Crossover SPN/Buffy - Den D

7. kapitola:

Mezitím:
Sam se držel za paži, rukáv měl už celý prokrvácený. Tvář měl opuchlou, na mnoha místech od krve, těžko říct jestli vlastní nebo démoni. Dean viděl dvakrát, jak mu jeho mozek dával najevo, že těch ran do obličeje bylo už na jeden večer dost. Démoni měli převahu. A dobře to věděli. Přesto se Dean neměl k tomu nasednout do auta a pokusit se zachránit si holý život. Ne, když šlo o někoho, na kom mu záleželo.
„Deane, tohle nezvládneme…“ ohnal se Sam znovu nožem a zničil dalšího protivníka, který se dostal příliš blízko. Démonům bylo evidentně jedno kolik jich bratři zabijí, podstatné bylo, že věděli, že brzy některý z nich uspěje a dostane se k bratrům dost blízko na to, aby jim zlomil vaz.
„Neodjedu, dokud tu nebude….“ vystřelil Dean poslední kulku, kterou měli v Coltu. Ohlédl se po Samovi. Byli v řiti, jemně řečeno.
Sam měl o Buffy taky strach, ale jeho racionální já mu říkalo, že nemá smysl nechat se tu zabít. „Deane! Ona se o sebe postará!“ zkřivil tvář, když musel použít poraněnou paži a chytl protivníka pod krkem, aby ho rychle podřízl.
V Deanovi se všechno mlelo, ale jeho celoživotní oddanost rodině přeci jen zvítězila. Mohl tu zemřít on, ale nesměl tu nechat zemřít Sammyho. „Nasedej!“ odkopl muže, který se po něm sápal a dostal se rychle za volant. Sam udělal to stejné, Dean sešlápl plyn, co jen mohl a uháněli kamkoliv, kde se budou moct dát do kupy a vrátit se pro Buffy.
„Jeď rychlejš, Deane.“ vyhrkl Sam mezitím, co se snažil alespoň sevřením zastavit krvácející ruku.
„Nejde to. Jsi v pořádku?“ zeptal se spěšně, aby věděl, jestli nemá v tom všem hledat pro bráchu i nemocnici.
„Jo, je mi úžasně.“ odvětil ironicky Sam.
„Dokud zvládá ironii, bude O.K.“ prolítlo Deanovi hlavou. „Viděls jich někdy tolik?“ zeptal se, aby se přesvědčil, že nejen on je z toho překvapený.
„Ne. Vůbec. Ne na jednom místě.“
„Co to sakra?“ Dean nezvládl dokončit nahlas svou myšlenku, že dnes padli do jedné velké pasti a místo toho vyhrkl: „Zatraceně!“
Nebylo kam ujíždět. Hořící budova jim jasně stála v cestě. Musela to být past, celý tenhle večer, jen si nebyl jistý, jestli na ně nebo na Buffy. Nezbývalo než rychle otočit. Sotva zařadil, roztříštila se z obou stran okénka a silné paže je oba táhli ven. Skoro už si začínal myslet, že tohle je jejich poslední minuta, když ucítil, jak sevření paží kolem nich povoluje a místo toho se ozývá bolestné skučení. Ohlédl se a padla mu čelist údivem. Za nimi stála cisterna chrlící….svěcenou vodu? Musela to být svěcená voda, protože z démonů, kteří je napadli, se kouřilo jak z továrních komínů. Kolem cisterny stálo několik mužů a do lampače odříkávali...no to mě poser ….vymítání?!
„No, to je něco, co nevidíš každej den.“ bylo jediné, na co se zmohl, když se démoni vypařili. Pomalu se Samem vystoupili, čelisti stále padlé údivem.
„Jste v pořádku, vy dva?“ oslovil je muž, když viděl jak se tváří.
„Skvělý.“ vypadlo z Deane bez dechu, když se znovu podíval na padlé démony kolem.
„Buďte opatrní. Je to... tady nebezpečný.“ Varoval je muž, než se otočil k odchodu.
„Whoa, whoa, whoa. Počkat, počkat.“ vzpamatoval se trochu Dean a vykročil k cisterně.
„Nemusíte nám děkovat.“ Odbyl je muž.
„Ne, počkejte chvilku! Kdo jste?“ rozhodně si byl jistý, že hasiči ne.
„Jsme Svatá Lutheránská milice.“
„Promiňte... cože?“ ptal se sice na to, co přesně tohle označení,sekta, spolek…cokoliv…znamená, ale chlápek to pochopil jinak.
„Nerad vám to říkám, ale to byli démoni. A tohle je Apokalypsa.“ Pronesl klidně, jakoby to říkal denně. „Takže... se připoutejte.“
„Nepovídej…“ navenek Dean ale jen v další vlně údivu pozvedl obočí.

-----------

Řím, 2005
Už poněkolikáté sáhla po telefonním sluchátku, aby vzápětí svoji dlaň zase nerozhodně stáhla zpět.
Byla na Andrewa tak naštvaná. Poslala ho JEN vyzvednout Přemožitelku. No, dobře…neposlala ho zcela úplně ona. Udělal to Giles mezitím, co byla na misi. Prý aby ji tím nezatěžovali. Ale v duchu je podezřívala, že to před ní prostě chtěli ututlat.
A Andrew by nebyl sám sebou, kdyby nevypustil nějakou blbost. Například tu, že ONA už Angelovi nevěří. Nikdo z nich. Měla své pochyby od doby, co zjistila, že se Angel stal hlavním šéfem Wolfram & Hart, ale…stejně na tom něco nesedělo. Oprava…ne něco, mnoho. Znala ho. Znala ho? A věřila mu, možná ne tak jako kdysi, ale věděla, že tam někde je…správně? A tak, když se vrátila z mise a naslouchala napůl Andrewovu žvatlání, nemohla se nepozastavit nad sdělením, že úkol v L. A. na odchycení Dany byl úspěšný.
Jedna otázka pak logicky následovala další. „V L.A.?“
„Měla si mě vidět, s jakým stylem jsem nastoupil do té Angelové firmy. Bylo to jako ze starých mafiánských filmů. To napětí a volba každého slova, aby vyjednávání nebylo zhaceno. Obeznámil jsem jeho pomocníky s tím, jak misi vykonám a pak jsme se Spikem…“
„Pardon? S kým?!“ vyskočil ji hlas do nepřirozených obrátek.
„Spike,“ zarazil se, protože mu došlo, že to Buffy vyzradit neměl „ups!“ No, ale když už to víš….vypadal vážně dobře. Ne tak namyšleně jako Angel, však jsem mu také řekl, co si o něm myslíš…“
A že tedy koukala, když ji to Andrew pod výhružkou fyzické újmy podrobně zopakoval. Kousala se do jazyka, aby nekřičela. Držela pěsti sevřené tak pevně, že ještě chvíli na to měla v dlaních půlměsíčky od nehtů. Asi tisíckrát si zopakovala, že slabšího nesmí uhodit…
A tak tu teď seděla. A přemýšlela jak to co nejobratněji napravit. Napravit něco, co pokazil někdo jiný. Měla tam být ona. Měla pořádně obejmout Spikea a pak mu nadat, že se jí neozval a pak ho zase obejmout. Měla zjistit, jak je to s Angelovým rychlým povýšením na hlavního šéfa zlé právnické firmy. Měla ho ujistit, že je tu pro něj. Že mu věří. Oprava…že v něj věří. V jeho činy, v jeho rozhodnutí. Že stejně ví, že až se jednou dopeče, tak bude jen a jen Angelova sušenka. A místo toho je mezi nimi zase obrovská propast. Za kterou ani nemůže.
Znovu vztáhla ruku ke sluchátku, tentokrát odhodlaná číslo už vytočit. Ozval se zvonek u dveří. Stál tam poslíček s malým balíčkem. Do očí ji ihned uhodila hlavička Wolfram & Hart. Uvnitř byla sametová krabička a obálka úhledně nadepsaná jejím jménem. Nevydržela a prvně otevřela krabičku. Na okamžik zapomněla dýchat. Srdce se jí splašeně rozeběhlo do tepu dostihového koně. Claddagh. Sotva uklidnila třesoucí se ruce natolik, aby rozevřela obálku, začetla se do krátkého vzkazu.

