Osobní poznámka: Předně musím říci, že svoji povídku jsem začala promýšlet asi před rokem a půl (a předělávala dle aktuálních epizod, než jsem se odhodlala ji zveřejnit:)), nedávno jsem dorazila sem na fórum a zjistila, že některé motivy jsou podobné povídce od Polgary. Nejdříve jsem to chtěla vzdát, nerada bych byla obviněna z plagiátorství. Nakonec jsem se odhodlala (také díky radě jedné dobré duše
) Proto vás prosím v tomto směru o jistou shovívavost.
Vždycky mě bavilo domýšlet si příběhy, které se dějí v pozadí hlavního děje - v tomto případě hlavní dějové linky v SPN ve 4. sérii – takže tohle nebude o pocitech, ale o ději a bude to dlouhé a dlouhé...
Já neumím psát krátké věci.
Ač mám sama slash velmi ráda, netroufám si ho sama napsat - takže no slash (i když...náznaky tam budou
) a žádný wincest. Doufám, že si povídka najde své příznivce, i když poslední reakce na epizodu 7*17 mě trochu znervóznily.
Ano, v hlavní roli je ženská hrdinka (její jméno „Justice“ číst prosím anglicky, díky)
…snad se vám to bude líbit (třeba se s ní i některé dámy ztotožní)
a když ne …. Tak napíšu něco jiného – na vaše přání.
Tuto povídku věnuji děvčatům, které mě tomto fóru tak hezky přijaly
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Název: As The World Falls Down ("Když se svět hroutí" - název je podle mé oblíbené písničky od Davida Bowieho)
Postavy: Sam, Dean, Castiel, Bobby, Uriel, Anna, Zachariáš, Smrt, Chuck, Joshua
Spoil: Děj během 4. série, začátek a konec 5. série a začátek 7. série
Varování a vhodnost : skupinové orgie. Jinak to určitě tak hrozné nebude
Plot: Zatímco Dean Winchester a jeho bratr mají svoji úlohu jasně danou, existuje ještě jeden člověk, který má podle dávného proroctví obestřeného tajemstvím, výrazně ovlivnit blížící se Apokalypsu. Castiel, anděl Boží, je tajně pověřen, aby rozluštil toto proroctví a zdá se, že úkol, který mu jeho Stvořitel dal, bude nad jeho síly. Do cesty mu totiž vstupuje jeden z nejmocnějších démonů – „princ Pekla“ - Samael. ---------------------------------------------------------------------------------------------------
Prolog„Musíte hned utéct…Nezvládnu je držet zpátky!“ Sam zamyšleně pozoroval svého bratra spícího na pohovce. Sledoval jeho těžký dech a chvějící se víčka, bylo mu jasné, že se mu nezdá nic příjemného. Pak ucítil za svými zády něčí přítomnost a okamžitě propadl panice… Už je tu zase...?!
„Už jsem se bál, že neusne.“ Napětí v Samově těle povolilo, už dlouho neslyšel Bobbyho hlas tak rád. „Ty bys sis taky měl jít lehnout, Same. Byl to…. dlouhej den. Já tu zatím uklidním…“ dodal Bobby s pohledem na prázdné lahve, které se válely na zemi okolo gauče, jednu měl Dean dokonce v podpaží, přidržoval si ji jako malé dítě, které spí se svým oblíbeným medvídkem..
Sam se dál bez hnutí díval na Deana, než se váhavě zeptal: „Myslíš, že to zvládne?“
Bobby vzdychl. „Byl to jeho přítel, Same. Víš přece, jak to chodí… Chce to čas.“
Ano, čas. I když to bylo možná právě to, co Sam nemá. Castiel byl jeho jediná naděje…
„A co uděláme s tímhle?“ kývl Sam směrem ke zmuchlanému baloňáku, který si Dean odložil na stůl tak, aby na něj viděl. Zakrvácený, špinavý a vlhký kabát. Asi každý by ho vzal a vyhodil.
To ale Bobbyho ani na chvíli nenapadlo. Jen ho chtěl dostat Deanovi z očí. A i jemu samotnému se při pohledu na ten kus zapáchajícího hadru svíralo hrdlo. Nerad si to připouštěl, ale měl toho anděla svým způsobem rád.
„Tak já to zatím někam odnesu.“ rozhodl Sam po dlouhých vteřinách ticha, oba muži měli očividně naprosto stejné myšlenky. Vzal baloňák a zamířil k jediné skříni, o které v Bobbyho příbytku tušil. Když ji otevřel, okamžitě se z ní vyvalilo pár molů, samozřejmě už ji léta nikdo neotevřel. Pak rozbalil ten úhledný balíček, co Dean vytvořil, ovšem omylem vzal baloňák za spodek. Přemýšlel, jak to vlastně patří, a při tom ho převracel sem a tam. Při jednom prudším pohybu si všiml, že z baloňáku něco vypadlo. Nejdřív pověsil to, co z Castiela zbylo, do skříně a pak se sehnul.
„Bobby?“
„Jo?“ otočil se jmenovaný od úklidu lahví okolo Deana. ¨
„Napadá tě, proč by anděl nosil po kapsách něco takovýho?“ zeptal se Sam a když se k Bobbymu přiblížil, zvedl mu před obličej stříbrný řetízek s přívěškem.
Bobby Singer překvapeně zamžoural, aby lépe viděl. Byl to opravdu drobný přívěšek, ale při bližším pohledu se dalo rozeznat, že je má tvar anděla s roztaženými křídly.
„To…nemám ponětí…“, vydechl Bobby, když mu Sam položil tu jemnou věc do nastavené dlaně. Byla to skutečně trochu ironie – anděl nosí anděla.
„No,zřejmě je…..bylo pár věcí, které jsme o našem Castielovi nevěděli. A už se je nedozvíme.“ Deanův bratr se už dál nehodlal ničím zabývat, měl větší starosti, než jednu cetku a nechal starého lovce stát a dál zírat na nečekaný nález.
Bobby naopak od něj neměl na spánek ani pomyšlení. Zamířil ke svému stolu, ztěžka dosedl na židli a položil řetízek před sebe.
Rozhodoval se dlouho. Venku už svítalo, když se konečně odhodlal zvednout telefon a zvolit číslo. Cítil šílenou nervozitu, nejdřív měl chuť zvonění na druhé straně ukončit a když se ozval záznamník, trochu se mu ulevilo.
„Ahoj…“, řekl po zaznění signálu a najednou nevěděl, jak dál. „To jsem já…Bobby. Doufám, že se máš dobře, já….“
Odmlčel se a znovu se zadíval na přívěšek na řetízku, který velmi dobře znal.
„Myslím, že si musíme promluvit…“
1. kapitola - o cca dva roky dříve„Všechny cesty vedou ke stejnému cíli“ Seděla na ratanové sedačce, v jedné ruce už třetí skleničku vodky, druhou rukou si nervózně hrála s řetízkem na krku a s otráveným výrazem pozorovala bavící se společnost. Uzobávali jednohubky s lososem a pak se tajně párátky šťourali v zubech, dokud jejich konce nebyly zakrvácené. Při té představě se otřásla odporem. Pili to nejlepší šampaňské a tvářili se, že tohle pijí denně místo vody – ta jim pochopitelně není dost dobrá.
A pořád se protáčela ta samá témata. Počasí. Zisky na burze. Loňská dovolená – samozřejmě minimálně na Kajmanských ostrovech. Pak vzájemné poplácávání po zádech, gratulace, že jsou výkvět lidstva, bezbřehé maštění ega různého druhu.
A do toho všeho nabubřelého plkání o ničem navíc ten slizoun, co jí byl neustále v patách. Budoucí plastický chirurg. Tak skvělý. Tak inteligentní. A tak bohatý – jak s oblibou dodávala teta.
A taky neskutečnej idiot. Musela se ušklíbnout, když jí tohle přišlo na mysl, ale vzápětí si uvědomila, jakou hloupost udělala. Zrovna se k ní ten král idiotů dral přes „vybranou“ společnost a ten její pohrdavý úšklebek si očividně vyložil jako koketní úsměv.
Připadala si pokaždé jako v jiném světě. Nevěděla, kam patří, ale zcela jistě věděla, že rozhodně nepatří mezi tyhle lidi. Ale kam můžete utéct, když nevíte kam?. Nesnášela ten dům, kde se musel utírat prach i na listech fíkusu, kde teta brnkala tklivé melodie na klavír, aniž by uměla vůbec něco pořádného zahrát. A nejvíc nesnášela tyhle snobské večírky, jejichž četnost se v posledním roce začala nebezpečně zvyšovat. Tušila proč. Tetička sháněla pro neteř ženicha. Ne snad z velké lásky, a protože by neměla na chleba, ale protože zřejmě usoudila, že je třeba se mírně problémové holky zbavit. Už dostudovala všechny možné školy, tak šup z domu, nejlíp do domácnosti, k čemu by měla vysokoškolačka z "dobré" rodiny pracovat? Nejlepší bude najít jí chlapa, který se o ní postará - samozřejmě na úrovni.
Volba padla na toho ubožáka, který si myslel, že ji oslní tím, když jí bude vykládat, jak zvětšuje obstarožním milionářkám povislá ňadra. Kéž by měl alespoň svetr se soby, aspoň něco by na něm bylo zábavný. Ale on neměl ani to. Jen tu nažehlenou košilku, ve které škrtil obří ohryzek. A už se k ní zase blížil, s tím úsměvem idiota! Zahlédla tetu na číhané. No jistě, poslala ho. Tetin nasládlý úsměv se okamžitě změnil, když si všimla, jak její zlobivá neteř sedí. Dívka jako lusk, kvítečkované šaty pod kolena, běda, aby jí jen koukal kus kůže, a sedí s nohama široce roztaženýma. A to si je chtěla hodit na ten prosklený stoleček, škoda, že to neudělala. Rychle se usadila jak způsobná holčička, aby se nemusela dívat na tetin výraz šílence. Mrkla na svůj odraz v okně. Měla co dělat, aby na sebe nenávistně nevyplázla jazyk.
