Gaia... 1/7-7/7

Panthera!!! ďakujem, za záchranu Castiela ... z tvojho najnovšieho diela som NADSENA a neviem sa dockat pokračovania...dúfam, ze obaja budu zase v pohode... vedela by som si takto predstavit dej 7.serie
P.S. nápad s Castielovým trestom bol a aj je UZASNY (mat ešte takú sochu v menšom vydaný doma )

bohdy: tlapka bude strůjcem děje

Nemix: oj, díky, ale určitě u Tebe vede skříň.

janča: jj, vnitřní sžírání, to ještě bude.

Terrik: není nad ovládání citů á la Titanik apod.

FooFighterkaSN: záchrana jest slovo poněkud relativní, ale nějak to ještě dopadne.

Všem vám děkuji za komentáře, moje chlupatost jest zase zpět a v ráži, takže můžete očekávat příval dalšího dějství.

Část V.
Zoufalý pláč mořských pěn
R

Ozvěna tupého nárazu rezonovala pokojem, ale Castiel jen dál nehnutě seděl na kraji postele a nepřítomně upíral oči do špinavého koberce, na kterém teď bezvládně ležel Dean. Sam vyběhl z koupelny, „Deane?“ Než vyslovil poslední slabiku, odhodil nasbírané ručníky na zem a už klečel na koberci vedle něj. V tu chvíli se vchodové dveře s prásknutím rozlétly do strany.

Bobby se ve futrech tyčil jako hora veškeré zkázy a zamračeně mířil na Sama brokovnicí. „Co se tady sakra stalo?“ Zabručel zhluboka, pomalu sklopil zbraň a stáhl si kšiltovku víc do čela.

„Já nevím…“ hlesl nešťastně Sam a s dlaní položenou na Deanově slabě se zvedající hrudi se tvářil jako hromádka neštěstí. „Prostě sebou seknul o zem.“ Zadíval se na Castiela, snad jen na malou chvíli ho napadlo, zda ho neshodil nebo nepraštil on.

Bobby jediným pohledem vyhodnotil nastalou situaci, zavřel za sebou dveře, zaklesl zpátky západku, odložil brokovnici na konferenční stolek a během pár sekund klečel vedle Deana také.

„Myslím, že jen omdlel.“ S úlevou pronesl Sam a s Bobbyho pomocí opatrně položil bezvědomého Deana na postel. Pro jistotu ještě zkontroloval pulz, bezradně se rozhlédl po pokoji a na chvíli schoval tvář v dlaních.

„To bude dobrý.“ Položil mu ruku na rameno Bobby. „Měl bys mu tu ruku převázat. Zkusím se spojit s Eleanor, je to moje dobrá známá a něco mi dluží.“ Snažil se Sama uklidnit a pohledem se zasekl u Castiela, kterého plně zaregistroval až nyní.

„Co ten tady dělá?“ udiveně na něj hleděl. „Božstvo neslyší?“ zopakoval svoji otázku a bezděky se poškrábal na čele.

„Takhle ho před hodinou našel Dean sedícího u Impaly.“ Pokrčil rameny Sam, trochu se uklidnil, přehodil přes Deana deku a šel si do koupelny pro lékárničku. Cestou zdvihl odhozené ručníky a hodil je na postel ke Castielovi. „Bobby, mohl bys…“ naznačil směrem k postavě ve zmáčeném baloňáku a rychle zmizel za rohem.

„Jako já? A…“ zaprotestoval Bobby a promnul si vousy pod nosem. Pak se pohledem vrátil k postavě tiše sedící na posteli. Najednou mu došlo, že za celou dobu se nepohnul ani o píď a nepromluvil ani slovo. Castiel měl ruce složené v klíně a až nyní si Bobby všiml, že se celý třese. Z okrajů promočeného baloňáku mu po kapkách stékala voda a prsty u nohou se mu kroutily zimou.

„Už to nejspíš není bůh.“ Prohodil Sam z koupelny. „Můžeš mu pomoct, aby se převlíkl?“

„Co to má být?“ chopil se jednoho z ručníků. „Castieli?“ snažil se ho donutit k nějaké reakci. „Same, co je s ním?“ Bobby mu podal ručník, ale žádná reakce. Dean na posteli vedle zasténal. Oba zvedli hlavu stejným směrem.

Bílý froté ručník dopadl Castielovi do klína, jedinou jeho reakcí však bylo, že sklopil hlavu zpátky ke koberci. „Ehm, měl by sis to sundat.“ Pravil Bobby ve stejném stylu, jako Dean před ním. „Všechno máš mokrý a rýma je pěkná mrcha.“ Podvědomě se poškrábal na zátylku, koneckonců jako vždy, když si nevěděl rady. Castielovo chování jej vyvádělo z jeho obvyklé rovnováhy. Navíc tu byl Dean, o kterého bylo potřeba se postarat také.

~ ~ ~

„Jimmy?“ ozval se nesměle Castiel. Krom lidských emocí a všudypřítomného chladu ho zachvacovala panika. „Jimmy?!“ Snažil se vzbudit své druhé já, se kterým sdílel tohle tělo. Jako anděl se jistými věcmi nezabýval, neměl to zapotřebí, ale teď, teď to bylo jiné. Zdálo se, že z jeho původní existence už zbyla jen malá špetička někde hluboko uvnitř a ať se snažil sebe víc, nemohl na ni ze své současné pozice dosáhnout.

„Jimmy, co mám dělat? Je mi… je mi…“ zalykal se uvnitř sebe sama, „je mi zima.“ Ale Jimmy ho neposlouchal, Jimmy, ten Jimmy, který mu byl onou neutuchající společností po ty kamenné roky, tu nyní nebyl. Nebo jen nechtěl být?

~ ~ ~

Sam vyběhl z koupelny s lékárničkou v dlani, za zády se mu ozývalo šumění vody. „Pustil jsem horkou vodu, zkus ho tam nějak dostat.“ Načež se Bobby ušklíbl tak, jakoby právě spolkl pravou višeň. „Idiote…“ pronesl si pod vousy. „Jak to mám asi udělat, když tady mokrý štěně nereaguje?“

Sam doslova obrátil oči v sloup, odložil krabičku vedle Deana na postel, bez okolků chytl Castiela pod ramenem a počkal, až to samé udělá Bobby z druhé strany. Castiel se nějak nebránil, na první pokus mu stáhli mokrý kabát z ramen a doslova ho dovlekli do koupelny, kde ho jednoduše hodili do vany plné horké vody, jen to šplouchlo.

„Mýdlo je tady, ručníky tady…“ začal instruovat Sam a Bobby na něj vrhal nenávistné pohledy. Většinou to byl on, kdo rozhodoval a rozděloval práci. Castiel mezitím s výrazem plným překvapení seděl ve vaně, z jejíž okrajů v pravidelných vlnách přetékala voda a nevěřícně sledoval vlastní dlaně pod hladinou příjemně horké vody, která rychle prošla mokrým a studeným oblečením až na tělo, kde postupně odháněla husí kůži.

I Sam postřehl, že nevnímavý výraz z Castielovy tváře zmizel a Castiel se pomalu, ale jistě začíná chovat jako živá bytost.

„Vypadám jako chůva?“ zavrčel rozezleně Bobby a nevěřícně zakroutil hlavou, protože Sam na víc nečekal a šel se věnovat Deanovi.

~ ~ ~

Něčí ruce mu stáhly mokrý kabát z ramen a dvojice silných paží jej táhla směrem ke koupelně. Neodporoval, matně si začal uvědomovat, kde vlastně je. Dean, Sam, Bobby, jeho druhý domov. Chtěl křičet, tak zoufale se snažil dát najevo, že je tady, že rozumí, že je rád, že je u nich, ale z fialových rtů nevyšel ani hlásek.

Tělo ho poslouchalo jen tak na půl, byla mu zima, poprvé za svou nespočetně dlouhou existenci si uvědomoval ten strašný pocit zimy. Zuby mu drkotaly o sebe a nohy pomalu necítil. Tak tohle lidé opravdu cítí? Proč vlastně žijí? Matně si vzpomínal, jak se sem vůbec dostal.

Jak se mu ledový sníh zabodl do tváře, když spadl z náhrobku. Jak mu ta prokletá bílá pokrývka země bránila v chůzi, když si se smutkem ve svém nitru uvědomil, že po křídlech mu na zádech nic nezůstalo. Najednou se cítil tak zranitelný. Proč, proč se probouzel?

Zprvu nevěděl, co se děje. Najednou měl před očima tvář, Deanovu tvář. Byla noc, měsíc zakrývala sněhová oblaka a on měl potřebu ho najít. Nalézt Deana, všechno bylo najednou zase jasné a zřetelné, jen tělo, Jimmyho tělo ho neposlouchalo. Co chvíli ležel v závěji, kolena měl obitá a ruce rozdrásané od sněhu a ledu.

Vpřed ho hnala jen touha najít někoho, komu chtěl všechno vysvětlit. Vyjasnit si všechno, k čemu za celou tu dobu, kdy byl teď na zemi, došlo.

~ ~ ~

„Díky.“ Šeptl sotva slyšitelně Dean a s bolestnou grimasou se na posteli posadil.

„Deane, nerad to říkám, ale s tímhle budeš muset do špitálu. To neustálé krvácení není normální.“ Odvětil mu Sam a několika rychlými pohyby uklidil roztahaný obsah lékárničky zpátky do krabice.

