Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17

wow wow wow
takže holky váš styl psaní fakt miluju - ty slovní obraty - no paráda
torturing už ani nekomentuju, protože představa Castiela na obojku - to je prostě PARÁDA!!!!!!!
a tentokrát jsem se i zasmála - bo představa svalnatého Casse - ach Chucku to mi prostě nejde - a i když Panthera dělá super fotky, tak já mám pořád v hlavě kostnatého Castiela

holky opravdu super (už se těším na tu avizovanou scénu v lázních ) - tvořte rychle - já jsem natěšená jak malé dítě

Na tomhle foru mocinky lovískuju, že se přizpůsobuje Iphonu, takže jsem se vracela z conu a vklidu si četla.

A věta „Chlemtejte, další příděl bude až ráno.“ se mi prostě strašně líbí
Styl, příběh, popisy prostě super, takže more.

Je to strašný, ponižující, tak by nikdo nezacházel ani se psem. Ale člověk vydrží mnoho. O tom se Castiel přesvědčil na vlastní kůži. Brrrr, mě z toho úplně mrazí.

Po delší pracovní odmlce předkládáme další část. Tak si ji užijte.

janča: V době, kdy ze psů i lidí stahovali kůži zaživa, nemůžeme čekat žádné slitování. Proč nerozvrátit zažitá "ňuňu-ťuťu" klišé.

IV. část
Ante portam inferam - Před branou pekelnou.
NC-17

Castiel bezvládně ležel v polorozpadlém povoze na smradlavé hromadě starých hadrů. Zcela ztratil pojem o čase, neměl ani ponětí o tom, jak dlouho se kodrcali zpátky do Palatina, zpátky k Raphaelovi. Krom temnoty se mu před očima občas míhaly obrazy, směsice neztracených vzpomínek, ostré slunce pronikající povozem, obličej naklánějícího se strážného, Dean. Svět se s ním točil a přecházel různými barvami, ale s železnou pravidelností vždy skončil v černotě.

Už vůbec nevnímal suchou, vyprahlou krajinu která jejich cestu provázela. Suchý horký vítr proháněl kolem cesty stepní běžce a vířil prach. Jemné částečky, které byly všudypřítomné a s vlastní radostí ztěžovaly dýchaní. Sluncem ozářenou oblohou kroužili hladoví supi.

Na hromadě pohozených provazů vedle Castielova zimnicí se třesoucího těla seděl viditelně nervózní strážný. Se sklopenou hlavou si naštvaně kousal ret a s tváří zkřivenou směsicí znechucení a zlostných obav, se očima zarýval do ležícího vězně. Čas od času se snažil polomrtvému vpravit přes zatnuté zuby do úst trochu vody, ale nebylo to ze soucitu. Vnitřně ho ovládal strach, obava z pouhého pomyšlení na reakci Domina.

Jeho veškerá snaha však vyšla vniveč. Castiel nebyl schopen polykat, krví zbarvená tekutina mu koutkem otevřených rtů stékala po tváři a vpíjela se do hrubé látky hadrů pod ním. Čelisti byly pevně sevřené a tak strážný další pokusy vzdal, neboť každé zakašlání, dalo-li se křečovitým chrčivým záškubům takto říkat, znamenaly jen rozšiřující se krvavou skvrnu na primitivním obvazu. Rudá mapa se stejně i bez dalšího přičinění šířila látkou jako mor.

Měli rozkaz ho udržet při životě, vězeň nesměl zemřít a tento na první pohled jednoduchý úkol se před ním tyčil jako nedostupná hora. Strážný dostával čím dál tím větší strach a nervózně si mnul ruce. Vztek na vězně v něm doslova bublal, vězeň, který si dovolil mu takto komplikovat život. Ve své duté hlavě, která nebyla schopna vydat kloudnou myšlenku, byl přesvědčený, že to vězeň udělal schválně a v návalu náhlého vzteku mu bezmyšlenkovitě zaryl opatek sandálu do zraněného boku.

Ztýrané umírající tělo se jen sotva znatelně stáhlo a přes sevřené zuby uniklo zachrčení. Víčka přivřených očí se nekoordinovaně poškubávala a Castiel se stále potácel na samém pokraji žití. To fyzické a reálné mu bylo vzdáleno do té míry, že se ho žádná nová bolest, ani neustálé tvrdé natřásání vozu netýkalo. Z hlubokých ran i drobných ranek se krev vsakovala do nenasytných obvazů, které ji pozvolna propouštěly dál. Hadry pod jeho tělem už byly nasáklé krví natolik, že ji i ony po tenkých pramíncích propouštěly na hrubě opracované dno povozu, odkud v nepravidelných intervalech odpadávaly rudé kapky do prachu cesty a zanechávaly za vozem sotva znatelnou rudou stopu.

Veškeré zděšení, strach, vztek i bolest, které Castiel cítil, pomalu vystřídala apatie, která zachvacovala jeho mysl jako příkrov čerstvého chladivého sněhu, bylo mu jedno, co s ním bude, co bude dál. Kdesi hluboko pohřbená milost v něm však tiše žila dál. Když se k ní apatie přiblížila, její mrazivé okraje odporem odtávaly. Slábnoucí milost jeho mysli neustále připomínala, že to poslední mu ještě Raphael nevzal, hrdost na to, že se vzepřel zlé vůli, že v sobě našel odvahu se postavit mocnějšímu. To jeho potlačená andělská moc ho udržovala při životě, pozvolna rozfoukávala skomírající plamínek vzdoru a houževnatě odháněla stále slaběji dorážející netečnost.

To vše se odehrávalo kdesi hluboko v jeho nitru a jeho tělo zachvacovaly neustálé přívaly třesavky, jak se vůz kodrcal po nepříliš dobře udržované cestě plné výmolů.

~ ~ ~

Na sklonku dne vjel vůz branou do Palatina a špinavý hrbáč na kozlíku ho s trhnutím jediným pevným trhnutím otěží zastavil, zachrchlal a odplivnul si na zem. O chvíli později seskočil z vozu strážný, jenž seděl vzadu a rozčileným krokem si to zamířil do dveří u brány. Za okamžik se vynořil s dalším, svalnatým pořízkem s buldočí šíjí a společně doklusali k povozu, aby z něj nepříliš opatrně vyndali tělo a odnesli ho rovnou na stůl místnímu k felčarovi.

„Položte ho támhle na tu lavici a pořádně ho přivažte.“ malý, pokroucený mužík s mastnými vlasy přes rameno zlostně zavrčel, pohodil hlavou směrem k nejbližší lavici a obrátil se zpátky k právě rozdělané práci. Bez mrknutí oka pokračoval v sešívání roztrženého obočí jednoho z gladiátorů a nijak nejevil známky obav.

Když svou práci dokončil, lhostejně se došoural k lavici na níž ležel Castiel a zkoumavě ho přejel pohledem.

„Ten je teda zřízenej.“ Zamručel a uznale pokýval hlavou. „A já ho mám dát dohromady?“ zvedl hlavu a znechuceně se podíval na strážného. Ten však neodpověděl a viditelně skřípal čelistmi.

„Obávám se, že to půjde jen těžko…“


Než stihl mrknout okem, ucítil na svém vyhublém krku mrazivě chladnou čepel meče a do uší se mu zarýval nebezpečný šepot strážného. „Je mi úplně jedno, jak to uděláš, ale uděláš to. Jinak si s tvojí prašivou hlavou budou hrát hladoví psi.“ Roztřesenému felčarovi poposkočil ohryzek a suše polkl. Jeho klid byl ta tam.

„Je to jasný?“ zeptal se zcela zbytečně strážný a přitlačil čepel meče tak, až po vychrtlém krku začala stékat stružka krve. Mužík se sípavě nadechl a opatrně pokývl hlavou na znamení, že rozuměl. Po chvíli, která mu připadala neskutečně dlouhá, meč z jeho krku zmizel. Třesoucíma se rukama pokynul na u dveří nesměle stojící otrokyně s pseudolékařským náčiním a začal ošetřovat zbídačené tělo ležící přímo před ním.

Po Castielově horečkou rozpáleném těle se díky chladnému vzduchu v místnosti rozesela husí kůže a třes způsobený zimnicí byl o to znatelnější. Felčar stáhl zkrvavené obvazy a z mísy poblíž se chopil jakési primitivní žínky, aby omyl špínu a zaschlé škraloupy krve z okolí ran. Práce mu trvala o to déle, že se stále snažil neupustit ji z vlastních roztřesených rukou na zem.

Když se mu podařilo do ran vetřít hojivou bylinnou mast, překryl nejhorší rány čistými kusy plátna a dokončil tak ošetření, kterého byl v tuto chvíli schopen. S velmi špatně skrývanými obavami zkontroloval vlastní práci. Lépe ji provést nemohl, s touto myšlenkou se otočil a odešel za svými dalšími povinnostmi, které bude vykonávat mnohem raději a hlavně s klidem.

O chvíli později přišel druhý strážný a beze slova sjížděl očima z vězně na svého kolegu a zpět. Vězeň vypadal takřka mrtvě a oni s hrůzou, která jim čišela z očí, zhluboka dýchali. Oba bezradně přešlapovali u lavice, na které byl vězeň připoutaný. Pak jeden z nich sklonil hlavu a za pár okamžiků sebou škubl, když se přímo vedle něj ozval ledově vzteklý hlas, který jen velmi špatně skrýval podráždění a zlost.

"Neříkal jsem, že má zůstat naživu a použitelný pro arénu?“ doslova supěl zlostí Raphael. Zabít ho můžu jen já!" Tyčil se před nimi ve své sněhobílé tóze jako samozvaný bůh a jeho zuřivá slova se jim zabodávala do hlav jako útočící sršni. Oba vojáci se jako mávnutím proutku svezli na třesoucích se nohách na kolena a poníženě se před ním sklonili až k zemi.

~ ~ ~

Když se Castiel o něco později probudil, s očividným zklamáním si uvědomil, že není mrtvý. Nejhorší rány měl zabandážované, škrábance pokryté jakousi mastí a jazyk se mu lepil na patro žízní. Pomalu otočil hlavu za šelestem, který zaznamenal po své levé straně a očima se setkal se záští planoucím pohledem samotného Raphaela.

"Přede mnou neutečeš, to si zapamatuj jednou provždy!" zasyčel mu archanděl do tváře, až se Castiel rozkašlal, jak mu suchý horký vzduch dráždil krk a s lhostejným pohledem otočil hlavu zpátky.

Co víc mu může Raphael udělat? Bolest pro něj byla každodenním chlebem, smysly byly otupené a on sám se pomalu, ale jistě utápěl v letargii.

Reakce anděla nebyla vůbec taková, jakou Raphael očekával. Pevně stiskl rty k sobě. Chvíli nehnutě pozoroval svoji oběť a pak se mu tvář stáhla do nepříjemného úšklebku. Protože Raphael se nikdy nevzdával, vždy dostal to, co chtěl. Upravil si lemy tógy volně splývající přes kotníky a sehnul se nad anděla, který nepřítomně zíral do stínů na stropě.

"Budeš mi líbat nohy, budeš škemrat, abys mi mohl sloužit." Zašeptal mu tvrdým hlasem do ucha. Ovšem nezdálo se, že by to mělo jakýkoli účinek, Castiel prostě vůbec nereagoval, jakoby jeho slova snad vůbec neslyšel.

Raphael se náhle napřímil a zpoza tógy na prsou vytáhl malý hnědý váček. Natáhl ruku tak, aby ji viděl i Castiel a podal jej přihlížejícímu strážnému.

"Dvě špetky a nech ho to vypít." S těmi slovy pohlédl naposled na jak se zdálo, nevnímajícího Castiela a za doprovodu dalších dvou strážných jej ponechal jeho dalšímu osudu.

~ ~ ~

I když Castiel vypadal, že je duchem nepřítomný, velmi dobře slyšel a viděl, co dal Raphael strážnému. Snažil se potlačit vnitřní mrazení, ale jeho strach byl silnější a neustále v něm rostl, jak se mu vybavovalo to, co věděl o vlastnostech a použití obsahu váčku.

Moc toho nebylo, ale stačilo ho to vyděsit natolik, že málem začal prosit. Jen fyzická nemohoucnost jeho schránky a poslední zbytky hrdosti, kterou v něm Raphael zatím nezlomil, mu v tom zabránily.

~ ~ ~

Nebyl si jistý, jak dlouho nevnímal svět kolem sebe, když s ním nešetrně zatřásli. Neochotně pootevřel oči a první věc, na kterou mu padl zrak, byl pohár. Jeho tělo toužebně zareagovalo na myšlenku, že konečně uhasí žízeň, ale pak si uvědomil, co má vlastně vypít.

Než stihl jakkoliv zareagovat, hrubá ruka ho uchopila pod krkem, aby mu zvedla hlavu a mezi rty ucítil neodbytnou chladnou hranu poháru. Najednou v sobě nalezl tolik síly a tolik odhodlání, že se vyškubl a hlavou vyrazil strážnému pohár z ruky. Ten se s cinkotem odkutálel do rohu místnosti a veškerý obsah se se zlověstným sykotem rozlil po kamenné podlaze. Strážný jen překvapeně zamrkal, vězni většinou doslova hltali každý doušek, kterým byli v takovém horku poctěni. Tento byl očividně žíznivý, ale asi tvrdohlavý. Pomyslel si strážný, mezi zuby procedil nadávku a s naštvaným výrazem mu vrazil pěstí tak, až Castiel chytil temenem druhou ránu od lavice, na které nyní ležel.

"Hajzle, to si nezvykej." upozornil ho rozčílený strážný, chopil se spadeného poháru a zmizel za dveřmi, aby jej znovu doplnil.

Najednou Castiel zrychleně dýchal, cítil přítomnost rozpuštěného prášku vpíjejícího se do podlahy. Nemohl uniknout, byl v pasti. Jen samotná představa, že by se ho modravý prášek jen letmo dotkl jeho potlačené milosti, v něm vyvolávala doslova infarktový stav. Roztřesené tělo se pokrylo novým přívalem studeného potu a Castiel doslova skřípal zuby hrůzou.

Kroky strážného a doprovodu se zlověstně rozléhaly chodbou s pravidelnou neúprosností a přinášely pohár, který bude muset vypít. Bylo mu jasné, že proti dvěma zoceleným strážným nemá ani nejmenší šanci, jeho tělesná schránka byla tak fyzicky oslabená, že mohl sotva pohnout rukou.

Čím víc se kroky blížily, tím víc zoufalství, bezmoci a děsu mu probíhalo tělem a navenek se to vše projevovalo silným třasem. Castiel očima hypnotizoval otvor dveří a když se v nich objevil mohutný strážný, zajíkl se a třesoucíma se rukama se pokoušel zvednout tělo a dostat se tak do bezpečí. Někde v koutku mysli věděl, jak je jeho snaha směšná, ale teď jednal pouze na základě zvířecích instinktů, které mu říkaly, že když nemůže bojovat, tak musí utéct.