Ne, tohle prostě nejsem já. Oblékám se jinak, než chci. Češu se jinak, než chci. Chovám se jinak, než chci. Nejsem sama sebou…A kdo teda jsem? „Justice!“
Někdo se tu dožaduje spravedlnosti? Ne – takhle se totiž jmenovala. Justice. A její jméno vyslovené hlasem pitomce jí vytrhlo z existencionálních úvah.
„Henry…“ Těžko říct, jestli jméno o člověku něco vypovídalo. Tenhle měl jméno krále a přitom to byl kretén. Ten zbytek vodky, co ještě měla, dopila na ex. Bez špetky alkoholu v krvi se s ním prostě nedalo mluvit.
„Dnes jsi mimořádně dechberoucí!“ Musela se ovládnout, aby nezvedla oči v sloup. Opět jeho obvyklá oduševnělá věta, při níž mu ten mega ohryzek skákal nahoru a dolů. Teď řekne, že zítra má být stejně hezky…
„Neprojdeme se?“
Překvapil a ona cítila, jak přituhuje – samozřejmě ne venku, ale tady vevnitř. Otevřela pusu, ale tetička v záloze přispěchala s odpovědí místo ní: „Jistě, jen běžte, děti. Vzduch nemůže uškodit, viď, Justice?“
Snažila se, aby ten souhlasný úsměv vypadal co nejvíc roztomile.
Nenápadně ukradla pikolíkovi z podnosu další skleničku a než se ocitli na zahradě, cítila, jak má povznášející pocit, takže jí ani nevadilo, když jí položil otázku, na kterou byla zvyklá.
„To je stejně zvláštní jméno… Justice….“ No jistě, obvyklé téma hovoru. Občas se jí děti kvůli tomu jménu smály. Je problém, když se nejmenujete jako každý devátý z deseti.
„Dal mi ho můj otec.“ vysvětlila s pohledem na hvězdy. Jaká krásná a jasná noc…Alkohol jí pěkně hřál v žaludku… Hm, že by si dala ještě jeden panák? To by byla celá tahle fraška rozhodně snesitelnější.
„Tvůj otec? Myslel jsem, že tě opustil ještě předtím, než ses narodila.“ Ano, ještě jeden panák by si jistě dala, to by ale nesměl tenhle blb otravovat s otázkami, jejichž odpovědi musela po úmluvě s tetou pilně trénovat. Za normálních okolností měla papouškovat tutéž historku: Můj otec mě opustil. Byl to sobecký člověk. Ještěže se mě tetinka ujala… ale tentokrát nějak po tom všem alkoholu zapomněla na tuhle stupidní a lživou větu.
Zastavila se a cítila, že to, co vyslovila, bylo zároveň určité zjištění… „Ne. Moje matka zemřela a teta mě otci sebrala. Nebyl totiž pro ní dost nóbl. Pravda je, milý Henry, že jsem celá po něm.“
Chirurg takovou informaci zřejmě nečekal, jistě mu nabourala předem dobře promyšlený konverzační plán. „A vídáš se s ním?“
„Ne, teta mi to zakázala…“ Justice se odmlčela. Pravda byla trochu jinde, ale co mu je vlastně do toho?
„Mohli bychom ho někdy navštívit… společně…“ Skoro toho slizouna nevnímala. Měla toho dost. Nejen jeho přiblblých keců, ale těch snobů a světa, o kterém věděla, že do něj nepatří. Už od dětství to věděla. Když jí teta chtěla učesat vlasy, uřezala si copy s mašlemi kuchyňským nožem. Z drahých panenek si dělala voodoo figurky. Tajně si četla
sci-fi povídky. Na soukromé prestižní škole zmlátila spolužáka, když si dovolil říct, že nemá rodiče. Tak jí šoupli do církevní školy v domnění, že tam jí zkrotí a navíc nacpou do hlavy nějakou tu víru. Lhala by, kdyby řekla, že to tam přímo nesnášela. Naopak mezi „svatoušky“ jí to velmi bavilo, platila za vůdce kolektivu - ráda totiž strhávala jeptiškám ty jejich čepečky, protože se s ostatními ráda sázela, jakou barvu vlasů vlastně ve skutečnosti mají. Nebo jestli nejsou úplně plešaté. A její vrcholné kousky? - Přebarvila sprejem sousoší buclatých andělíčků v kostele na růžovo. Napsala vysoce sofistikovanou esej o tom, že andělé jsou gayové. Jednou hodila knězi do zpovědnice dýmovnici. Ve sboru si upravovala texty náboženských písní tak, aby připomínali texty rockových skupin. Moc jí mrzelo, když odtamtud odcházela. Pak se teta pokusila vštípit jí nějakou výchovu pro dámičky a neteř poslala na školu, kde musela bydlet na dívčím internátu. Tam už byla nuda, ale ona si vždycky nějakou tu zábavu našla. Tajně kouřila na půdě a do barů utíkala přes záchodový světlík. Učila se dobře, ale co z toho, když jí to bylo úplně jedno. Ostatní holky chodily na kurzy péče o tělo, na účetnictví a vaření, ona se poměřovala s o půl hlavy většími kluky během boxu. Objevila sex (poprvé to nebylo nic moc, ale učení dělá mistra) a touhu po nezávislosti. Pak potkala jednu ze svých velkých lásek – motorku Chopper…. Divoké jízdy, kdy cítila vítr ve vlasech, nebezpečí, balancování na prahu smrti při nepovolené rychlosti, kdy byla vlastní paní, se staly jejím smyslem života…. Bla bla bla a tak dál. Nutný úvod do života jedné dívky, které se život změnil v den, kdy poprvé poznala svého otce. Dřív, než si stihla zavzpomínat na ty chvíle, kdy přišla o iluze, ucítila Henryho ruku na svém zadku a vzápětí měla v ústech jeho jazyk, připomínajícího leklého úhoře.
Společnost podnikatelů a jiné vybrané smetánky překvapeně zmlkla, když z venku zaslechla bolestivý řev. Vzápětí se otevřely dveře a domu vtrhla zadýchaná a rozježená neteř paní hostitelky. Ze zahrady se stále ozývalo úpění, pánům zřejmě došlo, oč běží, začali se mírně ošívat a jejich ruce nenápadně bloudily k rozkrokům.
„Justice? Co to má znamenat?“
Všimla si, že se tetinka snaží ovládat, škoda, že ji její známí nikdy neviděli její pravou tvář – tvář pánbíčkářské fúrie.
„Ale nic, teti.“ pousmála se nevinně.
„Au, ty krávo blbá, zlomilas mi ruku!“ ozýval se ze zahrady jindy slušný chirurg.
„Henrymu se udělalo jen trochu nevolno.“ Vysvětlila vyvaleným obličejům. A já právě odcházím. Navždy. Sbohem!“
Tato slova potvrdil trhavý zvuk látky… Justice ze sebe servala příšerné kvítečkové šaty. Přítomné dámy vydechly a pobouřeně odvracely pohledy, jejich muži, většinou postarší pánové, naopak zálibně spočinuli okem na dívčím těle ve spodním prádle.
V krajkové podprsence a kalhotách za všeobecného ticha, tetina funění a Henryho řvaní o bláznivých a adoptovaných děvkách, vyběhla do svého pokoje a rychle za sebou zamkla. Tomu se říká zlatý hřeb večera!
Rychle zapnula přehrávač a nemilosrdně vyhnala volume na sto procent. Za zvuků skladby
Higway to Hell, vytáhla zpod židle cestovní tašku a bez přemýšlení do ní shrnula všechny věci, co měla na stole pod zrcadlem. Pak mrkla na zapnutý notebook v rozestlané posteli - . Stránka jakýchsi novin, jejichž titulek zněl:
„Roste počet záhadných úmrtí“, zmizela, když přístroj zaklapla, vyrvala ze sítě a přihodila ho do tašky. Spolu s ním vyhrabala z pod polštářů knížky, které si tajně „vypůjčila“ v místní knihovně. Nemohla si pomoct, ale tak staré výtisky plné užitečných informací prostě musela mít.
Přišel vrchol její náhlé vzpoury, otevřela velkou skříň, vyházela z ní hadry podobné těm, které před chvíli zničila, aby se dostala k věcem, pečlivě schovaným před tetiným ostřížím zrakem….Ano, tohle je šatník, který ji vystihuje!
Teta se marně dobývala do neteřina pokoje. Hosty už raději poslala domů, takže mohla v klidu vřískat „Justice, otevři ty zatracené dveře“ a bušit na ně jak smyslů zbavená gorila, i když tušila, že je to málo platné.
Jen co ovšem neteř poslechla, starší žena se nezmohla ani na slovo, ačkoliv jí hodlala zahrnout pestrou škálou výčitek a nadávek. Velká taška přehozená přes drobné rameno, motorkářská bunda, kožené kalhoty, boty s podrážkou, kterými by klidně mohla rozbít někomu lebku, kdyby chtěla – to všechno bylo sice šokující, ale nebyl to důvod, který vzal jindy výřečné dámě vítr z plachet. Zamrazilo jí to, co vyčetla z tváře dosud zdánlivě klidné a odevzdané dívky. Na pár vteřin totiž spatřila její matku a svou sestru – ta před lety se stejným výrazem opouštěla stejný pokoj i dům.
