech strach a snažili se Bobbyho trefit do hlavy, ale tu si jako jedinou alespoň částečně chránil.
"Je pozdě, je pozdě. Taky za to zaplatíš. Stejně jako ti tři muži, které jsem udusila."
„Udusila čím?"
Bobby se kolem sebe rozhlédnul a pak mu to začalo docházet. Všude kolem něj se válelo mýdlo.
„Nedělej to Alane! Nedělej to Alane!"
Alan se však jen nepříčetně zachechtal a všechna mýdla se zvedla naráz ze země a znovu na Bobbyho, který byl už značně zesláblý zaútočila.
Ten se jim pokoušel nějak bránit, ale síly ho kvapem opouštěli i když rány vyvíjené na dveře byly silnější a silnější, nedokázali vyvrátit.
V tom Alan poklekl ke značně zatlučenému Bobbymu, který už ani neměl sílu zvednout hlavu, či ruku.
„Tak už to skončíme, co ty na to?!"
Bobby chabě zavrtěl hlavou.
„Smůla. S tím já nesouhlasím," řekl Alan a pak ze země vzal kámen,který byl zcela očividné zaschlé krve.
Bobbymu se bolestí křivila tvář.
Alan to mýdlo nadzvedl a pomalu se s ním přibližoval k Bobbyho zavřeným ústům.
Už se chystal otevřít mu násilím pusu, když už mu to mýdlo podstrkoval pod nos, ale v tom se ozvala rána a dveře vypadli.
Dovnitř se nahrnulo nejméně deset plně ozbrojených můžu a dva na nic nečekala a srazili překvapeného Alana
Alan se vzpamatoval a kousal, škrábal a štípal, ale nic mu to nebylo platné.
Jeden z můžu mu píchnul sedativ.
„Nebylo toho moc?"
„Ne. Řekl bych, že akorát."
„A víš to jistě?
„Jo a už mi dej pokoj.
Když šla ta žena, která ukazovala Bobbymu to DVD kolem, zavolal na ní:
„Prosím, řekněte mi, kde je George!"
„To nemůžu!"
„Prosím!"
„Je mrtvý… je mrtvý! a jako kdyby na ní teď všechno dolehlo, rozeběhla se pryč, nedbala jeho výkřiku, nedbala nikoho!
"Georgi, Georgi. Můj bože Sára, Sára, Sára!!!"
Bobby se pokusil vstát, ale čísi ruce ho přitlačilo zpět na zem, a i když sebou Bobby mrskal ti muži se ním s rozhodně nepárali
Uspali ho jako by to byl jen kus dobytka a ne jako člověka!

Pokračování příště

Ano, máš pravdu, je to jako na porážce.

Epizoda 7
Dítě Osudu

Před 16 lety
„Bobby vynes už konečně to smetí!“ zavolala na Bobbyho Mcbreada jeho matka.
„No jo,“ zabrumlal 13 Bobby a uchopil koš a vynesl ho.
Cestou k popelnici, které byla celkem blízko zažil jedno velmi divné setkání.
Zprvu nikde nikdo, ale když vysypal koš a chtěl jít domů, ozval se za ním velmi chraplavý hlas:
„Tak už se to blíží, co chlapče?“
Bobby se prudce otočil, ale nikoho nikde neviděl.
Potřásl hlavou a vydal se na cestu.
Po pár krocích však ten hlas znovu uslyšel:
„Neměl bys otálet chlapče.“
Znovu se kolem sebe rozhlédl, ale nikoho neviděl.
„Přece nemám slyšiny.“
ušel několik dalších metrů a byl už velice blízko domova, když se to ozvalo znovu a tentokrát to bylo hned několik hlasů:
„Už je načase, už je načase. Musíš jít za ním, musíš ho přivést k rozumu.
Bobby se otočil do kolečka a pak se zeptal:
„Je tady někdo?“ ale už se nikdo neozval.
„Sklapni!“ okřikl ho jeden opilý chlap.
„Trhni si!“ zamumlal Bobby a pak vešel do domu, ale té husí kůže , která se přilepila na jeho záda, se nedokázal zbavit.
Když procházel kolem zrcadla, které bylo připevněné nad botníkem, přísahal by, že se tam něco nebo někdo mihnul.
Možná, že si to všechno jen namlouval, možná by měl ty hororové filmy omezit, jak do něj pořád hustila máma.
Když šel asi o deset minut později kolem toho zrcadla, mimoděk do něj pohlédl a měl co dělat, aby v sobě potlačil výkřik děsu.
Zamrkal, potřásl hlavou, ale ten muž tam pořád byl.
Mohlo být mu tak kolem 26, byl celkem vysoký, ale tvář měl pohublou a oči propadlý.
„Kdo… kdo jste?“ vykoktal ze sebe Bobby.
„Bobby,“ zašeptal ten muž pouze.
„Bobby, co se děje, proč jsi před tím zrcadlem?“
„Asi si prohlíží bedary,“ ozval se nějaký dívčí hlas.
„No tak Susan. Tohle se přece neříká.“
„Nic. Už jdu jíst...“
Po jídle, zatáhl Bobby Susan do svého pokoje.
„Au pust mě. Co je? Ty ses zbláznil?“
„Možná... já nevím.... už je to zase tady...“
„Co… co je tady? Jsi v pořádku nemáš horečku?“ Susan mu chtěla šáhnout rukou na čelo, ale Bobby ucukl.
„Nebuď blbá. Já nemám žádnou horečku.
Susan se stáhla uraženě dozadu.
„Tak kvůli jaké hovadině mě se taháš?“
Bobby hvízdnul.
„Tohle vás učí ve třídě?“
„Do toho ti nic není. Řekni, co chceš nebo půjdu pryč už teď.
„Ne nechoď. Jak jsem řekl. Zase jsem ho viděl.“
Susan na něj několik vteřin nechápavě zírala a pak jí to došlo.
„Tys... tys.. zase viděl duchy? Ty tři holky?“
„Co? Jo tamty… Ne měl bych je snad vidět, Susan?!“
Susan mu chtěla odseknout, že to není jeho starost, ale zasekla se uprostřed nádechu, protože jí náhle připadalo, že se značně ochladilo a cítila, že jí“mrazí“ záda, ale ne jako běžná husí kůže, ale něco mnohem víc.
„Susan? Co se děje?“ zeptal se Bobby, který si nemohl nepovšimnout toho, že Susan značně pobledla a celá se chvěje.
Susan neodpověděla. Chlad byl stále větší a větší a pak se najednou ozvali kroky.
Kroky, které byly nejspíš dětské šoupavé a ke krokům se přidal nejprve tichý , ale pak hlasitější a hlasitější smích, který byl velmi škodolibý:
„Susan, Susan, Susan!“
„Bobby. Slyšíš to?“
Ten však zavrtěl hlavou.
„Co je Susan, co se děje, slyšíš snad něco?“ pokoušel se z ní něco dostat, ale Susan ho nevnímala. Vytřeštěnýma očima hleděla na svojí postel, na které nyní seděly tři holky kolem jedenácti let. Byly to ty samé, které měla Susan ve skřini.
Tentokrát je ovšem viděla jen ona.
Podívala se na Bobbyho, ale ten i když hleděl na postel, měl ve tváři klidný výraz
„Copak to nevidíš?“ zeptala se ho.
„Co?“ zeptal se nechápavě.
„No přece ty tři holky na mé posteli..“
„Susan. Já chápu, že to co jsme viděli v té skříni bylo hrozné, ale už je to za námi, už s tím přestaň.“
„Ale já je vidím. Sedí na mé posteli v tom.. tom...,“ Susan zmlkla.
„V tom čem, Susan? Nechceš mi něco říct?“
„Ne, ale podívej se tam pořádně!“
Bobby se tam podíval, ale ať se snažil jakkoliv, pořád viděl jen prázdnou postel.
Víš co? Asi by sis měla jít lehnout...“
„Lehnout, lehnout, když tam jsou ty tři holky, které si hrají s...,“ Susan zmlkla a teprve teď na podívala na ty“ panenky“, které ty holky držely v rukách pořádně.
Nebyly to vůbec barbie, jak si původně myslela. To vůbec ne. Ony držely ve svých rukou dva Panáčky a jednu panenku.
V jednom velmi starém panáčkovi poznala svého dědu, v druhém Bobbyho a třetí byla ona sama.
„To není možné… to není možné!“ zašeptala rozechvěle.
„Susan?“ oslovil jí znepokojený Bobby, ale Susan ho nevnímala.
„Susan?!“ zkusil to znovu, ale opět ho nevnímala.
„Dojdu pro pomoc,“ vyhrkl, ale dveře se zavřely a klíč v zámku se otočil.
„On tu vážně někdo je..“
„Susan, Susan, co se děje? No tak mluv!“ ale Susan ho absolutně nevnímala.
“Proč to děláte?“
Ta co držela v rukou „ji“ se otočila a řekla:
„Chceš vědět proč to děláme, Susan?!“
Susan polkla, ale donutila se odpovědět:
„Ano. Chci to Vědět..“
„Jak myslíš,“ zašeptala ta, co v rukou držela „Bobbyho“
Už to vypadalo, že mu chce zakroutit krkem, ale pak ho položila vedle ty dvě.
„Tam , kde jsme teď vděčíme jen tobě.
Neustále si nás šikanovala, přede všemi ponižovala, kradla svačinu, nadávala a my jsme ti přitom nic nedělaly!“
„Já.. já...,“ Susan nedokázala najít vhodná slova.
Všechny tři se ušklíbly.
„Nenamáhej se. Nejsou proto žádná vhodná slova!“
„Původně jsme tě chtěly vyděsit až k šílenství, ale pak jsme se rozhodli, že ti raději zneškodníme jednoho tvého příbuzného za druhým!“
„Ne!“ vykřikla Susan a chtěla se k ním dostat, ale nešlo to. Jako by jí nohy přimrzli k zemi.
Ty holky se jen zasmály.
„Pozdě Susan. Zaživa si nás mučila ty, ale my teď budeme mučit tebe!“
Ne!“ Susan zapřáhla svojí veškerou sílu, ale nedokázala se pohnout ani o jeden centimetr.
„Prosím nedělejte to!“ žádala je úpěnlivě.
Ty tři však zavrtěly hlavou.
„Ne. Tys nás taky nenechala. Tak co holky, nezahrajeme si, chodí Pešek dokola?“
„Jo!“ Jo!“ ozvaly se nadšené výkřiky.
Fajn, řekla ta co to navrhla a pak všechny tři posadily své panáky a svou panenku do sedu.
„Nedělejte!“ prosila je Susan, ale marně. Pokusila se odvrátit hlavu, ale neměla absolutně žádnou šanci.
Jedna z nich z kapsy vytáhla malou, ale ostrou břitvu.
„Co s ní chcete dělat?“ zeptala se Susan, která byla plná děsu.
„Přece řezat do tváře, když na něj, či na ní přijde řada.“
„To nemůžete! Bobby a děda za nic nemůžou!“
„Ze ne, že ne? Neudělali absolutně nic proto, aby tvé řádění zastavili, nikdo z těch odporných dětí se nás nezastalo, ale i na ně přijde řada!“
Susan zatnula zuby, ale ať se snažila jakkoliv, nedokázala se odpoutat.
Jedna z těch holek vzala břitvu do ruky a začala s ní obcházet ty postavičky a tiše přitom odříkávala:
Chodí pešek okolo, nedívej se na něho, kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne! A tak to udělala třikrát a třikrát se zastavila u jejího dědečka.
Místo však, aby ho praštila, břitvou ho silně a hluboce řízla do tváře.
„Neeee!“ křičela Susan marně.
Ta holka to udělala třikrát a když tomu starému panákovi ten obličej řádné rozpárala, ukázala ho Susan, která se zmohla jen na vřísknutí, které očividně někdo slyšel, protože se ozvalo bušení na dveře:
„Susan, Susan! Děje se tam něco, otevři nám!“
Susan se však nemohla hnout.
„Tak to bychom měli, Susan. První už není mezi námi.“
„Co jste mu provedli, co jste mu zakřičela, ale matka s tím nemohla dělat. Zatím bezmocně trhala kliku.
Susan sebou škubla a byla zas volná. Na její posteli nikdo nebyl, možná si to jen moc ošklivý sen.
Neudělala však ani dva kroky, když jí odněkud dopadla nejprve jedna na levé rameno a pak na to pravé.
Zprvu tomu nevěnovala pozornost, ale když jí o chvilku později spadlo několik dalších kapek na obě ramena, nemohla to Susan déle ignorovat.
Přerývavě oddechovala a nakonec se přinutila a podívala se nahoru, ale ihned začala vřískat:
Nad hlavou jí totiž visel lustr, kterému byl přivázaní její děda, děda, který měl rozřezanou tvář přesně podle toho panáka.
Bobby, který jako by se teď probudil k ní přiskočil, ale v tom se dveře rozrazily a dovnitř vběhla jejich matka, která Susan ihned objala:
„Co se děje miláčku, proč tak křičíš?“
„Tam... tam.. tam!“, ukazovala nahoru . Vzlykala celá se třásla
Její matka pohlédla vzhůru, ale viděla tam jen prázdný lustr.
Pohlédla na Bobbyho, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny.
„Nikdo tam není... pšššt, nikdo tam není.“
„Ano je... je.. já ho viděla... já ho viděla.
„Ne není, ale kdo by to měl být?“
„Náš děda...“
„Ale ten je přece v pořádku.“ Její matka jí uložila do postele a pa k i s Bobbym odešla.
Snažila se na to zapomenout, ale nešlo. Pořád slyšela její slova:
„Náš děda, náš děda.
Nakonec to ve dvě hodiny ráno nevydržela a vešla na půdu.
V jedné ruce držela šálek s čajem a v druhé baterku.
Když si posvítila doprostřed, šálek jí vypadl z ruky a po dopadu se roztříštil a čaj se rozlil, ale jejich matka to nevnímala, v tiché hrůze hleděla asi na 80 letého muže, jak visí na ve vzduchu, provaz byl přivázaní k trámu a obličej měl celý krvavený a hluboké zářezy ve tváři v místech, kde nebyl obličej zalitý krví.

