WHEN THE FEATHER FALLS, YOUR WISH WILL COME TRUE II

Sedmou kapitolou začínám zde - soubor už byl moc velký...

WHEN THE FEATHER FALLS, YOUR WISH WILL COME TRUE - kapitola I-VI
WHEN THE FEATHER FALLS, YOUR WISH WILL COME TRUE II - kapitola VII- ?

THE SEVENTH FEATHER - RELAXING

Dean střídavě panikařil a zlobil se – anděl neodpovídal na zprávy ani nezvedal telefon, lovec se dokonce modlil – nic… anděl byl neoblomný. Uběhly čtyři týdny – potom šest… Dean byl neskutečně naštvaný a později ustaraný – Catiel se vždy alespoň ozval. Říkal si, že anděl je jednoduše zaneprázdněný povinnostmi v Nebi a brzy se mu zve – a Dean pak nakope jeho andělský zadek… usmál se – ve skutečnosti mu ale do smíchu nebylo… rozmrzele si sednul ke stolu, položil ruce na stůl a řekl –
„Jestli nemáš nic lepšího na práci, mohl by ses na chvíli zastavit?“ samozřejmě se nestalo nic. „Jestli se neukážeš, dojdu si tam nahoru pro tebe,“ dodal a ušklíbl se…


… anděl stál na pláži… na jedné straně se písek ztrácel v oceánu a na druhé byla pláž ohraničena vysokým skalním převisem… velké vodou obroušené kameny vystupovaly i z vody – když se o ně robila vlna, proud vody vydal hlasitý zvuk… Castiel se bosý procházel podél břehu - boty, které nechal o kousek dál, odnesl příliv, anděl ale ztrátu nezaznamenal – ostatně, nové boty přivolá silou myšlenky, bude-li chtít… procházel se se skloněnou hlavou, pozorujíc písek ulpívající mu na nohách a mezi prsty… bosý, ale pořád v kabátu vypadal podivně – nicméně, pláž byla zcela opuštěná a anděla beztak etiketa netrápila. Přehraboval nohou drobné oblázky – když ho činnost unavila, vstoupil do oceánu a zastavil se asi metr od břehu – anděl stál po kolena ve vodě, s rukama zastrčenýma v kapsách – poslouchal šumění mořské vody a vychutnával si způsob, jímž mu vítr cuchal vlasy – oceán se podobal Nebi – byl stejně – modrý… anděl shlédl na svůj odraz na vodní hladině a zkoumal svou lidskou podobu – jeho oči a kravata byla stejně modrá jako oceán a nebe – potřebuje možná něco barevného, něco… zamyslel se – červeného… představil si sebe sama s jasně červenou kravatou – líbila by se jeho nová kravata, napadlo jej, i Deanovi? … zamračil se – uvažoval už zase špatně…. Stál ještě chvíli ve vodě a potom z ní vylezl, posadil se na pláž a prohlížel si své pískem obalené nohy – chození bez bot jej naučil Dean –