„S dovolením“, oznámila Justice suše a teta jí jen konsternovaně ustoupila. Když si ale uvědomila, že ta, které věnovala celý život a péči, zřejmě myslí svůj odchod vážně, sebrala odvahu a vykřikla: „Kam si myslíš, že jdeš?“
„Pryč!“ odpověděla Justice a hodlala bez dalších řečí seběhnout schody k východu, jenže tetina zlověstná poznámka jí zadržela. „A můžeš mi upřesnit, kam vlastně jdeš? Počkej, nech mě hádat. Jdeš za vrahem své matky, Justice, je to tak?“
Byla to rychlá diskuze. O pár minut později už Justice v garáži strhla obří plachtu, aby se potěšila pohledem na svou největší lásku. Motorka Chopper, typ Devil´s Advocate, vyrobený přesně podle jejích neskromných požadavků. „Ahoj, broučku!“ oslovila stroj mazlivě. Nač mít chlapa, co neustále remcá a má svoji hlavu - ona už svoji „drahou polovičku“ měla a byla jí věrná.
Nejsilnější motor, nejlepší a nejdražší součástky. Rudý lak a motorka výjimečně udělaná tak, aby si mohla vyjet s doprovodem. Ale co s ním? Raději si se svým drahouškem užívala sama.…V posledních měsících ho dost zanedbávala. Teď to ale hodlala napravit. Vyřítila se z garáže i z brány tetiny vily tou největší rychlostí ve snaze tomu všemu uniknout… Čím rychleji se však hnala, tím víc si uvědomovala, že je to nebezpečné i zbytečné. Tetiným slovům prostě ujet nedokázala. Zoufale se snažila zadržet protivné slzy, deroucí se jí do očí, ale jejich vinou se silnice před ní rozmazávala a tančila všemi směry. Byla sice řidič – hazardér, ale ne zas tak velký… Zastavila uprostřed neznáma, v temných lesích, rychle sáhla do úložného prostoru za sebou a vytáhla plnou flašku vodky. Odšroubovala zátku a pořádně si přihnula. A pak ještě jednou. Doufala, že za ty slzy, co se jí nezadržitelně řinou z očí, může pálivá chuť alkoholu.
Nerada plakala. Nerada si připouštěla slabost, ať už byla jakákoliv. Nahmatala třesoucí se rukou řetízek s miniaturním andělem – to jediné, co jí po matce zbylo. Ani netušila, jak vlastně vypadala. Teta ve stesku po sestře odstranila všechny její fotky. Jenže ani alkohol nemohl přehlušit ta slova…
2. kapitola
„Jsi dobrý člověk. Byl by z tebe skvělý otec“ „Tohle už nikdy....slyšíš…NIKDY… přede mnou nevyslovuj!“ pravila tetě výhružně.
Teta svoji bodrou masku, kterou nasazovala před hosty, už dávno odložila. Bylo jasné, že se hodlá rvát za svou pravdu a zabránit tak neteři v odchodu. A dělala to tím nejkrutějším způsobem.
„Budu to říkat neustále, dokud budu živá, Justice! Nebudu mlčet jen proto, že ty to nechceš slyšet. Myslíš si, že tě tvůj otec přivítá s otevřenou náručí? Vzpomeň si, jak to dopadlo naposled. Je to cvok, co sprostě zavraždil tvoji matku.“
„Přestaň! Nezabil ji. Prostě jí už…nemohl pomoct!!“ opakovala slova, která jí tehdy otec řekl. Ale sama slyšela, jak absurdně to zní. Ale co víc mohla tetě říct.
„Celý tvůj život jsem se tě snažila před ním chránit, Justice. Vím, že mě nenávidíš. Vím, to od chvíle, kdy jsi prvně promluvila. Ale byla jsem to já, kdo byl u tvých prvních kroků, kdo tě hlídal a snažil se z tebe vychovat něco pořádného! Myslíš, že mě netrápí, jak se ke mně chováš? Jak mnou pohrdáš a raději běžíš za ním? Ale on se tě vzdal. Opustil tě. Nikdy totiž rodinu nechtěl! Proč to nechceš pochopit? Jsi jako tvá matka. Taky za ním šla! Nebýt jeho, nikdy by neopustila tenhle dům. A nezemřela by! Je jedno, kdo na ni vztáhl ruku…Vždycky z toho budu vinit jeho, protože za ním bezhlavě běžela. Prosím, nedělej tu samou chybu. Jsem ráda, že jsem před ním mohla ochránit aspoň tebe. Záleží mi na tobě Justice, jsi to jediné, co mi po sestře zbylo. Polož tu tašku a zůstaň tady! “
Justice se při vzpomínce na diskuzi na schodech musela znovu pořádně napít. Svezla se na zem, bylo jí jedno, že se povaluje u špinavé silnice kdesi v příkopě. Teta sice měla v tomto příběhu hrát roli zlé macechy, ale nebylo to tak. Na těch schodech ji Justice prvně po letech pochopila. Nemohla zachránit svou sestru, tak se to snažila vynahradit jejímu dítěti. Jenže ten spratek byl nevděčný a zkrátka nemohl zůstat. Justice se zmohla jen na to, aby k ní přistoupila a políbila na vrásčitou tvář. Malé poděkování za léta péče. Pak bez dalších slov seběhla do garáží a plačící ženu nechala osamocenou stejně jako před lety, kdy ten samý dům opouštěla její matka. Za sebou slyšela, jak teta volá jméno nejen své neteře, ale i své dávno mrtvé sestry.
Příběh jedné obyčejné dívky pokračoval před jejíma očima jako film bez vyhlídky na happy end. Kdyby nebyla zvědavá, mohla teď možná chystat svatbu s idiotským plastickým chirurgem a žít si klidný nudný život paničky z předměstí, co vychová fůru panchartů, občas poslouží jako podložka manželovi, chodí na aerobic a manikúru s podobnými zoufalými hospodyňkami… Těžko říct, co by bylo lepší… Všechno se změnilo v den, kdy poznala svého otce. Její život nabral jiný směr. Všechno, čemu dosud věřila, se zbortilo jako domeček z karet… Pátrání po člověku, co jí zplodil, nebylo jako v nějakém špatném filmu, nemusela prolézat matriky a doprošovat se, žádné drama se nekonalo. Teta totiž jeho existenci nijak netajila a celkem klidně jí vydala veškeré informace o tom, co je to vlastně za chlapa. Samozřejmě s patřičným znechucením. Tu noc, kdy se všechno dozvěděla, si Justice drsně plánovala, jak mu zabuší na dveře, on otevře a ona ho seřve, proč se na ni vykašlal… Vyčte mu první poslední, pak vznešeně práskne dveřmi a zase odejde. Jenže jaksi neměla odvahu. Tak ho začala aspoň špehovat…. To, co viděla, už se nedalo z mysli vymazat, a nečekala to ani v těch nejdivočejších snech.
Celé hodiny vydržela postávat ukrytá u jeho domu, sbírajíc odvahu udělat to, co chce.. Nebýt toho dne, kdy se dveře samy otevřely a z nich vyšli ti dva, zřejmě by mu na ty dveře nikdy dobrovolně nezaklepala. Znala je, trávili s jejím otcem dost času. A už věděla, že dělají to, co on.
Už nestihla zmizet. První se objevil ten nakrátko ostříhaný a jen co jí spatřil, pěkně tvarované rty mu rozehrál úsměv velkého světáka.
„Ahoj!“ pozdravil a přeměřil si ji od hlavy až k patě. Ten druhý se jen plaše usmál a zareagoval věcněji: „Zdravím…Hledáte někoho?“
Nejdříve její pohled sklouzl na tašky, co nesli. Věděla, že jsou nadité zbraněmi, solí a svěcenou vodou.
„Rob…přeskočil jí hlas, snažila se zamaskovat, jak moc je nervózní. „Roberta Singera.“
Vyměnili si pohledy, zřejmě jim nešlo na mysl, proč ho hledá někdo jako ona. A že zná jeho pravé jméno!
„Bobby?“ zařvaly sexy rty do nitra domu. „Máš tu návštěvu!“
„Ať jdou do háje! Žádný Bible ani jiný kraviny nechci!“ To bylo poprvé, kdy slyšela jeho hlas jasně a zřetelně a jinak, než po telefonu, kdy mu tajně volala, nebo z dálky, když na ty dva řval: „Rychle, na co čekáš, usekni mu hlavu, ty idiote!“
„Věr mi… tohle je lepší než Bible! Bude se ti to moc líbit… stejně jako mně.“ ujistil ho krátkovlasý stále s tím poťouchlým úsměvem. Měla ho přečteného - ženský z něj musely být naprosto mimo a zřejmě je nestíhal vyhánět z postele. Nedivila se, byl to sympaťák, co rozhodně stál za hřích, navíc měl úžasné zelené oči: pro ty měla u mužů velkou slabost – ale tenhle měl jedno velké mínus… A rozhodně to nebyly nohy do O.
„Nebojte se, on přijde…,“ usmál se ten druhý, už od pohledu z téhle dvojice supermanů ten slušnější. „Já jsem Sam a tohle je můj bratr Dean. Bobby je náš rodinný známý.“
Dívala se na jeho napraženou pravici, ale tu svoji nezvedla. Nepovažovala za nutné jim sdělit své jméno. Ta jejich už stejně pochytila ještě před tím, než se jí představili. Prý „rodinný známý“. Pocítila k bratrům nenávist a neuvěřitelnou žárlivost. Oni s ním byli každý den a zřejmě od dětství - zatímco jí buzerovala teta, kterou nemohla vystát. A to byl ten důvod, proč by u ní krasavec Dean nikdy neměl šanci. Jmenoval se Winchester! Pro ní tohle příjmení bylo synonymem pro slovní spojení „zloděj otce“.