„Kde je Cas?“ zeptal se najednou Dean a mnul si kořen nosu.

Sam jen nevěřícně vydechl. Jakoby všech těch problémů najednou nebylo málo. „S Bobbym v koupelně“ odvětil mu po chvíli. „Deane…“ nestihl dokončit větu.

„Je v pořádku?“ přerušil ho Dean a snažil se sundat nohy z postele, aby se mohl postavit. Sam se k němu natáhl a zadržel ho.

~ ~ ~

Náhle ho obklopilo příjemné horko. Pažemi se mu rozběhlo mravenčení, svíráním dlaní se jej snažil odehnat. Opět se ozval jeden z nových pocitů, horká voda vnikla do oděrek na rukou i nohou a nepříjemně pálila. Nedbal jí. Se zájmem sledoval kravatu, jak se ve vodě zbarvené krví do růžova kroutí jako had. Připomínala mu samotný počátek hříchů lidstva, jeho mysl se znovu zaměřila na Deana. Zvedl hlavu, uviděl Bobbyho, poznal ho, chtěl ho pozdravit, chtěl se zeptat na Deana, ale nemohl. Ze rtů plynul jen nesouvislý proud vzduchu, který nebyl schopen zformulovat do zvuku a slov.

Už mu nebyla zima, ale zmocňovala se ho bolest a znovuprobuzená panika. Náhle uviděl svůj obraz v zrcadle. Bledý jako smrtka, vyhublý, oči vpadlé a podlité krví a temně fialové rty. Zavřel oči a sklopil hlavu. Tohle provedl Jimmymu, takhle zničil tělo, které si původně jen půjčil. Tváře mu zčervenaly hanbou a ponížením, když si uvědomil, že ho Dean nejspíš potřebuje a zatím mu jen přidělává starost.

Z myšlenek ho vytrhla až Bobbyho otázka, zda se zvládne dát do pořádku. Zvedl hlavu a kývl.

~ ~ ~

„Že je v pořádku, to bych neřekl.“ Vložil se do hovoru Bobby a utíraje si mokré dlaně do košile vyšel ven z koupelny. „Ten váš anděl je nějaký divný.“ Oba bratři na něj vrhli zaujaté pohledy. „Nevím, co se mu stalo, ale řekl bych, že nemůže mluvit.“ S těmi slovy se posadil na židli vedle stolku a prsty poťukával do studeného kovu hlavně odložené brokovnice.

„Jak nemůže mluvit?“ zakroutili hlavou Dean i Sam zároveň.

„Snaha by byla, ale asi nemá hlasivky.“ Odpověděl Bobby a nepřestávaje bubnovat bříšky prstů sledoval dveře od koupelny. „Kromě toho mám pocit, že to prostě není on.“

„Tak to je nás víc.“ Povzdechl si Sam a Dean jen mlčky následoval Bobbyho vzoru a pohledem uvízl na dveřích od koupelny, odkud se ozvalo tiché šplouchání.

~ ~ ~

Když Bobby odešel a přivřel za sebou dveře, Castiel chvíli bez hnutí seděl ve vodě, která pomalu vychládala a pocit tepla se zvolna vytrácel, aby ho nahradil vtíravý a nepříjemný chlad.

Vzpomínal, jak se lidé chovají, jak reagují. Dříve jejich jednání nechápal a jako anděl ani nemohl. Nesměle se chopil mýdla, v dlani ho zapálilo jako žhnoucí ruka démona, odhodil ho do vody a mnul si rozdrásanou ruku ve snaze, že bolest přestane. Nakonec si na bolest zvykl, skousnuvši si rty se začal mydlit přes mokrou košili. Se zájmem sledoval, jak se růžovou vodou šíří bílé bublinky a bílá mlha mýdlové vody.

„Lidé se nemyjí oblečení.“ Vystrašil ho klidný Jimmyho hlas.

„Nemůžu mluvit, proč nemůžu mluvit? Proč je mi zima? Proč už nejsem kámen?“ hrnul na Jimmyho jednu myšlenku za druhou a rozepínal si knoflíky u košile.

„Protože teď jsi Castieli já. Trest i odpuštění přicházejí často nečekaně.“ Odpovídal mu Jimmyho hlas přívětivě. „Až nastane správný čas, všechno se urovná.“ S těmi slovy hlas utichl a přes veškerou Castielovu snahu se již neozval.

~ ~ ~

Brodil se sněhem po celou noc, ostré vločky a mráz ho štípaly do celého těla. Od pusy se mu zvedala bílá pára a vlezlý chlad ho dusil. Nepřestával, nevzdával se. Opustil věčnou ztuhlost kamenné sochy a obával se jejího návratu. Dral se vpřed, skrze nekonečnou bílou pláň. Vítr hvízdal v korunách stromů, které na něj hleděly ze své vlastní strnulosti.

Když zapadl do rozbředlého břehu potoka, kde ztratil botu, nevnímal to. Okolní mráz nahradila o něco teplejší náruč mazlavého bahna. Z mrazem popraskaných rtů se však nevydrala ani hláska.

Když doklopýtal k prvním budovám nejbližšího městečka, ozvalo se zatroubení a projíždějící kamion ho poslal zpět do rozbředlého sněhu, ze kterého se před malou chvílí zvedl. Neklel, ani si nestěžoval. Vydrápal se zpátky na nohy a nevnímaje poraněná chodidla klopýtal dál. Náhle před sebou uviděl něco známého. V probouzejícím se šeru rána spatřil na parkovišti před sebou stojící Impalu. Jednu z věcí, která se mu vryla do paměti a poznal by ji kdykoliv.

Mezi vločkami se zrodil nový den a v jeho náručí Castiel z posledních sil usedl do sněhu vedle Impaly a schoval hlavu mezi kolena. Čekal, věděl, že se Dean dřív nebo později vrátí.

~ ~ ~

Když si po dlouhém boji s kalhotami vysvlékl všechno oblečení a odhodil je vedle vany na zem, přemýšlel, co dál. Pak vzal kostku mýdla a začal si jí drhnout hlavu, až mu do očí natekla pěna. Lekl se tak, až opět pustil mýdlo a sklouzl pod vodu. Vyděšeně se chytil okraje vany a vykašlávaje vodu si volnou rukou mnul oči.

Pak vylezl z vany a přešlapujíc na místě se rozhlížel, do čeho by se oblékl. Natolik si uvědomoval, kde je, že věděl, že nahý by do pokoje chodit neměl. Zase mu byla zima, ten nekonečně se vracející pocit byl u něj jako doma.

Vedle umyvadla spatřil ručníky, které tam nechal Bobby předtím, než odešel. Natáhl se pro jeden z nich a nevěřícně se prohlížel v zrcadle. Nahota by pro něj měla být přirozená, svým způsobem nechápal člověka, proč se halí do látek, vždyť Bůh je stvořil ku obrazu svému a svým vlastním způsobem byli i krásní. Se svým typickým úklonem hlavy se zaměřil na onu součást těla, ke které nejen Dean, ale všichni muži přikládali velkou váhu. Ani teď nechápal, proč. Bedlivě se prohlížel a vzpomínal, kde má svá křídla, ta mu přišla mnohem zajímavější, ale ty už nemá. Otec mu je odňal.

Bůh, pravý Bůh. Přepadl ho pocit lítosti a studu. Zradil svého otce. Odvrátil oči od svého nynějšího obrazu v zrcadle a několika rychlými tahy se utřel tak, jak to viděl u lidí, když je pozoroval. Vedle ručníků našel i hromádku věcí, které nejspíš patřily Deanovi. Váhavě si přes hlavu navlékl jeho tričko. Bylo mu velké, ale chlad pozvolna ustupoval a tak se rozhodl, že bude v oblékání pokračovat.

Spodní prádlo i kalhoty byly větší problém. Deanovy rifle mu byly tak velké, že mu neustále sklouzávaly z útlých boků. Všechno na něm tak nějak viselo, jakoby to tam vůbec nepatřilo. S povzdechnutím se zadíval na hromádku s baloňákem. K jeho údivu náhle zmizela, jako by tam vůbec nebyla.

~ ~ ~

„My o vlku…“ poznamenal při jeho příchodu do pokoje Dean.

Castiel opatrně vyšel z koupelny a oběma rukama si držel kalhoty u pasu, aby mu nespadly. Nejdřív chtěl aspoň pozdravit a omluvit se, všechno si hned vyjasnit, ale pak si uvědomil, že nemůže mluvit a tak jen kývl hlavou a postavil se do kouta vedle lampy a nočního stolku. Od bosých nohou se k němu opět vkrádal chlad.

Všechny pohledy v pokoji se upíraly na něj. Dean si držel stále bolící ruku, Sam seděl vedle něj na posteli a Bobby konečně přestal poťukávat prsty, aby přeťal trapné ticho jako první. „Takže, co má tohle znamenat?“ opřel se do Castiela přímou otázkou.

Castiel strnul, věděl, že by tu měl být v bezpečí, ale přesto ho přepadaly obavy. Co říkal Jimmy? Až přijde ten správný čas? Opřel se zády o studenou zeď, jako by u ní hledal ochranu.

„Nemůžeš mluvit?“ napověděl mu Sam a Castiel jen hekticky pokýval hlavou na souhlas.