Buffy,
nevím jak začít…vždy když jde o tebe, tak nevím, co říct, jak se zachovat. Obvykle to dopadne tak, že se to zvrtne v něco úplně jiného, než jsem zamýšlel. Proto doufám, že prsten, který ti po letech navracím, to vyjádří lépe než já. Vlastně ani nevím, proč jsem s tím tak otálel, snad jsem nenašel vhodnou příležitost, poté, co jsem jej v sídle našel, abych ti ho vrátil. Nechápej ho prosím jako závazek, nejsi mi ničím zavázána. Chci jen, abys věděla, co pro mě nikdy nepřestalo platit…

Tvůj Angel.

Chvíli ji to trvalo. Když ji ho kdysi v 17 letech dával, symbolizoval tento prsten hlavně lásku, kterou k ní cítil. Vybavila se jí jeho slova. „Můj národ – ještě než jsem se proměnil – si ho dával jako důkaz oddanosti. Ruce jsou přátelství, koruna pak věrnost a srdce…však víš…“ Věděla, co ji tím chtěl říct. Nešlo o to si ji přivázat. Bylo to jednoduché poselství. Je tu. Stále. Navždy. Nikdy v něj už nesmí přestat věřit. Nesmí o něm pochybovat.
Po chvilce váhání prsten i s krabičkou uložila do zásuvky. Nebyla už přeci 17letá dívka, aby nosila tenhle symbol srdcem k sobě. Nepotřebuje dávat světu najevo, že někomu patří. Angelův dárek koneckonců nebyl o tom, zda mu patří čí nikoliv. Ale ona mu patřila. A milovala ho. A věřila mu. Proto ji její rozhodnutí nechat prsten schovaný vydrželo zhruba hodinu. Až když jej nasadila na tak dlouho prázdné místo na prsteníčku, věděla, že jedině takto je to správně…
-------------------------------------
První, na co ji padl zrak, byl právě ten stříbrný kroužek. Kdyby bylo něco takového možné, přísahala by, že se jí vlastní prst hlasitě vysmívá. „Nesmí o něm pochybovat…pch, vážně byla po tolika letech přemožitelství tak naivní?“
„Jak ti je?“ ozvalo se dřív, než se stihla víc zabývat svojí situací. Vždycky na ni poznal každou změnu. Logicky i to, že už přišla k sobě. Pomalu se zvedla do sedu.
„Báječně.“ odsekla mu, rozhodnutá s ním nemluvit a dostat se co nejdřív pryč. Když se rozhlédla po místnosti, aby se ujistila, že dřepí kousek od ní, znechuceně si mlaskla a přehodnotila své rozhodnutí. „Nemluvit – zmlátit do krvava – dostat se pryč.“
„Nic tě nebolí? Nic nechceš?“ v jeho otázkách byl trochu jízlivý podtón, protože ho bolela každá kost v těle a každý sval na ni.
Nic ho nedovedlo popudit víc, než když odvrátila tvář, aby se koukala kamkoliv jen ne na něj s tím svým odmítavě-trucovitým výrazem. „Fajn, můžeš si tam dřepět klidně celou věčnost, JÁ mám času dost!“ vybuchl.
Zapíchla do něj své zelené oči a pečlivě vyplivávala každé slovo. „Od-tebe-nechci-nic.“
I přestože se považoval za rozvážný a klidný tip, s ní cítil, jak mu žaludek dělá kotrmelce a krev se pění v žilách. Skoro už začínal chápat animované filmy, kdy hrdinům syčí pára z uší. Přísahal by, že je na tom zrovna teď podobně. Vydrželi na sebe civět v němém souboji „kdo uhne první“ asi minutu. Pak začala v předstírané nudě ťukat prsty o kamennou podlahu, na které se probudila.
„Takže…kdy přijde Lucifer?“ prolomila rádoby ledabylým tónem ticho.
„Až s tebou skončím já….“ odvětil výhružně, až ji z jeho tonu naskočila husí kůže. Byla mu vydaná na milost a nemilost. Nesnášela, když byla v bezmocné pozici.
„Mám právo si zatelefonovat? To vězni obvykle mají…“ popíchla ho a ostentativně si promnula zápěstí zavřená v poutech. Ne, že by měla zrovna sílu na nějaký velký boj. Měla pocit, že se její tělo proměnilo na jednu velkou modřinu.
„A komu chceš volat? Snad ne tvému milenci, který tě zbaběle nechal samotnou?“ rýpnul si tentokrát on.
„Oba dobře vědí, že se o sebe zvládnu postarat sama.“
„Oba?“ pozvedl pobaveně obočí „Znamená to, že spíš s nimi oběma? Vědí o sobě? Ne, počkej, jste všichni v jedné posteli, že jo?“
Odvrátila se, rozhodnutá neudělat mu radost byť jediným náznakem, že by se jí jeho slova dotkla.
„Ne, vážně…ledacos to vysvětluje.“ vstal a začal pochodovat, jak nad tím nahlas přemýšlel. „Jen když jsou dva, tak ti může stačit obyčejný člověk. Riley to měl vědět, protože sám to, chudák, nemohl nikdy zvládnout…“
„O co ti jde? Chceš slyšet, jestli jsou lepší?!“ vypěnila vztekle. „Jsou zatraceně lepší, než si byl kdy TY!“
V okamžiku kdy to řekla, byl u ní a drtil její rty svými. Zapřela se rukama o jeho ramena. Nevěděla jak, ale místo, aby ho od sebe odstrčila, svírala jeho paže pevně ve svých dlaních a přejížděla přes košili po ramenou, které tak milovala. Místo, aby nedovolila jeho jazyku vniknout mezi její rty, hladově ho sála. Místo, aby se vymanila, tlačila svá ňadra proti jeho hrudníku. Z jejího hrdla samovolně uniklo hluboké tiché zasténání, když jeho prsty rozepnuly její džínsy a zajely pod okraj kalhotek. Když prsty zajel do jejich vlhkých záhybů procedil mezi zuby jen jediné slovo „Lhářko.“
Nedovolil ji reagovat, když se znovu přisál na její rty. I přestože jedna její část v ní křičela „Přestaň, řítíš se do záhuby.“ druhá, ta hlasitější se zmohla jen na „Ano, ach bože, ano!“
Přesunul své rty na krk, přičemž rukou dráždil místečko pod kalhotkami. Mezi zadýchanými steny sjela dlaněmi dolů k jeho kalhotám a hořečnatě se snažila je rozepnout. Neměl pásek ani spodní prádlo. Napadlo ho několik jízlivých poznámek, o tom, jak je po něm celá divá, ale všechny se vypařily v momentě, kdy, ho sevřela ve své dlani. Několikrát přejela rukou nahoru a dolů po celé délce až se tentokrát hrdelní zasténání ozvalo od něj. Jemně ji na krku kousl, což ji vydráždilo ještě víc a tak začala stahovat látku z jeho boků. Zklamaně zamručela, když odtáhl svoji dlaň, ale jen aby ji pomohl s jejich svlékáním. Jedním tahem ji stáhl džínsy i kalhotky. Pak odkopl své kalhoty. Vrátil se dlaněmi na její stehna a pohladil ji po nich. Jemným sevřením ji nasměroval, aby si na něj obkročmo sedla. Ozvalo se zarachocení řetězů, ale nepřipouštěla si význam toho zvuku, když se k němu přisunula a sevřela jeho ramena, pomalu klesajíc na jeho klín. Zůstala trochu nadzvednutá. Chtěla to slastné trápení trochu prodloužit, než jejich těla splynou úplně. Hrála si s ním, dráždila ho. Z hrdla se mu ozvalo něco jako zavrčení, když klesla o kousíček níže a pak se zase nadzvedla. Jak milovala, když pro ni vrčel. Udělala to ještě dvakrát, než mu došla trpělivost a pevným uchopením za zadeček ji k sobě přirazil úplně. Do stěn se odráželo dvojí sténání, když se na něm v divokém rytmu pohybovala….
