Gaia... 1/7-7/7

PS: a kdy bude pokráčko ... ( už jsi mě nakazila Dastielofií )

Opravdu skvělé pokračování!!! Líbí se mi zejména ta příhoda se psem To se bude líbit zvlášť Nemix

bohdy napísal:

Opravdu skvělé pokračování!!! Líbí se mi zejména ta příhoda se psem To se bude líbit zvlášť Nemix

Nemix pejsky miluje ... nebo pejsci milují Nemix (teď si nejsem jistá ...???)

Spíše to druhé. Ofinka se od ní nemohla odtrhnout

bohdy napísal:

Spíše to druhé. Ofinka se od ní nemohla odtrhnout

Jo jo, Panthera by měla rychle přidat další, než se tady zvrhne další topic

tak jo - přestaňtě rozebírat mou paniku ze psů - ale i tady máte důkaz toho, proč mám strach - koušou a teď nám chudáček Deaneček krvácí.....

k povídce: je to super pokračování - jsem ráda, že jsi tady Panthero použila ten detail, že si Sam schoval ten Deanův přívěšek - to se mi líbí a ta část, kdy ten kameník nemůže vytesat soše jinou tvář - no prostě super a Dean sedíci u jeho nohou

takže VÝBORNÉ VÝBORNÉ VÝBORNÉ

Nooooo fajn, Panthero, tak jsem si utřela svoje perfektní slzy a rozmazané líčidla a snažím se ze sebe setřást smutek

Vím, že jsem se ještě nevyjádřila, ale nějak mi prostě chybí slova ( je to divné, já vím ).........

Fakt se před Tebou skláním, nějak mi pořád nejde uvěřit, že bys mohla napsat něco tak smutného...zrovna Ty, jak jsem Tě tak poznala....prostě tomu nemůžu uvěřit

A doufám, že nebudeš dělat fóry a hodíš sem co nejdřív pokráčko, ať si můžu zase zaslzet

Chci, aby se Castiel probudil - těším se, až se probudí a setká se s Deanem. Hm, mluvím, jakoby se jistě měl probudit - dobře, napíšu to jinak - ráda bych, aby se Castiel probudil. Líbí se mi, že používáš sochu a kámen jako takovou metaforu k Castielovi... to, že postupně ztrácí tvář a necítí - je to trest nebo ponaučení? Řekla bych, že to nám povíš až později. Chtěla bych, aby si Dean na Castiela pamatoval - aby o něm pžemýšlel a měl hp pořád rád. Na druhé straně se děsím toho, že ve skutečném seriálu bude Dean s Casem rychle hotový - a všechno půjde do háje. Do té doby Ti děkuji za tenle tvůj alternativní scénář

Panthera: Jen aby to teď nebylo obráceně. Castiel obživne a Dean bude ležet na smrtelné posteli s nějakou "vzteklinou"(po tom pokousání). Ale stejně jako ostatním se mi tvoje povídka moc zalíbila.

Opět děkuji za komentáře. Povídka ještě zdaleka není u konce.
Jen mi na psaní nezbývá tolik času, kolik by si zasloužila.

Část IV.
Zrádná krutost mladého světa
PG-13

V hlavě se mu rozezněla známá melodie, tóny, které kdys dávno slýchával ve svém koutku ráje. Autistický malíř si je broukal stále dokola, až se andělu nesmazatelně vryly do paměti. Na malou chvíli se probudil ze své letargické nicoty, aby spatřil neznámou tvář. Zelené posmutnělé a unavené oči, které na něj nevěřícně upíral cizinec s krvácejícím rukávem mu něco připomínaly, znovu zaměstnaná mysl však byla již příliš vyčerpaná.

Oči i tvář, které jej vytrhly z jeho nekonečného spánku tiše zmizely v mlhavém oparu zapomnění stejně tak nečekaně, jako se objevily. S ostrým voláním kroužících vran Castiel znovu usnul. V mrazivém vánku, mezi tančícími vločkami se dál osaměle tyčila socha bez tváře a na jejím šedivém reliéfu si mráz zcela beztrestně maloval roztodivné obrazce.

~ ~ ~

„Co se mu stalo?“ zhrozil se Bobby, přidržel dveře a rychle pustil oba bratry přes práh. „Kde jste se tak dlouho zdrželi?“

Sam s hekáním sobě vlastním nemotorně vkročil dovnitř a doslova za sebou táhl Deana, kterému se na čele perlil pot a ztěžka dýchal. Když se mu ho konečně podařilo položit na gauč v obývacím pokoji tak, aby se nesvezl na podlahu, s úlevným výdechem se posadil na opěradlo a promnul si tvář, ze které mu viditelně vystupovaly kruhy pod očima. „Menší nehoda na lovu.“ Vypravil ze sebe konečně, „pokud bychom to nazvali lovem,“ dodal záhy, načež Dean jen nesouhlasně zafuněl a s polozavřenýma očima se zády bořil do vrzajícího gauče. Kdyby mohl, něco by po Samovi určitě hodil, teď si jen roztřeseně držel poraněnou ruku a snažil se udržet ztěžklá víčka otevřená.

„Kousl ho upír?“ bafl najednou Bobby, podezřívavě naklonil hlavu na stranu a bezděky si otřel mastné dlaně do košile. „Víš, co se…“ než stačil dokončit větu, Sam zamával dlaněmi ve snaze rychle vysvětlit situaci, „ale ne, jen ho kousl malamut.“ Bobby nevěřícně nakrčil obočí.

„Pes, teda fena, v parku.“ Snažil se to Sam uvést na pravou míru a nějak nevěděl, kterou informaci sdělit jako první. Nervózně si mnul stehna a zuby zarýval do rtu doufaje, že daná věc Bobbymu dojde i tak.

„Deana kousl v parku pes?“ ušklíbl se nevěřícně Bobby, „obyčejný pes?“ přičemž přeskakoval pohledem z Deana na Sama a zpátky. Očividně se začínal dobře bavit. „Chlapče, když tě tak vidím, řekl bych,“ odkašlal si a vrhl na Sama povzbudivý pohled, „že tě napadl spíš medvěd.“ Nahnul se ke stolu a podal jim zpola vypitou láhev zlatavé tekutiny. „Předpokládám, že z toho má nejspíš psychický trauma.“

Dean doslova rozvalený na gauči jen protočil oči a neslyšně zasyčel nadávku směrem k Bobbymu.

„Aspoň to, že ta fena neměla vzteklinu.“ Vnesl do náhlého ticha Sam a aniž by si lokl, podal láhev Deanovi, který se zatvářil tak, že by ho snad s onou láhví nejraději přetáhl po hlavě. Pak si to však rozmyslel a pořádně si lokl. Whisky ho hřála, i když cítil, že se blíží horečka, dal si ještě jednou.

~ ~ ~

„Nejspíš je to jen silnější viróza.“ Poznamenal lékař a přeložil si stetoskop v dlaních. „Nicméně byste tu měl zůstat pane Jones. Ta rána na vaší paži nevypadá nejlépe.“ Přešel ke stolu a ještě jednou se dlouze zadíval na výsledky krevního rozboru.

„Podepíšu vám revers,“ odvětil mu unaveně Dean. „Nemohu nechat svého strýce samotného.“

„Před ordinací na vás čeká váš bratr, on se o něj nemůže postarat?“ tázavě zdvihl hlavu lékař.

„Víte, on má na bratra…“ Dean se poškrábal na čele, „ silnou alergii.“ Dodal s důrazem na poslední část věty. Slyšet to Bobby nebo Sam, tak mu asi nepoděkují.

„Rodinu si nevybíráme, dobrá tedy.“ Vydechl lékař s jasným poznáním, že pan Jones se v nemocnici určitě nechce zdržovat déle, než je nezbytně nutné. „V lékárně si vyzvedněte antibiotika, požívají se po jídle co dvanáct hodin.“ Kladl mu na srdce doktor poslední radu. Do spisu si zaznačil získané informace a rychle vytiskl potřebnou dokumentaci.

Dean si s úlevou sroloval zpocené tričko, přes čerstvě ovázanou paži si natáhl bundu a vrávoravě se postavil vedle lůžka. „Děkuju.“

Muž v bílém plášti se na něj naposledy podíval. „Kdyby se něco zhoršilo, okamžitě se přijďte ukázat. Revers podepište u příjmové sestry po levé straně chodby.“ Podal mu hustě popsané dva listy papíru. „Nevíme, co vám koluje v krvi, může a nemusí to být bezpečné. Doufám, že víte, co děláte.“

Dean jen souhlasně zabručel a už byl před dveřmi.

~ ~ ~

Rána na paži se sice odmítala hojit, neustále mu v ní poškubávalo, ale i přesto se Dean snažil vypadat normálně. Jeho sarkastické poznámky však nedokázaly skrýt to, co v sobě po celou tu dlouhou dobu dusil. Ač měl po boku Sama, přeci jen se mu stýskalo. I když se jeho nitro zdálo být zpustošené, malé jadérko onoho zvláštního citu v něm stále pospávalo. Po ztrátě Lisy i Bena si říkal, že už nikdy víc, ale aniž by to navenek vnímal, kromě Sama se v jeho srdci ukrývalo i jedno schované zmačkané pírko.