Docela strašné vidiny - oběšenec.

Obzvlášt v tom veku

George se probouzel, ale absolutně se mu nechtělo. Neuvěřitelně ho třeštila hlava.
„vstávejte, pane Stuarte,“ ozval se poblíž něj nějaký ženský hlas.
George tedy otevřel oči a uviděl na posteli klečet nějakou ženu.
Zamrkal, ale nebylo pochyb.
Bud teď právě zas viděl ducha nebo...
„Co se děje, proč se tváříte, jako byste viděl ducha?“
„Já… já... nevím.. možná, že jste mi někoho připomněla.“
„Myslíte třeba mojí mrtvou sestru, která za vámi onehdy po havárie přišla chtěla , abyste zjistil, co se tenkrát stalo?
„Jak to víte?“
Žena mu asi minutu hleděla do očí a pak zamumlala:
„Dokážu vidět mrtvé lidi, pane Stuarte.
„Jako, že je vidíte všude kolem sebe?“
Ta žena zavrtěla hlavou
„Ne tak docela pane Stuarte.“
„Tak jak tedy?“
„Dokážu vidět jen duchu, který někomu umřel, manžela,, manželku, sestru, bratra.“
George mlčel a pak se zeptal:
„Kde to jsem? Proč mě tak strašně třeští hlava a proč já?“
„To netuším, ale vám zemřela neteř, že?“
„Co...co víte o Katie?“
„Vím jen, že velmi trpěla, ale nemůžu vám říct nic bližšího.“
George se pokusil vstát, ale vzápětí klesl zpět na lůžko.
„Co se mi stalo?!“ zeptal se znovu.
Ta žena se nadechla pak, vydechla, ale nakonec řekla:
„Pokusil se vás otrávit manžel vaší druhé neteře...“
„Bobby? Tomu nevěřím!“
„To úplně chápu, ale je to tak.
„Proč by to proboha dělal?!“
„Bobby McBrede vaší neteř podvádí.“
„Lžete! To by Bobby nikdy neudělal!“
Ta žena mu beze slova podala dvě fotky.
George je vzal do rukou a řádně se za ně zadíval.
„Nebylo pochyb. Ta žena mluvila pravdu.
Bobby nejspíš podváděl Sáru s tou ženou, kterou údajně viděl v tom parku, tehdy před věznicí...
„A … co udělal?“
„Zavřel vás do vašeho auta a pokusil se vás tam otrávit plynem, který unikal z hadičky, ale my jsme vás v čas zachránili.“
George potřásl hlavou:
„Pořád tomu nemůžu uvěřit…“
„Já vím, ale buďte rád, že jste naživu.“
„Já jsem… jen něco takového…“
„Co se stalo s Bobbym?“
„Ten nám bohužel utekl. Zena se kterou se líbal nás zaměstnala natolik, že se podařilo panu McBredovi utéct.“
„A co myslíte, že chce dělat?“
„To netušíme, ale je nebezpečný. Bude se vás snažit najít a zabít, a když se mu to nepovede, pokusí se najít svojí ženu a zabít ji!“
„Proč by to proboha dělal?“
„To netuším, ale podle policistů, kteří se ho pokusili zatkonut se choval velmi agresivně a prý každou chvíli vykřikoval, že jí zabije.
George si rukama promnul spánku.
„Bože… bože… co se s ním stalo? Býval v pubertě trochu agresivní, ale rozhodně nechtěl nikomu ublížit.“
„Musíte ho najít co nejdřív.
Nesmí se k mé neteři dostat a ani k nikomu jinému.“
„Jistě. Uděláme, co budeme moct, abychom ho co nejrychleji našli, ale pomohl byste nám, kdybychom věděli, kde se vaše neteř nachází.“
George zoufale rozhodil rukama
„Ale já to nevím. Někdo jí unesl a já to nahlásil policii…, od koho, že jste?“
„FBI zvláštní oddělení. Moc se vám omlouvám.“
„To nevadí. Hlavně ho najdete co nejrychleji.“
Žena přikývla a přešla ke dveřím, vzala za kliku, ale pak jí pustila a otočila se.
„Ukázala vám sestra něco, co by objasnilo, co se jí stalo, jelikož ta havárie byla jen důsledek něčeho, ale nikdo neví, co se předtím dělo.
George zapátral v paměti, ale nevybavovalo se mu nic důležitého.
„Ne. Nic jsem se nedozvěděl.“
Ta žena nenápadně usykla, ale nahlas řekla:
„Vím že to po vás chtěla, ale jestli se tu objeví znovu, nedovolte jí, aby vás uvrhla do hlubokého traumatu.“
“Nezdálo se, že by mi nechtěla ublížit.“
„Totéž jste si myslel i o panu McBredovi.
„buďte moc opatrný pane Stuarte. Dalo by se říct, že už nemůžete věřit nikomu jenom nám.“
„Děkuji vám za záchranu.“
„To je naše povinnost,“ a po těchto slovech ta žena odešla.
George chtěl vstát z postele v tom ho hlava dost nepříjemně rozbolela a on si proto lehl.
Chvíli jen tak beze slov hleděl do stropu a pak zamumlal:
„Proč Bobby, proč?!“