Seděl v přítmí místnosti, v hlubokém polstrovaném křesle, pohled upřený do dálky, hluboce ponořen ve vlastních myšlenkách. Nebyl si úplně jistý, co udělat dál. Už zase zašel příliš daleko. Možná riskoval až moc, ale jeho prioritou bylo ji chránit, tak jako kdysi. Ne, ne jako kdysi, tak jako vždycky. Udělal by cokoliv, aby ji z téhle hry, kterou mezi sebou nebe a peklo hrálo, dostal. To byla celá ona, obětovat se pro druhé, nehledět na sebe, vzdát se pro svět všeho. Dokonce i jeho. Na jednu stranu ji obdivoval, že v sobě dokázala najít tolik síly. Na druhou stranu měl vztek, že ji našla. Znamenalo to, že mu dost nevěřila, Že se rozhodla nést tuhle tíhu sama, tak jak byla zvyklá. A on ji nemohl stát po boku, ne, když ho bez jeho svolení odsunula do pozadí. Ovšem on nikdy nebyl tip pro ukrývání se v koutě. Kdepak, přední linie, to bylo jeho místo. A tak rozehrál tuhle „ruskou ruletu“ o všechno nebo nic. Mohl ovšem tušit, že s Buffy to nepůjde snadno. Sotva se mu ji podařilo vystopovat a unést, uprchla mu zpět za bratry. Nemohla si vybrat místo, kde by byla víc v nebezpečí. Když se mu to teď podařilo podruhé…no řekněme, že skončit nahý na podlaze po úžasných dvou číslech nebylo zcela součástí plánu. Bylo na čase jí jít ledacos vysvětlit. Přimět ji, že pouze spolu můžou tuhle šlamastiku zastavit, s trochou naivního doufání možná i přežít.
Přemítal, jaká bude asi její reakce, až ji řekne pravdu. Že není Angelus. Že si s ní pohrával a choval se hnusně, jen aby ji chránil. Strávil se svým vnitřním démonem přes dvě stolení, nebylo pro něj těžké předstírat, že jím je. Ne, že by mu to předstírání dalo příliš námahy. Měl totiž vztek, a jedna jeho část toužila po tom Buffy potrestat, podmanit si ji, ublížit ji, tak jako ona ublížila jemu, když zmizela. Bylo až děsivé, že on a Angelus vlastně nebyly až tak odlišní. Vztek, touha po pomstě, majetnickost, žárlivost, ale i vášeň. Spalující vášeň…bylo těžké tenhle vír emocí, který uměla Buffy odstartovat pouze tím, že mu byla nablízku, kočírovat tak, aby zvládl racionálně uvažovat a kličkovat mezi Luciferem, anděly, dvěma hloupými lovci, démony a blížícím se koncem světa. Zachovat si chladnou hlavu bylo zásadní. Neudělat chybný krok….
Zrak mu padl na její mobil, který odložil na stolek vedle. Z náhlého popudu ho zapnul a udivilo ho, když se ihned rozdrnčel. Stačilo jediné slovo na blikajícím displeji, aby se všechny temné emoce, o kterých před chvílí uvažoval, vzedmuly v nové intenzivní vlně – Dean….
-----------------------------------------------------------------
Snad po tisící vytočil její číslo. Při každé odpovědi hlasové schránky jakoby v něm umíral další a další ždibíček naděje. Nervózně přecházel po pokoji.
„Buffy, ozvy se prosím.“ nechal jen krásný vzkaz. Kolikátý už? Věděl, že Sam se průběžně pokouší o to samé. Dovolat se jí. Nebo Casovi. Po jejich strážném andělovi jakoby se také slehla zem.
Prozatím se rozhodli zůstat ve městě. Nemohli se také jen tak vypařit po té, co jejich vinnou zabil démon toho mladíčka…. To ale neznamenalo, že neměl obavy. Sakra, byl jedna velká obava, co ji tam nechali samotnou.
„Co když kvůli nim někde sténá bolestí? Co když ji ten idiotský kretén Angel dostal? A co je schopný ji udělat?“ podmračil se ještě víc, když mu tohle přišlo na mysl. Neměli by tu trčet, jakkoliv se jim posila momentálně hodila. Měli by se vydat zpět. Jakmile Sam přijde, vydají se zpět. Mezitím se dál může pokoušet se jí dovolat…trochu pookřál, když se neozvala hlasová schránka, ale tón vyzvánění. Známé cvaknutí signalizovalo, že je někdo na příjmu.
„Sakra, ženská, měl jsem takový strach…“ spustil hlasem plným úlevy.
Přerušil ho však hlas, který rozhodně slyšet nechtěl. „Jestli chceš, aby byla v pořádku, necháš ji být.“
Deanovi klouby skoro zbělaly, jak pevně sevřel přístroj. „Ty upírskej hajzle! Co si s ní udělal?“
„Chceš to slyšet detailně?“ odvětil mu s krátkým uchechtnutím muž na druhé straně.
„Poslouchej, ty jeden zkurvysyne, přísahám, že si tě najdu a …“ výhružky Deanovi šly, nicméně nedostal šanci tuhle dokončit.
„Ne, ty poslouchej mě a velice pozorně. To VY jste ji dostali do situace v jaké teď je. A jestli se o cokoliv pokusíš, bude to mnohem horší. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Strč si do prdele ty svý kecy.“ Vyjádřil jasně Dean, co si o upírově povýšeném přístupu myslí.
„Pomohl ti tenhle tvůj silácký postoj v něčem? Řekni mi, Deane, co v téhle Apokalypse si neposral? Koho si svým jednáním nepřivedl do záhuby? Je vlastně naživu ještě někdo, na kom ti záleží? Protože jestli ano, měl by ses zatraceně snažit o to, aby to tak zůstalo….a říct ano.“ s tím zavěsil.
Dean mrsknul telefonem do kouta, až se rozletěl na tisíc kousíčků. Sedl na postel a složil zoufale hlavu do dlaní. Už neměl sílu. Prostě už to nedával. „Proč se vlastně o něco snažil? Stejně to skončilo stejně…Neměl nic.“ Až na vzlyky, které se mu draly přes stažené hrdlo….
Slastně se protáhla a pohladila hladký satén pod sebou. Tohle bylo o hodně lepší než podlaha mezi poházenými svršky a Angelovo rameno, na kterém usnula…. No dobře, možná nebylo úplně špatné usínat přitulená k Angelovi…Angelusovi…prostě jemu, ale stejně tak měla ráda probouzet se v saténu.
Až na to, že tohle nebylo typické ráno po milování, které znala z jejich společného soužití. Když vstane, nebude jí ve vedlejší místnosti čekat Angel s vonící kávou. Nepůjde za ním, nepolíbí ho na tvář a neřekne mu, že mu musí něco důležitého říct…
Byť mohlo být to, že si leží volně v pohodlné posteli, jakkoliv dobrým znamením, nebyla tu na dovolené. Při myšlence na kávu se ji ve stejný okamžik seběhly sliny a rozbouřil žaludek. Na chviličku pevně stiskla víčka s tichou prosbou, aby zase nezvracela. Pomohlo to. Obmotala deku kolem svého nahého těla a vydala se hledat své oblečení. Místnost, kde předtím usnula poté, co se na sebe vrhli - dvakrát, byla hned vedle. Zahořely ji tváře, když si ty chvíle vybavila.
„Vykoupila sis svobodu, nebo realitní svobodu, sexem…skutečně strategie hodná přemožitelky…“ pokáralo ji její racionální já, která se konečně dostalo ke slovu, když sbírala dohromady své šaty. Zaslechla zvonění svého mobilu, což ji přimělo vydat se po zdroji toho zvuku, zatím stále obmotaná v dece, svršky svírajíc v ruce.
Zaslechla Angela mluvit a s každým krokem lépe rozpoznala, co říká. „Deane, co v téhle Apokalypse si neposral?“ tahle jeho slova ji přikovala na místě, ukrytou ve tmě. „Koho si svým jednáním nepřivedl do záhuby? Je vlastně naživu ještě někdo, na kom ti záleží? Protože jestli ano, měl by ses zatraceně snažit o to, aby to tak zůstalo….a říct ano.“ Přistihla se, že má otevřenou pusu údivem. Jen se nedokázala ve změti myšlenek přesně rozhodnout, co momentální šok způsobuje víc. „Že přesně tyhle slova přivedou Deana, co Deana, ale všechny, do záhuby? Že tak moc chce Angel - ne Angelus, definitivně Angelus - tenhle svět stále uvrhnout do pekel a to za pomoci finálního boje mezi Luciferem a Michaelem? Nebo jen to vědomí, že toho ví tolik? Jak toho ví tolik? Co on sakra vůbec ví?! Nemá nejmenší tušení, jak těžká rozhodnutí museli bratři během poslední měsíců udělat, jak moc se doposud snažili o to zásadní – nevzdat to. Na rozdíl od něj, který se zaprodal zlu….“ to byl ten impulz, na který čekala a který rozpumpoval v jejich žilách dostatečnou dávku adrenalinu, jež ji přiměla vřítit se do místnosti jako běsnící tornádo obmotané saténovou látkou.