„Tak o co jde?“ hlas z nitra domu se blížil. „Jestli si ze mě utahujete, tak si mě nepřejte!“
„Deane, měli bychom jít.“ podotkl Sam, když se od ní nedočkal vstřícné reakce. Konečně něco chytrého, na souhlas se ušklíbla, aby konečně pochopili, že o jejich přítomnost nestojí.
A pak Bobbymu Singerovi, svému otci, poprvé stanula tváří v tvář. Věděla, že on nezapochyboval ani na chvíli, kdo před ním stojí. A i když si ten scénář jejich prvního setkání milionkrát přehrála v hlavě, stejně dopadlo úplně jinak. Zdroj alkoholu už vyschl, stejně jako její slzy a vzpomínky zmizely… jaká úleva…ležela a sledovala oblohu plnou hvězd. Les tiše šuměl a noční tvorové si žili svým životem. Ty zvuky jí uspávaly. Ještě včera se povalovala v luxusních peřinách, dneska ležela v prachu u cesty. Nevadilo jí to. Cítila se takhle dobře. Cítila se svobodná. Kdyby to šlo, klidně by tu ležela navždy. Představovala si, jak její tělo postupně splyne s přírodou, její ruce a nohy obroste tráva, do vlasů se jí zamotají květiny a mezi prsty vyrostou lesní jahody.
Z přemítání a lehkého spánku ji vytrhlo ticho. Ano, celkem nečekaný důvod, ale tohle ticho přišlo náhle a nedalo se srovnat s žádným jiným tichem předtím.
Otevřela oči dokořán. Nad ní se stále nakláněly vrcholky stromů, ale zvěř umlkla. Znepokojilo ji to. Navíc měla pocit, že něco slyší…Vyskočila na nohy, až se zapotácela a naprázdno polkla. Po soukromém alkoholovém dýchánku se jí jazyk lepil na patro, měla žízeň a v její hlavě právě sloužila směnu tisícovka permoníků.
Mžourala rozostřenými zraky po okolí, ale kromě tmy neviděla vůbec nic, jen pár rozmázlých kmenů a křoví.
„Je tu někdo?“ zavolala váhavě, i když jí připadalo podivné ptát se naprosté prázdnoty.
Justice…
Tentokrát to bylo zřetelnější. Zvedla hlavu k obloze. Stromy se kývaly sem a tam, ačkoliv nefoukal vítr a ona to slyšela – své jméno.
Justice…To nic není, utěšovala se.
Jsem opilá. Justice…Ne, to skutečně bylo její jméno. Slyšela ho čím dál jasněji… Jenže ne odněkud z lesa, ale…ve své hlavě!
S vyděšeným rozhlížením nasedla na motorku, rozhodnutá dokončit svůj plán. Jen doufala, že před otcovým domem nebude opět parkovat černá Impala. Ti dva šašci by jí akorát komplikovali situaci. A navíc jí zakázal se s nimi setkat. V tomhle jediném ho poslechla.
3. kapitola„Osud tomu tak chtěl, adoptoval jsem dva kluky a vyrostli z nich skvělí lidé.“ Bobby se probral z alkoholového deliria, když zaslechl v chodbě podivný šramot. Jako vždy usnul u pracovního stolu nad otevřenou knihou. Spát na stránkách, zabývajících se kapitolou z Bible s názvem „Zjevení Janovo“ mu moc nepomohlo. Akorát měl otlačenou tvář, ale do hlavy mu to nové informace nenarvalo. Začichal… kromě toho, že cítil zápach, linoucí se z lampičky, která už měla zjevně celonočního svícení dost a spálila pár otravných můr, vnímal i jinou vůni. Jemnější… květinovou. Dost neobvyklé pro jeho příbytek.
Opatrně sáhl do zásuvky a vyndal brokovnici, i když mu instinkt říkal, že zřejmě nebude potřeba. Pomalu se plížil směrem ke kuchyni, kde tušil vetřelce.
Oknem už se do temné místnosti vkrádaly první sluneční paprsky, přesto musel rozsvítit.
„Ahoj…tati.“ pravila provokativně, usazená za stolem, vedle kterého ležela cestovní taška. Slovo „tati“ vyslovila s přehnanou pečlivostí, aby mu hned na úvod dala najevo svůj postoj k jeho zákazům. Nepřál si totiž, aby mu tak říkala.
Bobby Singer pevně sevřel rty, musel se ovládat, aby nepoznala, jak s ním její přítomnost opět otřásla. Vlastně už věděl, že to je ona. I její matka voněla po heřmánku.
Když se tenkrát zjevila na jeho prahu, ani na chvíli nezapochyboval, že je to jeho dcera. Jeho vlastní krev. Ani nedokázal popsat, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Tušil, že jednou tahle chvíle přijde. Bál se jí, doufal, že nikdy nenastane. Na druhou stranu si přál, aby jí mohl pohlédnout do očí. Byla celá jako její matka. Ačkoliv měl s touto dívkou spojené jedny z nejhorších vzpomínek, zároveň tu byly i jiné – ty nejlepší chvíle v jeho životě, co vnesly klid do jeho bouřlivé existence plné monster a zrůd. A to všechno přehlušil pocit dosud neznámý – hrdost. I když byl hrdý na Sama i Deana, tohle bylo něco jiného. Ačkoliv oplývala jemnou krásou po matce, ty oči plné vzdoru byly jeho.
A tohle si uvědomoval i teď, když si hověla v jeho domě, s nohama v zablácených botách na stole. Jenže ani tehdy, ani teď si nemohl dovolit žádný z těchto pocitů projevit.
„Jak si se sem dostala?“ zahučel a položil zbraň na stůl.
„Dveřmi.“ odvětila stručně.
„Minule jsem ti jasně říkal, abys za mnou nechodila!“ připomněl jejich poslední rodinné setkání, co nedopadlo právě dobře a rozhlížel se po své umaštěné kšiltovce. S ní se cítil mnohem jistější.
„Tati….Bobby…“, opravila se rychle, když zachytila jeho pohled, teď ho zrovna nechtěla dráždit. „Mohli bychom si jen promluvit?…Prosím!“
Neodpověděl hned.
„Dáš si něco k pití?“
V duchu se zaradovala, brala to jako souhlas a požádala o pivo.
Bobby chvíli štrachal v ledničce, ze které se po otevření vyvalil zvláštní puch a pak před ní postavil láhev.
Zatvářila se rozmrzele: Nealko pivo!
„Táhne to z tebe jak se sudu!“ nemohl si nevšimnout jejího šklebu, sám si otevřel svoje pivo, samozřejmě „normální“, a usedl na židli proti ní.
„Nápodobně!“ rýpla si okamžitě.
„Já aspoň v tomhle stavu nelezu na motorku!“ přešel do útoku.
„Hodláš mě vychovávat?“
Bobby zmlkl a pořádně si přihnul. Uznal, že na výchovu je v tomto případě už pozdě a vlastně na ni nemá ani právo.
Chvíli mlčky seděli, Justice nehtem nervózně oškrabávala papírovou etiketu na lahvi a přemýšlela, jak začít.
„Utekla jsem od tety.“ Co jiného říct na úvod?
„Cože?“ podivil se Bobby. „Proč?“
„Už tam nechci být. Necítím se tam dobře. Já vím, že se o mě teta starala…no a starala se dobře, to jí neupírám. Čas od času to zaskřípalo….ale…“ Připadalo jí zbytečné tohle vysvětlovat a tak přešla rovnou k věci: „Bobby, můžu u tebe zůstat?.“
Jmenovaný si zrovna dopřával další lok a jen co tuhle myšlenku vyslovila, pivo mu zaskočilo.
„Zbláznila ses? Už jsem ti vysvětloval…“ začal, když popadl dech, ale ona ho přerušila: „Já vím, cos mi říkal, ale nebudu ti překážet, slibuju! Můžu se třeba o tebe starat. Uklidím ti tady ten svinčík…totiž… Sice neumím moc vařit, ale něco zvládnu. Nejsem neschopná! Hodně jsem si toho zjistila….četla jsem knížky, učila jsem se…. a…“
Díval se na ni, jak překotně vysvětluje, a tušil, kam její prosba zajde.
„Nech mě lovit s tebou. Nauč mě to, budu ti pomáhat!“
Nespletl se. Toho, čeho se nejvíc bál, teď vyslovila nahlas.
Prudce vstal.
„Na to zapomeň!“ odmítl bez zaváhání. „Vrať se k tetě, máš se u ní dobře!“
„Jestli myslíš teplý jídlo, značkový hadry a denně uklizenej pokoj, tak to máš pravdu, mám se tam znamenitě!“ vykřikla. „Ale nepatřím tam. Jsem stejná jako ty. Vím, co děláš a chci to dělat taky!“
„O tomhle jsme se už bavili! Nemůžeš tady zůstat a už vůbec ne se mnou lovit! Teď si seber svých pět švestek a zmiz!“ při těchto slovech jí vzal za paži a donutil se jí zvednout.
„Nejsem tak hloupá, jak si myslíš!“ bránila se, když ji táhnul ke dveřím. „Sledovala jsem události posledních dní. Všude samý divný věci, mrtvoly, cítím, že se děje něco velkýho! Nemám pravdu?“
„Ty nemáš ani ponětí, co se děje, to mi věř!“ ujistil ji, ale jejímu pohledu se vyhnul. „A i kdyby…není to nic pro tebe!“ Dodatečně té poslední věty zalitoval, došlo mu, že jí nepřímo naznačil, že skutečně pravdu má. Napadlo ho, že vlastně může být hrdý na další věc. Geny se nezapřou.
Vytrhla se mu a dotčeně vykřikla: „A pro Winchestery je to úplně v pohodě, co?! Ti dva ti pomáhat můžou?! Jak dlouho už jim utíráš zadky a chováš se jako jejich vzornej taťulda? Zřejmě dlouho, když jsi ten rodinnej známej! Já ale vážně nemůžu za to, že jsem se nenarodila jako chlap!“
Bobby se zastavil. Opatrně jí pohlédl do lesknoucích se očí, plných smutku a zachvátily ho výčitky svědomí.