Sanatorium pro duševně choré.
„Tak jak je na tom náš pacient?“ zeptal se asi třicetiletý doktor sestry, která měla zrovna službu.
„Pan Denvery je momentálně pod sedativy. Nemohli jsme dělat nic jiného. Byl velmi agresivní, pořád něco křičel a chtěl kousat.“
Ten doktor se zamračil.
„A co čekáte od pacienta, který trpí paranoidní představou, že v jeho těle je jeho manželka, že může za smrt svého syna, ačkoliv ten žije?“
„Chtěla jsem jen říct…“
„Vy už neříkejte nic. Na jakém pokoji leží Pan Denvery?
„Vy byste tam chodit neměl. Může se každou chvíli probudit a…“
„A my ho zas nacpeme práškama, co?“ Paranoiu nemůžete potlačit tím, že do něj budete cpát prášky.“
„Nařídil to doktor Stenres!“
„Jistě. Já si s ním promluvím, ale teď mi řekněte, kde leží pan Denvery?!“
„Pane doktore. Ejhle tón si laskavě vyprošuji!“
„Mě nezajímá, co si vyprošujete, já chci vědět, kde leží pan Denvery.“
„Co si to dovolujete? Budu si na vás stěžovat!“
„Pro mě za mě, ale teď mi řekněte, kde leží pan Denvery, nebo si mám zavolat jinou sestru, když vy toho nejste schopná?!“
Ta sestra na něj několik vteřin zírala pak řekla:
„Pan Denvery leží na pokoji 64 v druhém patře.“
„Děkuji,“ řekl doktor a pak odešel.
O pár minut se k té sestře připojila jiná sestra a když viděla nasupený výraz své kolegyně, nechápavě se jí zeptala:
„co se ti stalo tak hrozného, že se tak kaboníš?
„To ten příšerný chlap, ten nafoukaný doktor.“
„cože? Vždyť tu je jen Klever a ten není rozhodně nafoukaný.“
„To není možné. Neměli mít službu dva doktoři?“
„Jasně, že ne. Vedení snížilo stavy a noc smí sloužit jen jeden doktor.
„Jak vypadal, kolik mu bylo?“ zeptala se po chvilce ticha druhá sestra.
„Já nevím. Mohlo by mu tak 30. Docela velký a pohledný, ale příšerně arogantní…“
„A jsi si tím jistá?“
„Jasně, že jo. Viděla jsem ho dost zřetelně.“
„a co měl napsané na visačce?“
„Co já vím. Já jsem se o to nezajímala, ale počkat…“
„Co je?“ zeptala se jí druhá.
„To… není možné… to přece není možné,“ začala ta sestra mumlat.
„Co není možné? Mluv celými větami?“ snažila se jí upoutat její kolegyně, ale ta sestra se otočila a beze slov vešla na sesternu.
„Co děláš, co se děje?“ dožadovala se její kolegyně odpovědi, ale ta sestra jí nikterak nevnímala a horečně se přehrabovala v stohu papíru.
„Tak řekneš mi už, co to hledáš?“ zeptala se znovu druhá sestra, když vstoupila na sesternu.
První sestra se však dál přehrabovala v papírech.
„Proboha, vždyť mi tu naděláš bordel!“ chtěla jí ta druhá zastavit, ale v tom ta sestra vytáhla z pod haldy papíru nějaký malý novinový výstřižek.
„Co je tam napsané?“ zeptala se druhá sestra.
Sestra co ho držely v ruce jí ho beze slov předala.
Ta si ho přečetla a po přečtení byla v obličeji celá bílá.
„To může být omyl.,“ zamumlala nakonec otřeseně.
„Ne. Nevím, ale něco my říká, že to je on.“
Její kolegyně upustila ústřižek na zem a sedla si na židli.
„Takže.. takže jsi viděla ducha….“
„Já nevím, ale vím, že musím za Denverym, protože ten chlap se mi nezdál!“
„Půjdu s tebou,“ řekla ta druhá a zvedla se.
„fajn. Bude to tak lepší,“ a pak obě dvě odešly a zanechaly ten papír na zemi.
„22 července 2011 spáchal asi třicetiletý muž sebevraždu. Spáchal jí však velmi neobvykle.
Úmyslně narazil do několika lidí, kteří stáli na autobusové zastávce. Většina z nich se stačila zachránit, ale dva muži a jedna žena s malým dítětem, byly na místě mrtvý. Policie si zprvu myslela, že byl opilý, ale pak na zadním sedadle našla dopis, kde vysvětloval, že chce zemřít, ale nechce odejít sám. Nic víc e nenašlo…
Pak tam byla otisknutá fotka muže, se kterým ta sestra mluvila!“

A už jsme zase v blázinci.

Ten je tam časdto i když pozdeji nohem mín.

