Crossover SPN/Buffy - Den D

Tak jo, dlouhou jsem nad tím uvažovala a risknu to - dávám sem své dílo, opět Crossoverové. Zdalipak někdy napíšu něco čistě SPN? Kdo ví...

Povídku jsem začala někdy...nooo hodně dávno a první kapitola je víc ze světa Buffy. Nicméně povídka reflektuje pátou sérii - ano, začala jsem jí psát vlastně po páté sérii. K dnešnímu dni má 8 kapitol, zatím není dokončená, ale trošku si říkám, že pokud se bude i tady líbit, tak mě to nakopne k tomu ji dopsat....tak uvidíme.

Za kritiku budu ráda, pokud nebude moc hnusná...

Jo a jsem si vědoma, že Sammy nemá hnědé oči, nicméně tehdy jsem to popletla, ale protože se mi to pro příběh hodí, tak to berte, že tady je hnědé má...

Den D

popis povídky:
Vše je vyřešeno, Síly si přestaly hrát, Angel už není prokletý, Angelus už bude pouze vzpomínkou…nic nebrání jejich štěstí, navždy spolu, budou čelit všem nástrahám…nebo ne?

postavy:
Buffy, Angel, Spike, Dawn, Giles atd.+ jiné postavy (ze seriálu Supernatural)


Přístupnost: podle některých cizojazyčných fanfiction bych asi mohla být ještě pod T, vyoloženě nevhodné pro mladistvé to není...

Časové období:

u Buffy za koncem seriálu - Buffy se má vdávat. A u SPN začínáme po 5x09.

1. kapitola:

Buffy?!“ nepřiměřeně hlasitý výkřik se rozlehl v prostoru. Jeho původkyně si uvědomila, že dala své emoce až příliš najevo a zapýřila se. „Teda chci říct…wow.“ Willow se přiblížila k mladé ženě obklopené zrcadly. V očích se jí mihlo dojetí. Jakoby přemožitelka v bílém vrátila do srdce trochu naděje i jí. Že snad… třeba i oni, bojovníci proti silám temnoty, mohou prožívat své štěstí. Nejen smrt, zhoubu a zármutek. Zapudila tenhle druh myšlenek, proto tu nebyla.
„Moc ti to sluší ...“ konečně našla nejvhodnější slova pro formulaci svých myšlenek. Setkala se s pohledem své přítelkyně v zrcadle. Po tvářích jim přeběhl úsměv, který vyjadřoval radost z přítomnosti té druhé.
„Opravdu nechci, aby to znělo příliš domýšlivě, ale taky si myslím…“ Buffy se zlehka dotýkala svých šatů, jemné výšivky na nich poseté perličkami, které házely odlesky do všech stran. „Už jsem se bála, že je do svatby nestihnou upravit a já se vdám v džínsech s kolíkem v kapse.“ Ušklíbla se, stejně věděla, že bude mít kolík přichycený alespoň za podvazek. Pro jistotu… nebyla v temných kruzích příliš oblíbená a její nastávající už vůbec ne. I když on svoji oblíbenou zbraň pod sako nejspíš neschová. Sekera by pravděpodobně byla až příliš výrazným doplňkem.
„No nic, je načase tuhle parádu sundat a nějak to do zítřka vydržet…“ najednou, jako by zvítězila ta nervózní část v ní, se s obavou zeptala: „Budu se mu líbit?“
„Když přehlédnu, že za tu dobu, co spolu tvé šaty chodíme zkoušet, se mě ptáš už asi posté, tak odpovím to co předtím - rozhodně. A jestli mi nevěříš, tak zítra se přesvědčíš osobně.“
Buffy se zasmála a znovu pohladila bohaté sukně. Ano, zítra se vdává…

„Buffy, moje žena…“ svá tiše vyslovená slova doplnil i potřebným poukázáním vedle svého boku, jako by vedle něj zmiňovaná skutečně stála. Jemné zakřivení levého koutku vyjádřilo posměch sobě samému nad tím, co to tu provádí. Jenže už se toho opravdu nemohl dočkat. Až bude mít plné právo ji takto představovat. Sice si nebyl úplně jistý komu, protože okruh „lidí“ kolem něj znal velmi dobře i ji. Ostatní kontakty se značně omezovaly na takové, kteří vyslovovali slovo „Přemožitelka“ s patřičným strachem o svůj neživot. Přesto to zkusil znovu jen s menší obměnou. „Znáte už Buffy? Moji ženu?“ Snad doufal, že čím častěji to vysloví, tím víc to bude pravda, ne sen, který se bál, že mu brzy někdo sebere. Opravdu se dostali až tak daleko? Podíval se na perfektně střižený oblek, který visel připravený na ramínku kousek od něj.
„Hej, co tam tak dlouho děláš? Už dávno si měl vyrazit na letiště!“ popoháněl ho zespod hlas Spikea.
Hrklo v něm, přetrvával v něm totiž zastaralý zvyk, že by měl o ruku nevěsty požádat oficiálně. A právě ho to čekalo, co na tom, že na svatbu už bylo vše připravené, on to musel udělat. A jediný, kdo se nabízel jako Buffyin nejbližší, byl Giles. Zhluboka se nadechl a snažil se nevnímat bouřící se žaludek. Kdy naposledy byl takto nervózní? Nemohl si vzpomenout. Uklidňoval se však tím, že je to jen formalita a rozhodně není tak děsivá jako zrůdy, kterým často čelí po nocích. Ovšem, když mu hlavou probleskl obrázek Gilese, leštícího brýle, jak s přísně staženými rty odmítavě kroutí hlavou, najednou mu rozlícený dav krvelačných démonů připadal lákavější. Než mohl propadnout ještě větší panice, popadl svůj kožený kabát a vyrazil…

Angel byl, jako když medu ukrajuje. Tahle skutečnost Gilese znervózňovala víc než nadcházející svatební šílenství. Od jeho vystoupení z letadla to bylo samé: „Nepotřebujete něco, Gilesi? Mohu Vám vzít zavazadla, Gilesi? Buffy i já jsme nadšení, že vás tady máme, Gilesi…“ už měl pomalu chuť vykonat rituál, který by ochotného Angela odsunul do hodně vzdáleného světa. Naštěstí se blížili k Buffyinu domu a doufal, že ho koktající Wilow, podivně naměkko Buffy anebo plácající Alex vysvobodí od podivné bytosti, která ho vyzvedla z letiště. Otevřel vchodové dveře a byl připravený na kohokoliv, kdo se mu vrhne kolem krku. Nicméně se k němu nikdo nehnal.
„Haló?“ zkusil se ozvat do domu, ale zezadu ho pošťouchl vcházející Angel nesoucí jeho zavazadla, která mu prostě odmítl vydat.
„Buffy a Willow jsou na poslední zkoušce, Alex... no, nevím, kde je, ale určitě se tu brzy objeví, pořád se tu někde motá... chtěl jsem říct, že je skvělé, jak se tady scházíme…“ začal ze sebe sypat Angel a kufry odložil v chodbě. Hned se hrnul do kuchyně. „Určitě máte žízeň... postarám se o to... dáte si čaj, ne, na ten je brzy, nebo pozdě... časový posun, to je něco... že? Ehm... anebo si dáme skotskou?“ záda nadcházejícího ženicha začala mizet ve vedlejší místnosti a Giles si mohl alespoň promnout spánky.
„Skotská bude fajn, díky.“ odvětil s povzdechem unaveně. Angel zmizel v kuchyni a rychle do sebe obrátil dva vydatné panáky, pro odvahu…
„Neupíjej, starouši! Tak už jsi Gilese, požádal o ruku Buffy?“ ozvalo se za Gilesovými zády hlasitě, až nadskočil leknutím. Otočil se na blonďáka, líně se opírajícího o schody. Ten se na něj ušklíbnul, což si Giles vyložil jako pozdrav.
„Být Vámi, tak mu ji nedávám,“ neodpustil si Spike.
„Sklapni, Spiku.“ Okřikl ho Angel, vracející se zpět, kterému se tác se třemi sklenkami a načatou lahví skotské podivně třásl v rukou. Pak ovšem hned zmírnil svůj tón, skoro jako by mluvil na malé dítě: „Gilesi, nechcete se posadit? Rád bych se Vás na něco zeptal…“
Giles si vzal sklenku a nervy deptajícím způsobem začal převalovat tekutinu uvnitř po okrajích. Pochopil, o co tu jde... přece jen „Už jsi požádal o ruku Buffy“ bylo dostatečně jasné. A jeho Ripperovská duše se zatetelila. Konečně… konečně Angelovi vrátí jeho dřívější mučení. No dobře, omezí se na to pouhé psychické podeptáníčko, ale i tak… vážně se na to těšil. Že to není fér? Možná, ale pro něj to bude zatracená sranda. Možná i pro Spikea, který správně vycítil, že kdyby odešel, přišel by o zajímavou podívanou. Angel na rožni. A co? Život není fér a nikdo v něm nedostane nic zadarmo, navíc tu není Buffy, aby mohla Angela bránit a Gilese případně okřiknout. Hvězdy mu byly nakloněny…

Do domu se vracela pozdě a ve značně povznesené náladě, odpoledne s Willow bylo přesně tím, co za poslední dny plných svatebních příprav a obav typu „Bože, na něco jsem zapomněla a to bude důvod, proč se svatba nepovede“, potřebovala. Pár sklenek voňavých ovocných koktejlíků se všemi možnými paraplíčky a usměvavá přítelkyně, která směr jejich hrůz a strachů dokázala vyvrátit dřív, než je vůbec vyslovila, jí náramně pomohly. Teď už jen stačilo stulit se do náručí svého muže s nadpřirozenou silou a bude vše, jak má být.
„Haló?“ zkusila prolomit ticho domu, bohužel marně. Došla do kuchyně a na lince zahlédla dvě lahve od whisky a jednu od vína. Kousek od toho ležel vzkaz. „Má drahá milovaná“ už při tom oslovení se zamračila, je jí snad padesát? „podle Gilese se noc před svatbou nemají ženich a nevěsta vidět, tak jsem šel, ale neboj, zítra budu zpět a pak už pořád jen při tobě. Tvůj Angelito.“ Poslední slova v té čmáranici sotva rozluštila. Zamračila se ještě víc, když objevila i podpis Gilese a Spikea. Ani se s Gilesem nepřivítala a co jí vadilo víc… to má jako strávit noc sama? Povzdechla si a hned na to hlasitě zívla. Pitomé zvyky… nicméně na ni padla taková únava, že se vyploužila do své ložnice, odházela oblečení stranou, s vypětím všech sil si navlékla pyžamo a po zachumlání se do deky, už nevěděla o světě.

Temný les ji nechtěl pustit ze svých spárů, celým svým já se snažila dostat ven, ale pořád ne a ne najít cestu. Nepatřila k zoufalým typům, vždy se snažila spoléhat hlavně sama na sebe, ale bloudila už tak dlouho, tak strašně dlouho…
„JE TU NĚKDO?!“ zakřičela nejhlasitěji, jak mohla. Zašustění větví jako by se slilo do jednoho slova „SMRT“. Zakroutila hlavou jako by nerozuměla, nechtěla rozumět.
„ANGELE!“ zahlédla mihotavý pohyb mezi stromy a doufala, že je to on… musel to být on. Pohlédla na své šaty, byla nachystaná, čekala na něj, tohle měl být jejich šťastný den, tohle mělo být zpečetění jejich lásky, jejich vítězství nad zlem… bílá látka se při každém jejím kroku ztrácela pod vrstvami bahna.
„Vážně jsi tak naivní, vážně sis myslela, že žili šťastně až do smrti se týká i tebe?“ otočila se za důvěrně známým hlasem, ale opět viděla jen temný les.
„Mami?“ pak znovu zavrtěla hlavou a zkoušela se hustým porostem dostat dál. Někde tu musí být… východ, slunce, Angel…
„NIKDY NEVYHRAJEŠ!“

Trhnutím se vzpřímila na posteli. Na budíku právě blikalo něco po třetí ráno. Zhluboka se nadechla a několikrát zamrkala, aby zahnala spánek a zbystřila smysly. Pěkný sen v noci před svatbou. Vydala se dolů do kuchyně, a když na gauči objevila pochrupujícího Gilese, něco v ní se uklidnilo.
„Byl to jen sen,“ zašeptala jako by zvuk vlastního hlasu přinášel větší jistotu. „Jen sen.“
V kuchyni si napustila sklenici vody. Chvíli přes mezery v žaluziích na okně sledovala nehybnou ulici, aby si dopřála více času na uklidněnou. Pro jistotu se podívala na svůj zásnubní prsten… byl tam… vše je jak má být.
Vydala se zpět od pokoje. Po cestě neodolala a Gilese na gauči políbila na tvář. Přes nos ji udeřil odér skotské. Zítra jí čeká dlouhý den, musí se vyspat. Když však zavřela dveře, něco nebylo v pořádku, srdce ji bilo, jako kdyby byla v ohrožení, všechny smysly křičely „nebezpečí“. Takhle se ve svém domě ještě necítila. Očima přelétla pokoj, ale nikde se nic nedělo. Povzdechla si sama nad sebou. Určitě důsledek nervozity nevěsty. Když však udělala krok k posteli, zem se pod ní ztratila a obrovský vír ji strhával neznámo kam. Nestihla ani vykřiknout… vše kolem zmizelo v temnotě.

„Angele...“ Alexův hlas ho zastavil ve dveřích, sotva vkročil do domu. Doufal, že se nepozorovaně vplíží až k Buffy do pokoje a tam ji potěší svojí přítomností, ještě než si pojedou říct své ano. Dnes... už dnes se to stane. Byl tu brzy, nesměl vidět nevěstu... to vše si uvědomoval, ale bože....noc v hotelovém pokoji byla tak dlouhá.
„Ahoj Alexi,“ pozdravil mladého muže před sebou a obešel ho. „Musím ti něco říct...“ Alex byl neupravený a bledý jak stěna.
„Hele, co bylo, to bylo, Buffy bude šťastná, neměj obavy.“ Stiskl mu chlácholivě ruku a ignoroval napjatý výraz v Alexově tváři. Když ale začal mířit ke schodům, udivilo ho tíživé ticho a něco... to něco, co mu sevřelo srdce.
„Angele, víš... Buffy zmizela.“ Vysoukal ze sebe Alex tiše. Angel chvíli přemýšlel, jestli se nejedná o hodně nepovedený vtipek. Když ale pohlédl do očí svého bývalého soka, věděl, že je to pravda.
„Jak to myslíš, zmizela?“ ani nevěděl jak, ale zase držel Alexe přimáčknutého ke stěně připravený vraždit. „MLUV!“

o něco dříve
„Jsi nervózní, že jo?“ povytáhl na něj Spike své obočí v další dotěrné otázce tím nejprovokativněji možným způsobem.
„Ugrrr…“ místo odpovědi na tak zbytečnou otázku pouze mrsknul motýlkem, který nemohl zavázat, do kouta. Bože, zápolil s ním už nejmíň půl hodiny a Spike mu vůbec nepomáhal. Svědek… marně pátral v paměti, proč si jej za svědka vybral, bylo by tolik lepších lidí i nelidí, které by pro to mohl oslovit. Třeba chlápek, co vozí noviny, vypadal celkem fajn, ale ne… on si vybere Spikea.
„Bez něj bychom tu spolu takto nebyli…“ šeptala mu Buffy jedné tiché noci, když ležela slastně vyčerpaná v jeho náručí. Ona si vybrala Will, vždyť i ta jim k jejich „happy endu“ opravdu pomohla. Tak Spikea oslovil, povinně si vyslechl několik štiplavých poznámek na svoji adresu, z nichž mu ani jedna nepřipadala vtipná. Jenže teď, když tam naproti němu v klidu hověl v křesle, dokonale upravený s vlasy uhlazenými dozadu a perfektním motýlkem… bože… je velký hřích ve svůj svatební den uhodit svého svědka?
„Za chvíli to má začít… teda pokud si Buffy už neuvědomila, že si jako tvá žena příliš zábavy neužije…“ Spike ležérně vstal a zohnul se pro zmuchlaný kousek stuhy. „Víš, Angele, image trpícího zamračeného hrdiny může být rajcovní pro 15letou holku… ale teď už by si s ní vážně mohl přestat.“ Uštědřil Angelovi pořádnou herdu do zad, částečně aby ho probral a částečně protože si nemohl nechat takovou příležitost ujít a pak ho k sobě otočil, aby mu s úpravou konečně pomohl.
„Jeden by řekl, že po všech těch punčochách, krajkách, vestách a pitomostech za starých časů, kterými jsme oba prošli, tě motýlek nerozhodí…“ Angel pořád zadumaně mlčel, což už i Spikovi přišlo podivné. „Hej, co je s tebou… i když si byl upír, měl jsi víc barvy. Máš být šťastný, ty tuplem, protože je vysoká pravděpodobnost, že brzy přijde něco, co ti bude chtít to štěstí překazit… a ty tu místo toho stojíš jak mrtvola.“
Jenže Angel myslel na jiné věci… myslel na minulý večer, kdy se loučil se svobodou, jinými slovy platil zbytečně velkou útratu za ostatní chlapy, a Xander mu vykládal, jak nejvíc lituje toho, že odešel z kostela, když si měl brát Anyu… mluvil tak zničeně… dobře byl hodně opilý, ale co si budeme nalhávat, alkohol jazyk víc rozvazuje, než svazuje. Cítil z toho lásku, hlubokou... Co když Buffy nepřijde, co když i ona dojde k názoru, že je jejich vztah příliš riskantní? Stejně jako se kdysi lekl on… na čele mu vyrazil studený pot a po zádech mu přeběhl mráz, který jakoby věštil něco zlého. Ucítil silné ruce, které ho vedly ke křeslu a vtlačily ho do něj. Před očima se mu zaleskla stříbrná placatka, kterou ochotně přijal.
„Ble…“ vydal ze sebe nad hnusným burbonem, který ho ale trochu probral. „Díky…“ úzkostlivý pocit ho ale pořád nepřecházel.
„Angele, k sakru, čelili jsme spolu uličce plné monster z těch nejhlubších pekel a ani tehdy si se netvářil takhle vyděšeně, bereš si zatraceně úžasnou ženskou, tak co ti je?“
„Mám jen takový pocit...myslíš, že by toho byla schopná?“
„Čeho?“
„Nepřijít?“

