DARK TRENCHOAT

Abych se nezbáznila, k čemuž asi brzy dojde, protože už ted jsem na pokraji šílenství, budu si dva nadcházející týdny kráti psaním povídek... některé budou smutnější jiné veselejší a někdy Cas umře a někdy ne - podle toho, jak moc smutná a naštvaná zrovna budu... nemám celý ten nápad ohledně "nového" Case ráda, ale když už ho tu máme, proč si s ním trochu nepohrát... at least - cítím se trochu lépe... vlastně ně - ještě dva týdny!

Tahle povídka - neřeknu nic, musíte si jí přečíst uvedu pouze, že -

V první polovině povídky popisuje Castiel své pocity a v druhé jsou dialogy a popis situace z Deanova pohledu... první dialog se odehrává asi týden po dílu 6x20 a druhý dialog (tedy závěrečná scéna povídky) asi měsíc po prvním dialogu - komplikované, že

První polovina ovídky je nedějová - druhá je dějová až moc...

Díl 6x20 mi zlomil srdce a řekla bych, že za dva týdny bude ještě zlomenejší...

Názory a úvahy a komentáře vítány


PS: Líbí se mi představa Castiela v černém kabátu s rozcuchanými vlasy a zářivýma modrýma očima!... ale, raději mám našeho Case...

PPS: Tahle povídka je na můj vkus trochu epická a trochu moc fantastická - raději píšu povídky, které jsou dějově více při zemi a nejsou tak emotivní - ale, ted mám moc špatnou náladu, takže, whatever!


Plameny osvětlovaly tvář anděla – Castiel ale hořel uvnitř…

zoufale se rozhlédl – Dean a ostatní možná nerozumí všemu, co Castiel dělá – jednu věc ale pochopit musí -

„Jsem to pořád já – jsem pořád váš přítel…“

navzdory skutečnosti, že je, Dean ani ostatní empatii či pochopení neprojevili, což jim anděl nezazlíval… kdyby býval byl Dean řekl dřív, že existuje i jiná možnost a řekl Castielovi jaká na místo uzavírat dohodu s ďáblem, Castiel by možná teď nebyl, kde je – uvězněný v ohnivém kruhu, hořící skrz na skrz…

když se anděl zeptal, kde Dean byl, otázka byla řečnická, protože odpověď anděl znal – Dean byl přímo tady, celou dobu a Castiel, tvrdící opak, pouze hledal výmluvy pro to, proč Deana neoslovil – hledal důvody neoslovit ho … hrát si na mučedníka bylo snadné a z Castiela smívala tato role vinu- uvnitř ale anděl věděl, že Dean má pravdu a že stačilo požádat přátele o pomoc… možná je chtěl Castiel ochránit a možná byl jednoduše pyšný –

Castiel měl ale stále před očima obraz Deana na první pohled pracujícího na zahradě, což je jistě idylické, nicméně anděla manuální práce s hráběmi nedojímala. Castiela dojímala Deanova duše, protože anděl neviděl pouze člověka, viděl esenci duše a protože měl anděl srovnání s duší lovce, kterou vytáhl před skoro třemi roky z pekla, mohl jistě říct, že Dean je nyní šťastný – nová duše byla, na rozdíl od Deanovy staré duše, krásná a celá a Castiel odmítl tuto existenci ohrozit. Nemohl, bylo by to, jako rozbít vzácný klenot, nebo, jako trhat křídla motýlům…

… ze všeho, co Castiel později udělal, si anděl nejvíce vyčítal, že ačkoli Deanova pomyslná křídla zachránil, otrávil vzduch, který Dean dýchal –

anděl Deana mockrát pozoroval, jako krásného motýla, ležícího mu na dlani, mrtvého – otráveného, ale s křídly perfektně zachovalými…

stačilo zeptat se – a anděl by teď nestál na začátku konce světa, konce sebe sama – nebo možná ano. Vtip v rozhodování se a svobodě spočívá v tom, že nikdy nevíte, co přesně se stane potom, co se rozhodnete něco udělat… Castiel si přál nespálit Knihu osudu – býval by si mohl přečíst různé scénáře a rozhodnout se správně. Bohužel, Castiel zvolil svobodu a ne předurčený osud… anděl se chtěl mockrát Deana zeptat, jak se lovec vyrovná s možností volby a kde eventuálně člověk najde sílu rozhodnout se po debaklu znovu- a znovu… přišel ale o privilegium na cokoli se Deana ptát v momentu, kdy o něm Dean zjistil pravdu –