Angel ani nestihl pořádně pootočit hlavu, když ho její pravačka zarazila více do křesla. Pravděpodobně by něco řekl, kdyby na to měl čas, ale v následující vteřině zvládl zachytit jen její bosou nožku, která mu neomylně mířila do rozkroku. Trochu ji odstrčil, aby měl alespoň trochu prostoru na to vstát a bránit se. Sotva se mu to povedlo, schytal další ránu, po které klopýtl. Nemusel být génius, aby poznal, že zuřila. Jen tak tak vykryl dva další kopance.
„Buffy, přestaň.“ Zkusil ji zarazit, ale buď ho neslyšela anebo jí to bylo upřímně jedno.
„Nenávidím tě!“ vykřikla místo toho, chytla ho za košili a praštila s ním o zeď. „Jak si mohl?!“
„Nech mě ti to…“ pro „vysvětlit“ už nezbylo místo, protože další divoká série úderů mu podlomila nohy. Přes oteklá víčka už nemohl dostatečně rychle postřehnout další údery, natož je vykrýt. Podle zamlženého zraku soudil, že nebude trvat dlouho a ztratí vědomí.
„To máš za to, co si řekl Deanovi…“ rána „…za to, že bereš mé hovory…“ rána „…že si mě sem unesl a přiměl se s tebou zase vyspat…“ další úder už přes přicházející bezvědomí skoro ani necítil, ale než do něj upadl, přísahal by, že slyšel „…a za to, že si mě zbouchnul!“
------------------------
8. kapitola

„Ughhh…“ dobře, ne zrovna nejoriginálnější způsob přicházení k sobě, ale dovedli byste snad něco lepšího, když by Váš obličej posloužil jako boxovací trenažér rozzuřené přemožitelce? Asi ne.
Angel si zkusil jemnými doteky zmapovat poranění, a jelikož to zatraceně bolelo všude, kde se dotknul, usoudil, že se na něm Buffy pěkně vyřádila.
„Asi sem s tím vysvětlením neměl až tak otálet.“ sice zbožňoval její temperament a to, jak se pro věci uměla nadchnout, ale pokud bylo tou „věcí“ vymlátit z něj duši, musel připustit, že někdy stojí Buffyina emotivně podnícená agrese pěkně za prd.
Pokusil se zvednout, ale když se mu z točící se místnosti udělalo nevolno a vše se slilo do neidentifikovatelných skvrn, rozhodl se ještě posečkat a s tichým zaskučením se znovu svalil na podlahu.
„Kam taky spěchat?“ Dobře věděl, že tam už není. Nemusel být génius, aby mu došlo, za kým bude rychle pelášit. „Bezva, sotva ji od nich dostanu, a tím pádem i od Lucifera, šupky dupky je tam Buffy zpět.“
Asi by se nad absurditou celé téhle šlamastiky i pousmál, kdyby ho tak zatraceně nebolel opuchlý obličej, když si vše za zavřenými víčky přehrával znovu. Že ale byla naštvaná…skoro by přísahal, že ji takhle ještě neviděl… „Jak jen mu to obhájila každou ránu?“
V okamžiku, kdy si začal jednotlivá její zdůvodnění v duchu přemítat, ztuhnul, jakoby na něj někdo chrstl ledovou vodu. Do té doby mírný úsměv, co mu jen pohmožděný obličej dovolil, vystřídalo silné podmračení. Ne, tohle by sám nikdy nevymyslel, takže to musela říct! „Za to že si mě zbouchnul…“ A sakra.
-------------------------------------------------------------------------
Vždycky se snažila působit normálně. Skoro až nenápadně, raději. To rozhodně neplatilo teď. Obmotaná do lesklé pokrývky a drmolící mnoho a MNOHO neslušných výrazů se vyřítila na ulici jako fúrie.
Sakra, v poslední době byla až moc často v bezradných situacích, bez prostředků…bez oblečení…SAKRA! Své věci nechala ležet na podlaze, jak je šokem upustila…
Sakra, sakra, sakra…může to být ještě horší? Jak se má teď odsud dostat? Nakráčet si to do baru a doufat, že jí někdo pomůže? To asi ne…Než stihla zvážit další možnosti, zhoupl se jí žaludek až do krku, zamotala hlava a obklopilo ji…bílé zářivé světlo? To světlo ji zmátlo, přesto ale po chvíli věděla, co to znamená. Přenáší ji.
Jo…vždycky to mohlo být ještě horší.
Pár okamžiků nato se ocitla v noblesně zařízené a vyzdobené místnosti. Cítila se dezorientovaná a silně bojovala s pocitem na zvracení. Sevřela víčka a zhluboka dýchala, jak se snažila udržet obsah svého žaludku uvnitř.
„Ale, ale…nejsme poněkud přecitlivělí na Přemožitelku?“ vyrušil ji povýšeně mužský hlas.
Prudce otevřela oči, aby spatřila jeho vlastníka. Z úst ji uniklo pouze jedno vyděšené šeptem pronesené slůvko: „Ty…“
Muž naproti se krutě posmál, úsměvem při kterém ji zamrazilo kolem páteře. „Vidím, že si na mě pamatuješ….teď ti budu muset opět připomenout, co se stane, když si hraješ na hrdinku…. Začneme?“
------------------------------------------
O několik dní později:

Vyšel z Bobbyho protidémonského krytu a zkřivil tvář, když ho pouze při vyšlapání pár schodů bolel každý sval, který mu tak pěkně naklepal Cas. Ne, že by si o to nekoledoval.
Do háje, sám byl na sebe nasraný za to, že nakonec, po tom všem, po tom, jak byl vnitřně přesvědčený a odhodlaný, po všech těch bojích, stejně řekne ano. A teď ještě Sammy s tím svým: „Jsi můj velkej brácha a věřím v tebe…“ Takový kecy. Jakoby to snad mohlo něco změnit. Nemohl dopustit, aby zemřeli všichni lidé a pokud zachránit alespoň hrstku znamenalo obětovat se, pak to musel být on, kdo to udělá. Jedině, zase, zasraně, on.
Z temných myšlenek, které mu vířily hlavou, mezitím, co pouze s trochu trapným přikývnutím pozdravil s Bobbym a pak se poměřil dotčeným pohledem s Castielem, ho vytrhl zvonek u dveří. Nebylo pro ně zrovna období přátelských návštěv a tak všichni muži v místnosti automaticky šáhli po zbrani. Co na tom, že démoni se obvykle neohlašují klepáním. Pořád to mohla být jiná pošetilá zrůda z pekel.
Protože to byl Bobyho dům, vyčkali, až se jako první přiblíží se svým vozíkem ke vchodu.
„Kdo je to?“ zeptal se Bobby přes dveře. Chvíli bylo ticho, čímž se napětí v místnosti stalo téměř hmatatelné.
Pak se ozval energický ženský hlas. „Hej…trochu trapné představovat se přes dveře! Ale když už se ptáš, jsem Faith. Hledám…eh…. sakra, jak se jmenují… Dumba a Skvota?…taky bych vážně ráda mluvila s Bý.“
Oba zmínění lovci si vyměnili překvapený pohled. „Ta Faith?!“
„To je v pohodě Bobby, vím, o koho jde.“ vzpamatoval se první nahlas Sam.
Bobby stroze přikývl a otevřel dveře mladé hnědovlasé ženě, která stála uvolněně u prahu, se založenými pažemi pod prsy, v kožených kalhotách a bundě a zrovna vyfukovala velkou žvýkačkovou bublinu. Když bublinu opět ukryla v ústech, usmála se a vkročila dovnitř, jakoby jí to tam patřilo.