Vysněný svatební den se pomalu měnil v noční můru, nikdo nevěděl, kde Buffy je, v pokoji chybělo několik jejích věcí, ale jinak nic. Jakoby se po ní zem slehla. Vyhledávací kouzlo ne a ne fungovat. V momentě, kdy běsnícího Angela odtrhli od Alexe, změnil se celý svatební oblek i s motýlkem v jeho válečné brnění.
„Za tohle někdo zaplatí...“ Namísto nevěsty svíral svoji oblíbenou sekeru. Už jen potřeboval vědět, koho má zabít. Musí být přece někdo, kdo za tohle všechno může. Buffy by přece nikdy... Ale co když ano? Všichni Scoobies a zbytek L.A teamu intenzivně hledali, zjišťovali a pátrali, ale bezvýsledně.
Když už to trvalo několik hodin, vydal se Angel zmáčknout pár práskačů, ale vrátil se ještě vzteklejší než předtím. Až nad ránem zazvonil telefon. Nikdo se ani nepokoušel Angela předběhnout, v jeho zvedání.
“Haló?“
„Nehledej mě.“
„Buffy... kde jsi?! Co se stalo?“
„Nechci o tobě už slyšet, jasné? O nikom z vás!“ byla rozčílená, hlas ji přeskakoval, ale nebyl v tom pláč, ani smutek, jen zloba.
„Co tím myslíš? Vysvětli mi to.“
Dlouho bylo ticho, skoro myslel, že už zavěsila, ale nakonec ledově klidným hlasem zazněla odpověď. „Nemiluju tě, Angele. Bylo to jen takové pobláznění, a už mě to přešlo. Nechci si tě vzít. Nechci tenhle život. Dejte mi všichni už pokoj. A už mě hlavně nehledejte, je to zbytečné.“
Tiché cvaknutí na druhé straně napovědělo, že už se žádné další zprávy nedočká. Strnule položil telefon, vše bylo jakoby v mlze. Věděl, že na něj všichni v očekávání hledí, že chtějí odpovědi, ale co jim měl říct? Mé nejhorší obavy se naplnily? Ztratil jsem smysl života a nevím ani proč? Nebo jen přetlumočit, co řekla? Nehledejte mě, nechci o nikom z vás už slyšet…Ne, tohle nemohla být pravda, nic z toho. Tohle se nemohlo stát, vždyť její rodina, její přátelé i on... oni jsou její život. Znovu zvedl telefonní sluchátko, jakoby mu mohlo dát další odpověď.
Jak se v něm stále zvedal žal a bezmoc, ostatní jen v němém úžasu sledovali, jak celý telefonní přístroj vytrhává ze zdi a drtí ho na malé kousíčky. Jenže to nestačilo. Nic z toho nestačilo. Ani její vysvětlení, to proč tu teď bezmocně stojí ve svatebním, ani že všichni čekají, až on s něčím přijde. Musel pryč. Rychle. Ven... na vzduch. Pryč. Vydal se ke dveřím, ale někdo mu zatarasil cestu. Blond... jo, Spike.
„Řekni něco, kde je? Co je s ní?“
„Já...“ nemohl ze sebe nic vysoukat. Zrovna byl na dně, jak měl ještě utěšovat a uklidňovat ostatní? Potřeboval aspoň chvilku, malou chvilku na to si vše urovnat, nějak se dát dohromady. Nemiluju tě... bylo to jen pobláznění... Nechci si tě vzít...
„Sakra, řekni něco!“ chytil ho Spike za paži, ale to neměl dělat, protože okamžitě skončil v polobezvědomí odhozen na zeď.
„Já… promiň.“ Zaznělo ještě od Angela zlomeně, než opustil dům.
....................................................................................................................................................
Vešla do zakouřeného baru u prašné cesty. Potřebovala si dát pár skleniček. Nebo lahví. A také zjistit, kde vlastně je. Za pultem stála vitální hnědovlasá žena.
„Co to bude?“ prohodila se silným texaským přízvukem.
„Cokoliv po čem zapomenu.“
Žena si ji sjela zadumaným pohledem, který byl podivně hlubší než od běžného člověka. „Děvče, z vlastní zkušenosti vím, že takový pití neexistuje, otupí, ale…“
„Dejte mi panáka, ksakru.“ Udeřila o desku pultu. Nehodlala ji poslouchat. Nechtěla. Právě opustila vše, pro co žila, tak to může zapít, no ne?
„Promiň, nechtěla jsem být vlezlá.“ Přisunula ji skleničku s něčím zlatavým, co bude určitě příšerně pálit v krku a dál už ji nevěnovala ani pohled.
„Jak se to tu jmenuje?“ zeptala se trochu popleteně po několika dalších panácích, i když ji na tom ve skutečnosti až tak nezáleželo.
„Nový Roadhouse,“ zazněla úsečná odpověď. S přibývajícím časem vcházelo do baru více mužů. Většinou trochu neupravených, všichni byli odtažití a většinou se omezili na úsečný pozdrav „Elen“ u baru a letmý pohled, který věnovali neobvyklému hostu. Drobná blondýnka se skleničkou a skoro prázdnou lahví před sebou, to zde nebylo moc často k vidění. Klapnutí dveří, které doprovázelo něčí příchod, nebo odchod už přestávala vnímat. Jak dlouho už tu sedí? Hodiny, dny? Měla by plakat? Ano… měla by. Ale na tohle jí slzy přišly málo. Zrak měla zamlžený, ale nebyly to slzy, konečně začal působit alkohol… pomalu se dostávala do stavu, ve který doufala. Najít aspoň krátkodobé vnitřní otupění a přežít… nějak přežít.
Někdo si k ní přisedl. Napověděl ji to pohyb těsně vedle, který zachytila koutkem oka, ale hlavu se ji za opovážlivcem pootáčet nechtělo.
„Ahoj Elen.“ Zazněl hluboký, trošku chraplavý baryton vedle jejího ucha.
„Nazdar, chlapci. Je dobré mít Vás zpět.“ Doposud chladná a úsečná Elen jakoby tou větou celá roztála. Vlídnost. City… Tak tohle ne. Pryč od citů. Buffy se pokusila seskočit ze stoličky. Pokusila, byl přesný výraz. Za hodiny sezení a hlavně popíjení ji nohy neposlouchaly.
„Ou,ou… mám tě,“ silné paže ji zabrzdily před pádem. Objetí… mohla mít taková objetí každý večer. Zavrtěla hlavou, aby odehnala smutek a pláč, který na ni opět doléhal. Nechtěla myslet. Nesmí myslet. Jinak by se za nimi vrátila. Neposlechla by. Ohrozila by je. Doléhala k ní nějaká otázka. Jemný a vlídný tón… zase ta vlídnost. K ní nemusejí být vlídní, ona se o sebe postará.
„Jsi v pořádku?“
„Nech ji Sammy, je namol.“ Cpal se do toho ten hluboký baryton.
„Můžu ti pomoc?“ pořád ji přidržoval. Zaostřila někam na jeho hrudník, silný mužný hrudník v úrovni jejich očí, na obličej by musela zvednout hlavu… takže je vysoký. Vysoký, mužný, silný… stejně jako…
Vykroutila se ze sevření a pořád zběsile kroutila hlavou, aby dala jasně najevo, že se od ní má držet dál.
„Jsem… jsem… OK,“ vysoukala ze sebe.
„Jo, jasně.“ Sakra, kdo je ten jízlivý idiot s kovbojským přízvukem? Zadívala se tím směrem a zaujal ji hluboký, zkoumavý a důvěrně známý pohled, který ji muž vracel. Ty oči byly… naplněny bolestí, smutkem, těžkým osudem… jako ty její. Jako bývaly i Angelovi. Zhoupl se jí žaludek. Někde tu viděla záchod, ale kde to sakra bylo? Zvedla ruku před ústa a zamířila nejistým krokem směrem k toaletám.
„Promiň, princezno, ven to budeš mít jistější.“ Sesedl ten protiva ze židličky a uchopil ji pevně za paži, aby ji nasměroval správně. Jen tak tak stačili vyjít ze dveří, aby nalezla příhodný koutek.
„Hrozný, když žhavý holky neumějí pít, pak už rozhodně nejsou tak žhavý…“ dolehl k ní zase ten kretén. Chvilku po tom, co ze sebe dostala všechno to hnusný pití, byla ještě opřená o zítku. Nabírala vzduch do plic. Získávala sílu. Nějaká jí ještě musela zůstat ne?
„Je mi povědomá… někde jsem ji viděl.“ Zazněl ten milejší hlas.
„Ale, Sammy, neříkej mi, že tahle holka točí porno?!“ uchechtnul se menší z nich, ale jeho smích byl přerušen pěstí, která ho poslala prudce k zemi.
„Nikdo, NIKDO o mě nebude říkat, že jsem děvka!“ stála nad ním ta malá opilá ženská jako bohyně pomsty.
„Do háje, do háje…“ jen pomalu se zvedal zpět. Do prašné cesty vyplivl trochu krve. Takovou ránu dostal v životě jen od…
„Tak jo, mrcho, řekni, kdo jsi a hodně rychle!“ vyskočil svižně na nohy a vytáhl zbraň odněkud ze svého oblečení.
„Deane…“ těkal pár vteřin zmateně očima ten vyšší, ale jestli něco věděl, tak že jeho bratr měl vždy zatraceně pádné důvody pro vytahování zbraní.
„Je to démon, nebo jiná sviňská stvůra… žádná holka nemá takovou ránu!“
„Asi máš problém s tím, když ti ženská nakope zadek, co?“ založila si Buffy ruce v bok. Jestli něco nesnášela, tak to byly pušky a jestli něco nesnášela ještě víc, když s nimi někdo mířil na ni. Vztek v ní zintensivněl, když zbraň vytáhl i ten druhý, hnědooký. Jasně, v celým zatraceným zapadákově musí potkat vysokého a silného hnědookého chlápka, jen aby náhodou nezapomněla na muže, kterého opustila. Jakoby snad mohla.
„Hele, raději ty svoje hračky schovejte, mám za sebou nejhorší den v životě a vážně to nechcete schytat…“ zkusila to ještě vyřešit po dobrém. Cvaknutí dvou kohoutků jí bylo odpovědí, že zbytečně. „Omyl, svině, právě tě čeká nejhorší večer v životě, protože tě pošleme zpět do pekla! Asi po tom stejně toužíš, když se usadíš v baru plným lovců…“ k Deanově překvapení si jen otráveně odhodila vlasy z čela a promnula si kořen nosu, jakoby ji zmáhala migréna.
„Jasně. Lovci, to jsem mohla čekat… všichni stejně natvrdlí.“ Pak si povzdechla a znovu na ně zaostřila trochu skelný pohled. „OK, vy velcí kluci, co si myslíte, že bojujete se zlem, teď vážně - v podstatě stojíme na stejný straně, takže já… prostě půjdu, jasný?“ otočila se, ale výstřel, který se zabodl kousek od jejich nohou jí prozradil, že s lovci to nikdy nejde po dobrém.
„S tebou nestojím na žádný straně, ďábelská mrcho!“ S touto větou, kterou na ni ten arogantní bastard už vyloženě křičel, přetekl její pohár shovívavosti a trpělivosti. K tomu vyššímu se rozhodla být milá, přece jen, snažil se jí předtím pomoci, takže ho bude knokautovat rychle. Ale ten libový frajírek vážně potřeboval lekci v používání slušnějšího slovníku. Vřítila se mezi ně a než vůbec stihl Sam zmáčknout spoušť, odmrštila ho silná pravačka o kus dál, kde zůstal ležet.
„Sammy…“ vyhrkl ten druhý a bohužel jeho nestihla Buffy odzbrojit tak rychle, vystřelil.
„Vážně – nesnáším – když – na – mě – někdo – střílí!“ seděla na něm ta blonďatá mrcha obkročmo a každé slovo proložila pořádným úderem. Prvních několik ran se snažil vykrýt, ale byla neuvěřitelně rychlá a silná. Od chvíle, co padl na zem, ho mlátila rukou, do které jí postřelil, ale nezdálo se, že by ji to nějak oslabilo. Zato on už ztrácel vědomí, přísahal by ovšem, že od jeho výstřelu uběhla sotva minuta, kdy její podstatnou část strávil jako boxovací pytel. Najednou ale přestala. Přes nateklá víčka zamžoural vděčně na svého bratra, který přidržoval nataženou zbraň u její hlavy.
„Vstaň,“ vyslovil Sam ledově. Udělala to a otočila se k němu, takže měla hlaveň přímo u čela. Po tváři jí stekla slza a za ní další.
„A je to tu, že? Tak dělej, ani nevíš, jak mi tím teď pomůžeš…“ zašeptala a pevněji stiskla víčka. Odpusťte mi, je to tak lepší… vyslala ještě poslední myšlenku svým milovaným. Místo výstřelu ovšem ucítila tupou ránu do spánku a po ni bylo už jen temno.

„Chci zjistit, co je zač, Deane. Není démon, víš, že Elen dává všem cizím hostům první skleničku s trochou svěcené vody. Navíc jsou démoni zbabělí, když mají zbraň u hlavy, tak se raději vypaří…“ „Same, je asi tak bilion dalších zkurvysynů, kterými by mohla být, a ty tu s ní chceš klábosit?!“ hulákal už zase Dean. Jeho hlasitý projev se Buffy zařezával do hlavy jako malé nože. On, vypitá lahev předtím a také ta rána, která ji poslala mimo. Vražedná kombinace, ale mrtvá nebyla, leda snad, že by se dostala do pekla. Přinejmenším strnulost, co cítila v celém těle, protože byla uvázaná k židli, a tepání ve spáncích by pekelnému mučení odpovídalo.
„Deane, to jak se mi nabízela k zastřelení… něco mi tu nehraje.“
„Fajn, pokecáme si, ale než ji pak zabijeme, mám s ní nevyřízené účty.“ Zanaříkala pod náporem světla, když pomalu otevírala oči.
„Ááá, my o vlku…“ ještě chvíli zmateně mrkala, ale to už se ji v zorném poli objevila potlučená tvář Deana. Nemohla popírat, že ji pohled na něj, přinesl pocit zadostiučinění.
„Takže… můžeme začít.“ Přitáhl židličku a obkročmo si na ni sedl. V ruce držel její řidičák.
„Buffy? Vážně?“ uchechtl se stupidně. „Dobře, cokoliv. Přejděme k hlavnímu, co jsi zač?“
„Polib si.“ Chtěla mu rázně odpovědět, ale z hrdla ji vyšel jen přidušený šepot.
„Co, prosím? Asi jsem špatně slyšel? Máš snad sucho v hrdle? Potřebuješ se napít?“ chrstl ji do obličeje sklenici vody.
„Same, škrtáš si svůj seznam? Svěcená voda – nic.“ Otočil se někam za sebe.
„To už jsme věděli, Deane.“ Vrátil se chladným a přitom pořádně nasraným pohledem zpět k ní.
„Tak znovu, co jsi zač? A raději odpověz hned, protože naše vylučovací metoda zahrnující oheň, stříbro a podobně. To by se ti mohlo hodně nelíbit, i když mě by zase naopak způsobila hodně potěšení.“
„Sadistickej hajzle.“ Zacloumala pouty, ale po všech událostech nebyla zrovna v nejlepší formě, aby se z nich dostala hned.
„Ee… z tohohle se jen tak nedostaneš. Same, nůž.“ Ten se objevil po boku svého bratra a podal mu pořádně zubatou čepel. Hnědým pohledem ovšem našel ještě její oči a zkusil to mírněji.
„Bude pro tebe i pro nás mnohem méně bolestivé, když řekneš, co jsi zač.“
„Už to víte, jsem Buffy. A až se s tohohle dostanu, pořádně vám za vaši zabedněnost nakopu prdel.“ Ale když se k ní blížil Dean s nožem, pocítila obavy. K čemu se to zase přimotala? Nechtěla říkat, že je přemožitelka. Lovci, co měla tu čest je poznat, bývali stejně dost černo-bílí, přemožitelka s kusem démona v sobě je pro ně prostě jen zlem, něčím nelidským, co je třeba vymítit. Co kdyby pak šli po děvčatech? A i kdyby ne… nemohla jim říct, co je zač… stačí už, že znají její jméno, může se to roznést a nepochybovala o tom, že ji parta hledá. A nejen parta… zatnula zuby a připravila se na bolest, kterou nůž přinese. Nic z toho se stejně nemohlo vyrovnat bolesti, co cítila uvnitř.
Když ostrá čepel udělala další řez po jejím předloktí, vtrhla do místnosti žena od baru - Elen.
„Deane, přestaň, HNED!“ vrhla se k ní a vlastním nožem zastrčeným v botě ji uvolnila ruce i nohy. Buffy se ovšem ztrátou krve a celkovým psychickým i fyzickým vyčerpáním sesunula jen směrem k podlaze.
„Ksakru, ksakru, do háje!“ mumlala starší žena pořád dokola a rozhlížela se po něčem, čím by mladé vyčerpané ženě zastavila krvácení.
„Elen? Co se děje?“ nechápali Dean ani Sam už vůbec nic.
„Mluvila jsem s Bobbym, tahle holka… je pro tenhle svět zatraceně důležitá.“
„Důležitá? Pro koho? Pro démony?“ vyptával se Dean.
„Pomoz mi ji odnést někam na postel a ošetřit, zatraceně! Na hloupé otázky bude čas později.“
Dean pustil nůž na zem a neochotně zvedl tuhle čím dál tím záhadnější osobu do náruče. Oproti tomu, jak s nimi včera zametla, teď už se sotva držela při vědomí.
„Angele…našel jsi mě,“ zašeptala a položila hlavu na jeho rameno. Něha, s jakou to řekla, zasáhla Deana hluboko uvnitř.
„Anděli? Ležíš v náručí spíš ďáblovi, holka… a proč sakra najednou mluví o andělech, patří snad k nim?“
Začínala vnímat okolní svět - vůně, měkké lůžko pod sebou a něčí přítomnost v místnosti. Už zase se navracela do tohoto světa, ale přitom chtěla snít, tak moc si přála snít… jenže mysl k sobě přicházela rychle, opět ji ukázala vzpomínky na všechny, co miluje, šťastné, plné smíchu… zrádná mysl! Nemůže prostě… zapomenout? Jak má být poslušným vojákem, když se přes vzpomínky může sotva nadechnout? Proč ona? Proč už zase je to její život, co zapadá do něčích vyšších plánů? Jak jen to ten chlápek řekl?
„Tohle je větší než ty…“ a měl pravdu. Nevěřila, ale ochotně ji to vše předvedl… ta moc, síla… nikdy je nemohla porazit a dostat je ze svého života. Vzlykla… pláč ji v téhle slabé chvíli přemohl.
„Budeš poslouchat naše rozkazy, jinak…“ a opět, když nechtěla uvěřit, celý ten hrůzný výjev umírání ji ukázal. Nebála se o sebe, už dávno ne, bylo ale příliš lidí, které nemohla obětovat, a oni o nich všech věděli. Další vzlyk stoupal hořce jejím krkem a vydral se jí ze rtů. Už už chtěla vyplakat celou svoji duši napovrch… ale něčí přítomnost na sebe opět upozornila. Potlačila to, opět pohřbila své city někam hluboko a otevřela oči, stále ještě plné slz.
„Takže?“ zeptala se tiše muže stojícího vedle lůžka, který ji propaloval pohledem. Jeho oči trpěly. Prvně chladné a bezcitné, ale nyní… odvrátila pohled.
„Takže co?“ hlas měl tichý, zastřený.
„Pokud vím, skončili jsme u nožů… co tedy podle tebe jsem?“ sklopil provinile zrak, ale odpověděl.
„Nevím přesně, co znamená Přemožitelka?“
„To se mi snad zdá, neslyšel si to ještě? Vážně? A to jsi lovec?“ vysmívala se mu. Ten výsměch ovšem patřil i jí samotné, tolik by si přála být neznámá i pro ty „shora“.
„Sam něco našel, ale… raději bych to slyšel od tebe…“ ten jeho pohled ji pálil hluboko uvnitř, tam, kde pohřbila svoji duši, bylo v něm tolik, tenhle sprostý arogantní bastard byl jako ona… mrtvý. Protože jinak by nemohl žít.
„Kolik máš času?“ nadzvedla se na lůžku a ušklíbla se, když si všimla obvazů na rukou. Rány už budou nejspíš skoro pryč.
„Kolik jen budeš chtít,“ ozval se druhý hlas od dveří. Sam vešel dovnitř a podal jí několik fotografií. Na všech byla ona, fotka ze školy a u ní výpověď někoho, kdo navštěvoval Sunnydale High, několik rozmazaných obrázků pouličních kamer, několik záběrů z pohřbů mladých přemožitelek, které padly…
„Měl jsem pravdu, že jsem tě někde viděl. Všechny nápadně neobvyklé situace, kde se vyskytlo hodně nadpřirozených znamení, za posledních pět let k tomu,“ přehrabal se několika papíry, „pár velmi zajímavých teorií o tvojí osobě a zmizení městečka jménem Sunnydale, dále úmrtí tvých spolužáků, záhadné vraždy mladých dívek… mám pokračovat?“
„Ocenila bych, kdybys mlčel. Vše to můžu shrnout do jednoho slova - Apokalypsa… vlastně Apokalypsy.“
„Myslíš jako víc než jedna?“ vyhrkl Sam a přisunul si židli víc k jejímu lůžku, Dean se uvelebil na kraji postele…

~ pokračování příště ~

Ver: Je to náhodou moc dobrý. Dean dostal nakládačku od holky (to ještě nevěděl, co ona je zač). Teď to vypadá, že se dají i do spolku. Těším se na pokráčko.

Ver se zase rozepsala Je to bomba!!! I když jsem viděla Buffy naposledy na základce a asi ani ne všechny série, tak i tak se mi to moc líbí. Je to super, protože Buffy a Dean mají hodně společného, tudíž si i hodně polezou na nervy Zatím to vypadá fakt dobře, takže doufám, že budeš v povídce pokračovat

Ver: i když Buffy (=seriál) zrovna moc nemusím (Angel je fajn), tak se ti to spojení povedlo povídka se čte velmi lehce, téměř jedním dechem takže si velmi ráda přečtu pokračování

Sice to není SPUFFY, ale to ti velmi ráda odpustím - přece jen tam trochu toho Spika je. A že jsi vylezla se svou tvorbou ven - konečně, jsem ráda

Mám ráda tvůj styl, ten tvůj "rýpavý" humor, leč to už víš.

Takže držím palce, aby tě to nakoplo v dalším psaní a zveřejňování.

Týýý joooo, takových fajn komentů hned první den zveřejnění...díky. A to i přesto, že nevím jaké oči má hlavn protagonista...

Jančo, Bohdy, Astiku i Padme - děkuju moc za milá slova.

A protože je povídka z většiny napsaná, tak dám další kapitolu.

Jen doplním - pokud někdo z Vás zná celou Buffy a některé věci v povídce nedávají smysl, tak je to proto, že tuhle jsem psala jako volné pokračování na jinou svou povídku, kde se Buffy a Angel dali zpět dohromady. A protože ta je čistě z Buffyverse, tak je zveřejněná jinde.

II. kapitola:

„Nenech se přemlouvat, Přemožitelko.“ vyzýval ji Dean naproti.
Ještě ho takhle neviděla, možná nikdy. Ale byl zjevně v dobrém rozmaru. U Bobbyho, mezi vraky aut, se rozhodl, že si s ní musí poměřit síly. Otravoval s tím už víckrát, ale teď vypadal odhodlaněji.
„Deane, dej pokoj, ještě si ublížíš,“ zabouchla kufr od Impaly, když vytáhla svůj cestovní vak.
Jenže Dean byl zatracený paličák. „Copak, víš, že nejsi takový eso, jak se říká a že tě položím do písku?“ otevřenou dlaní ji strčil do ramene, aby ji vyprovokoval. Povzdechla nad jeho dětinskostí a dala se na cestu k domu.
„Hej, Princezno, myslím, že ti nějak narostl zadek, asi jsi vyšla z formy!“ zakřičel na ni, když už byla ve dveřích.
Sam uvnitř se začal dusit vodou, kterou právě pil, když k němu tohle dolehlo. Buffy došla k němu, odložila své zavazadlo a uštědřila mu herdu do zad.
„Same, omluv mě na chvíli, jen Deana uvedu do komatu, aby zmlkl, a pak můžeme pátrat,“ vyšla zpět na sluníčko a odhodila svoji lehkou bundičku přes zábradlí. Dean naproti rozepnul svoji oblíbenou košili a ohodil ji také bokem. Bobby se Samem pochopili, že si tohle nemůžou nechat ujít a vydali se z domu.
„Nemusíš si odkládat, Deane, budeš ležet, než se stihneš napřáhnout.“ Blížila se k němu pomalu, musela si přiznat, že si vychutnávala pohled na vyrýsovanou postavu před sebou.
„K tomu, abych si „lehnul“, bys mě donutila jenom, kdybys ležela na mě a byla přitom nahá.“ To už ale byla u něj a měřila ho pohledem. Očima se na ni šklebil. „Líbí se ti, co vidíš, že ano?“
„Jsi nějak moc namyšlený, někdo ti bude muset tvé ego srazit.“
„A tím „někým“ myslíš jako sebe?“ zhluboka se zasmál. „Jakoby si snad měla šanci.“
„Vsadíme se?“
„Jasně, ale bude to poctivý boj, žádný tahání za vlasy a nehty v obličeji, ano?“
„To sis ale právě zakázal půlku svých chvatů, Deane.“ Ušklíbla se na něj zpět.
„Tak začnete už nebo si budete jen povídat?“ přerušil je hlas Bobbyho, Buffy se na něj přes rameno otočila a musela se pousmát nad jeho pobaveným a dychtivým výrazem.
„Když vyhraju, budeš celý den milý, hodný hoch a všem v tomto domě uděláš něčím radost, včetně mě.“ Vrátila se pohledem zpět k němu.
„Pf, ubohý, ale fajn. A když já vyhraju…“
„To se nestane.“ Dloubla ho tentokrát ona do ramene, až kousek poodstoupil. Zaujala bojovou pozici.
„Když já vyhraju, uděláš radost ty mě. A určitě víš, co mám rád.“ Vyjádřil jasně svým tónem, co má na mysli.
„Platí.“
Místo potřesení si rukou se napřáhla, ale pohotově její ránu zablokoval. Přitáhl ji blíž k sobě. „Vše, co máš? Už se těším na svou výhru.“
Druhým úderem na břicho se dostala z jeho sevření. Teď mohla použít i nohy, tak jak to měla ráda. Byl dost pohotový, protože před prvním kopem uhnul a při druhém ji zachytil za kotník a odhodil ji kus zpět, až málem skončila v písku.
„Kdo bude ležet, hm?“ než stačila získat rovnováhu, dostala pěstí do žaludku. Nijak zvlášť silně, jejich boj byl více-měně takovým přetahováním než skutečnou rvačkou. Vrátila mu ránu a asi se přestala tolik krotit, protože zkřivil tvář.
„Tak jo, ukaž, co umíš!“ dostal se za ni a sevřel ji pažemi kolem těla, takže byla uvězněná v kleštích. Zvládla by sice kopnout tak, aby se vysvobodila, ale nechtěla ho kopat do obličeje, takže se chvilku zmítala v jeho pažích.
„Hezký, tohle tření tělo o tělo… už začínáš plnit sázku?“ touhle větou ji naštval, tak ho pevně chytla za předloktí a přehodila si ho přes záda.
„Deane, Buffy… už na to kašlete, jinak se tu budete kočkovat do soudného dne.“ zavolal na ně Bobby a tím odvedl její pozornost.
„To Bobby nemusí být za dané situace zase tak dlouho.“ podotkl Sam.
Dean nezaváhal a podkopl ji nohy, takže padla vedle. Rychle se překulil na ni a chytil ji paže nad hlavou.
„Prohrálas.“
„Říká ti něco pořekadlo, pýcha předchází pád?“ vzepřela se a odkopla ho pořádný kus dozadu. Tvrdě dopadl na kapotu vraku opodál. Hned se vyšvihla zpět na nohy a spěchala se na něj podívat společně se Samem a Bobbym.
„Deane, promiň… přehnala jsem to.“ On se ale chechtal. Sesunul se z přední kapoty a chytil se za bolavá záda.
„Jsem asi rád, že ses do mě nepustila plnou silou od začátku.“
„Páni, to bylo neuvěřitelný, odkopla jsi ho vzduchem o dobrý 4 metry!“ kroutil hlavou Sam.
„Kde Přemožitelky berou svoji sílu, že bych si taky pro trošku zašel?“ dělal si legrácky Dean a mnul si při tom bolavé rameno, ale všiml si, jak její oči, na malou chvíli plné života, zase pohasly.
„Ber to jako odplatu za tvůj omyl při našem prvním setkání. Tehdy jsem si slíbila, že ti za to nakopu zadek.“ S tím se otočila a odešla zpět do domu.
„Bobby?“ stačilo, aby Dean řekl.
„Zkusím to zjistit.“
„Hele, cestuje s námi už několik týdnů, mohl bys jí už trochu věřit, zachránila nám krk už několikrát,“ protestoval Sam.
„Věřit? Myslíš kvůli těm pár větám, co nám o sobě řekla? Nebo protože nevíme nic o tom, proč je tady nebo kdo ji poslal? Co když ji šéfuje nějaký démon? Potřeboval jsem vědět, jakou proti ní máme šanci, kdyby něco a je fakt zatraceně silná, ale jak víme, kulkám čelit neumí.“

