WHEN THE FEATHER FALLS, YOUR WISH WILL COME TRUE

Nová povídka. Nápad na ní jsem měla v hlavě delší dobu – bude to kapitolová povídka a – tentokrát nebudu kapitoly přidávat tak rychle, jako v případě své předchozí povídky… bude to povídka trochu odlišná – budu ji psát s rozmyslem a budou se v ní odrážet mé momentální pocity… každá kapitola bude odrážet jiný pocit a každá bude vyprávět něco troch jiného – až se všechny pocity spojí, a budou dovyprávěny, příběh skončí… bude to smutná a veselá povídka současně – bude o přítomnosti, o budoucnosti i o tom, co se stalo… příběh bude vyprávět o andělské mytologii ale i o lidské povaze a lásce… bude to příběh o přátelství, o rozhodnutích a o vůli, o lásce a bolesti a lidské hlouposti… tentokrát nebudeme řešit případ, ani nikoho zachraňovat – budeme vyprávět… přátelství je velmi důležité – láska je důležitá… možná je nejdůležitější na světě, ale, já osobně dávám přednost jiným věcem – řekněme, že jsem jako Dean… láska mě ale i fascinuje – řekněme, že jsem jako Castiel… a, konečně – trpím a těším se z lásky současně – jsem asi především člověk…

Povídka není zasazena do konkrétní doby, ale do období, to ano – odehrává se nikoli ve čtvrté, ani v páté sérii, ale, někdy po šesté sérii – to znamená, že navazuje na to, co se stalo – jednotlivé události jsou v povídce někdy zmíněny - ale, žádná z těch událostí už není aktuální… je to příběh sám o sobě nenavazující na současnou zápletku – vypráví o tom, co se dělo dál…

Doufám, že se vám povídka bude líbit, budete mít se mnou trpělivost a shovívavost – a, pokud budete mít připomínku, kladnou, nebo zápornou – komentář uvítám

Oh, nenapsala jsem, že povídka je o Castielovi a Deanovi – ale, o čem jiném bych já psala, že…

Kapitoly jsou pojmenovány po peří – tedy, jedno pírko znamená jednu kapitolu (význam vysvětlím v některé z dalších kapitol) – a každé pírko představuje současně jinou emoci…

WHEN THE FEATHER FALLS, YOUR WISH WILL COME TRUE

THE FIRST FEATHER – REALIZATION

Bylo nezvykle horké léto a ačkoli byl podvečer a smrákalo se, vzduch byl pořád ještě teplý – Dean povečeřel s Bobbym a vyšel na dvorek protáhnout si nohy, a - k vlastnímu překvapení zde narazil na anděla – Castiel seděl na přední kapotě impaly, s nohama zkříženýma pod sebou, ruce měl položené na kolenou, a tvář obrácenou k obloze – vypadal, jako meditující mnich a popravdě – Castiel klidně mohl meditovat nebo praktikovat obdobný andělský nesmysl – Dean si odkašlal, upozorňujíc na svou přítomnost, anděl se ale nepohnul – lovec rozpačitě přešlápl – kdykoli jindy by Dean k Casovi přistoupil, zatřásl jím a po svém – neomaleně – by jej vytrhl z podivného transu… anděl ale vypadal spokojeně – pozoroval oblohu a oči se mu zvláštně leskly, smutně a nadšeně současně – a Dean se neodvažoval pohnout, nechtěl zničit okamžik, který Castiel prožíval, ať už se mu hlavou honilo cokoli.
Slunce klesalo a ochladilo se – zima, navrátila Deana zpět d reality, cítil husí kůži na holých pažích a – uvědomil si, že anděl může na dvoře mlčky prosedět noc, protože andělům patří věčnost… osmělil se a promluvil –
„Casi-„
Domníval se, že k upoutání Castielovy pozornosti bude třeba více, než oslovit jej, k Deanovo překvapení však vyslovení jména stačilo – anděl otočil hlavu a podíval se na lovce – a Dean si náhle připadal hloupě, protože téměř půl hodiny zbytečně mlčky postával a vyčkával, dávajíc Castielovi prostor k – k něčemu zřejmě andělskému…
„Deane…“ anděl naklonil hlavu ke straně a dodal, „třeseš se - proč stojíš venku v oblečení, které neodpovídá počasí?“ zeptal se s pro něj typickým pátravým výrazem ve tváři, který lovce vždy dojímal nebo – k čemuž došlo v tomto okamžiku – štval –
cítil se, jako pitomec, i bez Castielových poznámek - aby svou rozmrzelost zamaskoval, podrážděně odvětil: „Proč sedíš na mém autě?“
Castiel shlédl na své vlastní tělo, sám sebou zjevně překvapený – „Oh,“ začal slézat dolů, „pokud tě má přítomnost irituje – „
než se ale anděl stačil nohama dotknout země, Dean jej zarazil – položil mu ruku na rameno, naznačujíc mu, aby zůstal, kde je –
„Nebuď hloupý, Casi, je mi jedno, jestli máš na zadním sedadle impaly andělské orgie- „ ignoroval Casův nechápavý výraz, „ptal jsem se, proč, jsi tady…“
Castiel dosedl zpět na plechovou kapotu automobilu – okamžik si Deana prohlížel, potom vypadajíc uvolněněji, řekl –
„Správně… “ Zvedl hlavu, jako předtím, pozorujíc oblohu, „byl jsem osamělý.“
Dean nadzvedl obočí a vzápětí se tlumeně zasmál – Castiel se na něj podíval a Dean se přestal smát – anděl se tvářil smutně a vyčerpaně…
„Promiň,“ zamumlal, „já jen – nikdy mě nenapadlo, že se i v Nebi může někdo cítit osamělý, chci říct – není Nebe naopak anděly přeplněné? Určitě není problém najít tam nahoře někoho, s kým můžeš chvíli létat bok po boku…“
Dean chtěl Castiela povzbudit, výraz anděla se ale ani potom, co lovec řekl, nezměnil, naopak byl pokud možno ještě smutnější – zatraceně…
„V Nebi je jistojistě mnoho mých bratrů a sester, Deane – Nebe je, jak říkáš, velice hlasité a plné –„ povzdechl si – odkdy Cas vzdychal? „já jsem ale hledal jiný typ společnosti –„ anděl se odmlčel a vypadal téměř provinile zahanbeně – sklopil oči a odvrátil pohled…
„Přišel jsi za mnou?“
Anděl přikývl, na Deana se ale nepodíval.
„Hm,“ lovec se poškrábal na hlavě, přemýšlejíc a vyrovnávajíc se s nezvyklou situací – dobře… dospěl k závěru -potřebuje-li Castiel přítele, Dean je ochotný tu pro něj být… nejistý si tím, jak jejich přátelskou seanci začít, se Dean posadil vedle anděla. Castiel se jemně ošil zaskočený tím nečekaným gestem, ale, akceptoval Deanovu přítomnost –
Dean si pročistil hrdlo: „Jsi vždycky vítaný, víš,“ zamumlal tiše, uvnitř nesvůj z řečí o pocitech.
„Děkuji,“ odvětil anděl hlasem překypujícím vděčností - Dean zapomněl na své veškeré nepohodlí z rozmluvy – namísto něj nastoupila hluboká lítost a pocit náklonnosti k Castielovi – Cas byl šťastný, protože se o něj někdo staral a byl ochotný snést anděla vedle sebe… to ale v životě rozhodně nestačilo… „nebyl jsem si jistý tím, zda o mou společnost budeš stát – mohl jsem tě vyrušit, nebo – ve skutečnosti jsem nic nepotřeboval a můj úmysl přijít bezdůvodně možná není vhodný –„ zahleděl se na Dena – andělu zjevně akceptovatelnost jeho chování z hlediska lidské etikety, dělala starosti – zvláštní, Dean si toho nikdy nevšiml…
„Casi,“ promluvil pobaveně, ale vlídně současně, „když se chceš zastavit na kus řeči, nepotřebuješ pozvání doručené v ozdobné obálce – můžeš přijít kdykoli, kdy budeš chtít – prosím, přesvědč se ale nejdřív, že nejsem v rouše Adamově…„
Cas naklonil hlavu ke straně –
“Slovní obrat – nevadí… jsem rád, že jsi tady, Casi.“
„I já…“
Oba muži se pohroužili do ticha, seděli bok po boku a rameny se jemně dotýkaly jeden druhého – Dean by byl obyčejně z nezvyklé blízkosti rozpačitý, v tento okamžik by však byl prázdný prostor mezi nimi nepřirozený…
„Casi,“ prolomil Dean ticho, protože si vzpomněl na to, kde anděla našel, „když jsi přišel za mnou, proč jsi nešel dovnitř?“
Dean cítil, že anděl vedle něj ztuhnul a zalitoval položené otázky – Castiel, velice pomalu, promluvil –
„Jak jsem řekl, měl jsem pochybnosti ohledně mého chování a ty potom, co jsem přišel sem, vzrostly…“
Dean prudce otočil hlavu: „Tys byl nervozní?“
„Ne,“ odvětil anděl pevným distancovaným hlasem – jejich ramena se fyzicky pořád ještě dotýkala, stejně dobře, ale mohli ti dva sedět na opačném konci stolu – kouzlo duševního spojení, jenž spolu dosud lovec a anděl sdílel, zmizelo.
„Je vážně mnohem větší zima,“ Dean si rukou třel holou kůži na jedné paži – neuvědomoval si, že je na kost zmrzlý – nebyl… možná lovec dosud sdílel své tělesné teplo s Castielem, o nějž se v sedu částečně opíral – ta opora byla ale pryč.
Castiel Deanovu narážku pochopil – vstal, vypadajíc rozrušeně a zahanbeně – rozpačitě uhýbal očima – což bylo přinejmenším nezvyklé…
„Omlouvám se, Deane – mělo mi dojít, že tvoje a moje vnímání okolní teploty není totéž – jsi zmrzlý,“ dodal omluvně…
Dean, který tak rychlý obrat v Castielovo chování neočekával, zvolil mírnější ton: „Jsem si jistý tím, že čaj a horká koupel to spraví – a bude ze mě zase chlap –„
Nezdálo se ale, že Castiel vnímá to, co mu Dean vypráví – vypadal být už zase duchem nepřítomný – trhl hlavou, jakoby přikyvoval –
„Dobře – musím odejít,“ všechna vlídnost a náklonnost z jeho hlasu vyprchala, před Deanem stál Castiel, Anděl Páně, podivně rozrušený a – odtažitý –
„Zůstanu ve spojení – „
„Casi?“
Anděl ale zmizel a Dean zůstal na Bobbyho dvorku sám – opíral se o impalu a rukama instinktivně objímal svou vlastní hruď, snažíc se zahřát… Castiel se choval podivně – ale vždy podivně jako on, jako Cas… něco anděla trápilo a Dean – postřehl, že i on se proto trápí… ještě chvíli zůstal stát na holé zemi, přemýšlejíc o počasí, o sprše a o jablkovém koláči – kousek je ještě jistě v lednici – vždy ale skončil myšlenkami u anděla… povzdechl si – andělé jsou velice zvláštní bytosti…


Castiel se seznámil s deštěm krátce potom, co vytáhl Deana z pekla… anděl nebyl ještě zcela zvyklý na to pohybovat se na Zemi v lidském těle a déšť jej zaskočil – látka oblečení, které měl Jimmi na sobě se andělu lepila na tělo, vlasy měl mokré a po tváři mu stékaly pramínky vody – Castiel věděl, že silou myšlenky by své lidské tělo vmžiku vysušil, neudělal to ale – byl příliš zaujatý zajímavým novým fenoménem deště a vjemy, které sebou toto počasí přinášelo… stál v dešti, pozorujíc onen zvláštní přírodní úkaz, fascinovaný a zaskočený současně… i když jeho skutečné tělo s tělem hostitele ještě zcela nesplynulo, již nyní, po několika dnech, vnímal pozemské fyzické vjemy velmi intenzivně - lidské vjemy se od andělských lišily a – Castiel byl fascinovaný… svět byl iluzí, kterou Bůh stvořil pro člověka – Nebe a Peklo bylo skutečné, Svět ne – základní andělská vědomost… přesto, všechno na Světě bylo mnohem skutečnější, než nebeské války, v nichž Castiel bojoval, nebo slova, kterým v Nebi naslouchal… takové myšlenky by se mu ale hlavou honit neměly – možná má Uriel pravdu, napadlo jej - anděl se od lidí skutečně může nakazit špatným uvažováním. Rychle zamrkal a voda z jeho tváře zmizela – a i oblečení měl anděl suché, ačkoli stát v dešti.