„O tohle přece vůbec nejde….Justice, poslouchej….“ Uvědomil si, jaký problém mu dělá vyslovit jméno, které jí dal on sám. Chtěl svou dceru pojmenovat symbolicky. Vzpomněl si, jak mu jako sotva hodinu starý uzlíček ležela na jeho velké chlupaté tlapě. Tehdy se bál, že ji rozmačká, byla tak maličká a křehká. Vlastně měla svým způsobem pravdu. Děvčátko v domě lovce? Snadný terč pro všechna monstra – jeho zranitelné místo. Odložit jí k tetě bylo pro něj to nejtěžší rozhodnutí v životě. Ale nemohl si ji nechat, nemohl si dovolit mít rodinu. Bál se, že ji ztratí, jako její matku. Bál se, že nebude dobrý otec. A teď se bál ještě víc než před lety. Už jen kvůli ní prostě musí přijít na to, jak zastavit Apokalypsu!
„A o co teda jde?“ zeptala se tiše.
Váhal pár vteřin, ale nakonec se rozhodl zůstat krutý.
„Víš co?“ Bobby jí položil ruce na ramena. „Dám ti otcovskou radu. Víc pro tebe udělat nemůžu! Vrať se k tetě, zazobaná je dost. Vem si, co ti patří, nasedni na ten svůj pekelnej stroj a jeď třeba do Vegas. Pronajmi si nejlepší apartmá, utrať všechny peníze v casinu, kup si něco pěknýho na sebe, udělej si všechny ty ženský věci, nehty, vlasy, co já vím, klidně se i vdej za prvního frajera, co ti přeběhne přes cestu…prostě si užij života a tohohle světa. Čas je drahej! A tohle…“, otevřel jí dlaň a položil na ni svou zbraň… „Si vem. A kdyby něco, neváhej ji použít.“
Při těchto slovech ji i s taškou vystrčil před dům a než se stihla vzpamatovat, zabouchl za ní dveře a zamkl.
„Bobby! Bobby, to mi nemůžeš udělat!“ ječela a tloukla na dveře. „Slyšíš? Otevři!! Nenechávej mě samotnou! Tati, tati? Slyšíš mě? Do hajzlu! Singere, jsem přece tvoje dcera!“
Bobby se opřel o dveře a přejel si dlaní přes zarostlou tvář.
„Promiň, Justice!“ zašeptal a odešel do vedlejší místnosti.
4. kapitola„Mezi námi je čím dál víc démonů“ Ten večer zakotvila u jednoho nepříliš exkluzivního motelu s barem, u kterého parkovaly stroje, jako byl ten její. Potřebovala zapomenout na dnešek, na pocit, že je sama a nikdo o ní nestojí. Zaplivaná hospoda byla plná potetovaných, vypasených týpků, kterým z nosu a uší trčely tak tlusté chlupy, že by na ně normální nůžky nestačily. Jen co mezi ně vešla drobná dívka, přestali po sobě házet stoly a umlkli. Kdyby jim k tomu hrála třeba ještě Píseň smrti, byla by ta atmosféra dokonalá. Ji to ovšem nezaskočilo, byla zvyklá. Suverénně prošla špalírem drsňáků, co naposledy viděli sprchu minimálně před půl rokem, až k ulepenému baru. Plešatý barman s odstátýma ušima, které by mu závidělo i slůně Jumbo, cucal párátko a systematicky leštil mastnou utěrkou skleničku. Na její přání zareagoval jen unylým přikývnutím a naservíroval jí požadovaný drink.
Kopla do sebe tekutinu, chutí připomínající čisticí prostředky na nádobí a pročísla ticho jizlivým dotazem: „Co tak čumíte, frajeři?“
„Na čem jsi přiletěla, holubičko?“ optal se stylově plešatý pořízek s vousy, se kterými by se klidně mohl stát jedním z členů kapely ZZ Top.
Jen co vysypala název značky plus všechny příslušné náležitosti své ocelové polovičky, zinkasovala uznalé pohledy a bylo jí jasné, že tímto do této party zapadla.
Za čtvrt hodiny už z hrozivých motorkářů byli zábavní společníci, kteří se mohli přetrhnout, aby princeznu zabavili obhroublými historkami z jízd pod vlivem alkoholu a drog. Zpočátku byl její úsměv křečovitý, nakonec se přistihla, že se těm nesmyslům směje docela hlasitě, i když kdesi u srdce jí občas píchlo.
Pak si všimla skupinky u biliáru. Čtyři muži nebyli na rozdíl od ostatních ve věku jejího krkavčího otce. Jeden z nich, oblečený v bílém tričku, pod kterým se rýsoval vypracovaný hrudník, jí čas od času věnoval pronikavý pohled zelených očí. Přesně její typ!
Touha vymazat pocit osamělosti nabyla nový rozměr, vzala si láhev piva a zamířila k nim.
„Dáš si s náma jednu hru, kočičko?“ zeptal se jeden z nich, zatímco smaragdové oči stály v pozadí a usmívaly se.
Pokrčila rameny na souhlas.
Biliár probíhal v příjemném napětí. Tu a tam letmý dotek, když se o ní musel otřít, podat jí láhev, nebo se jí snažil správně nasměrovat…Hra očí, jasná řeč těla… Nikdy nebyla hodná holčička, co čeká na prince. Pochybovala, že nějaký takový existuje. Razila heslo, že když se naskytne příležitost, je třeba ji využít.
Když pozdě v noci skončila v jeho pokoji, ani si nevšimla, jak ta stará postel strašlivě vrže. Vzbudila se opatrným pootevřením jednoho oka a chvíli musela přemýšlet, kde vlastně je a co se dělo. Skrze závěsy načichlé cigaretovým kouřem se do pokoje dralo denní světlo a chlapík vedle ní spokojeně oddechoval. Otevřela i druhé oko, aby si ho mohla prohlédnout a zavzpomínat… Usoudila, že to bylo krásné, ale bylo toho dost a je na čase se vypařit. Postel ovšem skřípala pod každým sebemenším pohybem. Se zaťatými zuby se posouvala centimetr po centimetru a s obavami sledovala, zda její známost na jednu noc pořád spí. Zároveň doufala, že všichni v sousedních pokojích byly natolik pod parou, že v noci nic neslyšeli.
Justice v duchu zajásala, jen se co jí podařilo z ukňourané postele slézt a opatrně sesbírala svoje svršky rozházené po prošlapaném koberci. Oblékla si jen kalhotky a tričko, odhodlaná z téhle blešárny co nejrychleji zmizet.
„Dobré ráno!“ ozvalo se za ní, když už sahala na kliku.
„Do háje!“ zašeptala a s provinilým výrazem se otočila. „Dobré ráno….ehm….Rory…?“
„Cory“, opravil ji a jeho oči se pobaveně usmívaly. „Někam spěcháš?“
„Jo, musím letět. Mám…práci!“ hryzla se rtu, měla chuť si nafackovat, taková průhledná lež. Matně si vzpomínala, že mu včera blábolila cosi o tom, že nemusí dělat nic, protože teta je milionářka.
„Jasně. Tak víš co, Justice?“ demonstroval vítězoslavně svoji paměť. „Necháme těch trapných řečí, zajdeme na snídani a pak se můžeme společně projet…Co říkáš?“
Neodpověděla hned. Hezký byl, podle svého rozlámaného těla usoudila, že i poměrně schopný, i motorku má slušnou – pokud si tedy pamatovala dobře ten stoj, co jí ukazoval.. Třeba by si mohli zajet i do Vegas, jak jí radil Bobby. Čas je drahej, že?
„Tak…já si zatím zajdu do sprchy.“ vysoukala ze sebe. „Sama“, dodala, když spatřila jeho nadržený úsměv a rychle zmizela za dveřmi koupelny.
Cory vyskočil z postele, aby se oblékl a připravil. Nejprve roztáhnul závěsy a začal se oblékat. Ta holka se mu líbila. Možná hlavně proto, že jí obklopovala zvláštní aura tajemství. Včera skoro celý večer mlčela, jen pila a ač se snažila, jen těžko maskovala, že ji něco trápí. Chvilkové známosti provozoval sice často, ale tahle dívka se zvláštním jménem ho přitahovala a rozhodně nestál po vášnivé noci jen o rozpačité rozloučení. Třeba se z toho něco vyvine…
Pak někdo zaklepal na dveře.
„Cory, seš vzhůru?“
Identifikoval po hlase svého nejlepšího kamaráda přezdívaného Bee, a otevřel.
„Kámo, děje se něco?“ zeptal se.
Muž, který s nimi hrál biliár, se včera opil tak, že sotva stál na nohou. Teď ovšem vypadal čile jak rybička a tvářil se podivně.
„Ta kočka je pořád u tebe?“
Coryho dotaz překvapil, nicméně odpověděl s nadějí, že Bee pak přestane otravovat: „Jo, je ve sprše, chceme si dát snídani a pak si vyjet.“
Jenže milý Bee byl dneska po ránu trochu nechápavý, dál přešlapoval na prahu a poněkud neomaleně nahlížel do pokoje. „Takže si zaskóroval, co? Justice je fajn, co?“
„Tak nějak.“ Pokrčil Cory neochotně rameny a pak se zarazil: „Počkej, ty víš, jak se jmenuje? Včera se ti přece nepředstavovala, pokud si vzpomínám…“
„Jo, vzpomínáš si správně!“ ujistil ho muž chladně a chytil ho za krk. Cory se ani nestihl bránit, stisk ho naprosto ochromil. Bee, nebo spíš to, co se za něj vydávalo, vypustilo z úst černý kouř. Coryho zelené oči, které byly ještě před chvíli plné života, okamžitě zčernaly. Jakmile démon změnil tělesnou schránku za vhodnější, bezvládné tělo původního hostitele vtáhl dovnitř a nacpal po postel.