„Víš… byly dny, kdy to bylo vážně zlý… a myslet na budoucnost se zdálo být nemožné, koneckonců v jakou budoucnost jsem mohl doufat? Pak mi nezbylo, než se upnout k tomu, co už jsem zažil a čím jsem prošel… trochu síly, ne… ne síly, ale důvěry, že přežiji dál, že budu dál bojovat, mi to vrátilo. Vzpomínky… byly dny, kdy jsem je proklínal, protože tak moc bolely. Ale i tak, ještěže jsem je měl, nejvíc důvěry ve mně samého… mi dávaly právě ony. Pomyšlení na to, že jsi tam venku, že třeba jednou budeme spolu… naděje ve šťastný konec, se ztrácela, když mí přátelé odcházeli, zrazovali, umírali… a právě v tu chvíli mi nepomohly myšlenky na budoucnost, ale vzpomínky. Na tebe. Na naše hlídky. Na naši lásku… na chvíle, kdy jsem tě mohl držet v náručí. Na jedinou noc a jediný den… a tak se tě ptám, Buffy Anne Summersová… vezmeš si mě, abychom společně vytvořily další krásné vzpomínky, na které budeme navíc vzpomínat společně?“


Převalila se na rozvrzaném lůžku. Další město a další nevkusný motelový pokoj. Ležela pod pokrývkou, která byla cítit něčím, co raději nechtěla příliš identifikovat. Měla být unavená, měla by spát a nabírat energii, jenže místo toho se ji pořád vracela jeho slova. Všechny krásné věci, které ji za těch pár šťastných měsíců řekl. A jeho oči, plné lásky, naděje, smíchu, ano, jeho oči se uměly smát. V ten večer, kdy svíral její dlaň a žádal, aby se stala jeho ženou… z hrdla se ji vydral hořký smích… bože, kdyby tak věděl, že jeho slova se stanou jejím životem.
Vzpomínky… to jediné, co ji ještě zůstalo. Byly bolestivé, a tak zatraceně moc se jí stýskalo, ale bez nich… bez nich by už asi Deanovi ukradla zbraň a prohnala si kulku hlavou. Ne, vážně, už nedoufala v to, že jednou přijede zpět ke svému domu a vrhne se Angelovi do náručí a budou opět šťastní. Tak ráda by to udělala… v každém novém městě ji napadlo, za kolik hodin by mohla stát na prahu, ale nesměla. Vždy, když už začala uvažovat, že by přeci jen neposlechla, se objevil ten muž, o kterém věděla jen to, že disponuje silou a mocí, které se bojí i ona sama. Když nepřišel „osobně“, objevil se ve snu, uprostřed noci, a připomněl ji, že pro ni není pomoci ani cesty zpět. Že si ji vybrali pro tuto bitvu a že osud opravdu není něčím, co si vytváří sama. Těch tisíc způsobů utrpení a smrti, které ji předvedl, když nechtěla souhlasit. Po zmizení ze svého pokoje v noc před její svatbou, kdy se objevila neznámo kde, stál naproti a měřil si ji pohledem plným opovržení. Bylo vidět, že se mu hnusí.
„Jsi tu, abys následovala svůj osud…“
Prvně se mu vysmívala, že ona svůj osud už má, je přemožitelka a to mu také hodlala předvést, jenže bohužel… byl silnější než ona. Proti němu ji její schopnost nakopávat zadky, byla k ničemu. A tak byla tu. Už zase přijímala rozkazy. Sama si nebyla jistá, jestli od dobré nebo zlé strany, ale dokud ji nechali bojovat proti „těm zlým“, doufala, že je vojákem v těch správných řadách. Po boku těchto dvou bratrů. Nebyli k sobě navzájem sdílní, ale pochopili, že společnou pomocí mají v téhle démonsko-andělské šlamastice větší šance. Věděli o sobě navzájem minimum, a právě takto jí to vyhovovalo. Jistě, znali ji jako Buffy, jako přemožitelku, pověděla jim o svých důležitých bitvách… ale co jim nepověděla, že je svedla s něčí pomocí. Žádní přátelé, žádná rodina, žádná láska. A i když se Sam občas rozpovídal, ona byla vždy jen posluchačkou. A Dean? Tomu tohle „žádné svěřování, žádné brečení si na rameni, žádné osobní záležitosti“ nijak nevadilo. Dokud se neptala ona, neptali se oni. Jen to podstatné… Deana si do služeb zrekrutovali andělé, po Samovi touží sám nejvyšší z nejvyšších z Pekla. Tihle dva měli zatracenou smůlu. Vždy když se pokusili o záchranu světa, podařilo se jím situaci i nějak zhoršit. Otevřít pekelnou bránu a vypustit stovky démonů, započít cestu k Apokalypse, započít Apokalypsu… po těchto informacích došla k závěru, že je tady proto, aby jim ukázala, jak se svět vážně zachraňuje.
I oni ji mnohé ukázali, hlavně to že ještě zdaleka neví o zlosynech všechno. Z první zkušenosti s člověkem posedlým démonem byla dost otřesená. Zabila člověka… jistě, neměla na výběr… ale přesto… byly to její ruce, které posedlému nebožákovi zlomili vaz. A první duch? No rozhodně se nejednalo o nešťastné milence, kteří rozmisťují hady po školní jídelně. Kdepak, tihle duchové lačnili po krvi.
Kupodivu „své“ práce potkávala málo. Přece jen mladé přemožitelky likvidovaly upíry a démony spolehlivě. Párkrát některou zahlídla hlídkovat, ale nebyla hloupá, aby riskovala, že ji spatří a předají tu informaci dál.
Někdy se na několik dní rozdělili, příležitostí k lovení bylo hodně, takže ji vysadili, dali ji falešné doklady, kartu k placení a jeli si po svých. Jako třeba teď, místního ducha už ulovila, už jen počkat na černou Impalu a vyrazit zase dál. Cestou ke svému osamělému osudu. Přece jen jsou Přemožitelky samy. A právě ty chvíle, kdy se ji nepodařilo usnout neklidným spánkem z vyčerpání, byly nejhorší. Na mysl jí přišla Dawn. Studuje ještě? Snaží se žít? Nebo všeho nechala jen, aby ji našla? Bože, stýskalo se jí i po tom jejím upištěným vyhazování z pokoje. Nepochybovala o tom, že ji hledají. Ale pochopila, že její nový „šéf“ to má zařízené tak, aby se jim to nepodařilo. Navíc dostala jasné varování, že jim nemá nechávat stopy nebo znamení. Jako by nebyla. Naštvaně odhodila smrdutou deku a natáhla se pro džínsy, které předtím vysvlékla na podlahu. Nezbývá než strávit večer se svým dalším novým přítelem… alkoholem. Už dávno neplatilo, že Buffy a alkohol jsou neslučitelné věci. Popadla pár zmuchlaných bankovek ze stolku a vyrazila do baru. Když přecházela z motelové části do hospody přes parkoviště, zarazilo ji, že tam vidí zaparkovaný nezaměnitelný vůz. Zkontrolovala mobil, ale obvyklou zprávu od Sama nebo Deana, že jsou zpět a sejdou se na snídani, neviděla. Když vešla do hospody, její domněnka, že je něco v nepořádku, se jen potvrdila. Dean se zakaleným pohledem a se skleničkou v ruce by nebyl až tak divný pohled, ale Sam spící v jasném opileckém deliriu na stole, to už něco znamenalo.
„Čau,“ přisedla si do boxu za ním. Chvíli na ni neurčitě mžoural, jakoby si nebyl jistý, na koho se to dívá.
„Hm,“ znovu přiložil sklenici k ústům a vyprázdnil její obsah.
„Trochu nepohodlné, nemyslíš?“ kývla hlavou směrem ke zkroucenému Samovi. Toho bude ráno vše příšerně bolet.
„A co je ti sakra do toho?!“ vybuchl na ni prudce.
Slabý úsměv z toho, že je vidí zpět živé, který ji pohrával na rtech, byl ten tam.
„Prosím?“
Sklenicí, kterou držel, mrštil o zem, až se všude rozlítla. Vyskočil na nohy a naklonil se k ní přes stůl. „Řekni – mi – k – čemu – nám – do hajzlu – si?“ odsekával každé slovo.
Šťouchla do něj, až se svalil zpět do sedačky. Příšerně to z něj táhlo, už nepotřebovala panáka, jeho dech jich obsahoval nejmíň dvacet.
„Podívej, nehodlám se tu se tebou hádat… vyspi se z toho,“ zvedla se, ale chytl ji za ruku a přitiskl si ji na mokrou tvář. Slzy? Hlavu měl sklopenou, ale přísahala by, že se mu třesou ramena.
„Promiň… promiň… já jen… měl jsem tě vzít sebou… vím, že jsi chtěla… a já… je to moje chyba… zvoral jsem to… všechno.“
„Co se stalo?“ přepadl ji strach. Tušila, že tahle mise „zastřelíme Lucifera“ nevyjde, poklekla k němu a podívala se na jeho klepající se rty.
„Jsou mrtvé, víš? A zbytečně… Jo a Elen jsou mrtvé.“ Udělala to nejpřirozenější, co v tu chvíli mohla, objala ho a nechala ho pevně ji svírat. Prvně si myslela, že jejím tělem otřásají jeho vzlyky, protože ji tak pevně drží, až po chvilce jí došlo, že se na povrch prodraly i ty její…

Will vtrhla do Gilesovy pracovny. „Mystické síly si šeptají, že se blíží něco velkého a ona je toho součástí!“ chrlila celá udýchaná.
Nemusel se ptát, o kom to mluví, bylo to jasné. Obrovský kámen pochyb mu spadl ze srdce, nebo alespoň jeho podstatná část. Takže jde o bitvu. Ale proč ty tajnosti? „Velkého jako apokalypsa?“ zeptal se se stoickým klidem.
„Ta Apokalypsa.“
„Ta?“
„Biblická, Gilesi. Prastaré energie se třesou strachy, Lucifer je prý volný.“
„Volný jako…“
„Jako že kráčí po zemi a hodlá ji ovládnout a my s tím nemůžeme nic udělat.“
„Ale Buffy může?“
„Jen ti, kterým to osud předurčil. Šampióni vyvolení, peklem spojeni.“ Tlumočila útržky, které si za poslední týdny poskládala.
„Takže nejen Buffy.“
„Ano, myslím si, že se to týká i Angela.“
„Bezva, teď je ještě oba najít.“ Hodil brýlemi na stůl a prohrábl si vlasy. Lucifer… tohle už bylo moc i na něj.

Od toho večera to bylo mezi nimi jiné. Ne, že by prožívali společné „holčičí chvilky“, jak Dean s oblibou říkal, ale tu noc pochopila, že je v něm mnohem víc než dává světu znát. Byl zlomený, dávno předtím než Elen a Jo zemřely, ale jejich smrt, jako by si odnesla jeho další chuť alespoň se o život pokoušet. Ani netušil, jak moc mu rozumí. Bože, jak kdysi toužila něco cítit. Teď se po většinu času snažila o pravý opak. Ale stejně věděla, že oba bratři jsou jí víc a víc bližší. S nimi na cestách byl její stesk únosnější.
Zamířila do hotelu, v kterém momentálně přebývali.
„Ahoj,“ houkla, když vešla do pronajatého apartmánu. Sam podezřele rychle sklopil notebook, a i bez toho ji jeho rozpačitý výraz napověděl, že přišla nevhod.
„Oh… ruším?“ cítila, že červená, ale z četných narážek, které na sebe bratři měli, pochopila, že ne vždy používají internet k pátrání. Přišla snad zrovna když…? Zrakem sjela do míst, kde by takové „vyrušení“ bylo zaručeně vidět a zčervenala ještě víc, když si Sam odkašlal, aby ji dal najevo, že si směru jejího pohledu všiml.
„Vůbec ne.“ pousmál se nad jejími rozpaky.
Buffy nervózně popošla k oknu a všimla si přicházejícího Deana. Rozrazil dveře, a aniž by se podíval po pokoji, začal: „Tak co jsi zjistil o naší milé Buffy?“
„Eh, Deane…“ Sam zajel pohledem k oknu.
„Sakra,“ uteklo mu, ale podle paží, které si naštvaně založila, poznal, že už nic nezachrání.
„A co by si potřeboval vědět?“ zeptala se sladce, ale bylo jasné, že stačí chybný krok a bude zle.
„Víš, hledal jsem, kdy máš narozeniny…“
„Nelži mi tady, zatraceně! Takže si mě prověřuješ? Nevěříš mi snad?“
„Mám ti věřit? Poslali tě, abys nám pomohla? Jak, čím? A kdo tě poslal?! Kde bereš svoji sílu, jak si vyhrála všechny ty velký bitvy? Od čeho máš na krku jizvy? Tvoje historky mají hodně slabých míst,“ vyjel na ni zprudka.
Nadechla se, aby mu něco odpověděla, ale nebylo moc co, zmohla se jen na: „Říkala jsem ti, jak ten chlápek vypadal.“
„Jasně, postarší páprda s arogantním úšklebkem, který by zasloužil pořádnou ránu. No páni, hned víme, o koho jde!“ rozhodil rukama.
Zahleděla se naštvaně do země. Nechtěla se na ně dívat, nemohla. Bylo ji do pláče a to rozhodně nehodlala dát najevo.
„No tak, můžeme to řešit i v klidu…“ zkusil to Sam, ale nemohl popřít, že ho tyhle otázky také trápí.
„Víte co? Nevěříte mi, fajn. Podívejme se, kdo to káže! Samotný pán sdílný a otevřený! A ty,“ ukázala prstem na Sama, „stával ses mým přítelem a zatím si o mě děláš průzkum jako bych byla nějaká zrůda! Kdybyste jen tušili, čím vším jsem prošla…“
„Nechtěj mě rozbrečet,“ z Deana čišel sarkasmus.
Neudržela se a přirazila ho ke stěně, až mu kosti zapraskaly.
„Jde ti o moji sílu? Pochází z démona, spokojen? Budeš mě teď lovit? Do toho, já už nemám co ztratit,“ s tím ho pustila a vyřítila se ze dveří, hlasitě za sebou práskla, až málem vylétly z pantů.
„Zkurvysyni! Slyšel jsi to, démon… je zatracený démon!“ vrhnul se Dean k cestovnímu vaku a vytáhl pořádný nůž.
„Deane…“ začal Sam.
„Co? Chceš se jí zastávat?! Je to další démonská děvka, která se na nás pověsila a manipulovala s námi!“
Ozvalo se zaklepání. Dean si stoupnul ke dveřím s nožem připraveným k útoku. Jestli se vrátila, dá jí, co jí patří. Očima pokynul Samovy, aby otevřel. Ten si do ruky pro jistotu připravil Colt. Nečekal, že by to byla Buffy, ale za současné situace bylo lepší být připravený.
Pootevřel dveře, do pokoje vstoupil Castiel. Očima přelétl od nachystaného nože po připravený Colt. „Kde je Přemožitelka?“
„To si ze mě děláš srandu. Na koho myslíš, že tu takto čekáme?“ vyštěkl Dean.
„Musíte být s ní. Lucifer přišel na to, že byla povolána. Vyhlásil za ni odměnu. Půjdou po ní, dokonce víc než po tobě.“ Dostával ze sebe rychle, obvykle klidný nerušený tón byl ten tam.
„Proč, nesloužila jim snad dobře?“ vyprskl na něj.
„Ona nepatří k nim, je to bojovnice dobra,“ pokračoval Castiel.
„Řekla nám, že její síla pochází z démona,“ zapojil se Sam.
„První přemožitelka vznikla z esence démona, ale svojí sílu používá výhradně proti zlu,“ vysvětloval trpělivě, ale bylo vidět, že ho tak banální odpovědi obtěžují.
„Proč nám to říkáš až teď? Věděl si, že je tu s námi.“
„Nevěděl jsem to, až teď mi to prozradil jeden prastarý zdroj. V žádném případě se nesmí dostat do rukou druhé strany. Je silná, takže ji nelze lehce posednout, ale existují způsoby, kterými mohou esenci démona vzkřísit, aby ji ovládal. Musíme ji najít a provést určité rituály, aby mohla bezpečně stát na naší straně.“
„Bezva, je to stále lepší a lepší,“ prskal Dean, ale Sam chápal, že tím maskuje pocit viny a obavu. Všiml si toho, po smrti Elen a Jo, začal Buffy věřit, i když nechtěl. Nevěděl, co přesně se té noci událo, ale znal Deana dost dobře na to, aby na něm poznal, když mu začalo na někom záležet.
„Můžeš ji najít?“
„Bohužel na světě je příliš mnoho Přemožitelek.“
„Cože?!“ vykřikli oba naráz.
Cas si povzdechl a začal: „V každé generaci je jedna Vyvolená…“
„Prrr, zadrž, jdeme hledat, bájné řečí později,“ zarazil ho Dean, kterému z toho všeho začínala brnět hlava.
„Tušíš alespoň kde začít?“ zeptal se Sam, když si za opasek kalhot strčil zbraň. Cas pokrčil rameny. „Asi tam, kde se cítí bezpečně…“
„A to je?“
„Na hřbitově.“

~ pokračování příště ~

Tak ti pěkně děkuju, četla jsem si to tajně v práci, že si přečtu jen kousek a už jsem to vdechla celé!
Přesně dle mého gusta, dějovka, *in love*! Děkuju

Ver: no páni, velmi, velmi, velmi dobře napsaná část, jestli to takhle bude pokračovat..... je to napínavé, smutné, ale i vtipné fakt se těším na pokračování

Dokonalé!!! Fakt se mi to moc líbí!!! Má to vše, co mám ráda. Akorát škoda, že se Buffy s Deanem nedají dohromady... A i Cas je už na scéně Těším se na další část... i když tu si přečtu asi až v neděli... víme proč

Padme napísal:

Tak ti pěkně děkuju, četla jsem si to tajně v práci, že si přečtu jen kousek a už jsem to vdechla celé!

Padme a vůbec, ale vůbec nemám výčitky za to, že ti kazím pracovní výkony. Je to pro mě pocta...

astiku že bych zvedala laťku s každou kapitolou? Uh, tak dobrá nejsem. Ale děkuji. Snad se bude líbit i dál.

Bohdy - však ona na tebe ta další část ráda počká...aneb jupí jej za reálnými zážitky... A než také odjedu, tak dávám pokráčko..

III. kapitola:

Původně jsem nechtěla příliš zasahovat do děje Supernatural, ale jsou momenty, kdy to prostě trošku pozměnit musím.