„Deane-„ objevil se za zády lovce… Dean seřizoval na Bobbyho dvorku impalu a Sam seděl na lavičce a četl si.
„Ne.“
Anděl natočil hlavu ke straně – potom znovu otevřel pusu, Dean jej ale předběhl –
„Cokoli to je, může to počkat, Casi,“ Deanova hlava zmizela pod kapotou automobilu.
Anděl se rozhlédl, zjevně v rozpacích- Sam vzhlédl, ušklíbl se a zase sklopil tvář, věnujíc se četbě – Castiel nedovedl pochopit, proč se oba lovci tváří zaměstnaně, když zjevně ani jeden z nich nemá nic na práci – přistoupil k Deanovi a zatahal jej za loket – lovec se napřímil –
„Ano?“
„Deane-„
„Casi,“ řekl Dean – Sam se zasmál a anděl nasadil nešťastný výraz… „Dobře,“ lovec si otřel špinavé ruce do kalhot a dodal, „je neděle, já a Sam máme pauzu… rozumíš?“ zeptal se –
anděl přikývl, i když nevěděl jistě, co odsouhlasil, ošil se: „Potřeboval bych-„
„Takže nerozuměl – koukni, je to snadné, je neděle, dnes já ani Sam nepracujeme – máme oraz… všichni potřebují pauzu, víš?“ rozzářil se. „Ani Bůh sedmý den nepracoval,“ použil přirovnání, jemuž, říkal si, anděl porozumí. „Takže, přestaň kazit naši morálku a flákej se s námi – nebo, jestli to nesvedeš, se vrať v pondělí.“
Castiel se na lovce zmateně díval –
„Víš co? To je jedno, zůstáváš,“ Dean odložil nářadí, chytil anděla na paži a odváděl ho na druhý konec dvorku – anděl jej poslušně následoval – kdyby anděl sám nesvolil, Dean by neměl šanci kamkoli Castiela proti jeho vůli odvést – anděl byl ale zjevně nečekaným obratem situace vyvedený z míry a – cítě na své paži dotek Deanovy ruky – býval by lovce následoval kamkoliv… býval by se nechal i zabít… lovec procesí zavedl k betonovému placu, posadil se na jeho okraj, zul si boty a lehl si na záda – podložil si hlavu rukama a oči mhouřil do sluníčka…
„Tak polez,“ kývl na anděla.
„Kam?“ zeptal se.
Dean poklepal prsty na betonový kvádr a anděl po zaváhání následoval lovcův příklad a chtěl se na kvádr posadit –
„Nejdřív si sundej kabát,“ zarazil ho Dean – kabát jednoduše zmizel a – po něm následoval sako – Dean nadzvedl obočí, „mohl by ses svlékat jako my, normální lidé –„ anděl jeho poznámku přešel – chtěl se konečně vyšplhat na kvádr. „Boty,“ upozornil jej lovec –
neochotně poslechl a sundal si i boty, posadil se a Dean řekl –
„Lehni si…“
Anděl si lehl vedle Deana a otočil se na bok. Beton byl od slunce rozpálený a hřál: „Deane,“ řekl naléhavě – anděl zjevně celou proceduru svlékání se poslušně absolvoval pouze proto, aby měl možnost sdělit lovcovi to, kvůli čemu přišel… nemohl se, podle Deanových slov, dočkat.
„Říkám ne. Zrovna teď není kolem nic, co je třeba zabít, neděje se nic, co je třeba zastavit a žádná bitva nemá být vybojována… odpočíváme – umíš přece odpočívat?“
Frustrovaně vydechl.
„Zavři oči,“ nabádal jej lovec, „a uvolni se, pro lásku boží, jsi napjatý jak struna…“
… zamračil se, poslechl ale a uvolnil se víc – jemně vydechl…
„Lepší,“ usmál se lovec, „mnohem lepší…“
Castiel byl frustrovaný - měl na jazyku konkrétní důležité sdělení a Dean byl tak – tak dětinský… anděl se ale řídil pokyny lovce a s každým novým hlubokým výdechem bylo jeho lidské tělo uvolněnější – po několika minutách Castiel pustil důvod své návštěvy z hlavy, soustředil se pouze na přítomnost, na zvuk vlastních – a Deanových – nádechů… na teplo rozlévající se mu celým tělem… nikdy předtím neodpočíval – fascinující pocit….
„Už ti to, Casi došlo?“ zamumlal lovec ospale.
Přikývl, pak mu došlo, že ho lovec nevidí, protože má zavřené oči a řekl nahlas: „Myslím, že ano –„ chtěl něco dodat, lovec jej ale přerušil –
„Pšš, odpočíváme…“ napůl spal –
anděl se znovu přetočil na bok a otevřel oči – prohlížel si Deanovu tvář – došlo mu, že nikdy předtím neviděl lovce klidného, uvolněného a spokojeného a rozhodl se neničit jeho neděli… zavřel oči a lehl si pohodlněji – možná, že má Dean pravdu a všechno, co lidé (a andělé) potřebují, se děje teď…

…Dean se probudil o hodinu později – anděl vedle něj klidně spal – probudil jej, smějíc se… odpoledne potom strávili tím, že chodili bosi po dvorku – což je skvělé, prohlásil lovec, psychoterapeutické cvičení…
když zmíněný slovní obrat použil, anděl se na něj podíval překvapeně a Dean pokrčil rameny –
„Sam řekl, že je a on má v těchhle věcech většinou pravdu… já jen vím, že mě chození bez bot uklidňuje.“


… písek mu na kůži zasychal a drolil se, příliv zesílil… za pár hodin se pláž octne pod vodou – voda dosáhne až ke skalnímu převisu… ochladilo se a vítr hučel andělu v uších… kromě větru ale slyšel Castiel i hlas – lidský hlas… zněl mu v hlavě posledních několik týdnů nepřetržitě a upřímně, až se s Deanem setká, řekne anděl lovci, aby se ztišil – Dean přemýšlel hrozně nahlas…
Castiel slyšel všechny Deanovy motlitby, všechna jeho volání i výhrůžky – chtěl ten hlas zabít, chtěl zabít sebe, protože potom by hlas ustal… anděl věděl, nezmlkne-li lovec, nevydrží už hlas ignorovat - přijde za Deanem – jako vždy… nebo vezme polštář a lovce ve spánku zadusí… cokoli – chtěl hlas vymazat ze světa… jenže, spolu s hlasem by umřel i Cas – Deanovo volání anděla současně zabíjelo a současně bylo i jediným důvodem – dobrým důvodem – Castielovy existence… Dean…
„Prosím…“ prosbu lovec zašeptal a slovo téměř zaniklo ve větru – anděl ale žádost slyšel – anděl žádost vyslyšel… s povzdechem se zvedl, vzpomněl si na boty – objevily se mu vzápětí na nohách – a zmizel z pláže…

… volal ho hlas – volal ho Dean….
…………………………………………………………………….

