MILOST III

Touto krátkou povídkou uzavírám "JARNÍ TRILOGII" MILOST.

Děj se odehrává před MILOST I.

Jsem, krutá, že? Vzlet, před pádem.




„Jaký to bylo? Být anděl. Na začátku. Pamatuješ si, něco?“

Leží, spolu na dvoru za Bobbyho domem. Zemi vyhřálo sluníčko, a ve svěžím, jarním vzduchu voní tráva. Castiel má na sobě jen tričko, s krátkým rukávem, a Dean si všiml husí kůže, která Andělu, vyskočila na pažích.

Oba, leží na zádech, dotýkajíc se rameny jeden druhého.

Cas, přivřel oči. Dopadlo mu do nich sluneční světlo. „Deane,“ přetočil se na bok. Zvedl ruku, a přejel prsty podél linie Deanovy tváře. Zarazil se u rtů, zaváhal a ruku spustil. „Proč je to důležité? Jsem TADY. S tebou. Není to, DOST?“

„Fajn,“ hlesl, lovec. NIKDY. Je, přece, Dean.

Hledí jeden na druhého, a pak se Cas ušklíbl. Doopravdy, ušklíbl. Je to částečně vyzývavý, ale, i rebelský úsměv.

„A, už nejsem „svatý“.“

„Hej,“ Dean ho šťouchl do ramene. „Tos nebyl nikdy.“

Castiel, se zatvářil na oko zraněně. „Au,“ sykl. „To bolelo.“

Ta, lidská, k Casovi naprosto nehodící se reakce, odzbrojila dokonce i Deana.

„Kdo tě učil sarkasmu?“

Castiel nadzvedl obočí. „Nemám, ponětí. KDO asi?“

Dean, se vyhoupl do sedu, a sklonil se nad Casem. Lovec, pozoruje, jak se výraz jeho tváře mění. Z překvapeného, v masku něhy. Anděl, zvedl ruku, laskajíc Deanův krk, paži, zastavil se u otisku na ramenu. Zvedl se vítr. Na Castielovu tvář, dopadl stín. Deanovy vlasy ve vánku poletují lovci, okolo tváře. Cas, se zhluboka nadechl, a zvířil prach.

Chce, cítit, Deana. Živočišnou vůni. Zápach, a esenci v jednom.

Byl u stvoření vůní. Anděl, jim dával, jména a tvar. Tohle je, však jiné. Cas, tvořil vůně, ale nikdy je doopravdy necítil. Teď, cítí Deanův pot, a šampon ve vlasech, a taky to, jak voní Deanovo triko, tu vypranou látku, umazanou od prachu, a zteplalou sluncem.

Sladký vzduch, momentu dodal éterickou atmosféru.

To, nevymyslel nikdo. Ani, Bůh. To, se musí stát, a zažít, a Cas, konečně ví, a chápe, CO je „Stvoření.“

MOC spočívá v možnosti, CÍTIT, a prožívat věci.

„Hej,“ Dean se tváří starostlivě. „Už zase máš TEN výraz.“

Cas, zvedl oči. Odráží se v nich Nebe. Rychle, se vzpamatoval, maskujíc zamyšlení, netrpělivostí. „Polib mě, a změň to.“

KDO, Case učil tyhle fráze? Dean, se shýbl. Castiel do pootevřených úst lovce, NĚCO zamumlal. Svírá lem Deanova trička, ve snaze, držet lovce blízko. Do zad, se mu bod tíhou Deanovy váhy, zabodávají drobné kamínky, ale, Cas to nevnímá. Zvedl i druhou, zaprášenou ruku, ZNOVU jí pokládajíc na Deanovo rameno. Castiel, NEZAVÍRÁ oči, když Deana líbá. CHCE se dívat. Vidět, každý detail. Být, s Deanem.

Bůh se možná, taky dívá. A, Cas málem zčervenal, ale ovládl se.

„PŘEDTÍM. Na začátku…?“

David přijal výzvu Boha, a „utkal“ se s Ním. Castiel, TAKY bojoval.

Ta svátost, světlo, boží přítomnost, je TOHLE. V OKAMŽIKU. V Deanových pohybech, a v tom, jak lovec, Case "laská". V dotycích. Být držen, a držet.

DRŽET. Dean, klesl, zpět, na zem, VEDLE Case. Ti dva, společně pozorují mraky plující po obloze. Ochladilo se, a jarní vzduch, zlátne, paprsky zapadajícího slunce. Dean, zavadil prsty o Castielovu ruku. Zem, hřeje. Castiel, se nikdy necítil tak, DOOPRAVDY živý.