Seděla na studeném kameni, který byl něčím náhrobkem. Místem, kam chodí blízcí vzpomínat a doufat, že pro jejich milované existuje lepší svět, který je také jednou čeká.
„Pch…“ vypustila mezi slzami, když si uvědomila, jak naivní tahle víra v nebe je. Ne, že by pochybovala o jeho existenci, ale čím déle byla v téhle nedobrovolné misi, tím méně věřila v čistotu a krásu toho místa.
„Pitomý démoni, pitomý andělé, pitomý lovci… nejpitomější lovci, kteří nevěří nikomu a umějí jen vytahovat naleštěný bouchačky a pohrabáče!“ praštila pěstí do náhrobku, až ho kousek odlomila.
„Jenže kam teď půjde, sama?“ opět její tichý pláč přeťal vlastní hořký smích. „Už zase sama… neřešila tohle před měsíci, když se opíjela u Elen v baru?“ A pak je potkala… prvně si myslela, že se k nim prostě jen přidá a bude hlídat jejich smolařský zadky, ale ne, ona si je musí oblíbit. Její pitomé nastokrát zlomené srdce musí přijmout někoho dalšího… o jistě… a zase ztratit.
Milionkrát si říkala, že teď už bude své emoce hlídat, že už si nikoho neoblíbí, protože to pak vždy bolí, ale slovy toho zmetka, co jí sem dostal „Tohle bylo větší než ona“. Jedinou konstantou v životě pro ni pak byly jen tyhle tiché kameny, noční šum listí, který na mnohé mohl působit strašidelně, jí však uklidňoval.
„Stejně se máš, že máš klid,“ zamumlala tiše k nebožtíkovi pod zemí, povzdechla si, poplácala odlomený náhrobek, jakoby mu snad děkovala za útěchu, a seskočila z něj na zem.
Otřela slzy. Přece tu nebude brečet. Slzy jsou jí stejně k ničemu. Chce to myslet.
„Jak sledovat dva paličaté lovce, chránit jejich namyšlený zadky a nenechat se při tom zabít?“ do toho ji napadla další uhozená myšlenka, „Když je její síla původně démoní, působil by na ni exorcismus nebo snad Samovy schopnosti? Někdy se na ni tak divně koukal…“ raději nepokračovala v těchto úvahách.
Vydala se ven ze hřbitova. Nespěchala a na malou chvíli se zatoulala myšlenkami opět k domovu.
„Co Giles? Určitě mu přidala několik bezesných nocí a hlubokých ustaraných vrásek na čele. A Spike? Kolik práskačů kvůli ní asi zmlátil? Jak moc jí chyběl. Nikdo neuměl říct přesně to, co je třeba a kdy je to třeba tak jako on. Ksakru, všichni ji chyběli a nebylo těžké uhodnout kdo nejvíc. Angel…Hledá ji nebo o ní už nechce slyšet? Asi to druhé, vždyť chladně pošlapala vše, co měli. Našel si náhradu? Předtím se také zamiloval do Cordy.“ A zase cítila slané mokro na tvářích.
Viděla rozmazaně a tak si promnula obě oči dlaněmi. Začali ji pálit ještě víc, musela si v duchu vynadat, mnout si oči nalíčené řasenkou - opravdu geniální nápad. Nechala je chvilku zavřené, aby přestaly slzet. Když je otevřela, trochu zamlženým pohledem spatřila šklebící se ksicht upíra jen pár centimetrů od ní. Nejraději by si uštědřila mentální facku za takovou nepozornost. Upír to ovšem vyřešil za ni, napřáhl se a poslal ji o pěkný kus vzduchem. Narazila o pomník, až to v ní zapraskalo. Dvakrát se bolestivě nadechla. Ten zmetek zjevně nebyl začátečník, protože byl hned u ní a za klopy bundičky ji zvedl do vzduchu.
„Hm… voníš jako Přemožitelka.“ mlasknul si a už se jí nakláněl ke krku.
Plnou silou do něj kopla, jenže společně s ním na zem tvrdě dopadla i ona. Zaskučela. I přes bolest, se co nejrychleji vyšvihla na nohy. Její nepřítel už se zvedl taky. Zašátrala v kapce pro kolík a zděsila se, když nic nenahmatala.
„Doprdele!“ neměla čas rozhlížet se, kde jí vypadl.
Upír si to vyložil jako její strach a dodalo mu to odvahy, protože se do ní pustil s pořádnou vervou.
„Budeš asi jedna z těch nových, co?“ smál se, když znovu upadla na zem.
Zahledla kolík ležet kousek od ní a bolestivě se pro ni začala plazit, jenže upír ji chytl za kotník a smykl s ní trávou směrem k sobě. Dvakrát ho praštila, ale nepovedlo se ho sundat. Opravdu neměla svoji noc. Sérií ran ji oslabil, a když se pořád vzpouzela, tak ji přimáčkl hrdlo. Upír nad ní se smál, když viděl bezmocnost, která se usadila v její tváři. Začala ho od sebe odstrkovat a kopat nohama, škrábala, až mu nehty zarývala do masa. Ale nijak citelně ho tím neoslabila. A vzduchu bylo tak málo…

* * *

Stál ukrytý v přítmí stromů o pořádný kus od místa, kde ledabyle postávala, skoro jakoby se nabízela prvnímu zloduchovi, který půjde kolem. Byla k němu zády, ale poznal by ji kdekoliv.
„Na co si to hraješ, Buffy? Na nevinnou kořist? Oba víme, že k nevinné máš hodně daleko.“
Ušklíbl se, když zpozoroval upíra, který se k ní blížil. Bezva, unaví se bojem s ním a on bude mít malou výhodu potom. Přesto, ale zbystřil, když se upír přiblížil až moc.
„Dávej pozor, dávej…“ pozdě, už letěla vzduchem a vypadalo to, že se ji příliš nedaří se ve smršti události vzpamatovat.
Vymanila se z upírova sevření, ale slyšel její zaskučení, než se vyšvihla nohy. Svým nadlidsky vyvinutým zrakem viděl, jak šáhla do kapsy, a zaslechl, jak zaklela, ale to už ji upír sérií úderů poslal k zemi.
„Proč neútočí? To na hřbitově postávala beze zbraně?“ mračil se.
Ksakru, vůbec se to nevyvíjelo, jak si představoval. Nehledal ji takovou dobu, aby viděl, jak prohrává s nějakým ubožákem. Když už se chtěl vydat ji pomoci, zahlédl dva muže běžící směrem k ní… stáhl se zpět. Větší z nich upíra odtáhl a jedním pohybem mu mačetou usekl hlavu. Udiveně vykřikl, když se tělo před ním rozpadlo na prach. Když viděl, jak menší z nich zvedá Buffy opatrně do náruče a naléhavě ji prosí, ať zůstane při vědomí, oči mu zahořely nenávistí.
Dlaně se mu samovolně sevřely v pěst. „Tak takhle to je.“

* * *

Vypadala příšerně. Velká část obličeje byla rudá nebo opuchlá. Když ji vysvlékli, aby zjistili další zranění, nechápali, jak přes pohmožděniny na žebrech může dýchat. Krk vypadal ještě hůř, jeho barva se každou chvíli zhoršovala. Sam znovu zapochyboval, že nevzít ji do nemocnice byl nejlepší nápad. Jenže je o to, než ztratila vědomí, tak úpěnlivě prosila. A tak ležela tedy, ve špinavém hotelu a oni zaboha nevěděli co s ní. Dean podal lékárničku, a Sam mezitím donesl mokrý ručník, aby omyli a ošetřili krvavé šrámy a oděrky. Jen jedenkrát vypadala, že přišla během ošetřování k sobě, když se nad ni skláněl Sam.
„My… myslela jsem, že už tě neuvidím…“ šeptala ochraptěle, přes pohmožděné hrdlo ji nebylo skoro rozumět. Chytla ho za pevně za ruku. Dean se naklonil blíž a vyměnil si se Samem nechápající pohled.
„Buffy?“ promluvil na ni Sam, zmateně na něj zaostřovala, ale měl pocit, že i když se dívá na něj, je myslí někde jinde.
Jeho domněnka, že blouzní, se potvrdila v momentě, kdy sotva srozumitelně vyslovila: „Lhala jsem, musela jsem… vždycky jsem tě milovala. A pořád… pořád tě miluju.“ Pak zase ztratila vědomí.
Chvíli zavládlo tíživé ticho. Dean se nervózně ošil, jak šlo o lásku, dostával se na území, od kterého obvykle raději utíkal.
„Něco si mi neřekl, brácho?“ pokusil se alespoň zlehčit to vtípkem. Zakryl ji a oba nadskočili, když se ozval Deanův mobil.
„Ano, Casi… je tu s námi.“ zazněla jen rychlá informace.
Moment na to byl jmenovaný v místnosti s nimi. Výjimečně na něm bylo vidět znepokojení, když uviděl, kde a hlavně v jakém stavu slavná Přemožitelka je.
„Našli ji démoni?“ rovnou k věci, jako vždy.
„Myslím, že ne, ale nevím, co to bylo. Měl žluté oči, a divně hrbatou tvář. Když jsem mu usekl hlavu, rozpadl se na prach.“ vysvětlil Sam.
„Upír.“
„Blbost, upíry jsme už viděli,“ zapojil se Dean.
Castiel na něj upřel modrý pohled a mírně naklonil hlavu. „Vážně, kde?“
Rychle mu popsali situaci s Coltem.
Jen odmítavě zakroutil hlavou. „To, co jste potkali vy, a váš otec nebyly upíři. Pravděpodobně to bylo několik dalších z nepovedené linie, první z nich vznikl špatně provedenou proměnou a pak své řady rozšířil, ale v podstatě se jedná o upírský odpad, dokonce i pro upíry. Slabší než oni a vymírající.“
„Slabší než upíři… pamatuji si, že ti hajzlové byly pořádně silní.“
„To ano, ale stále jsou více lidmi než démony. Proto mohou i chodit na slunci. Ale dost o nich. Máme tu problém.“
„Nepovídej, jaký tentokrát?“ zeptal se zvesela Dean, ale radosti v tom nebylo ani trochu.
„Musíte odjet, hned. Najdou vás a ona se teď nemůže bránit, byla by snadnou kořistí.“
„Možná sis nevšiml, jak je na tom, nemyslím si, že hýbat s ní bude dobrý nápad.“
„Cítím, že se sem blíží a je jich příliš mnoho. I na mě.“
To je přimělo konat, rychle sbalili věci a odnosili je do auta. Cas mezitím přistoupil k přemožitelce a přiložil jí ruku na hrudník. Místnost ozářilo rychlé světlo, doplněno o slabé zasténání, které vydala, když jí vypálil krycí znamení.
„To ji zatím zamaskuje, bohužel na ochranný rituál nemám vše,“ pronesl směrem k bratrům, aby je upozornil na stále hrozící nebezpečí.
Dean ji pak jen zabalil do deky a hodil klíčky Samovi se slovy „Budeš řídit, zůstanu s ní vzadu.“
Se Samovou pomocí s ní nasedl a opřel ji o sebe tak, aby ji mohl během jízdy přidržovat.

* * *

Poslední dobou až nějak moc často přicházela k sobě jinde a jinak než se dostala mimo. Dnes to platilo dvojnásob, protože jindy u toho aspoň ležela, což ovšem rozhodně nebyla pozice, ve které by se nacházela teď. Pod hlavou měla něco pevného… a divně to s ní házelo ze strany na stranu. Podle zvuku, který za chvíli rozpoznala, ji došlo, že je v autě. Ruku měla zaklíněnou někde podél svého boku, a tak s ní zkusila pomalu pohnout. Pod prsty ucítila hrubou látku – džíny? – pohnula s ní dál, až se ozvalo nervózní odkašlání.
„Jsem rád, že jsi vzhůru.“
Otevřela oči, aby uviděla kostky flanelové košile… Chvilku nechápala, ale když pozvedla tvář, dívala se do Deanové, jak se šklebí. Mihotající světla zvenku ji trochu mátly, tvářil se rozpačitě nebo potěšeně? Začínalo ji to docházet… pokud je v autě a leží opřená v polosedě o Deana, pak tam, kde má ruku bude… co nejrychleji se ji pokusila vymanit.
„Pomalu, nemusíš spěchat, mně to rozhodně nevadí. Vlastně jsem doufal, že na to ještě chvilku nepřijdeš, princezno.“ Dean zachytil Samovou pozvednuté obočí, ve zpětném zrcátku.
„Ty….“ chtěla mu nějak pádně odpovědět, ale místo toho se bolestivě rozkašlala.
„Tiše, šetři si své lichotky na dobu, kdy nebudeš mít pohmožděné hrdlo.“
Bohužel si informaci o tom, jak je nemožný, musela prozatím nechat pro sebe, nevydala víc než bolestivé skřehotání. Bezva, opět nemohla mluvit a tentokrát zde nebyl nikdo, kdo by jí dal tabulku s fixem, kde by mohla své rozhořčení vyjádřit. Vzpomněla si na Gilese, jak jí nakreslil, na partu… trhaně se nadechla, zase ten hnusný příval stesku, který ji vykolejoval v nejméně vhodných situacích. Normálně by odvedla jinam řeč, ale co teď, když nemohla mluvit? Dean si všiml jejího skelného pohledu. Zvážněl.
„Jsi v pořádku?“ na tuhle otázku mu odpověděla jen pohledem ve stylu „A kdy si se zbláznil?“
Omluvně se na ni pousmál, kdyby už asi tak od 16 let nebyla zamilovaná do jiného, tenhle jeho výraz by ji zamotal hlavu.
„Myslím v rámci možností…“
Mávla jen rukou, aby to nechal být. Co taky mohla říct. I kdyby mohla mluvit, aniž by měla pocit, že ji hrdlo exploduje, neměla by slova.
„Měli bychom zavolat Casovi…“ podotkl Sam a zkontroloval letmým pohledem ty dva vzadu.
Dean se zase mračil, podíval se na ni. „Jdou po tobě démoni… vědí, že nám pomáháš.“
Její netečný výraz, dál její „No a co jako“ dostatečně najevo.
„A hlavně Lucifer,“ dodal Sam a musela přiznat, že teď už jistou obavu pocítila.
„Cas ti vypálil znamení na žebra, nebudou tě moct najít… ale musíme se domluvit, co dál.“
Kývla, že chápe, ale poslouchala skutečně jen tak na půl. V hlavě si formovala vlastní plán.

* * *

Unavovala se tréninkem, do každé rány dávala všechen vztek, který se v ní opět probudil. Byla noc, sotva při pátrání v knihách u Bobbyho na chvíli usnula, zase jí vstoupil do snů. Její soukromý Anděl, jeho doteky, jeho vášnivý pohled… při probuzení zůstal vždy jen vztek na nespravedlnost jejího života, na to, že vždy přijde někdo, kdo ji ho překope odspoda nahoru. A touha… proč musela mít takové sny?
„Byl to Anděl…“ objevil se vedle ní najednou Cas.
„Co?“ na chvíli zastavila rány, které směřovala na provizorní boxovací pytel, který ji bratři udělali u Bobbyho na pozemku. Ví snad Cas o čem se jí zdá, kdo ji ve snu utěšuje i trápí zároveň?
„Ten muž, co tě sem poslal.“
Pytel zavěšený na větev nevydržel a při další pecce odletěl o pořádný kus dál, při myšlence na toho bastarda.
„Od té doby, co jsem ti vypálil znamení na žebra… objevil se?“ ověřoval si svoji teorii.
Otočila se na něj, ruce v bok. „Jestli to byl anděl, tak to jenom dokazuje, že jste opravdu parchanti,“ připomněla mu mínění, které o jemu podobných měli bratři.
Cass se zamračil. Díky Deanovi už pochopil smysl výrazu „parchanti“.
„Ale když už se ptáš. Vlastně… ne. Hádám, že nemá důvod, když jsem tam, kde asi mám být. Proč?“ pokračovala.
„Andělé chtějí apokalypsu, usilují o ni, pokud tě vybrali oni, tak proto, aby si jí napomohla, než ji zabránila, měl bych tě odstranit.“
Poodstoupila od něj, ne ze strachu, ale aby měla dostatečný prostor, kdyby se o něco vážně pokusil.
„Do toho.“
Delší chvíli si ji měřil pohledem, očividně uvažoval, ale pak jen zavrtěl hlavou.
„Nemohu.“
„A to jako proč zase?“
„Tvé odstranění by momentálně způsobilo více potíží.“
Téhle odpovědi rozuměla ještě méně. Chtěla se zeptat na vysvětlení, které by jí možná dal, ale už tam nebyl.
„Bezva, další do party, co ve mně vidí hrozbu…“
Dean se Samem ji sice akceptovali, ale netušila, jestli to není víc proto, aby ji měli pod dohledem. O incidentu na hřbitově příliš nemluvili. A i ona raději zůstávala stranou, do blázince, kam se před pár dny vydali dobrovolně nahlásit, je po vlastních zkušenostech rozhodně následovat nepotřebovala. Znovu se otočila kolem své osy, aby se pořádně rozhlédla. Už nehledala Casse, ale měla takový pocit v podbřišku… ne jako když je poblíž upír, tohle bylo jiné… všechny smysly napnuté…
„Je tam někdo?!“ zavolala mezi vraky.
Přimhouřila oči a udělala několik kroků směrem do tmy, jako by tam někdo stál, ale nebyla si jistá…
„Buffy!“ vytrhl ji ze zírání do tmy Bobbyho hlas od vchodu. „Potřebuji s tebou mluvit.“
Tentokrát už tam nic neviděla, a tak se vydala k domu, ale ještě naposledy se na zápraží nervózně otočila. Nikde nikdo.
„Asi už všichni blázníme,“ zamumlala si a vešla dovnitř.
S Bobbym jí bylo dobře, ne že by byl mistr vřelosti a domácí pohody, ale jeho hrubější otevřenost a upřímnost se jí líbila. Dřív pátrání nevyhledávala, ale jeho zkušenosti, a láhev burbonu vždy někde poblíž, dělali čtení snesitelnějším.

* * *

„Nééé…“ smála se, když ji Sam popsal, jak vypadal jejich příjem v léčebně.
„A to není vše, když už jsme tam byli, ta sestra… no, sestra… pak to vlastně nebyla sestra. Ale to je jedno… Byli jsme s Deanem na obhlídce a ona nás načapala a ptá se: Co tu děláte, hoši? Přiznám se, že jediný co mi běželo hlavou, bylo: A doprdele, ale Dean to zachránil,“ na chvíli se odmlčel.
„Jak? Co udělal?“ vyzvídala jako malá holka.
„Noo… Řekněme, že když dáš ruce nad hlavu a třepeš sebou, se staženými kalhoty a křičíš PUDING, tak tě nikdy nikdo nebude podezírat, že jsi něco jiného než totální blázen.“
Chvíli myslela, že si to Sam vymýšlí, ale když viděla, jak se upřímně směje, když si to vybavil, nevydržela a rozesmála se, až pomalu slzela. Zrovna už se od smíchu začínala uklidňovat, když Dean vešel do místnosti.
„Co je?“ zeptal se, když při pohledu na něj Buffy vyprskla.
„Panebože, teď jak vešel, tak sem si to mnohem lépe představila…“ rozchechtala se znovu.
„Tak znovu, co kurva je?“ mračil se Dean, protože se mu nelíbilo být tím, komu se smějí.
Buffy vstala a než stihl jakkoliv zareagovat, vděčně ho poplácala… po zadnici. „Díky. Nevěřila bych, že se tak ještě někdy pobavím.“
Nechápavě se za ní otočil, pořád mu to nedocházelo, ale když při odchodu prohodila „Zvláštní, mě to jako puding nepřipadá…“ došlo mu to. Naštvané „Same!“ už pak v celém domě rozhodně nešlo přeslechnout.

* * *

„Takže… myslíš, že je můj zadek hezky pevný, hm?“ prohodil Dean, když se s pivem vedle ní opřel o jeden z vraků na dvoře.
„Vážně si myslíš, že budu jakkoliv přiživovat tvé ego?“
„Beru to jako ano.“
Chvíli byla potichu, hledala o čem mluvit, aby z toho nebyla zase hádka. „Takže ta sestra, byla… démon?“
„Ano… dobré vědět, že jste se Samem probírali i něco jiného než můj zadek“
„Sam mi to neřekl, došlo mi to. Podle Samova popisu jsem se jednou s podobným také setkala. Bodl mě při boji a já pak začala myslet, že tenhle svět, s démony a přemožitelstvím, je jen bludem v mojí mysli. A že jediný způsob, jak se z něj vymanit je zničit vše, co mě s ním svazuje.“
Možná to bylo pivem, kterým pil, nebo poklidem noci, ve které seděli, ale musel se jí zeptat. „A co to bylo?“
Nadechla se, jako by už chtěla odpovědět, ale pak se opět uzavřela. Znal už ten její pohled. Tolik mu připomínal jeho vlastní.
„To už je teď jedno.“
Na chvíli byl tiše. Skoro to už vypadalo, že to nechá být, ale to by nebyl Dean.
„Jestli byl někdo takový, kdo ti pomohl prozřít, musel to být někdo, kdo si zaslouží víc než odbytí jednou větou.“
Prudce se na něj otočila. Zrovna on ji má co kázat.
„Vážně? A proč mi nepovíš něco o svém tátovi, Deane?“ přešla do útoku, protože se jí dotknul.
I ona už znala jeho výrazy. Tenhle vypadal jasně na vztek.
„A, princezna už zase vystrkuje drápky? Co chceš slyšet?!“ otočil se směrem k ní a s každou větou se přibližoval víc a víc. „O tom, jak jsme se Samem neznali dětství? O tom, jak byl leckdy tvrdý a neoblomný? O tom, že věcně někde lovil?“ odhodil láhev na zem a chytil ji pevně za obě ramena. „Ale i přes to mi chybí, I přes to si vyčítám, že za mě dal život. Protože on se snažil dělat, co jen mohl. Protože někdy je třeba se obětovat pro rodinu. Ovšem to ty nemůžeš nikdy pochopit.“
Chtěla se vysmeknout a pořádně mu jednu vrazit, co on o ní ví… vyškubla se z jeho sevření.
„Nevíš nic! Obětovala jsem víc, než si umíš představit.“
Napřáhla se, ale chytil ji a paže ji zkroutil za záda. Stál u ní tak těsně, že ani odkopnout ho nešlo.
„Vážně? Protože z toho, co ukazuješ a jak se chováš, to vypadá, že miluješ leda tak sebe!“
Vytryskly ji slzy. „Jak tohle můžeš říct?!“ vymanila se a odstrčila ho, až se zastavil o kapotu staré dodávky, u které stáli.
„Dvakrát jsem pro tenhle svět obětovala život, a když už to vypadalo, že můžu mít přátele a rodinu, tak si nějaký kreténský anděl usmyslel, že mě chce v téhle bitvě, chránit idiota jako si ty, a donutil mě to všechno opustit. Přátelé, sestru i…“ zarazila se.
„Koho?“ promluvil nečekaně měkce. Viděl, jak se Buffy pod tíhou emocí celá třese.
„Co je ti do toho?!“
„Koho,“ zopakoval trpělivě znovu.
Propukla v pláč a ani nevěděla jak, skončila v jeho objetí.
Přes hlasité vzlyky zaznělo jen jedno slovo. „Angela.“