Z koupelny bylo slyšet zurčení sprchy. Spokojeně se prohlédl ve špinavém zrcadle na zdi, tohle tělo bylo rozhodně lepší než to předchozí a kopnutím schoval nohu, která vyčuhovala zpod postele.
Čekal minutu…dvě…deset. Ty poklidné zvuky vody ho zneklidnily a tak opatrně zaklepal na dveře: „Justice? Pospěš si, ať se stihneme nasnídat…“
Nic, žádná odpověď.
Neváhal a vyrazil dveře. Instinkt ho nezklamal. Bohužel. Sprcha vesele tekla, ale nikdo v ní nebyl. Na záchodové míse byly vidět špinavé stopy, jak se kdosi dral k malému okénku. To bylo otevřené dokořán, jen z něj vlála zašlá záclonka.
Kdyby mohl, zabil by ji už včera, ale rozkazy zněly jasně - Hlavně přivést tu holku živou a co nejméně ji vyděsit. „Do hajzlu!“ zašeptal a jeho černé oči sršely vztekem. „Děvka jedna!“
5. kapitola „Lilith chce zlomit 66 pečetí a vysvobodit Lucifera z pekla“ Oběti existují hlavně proto, aby se přinášely. Její oblíbená podprsenka, bez které se až dosud neobešla, byla jednou z nich. Vlastně jí asi to, že jí zapomněla někde pod postelí, zachránilo život. Když totiž utekla před Rorym…nebo Corym do koupelny a začala se přehrabovat v uzlíčku oblečení, došlo jí, že chybí její milovaná podprsenka. Chvíli váhala, jestli se má vrátit do pokoje, vystavit se jeho pohledu a navíc se ponížit hledáním kousku spodního prádla. Tak pootevřela dveře koupelny, aby obhlédla situaci. A ta byla taková, že zelenooký krasavec právě polykal démona. Byly dny, kdy byla vděčná, že Bobbyho sledovala, takhle by totiž vůbec netušila, co se to děje.
Duchapřítomně potichu zabouchla dveře, opatrně otočila klíčem a pustila sprchu. Pak na sebe hodila tričko, obula si boty a otevřela okénko nad zasmrádlým záchodem.
Barman s cigaretou v koutku úst zrovna vynášel odpadky po tom šíleném nočním reji, když mu u nohou přistál balíček oblečení a za ním se z mini-okénka začala soukat holka oblečená jen v kalhotkách a tričku.
Čekal, co se z toho vyvrbí, ale ona jen doskočila na zem, očistila se od prachu, sebrala hadry a v klidu pozdravila: „Krásný ráno!“
„Krásný…“, odvětil, tohle tedy ještě nezažil. „Přijďte zas….“, zavolal za ní, když se rozběhla ke svému nejspolehlivějšímu a hlavně neškodnému partnerovi.
Jiná dívka by asi zapadla do dalšího baru a přemýšlela nad tím, proč má takovou smůlu na chlapy, Justice se však hlavou honily poněkud odlišné otazníky.
Mohla to být náhoda, že chlápka, se kterým strávila noc, posedl démon. Nebo také ne. V tom případě se naskýtaly další otázky – Šel snad ten démon po ní? A pokud ano, tak proč? Jistě, byla dcerou lovce. Ochomýtala se kolem něj a zřejmě se to rozneslo.
Intuice jí ale pořád napovídala, že musí jít o něco jiného. A ty Bobbyho divné řeči…
Zastavila u první slušně vypadající knihovny a za podezíravého pohledu staré knihovnice se odebrala do studovny. V poslední době se podivné události neustále množily. Rituální vraždy, zvláštní úkazy. Lovci zřejmě měli dost práce. A očividně nezvládali.
Zprávy z různých koutů země měly vesměs hodně společného: číslici 6 a také neskutečnou brutalitu. 66 kněžích přišlo v jeden den o schopnost mluvit. Prostě jim někdo vyrval jazyk. 66 novorozeňat zabila lékařka v jeden jediný den. Pod fotografií, kde policisté odváděli ženu v poutech, o které se její okolí vyjadřovalo jako o dosud spolehlivé ošetřovatelce, stála citace:
„Nemohu za to. Posedl mě ďábel. Chtěl, abych ty děti zabila. Tvrdil, že musí zničit další pečeť.“Pečeť? Justice cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Hned druhý den kdosi vyvraždil ženský klášter poblíž malé vesničky. Místní se o události vyjádřili jako o krvavých jatkách.
„Přichází konec světa?“ zamýšlel se titulek nějakého provinčního plátku.
Jen co si tohle přečetla, vybavila si Bobbyho slova:
„Užij si života….čas je drahej!“„Slečno!“ vyrušil jí nakřáplý hlas té báby, co jí neustále hlídala, asi měla strach, aby jí něco neukradla. „Za deset minut zavíráme!“
Přikývla a jen co se ta čarodějnice vzdálila, rychle si vytiskla pár článků, sáhla pro několik knih a v automatu si koupila čokoládovou tyčinku. Pak se schovala na dámském záchodě.
Stejně neměla kam jít a venku začínalo hustě pršet. Usadila se na zavřené záchodové míse, zvedla nohy, kdyby náhodou někoho napadlo kontrolovat kóji spodním průzorem a otevřela knihu Pekelná znamení. Bude to dlouhá noc!
6. kapitola„Šeptá mi, varuje mě, ať se vrátím zpět.“ Trochu váhavě vešla do domu. Snad se její návrat obejde bez tetiny hysterie a výčitek. Přízemí bylo potemnělé, což znamenalo, že teta je nejspíš ve své ložnici v podkroví.
Odhodlaně se rozhodla upozornit na svou přítomnost: „Teto? To jsem já, Justice! Vrátila jsem se!“
Tetka je zřejmě uražená a čeká na omluvu, protože se neozývala.
Vystoupala po schodech. I nahoře bylo temno, jen tetiny dveře do ložnice byly otevřené a z nich se ozývaly tklivé výkřiky: „José Emilio, prosím, věř mi. Pedro Fernando je tvůj syn!“
Justice zvedla oči v sloup. No jistě, teta kouká na svoji oblíbenou telenovelu a uzobává u toho belgickou čokoládu, to nikdy nevnímá okolní svět. Aspoň bude dobře naladěná – tedy pokud se rozvleklý děj pohne správným směrem.
„Justice…“ , zaslechla náhle své jméno. Nebyl to lidský hlas, jen vzdech, tichá ozvěna v její hlavě, podobná té, co slyšela v lese. Jenže tentokrát zněl jinak: Varovně.
Zmocnil se jí strach, zřejmě i kvůli tomuto špatnému pocitu se rozhodla pokračovat směrem k ložnici. Podle přeslazené hudby se televizní hrdinové už nejspíš usmířili.
„Justice… Naslouchej…“ Zavřela oči, zavrtěla hlavou ve snaze se volání zbavit a strčila do dveří. Po obrazovce, kde se právě líbal José s Emanuelou, stékala krev. Justice si zakryla ústa, jinak by začala okamžitě ječet. Žena, co jí vychovala, ležela na posteli v tratolišti krve a její mrtvé oči jen vytřeštěně a zároveň vyčítavě zíraly do prázdna. Někdo jí vyrval vnitřnosti a poházel je všude po pokoji. Nad postelí bylo krví napsáno: JDU SI PRO TEBE, JUSTICE!
Otočila se ve snaze utéct, ale přímo za ní stál jakýsi neznámý muž. Měl dlouhé, kudrnaté blond vlasy a jeho až dětsky nevinné tváří dominovaly úplně bílé oči. Než stihla zareagovat, chytil jí oběma rukama za krk a stiskl…
Justice bezmocně zalapala po dechu a zaryla mu nehty do zápěstí. Útočníkova ústa se roztáhla do děsivého šklebu…
Justice! Justice!!! Šepot se změnil v ohlušivý řev…
Prudce otevřela oči. Ležela schoulená pod záchodovou mísou, přikrytá jen svou bundou. Noční můra zmizela i s tím hlasem, který jí z něj vyrval. Oddechla si, že to byl jen špatný sen a uvědomila si, že její tělo je ve značně pochroumaném stavu. Kdo by se taky dobře vyspal v toaletní kóji?
S námahou se vyškrábala na nohy, odplížila se k miniaturnímu umyvadlu a pohlédla na sebe do zrcadla. Rozcuchané vlasy, koutky úst umazané od čokolády, kruhy pod očima… Přestala hodnotit svůj vzhled bezdomovce, jen co její pohled sklouzl na krk. Udiveně se dotkla modřin, které tam ještě odpoledne nebyly…
Ne, už byla vzhůru! Obrázek tetiny mrtvoly se okamžitě vrátil, stejně jako hrůzostrašné oči toho chlapa. Všechno bylo tak jasné, jakoby to ani nebyl sen. Ale teď byla přece tady! A ten hlas. Už ho slyšela podruhé a mnohem jasněji! Pustila studenou vodu a začala si oplachovat obličej.
Možná jsem se úplně zbláznila! Co já vím, co měli moji příbuzní v rodině za duševní choroby! Můj otec loví duchy, to už je samo o sobě dost šílený! Nebo jsem jak ten kluk z toho hororu – Vidím mrtvé lidi…až na to, že já je asi slyším! Asi bych se měla uklidnit. Nic se neděje, bylo toho na mě v poslední době moc. Jsem jen unavená… A nejspíš už jsem se asi vážně definitivně zbláznila, protože si povídám sama se sebou…Vnitřní monolog přerušil podivný zvuk. Byla to jen setina vteřiny. Jakoby ji něco ovanulo a k tomu se přidalo jakési zašustění. Zaposlouchala se. Slyšela už jen tekoucí vodu a navíc se jí zmocnil zvláštní pocit. Nejdřív ho neuměla popsat, ale bylo to podobné, jako když cítíte, že vás někdo pozoruje… Prudce se napřímila. Sice měla oči trochu oslepené vodou, ale v zrcadle spatřila jakousi cizí tvář. S vyjeknutím se otočila…
Nikdo za ní nestál!