„Volám mu už šest týdnů-„
„Zkoušel jsi,“ Sam si odkašlal, „volat i jeho? Tedy, přímo volat?“
„Pomodlil jsem se,“ odsekl Dean – Sam bezradně rozhodil rukama. „Promiň,“ zamumlal, „je to divné, to je všechno – „
„Možná nevoláš správně,“ usmál se laskavě mladší lovec.
„Mám ho,“ odvětil jízlivě Dean, „poprosit?“ ušklíbl se, ale zaregistroval Samův upřený pohled – „mám, viď,“ obrátil oči v sloup a dodal, „pěkně prosím, Castieli…“
„Deane –„
„Já vím,“ lovec se zhluboka nadechl: „Prosím,“ zašeptal.
Chvíli se nic nedělo, potom ale lovci zaslechli staré známé zašustění křídel a Castiel stál před nimi… anděl se tvářil mírně netrpělivě, když, jako obvykle řekl: „Zdravím, Deane…“ obrátil se k druhému lovci a dodal, „Same.“
Deanovi v ten moment spadl ze srdce kámen, současně ho ale zachvátil hluboký vztek a opovržení – jak může stát anděl tak klidně před ním, když lovec sám umíral strachy.
„Nech si své pozdravy,“ vyjel na něj Dean. „Kde jsi k čertu byl?“
„Pryč,“ odvětil jednoduše anděl –
se zatnutými zuby lovec řekl: „Ignoroval jsi nás-„ nebylo to otázka – ale, konstatování…
na krátký okamžik vypadal anděl zahanbeně, rychle se ale vzpamatoval: „Není to to, co ty obvykle děláš?“
kdyby mohl pohled zabíjet, Castiel by býval byl před lovcem padl mrtev: „Krása, Casi,“ zavrčel – chtěl dodat peprnou poznámku, do jejich slovní přestřelky se ale moudře vložil Sam-
„Jsme každopádně rádi, že jsi tady.“
Castiel se otočil k němu, zdálo se, že je rád, že má záminku odvrátit se od Deana.
„Ne všichni jsme rádi,“ zamumlal Dean a zmizel v kuchyni.
„Potřebujeme pomoc s jedním případem,“ dodal mladší lovec, ignorujíc Deanovu poznámku, „takže…“ podrbal se na nose,“ jestli máš na nás chvilku, bylo by vážně hezké, kdybys nám tady dole trochu pomohl…“
Castiel natočil hlavu ke straně – měl chuť Samuela uhodit – Sam na rozdíl od Deana mluvil vždy zdvořile a nevyhovět mu bylo v zásadě nemožné – došlo mu, proč Deana Samovo chování vytáčí…
„Dean měl starost,“ zašeptal nečekaně Sam – Castiel vypadal překvapeně – Dean se bál o něj? Doba přelomu, kdy lovce začaly zajímat i jiné věci než ty těsně okolo něj sama, Castiela bez povšimnutí minula… možná za to mohlo období války v Nebi a anděl a lovec se jednoduše příliš vzdálili jeden druhému, nebo, napadlo jej, nejsem pro Deana dost dobrý…
„Ne…“
„Ne co?“ zeptal se zmateně Sam.
„Nepomůžu tobě a Deanovi s vaším případem,“ řekl, jakoby jeho krátké sdělení vše obsáhlo a vysvětlilo.
Sam otevřel pusu, nezmohl se ale na slovo – mlčky se dívali jeden na druhého – jejich tichou konverzaci přerušil Dean – starší lovec stál mezi dveřmi a propaloval anděla pohledem –
„Říkáš, že nám nemůžeš pomoc?“
Castiel pomalu otočil hlavu a podíval se na Deana, málem řekl, říkám, že vám nechci pomoci, měl ale pocit, že se podobné věci neříkají… proto jednoduše na Deana zíral s přihlouplým výrazem na tváři –
„Fajn,“ zavrčel, „seber se a zmiz.“