„Co se stalo, Casi?“ přidal se Dean. „Já vím, promiň.“ Když na něj Castiel vrhl smutný pohled. „Vedle tebe na prádelníku jsou ponožky.“ Dodal vzápětí, když si všiml, že má bosé nohy. „Ty oděrky by sis měl vydezinfikovat.“ Neodpustil si poznámku směrem k Samovi, který při jeho poslední větě jen poněkud naštvaně polkl.

~ ~ ~

O hodinu později už Castiel seděl na posteli, nohy i ruce ošetřené a kalhoty mu držel zapůjčený pásek.

„Můžeš aspoň psát?“ napadlo schůdné řešení Sama. Vstal, chopil se poznámkového bloku, který trůnil na stolku vedle Bobbyho brokovnice, z tašky o kus dál vylovil pero a obojí mu opatrně vtiskl do dlaní. Opět se na něj upřely všechny tři pohledy. Castiel jen vyděšeně zvedl hlavu a s pootevřenou pusou po nich těkal očima. Pak vzal roztřesenou rukou pero a jeho hrot zapíchl do bílé stránky.

Před očima mu běhalo velké množství různých symbolů a písmenek. Zřetelně před sebou viděl napsané celé věty, celá souvětí, která stačilo jen přepsat na ten kousek bílého papíru před sebou. Váhavě načrtl první kličku, když se mu ruka zasekla. Jimmyho tělo ho odmítlo poslechnout. Ruka se mu třásla jako starci, nikdo z těch tří nevnímal, jak tvrdý vnitřní boj v Castielovi probíhá. Po pěti minutách marného boje odložil pero na prázdný blok a smutně zakroutil hlavou.

„No tak to je bezvadný,“ pronesl snad až příliš hlasitě Sam. „Takže co teď?“

„To chce klid.“ Mnul si Bobby zarostlou bradu, chyběla mu jeho placatice, kterou tak neopatrně zapomněl vedle v pokoji, když běžel sem. „Je čas vyrazit domů a kontaktovat zdroje.“

„Zdroje? Myslíš, že Eleanor je také otorinolaryngolog?“ rýpl si Dean, když na něj Bobby a Sam vrhli nepříjemné pohledy. „A pochvala, že to umím vyslovit nebude?“ přidal ve snaze odlehčit situaci po svém starém způsobu, ale ten pohled, který na něj vrhl Castiel zapůsobil jako ledová sprcha.

~ ~ ~

„Na tom kousnutí nic zvláštního není, jen ten krevní obraz není příliš příznivý.“ Poznamenala Eleanor a zamyšleně přecházela po své ordinaci tam a zpátky. „Od psa říkáte?“ optala se ještě jednou, aniž by zvedla oči od papíru, který si pročítala stále dokola, jakoby měla strach, že někde něco přehlédla. „Je mi to moc líto Bobby, že ti nemůžu říct víc, ale tohle jsem ještě neviděla.“ Sdělila jim omluvně Eleanor.

„Pokračujte v podávání těch antibiotik, jsou nejlepší, jaké může v tuto chvíli dostat. Musíme doufat.“ Pak se otočila na Castiela, který se krčil vedle Deana a zcela znatelně se na něj tiskl, jakoby u něj hledal ochranu.

„Hlasivky jsou v pořádku, tohle bude nejspíš psychického rázu.“ Pokrčila rameny. „Víc vám opravdu poradit nemůžu.“ S těmi slovy podala Bobbymu i Samovi ruku.

~ ~ ~


Dean byl den ode dne slabší, v obličeji bílý jako křída a rána na ruce vypadala stále jako čerstvá, jakoby ho pes pokousal každé ráno. Bobby a Sam vyráželi na lov nejdříve společně, pak se začali střídat, kdyby je bylo potřeba doma. Castiel jednoduše sanitku nezavolá a Deanův stav se neustále zhoršoval. I když se snažil vše překrýt znovunalezeným sarkasmem. Byl rád, že byl Castiel zpátky, i přes všechnu tu bolest a vytrácející se zdraví, Dean byl šťastný.

Castiel na tom nebyl o nic lépe, i když byl hubený i předtím, jedl jen málo a vypadal jako chodící kostra a potloukal se domem jako zpráskaný pes. Každou chvíli byl u Deana a mlčky u něj seděl celé hodiny a držel jej za ruku.

Sam byl z obou jako na trní. Po všech těch starostech už toho na něj začínalo být moc. Čím víc nad tím vším přemýšlel, tím víc ho ovládal vztek plynoucí z bezmoci. Jednoho dne, když byl Bobby na lovu měňavce a když se Castiel ráno hnípal lžící ve smažených vejcích a nepřítomně se díval do talíře, Sam to nevydržel.

„Stejně je to všechno tvoje vina. Kdyby ses nezachoval jako idiot, kdyby…“ Sam si rozčíleně shrnoval vlasy z čela a lapaje po dechu a hledaje ta správná slova přecházel kolem stolu.

Castiel jen dál tiše seděl, nehnutě držel lžíci a zdálo se, jakoby k němu Samova slova ani nedoléhala. Pak očima sklouzl z talíře na stůl a pak stočil hlavu zaryjíc pohled do podlahy.

Nevidíc žádanou reakci, Sam zuřil ještě víc, všechnu tu bolest, co v sobě nosil, potřeboval vykřičet ven. Měl o Deana strach, všechno, co mu kdy provedl, eskapáda s Ruby, krev, všechno, všechno, co chtěl sám odčinit, chtěl Deana zpátky.

„Zabíjíš ho, ty ho zabíjíš…“ štěkal Sam jako smyslů zbavený. Bezmoc a vztek si s ním pohrávaly jako s hadrovou panenkou. Do očí se mu hrnuly krokodýlí slzy, nakonec vztekle praštil pánví o dřez, až sebou Castiel poděšeně trhl a naštvaně vyběhl z kuchyně, jen za ním bouchly dveře od domu.

Castiel zamyšleně seděl u stolu ve ztichlé místnosti. V hlavě se mu opět ozval Jimmyho hlas. „Musíš mít víru Castieli, více ti poradit nemohu, jen jediné měj na paměti, přemýšlej!“

~ ~ ~

To ráno měl Dean zlý sen, noční můru, která jej vytrhla ze spánku jako žhavý osten. Castiel stál na vrcholu skály, mumlaje cizí slova, kterým Dean nerozuměl se nešťastně díval do zapadajícího slunce. Jeho baloňák plápolal v sílícím větru a křídla, jeho mohutná křídla pohlcovaly plameny. Pak roztáhl ruce a jediným krokem vstoupil do hlubiny pod sebou. V tom se Dean probudil, roztřeseně si otíral zpocené čelo. Celé tělo ho pálilo a kousanec na ruce doslova žhnul.

Marně volal jeho jméno, toho dne už jeho Castiel u postele neseděl.

TBC

Část IV. Zrádná krutost mladého světa PG-13 <------> Část VI. Mdlý úsvit půlnočního slunce PG-13

A už je to tady. To snad nebyl ani normální pes, co Deana pokousal, ale převtělený démon!! Nemluvící a prakticky "negramotný" Cas. Vůbec Samovi a Bobbymu tuhle situaci nezávidím.

. „Jak to mám asi udělat, když tady mokrý štěně nereaguje?“
todle bylo dokonalý
....no a chudák Dean...napínáš nás, napínáš...

Panthero: teda já když si myslím, že už mě v této povídce nemůže nic překvapit - tak se to stane - zase koukám jak jojo a nestačím se divit
je to opravdu super a doufám, že teď budeš pokračování psát častěji

PS: hele si tu skříň asi fakt nechám patentovat - si jí bereš do úst nějak často

Patentovaná skříň, mno, já to chtěla udělat, ale že jsi to Ty!
Ofis oznámko, jdu makat na videu, jehož nedodělek - hotovo tak 1/15 - mi na disku kyše už dobrej druhej rok a právě jsem na něj narazila. Je mi líto to jen tak nechat shnít, takže bude destiel.

Panthero, super pokračování a ráda si počkám na další Snad to bude co nejdřív. Teda, to fakt musel být nějaký hell house nebo co Chudák Dean... hned bych mu tu tlapku pofoukala No, už zase polykám sliny, tak raději končím

Část VI.
Mdlý úsvit půlnočního slunce
PG-13

Sam stále běžel, nevěděl, jak dlouho, když se před ním náhle vynořil mohutný strom. Opřel se o něj, jako o nějakou poslední záchranu a zarývajíce prsty do jeho rozpraskané kůry v duchu zoufale volal o pomoc. Kůra vsakovala jeho slzy jako houba a okolím se proháněly popadané listy. Pomalu, ale jistě se blížil podzim.

„Dean umírá, proč?“ Sam zvedl hlavu a zoufale křičel mezi větve do prosvítajících paprsků ranního slunce svoji otázku stále dokola. „Proč se Castiel vrátil? Proč se vrátil v takovém stavu?“ Odpovědí mu zůstávalo jen tiché šumění opadávajících listů, které se bezstarostně honily ve vánku a loudavým pohybem přistávaly na chladnoucí zemi. Nakonec vysílením usedl do paty kmene a schovaje tvář do dlaní se rozvzlykal.