Roztřásla se. Co se to děje? Zběsile se začala rozhlížet. Vědomí, že není sama, nezmizelo.
Najednou se prudce otevřely dveře, až dívka leknutím nadskočila a v nich stála ta stará, nevrlá knihovnice.
„Slečno!?“ vykřikla ostře. „Co tu děláte?“
Na jednu stranu byla Justice ráda, že jí vidí, protože se přestala děsit toho, že jí dýchá za krk nějaký přízrak. Ovšem bylo třeba se z téhle situace nějak obratně vyvléknout.
„Já…“, Justice se sehnula a začala rychle sbírat knihy ze země. „Moc se omlouvám, občas, když se začtu, tak se do toho zaberu… však víte. Prostě usnu. Všechno vrátím a uvedu do pořádku.“ Snažila se tu babu ujistit o svých čistých úmyslech, aby jí snad nenapadlo volat 911.
S náručí knih se hodlala co nejrychleji prodrat kolem knihovnice, která se ve dveřích tyčila jako špatné svědomí, ale stařena jí rukou energicky zatarasila cestu.
Justice ucouvla a okamžitě pochopila, že knihovnice asi nebude stejná, jako odpoledne.
„Co po mě chcete?“ nadechla se odhodlaně.
Žena její otázku přešla, jen se zašklebila. „Tak přece je to pravda.“ Během těchto slov už nebyl pochyb, názorně na svých očích demonstrovala, že se téhle trochu seschlé tělesné schránky zmocnil démon. „Ten starej ubožák nasáklej chlastem, co poslal zpátky do Pekla hodně mých bratrů, vážně zplodil potomka!“
Nepanikař, hlavně nepanikař! Říkala si Justice, ale žaludek se jí sevřel strachem.
„Kdybych mohla, zakroutím spratkovi Bobbyho Singera krkem!“ prskla démonka.
„Tak proč to neuděláš?“
„Správná otázka – Proč? Proč je o takovou bezvýznamnou mrchu jako ty takovej zájem? Ale já jsem jen žoldák, neměla bych soudit.“
„Pro koho pracuješ? O co jde?“ snažila se Justice.
„Máš moc keců.“ usoudila démonka. „Jenže ty zrovna nejsi v situaci, kdy můžeš pokládat otázky. Tak…půjdeš se mnou po dobrým…nebo to uděláme jinak?“
„Snad nečekáš, že s tebou spratek Bobbyho Singera půjde dobrovolně?“ odsekla Justice.
„Čekala jsem, že jablko nepadlo daleko od stromu…Ono tě to přejde.“ Démonka sundala ruku ze dveří a kývla. No jistě, nebyla sama, měla dvě posily. Kdyby Justice nebyla v tak bezvýchodné situaci, možná by se i začala pobaveně smát. Dlouhý, Široký a Bystrozraký – asi takhle by tuhle trojici pojmenovala. Malý pořízek s potetovanýma tlapama, vyzáblý frajer s orlím nosem a knihovnice s popelníky na nose. I když působili jako partička zoufalců, byla si vědoma, že zdání klame.
Justice naprázdno polkla a zatnula zuby…
7. kapitola„Jistí lidé – výjimeční lidé – mohou vnímat moji pravou podobu“ Bobby seděl na pohovce a nahlas přemýšlel u své oblíbené soap opery – tak by to zřejmě nazval on, nezávislý pozorovatel by spíše řekl, že hlasitě pochrupuje. Ze siesty ho vyrušilo zazvonění. Trhl sebou, až mu prázdná flaška od piva, co měl v klíně, upadla na zem. Zamrkal a zaposlouchal se. Tenhle vyzváněcí tón mu nebyl povědomý, rozhodně to nebyla jeho FBI nebo CIA linka. Po pár vteřinách urputného zvonění mu došlo, že to je jeho soukromý mobil, který už pár týdnů, ne-li měsíců, neviděl. Pro jistotu ho měl připojený v nabíječce, ale dávno už na něj zapomněl – nikdo mu na něj totiž nevolal Tedy…téměř nikdo. Ta myšlenka ho švihla jak bič, vyskočil a chvatně se rozhlížel…. Když ho spatřil ležet v zásuvce u stolu v kuchyni, rozběhl se k němu, a když ho zvedl, křikl do něj jméno jediné osoby, které tohle číslo dal. Samozřejmě s přísným upozorněním, že má volat pouze v nutných případech.
„Justice?“
Ale na druhé straně bylo ticho. Dlouhé. Znepokojivé.
„Bobby! Bobby..!“ Justice se podívala na mobil, který měl ještě před pár vteřinami nabitou baterii, ale teď se jako v nějakém špatném filmovém hororu vypnul.
„Do hajzlu!“ zašeptala a hryzla se rtu. Seděla ukrytá mezi vysokými policemi s knihami a telefonát Bobbymu byla její poslední šance, i když v té panice jí došlo, že by jí asi moc nepomohl.
Přála si, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Ale ten pocit bezmoci, strachu a zmatku byl až příliš skutečný. Přímo proti ní bylo velké dvojité okno, za kterým zuřila bouřka a vichr, blesky osvětlovaly potemnělou knihovnu i její bledou tvář. Věděla, že její ukryt je velmi chabý, už není kam utéct.
Něco jiného bylo démony pozorovat zdálky, vědět, že existují, ale čelit jim byla věc druhá. Snažila se s tím, že jsou, vyrovnat a měla pocit, že to zvládla. Jenže teď si uvědomila, že to rozhodně není tak jednoduché.
Ze toalet se jí ještě po nerovném souboji podařilo uprchnout. Hodiny boxu se konečně vyplatily, věřila, že pokud z tohohle vyvázne, jednou bude pobaveně vzpomínat, jak se jí podařilo narvat hlavu démona do záchodové mísy a přerazit o něj prkýnko.Dá se ovšem říci, že jí dost šetřili, zřejmě byla priorita dovléct ji živou a co nejméně pochroumanou. Jenže proč? A komu? Co po ní chtějí?
Všechny východy byly zamčené, musela vzít zavděk úkrytem v rozsáhlém labyrintu regálů. V nouzi nejvyšší vytáhla mobil a roztřesenými prsty začala listovat v adresáři, až došla k písmenu „S“. Vyzvánělo to dlouho, jenže když už to vypadalo, že se na druhém konci někdo ohlásí, mobil ohluchl.
Zavřela oči, hra na schovávanou se blížila ke konci. Možná by se tomu i odevzdala, ale pak ji ovládl pocit, že se něco děje.
Monitory počítačů na stolech pod okny se začaly postupně zapínat. Podivný úkaz, řekl by někdo, ale ona zalitovala, že ji to nenapadlo dřív. Vstala, popadla těžký monitor, odervala ho od počítače i ze zdi a vší silou ho mrštila na okno. Hluk roztřískaného skla sice přilákal slídící démony, ale cesta ven byla částečně volná. Knihovna byla v prvním patře, což nebylo vysoko.
„Musí být někde vzadu!“ Justice spatřila na druhém konci knihovny démonku a už na nic nečekala. Odhodlaně loktem začala rozbíjet zbytek okenních tabulek.
„Zastav jí!“
Dívka se začala soukat mezi ostré sklo, ale to už byl další z nich u ní a chytil jí za nohu. Pokusila se ho nakopnout, ale pro něj to bylo jako cvrnknutí do nosu. Nakonec nahmatala kus skla, bleskurychle se otočila a s výkřikem ho démonovi vrazila přímo do oka. Tlusťoch ji pustil, začal zmateně poskakovat okolo, snažíce se vyrvat si cizí těleso z tváře. Více než gejzíry krve, které stříkaly všude kolem, ji zaujalo, že se police s knihami začaly chvět a zářivky na stropě vybuchovat. Oba zbylí démoni, co se k ní blížili, odvrátili pozornost od své oběti a překvapeně se začali rozhlížet.
Justice se náhle cítila paralyzovaná. Démonka v těle knihovnice se přestala pozastavovat nad tím, co se děje a odvrátila pozornost zpět k dívce u okna. Když už jí měla nadosah, jedna z polic s knihami se zřítila a démonku pohřbila.
Pořízek si konečně vyrval sklo z oka a zjevně rozzuřený tím, že jeho tělesné schránce poškodila fasádu, se hodlal pomstít. Jenže to už se police zuřivě třásly a knihy z nich vylétávaly na všechny strany.
A pak to zase zaslechla… šepot. Jenže tentokrát byl zlověstný, varovný… Justice ohromeně sledovala, jak se oba démoni chytili za hlavu a s děsivým kvílením se zhroutili v křečích na zem.
Venku udeřil blesk a s ohlušující ránou se všechna okna rozletěla na maličké kousky. Justice se přikrčila k zemi a zakryla si hlavu, zatímco vše pokryl milion skleněných třpytek. Dovnitř okamžitě vtrhl déšť, z lamp a zkratujících počítačů létaly jiskry, šílený vichr začal otevírat stránky knih a zběsile jimi listovat.
Justice už na víc nečekala, hodlala z tohoto šílenství okamžitě zmizet. Vyskočila rozbitým oknem a po vysokých schodech seběhla na parkoviště k motorce, nasedla a nastartovala. Ještě však zaváhala a ohlédla se.