Padl… a stal se člověkem...
...Castiel byl na kost promoklý – tentokrát ale, i kdyby se, byl býval soustředil sebevíc, nebo se modlil, tělo silou své myšlenky neosuší… seděl před motelovým pokojem na malé lavičce… pršelo… voda mu smáčela tvář – napadlo jej, že zvedne-li ruku a otře-li si obličej, nepříjemný pocit zmizí, ale – pouze na okamžik – protože na jeho tvář dopadnou další dešťové kapky – neuteče před nimi ani, neuletí a neosuší je… Castiel dostal neskutečný vztek – na Boha, na své bratry a sestry i na sebe sama – proč vlastně Bůh vymýšlel protivný déšť? Kdyby se byl, býval anděl zvedl a vešel do pokoje, déšť by ustal – neudělal to – chtěl se pouze nehýbat a pokud možno v dešti utonout… zavřel oči, naslouchajíc zvuku dopadajících kapek – byl uklidňující… oblečení se mu lepilo na tělo – bylo to nepříjemné – vlhkost na holé pokožce byla ale fascinující… skutečná… takhle se tedy cítí lidé… cítil se najednou lépe, protože si uvědomil, že je živý – usmál se, o vteřinu později jej ale z přemítání vytrhl hlas –
„Casi!“
Castiel zamrkal – trvalo mu přes svou rozmazanou vizi zaostřit – a po chvilce rozeznal Deana. Lovec stál vedle něj a starostlivě na něj shlížel.
„Co tu k čertu děláš, proč nejdeš dovnitř?“
Castiel znovu zamrkal, ale neodpověděl – věděl, že Dean začíná být netrpělivý a naštvaný, nedokázal ze sebe ale vypravit slovo… jakoby jej déšť zaplavil i uvnitř a všechny jeho emoce utopil a smíchal dohromady – tak takhle se lidé cítí… šťastní a naštvaní současně, zmatení a smutní… chtěl Deanovi o svých pocitech povědět, říct mu, že jsou matoucí a nemá je rád, zjistil ale, že nedůvěřuje vlastnímu hlasu – déšť ho uvnitř zaplavil a otevře-li pusu, utopí se… uvědomil si, že už to není pouze pocit, ale, že mu vlhnou oči – pláče? ... zadoufal, že Dean nic nepostřehne, anděl měl beztak mokrou celou tvář. Něco z emocí se mu ale muselo odrazit ve výrazu, protože Dean se dál tvářil starostlivě –
padlý anděl seděl na lavičce na motelovém parkovišti (motel se velice příhodně jmenoval Brána do Nebe) vypadajíc jako hromádka neštěstí a jeho oči byly sklené a měly nesoustředěný výraz – Dean se skutečně obával možnosti, že Castiela pád – lidství a emoce, jež mu zaplavily mysl - připravily o rozum - anděl nereagoval na Deanovy otázky, a když s ním Dean zatřásl, Castiel se nepohnul a nedal najevo, že jej vnímá – upíral na lovce modré oči a vypadal apaticky…
Dean vzdal snahu přimět anděla komunikovat s ním a jednoduše jej uchopil v podpaží a zvedl.
Cas věděl, že Dean mluví o zápalu plic a o pitomých nápadech pitomých andělů, nevěnoval ale ničemu z toho, co lovce říkal, pozornost. V jednu chvíli mu na tvář dopadal déšť a v druhou stál v pokoji – a třásl se… zvláštní, dosud si nevšiml, že je mu zima… neměl ale možnost soustředit se na nový fyzický vjem, protože mu lovec přes hlavu přehodil ručník a začal mu sušit vlasy – po chvíli však Dean ručník odhodil, podíval se na Castiela a řekl –
„Svlékat.“
Castiel zamrkal – Dean ale žádost zopakoval -
„Svlékat – troubo - hned!“
Deanova svrchovanost v Castielovi probudila ztracený pud sebezáchovy – Dean ho nazval troubou a Cas byl dotčený … málem se zmohl na odpor, lovec byl ale neoblomný a anděl proto začal pod Deanovo přísným dohledem zápolit s knoflíky košile. Dean, vědom si toho, že Castiel dělá, co po něm chtěl, na chvíli odešel – vrátil se, když Casův kabát i sako ležely na podlaze – knoflíky košile se ale andělu rozepnut nepodařilo – měl neuvěřitelně zkřehlé prsty… Dean netrpělivě přistoupil a k Casovu překvapení knoflíky rozepnul sám. Potom zvedl ze země ručník a začal Case znovu sušit – anděl stál apaticky naproti němu… třásl se – být promrzlý, je, napadlo Castiela, nepříjemný pocit… něco mezi bolestí a necitlivostí – každý kousek jeho kůže hořel a zábl současně – Dean onen pocit zhoršoval, protože ručníkem třel jeho kůži a celý proces Case rozhodně neutěšoval…
„Jsi idiot, Casi, víš o tom?“
Castiel věděl, že Dean mluví – otvíral pusu – nevnímal ho ale – anděl byl zcela pohlcený zvláštním pocitem, jenž zima přinášela … soustředil se na svou kůži a všechno ostatní přestalo existovat – andělé nevnímají fyzické vjemy tak intenzivně… jeho kůže s ním byla srostlá – podivné… jeho tělo je jeho tělo – uvědomění si skutečnosti, že je skutečně člověk, srazilo jeho duši na kolena – něco jej ale drželo pohromadě – otevřel oči (kdy je zavřel?) a uvědomil si, že Dean už jej neutírá, ale, svírá oběma rukama jeho paže a dívá se mu upřeně do očí – a anděl jeho pohled stejně pevně opětoval… Deanovy ruce na jeho kůži byly další vjem, s nímž dosud neměl zkušenosti – kůže dotýkající se kůže – dotek druhého člověka… Deanova kůže hřála – jednalo se o stejně intenzivní pocit, jako byl déšť, ale příjemnější – bylo to, říkal později anděl, jako létat střídavě nahoru a dolů… snažil se analyzovat novou emoci– a rozhodl se, že je příjemná… anděl opětoval Denův pohled a lovec ulehčeně vydechl –
„Tady jsi… říkal jsem si, že poletuješ okolo…“ usmál se.
Castiel naklonil hlavu ke straně a promluvil tichým, ale pevným hlasem: „Byl jsem tady celou dobu, Deane.“
„No, ale zdálo se, že jsi duchem nepřítomný – mezi námi – bylo to dost strašidelné.“
Dean sundal ruce z Castielových paží – Castiela překvapilo vlastní následné zklamání, neměl ale čas se jím zabývat, protože mu lovec podával košili –
„Půjč si zatím mojí…“
...Castiel si natáhl jeden rukáv a všiml si, že na látce ulpělo malé bílé pírko – rychle jej schoval v dlani – nezdálo se ale, že Dean akt postřehl – lovec zaujatě sledoval v televizi pořád, v němž se lidé nahlas smáli jiným lidem… Cas sevřel pírko v ruce -
zvláštní – nevěděl, že má pořád ještě svá křídla…


Za každou špatnou myšlenku, za čin, nebo pocit, vypadne andělu jedno pírko z křídla… Castiel si vzpomínal na okamžik, kdy z jeho levého křídla vypadlo první pírko – bylo to ještě předtím, než potkal Deana, před zhruba dvěma tisíci lety – andělská posádka, tehdy ještě vedena Annou, ničila fénické město – hledali nebeskou zbraň a zahlazovali přitom po sobě stopy – andělé jsou velice nešetrní… bylo to asi pětileté lidské děvče – objevilo se před Castelem zničehonic, a zíralo - děti někdy vidí anděly… Cas věděl, že musí odejít – měl odejít, nedovedl se ale pohnout – děvče se na něj nepřestávalo dívat a potom, tichým vystrašeným hlasem řeklo, odveď mě pryč… neposlechl – měl teoreticky čas odvést děvče do bezpečí, priority ale byly jiné… za to krátké zaváhání, za chvíli, kdy se díval dítěti do očí, ztratil ale své první pírko… nebeská pravidla byla striktní a jedno pírko nepředstavovalo více, než výchovný pohlavek…

Podruhé mu pírko vypadlo, tentokrát z pravého křídla, v onen deštivý den, krátce po té, co přivedl Deana zpět – hlavou se mu tehdy honily nevhodné myšlenky… anděl byl natolik zaujatý objevováním nového lidského světa, že si pírka ležícího na chodníku zprvu nevšiml, a když jej našel – špinavé a mokré, nepřikládal jednomu pírku pozornost… andělé umístění na zemi často ztrácejí peří, protože jsou vystaveni mnoha pozemským vlivům – andělé ale mají neskutečně mnoho peří a žádný anděl dosud o svá křídla nepřišel – nebylo třeba znepokojovat se… navíc, bylo mu řečeno, že na Zemi nezůstane déle než rok – situace se ovšem změnila…

Jeden rok strávil anděl na Zemi, plníce vůli Nebe, druhý rok strávil na Zemi jako padlý anděl a konečně třetí rok střídavě bojoval v Nebi svou válku a sestupoval na Zem – během tří let ztrácel postupně peří… ale, nevěnoval tomu pozornost, protože žádný anděl dosud nepřišel o svá křídla… i padlí andělé a andělé, jež se stali lidmi, měli neviditelná křídla – třebaže nefunkční… čtvrtý rok se však Castiel začal znepokojovat, protože proces neustal…

když seděl na kapotě impaly intuitivně, čekajíc na Deana, přemýšlel o svých křídlech a pocitech – věděl, co se děje s padlými anděly – sestupují na Zem, nebo do Pekel… co se ale stane s andělem, který ztratí křídla? Odpověď znal – křídla byla duší a srdcem andělů a ztratí-li se duše, nezbude nic… představa vypaření se, vymazání z paměti vesmíru – bez stopy – byla děsivá… seděl na impale přísahajíc si, že o další pírko nepřijde – přesvědčil sám sebe – ale, v dalším okamžiku seděl Dean vedle něho a ramenem se nešikovně dotýkal jeho ramene - anděl předstíral, že je mu lovcova přítomnost lhostejná – úspěšně… stačilo ale zaváhání – chvilka slabosti a – Castiel se rychle zvedl odstupujíc od Deana – nebyl ale zjevně dost rychlý… tentokrát pírko vypadávající z křídla cítil…

THE THIRD FEATHER - THE INTERPRETATION OF THE SOUNDS

Motelový pokoj, který si tentokrát Dean a Sam pronajal, byl stroze zařízen – dvě postele, nízký stůl s židlemi a – na nočním stolku bylo umístěno staré rádio – když se Castiel v pokoji objevil, Dean byl v koupelně, Sam pryč a rádio hrálo… anděl se posadil na postel a zaposlouchal se do hudby – píseň se mu líbila, ačkoli byla smutná… vzpomněl si na jinou příhodu, k níž došlo asi před dvěma roky – doprovázel tehdy Deana na cestě impalou…