Byl tak soustředěný na svůj pokus donutit tělo fungovat podle svého přání, že když ho do hrudi uhodila pěst a přirazila ho k lavici, jen překvapeně vyhekl. Široká dlaň ho držela přišpendleného k hrubě hoblovanému dřevu, druhá mu sevřela čelist a ocelovým stiskem mu páčila zuby od sebe.

Castiel se pokoušel vytrhnout hlavu z pevného sevření, ale jeho snaha byla zbytečná a tak začal vydávat zoufalé, žadonící zvuky. Na strážné to nemělo, jak se zdálo, vůbec žádný účinek, pokud vůbec, tak spíše opačný. Castielova ústa byla násilím otevřena a v jeho zorném poli se objevila tvář druhého strážného, která se potěšeně šklebila a pak už jen cítil chladnou tekutinu, která mu stékala po jazyku do krku.

Snažil se ji vyplivnout, ale jeho hlava se tlakem zaklonila vzad a silné prsty mu neúprosně sevřely nos, aby nemohl dýchat. A pak už nezáleželo na tom, co Castiel chtěl, jeho tělo reagovalo samo a podle přírodních zákonitostí se zachovalo tak, aby přežilo. Castiel zoufale polkl, aby se mohl nadechnout.

~ ~ ~

Jeho mysl zahltila čirá hrůza, s divoce vytřeštěným pohledem zíral do stropu a v očekávání toho nejhoršího se třásl jako osika. Avšak zprvu nic necítil, tekutina neměla žádnou chuť, zanechávala po sobě pouze mírně nasládlou pachuť na patře, ale jinak nic.

O pár minut později se sklepením rozlilo oslnivé světlo a chodbami se šířilo nelidské vřeštění, až se několik dalších otroků ustrašeně natlačilo do nejtemnějších koutů svých cel.

Milost, to jediné, co v jeho těle zůstávalo z jeho původu, to jediné teď bylo rozežíráno do samé podstaty své existence. Bolest, co byla proti tomu bolest? Castiel byl zevnitř zaživa trhán na stále titěrnější kousky. Ač fyzický stav jeho schránky vypadal pořád stejně, jeho nitro leptala směs ingrediencí starší, než on sám. Ovšem i v tomto ohledu byl Raphael rafinovaný. Podstata jeho bytí byla takřka zničena, ale prášku zjevně nebyl dostatek na to, aby to jeho milost definitivně usmrtilo. Mysl mu zahltily staré vzpomínky a představy, které se se ztrátou velké části milosti stávaly stále mlhavějšími, až nakonec byly zcela zastřeny. Rány na jeho fyzickém těle se začaly hojit rychlostí, která by nebyla normálně možná. Ovšem on nic z toho nevnímal, uzavřený ve svém vlastním pekle.

Nevnímal, že doslova rozerval pouta, že spadl z lavice svíraje si hlavu, že se potácí místností a nevnímal ani zděšené pohledy strážných, kteří roztřeseně zacouvali k protější stěně.

~ ~ ~

Když přišel Castiel částečně k sobě, zjistil, že je nacpaný v rohu místnosti, celý se třásl, kolena přitažená k ramenům si svíral pažemi a vypadal, jakoby se chtěl vmáčknout do lhostejného vlhkého kamene.

Vůbec si nepamatoval, jak se tam dostal, poslední vzpomínka byla na pohár u jeho úst a drsnou ruku svírající mu čelist.

Pomalu k jeho uším doléhalo nelidské skučení týraného zvířete a pořád sílilo. Chtěl se toho úděsného zvuku zbavit, tolik chtěl, aby to přestalo!

Neodbytný zvuk, stále nabírající na síle, ho surově vrhl zpět do reality a on s děsem zjistil, že je to on, že to on vydává ten hrůzyplný křik. Násilím se mu podařilo sevřít čelisti, teď už to aspoň neznělo nahlas a chodbou jen doznívaly ozvěny jeho křiku, ztrácející se v dálce. Kameny místních kobek do sebe vsákly onen beznadějný, zmučený křik dalšího bezejmenného vězně a chodbou se rozlehlo do uší bijící ticho, které snad bylo ve své podstatě ještě děsivější.

Nakonec zbytky sesbírané vůle potlačil i to tiché úpění, zvedl hlavu s krvavýma očima, které neměly daleko k výrazu šílenství a rozhlédl se kolem. Po stěnách se míhaly stíny vrhané loučemi ve skružích. Pomalu sklopil oči dolů na vlastní třesoucí se ruce.

Pak vzhlédl vzhůru spoře osvětlenou celou a u protější stěny, napolo ve stínu, uviděl stát oba strážné. Tváře měli skryté ve stínu, ale z celého jejich postoje bylo jasné, jak moc jsou vyděšení.

~ ~ ~

Pomalu vstal a zkusmo zahýbal pažemi a prohmatal si bok. Jeho tělo bylo fyzicky v pořádku, sice se ještě cítil slabý, ale mohl se hýbat bez všudypřítomné bolesti. Když pozoroval stráže naproti, uvědomil si, že jsou dál od dveří a on by se mohl pokusit projít dveřmi. Projít dveřmi a najít objekt svojí nenávisti, kterou teď už pociťoval jako svou základní součást. Ta nenávist jím proudila ve vlnách a jako příboj pořád sílila, až se celý třásl.

Raphael v něm pohřbil veškeré andělské zábrany, týkající se ničení a zabíjení bratrů, už zbyl jen člověk a on jako člověk cítil. A jako takový se i choval.

Znenadání se pohnul směrem ke dveřím, nemyslel na nic jiného než na to, postavit se Raphaelovi tváří v tvář. Byl beze zbraně a vlastně naprosto v nevýhodě, ale tohle teď ve svém stavu nevnímal.

Strážím ještě chvíli trvalo, než se vzpamatovaly a pochopily vězňův úmysl, ale pak rychle tasily meče a rychle se k němu začaly přibližovat. Castiel s očima hořícíma vztekem zaútočil na chlapa přímo před sebou, teď byl jedinou překážkou mezi Raphaelem a jím. Strážný však měl na paměti, že ho nesmí zabít, ani příliš zranit. Začal před ním pomalu couvat. Tím dal prostor svému druhovi, aby se přiblížil zezadu.

Když byl dost blízko na to, aby mohl použít krátký meč, prudce udeřil vězně plochou stranou meče ze strany do hlavy a tělo před ním se s tichým překvapeným heknutím poroučelo k zemi. Strážní na sebe pohlédli, pak se zadívali zpátky na bezduché tělo a znechuceně si odplivli. Popadli Castiela a nešetrně ho položili na lavici, kde ležel před tím a pevně ho připoutali náhradními pouty, které byly schované pod lavicí. Ze špatně oholených tváří vyzařovala úleva a počínající zášť.

~ ~ ~

Castiel už přestal počítat, kolikrát se probíral k vědomí z černé tmy, začínalo se to stávat pravidlem. Navíc zjistil, že leží opět na lavici, roztažené ruce a nohy má znehybnělé a pevně přichycené pouty. V zorném poli se mu objevil krvelačný výraz jednoho ze strážných, který nevěstil nic dobrého. V reakci na hrozbu vyzařující z hrubého obličeje cítil, jak má napnuté svaly, z čela mu stéká pot a dělá si cestičky špínou. Chřípí se mu chvěje, prsty se křečovitě zarývají do dlaní, pouta mu rozdírají kůži, nyní kožený obojek mu bolestivě svírá krk a tlačí na ohryzek.

Z rohu místnosti slyšel syčivý zvuk praskajících uhlíků a nemusel být žádný génius, aby si dokázal představit, co bude následovat. Vlastně skoro bezděčně zaškubal pouty a jen tak okrajově cítil, jak mu po zápěstích stékají tenké krvavé stružky. V jeho zorném poli se znovu objevil krutý výraz jednoho strážného, zjevně natěšeného představou věcí následujících.

V příští chvíli mu nacpal páchnoucí, oslintaný dřevěný kolík, který sloužil jako roubík, mezi zuby. Připevnil ho kolem zátylku své oběti tak, aby ho nemohla vyplivnout a pak už se temnou místností ozýval jen zrychlený dech a tlumené úpění doprovázené syčením žhavé čepele přiložené na tenkou, citlivou vnitřní stěnu stehna, zatímco se mu strážný díval s ďábelským potěšením do očí a samým vzrušením si olizoval rty.

Svalnatý, hrubý chlap si užíval každou chvilku, upřeně sledoval výraz utrpení na vězňově tváři a pak sjel pohledem na krk, kde se zcela zřetelně rýsovala žíla a bylo vidět, jak v tepně vedle pulzuje okysličená krev.

Chtíčem se chlapovi zamlžily oči, na chvíli se zarazil, odstoupil a natěšeně si začal mnout vlastní rozkrok poté, co odložil dýku zpátky mezi uhlíky. Castiel otupený takřka nesnesitelnou bolestí ležel na lavici, z očí mu čišela směs strachu a zároveň zuřivosti, zuby svíral dřevěný roubík a spolu s bolestně vyráženými vzdechy se mu na třesoucím se těle vyrazil čerstvý pot.

Strážný se otočil zpátky na Castiela, rukou si způsoboval stoupající rozkoš a s upřeným pohledem do vyděšených modrých očí bezmocného vězně se se k němu pomalu blížil. S chlípným úsměvem si přímo před jeho očima sejmul roušku a Castiel zhnuseně zavřel oči. Chlapisko s širokým úsměvem kývlo přes stůl na svého druha.

U zdi stojící druhý strážný nehnul ani brvou, zjevně byl na podobné věci již víc než zvyklý. Lhostejně začal měchem rozfoukávat uhlíky pod dýkou, jejíž čepel začínala opět rudě žhnout. Mezitím obnažený strážný bezohledně stisknul Castielovo přirození do své špinavé mozolnaté dlaně a souběžně se svým blížícím se vrcholem ho surově mačkal tak, až se kobkou a celým přilehlým komplexem začal ozývat vězňův přidušený křik. A jako už tolikrát před tím, se pohled modrých očí plný hrůzy a utrpení, začal pomalu zastírat milosrdným bezvědomím, zatímco zmučené tělo zachvacovaly poslední otřesy v křeči se zmítajících svalů.

A Raphael, ležící ve své lázni kdesi nahoře, se spokojeně usmíval.

TBC

Část III. Nullum crimen sine lege – Kde není zákon, není zločin NC-17 Explicit <------> Část V. Errare humanum est - Chybovat je lidské NC-17 Explicit

Tak to je naprosto BOŽí!!!!!!!!! Perfektní torturing Co vy Casovi všechno nevymyslíte!!! Ale holky... bacha na jeho nádobíčko

Jo, jo .... bacha. Ale jinak je tahle povídka fakt drsná.

Já vím, že budu vypadat asi úchylně... jako mučeníčko dobrý, ale už bude nějakej ten sexíček

takže holky moje, konečně jsem se k pokračku dostala a nebudu se nějak moc rozepisovat, protože toto drahé dámy, jsem si MAXIMÁLNĚ UŽILA!!!
mělo to šťávu a ještě teď to rozdýchávám

a protože vím, že Polgara není slashoidně založená, tak si já, ve své úchylné hlavičce, jisté scény domýšlím a jsem naprosto spokojená

uffff musím si jít přečíst něco normálního (hi hi třeba Neomillnerku), abych se vrátila do nudné reality

BRAVO HOLKY

Uch, juch, tak konečně jsem donutila svůj vessel doučesat dříve s Polgarou sepsané. Ano, i na sexíček dojde, jen na Deana si ještě chvilku počkáme.
A ano, snad nás za tohle nezavřou.

V. část
Errare humanum est - Chybovat je lidské.
NC-17

„Peklo, co je vlastně peklo…“ zmatenou myslí se míhaly nesrozumitelné obrazy. Do ruda rozžhavené řetězy, plameny hladově olizující torza těl a všudypřítomný nářek mísící se s chladnokrevným smíchem.

Castiel tupě zíral do stropu a zdálo se, že sleduje postupně se tvořící krůpěj prosakující vody ve škvíře mezi dvěma kameny. Po chvíli se chodbou ozvalo každodenní udávání rozkazů. V bytelném zámku jeho kobky zarachotil klíč, Castiel se zvedl z proležené slámy, na které trávil několik nocí po sobě a postavil se ke dveřím. Stará železná vrata se se skřípotem otevřela a Castiel se v okovech vydal k tréninkové aréně tak, jak už si za poslední měsíce zvykl.

~ ~ ~

„Z něj by mohl být váš hlavní gladiátor můj Domine,“ Aurelius si zamyšleně mnul bradu a hleděl do hromady papyrů rozložených na stolci, do kterých si pečlivě zaznamenával všechny poznatky z tréninků. Raphaelovy koutky se škubaly ve skrývaném úsměvu. „A jak si vede?“

„Poměrně rychle se léčí, zatím není tak hbitý a chytrý, aby se vyvaroval mnoha ranám a útokům, ale…“ nestihl dokončit Aurelius.

„V tom případě pokračujte ve výcviku.“ Usekl ho stroze Raphael, přehodil si nohu přes nohu a upravíce si pokroucenou tógu na koleni, pokračoval ve svém proslovu. „Dnes večer přijede Marcus Antonius na hry, na zítřejší arénu vyber naše nejlepší muže. Nechci, aby se tu nudil.“

Aurelius si dlaní přejel po zbytcích vlasů na poloplešaté lebce, olízl si rty a zvedl oči od stohů na stolci. „Jak si přeješ, Domine.“ Kývl hlavou na srozuměnou a s nádechem se zarazil. „Můj pane a co ten nový?“ optal se nesměle a nervózně si kousal spodní ret.

Raphael upíjel víno z právě podané číše a viditelně váhal s příkazem. Pokynuvši na otrokyni s hrozny se natáhl a rozšafně si vložil dvě kuličky do úst. Žvýkaje sladké víno otrokyni odehnal jediným mávnutím dlaně a nepříjemným pohledem se zaryl zpátky do Aurelia.

Ten zamrkal očima a nasucho polkl. Z mohutného chlapiska čišel respekt vůči Dominovi natolik, až to v Raphaelově tváři vyvolalo vlnu zlomyslných úšklebků. Polkl sousto, zapil je několika doušky vína, pohodlně se rozvalil v křesle a poklepávaje prsty do ošoupaného opěradla suše prohodil, „Toho ne, mimochodem dnes bych se rád podíval na trénink.“

Místností se ozvalo tiché oddechnutí, nový přírůstek stále nebyl připraven na velké hry a Aurelius si toho byl vědom. Na obyčejné šarvátky pro pobavení obyvatel Pallatina byl dobrý, ale v konkurenci Marcusových gladiátorů by zcela jistě neuspěl. Bylo by naprosto šílené vyhovět Dominově přání, aby bývalý vězeň vůbec přežil, natož aby vyhrál. Zvláště pak ve stavu, v jakém se nacházel.