… zmizel…

THE EIGHTH FEATHER - FIRMNESS

Hořel – jeho milost hořela uvnitř a i na povrchu byl Castiel spálený… létal skrz plameny – jeho křídla nehořela, protože křídla andělů nikdy nehoří, plameny mu ale spalovaly tělo a oči a vstupovaly do něj … křičel… neulevilo se mu ale a Castielova agonie pokračovala – anděl roztáhl křídla, v letu se otočil a uhnul opačným směrem – dál od ohně, pryč z plamenů… bojoval už v nebeských válkách, čelil démonům a monstrům, jednou stál Castiel přímo v epicentru zemětřesení a držel dvě zemské desky pohromadě, slepoval kousky poztrácených a znovu nalezených lidských duší a krvácel… nikdy ale nehořel.
-anděl zvedl spálenou hlavu, pozorujíc plameny a své bratry a sestry – i oni hořeli… ohlédl se a spatřil za sebou Yophiel - i Castielova sestra si, zdá se, potřebovala odpočinout… oči obou andělů se setkaly - Yophiel se smutně usmála a sklonila jedno své křídlo, poukazujíc na škody - peří, původně stříbrné, ožehly plameny a zčernalo – Yophiel byla vždy přepečlivá… byla i dobrý voják, raději by ale bývala byla zůstala v Nebi – nikdo nechtěl být tady, v Pekle… vůle boží však rozhodla… Castiel roztáhl svá vlastní křídla a rozletěl se – minul své hořící bratry a sestry, držící plameny v ohořelých rukách ve snaze zkrotit je. I Castiel strávil poledních několik týdnů snahou uhasit plameny, jenž jeho a Razielově posádce nedovolovaly přiblížit se ke středu Pekla – ztratili už ale příliš mnoho drahocenného času… andělé hoří – ve středu Pekla ale hoří lidská duše – důležitá duše…
Castiel se podíval na své ruce, ohořelé a krvácející…
…vzpomněl si na Yophielin smutný pohled - podívej se na mě, řekla mu sestra. Díval se… viděl pýchu, nikoli krásu…
…rozhlédl se – neviděl statečné vojáky, ale vystrašené anděly – jeho bratry a sestry…
…a, ve středu Pekla, v plamenech, viděl Castiel duši… lidské duše byly – nádherné – ani oheň onu krásu nezničil…
…minul své bratry a sestry, držící v dlaních horké plameny – a, Castiel vletěl do středu Pekla – do středu ohně…
…řekl (a Dean pak rovněž říkával) „vytáhl jsem Tě z pekla“ (anděl mě vytáhl z Pekla, řečeno lovcem) – což nebyla zcela pravda –
-Castiel si vzpomínal na oheň a na umírání a potom na pevný stisk – duše dosud vězící v plamenech držela jeho… Castiel překvapeně roztáhl křídla a oba je vytáhl nahoru… společně stoupali vzhůru, držíc se jeden druhého – kdo vytáhl koho, bylo otázkou…

…………………………………………………………………………..

Deana probudily kroky - lovec otevřel oči, přetočil se na posteli na bok, automaticky sáhl po zbrani a namířil – v rohu místnosti stál člověk, jehož identitu Dean hned nerozeznal, protože v pokoji byla dosud tma – oči lovce ale pomalu přivykly šeru a Dean nechal ruku se zbraní klesnout –
„Casi…“ zavrčel – srdce mu v hrudi divoce tlouklo a ruka se mu dosud třásla – lovec měl divný sen – zdávalo se mu často o Pekle, vždy se ale jednalo o noční můry v podobě útržků beze smyslu – krvavé výjevy, podivné obrazy… křik… tentokrát – poprvé – snil lovec o světle… bylo to podivné světlo, protože ačkoli bylo zářivé, nic okolo sebe neosvětlovalo – svítilo pouze samo o sobě. Dean nevěděl, o co se jedná, věděl ale, že je to ta nejkrásnější věc na světě, kterou v životě viděl – a potom – ta krásná věc začala hořet –
natáhl ruku – chtěl hořící světlo uhasit – Dean by býval byl, zhasil i Peklo, zachránil-li by svým počinem tu věc. Dotkl se jí a – ona zachránila jeho…