* * *

Už se pořádné ochladilo, ale ani jeden z nich se neměl k návratu do domu. Dean se ukázal být překvapivě trpělivým posluchačem. Vždy si myslela, že jestli někomu o sobě něco víc poví, bude to Sam. Jenže teď ležela na kapotě auta opřená o jiný hrudník. Ne, že by mu řekla vše… jistě, svěřila se o tom, že v den jejího „povolání do Apokalypsy“ se měla vdávat, ale raději vynechala Angelovu upírskou minulost. To, že byl hrozbou Evropy, a že i takového ho milovala. Příliš raději nepopisovala ani Spikea. Dean se sice trochu divil jeho jménu, označil ji asi jako „hodně nepovedená hardrocková přezdívka“, ale její velké bitvy ho zaujaly dost na to, aby se v tom dál nešťoural.
„Takže mladší otravná sestra, která se nechává ráda unést, nejlépe v úterý, hm?“ pousmál se nad jejím popisem Dawn a několika historek.
„Sam se nedostával do malérů?“ podivila se.
„Ne, vlastně ani ne, byli jsme v nich zhruba stejně, oba jsme se o sebe museli umět postarat… já byl spíš takový táto-máma v jednom. Uvařit, procvičit střílení, udělat úkoly, nabrousit nože, vyčistit zbraně a tak.“
„Neměli jste nikoho, kromě sebe navzájem…“ konstatovala se smutkem v hlase.
„Je tu pár přátel… Bobby a…“ hlas mu přeskočil, „a už vlastně nikdo, všichni s kým jsme si byli blízcí nebo kdo nám pomohl, tak zemřel,“ dopověděl bolestně.
Nadzvedla se a položila mu ruku na tvář, aby ho donutila podívat se jí do očí. „Jestli to něčemu pomůže, můžu být já tvým přítelem…“ pustila svoji dlaň z jeho tváře dolů, bylo to skoro jako pohlazení, „pokud se zrovna nebudeš chovat jako idiot,“ dodala s úšklebkem.
„A ty jako ledová mrcha, co umí nakopávat zadky,“ vrátil jí to. Byl rád, že to jak ho svojí nabídkou potěšila, může schovat za rejpání. Rozhodně ho nesmí vidět dojatého.
„Ale já umím nakopávat zadky!“ ohradila se dotčeně.
„To jo, ale raději bych byl, kdyby to nebyl ten můj,“ usmál se zlehka zpět. V očích měl ale pořád hroznou beznaděj. Zahleděl se někam do dálky.
„Není to ironie? I když tebe štvala Dawn a mě často Sam, oba jsme neváhali a dali jsme za ně život.“
„A za koho jiného by ses obětoval, než za ty které miluješ?“ Přikývl, na to nebylo co říct.
„Jaké to bylo?“ vrátil se k tomu, co mu vyprávěla.
„Co?“
„Nebe.“
„Já… nepamatuji si detaily, ale pamatuji si ten mír a klid. O to víc jsem se cítila rozervaná, když jsem musela čelit dalším bojům, smrtím, násilí, ale i nedostatku peněž a výchově Dawn. První moment, když jsem se vyhrabala z rakve, myslela jsem, že jsem v Pekle.“
„Peklo…“ pronesl to tiše, jako by se toho slova obával. Zavřel oči před návalem hrůzných obrazů, které mu jen při zmínce toho místa vyvstaly před očima.
„Jak dlouho si tam byl?“
Při její otázce otevřel oči a viděl, jak na něj Buffy upřeně hledí. Ta lítost v jejím pohledu ho mučila a zároveň utěšovala. Nikdy by to nepřiznal, ale potřeboval, aby s ním někdo soucítil.
„Čtyři měsíce.“
„Takže 40 let,“ vypočítala si to rychle.
„Jak to víš?“
„Když se Angel vrátil zpět…“ zarazila se. Tak teď už jí Dean, že byl Angel jen člověkem, neuvěří ani omylem. „Když se Angel vrátil zpět?! Takže jsi mi tu odvyprávěla svůj životní příběh a stejně si něco vynechala, viď?“ zvedl se do sedu.
Buffy protočila panenky. Bože, jak ten se uměl rychle rozčílit. Zdá se, že souznění je u konce.
„Je to komplikované. Stejně bys to nepochopil,“ svezla se z kapoty dolů a oprášila se.
„Ó jasně, já zapomněl, jsem tak nechápavý, vlastně jsem úplný idiot, a proto si mi tu za poslední hodiny málem umluvila uši!“ svezl se na nohy zpět i on.
„Tak jsem to nemyslela, nejsi idiot. Jen je toho hodně…“
„Jasně, jakoby si snad doposud byla stručná!“ vztekle se otočil na cestu do domu. V duchu si nadával, že tu s ní vůbec ztrácel čas.
„Byl to upír! Spokojený?“ vykřikla, nechtěla, aby skončili zase ve zlém.
Viděla, jak zatnul pěst. Pomalu se na ni zpět otočil. „Ty sis chtěla vzít upíra? To si ze mě děláš srandu?! Ještě řekni, že ten týpek s divným jménem byl jeho parťák v upíří bandě!“
„No, vlastně… jo,“ už se nadechoval, patrně k několika hodně peprným výrazům, ale předběhla ho, když na něj ukázala prstem „Ha, vidíš… nechápeš to!“
Nadechl se, zhluboka. „Tak jo, zkus to. Jak se mohlo stát, že si paktuješ s upírem… s upíry… špatně sis přečetla příručku pro přemožitelky?“
„Vlastně mi žádnou nedali… ale, Angel a Spike jsou jiní, mají duši. Bojují za tento svět.“
„Tak se dostal do Pekla, obětoval se pro záchranu světa?“ zkoušel najít něco pozitivního na tom upírském – Angel – chlápkovi.
Buffy se zadívala provinile do země. Jak by si přála umět říkat teď lži. Vymyslet si pěknou pohádku o tom, jak Angel skončil s mečem v hrudi, který mu tam nebodla ona. Jak zachránil svět. Jenže to neuměla.
„Já ho tam poslala,“ pronesla sotva slyšitelně.
Dean bezradně rozhodil rukama. „Fajn, mělas pravdu, nechápu to,“ dál tam ale stál, přeci jen čekal na vysvětlení.
Vydala se směrem k němu. „Jak moc si chtěl jít dneska spát?“
Počkal, než k němu dojde, aby se přemístili do domu. Trochu ztrápeně si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. Pak na ni mrkl.
„Vůbec.“

* * *

Uvnitř byl Sam, zvedl hlavu od textu, který se snažil pochopit, a byl na něm patrný údiv, když je viděl vcházet v poklidu společně.
„Co je, brácho?“ reagoval Dean na jeho zvídavý pohled.
„No… přemýšlím, co vám tak trvalo. Když jste vy dva někde spolu, obvykle to skončí tak, že dostaneš pořádně pěstí a máš pak ještě dlouho monokl. Ale vypadáte kupodivu v pohodě, tak uvažuju, co jste mohli společně dělat a nehádat se u toho… a jak tě tak znám Deane, tak mě napadá jedině sex.“
„Mrcho,“ reagoval na jeho osočení Dean. Ne že by sex byl až tak špatný nápad, ale dnes se kupodivu o žádné sblížení nepokoušel. A přesto k němu došlo, i když ne k tomu tělesnému.
„Blbče,“ odpověděl automaticky Sam.
Buffy se pousmála, musela Sama vyvést z omylu. Nalila si kávu, která byla ještě horká a sedla si naproti němu ke stolu.
„Povídali jsme si,“ prohodila, jakoby dělali pro ně tak přirozenou věc.
„Povídali? To jako vážně? A to jen tak… 2 hodiny?“ nevěřil jim to očividně Sam. Nebyl si jistý, co ho na tom udivuje víc, jestli to, že by Buffy mluvila tak dlouho s Deanem nebo že by Dean mluvil tak dlouhou vůbec s kýmkoliv.
„Buffy mi řekla hodně zajímavých věcí a chystala se v tom pokračovat,“ přisedl si i Dean a nenápadně ji tím vybízel k předchozí debatě.
„Zajímavých? Co tebe zajímá, kromě aut a náhradních dílů a toho jak ošetřit lak od škrábanců?“
„Sklapni,“ osočil se Dean na Sama, a tak je Buffy raději hned umlčela.
„Mluvili jsme o tom, jak jsem zemřela…“
„To vysvětluje, proč jsem našel v elektronické databázi v L.A. tvůj úmrtní list,“ přikývl Sam.
„Pořád na mě hledáš informace?“ zněla dotčeně.
„Hledal jsem, ale po tom posledním… ehm… incidentu… jsem to odložil stranou,“ raději si vzal hrnek a chtěl si jít nalít další kávu = vyklidit pole od nepříjemného tématu.
„To je teď jedno, Buffy zrovna chtěla povědět víc o svém snoubenci, kterého nechala stát před oltářem, pak mu zavolala, že ho nemiluje, i když to tak nebylo. A to nejzajímavější, který byl evidentně upírem,“ pozvedl ukazováček, aby zdůraznil to podstatné, „ale pozor s duší, kterého ovšem zabila a poslala ho tím do Pekla. Zapomněl jsem něco?“ mrkl na Buffy.
„Trochu si proházel čas, ale jinak jsi to shrnul celkem pěkně,“ příliš se jí do toho nechtělo, ale protože se Sam s pozvednutým obočím a prázdným hrnkem usadil zpět, došlo ji, že svěřovací večer bude pokračovat. „Čím mám začít?“
„Tím jak jste se poznali… to jsi jako byla na hlídce, ale jeho uhrančivý pohled tě přiměl ho nezabít?“ zeptal se Sam.
„Ježíš, ne… přeskoč ty láskyplné žvásty,“ znepokojeně se zaměřil na Sama, „a kde jsi do háje přišel k výrazu „uhrančivý pohled“, to učí na vysoké? Pak jsem rád, že už tam nejsi,“ vrátil se pohledem zpět k Buffy, „a dostaň se k tomu, proč si ho zabila.“
„No… pro záchranu světa. Napadá tě jiný důvod, proč by 17letá holka probodla mečem svého milence?“ zamračila se na Deana, že po ní chce, aby se hned dostala k tomu nejtěžšímu.
„Jak může mít vlastně upír duši?“ zajímal se Sam o to, co jemu vrtalo nejvíc hlavou.
Buffy si povzdechla, tohle bude dlouhá noc. „Jedno po druhém, ano?“

* * *

Už bylo nad ránem, když se Buffy se Samem dostali ke sdílení pocitů s prohozením těl za někoho jiného. Rozhodl se, že je bude poslouchat jen tak vleže. Sam se zcela ponořil do líčení toho, jak při cestě z blázince narazili na další případ a proto se i vrátili takhle pozdě. Bohužel ji musel potvrdit, že je na ni vypsaná odměna. A to přímo Luciferem. Domluvili se, že budou více pracovat na tom, jak zabránit Luciferovi ovládnout ji skrze její démonskou část.
Buffy zase vysvětlovala, co všechno musela prožít jako Faith. Že měly velké problémy, ale už je to pryč. Že právě Faith uměla později pochopit břímě toho, když jste vůdce a jako nikdo ji uměla přimět se odvázat. Sam se zakuckal, když mu Buffy zopakovala větu, kterou Faith řekla Spikeovi, když byla v jejím těle.
„Faith vypadá na pěknou divošku…“ napadlo Deana těsně předtím, než usnul, když už jen na půl ucha poslouchal.
Buffy se Samem se udiveně otočili, když místo pravidelného pochrupování zaslechli, jak si Dean něco mumlá ze spaní. Přiblížili se blíž k pohovce, na které ležel.
„Slintá?“ zeptala se trochu znechuceně Buffy.
„Běžně ne…“ pousmál se Sam, byl rád, že pro jednou nemá jeho bratr ve spánku výraz utrpení.
„Tomu říkám ráj na Zemi…“ zamumlal. „Hmmm… to jsou ty správné pohyby, Buffy…“
Sam se začal smát a šťouchl do ní loktem „Takže jste si jen povídali, hm?“
Buffy zrudla: „S tím o čem sní tvůj perverzní bratr, nemám nic společného.“
Dean zase něco mumlal, a tak je nenapadlo nic lepšího než se naklonit blíž, aby rozuměli lépe. V tom Dean prudce otevřel oči. Odskočili jen tak tak, aby je Dean nesrazil tím, jak se rychle posadil.
„Co… co tu děláte?“ koukal po nich zmateně.
„Slintáš…“ pípla Buffy a Dean si hnedka otřel tvář.
„A mluvíš. Jaké jsou ty správné pohyby, Deane?“ rýpnul si do něj Sam a bavil se nad bratrovým rozpačitým výrazem.
„Bezva, trapasů není nikdy dost…“ zamumlal si a pak se zvedl. „Musím zavolat Cassovi. Anna se chce sejít,“ změnil raději rychle řeč.
„A to je kdo?“ zeptala se Buffy.
„Anděl, se kterým Dean spal,“ vysvětlil Sam.
Nad tím pozvedla obočí. „Tak to vypadá, že někdo tu byl pěkný pokrytec. Andělé jsou podle tebe šmejdi, ale spát se s nimi může?“
„Ale no ták, to se s tvým fetišem na upíry nedá srovnat. Navíc tehdy ještě neměla zpět svoji milost,“ ušklíbl se a odkráčel si pro telefon.

* * *

Byla pekelně neklidná. Dean se Samem a Casem si odvláli zpět do minulosti a ji tady nechají hlídat pitomé auto.
„Vypadá snad jako hlídačka?“ štvalo ji, že ji z této akce museli vynechat. Nelíbilo se jí to.
„Co když se nevrátí? To je její úkol u konce a bude moct jít domů? A je pro ni ještě nějaké doma? Co když tam zemřou? Ona pak bude muset čelit Luciferovi, sama. Jakoby snad měla šanci.“ Byla realista, andělé měli obrovskou sílu a moc, a co teprve takový archanděl, kterým Lucifer byl. Proti němu by jí její silná pěst asi příliš nepomohla. Znovu se podívala na hodiny. „Co tu má sakra dělat?!“ zvedla se z postele a začala přecházet po pokoji.
Nikdy nebyla na dlouhé úvahy o těch „vyšších“ záležitostech. Přesto ale neuměla „vypnout“.
„Co se asi tak stane, když by bratři neexistovali? Pravděpodobně by si osud vybral někoho jiného, kdo by sehrál jejich roli. Nevěřila tomu, že by vše záviselo na nich. Tomu odpovídalo i to, že Sam nebyl jediným vyvoleným dítětem… takže to, že se nějaká andělská čůza vydá zpět do minulosti zabít jejich rodiče, přeci nic nezmění… nebo ano?“
Když už měla na koberci málem vyšlapanou pěšinku a hlava ji začínala bolet s těch úvah, rozhodla se alespoň něco dělat. Vyrazila z pronajatého pokoje, kde měla na bratry čekat, a vydala se na hřbitov. Snad se tam najde něco, co ji pomůže to čekání vydržet.

* * *

Dalo by se říct, že měla štěstí. Pokud se za štěstí dá považovat, když je člověk uválený, od démonských vnitřností, tak ho měla. Ještěže nikoho při svém návratu nepotkala. Při cestě do hotelové koupelny ze sebe shazovala zničené a potřísněné svršky. Byla unavená, doufala, že aspoň usne při čekání na návrat bratrů z téhle „cesty do minulosti.“ Jestli něco nesnášela, tak čas promarněný čekáním. Zapnula horký proud vody ve sprše a blaženě si pod něj vlezla. Horká sprcha dala uvolnění všem potlučeným místům. Celá se umyla a zabalila se do ručníku. Ve dveřích koupelny ovšem přimrzla na místě. Naproti na posteli seděl nezvaný host.
„Ty…? Jak…?“ vyhrkla šeptem.
„Jak jsem tě našel? Dalo to práci, to ano. Ale mělo ti dojít, že mám své kontakty,“ zvedl se a blížil se směrem k ní. Pomalu, vychutnával si paniku, která narůstala v jejím pohledu.
„Navíc, když v různých městech umírají zrůdy a démoni, které málokdo porazí… hmm…“ poklepal si na spánek, aby dal najevo, že na to přišel, „jednomu to ledacos napoví.“
„UTEČ!“ křičela její mysl, ale nohy to nehodlaly akceptovat.
„A tak jsem tu. A ty jsi… sama...“ rozhlédl se výsměšně po pokoji, „žádní ochránci, kteří ti poběží na pomoc?“
Konečně se přiměla k pohybu a skoro, skoro se jí podařilo se kolem něho prosmeknout. Chňapl po ní a strhl ručník, který měla ovázaný kolem. Nehleděla na to, raději běžet venku nahá, než čelit tomu, co četla v jeho výrazu. Vrhla se ke dveřím, ale bylo zamčeno. Za jejími zády se ozval smích. Mrazilo jí z něho kolem páteře.
„A zase… pořád mě podceňuješ, Buffy.“
Otočila se. Stál už těsně za ní, oči mu jen žhnuly. Sjel si ji pohledem, pomalu, mlsně. Ručník odhodil někam bokem.
„Jestli chceš, můžeme se zkusit i prát, ale myslím, že vyhraju,“ chňapl po ní.
Přitáhl ji těsně k sobě. Tělo na tělo. Byla tak ochromená, že se nezmohla ani ne zvednutí paže nebo kopnutí. Vychutnával si třes, který se rozléval jejím tělem.
„Sledoval jsem tě, viděl jsem je. Viděl jsem HO, jak tě objímá… pověz mi, je aspoň dobrý? Stačí ti nakonec člověk, Přemožitelko?“ syčel ji do obličeje.
„O… o čem to mluvíš?“ vydala ze sebe.
„Mluvím o tom, že jsi jen malá děvka a měla bys pykat za to, čím jsem kvůli tobě musel projít!“ smýkl s ní na postel a než se stihla zvednout, uvěznil ji pod sebou.
„A taky budeš,“ s tím přitiskl své rty na její v drsném zuřivém polibku.

~ pokračování příště ~

Ver: dokonalý!!! ty slovní přestřelky mezi Deanem a Buffy, Sammyho vyprávění o "blázinci" člověk se směje i tetelí strachem , občas i smutní ..... prostě vše bylo opravdu krásně napsané, ale takhle utnout příběh... honem nahoď pokračování

Jo, přesně, je to super povídka - je v ní všechno, co si člověk může přát. Díky moc.

Ver: Tak se vrátím celá posmutnělá domů a co mě tu nečeká Hned se mi zlepšila nálada... alespoň trochu Je to opravdu nádhera!!! Buffy a Dean si jsou neskutečně podobní a jsem ráda, že si k sobě nachází postupně cestu. Ale kdo byla ta postava na konci? Samozřejmě jsi to zase utla v tom nejlepším a mě nezbývá nic jiného, než si počkat na pokračování. Snad se ho brzy dočkáme. Ještě jednou moc díky

Všem děkuji za pozitivní ohlasy. A protože je realita bitch, zvláště po skvělém dovolenkovém čase v minulém týdnu, tak přidávám další část, aby se pondělí některým snad lépe přežívalo (ano, Bohdy...)

Malé varování, tato kapitola by měla být spíš Mková kvůli jedné scéně v motelu...Snad se bude líbit. Jen by mě zajímalo - je zatím jasné v jakých dílech SPN se pohybuju?

IV. kapitola:

Před časem
„Jak je Same?“ zeptala se, když se vedle něj opřela o kapotu auta. Měl takový ten na hony vzdálený výraz. V jeho očích ovšem nebylo ani známky toho, že by vzpomínal nebo snil o něčem dobrém.
„Přemýšlel jsem…“ začal nejistě a hodil po ní svým „štěněčím“ pohledem.
„O čem?“ povzbudila ho otázku, aby dala najevo, že poslouchá.
„O Luciferovi, co mi říkal…“ začal Sam konečně o tom, co mu Lucifer řekl, když jim nevyšel plán s jeho zastřelením, a Jo s Elen zemřely. Tehdy se jen příšerně opil. Tehdy jí Dean řekl, že je jim k ničemu.
„A co to bylo?“ nechtěla být k ničemu. Nemohla momentálně použít svojí silu, ale mohla použít své uši k tomu, aby ho vyslechla.
„Kdybych nevěděl, že je to Lucifer…. bylo by mi ho i líto. On… opravdu své bratry miloval. Když za mnou přišel poprvé, vypadal jako Jess…“ dodal polohlasně, nemusel víc říkat, bylo jasné, jak to pro něj bylo těžké.
„Vždy mi říká, že stejně řeknu ano. Je si tak zatraceně jistý. Zdá se, že všechno, co uděláme, mu k tomu jen dál a dál nahrává. A já nevím… co když je to vše k ničemu…“ odmlčel se.
„Tohle neříkej.“
„Proč bych neměl?“
„Same, zažila jsem hodně bezvýchodných situací, a když bylo nejhůř, objevila se nějaká cesta. Jen musíš dál hledat, zkoušet to. A jsem tu s vámi. Chci vám pomoct.“ Já vám musím pomoct, když už jsem kvůli tomu obětovala vše,“ dodala si v duchu.
„Ale on… když mluvil o své rodině, o svém bratrovi… jako by mluvil… o mém životě, o mě.“
„Přečetl si všechny ty pradávné svazky, a přesto nevíš pořád to hlavní?“
„A to je co?“
„Že udělá cokoliv, aby tě svedl… COKOLIV. Tvá největší výhra bude, když se nepoddáš. Najdeme svoji vlastní cestu, ať si Lucifer říká, co chce.“
„Snad máš pravdu.“
„To víš, že mám,“ mrkla na něj povzbudivě. „Nakonec to vypadá, že se naučíš i lhát, Buffy,“ napadlo ji, když se na ni místo odpovědi trochu pousmál.