~ ~ ~

Prázdný pohled poslušné loutky, tak se Castiel díval na svět několik posledních týdnů, které trávil pod Raphaelovým dohledem. Raphael ho sice nezískal na svoji stranu, ale za tu dobu se z počestného anděla stal obyčejný člověk. Lidská bytost se všemi klady i zápory bojující o své místo ve skupině nyní jemu podobných. Člověk se všemi chybami i touhami.

Další ráno a další výcvik. Castiel nepočítal dni, nepočítal týdny ani měsíce. Nikdy se Raphaelovi nepoklonil, nikdy před ním nepoklekl, s plápolajícím vzdorem v očích se z něj pomalu, ale jistě stával gladiátor.

Ve zdejším ludusu neměl žádné přátele, stále ho považovali za nováčka, za někoho, kdo tu stejně moc dlouho nepobude. Navíc ve včerejších hrách potupně utrpěl několik řezných ran z nepozornosti od jednoho ze starších autokratů.

~ ~ ~

„Tak pojď, dostaneš nakládačku.“ Usmíval se starší dimachaerus, jehož jméno Castiel neustále zapomínal a pobaveně svíral kožené jílce svých dvou dýk, jejichž čepele barvila čerstvá krev.

Castiel se ztěžka zvedl, v rameni mu nepříjemně trnulo a z mělké rány mu zvolna vytékal tenký pramínek krve. Otřel si nos do hřbetu ruky a sevřel gladius v dlani ještě pevněji.

Zatímco protivník vyčkával v předkloněném střehu, Castiel ukročil stranou a naznačil útok sekundou, přičemž se přetočil a chtěl protáhlou primou zasáhnout podkolení jamky. Dimachaera však z míry nevyvedl, tento rychlou otočkou odrazil útočící čepel čepelí a s ukrutným výrazem Castielovi uštědřil další řeznou ránu pod lopatku levé ruky. Přihlížející publikum jen zašumělo nadšením.

Castiel supěl námahou, byl unavený. Boj už trval příliš dlouho a jeho tělo bylo stále zesláblé. Nedostatek pořádné stravy a spánku zanechávaly na jeho bojeschopnosti viditelné stopy. K zocelení pravého gladiátora měl stále poměrně daleko.

Při dalším střetu zaútočil jeho protivník jako první. Nečekaná rána loktem do zátylku poslala vyčerpaného Castiela k zemi. Než se nadál, ke krku se mu tiskla čepel dýky a pak se mu před očima rozhostila tma.

Vítěz nasupeně tiskl čepel ke krku poraženého a s výzvou v očích hleděl na příkaz Domina. Viditelně zklamaný Raphael hrubě odstrčil otrokyni ze svého obšťastňovaného klína až upadla a s tupým nárazem se udeřila hlavou o kamenný předěl. Raphael se postavil, stáhl si tógu a přejedouce očima netrpělivě vyčkávající dav udělil Castielovi milost. Další, kolik ji ještě bude muset vydat, než se o sebe postará?

~ ~ ~

Jako každé ráno stáli stávající a budoucí gladiátoři v řadě vedle sebe na nástupu. Několik z nich vláčelo po celou noc těžké dřevěné trámy a teď se ze všech zbytků svých sil snažili stát rovně.

Aurelius řadu přejížděl očima tam a zpátky, přičemž v rukou pevně svíral bič, připravený uštědřit ránu každému, kdo by jen kousek vyčníval nebo ukročil.

„Zítra se konají honosné hry za účasti gladiátorů samotného Marca Antonia.“ Významně si odkašlal, „vybraní z vás budou mít tu čest hájit zájmy našeho Domina a našeho ludusu v cirku.“ Nastoupenou řadou se ozvalo hlasité zašumění a jeden z nejnovějších, blonďatý mladíček, snad ani ne dvacetiletý klučina omdlel a padl znavený do prachu před sebou.

Aurelius zdvihl s výrazem znechucení bradu a švihl po omdlelém bičem. Několik trestných ran doslova rozervalo mladíkovi již tak zhmožděnou kůži zad na kaši, až se s bolestným kňučením snažil odplazit stranou. Když Aurelius uznal trest za dostatečný, svinul bič ve své ruce, odplivl si a pokynul k tréninku.

Raphael, pohodlně usazený ve svém křesle shlížel z balkonu dolů na cvičiště. Pomalu žvýkal kousky nařezaného masa v míse, kterou mu držela jedna z otrokyň a se zaujetím sledoval své gladiátory, kteří se chopili určených zbraní a rozestavěli se do svých pozic. Ta doba se mu líbila a dosud nechápal, proč Bůh tuto civilizaci určil k potupnému konci.

Castiel se chopil svého cvičného meče a postavil se proti jednomu z nových, kteří byli přivlečeni minulý týden. Vysoký, ale kostnatý zrzek měl ve tváři úskočný výraz a v tu chvíli měl Castiel nutkání mu meč zapíchnout do těch prasečích oček, která na něj pohrdavě civěla.

Zuřivě ohnul horní ret a vrhl se na něj. Šermovat uměl již celkem obstojně, jen stále nedokázal rozeznat jednotlivé úskoky, kterých byli lidé schopni. Gladiátoři musí umět klamat tělem, musí být hbití a lstiví zároveň a to druhé zatím Castiel nezvládal. Několikrát zrzka bolestivě zasáhl, ale nikdy ne natolik, aby to vzdal nebo skončil na zemi.

„Hajzle,“ syčel na něj zrzek po jednom z bolestivých klepanců do stehna a promnul si zasažené místo prsty. „Jednou tě stáhnu z kůže zaživa.“ Vyzývavě na něj cenil žluté zuby jak vzteklý pes a rozčíleně poulil svá malá očka.

Polední slunce se bolestivě zarývalo svými paprsky do zpocené a rozedrané kůže. Mnoho nováčků postupně odpadávalo a po poučných ranách bičem se choulili u nejbližší zdi, aby si ochladili rány. Někteří se třásli a snažili se přemoci spánek, někteří se zájmem sledovali techniky jednotlivých gladiátorů a jiní jen tak seděli a popadali dech.

I Castiel už byl unavený, zrzek byl nepříjemný soupeř. Bylo stále těžší jej zasáhnout, rozpoznat, co má za lubem, kam uskočí nebo kdy provede úskok stranou. I on sám schytal několik ne zrovna příjemných zásahů do zad a nohou.

„Tak co, seš snad němej?“ chrlil mu mezi nádechy zrzek přímo do očí. Horký vzduch byl těžký, plný prachu a tupých nárazů zbraní.

„Jdi do prdele.“ Vyplivl na něj Castiel, aniž by si vůbec uvědomil, kde k onomu rčení přišel.

Slunce se pomalu sklánělo k západu, v ústech měl odporné sucho a zuřil v něm znovu probuzený vztek. Několika dobře mířenými útoky donutil zrzka ustoupit až k balkonu, odkud shlížel Raphael. To zrzka rozhodilo, jeho pozornost se roztříštila na svist biče, kterým ho Aurelius mínil odehnat zpátky na cvičiště, na právě vstávajícího Domina na balkoně a na zuřivý výraz Castielovy tváře.

V tu chvíli už s podkopnutýma nohama ležel na zádech a do tváře mu funěl nepříčetný Castiel. Tiskl mu dřevěné ostří meče ke krku tak silně, až slyšitelně úpěla trachea. Zrzkův ohryzek se třásl rychlým polykáním a lapáním po dechu. Dobrých pět minut takto setrvali, než Castiel uslyšel z velké dálky strohé „dost“.

Plně ho z amoku probral až proud teplé tekutiny zvolna mu dopadající na hlavu a zátylek. Zrzek pod ním zoufale zavřel oči a semkl rty.


Gladiátoři stáli nastoupení v řadě před večeří a všichni upírali zraky na dvojici pod balkonem, kterou Dominus poctil proudem vlastní moči.

Castiel se oklepal a rychle se postavil na nohy, přičemž nezapomněl na krku zrzka zanechat památku ve formě mělké tržné rány. Ten se stočil do klubíčka a zoufale se dávil, zatímco na něj dopadaly poslední kapky. Poté si Raphael spustil roucho zpátky ke kolenům a mávl na Aurelia na znamení, že s ním chce později mluvit.

~ ~ ~

V lázni se rozverně rochnilo několik otrokyň a na podušce na zvýšeném schodu ležel Raphael opřený o loket. Naproti němu ve stejně odpočinkové poloze ležel roztažený Marcus Antonius a po jeho boku se vláčně protahovala jeho žena Octavia.

„Po únavné cestě si jistě rád dopřeješ odpočinku.“ Začal nudnou konverzaci Raphael, aby tak utnul divně vyznívající ticho, které protínalo jen šumění vějířů. Z dolitého vína upíjel třetí číši a nechal svoji lidskou schránku unášet alkoholickým opojením.

Marcus si pohladil nacpané břicho a líně se převalil na bok, aby si blíže prohlédl otrokyně v bazénku. „Odpočinku ano, ale zábavy je tu poněkud málo.“ Otřel si mastné rty do polštáře a řeznickým pohledem si vyhlédl jednu z vnadných brunetek.

„Je libo?“ nabídl mu ji Raphael a zcela lidsky se poškrábal ve vlastním rozkroku.

„Hm…“zabručel Marcus a rukou si zajel ke svému viditelně zduřelému přirození.

Raphael věděl, že Marcus není jen obyčejný lidský chlípník, měl své vlastní pokřivené choutky a tak jen vyčkával, jaké přání z jeho dnešního hosta nakonec vypadne.

„Támhle tu děvku, ať ji zprzní některý z tvých gladiátorů.“ Vyslovil své přání Marcus, ukázal prstem přímo na brunetu a s úlevným vzdechem si stáhl předkožku.

Aurelius jen kývl směrem k Raphaelovi a během několika minut již stáli schopní gladiátoři i nováčci v jedné řadě u bazénku. Aniž by Aurelius čekal na další rozkazy, pokynul přihlížejícím vojákům, aby nastoupeným mužům stáhli bederní roušky.

Několik z nich bylo zjevně natěšených a Marcus si je zvědavě prohlížel. Zezadu do něj dloubala Octavie opřená o jeho bok bradou a bez zardění se utěšovala vlastními prsty. „Toho druhého zleva, co říkáš…“ našeptávala svému muži a slastně mu vzdychla do nastaveného ucha tak, až mu hrdě vztyčený klacek poskočil vzrušením.

„Ten druhý zleva.“ Potvrdil její výběr Marcus a olíznuvši si rty sledoval, jak ostatní s bederními rouškami v rukou spořádaně ustoupili ke stěně, zatímco nepříliš svalnatého a poměrně malého Castiela polila červeň až ke kořínkům vlasů. Raphael ho ponižoval a nechával trpět po celou tu dobu, kdy se tu ocitl, ale tohle?

„Nebuď tak vyjevený, Castieli, zřejmě jsi i tady jistým dítětem štěstěny.“ Promluvil mu v hlavě Raphael, zcela překvapený výběrem svého hosta. Neměl v úmyslu dopřát Castielovi jakékoliv povyražení nebo poznání světlé stránky života a Marcusův výběr ho zaskočil.

Bruneta, zvyklá na vrtochy svých majitelů poslušně vystoupila z lázně a přistoupila ke zcela zkoprnělému Castielovi. Poklekla před ním a bez skrupulí vzala jeho ochablou chloubu do úst. Zděšený Castiel ji chytil za vlasy a snažil se ji odtáhnout, za což se ozval svist biče a na zádech se mu zaskvěl čerstvý rudý pruh. Stáhl tedy dlaně zpátky k bokům a překvapeně zamrkal pod návalem neznámého pocitu, který zcela přehlušil vztek i vzdor.

Otrokyně velmi dobře věděla, co dělá. O chvíli později se Castielova mužnost tyčila vzhůru jako stožár bitevní lodi a on zoufale polykal návaly slin, které se mu hrnuly na patro. Otrokyně se beze slova otočila a stojíce na čtyřech na něj vyšpulila vnadné pozadí.

Castiel zíral na její zadek jako malé dítě. Mísilo se v něm hned několik pocitů a náhle mu bylo na zvracení. Touha v něm žhnula jak rozdmýchaný uhlík, tak moc se chtěl do ní zabořit a tak moc mu v tom bránilo jeho vlastní svědomí, které ho sráželo do kolen. „Slaboch, jsi ubožák…“ hlásalo mu jeho vlastní já, zbytky milosti se v něm vzpíraly jako kousky žíraviny. A pak ji chytil v bocích, stiskl ji a s mocným vzdechem se až po kořen zabořil do příjemného tepla a vlhka, které ho tak úzce obklopilo, až se mu oním slastným pocitem zatmělo před očima.

Otrokyně překvapením vyjekla a málem si překousla jazyk, chtěla se odtáhnout, ale Castiel ji nečekaně chytil za obojek na krku a zvrátil ji hlavu vzad. První lidské pocity, které pro něj nebyly utrpením, možná to byla svým způsobem bolest, ale netrpěl. Nechtěl, to nesmí, nemůže pošpinit tohle tělo, ale to jeho mozek jednoduše přestalo poslouchat.

Aurelius ho na pokyn Raphaela pobídl několika dalšími ranami k pořádné akci. Ze zad mu v pramíncích stékala krev a on zoufale přirážel vydávajíc skřeky jako zraněné zvíře. Lázněmi Domina se ozývala směsice vzdechů a orgastických výkřiků. Marcus strhal šat ze své ženy a zcela bez okolků s ní obcoval tak, jakoby v místnosti nebyl nikdo jiný.

Když Castiel vyplýtval všechno sémě, pustil obojek otrokyně, která se stáhla do lázně a zakloníc hlavu se posadil na paty. V nepravidelných intervalech oddechoval a střídavě ho poléval stud a zlost.

Tohle nechtěl, zhřešil, nepoklekl před Raphaelem, ani se mu nepoklonil a přec byl zase o krok blíž pokoře. Pod rameny ucítil paže vojáků, kterak ho vlečou pryč z místnosti do lázní gladiátorů.

~ ~ ~

Lázeň pro gladiátory byla čtvercová místnost s kamennými stěnami, na kterých se srážela pára a kapky vody stékaly v širokých pramenech na podlahu. Uprostřed místnosti byl velký bazén a jeho vyvýšené okraje sloužily gladiátorům k posezení nebo pro opření zad.

Nebylo zde moc místa a když se tady sešli všichni najednou, byly lázně přeplněné. Svalnatí muži tady chodili nazí, vystavovali na odiv svoje svaly a jejich pojetí toho, co je žert, bylo někdy pro určité jedince dost nepříjemné.

Zůstat stranou tak, aby tu jeden zůstal bez povšimnutí, bylo takřka nemyslitelné. Zvlášť nováčci bývali středem pozornosti některých ostřílených gladiátorů, kteří se ve většině případů předháněli v tom, komu z nich se jim povede znepříjemnit život více.