… Dean zatřepal hlavou a zamrkal, otřel si z čela pot a podíval se na dosud mlčícího anděla – „Castieli,“ řekl tiše a naštvaně, „udělej to znovu a střelím tě.“
Čekal, že anděl řekne, že Deanova zbraň jej neohrozí – Castiel ale proti svému zvyku mlčel… stál v koutu místnosti, podivně schoulený – Dean měl špatný pocit – zlost vystřídala starost –
„Casi?“
-anděl se pohnul – vydal přiškrcený zvuk, který zněl skoro jako vzlyk, a dál lovce mlčky pozoroval –
„Řekni zatraceně něco!“
„Deane…“ zašeptal – lovec se zvedl a došel k Castielovi… předtím ještě rozsvítil lampu na nočním stolku…
„Co se sakra děje?“ zeptal se, rozhlížejíc se – Dean podvědomě čekal, že na něj odněkud z tmavého koutu vyskočí monstrum, nebo hůř, anděl – protože, Castielovo podivné chování, muselo mít důvod… nestalo se ale nic – Dean a anděl byli sami…
pohlédl Casovi do tváře, prohlížejíc si anděla zblízka –
oči anděla byly stejně modré, jako vždy. Leskly se ve světle lampy a něco v nich jasně zářilo – světlo… světlo jako ze snu – Dean zamrkal, ignorujíc podivnou asociaci – oči anděla mezitím ale svítit přestaly. Jednalo se zřejmě pouze o odraz žárovky, a o nic víc, říkal si lovec.
Anděl přistoupil –
na Deanův vkus příliš blízko –
„Moment,“ Dean položil Castielovi dlaň na hruď, odkazujíc jej do patřičných mezí – anděl zůstal stát v požadované vzdálenosti, oči z lovce ale nespustil – z bezprostřední vzdálenosti mohl Dean klidně spočítat Castielovy řasy… zaujala jej ale jiná skutečnost -
Nejednalo se o hru stínů – Dean v tento okamžik jistě rozeznal zářivé světlo v Castieově levém oku… světlo vycházelo zevnitř Casteila – ne z Jimmiho těla, ale ze skutečného Castiela…
lovec polkl – Castiel nevypadal pouze podivně mimo sebe sama, vypadal – vypadal jako anděl, ale současně ne jako jeho anděl – Castiel měl stejný výraz, jaký míval v dobách předtím, než se změnil- anděl se tvářil sebevědomě a – pyšně…
„Casi, co se k sakru-„
svou otázku ale Dean neměl možnost položit – do pokoje vstoupil Sam, mladší lovec cvakl vypínačem a rozsvítil velké světlo – oba dva, Dean i Castiel automaticky otočili hlavu – Sam se podíval z jednoho na druhého, tváříc se rozpačitě –
„Přerušil jsem něco?“ zeptal se nejistě –
„Zdravím, Same –„
Dean spustil ruku, kterou měl dosud položenou na hrudi anděla a ustoupil, jakoby se spálil –
„Promluvil jsi,“ obvinil jej – nesmyslně, uvědomil si – oba, Sam i Castiel se na Dena podívali stejně překvapeně –
anděl natočil hlavu ke straně, uvažujíc nad lovcovým výrokem: „Ano,“ souhlasil… jeho oči ožily a vrátila se do nich lidskost… byly pořád stejně modré – ale, už ne temně modré…
„Takže se mnou nemluvíš nebo co?“ zavrčel podrážděně.
„Samozřejmě s tebou mluvím,“ odvětil anděl a otočil svou hlavu zpět, dívajíc se na Deana – Castiel už se choval a vypadal méně podivně, hlas měl ale stále panovačný a pyšný… pohnul rameny a Dean si všiml, že andělův kabát je na několika místech propálený –
„Co se ti stalo?“ zeptal se –
„Hořel jsem,“ řekl anděl.
…lovec zavřel oči – zaplavil jej náhlý příval paniky, v hlavě mu hučelo – jednalo se ale jistě o dozvuk snu, ne o vzpomínku… otevřel oči a zjistil, že si jej Cas starostlivě prohlíží – na moment to byl ten Castiel…
„Měl by ses posadit, tvoje srdce tluče rychle,“ řekl jemně-
„Říkal jsi – „ Dean se už ale nezeptal, protože jej anděl zatlačil pozpátku ke stolu a přinutil jej posadit se na židli –
„Deane,“ Sam mu podával sklenici vody, „jsi v pořádku?“
„Asi jsem ještě pořád snil,“ Dean vyprázdnil jedním hltem sklenku a položil ji na stůl – podíval se na anděla, čekajíc na ujištění ano, snil jsi, anděl ale mlčel… dotkl se prsty Deanova čela a vzápětí odtáhl ruku –
„Hej,“ odsekl popuzeně, „dej ode mě ruce pryč – víš, že tohle nesnáším.“
„Lepší,“ zamumlal anděl, ignorujíc Deanovu reakci…
…lovec se vpravdě cítil lépe – uklidnil se a byl odpočatý… podivný sen pustil vzápětí z hlavy –
„Proč jsi přišel?“ zeptal se Dean, „jestli ses rozhodl nám pomoci – pozdě, pomohli jsme si sami, ostatně, jako vždy.“
Sam upřeně zíral na Castielův propálený kabát – anděl si jeho pohledu zřejmě všiml, protože se podíval na své rameno - zamračil se, analyzujíc škody, přivřel oči – a, kabát byl vzápětí zcela čistý… „nepřišel jsem vám pomáhat.“
„Přirozeně…“
„Nepřerušuj mě,“ skočil mu do řeči anděl – když si všiml Deanova překvapeného výrazu, dodal, „prosím,“ zněl ale netrpělivě, ne úslužně… „potřebuji vaší pomoc-„
Dean se zasmál – Cas ne – nepohnutě na lovce zíral –
„Kašleš na nás a pak od nás chceš krýt zadek? To je, Casi, hrozně patetické – věděl jsem, že jsi naivní, ale nevěděl jsem, že jsi i hloupý.“
Castiel se napřímil – (byl sice pořád kratší než Dean – lovec ale automaticky ustoupil – zatraceně…) a jeho oči potemněly. Těžko říct, zda změnu výrazu anděla způsobila netrpělivost a únava, nebo způsob, jímž s ním Dean mluvil: „Nežádám vás, nemáte na vybranou… Deane – „
„Rozkazuješ nám?“ vyštěkl lovec –
zaváhal – podíval se na Sama a pak zpět na staršího lovce –
„Ano.“

SEDMÁ KAPITOLA - Dean je naštvaný - tentokrát oprabdu a Castiel je naštvaný - tentokrát je to zlé... a bude hůř... poněkud kratší kapitola - hope you will enjoy it the comment would be nice... nechám svou angličtinu být - příjemné počtení!... a pěkný zbytek neděle..

Maky: teď by mě zajímalo, jak moc jsi spokojená s touto kapitolou, protože mě se to moc líbilo. Je fajn jednou číst taky o tom, kdy Castiel nemá vůbec náladu na Deana (no jak se to vezme - on jí vlastně má a nemá - teď jsem se do toho pořádně zamotala). V každém případě jsem s touto kapitolkou spokojená a naprosto jsem si užívala scénu, jak leží na tom kameni - to sluníčko jsem opravdu cítila. A opět detail - Cass a červená kravata...dobrý fakt jo :70
moc se těším na další část...fakt mě tato povídka baví.....