Castiel seděl na místě spolujezdce a Dean se věnoval řízení – v rádiu hráli slavné songy z šedesátých a sedmdesátých let, když spustily píseň Let's Live For Today od Grass Roots, Dean radio zesílil, prsty zabubnoval o volant a začal si, nejdříve tiše pobrukovat a potom hlasitěji zpívat – Castiel otočil hlavu a překvapeně se na lovce podíval – Dean, který byl v transu, si jeho výrazu ale nevšímal, lovec se sousředil na jízdu a na podivné zvuky linoucí se z reproduktoru – anděl scénu ještě chvíli pozoroval a potom se zeptal –
“Co to děláš?”
„Poslouchám muziku.“
Anděl naklonil hlavu ke straně: „Proč?“
„Je to pěkná písnička, není?“
Castiel se do muziky zaposlouchal, přemýšlejíc o textu písně – zpívalo se v ní o lásce a významu současného okamžiku – proč lidé zpívají o tom, že je důležité žít pro dnešní den a současně je v každém okamžiku toho dne trápí budoucností, bylo záhadou… chtěl Deana na iracionalitu lidí upozornit –
„Deane-„
„Ne…“
Anděl přimhouřil oči a znovu otevřel pusu, Dean jej ale utnul dřív, než stačil promluvit –
„Řekl jsem ne – je to pěkná písnička, konec – nenechám tě zničit klasiku…“ potom dodal, „je to jen písnička, Casi, nepřemýšlej o ní tak moc, prostě poslouchej…“ začal si znovu prozpěvovat.
Anděl si stáhl okýnko, dívajíc se ven. Vlasy mu poletovaly ve větru – když se, rozcuchaný, znovu otočil čelem k Deanovi, vypadal jako rebel nebo člen rockové kapely –
„Hudba je příliš abstraktní a proto se vymyká mému chápání… je to řekl bych, stejné, jako když si ty snažíš představit si duši…“ řekl tiše.
„Copak vy v Nebi nemáte hudbu?“
„Ne.“
Dean si přestal pobrukovat a podíval se na anděla sedícího vedle něj – Castielův výraz se ale nezměnil –
„Žádná hudba?“ -
anděl zavrtěl hlavou.
„Žádná hudba, burgery ani sex?“
„Deane!“
„Promiň – síla zvyku…“
Dean od Case odvrátil tvář, sledujíc vozovku před sebou – opřel se pohodlněji – v rádiu mezitím spustil další song… Dean jej zesílil a zabroukal si –
„Zpívej,“ řekl – přísahal by, že Cas nikdy nevypadal tak vyděšeně, jako v tomto okamžiku – ani tehdy v bordelu…
„Nezpívám…“
„Všichni zpívají, Casi.“
„Andělé ne,“ odvětil Cas pevně.
„Umíš létat, umíš zpívat.“
Castiel otevřel pusu, zjevně ale nevěděl, co proti Deanovu nelogickému argumentu namítnout – mlčky na lovce zíral.
„Zpívej,“ řekl znovu neoblomně Dean.
„Deane,“ zaprosil anděl nešťastně –
„Zpívat!“
Castiel vydal frustrovaný výdech.
„Zpívej, nebo řeknu Samovi, že ho pozoruješ, zatímco spí,“ řekl Dean.
Cas přimhouřil oči: „Nepozoruji…“
„Tvoje slovo proti mému, Casi a krev není voda – zpívat – teď!“
Anděl vydal přiškrcený zvuk, po němž následovala řada dalších přidušených zvuků – Dean chvíli zpíval s ním, pak se ale začal neovladatelně smát – Cas ztichl a podíval se na lovce – anděl vypadal neuvěřitelně dotčeně.
„Promiň,“ zahuhlal lovec mezi nádechy a smíchem, když si všiml Casova výrazu, „mně se to líbí, vážně…“ začal se znovu smát.
Kdyby byl býva Castiel disponoval svou plnou andělskou mocí, jistě by Deana svrhl zpět do Pekel, nebo, soudě podle výrazu na tváři anděla, by se nejraději propadl do Pekel on sám – pozorujíc smějícího se Deana, se ale pomalu začal usmívat proti své vůli i on sám… teď to byl Dean, kdo vypadal zmateně –
„Co je?“
„Málokdy se směješ,“ řekl anděl.
„Ah…“ Dean si prohrábl rukou vlasy a odmlčel se, „měl bys asi častěji zpívat…“


Anděl se vrátil v myšlenkách do přítomnosti – v rádiu pořád ještě hrála táž píseň… vzpomněl si na iracionalitu písní – lidé je poslouchají a skládají, ačkoli v zásadě vždy jednají v rozporu s textem… i on sám byl nyní rozpolcený, protože se mu píseň líbila a současně v něm probouzela nepříjemné myšlenky…

*

Rozhodl se – píseň se mu líbí… anděl měl současně pocit, že rozluštil ono tajemství hudby, a nyní pochopil, co se mu lovec snažil tehdy v impale vysvětlit – hudbě není třeba rozumět, je třeba cítit jí… a, v souvislosti s touto analogií, se mu v mysli vynořila nová myšlenka – anděl strávil několik dní snahou analyzovat jeden konkrétní pocit - lásku… dosud se mu ale nepodařilo lásku logicky rozebrat a Castiel - mocný Anděl páně, jenž vyřešil nejeden komplikovaný problém, mohl bez nadsázky říct, že si s láskou neví rady… možná, napadlo jej, je láska jako hudba – není třeba rozumět jí, je třeba jí prožívat… nestihl ale svou myšlenku rozvést, protože Dean vstoupil do pokoje a rádio vypnul –
anděl rozmrzele vydechl -
lovcovi se píseň zjevně nelíbila… Dean ale Casovo změnu nálady nepostřehl, protože jej klidně pozdravil –
„Nazdar, Casi… přišel jsi mi říct, proč jsi posledně tak divně zmizel?“ Dean měl na sobě seprané bílé tričko a měl mokré vlasy.
„Nezmizel jsem divně,“ odsekl anděl ostřeji, než zamýšlel.
Dean se na Castiela překvapeně podíval a řekl: „Fajn, jak myslíš…“ Dean si stáhl tričko a začal se přehrabovat v batohu, hledajíc jiné – všiml si ale Casova upřeného výrazu, „zíráš,“ utrousil lovec přes rameno. Anděl zamrkal – skutečně… neuvědomil si, že si Deana prohlíží – otočil hlavu, předstírajíc nezájem, lovec ale na jeho chování zjevně neshledával nic neobvyklého, protože se dál věnoval hledání nového trička. Anděl si nedbale prohlížel knihy na stole, snažíc se zabavit – nevšiml si, že se Dean mezitím oblékl a postavil se naproti němu – anděl překvapeně a rychle ustoupil, zvětšujíc vzdálenost mezi ním a lovcem… vypadal rozrušeně a polekaně – Dean nadzvedl obočí –
„Co se děje?“
„Nic.“
„Fajn, když si myslíš, že se nechováš divně – jaké jiné slovo bys pro tohle,“ poukázal na vzdálenost mezi nimi, „použil – nic proti, Casi, mě těší, že ses naučil respektovat můj osobní prostor – proč mám ale pocit, že to není dobré znamení?“
Castiel se na Deana nejprve podíval a potom jej velkým obloukem obešel –
„To nevím, Deane…“ hlas anděla zněl stejně, jako v noci před několika dny, kdy nečekaně zmizel – odtažitý a neosobní… Dean neměl trpělivost na hry – chytil ho za paži a podíval se mu upřeně do očí –
„Přestaň se mnou vyjebávat… vždycky, když se začneš chovat takhle – jako idiot - něco zlého se přihodí a zatím vždycky k tomu došlo proto, žes mi lhal – před Apokalypsou i potom… nezatahuj mě zase do svých her – do nebeských her. Nechci mít s Nebem už nic společného, jsem lovec, tečka.“
Anděl pozoroval Deanovu ruku na své paži – Dean stisk uvolnil –
„Co tě vede k názoru,“ promluvil anděl pomalu a rozvážně, „že i tentokrát se něco děje v Nebi?“
„Neděje?“ zeptal se lovec.
„Ujišťuji tě, že tě nehodlám zatáhnout do žádných problémů,“ řekl Cas klidně, „jestli ti dělá starosti tohle, můžeš být bez obav,“ dal si na nedbalém znění věty záležet, přesto lovec v tonu andělova hlasu rozeznal paniku – proč ale Cas panikařil?
… Dean studoval jeho výraz, potom řekl –
„Kulové! Zatraceně, Casi,“ vybuchl lovec nečekaně… anděl ustoupil… „měl jsem za to, že tímhle vším jsme si dávno prošli – proč se bez zjevného důvodu motáš kolem mě? Proč, když se tě na něco zeptám, nikdy mi přímo neodpovíš?“ nezlobil se – možná trochu, ale, ne skutečně – chtěl pouze odpovědi –
podíval se na anděla -
vypadal vyděšeně…
„Já-„ řekl, ale hned zase zmlkl –
„Co? Co, Casi? Nevěříš mi? Je pro tebe ponižující se mi svěřit? Myslíš si, že jsem něco míň, protože jsem člověk?“
„Nikdy jsem,“ odvětil slabým hlasem, lovec mu ale skočil do řeči –
„Co jsi? Příliš zaměstnaný nebeskými záležitostmi? Příliš skvostný a nedotknutelný? K sakru - co?“ pohlédl Casovi do očí a na okamžik mu došla řeč -
Castiel byl vyděšený – výraz anděla ale odrážel mnohem více, byl směsicí překvapení, strachu, rozzlobení a lítosti – chtěl se omluvit, byl možná moc tvrdý – anděl ale beze slova zmizel…


Castiel se přemístil do parku za městem – bylo pozdní odpoledne a, zatímco stál anděl na trávníku, stíny věcí a lidí se prodlužovaly – připozdilo se, Cas ale běhu času nevěnoval pozornost… dýchal, snažíc se uklidnit – nepotřeboval dýchat – ale… Sam jednou vysvětloval Deanovi, že nádechy a výdechy v krizových okamžicích pomáhají a anděl se rozhodl cvičení vyzkoušet – ačkoli, sám jistě nevěděl, do jaké míry je jeho lidská schránka provázána s jeho skutečnou formou… zavřel oči… v uších mu hučel vítr – sílil každou minutu a přinesl sebou tmavé mraky – Castiel oči zase otevřel… melodie větru mu připomínala melodii hudby – podíval se na strom stojící kousek od něj – na větvi seděl pták – zvíře pokusně roztáhlo křídla přivykajíc nárazovému větru a vzlétlo – pták chvíli bojoval s větrem, napínal ve vzduchu křídla a vítr s ním pohazoval ze strany na stranu… Castiel zvedl vlastní ruku – roztáhl prsty a prohlížel si dlaň proti obloze – vzduch mu do ruky narážel a pohazoval si s ní, jako s ptákem, mezi prsty mu ale klidně prokluzoval… zatnul ruku v pěst a schoval ji do kapsy – andělé neposlouchají hudbu… andělé neroztahují pokusně křídla ve větru – protože andělé vědí, a andělé nemilují… přikázat srdci nemilovat bylo snadné – Cas byl voják a dovedl poručit mysli – i srdci…

-kousek od něj, na cestě, zaparkoval automobil – okénko bylo stažené a z reproduktoru se ozývala tichá melodie… anděl nevěděl, proč se rozčílil, protože srdci už přece poručil – přesto, o minutu později, reproduktor v automobilu explodoval…

… pták polekaně uletěl…



*Pozn. autora - uvedená píseň patří Folku Thiefovi, Vancouverskému zpěvákovi, jedná se o song After the Accident... odkaz: http://www.folkthief.com/home.cfm ... doporučuji poslechnout...