Alan spal velmi neklidním spánkem. Neustále se převaloval.
Před očima se míhaly obrazy, kterému jistě klidu nepřidávaly.
Viděl sám sebe v přiléhavém koženém oblečení, jak vyhazuje svojí ženu z okna, jak škrtí svého syna, jak dusí toho muže v koupelně… Alan se prudce posadil a několik minut zrychleně oddychoval.
Chtěl vstát, ale v tom mu došlo, že je spoutaný.
Měl žízeň, ale nechtěl na sebe upozorňovat, co kdyby se tam objevili sestry a zas mu něco vpíchli.
Alan podvědomě tušil, že s ním něco není v pořádku, ale přesto mu ty injekce píchat nemuseli.
Moc dobře věděl, kdo za vraždu těch tří mužů tam ve vězení může, ale nikdo mu to nevěřil a on si popravdě taky nebyl jistý, jak to s Magii je, protože od doby, co ho sem přivezli, se neobjevila ani v zrcadle ani jinde. Jestli to nebylo tím, že byl svázaný a ležel na posteli, ale ať tak či onak Alan v sobě pociťoval jakési vnitřní uspokojení.
V tom se nedaleko od něj ozvaly kroky.
Alan nadzvedl hlavu a když spatřil asi 30 letého muže v doktorském plášti, prosebně zamumlal:
„Prosím... už žádné prášky. Já vím nejsem úplně zdravý, ale prášky už ne...“
Doktor si pro sebe něco zamumlal a pak si sedl na židli, co stála vedle postele.
„Neměj strach Alane. Já ti nechci ublížit.“
„Ne, ale jste přece doktor?“
„Jsem… tedy býval jsem…“
„Jak to myslíte?“
„Tak je to správné. Pořád si říkej, že duchové neexistuji, duchové neexistuji a časem budeš zase sám sebou.“
Alan na něj chvíli zíral a pak řekl:
„Tuhle větu přece použil ten doktor, tenkrát, když jsem byl stejně jako teď na psychiatrie, ale to přece není možné.
Tomu doktorovi bylo tenkrát třicet a vám je taky třicet.
Alan prudce potřásl hlavou.
„To vám určitě řekl, vy musíte být jeho bratr.“
Ten muž ho beze slova pozoroval několik minut a pak řekl:
„Ano jsem jeho bratr..“
Alan si zhluboka oddechl.
„Díky bohu. Už jsem myslel, že mě to zas chytlo, že zas vidím duchy.“
Muž se jen malinko usmál, ale neřekl jedno jediné slovo.
Po chvilce ticha se Alan zeptal:
„vy si myslíte, že jsem blázen, že jsem schizofrenik, že mám v sobě duši své zemřelé ženy a že jsem zabil svého syna ačkoliv uvnitř sebe sama vím, že zcela určitě žije?“
„Ne to si nemyslím. Tedy vím, že máš v sobě duši své ženy a že ta ti způsobuje nemalé potíže, ale ty nejsi šílenec a už vůbec jsi nezabil svého syna.“
„Jak to víte?!“
„Prostě to vím. To ti musí stačit.“
Alan chtěl odpovědět, ale v tom sebou škubnul na jednu a pak na druhou stranu.
Ten muž ho chtěl oslovit, ale pak uviděl jeho oči- byly zelená.
Rychle vstal ze židle.
Alan se mezitím posadil tak, jak mu to dovolovaly pouta.
Podíval se na místo, kde ještě před chvilkou seděl ten muž, ale teď už bylo prázdné.
„Proč už na tom místě nesedíš?“ zeptal´se ženský hlas, který byl prosycen nenávistí.
„Ty jsi Maggie, že?“
Alan tedy Maggie se pokusila zbavit provazů, ale ty byly velmi pevné.
„Ano jsem. Co bys rád?!“
„Chci, abys ihned opustila tělo svého manžela a odebrala se tam, kam máš!“
„Alan na něj upřel svoje zelené propadlé oči a pak z jeho úst, vyšel táhlý dutý smích.
„Cha, cha, cha!“ zasmála se Maggi a znovu zaškubala provazy a pak ještě jednou. Nedbala toho, že se zařezávají Alanovi do kůže.
„Maggie. Přestaň… Tohle nemůžeš svému manželovi dělat.“
„Že ne, že ne?“ On mě zabil, on mě sprostě a krutě zavraždil a pak zavraždil našeho nebohého chlapečka!“
„On tě nezavraždil a váš syn žije. Žádám tě, poroučím ti, nech svého muže na pokoji!“
¨Maggi však prudce zaškubala provazy a ten muž si všimnul, že ty provazy pomalu, ale jistě povolují.
Tušil, že musí jednat rychle.
„Prosím Maggi nenuť mě do toho,“ pokusil se jí ten muž přemluvit mírně, ale Alan začal škubat těmi provazy stále rychleji a rychleji.
Ten muž k němu chtěl přiskočit a umlčet jí, ale v tom se ze schodiště ozvaly rychlé dunivé kroky, které podle všeho mířily k nim.
Muž si pročísl vlasy.
„Já se pro tebe vrátím,“ a v okamžiku, kdy tam ty dvě sestry vstoupily už tam byl jen Alan, který zuřivě škubal provazy.
„Zase šílí. Zavolej doktora ihned!““ zakřičela jedna na druhou.
„Dobře, ale co ty? Nemůžeš tu s ním zůstat.“
„Já to zvládnu. Ony vydrží.“
Druhá sestra pochybovačně pohledla na Smyslů zbaveného Alana, jak se snaží přetrhat provazy, ale otočila se a odešla.
Ta co tam zůstala se k zmítajícímu Alanovi malinko přiblížila.
„Jen klid pane Denvery, jenom klid. Zas to bude dobrý,“ snažila se ho uklidnit, ale Alan sebou škubal víc a víc.
„Tak kde jsi,“ šeptala sestra tiše ne bez jistého strachu.
O chvilku později uslyšela v dálce kroky.
Značně se jí ulevilo a otočila se k Alanovi zády.
To však neměla dělat, protože se vzápětí ozval nějaký zvuk, jako když něco praská.
Trvalo jí jen několik vteřin, než jí došlo, co se stalo, ale i těch pár vteřin stačilo na to, aby se Alan/Maggie vyřítili z postele a než se zmohla na cokoliv, přirazil jí Alan ke zdi.
„Půste mě pane Denvery, co vás to napadlo?!“ pokoušela se ho od sebe odstrčit, ale Alan jí kopnul surově do holeně a ženě se podlomila kolena.
„Co chcete dělat pane Denvery? Já vám chci pomoct.“
Alan jí však bez jediného slova srazil na kolena a jednou rukou, jí držel ruce za zády a druhou jí uchopil za její dlouhé husté blonďaté vlasy a silně za ně zatahal.
Ta sestra zavřískla a pokusila se osvobodit, ale bylo to marné. Jako by jí drželi dva lidé.
„Prosím, pane Denvery, prosím neubližujte mi!“
„To by se ti hodilo, co ti jedna odporná čubko?!“ ozval se hlas, ale ten rozhodně nebyl mužský.
„Co je vám, proč mluvíte jako žena?“
„Protože já jsem žena, jeho žena, žena, kterou podvádí s tebou čubku!“
„Cože?“ Já s nikým nic nemám.... Půste mě prosím!“
Alan/Maggi neodpověděli. Místo toho jí Alan znovu a tentokrát ještě surověji zatahal za vlasy tak silně, že jí způsobil takovou bolest, při které jí z očí vyhrkly slzy.
„Prosím. Já nikoho nepodvadím. to strašně bolí!“ vzlykala, ale Alan jen řekl:
„Lhářko. Já tě viděla!“To kvůli tobě mě zabil?!“
„Ne. Já jsem ve vašem domě nikdy nebyla, přísahám!“
„Děvko!“ řekl však pouze Alan a pak udeřil její hlavou do zdi.
Ta žena začala znova vřískat a v nepravidelných intervalech ze sebe vyrážela:
„Já jsem nic neudělala, já jsem nic neudělala!“ ale Alan/Maggie neměli slitování a udeřili její hlavu o zeď znovu a znovu.
Ta žena se pokusila o poslední vzepření, ale při každém nárazu to bylo slabší a slabší. Nedaleko se ozvaly rychlé kroky, ale už to nestihly.
V okamžiku, kdy narazila hlava té ženy asi po páté, ozvalo se křupnutí. Praskla jí lebeční kost a ta žena se sesula k zemi. Mrtvá v ratolísti vlastní krve.
V tom dovnitř vběhli dva muži a jedna žena.
Jakmile ta žena uviděla svojí kolegyni ležet na zemi v ratolísti své krve začala vřískat, ale jeden z mužů jí vrazil facku a ona se částečně zklidnila.
Muž, co byl dle pláště doktor beze slov pohlédl na druhého muže, který musel být zřízenec.
Ten beze slova přikývl a v ruce se mu objevila plná injekční stříkačka.
Velmi obezřetně se přiblížili k Alanovi, ale ten se skláněl nad mrtvým tělem té ženy a nic nevnímal.
Zřízenec mu to chtěl píchnout, ale v tom ten doktor uslyšel.
„Konečně… konečně jsem tu čubku zabila. Už mě nebudeš podvádět!“
„Můj bože,“ vyplynulo z doktorových úst.
„Pane Denvery. Proč jste to udělal?“
Alan otočil hlavu a ten doktor uviděl jeho oči. Měl zelené bělmo.
„Co se vám stalo, pane Denvery?“
„Já nejsem Alan. Já jsem jeho žena Maggi!“
„To není možné. Vaše žena je mrtvá!“
„Já vím, že jsem mrtvá, když mě můj manžel zabil, ale já jsem v jeho těle a vypadni nebo tě taky zabiju, všichni si zasloužíte zemřít!“
„Proč pane Denvery… tedy paní Denveryová.., proč jste zabila slečnu Parkerovou?“
Alan na něj jen tak hleděl a pak se rozesmál. Nejprve tiše, ale pak hlasitěji a hlasitěji až ten smích přešel v nekontrolovatelný chechot.
„Pane Denvery…, Pane Denvery.,“ pokoušel se na něj mluvit ten doktor, ale Alan ho naprosto nevnímal.
„Nemá to cenu doktore. Je úplně mimo.“
Doktor váhal, ale nakonec přikývl.
„Ano píchnete mu, ale jak se mohl dostat z těch provazů a proč tu byla sama?!“
„To netuším, ale já musela pro vás..“
„Jo já vím, ale měla jít s vámi, ale musela jsem pro vás...“
Dobře, ale proč nešla za dveře a nezamkla se. Dveře by snad nerozbil.“
„Dveře… zamkla?“
Doktor si povzdechl, ale rukou ukázal ke dveřím a sestra ve dveřích spatřila klíč!

Je to zajímavé Alan/Maggie a pěkně to s ním/s ní cloumá.