„Nezajedeme na hřbitov, budou Vánoce.“ Podotkl Dean jednoho rána u snídaně s tak hraným klidem, až Sam málem upustil hrnek s ranní kávou a Bobbymu zaskočil kus sendviče.

„Slyšel jsi něco?“ snažil se Bobby vykašlat zpropadený drobek, který ho škrábal v krku a vrhal na Sama nechápavé pohledy.

Sam si utíral pobryndanou bradu do rukávu a zoufale vydechoval kávu z nosu, která mu tam před malou chvílí tak zákeřně uvízla. „Že se o tom zmíníš zrovna ty, tak to by mě nenapadlo.“ Zakroutil nakonec hlavou a v kapse u kalhot lovil kapesník.

Dean se na ně zadíval s tak upřímným a zároveň šklebivým výrazem, že se tomu nakonec všichni tři jen zasmáli.

~ ~ ~

Čím byli hřbitovu blíž, tím víc zachvacoval Deana ten prazvláštní pocit, který se nedal jednoduše popsat. Někdo ho volal, něco ho k onomu místu stále táhlo. Když se zamyslel, sám ze své vlastní vůle by tuhle cestu nikdy nenavrhl. Nikdy nebyl tak sentimentální, alespoň ne navenek. On byl přece ten tvrdý chlap. Musel se sám sobě zasmát.

Když dorazili na místo, bylo již odpoledne, mezi náhrobky pofukoval studený vítr a nebe se tvářilo, že každou chvíli posype zemi dalším přívalem ze své sněhové peřiny. I když se rtuť teploměru tetelila jen kolem nuly, vtíravý vánek se zákeřně zakusoval do těl pod bundami. Byla to jedna z těch chvil, kdy Sam i Dean záviděli Bobbymu jeho zamaštěnou kšiltovku.

Několik minut jen tak postávali před náhrobky. Na nízkém kvádru z leštěného mramoru ležela mrtvá bílá holubice z broušeného křemene a na velkém kameni hned vedle se tyčila ona socha anděla. Sam nehnutě stál, modlil se, ze sotva znatelně se pohybujících rtů vycházely zaoblené obláčky páry a pozvolna se rozpadaly.

„Není to trochu výstřední?“ přerušil ticho Bobby, upravil si čepici a dopnul si zip péřové vesty až ke krku. Pak si strčil ruce do kapes. „Čí to byl vlastně nápad?“

Sam sklopil hlavu, nerad se křižoval, když se na něj někdo díval. „To se ptej tady pana génia pokousaná ruka.“ Tak nějak měl chuť Deanovi připomenout, že si za to zranění může sám. Socha s hromádkou šatů v náručí se mu také zrovna dvakrát nelíbila, ale Dean ho tehdy postavil před hotovou věc. Teď na něj jen vycenil zuby a zachrochtal. Nevěděl, proč to udělal, ale tady se cítil dobře, i když ho levá ruka zase rozbolela, protože analgetika přestala působit, usmíval se.

„Dnes už to domů nestihneme.“ Poznamenal vyčítavým tónem Bobby.

Sam si upravil límec u bundy. „Štědrej den je stejně až zítra, tak to počká. Který motel? Ten co předtím?“ pohledem zakotvil na Deanovi, který se rozhodl prozkoumat sochu blíž.

Nejdříve prsty odhrnul sníh z křídel a dlouze se zadíval do prázdné tváře. Samovi v mysli vytanula vzpomínka na Castiela. Tak dlouho o něm Dean nehovořil, alespoň ne nahlas. Přepadl ho podivný smutek, rychle zapudil nutkání si do Deana rýpnout, raději se otočil k odchodu. „Jdeme, počkáme na tebe v autě.“ Kývl na Deana, který ho v tu chvíli zjevně vůbec neposlouchal.

Bobby jen pokrčil rameny, po jazyku se mu válela poznámka o idiotovi, ale na tomto místě si ji nedovolil vyslovit nahlas. Potichu následoval Sama zpátky k autu.

Skřípající zvuk sešlapávaného sněhu dvou postav brzy zanikl v tichu hřbitova. Většina návštěvníků již odešla domů, za svými rodinami, k teplým krbům, za svými přáteli. Jen Dean tu stále stál a pomrkávaje očima se snažil rozvzpomenout na onen moment, kdy v šedé pláni kamene viděl zřetelnou tvář. Castielovy oči.

~ ~ ~

„Castieli,“ volal nutkavý hlas z velké dálky. „Castieli, nezapomněli.“ Socha však spala dál, ignorujíc volání svého druhého já byla ničím, chtěla být ničím. Ale proč? A jak?

Když z kamene odstranil nánosy mokrého sněhu, posadil se vedle náhrobku a znovu se zády opřel o sochu. Zdálo se mu, že zima ustupuje, příjemné teplo pohlcuje každičkou část jeho těla. Cítil se v bezpečí, znovu zavřel oči a nechal se unášet na vlnách vlastních vzpomínek. Mary, Johna a dětství záhy vystřídal Castiel. Nejprve Deana náznakem zabolela ruka, do tupé bolesti po kousnutí se rozpálila i jizva. Jakoby ho za ni Castiel držel. Nezlobil se, i přes svoji lidskou nedokonalost náhle viděl chyby, kterých se nevědomky dopouštěl. S hořkostí si uvědomoval, že Castielovi nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si býval byl zasloužil. Měl ho jako poslušného psíka, na kterého přes všechny ostatní problémy poslední doby jednoduše zapomínal.

Stále měl před očima scénu, kdy se Castiel sám obětoval, aby on, Dean, mohl zachránit svět před apokalypsou, zastavit nadcházející zkázu a pomoci svému bratrovi. Co však Dean obětoval pro něj? Příjemné teplo přešlo v nepříjemnou horkost, cítil, jak mu rudnou tváře a oči se mu zalévají hořkými slzami. V zoufalé snaze přestat plakat sevřel víčka jak nejpevněji dovedl, prsty stiskl soše nohu a zhluboka dýchal.

Po tváři mu stekly dvě neuhlídané slzy a neslyšně dopadly na šedivý kámen pod ním. Polkl a rychle se zvedl. V tom spatřil, jak v místě, kam dopadla jedna ze dvou slz, kámen na pár okamžiků zrůžověl. Vylekaně si otřel oči do hřbetu ruky a váhavě na ono místo sáhl. Studený, mrazivě chladivý, obyčejně šedivý kámen. „Něco se mi zdálo,“ zadrmolil si sám pro sebe. Zamotala se mu hlava, chytil se za spánek a potácivým krokem se rozběhl zpátky k autu.

~ ~ ~

„Castieli, Castieli, Castieli,“ šeptalo najednou tisíce hlasů, jeden křičel přes druhého, až se vlastní význam toho slova ztrácel v ozvěnách. Nicota otevřela svoji náruč a na malou chvíli propustila pyšného anděla ze svého objetí.

Oči, opět viděl ty zelené a smutné oči. Myšlenky se začaly soustředit jen k jedinému bodu, co je? Kde je? Ještě než hnědá kožená bunda lovce zmizela za příkrovem drobných vloček, spatřil před sebou Castiel jasnou tvář, ostře řezané rysy Deana Winchestera a od nohou ho slabě hřálo.

Dean… šuměl mu vítr ve větvích stromů.

~ ~ ~

Ani nevěděl, proč se vlastně dívá z okna ven. Dělával to kdysi dávno, když byl malý. Když zavřel oči, spatřil ušmudlaný motelový pokoj kdesi v Montaně. Malý Sammy spal zachumlaný pod svojí dekou a na stěnách pokoje poblikávaly stíny z televizní obrazovky. Koutky se mu stáhly v sotva znatelném úsměvu. Tehdy se spolu dívali na Čaroděje ze země Oz, byl večer před štědrým dnem a John odjel lovit strigu. Otevřel oči a dětinsky opatrně přejel prstem po skleněné tabuli zanechávaje za sebou stopu rozpuštěných ledových krystalků.

Venku opět začal padat sníh. Dean se otočil zpátky do pokoje, na vzdálené pelesti spokojeně oddychoval Sam, občas něco zamručel ze spaní a pak se otočil na druhý bok, až postel pod jeho vahou slabě zaúpěla. Dean ho chvíli pozoroval, přemýšlel, zda si ještě nedá pivo, nakonec se však jen pousmál a se zamyšleným pohledem se vrátil zpátky k oknu. Se soumrakem sledoval tiše zmírající den, bedlivě pozoroval sníh dopadající na černý lak Impaly. Byla naleštěná a většina vloček z ní jen tak sklouzávala dolů.

Přeci jen si dá ještě pivo, líným krokem si došel k lednici pro další plechovku a znovu se usadil u okna. S povzdechem polkl několik doušků perlivé tekutiny, měl by se za svůj sentiment stydět. Ještě že ho Sam ani ve vedlejším pokoji chrápající Bobby nevidí. Pohroužený do vzpomínek na dětství se opřel o rám okna a nechal víčka samovolně klesnout.