A, dívá-li se Bůh, pak to jistě, chápe:




V noci, si Cas svlékl tričko, a složil ho pod hlavou, jako polštář. Chce, cítit vůni země, prachu, a Deana. Tu,

LIDKOST, SLABOST

LÁSKU.


Cas, si pamatuje všechno, ale je člověk, a ti zapomínají. A, Cas nechce zapomenout tohle.


MOMENT.

Maky: díky, právě jsem se zasnila a je to velice příjemné a to jaro je z toho hodně cítit - je to super
a Cas používající sarkasmus - vůbec to k němu nejde, ale je to děsně roztomilé
prostě já se tu usmívám a jsem zasněná

Víš, co se mi Nemix zdá? Že celá ta "Trilogie" dostávávětší smysl (a hlavně ta první část, u níž jsi psala, že nevíš, moc co napsat), po přečtení i té druhé a hlavně téhle teřtí části. Jsem si tím skoro jistá, že když ted čtenáří ví, co předchzelo (Milost III), a co se stalo pak (Milost II), před a po Milosti I, tak ta první část, DÁVÁ jiný smysl. Vyzní jinak. Celé to jako celek zní trochu jinak.

Byl účel aby to bylo úsměvné, ale současně to má i trochu bolet. Není to nijak přelomová povídka, a o nic se v ní nepokouším, ale je pro mě důležitá kvůli emocím, které popisuji. Je to něco neuchopiteného... jako, cítit, chtít, přát si, a neumět se s ím vypořádat. A, ani to nejde. To nejlepší, co MŮŽEŠ udělat, je to napsat, ale stejně nikdy ddoopravdy nevyjádříš, CO cítíš. To, co já v té povídce vidím, tam asi nikdo nemůže vidět, ale i en úsměv který jsme vám vykouzlila na tváři, je důkaz toho, že jsem se o NĚCO málo z toho pocitu podělila. Občas by mě hrozn zaímalo, co vidí a cítí lidi, co čtou tyhle moje povídky.

A, ano, Cas pozžívvající sarkasmus, je nepředstavitelný, a tak lidský, a - je to špatně, ale je to roztomilé

Děkuju za komentáře!

Mě se nejvíc líbil Cas s krátkým rukávem Je to pro mě tak nepředstavitelná představa, že jsem se musela usmát. Ale možná se zítra ráno dočkáme i této možnosti

Já miluju Case s krátkým rukávem... představuju si, že padl, je člověk, a loví s Deanem. A, sedí si tak spolu, Cas v krátkém rukávu. Někdy se hádají, někdy praští, někdy nenávidí, jindy Dean Casovi něco vysvětluje, pak Cas Deana utěšuje... mám hrozně ráda thle fiktivní období, kdy je Cas jeden z bratrů.

Maky: Ty ještě žiješ Já tu vyhlížím každý pátek, že tu snad najdu Tvou novou povídku a ticho po pěšině Ale je mi jasné, že asi nestíháš. Tak jsem ráda, že jsi se alespoň takhle krátce ozvala

Jé, bohdy, já žiju... já jen. Mám ted nějaké osobní problémy, tak se s tím vyrovnávám po svém. Cestuji a píšu, a píšu a píšu.. před dvěma týdny jsem napsala dlouhou (asi padesátistránkovou) ovídku o dílu 7x17,

ale, pak jsem byla pryč, a v práci, a nestihla jí přidat. Jestli tě to potěší, určitě jí přidám do tohohle pátku, a pak jich mám rozdělaných dalších, no, asi milion

Jsem hrozně moc ráda, že na mě takhle myslíš.. promin, že jsem s eneozvala dřív. Vědět, že tu vždycky budeš, a budeš ci chtít číst o Casovi mě nicméně vždycky motivuje a za to Ti děkuju !!

Maky: Samozřejmě, že na Tebe myslím Je mi líto, že máš osobní problémy, ale nepochybuji o tom, že bude zase líp. Stále zažíváme nějaké trápení, které nás mají zkoušet. A ty jsi jedna z těch silných osobností, která určitě všechny nástrahy osudu překoná. Navíc nepochybuji o tom, že nad Tebou bdí andělé... nebo alespoň jeden konkrétní anděl určitě Ti Tě nenechají padnout. Přeji Ti, ať se to vše urovná a ať si plnými doušky užíváš tento jarní čas