„Co myslíš, že s námi udělají?“ zeptala se Sára Susan.
„Co asi? Nejspíš dokončí, co už plánovali dávno.“
„To jako, že si nás dají jako hlavní chody?“
“A šance na útek je minimální,“ povzdechla si Sára.
„Hlavu vzhůru, švagrová..“
„My jsme takový vždycky nebyli,“ ozval se odněkud mužský hlas.
„Ty se raději neozývej a rozhodně si teď nehraj na hodňáčka..., pokud si dobře vzpomínám, byl jsi to ty, kdo nás sem nelákal a když jsi podle svých slov jiný, nežli všichni ostatní, proč si něco takového udělal a proč proboha vypadáš tak jak vypadáš?!“ vypálila na něj Susan, ale Sára jí položila ruku na rameno,
„Jsem taky hodně naštvané, ale především na sebe, že jsem podvedla svého muže s někým jako on, ale hněv nám tu nepomůže...“
„A že to říkáš zrovna ty!“ utrhla se na ní Susan, ale pak se omluvila:
„Promiň. Jsem trochu podrážděná. Dějou se kolem nás věci, které nechápu tak, jak bych chtěla. Různí lidé a nejen lidé nám usilují o životy.
„Jak už jsem řekl. Můj lid nebyl takový, ale jednoho dne přišla ta žena, respektive její duch, co se naší náčelnici zjevil v zrcadle a podle naší náčelnice , jí ta duchyně řekla, ať začneme dělat to, co děláme Teď..“
„Ale proč proboha? A co má nějaké duchyně co komu poroučet?!“
Muž pokrčil rameny.
„Nevím. Řekla, že když budou lákat důvěřivé lidí a pak je sníme, dostaneme neuvěřitelnou moc, budeme pořád zdraví a věčně mladý.
„Což bych mohl potvrdit, ale to vše, za velkou cenu.
„Myslíš tvojí pravou tvář?“ zeptala se Sára nezvykle mírně. Pravda pořád na něj měla zlost, ale už nebyla tak intenzivní a teď ho spíš popravdě litovala.
„Ale copak Sáro. Snad si nám nevymekla?“ neodpustila si sarkastickou poznámku Susan, ale popravdě byla ráda, že se na něj Sára každou chvíli nevrhá.
„Říkal jsi, že vám slibovala dlouhé mládí, ale ne... raději se nebudu ptát.
Ale dost mě překvapilo, když jsi se ocitnul u nás. Myslela jsem, že patříš k nim a...“
„Susan! Nevím proč, ale chtěl mi pomoct!“
„Vážně? Kde se to v něm vzalo?“
„Susan. Nech už toho. Tohle nám vážně nepomůže!“
„To sice ne, ale lepší něco než tu tak sedět a čekat až si pro nás přijdou a já nevím, za Labutího Jezera si nás v klidu rozřežou!“
„Susan! To už stačí. Musí přece existovat nějaká možnost útěku a nebo..“
„Nebo co?“ Sára mlčela.
„Nebo co, Sáro Stuartová?!“
„Nebo se tu objeví ten muž, co mě tehdy zachránil před tím kyvadlem...“
Susan na ní několik vteřin beze slova hleděla a pak se rozesmála.
„Když se asi po dvou minutách uklidnila, řekla:
„No to je ohromný. Ty se spoléháš na svého pana tajemného.
Sakra nikdo takový tam nebyl a nezapomínej, že tvůj manžel je pořád Bobby a tys mi nedávno, že tohle všechno začalo, tvrdila, jak moc mého bratra miluješ.“
„Vždyť taky, že ano. Já nevím o co ti jde. Já jsem přece neřekla, že toho muže miluju, nebo, že po něm toužím, ale už mi jednou zachránil život a mohl by znovu.“
Susan rozhodila rukama.
„Můj bože Sáro. Kdy ti už dojde, že tam žádný chlap nebyl?!“
„Ale on tam byl! Já přece neměla halucinace!“
„to nevím, cos měla, ale nikdo tam nebyl!“ zvýšila Susan hlas.
„Jo a kdo mě podle tebe zachránil, co?“
„Já nevím, ale vím, že tam žádný chlap nebyl.
„Ale byl!“
„Ne Nebyl!“
„Ale ano byl. Já ho viděla, já s ním mluvila nebo mi snad chceš naznačit, že jsem blázen?!“
„Já jen chci říct,. Že se to všechno seběhlo moc rychle a že prostě nevěřím, že tam nějaký chlap byl. To by si ho musel ten tvůj pan Gibson všimnout!“
„Ale co když to byl duch?“
„Nebuď pitomá. To bych si ho musela všimnout!“
„A proč? Protože dokážeš vycítit , když má nadpřirozeno zlé úmysly?
„Jo... vadí ti na tom něco?“
Muž je znepokojeně pozoroval, ale zatím se neodvažoval zasáhnout.
Sára se ušklíbla.
„Co by mi na tom mělo jako vadit, ale myslím si, že jsi ho neviděla, protože ty nemůžeš vycítit duchy, kteří chtějí pomáhat, protože ty jsi jako dítě jen a jen škodila!“
„to odvoláš!“
„Ale to víš, že ne. Vždyť je to pravda.
Všichni tě tam nenáviděli a tři holky kvůli tobě dokonce spáchaly i sebevraždu!“
Susan vypadala dost zaskočeně, ale pak se zeptala:
„Jak to víš, kdes to slyšela?“
„Sama si to řekla, Susan.
„Já a Bobby jsme milující se manželé a ti před sebou nemají žádné tajnosti.“
„Já tě zabiju!“ zavřískla Susan a vrhla se na Sáru, ale než si mohly navzájem vyškrabat oči, postavil se mezi ně ten muž a řekl:
Conteni!“
„Cože?“ Susan na něj vytřeštila oči.
I Sára se zastavila.
Pak potřásla hlavou a nakonec zamumlala:
„Proboha, co jsem to chtěla udělat?“
„I Susan potřásla hlavou.
„Proč tu tak stojíme, jako bychom se na sebe chtěly vrhnout?“ zeptala se zmateně.
„Já.. nevím... mám teď nějaké okno,“ odpověděla stejně zmateně Sára.
„Ty o tom něco víš? Ty víš co se tady dělo v posledních pár minutách?!“ obrátily se obě dvě na toho muže, ale ten jen zavrtěl hlavou.
Sára si pročísla vlasy a pak se posadila na zem.
Susan taky tak učinila.
Muži se na tváři zjevil mírný úsměv, ale ten mu ihned zmrznul, protože se otevřely dveře a dovnitř vešli čtyři muži a v rukou měli nějaké pytle.
Než se Susan nebo Sára mohly zeptat, ti muži, bez jediného slova ty pytle obrátili a z pytlů vypadalo několik desítek kostí různých velikosti a nebylo pochyb, všechny patřili lidem. Většinou dospělým, ale našly by se tam určitě i dětské kosti.
Obě ženám se zvednul žaludek, ale ony potlačily nutkání zvracet.
Muži nyní již prázdné pytle vzaly do ruky a beze slova zas přišli ke dveřím a tři z nich odešli, ale čtvrtý se k nim otočil a řekl:
„Připravte se. Brzo na vás přijde řada!“
Chtěl zavřít dveře, ale v tu chvíli Susan zcela nečekaně vystartovala potom muži a ten nestačil dostatečně zareagovat a tak ho Susan povalila na zem a svými nehty mu poškrábala obličej.
Muž zařval bolestí. Sára, která e vzpamatovala se vrhla Susan na pomoc, ale to už se tam objevili ti tři muži, kteří je násilím odtrhli od přepadeného muže.
Susan Sára se bránily, ale ti chlapi do nich proste jen hrubě strčily a ony, jelikož na to nebyly zvyklé, tvrdě dopadly na zem a nepříjemně si narazily kostrč!
„Proč si nám nepomohl?“ zeptaly se toho muže vyčítavě.
„Protože kdybych se vám pokusil pomoct, odnesly byste tom nohem hůř.
„Ty jsi ale tak šlechetný!“
„“Vím, že se na mě zlobíte, ale lépe si narazit kostrč a mít šanci na útěk, než se marně snažit o nemožné...“
„Nebyl jsi náhodou v jednom ze svých minulých životech Konfucius?“ zeptala se Susan kousavě, ale Sára se tiše, ale důrazně ozvala:
„To už stačí...“
„Cože?“
„To už stačí Susan. On má pravda. I kdybychom je nakrásně přepraly, neměli bychom moc velkou šanci se odtud dostat!“
„Takže ty už jsi na jeho straně? To je dost rychlá změna.“
Nebuď pitomá. Jen se snažím uvažovat realisticky.“
„Jo jasně. Tvoje uvažování:
Zůstat tu a čekat až si pro mě přijdou a nebo se procházet kolem dokola a krátit si tak čas?“ Susan byla už hodně nabroušená.
„Uklidni se Susan a posad se k nám. Tři hlavy toho vymyslí, ale v prvé řadě, musíme dát někam ty kosti... na to se nedá koukat.“
Susan chvíli váhala, ale pak řekla:
„Ne to nedají,“ a pak se připojila k odklízení kostí.
Nebylo to správné, ale takhle jim nesměly zůstat na očích.
Když je zasunuly pod skříň, Susan se zeptala:
„Kdy asi přijdou..“
Muž vyhlédnul ven a pak řekl:
„Do pěti hodin!“
Susan se nadechla, ale neřekla ani slovo. Neměla na to co říct.

Tak šup, šup - košťata a zametat kosti.