~ ~ ~

Po pár minutách zdlouhavého ticha se Castiel zvedl, nepřítomným pohledem hleděl před sebe, pak odložil lžíci do nesnědeného talíře a pomalu se vydal ke dveřím. Přemýšlel. U schodů se zastavil a pohlédl vzhůru. Věděl, že nahoře v patře stále ještě spí Dean. Chvíli tam stál bez pohnutí, nakonec váhavě vykročil vpřed, ani se nerozloučil, svěsil hlavu a vyšel před Bobbyho dům. Dnes ho Dean u postele nenajde. Už ho nebude potřebovat. Hruď mu svíral podivný pocit hlodavé prázdnoty.

Pohroužený ve vlastním světě myšlenek, kdy na jeho zoufalé volání Jimmy nereagoval, došel až k místu, kde zaslechl Samovo tiché vzlykání. Postavil se za kmen vzrostlého buku a několik minut jej nespatřen pozoroval. Ač by ho měl za jeho slova nenávidět, bylo mu ho líto. I když jaký to byl vlastně pocit? Stále plně nechápal lidské pohnutky a myšlení. Pomalu, ale jistě se začal orientovat jen v základních lidských emocích, které lidské bytosti primárně ovládaly. Sic měl zprvu nutkání za ním přijít, s jakýmsi svíravým pocitem na hrudi si uvědomil, že beze slov asi nedokáže vyjádřit vůbec nic. Pokud by mu Sam ve svém rozpoložení vůbec naslouchal.

Byl s nimi více jak půl roku, starali se o něj jako o dospělé dítě, přijali ho do rodiny, ale Dean, Dean byl bratr, byl to syn. S těmito pouty Castiel nemohl soupeřit. Najednou si připadal jako vetřelec. Jako něco, co se náhle objevilo v poklidném světě několika lidí a zbořilo jim jejich pečlivě vystavěnou realitu do samého základu.

Jak byl pyšný, jak byl mstivý, za to, že se mu Dean dostatečně nevěnoval. Teď už věděl, že Dean dělal všechno proto, aby udržel svoji rodinu pohromadě a v bezpečí. Ač byl Castiel někde na vzdálených místech pomyslného žebříčku, byl tam. Znamenal pro Deana hodně a on ho zklamal. Ve chvíli, kdy Dean toužil jen po pomyslném klidu, Castiel mu jeho křehce opečovaný vesmír bez okolků spálil. Teď už mu přece nemohl věřit. Stále nechápal, proč se k němu Dean tak upínal, po tom všem, co způsobil? Měl by ho nenávidět, poslat do horoucích pekel. Ale Deanovy oči, kterými se na něj každé ráno díval. Proč?

Nějakou chvíli Sama ještě sledoval, pak se otočil a ve zlatavých odlescích posledních paprsků si byl naprosto jistý, že mu zbývá udělat jedinou správnou věc. Nechat tuhle rodinu samotnou, aby se sama srovnala se vším, co ji potkalo. Dean se jistě časem vyléčí. Nikde v jeho blízkosti necítil blížící se smrtku, i když, cítil by ji ještě vůbec někdy víc?

~ ~ ~

„Casi? Same? Kde jste?“ Dean byl poloslepý bolestí. Pevně si přes obvaz na ruce stáhl šátek a s motající se hlavou se pokusil vstát. Vrávoravým krokem došel až ke dveřím od ložnice. „Bobby?“ křikl ke schodišti a opíraje se o stěnu se pokusil dojít až k zábradlí. Svět se zmítal v neuvěřitelně rychle pulzujících kruzích.

„Chlape, brzdi, proč neležíš?“ Bobby k němu doběhl na poslední chvíli a zachytil ho dřív, než mu stihly povolit nohy, jinak by byl býval rovnou spadl ze schodů.

„Kde je Sam s Casem?“ vydrmolil ze sebe Dean a přidržujíc se zábradlí se snažil Bobbyho odstrčit ve snaze dostat se ke schodům a pak dolů.

„Nevím, ale podívám se po nich.“ Supěl Bobby, ač byl Dean oslabený neznámou nemocí, dalo mu práci ho udržet na místě. Byl unavený z lovu, přeci jen ho měňavec zaměstnal víc, než by si byl býval pomyslel a přetahování s Deanem nebylo to, čemu by se teď chtěl věnovat. Nevybíravě Deana zatlačil zpátky do postele. „Teď tady budeš ležet a počkáš, až se vrátím, je to jasný?“ zasyčel Deanovi rovnou do obličeje a aby dodal na důrazu vlastních slov, přikryl ho dekou až ke krku.

Dean jen překvapeně polkl a zamrkal. Neměl sílu se s Bobbym prát, více méně byl už natolik slabý, že byl rád, že leží. Uznal, že má Bobby pravdu a že by mu nejspíš byl k ničemu. S vynucenou grimasou se kousl do spodního rtu.

„Fajn.“ Ušklíbl se Bobby, zkontroloval revolver za pasem a při sbíhání schodů si vyměnil náboje v bubínku tajně doufaje, že ho nebude potřebovat.

~ ~ ~

Po chvíli se Castiel odvrátil a aniž by se ohlédl se odplížil pryč. Neslyšně se prodíral podzimním lesíkem doufaje, že někam dojde. A co bude dál? Bude se snažit umřít? To nemůže, nebylo by to fér vůči Jimmymu. Co má vlastně dělat? Způsobil mu to Bůh, co od něj chce? Jak vlastně žije člověk? Nechtěl nad takovými věcmi přemítat. Věděl, že to přijde, že jeho lidskost mu bude přítěží a bude ho nutit dělat věci, nad kterými předtím nikdy nepřemýšlel. Všechno staré jednou skončí a nové začíná.

~ ~ ~

Stop po boji si Bobby dole v domě nevšiml, jen zbytky oleje z pánve od snídaně byly rozstříknuté po lince. Odcházeli snad rychle? A proč oba? Bobby se poklusem rozběhl po stopách. Zkušenosti lovce se mu hodily vždycky. Ihned zamířil do lesíka, kam jinam by také Sam s Casem mohli běžet.

Když Sam uslyšel blížící se kroky, zdvihl hlavu. Otřel si oči do rukávu a snažil se nepopotahovat jako malé dítě. Bylo mu jasné, že to bude Bobby. Otřel si ruce špinavé od kůry a hlíny do kalhot a unaveně se postavil.

„Co se stalo?“ vyhrkl na něj Bobby třímaje v dlani revolver a rozhlížeje se obezřetně po okolí.

„Já, já jen… bylo toho na mě moc.“ Vyklopil mu Sam všechno na rovinu, neměl žaludek na lhaní a skrývat něco před Bobbym, to nechtěl, nebylo by to správné. Zase Deana zklamal, proč vlastně?

Bobby jen nevěřícně kroutil hlavou. „Jak malí kluci.“ Dlaní si promnul obličej a očima těkal kolem. Sam na něj upíral pláčem zrudlé oči a nenápadně polykal další příval slz, které se mu hrnuly do očí.

„Co jsi mu vlastně přesně řekl?“ zeptal se Bobby rovnou a zastrčil si zbraň za opasek. Už mu docházelo, co se asi mohlo stát.

~ ~ ~

Když se začalo smrákat, dorazil Castiel k silnici. Po zpevněné vozovce by se mu určitě šlo lépe, po měsících strávených s Winchestrovými pochopil, co je to únava. Nerozhodně se rozhlédl na obě strany, kam by měl jít? S rukama v kapsách riflí, které koupili někde v Nebrasce, nakonec vykročil vlevo, snad se mu zdálo, že na konci této cesty ho čeká něco pozitivnějšího, než když by šel vpravo. Po několika kilometrech bezcílné cesty kamsi vpřed ho přeci jen začaly bolet nohy, už se setmělo, Castiel bojoval s vlastním tělem. Ano, teď bylo jeho, ale nikdy dřív by si nepomyslel, jak je vlastně ve své dokonalosti nedokonalé. Proč jeho otec stvořil něco takového?

V chůzi stále zpomaloval, měsíční světlo nepronikalo hustými korunami stromů natolik, aby si vůbec viděl na špičku vlastního nosu, natož aby viděl, kam šlape. Nočním vzduchem se rozléhaly typické zvuky soumračného lesa. Občasné houknutí sýčka přerušilo praskání větviček, kterak se zvěř ukládala ke spánku. Bavlněné tričko nepříjemně profukovalo a do noci se ozývalo hlasité drkotání zubů.

Náhle ho osvítilo ostré světlo, v obraně před nečekanou září si zakryl oči rukou a překvapeně mžoural do světlometů blížícího se auta, které se nečekaně rychle vyřítilo ze zatáčky v protisměru a pak, pak už se ozval jen silný náraz a svět náhle zmizel, jakoby ani neexistoval.

~ ~ ~

Bobby Deanovi nic neřekl a Sam mu za to byl vděčný. Snažil se být Deanovi stále nablízku. Nemohl mu nahradit Castiela, ač byl jeho vlastní bratr, s Castielem Deana poutalo něco víc. Sama to trápilo každý jeden den, zatímco Deana postupem času zachvacovaly horečky a blouznění, Castiel byl kdo ví kde. Dalo by se říci, že Sam za těch pár dní zestárl o několik let. Vysoké čelo brázdily hluboké vrásky a pod očima se uhnízdily tmavé kruhy.

~ ~ ~

„Jste v pořádku? Pane, haló, prosím vás, probuďte se, pane!“ z dálky k němu promlouval cizí melodický hlas. Nebyl to Dean, nebyl to nikdo, koho by znal. Po chvíli se mu podařilo zvednout ztěžklá víčka, nad sebou spatřil postarší ženu. Upřel na ni oči, chtěl promluvit, tak moc si to přál, ale z otevřených rtů vyšlo jen podivné vydechnutí.