Dean byl Castielův průvodce jeho novým andělským změněným já, jeho učitel – od začátku až do teď. Dean byl Castielova skála, o kterou se mohl anděl opřít, nebo na ní přistát, kdykoli, kdy nápor větru zesílil a Castiel potřeboval bezpečně složit svá křídla – Dean byl tady… současně byl ale lovec i skála, do které Castiel narazil v momentu, kdy nečekaně silný nápor větru strhl anděla stranou – aby jím mrštil o trvdý kámen a rozpůlil anděla vedví…

svým způsobem měl Crowley pravdu, protože Castiel byl nerozhodný, v jednom se ale démon pletl – anděl věděl, co chce udělat, pouze se nemohl rozhodnout, co nakonec udělá… Castiel rozhodně nechtěl otevřít očistec ani zranit Deana a Castiel nechtěl zabíjet – proč nikdo to, že Castiel ví, co dělá a kdo je, neviděl, zůstávalo otázkou. Možná že bylo pro přátele jednoduše přijatelnější myslet si, že Castiel je naivní a chybuje z hlouposti – a ne záměrně –

Dean nikdy nebral Castela dostatečně vážně, pravdou ale bylo, že Castiel rozhodně věděl, co dělá – ztrácím pevnou půdu pod nohama… ztrácím své přátele… a s každým nově učiněným rozhodnutím, ztrácel Castiel i sám sebe –

anděl si byl perfektně vědom toho, kdo je a co se děje. Kdyby mohl anděl sám sebe zachytit v pádu, udělal by to, bohužel měl Castiel obě ruce plné…

samozřejmě anděl chtěl, aby Dean věřil v dobrého Castiela, protože dokud věřil Dean, i anděl sám sebe viděl nezměněného. Dokud Dean hrál svou roli, anděl mohl hrát svou a být kladný hrdina… kdyby ale Dean od role upustil, Castiel by musel čelit sám sobě a vyrovnat se s tím, kdo teď je.

Dean byl Castielův štít a bez něj Castiel musel čelit nepříteli nechráněný, pouze s mečem v ruce. Nepřítelem Castiela, zjistil později anděl, nebyl už Rafael, ale Castiel sám – a anděl neschopný bránit se, udělal jedinou možnou věc, zvedl meč a bodl…

dokud Castiel věřil v dobro v sobě, mohl pořád ještě zvítězit nad sebou sama – Castiel nebyl ztracený. V okamžiku, kdy se Dean otočil a odešel, ale přestalo na dobru záležet, protože nezbyl nikdo, kdo by v Castiela věřil a anděl už neměl důvod překonávat se ani sám věřit v sebe – nezáleželo už na ničem, pouze na výsledku –

spolu s Deanem se z Castielova života vytratil i poslední zbytek Case…

když ho Dean znovu spatřil, něco bylo špatně…

špatněji, než když se Castiel na skok zastavil před čtyřmi týdny, znovu na Deana naléhajíc, prosíc od opuštění a pochopení současně. Dean nevěděl, že jej anděl dlouho pozoroval předtím, než se rozhodl se lovci ukázat –


-týden po odhalení Castiela-

Castiel se díval, pozorujíc Deana, sám neviditelný, sbírajíc kuráž zhmotnit se – anděl ale nevěděl, co říct – Omlouvám se, Deane… ne, nerozmyslel jsem si to, dohodu nezruším – Castiel se zabořil zády do opěradla, ne, rozhodně s Deanem mluvit nebude. Později, říkal si…

Castiel seděl v imaple vedle Deana, přemýšlejíc o tom, co řekl Crowley o zápachu, který z anděla čpí – to, že z Castela jsou cítit lidé, říkali i andělé v nebi… Neměl bys být cítit lidmi, četl Castiel v jejich očích, nikdo ale nahlas nic neřekl - báli se...