Sestra, které zemřela její kolegyně zásluhou Alana Denveryho se dlouho rozmýšlela, jestli má zůstat v léčebně, ale nakonec jí primář přesvědčil.
Řekl jí, že to co se stalo její kolegyni je velmi nešťastné, ale že by byla obrovská škoda, kdyby odtud teď odešla, že by to byla pro ústav velká ztráta a že by to bylo vůči její kolegyni.., neřekl přímo sprosté, ale naznačil něco v tom smyslu, že by to určitě nechtěla.
Jak to úlisného chlapa nenáviděla. Tvářil se, že myslí jen na pacienty a na personál, ale ve skutečnosti se staral jen o peníze a o to, jak z nich vyždímat maximum, za co nejmíň peněz…
Ona tedy nakonec souhlasila, ale popravdě jí k tomu vedl fakt, že jí uvnitř sebe sama jí cosi sžíralo. Pořád měla před očima tvář její kolegyně, jak tam leží na zemi, hlavu má doslova rozmlácenou a všude kolem ní byla krev a to vše jen proto, že si ani jedna nevzpomněla na klíč, který visel ve dveřích, ale především se musela dozvědět, co se tehdy stalo, jak se mohl pan Denvery dostat z provazů a kde se v něm vzala ta síla. Popravdě nevypadal jako někdo, kdo má spoustu síly.
Občas se přistihla, že přemýšlí o tom doktorovi, který měl být mrtvý.
Ano bylo to neuvěřitelné, ale co když v tom bylo cosi pravdivého, co když je z něho duch a přišel jsem, aby pomáhal, když v okamžiku své smrti zabíjel.
Vždycky to však zavrhla, protože jí to přišlo příliš nesmyslné.
Po třech dnech se však začaly dít dost divné věci. Byla na psychiatrické klinice a tam se děly různé věci, ale to co dělo posledních deset dní bylo velmi zvláštní.
Každou noc slyšela z pokoje Pana Denveryho velmi Prudkou hádku a skoro vždy slyšela tři hlasy.
Dva mužské a jeden ženský.
Jistě ty mužské by pochopila. Pan Denvery byl přece jen schizofrenik, ale nikde se nepsalo nic o tom, že by dokázal mluvit tak čistým ženským hlasem.
Už několikrát tam chtěla jít, ale vždycky jí zavolali k jinému pacientovi, ale asi tak po týdnu se konečně dostala do jeho pokoje, ale on spal a vypadal přitom klidně.
Když probudila,upřel na ní své oči, které byly bez jasu a zeptal se, co po něm chce a ona jen zamumlala, že ho přišla jen zkontrolovat.
Ale v dalších dnech se to opakovalo a ty hádky byly stále silnější a silnější a sedmý den uslyšela rámus, jako když někdo něčím hází.
Jenže když tam doběhla všechno bylo úplně normální a Alan zas spal klidním spánkem.
Nevěděla, co si má o tom myslet.
Nikomu o tom pochopitelně neřekla, měli by jí jen za blázna, ale něco se tu muselo dít.
Příští den přišla k jeho dveřím a čekala, jestli se bude něco dít.
Když čekala hodinu a pak druhou, začala mít pochybnosti, jestli udělala dobře, když stojí tady a nevěnuje se svým povinnostem.
Když už tam čekala skoro tři hodiny, chtěla to vzdát a odejít, ale v tu chvíli se z jeho pokoje zas ozvaly ty hlasy:
„Mě nikdy nedonutíš. Já nikdy neodejdu. Já ho budu pronásledovat na vždy!“ ten hlas patřil ženě a očividně ženě velmi rozzlobené.
„Maggie ty musíš odejit. Nemůžeš být v těle někoho, kdo je tvůj manžel… ty nemůžeš být v žádném těle. Ty jsi mrtvá, musíš odejít!“
Vzápětí se ozval smích, ze kterého sestru mrazilo:
„Ty, který jsi mrtvý, mě chceš poučovat, ty, co už tu nemá dávno být?!“
„Ano jsem mrtvý, ale mám tu jistý úkol.“
„Mlč! Já tu mám taky úkol!“
„Maggie nech už toho prosím,“ ozval se chvějící hlas, který musel patřit panu Denverymu.
Pak se ozvala nějaká rána a ta sestra vzápětí uslyšela:
„Ty se do toho neplet a ty vypadni!“
Vzala za kliku, ale klika nešla stisknout, jako by se vzpříčila.
Zkoušela to jednou, podruhé, ale nepohnula s ní ani o píď.
„Nechoďte sem.vraťte se prosím do sesterny,“ odpověděl jí jiný hlas.
„Kdo jste, co tam děláte?“ zeptala se sestra a veškerou silou se snažila stlačit tu kliku dolu, ale ono to nešlo.
„Běžte pryč, prosím!“ ozval se znovu ten hlas.
Sestra zaváhala a pak chtěla upustit kliku, ale náhle se jí ruka k té klice přisála.
Ona se jí snažila z té kliky dostat, ale její ruka tam byla beznadějně přisátá.
„Nejde to. Nemůžu svojí ruku dostat z té kliky, co se tu proboha děje?“ zeptala se a hlas se jí třásl strachy.
Místo odpovědi však jen uslyšela:
„Maggie ne. Maggie to nesmíš!“
„Co se děje? Pusťte mi tu ruku!“ zakřičela ta sestra, ale v odpověď jí byl pouze ostrý řezavý ženský smích.
„Ne Maggie ne!“ vykřikl ten mužský hlas, ale ona už neměla příliš mnoho času.
Ozvalo se skřípění, jako když se něco někde uvolňuje.
Začala se kolem sebe rozhlížet, i když s „přisátou“ rukou to nebylo nejsnadnější, ale nikde neviděla nic podezřelého, ale ty zvuky se ozývaly pořád a ten smích se ozýval pořád a řádně se jí zarýval do kůže.
„Už toho nechte , už toho nechte!“ začala prosit nejprve tiše, ale pak stále hlasitěji a hlasitěji až téměř křičela, ale ty zvuky pokračovaly a ona si náhle uvědomila, že ty dveře povolují, že už nedrží tak pevně a pak jí to došlo něco muselo uvolňovat panty.
„Bože!!!“ zaječela a začala sebou škubat ještě víc, ale bylo to marné.
„Pomozte mi, pomozte mi!“ prosila, ale kromě toho smíchu se nic jiného neozývalo.
„Já nechci umřít, já nechci umřít,“ žadonila na pokrají zoufalství, ale ty zvuky nejenže zesílily, ale zčistajasna se přidaly i další zvuky, jako by někdo bouchal do zdi a zároveň něčím i do stropů, ale nikdo kromě ní a pacientů tu nebyl.
A pak se to stalo. Dveře vypadly a ona protože to v tu chvíli nečekala, dopadla velmi prudce na ty dveře a při své smůle se prudce uhodila do hlavy a čelo se jí zbarvilo krví.
Ona však neumřela. Hlava se jí prudce točila, chtělo se jí zvracet z čela jí kapala krev, ale byla naživu, alespoň si to myslela, když po celém těle cítila neskutečnou bolest.
Pokusila se vstát, ale tělo jí odmítalo poslechnout.
Nejspíš si při pádu zlomila nebo narazila žebra, protože se jí špatně dýchalo.
Pokusila se alespoň zvednout hlavu, ale povedlo se jí to jen částečně, ale i to stačilo, aby jí došlo, že nad ní stojí Alan a v ruce drží železnou tyč.
„Pane Denvery, jak jste se dostal z postele a co chcete dělat s tou tyčí a kde jste k ní přišel a…“
„chcípni mrcho!“ přerušil jí nenávistně Alan, ale hlas, který vycházel z jeho úst byl ženský.
„Ne… prosím… ne..,“ žadonila, ale Alan se pořádně rozmáchnul.
Ona se z posledních sil pokusila překulit, ale nepovedlo se jí to a Alan v rozmachu se jí chystal udeřit tyčí do hlavy, což by vedlo k její smrti.
Uvědomila si, že v pokoji se nebývale ochladilo, ačkoliv topení bylo na maximum.
„Nedělejte… nic jsem vám neudělala!“
„Chcípni mrcho!“ zopakoval pouze Alan a chtěl jí udeřit, ale v tom se zničehonic prohnul a tyč mu vypadla z rukou a s třískotem dopadla na zem.
Alan zaječel, ale opět to byl ženský hlas a pokusil se tu tyč sebrat ze země, ale opět ho cosi udeřilo do břicha a on se znovu prohnul a ta sestra vzápětí uslyšela:
„Utíkejte, utíkejte! Dlouho jí nedokážu zdržet!“
„Kdo… kde?“ rozhlížela se kolem sebe, ale hlava jí strašně třeštila, před očima se jí míchaly barvy, ale přesto uposlechla, sama ani nevěděla proč.
Vstát však nedokázala a tak se začala plazit pozpátku, ale šlo to velmi těžce a to nejen kvůli tomu, že měla nejspíš slabý otřes mozku, ale také kvůli tomu, že pořád slyšela ten ženský hlas, který křičel, že jí zabije a pak zas ten mužský, který se jí snažil uklidnit a říkal něco v tom smyslu, že to musí Alan dokázat.
Nic z toho nedávalo žádný smysl, ale možná to všechno byly jen halucinace, protože jí příšerně pískalo v uších.
Jak se tak pozadu plazila, síly jí kvapem opouštěly, ale ona se i kousáním do rtů, donutila plazit se dál a dál.
Když už téměř nemohla, když už to vypadalo, že jí dojdou síly těsně před prahem, uchopily jí najednou dvě silně mužské ruce a ona z hodně velké dálky, uslyšela:
„Proboha co se stalo, co to má znamenat?!“
„teď ne doktore. Musíme jí dostat na lůžko a ihned zavolat záchranku.“
„Dobře, ale co se stalo. Mluvte slečno, co se tu stalo?!“
Ona ho v podvědomí slyšela, ale neměla sílu mu odpovědět.
„Dovezte jí k výtahu a zavolejte záchranku!“ doslova poručil zřízenec, který měl službu doktorovi a ten byl tak otřesen, že ho nejen poslechl, ale ani neprotestoval.
Zřízenec pomalu vešel do Alanova pokoje a otřásl se zimou.
Ušel několik kroků a pohledem sledoval kapky krve, které byly ještě čerstvé a které ho nakonec dovedly až k Alanově posteli, ve které Alan spal.
Na první pohled na něm nebylo nic neobvyklého, ale možná to bylo tím, že spal na boku.
Když ho však obrátil na záda všimnul si jeho rozdrápaného obličeje.
Zatřásl s ním, ale Alan nereagoval. Zatřásl s ním podruhé a Alan se pohnul a otevřel oči.
„To jste si udělal vy sám?“ zeptal se.
Alan slabě zavrtěl hlavou.
„Tak kdo tedy, kdo vám to udělal?“
Alan na něj několik sekund zíral a pak zamumlal:
„To mi udělala Maggie. Nechce se mě pustit…“
„Kdo je Maggie? Jak to myslíte?“
Alan mu však neodpověděl a jeho oči zas získaly onen prázdný výraz, který u něho občas vídávali.
Ten zřízenec s ním znovu zatřásl a pak ještě jednou, ale bylo to marné.