„Klidně ležte, už jsem zavolala manželovi. Nebojte se, jsem lékařka.“ Ženin hlas se třásl, ale svým způsobem Castiela uklidňoval. „Kam jste měl namířeno? Takhle v noci tu nikdo nechodí.“ Žena si ledabyle setřela pot z čela. „Nezkusíte dojít do auta?“ Navrhla po chvíli ticha. „Jste jen v mírném šoku a trochu podchlazený.“

Bolel ho pravý bok, měl ho zřejmě naražený, ale i přesto se zapřel o lokty, odhrnul cizí bundu a zvednuvši ruku naznačil, že by se zkusil postavit na nohy. Žena zareagovala téměř okamžitě, chytila ho za ruku a podpírajíc ho u lokte mu pomohla na nohy.

~ ~ ~

Sam u Deanovy postele probděl několik nocí za sebou. Krátce potom ho s Bobbym přestěhovali dolů, do chráněné kovové místnosti. Ale nic nepomáhalo. Bobby i Sam přestali chodit lovit a zdržovali se co možná nejdéle doma, protože ty krátké chvíle, kdy byl Dean při smyslech se stávaly stále vzácnějšími. Ze spaní neustále volal Castiela a Samovi to pokaždé připomnělo scénu z kuchyně, vnitřně ho to rvalo na kusy.

Svědomí v něm hlodalo stále víc. Nakonec si sbalil několik základních věcí, košil a zbraní, vzal klíče od Impaly a s nosem zaraženým v mapě zdejšího okresu vyrazil pátrat. Musel Castiela najít, i když to vypadalo, že se po něm slehla zem, protože Bobbyho místní zdroje o žádném muži jeho popisu nevěděly. Žádný z lovců muže jeho popisu kolem třicítky v riflích a tričku neviděl.

~ ~ ~

Jaké však bylo jeho překvapení, když ho na Castielovu stopu zavedla pouhá náhoda, avšak byla to náhoda? Když projížděl malým městečkem poblíž Murda, při odbočování bezděčně zabloudil pohledem k popelnicím a to co uviděl, to mu málem způsobilo infarkt. Byl si jistý, byl to on, Castiel. Vychrtlá postava, vrabčí hnízdo tmavých vlasů…

„Casi?“ zakřičel Sam jak smyslů zbavený a snažíce se rychle zastavit, málem porazil parkovací patník. Postava odhazující další balík odpadků se zarazila a otočila se za skřípajícími pneumatikami.

„Casi, já… prostě, já…“ Sam se snažil najít ta správná slova a tak běžíce za Castielem artikuloval rukama, jediné, co chtěl, byla omluva, žádost, prosba, aby se s ním vrátil k Deanovi.

„Jimmy, klidně vezmi kamaráda dovnitř. Dejte si kávu.“ Ozval se od domu vyčerpaný ženský hlas. „Jen pojďte dál. Zvykli jsme si, že je Jimmy němý.“ Doktorka Quinnová, oznamovala povrzávající cedule u chodníčku.

Castiel na Sama upíral své modré oči a pokynul mu, aby ho následoval.

„Děkuju.“ Úlevně dodal Sam a následoval Castiela dovnitř.

~ ~ ~

„Tak Jimmy,“ nadhodil Sam, když zůstali v malém, ale útulném pokojíku sami. Castiel měl oči zaryté do starého koberce a nervózně si mnul prsty.

„Hele Casi, já vím, že jsem se choval jako blbec, ale Dean je na tom špatně.“ Dlaní si projel vlasy. „Mně odpouštět nemusíš, ale prosím tě vrať se,“ sklonil se a chtěl Castielovi pohlédnout do očí, ale jeho pohled se mu vyhýbal. „Udělej to pro něj, bude to to poslední.“ Poslední slova takřka zašeptal. „On tě potřebuje.“

Castielovi se zamotala hlava.

~ ~ ~

Když se uprostřed noci vrátili k Bobbymu, první Castielovy kroky mířily do patra. Uprostřed schodiště ho však zarazil Bobby. Posunky mu naznačil, že Dean je dole.

Pohled, který se Casovi naskytl, by obměkčil snad i démona. Na staré pérové posteli se v horečce zmítal pohublý Dean. Zborcený potem bojoval s vlastními halucinacemi, ruce i nohy měl připoutány k provizornímu lůžku a z pečlivě ovázané paže mu z prosakujícího obvazu skapávala krev. Castiel zůstal zaraženě stát na prahu, dlaní si přejel přes tvář, jakoby nechtěl věřit tomu, co právě vidí. Sam za jeho zády jen polkl a pevně svíral víčka vlhkých očí, do kterých se mu nezadržitelně hrnuly slzy.

Nejistým krokem došel k Deanovi a třesoucí se rukou ho pohladil po tváři. Sklopíce hlavu skrýval vlastní slzy.

„Prosím, vezmi si mě. Nenechej Deana takto odejít.“ Úpěnlivá slova z něj plynula, aniž by vůbec artikuloval. Deanova kůže byla chladně fialová, dech se znatelně krátil, jakoby Dean s každým dalším výdechem již odcházel. Castiel se náhle nenáviděl, v uších mu hučelo.

~ ~ ~

„Můj milý drahý Castieli, tvé chování bylo neomluvitelné. Měl bys být rád, že si ještě uvědomuješ sám sebe.“ Joshua z něj nespouštěl oči, jeho pohled nebyl zlý, ale při těch slovech byl pro Castiela víc, než nepříjemný. Ten příšerný pocit, který ho zachvátil, to nebyla panika, to byl obyčejný stud. Doslova porozuměl výrazu, že by se nejraději hanbou propadl do pekla.

Anděl nechal plynulým pohybem dlaní vykvést nejbližší zplanělé trnkové keříky a zvedl oči ke zšeřelé obloze. „Otec nás zkouší a jen on ví, kam nás všechny cesty vedou.“ Kdesi v dálce štěkal pes. Po chvíli se pohledem vrátil na Castiela. „Budiž tedy, nemohu soudit, nebylo by to správné. Mým úkolem tady dole je nyní jediné,“ Joshua se dlouze odmlčel a Castiela poléval studený pot. Stále nemohl mluvit, neměl se jak bránit a myšlenky se mu pletly jedna přes druhou tak, že se ani neodvažoval pomyslet, že by je Joshua byl schopen číst.

„Jen jazýček na vahách, takové jsou hrátky páně osudu.“ Více slov nebylo zapotřebí, s mírným kývnutím se ozvalo známé zašumění křídel a Castiel před domem osiřel. Neváhal a rozběhl se do domu, ze kterého se ozývalo překvapené šveholení.

~ ~ ~

„Casi, Casi“ vítal ho Samův šťastný hlas. Se slzami v očích na něj hleděl i Bobby a s rukama na hrudi jen kroutil hlavou. Na pohovce v obývacím pokoji seděl Dean, jeho Dean, po zranění na ruce ani památky, ve tváři zdravou růžovou barvu a s boulemi na tvářích do sebe ládoval jakýsi kus starého obloženého chleba.

Castielovi se zamlžil pohled, chtěl se rozběhnout a klidně přede všemi Deana obejmout, ale Deanova reakce ho zastavila uprostřed pohybu jako ledová sprcha. Dean na něj podezřívavě upíral své krásné oči „Same, kdo je to?“

TBC

Část V. Zoufalý pláč mořských pěn R <------> Část VII. Jiskřivá záře tajícího sněhu NC-17 Explicit

som taka rada, ze tu pribudlo pokracovanie Panthero... citala som tuto cast z napatim a ani nevies ako mi kazdym riadkom viac a viac poskocilo moje srdiecko zavisle na Castielovi a Deanovi, no proste nadhera. Prisaham, ze toto je zatial moja naoblubenejsia poviedka co sa tyka Castiela z Deanom a nejakym sposobom sa mi tu paci aj Sam, ale prisaham, ze ten zaver ma uplne dostal a bolo mi ich vsetkych troch luto... Naozaj je to uz koniec???

Panthera: Jak to můžeš takhle ukončit???!!! Holka... tohle mi nedělej To je naprosto nádherná povídka, ale to, že si Dean nepamatuje Case... to nééééé Ale je to opravdu nádhera Dokážeš vše popsat opravdu dokonale Takže díky za to

takže hned na úvod - je to dokonalé - jsem to zhltla jako malinu ....
jediné co mě štve, že donutit tě připsat pokračko trvá tak zatraceně dlouho a já si tvé povídky nemůžu tak užívat častěji

a hlavně si myslím, že konec to není - bo to by jsi snad napsala the end - nebo tak něco - a nééé TBC ....

takže já se budu těšit na další část a opovaž se už nic nepřipsat

jinak Dean trpící, Castiel trpící a Sam truchlící= perfektní povídka

Díky, jsem opravdu ráda, že si najde čtenáře.

TBC - to be continued, žádný konec, ještě nejmíň jedno bude a na to čeká Polgara. Takže vychutnávačka.