Pro nováčky bylo nejlepším řešením trpně snášet jejich pozornosti, zatnout zuby a sklonit hlavu na znamení pokory. Občas bylo tohle zacházení pro některé naivce natolik nesnesitelné, že se pokusili vzdorovat a končilo to krví, sténáním a ponížením před všemi přihlížejícími.

Tohle všechno bývalo na denním pořádku a přihlížet bylo pro Castiela stejně nechutné a ponižující jako pro přímého nedobrovolného účastníka těchto soukromých her.

Když se vrátil z dolů, všichni se mu vyhýbali, jakoby trpěl nakažlivou nemocí. Nevěděl proč a vlastně ho to ani nezajímalo. Po tom všem, čím si tam prošel, byl jeho duch zocelený stejně jako tělo. Pod kůží se mu rýsovaly svaly, které se při pohybu vlnily a tím, že byl už nějakou dobu zařazen do tréninku, získal jeho pohyb na jisté ladnosti. Překvapeně shledal, že boje mezi lidmi se vlastně až tak moc neliší od stylu, kterým spolu mezi sebou bojovali andělé, jen jsou zákeřnější a podlejší. Markantní rozdíly byly hlavně ve zbraních, ale ve své hrubé podstatě se to nelišilo.

Našli se hrdinové, zbabělci i zákeřní jedinci, kteří se nerozpakovali vrazit někomu nůž do zad.

Lidé, násilím a většinou nedobrovolně natlačení do krutých válek nebo v tomto případě do soubojů v aréně, se postupem času začali měnit v divochy, na povrch vyplouvala jejich zasunutá krutost a zvířecí instinkty, které byly pro Castiela ze začátku překvapením.

Někteří jedinci se snažili zachovat si aspoň tu základní lidskou slušnost a soucit, to, co je odlišovalo od dravé zvěře. Ovšem málokdy přežili nebo se museli přizpůsobit tak, aby vůbec přežili.

Našli se tu i tací, které zabíjení, mrzačení a ponižování jiných lidských bytostí těšilo a naplňovalo je to radostným vzrušením a uspokojením.

Sotva se vzpamatoval ze své první zkušenosti se ženou, již na něj osud chystal další poznání.

~ ~ ~

Castiel jako obvykle seděl v tom nejvzdálenějším rohu, snažil se být co nejdál od středu dění, nechtěl dát nikomu žádnou záminku nebo někoho provokovat byť třeba jen pohybem, aby na sebe nepřipoutal nežádoucí pozornost.

Doposud se mu dařilo zůstávat bokem, ale jen do chvíle, než se vrátil z Raphaelovy lázně.

Seděl na zemi v bederní roušce s mírně pokrčenýma nohama a dřímajíc se zapíral o nerovnou podlahu. Pod bosýma nohama cítil ohlazené, kdysi ostré hrany kamenů a zády se opíral o vlhkou zeď, ze které mu do vlasů a na ramena stékaly kapky sražené páry. Hlavu s krátkými, rozcuchanými vlasy měl opřenou, modré oči zavřené a snažil se myslet na něco jiného, než na otrokyni, kterou před malou chvílí zprznil.

Po celodenním tréninku na ostrém slunci byl opravdu unavený. Cítil snad každý sval v těle, ale už to nebyla ta hrozná vyčerpanost, kdy měl svaly stažené v křeči a každý pohyb ho bolel.
Teď si jen potichu vychutnával to, že se nemusel hýbat. A tehdy udělal tu největší chybu ve svém zdejším životě, přestal být ostražitý.

Z opačné strany lázní ho delší dobu sledoval velký sedící hromotluk, kterému se pod snědou kůží vlnily svaly a doslova připomínal postavou buldozer. Jeho ostře řezanou tváří čas od času přeběhl krutý úsměv a jeho tmavé oči byly plné zla a pohrdání, kterým se dívaly na všechny kolem.

Díky své kruté povaze byl jedním z nejlepších gladiátorů v ludusu a zcela oprávněně se ho všichni báli. Byl nejen krutý a násilnický, ale neznal slitování. Bral si cokoli a kohokoli si zamanul.

Seděl na kamenné lavici u bazénu a jeden z hubených chlapců, kteří museli být gladiátorům k ruce a byli vždy připraveni plnit jejich choutky, mu roztíral po svalnatých ramenou olej z karafy.

Obr seděl nehnutě a očima přivřenýma do škvírek nehybně sledoval postavu naproti u stěny a zálibně ji přejížděl očima.

Tento starý nováček ho zajímal od té doby, kdy sem přišel. Jenže výcvik mu dával do těla a on býval vždy unavený a apatický. A tak se Theon rozhodl odložit své choutky na později, přece jen měl rád, když pod sebou neměl leklou rybu, ale ta trocha vzdoru a nepoddajnosti ze strany oběti to vždy výrazně okořenila. Proto vytrvale vyčkával a až dnes ucítil, že nastal ten správný čas.

Zlostně odstrčil ruku chlapce ze svého ramene a pokývnul na své dva nohsledy, kteří mu byli oddáni. Ti dva by pro něj udělali cokoliv.

Muži k němu přistoupili a on jen pohodil hlavou k sedícímu Castielovi. Podívali se na sebe a pousmáli se v předtuše toho, co bude následovat. Potichu se přiblížili k nic netušící oběti, oba dva najednou sevřeli jeho paže ocelovým stiskem a překvapeného, dezorientovaného Castiela vytáhli na nohy. Roztáhli mu paže do stran a pevně ho přirazili na stěnu.

Castiel, který byl tak hrubě vytržený z odpočinku, zatím nepociťoval žádné obavy nebo strach. Zmateně zamrkal a zůstal stát v klidu. Rozhlédl se kolem sebe a přes cáry všudypřítomné páry se zahleděl přes sebe. Ta se zavlnila a z ní se pozvolna vynořila velká postava, která se k němu blížila houpavým krokem lovícího tygra.

Když se postava přiblížila a on rozpoznal, kdo k němu přichází, jeho obočí se obavami stáhlo a celé jeho tělo se napjalo v předtuše blížícího se nebezpečí. Tohoto muže vídával poměrně často týrat a znásilňovat nováčky a slabší jedince. Jen si při své nezkušenosti a neznalosti lidské povahy nevšiml náznaků a upřených pohledů, kterými ho Theon častoval po celou tu dobu.

Gladiátor se zastavil přímo před ním a ze své dvoumetrové výšky shlížel dolů na svou oběť. Rty se mu roztáhly do krutého úsměvu a očima chlípně přejel Castielovo tělo. Mírně se předklonil, jednou rukou ho chytil za krk a silnými prsty mu znehybnil čelist. Rty se přiblížil k uchu a hrdelním hlasem mu zašeptal, „čekal jsem dlouho, opravdu dlouho, ale teď si to chci užít. Hodláš dělat problémy?“

Oddálil se jen tak daleko, aby se mohl Castielovi podívat do tváře a prsty druhé ruky mu hrubě přejel po rtech.

Pak sjel rukou ze rtů přes krk dolů na hruď, která se namáhavě zvedala, jak se anděl snažil dostat přes sevřený krk trochu vzduchu. Když mu ruka sjela až na břicho, jeho oběť se otřásla hnusem a pak mu téměř bezmyšlenkovitě plivla do tváře.

Zlé rysy Theonova obličeje ztuhly, oči se mu zlostně zúžily a jeho ruka na břiše se sevřela v pěst, zamířila mírně vzad a pak prudce zasáhla Castiela přímo na solar.

Ten vyhekl a kdyby ho nesvíraly ocelové dlaně gladiátorů, padl by přímo na kolena. Takhle se jen trochu ohnul dopředu, zachrčel, zatmělo se mu před očima a ztěžka lapal po dechu.

Obr mu znovu přimáčknul krk na kamennou zeď a zasyčel mu do obličeje, „chceš si snad hrát?“ povytáhl obočí. „Tak to mám rád, bez boje to není ono.“

Ještě chvíli ho bez hnutí pozoroval a pak mu hrubě přitisknul rty na rty, až Castiel ucítil svou krev a tlakem na čelist ho donutil pootevřít ústa. Jeho jazyk si našel cestu dovnitř a anděl se začal dusit nedostatkem vzduchu a zhnusením, které ho prostupovalo. Silou, kterou v něm probudil odpor, stiskl čelisti a bolestivě kousl Theona do jazyka. Ten cukl hlavou dozadu a se vzrůstajícím vztekem praštil Castielovou hlavou o zeď, po které kromě kapek srážející se vody začaly pomalu stékat i kapky krve.

Pomalu obrátil hlavu přes rameno a kývl na chlapce, který bázlivě sledoval každý jeho pohyb. Ten k němu přistoupil a pokorně sklonil hlavu, očekávaje rozkazy.

„Přines mi horkej olej, ale horkej! Rozumíš?“ zavrčel na něj oliznuvši si rty a hubený mladík se rychle vydal splnit jeho přání. O chvilku později přiběhl s karafou plnou kouřícího oleje a podal ji do velkých rukou svého pána.

„Přidržte mi ho!“ v představě té zábavy se mu zachvělo chřípí a v chladném úsměvu vycenil zuby jako divoké zvíře.

Zužující se hrdlo karafy přiblížil ke ztěžka se zvedající hrudi rozechvělého Castiela a mírně ji nahnul. Horký olej začal pramínkem vytékat na holou, studeným potem pokrytou kůži a tělo se otřáslo bolestí. Jak Theon pomalu přesouval karafu ze strany na stranu, pálící olej stékal Castielovi dolů po břiše a vsakoval se mu do bederní roušky. Z přiškrceného hrdla mu unikalo sténání a na těle mu začaly vyskakovat malé puchýřky.

„Taky si to užíváš jako já? Jen počkej, bude to ještě lepší!“ chrčel mu Theon vzrušeně do obličeje.

Castiel silou vůle sevřel rty, aby umlčel svoje sténání. V hlavě měl jen jedinou myšlenku, zbavit se bolesti a jestli se mezi lidmi něco naučil, tak to byla hrdost a jako gladiátora ho učili nedat se zadarmo. Musel se aspoň pokusit něco udělat, protože pokud se poddá i tady, pak ho Raphael zlomil a on bude pouze troskou, která si v této době zaslouží jen opovržení.

Viděl to dnes a denně, jak snadno a jednoduše lze pošlapat a pokroutit lidskou duši, jak se z božích stvoření stávají hračky v rukou silnějších. Vzpomínka na vzdychající otrokyni jím otřásla.

Ale on byl anděl, bylo jedno, jak hluboko byla jeho milost uzamčena, i přes to všechno byl anděl a on neudělá Raphaelovi tu radost, aby ho úplně zlomil.

Vší silou nastřádanou hodinami tréninku se opřel do paží, které ho držely u stěny, aby si tímto nenadálým pohybem udělal trochu prostoru. Než stačili překvapení gladiátoři zareagovat, jeho noha vystřelila vpřed a přesně mířenou ranou zasáhl obra kolenem do vzdouvajícího se rozkroku.

Ten se nečekaným úderem a bolestí nahrbil a uvolnil Castielův krk. Jenže mezitím se muži po jeho stranách vzpamatovali, škubli mu pažemi prudce dozadu a nahoru. Jeho ramenní šlachy se napjaly a on mohl skoro cítit, jak mu vyskakují klouby a naprosto přirozeně se tlakem ohýbal dolů.

Vzápětí se mu do zad zabořil ostrý loket, ze strany ho do spánku zasáhla pěst a svezla se po tváři dolů. Zůstal otřeseně stát v ohnuté pozici.

„Otočte ho, zmetka! Hned!“ štěkl na své pobočníky Theon a hlasem mu cloumala potlačovaná zuřivost, až se za ním stojící otrok roztřásl.

„Ty tady nestůj a okamžitě mi přines můj pěstní klín, ten s trny!“ hlas se mu třásl nezvládaným vztekem, „a nezapomeň na masážní olej.“

Dva nohsledi Castiela mezitím obrátili čelem ke zdi a strhli mu jeho bederní roušku.
Obr přistoupil těsně za jeho záda a hrubě mu přitiskl tvář k ostrým kamenům, které mu drásaly tvář. „Takhle to mám fakt rád, ale už to začínáš přehánět. Takže ti musím dát takové malé ponaučení!“ zašeptal mu do ucha a hrubě mu roztáhl nohy od sebe.

Castiel sotva dýchal, zachvácený bezmocí a strachem z toho, co neznal a co nemohl ani vidět, protože měl hlavu přitlačenou na zeď. Za zády slyšel šum hlasů a sem tam pohrdavé uchechtnutí, zavřel oči a zatnul zuby, jak se snažil připravit se na něco, s čím se dosud nesetkal.

Po chvíli ucítil na čerstvě zatažených ranách bičem na zádech, studený kov a nějaké ostré drápy se mu zakously do svalů. Stahovaly se dolů a cestou mu sadisticky pomalu a bolestivě trhaly kůži a znovu otvíraly rány po bičování.

Svaly se mu napjaly, snažil se vytrhnout, ale jak se hýbal, tak se mu trny zarývaly do zad ještě hlouběji. Po kůži mu stékaly potůčky krve, které se mísily s vlhkostí a jeho vlastním potem.

Cítil, jak mu obr za zády sjel rukou na zadek a pak sebou škubl vystřelující bolestí, když mu začaly hroty trhat citlivou stranu vnitřních stehen. V prsou mu začínal bublat výkřik, který jen s vypětím všech sil potlačil, jen proto, aby svému mučiteli nedopřál onen pocit vítězství.

„Už se konečně bavíš? Protože tohle je teprve začátek a jestli si to neužiješ, tak mě opravdu nasereš…“ hlas u ucha mu zněl jako sykot smrtelně nebezpečného, rozzuřeného hada. „A bude to ještě lepší, však už se dočkáš...“

Zároveň s tím vším ucítil Castiel mátovou vůni oleje, který uvolňoval ztuhlé svaly a který mu teď začal stékat po rozdrásaných zádech a vpíjel se mu do ran jak hladový vlk. Pálivá bolest způsobila, že mu vytryskly slzy z očí a obnažené nervy v ranách sebou nekoordinovaně poškubávaly.

Theon mu svojí drsnou rukou přejížděl po ranách a se sadistickou radostí mu vtíral nyní krvavý olej hlouběji do ran. Castiel cítil, jak jeho prsty sklouzávají stále níž, až ho naprosto nepřipraveného zastihl drásavý pocit na místě, které jediné bylo prozatím nedotknuto zdejším krutým životem.

„Tak co, není to fajn?“ zachrčel Theon a prudkým zasunutím dalších prstů si z Castielova hrdla vynutil hlasité zasténání. „Zapomněl jsem si sundat klín, ale myslím, že proti tomu nic nemáš. Nebo snad jo?“

Castielem zmítala bolest a zoufalství a když už mu mysl oznamovala, že to nemůže být horší, byl odtažen od stěny a ruce mu byly zkrouceny nahoru tak, až se musel úplně předklonit.