„No nazdar…“ ohodnotila dům po jeho tichém zmapování očima. Poté sjela všechny muže v domě zkoumavým pohledem a po chvilce váhání spočinula hnědým provokativním pohledem na Samovi. „Sakra, začínám chápat, proč Bý tak zmizela…“
Ten se pod jejím pohledem nervózně ošil. „Takže…Faith, správně?“ když štíhlá hnědovláska přikývla, pokračoval. „Kde si se tu tak najednou vzala?“
Faith po jeho otázce začaly zajímat více její nehty a několik chvil si je prohlížela, zda je rudý lak na nich v pořádku. Pak spustila: „Víš…neřekla bych najednou. Touhle návštěvou, přímo v domě plným lovců, kteří se mě obvykle snaží zabít a…“ zabodla oči do Case „…nejsem si úplně jistá, kdo si jako ty, s tím baloňákem? Colombo?…“ aniž by kdokoliv stihl zareagovat, pokračovala „…spíš splácím dluh starému příteli. Nemohl sem přijít jen tak sám, přeci jen kulka v těle není jeho oblíbený doplněk. Nicméně řekněme, že jsme dospěli do bodu, kdy by se nám spolupráce mohla všem hodit.“
Pak sama nad sebou znechuceně zakroutila hlavou a polohlasně dodala. „Doprdele, já i mluvím jako posraný vyjednávač.“
„OK, musím říct, že tvý vysvětlení mi neřeklo vůbec nic. Takže se zeptám…o co tu sakra jde?“ zapojil se Dean, kterému byl Faithin přímí postoj a upřímnost víc než sympatický. Připomínalo mu to něco z jeho starých časů, předtím než věci začaly být tak strašně komplikované.
„Jde o to, krasavče, že Angel potřebuje mluvit s Buffy, bez boje, bez jejich obvyklého dramatu, což si osobně myslím, že je v jejich případě nemožný…“ ztratila se Faith tak trochu ve vlastních úvahách.
„To si snad děláš prdel!“ ozval se prvně Dean napůl nevěřícně a napůl znechuceně, když mu došlo, kdo ji poslal. V mžiku zase držel svoji zbraň namířenou proti Faith.
Ta ovšem nevypadala, že by ji to nějak rozhodilo. Svalila se do Bobbyho starého koženého křesla, přehodila nohu přes nohu a pozvedla koutek v úsměvu, než směrem k ní nejblíže stojícím „Columbovi“ pronesla „Drsňák, hm?“
„Kde je ten zkurvysyn!“
„Jestli to musíš vědět… myslím, že jsem ho viděla naposledy opřeného o tu krásnou Impalu venku…Nenabídneš mi něco k pití?“ bylo jí jasné, že odpovědi nebo nabídky se rozhodně nedočká.
Všichni pánové v místnosti se vyřítili jako smyslů zbavení z domu, v popředí Dean, obávající se o svou krásku. Před očima mu přeběhly všechny možné scénáře vymlácených okének, poškrábaného laku a zpřetrhaných lanek, co jich na autě může být. Obavy mírně ustaly, ale adrenalin a vztek vylítly do nadpozemských výšin, když zahlédl vysokého tmavovlasého muže, v matném světle lamp, které osvětlovali Bobbyho dvůr, skutečně „jen“ ležérně opřeného o pravý bok jeho auta.
Faith pomalým krokem vyšla za nimi a přitom sledovala, jak se tři naštvané pohledy mířené přes hlavně zbraní a jeden napůl znuděný přicházející od toho týpka v baloňáku, zapíchly do Angela.
„Ustup od ní.“ vyhrkl naštvaně Dean.
Angel se zmateně rozhlédl, co má lovec na mysli, než pochopil, že Dean myslí auto, o které je opřený. Nikdy nebyl na rozkazy a už vůbec ne od samolibých frajírků, kteří se motají kolem JEHO Buffy. Místo toho přilil oleje do ohně, když pozvedl ruku a pomalu pohladil lesklou kapotu. „Hezký kousek…“
„Tak dost! Kde je Buffy, pijavice?!“ vykřikl Dean na Angela a odjistil pro při tom pistoli, aby dodal své otázce váhu. Co na tom, že upírům kulky nevadí, mohou bolet jako peklo....
Angel zmateně zamrkal, když uslyšel Deanovi otázky. Rozhodl se trpělivě vyčkat, než naplní svoji největší touhu - zaparkovat pěst do už tak pošramoceného lovcova obličeje, takže odpověděl. „Vlastně…přišel jsem se zeptat na to stejné.“
Sam, který si obvykle ve vypjatých situacích zachovával chladnější hlavu, si rychle spojil jedna a jedna dohromady. „Chceš říct, že s tebou není a ty myslíš, že je tady?“
„Teď už si to nemyslím, ale obvykle mi utekla zpět za Vámi….“ zamručel si Angel spíš pro sebe. Tahle tiše pronesená úvaha přiměla Deana k tomu, aby vystřelil někam těsně k Angelovým špičkám. „Fajn, ať je, kde je, není s tebou. Což znamená, že tě můžu v klidu zabít…“
„Deane…“ pronesl „otcovským“ tónem Bobby, aby ho trochu uklidnil. Za léta lovení už dobře věděl, že je lepší nepřítele trochu zmáčknout, než ho umlčí navždy.
„To v jeho případě není tak lehké, jak si můžeš myslet…“ prohodila Faith, která vše sledovala těsně za bratry. Aniž by Dean pustil svého nepřítele z očí, odvětil někam za své rameno sebejistě: „Neboj se kotě, Buffy mi ukázala, jak to s těmi jejími upíry chodí, naštěstí useknutí hlavy působí na oba druhy…“
„Myslím, že k tomu mám taky co říct.“ zapojil se Angel a neuvěřitelně rychle z vnitřní kapsy kabátu vytáhl nůž, který namířil proti lesklému laku. Nemohl si nevšimnout lovcovi fixace k vozu.
„Odložte zbraně.“ pronesl s pravým koutkem pozdviženým ve vítězoslavném výrazu.
Dean sváděl vnitřní boj. Jasně. Logicky a racionálně věděl, že dostat tohohle bastarda je důležitější než lak na autě, ale když šlo o JEHO Impalu, tak nebylo pro logiku a racionálnost místo. Zatraceně hodně nerad, mračící se jako samo peklo, zbraň zase zajistil a odhodil kousek od sebe. Pod jeho varovným pohledem ho neochotně následoval i Sam. Když se neozvalo i třetí žuchnutí zbraně do písku zabodl se pohledem do staršího lovce na vozíku.
„Co?! Mě je nějaký lak ukradený…rozhlídni se kolem, provozuju vrakoviště, pitomče!“ ohradil se Bobby.
„Bobby, no tak!“ popohnal ho důrazněji Dean.
Starší lovec s dostatečně hlasitým „Fajn…idiote“ rezignoval a odhodil svoji brokovnici kousek od křesla, na kterém seděl.
„Ještě máme Case…“ zkusil jejich nevýhodnou pozici nějak vylepšit Dean a zaměřil se pohledem na anděla. V duchu si ovšem jeho pomocí nebyl až tak jistý.
Když Castielovi došlo, proč na něj všichni lovci upírají nadějné pohledy, jeho obvykle napůl zmatený napůl netečný výraz se změnil na viditelné rozhořčení. „Nebudu ti pomáhat, když si stejně rozhodnutý nás zradit.“ S tím se vypařil jako pára nad hrncem.
„Wou…vážně, kdo je ten týpek?“ vypadlo z Faith, i když už v životě viděla ledacos, tenhle rozcuchaný šmudla vyvolával obzvláště neklidné mrazení kolem její páteře. Její otázka ale zůstala v napjaté situaci nezodpovězena. Vypadalo to, že nikdo z nich příliš její přítomnost nevnímá. Zabloudila hnědýma očima k Angelovi, aby ji naznačil co dál. Tady evidentně jen ztráceli čas.
Angel zaváhal. „Co mám teď dělat dál? Bojovat? S kým? Buffy tu není…je pryč. Zase je pryč.“ A on, do hajzlu, neví, kde má hledat dál. Zase se mu do srdce vplížila mizérie, kterou cítil noc za nocí, kdy ulehal sám, a ráno za ránem, kdy sám vstával, když ji nemohl měsíce najít. Bylo mu úplně ukradený, že má teď chvíli navrch. Bylo to k ničemu. Všechno. Byl blázen, když věřil, že snad budou s Buffy spolu „jednou provždy“. Byl blázen, že to vůbec zkoušel. Měl zůstat stranou a už jí nikdy nevstupovat do života. Mohla žít klidně, třeba tady s kreténem Winchesterem. Nebo mladším kreténem Winchesterem. Nebo klidně s oběma. A klidně si k tomu mohla přizvat i „baloňáka, který si neumí uvázat kravatu“. „Sakra, co má teď dělat dál?“ zabloudil pohledem k Faith, aby ji naznačil, že tady skončili.