Co se nucení do psaní týče, ono už by to bylo v elektronické podobě dávno, navíc mě v hlavě tlačí další nápad , ale to bych nesměla vymýšlet ptákoviny - šít sako a baloňák na KenoKoblížka, připravovat přednášky a co nejvíc, vykecávat i v pracovní době, však víme s kým.

no a je to venku - takže za vše může Polgara - takže můj úkol - umlčet Polgaru, aby Pantheřice mohla tvořit

ale jinak ptákoviny koukej vymýšlet dál - se u toho neskutečně bavím

Sánka dole, šéfe.

Panthera: Já to chápu tak, že cena za Deanovo uzdravení bylo vymazání Castielovy existence z jeho mysli. Takže také doufám v nějaký přídavek na vysvětlenou.

Jaj, už se nemůžu dočkat pokračování, můj obdiv Panthero
Chuděrka Cassík.... BTW zbožńuju, když ho takhle terorizueš
Jinak, věř, že bych ti napsala komentář ke každý kapitole, ale nevím jestli bys něco jako jsem já přežila ve zdraví

Díky všem. Na pokráčku pomakáme, jen co dočmáráme tu proklatou bránu do očistce, bo se škube i na pauzáku. Nemix, doufám, že máš izolepu, protože mi už tečou nervy.

Tuti: neboj, já přežiju všechno, spíš to vypadá, že mě ještě neznáš. Ale až mě poznáš, tak přinejlepším a v rámci zachování svého snad zdravého rozumu zdrhneš...

Panthera: Bohužel... já zdrhnout nestačila A s tou bránou hezky zamakej, bo chci vidět, jak hezky budeš sát ty nebohé dušičky z očistce

citácia :

Tuti: neboj, já přežiju všechno, spíš to vypadá, že mě ještě neznáš. Very Happy Ale až mě poznáš, tak přinejlepším a v rámci zachování svého snad zdravého rozumu zdrhneš...

Panthera; bohdy: No, tak mám takovej pocit, že i pro mě už je pozdě

Ufik, tak jsem to ze sebe konečně dostala ven aneb úklid v hlavě pokračuje.
Ať se líbí.

Část VII.
Jiskřivá záře tajícího sněhu
NC-17

Bobby nevěřícně zamrkal a pohledem rychle přeběhl od Deanova nechápavého výrazu k nečitelné grimase v Castielově ztuhlém obličeji. Sam nechápavě těkal očima z jednoho na druhého. „Ech…“ vzmohl se na jediné citoslovce.

Modré oči získaly skelný výraz. Castiel nepromluvil, s mrknutím sklopil pohled a nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Poměrně rychle si srovnával jednotlivé věci a události v hlavě. Místností se rozhostilo nezvykle tíživé ticho, které narušovalo jen Deanovo bezstarostné mlaskání. Castiel se nakonec beze slova rozloučení otočil a dřív, než se kdokoliv z jeho přátel vzpamatoval, vyšel před dům.

„Nějaký tvůj informátor?“ otočil se na Bobbyho nechápavě Dean a znovu se zakousl do chleba tak, jakoby se nic zvláštního ani důležitého nestalo. „Já jen, že má dost divný chování.“

Sam si bezradně zajel dlaní do zpocených vlasů a několikrát se zhluboka nadechl. „Co si pamatuješ?“ vyrazil ze sebe s jistou dávkou únavy, „a jak se cítíš?“

„Jako já?“ zakuckal se na chvíli Dean a nechápavě se na něj otočil. „A co bych si jako měl pamatovat? Jsem ok, to jste mi do toho chleba něco namazali nebo co?“ nerozuměl jeho otázce a dál žvýkal jednotlivá sousta, jako by se nechumelilo.

Bobby se s povzdechem vydal ke dveřím. „Aspoň že ta ruka už je v pořádku.“ Upravil si kšiltovku a svižným krokem zmizel za rohem.

Dean si promnul dlaně a pohodlně se opřel o gauč. „Hele, něco se děje? Myslel jsem, že…“

„Pamatuješ se na návrat z pekla?“ utnul ho Sam a s přímou otázkou z něj nespouštěl oči.

„Něco jsem snad provedl? Jestli to má být vtipný, tak se mi z toho palce u nohou nekroutí.“ Hbitě poznamenal Dean a se znatelnou nevolí se ušklíbl. „Vylezl jsem z hrobu a voila, byl jsem na světě, ještě něco?“ dodal jízlivě a chopil se plechovky piva, která stála vedle dojedeného talíře. „To jsme snad probírali několikrát, ne?“

Na to se Sam natáhl a hbitě odhrnul Deanovi rukáv na levé ruce až k rameni.

„Hele, hele, klid.“ Ošíval se Dean a odtáhl se bokem. „Něco mi uniká?“

Jeho mladší bratr si rukama přejel přes obličej, vytrhl Deanovi plechovku z ruky a pořádně si přihnul. Když se napil, jednoduše prohodil, „uniká ti toho hodně, řekl bych, že mnohem víc, než je zdrávo.“

Dean se jen ušklíbl a protočil oči, „perfektní.“

~ ~ ~

Chvíli se bál, že Castiela nenajde. Ani nevěděl, proč za ním vlastně šel, snad mu to připadalo správné. „Casi, děkuju za Deana a vlastně i za Sama.“ Bobby se snažil najít správná slova, nevěděl co, ani jak Castiel způsobil to, co se stalo, ale podle výrazu tváře a postoje těla si byl naprosto jistý, že je to všechno jeho práce.

Castiel hleděl se sklopenou tváří k zemi, jakoby pozoroval ve větru se komíhající stébla trávy. Nepromluvil ani teď a nepromluvil ani po celé měsíce, po které zůstával s lovci pod jednou střechou.

~ ~ ~

A tak čas plynul, všechno bylo ve starých kolejích. Bobby i Sam už sami přestali počítat, kolikrát se snažili oživit Deanovi paměť. Ať si s ní pohrál kdokoliv, jeho představy minulosti do sebe zapadaly s až nečekanou přesností. Občas měl Sam pocit, že existence Castiela by v jeho pojetí byla naprosto zbytečná. Crowley a všichni démoni, včetně andělů měli svá přesně určená místa, jen onen modrooký v baloňáku jakoby nikdy neexistoval.

Castiel sám byl stále uzavřený do sebe, ale rychle se učil. Několikrát Samovi naznačoval, že přemýšlí o návratu ke staršímu páru, u kterého již nějaký čas předtím strávil a Sam mu to neměl za zlé, přeci jen nebyl slepý. Moc dobře viděl, jak Deanův chlad Castiela zraňuje a odvádí jeho pozornost od rozdělané práce.

Za nějaký čas už byl Castiel zdatným lovcem a stal se výrazným přínosem do jejich řad. S Deanem se však nikdy nesblížil. Žili vedle sebe, respektovali přítomnost jeden druhého, ale cestu k sobě nenašli. Pro Deana byl osobou trpěnou a stále nechápal, proč by měl u Bobbyho žít vzdálený kamarád, který je navíc němý a zřejmě až nezdravě introvertní.

Castiel často trávil čas o samotě, doslova byl zahrabaný v Bobbyho knihovně i několik dní v kuse. Občas jezdil vyřizovat jednodušší záležitosti zcela sám, až jednou, pár dní před Vánoci, když měl zlikvidovat ducha nějakého mnicha, který svojí přítomností děsil okolí, se nevrátil v domluvený čas.

~ ~ ~

„Ještě se nevrátil?“ ozval se z obývacího pokoje Sam a z jeho hlasu byly cítit skryté obavy. Zaklapl v klíně rozdělanou knihu a svižně se zvedl z rozvrzaného gauče.

Bobby s povzdechem zakroutil hlavou. „Co myslíš chytráku?“ přičemž si řádně lokl a otřel si vousy do rukávu.

„Hele, třeba se naše mlčenlivá Mary vrátila nakonec domů.“ Ušklíbl se Dean a odstrčil nedojedený talíř se zbytkem koláče. Ač si to nechtěl připustit, nepřítomnost němého lovce v něm najednou vyvolávala podivný pocit, který neuměl přesně určit. Jakoby mu snad něco nebo někdo chyběl.

„Hoď mi adresu toho motelu, kde měl být.“ Ozval se odhodlaně Sam a natahujíc si bundu se rozběhl do patra pro tašku s výbavou.

„Moment, napíšu ti to.“ Rychle odvětil Bobby a začal listovat v zamaštěných listech svého poznámkového bloku.

Dean se podíval z okna, za mrazem ozdobeným sklem se doslova honili všichni čerti. Vločky se prudce zmítaly v ledovém větru, až mu na zádech vyskákala husí kůže a bezděky se otřásl. „Jedu s tebou.“ Houkl stroze a sbalíce si bundu se rozběhl za Samem.

Za malou chvíli bouchly dveře, zvenčí se ozvalo spokojené brumlání Impaly a hodiny na stěně odbíjely desátou večerní. Bobby se ztěžka posadil do dřevěné židličky, která pod jeho tíhou nesouhlasně vrzla a položíc si ruce na špinavou desku stolu si oddechl.

~ ~ ~

Sněhová vánice jim výrazně ztěžovala cestu. Stěrače Impaly měly co dělat, aby se s tak mohutným přívalem sněhu vyrovnaly. Bylo vidět sotva na pár metrů, ale Dean instinktivně sešlápl plyn až k podlaze.

Sam to nekomentoval, baterkou si svítil do mapy před sebou a jen se tiše modlil, aby se nevybourali.