Castiel pozoroval spícího Deana – posadil se na okraj postele a díval se, sdílejíc Deanovy pocity – spal-li lovec klidně i anděl se uvolnil a na okamžik zapomněl na válku i na pochybnosti, jakoby sám spal. Ve chvíli, kdy se ale na lovcově čele objevila drobná vráska a Dean se překulil na bok, vzdychajíc, anděl ztuhl – nemohl si pomoci, natáhl ruku a dotkl se Deanovy paže… zda pomohlo přátelské gesto útěchy, nebo Castielova andělská moc, nevěděl ani Castiel, něco však fungovalo, protože Dean se uvolnil a začal mluvit ze spaní. Anděl mu nerozuměl, protože Dean měl tvář zabořenou do polštáře – lovec se ale usmíval… o minutu později Dean zamumlal Casi – a Castiel málem uletěl - vzápětí si anděl ale uvědomil, že ho Dean nevidí a že lovec pouze sní. O něm, došlo mu.

Castiel stál vedle Sama, když si mladší lovec prohlížel sám sebe v zrcadle a poprvé spatřil svůj skutečný odraz, obraz duše změněné peklem – Castiel cítil utrpení Sama, nemohl ale udělat nic – proto stál jednoduše vedle něj, modlíc se a prosíc o odpuštění…

ani v jednom případě se ale anděl nezhmotnil, a když konečně našel Castiel odvahu, Dean ho překvapil.

„Zdravím, Deane…“ řekl, jako vždy anděl – dvě slova vytočila Deana k nepříčetnosti – a i když Deanova tvář zůstala nezměněna, Castiel viděl jeho duši, chvějící se rozčilením.

„Casi…“ Dean se pomalu otočil, prohlížejíc si anděla – potom lovec udělal zvláštní pohyb a Castiel klidně řekl –

„Ten nůž mohl zabít Zachariáše, ale ne mě,“ poukázal anděl na andělský dlouhý nůž, který Dean držel v ruce a snažil se ho schovat, „Zachariáš ztratil své postavení v nebi a byl slabý, člověk běžně nemůže zabít anděla, Deane…“ pohnul hlavou a Dean se ušklíbl –

„Jo, ale je lepší pojistit se – možná mi neříkáš pravdu, nebylo by to poprvé.“

Castiel vypadal překvapeně a zraněně, Dean ale necítil lítost… lovec sevřel v ruce nůž křečovitěji, analyzujíc Castielův výraz – Castiel nepřišel bojovat, usoudil lovec a nůž pomalu odložil –

nedovedl by Castiela zabít, ani kdyby anděl zabíjel jeho – to, že byl Dean ochotný vzít si nůž ale Sama a Bobbyho přesvědčilo, že on svou práci odvede, bude-li třeba a Dean současně Castiela chránil, protože Bobby a Sam by nezaváhali… a kdyby nakonec někdo Castiela zabít musel, bude to on – Dean snil – měl noční můry o zabíjení Castiela a byl to vždy on a Cas – jako na začátku…

Castiel ale bojovat nepřišel – lovec nedal své pohnutí najevo a chladně řekl –

„Proč jsi přišel?“

Castiel, který ignoroval jeho otázku, tiše odvětil: „Nevěděl jsem, že si přeješ mou smrt.“

„Nepřeju…“ na okamžik Dean zaváhal, bojujíc s nutkáním anděla obejmout – nebo ho uhodit, nebo začít křičet. „Proč jsi sakra přišel, Castieli?“ zavrčel.

„Přál jsem si znovu prodiskutovat nedorozumění, k němuž mezi námi došlo.“

„Zlomíš dohodu s Crowleym?“

„Ne,“ řekl anděl pevně.

„Pak není o čem diskutovat, seber se a zmiz,“ Dean znovu uchopil nůž, ačkoli si byl vědom toho, že jeho počin nevypadá děsivě, ale komicky – svíral nůž v jedné ruce, a druhou se opíral o stůl.

„Deane…“

„Přestaň se svým Deane!“

Anděl ale nepřestal, došel k lovci a zastavil se těsně před ním, téměř se dotýkajíc nosem Deanovy tváře: „Deane…“ Dean Castiela nikdy neslyšel prosit stejně naléhavě. „Deane,“ zopakoval anděl zoufale a svými rameny se dotkl Deanových –

Dean si teprve teď uvědomil, že Castiel skutečně je naivní dítě – dítě, které hledá řešení problému okolo sebe a ne v sobě, odkoukáváním – a je ale současně bohužel ještě příliš dezinformované a nezkušené na to, aby jednotlivé dílky skládačky poskládalo dohromady správně. Castiel byl roztržitý a byl naivní –