~ ~ ~

„Castieli… Casi…“ začal váhavě Dean. Ze všech sil se snažil dostat k soše na náhrobku, rukama bezmyšlenkovitě odhazoval hrsti studeného a mokrého sněhu. Bílé hrudky záhy pokrývaly růžové skvrnky, rozpité kapičky krve s výsměchem ulpívaly na běloskvoucích se vločkách. Tak zoufale se prodíral silnou vrstvou sněhové nadílky až k místu, kde stál s hrozivou vážností šedivý kámen.

Do očí se mu vetřely slzy, bolest v rukou už ani nevnímal. Čím více se snažil prodrat blíž, tím dál se socha zdála být. Nakonec se vyčerpaně zhroutil do sněhu a vzlykajíce sledoval jednotlivé vločky, jak ho s konejšivou jistotou pomalu pohřbívají. Z třesoucích se rtů vycházela úpěnlivá slova modlitby. Poprvé ve svém životě směroval svá slova, svoji naději i srdce k Bohu. K pravému Bohu…

~ ~ ~

Venku se začalo pomalu rozednívat, bylo ráno, Štědrý den. V motelu bylo ubytovaných jen pár hostů, povětšinou celoročně pracující živitelé rodin a tak byl před celým komplexem klid a mír.

Dean si promnul čelo otlačené o rám okna a pozvolna se snažil rozhýbat zatuhlé tělo. Úplnou náhodou vyhlédl ven z okna na nový den a jakoby nemohl uvěřit tomu, co právě vidí. U boku Impaly se choulila drobná postava, aniž by nad tím Dean přemýšlel, věděl, že je to Castiel. Bezmyšlenkovitě vyběhl ven ze dveří jen tak v košili, bylo mu špatně, včera si zapomněl vzít své léky. Nohy mu na vrstvě čerstvého sněhu směšně podkluzovaly a než se dostal k Impale, zdálo se mu, že to trvá věčnost.

Castiel se krčil u zadních dveří, zády se tiskl ke studenému kovu a třesouce se nepřítomně hleděl do země před sebou. V rozčepýřených vlasech mu ulpívaly jednotlivé vločky a rozpuštěné mu stékaly v drobných pramíncích po skráních. Zdál se být o něco starším, než si ho Dean pamatoval.

Pár dlouhých sekund na něj nevěřícně koukal a pak se osmělil. Nejprve se obával Castielovy reakce. Nervózně si olízl horní ret a těkaje očima po okolí střídavě zatínal dlaně, které neměl kam schovat, protože bunda visela na háčku za dveřmi. Jednoduše nevěděl, co říct, jak se zachovat. Ale Castiel jakoby ho vůbec nevnímal, rty měl úplně fialové a když se Dean konečně vzpamatoval, uvědomil si, že se Castiel celý třese. Béžový baloňák byl zcela jasně vlhký a nohavice černých kalhot se mu celé promočené lepily na nohy až po kolena. Na první pohled to vypadalo, že se Castiel brodil sněhem celé hodiny.

„Casi?“ pronesl tiše Dean a dřepnul si přímo před něj. Všechen strach z něj náhle opadl, nebál se Castiela, všechna příkoří byla záhy zapomenuta. „Casi, jsi v pořádku?“ nevzmohl se Dean na žádný smysluplnější dotaz a položil mu dlaň na rameno. Chtěl jím zatřást, ale Castiel se sebou instinktivně škubl, jakoby Impala bylo to jediné místo, kde je v bezpečí, zatlačil se do ní zády tak urputně, až bylo slyšet vrzání per obložení.

Dean překvapeně stáhl ruku, nevěda, co se děje, poplašeně ustoupil krok vzad a s rukama nad hlavou se snažil Castiela uklidnit. „Tak pardon, jeho božskost si nepřeje být rušena?“ vyhrkl zcela bez rozmyslu.

Castiel neodpověděl, choulíce se na studené zemi si objal kolena, sklopil hlavu a čelem se o ně opřel. Dean nerozhodně postával v mrazivém ránu, ať už čekal cokoliv, tahle reakce to rozhodně nebyla.

„Nechceš jít dovnitř? Je tady celkem zima.“ Pročísnuvši si nemotorně vlasy se rozhlédl. Bylo brzo ráno, všichni hledali své dárky od Santy nebo dospávali pracovní den a tak bylo venku nezvykle liduprázdno. Na víc nečekal, přidřepl si k němu ještě jednou a chytil ho pod ramenem, aby se ho pokusil postavit na nohy. Po zádech mu přeběhl mráz, Castiel se celý třásl, skrz plně promočenou látku šatů cítil, jak je studený, jakoby se jeho dlaně dotkly kamene. „Chlape,“ pohodil hlavou tak, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo, „kde jsi se válel?“ Pohled mu uvízl na Castielových mastných vlasech, na kterých beztrestně ulpívaly sněhové vločky a na nohou. S hrůzou si uvědomil, že Castiel má jen jednu botu. Levou nohu měl jen tak v mokré ponožce položenou přes druhou botu, která byla celá od bláta.

Po pár minutách, kdy se Dean snažil Castiela zdvihnout, se na obzoru objevil Sam v ledabyle přehozené bundě přes noční úbor. S údivem doklusal až k Deanovi. „Co se tady stalo?“ zeptal se zaujatě.

„Tady jeho božstvo tu sedí a nechce se hnout.“ Vrhl na něj nic neříkající pohled Dean. „Pomoc by se hodila, je celkem těžkej.“ S těmi slovy cítil, jak si při snaze ho zvednout natáhl zraněnou ruku a sykl bolestí.

Společně se Samem se jim ho podařilo dovést a z části dovléct až do motelového pokoje. Jakoby Castiela jeho vlastní nohy neposlouchaly, nechával je za sebou, až na prahu ztratil i druhou botu. Zmoženě ho odložili na Deanovu pelest a s pohledy plnými otázek ho probodávali očima. Ještě než se Castiel zvládl vrávoravě posadit, aby vypadal jako hromádka neštěstí, vběhl Sam do koupelny a začal sbírat všechny ručníky, které tam našel.

„Casi, co se stalo?“ Dean před ním nevědomky poklekl a snažil se mu podívat do očí. Ale Castiel jen dál tupě zíral před sebe, dech se mu zadrhával, zatímco mu zuby o sebe zběsile drkotaly. V obličeji byl celý bílý a z celé té bledosti výrazně vystupovaly tmavě fialové a rozpraskané rty.

„Same, teče teplá voda?“ zvolal Dean směrem do koupelny.

„Nechci, aby to vyznělo divně, ale měl by sis ty mokrý věci sundat dřív, než se prochladíš ještě víc.“ Dean semkl rty do úzké čárky a přemýšlel, co se vlastně stalo a jak se to stalo. Nevědomky si neustále třel pokousanou ruku, v ústech měl nezvyklé sucho a pak Castiel zvedl hlavu.

Z toho pohledu se Deanovi udělalo nevolno. Velké modré oči na něj vrhaly nezvykle skelný pohled. Kdyby Dean chtěl, spatřil by v nich svůj vlastní obraz. Třesoucí se Castiel na něj hleděl bez výrazu, tupě, jakoby to byly jen oči slepce. Otevřel pusu ve snaze něco říci, ale z hrdla mu nevyšlo ani jediné zachroptění. Dean se zhrozil, zalapal po dechu a ruce svěsil podél těla. Na levný a skvrn plný koberec zvolna dopadlo několik karmínových kapek, pak se ozvala jen tupá rána k zemi sesunuvšího se těla.

TBC

Pozn. autora: Abychom byli místně v obraze, tak Štědrým dnem je v povídce myšlen Christmas Day, tedy 25. prosince, kdy si americká dítka po ránu vyzvedávají dárky, co jim v noci přinesl pupkáč v červeném kožichu. (nesnáším ho, to jen tak na okraj)

Část III. Zastřená tajemství zimní oblohy PG-13 <------> Část V. Zoufalý pláč mořských pěn R

Panthero, Tvá povídka mě vážně dostala Zbožňuju ji!!! Další úžasná část a to nejen proto, že se odehrává v čase vánočním. Vánoce miluju, takže po přečtení ve mě doznívá mírně sentimentální nálada. Mimochodem... pupkáče v červeném kožichu taky nesnáším A Castiel je tedy zpět u Deana Moc se těším na další část

P.S. Doufám, že Deanova tlapka bude v pořádku. Souhlasím s Bobbym, že má spíš psychickou újmu... Stejně tak asi i Nemix

teda to je naprosstá nádhera - já jsem unešená a miluju tuto povídku

ano, Vánoce jsou téma, které vždy potěší a ještě k tomu, když se uskuteční návrat anděla - no co dodat ať žijou vánoční překvápka

a k té pokousané ruce - a to je ten důvod mého strachu - mě kousne nějakej kdovíjakej pes a pak z toto budu mít takové problémy a přiznejme si, je větší šance být pokousaná od psa než např. od upíra

Panthera: Tak Castiela máme zpátky. Dean je na tom pořád dost špatně. Ta jeho ruka se mi moc nelíbí. Ale víc ho to všechno sžírá uvnitř.