Emoce byly rozhodně podivné a nebezpečné – byly totiž neovladatelné… přicházely a odcházely nečekaně, střídajíc se jedna s druhou… v jednu chvíli byl anděl rozzlobený, odhodlaný se lásky zříct a v druhou pozoroval spícího lovce…. Dean se zavrtěl… zlost vystřídal zájem.
… lovec snil o servírce, kterou potkal večer v baru – ukrojila mu kousek koláče a sedla si mu na klín –nahá… zasténal…
„Deane…“
neřekl jí své jméno – nebo ano?
„Deane!“
a proč vlastně mluví? – chce-li za každou cenu pohybovat rty, lovec věděl i o lepších způsobech využití úst-
-zalapal po dechu – někdo jej probudil, mírně mu stiskl rameno a zatřásl jím… Dean zamrkal – snil, došlo mu… nerad opouštěl představu sebe a své společnice – zklamaně vydechl –
„Sakra, Same – příště, mě nebuď… měl jsem pěkný sen.“
-odpovědi se Dean ale nedočkal – promnul si oči – „Same?“
„Není tady…“
„Casi?“ lovec se přetočil na bok a podíval se na siluetu muže sedícího na kraji jeho postele – anděl seděl mírně nahrbeně a jednu ruku si tiskl k hrudi.
„O čem se ti zdálo?“
„Cože?“ zeptal se Dean vyvedený přítomností anděla z míry.
„Říkal jsi, že jsi měl pěkný sen – o čem byl?“
„Snil jsem o-„ rozpačitě se odmlčel, „zatraceně, Casi, co tu děláš – a proč jsi mě budil?“
„Sténal jsi – zdálo se, že máš noční můru…“ anděl se pohnul a podíval se na lovce, „mrzí mě, že jsem přerušil krásný sen…“
„V pořádku,“ odkašlal si – lovec byl rád, že Cas ve tmě nevidí jeho rudou tvář… podíval se na hodiny, bylo pět ráno –„zatraceně, doufám, že jsi se, neobjevil bezdůvodně, protože je nevhodná doba na klábosení,“ řekl, potlačujíc zlost – Dean byl rozmrzelý, protože se nevyspal… anděl neodpověděl, schoulil se víc – „Casi?“ rozsvítil lampičku na nočním stolku – anděl se nepohnul – díval se na lovce a oči se mu podivně leskly – ne v dobrém slova smyslu, ale, jakoby ztratily výraz… mrtvé oči. „Casi?“ oslovil anděla znovu, naléhavěji –
„Slyším tě,“ odvětil a pohnul hlavou -levou polovinu tváře anděla porývala modřina a na spánku měl dlouhý škrábanec –
„Casi… co se ti stalo?“
„Nic podstatného…“
-anděl ztuhnul – Dean totiž natáhl ruku a dotkl se prsty jeho tváře – chvíli jimi zkoumal zranění, hledajíc zlomené kosti, potom ruku nechal zase klesnout…
„Máš talent na vyhledávání problémů, víš o tom?“
„Problémy vyhledávají mě,“ odvětil anděl – hlas měl stejně klidný a hluboký jako vždy, současně ale mluvil ochraptěle, jakoby se v Nebi nachladil.
„Nejsme děti štěstěny,“ řekl Dean – „hej“ dodal potom, „omluvám se za to, co jsem ti minule řekl – vím, že se nechovám vždycky fér, ale dáváš mi zabrat a já nejsem zrovna trpělivý, což sis už asi všiml… ale, jestli mi říkáš, že je ve v pořádku, tak ti věřím…“
-anděl se uvolnil: „V pořádku – vystupoval jsem neadekvátně, měl jsi právo zlobit se.“
„Nezlobil jsem se – k čertu, jo, zlobil, ale, měl jsem hlavně starost.“
„Ty se nemáš, Deane, proč bát…“ odvětil smutně…
v hlase anděla bylo něco nezachytitelného, něco co Dean nedovedl popsat, ale - lovec měl špatný pocit – stejný, jako předešlé noci a noc předtím – nechtěl se ale začít zase zlobit nebo se s andělem hádat – nechtěl nechat Case odejít…
„Starost o tebe,“ upřesnil Dean…
„Ah,“ překvapeně zamrkal, snažíc se v hlavě si poskládat informace – „v pořádku,“ řekl nakonec.
„Jistě? Protože když jsi tu noc zmizel, vypadal jsi všelijak, ale v pořádku ne.“
„Deane…“ zaprosil naléhavě -
lovec se zhluboka nadechl – promluví si – později…. „dnes nezmizíš?“ zeptal se opatrně –
„Ne…“
tiše seděli jeden vedle druhého – vědomí, že je vnímán a neodháněn – hřálo… jako teplo rozlévající se do konečků jeho lidských prstů… Cas byl dotčený – Dean měl starost – o něj…
… anděl si vzpomněl si na okamžik, kdy se s pocitem starosti o někoho seznámil on sám – jeho a Deanova role byla tehdy opačná –


-lovec seděl v baru a popíjel jednu sklenku za druhou – byl deprimovaný… uběhlo teprve pár dní od debaklu s Hladem, jezdcem Apokalypsy – v základech se nehroutil pouze reálný Svět, ale i soukromý svět okolo lovce… hroutil se Dean – uvnitř… vyklopil do sebe obsah další sklenky a objednal si jinou… Sam řekl, že Apokalypsu zastaví - najdeme cestu, řekl doslova… Dean byl unavený hledáním… cesty, Boha (hloupý nápad hloupého anděla) i sebe sama… chystal se strašně moc se opít – ale, po jeho boku se najednou objevil Anděl strážný – dobře, nebyl strážný, Cas byl ale rozhodně jeho anděl.
Dean, ignorujíc přítomnost anděla, uchopil prázdnou skleničku a otáčel ji v ruce – čekal proud káravých vět - nepřišel… anděl lovce klidně pozoroval a potom zaprosil –
„Nepij… “
-na truc vyprázdnil sklenku…
„Deane, pojď domů, prosím…“
„Víš co, Casi?“ prudce se otočil, chtěl dodat, trhni si a posléze svému nemožně naivnímu andělu vysvětlit, že zázraky neexistují – ani Bůh, ani naděje -
když se ale lovec setkal s Castielovýma očima naplněnýma smutkem a lítostí, vyschlo mu v krku – nechal se, proti své vůli, vyvést z baru a dovést do motelového pokoje… lehl si na postel sledován starostivým pohledem svého nejlepšího přítele… anděl se posadil na postel vedle Deana – zjevně nevěděl, co jiného udělat a proto jednoduše seděl a čekal – z vypozorované zkušenosti anděl věděl, že alkohol z lovcovy krve vyprchá – trpělivě čekal – andělé jsou nekonečně trpěliví… čekal, sedíc narovnaný jako pravítko na okraji postele… o dvě hodiny později zaslechl slabé zasténání –
lovec si přejížděl rukou po tváři –
„Je mi zle,“ řekl a podíval se na Castiela, „víš… tohle je dobrý způsob,“ poukázal na pozici, v níž anděl seděl, „jak si způsobit bolest zad…“
„A tohle,“ odvětil anděl tiše, pozorujíc lovce, „dobrý způsob, jak si způsobit bolest hlavy.“
Dean si přestal mnout obličej a překvapeně vzhlédl: „Páni, nevěděl jsem, že umíš být sarkastický.“
„Hodně jsem se toho od tebe naučil,“ Cas naklonil hlavu ke straně a zeptal se, „jak ti je?“
„Přežiju…“ zavřel oči a vydechl – přál si probudit se do jiného světa – nebo, neprobouzet se vůbec… anděl jej ještě chvíli pozoroval a potom si stoupl – začal si svlékat kabát… lovec nadzvedl obočí a Cas se zarazil – dívali se jeden druhému do očí – potom anděl pokrčil rameny a shodil kabát na zem –
„Posuň se,“ řekl – lovec zaskočený nezvyklým chováním anděla bez námitek poslechl – odvalil se a Cas si vedle lovce lehl – po jeho vzoru na bok, dívajíc se Deanovi do očí –
zvedl ruku a lovec zpozorněl –
„Co děláš?“
Cas nechal ruku zase klesnout: „Pomůžu ti,“ řekl jednoduše.“
„Když tohle děláš,“ odvětil Dean, „děsíš mě –„ pak se zašklebil, „ty jsi mezi všemi salonními kouzelníky David Copperfield, víš o tom?“
„Kdo je-„
„Nevěděl jsem,“ skočil mu do řeči lovec, „že tohle můžeš – myslel jsem si, že na své andělské triky nemáš dost energie.“
„Na tohle,“ řekl Cas, „mám energii,“ zvedl ruku, Deana se ale nedotkl, čekal na svolení – lovec neodpovídal a Cas se začal zvedat, „pokud si ale mou asistenci nepřeješ –„
„Počkej,“ Dean chytil jeho ruku a přitiskl si jí k čelu – vzápětí celý pokoj explodoval jasným světlem a Deanova vize se rozzářila… Dean zamrkal, nacházel se ve světle modrém prostoru… prostor byl prázdný, ale, modrá barva jej uklidňovala… cítil sladkou vůni – jako jaro a dešťová voda a něco z dětství… příjemné – nechal pocit obklopit jej, vnímal jej a opájel se jím… bylo to jako – jako opít se a nikdy nevystřízlivět – jako probudit se do nového světa, o němž lovec snil…
když znovu otevřel oči, setkal se s očima anděla – zvědavě jej pozoroval… lovec se nacházel v motelovém pokoji –
„Páni, to bylo… úžasné, Casi… přímo –„ hledal výstižná slova…
„Nebeské,“ řekl anděl – maličko se usmál zjevně pyšný a potěšený – ale, jeho úsměv byl současně smutný. „Co jsi viděl?“ zeptal se.
Dean mu popsal svou vizi – jasně modrou barvu i sladkou vůni – lovec chtěl vůni popsat detailněji, Cas mu ale skočil do řeči –
„Je to tvá představa, Deane…“
„Ale-„
„a tvoje tajemství,“ odmlčel se, „hádám, že jsi byl spokojený…“
„Víc než při svém prvním orgasmu – já a moje představa jsme si nahoře náramně užívali… Casi?“ zeptal se pak, „proč se na mě tak díváš?“
„Chybí mi Nebe…“
Dean se nadzvedl na loktu: „Byl jsem v Nebi?“ Bůh ví proč, se vyděsil.
„Ano – ale v jeho části, která je bezpečná pro návštěvu – pro tebe,“dodal, „já jsem raději zůstal tady – přítomnost anděla je mnohem výraznější než přítomnost lidské duše a nerad bych na tebe nebo sebe upozornil své bratry…“ pátravě se na lovce podíval - čekal nesouhlas -
lovec si ale zase lehl a klidně řekl –
„Dobře…“ zavíraly se mu oči, „Casi?“ zamumlal ospale –
„Ano?“
„Díky… já vím, že mi kryješ záda…“


Cas seděl na posteli vedle Deana, zády opřený o čelo postele… Dean sledoval televizní seriál a anděl přemýšlel… jeho pozornost upoutal hlavní hrdina seriálu – řekl, zlomila jsi mi srdce… co znamená zlomit srdce? Dean, mumlajíc stupidní, přepnul program zrovna ve chvíli, kdy Case začala zajímat zápletka… anděl se znovu pohodlně opřel, zabraný do myšlenek… modřina na tváři se mu téměř zahojila – původ zranění byl hloupý a anděl se styděl -

vyřizoval jisté neodkladné záležitosti na severní straně oblohy a potkal Simiela - Casův bratr řekl: je, bratře pozoruhodné, že se zahazuješ s lidmi… při postavení, jenž ti náleží… …
nechtěl se Castiela dotknout – byl upřímně překvapený… Cas řekl, že se s lidmi nezahazuje, protože lidé jsou jejich práce.
Simiel řekl: „I Dean Winchester?“
Z šarvátky, která z rozhovoru mezi dvěma anděly vzešla, vyvázl Cas s pohmožděným křídlem a několika modřinami, které se vzápětí k jeho překvapení, objevily i na jeho lidském těle – i jeho bratr se brzy zotaví… nicméně, Castiel si vyčítal, že se rozčílil – měl se ovládnout… emoce mu zatemnily mysl a převažovaly nad úsudkem – a úsudek byl, pomyslel si anděl, vůle Boží a Bůh sám… odsuzuje Bůh emoce? – podíval se na lovce – Dean se smál, pozorujíc dění v televizi – ne, emoce jsou projevem Boha – boží lásky… anděl pocítil hlubokou vděčnost – a, Dean vedle něj se znovu zasmál, lásku… usmál se… zakázal si ale milovat, zakázal si milovat, zakázal si milovat… vzápětí se zavrtěl –
„Co je?“
„Musím jít,“ řekl anděl – chtěl odletět, ale rozmyslel si to, čekajíc –
lovec přikývl a anděl zmizel…
protáhl se – svítalo… překulil se na bok, chystajíc se zvednout, ale, na prostěradle vedle sebe nahmatal lovec stříbřité pírko – zalesklo se ve světle vycházejícího slunce… pokrčil rameny a schoval jej do kapsy…