Když dorazili do motelu, kde měl Castiel těch pár dní bydlet, stačilo Deanovi jen několik cukrbliků a natěšená recepční mu pohádku o ztraceném bratranci spolkla i s navijákem. S úsměvem královny maturitního plesu mu vydala klíče i s telefonním číslem. „Díky, Cathrin.“ Usmál se na ni sladce Dean a dloubnouc loktem do nevěřícně stojícího Sama vyběhl z recepce.

~ ~ ~

Jak předpokládali, Castiel v pokoji nebyl a jak jim předtím potvrdila recepční, nikdo ho přes dva dny neviděl. Stolek uprostřed pokoje byl plný pootvíraných knih, sice nikde nenašli žádné vypsané poznámky, ale na nočním stolku byla rozdělaná mapa. Stejná, jakou svíral v dlani Sam, až na to, že v ní byl červenou propiskou vyznačený červený kruh.

Sam hmátl po tom jediném kusu papíru, který nesl známky bližšího použití a jakmile poznal označené místo, polilo ho horko. Kruh označoval místo za zdí hřbitova, na kterém byly pochováni jejich rodiče. Zděšeně hleděl na Deana.

Ten se jen poškrábal na čele, vyklepal si z vlasů napadané vločky a olízl si horní ret. „Takže duch mnicha?“ zakroutil hlavou. „Benzín, zapalovač a sůl snad není problém.“

Sam jen při pohledu na něj zakroutil hlavou. „Nevíš, co se stalo. Jdeme.“

~ ~ ~

Sníh se mu bolestivě zabodával do tváří, přesto se nevzdával a prodíral se k označenému místu. Rozhrnul větve křoví a spatřil obrovský javor, v jehož patě stála postava v kněžském hábitu a v rukou držela hromádku šatů, jeho baloňák.

Automaticky na postavu hodil hrst soli z pytlíku a duch se jako na povel za nepříjemně praskavého zvuku rozplynul. Castiel na nic nečekal, shodil batoh ze zad a začal rýčkem vyrýpávat zmrzlou půdu.

Matně si vzpomínal na text v knize, mnich za peníze zradil zpovědní tajemství a byl proklet, aby nedošel klidu.

Pomalu se smrákalo a Castiel dál neúnavně hloubil jámu, kde měl být mnich potupně zahrabán. Rozsvícená baterka v mraze poblikávala a pod zpocenou bundu se mu vkrádal vlezlý chlad. Nepřestával, až narazil na zpráchnivělé dřevo, které se pod rýčkem samo rozpadalo. Našel ho.

V tu chvíli za zády ucítil ledový poryv větru, který nepatřil k vánici. Mnich neútočil, ale s hromádkou šatů mu kynul, aby ho následoval. Castiel nechápal, ale jako ve snu upustil rýč a slepě postavu následoval.

~ ~ ~

Když dojeli ke hřbitovu, byl každý pohroužený do vlastních myšlenek. U hřbitova spatřili Bobbyho starého Dodge, kterého používal Castiel a bylo jasné, že jsou na správné stopě. Vánice pomalu ustupovala a k zemi se snášely poslední zbytky vloček.

Tak jako vždy, vytáhli z kufru potřebné náčiní a rozběhli se na vyznačené místo. O pár minut později bezradně stáli pod prastarým javorem, kde nebylo vůbec nic, žádné známky po kopání, jen sněhem zapadané stopy vedoucí přímo ke zdi a zasněžený batoh s pohozenou baterkou.

Sam se chopil lopaty a začal hrabat. Dean mu chvíli pomáhal, ale stopy ho neustále vytrhávaly ze soustředěné práce a něco uvnitř něj si neustále žádalo pozornost. Když byla jáma poměrně hluboká a vypadalo to jen na pár centimetrů, kývl na Sama a rozběhl se po stopách.

~ ~ ~

Castiel bezmyšlenkovitě běžel za postavou vznášející se nad náhrobky. Neberouc ohled na některé svícemi osvětlené hroby doslova klopýtal za svým přeludem.

John Winchester, hlásal čerstvě obnovený nápis náhrobního kamene. Castiel se zastavil a kašlaje se snažil popadnout dech. Mnich odložil hromádku na hrob a držíce se za kříž na krku se rozplynul.

Castiel se třásl zimou a nevěřícně hleděl na své šaty, natáhl ruku, aby se jich dotkl. Hlava se mu zatočila a zavadíc hlavou o náhrobek se sesunul do sněhu.

~ ~ ~

Dean zkušeně přelezl zeď a čím rychleji se brodil sněhem, tím byly stopy zřetelnější. Obezřetně se prodíral vpřed až v mdlém světle kapesní baterky spatřil na zemi ležící tělo.

Bezmyšlenkovitě se k němu rozběhl. S hromádkou šatů na hrudi tam ležel němý lovec a z náhrobku na něj smutnýma kamennýma očima hleděla soška hrdličky. Socha anděla na náhrobku nestála, ale nad tím Dean už nepřemýšlel. Nevěděl, co jej najednou přepadlo, padl na kolena a sevřel Castielovu hlavu do dlaní. Srdce mu nad chladem tváří zděšeně poskakovalo v nepravidelném rytmu. Kdesi poblíž problesklo modravé světlo a s roztodivnými stíny na pár sekund osvětlilo celé okolí.

Castiel bezvládně ležel a na levém spánku měl tržnou ránu, ze které zvolna vytékal rudý pramínek. Dean mu rozklepanou rukou odhrnul vlasy z čela, aby zkontroloval zranění. Vlastními zimou prokřehlými prsty pod límcem flanelové košile nahmatal slabý puls. Zdálo se, že rána není hluboká a Castiel je jen v bezvědomí.

~ ~ ~

„Prostě zmizel,“ rozdýchával se Sam a opíraje se o Deanovo rameno upíral pohled na ležícího Castiela. „Jednoduše sám odešel a co je s ním?“ Ukázal rukou na tělo na zemi.

Dean neřekl ani slovo, postavil se, schoval šaty do Samovy tašky a naznačil mu, aby mu pomohl. Společně doslova dotáhli Castiela k Impale, narychlo ho naskládali na zadní sedadlo a bez váhání zamířili zpátky do motelu.

~ ~ ~

„Nemají ani přistýlku, vzal jsem dvoulůžkový, někdo bude muset spát na zemi.“ Poškrábal se Sam na hlavě a zamával klíčkem Deanovi před očima.

„A co jeho pokoj, ten byl snad zaplacený až do konce týdne.“ Nahrbil se Dean, prstem ukázal na postel, zašmátral v náprsní kapse a vytáhl náhradní klíč od Castielova pokoje, který získali od recepční už při prvním příjezdu.

Sam pokrčil rameny. „Dobře, fajn.“

„Stejně chrápeš.“ Poznamenal sarkasticky Dean a pohodil hlavou směrem k ležícímu tělu v posteli. „Nepřevlíkneme mu aspoň vršek?“ dodal nesměle.

Nakonec Castielovi převlékli košili, zběžně ošetřili ránu na hlavě a zakrýce ho dekou na sebe hleděli, nevěda, co říct.

„Jsi v pořádku?“ začal Sam jako první a zkřížil si ruce na hrudi.

Dean se na něj otočil a věnujíc mu jeden se svých pohledů jen kývl hlavou. „Jsem v pohodě.“ Odvětil celkem sebejistě, ale uvnitř věděl, že tomu tak není.

„Kdyby něco, bouchni do zdi.“ Poznamenal suše Sam a unaveným krokem odešel do svého pokoje, kde se ani neobtěžoval s převlékáním, či sprchou a únavou padl do nachystané postele, aby okamžitě zabral.

~ ~ ~

Dean chvíli pozoroval tiše oddechujícího Castiela a pak jeho pohled padl na Samovu tašku, kterou si tu nechal. Vstal a vytáhl z ní baloňák a bezděky si jej přitiskl k hrudi, jakoby mu patřil.

Z postele se ozvalo tiché zasténání, Dean otočil hlavu tím směrem a odložil věci na prádelník vedle tašky.

Došel k posteli, nepřemýšlel, naklonil se a vtiskl na Castielovy pootevřené rty letmý polibek, v tu chvíli mu hlavou problesklo několik obrazů. Zděšeně se odtáhl a lapajíc po dechu pevně sevřel víčka. „Jsem anděl Páně, budu tu tiše sedět, to jsem nebyl já…“ hlavou mu vířilo mnoho nesouvislých vět a z hlubokého neznáma ho přepadaly přívaly náhlých vzpomínek, útržků a střípků jednotlivých obrazů.

„Cas…“ vydechl v konečném poznání a otevřel oči. Z lůžka pod ním na něj překvapeně hleděl pár posmutnělých modrých očí a ač se tomu bránil, zvlhly mu oči. Bezděky sáhl do kapsy riflí a když ruku vytáhl, mezi prsty svíral malé pomuchlané šedé pírko.

Koutky se mu roztáhly do širokého úsměvu, odfoukl pírko kamsi ke stropu a s úlevou sledoval, jak se v nepravidelných houpavých pohybech líně snáší k zemi. Na levé ruce ucítil dotek teplé dlaně, otočil se tím směrem a uviděl Castielovu dlaň pevně přiléhající na paži, kde se mu záhy objevila velká jizva.

Očima se vrátil k lovci pod sebou a bez váhání přitiskl své rty na jeho. Byl to on, anděl, jeho Castiel. Zprvu nesměle sevřené rty pozvolna pookřávaly, z jemného polibku se stával žádostí a touhou živený příval chtíče.