To, co vyčetla v jeho pohledu, ji zasáhlo hodně hluboko. Zoufalství. Dobře ten pohled znala, viděla ho mnohokrát v zrcadle. Ale NIKDY ho neviděla u Angela. U jejího zachránce. Tenhle muž ji vrátil do hry, i když všichni četli na jejím čele „Game over“. Věřil ve spasení jako nikdo, koho kdy potkala. Věřil ve spasení její, světa a trochu začínal věřit i ve spasení své. Ale teď, jakoby všechno to odhodlání bojovat, bylo pryč. To nemohla připustit. Pokud někdy má Angelovi oplatit to vše, co pro ni udělal a že jí pomohl vrátit se na správnou cestu i po tom, co do něj střelila otrávený šíp, teď byla ta chvíle. Vzedmula se v ní vlna vlastního odhodlání.
„Je tady, aby mu pomohla, tak mu taky sakra pomůže…i kdyby měla ten jeho sexy zadek z téhle mizérie vykopat…. Jasně, může být hrdinkou dne, proč ne… pomůže mu, ať chce nebo ne a…a doprdele....“ mohla to být vteřina maximálně dvě, co se ztratila v myšlenkách stejně jako Angel, ale lovcům kolem tahle malá nepozornost neunikla. Místo, aby pomohla Angelovi, trčela teď s „tím obrem“ za zadkem a na hrdlo se jí tiskla čepel. Zkusila sebou mírně cuknout, ale ucítila, jak se jí v těsném sevření zařízla ostrá hrana nože do kůže. Tady ji byla síla a rychlost k ničemu. I kdyby ho přehodila přes záda nebo se zapřela o jeho hruď, aby ho odstrčila, tak nůž na krku by byl pořád rychlejší. Navíc ten hromotluk měl sílu jako býk. Pažemi ji svíral tak, že byla ráda, že se může nadechnout.
„Nechci ti ublížit.“ pronesl tichým hlasem skoro něžně „obr“ za ní, což ji pořádně naštvalo.
„Tvoje blbost, protože až se z tohohle dostanu, tak já ti ublížím. A hodně.“ znovu sebou cukla, ale teplá lepkavá hmota stékající po krku ji byla dostatečným varováním, že toho má rychle nechat. Ostatní muži neváhali ani vteřinu a svými zbraněmi opět mířili na Angela. Kde je vzali, tak rychle, netušila, ale když zahlédla stále odhozené pušky v písku, došlo jí, že lovci u sebe obvykle nemají jedinou zbraň.
„Jak sem řekl…USTUP OD NÍ!“ pronesl tentokrát s vítězoslavným úšklebkem Dean. Angel místo toho odhodil nůž, protože si byl jistý, že to bude stejně další rozkaz, a ležérně se opřel o bok auta za sebou.
„Tak, co teď?“ pronesl na oko klidně směrem k lovcovi.
Než však stihl Dean peprně odvětit, předběhl ho Bobby. „Pivo?“ s tím zajistil svoji „záložní“ zbraň a schoval ji zpět do ponožky, odkud ji před okamžikem vytáhl.
„Bobby?! Co to sakra děláš?!“ nevěřil svým uším a očím Dean.
„Ptám se, jestli chce pivo.“ odvětil Bobby, jakoby se nechumelilo a s tím otočil vozík směr dům.
„CO?!“ ozval se Sam, Dean i Angel jednohlasně.
Tentokrát to byl Sam, kterému se malinkatá ztráta koncentrace vymstila. Nezvládl ani postřehnou jak, ale měl vymknuté zápěstí čímž pustil nůž a hned na to letěl celou svoji vahou přes hnědovlásčinu hlavu do písku. Pád mu vyrazil dech a její těžká bota s ocelovou špičkou, která se mu přimáčkla na krk, mu v chytání dechu zrovna dvakrát nepomohla.
„Sammy!!! Hned ho nech, mrcho!“ rozkřikl se Dean, který dobře věděl, že nesmí upíra před sebou pustit z očí a přijít tak o poslední malou šanci, kterou mají, ale zároveň nemohl ustát situaci, ve které se nacházel jeho bratr.
Bobby se ničím z toho nenechal vyvést z míry a mířil dál svým vozíkem zpět do domu. „Nechte toho hašteření děti a pojďte dovnitř, ať se můžeme domluvit.“ pokáral je všechny.
„C…chrrr…co?“ ozval se z prachu sípající Sam stále přimáčknutý pod Faithinou botou.
„On hledá Buffy, my hledáme Buffy….a Adama. Když nás bude víc hledat, máme větší šanci. Na to budeme muset spolupracovat. Takže…pivo?“ vysvětlil mu trochu podrážděně Bobby, protože ho vysvětlování jeho geniálních myšlenkových pochodů těmhle hašteřivým bláznům zatraceně nebavilo.
První to pochopila Faith, které se po tváři rozlil úsměv plný úlevy. Ne, že by ji vadilo si zabojovat, byla přeci jen Přemožitelka, ale pivo znělo pořád lépe. Sundala svoji botu z lovcova hrdla a vykročila k muži na vozíku. „Řezaný?“ přistoupila na jeho nabídku.
Bobby s něčím, co se podobalo pokusu o přátelský výraz, přikývl. „Máš ho mít, děvče.“
Faith si šáhla na krk a když ucítila zaschlou krev, s úšklebkem dodala „A mokrý ručník?“
„Buď můj host.“ s tím zmizeli ve dveřích a nechali dva muže, stále připravené k boji, a jednoho polopřidušeného v písku, venku v rozednívajícím se novém dni.
V následujícím okamžiku, jakoby Deanovi došlo to zásadní – mají spolupracovat? Co to sakra?! Jeho naštvaná tvář se podmračila ještě víc. „Doprdele!“ ulevil si aspoň nahlas, protože nic jiného stejně dělat nemohl. Pak svěsil paži se zbraní a rezignovaně se vydal zpět do domu. Asi už je jeho osudem dělat věci, které se mu zatraceně nelíbí. Jako spolupracovat s tímhle blbcem nebo říct „ano“ andělům….
„Pojď, pijavice.“ procedil skrz zuby Dean, aniž by se ohlédl. Sam se mezitím zvedl z písku a s bolestným usykáváním si prohmatával vymknuté zápěstí. Dean se pozastavil a stiskl bratrovi rameno v gestu, které říkalo „Jsem tu pro tebe brácho, jsi OK?“ Sam to pochopil a jen němě přikývl.
„Přestaň mi říkat pijavice.“ zavrčel na něj Angel zpět a váhavě se vydal za nimi.
„A nejsi jí snad?“ ohlédl se Dean s pozdviženým obočím v pohrdavém výrazu zpět na Angela.
„A nejsi ty debil? Protože – haló – vychází slunce!“ poukázal Angel na zásadní důkaz jeho ne-upírství.
„A? Stále si mimo paprsky.“ s tímhle neoblomným závěrem vykročil Dean společně se Samem zase na cestu dovnitř.
„Upíři se slunci vyhýbají!“ vyhrkl Angel.
„Ne v našem světě.“ odvětil tentokrát zcela vážně Sam, když se zastavil ve dveřích a nechal jít Deana napřed.