Castiel pozoroval spícího lovce – snažíc se vtisknout si do paměti detaily lidské tváře – rty, nos… chvějící se víčka… Dean měl na čele drobnou vrásku… když spal, dýchal velmi tiše… otevřel oči a podíval se na anděla –
„Dobré ráno,“ zamumlal ospale a protáhl se – hlas měl ochraptělý, tvářil se ale spokojeně… odhrnul přikrývku – byl nahý… lovec začal hledat své kalhoty – ležely v nohách postele – popadl je, oblékajíc se, „měl bych ti asi udělat snídani – nebo tak něco,“ roztržitě se rozhlédl a potom shlédl zpět na anděla, usmál se, sklonil se políbil ho, „nedělej si starosti – neuhodil jsem se do hlavy – vím, že obvykle nejíš – ale, chtěl bych pro tebe udělat něco pěkného…“
anděl zamrkal a vydechl – uvědomil si, že i on je nahý – přitáhl si přikrývku k bradě…
„Je ti zima?“ zeptal se Dean…
… zavrtěl hlavou – měl na holých pažích husí kůži, ale zima mu nebyla – klouby na rukách mu zbělely, ale, nebyla mu zima – je přece anděl… vzpomněl si na promilovanou noc a usmál se… miloval lovce – a lovec jeho… milovali se –
Dean si přes hlavu přetáhl šedé tričko a podíval se na anděla dosud ležícího v posteli – posadil se na její okraj: „Je nejvyšší čas,“ řekl.
„Na co?“ zeptal se překvapeně anděl a roztřásl se – byla mu zima…
„Je čas odejít – odejdi, Casi – už jsi tu moc dlouho,“ řekl Dean.
-překvapeně zvedl oči: „Deane…“ zaprosil.
„Jdi,“ zopakoval Dean žádost – „pomilovali jsme se, teď odejdi.“
„Myslel jsem si,“ zamumlal Castiel, „že-„
„Že?“ Dean mu věnoval chladný pohled – anděl by si byl přikrývku býval nejraději přetáhl přes hlavu a zmizel pod ní, nedovedl se ale pohnout –
„Deane…“
-výraz lovce se změnil- zamyšleně otočil hlavu: „Budeš, nebo nebudeš snídat?“
Castiel se roztřásl víc – chtěl promluvit, říct Deanovi, že starost o snídani není priorita – mají přece mluvit o lásce… ztratil ale hlas a lovec se díval jinam –
zasténal – zima se změnila v horko – hořel… uhoří… Dean bude sedět vedle něj a ničeho si přitom nevšimne – chtěl otevřít pusu a křičet, ale z jeho úst nevycházel zvuk … hoří – copak jej Dean nevidí?
… uhořel…
Dean se konečně otočil – postel ale byla prázdná – anděl zmizel a lovec překvapeně vydechl – „Casi?“
nic – pokrčil rameny… potom si všiml pírka ležícího na matraci – zvedl ho a prohlížel si jej v dlani… pírko ale nebylo důležité a proto jej zahodil a zvedl se – jeho pozornost však vzápětí upoutalo jiné pírko ležící na polštáři – vypadalo stejně jako to, které lovec zahodil… zamrkal – celá postel byla pokrytá peřím… deka i polštář i matrace pod peřím zmizely – peří bylo všude – leželo na posteli a poletovalo okolo – anděl je pohřbený pod peřím, napadlo jej… začal peří prohrabovat rukama, volal anděla jménem – odhazoval pírka stranou – vířila vzduchem… „Casi!“ anděl je pohřebný – „Casi…“ hrabal, jako smyslů zbavený – nenašel nic – jen, peří… všude… peří, peří – peří….

… anděl procitl – spal... rozhlédl se a setkal se se světle modrýma očima jiného anděla –
„Ramieli…“ pozdravil Castiel svého oblíbeného bratra.
Ramiel seděl naproti Castielovi a pozoroval jej – jejich tváře od sebe byly vzdáleny pouze několik centimetrů – ani jednoho anděla však otázka osobního prostoru netížila – andělé okolo sebe osobní prostor nemají (na druhou stranu nemají rádi, dotkne-li se jiný anděl – nebo člověk – jejich milosti… a křídel).
„Co to děláš?“ zeptal se Ramiel zvědavě -
„Nic,“ odvětil Cas.
Ramiel byl neodbytný: „Ty jsi snil?“
„Ne…“
„Ano, snil,“ řekl Ramiel… odmlčel se. „Zajímavé…“
Castiel se ošil - býval by použil slovo hrůzostrašné… zajímavé, nikoli.
Ramiel nikdy nesnil - andělé nespí a nemají sny… Cas byl v mnoha ohledech výjimečný anděl (Balthazar jednou řekl, že zbořil hranice) – ani on neuměl původně snít, ale, naučil se spát v krátké době, jež strávil na Zemi coby člověk – a nyní, čas od času Castiel zavíral oči, snil a dělal a říkal věci, jenž ve skutečném světě dělat nesměl – své sny vždy ovládal, tentokrát sen poprvé ovládl jeho…
Ramiel si zřejmě přečetl Castielovy myšlenky, protože se laskavě usmál a řekl: „Nesvědčí nám čelit tolika… emocím…“
Castiel měl Ramiela rád, momentálně byl ale především podrážděný – podíval se na svého bratra a podezíravě řekl: „Co tím myslíš?“
„Slyšel jsem, že Dean Winchester má velice krásnou duši – na člověka…“ odpověděl oklikou, sledujíc Casovu reakci -
– andělé mluvili jinak, než lidé – Cas by býval řekl, že Dean je hezký – ale, andělé takové věci obvykle neříkali… vedl si, napadlo jej, dobře – na anděla… Dean byl samozřejmě přesvědčen o opaku a Casovu míru neznalosti a znalosti lidského světa hodnotil velmi přísně – lovec se smával výrazům, jež anděl nevědomky použil nevhodně a někdy se Dean dokonce zlobil… napadlo jej, že vezme Deana na exkurzi do Nebe – bláznivá myšlenka… mírně zčervenal…
„Bratře –„
-Cas nechal nevhodné myšlenky odplout a soustředil se na Ramiela – anděl se na něj díval starostlivě a vážně… potom řekl: „Odsuzoval jsem Amielovo jednání – domníval jsem se, že se bouří – teď vidím, že jsem se mýlil a že jeho záměrem bylo otevřít ti oči,“ smutně se usmál a zavrtěl hlavou, „Amiel vždy volí cestu odporu namísto laskavosti…“
Catiel Ramiela mlčky pozoroval.
„Domníváš-li se, že Nebe nestojí při tobě, odpusť, bratře, ale, mýlíš se – my vždy držíme při sobě – naše projevy loajality se neshodují s projevem loajality lidí, pravda…“ zamyslel se a pokračoval, „namísto hrdinství a obětí, my operujeme s pravidly – řídíš-li se pravidly, vždy víš, co očekávat – nic tě nepřekvapí, ani nezraní… dodržují i lidé pravidla?“ zeptal se.
Castiel stále mlčel – lidé pravidla nedodržovali – jejich mysl podléhala emocím… kdyby chtěli lidé poslouchat srdce a vůlí opanovanou mysl současně, zbláznili by se – člověka řídily emoce- a v tom spočívala svoboda lidí… Ramiel měl ale pravdu – lidé byli nevypočitatelní a pravidla měla rozhodně smysl – pravidla znamenala bezpečí – andělé byli v bezpečí… vyjma Castiela, jehož mysl opanovaly emoce – konkrétně především láska… jeho srdce bylo v nebezpečí. Obavy se andělu musely promítnout na tváři, protože Ramiel lítostivě řekl –
„Rozčílil jsem tě? Odpusť… mým úmyslem bylo otevřít ti oči – podívej se na sebe…“
věděl, co Ramiel míní – křídla…
Castiel se otočil, jakoby mohl na svá křídla dohlédnout, potom si uvědomil nesmyslnost svého počínání a jednoduše křídla roztáhl, zvedl a spojil nad hlavou – zvedl tvář a křídla si prohlédl – vypadala… jinak… zatímco křídla ostatních andělů zářila, jeho křídla byla bledá – bez peří, stříbrného, zlatého, bílého a zářivého, byla křídla pouhou konstrukcí …
nahlas ale řekl – „nevidím problém…“
Ramielův výraz se změnil – nezlobil se, bratr se na Castiela díval mírně káravě: „Domníváš se, že tě děravá křídla bez problému přenesou z jednoho konce oblohy na druhý? Přijdeš o schopnost létat… a potom – tvůj člověk se o tebe nepostará – víš přece, jací lidé jsou –„

věděl, jací jsou lidé – znal Deana… vzpomínal si na příhodu v motelu – Dean křičel a Castiela zahnal – anděl tehdy uletěl… příště už ale možná nebude moci svá křídla použít… deprimující představa…

vzpomínal si i na války, které mezi sebou lidé vedli, na lidskou bolest a nenávist - ale, nejhorší bylo chování jednotlivce (Deana) – nevysvětlitelná naštvání, ignorace a bezcitnost…


… on a lovec se spolu nepohodli – zase… Dean řekl archandělovi – téměř – své ano, a když se jej Cas – a ostatní (každý po svém) jal přesvědčit, aby od úmyslu vpustit archanděla do sebe opustil, zlobil se Dean víc – nepochopitelně… i anděl se zlobil – byl zrazený, dotčený a nepochopený – a velmi osamělý… udělal všechno, co lovec chtěl a lovec žádal víc… nyní se už Castiel neměl jak angažovat a lovec se proto rozhodl zvolit taktiku zcela odlišnou – namísto díků anděla zradí… lovec samozřejmě říkal, že ano je jejich jediná šance a měl možná pravdu – na tom ale nezáleželo… řekne-li Dean ano, je to totéž jako říct ne Castielovi… existovala-li vyznání lásky, lovec svým jednáním lásku zavrhoval – vysmíval se jí… vysmíval se jemu… Cas by byl býval skousl odstrčení, odmítnutí i samotu – výsměch a přehlížení ale ne…

… i Anděl Páně uměl trucovat - choval se dětinsky a zpětně, ohlídl-li se, Castiel věděl, že vyrýt si na hruď enochiánskou pečeť a vpochodovat do objektu střeženého skupinou andělů byl hloupý nápad – věděl ale, že Dean nesouhlasí a to stačilo… Casova volba byla nelogická – nebyla volbou rozumu, ale volbou srdce – hloupý anděl…

„Proč mi pořád pomáháš?“ zeptal se Dean.
Castiel seděl na zadním sedadle impaly, hlavu měl opřenou o okénko a oči měl přivřené – ospale zamrkal –
před dvěma hodinami zabili lovci s jeho pomocí Jezdce Apokalypsy a opustili nemocniční objekt – první část jízdy strávila trojice živou diskuzí o událostech, které anděl během své absence promeškal – zbytek cesty ale probíhal tiše… nikdo neprobíral Casův pád – bratři nevěděli, zda si anděl o incidentu mluvit přeje a Castiel – Castiel jednoduše přijmul mlčení… ostatně, nebylo o čem mluvit, pomyslel si – padl, tečka…
… zívl – zarazil se, překvapený neočekávaným projevem únavy – popravdě, byl unavený… přecenil zřejmě možnosti svého lidského těla – násilím držel oči otevřené – doba, jeho rekonvalescence byla zjevně nedostatečná… opřel hlavu o okénko, snažíc se ignorovat nepříjemnou bolest hlavy… po hodině a půl bratři zastavili a Sam odešel na toaletu – Dean se otočil, prohlížejíc si napůl spícího anděla –
Proč mi pořád pomáháš, zeptal se lovec.
chtěl Deana požádat, aby ztišil hlas – namísto toho ale šeptem řekl –
„Dělám to, co je v zájmu nás všech.“ … Proč to řekl? „Deane,“ narovnal se – což, zjistil vzápětí, nebyl nejlepší nápad – hlava se mu zatočila – „myslíš si, že kdybys byl tak opovržení hodný, jak se ty sám osobně domníváš, lidé – Sam, Bobby… já – by tě zas a znovu následovali?“
Lovec si rozpačitě prohrábl rukou vlasy: „To nevím… hádám, že ne?“
Anděl nerozpoznav sarkasmus vážně přikývl. Oba muži chvíli mlčeli a Dean se posléze zeptal -
„Hm… takže, ty mě následuješ?“
Anděl si znovu opřel hlavu o okénko a zavřel oči – chladné sklo tišilo bolest – „Říkám jen, že v tuhle chvíli už toho moc nemáme – pouze jeden druhého,“ zamumlal, „hádám, že to musí stačit,“ dodal zamyšleně.