Dean na okamžil cítil vinu, protože Castiela před Crowleym neochránil – kdo by si ale býval byl pomyslel, že anděl páně potřebuje lekci z nedělní školy – nikdy nevěř nepříteli…

a Castiel, nejnaivnější anděl v nebi, teď stál pár centimetrů od Deana, který v ruce držel nůž a mohl anděla – Dean nevěděl jistě, co mohl, a zda mu Castiel říká a zabíjení andělů pravdu – hloupý naivní důvěřivý anděl však klidně stál vedle něj, dotýkajíc se svým tělem ostré čepele – stačilo zvednout ruku a –

Dean polkl… buď byl anděl skutečně neskutečně naivní, nebo Deanovi věřil. Ostatně, proč ne – Dean nebyl Castielův nepřítel, nebo ano?

Dean mohl udělat milion věcí – lovec nechal ruku s nožem sklesnout a znovu se zeptal –

„Zlomíš dohodu s Crowleym?“

„Ne.“

„Tak mi zmiz z očí.“

A Castiel zmizel –

na čtyři týdny… co Dean nevěděl, bylo, že Castiel se přestal dívat.


-o čtyři týdny později-


Všechno, co lovec a anděl udělali a neudělali, je dovedlo až sem.

Dean měl možná Castiela před měsícem nakopat do zadku a zkusit andělu do hlavy vtlouci rozum, nebo měl Dean zkrátka akceptovat rozhodnutí Castiela… lovec ovšem zvolil možnost odporu – Dean se domníval, že donutí svou absencí ve hře otočit, anebo že se vše zázračně vyřeší samo, zatímco Dean bude stagnovat – docílil ale pouze toho, uvědomil si Dean pozorující anděla stojícího v šeru, že Castiela ztratil.

Castiel stál v rohu místnosti, bylo šero a okny do prázdné haly dopadalo slabé světlo tančící po podlaze a po stěnách –

anděl nepromluvil. Ticho přerušil Dean. Lovec si odkašlal a řekl –

„Casi…“

přál si nepřestat být Castielův přítel, protože Dean si teď uvědomil, že opustit Castiela bylo jako rozpoutat řetězovou reakci, na jejímž konci čelil anděl soukromé apokalypse v sobě samém.

„Castieli,“ zopakoval Dean hlasitěji a anděl se pohnul – pomalu vystoupil z šera, zastavil pár metrů od Deana a lovec zadržel dech –

tehdy lovec poznal, že tohle je konec, protože anděl na sobě měl sice svůj obvyklý oděv, kabát Castiela ale nebyl krémově světlý, nýbrž černý.

„Koukni na sebe, na chvíli tě pustím z očí a ty –„ Dean zmlkl – chtěl říct, jestli se nevzdáš, zabiju tě, chtěl cítit odpor a vztek a nenávist – ale, Dean měl jednoduše o anděla starost a pro jednou se lovec vzdal i vtipů, kterými obvykle zájem o druhé lidi zakrýval.

Dean tváří v tvář Castielovi věděl, že hrát hry už nemá smysl – on a Castiel mají jednu jedinou šanci – tenhle okamžik. Možná, že Castiel chyboval a pravděpodobně i Dean, na tom ale nesejde, vše záleží na tom, co Dean udělá teď – přítomnost všechno změní… „Co je tohle, Casi? Hm…“ Dean rozhodil rukama, poukazujíc na Castielův nový image, pak ale přestal a ztišil hlas, „Co to děláš?“

Castiel přivřel modré oči zářící v šeru – vlasy anděla, teď stejně tmavé, jako jeho kabát, byly rozcuchané a tvář měl Castiel nezvykle bledou, ale, ne jako nemocní lidé – tvář anděla Deanovi připomínala tváře mramorových soch - chladná a perfektní…

Dean dívajíc se na tu tvář, věděl, že je konec. Vytáhl nůž, i když nevěděl co s ním chce dělat

– Castiel mírně pohnul hlavou a vzápětí stál u Deana, držíc ho u zdi, čímž anděl dilema lovce vyřešil, protože zbraň Deanovi při útoku vypadla z ruky… tohle je konec. Lovec zavřel oči, čekajíc ránu, nestalo se ale nic a Dean oči zase otevřel -

„Říkal jsem ti, že mě nemůžeš zabít, Deane…“

„Ne,“ sykl Dean, který se nemohl pořádně nadechnout, Castiel ho svíral příliš pevně – pokud anděl skutečnost zaznamenal, nedal to najevo, jeho stisk nepovolil – a Dean přiškrceně pokračoval, „ale můžu to zkoušet – znovu a znovu a znovu…“

„Nenechám tě,“ odvětil Castiel.