Tak jsem se konečně dstala k další čísti a je to skvěle napsaný. Připadala jsem si jako blízen. bylo to takové vážné, nostalgické a chvilkama i na slzu a pak přičla nějaká nenásilná hláška, a výbuch smíchu....
No a pupkáč se ti poved i když do povídky ani nepatří

Panthera!!! ďakujem, za záchranu Castiela ... z tvojho najnovšieho diela som NADSENA a neviem sa dockat pokračovania...dúfam, ze obaja budu zase v pohode... vedela by som si takto predstavit dej 7.serie
P.S. nápad s Castielovým trestom bol a aj je UZASNY (mat ešte takú sochu v menšom vydaný doma )

bohdy: tlapka bude strůjcem děje

Nemix: oj, díky, ale určitě u Tebe vede skříň.

janča: jj, vnitřní sžírání, to ještě bude.

Terrik: není nad ovládání citů á la Titanik apod.

FooFighterkaSN: záchrana jest slovo poněkud relativní, ale nějak to ještě dopadne.

Všem vám děkuji za komentáře, moje chlupatost jest zase zpět a v ráži, takže můžete očekávat příval dalšího dějství.

Část V.
Zoufalý pláč mořských pěn
R

Ozvěna tupého nárazu rezonovala pokojem, ale Castiel jen dál nehnutě seděl na kraji postele a nepřítomně upíral oči do špinavého koberce, na kterém teď bezvládně ležel Dean. Sam vyběhl z koupelny, „Deane?“ Než vyslovil poslední slabiku, odhodil nasbírané ručníky na zem a už klečel na koberci vedle něj. V tu chvíli se vchodové dveře s prásknutím rozlétly do strany.

Bobby se ve futrech tyčil jako hora veškeré zkázy a zamračeně mířil na Sama brokovnicí. „Co se tady sakra stalo?“ Zabručel zhluboka, pomalu sklopil zbraň a stáhl si kšiltovku víc do čela.

„Já nevím…“ hlesl nešťastně Sam a s dlaní položenou na Deanově slabě se zvedající hrudi se tvářil jako hromádka neštěstí. „Prostě sebou seknul o zem.“ Zadíval se na Castiela, snad jen na malou chvíli ho napadlo, zda ho neshodil nebo nepraštil on.

Bobby jediným pohledem vyhodnotil nastalou situaci, zavřel za sebou dveře, zaklesl zpátky západku, odložil brokovnici na konferenční stolek a během pár sekund klečel vedle Deana také.

„Myslím, že jen omdlel.“ S úlevou pronesl Sam a s Bobbyho pomocí opatrně položil bezvědomého Deana na postel. Pro jistotu ještě zkontroloval pulz, bezradně se rozhlédl po pokoji a na chvíli schoval tvář v dlaních.

„To bude dobrý.“ Položil mu ruku na rameno Bobby. „Měl bys mu tu ruku převázat. Zkusím se spojit s Eleanor, je to moje dobrá známá a něco mi dluží.“ Snažil se Sama uklidnit a pohledem se zasekl u Castiela, kterého plně zaregistroval až nyní.

„Co ten tady dělá?“ udiveně na něj hleděl. „Božstvo neslyší?“ zopakoval svoji otázku a bezděky se poškrábal na čele.

„Takhle ho před hodinou našel Dean sedícího u Impaly.“ Pokrčil rameny Sam, trochu se uklidnil, přehodil přes Deana deku a šel si do koupelny pro lékárničku. Cestou zdvihl odhozené ručníky a hodil je na postel ke Castielovi. „Bobby, mohl bys…“ naznačil směrem k postavě ve zmáčeném baloňáku a rychle zmizel za rohem.

„Jako já? A…“ zaprotestoval Bobby a promnul si vousy pod nosem. Pak se pohledem vrátil k postavě tiše sedící na posteli. Najednou mu došlo, že za celou dobu se nepohnul ani o píď a nepromluvil ani slovo. Castiel měl ruce složené v klíně a až nyní si Bobby všiml, že se celý třese. Z okrajů promočeného baloňáku mu po kapkách stékala voda a prsty u nohou se mu kroutily zimou.

„Už to nejspíš není bůh.“ Prohodil Sam z koupelny. „Můžeš mu pomoct, aby se převlíkl?“

„Co to má být?“ chopil se jednoho z ručníků. „Castieli?“ snažil se ho donutit k nějaké reakci. „Same, co je s ním?“ Bobby mu podal ručník, ale žádná reakce. Dean na posteli vedle zasténal. Oba zvedli hlavu stejným směrem.

Bílý froté ručník dopadl Castielovi do klína, jedinou jeho reakcí však bylo, že sklopil hlavu zpátky ke koberci. „Ehm, měl by sis to sundat.“ Pravil Bobby ve stejném stylu, jako Dean před ním. „Všechno máš mokrý a rýma je pěkná mrcha.“ Podvědomě se poškrábal na zátylku, koneckonců jako vždy, když si nevěděl rady. Castielovo chování jej vyvádělo z jeho obvyklé rovnováhy. Navíc tu byl Dean, o kterého bylo potřeba se postarat také.

~ ~ ~

„Jimmy?“ ozval se nesměle Castiel. Krom lidských emocí a všudypřítomného chladu ho zachvacovala panika. „Jimmy?!“ Snažil se vzbudit své druhé já, se kterým sdílel tohle tělo. Jako anděl se jistými věcmi nezabýval, neměl to zapotřebí, ale teď, teď to bylo jiné. Zdálo se, že z jeho původní existence už zbyla jen malá špetička někde hluboko uvnitř a ať se snažil sebe víc, nemohl na ni ze své současné pozice dosáhnout.

„Jimmy, co mám dělat? Je mi… je mi…“ zalykal se uvnitř sebe sama, „je mi zima.“ Ale Jimmy ho neposlouchal, Jimmy, ten Jimmy, který mu byl onou neutuchající společností po ty kamenné roky, tu nyní nebyl. Nebo jen nechtěl být?

~ ~ ~

Sam vyběhl z koupelny s lékárničkou v dlani, za zády se mu ozývalo šumění vody. „Pustil jsem horkou vodu, zkus ho tam nějak dostat.“ Načež se Bobby ušklíbl tak, jakoby právě spolkl pravou višeň. „Idiote…“ pronesl si pod vousy. „Jak to mám asi udělat, když tady mokrý štěně nereaguje?“

Sam doslova obrátil oči v sloup, odložil krabičku vedle Deana na postel, bez okolků chytl Castiela pod ramenem a počkal, až to samé udělá Bobby z druhé strany. Castiel se nějak nebránil, na první pokus mu stáhli mokrý kabát z ramen a doslova ho dovlekli do koupelny, kde ho jednoduše hodili do vany plné horké vody, jen to šplouchlo.

„Mýdlo je tady, ručníky tady…“ začal instruovat Sam a Bobby na něj vrhal nenávistné pohledy. Většinou to byl on, kdo rozhodoval a rozděloval práci. Castiel mezitím s výrazem plným překvapení seděl ve vaně, z jejíž okrajů v pravidelných vlnách přetékala voda a nevěřícně sledoval vlastní dlaně pod hladinou příjemně horké vody, která rychle prošla mokrým a studeným oblečením až na tělo, kde postupně odháněla husí kůži.

I Sam postřehl, že nevnímavý výraz z Castielovy tváře zmizel a Castiel se pomalu, ale jistě začíná chovat jako živá bytost.

„Vypadám jako chůva?“ zavrčel rozezleně Bobby a nevěřícně zakroutil hlavou, protože Sam na víc nečekal a šel se věnovat Deanovi.

~ ~ ~

Něčí ruce mu stáhly mokrý kabát z ramen a dvojice silných paží jej táhla směrem ke koupelně. Neodporoval, matně si začal uvědomovat, kde vlastně je. Dean, Sam, Bobby, jeho druhý domov. Chtěl křičet, tak zoufale se snažil dát najevo, že je tady, že rozumí, že je rád, že je u nich, ale z fialových rtů nevyšel ani hlásek.

Tělo ho poslouchalo jen tak na půl, byla mu zima, poprvé za svou nespočetně dlouhou existenci si uvědomoval ten strašný pocit zimy. Zuby mu drkotaly o sebe a nohy pomalu necítil. Tak tohle lidé opravdu cítí? Proč vlastně žijí? Matně si vzpomínal, jak se sem vůbec dostal.

Jak se mu ledový sníh zabodl do tváře, když spadl z náhrobku. Jak mu ta prokletá bílá pokrývka země bránila v chůzi, když si se smutkem ve svém nitru uvědomil, že po křídlech mu na zádech nic nezůstalo. Najednou se cítil tak zranitelný. Proč, proč se probouzel?

Zprvu nevěděl, co se děje. Najednou měl před očima tvář, Deanovu tvář. Byla noc, měsíc zakrývala sněhová oblaka a on měl potřebu ho najít. Nalézt Deana, všechno bylo najednou zase jasné a zřetelné, jen tělo, Jimmyho tělo ho neposlouchalo. Co chvíli ležel v závěji, kolena měl obitá a ruce rozdrásané od sněhu a ledu.

Vpřed ho hnala jen touha najít někoho, komu chtěl všechno vysvětlit. Vyjasnit si všechno, k čemu za celou tu dobu, kdy byl teď na zemi, došlo.