Popravdě řečeno – nestačilo….


říkávali jim, že lidé si občas anděly ochočí – pravdou bylo, uvědomil si Cas, že andělé zkroutnou sami od sebe…

Ramiel se na Castiela zvědavě díval – viděl jeho vzpomínku, protože myšlenky andělů jsou provázané, potom řekl –
„Lidé jsou od přírody takoví,“ odmlčel se, „Casi,“ použil jeho přezdívku – čímž upoutal Castielovu pozornost… „ jeden druhému ubližují, vzájemně se trápí – a trápí i sebe sama - ale současně se vzájemně milují. Nevím, proč to tak je, zdá se ale, že jejich duše fungují jinak než naše… tohle –„ poukázal na vzhled Casových křídel, a na pocity uvnitř „to tě zabíjí…“ podíval se Castielovi do očí – zračila se v nich něha. „Miluji tě, bratře,“ Políbil Castiela na čelo a řekl, „on tě nikdy nepolíbí a nikdy ti nevěnuje to, pro co jsi ochotný padnout – city…“ Ramiel odletěl… Cas ne - kdyby andělé mohli ve své skutečné podobě plakat – plakal by… takhle ale pouze stál a jeho milost se chvěla…


První rané zkušenosti lidí bývají radostné – dospívající člověk postupně přivyká i méně příjemným stránkám života a radostných zkušeností s věkem ubývá - nicméně, nezmizí úplně… průběh života Castiela byl obrácen vzhůru nohama – zprvu cítil nerozhodnost – potom bolest – ztrátu… strach a vztek – radost přišla až potom – mnohem později…

když skončila válka v Nebi, Cas přišel za Deanem – zeptal se lovce, s rozpačitým výrazem, zda může nějakou dobu zůstat s ním – použil slovo s nimi (míně oba bratry), na mysli měl ale právě Deana – Dean se zeptal, jak dlouho je nějaká doba a anděl tiše odpověděl - doba nutná pro rekonvalescenci… anděl vyhrál sice válku v Nebi, poranil si ale křídla –
„Rafael a jeho následovníci byli poraženi,“ vysvětloval Deanovi, „ale, v Nebi pořád panuje chaos a já nemůžu létat – „ vypadal mírně zahanbeně – „neobhájím své pozice…“ dodal a uhnul pohledem – zjevně se styděl… anděl celkově vypadal hrozně – oblečení na něm vyselo (anděl ale přece nemůže zhubnout, pomyslel si lovec), byl pobledlý a pod očima měl tmavé kruhy…
„Bojoval jsi ve válce,“ připomněl mu Dean – „měl bys být na sebe hrdý a ne –„
„Já vím,“ utnul jej anděl a prosebně na něj upřel oči, „Deane, prosím…“ řekl naléhavě, „jestli se vrátím – teď – umřu…“
… vyhrožování u něj byla novinka… „Casi…“ řekl Dean starostlivě –
„Prosím…“
i ponížení – Dean vydechl – anděl je ponížený, uvědomil si a, i když by se mohl klidně vrátit nahoru, hledá si výmluvy proto zůstat…
„Žádáš mě o útočiště?“
Castiel si skousl spodní ret – neobvyklé gesto… pohnul se, jakoby chtěl odletět – potom sykl bolestí a zase se uvolnil – podíval se na své nohy a na cestu vedoucí pryč – vykročil –
„Počkej,“ Dean mu položil ruku na rameno, „samozřejmě můžeš zůstat – jak dlouho chceš.“
„Děkuji, Deane…“
uběhly dva týdny – Castiel byl v lepší formě, přibral na váze – i když nejedl – a kruhy pod jeho očima téměř zmizely… první týden seděl anděl na židli a díval se z okna – Dean kolem něj čas od času prošel, předstírajíc, že z něj smetá prach a jednou vesele prohodil – „myslím si, že v jeho vlasech vidím pavučinu,“
-ve skutečnosti se ale Dean o anděla bál a předstíranou lhostejností a přehnanou veselostí zaháněl obavy – rozhodně ale odmítl klesnout na Samovu úroveň, poskakovat kolem letargického Case a čekat, že když se zeptám, zda je anděl v pořádku – nerozhodne se mi Castiel odpovědět jen proto, že jsem se zeptal pětkrát… „potřebuje čas,“ říkával Dean mladšímu bratrovi sebejistě – sám ale doufal, že má pravdu….
…měl – anděl se osmý den konečně pohnul a desátý den začal Cas projevovat zájem o dění okolo – probíral se Samem případy, listoval v knihách v Bobbyho knihovně a jednou, když Dean vylezl z koupelny, Cas seděl na posteli, prohlížejíc si sbírku Deanových pornografických časopisů –
„nevěděl jsem,“ zamumlal anděl – Dean polekaně nadskočil, protože si anděla nevšiml, „že lidská anatomie člověku umožňuje udělat tohle –„ pootočil hlavu, prohlížejíc si obrázek důkladněji – potom zvedl oči a prohlédl si lovce, zjevně si představujíc ukázku v praxi -
Dean, který měl kolem pasu omotaný ručník, zčervenal, přistoupil k Castielovi a vytrhl překvapenému andělu časopis z ruky – Cas nedovedl pochopit, proč se na něj Dean po zbytek dne zlobil…
rozhodně se ale uzdravoval, pomyslel si spokojeně lovec – je-li Cas zvědavý, je v zásadě v pořádku… téže noci ale přistihl anděla v obývacím pokoji – Castiel ležel na staré Bobbyho pohovce, otočený na levém boku… na tvář mu dopadalo měsíční světlo a lovec si všiml, že anděl pláče – naprosto tiše, bez vzlyků… Dean se vzdálil – mockrát ho potom napadlo, co by se bývalo stalo, kdyby zkusil Case utěšit… tehdy ale udělal něco jiného –
Castiel našel druhý den na dočasně svém nočním stolku sbírku komiksů – pornografické časopisy lovec zavrhl – věděl, že Castiel svatozář nemá, přesto ale – dát mu do ruky časopis o sexu, bylo, pomyslel si, stejné, jako chtít kazit dítě… Castiel se vděčně usmál a Sam vrtěl hlavou – Dean svou sbírku komiksů – sbíral Kapitána Ameriku od desíti let – střežil jako oko v hlavně (jednou Sam opatlal burákovým máslem jedno vydání a Dean s ním týden nemluvil… bylo mu dvanáct – ale přesto…) – svěřit komiksy Casovi, něco znamenalo.
Když nic jiného, rozptýlí ho, říkal si Dean – a když zjistil, že se anděl komiksy probírá, pocítil jistou satisfakci… ta ale zmizela spolu s Castielem… od rána druhého dne anděla nikdo neviděl a lovec si dělal starosti – v poledne jej našel… k jeho překvapení byl anděl nejen v pořádku, ale – vypadal spokojeně. Castiel seděl na kapotě vraku auta zaparkovaného na Boobyho dvoře, nohy měl složené pod sebou – v jedné ruce držel komiks a druhou rukou vybíral z plastové nádoby položené vedle sebe borůvky… anděl měl na sobě Deanovo staré tričko tmavě šedé barvy a seprané rifle – rovněž Deanovy… do vlasů (byly prosty pavučin) mu dopadalo sluneční světlo… lovec přistoupil – všiml si, že má anděl od borůvek fialové prsty a rty – pojídal plody s neuvěřitelným zaujetím a stejně zaujatě četl časopis -
Lovec se usmál: „Kde jsi to vzal?“
Anděl zvedl hlavu, podíval se nejprve na Deana a potom na poloprázdnou nádobku: „V ledničce,“ řekl – trochu provinile…
Dean se posadil vedle něj: „Jsem rád, že je ti líp,“ jednalo se, spíše než o konstatování, o otázku -
Castiel ale sdělení ignoroval a hypnotizoval nádobku –
„Nemáme v lednici další?“ zeptal se –
Deana otázka zaskočila, hned se ale vzpamatoval: „Ne – poslyš, Casi –„
„Mohl bys nějaké koupit?“
„Casi,“ netrpělivě vydechl, položil andělu ruce na ramena a otočil ho směrem k sobě – Cas nerad odvrátil pozornost od borůvek – „koupím ti celý vagon borůvek, dobře? Teď ale chci, aby ses soustředil.“
Anděl přikývl.
„Jak ti je?“ zeptal se Dean.
„Dobře.“
„Chceš lhát mně?“
Zamrkal – s fialovými rty vypadal komicky… ne jako Anděl Páně…
„Včera jsi totiž nevypadal dobře -“
„Deane,“ přerušil ho anděl, „jsem úplně v pořádku… nebyl jsem – „
„Teď jsi?“
„Ano.“
Dean bezradně vydechl… natáhl ruku a vložil si do úst jednu borůvku: „Koukám, že se ti moje časopisy líbí,“ změnil téma.
„Vykreslenou koncepci jasného vymezení hranice dobra a zla shledávám zajímavou,“ řekl anděl, „líbí,“ dodal, registrujíc Deanův kyselý výraz – těžko říct, zda za něj mohla borůvka nebo způsob, jímž anděl mluvil…
„Nerozumím ale tomu,“ pokračoval anděl, „proč nosí ten divný kostým a schovává se - kdybych já měl nadpřirozenou sílu, rozhodně bych se neschovával,“ tázavě se na lovce podíval – vypadal, jako dítě… Dean se rozesmál –
„Ty přece nadpřirozenou sílu máš, a,“ dodal, „nic proti, ale to, co obvykle nosíš, by mohl dost dobře být filmový kostým, Casi…“
usmál se, ačkoli si nebyl jistý, zda se Dean směje jemu nebo s ním – rozhodl se, že sním a oči se mu rozzářily - Dean se smát přestal –
„Co se stalo?“ zeptal se anděl.
„Nic… jen – máš radost – nikdy jsem tě ještě neviděl odpočívat, nebo se bezdůvodně smát…“


…Radost – je, napadlo anděla, možná lepší pocit, než láska… ačkoli, radost většinou kráčí ruku v ruce s láskou…

… a láska, pomyslel si hořce, láska radost někdy zabíjí… to všechno, včetně vzpomínky, se andělu honilo hlavou, zatímco se rukou opíral o sluncem rozpálený plech pokrývající dveře motelového pokoje – chtěl dveře jednoduše otevřít a vstoupit, jakmile se ale dotkl horkého kovu, vzpomněl si na borůvky, na Deanův smích i ostatní pocity… nadechl se rozhodnutý vyhledat kliku – a v týž okamžik zatoužil anděl vyslat motlitbu k Bohu – k Nebesům – nebo ke komukoli, kdo poslouchá… stáhl ruku -

-levé křídlo jej nepříjemně svědilo – poškrábal se a – v prstech mu ulpělo uvolněné drobné pírko… jedno za úsměv – kolika se, ptal se Castiel sám sebe, platí za polibek? …

nwm skade beries napadi ale aj ked je to je na zaciatku velmi sa mi to paci skoda ze aj ja nemam tolko napadov na dokoncenie mojej poviedky ( ) mozno ze raz tu sviju dokoncim

Maky: mě se nápad vytvořit takovouto povídku moc líbí...první část je moc hezká....já jí chápu jako o intimitě toho druhého a o vnímání.....líbí se mi to a budu se moc těšit na další část....
jak už jsem už někde psala - mě se moc líbí, jak popisuješ vztah mezi Castielem a Deanem....