„Vážně?“ Dean se zhluboka nadechl, potlačujíc bolest, „Kdybys mě chtěl zabít, udělal bys to a nehrál tohle divadlo, Casi – o co tu jde, o Rafaela, o Crowleyho, nebo o tebe? Jsi anděl, pro boha,“ Dean cítil, že sevření zesílilo, ignoroval to – anděl klidně odvětil –

„On sám není světlo, on přišel pouze jako posel světla…“

„Co-„

„John, 1:8,“ dodal Castiel.

Dean zamrkal, snažíc se srovnat si v hlavě informace: „To je jedno,“ vydechl, „myslíš si, že jsi ztracený – mám pro tebe novinku, všichni jsme – možná, že tě Bůh opustil a možná, že ne a možná je teď nebesky naštvaný, to ale neznamená, že i ty to sám se sebou vzdáš – nezáleží na tom, co si myslí ostatní, ale na tom, co si o sobě myslíš ty! Nikdo tě nenechá padnout, pokud to ty sám nedovolíš…“

„Tys mě nechal,“ zašeptal Castiel – Dean cítil, že stisk povolil a lovec se konečně nadechl z plných plic, Castiel ale své ruce z Deanova límce pořád nesundal. Anděl se díval na zem, zjevně v konfliku se sebou sama.

„Jo, byl jsem idiot – oba jsme… Casi –„

Anděl zvedl hlavu, tváříc se nepříčetně: „Neříkej mi tak.“

„Musím – Casi –„

Castiel Deana konečně uhodil ne silně, ale citelně a Dean cítil na své tváři krev.

Lovec přesto držel půdu, protože měl bohaté zkušenosti s bojováním se Samem –

„Casi, nech toho – prosím…“

„Přestaň,“ vykřikl anděl a uhodil Deana znovu, tentokrát to bolelo – lovec upadl na zem, anděl ho ale zase zvedl a přimáčkl na zeď. „Zabiju tě.“

„Tak ať,“ zašeptal ochraptěle Dean, „stejně tě budu mít pořád rád – „

„Ne!“

Další rána – tentokrát už se Dean nezvedl.

„Mám tě rád – a znám tě – nemůžu si pomoc, musím tě mít rád…“

„Neznáš mě,“ namítl Castiel, na okmažik ale zaváhal, a to bylo všechno, co Dean potřeboval –

„Znám – jsi Cas, a k čertu, možná že tě neznám teď, ale to je jedno, protože tě mám pořád rád… mám rád Castiela, který mě vytáhl z Pekla a Castiela, který se snaží všemu rozumět – mám rád Castiela, který se na mě dívá, když si myslí, že já se nedívám…“ odmlčel se, ze rtu Deanovi tekla krev – olízl ji, „a mám rád i Castiela, který vede válku v nebi a který vyrobil z duší zbraň. Je mi jedno, co děláš, i když možná někdy tvrdím opak, pořád tě budu mít rád.“

„Zmlkni!“ zakřičel anděl, tentokrát ale jeho hlas zněl zlomeně.

„Můžeš mě zabít – nic to nezmění – budu tě mít rád i tak.“

„Přestaň,“ zašeptal anděl a sevřel ruku v pěst.

„A jestli je tohle konec, vem to čert, skončím teda tady, s tebou – Casi…“

„Zmlkni,“ zopakoval anděl, po vzteku už ale v jeho hlase stopy nebyly. Kabát anděla začal ztrácet černý odstín – byl pořád světlejší a světlejší –

„Mám tě rád – mám, mám, mám…“ Dean se zvedl, opírajíc se pro oporu o zeď, zavrávoral a pomalu našel balanc, svírajíc v rukách lem Castielova v tuhle chvíli už zase světlého kabátu, „mám tě rád, Casi…“

anděl vydechl – skoro lidsky, jakoby dlouhou dobu zadržoval dech a teď se odvážil dýchat – po tváři mu stékala slza.