Tak po tom, co se stalo upadl Alan do jakési "nepřítomnosti".

nevim jak se to stalo, ale tasdy je dalsi pokračovani


Sára seděla na zemi a hleděla před sebe.
V tom si vedle ní sedla Susan.
„To čekání je velká sranda, co?“ prohodila.
Sára se pousmála, ale neodpověděla.
„Přemýšlíš jaké to bude, až tě začnou postupně pojídat až tě nakonec..,“ Susan byla přerušena těžkými kroky, které se očividně blížily k místnosti, ve které byli všichni tři uvězněni.
Susan pohlédla na toho muže a ten jen němě přikývl.
„No to je fakt bezva,“ zamumlala jen.
To už k ním přistoupili čtyři svalnatí muži a jeden chytil Susan za ruku, ale ta se mu vysmekla a řekla:
„Umím chodit sama!“ a poté vstala.
Stejné to bylo i u toho muže, jen s tím rozdílem, že nebyl tak Prudký.
Jen Sára na jejich pobízení nikterak nereagovala, ale ne proto, že by to dělala naschvál, ale prostě již hodnou chvilku nevnímala svět kolem sebe.
Myslela totiž na toho muže, muže, kterého viděla tam u toho chlapa, co jí chtěl useknout hlavu a on jí zachránil.
Samozřejmě si nebyla jistá, ale v duchu tomu věřit chtěla.
„Nedokázala to nijak vysvětlit, ale kdykoliv na něj pomyslela, rozbušilo se jí srdce a zatočila se jí hlava.
Muž, co jí měl odvést do ní dvakrát šťouchnul, ale ona ho nevnímala.
Pak se ten muž naštval a chtěl jí vytáhnout za vlasy, ale v tom se zamřížovaná okna rozletěly dokořán a Prudký vítr srazil toho muže na zem.
Sára se probrala když se podívala kolem sebe, došlo jí, co se vlastně děje a pomalu vstala.
Jeden muž, když se vzpamatovali z šoku, doběhl zavřít okno.
Jakmile se Sára postavila, přísahala by, že odněkud zaslechla dívčí hlas:
„Neboj se Sáro. My vás zachráníme. Alan vás potřebuje. Nenechám tě zemřít.“
Sára pocítila chlad, ale přesto zamumlala:
„Katie... jsi to ty?“ nic už se však neozvalo.
V tom ucítila slabé dloubnutí do zad a proto se vydala po boku Susan a muže, který měl být také snězení.
Susan na ní tázavě pohlédla, ale Katie jen zavrtěla hlavou.
Asi po patnácti minutách došli všichni do velmi rozsáhlé uměle vybudované jeskyně, kde už na ně čekalo přes třicet hladových“ lidí, kteří byli ve své pravé podobě, zohyzděný obličej, špinavé vlasy a místo nehtů dlouhé pařáty.
„Co, že se vám to stalo?“ přitočila se Susan k muži, který Když je řádně přivázali, patřil k ním, ale přesto ho chtěli též sníst.
Jeden ze strážců začal postrkovat každého z nich k jednomu stolů.
Susan ze všech sil zakřičela:
„Promiň Sáro, že jsem tě obvinila z faktů, že mého bratra tolik nemiluješ.“
„Sára chvíli mlčela, ale pak zakřičela:
„Ale já ho nemiluji!“
„Cože?“ zařvala Susan, ale to už jí ty muži položili na stůl a Susan se už nemohla bránit.
„Pusťte mě, Pusťte mě!“ snažila se vykroutit, ale zcela marně.
To Sára se nebránila. Musela totiž myslet na to, co právě řekla a tak nějak si neuvědomovala, že jí za chvíli nejspíš snědí za živa.
Když je pořádně přivázali, připravili si nože, ale v okamžiku, kdy se do nich chystali říznout se najednou zničehonic, rozpadly mříže, které držely zavřená okna a ty se vzápětí rozevřely dokořán a protože to byla uměle vybudovaná jeskyně a nikde nebyla žádná překážka, dostal se ten vítr všude a protože byl opravdu silný, nic ho nedokázalo zastavit a on vrážel do lidí, házel je na zeď, zvedl do výšky, aby s nimi zas o vteřinku později mrštil o podlahu.
„Co se to děje?!“ křičela Susan, ale muž co ležel vedle jí přesto neslyšel, ale Sára se dovtípila v odpověď a zakřičela nazpátek:
„To Katie, to Katie ?“ šeptala nejprve tiše, ale pak začala křičet:
„Děkuji ti Katie, děkuji ti Katie!“
V tu chvíli vypadala, jako smyslů zbavená až z toho Susan mrazilo.
„Sáro! Sáro! No tak už se uklidni,“ ale v tom chaosu, který se rozpoutal kolem nich by jí stejně neslyšela i kdyby jí snad poslouchala.
Ona však zatím měla ve tváři a v hlavně očích téměř nelidský výraz a pořád vykřikovala:
„Děkuji ti Katie, děkuji vám všem!“
Susan nikoho neobvyklého neviděla, ale její mysl stejně naprosto zaměstnával chaos, který se odehrával před ní.
„Lidé“ křičeli, vráželi do sebe, ale to ještě nebylo nejhorší.
V nastalé panice si každý vypichovali navzájem oči a komu je nevypíchli, tomu se velmi ostré nehty, zavrtěly do mozků a ten dotyčný začal krvácet, ale nikdo si nevšímal, nikdo si ho všímat nemohl.
Vzájemné zabíjení a mrzačení trvalo ještě několik minut a pak vítr náhle úplně vymizel, jako by tam nikdy žádný nebyl, stěny jeskyně se přestály otřásat a ti co přežily se začali pomalu vzpamatovávat.
Z 30 ti jich zbylo pouze patnáct a ti ještě byly silně otřesení nejen z pohledů na mrtvé a na potoky krve, které se rozprostírali na 30% rozlohy té jeskyně, ale také na své ruce, na své nohy.
Byly úplně v pořádku, všechno bylo jak na počátku.
Navzájem na sebe hleděli neschopni jediného slova.
„My jsme zas normální, my jsme zas normální?“ šeptala navzájem.
Sára, Susan a i ten muž cítily, jak se ty provazy uvolňují.
Nikde nikoho neviděli, ale někdo to musel dělat.
„Katie?“ Sára natáhla ruku před sebe, ale nic neucítila.
„Co se to stalo? Jak to, že jsou zase normální a ty vypadáš pořád stejně? Ted už tady o něco lépe.“
„To je příliš složité, ale jestli chcete, vysvětlím vám to cestou.“
„Vysvětlíš, cestou? O čem to mluvíš?“ zeptala se ostře Susan
Muž jí beze slova podal malý kus papírku.
Susan si ho přečetla a pak se pochybovačně zeptala:
„A tomuhle my máme věřit?“
„Ukaž,“ Sára si od ní vzala ten papír a po chvilce řekla:
„Tohle napsala ona..“
„A jak to víš tak jistě?“
„Poznám její písmo, i když píše jako skoro 12 letá žačka, ale ona se ...“
„Fajn. Kde, že je ten zámek?
„Pár kilometrů za městem, kde jste žili.“
„A jak to máme podle tohohle písálka stihnout, jak máme osvobodit Alana, George a Bobbyho najednou a jak ho máme hlavně donést do toho zámku, když je teď blázinci.“
„Tak ho odtamtud musíme dostat. Musíme najít způsob, jak mu pomoct a pak co nejrychleji se pokusíme zachránit tvého manžela, co Sáro?
Sára se na ní zadívala, ale pak zamumlala:
„Jistě, že ano, ale jak ona tak i zachmuřená Susan dobře věděly, že Sára teď nemyslí na Bobbyho, ale na někoho úplně jiného a jako by to chtěla Sára potvrdit, odvrátila svojí tvář na druhou stranu.

