Když jsem čekala na poslední epku, pustila jsem si soundtrack k The Horse Whisperer a vypadlo ze mě tohle, snad vás to moc nevyděsí. Ne, že bych si budoucnost děje představovala tímto způsobem, ale jak mě napadaly verše, tak jsem to dávala do psané podoby.
Je to nádechem slashoidního – destiel charakteru, takže pokud vás to nějakým způsobem pohoršuje, tak si to dál nečtěte nebo považujte er-formu anděla za zpověď ženy.
Castielova píseňTrhá tě peklu, tak vzdává ti hold,
ač je on vojákem, nebere žold.
Poslouchá příkazům, tupou ovci zví,
on nespí, nejí, jen stále bdí.
Armádou Boží nazývat se smí,
andělé jsou tím přeci pověstní.
Staletí minou, s věčností na bedrech,
vláčí svou schránku po světech.
Kráčí si po zemi v pocitech tonoucí,
není to pro něj však opravdu žádoucí.
City své vyjádřit ze srdce neumí,
jen zůstává poblíž, jako poslední.
Copak ho nevidíš, pročpak ho neslyšíš?
Volá tě, zoufá si a ty si dovádíš.
Chrání tě, zůstává, tohle ti sděluje,
ač andělem, entitou, přesto tě miluje.
Venku se stmívá, zima přichází,
ten pohled věrný, každého zamrazí.
V pokoji pod lampou pivo popíjíš,
kol tvého těla, ženou se ovíjíš.
V modrých očích perla se zračí,
když kolem okna sám tiše kráčí.
Neznámým pocitem zaplaven,
sleduje, jen nechce být prozrazen.
Prsty po skleněné tabuli v námraze maluje,
přemýšlí, doufá, touha ho spaluje.
V zoufalství, prázdnotě pěsti své zatíná,
když ticho sténání rozkoše protíná.
O stěnu bukovou zády se opírá,
zklamání, bolest, to všechno zapírá.
Bezradný, ztracený, v samotě topený,
v dlaních si ukrývá obličej ztrápený.
Vzpomíná na bratry, kam dříve patříval,
s nimi se na nebi kdys dávno bavíval.
Jediný úkol, ta jediná věc,
jak změnila dějiny a jeho přec.
Blankytné oči do tmy upírá,
před světem city své do nitra zavírá.
Věřit, či nevěřit, netrápí se již,
rebelem stal se, teď už to víš.
S mečem krvavým nad bratry stál,
co mohl, chtěl, všechno ti dal.
Shlíží teď rozhodnut, že skočí dolů,
sžírán je myšlenkou na sílu bolu.
Jediný krůček a jediný skok,
padá snad do hlubin po celý rok.
Bolest jak uhlíky řeřavě pálí,
mizí mu domov, tam kdesi v dáli.
Propadá temnotou v bolestech křičí,
když milost andělská o vzduch se tříští.
Jen šustění křídel přichází v odpověď,
nezoufej, však již nezbyl ti čas, už ani na zpověď.
Trhaný na kusy v agónii se snáší,
démony noci z brlohů plaší.
S jedinou myšlenkou, v tebe on věří,
bezmeznou láskou se s bezmocí měří.
Pod stínem noci, v temném zákoutí,
dopadl na zemi, což otce zarmoutí.
S rudými provázky v koutcích úst,
vzhlíží teď k tobě, nechá tě růst.
Ty jsi ten jediný, však ty už víš,
neseš si na bedrech přetěžký kříž.
Bratr tvůj v milosti démona uctíval,
city tvé bratrské zaživa pohřbíval.
Zůstává na tobě, jak si s tím poradíš.
Vyhraješ? Nebo ho ze světa sprovodíš?
V bílém se nese, Sam jako páv,
oděný v nádherný, čisťoučký háv.
Však z bílého saténu krůpěje kanou,
rudými kapkami stříkají stranou.
Nevinnost sama, vtělená krása,
to není Bůh, to není tvá spása.
S rukama od krve kráčí si hrdě,
zabíjí, mučí, jde po moci tvrdě.
Již není to on, slza ti skane,
předvídej, vždyť už víš, že se to stane.
Pohlédni vzhůru, přemož svůj stud,
věřil jsi démonu, to byl tvůj blud.
Z bílých křídel se otírá lak,
z holubice stává se černý pták.
Vítězný smích, ke smrti krok,
dává si s úšklebkem ruce v bok.
Na krku stojí, bílý stín,
zlomí ti páteř mokasín.
Z vyhaslých očí naděje zmírá,
myšlenka na Boha stále se vtírá.
Už jeho tvář nikdy víc nespatříš,
on padl, ty v ráji se rozhlížíš.
Pro něj je peklo, věčné zatracení,
ničeho krásného pro něj už není.
Ač nastává temnota, je černá noc,
on z posledních lidských sil přiběhl na pomoc.
Ach Deane, ležíš si mrtvý v zapomnění,
Castiel těžko sám něco změní.
V lidské kůži on zůstal tu sám
a nad ním se tyčí mocný Sam.
Bez křídel, na zádech zbyly jen cáry,
vztekem i pomstou ho čekají máry.
Z posledních sil mečem se ohání,
posměšky Samovi do tváře nahání.
Jediným mávnutím, čas se zastavil,
když se mu do těla Samův nůž zarazil.
Krajinou břitký smích směle se šíří,
Lucifer k nadvládě směle si míří.
Nehybný, s vločkami sněhu na klopách,
stál, však klátí se v mrákotách.
On ztratil vše, co kdy vůbec měl
a jen to jediné, poznat chtěl.
Již nepozná lásky, necítí nic,
měl tu jen tebe, on nechtěl víc.
K nebi s výčitkou zmateně vzhlíží,
už znavený, tupý, oči se klíží.
Na zemi studené, něco tu leží,
pomalu matička Příroda sněží.
Ze zbytků perutí pírka létají,
v kouzelných obrazcích na zemi sedají.
Vítr mu zpívá, však slova on neslyší,
nemá tu nikoho, kdo bolest utiší.
S pohledem slzavým, k nebi se dívá,
otec ho neslyší, co víc ještě zbývá?
Vzpomínky, pocity, vrací se tiše,
pohledy, doteky, vše ze se své skrýše.
Zavírá oči, zůstává jen to krásné,
každičkou minutou plamínek zhasne.
Poslední sten, beznaděj je i strach,
v závějích sněhu mění se v prach.
Naděje dmýchá, zoufalství podle vítězí,
spočívá tělo anděla, mrtvě a tiše na mezi…
Domov 
Stránka 