„Mám… nemůžu tě nemít rád, i kdybych chtěl. Zkoušel jsem to a nejde to.“

Oba, lovec i anděl klesli zpět na zem, držíc jeden druhého a Dean Castiela opatrně objal.

Lovec cítil Castielův horký dech na svém zátylku i Castielovo tlukoucí srdce – anděl nevydal zvuk a nepohnul se, neotřásal se vzlyky, ale Dean věděl, že pláče, protože lovec na kůži na svém krku cítil vlhkost…

pomalu, velice opatrně Dean vyhledal dlouhý nůž, který dosud ležel na zemi a zvedl ho –
anděl se pořád nehýbal, pokud Deanovu akci zaregistroval, nedal nic najevo – Castiel jednoduše zpola ležel a zpola seděl Deanovi náručí jako zraněné důvěřivé zvíře. Dean zavřel oči a zvedl nůž do úrovně Castielových lopatek –

cítil, že anděl ztuhl, ale neodtáhl se – všechno směřovalo sem – všechno vedlo sem -
přesto – Dean má možnost volby a co se stane, záleží pouze na něm -

lovec se soustředil na anděla, na vůni Castielových vlasů a prsty, kterými anděl svíral rukáv Deanovy bundy – jedním pohybem mohl lovec všechno ukončit a Castielovo sevření by povolilo – navždy…

nezabije-li Dean Castiela, anděl možná všechno zničí – Dean přitiskl čepel mezi lopatky anděla, přesto -

už jednou Dean chyboval, když nechal Castiela poprvé padnout – možná, že anděl nepotřebuje být poučen ani napraven – nebo zabit - Castiel uvěří sám v sebe, když v něj uvěří Dean –

Dean celý svůj život ztrácí lidi a bylo by pěkné mít šanci pro jednou někoho zachránit…

Castiel se zachvěl a Dean si uvědomil, že to, co držív rukách, není jeho nepřítel ani monstrum – je to Cas… stupidní anděl ve svém stupidním kabátu – a Dean byl vážně rád, že kabát Castiela je zase škaredě krémový… lovec upustil nůž na zem a prsty křečovitě sevřel světlou látku, objímajíc Castiela v pevněji –

„Nech mě pro jednou zachránit tebe,“ zašeptal…

a Castiel nechal.

Maky: toto byla nádhera - chtěla bych taky umět takto sesumírovat své myšlenky, protože tímto, že jsi to sepsala, se ti muselo vnitřně neskutečně ulevit...
já jsem vývojem spn znechucená a otrávená - nelíbí se mi to a nejsem optimista, ani idealista, takže vnitřně fakt ztrácím víru v Case
a toto tvé dílo - je to nádherné - Dean i Cass pochybují - o sobě a o tom druhém....- prostě hrozně moc se mi líbí, jak jsi to sepsala

nejlepší detail povídky: přirovnání Deana k motýlu ležícímu na dlani, zachovalému motýlu, ale otrávenému.......toto jsi tak krásně napsala, fakt dokonalé, jsem z toho nadšená...naprosto mi to tam sedí, to se ti opravdu povedlo...NAPROSTO VÝSTIŽNÉ!!!!

víc to komentovat nebudu, protože už nemám sil komentovat vztah Dean a Castiel....jsem v očekávání na poslední dva díly a mám špatnou náladu.....

Maky: Pěkně jsi popsala vzájemný vztah Dean/Castiel.

jé ale takhle by moh vypadat ten poslední díkl šestky... to by bylo nádherné

Maky: Kéž by to takhle dopadlo! Tak krásně jsi to popsala! Mě se chce z poslední epky stále jen brečet... je to vážně hrůza a už k tomu není co dodat. Stále si tu čtu komentáře znovu a znovu a znovu a už si nenechávám žádnou naději na alespoň trochu přijatelný konec. O to víc budu ráda, když mě scénáristé překvapí... ale s tím opravdu nepočítám

Děkuji za komentáře, hm, tohle je až moc epické a jistojistě takhle SN nedopadne - ale, moje povídka tak dopadla, takže až budu zničená skutečným finálem, můžu si přečíst tohle

bohdy: Z toho, jak se u mě mísí očekávání, naděje a zouflství a jedno nečekaně střídá druhé jsem už zešílela - ted necítím vůbec nic, je mi to fuk - občas záchvěv hrůzy, když náhodou narazím na spoiler, který nakonec spoiler není - a pak zase nic... do finále totálně otupím a at pak skončí SN jakkoli, já tu budu jen sedět a tupě se usmívat...