„COŽE?“ vypadlo z Angela překvapeně, ale odpovědi se už nedočkal, protože Sam také zmizel uvnitř domu. Tiše vešel za ním, doufajíc že ho uvnitř nečeká podlá past a následná zbytečná smrt, aniž by ji mohl ještě alespoň jednou spatřit…
………………………………………………………………………………………………
„Takže, anděl, hm? Jako fakt?“ ujišťovala se po několikáté Faith. Cas ale vypadal z tmavovlasé přemožitelky víc nesvůj než obvykle a kromě strohých informací odmítal komunikovat. Místo aby se dožadovala odpovědi, šla si nalít další hrnek černé kávy, protože si po těch několika hodinách připadala vyčerpaná. Aby ne – chlápek v baloňáku se objevil zpět někdy mezi dvacátou a padesátou hádku mezi Deanem a Angelem a oznámil jim, že je čas, aby se vydali pro Adama. Což vyvolalo další hádku, protože Angel nechtěl ztrácet čas nějakým Adamem a trval na hledání pouze Buffy. Protože ale u Adama aspoň věděli, kde je, tak po další hádce o to, kdo to tam vede, je okřikl Bobby a rozhodl, že Cas vezme Deana a Sama do Zelené místnosti a ostatní budou zatím hledat něco – cokoliv - o tom kde je Buffy. Když Castiel zmizel společně s Deanem a Samem z místnosti, prohrábl si Angel frustrovaně už tak rozházené vlasy. Bylo poznat, že si do nich za poslední hodiny vjel zoufale mnohokrát. Neměl z toho dobrý pocit. Vůbec. A jestli se za svůj dlouhý život něco naučil, tak to bylo věřit instinktům. A ty přímo křičely, že se měl vydat s lovci. Jenže anděl mu sdělil, že stejně může přenést jen dva. Pak byli fuč. A tak tu stál, a i když měl o andělech po tom všem, co dnes zjistil, velké pochyby, vyslal k nebesům tichou modlitbu ať je Buffy v pořádku…
…………………………………………………………………………………………………..
Smrtelně bledá ústa se pootevřela v dalším z němých nářků. Hrdlo ji přímo bolelo, jak moc chtělo na svět prodrat výkřik, který by vypustil její bolest a zoufalství, nicméně z úst stejně nevyšla ani hláska. Z řas lemujících do ztracena hledící zelené oči ukápla slza, ale místo aby stekla po tváři, padala dolů do místnosti, ve které byla vězněm. Proč a za co ji trestají, nevěděla. Ztratila pojem o tom kde je, jak dlouho tu je, proč tu je…. V mysli ji vyvstala tvář mladé hnědovlasé dívky, která ji prosila o záchranu, o pomoc. Další člověk, kterého by měla – měla? – zachránit. Jenže ona to nesvede, nemůže je zachránit…jak by taky mohla? Nebyla nic proti nim….
………………………………………………………………………………………………
Bratři vtrhli do místnosti. Kde byl Cas neměli tušení, ale jak slíbil, tak hlídané skladiště „vyčistil“. První, co Dean spatřil, byl Adam svíjející se v křečích na podlaze. Vrhnut se k němu pro něj bylo stejně přirozené jako lovit duchy. „Adame, hej, ahoj.“ Zatřásl s ním mírně, aby ho přivedl k sobě.
„Ty jsi pro mě přišel?“ pronesl jeho „nový“ mladší brácha tak udiveně, že být v jiné situaci, Deana by se to dotklo.
„Jsi rodina.“ odvětil, jakoby to vysvětlovalo vše.
„Deane, je to past.“ Zkusil ho Adam v podstatě zbytečně varovat.
„To mi došlo.“ Na potvrzení svých slov nemusel čekat dlouho, když se před ním z čista jasna objevil Zachariaš.
„Deane, prosím. Opravdu sis myslel, že by to mohlo být tak jednoduché?“ vysmíval se ten okřídlený parchant stejně arogantně jako vždy.
„A ty?“ odvětil Dean a upřel svůj pohled na Sama, který se napřahoval skrytě dýkou na Zachariáše. Nebylo jim to ale nic platné. Zachariášova moc byla obrovská a tak stačilo jedno malé mávnutí rukou a Samovo obrovské dvoumetrové tělo letělo vzduchem.
S bezmocným výkřikem se chtěl vrhnout k Samovi, ale mezitím už Zachariáš pokračoval stále svým povýšeným způsobem: „Víš, co jsem se z téhle zkušenosti naučil, Deane? Trpělivost.“ Další drobné pokynutí andělovi dlaně začalo měnit vnitřnosti mladšího bratra, kterého Dean částečně podepíral, na krvavou kaši.
„Adame?! Nech ho jít, ty hajzle.“ osočil se na anděla, ale ten se tvářil nadšeněji než při sledování oblíbené show. Dean, nebyl hlupák a věděl, že vulgární výhružky mu tady pomohou asi jako plešatému hřeben. Co mohl ale jiného dělat? Těkal pohledem mezi jedním svíjejícím se bratrem a druhým a věděl, že nezbývá nic jiného než…
„Chci říct, Myslel jsem, že jsem určitě sesazen. A mezi námi, už jsem to i zapíjel, ale...Ale měl jsem věřit šéfovi. Všechno vychází, jak řekl...Ty, já,Tvoji krvácející bratři. A taky nesmím zapomenout na tu malou přemožitelskou couru.“ Viděl šok odrážející se v Deanových očích, když ji zmínil. Výhra byla na dosah, skoro ji cítil, skoro už si na ni mohl šáhnout. Uchechtl se.
„Celou tu dobu si tak uboze vzdoroval a nosil si nos nahoru, a teď? Proč se nepodíváš k nebesům, co ukrývají?“ vysmíval se Zachariáš a zabodl prs nad sebe.
Ten obrázek zamrazil Deana hluboko uvnitř. Blond vlasy, bílá látka, vyděšený výraz…na pár okamžiků se vrátil hluboko do své minulosti a viděl opět svoji maminku uvězněnou ve smrtícím sevření, krvácející, na stropě. Naštěstí rozpoznání současnosti od minulosti dorazilo do jeho mozku poměrně rychle. Ne, tahle žena nekrvácela. Zavolal na ni, nicméně ani okem nemrkla jeho směrem. Jen tam…visela.
„Pusť ji.“ šeptl a věděl, že cokoliv po něm budou chtít, to splní. Sakra, jakoby už nestačilo mučení jeho bratrů. Jak ji tam viděl, smrtelně bledou a nehybnou, přišlo mu to skoro děsivější, než kdyby křičela. To by totiž jevila alespoň nějaké známky života. Místo toho ale vypadala…ztraceně. Bylo vidět, že prožívá obrovská muka, ale přesto jakoby nebyla v této místnosti, co hůř, vědomím v tomto světě.
„Ani náhodou. V první řadě Vás sem měla přivést ne ve vás ještě živit falešné naděje. A podívej, kam ji její hloupé odhodlání dostalo. Nebude z ní víc než blábolící slintající bezduchá nádoba. A vlastně…“ rozesmál se „v podstatě už jí je. Díky tvému zbytečnému vzdorování.“
„Ne…ty…parch….aghhh…“ Sammy také zahlédl Buffy uvězněnou v místnosti a zkusil se i přes bolesti k andělovi dostat, aby ho jakkoliv zneškodnil, ale Zachariáš ho malým pohybem ruky poslal do další bolestivé agónie, která mu rvala vnitřnosti na kousky.
„Jsi konečně připravený, že? Vidíš věci po našem. Víš, že není jiná volba. Nikdy tu volba nebyla.“ pokračoval mezitím Zachariáš ve svém vítězném proslovu.
„Přestaň. Přestaň hned teď!“ vykřikl Dean a přelétl očima všechny tři uvězněné. Opět skončil pohledem na Buffy. „Prober se, prober se, sakra, bojuj!“ prosil ji v duchu.
„Výměnou za co?“ ušklíbl se anděl. Věděl už předem, že uslyší, o co usiloval, tak dlouho.
„Zatraceně, Zachariaši. Přestaň, prosím. Udělám to.“ šeptl zlomeně Dean. Nic si nepřál víc, než aby agónie jeho blízkých přestala.
„Promiň. Cože?“ nimral se anděl v Deanovi. Chtěl ta slova slyšet jasně.
„Dobře, jo. Odpověď je ano.“ odvětil Dean a zaslechl jak na něj Sammy volá i přes záchvaty bolesti jeho jméno, aby ho zarazil. „Slyšíš mě? Zavolej sem Michaela, parchante!“ vyzval tentokrát Zachariáše on.
Anděl ale kdoví proč otálel. Něco se mu na tom nezdálo. „Jak mám vědět, že nelžeš?“
„Vypadám, že lžu?“ to snad není možný, vzdal právě všechno, o co bojoval a ten kretén andělská chce ještě přesvědčování.
„Už přichází.“ vydechl natěšený Zachariáš, když se místnost začala otřást poté, co konečně pronesl několik slov Enochiánsky.