Prsty náhle zmizely, ale ihned mu v hlavě vybuchla čerstvá bolest s novou, nečekanou silou, jak se do něj Theon prudce a vší silou zabořil. Přirážel jak smyslů zbavený a mezi jednotlivými vzdechy a steny mu zarýval prsty do boků. Zcela nepřipravený Castiel cítil tržné rány na citlivých místech a přes všechna svoje rozhodnutí začal vydávat zmučené výkřiky.

Trvalo to tak dlouho, každá vteřina mu připadala jako hodina a on začal v duchu úpěnlivě prosit o milosrdnou tmu. Když se mu jí konečně dostalo, obr se právě otřásal vyvrcholením. Když ochabl, pohrdavě odstrčil zneužité bezvládné tělo. Oba vzrušení pohůnci mu pustili ruce a nechali ho nehnutě ležet na vlhké podlaze.

Theon si otíral přirození do bederní roušky a na Castiela se už ani nepodíval. Obrátil se, očima vyhledal bezvýraznou tvář chlapce, který mu sloužil a poručil mu, aby ho umyl od krve a pozůstatků právě ukončeného uspokojení.

TBC

Část IV. Ante portam inferam - Před branou pekelnou NC-17 Explicit <------> Část VI. Divide et impera - Rozděl a panuj NC-17 Explicit

Teda holky... říkám si, jestli nezavřou mě, za to, že to čtu... a navíc, že se mi to líbí Další luxusní pokračování!!! Tuhle dobu jsem nikdy zvlášť nemusela, pomalu ale jistě začíná být mou oblíbenou Torturing nemá chybu!!! A už se nemůžu dočkat Deana, protože ti dva spolu... to jistě přinese novou vlnu... ehm... čehokoli

četla jsem si to těsně před spaním - jo, to byly sny...

btw - nějaký spoiler, jak to bude s Deanem?

Přiznám se, že mě už Dean taky docela chybí. Jen aby nedopadl stejně jako Cas.

tak jo - uffffffffff jsem z toho orošená až na prdelce

holky to je hukot a já to jenom tak nerozdýchám

nevím, co k tomu víc dodat - snad jen - koukejte mi to některá poslat ve wordu, ať si to můžu číst doma v klidu bo toto je prostě wow

a mimochodem - když se kouknu na vytvořené obárzky od Panthery, tak se vždycky začnu tak smát, že mi to hned zvedne náladu bo představa Case s takovými svaly to je i na mě moc

no výborně a teď jsem rozvrkočená

Spoilíků se zachtělo...
Dobrá, jelikož jsem měla poslední dva dny až podezřele plodné období, tak jsem se vyřádila.

VI. část
Divide et impera - Rozděl a panuj.
NC-17

Poklidný měsíc v úplňku kolébal celé Pallatino ve své stříbrné náruči, ale Castiel zamčený ve své cele ho neviděl. Klečel na zválených zbytcích slámy a nepřítomně vyděšeným pohledem zíral na dveře, jakoby z nich neustále hrozilo nějaké nebezpečí.

Z lázně se sem ztěžka dopotácel za doprovodu nadávek a nevybíravých kopanců netrpělivých vojáků. Až do večerky se v ***tepidariu snažil očistit, doslova své pošramocené tělo drhl do krve, ale onen vtíravý pocit méněcennosti a ubohosti v něm neustále setrvával. Cítil se špinavý, zneuctěný na nejvyšší možné příčce vlastní osobnosti a ani bolest způsobená vodou v ranách ten pocit nedokázala dostatečně přehlušit.

S náhlým přívalem nevolnosti se svalil na zem a s neustálým pocitem strachu se schoulený natlačil do nejzazšího kouta. Rozbolavělýma rukama si shrabal veškerou slámu, na kterou jen dosáhl pod sebe. Krysy nesouhlasně kvičely a náhle odkrytí švábi se s šelestem stahovali do škvír mezi kameny.

Složíce si dlaně pod hlavu nakonec celkovým vyčerpáním usnul. Namožené klouby v ramenou ho po celou noc tupě pobolívaly, ale nejhorší byl stud a pokoření, se kterým se Castiel jen velmi těžko smiřoval a ve snech se mu ona scéna přehrávala jako uzavřená smyčka stále dokola. Najednou existovalo tolik věcí, se kterými se setkával za svoji dlouhou předlouhou existenci poprvé.

~ ~ ~

Když ho ráno probralo rachocení zámku, tělo měl pokryté kapkami studeného potu a zmatené myšlenky se mu honily hlavou v nesrozumitelných přívalech. Ač si přál zůstat ležet, věděl, že by to k ničemu nevedlo. Smrt se pro něj stala něčím nedosažitelným. Něčím, v co upíral svůj předem prohraný vzdušný zámek naděje. Sen, který se neměl nikdy splnit.

„Vstávej.“ Na pokyn vojáka se vrávoravě postavil a se sklopenou hlavou se vydal na každodenní rutinu. Neměl jinou možnost, žádná jiná cesta v tu chvíli nebyla.

~ ~ ~

Ranní slunce vítalo gladiátory ostrým světlem a z obří díže v zastřešené jídelně se linula podivná směsice vůní vločkové kaše s kousky masa. Několik naprosto schvácených nováčků se snažilo udržet rovnováhu na vlastních vysílených nohou poté, co celou noc vláčeli hrubě tesané klády. Castiel jim nevěnoval žádnou pozornost. Pohroužený ve svých vlastních myšlenkách, které se pomalu rovnaly do srozumitelnějšího spádu, se plížil podél zdi, aby uzavřel nastoupenou linii.

Aurelius před nimi přecházel v pravidelných osmičkách a nervózně mnul bič ve svých rukou. „Aréna je nachystaná, zbraně budou rozdány v přípravně před vstupem.“ Prach mu pod sandály nepříjemně skřípal.

I když se Castiel nemohl zbavit pocitu, že jej někdo neustále sleduje, postupně mu došlo, že znásilnění není až tak potupnou věcí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většina gladiátorů na to byla zvyklá a ani u Castiela Theonův výstup nepovažovali za nic divného a hodného delší pozornosti. Nedočkal se posměšků od ostatních členů zdejšího ludu, ale ani lítosti. Každý za sebe, každý i za ludus.

„Dnes bojujete za svou čest, za svůj ludus, za Domina.“ Zvláště na posledním slově si dal Aurelius záležet. „Pamatujte, co jste se zde naučili. Vítězství ludu a smrt nepříteli!“ bouchl se pěstmi do hrudi.

„Vítězství, vítězství, vítězství…“ začali nastoupení gladiátoři i nováčci skandovat jako jeden muž. Aurelius kývl hlavou na znamení souhlasu a mávnutím paže je umlčel.

„Vybraní gladiátoři jsou tito,“ z koženého pouzdra vytáhl svinutý pergamen, nasliněným prstem jej rozvinul a začal předčítat jména. „Hektor, Flamma, Titus, Sicilo, Verus a Theon.“ Vybraní gladiátoři pyšně předstoupili vpřed a poklusem se vydali k otevřené bráně, kde na ně čekal kovář s obojky a povoz.

Někteří nováčci je závistivě pozorovali, mnoho z nich bylo jen kost a kůže. Neměli před sebou žádnou slibnou budoucnost a tak si v hlavách vytvořili vlastní sen o slávě, o boji, ve kterém něco dokáží a zbaví se tak onoho pokořujícího napětí z vlastní méněcennosti a zajetí.

Castiel stál nehnutě v řadě a zpoza přivřených víček pozoroval díži s kaší. Kupodivu měl hlad, bolest byla jeho věčnou součástí a jedinou překážkou k návratu do normálních kolejí byl stud. Jeden z Theonových pohunků stál o dva muže vedle něj a neustále se k němu vracel pohledem. Když Castiel otočil hlavu, setkal se s jeho zlýma očima. Poskok pohodil hlavou jeho směrem a vyzývavě si olízl rty. Castiel zaskřípal zuby a rychle uhnul pohledem do zdi za Aureliem.

„Ostatní mají nárok na jídlo.“ Množstvím jizev pokrytá paže s bičem ukázala na díži. „Do večera budete volně cvičit a zítra budeme pokračovat v normálním rozvrhu.“ S těmi slovy se Aurelius rozběhl k povozu za branou a nechal své svěřence v rukou dohlížejících stráží.

~ ~ ~

Nováčci se jako na povel vrhli k díži jak strádající zvěř. Každý v tu chvíli bojoval sám za sebe, za přežití. Ani u Castiela tomu nebylo jinak. Oháněje se lokty si nabral plnou misku a usadil se k poslednímu stolu u zdi. Neohlížeje se napravo ani nalevo spořádal vlastní porci během několika minut. Jedna z mnoha nutností k přežití, která se mu už od návštěvy dolů vryla do paměti velmi hluboko. Jeden z na kost vyhublých mladých hochů skončil s přeraženým nosem pod lavicí a zalykaje se vlastní krví se potupně rozbrečel; načež ho jeden z gladiátorů nakopl tak, až nářek náhle utichl.

„Kvičí jen prasata před porážkou…“ procedil starší gladiátor mezi zuby, hlasitě polkl poslední sousto ukořistěné porce a s dřevěným mečem v ruce se vydal k jednomu z tréninkových panáků.

Z velkého množství mladíků i vyzrálých mužů, kteří se do ludu dostali, přežila první týdny pouhá třetina z nich. Umírali na hluboká zranění, na sepse, na vyčerpání… Nemálo z nich skončilo ubičovaných za pokus o útěk.

Castiel se zvedl, odhodil pečlivě vyjedenou misku na stůl vedle díže a neustále si hlídajíc záda zamířil ke kládám. Vybral si jeden větší trámek, obratným gryfem si jej vyhodil na ramena a chodíc v kruhu se snažil přestat myslet na strach, na obavu z toho, že se na něj někdo vrhne.

~ ~ ~

Po poledni na chvíli odložil těžký kus dřeva do prachu u svých nohou, zvedl hlavu a bezděčně vzhlédl k obloze, ze které na zem nemilosrdně pálilo slunce. Zakryl si oči dlaní a chvíli pozoroval siluety letících orlů, jak si bezstarostně mávali křídly. Záhy si uvědomil, jak strašnou prázdnotu cítí pod lopatkami a přepadla ho v hloubi těla skrývaná beznaděj, stiskl zuby a zavřel oči. Křídla, jeho křídla…

O pár minut později už se jeho prsty opět zarývaly do reliéfu vysušeného dřeva trámu tak silně, až se pod některými objevily drobné rudé krůpěje. Castiel se zhluboka nadechl a zatřepajíc hlavou znovu vykročil do kruhu. Prach s drobnými kamínky mu pod sandály otravně skřípal a k jeho uším zdálky doléhaly zvuky z živé arény. Až nyní vzal na vědomí halas šířící se bavícím se Pallatinem. Třeskot zbraní, křik a šílený řev nenasytného obecenstva v něm probouzely zuřivost živenou nevítanými vzpomínkami. Přehmátl si a nesl celý trám jen na levém rameni.

U stolu stále seděl jeden z Theonových pohunků, který nebyl pro reprezentaci Domina zřejmě dost dobrý. Vyvalený na lavici si pohrával s přezkou vlastního opasku a svému okolí nevěnoval pozornost. Byl si jistý, že si na něj nikdo nedovolí ani sáhnout. Theon byl dostatečným varováním pro každého, kdo by se na něj jen zle podíval.

Castiel nosil trám jako stroj a s každým půlkruhem, kdy se mu do nyní vnímaného zorného pole dostával jeden z jeho pokořitelů, se nenápadně přibližoval. Jak chodil stále dokola, nenávist v něm postupně narůstala, bohatě živena vzpomínkami. Touha po pomstě mu nakonec proudila žilami jako žhavá láva. Srdce mu bilo stále rychleji, adrenalin byl jeho drogou, jeho znovunalezenou silou.

S kamennou tváří se mu v hlavě rodil plán. Před krví podlitýma očima se mu jevil zcela živý náčrt toho, co se mělo za pár minut stát skutečností. Přehodil si trám z levého ramena na pravé a s železnou pravidelností kráčel ve svém stále se rozšiřujícím kruhu. Vojáci byli unavení horkem a postávali ve stínech. Chtěli vidět hry, ale služba je připoutala sem, což jim nebylo dvakrát po vůli. Ovšem dostávali zaplaceno a ona pradávná vůně peněz jim chladila hlavy dost na to, aby zůstali na svých místech.

Nováčci si každý hleděli svého, někteří využívali té trochy volna k odpočinku, jiní pečlivě trénovali s dřevěnými panáky. Nikdo z nich si nahrbeného a potem se lesknoucího Castiela nevšímal. Podle sílícího povyku se hry v cirku blížily ke svému konci a horkem tetelícím se vzduchem se po tréninkovému plácku šířil dotěrný pach krve. Poslední dva kroky, než si to černovlasý Theonův poskok uvědomil, dopadl na něj stín, stín zasloužené pomsty.

Poslední věc, kterou stihl zaznamenat byl šílený výraz v Castielově tváři a rychle se přibližující hlavice trámu. Tvrdé dřevo mu dopadlo na sanici a s tichým křupnutím mu ji vykloubilo, aby setrvačností a vahou dál pokračovalo kamsi vzad. Silou vlastního nárazu pokračoval překvapený muž společně s trámem po zádech na kamennou podlahu. Snažíce se opřít o loket si s bolestným kvikotem chytil směšně na stranu visící čelist a s rozšířeným chřípím sledoval blížící se pěst s doběla staženými a zároveň krvavými klouby prstů.

Castiel supěl jak rozzuřený býk, začal mít ten pocit rád, s každou ranou, kterou muži uštědřil, mu ve vzpomínkách vytanula Theonova úšklebkem pokřivená tvář a Raphael s roztaženými křídly. Srdce pumpovalo stále více adrenalinu, který se mísil s vybuzeným testosteronem a Castiel se cítil neporazitelný, na ten zlomek času se sám pro sebe stal bohem. Dva zuby výsměšně odtančily po kamenné podlaze.

„Bude se ti to líbit…“ z Castielových koutků vytékala bílá pěna a před očima mu tančily rudé kruhy.

S právě objevenou rozkoší přiklekl chlapovi do rozkroku a jakmile se ten instinktivně zvedl, napřaženou pěstí ho poslal zpátky k zemi. Cizí teplá krev s masem deroucí se mu mezi prsty v něm probouzela příjemný pocit a nepatrný plamínek milosti kdesi hluboko uvnitř v zapomenutí pohasínal.

„Přestaň ty hajzle!“ směsice výkřiků protínala rudý závěs, který měl před očima a postupně ho trhala na cáry. „…napadl ho! Odtrhněte je…“ Pod krkem ucítil silnou paži, jak ho táhne vzad a na zátylku horký dech páchnoucí po zkažených plackách. Všechno se hýbá tak pomalu, všechno je proklatě rozostřené. Kamenný pohárek se mu roztříštil o spánek a z roztrženého obočí se mu po levém oku rozlévala krev. Instinktivně rozevřel pěsti a chytil ruku, která ho teď škrtila. Bez přemýšlení do masa zatnul nehty a trhal. Voják zařval bolestí a v tu chvíli ho Castiel zasáhl temenem do nosu.