Nemix: Co se mých pocitů týče, viz odpověd bohdy - je mi to už fuk, i když střídavě doufám a bojím se...

ve skutečnosi se mi vůbec neulevilo, věříš tomu? Ale jistou satisfakci jsem cítila, to ano - a úlevu na pár hodin.. budu toho muset asi napsat více

PS: Jsem ráda, že se ti mé přirovnání líbilo - i mně, i když bych to asi neměla přiznávat - i když moje ještě oblíbenejší je to, kdy Castiel naráží do skály...

Je večer, musím se před spaním pro Castiela pomodlit - odkdy to dělám? Od pátku :-)

Tohle by si měla Sera přečíst, aby se jí rozsvítilo v té načepířené lebeni.
Výborně napsané, s tou lyrickou částí v začátku bys mohla konkurovat na filozofických rozpravách a to nemyslím ve špatném slova smyslu.
Škoda, SN by tím mohlo pro Case skončit celkem přijatelně.

Panthera: Dekuji za komentar Well, cokoli, co kdo napal je lepsi nez to, co se momentalne v SN deje - ale, jsem jeste porad optimista - hm, jsem jako Dean - nejdriv porad doufam a pak najednou padam.. takze se tady pak v patek zhroutim!

Dekuji Ti Mam rada kombinovani uvah a vypraveni, dialogu a deju a nedeju - a hlavne zakomponovani uvah do povidek - i kdyz nekdy to prepisknu.. proc ne - clovek se porad uci, ze jedna vec me stve a to ta, ze nemuzu to, co se mi skutecne libi anglicky, vepsat do ceske povidky anglicky!

Tahle povidka je velmi neskutecna - takhle SN jiste nedopadne, je to typicka FF povidka, ale mela jsem naladu napsat ji prave takhle - mozna proto, ze skutecneho SN mam ted dost. Mam jeste i jine predstavy, jak by mohl Cas skoncit, ale radeji si ted nepredstavuji nic a cekam... a v mezicase pisu, uklidnujic se

Musím se přiznat, že nového Castiela také nějak extra nemusím, ale zase je pro mě přitažlivý z jiné stránky, než ten předchozí, i když ten byl o hodně lepší, takže doufám, že ho kluci přivedou nazpátek a nenechají umřít, popř. zabít.
K povídce... Moc se mi líbil způsob zachraňování... Jemné, příjemně okecané a vcelku originální "návrat" Cassovy světlejší stránky.

Angela: Můj názor na nového Case všichni tady znají - měla jsem tehdy menší (větší) srdeční zástavu... pokud scénárosté přijdou s něčím, jako je rozumný konec (záchrana Case, nebo jeho smrt, ale záchrana jeho duše, odpuštění aj), pak se usměju a řeknu si - Cas was fucking awesome angel all of the time... nový Castiel mě fascinuje, ale všechno záleží na konci - pokud bude, jak říkám, rozumný, byl krok tímhle směrem obzláštněním Castielova charakteru.. pokud to ale poserou (zabití Castiela coby druhořadého démona, nic víc), tak nového Castiel prostě sabotuji a budu neštastná dál...

nicméně, ano, dokud trvá šance na rozumný konec, i nový Castiel je pro mě fascinující - zase jinak

Naprosto tvou srdečná zástavu chápu. Jelikož mám zkoušky, dívám se teď na celou šestou řadu znovu a zastavila jsem se u scény, kdy Cass sleduje porno, vážně mě to hrozně pobavilo, protože Misha to hraje tak přesvědčivě, nebo naopak Balthazarovo: Nemohl jsem vystát ten film! Ale naprosto s tebou souhlasím. Pokud nechají Castiela odejít "důstojně", "obrečím" to (možná i doopravdy, bude záležet na rozpoložení), ale budu relativně spokojená. Pokud to zmrvěj (), tak budu pěkně naštvaná.

Můj smutek nemá hranic...

pokud to zmrví, natočíme vlastní SN! Jak ale přesvědčíme Jareda a Jensena a Mishu, aby v něm účinkovali? Ačkoli, možná by nám stačila postava Deana a Case - Sam by mohl jít do.. do knihovny