Žádostivě se mu dobýval do úst, tiskl jeho ret mezi zuby, dlaní mu přejížděl po klíčních kostech. Castiel jeho péči neméně dychtivě opětoval, doslova mu vyškubl tričko z kalhot a za smyslných doteků mu ho shrnoval až k lopatkám.

Dean lapal po dechu a pod jeho doteky mu po těle vyvstávala husí kůže, neubránil se a z přehršle všech těch slastných pocitů, které zaplavovaly jeho tělo v mohutných přívalech, tiše zasténal. Tělo pod ním sebou znatelně škublo a do stehna jej zatlačil neméně vzrušený Castiel.

Chtěl něco říct, ale myšlenka ho opustila stejně rychle, jako se objevila. Castielova druhá dlaň sevřela jeho zátylek a nekompromisně jej táhla blíž. Dean se podvolil, opříce se o lokty následoval Castiela. Opatrně se na něj rozkročmo položil a hbitě mu mezi jednotlivými hladovými polibky rozepínal flanelovou košili.

S každým dotekem horké kůže se mu doslova svíjel podbřišek.

Nohy se jim proplétaly mezi sebou a v místnosti se udělalo neuvěřitelné horko. Zvenčí se ozývalo bolestné kvílení sněhové bouře, ale Deana a jeho znovu nalezeného anděla obklopoval vlastní svět.

Nakonec Dean přetrhl polibek a nedočkavě si přetáhl tričko přes hlavou. Když mu Castiel dlaněmi přejel po hrudi a jakoby náhodou zavadil o touhou ztvrdlé bradavky, Deanovi se před očima rozběhla barevná kola a hlasitě zasténal, což anděla navedlo a zatímco jeho pravá ruka zápasila s opaskem Deanových kalhot, druhá se v malých kruzích věnovala bradavkám.

„Casi…“ hlesl tiše Dean a jednoduše nedočkavě utrhal poslední tři knoflíky u košile, aby se dostal k bílé a horké kůži anděla. Několika jemnými tahy přejel prsty od pupku ke krku, až se Castiel znatelně otřásl.

Rty se hladově přitiskl do dalšího vášnivého polibku, jakoby se stále nemohl nabažit Castielovy existence. Rukama plenil tělo pod sebou tak, jakoby mu ho chtěl někdo každou chvíli vzít, ale Castielovy ruce na tom nebyly o nic hůř. Ten nenasytně zkoumal každý výstupek, každý záhyb Deanovy kůže. Doteky zkoumajíc jedno žebro po druhém, obratel po obratli, kam jen ze své pozice dosáhl.

Dean mu dráždivě přejel jazykem přes ohryzek a nespouštěje z něj oči se přesunul níž, každé vydechnutí zanechávalo v blízkosti kůže několik pupínků husí kůže, což v Deanovy vyvolávalo stále nové vlny vzrušení. Nezvykle zkušené mu rozepnul kalhoty a jediným pozvolným tahem mu je svlékl. Pod tenkou šedou látkou spodního prádla se dmula pulzující boule. Dean se pousmál a mnouc Castielův rozkrok dlaní, vyhledal jazykem jednu z jeho bradavek. Bělostnou hruď pokrývaly krůpěje vyvstávajícího potu, Castiel pevně sevřel Deanovy vlasy v dlani a prudce zakloníc hlavu slyšitelně zasténal.

Pod Deanovými zkušenými doteky se doslova svíjel v přívalech pocitů, které pro něj byly nové. Pak otevřel oči a obratně Deana převalil pod sebe. Se stejným gryfem mu sundal rifle i se spodním prádlem. Dean překvapeně zamrkal, počkal, až se k němu vrátí, pak si ho přitáhl a přitisknouce se k němu, mu zastrčil dlaň na zadku pod šedou bavlnu. Než to anděl zaregistroval, měl spodní prádlo u kotníků a o chvíli později už byl zpátky na zádech.

Pak se Dean nadzvedl, chytil Castiela za zápěstí, stiskl ho v bocích koleny a přitisknouc mu ruce vedle hlavy se mu zadíval do přivřených očí. Anděl zběsile zamrkal, jakoby byl chycen při něčem, co se nemá a váhavě Deanovi pohled opětoval.

Dean náhle nevěděl, co říct nebo zda vůbec něco říct. Castiel na něj chvíli doslova zíral s pootevřenou pusou, ale pak si nedočkavě olízl rty tak, až Deanem proběhla další vlna vzrušení. Kývl hlavou, pustil mu ruce a nasliníce si prst sjel až dolů.

Chvíli jen tak kroužil poblíž pevně semknutého svalu, aby v nečekanou chvíli jemně zatlačil. Castiel se hltavě nadechl a instinktivně se stáhl. Špička Deanova jazyka však záhy rozptýlila jeho pozornost, když byly uvnitř už dva vzájemně stříhající prsty, Dean se nadzvedl a kolenem roztáhl Castielovy nohy od sebe. Castiel poslušně pustil Deana mezi stehna a když Dean vytáhl prsty, dokonce tiše zasténal a pánví je následoval.

Déle už to Dean nemohl vydržet, pokryl slinami své druhé já a nedočkavě si Castiela přitáhl blíž k sobě. Jednu nataženou nohu chytil za stehno, opřel si ji o hruď a druhou kolenem zatlačil na stranu.

Pomalu zatlačil špičkou, nejdřív se do něj chtěl zanořit jediným přírazem, ale nakonec se ovládl. Kousaje si spodní ret si tiskl jeho stehno k břichu, kolenem mu tlačil nohy od sebe a druhou rukou mu přejížděl po celé krví nalité délce. Teplo, vlhké a úzké teplo ho postupně obklopovalo tak, až se mu dělaly mžitky před očima. Castiel pod ním měl hlavu stočenou na stranu a malý čtvereček gázy svítil do šera. Z pootevřených úst vycházely jednotlivé steny a pevně sevřená víčka se znatelně chvěla. Ruce natažené za hlavou marně hledaly oporu a dlaně svíraly hrany polštáře, hruď se mu nepravidelně zvedala a celé tělo měl pokryté lesknoucím se potem. Byl tak krásný, tak zranitelný.

Když byl Dean celý uvnitř, slastně vydechl a v pomalém rytmu pohyboval pánví tam a zpět. S rostoucí touhou rostlo i napětí, jedna z Castielových dlaní náhle sevřela dlaň na jeho rozkroku a bezostyšně udávala vlastní rytmus. Dean zavřel oči, neberouce ohled vycenil zuby a se slastným úšklebkem zrychlil.

Dlaň měl celou vlhkou od kapiček slasti, které se perlily na Castielově špičce. Pokaždé, když zavadil o to správné místo, tak se Castiel neovládl a hlasitě vyjekl. S každým jeho hlasovým projevem probíhaly Deanovou páteří návaly mravenčení.

Potemnělým pokojem vrzala namáhaná postel a její stížnosti se ztrácely v burácení sněhové bouře venku. Sam ve vedlejším pokoji spokojeně nahlas chrápal.

Castiel se v náhlém přívalu vlastního uspokojení prohnul v zádech a zaboříce hlavu hluboko do polštáře úlevně vykřikl, „Deane!“ Dlaněmi sevřenými v pěst zoufale svíral propocený polštář za hlavou a skrze všechny ty nádherné dojmy pocítil pod lopatkami známý tlak.

Dean ho rukama stále svíral v bocích a rychle oddechujíc se tváří tiskl k jeho lýtku, zatímco se v návalech zbavoval vlastního napětí. Oběma spojenými těly doslova proudila nekonečná záře a ve stínech se mihla silueta křídel, Castielových křídel.

Pomuchlané šedivé pírko na ušmudlaném koberci motelového pokoje následovaly další, tiše se snášely k zemi a pozvolna pokrývaly vybledlé mozaikové motivy ušlapané textilie.

Dean se vyčerpaně položil vedle něj, ochranitelsky si ho přivinul na hruď a vylovíc deku zpoza nohou, je oba přikryl. „Casi, jsem rád, že jsi zpátky.“ Zašeptal, zatímco ho do brady lechtaly Castielovy rozcuchané vlasy.

„Deane…“ dostalo se mu nesmělé odpovědi a Castielova stále rozechvělá dlaň se mu usadila na pupku.

Na levné motelové posteli se k sobě tiskla dvě zpocená a uspokojená těla, z nichž pomalu opadaly vlny vybuzené rozkoše, za oknem se honily bílé vločky a z náhrobku se zvedla bílá hrdlička, aby mezi nimi vzlétla k nebesům.

Castiel pocítil v koutku oka nezvyklé vlhko, tiskl se k Deanově horkem sálající hrudi a o chvíli později mu z oka ukápla jediná horká slza. Dean ho bezděčně hladil po vlasech, až tiše oddechujíc usnul.

Nakonec se mu v mysli tiše ozval Jimmyho známý hlas, „odpuštění, všechny cestou vedou k jedinému cíli…“

FIN

Část VI. Mdlý úsvit půlnočního slunce PG-13 <---

To byla taková nádhera!!!!! Panthero, díky Ti moc To čekání se skutečně vyplatilo. Já nemám slov... prostě jako vždy jsem hotová... heh A více to rozvádět nehodlám Takže ještě jednou díky moc za celou povídku!!!!! Byla fantastická

myslím, že slash už jedině od Panthery

Ano, to je pravda.