Maky: Tahle část se mi líbila, opravdu. Jak to mezi Deanem a Casem jiskří, jsou jako dva kohouti. Teď jsem napjatá, jestli jim Cas fakt nepomůže?????

janca: dekuji - jsme rada, ze jsi byla spokojena - asi jsem Ti to "dluzila: po tech dvou predchozich kapitolach - a jestli se ti libi tenhle scenar, tedy - ti dva na noze - tak se ti snad bude libit i pristi kapitola.. romantiky mam ted dost, jsem zrovna ve spatne nalade - takze, takze.. takze naznaku slashe a tak se bat nemusis.. jak rikam, tohle je velice - hm, variabilni povidka jsem moc rada, ze se ti kapitola libila a nezlomila jsi nad povidkou hul ... uvidime, uvidime, co Cas nakonec udela.. dekuji za komentar

Nemix: legracni - vazne.. ne, ze bych byla nespkojena, to ne - ale, vlastne mi na tehle kapitole tak moc nesejde. treba ta predchozi, to byla moje srdecni zalezitost - budu si ji pamatovat porad na budu se pri te vzpomonce priblble usmivat.. tahle kapitola je fajn - napsala jsem ji dobre - ale, zapomenu ji .. nic pro me neznamena - ta predchozi ale znamenala.. v tom to myslim je - ta subjektivita posuzovani - pro kazdeho znamena neco neco jineho a podle toho se mu libi to a nebo ono - zalezi na tom, co je uvnitr nas a s cim se ztotoznime... jsme moc rada, ze tahle kapitola se Ti libila - i kdyz hadan, ze tvou oblibenou neprekonala - budu se muset vice snazit ... ja ti nevim - myslis si, ze bu mu cervena slusela? Mozna jej do ni oblecu jsem rada, ze Te tahle povidka bavi - i me.. je to takove vypisovani sebe sama - ale cilene, nekam smeruji - nekam to vedu... dekuji za podporu - zas a znovu

Maky: máš pravdu - mou oblíbenou kapitolku to nepřekonalo, ale líbilo se mi to - prostě takovej lepší průměr
ale je opravdu zvláštní to, jak se něco líbí mě - a něco jiného tobě - no a možná v tom je tvá povídka tak jedinečná a originální - každý si v ní něco najde - něco svého....
co se týka Cass a červená - no já mám určité představy, v jaké situaci bych mu vyměnila kravatu, ale to nechám na tobě....
a neděkuj pořád - já to dělám ráda a z vlastní vůle, protože si myslím, že zpětné reakce jsou důležité......

nojo, budu se muset vice snazit, jestli chci prekonat tamtu kapitolu - delam si srandu - jsem rada, ze jsi byla spokojena... uvidime, jak na tom budu s dalsi kapitolou - jsem sama zvedava - ja si ji totiz nejsme moc jista, tak me zajima, co na ni reknes ty - delame tu zajimavy vyzkum

ja nad tou cervenou porad premyslim - modra a cervena.. takove dve kontrastni barvy - modre oci, modra kravata - modra je nevinnost, modra je melancholie, modra je Cas (skoro jako basnicka ) - cervena je lidska krev, cervena je vasen, je to chtic a zivot... modre oci a cervena kravata... klidne bych ji Casovi oblekla! ted jsem zrovna cetla anglickou ff - Cas padl a byl clovekem a mel na sobe bile tricko a rifle a jen tak sedel venku - bylo to moc dobre napsane, uplne jsem ho videla a v te predstave vypadala naprosto uzasne - i Dean to poznal... hm - nojo,necham toho, je teprve odpoledne a uz me napadji takove myslenky

Stejne ti budu dekovat - mas pradu, reakce jsou dulezite.. coz me privadi k myslence - zatim web uvadi, ze tahle povidka byla otevrena asi sedmset krat - coz je docela dost na to, ze existuje asi dva tydny... to ji asi porad dokonal rozklikavas jen ty a janca a obcas jeste nekdo - ... no, smirim se s tim, ze lide ctou, ale nekomentuji a navic, me to psat bavi, ale ka rikas - zpetna vazba je vitana - a proto ti budu dekovat

OSMÁ KAPITOLA přidána.. ještě jich nemáte dost? No tak - jestli čtete, napiště mi, co si myslíte ... co se téhle kapitoly týče, nejsem si jistá tím, jaké budou ohlasy - já sama nevím co si myslet... nikdy jsem nepřemýšlela nad jednou konkrétní událostí - nad vytažením Deana z Pekla a ted o tom píšu... no nic v téhle kapitole je více myšlenek Deana.
Kdo má rád Castiela "acting like a dick" a Deana v protiútoku, přijde si během pár následujících kapitolo zřejmě na své... na chvíli více přítomnosti a méně minulosti.