~ ~ ~

„Díky.“ Šeptl sotva slyšitelně Dean a s bolestnou grimasou se na posteli posadil.

„Deane, nerad to říkám, ale s tímhle budeš muset do špitálu. To neustálé krvácení není normální.“ Odvětil mu Sam a několika rychlými pohyby uklidil roztahaný obsah lékárničky zpátky do krabice.

„Kde je Cas?“ zeptal se najednou Dean a mnul si kořen nosu.

Sam jen nevěřícně vydechl. Jakoby všech těch problémů najednou nebylo málo. „S Bobbym v koupelně“ odvětil mu po chvíli. „Deane…“ nestihl dokončit větu.

„Je v pořádku?“ přerušil ho Dean a snažil se sundat nohy z postele, aby se mohl postavit. Sam se k němu natáhl a zadržel ho.

~ ~ ~

Náhle ho obklopilo příjemné horko. Pažemi se mu rozběhlo mravenčení, svíráním dlaní se jej snažil odehnat. Opět se ozval jeden z nových pocitů, horká voda vnikla do oděrek na rukou i nohou a nepříjemně pálila. Nedbal jí. Se zájmem sledoval kravatu, jak se ve vodě zbarvené krví do růžova kroutí jako had. Připomínala mu samotný počátek hříchů lidstva, jeho mysl se znovu zaměřila na Deana. Zvedl hlavu, uviděl Bobbyho, poznal ho, chtěl ho pozdravit, chtěl se zeptat na Deana, ale nemohl. Ze rtů plynul jen nesouvislý proud vzduchu, který nebyl schopen zformulovat do zvuku a slov.

Už mu nebyla zima, ale zmocňovala se ho bolest a znovuprobuzená panika. Náhle uviděl svůj obraz v zrcadle. Bledý jako smrtka, vyhublý, oči vpadlé a podlité krví a temně fialové rty. Zavřel oči a sklopil hlavu. Tohle provedl Jimmymu, takhle zničil tělo, které si původně jen půjčil. Tváře mu zčervenaly hanbou a ponížením, když si uvědomil, že ho Dean nejspíš potřebuje a zatím mu jen přidělává starost.

Z myšlenek ho vytrhla až Bobbyho otázka, zda se zvládne dát do pořádku. Zvedl hlavu a kývl.

~ ~ ~

„Že je v pořádku, to bych neřekl.“ Vložil se do hovoru Bobby a utíraje si mokré dlaně do košile vyšel ven z koupelny. „Ten váš anděl je nějaký divný.“ Oba bratři na něj vrhli zaujaté pohledy. „Nevím, co se mu stalo, ale řekl bych, že nemůže mluvit.“ S těmi slovy se posadil na židli vedle stolku a prsty poťukával do studeného kovu hlavně odložené brokovnice.

„Jak nemůže mluvit?“ zakroutili hlavou Dean i Sam zároveň.

„Snaha by byla, ale asi nemá hlasivky.“ Odpověděl Bobby a nepřestávaje bubnovat bříšky prstů sledoval dveře od koupelny. „Kromě toho mám pocit, že to prostě není on.“

„Tak to je nás víc.“ Povzdechl si Sam a Dean jen mlčky následoval Bobbyho vzoru a pohledem uvízl na dveřích od koupelny, odkud se ozvalo tiché šplouchání.

~ ~ ~

Když Bobby odešel a přivřel za sebou dveře, Castiel chvíli bez hnutí seděl ve vodě, která pomalu vychládala a pocit tepla se zvolna vytrácel, aby ho nahradil vtíravý a nepříjemný chlad.

Vzpomínal, jak se lidé chovají, jak reagují. Dříve jejich jednání nechápal a jako anděl ani nemohl. Nesměle se chopil mýdla, v dlani ho zapálilo jako žhnoucí ruka démona, odhodil ho do vody a mnul si rozdrásanou ruku ve snaze, že bolest přestane. Nakonec si na bolest zvykl, skousnuvši si rty se začal mydlit přes mokrou košili. Se zájmem sledoval, jak se růžovou vodou šíří bílé bublinky a bílá mlha mýdlové vody.

„Lidé se nemyjí oblečení.“ Vystrašil ho klidný Jimmyho hlas.

„Nemůžu mluvit, proč nemůžu mluvit? Proč je mi zima? Proč už nejsem kámen?“ hrnul na Jimmyho jednu myšlenku za druhou a rozepínal si knoflíky u košile.

„Protože teď jsi Castieli já. Trest i odpuštění přicházejí často nečekaně.“ Odpovídal mu Jimmyho hlas přívětivě. „Až nastane správný čas, všechno se urovná.“ S těmi slovy hlas utichl a přes veškerou Castielovu snahu se již neozval.

~ ~ ~

Brodil se sněhem po celou noc, ostré vločky a mráz ho štípaly do celého těla. Od pusy se mu zvedala bílá pára a vlezlý chlad ho dusil. Nepřestával, nevzdával se. Opustil věčnou ztuhlost kamenné sochy a obával se jejího návratu. Dral se vpřed, skrze nekonečnou bílou pláň. Vítr hvízdal v korunách stromů, které na něj hleděly ze své vlastní strnulosti.

Když zapadl do rozbředlého břehu potoka, kde ztratil botu, nevnímal to. Okolní mráz nahradila o něco teplejší náruč mazlavého bahna. Z mrazem popraskaných rtů se však nevydrala ani hláska.

Když doklopýtal k prvním budovám nejbližšího městečka, ozvalo se zatroubení a projíždějící kamion ho poslal zpět do rozbředlého sněhu, ze kterého se před malou chvílí zvedl. Neklel, ani si nestěžoval. Vydrápal se zpátky na nohy a nevnímaje poraněná chodidla klopýtal dál. Náhle před sebou uviděl něco známého. V probouzejícím se šeru rána spatřil na parkovišti před sebou stojící Impalu. Jednu z věcí, která se mu vryla do paměti a poznal by ji kdykoliv.

Mezi vločkami se zrodil nový den a v jeho náručí Castiel z posledních sil usedl do sněhu vedle Impaly a schoval hlavu mezi kolena. Čekal, věděl, že se Dean dřív nebo později vrátí.

~ ~ ~

Když si po dlouhém boji s kalhotami vysvlékl všechno oblečení a odhodil je vedle vany na zem, přemýšlel, co dál. Pak vzal kostku mýdla a začal si jí drhnout hlavu, až mu do očí natekla pěna. Lekl se tak, až opět pustil mýdlo a sklouzl pod vodu. Vyděšeně se chytil okraje vany a vykašlávaje vodu si volnou rukou mnul oči.

Pak vylezl z vany a přešlapujíc na místě se rozhlížel, do čeho by se oblékl. Natolik si uvědomoval, kde je, že věděl, že nahý by do pokoje chodit neměl. Zase mu byla zima, ten nekonečně se vracející pocit byl u něj jako doma.

Vedle umyvadla spatřil ručníky, které tam nechal Bobby předtím, než odešel. Natáhl se pro jeden z nich a nevěřícně se prohlížel v zrcadle. Nahota by pro něj měla být přirozená, svým způsobem nechápal člověka, proč se halí do látek, vždyť Bůh je stvořil ku obrazu svému a svým vlastním způsobem byli i krásní. Se svým typickým úklonem hlavy se zaměřil na onu součást těla, ke které nejen Dean, ale všichni muži přikládali velkou váhu. Ani teď nechápal, proč. Bedlivě se prohlížel a vzpomínal, kde má svá křídla, ta mu přišla mnohem zajímavější, ale ty už nemá. Otec mu je odňal.

Bůh, pravý Bůh. Přepadl ho pocit lítosti a studu. Zradil svého otce. Odvrátil oči od svého nynějšího obrazu v zrcadle a několika rychlými tahy se utřel tak, jak to viděl u lidí, když je pozoroval. Vedle ručníků našel i hromádku věcí, které nejspíš patřily Deanovi. Váhavě si přes hlavu navlékl jeho tričko. Bylo mu velké, ale chlad pozvolna ustupoval a tak se rozhodl, že bude v oblékání pokračovat.

Spodní prádlo i kalhoty byly větší problém. Deanovy rifle mu byly tak velké, že mu neustále sklouzávaly z útlých boků. Všechno na něm tak nějak viselo, jakoby to tam vůbec nepatřilo. S povzdechnutím se zadíval na hromádku s baloňákem. K jeho údivu náhle zmizela, jako by tam vůbec nebyla.

~ ~ ~

„My o vlku…“ poznamenal při jeho příchodu do pokoje Dean.

Castiel opatrně vyšel z koupelny a oběma rukama si držel kalhoty u pasu, aby mu nespadly. Nejdřív chtěl aspoň pozdravit a omluvit se, všechno si hned vyjasnit, ale pak si uvědomil, že nemůže mluvit a tak jen kývl hlavou a postavil se do kouta vedle lampy a nočního stolku. Od bosých nohou se k němu opět vkrádal chlad.

Všechny pohledy v pokoji se upíraly na něj. Dean si držel stále bolící ruku, Sam seděl vedle něj na posteli a Bobby konečně přestal poťukávat prsty, aby přeťal trapné ticho jako první. „Takže, co má tohle znamenat?“ opřel se do Castiela přímou otázkou.