Padnouc zpátky vpřed na kolena lapal po ztraceném dechu a smál se. Ludem se náhle rozléhal šílený chroptivý smích. Muž pod ním se nehýbal a v místech, kde dřív býval nos byla doslova rudá kaše, kterou pokrývaly růžové bublinky vzduchu unikajícího z plic. Nováčci se zděšeně stáhli do nejzazšího rohu a jen těch pár smělejších nakukovalo přes ramena srocených stráží.

Starší gladiátoři nepřestávali ve výcviku, nebylo to poprvé, kdy došlo mezi jejich členy k potyčce. Nepovažovali to za hodné vlastní pozornosti, jejich žebříček hodnot měl zcela jiné priority, který se u těch nových ještě postupně přetvoří.

Klečící Castiel se prohnul vzad a rozpažil ruce. „Kde jsi Bože? Proč jsi je vlastně stvořil?“ skřehotal mezi jednotlivými výbuchy smíchu a až tvrdá rána jílcem do druhého spánku ukončila ten mrazivý chechot. Vlnami adrenalinu vyčerpané tělo se pomalu sesunulo bokem k zemi. Než ho sevřela temnota, pocítil tvrdě dopadající kopance a plivance, kterými ho stráže bohatě počastovaly.

~ ~ ~

„Myslím, že je po něm. Ten šmejd ho umlátil holýma rukama.“ Pronesl jeden z vojáků, kteří stáli nad nehybným Theonovým pohunkem, který bezvládně ležel na podlaze a za nepříjemně chrčivých zvuků z něj vyprchával vzduch a posléze i život.

Druhý voják jen pokrčil rameny, otřel si nos a několika příkazy nechal čerstvou mrtvolu odnést. „A co s ním?“ pokračoval jeho podřízený a s neskrývaným gustem znovu nakopl ležícího Castiela do boku tak, až tupé lupnutí oznámilo zlomené žebro. Věděli, že ho bez přímého příkazu Domina nesmějí zabít, velmi ošemetná situace.

„Svázat a pověsit na zeď. Dominus rozhodne.“ Strohá instrukce byla provedena takřka okamžitě. Nehybné tělo bylo za nohy hrubě odvlečeno přes plácek až za trestné kůly. Tam mu spoutali kotníky silnými lýkovými provazy a kladkami ho vytáhli na zeď hlavou dolů. Z úst mu v pravidelných intervalech odkapávaly rudé kapky a gladiátoři pokračovali dál ve své činnosti.

V zapadajícím slunci se mihla dvojice letících orlů a s posledními paprsky světla dopadajícími na zeď rychle zmizela.

~ ~ ~

„Zajímavé jméno. Triumphus…“ Usmíval se Raphael na zjevně potěšeného Marca Antonia a kasaje si v pase tógu ho vedl rozšafným krokem ke slavnostní lázni.

„Takto ho pojmenovali v aréně a on si jméno nechal.“ Odkašlal si Marcus. „Vlastně ani nevím, jaké bylo jeho původní jméno.“ Poškrábal se na obočí a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Tak co říkáš na dohodu?“ Raphael se striktně držel věci. Chtěl ho za každou cenu získat. „Myslím si, že nabídka je to více než lákavá.“

Marcus se na něj otočil, zadíval se mu do očí podezřívavým pohledem. „Nějak si se v něm vzhlédl, není-liž pravda?“ a koutky se mu stáhly do širokého úsměvu.

Raphael neodpověděl a jen se při přečtení Marcusovy první myšlenky zašklebil.

~ ~ ~

Navečer přecházela přes tréninkový plácek eskorta čtyř plně ozbrojených vojáků a dle vizáže v jejich středu v řetězech kráčel jeden z dnešních vítězných gladiátorů. Castiel už byl při vědomí a zpoza přivřených víček se snažil zaostřit, ten styl chůze znal, nohy do O. Dean. Nad tím poznáním zachroptěl, ale z vysušených rtů nevyšla ani hláska. Dean kráčel se svěšenou hlavou, nehnul brvou a poslušně následoval své průvodce.

Za chvíli skupinka zmizela za jedním ze sloupů a Castiela přepadla vlna pochybností. Raphael byl proradný hajzl, čeho všeho by byl schopen. Byl to vůbec on?

~ ~ ~

„Vyhrál druhý zápas a zabil jednoho z tvých nejlepších gladiátorů.“ Holedbal se Marcus a nechal otrokyně, aby před nimi v řetězech nastoupeného gladiátora omyly olejem. „Pěkný kus masa, není liž pravda?“ prohodil řečnicky a z naservírovaných talířů uzmul pečenou kuřecí nohu a rozkošnicky se do ní zakousl.

„Triumphus…“ šeptal si Raphael sám pro sebe a s úšklebkem si mnul bradu.

„Doufám, že se příští měsíc zúčastníš her v samotném koloseu. Sám César bude přihlížet a vítězný ludus dostane výraznou finanční podporu na celý další rok.“ Marcus se tvářil důležitě, ale Raphael přivírajíc oči stáhl koutky do zlomyslného úšklebku, měl svoji archandělskou hlavu plnou jiných věcí.

Marcus si jeho mlčení a úsměv vykládal po svém. „Dobře, ukaž mi tu smlouvu.“

Raphael se jen ušklíbal, to on byl oním vítězem. Vše probíhalo přesně tak, jak si to představoval. Se zájmem si prohlížel Triumpha - Deana. Nebyl to ten Dean, kterého znal z jeho doby, zmizel rošťácký výraz a otevřenost. Uprostřed místnosti stál vypracovaný gladiátor, plně si vědom své síly a svého cíle – nikdy nebýt poražen.

Raphael jen kývl hlavou a přistrčil před Marca předem nachystaný pergamen.

Mezitím se mírně rozkročený Triumphus v poutech tyčil jako hora, hlava sklopená na znamení pokory a dlaně sevřené v pěst. Všechny přítomné otrokyně po něm nenápadně pokukovaly, ale dobře stavěný chlap si jich nevšímal a dál hleděl s podmračeným výrazem do podlahy před sebou, jakoby se ho dění mimo arénu vůbec netýkalo. Celkový postoj, s jakým se nyní prezentoval Dominovi, vyvolával mrazení v zádech všem přítomným a strážící vojáci měli jen jakoby mimochodem dlaně v pohotovosti na jílcích mečů.


Marcus byl drahým vínem a celodenní zábavou velmi dobře naladěný. Nahlédl do předloženého pergamenu a chvíli si pohrával s pohárem vína, který svíral ve zpocené dlani. Nakonec se očima vrátil ke gladiátorovi a přemýšlivě promnul ohmatané opěradlo svého křesla.

Raphael ucítil jeho přirozenou nedůvěrou vybuzenou nerozhodnost, ale stále nechtěl zasáhnout. Ovládat své okolí jako šachové figurky ho už delší dobu nebavilo, rád přijímal výzvy tak, aby musel zdolávat alespoň malé překážky. Byl zdatným manipulátorem, ale rád nechával svým obětem alespoň nějaký malý prostor k vlastním rozhodnutím. Jinak tomu nebylo ani u Marca Antonia.

Nevole zbavit se jednoho z nejlepších ze své stáje, do toho se Marcovi navzdory nečekaně vysoké nabídce právě dvakrát nechtělo. Triumphus mu vydělával slušné peníze a navíc byl spokojený i s málem, gladiátorem se stal pro radost z boje. Co si Marcus pamatoval, tak ho odkoupil od jednoho z malých překupníku na severu říše s tím, že mu nějaký vysloužilec doslova vykuchal bratra při potyčce o pár *duponií. Nikdy se o své gladiátory nějak zvlášť nezajímal, nic víc o tomto muži nevěděl a když pohledem znovu zavadil o lákavou cenu skvoucí se na pergamenu před sebou, neodolal. Namočil brk a podepsal, vždyť ho stál pouhých 4.000 *denárů a teď si odveze celou truhlici 20.000 *aureů. Za ty peníze si podobných najde hromadu a očividný politický vliv Domina by se mu mohl hodit při mocenských bojích. Navíc se zdá, že s ním má Dominus i zcela jiné záměry a při té představě se mu postavil.

Když smlouvu na pergamenu podepsal, odložil rákosové pero s měděnou špičkou na stranu a prsty zabubnoval do lesklé desky stolu. „Dobrá tedy,“ napil se vína a ledabyle mávl rukou k Triumphovi stále nehnutě stojícímu před stolcem. „Budiž od této chvíle tento ludus a toto město tvým novým domovem.“

Triumphus na malou chvíli zvedl oči z podlahy. Z očí mu čišelo jediné, smrt. Nevěděl, co je lítost, neznal strach, vše v něm bylo mrtvé. Všechno zemřelo společně s jeho mladším bratrem a změna majitele byla jen formalitou. Drobností, která nikterak nenarušila jeho plán, zabít jich co nejvíc a co možná nejkrvavěji. Klekl na kolena na znamení toho, že rozumí.

„Značku nechejme přepálit ihned, nechci své rozhodnutí vzít zpět.“ Prohlásil pevným hlasem Marcus, načež se vedle stojící Aurelius odlepil od stěny a spěšně opustil místnost, aby zařídil vše potřebné.

~ ~ ~

„Uvidíme, s čím novým se za měsíc objevím na hrách.“ Marcus se ledabyle opíral o stěnu a pozoroval otroky i stráže při práci.

Aurelius se chopil tyče nahřívané v uhlíkové lázni a pevnou rukou přitiskl rudě žhnoucí značku na nataženou kůži. Místností se šířil pach spáleného masa, Dean však klečel jako socha a nepohnul se ani o píď. Nevydal ani hlásku, jednoduše nic. Přepálená značka na vnitřní straně předloktí ve tvaru písmene D se skvěla nafouklými puchýřky.

„Moje poslušná loutka, moje právě probuzená královna na šachovnici…“

~ ~ ~

Pozdě v noci již byli všichni ve velmi podroušeném stavu. Na oslavu her v Pallatinu a na nového gladiátora v ludu se neustále dolévaly číše.

Nikdo z vojáků neměl odvahu sdělit Raphaelovi onu nemilou událost, která po poledni skončila smrtí jednoho z jeho gladiátorů. Když se nakonec jeden ze strážných osmělil a opatrně mu sdělil špatnou zprávu, byl mile překvapen.

Dominus nekřičel, jen se krutě pousmál a ke všeobecnému údivu nechal Castiela znovu přivést do lázní.

Zaschlou krví pokrytý Castiel byl za znovu nasazený obojek předveden před svého pána. Raphael významně zdvihl obočí. „Škoda, že jsi svůj um nedal na obdiv již dřív, byl bych tě nechal vyřádit při hrách.“ Otočil se pohledem na Triumpha stojícího jako socha poblíž.

„Tady Triumphus je novým členem našeho ludu, tudíž co se trestu týče,“ na znamení důležitosti si odkašlal a pokračoval, „zabil jsi jednoho z našich.“

„Hm, slavíme…“ odříhl si nemístně Marcus a chopil se dalšího kusu pečeného masa.

„Ach ano,“ pokýval hlavou Raphael, „a dosud jsme neodměnili vítěze.“

„Mohu?“ optal se již notně přiopilý Marcus.

Raphael se na něj otočil a tok jeho myšlenek se mu okamžitě zalíbil. Mírnou úklonou naznačil souhlas.

„Pusťte ho, ať se pobaví.“ Marcus ukázal prstem na Castiela a pokračoval. „Přidržte mu ho.“ Strohá slova zazvonila Castielovi v uších a než se nadál, škubnutím za obojek a podkopnutím nohou se nečekaně ocitl na mramorové podlaze. Dva strážní, jež ho sundali ze zdi s ním hrubě smýkli a chytíc ho za rozpažené ruce, ho přidržovali ležícího na zádech.

Mezitím jejich kolegové nečekali, s jistou dávkou uctivého odstupu odemkli Triumphova pouta. Ten se chvíli ani nehnul a v klidu nechal stráže, aby mu sňaly okovy z rukou. Pak si z pout uvolněnou dlaní zajel k podbřišku, jediným trhnutím si uvolnil přezku, která držela jeho bederní roušku a nechal ji volně sklouznout na chladnou podlahu. Neměl se zač stydět a několik otrokyň se nenápadně usmálo.

Přistoupil k ležícímu Castielovi a z výšky na něj povýšeně hleděl. Byl to Dean, Castiela zamrazilo a kdyby nenávist dávala potřebnou sílu, okamžitě by Raphaelovi vyrval milost z těla. Tak jen bezmocně ležel a zapírajíc se patami do podlahy se marně snažil osvobodit. Neměl sebemenší šanci.

„Tak na co čekáš, potěš se.“ Zakřičel na Triumpha-Deana Marcus tak, až mu z úst vylétlo několik kusů požvýkaného masa a jak máchl paží, vychrstl na bělostný mramor rudé víno. V tu chvíli sebou Castiel začal zuřivě házet a mezi prudkými nádechy zoufale cedil to jediné, co ho v tu chvíli napadalo **„de teloch“ lapání po dechu „farmz gah“, ale bylo už pozdě.

Dean si klekl a jediným dobře nacvičeným hmatem sevřel Castielovy kotníky do svých dlaní. Castiel se nechtěl vzdát, ale mozolnaté dlaně rozveselených vojáků tlačily jeho zápěstí do studeného mramoru příliš tvrdě. S hrůzou vytřeštěnýma očima upíral svoji naději k Deanovi. Tomu se s každým nádechem znatelně zvedala osvalená hruď a chřípí se mu chvělo. Z očí mu čišela žádostivost a s podmračeným výrazem se mu ohrnoval horní ret. S polovyceněnými zuby připomínal vzteklého psa, jemuž se v rozkroku dmula krví nalitá pýcha.

Nedokázal v Deanovi číst, stal se pouhým člověkem vydaným na pospas cizímu chtíči.

„Tohle je přece tvůj Dean.“ Vysmíval se mu v duchu Raphael a jeho zákeřný smích bodal Castiela do mysli jako roj rozzuřených sršní. Z posledních zbylých sil sebou zmítal jak smyslů zbavený a jeho odpor společnost velmi dobře bavil. Jeden z přihlížejících vojáků mu hrotem čepele odtrhl bederní roušku, přičemž mu jen tak náhodou ke všeobecnému nadšení zavadil o třísla. Skrze kroutící se černé chloupky pod jeho povadlou součástí propadaly drobné rudé krůpěje.