PS: Další kapitola už je napsaná... ale přidám ji až za pár dní - musím dělat i jiné věci než psát ff - ale, já raději píšu ff - chyba

enjoy

Tak jo, sice jsem chtěla ohodnotit až celé dílo, ale nevadí...

Maky, píšeš moc hezky a každá kapitola je úplně jiná, takže pro mě je docela těžké je porovnávat mezi sebou. (ačkoli má své favority ) Mám moc ráda tvoje vyjadřování citů a nálad a jak už jsem asi 100x řekla, skláním se před tvýmy dialogy a tvým smyslem pro detail.

Neber to zle ale trošku mi to přijde, jako by to psal člověk s více osobnostmi , ačkoli na sebe kapitoly navazují, tak se postavy pokaždé chovaj jinak (například tvá 6. kapitola proti té poslední - i když stejní tak zároveň jiní lidé, vím že je to dáno okolnostmi, ale stejně.mi to přijde zajímavé )

Rozhodně ještě nemám dost a pokud budeš pokračovat jako do teď, budu s radostí hltat každou další kapitolu, která přijde.

No, tak jo...další velmi zajímavá kapitola
Taky jsem si občas představovala, jak to asi probíhalo, když Castiel zachraňoval Deana z pekla a Tvůj pohled je zajímavý...ten oheň a jak se vlastně zachránili navzájem
A co mě fakt baví, to je konfrontace mezi Castielem a Deanem a líbí se mi, jak to vystihuješ...
Jak tady,tak v seriálu mi připadá Dean jako trucovité dítě, které zkouší, kam až může zajít a Cass ho zase vždycky setře...jak řekl Dean: ...nikdy neser anděly
Těším se na pokráčko, tak šup šup

Maky: Tahle kapitola mě také "sedla". A ten konec - Dean, který je zvyklý mít hlavní slovo a najednou mu poroučí anděl. Úplně vidím ten jeho výraz.

Maky: tato část je opravdu jiná, než ostatní - mě se ale velice líbí...rozmanitost tvého psaní je fascinující...ale máš pravdu - nejde mi na tuto kapitolku pohlížet moc celkově - je hezká a je důležitá - ale nemám jí v sobě nějak uzavřenou - budu si jí muset přečíst ještě jednou - nebo jí musím nejprve pořádně vztřebat.. nevím, v každém případě jsem ráda, že jsem si jí mohla přečíst, protože Dean a jeho vytažení z pekla, to je jedna velká záhada a toto pojetí není špatné.....
a víš co, přesně sem (do této kapitoly) bych dala tu červenou kravatu....

omlouvám se za pozdní odpověd - měla jsme trable s připojením na internet.. tak jsem aspon v mezičase psala další kapitoly - well, chybí jejich korektura, takže přidat je bohužel ještě nemůžu, ale na světě už jsou.. doufám, že s nimi budete spokojeni - mám pár podle mě dobrých nápadů - ale, čtenáři jste vy

janča: Děkuji, to jsem ráda ... nojo, já vím - je legrace pro změnu trápit Deana.. jejich role se samozřejmě ještě mockrát vystrídají - baví mě trápit jednou toho a podruhé onoho a ještě víc mě baví, když se trápí navzájem ...

Nemix: Je jiná?... ano, je asi maličko jiná - a to jsi ještě nečetla další - tedy, vlastně až tu další - mám ted napsané dvě a pak připravené další.. zamotávám se do toho chci říct, že jiných kpitol bude ještě více... vlastně jsem o Pekle psát nechtěla, aleta vize mě napadla sama od sebe a pak už jsme ji zvárnit musela - ani já jsme nad Peklem nikdy nepřemšlela a najednou jsem si říkala, že to, že s ezachránili navzájem je krásné - patetické, ale čert to vezmi - krásné... tak to chodí i v životě... dala? Nojo - pořád na tu červenou kravatu myslím - červená, modrá... asi brzy napíšu povídku o červené kravatě - hm, děkuji Ti - právě mě něco napadlo.. ale, zatraceně, nejdříve bych měla udělat korekturu dalších kapitol - nevadí - červená kravata se mi líbí v tuhle chvíli víc!

Polgara: Děkuji - za komentář i pochvalu nechtěla jsem původně psát o Pekle, ale ta vize se mi sama vybavila v hlavě a pak už to jinak nešlo - napadlo mě, že to, že se zachránili navzájem je krásné - patetické, ale krásné.. představovala jsem si Castiela stoupajícího vzhůru a najednou je mi celá ta scna z Pekla bližší... s Deanem jsi to odhadla přesně - a napsala moc hezky - vystihla jsi to! Jako trucovité dítě a když náhodou narazí - vzteká se ještě víc.. a Castiel je trpělivý a nenechá se vyvést z míry - jenže, ted i on má problémy a i jeho pohár trpělivosti přetekl - a Dean se nestačí divit - není zvyklý na to znát anděla takhle a proto se vzteká a vzteká.. jako v šesté sérii - tam mě tím Dean vážně rozčiluje... je zvyklý si na Case duonout a o najednou neskáče tak , jak píská.. chudák Dean - ironie.. no, ale Case je taky dost