Castiel strnul, věděl, že by tu měl být v bezpečí, ale přesto ho přepadaly obavy. Co říkal Jimmy? Až přijde ten správný čas? Opřel se zády o studenou zeď, jako by u ní hledal ochranu.

„Nemůžeš mluvit?“ napověděl mu Sam a Castiel jen hekticky pokýval hlavou na souhlas.

„Co se stalo, Casi?“ přidal se Dean. „Já vím, promiň.“ Když na něj Castiel vrhl smutný pohled. „Vedle tebe na prádelníku jsou ponožky.“ Dodal vzápětí, když si všiml, že má bosé nohy. „Ty oděrky by sis měl vydezinfikovat.“ Neodpustil si poznámku směrem k Samovi, který při jeho poslední větě jen poněkud naštvaně polkl.

~ ~ ~

O hodinu později už Castiel seděl na posteli, nohy i ruce ošetřené a kalhoty mu držel zapůjčený pásek.

„Můžeš aspoň psát?“ napadlo schůdné řešení Sama. Vstal, chopil se poznámkového bloku, který trůnil na stolku vedle Bobbyho brokovnice, z tašky o kus dál vylovil pero a obojí mu opatrně vtiskl do dlaní. Opět se na něj upřely všechny tři pohledy. Castiel jen vyděšeně zvedl hlavu a s pootevřenou pusou po nich těkal očima. Pak vzal roztřesenou rukou pero a jeho hrot zapíchl do bílé stránky.

Před očima mu běhalo velké množství různých symbolů a písmenek. Zřetelně před sebou viděl napsané celé věty, celá souvětí, která stačilo jen přepsat na ten kousek bílého papíru před sebou. Váhavě načrtl první kličku, když se mu ruka zasekla. Jimmyho tělo ho odmítlo poslechnout. Ruka se mu třásla jako starci, nikdo z těch tří nevnímal, jak tvrdý vnitřní boj v Castielovi probíhá. Po pěti minutách marného boje odložil pero na prázdný blok a smutně zakroutil hlavou.

„No tak to je bezvadný,“ pronesl snad až příliš hlasitě Sam. „Takže co teď?“

„To chce klid.“ Mnul si Bobby zarostlou bradu, chyběla mu jeho placatice, kterou tak neopatrně zapomněl vedle v pokoji, když běžel sem. „Je čas vyrazit domů a kontaktovat zdroje.“

„Zdroje? Myslíš, že Eleanor je také otorinolaryngolog?“ rýpl si Dean, když na něj Bobby a Sam vrhli nepříjemné pohledy. „A pochvala, že to umím vyslovit nebude?“ přidal ve snaze odlehčit situaci po svém starém způsobu, ale ten pohled, který na něj vrhl Castiel zapůsobil jako ledová sprcha.

~ ~ ~

„Na tom kousnutí nic zvláštního není, jen ten krevní obraz není příliš příznivý.“ Poznamenala Eleanor a zamyšleně přecházela po své ordinaci tam a zpátky. „Od psa říkáte?“ optala se ještě jednou, aniž by zvedla oči od papíru, který si pročítala stále dokola, jakoby měla strach, že někde něco přehlédla. „Je mi to moc líto Bobby, že ti nemůžu říct víc, ale tohle jsem ještě neviděla.“ Sdělila jim omluvně Eleanor.

„Pokračujte v podávání těch antibiotik, jsou nejlepší, jaké může v tuto chvíli dostat. Musíme doufat.“ Pak se otočila na Castiela, který se krčil vedle Deana a zcela znatelně se na něj tiskl, jakoby u něj hledal ochranu.

„Hlasivky jsou v pořádku, tohle bude nejspíš psychického rázu.“ Pokrčila rameny. „Víc vám opravdu poradit nemůžu.“ S těmi slovy podala Bobbymu i Samovi ruku.

~ ~ ~


Dean byl den ode dne slabší, v obličeji bílý jako křída a rána na ruce vypadala stále jako čerstvá, jakoby ho pes pokousal každé ráno. Bobby a Sam vyráželi na lov nejdříve společně, pak se začali střídat, kdyby je bylo potřeba doma. Castiel jednoduše sanitku nezavolá a Deanův stav se neustále zhoršoval. I když se snažil vše překrýt znovunalezeným sarkasmem. Byl rád, že byl Castiel zpátky, i přes všechnu tu bolest a vytrácející se zdraví, Dean byl šťastný.

Castiel na tom nebyl o nic lépe, i když byl hubený i předtím, jedl jen málo a vypadal jako chodící kostra a potloukal se domem jako zpráskaný pes. Každou chvíli byl u Deana a mlčky u něj seděl celé hodiny a držel jej za ruku.

Sam byl z obou jako na trní. Po všech těch starostech už toho na něj začínalo být moc. Čím víc nad tím vším přemýšlel, tím víc ho ovládal vztek plynoucí z bezmoci. Jednoho dne, když byl Bobby na lovu měňavce a když se Castiel ráno hnípal lžící ve smažených vejcích a nepřítomně se díval do talíře, Sam to nevydržel.

„Stejně je to všechno tvoje vina. Kdyby ses nezachoval jako idiot, kdyby…“ Sam si rozčíleně shrnoval vlasy z čela a lapaje po dechu a hledaje ta správná slova přecházel kolem stolu.

Castiel jen dál tiše seděl, nehnutě držel lžíci a zdálo se, jakoby k němu Samova slova ani nedoléhala. Pak očima sklouzl z talíře na stůl a pak stočil hlavu zaryjíc pohled do podlahy.

Nevidíc žádanou reakci, Sam zuřil ještě víc, všechnu tu bolest, co v sobě nosil, potřeboval vykřičet ven. Měl o Deana strach, všechno, co mu kdy provedl, eskapáda s Ruby, krev, všechno, všechno, co chtěl sám odčinit, chtěl Deana zpátky.

„Zabíjíš ho, ty ho zabíjíš…“ štěkal Sam jako smyslů zbavený. Bezmoc a vztek si s ním pohrávaly jako s hadrovou panenkou. Do očí se mu hrnuly krokodýlí slzy, nakonec vztekle praštil pánví o dřez, až sebou Castiel poděšeně trhl a naštvaně vyběhl z kuchyně, jen za ním bouchly dveře od domu.

Castiel zamyšleně seděl u stolu ve ztichlé místnosti. V hlavě se mu opět ozval Jimmyho hlas. „Musíš mít víru Castieli, více ti poradit nemohu, jen jediné měj na paměti, přemýšlej!“

~ ~ ~

To ráno měl Dean zlý sen, noční můru, která jej vytrhla ze spánku jako žhavý osten. Castiel stál na vrcholu skály, mumlaje cizí slova, kterým Dean nerozuměl se nešťastně díval do zapadajícího slunce. Jeho baloňák plápolal v sílícím větru a křídla, jeho mohutná křídla pohlcovaly plameny. Pak roztáhl ruce a jediným krokem vstoupil do hlubiny pod sebou. V tom se Dean probudil, roztřeseně si otíral zpocené čelo. Celé tělo ho pálilo a kousanec na ruce doslova žhnul.

Marně volal jeho jméno, toho dne už jeho Castiel u postele neseděl.

TBC

Část IV. Zrádná krutost mladého světa PG-13 <------> Část VI. Mdlý úsvit půlnočního slunce PG-13

A už je to tady. To snad nebyl ani normální pes, co Deana pokousal, ale převtělený démon!! Nemluvící a prakticky "negramotný" Cas. Vůbec Samovi a Bobbymu tuhle situaci nezávidím.

. „Jak to mám asi udělat, když tady mokrý štěně nereaguje?“
todle bylo dokonalý
....no a chudák Dean...napínáš nás, napínáš...

Panthero: teda já když si myslím, že už mě v této povídce nemůže nic překvapit - tak se to stane - zase koukám jak jojo a nestačím se divit
je to opravdu super a doufám, že teď budeš pokračování psát častěji

PS: hele si tu skříň asi fakt nechám patentovat - si jí bereš do úst nějak často

Patentovaná skříň, mno, já to chtěla udělat, ale že jsi to Ty!
Ofis oznámko, jdu makat na videu, jehož nedodělek - hotovo tak 1/15 - mi na disku kyše už dobrej druhej rok a právě jsem na něj narazila. Je mi líto to jen tak nechat shnít, takže bude destiel.

Panthero, super pokračování a ráda si počkám na další Snad to bude co nejdřív. Teda, to fakt musel být nějaký hell house nebo co Chudák Dean... hned bych mu tu tlapku pofoukala No, už zase polykám sliny, tak raději končím

Část VI.
Mdlý úsvit půlnočního slunce
PG-13

Sam stále běžel, nevěděl, jak dlouho, když se před ním náhle vynořil mohutný strom. Opřel se o něj, jako o nějakou poslední záchranu a zarývajíce prsty do jeho rozpraskané kůry v duchu zoufale volal o pomoc. Kůra vsakovala jeho slzy jako houba a okolím se proháněly popadané listy. Pomalu, ale jistě se blížil podzim.