O něco později na jiném místě
Opřel se zničenou a popraskanou zeď starého domu. Ulička páchla a mísila se s výpary stoupajícími z kanálu. „Zase nic… dřív bylo jednoduché najít přemožitelku, když byla jen jediná, ale teď, když jich je tisíce?“ Navíc z jeho „zlého já“ příliš nezůstalo, měl pořád dost síly a i smysly lepší než člověk, ale nebylo to stejné jako když byl Angelus. Vyčkávající na svoji chvíli tam uvnitř. Hlásící se o své místo. Ani omylem to nebylo stejné.
„Najde ji vůbec někdy? A když ano? Co udělá?“ první představa, jak ji svírá vděčně v náručí, vystřídala ta, jak by ji přinutil před ním poníženě pokleknout a prosit za odpouštění. Za to, co udělala. Za to, co mu řekla. Za to, že byl bez ní jen přežívající prázdná troska. Zase. Už dovedl jen toužit. Ale po čem vlastně, tím si nebyl sám jistý. Po bolesti? Po odpuštění? Po pomstě? Po lásce? Aby bylo vše zase dobré a krásné, nebo aby ji zabil a tím se od ní konečně odpoutal? Podrážděně zavrčel, skoro jako kdysi, když býval ještě hrůzostrašným upírem. Udeřil pěstí do zdi, o kterou se předtím opíral. Jakoby snad odletující úlomky mohly odvát jeho zmatek. Jenom ona tohle dovedla. Dovést až na samou hranici zoufalství. A pak ještě trošku postrčit. Ochočila si jeho démona uvnitř. Dokázala nemožné, ovládnout ho. Dokázala to, o čem Darla vždy jen snila. Mít ho celého. Jenže s každým dnem, kdy marně pátral, cítil, jak zlo v něm opět povstává.
„Kdybych byl zase démonem, necítil bych tu každodenní bolest. Kdyby byla mrtvá, nebloudil bych dny i noci jen abych ji našel… Když zapříčinila, aby Angelus zmizel láskou, kterou v něm vyvolala, může ho nenávistí, která v něm teď vře zase přivést zpět?“ tahle otázka mu nedávala spát, ale ne protože by ho děsila, ale protože v to doufal.
„Jistěže může. S malou pomocí,“ ozvalo se klidným hlasem za jeho zády. Stál tam muž, docela obyčejně vyhlížející. Takový příjemný táta od rodiny se světlými nakrátko střiženými vlasy…
Rozpadající se táta od rodiny, uvědomil si Angel, když se více zaměřil na mužovu praskající kůži. Přeběhl mu mráz kolem páteře. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Neměl z něj dobrý pocit. Vůbec.
„Co jsi zač?“ ani se nepokoušel předstírat, že ho považuje za člověka.
„Někdo, kdo ti ji může vrátit,“ pousmál se muž nadřazeně.
„Lžeš.“
„Angele,“ ušklíbl se při vyslovení jeho jména, jakoby řekl kdovíjaký vtip, „už mě obviňovali z hodně věcí, ale lež…“ zakroutil nad tím hlavou, „ta není pro mě. Vlastně je pravdomluvnost jednou z vlastností, kterou se můžu pyšnit. A abych ti odpověděl na tvoji otázku. Jsem dílo boží. Ten, jehož jméno nosíš…“
Teď už pochopil význam toho úšklebku. Angel se zamračil. „To přece není možné. Ale když existuje Peklo…“ „Proč bys přišel zrovna za mnou?“ nevěřil mu stále nic z toho, co řekl. Ale potřeboval zjistit víc.
„Máš pravdu, jen významné události si zasluhují moji osobní přítomnost. A významní… no, v tvém případě se hodí označení tvorové,“ popošel blíž k němu. „Takže, hledáš Přemožitelku, myslím tu hlavní samozřejmě. Ty ostatní jsou… bezvýznamné,“ mávl rukou jako by odháněl otravný hmyz a začal přecházet kolem Angela. „Jsem tu, protože nám jde v podstatě o to stejné.“
„A to má být…?“
„Potřebuji ji najít, Angele. Stejně jako ty. Chystají se velké věci, a jestli bude stát na špatné straně, tak ji budu muset odstranit,“ vysvětloval mu s klidem, jakoby popisoval běžnou věc.
Angel zatnul krvácející pěst. „Jestli jí ublížíš…“
„Zajímavé… zničila tě, poněkolikáté a ty ji přesto bráníš. Možná bys to nedělal, kdybys věděl kde je… s kým je,“ zahlédl nebezpečné zalesknutí v Angelových očích. Přesně to potřeboval. „Jak blízko k sobě mají láska a nenávist. Osvědčená cesta do pekel.“
„Cestuje s lovci. Utekla od tebe, aby byla s nimi,“ zvedl ruku, aby zarazil Angela, který se chystal něco říct. „Ještě než si budeš znovu nalhávat, že si tu vymýšlím, jenom abys mohl dál věřit tomu, že tě opustila z jiných důvodů, dovol mi ti něco ukázat,“ než mohl Angel jakkoliv reagovat dotkl se muž jeho čela a svět kolem potemněl.

O pár chvil později
Stál nehybně ukrytý ve stromech a nevěřícně se díval do míst, kde ještě před chvílí byla. Kam chtěl jít ještě před chvílí zachránit její zpropadený život. Jenže pak přišli oni. „Ten parchant, který na ni mluvil hlasem plným citu. Který ji držel v náručí jako by snad byla jeho. Jako by snad měl právo… Celé ty měsíce hledání, škemrání u všech možných mocných bytostí i pradávných zdrojů. Kolikrát svým zaříkáváním riskoval život? Jen aby ji našel. Zaprodal by duši, aby ji našel.“
„Vážně?“ stál vedle něj zase ten muž z uličky a už předem se vítězoslavně usmíval. „Jak jsem říkal, můžeme si vzájemně pomoci.“
„K čemu mě potřebuješ! Věděl si, kde je, mohl sis ji najít už dávno,“ vyprskl na něj.
„Nejde jen o to ji najít. Potřebuji, aby se k nám přidala. A ty mi v tom pomůžeš.“
„Pro mě za mě si může klidně chcípnout. Je mi ukradená.“
„Oba víme, že to není pravda. Mluví z tebe tvé pomstychtivé majetnické žárlivé já. Přímo křičí, abys jej pustil na povrch. Jak jen mu můžeme říkat?“ na chvíli se odmlčel, jakože nad tím přemýšlí. „Už vím… Angelus.“
„Ten už neexistuje.“
„Omyl… ten tu stále je, protože je nedílnou součástí tebe. Ta součást tebe, která v ní budila respekt, ta, které se obávala. Jen… nebyl potřeba. Do teď. Dobře vidíš, jak daleko jsi to dotáhl s duší a po dobrém. Utekla ti. Takže ti učiním nabídku, a dobře si rozmysli, co mi na ni odpovíš. Nebude pak pro tebe problém si ji vystopovat. Když posílíme tvoji démonskou část, bude to pro tebe zase jako dřív. A až s ní skončíš, přivedeš ji ke mně…“

* * *

Zpět v hotelovém pokoji
Cítit po takovém čase zase jeho ústa, byť drsná a trestající, bylo pro ni jako nebe. Zvláště když myslela, že už to nikdy nezažije. Jeho jazyk ji nekompromisně vniknul mezi rty a stejně tak se on natlačil mezi její nahá stehna. Látka jeho kalhot ji škrábala na těch nejcitlivějších místech, ale ji to rozhodně nevadilo. Stále se pod ním nehýbala. Byla ochromená sletem událostí, který nastal. Emoce v ní zmateně vířily jedna přes druhou. Když ho prvně viděla v pokoji, hrozně se lekla. To, jak mluvil, jak se choval…. to vůbec nebyl on. Byla vyděšená zlověstným výrazem, který měl. Ne, že by ho nikdy neviděla. Naopak. Ten výraz znala. Ale ne u Angela. Bála se, hrozně se bála. Ale ne o sebe, o něj. Musela se od něj dostat co nejdřív pryč. Ten, co ji sem dostal, podle Castiela anděl, ji to ukázal jasně. Když byla s ním a s přáteli, když ji stáli po boku, vždycky zemřeli. Zkoušela to stokrát, tisíckrát, najít cestu. Pořád a pořád dokola. Ale vždy to skončilo smrtí všech, které milovala. Poté, co ji srdce po tisící puklo nad zmrzačenými těly jejich milovaných, ji vrátil do stejného okamžiku, kdy měla začít poslouchat jejich rozkazy. Přijmout jejich pravidla. Dokud nepochopila to hlavní. Musí být sama. Opět sama…
Ale Angel ji našel. Byl tu s ní. Živý, žádná pohroma je od sebe neoddělila. Že se zlobil? Vždyť mu k tomu sama dala důvody. Ale teď ji líbal. A na tom záleželo. Na jeho ruce, která přejela majetnicky po jejím těle, až skončila mezi nimi. Na kovovém zvuku zipsu, který proťal ticho noci. Na něm hluboko zabořeném v ní…
„To bychom měli,“ bylo prvním, co řekl. Ještě se ani nestihla myslí plně navrátit na zem, když se od ní odtáhl. Vstal a upravil si poklopec. Sjel ji opovržlivým pohledem. Přepadl ji nepříjemný pocit studu a tak se natáhla po dece, aby se zahalila.
„A co s tebou dál?“
Zamračila se. „To nemá lepší otázku? Jako třeba - Co tě donutilo mě opustit? Proč říká takové hlouposti?“
„Myslel jsem si, že se aspoň budeš víc bránit…“ povzdechl si zklamaně a z kapsy vyšátral krabičku. Angel kouří? Nejistě se posadila a znepokojeně sledovala, jak vypouští obláčky dýmu, ztracen ve vlastních úvahách. Pomalu ji docházelo to, co řekl.
„Angele?“ zkusila to tiše.
Jen se krátce uchechtl, než spustil. „Nepřipadá ti hloupé mi tak teď říkat, když víš, jak to je?“
„On to snad ví? Ví to? O Andělech, o démonech… no ano, bylo zvláštní ho oslovovat jejich jménem, zvlášť když to byly takový parchanti… tedy většina z nich,“ rozzářila se. „Takže víš o Apokalypse? On mě donutil…“ zarazila se, když se rozchechtal na celé kolo.
„Páni, ženská, ty máš štěstí, že jsi aspoň hezká… to ti vážně nedošlo, komu jsi tady roztáhla stehna?“
Když zahlédl, jak se jí hrůzou rozšířily zorničky, pozvedl jen posměšně koutek. „A je to tu.“
„Ne,“ vydechla jen.
„Ta stará známá hra na popírání,“ protočil panenky, ale pokračoval. „Ano. Ale čemu se divíš? Duši si mi dala, duši si mi vzala… žádná křeč.“
„Ne…“
„Nepřipadáš si trochu zaseknutá?“ vysmíval se jí dál.
„Jak?“ zvládla ze sebe konečně dostat o souhlásku navíc.
„Říkal jsem ti to, tebe vážně není lehké najít, ale s malou pomocí…“ popotáhl znovu z cigarety.
„Síly?“ šeptla nahlas svoji domněnku, ale hned si ji vyvrátila. „Ty by to přece neudělaly…“
„Síly vyklidily hřiště. Stejně je to banda mystických břídilů. Oproti JEMU nemají žádnou moc… ale vtipné je, že šel i za nimi, aby tě našel. Dokonce byl odhodlaný nabídnout vrácení událostí, zase.“ Začal o Angelovi mluvit opět ve třetí osobě, tak jak míval dřív ve zvyku.
Trhaně se nadechla, když to slyšela. „Proč mě nemohl prostě jednoduše nenávidět a vykašlat se na mě?“ napadlo ji.
„Nechápu, proč se na tvé hledání nevykašlal,“ zopakoval její myšlenku. „Když si konečně zmizela z jeho života, měl jásat. Ale neboj, až s tebou skončím, tak budu slavit. A pořádně,“ učinil k ní krok, nebezpečný výraz ve tváři.
Konečně ji přešel třes a panika, která ji ochromovala. Nebyla v klidu. To rozhodně ne. Ale nehodlala se teď nechat zabít. Ne, když ji bratři potřebují. Vyskočila z postele a odkopla ho plnou silou od sebe. Dopadl tvrdě na dveře do koupelny, až je vylomil. Nezvedal se a ona zahlédla červený pramínek krve stékající mu kolem ucha. První moment měla nutkání běžet k němu, ale potlačila jej a popadla rychle osušku na podlaze a klíčky na stolku. Zoufalé situace si žádají zoufalá řešení, a jak učila mladé přemožitelky, jsou situace, kdy je potřeba utéct. A tohle byla jedna z nich…

* * *

„Doprdele…“ bylo první, co vyhrkl Dean, když se rozhlédl po pokoji, ve kterém se ocitl. Postel rozházená na všechny strany, dveře v koupelně vylomené, špinavé svršky rozházené po podlaze, krvavá skvrna na koberci.
„Sammy?!“ vykřikl, aby zjistil, jestli je jeho bratr v pořádku zpět. Sam vykoukl z koupelny. Živý… „Jsi OK?“ zeptal se ho.
Sam přikývl. „Co se stalo? Poslední, co si pamatuju, je pořádný kus dřeva zabodnutý v mém břiše.“
„Vysvětlím ti to, ale momentálně mě víc zajímá, co se stalo tady.“
„To jsme dva. Už jsem to tu prošel. Kromě Buffy jsou všechny věci zde, všechny zbraně…“ přejížděl očima snad po sté po pokoji, jestli mu něco nedá vysvětlení, „o-ou.“
„Co?“ otočil se Dean na Sama, aby viděl, co našel.
Sam nahodil svůj „štěněčí“ pohled, lezlo to z něj jak z chlupaté deky. „Chybí ještě něco…“ díval se skrz okno na parkoviště před hotelem.
Dean zaměřil svůj zrak tím směrem a rychle přiskočil ke dveřím pokoje. Když je otevřel a přejel pohledem prázdné parkoviště, které ho ujistilo v tom, že vidí dobře, jediné, co vyšlo z jeho úst, bylo peprné „Kurva.“

* * *

Zastavila asi po půl hodině zběsilého úprku. Uprostřed ničeho.
„Bezva, Buffy, možná je na čase začít používat mozek!“ bouchla do volantu, když si všimla, že má skoro prázdnou nádrž.
„Do háje, do háje, do háje…“ mumlala si, když zvažovala své možnosti.
„Jít zpět do hotelu – ani omylem.
Pokračovat v jízdě – ani omylem, protože stejně daleko nedojede.
Koupit benzín – zase ne, protože si samozřejmě nevzala ani vindru.
Aby to nebylo málo, tak bez peněz si ani nezavolá, stejně tak jako bez mobilu, který zůstal v pokoji.
Vylézt z auta jen v ručníku – opět, ani omylem…no možná by tak někoho stopla.“
Jenže když si představila, jaká individua by zastavila neznámé ženské stojící jen v osušce u silnice, tak zavrhla i tento nápad.
„Takže co má? Kromě nervů v kýblu a nejspíš znovu krvelačného milence, který touží po její smrti? A nesmí zapomínat na apokalypsu, která má opravdu našlápnuto k tomu poslat tenhle svět do záhuby. No, sečteno podtrženo má ručník a kufr plný munice, zbraní a mačet všeho druhu. Bezva, prostě bezva.“
„O, jasně… a momentálně má i ukradenou Deanovu Impalu, kterou nesmí řídit nikdo kromě jeho, za což ji asi zabije. Nebo ho z toho trefí šlak. Pokud to zjistí.“ V tuhle chvíli doufala, že zůstali v minulosti o trochu déle.
Takže zpět k variantě číslo jedna. Musí do hotelu. Zahlédla v dálce, že začíná svítat. „Snad už bude Angel/Angelus… nebo kdo to do pekla byl… pryč.“
Nastartovala a s každým kilometrem se modlila, aby tohle krásné autíčko dojelo až do cíle. Pokud možno včas, aby stihla vše před bratry ututlat včetně svojí otřesené duše.

* * *

Sotva uslyšel známé bublání motoru, vyběhl na parkoviště jako šílený. Byla to ona. Poznal by ji všude. Ten zvuk koní pod kapotou nešlo zaměnit. Ani se nemusel snažit vypadat děsivě. Šlo to samo. Zapíchl svůj vražedný pohled do blondýnky sedící za volantem. Chvíli postával opodál, a nevěřícně sledoval, jak Buffy zaparkovala, KŘIVĚ! (ještěže tam nestálo jiné auto, protože by mu určitě urazila zrcátko a to už by ji vážně musel fyzicky ublížit) Nabral hlasitě vzduch do plic, aby se uklidnil. Nepomáhalo to… zato představa, jak ji škrtí, se zdála být víc a víc lákavá.
„Ona si tam jen tak sedí, v klidu… ani se neobtěžuje vylézt a odprosit ho…“ skoro až nevěřil, že je to možné, ale naštval se ještě víc.
Po jeho boku se objevil Sam. „Snaž se být milý.“ vyslal směrem k němu polohlasně.
„Ani mě nenapadne,“ vyprskl Dean a vyrazil dlouhými kroky k autu. Rozrazil dveře u řidiče a hrubě Buffy vytáhl ze sedačky.
„Jasně, jak jinak…“ zamumlala si pod vousy, když se zadívala na jeho „hromy-blesky“ věstící obličej.
„Kde jsi do hajzlu byla!“ sjel si ji pohledem. V ručníku, celá rozcuchaná… ne, že by mu docvaklo, že to není zrovna normální cestovní oblečení.
Protočila panenky nad tím, jak vyvádí. „Musela jsem si něco zařídit.“
„Došel ti snad kondicionér? Měla jsi čekat uvnitř! A ne se tady projíždět v mým autě!!!“ řval jak na lesy.
Ona si jen povzdechla a sklopila svůj zrak, jakoby jí momentálně její bosá chodidla zajímala nejvíc.
„Deane…“ zkusil ho uchlácholit Sam, který si všiml víc toho, že se na Buffyině paži rýsuje pořádná modřina a že takhle rozhodně nechodí ženy na nákupy.
„CO? Hodláš se ji zastávat?! Měla to tam hlídat a vykašlala se na to, a já chci jen vědět proč!“ osočil se na Sama. Viděla, jak při tom zatnul pěst. Nechtěla, aby se kvůli ní hádali nebo hůř, poprali.
„Abych si zachránila krk, ty tupče!“ bouchla ho do ramene a naštvaně bosky odkráčela směrem k hotelu. V polovině jadrně zaklela, protož se jí něco zadřelo do chodidla. Až teď Deanovi docvaklo, že je naboso a skoro nahá. Sam se vydal Buffy podepřít, aby ji i s krvácejícím chodidlem dostal do pokoje.
„Zkus skákat…“ navrhl ji.
„To nejde, když budu skákat, tak mi spadne ručník…“
„Rozhodně bys tam měla doskákat,“ přisadil si Dean, kterého představa padající osušky zaujala.
„Polib mi,“ řekla Buffy a opírající se o Samovo rameno se dostávala dovnitř.
Dean naposledy přejel očima svoji milovanou Impalu, a když zjistil, že je snad vše OK, vydal se za nimi do pokoje. Sam zrovna usazoval Buffy na postel.
„Takže co se tady stalo?“ zkusil už být klidnější Dean mezitím, co vytahoval lékárničku. Sam přisunul židli k posteli a chtěl si Buffyinu nohu položit do klína, aby ji lépe ošetřil.
„Budeš od krve…“ ucukla s chodidlem.
„Jo, Jako bych snad nebyl od krve co týden. Ukaž…“ chytl ji za kotník. „Máš tam střep…“ Dean mu podal pinzetu a dezinfekci. Buffy jen usykla, když kousek skla vytáhl. Jakmile přiložil tampon napuštěný desinfekcí, tak už ovšem přes zatnuté zuby cedila výrazy, za které by se ani Dean nemusel stydět.
„Kde máte Casse?“ zkusila se zaměřit na něco jiného než na hnusně štípající nohu. Dean jen pokýval smutně hlavou. „Kéž bych věděl. Máme ovšem větší problémy…“
„Jo, o tom mi povídej.“ přerušila ho sarkasticky.
„Před čím si utíkala?“ vrátil se Sam k tomu podstatnému.
„No… určitě si vzpomeneš na můj životní příběh o upírovy s duší,“ rozhodla se jít s pravdou ven. „Co taky může získat lhaním, jestli Angel, Angelus, kdokoliv, teď nosí jeho obličej, a krouží kolem, je lepší je varovat.“
Dean se ušklíbl. „Asi myslíš ten o tvém fetiši na upíry, ať už jsou hodní nebo zlý. Prosím neříkej, že ses zapletla s nějakým dalším.“
„Ne.“ Dean se tvářil klidně, dokud nedodala. „Mluvíme pořád o tom stejném.“
„Angel? Byl tady?“ ujistil se Sam, že to pochopil správně mezitím, co ji obvazoval nohu.
„Přála bych si, aby to byl Angel…“ zadívala se bokem, aby neviděli slzy, které se ji nahrnuly do očí.
„Kdo to teda byl?“
„Nejsem si jistá, chci říct… choval se jako Angelus, až na to, že se nezúpířil, což on normálně dělá…“ znovu si promítla události, které se seběhly. „Ne, žádné zuby, žádné žluté rohovky, ani se jí nepokoušel kousnout.“ „Ať je to jakkoliv, pořád nepřišel v dobrém.“
„No… vzhledem k tomu, že jsi ho nechala u oltáře, ani já bych nebyl celý o, ahoj lásko, chybělas mi,“ podotkl Dean.
„Věř mi, poznám rozdíl. Ty běsnící u auta… naštvaný chlap. Ale on s tím jeho „Jsi jen běhna“ a „zabiju tě“… definitivě Angelus. Nebo alespoň jeho chování.“
„Ale jak tě našel?“
„Nemám tušení, byla jsem na hlídce, šla si dát sprchu a vualá… byl tu. Pak…“ zadrhla se, „nedošlo mi hned, že to není Angel….“
„Spala si s ním.“ konstatoval Sam, když si spojil stav pokoje s tím, v jakém stavu dorazila zpět. Plus její zahanbený výraz.
„Ano.“
„Eu… teď ten obrázek nemůžu dostat z hlavy,“ zašklebil se Dean.
„Vždyť nevíš, jak vypadá.“
„Podle mě vypadá jako pořádný kretén,“ odvětil obratem Dean.
„No, potom… když mi to došlo, tak jsem mohla jedině utéct. Nebyla jsem ve stavu bojovat. Zvládla jsem ho jen odkopnout a dostat se zatraceně rychle odsud.“
„Ale jak to že je zase zlý? A co chtěl, kromě…“ zarazil se Sam, protože hledal vhodná slova.
„Sexu,“ dořekl za něj Dean beze studu.
„Nemám nejmenší tušení… mluvil o někom silném, že jsou Síly jen břídilové… prý má své kontakty, jak mě najít. Bojím se, aby to nesouviselo s anděly, podobně jako jsem do toho byla zatažená já…“ řekla jim v podstatě vše, k čemu zatím zvládla dojít.
„Když už mluvíme o andělech… setkal jsem se s Michaelem,“ přešel Dean k tomu svému.
„COŽE?“ vyhrkli Buffy i Sam zaráz. Teď byla řada na Deanovi vyklopit, co se událo…

* * *

„Nechutné…“ ušklíbla se Buffy, když ji Dean se Samem líčili, co zjistili o novém případu. „Chci říct… výraz „sníst samou láskou“ už pro mě nebude mít nikdy stejný význam.“
„Jo. Cass si myslí, že by to mohl být Cupid, který se pomátl…“ řekl ji Dean a nastoupil do auta, kde na ně čekala.
„Budu hledat s vámi. To čekání mě už nebaví…“
„To ty jsi nechtěla jít do márnice,“ připomněl ji Sam, když si také nasedl.
„Do márnice ne, ale teď jedeme do restaurace, ne? A já mám stejně hlad…“