Nahoře na schodech u vchodu do knihovny zaregistrovala ve tmě postavu. Zamžikala, déšť jí stékal z vlasů do očí, viděla jen, jak tam stojí, ta bezejmenná silueta uprostřed lijáku a díky větru byla schopná rozeznat, že má na sobě…snad dlouhý plášť?
Udeřil hrom a blesk ozářil okolí. Doufala, že uvidí víc, ale postava zmizela! Na víc už raději nečekala a chopper se s kvílením rozjel…
Justice se řítila temným městem, nezpomalila ani když vyjela na silnici uprostřed lesů, jen jela, aniž by tušila kam. Nedokázala si urovnat myšlenky, nevnímala krvácející, pořezanou dlaň.
Co je to za hru? A co v ní já hraju za roli? Co mám dělat? Kam mám jít? Kdo mi pomůže?Přední světlo motorky náhle ozářilo postavu stojící přímo uprostřed silnice. Byla to snad jen vteřina, ale stihla ho identifikovat…Cory?! Nepohnul se ani o krok, mířila se přímo na něj.
S leknutím trhla těžkým strojem ve snaze vyhnout se mu. Smyky dokázala jindy s přehledem zvládnout, jejich trénink patřil mezi její oblíbené činnosti, ale události posledních hodin i zranění jí obraly o sílu a ostražitost.
Věrný společník se okamžitě změnil v nezvladatelné monstrum. Kola se neudržela na mokré vozovce a chopper se naklonil na bok. Nejdřív ucítila, jak jí drobné kamínky rozdírají kalhoty i bundu, začínají jí drásat levou půlku těla, ale to nebylo nic proti tomu, jakou bolest cítila, když jí několik tun začalo drtit nohu.
Těch pár metrů, kdy ji chopper nemilosrdně věznil, se zdálo nekonečných. Pak se konečně zastavil a odstředivá síla ji odhodila o pár metrů dál. Kolo motorky se stále točilo a přední světlo dopadalo přímo na bezvládnou dívku ležící tváří v bahně u krajnice.
Démon se lekl, zda to nepřehnal, přece jen jí chtěl jen zastavit a vyděsit. Skončila velký od něj, chvatně se k ní vydal. Pokud je mrtvá…nechtěl na to ani pomyslet, co by se mu stalo.
Justice pootevřela oči. Nic neviděla, oslepovalo jí světlo. V ústech ucítila nasládlou pachuť krve, třásla se bolestí i šokem, mokré oblečení, nebo spíš jeho cáry se jí lepily do čerstvých ran, levou nohu necítila vůbec.
Jakmile uslyšela kroky, propadla opět panice. Jde po ní! Pak spatřila, že nedaleko od ní se válí její pootevřená taška. Natáhla ruku, připravená rvát se až do posledního dechu.
Pak jí někdo prudce zvedl ze země, až se jí zatočila hlava. Neviděla mu do tváře, cítila, jak se si po celé délce opřel své tělo o její záda a jeho horký dech jí ovanul krk.
„Ahoj kočičko! Chybělo ti tohle výstavní tělo?“
Cory, nebo spíš jen jeho zbytek… Otřásla se odporem, když jí s mlaskáním olíznul zakrvácenou a špinavou tvář.
„A víš, co teď udělám, ještě předtím, než….“
Víc se Justice nedozvěděla, Coryho hlas podivně přeskočil a na chvíli měla pocit, že zahlédla krátké a prudké světlo. Sevření povolilo, její nohou okamžitě projela bodavá bolest a možná by se znovu poroučela k zemi, kdyby jí opět nezachytil a neotočil k sobě.
Mdle zamžourala, stále jí oslepovalo přední světlo chopperu. To, co se událo vzápětí, byla jen setina vteřiny. Nejdřív jí hlavou prolétla myšlenka, že démoni umí rychle měnit barvu očí – nejdřív zelená, pak černá, teď modrá…
„Justice Singerová…“
Takhle jí nikdo, nikdy neoslovil. Vždy každý používal tetino příjmení. Zjištění, že ten hlas zní jinak než to démonské vyhrožování, bylo pomalejší, než její rozhodnutí.
Lehké šumění deště prořízly tlumené výstřely zbraně…
„Chcípni, ty zkurvysynu!“ zašeptala nenávistně.
Pustil ji a udělal krok vzad. Justice držela v ruce zbraň od Bobbyho, pro kterou si sáhla do tašky…Bylo jí fyzicky zle, přesto se snažila udržet na nohou, nebo spíše na té pravé, levá jí vypověděla službu.
Kravata, bílá košile….? Kdo to je? Cory ležel bez hnutí na zemi vedle něj…
Šokovaně upustila pistoli, když spatřila místo, kam mu zblízka vypálila celý zásobník. V baloňáku měl sice díru, dokonce se mu z ní kouřilo, ale to bylo vše…
„Co to…“ vydechla…
„Justice.“
Ten hlas! Poznala ho, i když teď zněl tak…lidsky.
Udělal jakýsi drobný pohyb, okamžitě sebou varovně trhla a natáhla ruku dopředu… „Nepřibližuj se, ty…!“ nedořekla, vlastně nevěděla, jak pokračovat.
„Nechci ti ublížit. Ale to víš, Justice. Stejně jako víš, že jsem s tebou od chvíle, kdy jsi odešla z domova.“
Justice se na něj zadívala, ten pohled modrých očí spíše cítila, než viděla.
„Kdo…kdo jsi?“
„I tuto odpověď znáš. Ty řekni, kdo jsem.“
„Nejspíš magor s krizí identity!“ prskla a mrzelo jí, že zranění jí ubírá sílu zuřit víc.
Po tohle výpadu se krátce odmlčel, a když promluvil, jeho hlas jakoby potemněl: „Útočíš, protože jsi slabá. Je to tvá obrana, protože se neustále cítíš nejistá, sama a nevěříš si. Ale ty jsi výjimečná, Justice Singerová. A důležitá. Jsem tu, abych tě o tom přesvědčil.“
Začínalo jí to docházet, přesto se tomu bránila. Ano, cítila, že není sama. Je všude a přesto nikde. Je s vámi a přece není. Hlídá vás, ale nejste si jisti. Může to být hrozba, ale i bezpečí. Jenže je tady a vy ho slyšíte, i když ho jen tušíte. „Tam…v té knihovně…Tos byl ty.“ Neptala se, jen konstatovala.
„Ano.“
„Ale já nevím, kdo jsi!“ zopakovala.
„Tvá víra ti napoví, Justice!“
„Já nemám žádnou víru!“ vykřikla vztekle a ruka jí instinktivně zabloudila na krk, aby zakryla přívěšek ve tvaru miniaturního anděla. „Je to jen….obyčejná cetka!“
„Vážně? Patřil tvé matce, je to tak?“
Justice už nic nedokázala namítat. Něco z něj vyzařovala, podivná síla, rozhodnost, která jí děsila, ale zároveň fascinovala. Její mlčení mu nejspíš dodalo odvahu. Udělal opatrný krok směrem k ní. A pak to spatřila. Světlo překryl obří temný stín, který jí dopadl na šokovanou tvář. Byla to jen chvilka, kdy se v dešti objevila majestátní černá křídla.
„Ne, to …. To není možné!“ vydechla a couvla. „To není pravda.“
„Dokážeš víc!“ jeho hlas se jí zarýval do každého smyslu, sklopila hlavu a zacpala si uši.
„Nech toho! Mlč! Nedělej to! Už ne!“ do jejího tónu se začalo vkrádat zoufalství.
„Justice! Podívej se na mě. Ty to dokážeš. Podívej se a řekni, kdo jsem!“
„Sklapni!“ zavřískala, už zase mluvil tím hlasem jako v knihovně, ale teď už ho dokázala rozšifrovat, ačkoliv se tomu zarytě bránila. Pevně sevřela víčka, odhodlaná je už nikdy neotevřít.
„Tvoje matka byla stejná jako ty. Ona měla schopnost vidět naši pravou podobu.“
Už podruhé se zmínil o její matce. Skoro nic o ní nevěděla, ale on ano. Co když lže? Ale co když mluví pravdu? A teď má možnost vidět to, co ona? Justice se odhodlaně nadechla…
Nejdřív se bála, že jí ta záře vypálí oči… Ale pak z ní strach opadl. Kdyby to měla popsat slovy, nedokázala by to… Nádherné, vlídné světlo. Dechberoucí tak, že jí po tvářích začaly stékat slzy. A v ní on.
„Jsem Castiel, anděl Boží…“
„…anděl Boží…“ Řekli to oba současně, konečně ho pojmenovala, když jejich hlasy splynuly v jeden.
Znovu zavřela oči, a když je otevřela, už nepochybovala, že tenhle chlapík v baloňáku, co si asi někde vypůjčil obličej s výrazem ublíženého štěněte, je anděl.
„Jsem tady, protože mě za tebou Bůh poslal.“ pokračoval Castiel klidně.
Vážně řekl Bůh? Ten, kterého si vždycky v dětství představovala, jako dědka s harfičkou na obláčku skutečně existuje? Měla pocit, že toho je na ní moc, hlava se jí točila a v žaludku jí podivně bouřilo.
„Je mi nějak…“ stihla ještě říct, než se prudce předklonila a vydala ze sebe příšerný hrdelní zvuk.
Castiel opatrně shlédl na špičky svých bot. Další z lidských projevů, který ho nijak neuchvacoval a pokud by cítil něco jako závist, tak tohle by smrtelníkům zrovna nezáviděl. Muselo to být velmi nepříjemné. Vzdychl. Bylo mu jasné, že přednášku o svém Otci bude muset prozatím odložit a dotkl se zlehka její hlavy. Justice se ulevilo, když se začala propadat do slastné temnoty, která jí ochotně přijala.