A zase mě lidi v komentování předběhli.

No, musím říci, že začátek se mi velice líbí, ačkoliv se vlastně nic neděje.

Máš zajímavý vkus pro různé detaily, které tvoje ff hezky obohacují (nevím jak lépe to napsat, ale právě to se mi líbí ). Hezky umíš vyjádřit pocity a to je to, co by takový druh ff měl mít. (tvoje popisování vztahu Deana a Castiela, ať už jen přátelského, nebo trošku hlubšího se mi vždy moc líbí ) také se mi zamlouvá to, jak některé části, nebo spíš úseky myšlenek a dějů dělíš pomlčkami (nemohla jsem si nevšimnout, je jich tam hodně) je to zajímavé vyjádření, které se jen tak často nevidí.

Rozhodně se těším na to, co bude dál.

Eviik: Je mi jedno, jestli jsi první nebo poslední - mám hlavně hroznou radost z Tvého komentáře... miluji své věrné čtenáře a děkuji Ti za komentář

Rovněž děkuji z všechny Tvoje připomínky- těší mě, že vím, co si myslíš, že dělám dobře.. detaily - soustředila jsem se na to a zkusila je dávat i do další kapitoly... pomlčky - no, já se přoznám, že jsem to s nimi přehnala a bála jsem se reakce - správně bych je používat neměla, ne tolik.. ale, je to takový můj osobitý způsob psaní - můj podpis... já vím, že třeba nesjou gramataicky a slohově správně, ale já je používám raději než tečky.. tečka mi přijde moc trvdá - zní tvrdě - pomlčka tvrdě nezní... když si p osobě tu text, tak vím, že pomčka vzní ve vetšině případech lépe než tečka - nemám tečky ráda, nezní dobře... no, za tohle mě jednou někdo ukamenuje:) A jsem ráda, že se Ti líbí to, jak popisuji vztah Deana a Case - protože na om mi záleží nejvíce

Nemix: Děkuji Ti za komentář - zase.. já vím, opakuji se - ale, víš že jsi moje oblíbená čtenářka Těší mě, že se Ti nová povídka zatím líbí... no, zatím - zatím se toho moc nestalo, ale mám z tíhle povídky dobrý pocit - mám tam hodně prostoru, mnohem více, než v předchozí povídce a to mě baví... snad se budeš bavit i ty První kapitola byla taková srdcová - melě jsem romantickou náladu... takže intimita - určitě... uvědomění si a vnímání - ano...

FooFighterkaSN: Já bych mohla o nedokončených povídkách vyprávět - jsem v tomhle hrozná... nedělám to schválně - ale, někdy člověk začne, odmlčí se - a ak už znovu začít nemůže.. proto, když jednou začnu, většinou píšu v celém období, dokud povídku nedokončím - kdybych se odmlčela, už nezačnu... ale Tobě přeji hodně štěstí - snad máš více vůle než já Děkuji za komentář... jsem ráda, že se Ti zatím povídka líbí!

DRUHÁ KAPITOLA PŘIDÁNA... seděla jsem ráno na kafi a pozorovala jsem déšt za oknem... přemýšlela jsem o své povídce a o tom, že vlastně nemá žádný nápad - a - v tu cchvíli se dostavil... napsala jsem celou kapitolu v kavárně na papír - poprvé vznikla celá kapitola nějaké mé povídky jinde než na počítači a do počítače jsem jí pak přepsala téměř nezměněnou.. takže, jestli bude cítit kávou, je to tím - ne, není, dělám si legraci - o kafi tahle kapitola nevypráví

Maky tak som sa dostala k tvojej novej poviedke a opäť musím pochvaliť.
velmi sa mi páči ako opisujes Casove pocity. a ten nápad z vypadavaním pierok ma tiež zaujal tak len tak dalej

Zase zajímavý nápad, ta část s deštěm je úchvatná, navíc myslím si, že lepší slovo než trouba jsi vybrat nemohla.
Do téhle situace se perfektně hodí, Cass v dešti, promrzlý Cass, Dean stojící naproti němu a sušící ho, označení trouba pro Castiela v téhle situaci je velmi pěkné . (snad to pochopíš, neumím moc dobře vysvětlovat )
No, pelichající andělé za špatné myšlenky taky zajímavý nápad. (snad nám ale Castiel moc rychle nevypelichá).

Jen otázka, přepeřují andělé ? A pokud ano, tak jak často ? Tzn.: Dorůstá jim peří, nebo mají jednu sadu na celý (velmi dlouhý) život ? - jen nemám co na práci, ale všude jsou andělé s křídly a nikde jsem neviděla řešit tyhle věci.

Maky: opět zajímavě pojatý příběh, Dean starající se o Case.

Maky: nějak se nemohu rozhodnout, jestli se mi tato část líbí nebo ne...
námět je výborný - tvůj cit pro detaily obdivuji.....nápad s vypadávajícím peřím - vynikající...
jako celek - nevím, asi mě to nenadchlo - jasně, byly odstavce, co mě moc bavily a já je doslova přelouskala - na druhou stranu byly odstavce, u nichž nevím, proč tam byly a co v nich bylo....
omlouvám se za kritiku - třeba jenom na to koukám ze špatného úhlu, třeba mám špatnou náladu, ale já to tak cítím.....a hlavně je to, jak tak koukám, jenom můj názor

i tak se ale budu těšit na další část, co sem vložíš...

janca: dekuji za komentar Jsem rada, ze si myslis, ze je moje povidka zajimava.. no, ja jinak ani psat neumum - Dean starajici se o Case.. ale, treba se konecne dokopu k tomu napsat i kapitolu, v niz to bude opacne - vlastne jsi me prave inspirovala

wiktoriano: je, dekuji za komentar - ctes moji dalsi povidku - to me tesi, vazne, dekuji Snad splni ocekavani a nezklamu Te dalsimi kapitolami... bude to castecne dejova a castecne nedejova povidka- hodne se bude zabyvat ruzyimi situacemi a popisem a rozbirem pocitu v nich - takze, snad mas tohle rada... nekdo ne...

Eviik: Je, dekuji za pochvalu Jsem moc rada, ze se Ti kapitoila libi.. jak jsem napsala vyse wiktoriano, tak tahle povidka se bude zabyvat predevsim rozborem pocitu a bude proto castecne nedejova - ale, ne vsechny kapitoly budou zamereny na rozbor pocitu tak moc, jako tahle konkretni.. v kazde kapitole se bude odrazet muj soucasny pocit a proto se budou kapitoly lisit jedna od druhe - tak treba tahle, ta byla proste o rozboru, ale byla vlastne dulezita - hodne jsem toho v ni vysvetlila, i kdyz na to treba jeste narazim pozdeji... nebyla jsem si tou casti s destem jista - proto me tesi, ze tobe se libi...ne, andele nepreperuji - ja jejich pirka vnimam jako takova symbolicka pirka.. moc se mi nelibi predstava toho, ze maji ta typicka krisla, ale v tehle povidce je to treba, ale stale - ta pirka jsou spise takove symboly... jsou spise zariva esence, ktera ma tvar, rekneme - pirek .. abych se do toho nezamotaval, amndele nepreperuji a to znemena, ze pokud ztrati peri, proste o nej navzdy prijdou... libi se mi, ze ocenujes to slovo "trouba" Vis,popravde - ja ho tam vlastne davat nechtela, ale bylp provni, ktere me napadlo a i kdyz znelo trochu zvlastne rozhodla jsem se nechat ho tam... a ano, vim, co myslis tim, kdyz pises, ze se tam podle Tebe skutecne hodi - me osobne nekdy v nektere povidce, kterou ctu, neco proste bez duvodu zaujme a je to

Nemix: Oh, neomlouvej se, neni proc ... vis, podle me je v poradku, kdyz Te neco zaujme vice neco mene... uz jsem nad tim prenyslela drive - mne se treba hrozne libi kapitola, co napisu, ale ctenarum moc ne a pak se mi zase moje povidka nelibi a ctenarum ano.. a nebo se nekomu nektera kapitola me povidky libi a jinemu zase ne.. v nekterych knihach preskakuji kapitoly - nebo je ctu rychle a k nekterym s evracim.. myslim si, ze to je v poradku - protoze v knihach nebo kapitolovych povidkach se proste strida akce a nedejove kapitoly, vsechno je vady o necem jinem a nekdo ma rada vice tohle a jiny zase ono.. ja osobne citim, jak moc se tahle kapitola lisi od te predchozi a o tom tato povidka bude - v kade kapitole se bude odrazet to, co ztrovna citim ja a co si myslim ze ma byt napsano.. nektera kapitola bude dejovejsi a jina naopak se bude zabyvat vice rozbore pocitu - coz je tahle jedna.. ta dalsi- ta bude asi zase vice srdcova.. dalsi treba vice dejova a tak dale.. je v poradku, ze se ti jedna libi a jina ne -jen doufanm, ze celkove se Ti ta povidka bude libit - no, jestli ne, tak ji samozrejme nemusis cist, ale, doufam, ze bude. to ale posoudis ty sama.. me zatim bavi ji psat a to je podstatne - tedy pro me .. sama jsme zvedava, co prinese dalsi kapitola a jake budou ohlasy - jednou bych chtela udelat anketu a zjistit, co se komu nejvice libilo - asi bych byla prekvapena To jsme se zase rozkecala.. deluji za komentar a doufam, ze prosti kapitola Ti padne do chuti vice Uvidime...

Přidána třetí kapitola -

několik poznámek k ní

- je zase jiná než kapitola jedna dvě - každá kapitola téhle povídky bude trochu jiná... snad se někomu z vás bude líbit

-původně jsem o muice psát nchtěla - ale ona se ta kapitoa napsala sama... tak nějak jsem poslouchala muziku a kapitola vznikla z toho poslouchání.. nicméně, kapitola není jen o hudbě, ale o zvucích a jejich interpretaci obecně - tedy, i o interpretaci slov - o skrytém významu toho, co lidé říkají a toho, jak jednají.. tedy, zkrátka o porozumění.... ale, to všechno je popsáno v kapitole - rozumět se tentokrát snaží Cas a Dean - Dean se bohužel nesnaží a dojde k chybné interpretaci...

-kapitola je ještě trochu nedějová, ale, od příští plánuji více akce - budu akci a tuhle vyprávěcí linii trchu střídat - nicméně, akce bude zapotřebí...

- původně jsem nechtěla text písně vkládat - ale, nakonec jsem neměla na vybranou.. jedná se o mou oblíbenou písen od mého oblíbeného zpěvka, ale jedná se o písen neznámou a proto jsem na ni nemohla poze pouákazat.. chtěla jsem tedy pouze vložit odkaz na ní, ale, došlo mi, že bez uvedení textu ztratí Castielovo přemýšlení nad písní v povídce smysle... nakonec jsem se proto rozhodla text písně do povídky zkopírovat, ačkoli to dělám nerada - snad to nebude rušicý element...