* * *

„Tohle je Cupid?“ dívala se na otylého muže v plenkách, který držel Deana v pevném objetí, až plandal špičkami nad zemí.
„Obávám se, že ano…“ pronesl Sam.
„Óoo zlatíčko, cítím tu bolest jako by byla má…“ pustil Deana a místo toho uvěznil Buffy ve svých velkých pažích.
„Uch…“ zkusila se vymanit, ale Cupid ji nehodlal tak rychle pustit.
„Je mi to vážně moc líto. Je snad něco horšího než zakázaná láska? Přesto, nelze ztrácet naději,“ konečněji ji pustil a hrnul se k Samovi, kterému byla snaha o útěk také na nic.
„Je tohle boj? Bráníme se?“ vyváděl Dean sotva se trochu vzpamatoval z objetí, kterého se mu dostalo.
„Tohle je... jejich potřesení rukou,“ vysvětlil Cass situaci.
„Nelíbí se mi to.“ mračil se Dean.
„To nikomu.“ odvětil suše Cass.
Chvíli na to už ovšem Cupid ronil krokodýlí slzy, když ho Cass obvinil z toho, že může za úmrtí párů označených jeho znamením.
„Láska je pro mě víc, než jen slovo, víš? Miluju lásku, miluju ji. A jestli to je špatné, pak nechci být dobrý,“ zpovídal se mezi vzlyky.
„Začínám mít pocit, že tenhle to neudělal,“ podotkla Buffy a Sam na to jen přikývl.
„Prosím, bratře, přečti si mé myšlenky. Přečti si je a uvidíš,“ vyzval Cupid Castiela, aby je přesvědčil.
Buffy se zarazila. „Takže Cass umí číst myšlenky? A to platilo jen pro jeho druh nebo u všech? Co když čte ty její? A vidí i ty obrázky, které se jí občas promítnou před očima? No to snad…“ do dění v místnosti ji vrátilo to, že Dean začal nebezpečně zvyšovat hlas.
„Rozkazy jsou rozkazy. Museli jste se se Samem narodit. Stejně jako Angel musel potkat Buffy, aby se z něj stal šampion,“ vysvětloval zrovna Amor.
Dean už měl všech těch řečí o předurčenosti a osudu a o tom, že vlastně vše je dané už akorát tak dost. Praštil Cupida do nosu. Ten se na něj jen ublíženě podíval a zmizel z místnosti. Buffy přemítala nad tím, co řekl. „Její a Angelova láska je taky jen něčí hrou na šachovnici? A pokud ano, proč by Bůh dopustil, aby se z jeho šampiona stal zase parchant?“

* * *

„Hladomor?“
„Ano.“
„Takže tohle město se celé prostě užere, upije a ušoustá k smrti?“ shrnul to Dean.
„O prosím, to je trochu ohrané. Tohle už mám za sebou. Celé to, vyvolám vaše největší touhy a ty vás přivedou do záhuby,“ pomyslela si Buffy, když tak poslouchala bratry a Castiela. Vzpomněla si na Ethanovou kouzlo, které ji zbavilo všech zábran a jediné, co ji zajímalo byla ona sama a její zájmy. Zvedla se z postele, aby si připravila zbraně.
„Same, vyrážíme,“ nepotřeboval už víc vědět Dean.
„Já nemůžu. Nemůžu jet. Myslím, že mě dostal, Deane,“ podotkl Sam, zatímco se opřel celý zpocený o futra. Nechtělo se mu do toho, ale bylo jednodušší to přiznat.
„Myslím, že mám hlad na…“ pozvedl obočí, aby si ostatní konec věty domysleli už sami.
„Hlad na co?“ na Deanově výrazu bylo vidět, že tuší odpověď.
„Však víš.“
„Démonská krev.“
„Ale na mě doufám chuť nemáš, že ne?“ vykulila oči Buffy.
Sam se na chvíli odmlčel a to ji zrovna neuklidnilo. Popošel blíž k ní, musela se nutit, aby necouvla. „Ne… jak tě to napadlo?“
„Halóóó… esence démona ze které vznikla první přemožitelka? Upíři říkají, že přemožitelná krev je nejlepší, bývají po ní silnější a ... nevím… možná je to právě tím. Tak se jen ujišťuji, jestli se od tebe také raději nemám držet dál.“
„Neboj, rozhodně mě to k tobě netáhne.“
„No, Same... ty teda umíš pozvednout dívčí sebevědomí…“ přenesla Buffy Samova slova do jiného významu, jen aby ho poškádlila a uvolnila trochu napětí v místnosti.
„Chci říct… jsi velmi přitažlivá…“ přejel si rukou po zátylku, „za jiných okolností, kdybys nebyla zamilovaná do schizofrenního upíra…“
„A ty násoska démonské krve…“
„…tak by si mě rozhodně přitahovala.“
„Díky. A za tvá milá slova mi tě mohu odměnit extra spoutáním,“ pousmála se na něj, když vylovila z tašky pouta.
„O bezva, po tom jsem vždy toužil,“ přistoupil na její odlehčený přístup a sedl si ochotně k trubkám v koupelně.
„O prosím, nechtějte mě rozbrečet…“ zabrblal Dean, když se díval, jak Buffy zacvakává kovové náramky kolem Samova zápěstí.
„A ty jsi OK?“ otočila se na Deana. Všichni ve městě podléhali vlivu Hladomoru. Andělé nevyjímaje. Ale on byl… no prostě Dean. Snad jen více zamračený.
„A ty jsi? Žádná touha po sexu s upíry?“ neodpověděl ji.
Protočila jen panenky, dával ji to sežrat při každé příležitosti. „Kreténe.“
„Beru to jako že ne.“
„Fajn. Měj se, Same, a nezlob,“ otočila se ještě na spoutaného bratra, který se na ni jen ušklíbl. Dean si mezitím přidřepl k Samovi a znovu zkusil pevnost želízek. Vyměnili si několik vět a pak už se společně s Cassem, ládujícím se asi tak 150 hamburgerem, vydali na cestu.

* * *

„Půjdu to obhlídnout zezadu,“ řekla Buffy, když přistavili před ztemnělým bistrem, do kterého pronásledovali démona s kufříkem. Cass rozbalil další hamburger, což už ji začínalo připadat nechutné. Kdyby si nechuť k podobným jídlům nevypěstovala už za dobu svého působení v DubleMeat Palace, tak během pozorování tohoto nenažraného anděla, už by ji měla určitě.
„Pět minut. Pak vyražte.“ Po Deanově strohém přikývnutí, že rozumí, potichu vystoupila a vydala se do temné uličky, která vedla kolem bistra, nůž připravený k útoku.
V uličce ani noha. Celkově bylo všude až moc mrtvo. Zahlédla dveře od zadního vchodu. „Plechové, moc hluku. Tudy to nepůjde.“ Malé okénko o něco výš už vypadalo slibněji. „Tudy by se mohla protáhnout a zvýšit Deanovi šance.“ Chytla nůž do zubů a pořádně se odrazila…

* * *

Podřízla asi tři otrapy, kteří ji stáli v cestě. Nebyli z nejpozornějších. Ani nenadělala moc hluku. Procupitala kuchyní, opatrně se vyhnula tělům lidí, kterým už nebylo pomoci, protože je jejich hlad strávil. Nahlédla přes kulaté okénko, aby zmapovala terén. Díky světlům z ulice mohla vidět několik další lidských těl. Starce na vozíku, Casse ládujícího se syrovým masem – hnus, několik démonských poskoků, jak drží… Deana. No bezva. Víc se přikrčila a rozhodla se vyčkat, jestli někdo zaútočí, aby měla v případném zmatku větší šance.
„Přemýšlel jsi proč? Jak vůbec můžeš být v mé přítomnosti?“ zaslechla skřípavý hlas, který přiřadila k děsivému starci na vozíku.
„No, rád si myslím, že je to díky síle mý osobnosti,“ slyšela odpovídat Deana.
„Jasně, Deane, jen machruj, to nám teď určitě pomůže,“ znovu opatrně okénkem nahlédla dovnitř, aby viděla, jak stařec pokládá ruku na Deana.
„Ano. Vidím to. To co tam máš, je ponuré a temné, nic tam nemáš, Deane. Nemůžeš to zaplnit, že ne? Ne jídlem nebo pitím. Ani sexem.“ pronesl ten, který byl evidentně Hladomorem.
„Jo, a ty jsi plnej keců,“ cukl sebou marně Dean. Démonské gorily ho drželi pevně.
„Oh, můžeš se šklebit a vtipkovat a lhát svému bratrovi, lhát sobě, ale ne mě! Vidím do tebe, Deane. Vidím, jak jsi zlomený, jak jsi poražen. Nemůžeš vyhrát, a víš to. Ale pořád bojuješ, prostě... děláš to, co vždy. Nejsi hladový, Deane, protože uvnitř, už jsi... mrtvý.“
Buffy sevřela nůž. „Tak a dost.“ Nelíbilo se jí, co Hladomor říkal.
„Ona Hladu také nepodlehla. Je snad uvnitř mrtvá? Blbost. Hned mu ukáže, jak umí kopat…“ Toho přesvědčování o jejich vlastní slabosti už měla akorát plné zuby.
„Dean není mrtvý, ani zlomený. Potřeboval jen trochu naděje, a ona mu ji dá, hned poté, co odřízne odpornému starci prsten z prstu. Nic není prohrané, dokud je tady s nimi. Nedovolí jim to vzdát. Ani Deanovi, ani Samovi.“ Akorát se chystala tam vtrhnout, když jí zezadu někdo rukou překryl ústa. Sevření kolem jejího drobného těla bylo silné. Silnější než aby se zvládla rychle vymanit. Vedle jejího ucha zazněl hluboký smích.
„Ee… tvé antré je odloženo na později.“
Než se stihla vysmeknout a použít svůj nůž bodl ji útočník jehlou do krku.
„Ty zkurvysyne…“ šeptla jen, než její svět potemněl.

* * *

„Našel si ji?“ vyhrkl na Casse, jakmile se anděl objevil po jeho boku u Bobbyho. Zavřel oči nad dalšími prosbami, které křičel jeho bratr zavřený v protidémonském bunkru.
„Ne. Mé možnosti jsou omezené, když nese ochranné znamení,“ podal Deanovi jen nůž, který objevil vzadu v kuchyni.
„To mě kurva vůbec nezajímá!“ osočil se na Castiela, i když věděl, že chce nemožné. Přiložil poloprázdnou láhev ke svým rtům. Dean by to nahlas nikdy nepřiznal, ale zrovna teď ji tady potřeboval. Aby řekla nějakou svoji hloupost, jakože bude vše v pořádku. Aby ho nenechala to vzdát. Aby ho klidně i dokopala, jen aby se vzpamatoval. Jenže ona tu nebyla. Jediné, co zůstalo, byl nůž, kterým byla ozbrojena, když ji viděl naposledy. Doufal, že není mrtvá. Nebo hůř, v rukou Lucifera. Přiložil k ústům hrdlo skoro prázdné láhve k dalšímu dlouhému loku pálivého alkoholu. Jakoby ten snad mohl pomoci. Samův křik přidal na intenzitě.
Castiel zkusil Deana uklidnit po svém. „Deane, Sam to jen musí ze sebe dostat. Pak bude...“
Dean to nechtěl poslouchat, přerušil ho. „Poslyš, jen, uh... Jen potřebuju trochu na vzduch.“ Už to tam nemohl snést. Všechno bylo na hovno. Buffy byla bůhví kde, Sam byl zavřený, aby ze sebe dostal démonskou krev, které se napil a on už opravdu nevěděl jak dál. Protože ať udělali cokoliv, bylo to špatně.

~ pokračování příště ~

Ver: to snad nemyslíš vážně? jasan, že je to jasné
pokračování je opět perfektní, díl s Cupidem se mi vždy líbil těším se na pokračování

Jé! Vidím, že máme nové smajlíky Ehm... ale zpět k povídce. Ver, ty jsi nám udělala průřez skoro celou 5. sérií Samozřejmě opět perfektní část. Moc se mi to líbilo. Ale bylo to docela drsné, jak Buffy zjistila, že spala úplně s jiných chlapem, než měla v úmyslu. A nechyběly ani vtipné momenty. Scéna s Impalou fakt pobavila Takže díky a doufám, že brzy přihodíš další část

Mně je také jasné, kde právě se v SPN nacházíme. A myslím, že je to dobře skloubené s hlavním dějem. A ti noví smajlící jsou super, že??

Děkuji všem za pozitivní komenty a ohlas, že víme kde jsme. Musela jsem se zeptat, abych věděla, zda se někdo neztrácí, není to někde moc matoucí nebo tak...

(Ano, rovnou si také ozkouším nějaký ten nový smajl )

To Bohdy: Pokud jde o to, že spala s jedním (tím hodným) a on to byl asi mezitím druhý (ten zlý) - vlastně se držím seriálu, protože sex Buffy a Angela byl vždy plný komplikací a problémů...jen tak jednoduše bez dramtu to tihle dva asi ani neumí.

A po předešlé rychlé smršti, následované krátkou pauzou, dávám další kapitolu. Opět má v sobě trochu "erotiky", ale snad nic mrzkého...

5. kapitola:

V ústech měla sucho a v hlavě ji hučelo, jakoby si vlaková stanice chtěla vybudovat v její lebce průjezd. „Uch…“
„Asi budeš ještě chvíli oslabená. Drogy takhle obvykle působí a s tvojí výdrží jsem zvolil extra dávku, i když to není zrovna můj styl, ale vzhledem k okolnostem jsem neměl na výběr,“ spustil mužský hlas sotva vydala první známky vědomí.
Pomalu otevřela oči, aby spatřila Angeluse ležérně uvelebeného v křesle, dlouhé nohy natažené před sebe, ruce zaklesnuté v sobě. Měla pocit, že její paže váží snad tunu, přesto se jí podařilo s nimi pohnout. Při zarachocení řetězů zavřela bolestivě oči, protože už jen tento pohyb byl pro ni neuvěřitelně vyčerpávající a zvuk kovu vyvolával v její hlavě další bolestivou invazi.
„Parchante,“ procedila skrze zatnuté zuby.
Rychle se zvedl a moment na to ji rukou bolestivě svíral za tvář. „Zdá se, že tě tvůj nový milenec naučil mnoho neslušných slov. Radím ti předem, buď hodná, nebo…“
Aby mu dala najevo, co si o jeho výhružkách myslí, plivla na něj. Vzápětí měla palčivý otisk jeho dlaně na tváři.
„Nejsi v pozici, aby sis vyskakovala. Ale dobře, pár dalších hodin bez vody tě naučí poslouchat,“ s tím odešel z místnosti.
Buffy odhodlaně sevřela rty do naštvané linky. „Mysli ,Buffy, mysli.“ Jenže její hlava zvládla jen bolet a všechny nápady jakoby překrýval těžký neprůhledný povlak. Měla by se zbavit okovů, nakopat mu zadek a dostat se zpět za bratry, ať už je teď kdekoliv. Zamlženým zrakem přejela okolí, ale v její blízkosti nebylo nic užitečného. Zrovna teď mohla být jen opřená o tmavou zeď, sedět na studený podlaze, nabírat síly na to, co přijde dál, ať už je to cokoliv. „Musí vymyslet co dál, musí vymyslet…“ její víčka zase klesla a ona se opět ztratila v temnu…

* * *

Když se probudila, kousek od jejich nohou ležela láhev s vodou a zabalené jídlo. Udiveně nad tím pozvedla obočí. Na vysvětlení nemusela čekat dlouho.
„Znáš mě, Buffy. Jednoduchá vítězství, ta nejsou nic pro mě. Kdybys byla slabá, nebyla by to ta pravá zábava,“ upoutal na sebe její pozornost Angelus opřený o protější zeď. Koleno pokrčené, košile napůl rozepnutá, pohrdavý upřený pohled… obraz čiré krásy.
Natáhla ruku uvězněnou v okovech a zhluboka se napila. Z úst jí unikl spokojený povzdech. Protáhla si ztuhlý krk. „Takže co? Napiju se, najím a pak budeme bojovat na život a na smrt? A můžu se před tím jít ještě vyčůrat?“
„Už zase mě chceš zabít? Zvláštní… naposledy kdy jsme se potkali, tak si mě chtěla hlavně v sobě…“ ušklíbl se na ni.
„Proč jsem tady? Nemohl si najít nikoho lepšího, koho bys svými řečmi unavoval?“ ignorovala jeho narážku a vstala, protože nechtěla být při mluvení s ním na zemi.
„Ta tvá kousavost na mě neplatí, Přemožitelko. Schováváš se za ni. Ale uvnitř si jen malá ukňouraná, ustrašená holka, která touží, aby ji její drahý upírek uchlácholil,“ zvedl se na nohy a pomalu přešel těsně k ní. Naklonil svůj obličej těsně k jejímu, aby dobře viděla arogantně-shovívavý pozdvižený koutek, který k němu neodmyslitelně patřil. „Sorry, kotě, to se nestane.“
„A ty si pořád stejně hloupě namyšlený upír. Řekni mi, Angele, na co vlastně? Přibiješ štěně na vrata, navlékneš několik rybiček na šňůrku a kreslíš. Vážně děsivá věc, to tvé kreslení.“ Uvědomovala si, že se pouští na tenký let, Angelus byl obrovskou hrozbou, zabil Jenny a málem se mu podařilo zničit tento svět, ale snažila se ho vyprovokovat k činu. Co je lepšího než zaútočit na jeho ješitnost? I proto ho oslovila Angele a ne Angelusi. „Pokud teda je Angelusem…“ napadlo ji, ale než nad tím zvládla víc uvažovat jeho pěst přistála kousek ve zdivu u její hlavy. „A heleďme se, s kým se dá manipulovat…“
„To tvé posmívání způsobí, že ten tvůj nový chlapeček bude umírat o to bolestivěji. Myslel jsem, že to s nimi vyřídím rychle… ale nakonec bude asi nejlepší, když tě nechám pomalu sledovat, jak umírá. Jak moc myslíš, že bude škemrat? Budeš plakat, když bude tvůj nový milenec křičet bolestí?“ spustil výhružně.
Zahlédl zachvění jejich rtů, strach? Ale rychle ho schovala za odhodlaný výraz.„Jako bys snad měl šanci.“
Chytl ji za bradu a kousl ji zuby do spodního rtu. Ne natolik, aby ho protrhl, ale dost na to, aby to bolelo.
„Óoo, mám víc než to. Na toho tvého panáčka je vypsaná v Pekle odměna. A dobře vím, kdo hledá toho druhého. A až ho najde, začne teprve pravá šou.“
„Lucifer…“ vydechla, teď ji to začalo teprve dávat smysl. „To on tě přivedl zpět.“
„To on mě osvobodil. To on mi vrátil sílu,“ smál se jejímu utrpení, které už nemohla zakrýt.
„Angel by s něčím takovým nikdy nesouhlasil…“ pronesla přesvědčeně. „Něco v tom muselo být. On by k tomu nesvolil. Bojoval by proti němu, nepomohl by mu přeci ke konci světa…“
„Moc rád to udělal. Nad Luciferovou nabídkou dlouho nepřemýšlel. A co za tím bylo? Už jsme zase u tebe, vidíš? To ty za to můžeš. To ty napomůžeš tomu, že Lucifer vyhraje…“
Zacloumala řetězy v chabém pokusu vymanit se. Jen tím u něj vyvolala smích.
„Co po mě teda chceš? Proč jsem tady?!“ vzdala svoji snahu o to ovládat se a vložila do těch vět veškeré zoufalství a zlobu, které zrovna cítila.
Jeho úsměv nahradil tvrdý výraz. Bolestivě ji chytil za bradu, aby ji přinutil dívat se mu přímo do očí. „Aby ses konečně naučila, že jsi moje. Jenom moje,“ zasyčel na ni. „Až s tebou skončím, budeš stát po mém boku…“
„Pořád to nechápeš? Nedošlo ti to? Tohle je větší než tvá uražená pýcha, než ty nebo já. Tenhle svět skončí…“ začala zvyšovat hlas, snad doufala, že konečně začne poslouchat, jak je to vážné.
„Já to chápu. Chápu, že když jsem se nechal k tobě připoutat, tak si mi prachsprostě utekla. Tak ses přidala k nim, místo abys zůstala, kam patříš, se mnou. A to byla chyba. Obrovská chyba. Však to brzy pochopíš,“ odstoupil od ní, už zase na odchodu.
„A co uděláš? Budeš mě tu držet do soudnýho dne? Zkoušet na mě to své bu,bu,bu, jakoby to snad působilo…“ už křičela, ale raději ho rozzuřit a porvat se, než tady trčet a poslouchat ty jeho výhružky.
Po tváři mu přeběhl mírný úšklebek. „Já nic dělat nemusím. Už jsem své splnil. Své udělá Lucifer. Mladý Winchester totiž není jediný, koho hledá…“ odpověděl klidně a bavil se panikou, která se usadila v jejím výrazu.
Nebyla si jistá, co ji udivilo víc. To, že by ji vydal Luciferovi nebo, že zná příjmení bratrů. Dohadováním tady jen ztrácí čas, nebo dává dost času Luciferovi, než dorazí. Tak jako tak, musí na to jít jinak, spoutaná toho moc nezmůže.
„AU!“ bylo první, co ji napadlo udělat. Angelusův typický úšklebek nahradilo podmračení.
„Dobře, Buffy. Jediná Angelusova slabina jsi ty, využij toho.“ Jenže on tam dál stal jako solný sloup, jen očima těkal po příčině jejího výkřiku.
„Au! Cos mi to píchl? Bolí to!“ zkusila to hlasitěji a chytla se za místo, kde ji předtím uspal injekcí. Udělal krok blíž, ale pořád váhal, jak mu to přišlo neuvěřitelné.
„Chtěl jsi mě otrávit? Měl jsi mě otrávit? Mám umřít? To Lucifer chce?“ přetřela si znovu místo na krku a pohlédla na něj očima plnými slz, které v momentální situaci nebylo tak těžké předvést.
Došel až k ní a vztáhl ruce na její paže, ale ona se ošila, v další předstírané bolesti. Opřela se o stěnu za sebou a svezla se po ní dolů. Prsty si zajela do vlasů a vydala další nářek.
Uvnitř ji to ale šrotovalo na plné obrátky. „Teda, Buffy, jsi lepší herečka než si myslela, ale co teď? To si to teda vymyslela. Nebolí tě nic a on to určitě za chvíli zjistí. Co můžeš udělat dál, aby ti sundal řetazy?“
Klekl si za ní a odsunul její ruce z vlasů. „Nech mě se podívat…“ v ten moment zněl skoro tak starostlivě jako kdysi Angel.
„Buffy, ty máš ale nápady, nastavovat krk tvému nepříteli! Jak ho rozptýlit, co na něj platí?“ lítalo ji myslí mezitím, co ji tentokrát jemně natočil hlavu, aby měl dobrý výhled na její krk.
„Nic tam nev…“ dál se nedostal, protože otočila tvář zpět a přitiskla své rty na jeho. Na malý okamžik ztuhnul překvapením, ale neváhal a vsunul svůj jazyk mezi její rty. Agresivně, dravě, hladově. Rukama zajel do jejich vlasů, aby si ji u sebe lépe přidržel a natočil její hlavu tak, aby mohl polibek ještě prohloubit.
„To byl pěkně blbý nápad…“ zhodnotila Buffy svoji situaci, když jí mimovolně uniklo ze rtů zasténání.
„Prý jeho slabost, jeho slabost… a nezapomněla si tak trochu na to, že je to dvousečná zbraň?“ nadávala si, když cítila známou horkost v podbřišku a níž. Zatoužila obejmout ho kolem krku a přitáhnout ho k sobě blíž, ale zarachocení okovů ji připomnělo kde a s kým je. Stejně tak jemu.
Odtáhl se, spalující pohled neopouštěl její tvář. „Jestli tě tak moc svrbí, tak si nemusela hrát tohle divadlo. Stačí hezky poprosit…“
Dokud byl ještě blízko, udělala to, co v jejích představách odstartovala jeho poznámka. Chytla Angeluse a pořádně tu jeho tupou hlavu i s nevymáchanou pusou seznámila s chladnou zdí.
„Tak a je to. Angelus mimo. Co dál?“ zhodnotila Buffy situaci, když viděla, že se jak dlouhý tak široký natáhl v bezvědomí u jejich nohou.
„Pouta,“ šeptla polohlasem. Očima přejela ležící postavu. Kalhoty, kapsy, možná klíče.
„Tak do toho…“ naštěstí ležel tak, že dosáhla, tam kam potřebovala. Snažila se nevnímat, všechno co při prohledávání kapes cítila pod rukama. Respektive to jediné co cítila, protože klíče tam rozhodně neměl, zato evidentní dozvuky jejich předešlého polibku, ano. Nasucho polka.
„Soustřeď se!“ musela se v duchu okřiknout a raději šmátrání v kalhotách nechala. Oči se jí zastavily na jeho opasku.
„Bingo!“ vyhrkla a usmála se.