„Buffy…bylas naše naděje. Ty to zvládneš, bojuj!“ zabodl svůj pohled do jejich ztracených očí, mezitím, co mu anděl nevěnoval pozornost. Něco…něco malého se v jejím pohledu změnilo. Prázdný výraz se naplnil bolestí. Zpodvíčka skanula malá slza. Hruď se nadmula bolestným nádechem. A ústa pootevřená v bolestné agonii, viditelně bezhlesně zformulovali jediné slovo „Pomoc.“ A pak zamířila své oči přímo do těch jeho. Dívala se na NĚJ.
To byl ten impulz, který Dean potřeboval. Pomáhal, to je to co vždy dělal. To je jediné, co kdy uměl. Dobře - ne, vždy to vyšlo. Ale jestli existovalo něco, co jeho odlišovalo od těch špatných, tak to bylo to, že se staral. Že pomáhal. Každé jedné lidské bytosti. A tady nad ním vysela dáma evidentně v nesnázích. A jejich táta by jim zatraceně nakopal zadek i ze záhrobí, kdyby nevyslyšeli prosbu o pomoc. Mrknul na Sammyho, který se evidentně utápěl ve zklamání nad Deanovým „ano“.
„Samozřejmě mám pár podmínek.“ přerušil Dean Zachariášovu radost.
„Jakých?“ zabodl anděl zpět svůj povýšený pohled do Deana.
„Zaručíš mi bezpečnost několika lidí,....než řeknu ano.“
„Jistě, v pořádku. Udělej seznam.“ Mávl nad tím Zachariáš rukou. Patetický ubožák. Až se spustí poslední bitva, on už dohlédne na to, aby nikdo z jeho seznamu nepřežil.
„Ale ta nejdůležitější věc je... ...že Michael mě nemůže mít, dokud nezničí tebe.“
„Co jsi to řekl?“ jasně podle jeho hlasu poznal, že s touhle variantou anděl nepočítal.
„Řekl jsem... Než Michael dostane kousek tohohle sladkýho zadku, ...musí z tebe udělat kousek dřevěnýho uhlí.“ Zopakoval mu to s chutí Dean.
„Vážně si myslíš, že s tím Michael bude souhlasit?“ odvětil vztekle Zacharíáš, ale v duchu si vůbec nebyl jistý. Znal své místo v téhle bitvě. Jeho úloha končila tím, že přesvědčí Deana a to teď udělal…
„Kdo je pro něj důležitější? Ty... Nebo já? Sázím na sebe.“ když Dean viděl, že jeho bratři se už nesvíjejí v křečích a Buffy mírně pohnula paží ve své „vzhůru nohama“ poloze, poznal, že jeho taktika rozptýlit a pekelně nasrat tohohle vola, vychází.
Anděl se už nesnažil svůj vztek skrývat za obvyklým povýšeným postojem. „Jsi nic, jsi jen osina v zadku. Víš, jaký budu... až tě doručím Michaelovi?“ přistoupil směrem k Deanovi. Nikdo neříkal, že Deana nemůže Michealovi předat, řekněme, krvácejícího.
„Postradatelný.“ Dean nahmatal andělskou dýku ukrytou v záhybech bundy. Teď nebo nikdy. Věděl, že Michael už je takříkajíc za dveřmi. Pokud měla Buffy pravdu a on byl služebníkem božím, pak měl šanci, se tohohle okřídleného kreténa jednou provždy zbavit.
„Michael mě nezabije.“
„Možná ne. Ale já jo.“ nejrychleji jak mohl, zkusil svoji zoufalou ránu. Dýka zajela Zachariášovým krkem až do mozku jako po másle.
Jakmile Zachariáš padl mrtev, Dean na nic nečekal a vrhnul se k Samovi. „Můžeš chodit?“
„Jo.“ vydechl bolestivě Sam, a jak jen mohl, škrábal se opřený o Deana na nohy.
„Dobře, pojď.“ museli si pospíšit. Měl tu tři lidi, které musel osvobodit. Jednoho z nich stále připoutaného ke stropu…BUM.
„Okej, tohle by bylo vyřešeno.“ napadlo ho, když se rychle přemístil ke stolu, na který Buffy spadla. Rozhodně to nebyl elegantní dopad. Tváří dolů, bezvládně, takže se nemohla ani podepřít dlaněmi. Au, až se probere, tak mu za to určitě nakope zadek.
Ale teď bylo hlavní, aby je odsud všechny dostal. Se Samem tížícím ho jako balvan opírající se mu o rameno, ji opatrně nabral do náručí. Byla v bezvědomí a strašně se třásla.
„Pojď, hejbej se!“ vyhrkl na Adama, který se mezitím také sbíral z podlahy. Vyběhl za dveře, kde na zem položil Buffy a o stěnu opřel Sammyho, aby se vydal zpět pro Adama, ale místnost se uzavřela.
„Ne!“ bouchal vší silou do dveří, nicméně s nimi ani nepohnul. Skrze škvíry viděl, jak místnost naplnilo oslnivé světlo. Michael.
„Deane! Pomoc!“ slyšel křičet Adama. A setsakramensky dobře věděl, že jeho už nezachrání…
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Myslíš, že je Adam v pohodě?“ zeptal se ho Sammy, když mířili v Impale zpět k Bobbymu.
„Pochybuju.“ mrknul do zadního zrcátka, aby zkontroloval stále se třesoucí Buffy. Zabalil ji do deky, ale nevypadalo to, že by to pomohlo. Podmračil se a dodal. „Cas taky ne.“ To pro ně nebylo moc dobré skóre. Jeden kretén-anděl mrtvý, ale jejich největší andělský spojenec se…vypařil. A zachránili Buffy, nicméně tam zůstal jejich poloviční, znovu oživený, nejmladší bratr. Ne, nebylo to dobré skóre.
„Ale…máme Buffy. A my je dostaneme.“ pronesl Sam, který se sice cítil podobně poraženě jako Dean, ale snažil se vidět věci jako vždy z té lepší stránky.
„Takže?“ vytrhl Deana opět z ticha.
„Takže co?“ věděl, na co se ho bratr ptá, ale snad doufal, že vyhýbáním se, nebude muset odpovídat. To by ovšem nebyl Sam.
„Viděl jsem tvé oči. Byl jsi rozhodnut tam říct ano. Takže, co změnilo tvůj názor?“
„Upřímně?“ odmlčel se a opět zamířil pohledem skrze zadní zrcátko na drobnou blondýnku. Možná přeci jen byla jejich naděje…ale tohle Sammymu nemohl říct. Ne po tom všem. Ne potom, jak moc právě on věřil v to, že v něm opět probudí sílu bojovat.
„Ta zatracená věc. Chci říct, se světem je konec. Všechno to na nás padá. Podívám se na tebe a všechno na co dokážu myslet je, "tenhle hajzl mě sem přivedl. " Jenom jsem tě nechtěl nechat padnout.“ Řekl místo toho a byla to v podstatě také pravda.
„Nenechals.“ odvětil uklidňujícím tónem Sammy, jakoby mu říkal „Klid brácho. O nic nejde.“
„Skoro jo.“
„Ale nenechal.“ A to je to na čem záleží, dodal v duchu.
„Dlužím ti omluvu.“ dostal se Dean k jádru věci, i když omlouváni se nepatřilo zrovna k jeho silným stránkám.
„Ne, chlape. Nedlužíš.“
„Jenom… mě to nech říct. Nevím, jestli tohle je být Velkým bráchou, Ale, víš, pro mě, ...vždycky jsi byl usoplený dítě. To, kterýmu jsem chtěl jednu vrazit. Myslím, že oba víme, že tím už nejsi. Chci říct, …sakra, jestli jsi dost zralý, abys ve mně našel víru... To nejmenší, co mohu udělat, je oplatit ti to. Takže, doprdele s osudem! Říkám, že proti nim budeme bojovat, po našem." dostal ze sebe konečně, znějící pro něj nezvykle nadějně.
"To zní dobře." pousmál se Sam a uvnitř pevně doufal, že se věci opravdu pohnou k lepšímu.
…………………………………………………………………………………………..........................
Když dorazili po hodinách jízdy k Bobbymu, po Deanově chvilce optimismu už nebylo ani památky. Sam dobře věděl proč. Za prvé neměli nejmenší tušeni, kde je Cas, jestli jeho "vyčištění skladu od andělů", nebylo zároveň i poslední velkou sebevražednou misi. A pak tu byla ta skutečnost, že bez anděla vůbec netušili, co dělat s blondýnkou na zadním sedadle, jejímiž jedinými projevy života bylo neutuchající chvěni.