-doufám, že to, že v povídce se zatím moc neděje, není na škodu - akce přijde, ale nespěchám s ní, protože kapitol plánují více... dejte mi prosím vědět, jak se vám další kapitola líbí - budu postupovat i podle toho... hm, nebo se budu na váš názor přinejmenším ohlížet

Maky: Mě se další kapitola líbila, docela mě pobavila. Jak Dean přemlouval Case ke zpěvu a pak ten jeho "potutelný" smích, když to vyznělo spíše jako vytí. Čekám na další část a na tu akci.

Maky: tato kapitola se mi strašně ale opravdu strašně líbila....
nevím proč, ale přijde mi jako velice důležitá, i když si jí původně psát nechtěla - já jí cítím jako hrozně důležitou - nějak na mě vůbec nepůsobí vesele jako na Janču - nevím, jestli je to dobře nebo ne.....ale nějak mě to opravdu zasáhlo....tak asi tolik
díky za tuto část.....

janča: děkuji za komentář další kapitola bude - už je napsaná, ale, vložím ji sem až zítra.. k akci ale dojde nakocec až v další kapitole - jak říkám, není kam spěchat, protože kapitol bude více a já píšu zrovna to, co cítím, že je třeba napsat.. i tak doufám, že se Ti bude další kapitola líbit... ano, Dean dovede bát velmi zábavný - ale Casem bych v té chvíli být nechtěla

Nemix: jé, děkuji Jsem moc ráda, že tahle kapitola se Ti líbí... tohle mi potvrdilo to, že lidé jsou osobnosti a každého chytne za srdce něco jiného - třeba další kapitola (už je napsaná), ta se mi moc líbí ale zdá se mi, že čtenáře niaj kzvláště neosloví - ale pro mě je moc důležitá.. a naopak tahle kapitola - jo, mám jí ráda, ale nijak zvláště - a tobě se líbí moc.. hádám, že je to prostě tak, že čtenáře osloví vždy to, v čem najde něco, co se ho nějkým způsobem týká - nebo dotýká... nevím, jak se Ti bude líbit další kapitola - každopádně, akce v ní ještě nebude - nespěchám, není proč.. bude to dlouhá povídka a nebude moc o akci - ačkoli, už se tam pomalu blížíme.. ještě ne úplně, není třeba spěchat... je to povídka o pocitech a náznacích... hm, víš, já si myslím, že máš pravdu v tom, že ta kapitola rozhodně nebyla nijak veselá - scéna se zpíváním snad, ale zbytek byl rozhodně moc smutný - a v souvislosti s tím mohla být smutná i scéna v autě... rzhodně byla důležitá - ale, řeknu to tak - něco v thle kapitole bylo důežité, ale, nebylo to ještě zlomové - vlastně v téhle povídce neexistuje skutečně zlomová kapitola, protže, řekla bych, tahle povídka je o tom, že v každé kapitole se vystžídá jiná empce a potom, co se všechny emoce nahromadí, dojde k - k tomu zlomu.. tak, jako ve skutečném životě - když je vše po hromadě, dojde k přelomu - a to bude, potom konec.. každopádně, rozhodně se Cas cv téhle povídce setkal s důležitou emocí, která jej posunula někam dál - a k něčemu důležitému rovněž dojde v další kapitole... ale, jak říkám - ve skoro každí kapitole djde k něčemu svým způsobem důležitému, co povídku posune blíže ke zlomu... tak jsem to plánovala - tahle povídka je zkrátka trochu jiná a já doufám, že to nevadí... jé, to jsme se zase rozkecala

Další kapitola je napsaná, ale přidám jí až zítra.. nebo, během dne až dvou...

ČTVRTÁ KAPITOLA PŘIDÁNA - změnila jsem názor - akce přijde až v další kapitole a bude se rozjídět pomalu.. ale, napsala jsem už, že tahle povídka je především o pocitech, přesto, malé vzpružení neuškodí -ale, ne hned... čtvrá kapitola je jedna z těch méně smutných - ačkoli je pořád smuná dost... mám jí ráda - jestli se bude líbit vám, nevím...

chtěla bych jí věnovat Nemix, protože - prostě proto, že chci - a protože se jí předchozí kapitla líbila a chtěla bych jednu kapitolu napsat pro ní - to ale eneznamená, že se Ti musí líbit

enjoy...

jéééj to je tak krásne opísané a dojemné ach castiel ty mu dávaš pekne zabrať ale tak to je to, čo na tvojich ff tak milujem. castiel a jeho vzťah k deanovi je proste my addiction a opäť si mala super originálny nápad čiže klobúk dole a teším sa na pokračko

Maky: jak si můžeš myslet, že se mi tato kapitola nemusí líbit, když ty jsí napsala - dovolím si říct - andělsky
to, že jsi jí věnovala právě mě, je pro mě velká pocta a vím, proč jsi to udělala a jsem ti za to nesmírně vděčná(a ty to víš taky, protože konečně je to obráceně a víš co - vidíš, že ti to jde)
teď k povídce - emoce - je těžké je popsat - některé emoce je těžké vstřebat - některým se člověk vyhýbá.....a to, co ty vymýšlíš pro Castiela - musí to být opravdu těžké a obzvášť, když má vedle sebe někoho, jako je Dean...
výborný nápad - výborně napsané a zároveň hodně zasahující a těžké téma (aspoň já to tak cítím)

díky Maky.....

Maky: Vím, že se pocity a emoce nepopisují lehce, sama s tím někdy bojuji ve své povídce. Vše již řekla Nemix, tak jen krátce - pěkné, krásné

janča: děkuji za komentář a za pochvalu - snažím se v každé kapitole téhle povídky popisovat právě ty emoce, které jsou zrovna aktuální i pro mě - což pomáhá... jsem ráda, že se Ti kapitola líbila

Nemix: jé, děkuji Člověk nikdy neví - kolikrát se mi stalo, že jsem svou vlastní kapitolu milovala a čtenářský ohlas nic moc - a nebo naopak.. takže už si raději nic nemyslím s vždy čekám na komentáře... takže se líbila? To jsem ráda.. nebyla jsem si několika body jistá!... vím, co máš na mysli - a ano, rozhodla jsem se to zkusit - říkám si, že to bude příjemná změna, bude to působit skutečněji - takové vystřídání rolí, zkusím něco nového a Tobě (a jiným?) udělám radost - to by bylo - a ted nevím, jestli se mi bude chtit to zopakovat - já jsem odborník hlavně na mučení Case, to víš Deana jsem trápit jen zkoušela jsem moc ráda, že se Ti kapitola líbila - obzvláště tahle jedna... snad budeš spokojená i s další. Děkuji
PS: Omlouvám se, ještě Ti dlužím odpověd na zprávu, ale - minulý týden jsem se skoro nedostala na net - nevěděla jsem, kam dřív skočit - tenhle týden snad budu mít více volna a budu moc trávit více času tady

dion-fortune: děkuji za komentář a pochvalu já si říkala, že by se Ti snad tahle povídka mohla líbit - slash a hurt a comfort Castiel a vztah Deana a Case- o tom tamhle povídka je a vím, že ty to máš ráda - jsme tady všichni pořádně zkažení :-) .. a tahle povídka je hlavně i o pocitech - takže dvojnásobný torturing.. a to jsme se ještě nedostali k tomu fyzickému - v příštích kapitolách
PS: Ještě Ti dlužím odpovědi k ostatním komentářům - omlouvám se, ale minulý týden jsem byla tak busy, jako už dlouho ne – tento týden resty napravím

PÁTÁ KAPITOLA PŘIDÁNA... omlouvám se - tentokrát to trvalo déle.... minulý týden jsem byla neskutečně busy - ale, na druhou stranu jsem si na papír poznamenala spoustu poznámek k nadcházejícím kapitolám a některé z nich mám rozepsané - takže rozhodně nezahálím - a na některé z těch kapitol se sama těším.. však víte- hurt a roztomilý Castiel

Tahle kapitola - dejte mi vědět, jestli se vám líbí - je trochu jiná než předchzí kapitly.. odehrává se - její značná část v Nebi - bylo zapotřebí tuhle kapitolu napsat, i když možná ne každému sedne.. další kapitly odehrávající se v Nebi zatím neplánuji - takže říště se dočkáte více Deana a více akce na Zemi... tahle kapitola je více nebeská a naplněná úvahami a smutnými zjištěními... začátek mě napadl, když jsem s evečer ukládala ke spánku

Maky: tak toto byla pro mě zatím bezkonkurenčně nejlepší část této povídky - opravdu - já nevím, co k tomu víc dodat.....nádherně jsi to napsala a popsala....wow.....

minulá část byla hodně dobře napsaná - ale upřímě - tato přehlušila všechny ostatní, nevím, jaký na to bude jiný názor - ale pokud budeš dál psát tímto stylem, tak já pak už nebudu moci ani komentovat, protože slova chvály mi nebudou stačit
a ještě jednou díky za tu minulou - víš, že já raději trápím Deana udělalo mi to radost.....

a s odpovědí na zprávu si starost nedělej...ale to jsem ti už taky psala - chápu to....

Tak to vidíš - tohle je ukázkový příklad toho, jak subjektivní pocit čtení a psaní je nedávno jsme rozebírali to, jak někdy člověk něco napíše a je spokojený a čenář ne - a nebo neopak - a někdy se ani čtenáři vzájemně vůbec neshodou - a, tady to máme- je to vážně legrační.. ne, že by se mi ta kapitola nelíbila po stylistické stránce, vlastně jí nemám co vytknout- ale, nějak jsem k ní nepřilnula - a upřímně, říkala jsme si, že jsem jí možná vůbc neměla vkládat.. to všechno se mi honilo hlavou a pak jsem si přečetůa Tvůj komentář - udělal mi radost (říkala jsem si, nakonec je dobře, že jsem tu kapitolu vložila, rotože Ti udělala radost - a aspon vím, že není hrozná) a pobavil mě... opravdu - Tobě se tolik líbí a j o ní pochybuji.. a vasdím se, že až přidám další kapitlu s níž budu náramně spokojená, Tobě nesedne .. nevím jistě, jakým stylem jsem psala tuhle kapitolu - vždy jsem ovlivněna momentálními pocity - vím ale, že právě ten styl mi nesednul tolik.. nicméně, doufám, že se Ti budou i další kapitoly líbit.. dnes jsme nspala další a s tou jsem náramně spokojená - nevím proč, ale je má oblíbená .. nevím, proč se někomu nějaká kniha nebo povídka lbí a někomu ne- řekla bych, že někdy si prostě někde přečteš něco, co Ti připomíná něco z Tvého žuvota a v tu chvíli se s příběhem stotožníš a splyneš s ním - a potom se Ti líbí.. proto se vždy vše líbí jen určitým lidem - všechno, věci, písně, knihy - všechno - vypráví příběhy... a ne každému se líbí stejný příběh.... jsem moc ráda, že jsi v téhle kaptole objevila část svéhp řpíběhu a že se Ti líbila - mockrát Ti děkuji - jsem ráda, moc ráda, že jsem ji nepsala nadarmo...

Maky já nevím, jak je to se stylistikou a podobně - za žádného odborníka se nepovažuju, ba naopak- já jen vím, že ta kapitola se mi moc líbila a třeba je dobře, že tobě ne - z vlastní zkušenosti vím, že co se nelíbí mě, to se líbí okolí
nevím, třeba jsem jediná, která je z této části nadšená, ale já se řídím pocity, které při čtení mám - a ano, máš pravdu, toto se mě hodně dotklo....
a pokud je další část tvá oblíbená, tak jsem velice zvědavá na to, jak se mi bude líbit....