„Dean umírá, proč?“ Sam zvedl hlavu a zoufale křičel mezi větve do prosvítajících paprsků ranního slunce svoji otázku stále dokola. „Proč se Castiel vrátil? Proč se vrátil v takovém stavu?“ Odpovědí mu zůstávalo jen tiché šumění opadávajících listů, které se bezstarostně honily ve vánku a loudavým pohybem přistávaly na chladnoucí zemi. Nakonec vysílením usedl do paty kmene a schovaje tvář do dlaní se rozvzlykal.

~ ~ ~

Po pár minutách zdlouhavého ticha se Castiel zvedl, nepřítomným pohledem hleděl před sebe, pak odložil lžíci do nesnědeného talíře a pomalu se vydal ke dveřím. Přemýšlel. U schodů se zastavil a pohlédl vzhůru. Věděl, že nahoře v patře stále ještě spí Dean. Chvíli tam stál bez pohnutí, nakonec váhavě vykročil vpřed, ani se nerozloučil, svěsil hlavu a vyšel před Bobbyho dům. Dnes ho Dean u postele nenajde. Už ho nebude potřebovat. Hruď mu svíral podivný pocit hlodavé prázdnoty.

Pohroužený ve vlastním světě myšlenek, kdy na jeho zoufalé volání Jimmy nereagoval, došel až k místu, kde zaslechl Samovo tiché vzlykání. Postavil se za kmen vzrostlého buku a několik minut jej nespatřen pozoroval. Ač by ho měl za jeho slova nenávidět, bylo mu ho líto. I když jaký to byl vlastně pocit? Stále plně nechápal lidské pohnutky a myšlení. Pomalu, ale jistě se začal orientovat jen v základních lidských emocích, které lidské bytosti primárně ovládaly. Sic měl zprvu nutkání za ním přijít, s jakýmsi svíravým pocitem na hrudi si uvědomil, že beze slov asi nedokáže vyjádřit vůbec nic. Pokud by mu Sam ve svém rozpoložení vůbec naslouchal.

Byl s nimi více jak půl roku, starali se o něj jako o dospělé dítě, přijali ho do rodiny, ale Dean, Dean byl bratr, byl to syn. S těmito pouty Castiel nemohl soupeřit. Najednou si připadal jako vetřelec. Jako něco, co se náhle objevilo v poklidném světě několika lidí a zbořilo jim jejich pečlivě vystavěnou realitu do samého základu.

Jak byl pyšný, jak byl mstivý, za to, že se mu Dean dostatečně nevěnoval. Teď už věděl, že Dean dělal všechno proto, aby udržel svoji rodinu pohromadě a v bezpečí. Ač byl Castiel někde na vzdálených místech pomyslného žebříčku, byl tam. Znamenal pro Deana hodně a on ho zklamal. Ve chvíli, kdy Dean toužil jen po pomyslném klidu, Castiel mu jeho křehce opečovaný vesmír bez okolků spálil. Teď už mu přece nemohl věřit. Stále nechápal, proč se k němu Dean tak upínal, po tom všem, co způsobil? Měl by ho nenávidět, poslat do horoucích pekel. Ale Deanovy oči, kterými se na něj každé ráno díval. Proč?

Nějakou chvíli Sama ještě sledoval, pak se otočil a ve zlatavých odlescích posledních paprsků si byl naprosto jistý, že mu zbývá udělat jedinou správnou věc. Nechat tuhle rodinu samotnou, aby se sama srovnala se vším, co ji potkalo. Dean se jistě časem vyléčí. Nikde v jeho blízkosti necítil blížící se smrtku, i když, cítil by ji ještě vůbec někdy víc?

~ ~ ~

„Casi? Same? Kde jste?“ Dean byl poloslepý bolestí. Pevně si přes obvaz na ruce stáhl šátek a s motající se hlavou se pokusil vstát. Vrávoravým krokem došel až ke dveřím od ložnice. „Bobby?“ křikl ke schodišti a opíraje se o stěnu se pokusil dojít až k zábradlí. Svět se zmítal v neuvěřitelně rychle pulzujících kruzích.

„Chlape, brzdi, proč neležíš?“ Bobby k němu doběhl na poslední chvíli a zachytil ho dřív, než mu stihly povolit nohy, jinak by byl býval rovnou spadl ze schodů.

„Kde je Sam s Casem?“ vydrmolil ze sebe Dean a přidržujíc se zábradlí se snažil Bobbyho odstrčit ve snaze dostat se ke schodům a pak dolů.

„Nevím, ale podívám se po nich.“ Supěl Bobby, ač byl Dean oslabený neznámou nemocí, dalo mu práci ho udržet na místě. Byl unavený z lovu, přeci jen ho měňavec zaměstnal víc, než by si byl býval pomyslel a přetahování s Deanem nebylo to, čemu by se teď chtěl věnovat. Nevybíravě Deana zatlačil zpátky do postele. „Teď tady budeš ležet a počkáš, až se vrátím, je to jasný?“ zasyčel Deanovi rovnou do obličeje a aby dodal na důrazu vlastních slov, přikryl ho dekou až ke krku.

Dean jen překvapeně polkl a zamrkal. Neměl sílu se s Bobbym prát, více méně byl už natolik slabý, že byl rád, že leží. Uznal, že má Bobby pravdu a že by mu nejspíš byl k ničemu. S vynucenou grimasou se kousl do spodního rtu.

„Fajn.“ Ušklíbl se Bobby, zkontroloval revolver za pasem a při sbíhání schodů si vyměnil náboje v bubínku tajně doufaje, že ho nebude potřebovat.

~ ~ ~

Po chvíli se Castiel odvrátil a aniž by se ohlédl se odplížil pryč. Neslyšně se prodíral podzimním lesíkem doufaje, že někam dojde. A co bude dál? Bude se snažit umřít? To nemůže, nebylo by to fér vůči Jimmymu. Co má vlastně dělat? Způsobil mu to Bůh, co od něj chce? Jak vlastně žije člověk? Nechtěl nad takovými věcmi přemítat. Věděl, že to přijde, že jeho lidskost mu bude přítěží a bude ho nutit dělat věci, nad kterými předtím nikdy nepřemýšlel. Všechno staré jednou skončí a nové začíná.

~ ~ ~

Stop po boji si Bobby dole v domě nevšiml, jen zbytky oleje z pánve od snídaně byly rozstříknuté po lince. Odcházeli snad rychle? A proč oba? Bobby se poklusem rozběhl po stopách. Zkušenosti lovce se mu hodily vždycky. Ihned zamířil do lesíka, kam jinam by také Sam s Casem mohli běžet.

Když Sam uslyšel blížící se kroky, zdvihl hlavu. Otřel si oči do rukávu a snažil se nepopotahovat jako malé dítě. Bylo mu jasné, že to bude Bobby. Otřel si ruce špinavé od kůry a hlíny do kalhot a unaveně se postavil.

„Co se stalo?“ vyhrkl na něj Bobby třímaje v dlani revolver a rozhlížeje se obezřetně po okolí.

„Já, já jen… bylo toho na mě moc.“ Vyklopil mu Sam všechno na rovinu, neměl žaludek na lhaní a skrývat něco před Bobbym, to nechtěl, nebylo by to správné. Zase Deana zklamal, proč vlastně?

Bobby jen nevěřícně kroutil hlavou. „Jak malí kluci.“ Dlaní si promnul obličej a očima těkal kolem. Sam na něj upíral pláčem zrudlé oči a nenápadně polykal další příval slz, které se mu hrnuly do očí.

„Co jsi mu vlastně přesně řekl?“ zeptal se Bobby rovnou a zastrčil si zbraň za opasek. Už mu docházelo, co se asi mohlo stát.

~ ~ ~

Když se začalo smrákat, dorazil Castiel k silnici. Po zpevněné vozovce by se mu určitě šlo lépe, po měsících strávených s Winchestrovými pochopil, co je to únava. Nerozhodně se rozhlédl na obě strany, kam by měl jít? S rukama v kapsách riflí, které koupili někde v Nebrasce, nakonec vykročil vlevo, snad se mu zdálo, že na konci této cesty ho čeká něco pozitivnějšího, než když by šel vpravo. Po několika kilometrech bezcílné cesty kamsi vpřed ho přeci jen začaly bolet nohy, už se setmělo, Castiel bojoval s vlastním tělem. Ano, teď bylo jeho, ale nikdy dřív by si nepomyslel, jak je vlastně ve své dokonalosti nedokonalé. Proč jeho otec stvořil něco takového?

V chůzi stále zpomaloval, měsíční světlo nepronikalo hustými korunami stromů natolik, aby si vůbec viděl na špičku vlastního nosu, natož aby viděl, kam šlape. Nočním vzduchem se rozléhaly typické zvuky soumračného lesa. Občasné houknutí sýčka přerušilo praskání větviček, kterak se zvěř ukládala ke spánku. Bavlněné tričko nepříjemně profukovalo a do noci se ozývalo hlasité drkotání zubů.

Náhle ho osvítilo ostré světlo, v obraně před nečekanou září si zakryl oči rukou a překvapeně mžoural do světlometů blížícího se auta, které se nečekaně rychle vyřítilo ze zatáčky v protisměru a pak, pak už se ozval jen silný náraz a svět náhle zmizel, jakoby ani neexistoval.