* * *

Hlasitě zamručel. Co taky jiného, když máte pocit, že Vám praskla lebka? Což vzhledem k okolnostem mohla být dost dobře pravda. Šáhl si na místo, kde se potkal ze zdí a ucítil zaschlou krev. Usykl, když jeho vlastní dotyk poslal hlavou novou vlnu bolesti.
„Idiote,“ procedil skrze zuby sám k sobě za to, jak hloupě se nechal nachytat. Naštěstí věděl, že nemohl být mimo víc jak pár minut. Otevřel oči. Vše se s ním točilo. Vyšvihnout se na nohy bude problém. Ono i posadit se bude problém. Byl rád, že u sebe neměl klíče, to znamenalo, že ji byl její útok k ničemu, protože nemohla utéct… zamžoural do míst, kde svoji vězenkyni očekával. Zamrkal, aby se ujistil, že vidí dobře. Jen prázdná pouta.
„Do hajzlu, jak…“ odpověď nemusel hledat dlouho. Dal mu ji jeho vlastní opasek, válející se opodál a tenký kousek kovu chybějící v jeho zapínání.
„Sakra!“ Buffy se evidentně od lovců naučila víc než jen neslušné výrazy. Ani nevěděl jak, ale vyškrábal se na nohy a vydal se ke dveřím. Nic, prázdná ulice. Nasál vzduch, ale její vůni cítil už jen slabě. Byla pryč…

Tři dny. Dostala takovou dávku drog, že strávila ve svém uvěznění tři dny. Jí to připadalo jako pár hodin… jejich účinky na sobě stále ještě trochu cítila. Připadala si pomalá, otupená. Když se dostala z budovy, zjistila k vlastnímu překvapení, že je na kraji města. Čekala lesy, odlehlé končiny, ale ne předměstí. O to rychleji se ji podařilo si stopnout auto a dostat se do centra. Sice bez peněz, ale alespoň nebyla skoro nahá, takže ji stop nebyl zapovězen. Našla nejbližší bar a umluvila jeho majitele o telefonát. Řekla mu, že ji okradli a že potřebuje zavolat příteli. Zjistila i název města, což ji ale zrovna moc nepomohlo, protože stejně neuměla odhadnout, jak daleko ji Angelus dostal. Také byla otázka, kde zrovna mohli být bratři.
Vzpomněla si na Samovo číslo, ale zatím telefon jen zvonil a zvonil…
„Bože, dej, ať jsou v pořádku…“ zarazila se, když si uvědomila, že se modlí k někomu, kdo je nezvěstný a kdyby chtěl, tak může celou tuhle šlamastiku ukončit. Jenže jí začínalo připadat, že je mu to prostě fuk. Po několika dalších zvoněních se ozvala hlasová schránka.
Její nepokoj vzrostl. „Co když to dopadlo s Hladomorem špatně? Ať jsou živí, jen ať jsou živí…“ nechala krátký vzkaz a zavěsila plná obav.
Trochu nejistě se jí vybavoval telefon na Case. Přišlo jí to směšné. Telefon na anděla. Ale co. Hlavně, aby to číslo bylo správně. Ten ji k bratrům dostane rychle.
Její optimizmus ovšem pohasnul, když se v telefonu ozval Castielův hlas říkající: „Nechápu, proč musím říkat svoje jméno…“
Chvíli měla v němém úžasu přiložené sluchátko k uchu, než ji došlo, že tohle sice je Cas, ale zároveň je to jeho pojetí vzkazu hlasové schránky. Práskla s telefonem. „Co mu má také vzkazovat? - Jestli jste živí, vyzvedni mě, ale rychle, protože jinak mě Angelus najde a bude pěkně nasranej?“ vzdala volání. Už nevěděla kam. „Možná bych měla Casovi říct, kde jsem, třeba pochopí, co je to vzkaz…“ vytočila teda znovu stejné číslo a rychle sdělila město, podnik a že potřebuje rychle za bratry.
Vrátila se k majiteli, který leštil sklenku u baru. „Víte… bude to asi chvíli trvat, než mě přátelé vyzvednou… a já… mám docela žízeň…“
„A?“ vypustil majitel trochu neurvale.
„A… nechci nic zadarmo, nepotřebujete na pár hodin výpomoc… moc mi jde leštění skleniček.“ Takhle to dnes chodí. Míra cizí laskavosti má své limity. Něco za něco. Zadarmo ani kuře nehrabe.
Zarazil se, přiklonil se blíž, předloktí opřené o pult. „Děvče, rozhlédla ses dobře? Je tu pět lidí, včetně tebe. Skleničky si zvládnu sám.“
Na to neměla co říct. Muž si ale povzdechl a přisunul jí sklenku s vodou. „Na. Za hodinu budu zavírat, můžeš mi to tu pomoct uklidit…“

* * *

Když zvedala poslední židličku, zavál místností prudký náraz větru. Otočila se, aby hleděla na rozcuchaného anděla, který vypadal, jakoby se mu chtělo… zvracet?
„Casi, jsi O. K?“
„Lidské tělo nezvládá syrové maso příliš dobře…“ utrousil své vysvětlení.
„Jasně, Hladomor ho přiměl toužit po hamburgerech, což pak přerostlo v nechutné ládování se mletým hovězím…“ vybavila si Buffy.
Chytil se za žaludek a trochu zanaříkal. „Přemisťování vyvolává v mém žaludku podivné reakce.“ seznámil ji se svým nejnovějším poznáním.
„Myslíš, že budeš blinkat?“ zeptala se s obavou.
Zavrtěl hlavou. „Andělé neblinkají…“ ale neznělo to moc přesvědčivě.
„Můžeš mě dostat k bratrům?“ dostala se k tomu podstatnému. Při představě další astrální cesty i s pasažérem Cas viditelně zblednul a tak to zkusila jinak. „Kde jsou?“
„Po Samově detoxikaci se vrátili do města, kde udeřil Hladomor. I přestože to osobně nepovažuji za moudré rozhodnutí…“
„Proč?“ neptala se na to, proč s tím Cas nesouhlasí. Věděla, že zůstat na stejném místě příliš dlouho není při stoupajícím počtu nepřátel vůbec moudré. Ptala se, proč zůstali.
„Kdyby ses vrátila. Co se stalo?“
„Angelus. Objevil se, uspal mě, unesl mě.“
„Tvůj milenec.“ Spojil si jméno s tím, o kom slyšel. Nechtěla ho opravovat, že to Angel byl jejím milencem, ne Angelus, i když… vlastně… technicky vzato… „Chtěl pomstu? Za to, že jsi byla povolána do této bitvy?“ přerušil tok jejich myšlenek.
„Ano, myslím, že se toužil pomstít. A vydat mě Luciferovi…“
„Spojil se s Luciferem? To není dobré, to vůbec není dobré…“ zajel si rukou do vlasů a tím si je ještě víc rozcuchal. Ji ta situace taky přišla hodně na nic, ale nevěřila by, že to zasáhne i jeho.
„Vlk v rouše beránčím…“ utrousil.
„Eh… cože?“
„Aby tě Lucifer mohl obrátit na svoji stranu, potřebuje k tomu svolení od někoho, kdo je ti blízký. Velmi blízký,“ přeložil ji to.
„Svolení? Jste snad byrokrati, že na všechno potřebujete svolení?“ ujeli ji nervy. „Proč sakra i Angel musí zapadat do této patálie? A proč do ní nemůže zapadat jako její spojenec?!“
„Nevím, co to znamená,“ dal ji najevo, že z jejího výlevu nepochopil vůbec nic.
„To máš fuk,“ povzdechla si.
„Proč vás tak ovládají?“ zabodl do ní svůj zkoumavý modrý pohled.
„Prosím?“
„Touhy. Emoce… láska, hněv, zloba, vášeň… proč se jimi lidé nechají ovládat, když jediné, co přináší, je bolest?“ znovu si mimovolně sáhl na svůj žaludek, když si vzpomněl na jeho zážitek, kdy ho ovládala touha. „Nevidím v tom smysl. Touhy jsou matoucí.“
„To jsou. Ale zároveň… nevím… naplňují duši. Jsou tím, co dělají život zajímavým. Díky nim cítíš, že opravdu žiješ… touha tě pohání něco udělat, někým být… a když je naplníš, přináší to úžasný pocit uspokojení a štěstí,“ zkusila mu je popsat. „Ty jsi nikdy po ničem netoužil? Ani na chvíli?“
Ztratil ve svých myšlenkách. Viděla, jak mu pohled zabloudil někam daleko. Vyčkávala, co jí řekne. „Andělé nemají toužit,“ bylo ovšem vše, co z něj vypadlo.
„Ou… no… asi půjdeme. Jen to ještě řeknu majiteli,“ odběhla se rozloučit a poděkovat. Majitel jí dokonce chtěl vecpat pár babek za pomoc, ale to odmítla. Nakonec to byl celkem milý chlapík. Třeba ještě lidé nejsou úplně zatracení a existuje něco, jako pomoc druhému…

* * *

Její naděje, že Cas ji za bratry zvládne přenést, byla marná. Když se jí před podnikem zeptal, jestli ta hořkost v ústech, co cítí, je po naplnění tužeb normální, vydedukovala, že budou muset zvolit lidský způsob přepravy. Autobusy našli celkem rychle. Bohužel první jel až za hodinu.
„Máš peníze?“ zalitovala, že si nevzala těch pár dolarů, co ji majitel nabízel.
„Peníze?“
„Zelené s obrázky mrtvých lidí…“
„Myslíš asi tyhle…“ vylovit od někudy z kabátu zmuchlaný chomáč bankovek, které vypadaly, že prošly nejednou bitvou. Udivilo ji, že to bylo poměrně dost peněz.
„Dal mi je Dean, když mě vzal do doupěte neřesti…“
„Kam?“ vyvalila oči. Jak znala Deana, tak tušila odpověď.
„Byly tam ty spoře oděné ženy… a Dean říkal, že si mám vybrat jen co je na menu, nevím, co tím myslel… a pak ta žena…“
Pozvedla ruku, aby ho umlčela. „Zadrž prosím, nechci to vědět.“
Sedla si na lavičku u zastávky a zachvěla se zimou. Těsně nad ránem by měla být někde v teplé posteli a ne tu mrznout. S andělem. S andělem, který má teplý baloňák, ale ji ho nenabídne, protože neví, že by to měl udělat. Znovu se otřásla zimou a objala se pažemi. Cas si k ní přisedl. Trochu nejistě pozvedl paži a přivinul ji k sobě. Nemohl ji překvapit víc.
„Dean říkal, že ženy se zahřejí nejlépe, když ji k sobě muž pořádně přitiskne…“ podotkl jen.
Pousmála se nad tím. „Deane, Deane, to jsi celý ty, vždy si najít záminku, jak přitisknout holku na své tělo…“
Všimla si, že se Cas dívá kamkoliv jen ne na ni. Těkal očima a ohryzek mu neklidně poskakoval, jak nasucho polknul. Také by přísahala, že vidí pot. „Byl z ní nervózní?“„Ženě klidně postačí i kabát…“ zkusila mu to usnadnit.
Slyšela, jak si Cas vděčně oddechl, a stáhl svoji paži zpět. Sundal si svůj baloňák a hodil ji ho přes ramena. Zachumlala se do něj a minuty plynuly, a plynuly… v trapném tichu. Měla pocit, že čas nikdy neplynul tak pomalu.
„Tak… co se stalo? S Hladomorem?“ zkusila prolomit nepříjemné ticho. Bohužel za chvíli nastalo zase, protože Cas neměl ve zvyku se rozpovídávat. Rozhlédla se kolem. Zakmitala nohama. Poposedla si a zase se rozhlédla kolem. Vstala. Podívala se znovu na rozpis jízd místní linky. Sedla si…
„Casi, vyprávěj mi o nebi…“ zkusila to znovu. Castiel si ji chvíli měřil pohledem, snad váhal, co ji řekne, ale pak se rozpovídal…

* * *

Seděla v autobusu a doufala, že brzy dorazí do cíle. Venku už vyšlo slunce. Cas jejich rozhovor pochopil tak, že když se ho ona zeptala na jeho domov, může se on ptát také. Na cokoliv.
Začalo to nevině. Jako „Jaký význam má pro člověka rodina?“ pak to přešlo v horší jako „Jaká je láska?“, ale zkoušela mu odpovědět nejlépe, jak uměla. Když se ale dostal k tomu „Proč lidé tak moc chtějí sex a co je to ten orgasmus?“ rozhodla se, že je na čase jejich hru na „20 otázek“ ukončit. Zvlášť, když zahlédla několik šokovaných pohledů spolucestujících. Naštěstí konečně dorazili. Spěšně vystoupila a doufala, že si svůj podíl Casové zvídavosti vybrala na hodně dopředu. Vrátila mu kabát, protože venku už se probouzel pěkný slunečný den. Už se nemohla dočkat, až bratrům „jejich“ anděla vrátí zpět.
„Už je ti lépe?“ ujistila se, že chvilka bez astrálního přenosu byla aspoň k něčemu dobrá.
„Ano, to je.“
„A co cesta autobusem? Líbila se?“
„Je to víc pomalé a omezujíc než automobil,“ odvětil upřímně.
„No, ale jsme tady, to se dá považovat za úspěch. Takže ve kterém hotelu jsou?“
Cas místo odpovědi zaměřil svůj zrak na protější ulici k motelu, kde stála zaparkovaná černá Impala. Zahlédla, jak se zamračil, i když nechápala proč.
„Jdeme? Uděláme jim pěkný budíček…“ usmála se škodolibě, když si představila jejich rozespalé výrazy.
Cas vykročil za ní, ale čím blíž byla hotelu, tím víc se její krok zrychloval, zatímco ten jeho vázl. „Něco je špatně… slunce svítilo, lidé začínali chodit do práce, auta jezdit, normální den v normálním městě. Až na to, že něco je zatraceně špatně…“ její vnitřní smysl ji to napovídal.
Prošla velkým areálem až k jednotlivým vchodům od pokojů. Nepotřebovala jít na recepci. Věděla který pokoj to je. Pootevřené dveře, které viděla na konci pavilonu, jakoby ji přitahovali zlou předtuchou.
„Deane! Same!“ zavolala, když se rozběhla tím směrem, jen aby se ozvali a ona mohla uklidnit své na poplach křičící smysly. „Jen ať už je tam, probudí je a oni ji nadají. Pak se uvítají a vyrazí na lov. Ano, tak to bude, tak to bude…“ vtrhla do místnosti zalité sluncem. Venku se probouzel normální den. Až na to, že na něm nebylo nic normálního.
Na postelích motelu ležela dvě těla. Muži s otevřenýma očima, hledícíma k nebi. Jejich krev se vsakovala do prostěradel pod nimi.
„Ne, ne, ne, to ne. To ne, to ne…“ Začala drmolit a vrhla se k bezvládnému tělu blíže u dveří. Zatřásla s ním, jen aby dal najevo alespoň malou známku života. Cokoliv. Malý náznak, že je ještě může zachránit. „Ne, to ne, ne, ne, ne… Nemůžete mě tady nechat! Nemůžete, nemůžete…“ hlas se ji zlomil.
Padla na kolena a z úst se jí vydral srdceryvný nářek. Byli mrtvý. Oba byli mrtví…

~ pokračování příště ~

Ver: Upřímně doufám, že je to ten díl 5x16 a chlapci jsou v nebi, ze kterého se vrátí, protože jinak nevím Jinak další úžasné pokračování, za které ti moc děkuji Ta erotická pasáž byla sice povedená, ale víc se mi líbilo sbližování Buffy s Casem. To mě opravdu pobavilo. Dean a jeho rady do života Takže fakt super a já se již nemůžu dočkat pokračování

Ver: krásné pokračování, od A-Z kluci jsou určitě v nebi a vrátí se... viď?
už jen představa toho, jak se Cas ládoval už asi 100 burgrem, se mi taky dělalo špatně btw: Cas věděl že jsou mrví? proč by jinak tak váhal?
díky za další kousek a těším se na další

bohdy napísal:

víc se mi líbilo sbližování Buffy s Casem. To mě opravdu pobavilo. Dean a jeho rady do života

Musím říct, že já mám tohoto lehce zmateného a zvídavého Castiela v oblibě a tak jsem si opravdu užila to psát.

astík napísal:

btw: Cas věděl že jsou mrví? proč by jinak tak váhal?

Spíš cítil, že je něco špatně, ...vycházela jsem z toho, když se odehrál děj 5x16, že to byl vlastně on, kdo Deana kontaktoval a informoval, že jsou v nebi, takže jsem si říkala, že jejich přítomnost tam musel nějak vycítit.

Ver: Já to také tipuji na díl 5x16 a hoši zase ožijí. A jestli ne, tak...... Máš to opravdu hezky promyšlené, jak se povídka prolíná s dějem v seriálu, díky.

(Upozornění předem: nemám ráda Buffy, její postava je mi silně nesympatická a rozhodně na tom nehodláni nic měnit)

Ver, opravdu nevím, čeho jsi se bála, že jsi sem tuto povídku tak dlouho nedávala. Holka ty psát umíš a to výborně. Tvé věty dávají smysl. Co já obrzvlášť oceňuji, to je prolínání tvé povídky s realitou seriálu. Za sebe říkám, že ve většině případů se ti toto prolnutí daří tak na výbornou, že bych i věřila, že to tak mohlo být.
Mám ráda tvůj styl psaní a mám ráda tvůj styl humoru, je to jak tvůj rukopis.

Po dějové stránce mám povídku ráda - je pekelně zamotaná a ačkoliv mě většina postav ze strany Buffy nic moc neřekne, tak ty nenásilnou formou to důležité z nich vypíchneš. Díky tomu nemám pocit, že bych se v tom ztrácela (i když trošku na tom začátku jo, ale srovnalo se to).

Je hezký, že se Dean a Buffy sobě tolik otevřeli, i když mě to asi moc nesedí. Nějak nevěřím tomu, že by se Dean nechal k tomu "ukecat". A obzvlášť ne v období páté série (ale zbytečně rýpu).
Když jsme u páté série, tak se mi líbí, že si děj zasadila do ní. Fakt to tam pasuje. A doufám. že brzy hodíš pokračování, protože já díl 5x16 mám hodně ráda, a tak se těším, co bude následovat.

A teď mé oblíbené citace, kterých nebude tentokrát vůbec málo

citácia :

Bohužel si informaci o tom, jak je nemožný, musela prozatím nechat pro sebe, nevydala víc než bolestivé skřehotání. Bezva, opět nemohla mluvit a tentokrát zde nebyl nikdo, kdo by jí dal tabulku s fixem, kde by mohla své rozhořčení vyjádřit

Jak jen s Buffy soucítím, aneb po TTC vím, jak je hnusné, když člověk nemůže mluvit.

citácia :

jeho hrubější otevřenost a upřímnost se jí líbila

Za tuto stručnou charakteristiku Bobka ti dávám jedničku s hvězdičkou

citácia :

„Noo… Řekněme, že když dáš ruce nad hlavu a třepeš sebou, se staženými kalhoty a křičíš PUDING, tak tě nikdy nikdo nebude podezírat, že jsi něco jiného než totální blázen.“

Hi hi ach ta představivost

citácia :

„Nepřipadáš si trochu zaseknutá?“

Pořád.....

citácia :

„Takže co má? Kromě nervů v kýblu a nejspíš znovu krvelačného milence, který touží po její smrti? A nesmí zapomínat na apokalypsu, která má opravdu našlápnuto k tomu poslat tenhle svět do záhuby. No, sečteno podtrženo má ručník a kufr plný munice, zbraní a mačet všeho druhu. Bezva, prostě bezva.“„O, jasně… a momentálně má i ukradenou Deanovu Impalu, kterou nesmí řídit nikdo kromě jeho, za což ji asi zabije. Nebo ho z toho trefí šlak. Pokud to zjistí.“

Jo realita je bitch a tobě Ver skládám poklonu - toto je prostě perfektně sarkasticky napsané Miluju tvůj humor.

citácia :

„Takže tohle město se celé prostě užere, upije a ušoustá k smrti?“

Nemluvili to náhodou o Praze?

citácia :

„Andělé neblinkají…“

Ach, Koblížku náš nenažraný - nejíš, nespíš, neblinkáš......ty jsi vlasntě chudák

citácia :

„Dean říkal, že ženy se zahřejí nejlépe, když ji k sobě muž pořádně přitiskne…“

Potřebuji zahřát Deane, kde jsi?!

Nemix napísal:

Je hezký, že se Dean a Buffy sobě tolik otevřeli, i když mě to asi moc nesedí. Nějak nevěřím tomu, že by se Dean nechal k tomu "ukecat". A obzvlášť ne v období páté série (ale zbytečně rýpu).

Nemix, moc ti děkuju za vyčerpávající koment, jsem za něj ráda. A i za to , že "rýpeš" - je to názor, který není mimo a je pravda, že v tomto byl Dean asi mimo svůj charakter, ale potřebovala jsem trochu vytáhnout na světlo, že je Dean víc než samolibej, sebevědomej frajírek. A protože mi přijdou s Buffy charakterově blízcí, tak jsem říkala, že by to teoreticky mohlo k tomu "otevření" se pomoci. Navíc to potřebuji pro budoucí děj, aby mezi nimi bylo pouto.
Koneckonců, není to trochu to, co se děje aktuálně - v očistci se "upnul" na Bennyho? Ale to odbočuju...

To že sis dala práci i s výběrem oblíbených hlášek je od tebe moc super, aspoň vím, co se mi "povedlo" a co se líbí...ještě jednou díky.

A moc mě těší, že si tuhle povídku přečtou i tací, kteří Buffy vůbec nemusí...vážím si toho!!!