Epizoda 8
Znovunavrácení

Alan se na posteli neklidně převracel.
Tak jako v kterýkoliv jiný den, který trávil nedobrovolně v psychiatrii.
Jenomže tentokrát to bylo jiné.
Tentokrát se mu zdálo o tom, jak je mu 12 let a je pro změnu v dětské psychiatrii.
Lékaři se mu pokouší vymluvit jeho zafixovanou představu, že je jeho otec vrah, ale Alan trvá na svém.
Po několika týdnech se jim ho však daří pomocí prášků přesvědčit, že nic z toho nebyla pravda, že jeho otec to být nemohl, protože v době, kdy se to podle něho mělo stát, byl přece s nimi doma.
A Alan ač nerad si to pomalu připouštěl a uvědomoval si, že to co viděl, musela být halucinace nebo něco takového.
Ale to jak mluvil s tou hodně divnou holkou přece sen, nebyl a ani to, když se od ní snažil utéct, protože ho chtěla nutit do něčeho, s čím on nechtěl mít nic společného.
O týden později na tom byl podle doktorů natolik dobře, že ho mohli jít jeho otec a jeho sestra Jess navštívit.
Té se moc nechtělo, ale otec jí nedal na výběr.
Když vešli do jeho pokoje, povšimli si, že má Alan zavřené oči.
Jess se chtěla vytratit, ale její otec jí to nedovolil.
Přistoupil blíž k Alanovi a zlehka se dotknul Alanova ramene.
Ten sebou impulzivně škubnul, ale pak otevřel oči a řekl:
„Tati…“
Otec se k němu sklonil a objal ho.
Alan nevěděl proč, ale během toho obětí, ho po celém těle nepříjemně mrazilo, ale neřekl pochopitelně ani jedno slovo. Možná to jen doznívaly prášky.
Jeho sestra Jess stála opodál a mračila se.
Zamračila se ještě víc, když jí její otec řekl, aby se přivítala s bratrem.
Neochotně tedy zamumlala ahoj, ale to jejímu otci nestačilo a chtěl po ní, aby svého bratra objala.
Jess to znechuceně odmítla, ale její otec trval na svém, ale než se mohli začít hádat, rozbolena zničehonic Alana hlava tak, že sebou začal na té posteli mrskat.
Ti dva si to všimli a jeho otec k němu ihned přiskočil a zeptal se:
„Co se děje, co je ti? Mám zavolat sestru?“
„Ne… ne… už je to dobré,“ zamumlal po chvilce Alan, když ta bolest přešla stejně rychle, jako přišla.
„Opravdu?“ zeptal se jeho otec ne zcela přesvědčeně.
„Ano… už jsem zas fajn, ale možná byste měli jít…, cítím se dost unaveně.“
„Dobře, ale pozdrav se se sestrou. Už jste se dlouho neviděli.
„Já myslím, že bychom to měli nechat na jindy.“
„Ale no tak Alane.
„Jess pojď sem a ihned obejmi svého bratra!“
„A co když to neudělám?!“ otázala se Jess vzpurně.
„Pak tě k tomu donutím!“ zašeptal její otec tiše, ale výhrůžně.
„To bys neudělal.“
„Ale ano. Pokud neuděláš to, co jsem ti řekl.“
Jess po něm vrhla nenávistní pohled, ale pak přistoupila k Alanově posteli a řekla:
„Dneska se před tebou bratříčku ponižuji já, ale slibuji ti, že za nedlouho se budeš předemnou ponižovat ty!“
Když však Alan nazdvihl hlavu, neviděl před sebou svojí sestru, ale Katie v bílých krví prosáknutých šatech a slyšel jí, jak říká:
„Pomoz mi, Alane. Pomoz mi. Neobracej se k nám zády, prosím!“
„Ne! Ne a ještě jednou ne. Už jsem vám přece řekl, že vám nepomůžu. Neexistujete! Jste jen výplod mé fantazie, vypadněte odtud!“
Jess ho chtěla chytit za ruku, ale v tom se Alan prudce posadil a začal kolem sebe nebezpečně šermovat rukama a Jess , která se nedokázala dostatečně rychle chránit, dostala velmi bolestivý zásah Alanovým loktem do obličeje a upadla na zem.
Její otec k ní ihned přiskočil, ale ona už se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe:
„Vidíš, vidíš? Copak jsem ti to neříkala? Je to úplný magor, šílenec.
Už mě sem nikdy nedostaneš, leda tak mrtvou, ale to už mi bude jedno!“ a pak se zvedla a rozeběhla se pryč.
Když se její otec vzpamatoval, chtěl běžet za ní, ale v tom si všimnul, že sebou Alan pořád mrská a pořád cosi vykřikuje.
Pokusil se ho chytit za ruce, ale na to, že mu bylo teprve krátce 12, měl neuvěřitelnou sílu.
„No tak Alane, no tak Alane. Uklidni se. To jsem já tvůj otec.“
Alan jako zázrakem se přestal zmítat a místo toho upřel na svého otce své oči.
Oči to by jeho otec přísahal, byly skelnaté jen na chvilinku, ale zcela určitě byly.
„Ty jsi jí zabil! Ty jsi jí zabil!“ promluvil Alan náhle cizím bezbarvým hlasem.
„Alane… co je to s tebou?“
„Zabil si jí, zabil si jí!!“ Přiznej se, přiznej se!“ křičel už ten neznámý mužský hlas.
„Alana, Alana…?“ jeho otec už nebyl schopen slov, ale v tom do pokoje vběhli tři muži a jeden z nich zakřičel:
„Má záchvat. Ihned mu nasaďte sedativa a volejte lékaře!“
„Počkejte. To je můj syn. Něco se s ním děje.“
„Jistě, že ano, ale my už se o něho postaráme!
Řekl jeden z těch mužů a pak začal jeho otce vystrkávat.
Když ho vystrčili za dveře, vpíchli Alanovi patřičnou dávku sedativ a Alan upadl do hlubokého spánku.
„Slyšeli jste to?“ zeptal se jeden z nich.
Po chvilce mlčení ti dva přikývli.
„Jo bylo to dost divný. Takový hlas nemohl mít 12 letý kluk, i kdyby se sebevíc snažil.
„Takže co si o tom myslíš?“
„Dotázaný pokrčil rameny.
„Nevím, opravdu nevím, ale začínám pochybovat, že tu ten kluk, leží jen kvůli halucinacím.“
„A kvůli čemu jinému?“ nechápal ten druhý. Třetí raději nic neříkal.
„Já nevím, prostě nevím, ale tohle není normální!“
„Alan Denvery se s trhnutím probudil.
Uvědomil si, že je celý promočený.
Dnes se mu zdál opravdu velmi zvláštní sen.
Alan pohlédnul na kalendář, který visel na protější stěně.
Když zjistil, že je rok 2011 zhluboka si, oddechl.
Když pak otočil hlavu dopráva, málem začal křičet:
Spatřil totiž před sebou Katie.
Katie, která měla bílé šaty celé od krve, ale i její tvář nesla stopy krvavých šrámu a zaschlé krve.
„Jak… jak… se ti... to stalo?“ vykoktal ze sebe nakonec.
Ta jen řekla:
„Musíš přijít, Alane. Prosím, moc tě prosím,“ a pak se rozplynula.
„Počkej, počkej vrat se,“ snažil se jí přivolat Alan, ale Katie se už neobjevila.
Alan zavřel oči a začal horečně šeptat:
„Oni neexistují, oni neexistují!“ Ale tentokrát to nešlo…

Bobby seděl na posteli a tupě zíral před sebe.
Každou chvíli musel myslet na to, co mu ta žena řekla těsně před tím, než ho ti chlapi uspali. Možná byl ještě poznamenaný doznívajícími sedativy., možná jen nevěděl, co má dělat dál.
Jeho sestra a jeho manželka jsou kdesi ztracené, strýc jeho ženy je mrtvý a on sám se podle všeho líbal se seschlou stařenou.
Potřásl hlavou, ale ty vtíravé myšlenky tam pořád někde byly a jen čekaly, až se budou moct zase „přihlásit o slovo“.
V tom se dveře do jeho pokoje otevřely, ale on to nevnímal.
Uvědomil si to teprve tehdy, když se ozval ženský hlas:
„Omlouvám se, že vás ruším, pane McBreade, ale musím vám něco říct.“
Bobby zvedl hlavu a zahleděl se na ženu, která před jistou dobou mluvila s Georgem.
„Našla jste mojí sestru nebo mojí ženu?“
Ta žena však zavrtěla hlavou.
„Je mi to moc líto, ale dosud se nám je nepodařilo najít,
„Aha.,“ zamumlal Bobby a svojí hlavu opět sklonil.
„Nemusíte zoufat. Dřív nebo později je určitě najdeme a zcela jistě budou živé a zdravé, ale přišla jsem za vámi z jiného důvodu.
„A z jakého?“ zeptal se Bobby bez zájmu.
Ta žena se tím však nenechala odradit a podala Bobbymu nějakou fotku.
Bobby jí vzal a zběžně si jí prohlédnul a chtěl jí položit na zem, ale v tom jako by mu cosi došlo.
Znovu se na tu fotku zadíval a pak vykřikl:
„To je přece George! Co to má znamenat?“
„To není pan Stuart.
To je pouze jeden muž, co se za něj vydává.“
„Cože? Proč by to proboha kdokoliv dělal?“
„Třeba pro peníze nebo kvůli pomstě?“
„Pro peníze, kvůli pomstě? O čem to tady mluvíte?
A kdo to teda podle vás je, když ne George?!“
„ Najali, aby vás zabil, pane McBreade.
„Nesmíte mu věřit ani jedno jediné slovo.
Benito Rafarez je zkušený vrah, který ví, co dělá a popravdě řečeno už jich pár zabil. Chladnokrevně a hlavně profesionálně.
„Ale proč George? Chce mě snad zabít?“
„Ano…, pane McBreade,“ přikývla ta žena po chvilce.
„Ale kdo, proč?“
„To ještě nevíme, ale snažíme se to zjistit.“
„Bože můj. Neznám nikoho, kdo by mě chtěl zabít.“
„Já vás chápu, ale až opustíte tuto budovu, buďte opatrný, a když uvidíte něco nebo někoho, kdo se vám bude zdá nebezpečí, někam se ihned schovejte!“
„Já se nikdy neschovávám!“
„Dobře pane McBreade.
„Buďte na sebe opatrní, a jestliže uvidíte Benita, dělejte všechno pro záchranu sebe samého. My se vás budeme snažit zachránit co nejdřív.“
„Kde je George pohřbený?“
„Museli jsme ho spálit v krematoriu. Je mi to líto….“
„To je v pořádku. Chápu, že to jinak nešlo.
„A pane McBreade.
Jestli se s panem Benitem setkáte, nevěřte mu ani slovo.
Vše co řekne, bude jen perfektně nacvičená lež.“
„Jistě,“ přikývl Bobby.
Buďte na sebe opatrní,“ zopakovala a poté odešla.
Bobby vstal z postele a chvíli přecházel po pokoji a pak zaťal ruce v pěst:
„Jestli ho zabil ten chlap a teď se za něj vydává… tak já mu to spočítám. Bude se divit a hořce litovat, že nezůstal ve své rodné zemi!“
„Pomstím tě Georgi to, přísahám. Vypátrám ho a zabiju, já ho zabiju!“