~ ~ ~

Bobby Deanovi nic neřekl a Sam mu za to byl vděčný. Snažil se být Deanovi stále nablízku. Nemohl mu nahradit Castiela, ač byl jeho vlastní bratr, s Castielem Deana poutalo něco víc. Sama to trápilo každý jeden den, zatímco Deana postupem času zachvacovaly horečky a blouznění, Castiel byl kdo ví kde. Dalo by se říci, že Sam za těch pár dní zestárl o několik let. Vysoké čelo brázdily hluboké vrásky a pod očima se uhnízdily tmavé kruhy.

~ ~ ~

„Jste v pořádku? Pane, haló, prosím vás, probuďte se, pane!“ z dálky k němu promlouval cizí melodický hlas. Nebyl to Dean, nebyl to nikdo, koho by znal. Po chvíli se mu podařilo zvednout ztěžklá víčka, nad sebou spatřil postarší ženu. Upřel na ni oči, chtěl promluvit, tak moc si to přál, ale z otevřených rtů vyšlo jen podivné vydechnutí.

„Klidně ležte, už jsem zavolala manželovi. Nebojte se, jsem lékařka.“ Ženin hlas se třásl, ale svým způsobem Castiela uklidňoval. „Kam jste měl namířeno? Takhle v noci tu nikdo nechodí.“ Žena si ledabyle setřela pot z čela. „Nezkusíte dojít do auta?“ Navrhla po chvíli ticha. „Jste jen v mírném šoku a trochu podchlazený.“

Bolel ho pravý bok, měl ho zřejmě naražený, ale i přesto se zapřel o lokty, odhrnul cizí bundu a zvednuvši ruku naznačil, že by se zkusil postavit na nohy. Žena zareagovala téměř okamžitě, chytila ho za ruku a podpírajíc ho u lokte mu pomohla na nohy.

~ ~ ~

Sam u Deanovy postele probděl několik nocí za sebou. Krátce potom ho s Bobbym přestěhovali dolů, do chráněné kovové místnosti. Ale nic nepomáhalo. Bobby i Sam přestali chodit lovit a zdržovali se co možná nejdéle doma, protože ty krátké chvíle, kdy byl Dean při smyslech se stávaly stále vzácnějšími. Ze spaní neustále volal Castiela a Samovi to pokaždé připomnělo scénu z kuchyně, vnitřně ho to rvalo na kusy.

Svědomí v něm hlodalo stále víc. Nakonec si sbalil několik základních věcí, košil a zbraní, vzal klíče od Impaly a s nosem zaraženým v mapě zdejšího okresu vyrazil pátrat. Musel Castiela najít, i když to vypadalo, že se po něm slehla zem, protože Bobbyho místní zdroje o žádném muži jeho popisu nevěděly. Žádný z lovců muže jeho popisu kolem třicítky v riflích a tričku neviděl.

~ ~ ~

Jaké však bylo jeho překvapení, když ho na Castielovu stopu zavedla pouhá náhoda, avšak byla to náhoda? Když projížděl malým městečkem poblíž Murda, při odbočování bezděčně zabloudil pohledem k popelnicím a to co uviděl, to mu málem způsobilo infarkt. Byl si jistý, byl to on, Castiel. Vychrtlá postava, vrabčí hnízdo tmavých vlasů…

„Casi?“ zakřičel Sam jak smyslů zbavený a snažíce se rychle zastavit, málem porazil parkovací patník. Postava odhazující další balík odpadků se zarazila a otočila se za skřípajícími pneumatikami.

„Casi, já… prostě, já…“ Sam se snažil najít ta správná slova a tak běžíce za Castielem artikuloval rukama, jediné, co chtěl, byla omluva, žádost, prosba, aby se s ním vrátil k Deanovi.

„Jimmy, klidně vezmi kamaráda dovnitř. Dejte si kávu.“ Ozval se od domu vyčerpaný ženský hlas. „Jen pojďte dál. Zvykli jsme si, že je Jimmy němý.“ Doktorka Quinnová, oznamovala povrzávající cedule u chodníčku.

Castiel na Sama upíral své modré oči a pokynul mu, aby ho následoval.

„Děkuju.“ Úlevně dodal Sam a následoval Castiela dovnitř.

~ ~ ~

„Tak Jimmy,“ nadhodil Sam, když zůstali v malém, ale útulném pokojíku sami. Castiel měl oči zaryté do starého koberce a nervózně si mnul prsty.

„Hele Casi, já vím, že jsem se choval jako blbec, ale Dean je na tom špatně.“ Dlaní si projel vlasy. „Mně odpouštět nemusíš, ale prosím tě vrať se,“ sklonil se a chtěl Castielovi pohlédnout do očí, ale jeho pohled se mu vyhýbal. „Udělej to pro něj, bude to to poslední.“ Poslední slova takřka zašeptal. „On tě potřebuje.“

Castielovi se zamotala hlava.

~ ~ ~

Když se uprostřed noci vrátili k Bobbymu, první Castielovy kroky mířily do patra. Uprostřed schodiště ho však zarazil Bobby. Posunky mu naznačil, že Dean je dole.

Pohled, který se Casovi naskytl, by obměkčil snad i démona. Na staré pérové posteli se v horečce zmítal pohublý Dean. Zborcený potem bojoval s vlastními halucinacemi, ruce i nohy měl připoutány k provizornímu lůžku a z pečlivě ovázané paže mu z prosakujícího obvazu skapávala krev. Castiel zůstal zaraženě stát na prahu, dlaní si přejel přes tvář, jakoby nechtěl věřit tomu, co právě vidí. Sam za jeho zády jen polkl a pevně svíral víčka vlhkých očí, do kterých se mu nezadržitelně hrnuly slzy.

Nejistým krokem došel k Deanovi a třesoucí se rukou ho pohladil po tváři. Sklopíce hlavu skrýval vlastní slzy.

„Prosím, vezmi si mě. Nenechej Deana takto odejít.“ Úpěnlivá slova z něj plynula, aniž by vůbec artikuloval. Deanova kůže byla chladně fialová, dech se znatelně krátil, jakoby Dean s každým dalším výdechem již odcházel. Castiel se náhle nenáviděl, v uších mu hučelo.

~ ~ ~

„Můj milý drahý Castieli, tvé chování bylo neomluvitelné. Měl bys být rád, že si ještě uvědomuješ sám sebe.“ Joshua z něj nespouštěl oči, jeho pohled nebyl zlý, ale při těch slovech byl pro Castiela víc, než nepříjemný. Ten příšerný pocit, který ho zachvátil, to nebyla panika, to byl obyčejný stud. Doslova porozuměl výrazu, že by se nejraději hanbou propadl do pekla.

Anděl nechal plynulým pohybem dlaní vykvést nejbližší zplanělé trnkové keříky a zvedl oči ke zšeřelé obloze. „Otec nás zkouší a jen on ví, kam nás všechny cesty vedou.“ Kdesi v dálce štěkal pes. Po chvíli se pohledem vrátil na Castiela. „Budiž tedy, nemohu soudit, nebylo by to správné. Mým úkolem tady dole je nyní jediné,“ Joshua se dlouze odmlčel a Castiela poléval studený pot. Stále nemohl mluvit, neměl se jak bránit a myšlenky se mu pletly jedna přes druhou tak, že se ani neodvažoval pomyslet, že by je Joshua byl schopen číst.

„Jen jazýček na vahách, takové jsou hrátky páně osudu.“ Více slov nebylo zapotřebí, s mírným kývnutím se ozvalo známé zašumění křídel a Castiel před domem osiřel. Neváhal a rozběhl se do domu, ze kterého se ozývalo překvapené šveholení.

~ ~ ~

„Casi, Casi“ vítal ho Samův šťastný hlas. Se slzami v očích na něj hleděl i Bobby a s rukama na hrudi jen kroutil hlavou. Na pohovce v obývacím pokoji seděl Dean, jeho Dean, po zranění na ruce ani památky, ve tváři zdravou růžovou barvu a s boulemi na tvářích do sebe ládoval jakýsi kus starého obloženého chleba.

Castielovi se zamlžil pohled, chtěl se rozběhnout a klidně přede všemi Deana obejmout, ale Deanova reakce ho zastavila uprostřed pohybu jako ledová sprcha. Dean na něj podezřívavě upíral své krásné oči „Same, kdo je to?“

TBC

Část V. Zoufalý pláč mořských pěn R <------> Část VII. Jiskřivá záře tajícího sněhu NC-17 Explicit

som taka rada, ze tu pribudlo pokracovanie Panthero... citala som tuto cast z napatim a ani nevies ako mi kazdym riadkom viac a viac poskocilo moje srdiecko zavisle na Castielovi a Deanovi, no proste nadhera. Prisaham, ze toto je zatial moja naoblubenejsia poviedka co sa tyka Castiela z Deanom a nejakym sposobom sa mi tu paci aj Sam, ale prisaham, ze ten zaver ma uplne dostal a bolo mi ich vsetkych troch luto... Naozaj je to uz koniec???