Ač byla zdejší společnost na dění tohoto ražení zvyklá, většina vybraných mužů byla na příkaz prakticky povolná. Za největší ponížení bylo považováno obšťastňování otrokyní. A zde odporující gladiátor byl velmi vítanou změnou. Castiel to však stále viděl jinak, nenáviděl tuhle krutou dobu, i přes všechno, co dosud prožil, se hnusil sám sobě svojí slabostí.

Marcus byl celý mastný od další pečené kuřecí nohy, kterou svíral v dlani a mezi jednotlivými sousty s ní hlasitě se smějíc mával nad hlavou. Raphael se neudržel a s hýkavým smíchem se přidal. „Pokloníš se?“ zaznělo Castielovi vážným hlasem v hlavě. „Tohle se nemusí stát, stačí se pokorně vrátit na své místo a tohle všechno skončí…“

Jedinou Castielovou odpovědí bylo vzteklé plivání na všechny strany. Silně vzrušený Dean pohlédl na Domina a očekával jasný příkaz.

„Dle tvého přání…“

Raphael si kultivovaně otřel poprskaná ústa do utěrky, kterou mu podala otrokyně a jeho mrazivě ledový hlas zarezonoval stěnami, „tak už ho zprzni jako děvku a ať je na co koukat.“
Marcus jeho strohý proslov okomentoval rozjařenými výkřiky souhlasu a povalil opilou Octavii pod sebe.

V Deanově tváři se objevil zlý škleb, přejíždějíc tělo před sebou hladovými pohledy si ho chytil za nohy pod koleny a hrubě mu je roztáhl od sebe. Castiel překvapením vyjekl, trhl nohou a patou nakopl Deana do hrudi ve snaze ho odstrčit co nejdál. S Deanem to však skoro nepohnulo, jen se rozčileně předklonil a napřaženou kamennou pěstí udeřil Castiela rovnou do brady jen to luplo a o mramorovou podlahu zaduněl náraz temene, což u přihlížejících vyvolalo nadšenou salvu smíchu.

Castielovi se před očima roztančily hvězdičky a cítil, jak se mu z nosu spustila krev a kdosi mu rozhodil nohy daleko od sebe. Červená nitka mu pozvolna stékala po tváři a do očí se mu draly slzy zuřivosti.

Klečící Dean si ho přitáhl, držíc ho jednou rukou nad kolenem si plivl do natažené dlaně volné ruky a kousajíc si dolní ret si sliny rozetřel po vlastním údu. Chytil si svoji oběť i za druhou nohu a zkušeně se zanořil do horkého a zmítajícího se těla před sebou.

Castiel ztuhl, panicky zakňučel a bolestí chtěl přitisknout kolena k sobě, ale Deanovo železné sevření nad koleny mu nedovolilo nic víc, než jen slabé otření o osvalené boky. Hluboký stud pohltil celou jeho přítomnost, z Raphaelova vítězného smíchu mu tuhla krev v žilách a veškeré jeho pečlivě zlostí vybudované zábrany vzaly za své. Do očí se mu v neustávajících přívalech draly slzy bolesti a čerstvého ponížení. Vojáci držící ho za zápěstí se se zadostiučiněním šklebili a kýváním hlavou povzbuzovali Deana, který si jeho nohy po chvíli obratně přehodil přes vlastní ramena a jednoduchými plnými přírazy si ulevoval od vlastního napětí.

Stíny z mihotajících se plamenů svící se pitvořily po stěnách a komnatou se v ozvěnách ozývaly výkřiky touhy, povzbuzování a steny rozkoše. Tichý pláč.

~ ~ ~

Castiel celou noc nezamhouřil oka, ale přesně, jak by se dalo předpokládat. Jeho otupělost dosahovala vrcholu. Co víc mu může Raphael udělat, čím ho ještě může překvapit, vyděsit a zatlačit do kouta? S těmi myšlenkami se ráno netečně zvedl ze slámy a obvyklou cestou se potemnělou chodbou vydal k tréninku.

Za jedním z rohů se na něj někdo vrhl a hodil jím o stěnu. Dean, Castielovi se na malou chvíli zatmělo před očima.

Dean ho vlastním tělem přitiskl na zeď a páčíc mu ruku za zády se o něj otřel. „Tak co ty děvko…“ syčel mu natěšeně do ucha a drásajíc mu tvář o vlhké zdivo ho stále držel za vlasy. „Slyšel jsem, že jsi vlastníma rukama odrovnal jednoho z vlastních. To se na domácí půdě nedělá…“ zachrčel s jistou dávkou nenucené výčitky v hlase, udeřil právě drženou hlavou o stěnu, odhrnul mu látku z rozkroku a surově mu dvěma prsty zajel mezi půlky.

Castiel zakvičel překvapením a prohnul se v zádech ve snaze udeřit Deana hlavou do obličeje. Netrefil se, načež Dean vztekle zastříhal prsty až Castiel vykřikl a zarývaje dlaň zapírající se ruky do kamene, sám čelem narazil do zdi před sebou. „Když zmetek jako ty nepojde v aréně, tak se s ním podle toho zachází.“ Zachroptěl Dean plný na povrch se deroucího vzteku, vytáhl prsty a sevřenou pěstí Castiela tvrdě udeřil do ledvin. Ten se s tichým úpěním svezl po stěně na kolena a lapaje po dechu se snažil překonat náhlou křečovitou bolest v bedrech. Nečekaný kopanec do břicha ho nakonec svinul do klubíčka a zcela mu vyrazil dech.

Stráže o dvojici nejevily zájem a raději se otočily opačným směrem.

„Odteď jsi moje čubka…“ Dean si otřel nos do hřbetu ruky, odplivl si jeho směrem a poklidným krokem se vydal k tréninkovému plácku.

TBC

*platidla starého Říma
duponie – bronzová mince
denár – stříbrná mince
aureus – zlatá mince

**volný překlad enoch
de teloch – ty/tvá smrt
farmz gah – povznesená sláva

***tepidarium – lázně s vlažnou vodou

Část V. Errare humanum est - Chybovat je lidské NC-17 Explicit <------> Část VII. Dūra lēx, sed lēx - Tvrdý zákon, přec zákon NC-17 Explicit

Tak Dean dopadl stejně jako Castiel - ne vlastně ještě hůř, je z něho nenávistný, nelítostný gladiátor.

Holky, opravdu se překonáváte!!! Tohle bylo naprosto P-E-R-F-E-K-T-N-Í!!! KONEČNĚ jsme se dočkali Deana!!! Dean jako gladiátor, navíc si nic nepamatuje... Mimochodem, Panthero, ten Tvůj obrázek je luxusní Hned bych byla jedna z těch otrokyň, které ho omývaly Ale nechápu Castiela... proč byl tak proti, když ho Dean prznil Nevím, na co si hraje... beztak se mu to líbilo A ta poslední věta, že si teď Dean udělá z Castiela svou čubku svědčí o ještě lepších a hlavně plodnějších zítřcích Takže holky hezky pište, protože dlouhé čekání opravdu nevydržím!!! A teď se jdu zchladit...

na začátek mého hodnocení musím prohlásit, že Dean jako gladiátor ANO ANO ANO

Panthera napísal:

„Pěkný kus masa, není liž pravda?“

holky ani si nepřejte vědět, co se mnou tato obyčejná věta udělala

jinak perfektní nástup Deana, takto by mě to nikdy nenapadlo a už jsem tak daleko, že já si v hlavě vytvářím své alternativní pokračování a jsem moc zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet
o zprznění Castiela nemluvím, bo to bych se moc rozvášnila

Konečně, KONEČNĚ!, se dostávám k tomu vyjádřit svůj obdiv a chválu na Vaši povídku a zhodnotit tak dosavadní pisatelské snažení Pol a Panthery.

Zkusím to vzít popořádku, protože jsem průběžně (a vždy s velkým očekáváním) sledovala přibývající kapitoly.

část I.: spojení Spartakovského porno/historického pojetí a Supernaturalu vyvolalo moji zvědavost i přestože nejsem Slasherka, ani obrovská příznivkyně násilí, ale co - rozšířit si obzory nemůže uškodit, ne? No...i když vzhledem k detailně popsaným (a smysluplným a barvitým) scénám....možná trošku může. Nicméně se po přečetní OPRAVDU těším na další...a opravdu oceňuju i propracované detaily jako jsou obrázky a popis "doplňující" hudby. Super.

část II.:hmmm, větší propad do beznaděje a bolesti, ne, obvykle opravdu ne můj šálek kávy...ale tady...dobře, asi objevuji své zvrácené "já", ale když mohla i Polgara, tím, že se do psaní takové libůstky pustila, tak můžu taky...

ehm...zmínila jsem, že se těším na každou další část? Ne? Tak ted to zmiňuju!!! Šup sem s ní a šup tam s ním...ups....to bude tou vaší povídkou!

Tak a jde se na třetí kapitolku, ať už chcete nebo nee.

část III.:Castiel uvržený do dolů, kde se má utužit a místo toho, tam téměř vypustí duši? No...dá se říct, že je pořád sám sebou, protože on nikdy nedělal, co se mu řeklo, že? Líbí se mi, jak situaci pořád pozvolna zhoršujete, až se dostáváte k základním instinktům - jíst - pít - přežít. Také jen mírné zmíňky o Deanovi, aby se nezpomnělo, že nějaký Dean je a člověk se na jeho nástup víc těšil...jaj!

část IV.: Brrr, medik v té době....brrrrr! Ani ve Spartakovi se mi nelíbil a přišel mi spíš jako "finální stanice před smrtí" a tady se mi taky nelíbí...brrrr! Castiův boj z posledních sil za záchranu jeho milosti jsem četla jedním dechem...a Raphael, tak svině jedna hnusná! Parchant jeden odpornej! Jak jsem někde četla "Raphael je tak vzteklý, protože dobře ví, že je adoptovaný." Úplně mi to na něj sedí, na zmetka! Necháte mu pořádně přistřihnout křidélka a nakopat zadek, že ano?

část V.: A jsme u apatie, nádechu a výdechu a přežití ze dne na den....krása. To já osobně považuji za tu pravou beznaděj...protože už ani nemá chuť ani sílu ani naději. Malé světílko "něčeho dobrého" v plznění otrokyně a následné utrpení a reálná bezmoc při plznění gladiátorem!Uffff! Můžeme tuhle povídku číst na FF? Můžeme? Po půlnoci? Protože tohle je masterpiece, baby!

Na druhou stranu - jakožto velká naivka stále doufám, že se to zlepší. I když ve vašem pojetí se trošku toho příchodu Deana obávám. Objeví se jako Castielova spása? A nebo jako ještě víc beznadějné stvoření uvržené do této doby, pro které Cas najde sílu bojovat? Ach to napětí, ty otázky...tak to má být děvčata!!! Brilantně to píšete!!! I když ano, i mě stále představa svalnatého Castiela nejde úplně na mysl a musím se do ní hodně přemáhat...přeci jen, ta křivá vázanka a baloňák jsou v nás zažrané...

Ehm...Nemix? tvoje "rozvkočená" je slušnější výraz pro "vzrušená"?

část VI. A je to tady!!! Skoro by se při hromadným jásáním nad příchodem Deana (ať už je tu jakýkoliv) zdálo, že předchozích pět kapitol mučení Castiela je zapomenuto, ale to rozhodně není!!! Tahle povídka bere vše, všechny iluze, všechny happyendové pojetí, vše...a háže je oknem. A já jsem za to ráda. I když to, že bude Dean bezcitná loutka, krutá a netečná k bolesti druhých...to jsem nečekala! Tohle pojetí Deana, tahle jeho úloha v téhle povídce, mě vůbec nenapadla! A už vůbec ne, že si udělá s Castiela hned svoji osobní čubku....
mmch - zdá se mi to, nebo by Deana tady šlo přirovnat k Crixusovi ze Spartaka? Milující ludus a dav a sám sebe?

A to je zatím vše, přátelé! Netrpělivě vyhlížím další jakýkoliv řádek od autorek a děkuji jim, že se do tohodle díla odvážně pustily. A ano, u popisu Deana pouze v bederní roušce jsem byla celá "rozvrkočená" i já!

Tak jsem zpět s další částí. Polgara momentálně věnuje čas reálu, tudíž se musíte spokojit s mým pokráčkem. Ano, dobrovolně přiznávám, že po přečtení dnešních zpráv, jsem si v práci udělala menší psací volno.

Všem vám děkuji za komentáře a doufám, že toto pokračování nezklame vaše očekávání.

VII. část
Dūra lēx, sed lēx - Tvrdý zákon, přec zákon.
NC-17

Slzy hořkosti se lhostejně vpíjely do udusané hlíny a první ranní paprsky se skrze malé čtverhranné díry opíraly do plísní pokrytého zdiva chodby. Castiel klečel u stěny a čelem se opíral o chladné kameny. Za chvějícími víčky se míhaly vzpomínky, čerstvé obrazy, které se mu až s neotřelou nevraživostí zaryly do mozku. Měl zemřít, měl být mrtvý už dávno, kdesi v hloubi jeho bytí se zuby nehty držela sebelítost a snažila se ze všech sil vypudit nicotné zbytky milosti.

„Táhni se nažrat a trénovat.“ Zahřměl mu hlas strážného za zády a z cárů myšlenek ho vytrhlo kopnutí do ledvin. „Tady se za střechu a žvanec musí platit.“ Druhý kopanec narazil přímo do bederních obratlů a Castiel se s kníknutím nakopnutého štěněte stáhl z dosahu útočící nohy a co jen mu to bolest dovolovala, se postavil. Aniž by se na strážného vůbec podíval, rychle se odpotácel k tréninkovému plácku.

Bylo ráno jako každé jiné, Castiel došel až k lavicím u provizorní jídelny a aniž by se rozhlížel po zbytku osazenstva, zamířil k velkému kotli, ze kterého se nandávala snídaně. I když neměl sklopenou hlavu, zdálo se, že ji má staženou mezi ramena. Snažil se být menší, nenápadný, snad aby nevzbudil nežádoucí pozornost, která by mohla vyústit v další sadu pokoření. Neměl ten pocit rád, ač byl tím vším otupělý, přeci jen se snažil vyhýbat přímým konfrontacím.

Zbytky temných krvavých skvrn po setkání s Theonovým poskokem se pozvolna ztrácely v čerstvých nánosech prachu. Ale ty nechávaly Castiela naprosto chladným. Čím víc pocitů a myšlenek se na něj hrnulo, tím byl otupělejší. Lhostejně si vytáhl větší třísku z lokte, která se mu zaryla do masa o chvíli dřív, když otíral desku lavice od zbytků.

Do pravidelných kroků a supění cvičících nováčků se ozývalo tupé drhnutí lžic o misky a nad cvičištěm se krátkými ostrými štěky ozýval Aureliův bič, aby posléze zmizel v domě na příkaz Domina.