Eviik: Jé, tak Ti děkuji za to, že jsi ohodnotila jednu kapitolu i v mezičase.. musíš mi pak na konci napsat, které byly Tvé oblíbené kapitoly - prosím - dělám "výzkum"... detail - nojo, detail je to, co dělá povídky a knihy skutečnými - tedy, aví mě zminovat detaily... i když ted přesně nevím, které detaily jsem zmínila v téhle kapitole a btw, jsem detailista
Děkuji Ti za pdoporu - já budu ráda psát pro čtenáře, jako jsi ty - snad Tě nezklamu..
... hm,. víš co, asi máš pravdu... máš prabu v tom, že jsem rozdvojená osobnost - mylsím to vážně, svým způsobem pravdu máš... ale, to není důvod toho, proč je ta povídka tak variábilní - možná maličko záměrně jsme ji chtěla psát tak, že každá kapitola bude odrážet mou současnou náladu a pocit - emoci, takže každá kapitla tím pádem "musí" být trochu jiná - protože moje emoce se pořád mění a podle toho se oblékám, kreslím, píšu.. žiju... no, ale možná jsem to občas i přehnala a podle toho, jak jsem napsala další kapitoly bych řekla, že minimálně rozdesetinásobená jsem - snad to nebude tak zlé... chtěla bych napsat, že si dám příště pozor, jenže, pořád tuhle povídku píšu jako odarz sebe sama, takže si asi dávat pozor nemůžu.. budu aspi dbát na to, aby chování postav odpovídalo dané situaci ... děkuji za připomínku

Tak jsem to zase přečetla na jeden zátah a moc se mi to líbilo Hlavně teď ta poslední část. Už dříve jsem si všimla, že Dean bere Casovu pomoc jako něco samozřejmého. Líbí se mi, že jsi to tu tak hezky rozvedla. Protože Cas tu přece není jen pro Deana. Má také své povinnosti a to někdy Deanovi uniká. Takže skvělé a těším se na pokračování

Jo, o tomhle jsme myslím mluvili ve spilerech - myslím, že tam.. nebo v popisu dílu 6x18.. to je jedno - ale, shodli jsm se na tom, že Dean bere Casovu pomoc jako samozřejmost a někdy mám na něj vážně vztek.. no, Rachel se v tomhle strefila - konečně Deanovi někdo řekl pravdu...!

Tohle je moc povedený konečně jsem si to taky přečetla. Ale jak píšete, že ho bere jako samozřejmost, asi jo máte pravdu, ale když se to tak vezme, jen pro Deana tu nikdy nikdo nebyl. On tu byl pro všechny ale pro něj málokdo a málokdy... no vlastně o to víc by si ho měl vážit..asi... teda nějak tak to je jedno... v každém případě je to super

Děkuji za komentář ... neříkám, že se Dean nesnáží - na svůj vkus dělá dost - ale... už jsem jednou někam psala, že bych prostě a jednoduše chtěla vědět, co Castiel pro Deana znamená, protože to NEVÍM... čzu a píšu ff, představuji si, ale z toho, co nám ukázali v seriálu, objektivně, nevím - nikdo... chtěla bych aby námtvůrci jasně v jednom dílu ukázali, kdo Castiel pro Deana je... a bylo by po problému ... zatím budu žít ve svém ff světě, v němž se Dean o Castiela stará a naopak :-)

No, sice sem už dlouhou dobu pravidelně nechodím a ani nijak nepřispívám, takže asi nemám právo nějak šťourat, ale tahle povídka bude asi další z těch, které se nedokončí, co?
Nechci tím nijak rýpat, nebo nadávat, to bych si ani nedovolila, je se mi vcelku líbila a teď, když jsem sem víc jak po roce přišla, tak jsem bohužel zjistila, že leží ladem. Chci se tě, Maky jen zeptat, jestli ji plánuješ dokončit, či nikoli (Poněvadž mi přijde v slušně rozdělaném stavu)

Děkuju, že se ozvala Abych pravdu řekla, nečekala jsem to u téhle zapomenuté povídky. Budu upřímná, není docela zapomenutá. Občas si říkám, oh - tahle povídka... nedokočila jsem jí.A přitom ten konec napsaný je, stačilo by ho upravit. Jenže, za A. - nemám na nic čas, a za B. pracuju na tolika nových projektech a nějak nevím, zda by to šlo, vrátit se v čase a zachovat původní atmosféru téhle povídky. Je psaní a je "psaní" a já nerada píšu jenom slova. Chci, aby z každé povídky něco vzařovalo a bojím se, že už uběhlo příliš mnoho času a já už nevím, jak tuhle konkrétní povídku psát a prožívat. Takže, ano, mohla bych jí dopsat, ale necítím se na to. Možná, jenom možná se k ní vrátím, ale nemůžu to slíbit. Uvidíme...


každopádně jsem tě narada zklamala. Snažím se dokončit všechny ostatní povídky, které jsme začala, protože vím, že ke k naštvání, když někdo rozdělanou povídku nedopíše...