Dean se s jistotou roztahoval na lavici se zdí za zády a dřevěnou lžící si nabíral vrchovaté kopečky rozvařené směsi jakýchsi obilovin. Nikdo si na něj nedovolil, byl cenným artiklem zdejšího ludu a jeho pověst ho předcházela. Mnozí z gladiátorů již věděli, že s Triumphem je lepší být za dobře a dokonce i pohůnci mrtvého Theona se začali záměrně vyhýbat i Castielovi. Byť byl pouhou Triumphovou hračkou, nikdo se neodvážil mu zkřivit jediný vlas mimo arénu. Triumphus se stal znakem kruté reality s nepatrným stupněm spravedlnosti, v syrové době slepých jest jednooký králem.

Castiel otočil hlavu na druhou stranu, chopil se vyřezané misky, nechal si naložit svoji porci a odešel do protějšího rohu. Jak vidno, dorazili na snídani mezi prvními.

„Za měsíc se budou konat hry v samotném Římě. Chci, aby se o nás vědělo, aby se o nás mluvilo, rozumíme si?“ Raphael si upravil lemy své sváteční tógy a vrhal po nastoupených otrocích tvrdé a vše říkající pohledy. Otočil hlavu a povýšeným tónem pokračoval přímo k Aureliovi, kterému samou nervozitou tikalo levé oko. „Do konce tohoto týdne od tebe očekávám ucelený seznam všech účastníků, souboje budou kombinované, tedy počítejme se zápasem i mezi vlastními, ať je na co koukat.“

Jediným mávnutím ruky se lidé v jeho blízkosti včetně přisluhujících andělů rozutekli po své práci. Jen Aurelius se nehnul ani o píď a přešlapujíc na místě, pevně svíral nový bič, čerstvě vytažený ze slaného nálevu. Do náhle ztichlé místnosti doléhaly zvuky z tréninkového plácku. Zmučené sténání slabších nováčků působilo v Raphaelově zvrácené mysli živoucí obrazy, ale v hlavě se terčem jeho choutek stávala jediná postava, jeho jediný odpůrce. Látka sešitého lemu námahou zapraštěla, pěstěná ruka ihned povolila stisk.

„Můj pane?“ nesměle se otázal Aurelius a svírajíce levé oko se snažil uklidnit křečovitě se stahující sval víčka.

„Nech mě přemýšlet.“ Odsekl Raphael, usadil se ke stolu a ještě než byl v místnosti zcela sám, pokrývala jeho pergamen souvislá řada znaků a po tváři se mu rozléval krutý úsměšek.

„Nástup.“

Gladiátoři se okamžitě postavili do řady. „Tréninkový plán je následující.“ Nad pískem se vznášel těžký háv očekávání. „Vybranou dvojicí pro vzájemný souboj v samotném Flaviovském amfiteátru jsou Triumphus a Castiel.“ Raphael tentokrát nestál na balkóně, vychutnával si svůj nový plán z lenošky v lázních. Moc dobře viděl Castielův výraz a ten samotný ho neuvěřitelným způsobem povznášel. Sic byl vývojem Castielovy tvrdošíjnosti poněkud překvapen, nevzdával se, archandělé se nikdy nevzdávají. Vzpurnost tohoto ubohého malého andělského vojáčka bude potrestána, musí být potrestána.

Nastoupení muži obdivně vydechli a jejich pohledy se střídavě upíraly ke Castielovi i Triumphovi. Ani jeden z nich nehnul brvou, pouhé strohé kývnutí bylo znamením souhlasu. Nic jiného se od nich nečekalo.

Následující půl hodiny si gladiátoři vyslechli stručná pravidla.

„Dnešními hlavními zbraněmi budou meč, síť a trojzubec.“ Muži se rozeběhli k bednám se zbraněmi. „Nejdřív se podíváme, jak by to vypadalo bez přípravy.“ Ukázal bičem na Castiela a Triumpha.

Triumphus nepromluvil, s podmračeným výrazem si uvázal chránič na lýtku, potáhl si řemení a s dřevěným mečem se postavil naproti Castielovi. Anděl několikrát nejistě přešlápl a pevně svíraje síť za několik horních ok čekal na znamení, dýka v pravé ruce neskýtala zrovna moc jistoty.

Na prásknutí bičem se Triumphus nahrbil jako býk, z očí mu čišela čirá nenávist a kdyby snad mohl, na místě by anděla roztrhal. Castiela to však z míry nevyvedlo, s naprosto nehnutým výrazem ve tváři roztočil síť a s dřevěným trojzubcem v obranné pozici ji hodil na protivníka. O mnoho zkušenější Triumphus se jí šikovným obratem vyhnul a rovnou nekompromisně vrátil útok.

Naznačená rána z levé strany mu sice neprošla, ale finta s nedotaženou sekundou přinesla své ovoce. Castiel nedostatečně vykryl a zcela zbytečně se ohnal trojzubcem na opačnou stranu. Ohoblované ostří jen těsně minulo jeho krkavici a za toto drobné zaváhání zaplatil bolestivou ranou mezi lopatky.

Ne, Castiel nebyl vzteklý, nebyl naštvaný a dokonce snad ani nebyl unavený. Bylo mu to naprosto jedno. Jednal tak, jak se od něj očekávalo, bude se bránit a pokud se mu podaří protivníka zranit nebo ho při hrách zabije, to ponechával náhodě. A Dean? Kdo byl vlastně Dean? Stín minulosti, který mu měl připomínat Triumphus?

Dean si všiml nezvyklého chování svého soupeře, obvykle dokázal jako Triumphus hodný svého jména u mužů vzbudit strach a respekt. Teď, když bylo všem kolem jasné, že se stal novým tahounem zdejšího ludu, neprojevoval tento nemluvný gladiátor pražádný strach. Neustále měl nezúčastněný výraz a jediné, co se v něm zračilo, byla prázdnota a zášť, naprostá absence jakéhokoliv dalšího citu, dokonce i ty pramalé náznaky pocitu bolesti jakoby snad nevycházely z jeho samotného.

„Zmetku.“ Zasyčel Triumphus, zaparíroval a znovu zaútočil. Několikrát se vzduchem ozvalo nepříjemné zaskřípání dřeva o dřevo, kterak trojzubec sváděl špatně mířenou ránu gladiatu mimo dosah a většina gladiátorů včetně nováčků se zájmem sledovala, jak se toto cvičení vyvine. Aurelius vše sledoval, ale nechával chyby chybami, protože jen tak si jejich následného potrestání všimli všichni.

Při dalším střetu se Triumphus nenápadně přitočil k síti ležící na zemi. Jediným dobře mířeným chmatem ji ze země zvedl. Castiel uchopil trojzubec do obou rukou a očekával, co protivník vymyslí. Ten se však dlouho nerozmýšlel, aniž by síť zbytečně roztáčel, o dva kroky ustoupil. Zdálo se, že stojí ve střehu a každou chvíli zkusí zaútočit mečem, avšak nečekaně se přitočil druhým bokem a než Castiel stačil uhnout stranou, přilétla síť a vlastní vahou jej svalila na záda. Toho Triumphus využil, přikročil k ležícímu muži a s výrazem naprosté arogance šlápl ležícímu andělovi na krk a pořádně ho přetáhl mečem po námahou a překvapením se zdvihající hrudi.

Souboj však nekončil. Přihlížející gladiátoři ze zápasící dvojice nespouštěli oči a při každé ráně, či úspěšném zásahu jen obdivně zamručeli. Po několika dalších minutách se situace opakovala. Castiel, pro nějž byl boj se sítí dosud výraznou slabinou, opět skončil na zemi, tentokrát však útočník síť nepustil a Castiela k zemi prudce strhl tak, až se mu hluboko do kolen zaryl horký písek. Další tvrdá rána za vyučenou do boku.

Po několikaminutovém tvrdém souboji se cvičnými zbraněmi Aurelius tento duel přerušil. Oba gladiátoři přerývaně vydechovali, ale pouze z Castielova trupu znatelně vystupovaly podlitiny způsobené dřevěným mečem. „Nikdy,“ zdůraznil učitel, „nikdy nedovolte, aby vám soupeř vzal vaši zbraň.“ Zahřímal nad cvičištěm Auréliův hluboký hlas. Napřáhl se a počastoval Castielova záda pořádnou trestnou ranou bičem až anděl vyhekl. „Zápas v podzemí, abys zaplatil za dnešní stravu.“

„Když se tak stane, snažte se ho odzbrojit,“ pokračoval klidnějším hlasem Aurelius, „meč je velmi účinnou zbraní na blízký boj, v tu chvíli vám bude trojzubec k ničemu. Když vás navíc dobře strhne sítí, máte šance o to menší. Znovu.“ Kopl síť Triumphovi k nohám a naznačil výměnu. Castiel neochotně odložil trojzubec a chopil se meče.

Když nastal večer, nováčci se opět poslušně chopili svých klád a aniž by dostali večeři, pokračovali ve výcviku. Starší gladiátoři svorně pozdravili Domina a zamířili k lavicím v primitivní jídelně.

Castiel se chopil jedné z misek a než si stačili všichni přítomní nabrat své porce, zamířil vstříc svému trestu. Doprovázen strážemi lhostejně sestoupil po dvojitém schodišti do nitra samotného ludu, kde se skrývalo zdejší podsvětí. Odkladiště vyhoštěných gladiátorů, místo, kde se schází ztracené existence a odpady města, jednoduchá cesta ke smrti. Nebyl tu poprvé, se stráží za zády se tu ocitl již několikrát, avšak vždy měl štěstí na soupeře, kteří byli buď příliš naivní a nebo mladí. Ludus jako každý jiný vydělával i bokem, mimo dohled a dosah senátu.

Na příkaz zdejších stráží s vpravdě nechutnou vizáží se postavil do malého, kamenným obrubníkem obehnaného pískového cirku. Celé sklepení zapáchalo hnilobou a výkaly. Písek byl nechutně provlhlý a nepříjemně se lepil na bosé nohy. Pravidla zdejších zápasů byla jednoduchá, zabít nebo se nechat zabít, žádná cesta středem neexistovala. Castiel se postavil na stranu blíže schodišti, utáhl si řemínek bederní roušky, která byla v tomto místě jediným povoleným oděvem a očekával příchod svého dnešního soupeře.

O chvíli později se za všeobecného jásotu objevil dnešní protivník. Chlapisko jako hora, hrubě osvalené tělo plné jizev, černé zuby a jedno oko. Castiel na něj nezúčastněně pohlédl, z nabídky si vzal sekyru a zkusmo jí několikrát mávl. Soupeř kývl a třímaje v ruce dýku těžkým krokem vstoupil do ringu.

Hluboký tón gongu oznámil další boj. Do vřískotu a smíchu opilců se mísilo povzbuzování a nadávky otroků i vězňů rozvěšených v trestných klecích. Žádný náznak dekora z horní arény, jen smrad, hnus a bolest.

Chlap sice působil hodně těžkopádně, ale přes své vzezření byl až neuvěřitelně mrštný. Několika výpady zasáhl Castiela do žeber, aniž by byl on sám zraněn. Castiel reagoval jako stroj. Při dalším podobném útoku, který se protivníkovi již několikrát vyplatil, vybočil ze své osy a nečekaně mu zasadil ránu sekyrou do stehna. Útočník zaryčel, vztekle mu topůrko vytrhl a slepě se po Castielovi ohnal sekyrou s takovou silou, že ji v záři jisker o obrubu cirku přerazil.

Castiel se opřel o kolena a ztěžka oddechoval, touha po krvi ho začala pomalu, ale jistě pohlcovat. Všechen ten křik, zuřivost, vztek jej vtahovaly do víru zapomnění. Krev, skutečná krev, ryzí boj. Castiel zachrčel a vycenil zuby. Pak se nečekaně vztyčil, zakřičel až se nabuzené publikum stáhlo o krok dozadu a bezmyšlenkovitě se vrhl na chlapa s holýma rukama.

Jednooký na něj zíral svým jediným okem a z koutku úst mu vytékaly sliny. Chytil útočícího Castiela v pase a zatímco on mu rozdrápal záda do masa, vahou vlastního těla ho povalil do písku cirku, až mu vyrazil dech. Dav ryčel nadšením. Mezitím do místnosti sestoupil Triumphus. Jeho příchod doprovázelo jen tiché šumění uznání.

S hlavou přiraženou hluboko do smradlavého písku, se Castielovi před očima míhaly duhové kruhy, jak se snažil popadnout ztracený dech. Pak koutkem oka zahlédl známé nohy, které z této pozice dnes spatřil hned několikrát. Triumphus stál s pohárem plným vína opřený o nejbližší zeď a druhou ruku měl v rozkroku. Opovrženíhodným pohledem sledoval celé dění a čekal, až se mu jeho hračka vrátí. Pečlivě pěstěná hruď posetá jizvami ve svitu loučí doslova žhnula. Castielovi se navalilo tak, až v sobě našel dostatek síly, aby se zvedl. Tělo vybičované přemírou adrenalinu se vymrštilo, podkoplo monstróznímu chlapisku nohy a chopivši se zlomeného topůrka se napřáhl. Než ho však stačil zlomeným kusem dřeva zapíchnout jako prase, ještě ho pozvracel.

„Vítěz…“ dlaň zvednutá ke stropu a z chroptícího těla na podlaze pozvolna vyprchal život. Castielovy nohy postříkala horká krev, s vyceněnými zuby se jeho pohled stočil na Triumpha. Nedá se, nedá se mu zadarmo, to raději chcípne a nechá se oživit.

Měl mít strach? Triumphus mu vrátil pohled se stejnou razancí, už na něj čekal. Jen co vykročil z malého cirku, gladiátor jím mrštil o dřevěné hrazení, až se dav rozhořčeně rozestoupil. Těžkým vínem posilněný Triumphus odstrčil vnadnou otrokyni stranou a otřel si ústa do hřbetu ruky. Přilehl na Castiela, až anděl dostal další záchvat dávení. Zatím co potupně vrhl na zeď před hrazením, Triumphus z něj strhal bederní roušku a s výrazem naprostého odhodlání si ho vzal jako zvíře. Když skončil, otřel si přirození do Castielovy roušky a mocně si říhl.

„Tak pojď ty čubko.“ Zavrčel na něj a chytíc Castiela za vlasy jím smýkl zpátky doprostřed zkrvaveného písku. Chopíc se meče se chystal Castiela rozpárat. Ten se však nečekaně rychle sesbíral na nohy a už měl v rukou taky meč. Bolest už ani nevnímal, viděl doslova rudě.

„Konec zábavy…“ hustou atmosféru rozťala jediná rána biče. Aurelius se na schodišti tyčil jako bůh. Všichni přítomní utichli.

TBC

Konečně Díky za další čtení před spaním.

To je konec! Místo abych se učila na páteční zkoušku, ze které už dost stresuju, tak si raději čtu dlouho očekávané pokračování této povídky Ale kdo by odolal Fakt bomba!!! Přesně tohle jsem teď pokračovala. Akorát mám teď myšlenky úplně někde jinde, než bych měla mít Jen doufám, že na další část nebudeme muset čekat zase tak proklatě dlouho Fakt super